2

Na Věčné noci jsem byl zvědavý především kvůli kresbě. Musím říci, že v tomhle směru jsem zklamaný nebyl. Zklamaný nejsem ani z příběhů. Jsou zde ale dvě výjimky. Paradoxně, až na tyto dvě výjimky se mě příběhy nijak emocionálně nedotky. U těch dvou to bylo bohužel v negativním smyslu. Kapitola věnovaná zoufalství obsahuje “mikropříběhy” nazvané “15 obrazů zoufalství”. A zoufalství to opravdu je. Neustále jsem se díval, jestli už budu na konci kapitoly. Obrázky, které doprovází texty jsou zde opravdu depresivní. Takže jestli tato kapitola měla pocit zoufalství zprostředkovat, pak funguje výborně. Kapitolu věnovanou Deliriu kreslil Bill Sienkiewicz, který je na “šílené” věci specialista. K jeho výtvarné stránce ani tak připomínky nemám, už jsem si na jeho styl celkem zvykl a mám ho rád. Zde to bylo horší s textem v bublinách. Bylo docela náročné se zorientovat v tom, co kdo říká, a prokousat se blábolením všech šílenců.

Krásný komiks, o to víc, užije-li vás na snovou poetiku Neila Gaimana. Jenže já na Sandmanovi od počátku obdivoval především to spojení originálního děje a neobyčejné fantazie. Časem stoupl kultovní post série natolik, že člověk aby pomalu zkoumal každé napsané slovo, jestli v něm není ukrytý nějaký dvojsmysl, trojsmysl a jiný vícesmysl. Jistě, Pán snů je bezesporu legendou a zcela zaslouženou - ale prostě mi chybí ten gejzír nápadů, které první dvě alba vychrstla do světa. Věčným nocím se tuhle mezeru zaplnit nepodařilo. Jsou tím, čím jsou - doplňkem k celé řadě, příjemným návratem do rodiny Věčných; hrstí střípků, které si fanoušci s láskou zasadí na ta správná místa. Domeček pro panenky to není, ale Sandman je to pořád.
Kromě Gaimanova spisovatelského umění můžete obdivovat nádhernou kresbu/malbu mistrů jako je Frank Quitely, Milo Manara, Glenn Fabry, P. Craig Russell či Miguelanxo Prado. Pro ty náročnější pak avantgardní Barron Storey a Bill Sienkiewicz. Na své si přijde každý.

Smrt-super příběh, Touha- lepší průměr s dobře zvoleným kreslířem, Sen- milé, Zoufalstvi- super nápad, Delirium- psychotropní, Zkáza - průměr, Osud-hlubokomyslny. Průměrné až lehce nadprůměrné příběhy.

Sandman: Věčné noci - Sbírka sedmi příběhů o sedmi Věčných díky zdejším komentářům i hodnocením docela dost rozvířila mou zvědavost již před léty, a i když jsem se k této knize dostal až teď, na mé zvědavosti se takřka nic nezměnilo. Věčné noci totiž trpí hlavně díky různorodému stylu vyprávění jednotlivých povídek. Třeba takové Zoufalství je dle mého i přes svou roztříštěnost úplně nejlepší, naopak Delirium svým psychedelickým příběhem připomíná spíše nepovedenou noční můru. Ostatní povídky jsou kvalitativně někde mezi ... Za mě 4*!

Některé jsem znala už dlouho, nekteré poznala až teď.

A ona hořela jako lesní požár, když se nechala zasednout slonem na malém řeckém ostrově plném maličkých motýlků a žabiček zjevujících se v zrcadle. Nebo knize? Leda ve snu.

Pokud obdivujete na komiksu hlavně kresbu, tak si zde najdete svoje. Najdete si svoje i v případě, pokud obdivujete příběh, ale v tomto ohledu Gaiman tolik zaujmout nedokáže. Více: http://www.comics-blog.cz/2016/08/1248-sandman-vecne-noci-60.html

Kniha, která vám i přes relativní tenkost vydrží věky, protože do do čtení některých povídek se budete nutit fakt dlouho a někdo to bude vypadat, že snad nikdy nezkončí. Gaiman tu potvrzuje starou pravdu, že neumí napsat průměrnou povídku. Je buď povídkově velmi skvělý, nebo velmi špatný a v této knize je spíše to druhé. Čest příběhům podobným tomu Manarovému. Těch je bohužel v knize menšina. Zbytek je zoufalý a Gaiman se do realizace takového projektu neměl vůbec pouštět. Kdyby to byl začínající tvůrce, dalo by se přivřít oko, ale u Gaimana, který už dávno dokázal že umí musí koule na špalek.

Za mě celkem zklamání. Sandmana mám vážně rád, ale tohle se dle mého názoru příliš nepovedlo. Povídka o Smrti neurazí nenadchne, Touha byla suverénně nejlepší, Sen nadprůměr. Povídky o Zoufalství a Deliriu sice opravdu dokázaly navodit tyto pocity a provedení tedy není co vytknout, nicméně mě prostě nebavily a v podstatě jsem se jimi pronudil. Zkáza mi přišla poměrně o ničem, kresba kvalitní, ale příběh nebavil. Osud byla příjemná jednohubka, ale rozhodně nic, co by mi utkvělo v paměti. Suma sumárum tedy 3* za výbornou Touhu a nadprůměrný Sen.

Velmi zajímavá sbírka příběhů jednotlivých sourozenců, která je pokaždé pojatá trochu jinak, a to nejen díky postavám v nich účinkujících, jakožto i v rozdílných scénářích a zejména výtvarných pojetích různých kreslířů. Hned úvodní příběh Smrt je skvělou a klasickou ukázkou "sandmanovského" příběhu, který mě nesmírně bavil, to samé platí o Snu - zde je zase nádherná fantaskní atmosféra, kterou na Gaimanovi tak miluju. Touha je trochu jiná, erotičtěji laděná, ale opět velmi vyvedený řekněme "sláinovský" příběh. Zoufalství je velmi experimentální a artový kousek, nicméně dobrý, Delirium je také jakýsi experiment, který mě ale bavil ze všeho nejmíň, nebyl jsem schopen sledovat příběhovou linku a moc jsem to nepochopil (Kapisova interpretace je každopádně dobrá). Nicméně je třeba tomuto kousku přiznat, že je skutečně "delirický" - stejně jako téměř všechy ostatní povídky, které jsou formálně a obsahově šikovně stvořeny tak, že téměř cítíte ony pocity, které dané postavy představují (Touha, Zoufalství, Sen...). Zkáza byl zajímavý, ale celkově slabší kousek, vynikající je na konci Osud, ale kterému celkově nadržuji, protože se Sandmanem je to moje nejoblíbenější postava ze všech zmíněných. Hodnocení zaokrouhluji lehce nahoru, ale ono si to obecně těch 5 hvězd asi zaslouží... prostě Sandman a já to žeru.

Celkový dojem: 90%

P.S.
Lenny: Sienkewicz udělal Delirium, ne Zoufalství - takže co se Ti z těch dvou nelíbilo?:D

Až na WTF Zoufalství (Sienkiewicz není můj šálek čaje) je tohle úžasná sbírka, která mě dostala na první prolistování. Trošku škoda, že ty nejlepší kousky vyšly už v Crwi.
Podrobněji od cca 9:08 na http://www.mixcloud.com/ondrakral52/komiksov%C3%A9-bubliny-8-9-1-2013-recenze/

Tak dlouho jsme o knihu škrábali na dveře Crwe a prosili ať se vydá, tak dlouho se po ní toužilo, že to natěšené očekávání pak nebylo u všech naplněno. To je až samozřejmé. Já jsem spokojen na 90% a dávám 5 hvězd, protože jsem si to perfektně užil. Očekával jsem nesourodou směsici příběhů i stylů a dostalo se mi toho plnými doušky. I když nemám moc rád kolážovité věci a takové to strašně samoúčelné rádoby umění, které nemá hlavu ani patu, a tudíž mě ze začátku Závist a Delírium nebavily, líbily se mi nakonec i ty, protože dokonale daly smysl v celém kontextu knihy.

Příběh Smrti je docela standardní v rámci Sandmanova univerza, jak příběhem tak kresbou, zamilovat se do smrti může asi fakt jen vrah v zelené uniformě, vzhledem k tomu, že "Smrt má času dost" a nakonec k ní dojde každý, postrádá jeho počínání smyslu, ale co, každý má své koníčky, no ne;)
Touhu jsem už četl kdysi v Crwi a příběh je to silný až praští, opravdu úžasná záležitost, Manara je mistr smyslné kresby, a co dokáže s klobáskami! Mám jen malinkou výhradičku - když je synovi náčelníka oznámeno, že mu zavraždili otce, použije slovo "TÁTA". Nepochybně by se tam, s ohledem na dobu a vážnost celé povíkdy, hodilo mnohem více slovo "OTEC". Až mě to praštilo přes oči.
Sen je asi nejlépe kreslená povídka a taky s Gaimanovou předmluvou velice lehce vysvětluje spoustu věcí a přidává další hladiny příběhu - takové mladé Slunce s planetama zatím bez života je prostě lahůdka.
Styl Zoufalství není můj hrnek kafe, jak už jsem psal, ale ty psané příběhy tomu dávají šťávu a taková výtvárná změna knize jen prospěla.
Stejně tak u Delíria, které jsem nejdřív myslel, že nedočtu, ale to bych byl blázen, nejsem si zcela jist, jestli je to TEN okamžik, kdy se z Radosti přeměnila na Delírium, ale dává to dokonale smysl...
...na to navazující povídka o Zkáze není až zas tak o Zkáze, ale taky moc dobrá.
A nakonec takové krátké potoulání s Osudem jako třešínka na dortu.

Já jsem spokojený, líbilo se mi to moc, překlad proveden pěknou češtinou, velice důstojné završení celé ságy. Pevná vazba byla možná zbytečná, když celý Sandman je v paperbacku, čímž by i cena byla níže, ale zase je to o to krásnější kniha. Fakt jsem si to užil, super!

Neil Gaiman tentokrát experimentuje trochu odvážněji než obvykle. Nesnaží se ani tak moc napsat povídky o jednotlivých čelenech rodiny Věčných, spíš se pokouší napsat povídky, které doslova BUDOU jednotlivými členy rodiny Věčných. Takže například povídka o Smrti nemá být pouhým příběhem, ve kterém vystupuje Smrt (protože, upřímně - v kterém příběhu smrt nevystupuje, že?), ale Gaiman se snaží napsat povídku o Smrti jako takové - vystupují v ní lidé, kteří se zoufale snaží uniknout smrti - ale pak vítají její náruč a také vypravěč - který je vojákem z povolání a doslovat miluje Smrt. Gaiman velice šikovně tuto lásku propojuje fyzicky i abstraktně - obojí zároveň.
Příběh o Touze tohle dokazuje ještě víc - je o ženě, která využívá mužské touhy k dosažení vlastního cíle a ukazuje se, že touha je ještě silnější než láska. A navíc to kreslí Manara, prostě těžko najdete povídku, která více evokovala Touhou, než tu, kterou napsal Gaiman.
Právě proto může být určitým problémem luštit povídky o Zoufalství nebo Delíriu. Aby bylo jasno, mě se určitě nelíbí výtvarný styl Barrona Storeyho, ale k Zoufalství se prostě hodí - protože samotného čtenáře při pohledu na jeho obrázky přepadá zoufalství. "Co to má být? To je jako moderní umění nebo co? Vždyť ten obrázek nedává smysl!!!" Gaiman to doplňuje skličujícími krátkými povídkami o lidech v zoufalé situaci. Svým způsobem je tahle.... část... v této knize nejlepší, protože Gaimanovi se skutečně podaří člověku vnutit pocit Zoufalství když to čte. Není to o příběhu, ale o skutečné emoci, kterou z těch stránek člověk dostane. Podobně u Deliria, kde se za šílenou nečitelnou kresbou skrývá ještě šílenější příběh, který jsem na konci úplně nepochopil. Jasně - čte se to špatně, spousta lidí si řekne "WTF!!!", ale Gaimanovým cílem prostě bylo udělat příběh, který bude evokovat Delirium, nebude o šílenství, ale bude Šílenstvím. Což se povedlo.
Podobné je to i u dalších příběhů, jako je vynikající Sen, Zkáza nebo Osud. Není třeba rozebírat jeden po druhém - Gaiman se u každého příběhu snaží o to samé. Kromě Storeyho a Sienkewicze (jejižch přispění ovšem není náhodné a je důležité pro finální vyznění povídky) se navíc pokaždé dá naprosto bez debat mluvit o vynikajících výtvarnících, kteří se na tomto svazku podíleli, zejména SEN a TOUHA, to je prostě pastva pro oči stránka za stránkou.
Věčné noci zkrátka nejsou nic obyčejného, nejsou tím typem komiksu, se kterým by se člověk setkával každý den. Gaiman chtěl zřejmě víc, než napsat prostou poctu formou několika povídek, chtěl napsat dílo, kde na vás z každé kapitoly "dýchne" ten věčný, o němž právě čtete. Podle mého názoru se mu to povedlo - ale nepovažuji svoují interpretaci tohoto díla za něco závazného (jako "Já jsem intelektuál a pochopil jsem to, vy NE!"). Jedná se však o velice experimentální dílo a je proto jasné, že každému sedne jinak, každý v něm může vidět něco jiného, co je pro jednoho slabé, je pro jiného brilantní a pro třetího průměr. Klasickou sérii to určitě nemůže předčit a v rámci Sandman universa dávám 4*, v rámci komiksu jako takového je to opravdu těžko hodnotitelné - osobně bych klidně uvažoval o 5ti* , ale asi bych to nechal na čtyřech, protože tohle zkrátka asi nebude pro každého.

Poviedková kniha, ktorej chýba jasná orientácia. Tak mi pripadá tento doplnok k sérii Sandman. Na jednej strane je to pekná knižka v pevnej väzbe, na strane druhej ide o sadu len tak nahodených príbehov, ktoré sa dokonca zostupne scvrkávajú (počet strán na poviedku klesá až k poslednému Osudu).

Kým niektoré sú kreslené prívetivo (Smrť, Túžba, Skaza, Sen), iné experimentálnejšie (Delírium, Zúfalstvo). Ale až tak, že je to nanič. Zúfalstvo je len koláž čarbaníc, z ktorých sa vytešujú lektori moderného umenia na nejakej zapatrošenej umeleckej škole doplnený o útržky textov, z ktorých ma zaujal len príbeh kňaza nepedofila a hlavne muky študenta pri čítaní zadania. Inak je to zbytočnosť nad zbytočnosť. Delírium bolo náročné sledovať, ale napokon som sa doň ponoril a chápem, že Sienkiewicz si svojich fanúšikov nájde. Najlepší príbeh ponúka Túžba, Smrť je fajn, ale vlastne o ničom, podobne ako Sen, kde Gaiman prekvapivo zlyháva na plnej čiare. To, o čom to chce byť, sa viac zjavuje v opise k príbehu, ako v ňom samotnom. Prišlo mi to bezradné. Skaza je síce priemerná jednohubka, ale pôsobí v celej knihe (s Túžbou) najistejšie. Samostatnou kapitolou je kraťas o Osude. Kreslí ho Quitely a dobre! Ono, čo sa dá pokaziť na postave skrytej pod sutanou a kapucňou. Príbeh... to vlastne nemá. Ťažko sa preto hnevať, chcel by som vidieť, ako by sa takto poňatá personifikácia dala využiť v niečom, čo má dej bez toho, aby len nepopisovala ako kráča a ako si číta v tej svojej knihe.

Celkovo je to priemerná bodka za geniálnou sériou, som rád, že vyšla.

Věčné noci jsou něčím, co bych označil anglickým termínem "mixed bag". Několik z těch dobrých povídek už vyšlo v CRWi, vyloženě mě potěšil pouze skvělý Sen. Zoufalství a Delirium jsem nebyl schopen dočíst, no a dojem trošku zachraňuje Zkáza. Celkový dojem rozpačitý.

GWB: Díky za opravu, nelíbilo se mi Delirium (Sienkiewicz mi prostě nesedí).