Zase taková „spojovačka“ bez souvislé zápletky a jasného směru, kdy se z hlavního dění (hledání nového krále Severního větru mezi mláďaty) neustále přeskakuje k dalším postavám do jiných světů (jenže třeba zárodečná revoluce opičáka Bufkina v Pan-ozské říši mě zatím dvakrát nebere). Jednotlivé linky se pak snaží experimentovat s odlišným inkingem a kolorováním, čímž celková kvalita kresby spíše trpí.

Superlativní přirovnání k nadčasovým antickým eposům v úvodníku bych bral s rezervou, ovšem jako velká kosmická sága Avengers (a Strážců galaxie) začínající v 31. století (a epizodicky spějící k nejednoznačné finální megabitce více než 20 superhrdinů vs. 2 skorobozi) funguje kvalitně dodnes. Především pokud ji zrovna píše Jim Shooter a fantasticky vykresluje George Pérez; scénáře ostatních autorů mi přišly výrazně popisnější a topornější, zatímco „skupinová“ kresba si aspoň stále držela svůj barevný klasický půvab.

Skutečně jednoduchý, přímočarý scénář, stěží povídku, kompenzuje úžasná malba (a její technika), kdy se těmi fantasy výjevy „s historickou patinou“ nelze než dlouze kochat. Pomalu by se tu nemuselo mluvit, protože, přiznejme si, texty (výkřiky, dialogy) žádné převratné úrovně nedosahují. Rozhodování mezi 4 či 5 hvězdičkami tak rozsekly hodnotné autorovy poznámky, zpětně dodávající světu další vrstvu.

Reinerovo vzpomínání na proražení zdi Maria a infiltraci ostrovního obyvatelstva přináší pohled na úvodní události celé mangy z druhé strany barikády – bude určitě zajímavé si je někdy přečíst se současnými znalostmi. Jinak se jasně vyjevují paralely mezi současnou partičkou a původními hrdiny, dále se hlouběji ukazuje dvojakost postavení „ďáblů“ v marleyské armádě (a vůbec útisk porobeného národa). Kresba mě v neakčních částech (a v tomto svazku žádná akce není) nikdy netankovala, ovšem tady mě bila do očí disproporcí drobných kadetů a dospělých (jsou jim po pás, přitom by jim mělo být kolik – 12 let, tedy 140-150 cm?).

Posun o 4 roky na konec války Marleyské říše se Středovýchodní aliancí přestavuje skupinku nových postav – mladých Eldiánců, vybraných čekatelů na převzetí titánské moci. V přední linii pak stojí Zeke a Reiner, přičemž ten druhý začíná čím dál víc pochybovat o svém údělu a plánovaném útoku na ostrov Paradis. Já říkal, že se směr série výrazně zlomí. Zpočátku zábavné a akční, posléze rozhodně zajímavé, ale spíš bych se raději vrátil ke „starým známým“, co dělají/dělali.

Dva temné, nekompromisní, přímočaré příběhy gradují 1. dějství, přičemž prokletí lorda Baltimora se prohlubuje (i získává na osudovosti) a dosažením cíle jeho terminátorská cesta zdaleka nekončí. V kombinaci s jednoduchými linkami až stylizované kresby nabízí 4. kniha dokonalou atmosférickou řež od začátku do konce.

V těchto béčkových, převelice ukecaných akčních rubanicích vždy Spider-Man (bez svých civilních patálií poměrně jednorozměrný, ba až zaměnitelný hláškař) náhodičkou narazí na nějakého superhrdinu, spolu splní misi (= porazí superpadoucha), načež odlétá v dál, aby za rohem potkal dalšího. Přestože se události provazují s komiksovými řadami hostujících postav (nejvíc v případě Iron Fista, kdy ukončují zápletku jeho zrušené série – také se tu Pavouk jenom plete), na Spideyho samotného nemají žádný dopad. Dokážu si ale představit, že jako dítě bych Claremontovy pulpové nápady žral s nadšením, obzvlášť v Byrneově krásně barevné, přehledné kresbě.

Jelikož si dal scénárista za cíl propojit starověké mýty, biblické báje i klasickou fikci (upíři) s lidskou historií, vědou či anatomií, neustále obšírně a komplikovaně vysvětluje, odhaluje, kombinuje. Nemůžu říct, že by mu to do sebe nakonec nezapadlo, ovšem ve své podstatě přímočarý souboj o budoucnost lidstva hraje s tolika nestálými proměnnými, že již nevzbuzuje téměř žádné emoce. Ty totiž opravdu nenahradí epická a nádherně vykreslená akce (Benátky postavené na krcích zkamenělé Hydry berou dech).

Vzhledem k nepředstavitelné oběti jednoho z hrdinů se ostatní spíše nimrají ve svých pocitech, aby se v závěru šlo na to – útěk započal! I přes zásadní dvouměsíční zdržení samozřejmě útěk dokonale naplánovaný, dopředu předvídající okolnosti a chování všeho a všech.

Méně se dedukuje a špekuluje, více se věci hýbou dopředu (a stranou), a to neočekávaně, bez přičinění našich géniů. Zatímco první dvě knihy mě úplně neuchvátily, teď jsem rád, že jsem dal sérii další šanci.

Zábavné sestavování vyváženého „supertýmu“ jako poslední zoufalé útočné síly Mýtů se opírá (d)o jiné pohádkové mytologie, než obvykle – komiksové superhrdiny. Fajn, ale nemůžu se zbavit pocitu lehké lacinosti, úplně sem moderní skoro parodičnost nepatří. Než se navíc tým vrhne do sebevražedné akce, je (pro něj naštěstí) dobojováno během půl sešitu celostránkových výjevů. Šlo-li o definitivní konec Temného, tak své pověsti neporazitelné hrozby opravdu nedostál.

Aby čtenář docenil, že se nějaké události odehrají a vyvinou trochu (nebo úplně) jinak, musí je mít jednoduše zažité. Editoři kompletu tedy vybrali příběhy, které jsme si u nás již mohli přečíst, ovšem stejně mi jejich převyprávění moc nedalo – možná směřovalo „šokujícím“ směrem, ovšem bez úderné pointy končilo na půli cesty (Fantastic Five, jiní Avengers, temný Dr. Strange, Hulk s Jarellou, Petr s Gwen). Nejvíc mě asi vtáhl odlišný průběh Kree-Skrullské války, který napravil rozpaky z originálu, když přivedl pořádnou kosmickou megařežbu až k Zemi.

Z odhalování fantastického světa transformací člověka a starodávných Prvotních v úvodním dílu jsem byl vyjevený přibližně stejně, jako hlavní hrdina chirurg, nicméně i přes často nesouvislé střihy mě celý ten mysteriózní odér zaujal. Ve dvojce se v pátrání již dočkáme částečných odpovědí a prohloubí se dosah celosvětového církevního spiknutí (v půdorysu Šifry mistra Leonarda), což už v honbě za senzací trošku drhne. Dynamická, detailní kresba je hodně fajn a rozhodně si nezasloužila zmenšený formát.

Aneb jak se naši hrdinové v civilu vyrovnávají s informací, že do konce světa zbývá poslední týden: někdo se vrátí k přítelkyni, někdo se vyzná ze svých citů, někdo (šikanovaný) vystřílí školní třídu. Ne, opravdu nejde o nějaké hluboké, natož věrohodné psychologizování, ale to snad od téhle mangy nikdo soudný neočekává.

Zbývají poslední dvě úchylné formy téměř nezničitelného megapadoucha, pak bodování a vágní předzvěst sedmi dnů do konce světa. Vzhledem k typicky bleskovému tempu (velké obrázky celkové zkázy i napjatých tváří, podrobné rozfázování pohybů, bubliny vyplněné povětšinou citoslovečnými slabikami) podobně rychle i přečteno.

Účelem těchto samostatnějších příhod z Baltimoreovy zarputilé pouti za pomstou bylo hlavně ukázat další formy démonického zla v ztrápené poválečné Evropě plné beznaděje, čehož se zhostily veskrze úspěšně. Samozřejmě čím delší, tím lepší (a komplexnější); nejvíc se mi pak líbily ty, jimiž suverénní likvidátor jen procházel (Hra), popř. četl dopis (Inkvizitor).

Na černobílý tisk jsem rychle uvykl, jelikož mě v minulém svazku nastartovaná vesmírná sága doslova pohltila (a občasná popisnost v textu spíš pomáhala přehlednosti). Do toho se probouzela netušená síla Phoenix, došlo na pár milých civilních momentů i letmých střípků minulosti, které tvarovaly charaktery jedinečných hrdinů. I když mě až příliš typický souboj s arogantním Magnetem v závěru tolik nevzal, stále mohu říct, že takhle kvalitní retro jsem dlouho nečetl.

Pominu-li pochybnosti „o čem že to vlastně bylo?“, komiks se mi líbil – nejvíce tedy z grafického hlediska, nádherné kresby jak lehce načrtnutých postav, tak zejména přírodního prostředí. O příběhu se asi nedá moc mluvit, často šlo o jednořádkové stripy – anekdoty, v nichž maličká stvoření bezstarostně přežívají, hledají přístřešky nebo něco k snědku (že zrovna u těla mrtvé holčičky není podstatné), zkrátka si hrají jako bezelstně sobecké, kruté děti bez elementárního povědomí o morálce, strachu, ohledu, zodpovědnosti či důsledcích svých činů. Nicméně přesah o lidském zlu za fasádou dobrosrdečnosti tu dvakrát nevidím, to spíš náběh na variaci Pána much.

„Normální“ povídkový Usagi jednoduše znamená další výborný samurajský akční komiks s vypointovanými příběhy. Na skutečnost, že se králík bezhlavě plete do cizích záležitostí a nedokáže nechat nic být, už ho upozorňují i ostatní postavy.

Poutavé poodhalení Růženčiny minulosti (a vývoje sesterské lásky i nenávisti se Sněhurkou) znamená pro oblíbenou postavu vytržení z tenat deprese, emoce pak zvedá i fantastický duel s Temným, opravdu hodný 100. čísla série. Konečně se tedy nový ústřední příběh (tzn. po porážce císařství) výrazně posouvá. Spousta roztomilých, oslavných bonusů (povídka, stolní hra, odpovědi na otázky celebrit) pak skvělý dojem jen podtrhuje.

Na to, jak mi ze začátku přišel příběh pitomý a kresba odfláklá, tak se mi Mentabomba nakonec četla nadstandardně dobře a překvapivě příjemně. Dějově sice jde o totální béčkový, špiónský brak, bezelstně vlastenecký a přímočarý, nicméně v ničem se nehrabe tak dlouho, aby to začalo vadit. Nejspíš už ve své době zastaralá Kirbyho kresba pak možná působí humpoláckým dojmem bez větších detailů či experimentů v panelování (pěkně 6 pravidelných rámečků na stránku, maximálně sem tam větší (až dvojstránkový)), ovšem disponuje výtečnou dynamikou a plynulostí.

Nádherná, detailní evropská kresba dokonale podtrhuje zajímavé scénáře vycházející z neutěšené situace poválečného a pozdějšího (totalitně) socialistického Sovětského svazu – z reality asi úplně ne, jelikož oba pracují s minoritními prvky nadpřirozena. U Čertova rypáku mi to příliš nesedělo a rychle se posunující děj ve výsledku připomínal spíše pilotní díl delší série (příhody odvrhlého sovětského špióna v Americe). To ve strhujícím Tulipánkovi do sebe všechno zapadlo téměř dokonale (obě časové roviny i odlišné světy – sibiřský gulag x moderní New York), jen s lehkou výčitkou zbrklého rozuzlení i katarze.

Úvodní souboj s drakem v rámci zatím minimálně nakousnuté ústřední zápletky mě hned chytnul víc, než následné učednické trampoty budoucích čarodějek plné (holčičího) kamarádství, nadšení a píle. Nevíme zatím nic a to, že občas někdo připomene možný dosah zakázané magie i vyučování "nevědoucí", úplně nepostačuje. Manga je mi zatím sympatická asi stejně, jako Zaslíbená Země Nezemě, ovšem takový Ocelový alchymista byl už od úvodu o úroveň jinde.

Příjemné uvedení do kouzelného světa mě tedy nijak ze židle nezvedlo, ale možná jsem úplně nebyl připravený na to, jak je vlastně klasicky pohádkové (říkal někdo Harry Potter?) a "holčičí": Dívenka od mala touží stát se čarodějkou, dychtivě zkouší tajně vysledovaná kouzla, kvůli své nezkušenosti způsobí katastrofu, ovšem namísto potrestání ji nonkonformní, (snad až pedofilně) hodný mistr vezme k sobě do učení, kde už studují 3 další mladé slečny, kamarádské či nepřející. Uvidím, až se začne něco pořádného dít a postavy i vztahy trošku zplastičtí. Na první pohled mě však nadchla nádherná, výrazově dokonale zvládnutá kresba.

Krásně stylová, krvavá a ponurá zastávka lorda Baltimora na jeho urputné honbě za pomstou jej zavádí do rakouského kláštera s upířími jeptiškami, černokněžnickými experimenty a prokletou zvonkohrou. Hlavní postava dostává kromě obrysů i výplň, když její charakter uzavřená zápletka podrobuje zkoušce, zatímco fanatický, nemilosrdný Inkvizitor drží stopu (všemi "božími" prostředky).

Východní prvky, i když sklouzávají do prázdného „filosofování“, superhrdinskou báchorku příjemně ozvláštňují a zatraktivňují, nicméně pátrání po Coleen Wingové probíhalo natolik klasicky té době (každý sešit jednorázový padouch; ukecanost, navíc dramaticky vyslovovaná ve 2. osobě („Jsi Iron Fist a tento muž se tě pokouší zabít.“)), že se nijak zvlášť neodlišovalo od ostatních Marvelů. Samotná postava Iron Fista a flashbacky jejího výcviku to ovšem částečně vynahradily. Rozhodně se mi však zamlouvaly čisté linky Johna Byrnea a jeho parádně rozfázované kung fu bitky.

Možná se scénář přesně držel syžetu Holmesových románů, nicméně politický případ ruských proticarských / proletářských imigrantů mi nikterak atraktivní nepřišel – ani na dospělé, natož dětské dobrodružství. Nový Jack Rozparovač sehrál vyloženě vedlejší úlohu a aktivity Čtyřky se nesly hlavně v duchu "čekání na Holmese". Jako četlo a prohlíželo se to moc pěkně, ale protentokrát mě to moc nevzalo.

I přes jistou naivitu, přímočarost a karikaturní odlehčování se ve "dvojce" jedná o velice silný a promyšlený příběh, po léta sledující osudy, rozdělování a nečekaná znovushledání zajímavých postav, který ukazuje, kam až zachází válečná krutost a ideologický fanatizmus, přičemž nic zde není úplně černobílé (viz překvapivý dovětek z úplně jiné, stejně nesmyslné války). O Hitlerovy rodné dokumenty jde minimálně, ty leží zakopané a nadlouho zapomenuté někde na zahradě.

Loba v pekle nechtějí, protože si to tam užívá, a v nebi nevědí, co si s tímto vraždícím, vulgárním, sexistickým, sebestředným (atd. atp.) neurvalcem počít, než jim tam všechno zdemoluje a roztomilá zvířátka, pobožné světce i pějící andělíčky zmasakruje. Jednoduché, nahláškované řežbě (s vynikajícím překladem/počeštěním!) hodně moc přidává zdánlivě ledabyle nadrásaná, přitom detailní, přesná a energická kresba Simona Bisleyho.

Těžká zkouška i pro příznivce retra, když klasickou naivitu sedmdesátek ještě zveličují proamerický patos, protinacistická hesla a stylizace do komiksové prostoty 40. let. Jasný záměr nicméně neomlouvá stupiditu superhrdinských zápletek s perlami typu: „A jé. Ty černé mraky jsem přehlédl. Začíná pršet! Plameny už mi slábnou.“ (náhlý zvrat v nesmyslném souboji Human Torche s Namorem, jemuž se tým snaží zabránit opustit základnu FBI, protože se horkokrevný princ Atlantidy naštval na podvodního padoucha U-Mana a chce si to s ním vyříkat bez rozmyslu sám). Obyčejná „elastická“ kresba tomu také nepomáhá, prostě odvádí svůj dobový standard. Ale třeba sestavování Legie svobody ze zapomenutých béčkových komiksových hrdinů (Patriot, Red Raven, Thin Man, Whizzer, Miss America, Blue Diamond, Jack Frost) s jejich krátkými medailonky v FBI složkách se mi zase líbilo.

Měřítkem nezměrná "space opera" sice často připomene jiné žánrové milníky (Star Wars, Duna), ale stále zůstává svébytně, zvráceně svá. Naprosto přirozeně pokračuje v sáze Metabarona, aby přes svérázné (anti)hrdiny přešla k záchraně vesmíru, ve kterém se srážejí celé galaxie. Jestliže přesně v Jodorowského "kastovských" intencích se držící děj, rozumně a hladce adaptovaný, upoutá a nepustí, tak naprosto famózní, detailní, realistická, zkrátka dokonalá kresba pánů Séchera a Henrichona doslova ohromí. Už dlouho jsem se jednotlivými obrázky s vyloženě filmovým střihem tak nekochal.

Další vysoce kvalitní, kompaktní kniha výrazně posouvá dál (nikoliv ovšem uzavírá) jednu dlouho šlechtěnou dějovou linku. Nahlíží do minulosti Jeie a kmenový příběh Vrabci pak zeširoka srocuje skupinky nájemných lovců a další chásky, s vidinou bohaté odměny stíhajících zraněnou Inazumu. Usagi se vlastně jen zapojuje do rozjetého vlaku, u mnoha důležitých událostí nefiguruje – také jde tentokrát více o spásu duše kněžským, "hororovým" vymítáním, než šermířskými duely.

Nejzábavnější zápletku (strážení opuštěného podnikatelského odboru budovy Lesíku chrabrým, sečtělým opičákem Bufkinem a jeho partizánský odboj proti Babě Jaze) neustále sekají a prostřihávají linie dalších postav (nejenom těch z názvů kapitol - Bufkin, Frau Totenkinder, Baba Jaga, Ozma, Geppetto), jež se ovšem přinejlepším připravují na věci budoucí. Další roztříštění několika časy (Před mnoha dny. Před pár dny. Dnes.) pak nevede vůbec k ničemu, i proto jsem se nějak nemohl začíst, navíc po delší pauze. Jako kolečko celku budiž, ale jako ucelenější epizoda tentokrát ne-e.

"Druhý začátek" X-Menů dává dohromady skutečně libovou partu, jejíž všichni členové dodnes patří do zlaté pokladnice Marvelu. Načrtnutí jsou už od představujících panelů tak šikovně, že jejich osobnosti ani schopnosti autoři nemusí nijak zásadně dále rozvíjet, proto na nás Chris Claremont pálí jeden "pulpový" nápad za druhým (vesmírná stanice, strašidelný hrad), až ty geniální odbývá na pár stránkách (zrod Phoenix!), bez jakékoliv psychologie. Právě na její jednoduchosti a přímočarosti řešení situací je věk komiksu hodně patrný, což všemi silami vyvažuje pestrobarevná superhrdinská kresba (která se neuvěřitelně rozzářila ve srovnání s černobílými Comicsovými legendami #06 s totožným obsahem).

Svůj zjevný obdiv k osobě a dílu malíře Caravaggia vetknul Milo Manara do (ať už bezeslovného, či naopak chvalořečícího) úžasu dobových pozorovatelů jeho obrazů bez rozdílu věku, pohlaví či postavení. Přestože při vyprávění příběhu jen poslušně akademicky, zkratkovitě následoval umělcovy tvůrčí a životní cesty a v prokreslení charakteru zůstal na povrchu, neslavnému závěru se přeci jen podařilo vybudit i nějaké emoce. Nádherná, do detailu propracovaná vizuální stránka (ta panorámata, památky, postavy!) pak ustála i trestuhodné zmenšení v českém vydání.

Pocit, že čtu něco výjimečného, který mě přepadl po pár úvodních stránkách, se časem rozmělnil, aby se vrátil až s poslední kapitolou. Namísto nemilosrdného sevření krku z rozpínání nacistického režimu a nelidských represí v (před)válečném Německu a Japonsku se spíše dobrodružně utíkalo před tajnou policií, resp. se dokolečka dokola hledaly a ukrývaly zásadní dokumenty o původu Hitlera, se kterými se ovšem nic neudálo, naši hrdinové byli buď jen malinkými kolečky (novinář/sportovec/lamač dívčích srdcí Tóge), nebo zatím do svých rolí nedorostli (Adolf a Adolf). Úplně mě zkrátka nezasáhl osudový příběh plný náhod a záchran v poslední vteřině, v němž pronásledovaný skrz troleje naskakuje na střechu jedoucího vlaku. Jinak za detailní kresbu a spád vyprávění, jakož i za parametry českého vydání, by kniha absolutorium zasloužila. Uvidíme, jak dvojka přitáhne šrouby.

Svižné akční vyprávění uvádí do zničeného, upíry decimovaného "steampunkového" světa a retrospektivně představuje proklatý úděl a přímočarý cíl titulního hrdiny. Perfektně padnoucí kresba pak dovedně ustanovuje jeho hororový, fatalistický tón.

Jednu chvíli mě souvislá origin story na hraně lidství balancujícího kyborga Deathloka v "postholokautickém" New Yorku léta páně 1990 i chytla, takovým tím pobaveným, totálně béčkovým způsobem, kdy se městem plným útočících kanibalů propracovával k "muhahaha" šílenému vědci / majorovi, který ho stvořil a teď pronásledoval kvůli nepochopitelnému světovládnému plánu, a přitom se ve své hlavě schizofrenně hádal s nahouby počítačem, jehož jedinou schopností bylo na tisíciny procenta propočítávat varianty a pravděpodobnosti, co nikdy nevyšly. Prostě přesně tak, jak si sci-fi kompjůtry a androidy představovali v sedmdesátkách. Finální sešity se ovšem zcela rozplizly, vedle prvního záporáka vyvstal druhý, jenže ten nedošel potrestání, jelikož série byla zrušena (a cesta do minulosti v Marvel Spotlight #33, jen aby si Deathlok rozbil tlamu s "žencem duší" (?), neřešila vůbec nic). Příjemná klasická kresba aspoň zaujala novátorským, dynamickým rozložením panelů.

Vhození do příběhu přišlo rovnýma nohama, bez zastávky k rozhlédnutí (navíc silně přepálenou honičkou kočáru), ale jak jsme dál členy partičky poznávali, jejich osobnosti se tvarovaly a případ posouval, začalo to být zajímavější a semknutější – až do dynamického akčního finále, ve kterém opravdu o něco šlo. Sherlocka Holmese jsem nikdy nečetl, takže (kromě těch nejzjevnějších) mi narážky unikaly, což však ničemu nevadilo a prostředí temných uliček špinavého viktoriánského East Endu, nádherně detailně vykreslené, to vynahradilo. Jinak mě na dětský dobrodružný komiks zarazila drsnost zápletky (únos a prodej nezletilého děvčete do bordelu).

Nač chodit kolem horké kaše, po tragických koncích sympatických únosců – chimér je nám ukázána celá rodinka superzáporáků pěkně pohromadě, i s jejich krutovládným otcem. Poté autorka ústřední linku prozatím opouští kvůli dalším zajímavým, zvědavým postavám z daleka a jejich nedorozumění (jež vede samozřejmě k velkolepě destrukčním i vtipným soubojům) s hlavní dvojicí, nechávající si u Winry opravit rozflákaný automail (přestože to hrozí útrpným (sebe)zraněním :-)).

V rozjezdu zápletky s únosem Ala autorce trošku skřípe tlačení přepjatého humoru do každého druhého obrázku, nicméně s nástupem nekompromisní učitelky a posléze i Eda do akce už jede vše hladce (a nemilosrdně) až k velkému odhalení.

Konečně dospíváme do finále, v němž se všechny nitky a postavy propletou, potkají a narazí do sebe s fatálními účinky. Sehraný tvůrčí tým do toho šlape od prvního sešitu (v němž ještě rozjíždí i poslední drsný vedlejšák), geniálně posunuje či vyhazuje figurky promyšlenými i náhodnými, plánovanými i nepředvídatelnými akcemi a tahy, šponuje napětí významovými dialogy a přesnou kresbou – aby ve výsledku "jen" zasadil definitivní úder mocenskému Trustu (a jeho generační obměně), rozděleným Minutemanům (a jejich "kamarádsko-kolegiálním" vztahům) i agentu Gravesovi (a jeho hře / zásadám), který málokdo z nich rozchodí. I když vlastně o "nic většího" nešlo (ani konečné odhalení, kdo uhořel v Atlantic City, nepředstavovalo nic světoborného – také mu byl věnován jeden obrázek) a pár nejasností v jejich domluvě a vyjednávání (pro mě) zůstává, rozhodně nepředstavují důvod, proč nezařadit tuto knihu a celou sérii mezi to nejlepší, co jsem kdy (nejen v komiksu) četl.

Příběh návratu (klonu) Gwen i traumatu Petra mě hodně bavil a (přes obvyklou dobovou epizodičnost, topornou popisnost, slabomyslné záporáky či haprující, naivní logiku / fyziku – ovšem s přimhouřenýma očima vše v únosné míře) chytnul a nepustil. Tedy až na samotné vyústění, tak nějak rychle šmahem odbyté, neřku-li pitomé (včetně "originu" záporáka Jackala). Kresba jako klasický průměr, resp. průměrná klasika, nestojí za dlouhou zmínku.

Roztomilá, laškovná, vtipná erotická blbinka, ve které na klasické Gulliverovy cesty vyplouvá neostýchavá (polo)nahatá kráska. Milo Manara znovu a znovu potvrzuje, že ženské křivky (včetně veškerých "vykukujících", či rovnou naplno odhalených detailů) umí zachytit jako málokdo. Ovšem redakční práce, překlad, korektury (+ vyšisované barvy) jsou v tomto vydání naprosto amatérské a tristní.

Tady a teď se směřování série, předpokládám, výrazně láme – z boje o holé přežití odrážením brutálních útoků neznámého, zvířecího protivníka se stává boj za svobodu proti uzurpátorské, dominantní říši. Tento svazek bez mlžení pokračuje v odhalování, jak a proč zdejší mikrosvět vůbec vzniknul. Konečně se tak naši poučení hrdinové mohou vydat za jeho zdi… a spatřit moře.

Vyhrocené, pro budoucí válčení zásadní rozhodování nad jednou injekcí mezi dvěma – aneb koho zachránit a koho nechat zemřít – úspěšně hraje na emoce, poněvadž argumenty pro i proti jsou vyrovnané a kamarádské / kolegiální vazby pevné. Poté se konečně dostávají přeživší do sklepení a z knih Erenova otce se zvolna (a zeširoka podrobně) dozvídají o historii světa a titánů.

Pár (5) brutálně nelítostných střípků před velkým finále, kdy Graves pokračuje v systematické likvidaci hlav Trustu, stále ještě dovoluje Azzarellovi – krom vypilování strategického postavení a motivů několika špinavých hráčů – obhlédnout i náhodné "vedlejší ztráty", brilantně je doplňující. Nejtenčí a nejméně celistvá kniha série končí dříve, než se do ní začtete.

Rychlá diskreditace hrdiny (překrouceným televizním spotem a nahranou vraždou) v očích slepé veřejnosti působí celkem nevěrohodně, v supráckém žánru i obehraně, nicméně existenciální pochyby Captaina Ameriky o jeho údělu a poslání jako bojovníka za spravedlnost, a především symbolu (nevinnost a jednotu pozbývajících) USA, rozdmýchává pochopitelně. A kde si užít trochu (u)přím(n)ého patriotismu, než tady? Samozřejmě, celá zápletka se světovládnou Utajenou říší představuje totální naivní dobové béčko, které se mi ale dobře četlo a Buscemova kresba snad ani nemohla být více klasická ("mainstreamově" úhledná). Potěšilo dopovězení jedné linky z NKK #31: Beast.

Líbilo se mi více než první cyklus. Žádná zdržovačka s připomenutím (archetypálních) postav, rovnou neznámá hrozba, (zkratkovitá) okružní pouť po svébytných horských klášterech, odhalení tajného řádu a na závěr zoufalý boj s nemrtvou armádou na "poslední výspě". Zatímco autor příběh jako scénárista rozjíždí i posunuje někdy docela toporně a zbytečně se rozkecává, jako kreslíř se naopak ve vší té exotické architektuře / krajinách pořádně vyžívá. V akční rubanici (a ve zmenšeném vydání) skoro až na tu lupu.

Jako již tradičně několik příhod z Usagiho bezcílného putování rámuje větší linka s na něj najatým nájemným vrahem a s (nechtěným) doprovodem mladé dívky toužící po novém, dobrodružném životě. Zároveň se připravuje půda pro další knihu a návrat známého superpadoucha. Zkrátka brilantní i emotivní. Humoristický speciál(ní banket) ke stému* číslu také pobavil. [*Není to doopravdy sté číslo Usagiho. :-)]