O nadpřirozená tajemství Lovecraftu a tajemných klíčů se zatím jen otřeme, ta budou stěžejní do budoucna. První kniha hlavně bravurně seznamuje s (ne?)normální rodinou, která si prošla traumatizující tragédií a přestěhovala se do (staro)nového sídla/města. A jako taková je rozepsána (a rozkreslena) tak jistou rukou, zkušeně a napínavě, že by fungovala i sama o sobě.

Z hlediska představení postavy jde o povedenou knihu, nicméně stěžejní příběhová minisérie (nemluvě o historických prvních výskytech) se kresbou i scénářem řadí do hlubokého průměru. Hawkeyeho navíc prezentuje jako sice hláškujícího, avšak nepříliš sebevědomého ani schopného hrdinu, který se pořád snaží něco někomu dokazovat, ale moc se mu to nedaří. Nemít k ruce podpůrnou (povolnou) Mockingbird, tak by se moc daleko nedostal. V některých momentech vetché zápletky či u směšných záporáků (žonglující Oddball) jsem si dokonce nebyl jistý, zda už autor vědomě neparoduje (viz Crossfireova sáhodlouhá vysvětlovačka jeho dementního plánu v posledním sešitě: „O tom víc za chvíli. Nejdříve, jak je obvyklé pro ty, kdo drží všechny trumfy, vám prozradím víc, než potřebujete vědět o mně a o mém podnikání.“).

"Agent bez minulosti" pátrá po tom, kdo je, co dělal a proč po něm všichni jdou. Jednoduchý, lehce klopýtající (a povědomý) scénář se sotva rozjede, přinese jedno šokující odhalení (kterému se mi nějak nechce věřit) a je konec… kapitoly. Evropsky propracovaná, realistická kresba se pak drží podobně při zemi.

Hodně událostí, plánů a záměrů z posledních let se zásadně vyjasňuje (přičemž strany se morálně snad ještě víc zatemňují), jak na Paradisu dochází k násilnému převratu. Akci zastupuje jenom krátký, avšak strhující souboj Zekeho s přímo ďábelským Levim.

Politika, politika, politika. Tedy namísto akce / titánů ohlédnutí za horečnatým vývojem předešlých 3 roků na ostrově Paradis – od radosti z vítězství přes pocit ohrožení až k sílícím imperialistickým tendencím (nacionalismu – tzn. preventivním úderům, "čistkám", přípravám na celosvětovou válku, řinčením zbraněmi hromadného ničení) – který některé hrdiny radikalizuje, jinými více či méně smýká. Až mě určité paralely se současnou realitou vyděsily.

Už bezmála zajetý formát knih ve třech sešitech přibližuje nálady dekadentního Města a společnosti, respektive hlavních postav – Spidera, vyrovnávajícího se s nabytým statusem celebrity, a Ohavných asistentek, vyrovnávajících se s prací pro Spidera. Poté následuje trojdílný hlavní příběh, v němž Spider nasraně brutálně pátrá, vyslýchá, řve, nadává a mrzačí při dolování špíny / pravdy o prezidentově okolí pro svůj poslední sloupek. Pro čtenáře Slova možná šokující, oči otevírající a vše měnící, pro čtenáře Transmetropolitanu však zprvu nijak zvlášť objevný.

Spiritualisticko-dobrodružný scénář o metafyzické pouti pyšné princezny za sebezdokonalením sebe sama za hranice ducha i hmoty (kvůli lásce) je prostě zcela typický Jodo, přes velikášské, odtažité a absurdní činy, emoce či řeči stejně zaháčkující, takže po chvíli jsem se spolehlivě vezl s ním. Čím se opět neskutečně trefil (a pojistil), to byl um výtvarníka – nad maniakální propracovaností Galových kompozic přeplněných detaily, ornamenty, zdobnostmi jsem doslova otvíral ústa (zvlášť ve velkém formátu na celostránkách). Jinak první svazek působí víceméně uzavřeně, hotová kapitola z druhého a zbylé skici tak představují především hodnotný bonus.

Dlouhá, nápadů a hlášek plná honička se zářivým Přízrakem odhaluje jeho minulost i ne-úplně-záporné, morálně nejednoznačné motivace. A ty všemožné schopnosti, jimiž disponuje, jsem svého času prostě žral. Když k tomu připočtu zvířecí mutaci Tarantuly (a jeho závěrečnou tragédii) na pozadí odhalování nekalých praktik Brandovy společnosti a finální usvědčení (s pachutí), dostávám jeden z nejnašlapanějších sešitů celého semicovského "runu".

Obálka sice patří k předešlému sešitu a zcela nesmyslně Semic jeden díl, kterým tento příběh začíná, vynechal, nicméně i tak pomsta tajemného Přízraka a transformace zabijáka Tarantuly představují (resp. představovaly v dětství) možná vůbec mé nejoblíbenější Spideyho dobrodružství – nejspíš proto, že navzdory výše zmíněnému jde nejen o skvěle napsaný/nakreslený, ale i ucelený komiks. Ovšem tohle je zatím rozjezd…

„Stan Lee uvádí: Všudepřítomný Mister Hyde; Text zpracoval: John Romita ml.“ Krátce po Juggernautovi se Spider-Man utkává s dalším supersilným protivníkem – i když tentokrát je povedená řežba přeci jen jednoznačnější. Skvělá kresba, neustálé hlášky, prostě Spidey v nejlepší formě. Celkem pobavil i doplňkový kraťas „Spideyho dlouhá chvíle“ (překvapivě vybarvený spojitě, bez tečkovaného rastru), nemluvě o nostalgické dobové listárně a (již) hodně mimo novinkách k 30letému jubileu: „Velkou radost mu [Stanu Leeovi] udělala zpráva, že SPIDER-MAN vychází i v naší zemi a že má mnoho svých příznivců.“

Všechny povídky naplňují Sakaiův vysoký standard, ale snad poprvé ve mne výrazněji klíčil pocit, že se přeci jen opakují, minimálně jedou podle velmi povědomých mustrů (a tím zrovna nemyslím detektivní případ inspektora Ishidy à la Agatha Christie). Konkrétně u té poslední dvoudílné jsem se sice dozvěděl mnoho o výrobě sójové omáčky, jenže kolikrát už podobné nekalé konkurenční praktiky Usagi řešil?

Navzdory komplikovanějšímu námětu-originu píše Garth Ennis lehkou rukou, akorát na mě dolehlo, že takováhle "tarantinovská" brutalita, sex a drsný sprostý hlášky byly cool před nějakými 25 lety. Asi už stárnu, či co. :-) Nicméně pořád jsem se bavil a v rámci možností si užíval Silvestriho esenciální "imageovskou" kresbu (hlavně poloodhalených ženských křivek), přestože zmenšený formát jí uškodil.

Stylová, byť poměrně zbrklá jednohubka o Loganově lásce (a cti, ztrátě a Japonsku). Perfektně nakreslená a rozvržená, některé stínové panely by Frank Miller mohl bez barvy z fleku použít v Sin City; na druhou stranu, "noirové" texty si na samurajskou drsnost spíš hrají, je jich moc a o to víc se opakují.

Přes všechnu intergalaktickou politiku a mocenské převraty na pozadí v celé 5. části probíhá jeden přehledně přímočarý, akční útěk. Vrácení úderu v 6. kapitole – umožněné nedobrovolně přejatými, nepředvídatelnými "superschopnostmi" – už se více komplikuje směrem k vesmírné válce rozštěpené federace, přičemž ta propuká tak nějak bokem ke sledované zápletce. Tady mě scénář bavil méně, ovšem stále jej spolehlivě držela znamenitá, plastická kresba.

Rozvážné vymýšlení strategií "za pochodu" během zběsilých akčních úniků, tzn. doslova tváří v tvář divokým krvelačným predátorům, trochu tahá za vlasy, ovšem vzápětí se pozice mění, resp. variuje úvodní zápletku série. Emma je unesena do tajného "loviště", poznává novou partu dětí a čeká ji povědomý úkol: utéct a zachránit ostatní.

Situace v úkrytu B06-32 se po počáteční roztržce relativně uklidní, resp. je učiněna dohoda – a "Tykadlo" s "Ospalcem" vyrážejí pod vedením nevyzpytatelného "Šéfíka" ven. Protože toho ale není moc k plánování a analytický styl psaní se nemění, průzkum nového útočiště tak doprovázejí hlavně neustále se opakující motivační a kolektivní fráze.

Největší síla Transmetropolitanu IMO tkví ve vykreslování unikátního "genia loci" pulzujícího města a jeho pestré směsky vyšinutých obyvatel (sekt, spolků) ve zvrácené kyberpunkové budoucnosti. V jejich mikropříbězích dokáže Spider (potažmo Warren Ellis) najít nejen spalující dávku bizarnosti a kritiky, ale též lidskosti a poetičnosti. A když pak se svými ohavnými asistentkami zavětří podezřelou laxnost policie při vyšetřování rasově motivované vraždy, nenechá to být jen tak.

Zatímco v origin speciálu s toporně zastaralou kresbou Boba McLeoda nepředstavil Chris Claremont nové mladé hrdiny nikterak originálně ani poutavě (na druhou stranu, udělal to osvědčeným postupem jako X-Meny před lety), magický psycho souboj s medvědím démonem (a následný přílet polosyntetického Warlocka) už vedly sérii vlastním, lehce hororovým směrem. Na čemž měla lví podíl i pološílená, eklektická kresba Billa Sienkiewicze, za kterou přihazuji celou jednu hvězdu.

Putování malého, bezvýznamného šinkla J'ona jako nechtěného Vyvoleného za spásou světa Daar má epizodicky přímočarou strukturu, když je bez nadšení vláčen od jednoho svérázu ke druhému (od A do B, pak k C, D, E, …) – přičemž on sám se o nic z toho neprosil a chce se jen pomilovat s kyprou G'wel. Jedinečné fantasy s jasnou "biblickou" osnovou a přesahem hodně získává poťouchlým koncem; plus samozřejmě špičkovou černobílou Rosinskiho kresbou ve velkém formátu.

Keiiii! Taeee! Keiiiii! Taeee! Lolitka Tae uniká z čehosi jako masokombinátu, na záchranné výpravě ji do obřího mimozemského města, poklidně civilně žijícího bez povědomí o probíhající invazi, následuje i (její) Kurono, s Gantzovou uniformou a zbraněmi schopný čelit pořádkovým jednotkám. Z momentálního kurzu představuje třicítka mírný úkrok stranou, pohled z úrovně dvounohých krys tu ještě nebyl a mezi (úchylně) ujetými nápady autora se pěkně vyjímá.

Krvavý masakr lidstva a velkolepá destrukce Tokia (opravdu je na co se dívat) přes noc polevují, takže si rozjívení středoškoláci mohou užívat "nakupování" a pobyt v hotelu zadarmo, zatímco nedobrovolně přeskupení vojáci pokračují ve zmateném boji na nepřátelské planetě. Po momentu převahy dostávají chvilku na oddech, což v případě Kurona znamená "superhrdinské" hledání opuštěné (unesené) Tae.

Pro ztepilou archeoložku Laru Croft mám slabost už od její první videohry. Nekomplikovaný dobrodružný komiks ji představuje ve slušné formě, sice si s logikou hlavu moc neláme, střídá exotické lokace jako z rychlíku a závěr bere vyloženě šmahem, na druhou stranu třeba špičkování s expřítelem Chasem nepostrádá pěknou dynamiku (a jeho pubertální narážky vtip). "Imageovská" sexy kresba pak k neméně sexy hrdince vyloženě sedne, ovšem zmenšený formát jí zase dost ubírá, nemluvě o "salátové" vazbě (obojí však později Comics Centrum napravilo vydáním luxusních Archivů).

Nerovný boj s Juggernautem patří stále mezi nejlepší akční díly Spider-Mana, jaké jsem kdy četl. Pročež mi přišlo docela divné, že po té hrozné nakládačce nemá Petr v následujícím příběhu (kde se vysloveně píše "na tomto místě VČERA porazil obrovského netvora nazývaného Juggernaut") ani modřinu. To ovšem nic nesnižuje z jeho kvality; kluzký jedovatý zloděj Kobra se sice ukáže jako ne plně rovnocenným protivníkem, na konci však ze stínů vystupuje Mister Hyde (mimochodem, jeho vzpomínané předchozí porážce jsme mohli být svědky v NHM #6: Captain America). Většinu prostoru nicméně zaujímá pátrání novináře Neda Leedse po pochybných praktikách Brandovy společnosti, které tempo trochu brzdí. A hřích by byl konečně nezmínit tu parádní kresbu Johna Romity Jr.

Konfrontace s bezejmenným vrahounem, který sestrojil přístroj zvyšující agresivitu pavouků – což ovlivňuje i našeho hrdinu, mě i přes mírný hororový tón dvakrát nezaujala. Poté ovšem následuje 1. část pronásledování a neúspěšné snahy o zastavení neporazitelného Juggernauta v ulicích NY nabitá jakostní, nepřetržitou demoliční akcí. Byť tedy osobní úvod k ní, tzn. nezdařený únos Madam Web, Semic jaksi přeskočil a musí nám stačit tříobrázková rekapitulace.

V delším kompaktním příběhu jsme svědky (neoriginálního) originu nové Kapitánky Marvelové (Moniky Rambeauové), k jehož pozdější fázi se připlete i všetečný Spider-Man. Je pohledná dívka spojenec nebo nepřítel? O smrti původního Captaina Marvela před několika měsíci (roku 1982) jsem samozřejmě v době československého vydání nic netušil, čtenáře vhodil Semic do neznámých vod, ale stejně jsem jej hltal – vždyť na konci jsme se podívali i do sídla Mstitelů!

Dokončení příběhu, kdy Peter hledá svůj foťák (s čímsi usvědčujícím, nevím, čísla 7 a 8 se mi nikdy do rukou nedostala) a v zastavárně se porve s Grey Gargoylem, následuje rozverné představení namyšleného zloděje Speed Demona a extrémně hloupoučký souboj s ním v obchodním centru, nad kterým prostě nemůžete přemýšlet, jak zločinec superrychlý tak, že normálním zrakem není vidět, dostává na budku (třeba proto, že před něj Spidey rozlije olej). Tohle mě příliš nepřesvědčilo ani v mladším školním věku – včetně toporné kresby.

Jednoduchá "indianajonesovská / tombraiderovská" storka o pátrání po dávnověkém alchymistickém artefaktu – zbrani hromadného ničení, po kterém pasou též cosi jako nacisté, zavádí Lady Mechaniku do exotické africké pouště a džungle. Dobrodružný scénář pěkně odsýpá (šťáva mu dojde až v nijakém finále), nicméně prim zde hraje moderní "imageovský" pohled, ulpívající na sexy křivkách (štíhlých i bujných na správných místech) všech (i anti)hrdinek. Nadměrný formát jsem si vyloženě vychutnával.

Prostě se nedá říct nic jiného než "další skvělá Usagiho/Sakaiova kniha", setrvávající kvalitou opět bodující a uchvacující. Povídkami (od skvělé úvodní o výrobě obřího bubnu Taiko) se jako nit vine řádění nepolapitelného gangu Červeného škorpiona v oblasti, netriviálně rozřešené v trojdílném finále.

Do prezidentských voleb zbývají poslední dny a Spider zpytuje své dosavadní kroky a roli na pozadí minimálního zájmu města – nové lůzy – o politické dění (přičemž atmosféru geniálně dokreslují jakoby vložené stránky z běžného života v ulicích). Z brutálně otevřených, nenávistných rozhovorů s oběma kandidáty pak jasně krystalizuje směr, resp. (asi) hlavní motiv celé série, jakým se bude dál ubírat.

Ač na seznámení s ní těžko mohla být vybrána lepší "sága", faktem zůstává, že Elektra zde hraje sice zásadní, ale stále jen vedlejší part Daredevilovým dobrodružstvím s nevelkým prostorem se vyjádřit. Frank Miller výrazně přitvrzuje (Elektra nekompromisně zabíjí) a potemňuje vyloženě do "noiru"; také postupně ubírá na textu a na konci již často celé stránky akce vypráví pouze obrazy. Přestože tedy vše spojené se sexy ninja vražedkyní by zasloužilo maximální hodnocení, mimo se najdou i slabší pasáže (třeba najmutí komické dvojky Power Man + Iron Fist jako Mattovy ochranky).

Avizované osobní zájmy písařky Thusie posouvají vyprávění a jeho dynamiku do klasičtějších vod, přestože úplně do popředí nevystupují, tam nadále zůstává postup Hordy živých a (ne)důvěra mezi spojenci – teď už se tedy pohybující čistě na poli válečně-dobrodružného fantasy, kde se historické reálie ocitají spíše omylem a netřeba na ně brát zřetel. Spolu s povedenou kresbou to ovšem bohatě stačí.

Tak už se Naho a Kakeru drží za ruce – ale zatím spolu nechodí (protože jsou šťastní i tak)! Navíc úhledně kreslená romantika směřuje spíš k vztahovému trojúhelníku… Trochu bezúčelně se ale natahuje, jelikož pětice kamarádů vlastně jen opakuje pokusy udržet Kakerua v dobré náladě, rozesmát ho. Chvílemi mi už jejich snaha přišla až lehce vlezlá, stejně jako nerozhodnost naivní zamilované Naho otravná.

Dvojice zamilovaných důsledně prožívá takovou tu veskrze cudnou první lásku, kde i dotknout se náhodou rukama znamená zásadní emoční moment (a půlku kapitoly – přitom k opravdovému "držení se" dospějí až příští knihu, předpokládám :-)). Budoucnost se mění a dopisy přestávají odpovídat nové realitě, ovšem z 90 % je to o té studentské romantice (a skálopevném kamarádství).

Masivní ucelený příběh o dospění rozmazlené "královny" Terezy – unesené na pusté pobřeží, kde kromě potrhaných/polámaných odhozených hraček nic nežije ani neroste – a velké oběti jejího bratra. Kdyby se i následující knihy v podobně velkorysém duchu věnovaly ostatních vlčatům, jen dobře, protože tohle byla strhující emoční jízda! Mimořádnou kvalitu pak podtrhla doplňková povídka o osudovém setkání netvora Vlka v dávné minulosti, skvostně nakreslená hostujícím Genem Ha (na léty prověřenou kresbu Marka Buckinghama samozřejmě také pěji ódy, kudy chodím).

Pohodové retro NHM se neskládá ze žádných významných příběhů, představuje jednoduše výsek ze série z počátku 80. let (ani jsem netušil, že Steve Rogers bydlel inkognito v Brooklyn Heights a živil se jako ilustrátor na volné noze), kdy přehršel textu vynahrazuje parádní, v tom nejlepším slova smyslu klasická kresba Johna Byrneho. Opravdu výjimečným se dá označit asi jen sešit, v němž Kapitán zvažuje (protože je do ní zvnějšku tlačen) kandidaturu na prezidenta – tady se jeho podstata jako symbolu, který bojuje za (americké) sny a ideály svobody, vyjevuje v plné kráse. Naopak číslo ke 40. výročí převypravuje (Franklinu D. Rooseveltovi!) počátky postavy za 2. světové války podobně naivně a zkratkovitě, jako komiksy z té éry.

Jasně rozpoznatelný Jodorowsky opakovaně vytěžuje svá typická témata (degenerovaní diktátoři, (falešní) mesiáši, zfanatizovaná lůza, technokracie vs. náboženství) a ingredience (tyranie, dekadence, násilí, sex, mystika), jenže i po stoprvé se mu je daří smíchat v chutnou, neotřelou, myšlenkově podnětnou krmi. Titulní nesmrtelné dobračisko nemluví, ale (biblické) zázraky koná na potkání, jím zažehnutou revolucí pak bezstarostně proplouvá, přitom ji cíleně směruje. Ty nejgrotesknější a nejabsurdnější zvraty nevěřícně komentují i samotné postavy, čímž si autor alibisticky pojišťuje nevytýkání nesmyslností ani mraku nedotažeností. Obzvlášť v naprosto úchvatné, detailní Boucqově kresbě, která zaslouží obrovskou poklonu.

Oproti minulé knize je ta dvanáctá akční pomalu od začátku do konce, hodně napínavé (ne)vyrovnané bitky ovšem výrazně posouvají i příběh, respektive se hlavní postavy dozvídají jednu opravdu zásadní informaci. A podařilo se i najít správný balanc pro groteskové štěky, které mě fakt rozesmávaly.

Lehce "přestávkový" díl znamená pro Eda setkání s nenáviděným otcem a společně s Alem (a Winry) následné zanalyzování nových poznatků o nepodařeném pokusu o lidskou transmutaci své maminky, stejně jako sesumírování plánů a motivací do budoucna. Závažnosti řešeného traumatu a "eticko-filosofických" otázek si je vědoma i sama autorka, pročež v příslušných kapitolách vynechává akci a omezuje humor. Což si vynahrazuje na konci, kdy se bratři po hlavě vrhají do souboje s tajemným išvaalským zabijákem.

Předvolební mítinky a sjezdy vrcholí a Spider se je (ne úplně dobrovolně) rozhodne pokrýt svými sloupky. Velký pracovní zápřah znamená, kromě dštění síry, nadávek a urážek všude kolem sebe, především zdraví nebezpečné množství všelijakých drog a nakopáváků. Takže pořádná psycho zábava, jak ostatně poznamená i jeho nová asistentka: „Co pro tebe pracuju, běží čas nějak divně.“ Ovšem přijde mi, že se ze závěrečné fáze – volby viceprezidenta, do kterého se "spravedlivě" nasraný Spider okamžitě zuřivě opře a pro pravdu otočí své předchozí stanovisko – vlastně nic moc objevného nevytěžilo. Prostě kritika paktů a přetvářek politiků, co tam máte dál?

Ke speciálu (sebraným číslům 1, 4-6) ani nevím, kdy jsem se původně dostal, ale nejspíš na jeho základě jsem začal kupovat sérii už pravidelně (tzn. od změny formátu v čísle 9). Těžko nynějším pohledem hodnotit, i pokud pominu nepochopitelnou redakční dramaturgii, nesmysly v překladu, nepočítaně chyb či pozůstatků slovenských vazeb, rozporuplný lettering a tragický tisk. Převyprávěný Spider-Manův origin totiž položil veledůležité základy mého komiksového fanouškovství, výborný sešit s Hydromanem jsem měl již podruhé, a tady jsem si konečně mohl přečíst pokračování úkladů Wizarda doplněného Sandmanem s Trapsterem, kde se vrací i Submariner (nedokončené pitomoučké pronásledování Championa raději nebudu zmiňovat a nějaký plánovaný atentát na maratónu nestačil ani začít). Ale přiznám, že nějak mi dneska tyto Spider-Manovy příběhy přišly výrazně dětinštější, než tehdy v mých 11 letech. :-)

Toho času můj první superhrdinský komiks vůbec, náhodou objevený ve stánku PNS, takže zjevení, které má dnes nostalgickou hvězdičku navíc jistou. :-) Sérii jsem nicméně hned sbírat nezačal (nebo nedokázal sehnat, už nevím, a 19,- Kčs nebylo pro školáka málo), měl jsem ještě následující číslo s Hydromanem, jež se bohužel nedochovalo. Co se týče obsahu, jde o klasického hláškujícího Spider-Mana s pěknou kresbou, vydávajícího se na moře do souboje se Submarinerem chránícím svou říši před experimenty suchozemců (eko podtext jak vrata). Plus několikastránková řežba s popleteným Benem Grimmem z FČ (později též jako Zázračné kvarteto! :-)). Semicovské vydání samozřejmě "zdobí" spousta chyb a nekvalita tisku, ale ruční lettering naopak dosahuje nečekaně slušné úrovně.

Ve 3. knize se stane hrozně málo – hlavní postava postoupí několik smrtících zkoušek (jejichž nesmyslnost v praxi se naštěstí v závěru vyjeví) a shodí pár soudků se střelným prachem v průsmyku na pronásledovatele. Neexistuje dramatická gradace, napětí, nic – jen nádherná fantasy olejomalba. Což samozřejmě není málo! Zjevně ani v bonusech neměl autor k příběhu co říct, tak se věnoval experimentování s technikami během své ilustrátorské kariéry.

Na Agátu a Riche čeká 2. kouzelnická zkouška v nestabilním magickém prostředí jeskynní točité hadí cesty. Kromě mnoha správně výchovných a podporujících pouček pro mladé čtenářky ale (konečně!) dochází i k první přímé konfrontaci s Krempáky (resp. jedním mocným nehmotným) v pěkně napínavém souboji – který bude pokračovat příště. Znovu musím vyzdvihnout přesnou a detailní kresbu, v akci ještě sebejistější, jejíž každý jeden obrázek jsem prostě hltal (a kvůli níž budu v sérii pokračovat).

Coco špatně spí a nakonec se dostane do nemocnice kvůli únavě z "přestudování". Jo a zlehka se rýsují obrysy její první zamilovanosti. Takže dějově víceméně nulový posun, což ve 3. volume už začíná být na pováženou, s náznaky hrozeb Krempáků si nelze vystačit donekonečna. Skutečně nadšený jsem ale neustále z nádherné, proporčně i výrazově perfektní kresby.

Scénář závěrečné knihy přímočaře směřuje k nevyhnutelnému cíli, ozvláštňován snad jen frustrací Rudého krále, předčasně vyvolaného boha uvězněného v smrtelném lidském těle; kresba mi přišla adekvátní k všeprostupující ponuré fatálnosti lidstvem prohrávané světové války, nicméně nijak extra nenadchla. Zakončení série tak sice nepatří k vrcholům série a dějově moc nepřekvapilo ani nevygradovalo, ale laťku určitě neshodilo.

Úplné vyvrcholení epické ságy, tzn. konečná přeměna do Dark Phoenix a nerovný souboj s ní, sice moje očekávání zcela nenaplnilo, ovšem cesta k němu vedla úchvatná. Všechny ty zmínky, náznaky a obavy z nekontrolovatelné moci Phoenix, kterou za nejasných okolností nabyla dobrotivá Jean Grey, táhnoucí se přes desítky sešitů, bylo radostí sledovat (stejně jako objevení rozmilé Kitty Pryde či zlotřilé úklady Hellfire Clubu v tomto svazku). Prostě legendární klasika s partou (ne)dokonalých hrdinů a jejich kamarádské vzájemnosti, kvalitně napsaná (a že textem opravdu nešetří) a dokonale nakreslená (čemuž nic neubírá ani černobílé provedení). Kéž bychom se jednou dočkali pokračování!

Zvolená perspektiva pozorovatele, v tomto případě půvabné písařky Babylónie, na jednu stranu dovoluje dopodrobna popsat jak postup tažení Hordy živých a křehnoucího spojenectví tří kmenů s neslučitelnými zvyky, tak všemožné válečnické postupy, stroje a (bájná) bojová zvířata, zároveň na stranu druhou zapříčiňuje určitou kronikářskou odtažitost v emocích či vztazích. Komiks se rozhodně skvěle čte a nádherně prohlíží (realistická kresba nemůže nenadchnout), ale ve výsledku tak nějak propluje bez zásadnějšího dopadu.

Souboje superschopných titánů uprostřed marleyského města s nebývalou mírou destrukce i nekompromisní brutality strhnou a vyvolají nemalé emoce, jak se výsledek přiklání od jedné straně k druhé a přeci jen se ukazuje, co k útoku Erena i ostatní staré známé z ostrova Paradis vedlo. Dynamika kresby v akčních scénách nedává vydechnout.

Jestli (a jaký) se za nečekaným útokem Erena skrývá promyšlený plán, to se zatím nedozvíme, proto svou brutalitou a vedlejšími oběťmi otřásá sympatiemi k původním hrdinům. Než se (snad) nějak vysvětlí, rozpoutává nelítostný akční masakr několika hlavních, téměř nezničitelných titánů (a armád) na obou stranách.

Zatímco první polovina ve 3 samostatných sešitech představuje další zajímavé i (smutně) závažné aspekty barvité společnosti budoucnosti (přičemž ubírá na sprostotě i úchylnosti), 3dílný finální příběh naopak spouští ze řetězu utržený, vykolejený brajgl bláznivých nápadů v akčním balení. Na obojí se kouká skvěle (tím chci pochválit Robertsonovu kresbu), ale lépe se mi přece jenom četly ty civilnější (či citlivější – viz vynikající reportáž o osudu jedné Navrátilkyně) „sloupky“.