Krásně stylová, krvavá a ponurá zastávka lorda Baltimora na jeho urputné honbě za pomstou jej zavádí do rakouského kláštera s upířími jeptiškami, černokněžnickými experimenty a prokletou zvonkohrou. Hlavní postava dostává kromě obrysů i výplň, když její charakter uzavřená zápletka podrobuje zkoušce, zatímco fanatický, nemilosrdný Inkvizitor drží stopu (všemi "božími" prostředky).

Východní prvky, i když sklouzávají do prázdného „filosofování“, superhrdinskou báchorku příjemně ozvláštňují a zatraktivňují, nicméně pátrání po Coleen Wingové probíhalo natolik klasicky té době (každý sešit jednorázový padouch; ukecanost, navíc dramaticky vyslovovaná ve 2. osobě („Jsi Iron Fist a tento muž se tě pokouší zabít.“)), že se nijak zvlášť neodlišovalo od ostatních Marvelů. Samotná postava Iron Fista a flashbacky jejího výcviku to ovšem částečně vynahradily. Rozhodně se mi však zamlouvaly čisté linky Johna Byrnea a jeho parádně rozfázované kung fu bitky.

Možná se scénář přesně držel syžetu Holmesových románů, nicméně politický případ ruských proticarských / proletářských imigrantů mi nikterak atraktivní nepřišel – ani na dospělé, natož dětské dobrodružství. Nový Jack Rozparovač sehrál vyloženě vedlejší úlohu a aktivity Čtyřky se nesly hlavně v duchu "čekání na Holmese". Jako četlo a prohlíželo se to moc pěkně, ale protentokrát mě to moc nevzalo.

I přes jistou naivitu, přímočarost a karikaturní odlehčování se ve "dvojce" jedná o velice silný a promyšlený příběh, po léta sledující osudy, rozdělování a nečekaná znovushledání zajímavých postav, který ukazuje, kam až zachází válečná krutost a ideologický fanatizmus, přičemž nic zde není úplně černobílé (viz překvapivý dovětek z úplně jiné, stejně nesmyslné války). O Hitlerovy rodné dokumenty jde minimálně, ty leží zakopané a nadlouho zapomenuté někde na zahradě.

Loba v pekle nechtějí, protože si to tam užívá, a v nebi nevědí, co si s tímto vraždícím, vulgárním, sexistickým, sebestředným (atd. atp.) neurvalcem počít, než jim tam všechno zdemoluje a roztomilá zvířátka, pobožné světce i pějící andělíčky zmasakruje. Jednoduché, nahláškované řežbě (s vynikajícím překladem/počeštěním!) hodně moc přidává zdánlivě ledabyle nadrásaná, přitom detailní, přesná a energická kresba Simona Bisleyho.

Těžká zkouška i pro příznivce retra, když klasickou naivitu sedmdesátek ještě zveličují proamerický patos, protinacistická hesla a stylizace do komiksové prostoty 40. let. Jasný záměr nicméně neomlouvá stupiditu superhrdinských zápletek s perlami typu: „A jé. Ty černé mraky jsem přehlédl. Začíná pršet! Plameny už mi slábnou.“ (náhlý zvrat v nesmyslném souboji Human Torche s Namorem, jemuž se tým snaží zabránit opustit základnu FBI, protože se horkokrevný princ Atlantidy naštval na podvodního padoucha U-Mana a chce si to s ním vyříkat bez rozmyslu sám). Obyčejná „elastická“ kresba tomu také nepomáhá, prostě odvádí svůj dobový standard. Ale třeba sestavování Legie svobody ze zapomenutých béčkových komiksových hrdinů (Patriot, Red Raven, Thin Man, Whizzer, Miss America, Blue Diamond, Jack Frost) s jejich krátkými medailonky v FBI složkách se mi zase líbilo.

Měřítkem nezměrná "space opera" sice často připomene jiné žánrové milníky (Star Wars, Duna), ale stále zůstává svébytně, zvráceně svá. Naprosto přirozeně pokračuje v sáze Metabarona, aby přes svérázné (anti)hrdiny přešla k záchraně vesmíru, ve kterém se srážejí celé galaxie. Jestliže přesně v Jodorowského "kastovských" intencích se držící děj, rozumně a hladce adaptovaný, upoutá a nepustí, tak naprosto famózní, detailní, realistická, zkrátka dokonalá kresba pánů Séchera a Henrichona doslova ohromí. Už dlouho jsem se jednotlivými obrázky s vyloženě filmovým střihem tak nekochal.

Další vysoce kvalitní, kompaktní kniha výrazně posouvá dál (nikoliv ovšem uzavírá) jednu dlouho šlechtěnou dějovou linku. Nahlíží do minulosti Jeie a kmenový příběh Vrabci pak zeširoka srocuje skupinky nájemných lovců a další chásky, s vidinou bohaté odměny stíhajících zraněnou Inazumu. Usagi se vlastně jen zapojuje do rozjetého vlaku, u mnoha důležitých událostí nefiguruje – také jde tentokrát více o spásu duše kněžským, "hororovým" vymítáním, než šermířskými duely.

Nejzábavnější zápletku (strážení opuštěného podnikatelského odboru budovy Lesíku chrabrým, sečtělým opičákem Bufkinem a jeho partizánský odboj proti Babě Jaze) neustále sekají a prostřihávají linie dalších postav (nejenom těch z názvů kapitol - Bufkin, Frau Totenkinder, Baba Jaga, Ozma, Geppetto), jež se ovšem přinejlepším připravují na věci budoucí. Další roztříštění několika časy (Před mnoha dny. Před pár dny. Dnes.) pak nevede vůbec k ničemu, i proto jsem se nějak nemohl začíst, navíc po delší pauze. Jako kolečko celku budiž, ale jako ucelenější epizoda tentokrát ne-e.

"Druhý začátek" X-Menů dává dohromady skutečně libovou partu, jejíž všichni členové dodnes patří do zlaté pokladnice Marvelu. Načrtnutí jsou už od představujících panelů tak šikovně, že jejich osobnosti ani schopnosti autoři nemusí nijak zásadně dále rozvíjet, proto na nás Chris Claremont pálí jeden "pulpový" nápad za druhým (vesmírná stanice, strašidelný hrad), až ty geniální odbývá na pár stránkách (zrod Phoenix!), bez jakékoliv psychologie. Právě na její jednoduchosti a přímočarosti řešení situací je věk komiksu hodně patrný, což všemi silami vyvažuje pestrobarevná superhrdinská kresba (která se neuvěřitelně rozzářila ve srovnání s černobílými Comicsovými legendami #06 s totožným obsahem).

Svůj zjevný obdiv k osobě a dílu malíře Caravaggia vetknul Milo Manara do (ať už bezeslovného, či naopak chvalořečícího) úžasu dobových pozorovatelů jeho obrazů bez rozdílu věku, pohlaví či postavení. Přestože při vyprávění příběhu jen poslušně akademicky, zkratkovitě následoval umělcovy tvůrčí a životní cesty a v prokreslení charakteru zůstal na povrchu, neslavnému závěru se přeci jen podařilo vybudit i nějaké emoce. Nádherná, do detailu propracovaná vizuální stránka (ta panorámata, památky, postavy!) pak ustála i trestuhodné zmenšení v českém vydání.

Pocit, že čtu něco výjimečného, který mě přepadl po pár úvodních stránkách, se časem rozmělnil, aby se vrátil až s poslední kapitolou. Namísto nemilosrdného sevření krku z rozpínání nacistického režimu a nelidských represí v (před)válečném Německu a Japonsku se spíše dobrodružně utíkalo před tajnou policií, resp. se dokolečka dokola hledaly a ukrývaly zásadní dokumenty o původu Hitlera, se kterými se ovšem nic neudálo, naši hrdinové byli buď jen malinkými kolečky (novinář/sportovec/lamač dívčích srdcí Tóge), nebo zatím do svých rolí nedorostli (Adolf a Adolf). Úplně mě zkrátka nezasáhl osudový příběh plný náhod a záchran v poslední vteřině, v němž pronásledovaný skrz troleje naskakuje na střechu jedoucího vlaku. Jinak za detailní kresbu a spád vyprávění, jakož i za parametry českého vydání, by kniha absolutorium zasloužila. Uvidíme, jak dvojka přitáhne šrouby.

Svižné akční vyprávění uvádí do zničeného, upíry decimovaného "steampunkového" světa a retrospektivně představuje proklatý úděl a přímočarý cíl titulního hrdiny. Perfektně padnoucí kresba pak dovedně ustanovuje jeho hororový, fatalistický tón.

Jednu chvíli mě souvislá origin story na hraně lidství balancujícího kyborga Deathloka v "postholokautickém" New Yorku léta páně 1990 i chytla, takovým tím pobaveným, totálně béčkovým způsobem, kdy se městem plným útočících kanibalů propracovával k "muhahaha" šílenému vědci / majorovi, který ho stvořil a teď pronásledoval kvůli nepochopitelnému světovládnému plánu, a přitom se ve své hlavě schizofrenně hádal s nahouby počítačem, jehož jedinou schopností bylo na tisíciny procenta propočítávat varianty a pravděpodobnosti, co nikdy nevyšly. Prostě přesně tak, jak si sci-fi kompjůtry a androidy představovali v sedmdesátkách. Finální sešity se ovšem zcela rozplizly, vedle prvního záporáka vyvstal druhý, jenže ten nedošel potrestání, jelikož série byla zrušena (a cesta do minulosti v Marvel Spotlight #33, jen aby si Deathlok rozbil tlamu s "žencem duší" (?), neřešila vůbec nic). Příjemná klasická kresba aspoň zaujala novátorským, dynamickým rozložením panelů.

Vhození do příběhu přišlo rovnýma nohama, bez zastávky k rozhlédnutí (navíc silně přepálenou honičkou kočáru), ale jak jsme dál členy partičky poznávali, jejich osobnosti se tvarovaly a případ posouval, začalo to být zajímavější a semknutější – až do dynamického akčního finále, ve kterém opravdu o něco šlo. Sherlocka Holmese jsem nikdy nečetl, takže (kromě těch nejzjevnějších) mi narážky unikaly, což však ničemu nevadilo a prostředí temných uliček špinavého viktoriánského East Endu, nádherně detailně vykreslené, to vynahradilo. Jinak mě na dětský dobrodružný komiks zarazila drsnost zápletky (únos a prodej nezletilého děvčete do bordelu).

Nač chodit kolem horké kaše, po tragických koncích sympatických únosců – chimér je nám ukázána celá rodinka superzáporáků pěkně pohromadě, i s jejich krutovládným otcem. Poté autorka ústřední linku prozatím opouští kvůli dalším zajímavým, zvědavým postavám z daleka a jejich nedorozumění (jež vede samozřejmě k velkolepě destrukčním i vtipným soubojům) s hlavní dvojicí, nechávající si u Winry opravit rozflákaný automail (přestože to hrozí útrpným (sebe)zraněním :-)).

V rozjezdu zápletky s únosem Ala autorce trošku skřípe tlačení přepjatého humoru do každého druhého obrázku, nicméně s nástupem nekompromisní učitelky a posléze i Eda do akce už jede vše hladce (a nemilosrdně) až k velkému odhalení.

Konečně dospíváme do finále, v němž se všechny nitky a postavy propletou, potkají a narazí do sebe s fatálními účinky. Sehraný tvůrčí tým do toho šlape od prvního sešitu (v němž ještě rozjíždí i poslední drsný vedlejšák), geniálně posunuje či vyhazuje figurky promyšlenými i náhodnými, plánovanými i nepředvídatelnými akcemi a tahy, šponuje napětí významovými dialogy a přesnou kresbou – aby ve výsledku "jen" zasadil definitivní úder mocenskému Trustu (a jeho generační obměně), rozděleným Minutemanům (a jejich "kamarádsko-kolegiálním" vztahům) i agentu Gravesovi (a jeho hře / zásadám), který málokdo z nich rozchodí. I když vlastně o "nic většího" nešlo (ani konečné odhalení, kdo uhořel v Atlantic City, nepředstavovalo nic světoborného – také mu byl věnován jeden obrázek) a pár nejasností v jejich domluvě a vyjednávání (pro mě) zůstává, rozhodně nepředstavují důvod, proč nezařadit tuto knihu a celou sérii mezi to nejlepší, co jsem kdy (nejen v komiksu) četl.

Příběh návratu (klonu) Gwen i traumatu Petra mě hodně bavil a (přes obvyklou dobovou epizodičnost, topornou popisnost, slabomyslné záporáky či haprující, naivní logiku / fyziku – ovšem s přimhouřenýma očima vše v únosné míře) chytnul a nepustil. Tedy až na samotné vyústění, tak nějak rychle šmahem odbyté, neřku-li pitomé (včetně "originu" záporáka Jackala). Kresba jako klasický průměr, resp. průměrná klasika, nestojí za dlouhou zmínku.

Roztomilá, laškovná, vtipná erotická blbinka, ve které na klasické Gulliverovy cesty vyplouvá neostýchavá (polo)nahatá kráska. Milo Manara znovu a znovu potvrzuje, že ženské křivky (včetně veškerých "vykukujících", či rovnou naplno odhalených detailů) umí zachytit jako málokdo. Ovšem redakční práce, překlad, korektury (+ vyšisované barvy) jsou v tomto vydání naprosto amatérské a tristní.

Tady a teď se směřování série, předpokládám, výrazně láme – z boje o holé přežití odrážením brutálních útoků neznámého, zvířecího protivníka se stává boj za svobodu proti uzurpátorské, dominantní říši. Tento svazek bez mlžení pokračuje v odhalování, jak a proč zdejší mikrosvět vůbec vzniknul. Konečně se tak naši poučení hrdinové mohou vydat za jeho zdi… a spatřit moře.

Vyhrocené, pro budoucí válčení zásadní rozhodování nad jednou injekcí mezi dvěma – aneb koho zachránit a koho nechat zemřít – úspěšně hraje na emoce, poněvadž argumenty pro i proti jsou vyrovnané a kamarádské / kolegiální vazby pevné. Poté se konečně dostávají přeživší do sklepení a z knih Erenova otce se zvolna (a zeširoka podrobně) dozvídají o historii světa a titánů.

Pár (5) brutálně nelítostných střípků před velkým finále, kdy Graves pokračuje v systematické likvidaci hlav Trustu, stále ještě dovoluje Azzarellovi – krom vypilování strategického postavení a motivů několika špinavých hráčů – obhlédnout i náhodné "vedlejší ztráty", brilantně je doplňující. Nejtenčí a nejméně celistvá kniha série končí dříve, než se do ní začtete.

Rychlá diskreditace hrdiny (překrouceným televizním spotem a nahranou vraždou) v očích slepé veřejnosti působí celkem nevěrohodně, v supráckém žánru i obehraně, nicméně existenciální pochyby Captaina Ameriky o jeho údělu a poslání jako bojovníka za spravedlnost, a především symbolu (nevinnost a jednotu pozbývajících) USA, rozdmýchává pochopitelně. A kde si užít trochu (u)přím(n)ého patriotismu, než tady? Samozřejmě, celá zápletka se světovládnou Utajenou říší představuje totální naivní dobové béčko, které se mi ale dobře četlo a Buscemova kresba snad ani nemohla být více klasická ("mainstreamově" úhledná). Potěšilo dopovězení jedné linky z NKK #31: Beast.

Líbilo se mi více než první cyklus. Žádná zdržovačka s připomenutím (archetypálních) postav, rovnou neznámá hrozba, (zkratkovitá) okružní pouť po svébytných horských klášterech, odhalení tajného řádu a na závěr zoufalý boj s nemrtvou armádou na "poslední výspě". Zatímco autor příběh jako scénárista rozjíždí i posunuje někdy docela toporně a zbytečně se rozkecává, jako kreslíř se naopak ve vší té exotické architektuře / krajinách pořádně vyžívá. V akční rubanici (a ve zmenšeném vydání) skoro až na tu lupu.

Jako již tradičně několik příhod z Usagiho bezcílného putování rámuje větší linka s na něj najatým nájemným vrahem a s (nechtěným) doprovodem mladé dívky toužící po novém, dobrodružném životě. Zároveň se připravuje půda pro další knihu a návrat známého superpadoucha. Zkrátka brilantní i emotivní. Humoristický speciál(ní banket) ke stému* číslu také pobavil. [*Není to doopravdy sté číslo Usagiho. :-)]

Tak už známe všechny Minutemany, ovšem nejednotné ve třech skupinkách (s, mezi, anebo proti Trustu/Gravesovi), tím pádem dochází i k prvním ztrátám. Ojedinělou koncentrovanost dějové linky neudržel druhý, návazný příběh, který kromě vzpomínání na naverbování Shepherda do organizace sleduje i (opět veleklasicky "noirové") podrazy při koupi/prodeji jednoho nám dobře známého obrazu. Přestože Azzarello občas šroubuje nejednoznačné dialogy přehnaně na sílu (nebo se mi tentokrát nečetly úplně plynule kvůli kostrbatějšímu překladu?), spolu s Rissem vysoko položenou laťku s přehledem dorovnávají.

Zkraje musím přiznat, že se tato bichle nečetla dobře: ohromné množství slov vyplýtvaných na téměř lyrické líčení či odtažité, nekorespondující dialogy "s hloubkou"; nesouvislé střihy, opakující se, béčkové situace. Přesto má rozmáchlá panteří sága rozhodně něco do sebe, ať už výstavbou a progresem celé story (války s Killmongerem a obnovování důvěry v krále, "zaprodavšího" se moderním způsobům) i vedlejších postav, téměř až poetičností, případně skvělou kresbou, progresivně si hrající s rozmístěním a velikostí panelů. Kvůli zasazení mi pak připomínala spíše Conana (nebo Tarzana, kdybych znal nějaké jeho komiksy), nežli superhrdinský Marvel. A hitový MCU film se jí inspiroval výrazně.

Komplikovaný metafyzický příběh Jodorowsky tentokrát vyměnil za relativně přímočarou detektivku, a především za poznávací jízdu zvrhlým, dystopickým Šachtoměstem s jeho zvrácenými, důsledně třídně rozdělenými obyvateli – mutanty, telemaniaky či aristy. Tímto odporným bordelem se brodí zamilovaný plebejec John Difool při vyšetřování zásadního tajemství (co se děje s dětmi homeokurev?). Jako vždy absurdně zajímavý svět (pečlivě a detailně vykreslený přesně v moebiovském stylu) a celkem i příběh a "humor" (baví-li vás třeba představa, že centrální superpočítač kleje a uráží jako nejvulgárnější dlaždič) se uzavře v 5. albu, to 6. slouží čistě jako příprava a aranže figurek do pozic před Incalem.

Povedené "romantické", vtahující, přestože nijak překvapivé uzavření příběhu dává dostatečný prostor všem linkám a vyznívá vlastně optimisticky, přestože zdevastovaný svět se rozhodně nestal lepším místem k životu, byť byla akutní hrozba zažehnána. Možná mám takový pocit i proto, že autorka zjevně neměla srdce na to, aby své oblíbené děti (postavy) dokázala ve velkém (nebo aspoň v malém) "protřídit". :-)

Předposlední kniha již představuje velké akční, přímočaré finále – zejména z hnízda, s jen několika krátkými náhledy do decimovaného E-05. I když se najdou střihy a panely / detaily, které se mi rozluštit nepodařilo, je poutavě napsané a fakt pěkně nakreslené. Po useknutí (To be continued…) hlavního příběhu dostáváme ještě vedlejší, "vystřiženou" epizodku z dřívějška a skici se zajímavými autorčinými poznámkami.

Probouzejí se poslední dva Minutemani (jednoho už sledujeme dlouho, ale nějak jsem jej – tu násilnou, sebevražednou trosku – nepodezíral :-)), zároveň pořádně nahlédneme na mocenské šarády / vraždy / tlaky za oponou Trustu. "Shakespearovsky" tragické, vypointované rozhodování o nové hlavě rodu Nagelových mezi dvojčaty se tak prolíná s poměrně přízemním (a skutečnou sílu a význam dlouho postrádajícím) škorpením dvou bratří "na opačné straně" kradení mafiánského masa.

Mě to bavilo hodně. Samozřejmě, musel jsem se až smát, jak krkolomně jsou jednotlivé souboje vykonstruovány, aby jeden nic neřekl, popřípadě druhý neslyšel (výbuch sopky), a aby skončily těsným vítězstvím požadovaného člena a porážkou-neporážkou (záchrana bezmocného, neférový zásah zvenčí) toho pro zápletku nepotřebného. Scénář mi na svou dobu přišel slušný a v okulahodící klasické kresbě jsem si bitky 14 nejmocnějších superhrdinů proti sobě (a následně 2 superpadouchům) o 6 částí superzbraně Zlého oka prostě fandovsky užil (plus potěšila návaznost na UKK 107: Příchod Defenders!).

Přeskakování mezi časovými liniemi se mi stále zamlouvalo a působilo promyšleně, brzy ovšem bylo nad slunce jasnější, že žádná (kromě té nejmladší) nemůže skončit epickým fatalistickým infernem (natož smrtí – logicky). Načež ona poslední si bohužel jen vytýčila půdu pro pokračování, jelikož máme co do činění s prequelem. Pro větší emoční zapojení mi pak vysloveně chyběly motivace obou bratrů a informace, proč se vůbec nenávidějí (dostalo se nám jen flashbacku získání jejich moci). Přestože se mi tedy celé Kroniky Legie četly dobře a kresba ve všech obdobích líbila (nejvíc asi v tom středoamerickém - aztéckém), vyzněly vlastně úplně do nikam.

Po svérázném výcviku na ostrově nastává hlavní událost z pohnuté minulosti mladých bratří: zpackaný pokus o zakázaný alchymistický rituál, za který oba zaplatili strašlivou cenu. A to má požadovanou sílu, autorka umí pracovat s postavami a přenést do svého fikčního světa.

V této pohodové knize se neurodí žádné zásadní události (pronásledování drzé zlodějky, asistování u porodu, znovushledání s učitelkou), přesto stále skvěle baví nejen bezprostředním (karikovaným) humorem. Začátek vzpomínání na minulost pak slibuje pořádnou emoční smršť.

V 9. knize se naplno rozjíždějí vyjednávání / oťukávání nejvýznamnějších protagonistů z obou stran, ať už pod dohledem, či za zády agenta Gravese. Opět v naprosto brilantně napínavých dialozích a unikátně přesné / vhodné kresbě. Tohle již nelze číst samostatně bez vědomí předchozích událostí, přestože ani zde Azzarello nerezignuje na začlenění drsných krimi dramat "náhodných kolemjdoucích".

Čtivá sbírka Conanových dobrodružství z různých etap jeho života se občas potýká se zkratkovitostí a přímočarostí, jinak jde o stylovou zábavu plnou mečů, magie, lepých žen a slizkých monster, výborně zachycenou řadou schopných kreslířů. Bohužel kvalita tisku, resp. reprodukce, je chvílemi vyloženě otřesná, kdy se ztrácejí nejen detaily, ale i obrysová linka. V předchozích knihách Comicsových legend se již dva příběhy objevily ('Dcera pána mrazu' a 'Obyvatel temnot'), třetí ('Kletba nemrtvého muže') pak vyšla svého času u Semicu.

Mít možnost si poprvé přečíst příhody definující mého nejoblíbenějšího superhrdinu, v nichž krystalizují motivy, které Lee užíval ještě za 10 let (starostlivost tetičky May, pomluvy J.J.J., posmívání spolužáků, pověstná Parkerovic smůla, neustálá "švorcovost", pochyby o svém hrdinském údělu, apod.), to je prostě k nezaplacení. Navíc tyto nápady stále výborně fungují a jasně z nich lze vidět, proč se ze Spider-Mana stal fenomén a hit – hravost, elán a roztomiloučká naivita z nich jenom čiší (použít na Sandmana vysavač? Geniální! :-))! Ditkova "stripová" kresba je pak (ne)dokonalé retro samo o sobě, nicméně se postupně lepší a v závěrečném speciálu už snese i přísnější parametry. Celkově však musím přiznat, že po počátečním nadšení šla kvalita příběhů dolů úměrně s tím, jak v nich přibývalo děj popisujícího textu, pod kterým se stránky úplně prohýbaly (takový souboj s Doctorem Doomem byl vyloženě nudný a pitomý, stejně jako jedinečný "plán" Sinister Six s kartičkami). Přesto jsem skutečně rád, že tu tenhle kus historie vyšel, a bral bych i další čísla. Pozn.: Origin sešit Amazing Fantasy 15 už byl samozřejmě součástí UKK 85: Počátky i (v novém digitálním obarvení) NHM 2: Spider-man, kde si svou českou premiéru odbyl též Amazing Spider-Man Annual 1.

Vzhledem ke čtyřem časovým liniím, ve kterých se příběh bratrovražedného upírského souboje rozbíhá, tak ani na konci 2. knihy nepřekračuje rámec "expozice". Která je ovšem výborně napsaná (a rozmanitě nakreslená) a skvěle se mi četla, slupnul jsem ji jako malinu. Na nepochopení či zmatení tady opravdu nic není.

Zrovna titulní příběh Tomoe nepřináší nic moc objevného, ale pobývání Usagiho na dvoře klanu Geishu přítomnost krásné a sympatické samurajky velice zpříjemňuje (nejen našemu dlouhouchému roninovi). Právě nevyřčená a společensky zapovězená, nicméně zjevná náklonnost jednoho k druhému, nádherně bezeslově demonstrovaná při rozlučkovém čajovém obřadu, představuje tu pomyslnou "pětihvězdičkovou" třešinku na jinak standardně kvalitní knize (nadpřirozeno-folklórních) povídek.

Po stylovém představení Victora (a "mytologickém" exkursu do prehistorie Trustu) se v jednom soustředěném, emocemi nejen z vedlejších linek nabitém příběhu v New Orleans konečně probouzí minuteman Willie – s kocovinou, kufříkem, pistolí, fotkou Shepherda, zakrslým virtuózním trumpetistou, Shepherdem přivázaným k židli a ochranářskou Dizzy. A když už se zdá, že Graves kroužící okolo nedostane to, co plánoval, zkratový výstřel z naprosto nečekané ruky odstraňuje ze šachovnice veledůležitou figuru. „Josephe…“ :'(

Nepřeberná kvanta textu mě od čtení až odrazovala, on taky naivně hloupoučký příběh za ty kecy snad ani nestál, přestože Thanos hrozil v nejlepší formě. Holt klasický průměr té doby, ale nakonec ne zas nějaký zlý. Hlavní tahák knihy se pak samozřejmě skrýval pod prvním "Marvel grafickým románem", emotivním a civilním rozloučením s nevyhnutelně umírajícím hrdinou. Přiletěli snad všichni…

Parádní historicko-dobrodružná kniha. INDIÁNSKÉ LÉTO velice lehce, bez plýtvání slovy, eskaluje (kvůli "nevinnému" znásilnění) konflikt indiánů a bílých usedlíků z pohledu jedné vyloučené rodiny, bohužel jej končí dosti bezradně, s pocitem celkové bezvýznamnosti události. EL GAUCHO již jak vyšší dramatickou, tak nízkou lidskou linku (včetně pocítěné bezmoci ve fatálním závěru) uchopuje přeci jen pevněji a Manarovu nádhernou kresbu vytahuje množstvím detailů do ještě "nebeštějších" výšin.

Nerovná bitva se vyostřuje na 3 frontách, šance i naděje Průzkumníků se tenčí a já už si dost intenzivně přál, aby se jim konečně povedl aspoň jeden finální "kill". A vypadá to, že jsou (přes vysoké oběti) blízko.

Přestože plynulost (asi tak sedmé) bitvy, na které závisí přežití veškerého lidstva, neustále přerušují nějaké psychologizující flashbacky (dokonce i z nepřátelské strany), rozjede se nakonec slušně. Jen škoda, že se ničeho definitivního / zásadního nedosáhne – zatím.

Přes standardní kvalitku tentokrát úplně spokojený nejsem, kniha 7 nejenže neposunuje dál hlavní zápletku, ale ani nepřináší ucelené vedlejší příběhy. Ten první z vězení, kde se potkávají Loop a zjevně nesmrtelný Lono, se příliš ukájí "krutodrsným" prostředím a slangem a nijak se neuzavírá, zatímco ten druhý představuje jen (sebe)destruktivní zastávku na cestě dvou nepodstatných (zatím?) a nezajímavých (i když jsme je už potkali) smažek s pistolí a už rozhodně ne stovkou nábojů.

Vůbec poprvé se objevuje titán Thanos, pátrající po nejničivější zbrani universa – Kosmické kostce, a i přes typickou hloupost jeho konání se mu daří působit jako hrozba. Jinak mě akční příhody (a transformace) Captaina Marvela klasicky "dobově" bavily, přestože jsem měl pocit, že se prokousávám ještě většími stohy textu, než obvykle.

Nádherná olejomalba dodává jednoduché, nicméně celistvé (až tak nějak "esenciální") fantasy povídce nejen dostatečný rozměr, ale i neodolatelnou patinu dávných / zašlých podivuhodných dob a krajů. Staromilský dojem podtrhuje veskrze konzervativní panelování, zde ovšem styl a fázování à la "obrazová galerie" sedí. Bonusy na závěr pak přinášejí poutavý vhled na okolnosti vzniku díla / 1. dílu.

Celé "volume" v příjemném spádu zaplňují velké boje na dvou frontách (armádní dobývání/bránění města a jednočlenná infiltrace nepřátelské, brouky zamořené základny/hnízda), přičemž to druhé zmíněné zároveň výrazně posunuje děj (a kroutí vztahy) kupředu.