Rozcvička před hlavním příběhem (bude-li nějaký) prozatím představuje ústředního "hrdinu", pološíleného, asociálního, leč schopného novináře Spidera Jerusalema, který se po letech poustevnictví navrací do živoucího, turbulentního, kálejícího velkoměsta (druhá hlavní postava) narvaného dekadencí, úchylností, bordelem, stejně jako politikou, technologií či ideologiemi. Spider si nebere servítky, nic pro něj není svaté a pro ránu nejde daleko, přes nepřetržitý proud agresivních urážek a nadávek ale pomalu formuje své názory a cíle: vyšťourat a obnažit holou, nepohodlnou pravdu. Někdy se ovšem za všemi těmi bizarnostmi, nakopáváky, fekálními či sexuálními vulgaritami (a čůrky moči) její podstata ztrácí, když snaha šokovat a popustit žluč převáží. Jinak Warren Ellis píše chytře (textu není zrovna málo) a Darick Robertson se ocitá vyloženě ve svém živlu.

Příjemné béčkové sci-fi retro se dodnes čte slušně a vyloženě potěší skvělou kresbou (John Byrne, George Pérez). Sympatický kolohnát Thing se bezhlavě vrhá do akce a víc hlásí (a hudruje), než mluví, v šestidílném příběhu Projekt Pegas pracuje jako ochranka titulního podzemního komplexu a má tudíž co do činění s dalšími superhrdiny (Quasar, Deathlok, Giant-Man, Thundra, Aquarian). Sedmý sešit s Impossible Manem byl pak vyloženou komedií, zatímco dušezpytný příběh z Fantastic Four 51 na závěr již vyšel v UKK 88.

Dva (mega)rozsáhlé soudcovské příběhy nás zavádějí do pustiny Prokleté země plné mutantů, dinosaurů či "zombie" robotí armády, následně pak do Mega-City One úpějícího pod krutovládou šíleného soudce Cala. V obou si bude dozajista každý milovník béčkového pulpového "oldies" sci-fi spokojeně rochnit, mají možná jedinou vadu: titulní hrdina v nich příliš nepřipomíná onoho klasického, nesmlouvavého, zákon za každou cenu vyžadujícího Soudce Dredda (jako ve 3 krátkých povídkách v závěru), staví ho totiž do odlišných rolí – zachránce, resp. odbojáře. Pominout také musím rozkouskovanost danou publikačním formátem 6 stránek na číslo, ještě pokaždé opakující základní dějové informace. Ale rychle jsem se začetl a skvěle (a dlouho!) bavil, také díky kvalitní čb kresbě střídajících se kreslířů, z nichž bych vypíchl zejména "bisleyovsky" rozmáchlého Mikea McMahona či Rona Smithe.

Invaze gigantických rozměrů nastává, polovinu knihy tak zabírají oněmující (a maniakálně prokreslené) výjevy z monstrózní destrukce Tokia obřími mimozemšťany. Chvíli proto trvá, než porůznu rozmístění členové našeho týmu zareagují a připíšou si alespoň lokální skalpy proti bezbřehé přesile. Sakra napínavý a ohromující díl!

Brutální bitka s roztodivnými sousošími v Římě končí náhle a s několika ztrátami, porouchaný Gantz pak nezvládne bodování a vyplní Reice její sobecké přání… se kterým se dotyční tak nějak v poklidu smíří. Ono na tom asi už opravdu nezáleží (stejně jako na odhalení výroby koulí v Německu), protože apokalypsa je tady!

Lehce rozháraná pátrání dvou týmů (v Kartágu po prvním chrámu Rudého krále, v Petrohradě po skupině mocných čarodějek) se vzrůstajícím napětím synchronně gradují v klasickou skvělou nadpřirozenou řež. Líbilo se mi prohloubení charakterů Baltimoreových parťáků, takže nevyhnutelné ztráty zamrzely. K Bergtingově kresbě výhrady nemám, ovšem původní Stenbeckova mi seděla o ždibíček víc.

Hlavně nad logikou, naivitou (až stupiditou) a náhodičkami situací či motivací nepřemýšlet! Jinak jde o klasického, zábavného Spider-Mana, ve 200. čísle příjemně osobního, který sám sebe sice až nebezpečně opakuje, ale četl se mi dobře. Kočkování a chemie s Black Cat mají náboj ihned od jejího prvního objevení – proto škoda, že vystupuje jen ve 2 sešitech.

V 7. i 8. kapitole se jede v zajetých kolejích, trochu na autopilota a bez dopadu na vývoj a směřování série. Díl v Londýně byl hodně suchý, jenže ne úplně zábavným způsobem, prostě jako když se Francouz pokouší imitovat anglický humor. Vyloženě detektivní pátrání v New Yorku mě už bavilo víc až do svého "kingkongovského" finále.

První otevřená, nelítostná konfrontace na život a na smrt mezi několika (nejednoznačnými) hrdiny a stále utajeně působícími padouchy, kterou odnese i jedna z dosud signifikantních postav, mě vyloženě nadchla. Pak se ovšem zabrzdilo a otočilo na druhý konec světa pro navázání dalších souvislostí jeho rozvětvené historie.

Přes mnohalinkovou rozháranost a afektovanou manga komičnost jsem se do 9. knihy hůře začítal, ovšem následný vývoj (falešné obvinění) v případu vraždy plk. Hughese nabral na obrátkách i silných emocích, jelikož se o této tragédii bratři Elricovi spolu s Winry poprvé dozvídají.

Příjemná exkurze na vinice a do sklípků, resp. do nakladatelství a na festivaly, si neklade za cíl celistvý rozbor odlišných oborů, spíše velebí zápal, píli a um lidí, kteří se z celého srdce věnují naplňujícímu tvůrčímu procesu. Rozmanitými epizodkami pokrývá více než rok mezi vinaři a komiksovými auteury (s převahou dobře 3 ku 1 ve prospěch prvně zmíněných), nachází mezi nimi vzletné styčné body, rozjímá se poetičností (růstu a kvašení :-)) a baví úsměvnými momenty při práci či popichujícími poznámkami. Není to nijak zásadní kousek, ale chuť na kvalitní vínko k dobré knize (již právě čtete) spolehlivě probouzí.

Fantastická čtyřka z let 78-79 je naivní, hloupý až pitomý, nebetyčně ukecaný komiks určený pro předpubertální děti, zároveň ale nepostrádá specifické dobové kouzlo a dokáže být i průměrně zábavný. Vybraná „sága“ začíná krátce po rozpadu týmu a přes úklady céčkových padouchů (s tajemným společným jmenovatelem – logiku ovšem nehledejme ani zastrčenou někde v koutě) směřuje přirozeně k jeho obnově před jubilejním 200. číslem.

Metafyzický „lovecraftovský“ příběh není špatný, vzhledem ke své inspiraci ovšem příliš nepřekvapí. Ani k tomu nedostává prostor, protože atmosféra, to je oč tu běží. Těžká, temná, ohrožující, osudová, podřizuje se jí vše. Podněcující a podněcovaná obrazy, ale jakými (jaké)! Výtvarná stránka je naprosto úchvatná, v celcích maniakálně detailní, zneklidňující výrazným šrafováním i panelováním do podlouhlých, svislých či vodorovných, úzkých oken do duše i vesmírného jsoucna. Sice tím trpí přehlednost a občas i návaznost, takže čtení (prohlížení, kochání, luštění) vyžaduje pozornost, ale stojí za to.

Stále maximálně příjemná teen romantika, jen se skoro nikam neposune. Zamilování mezi Naho a Kakeruem klíčí za nezištné podpory jejich přejících a obětavých kamarádů, dozvíme se něco málo zásadních informací, jinak se s nimi de facto zúčastníme jen pár slavností a slzičkových rozhovorů.

Do holčičí romantické středoškolské mangy se mi úplně nechtělo (holt nejsem holka, romantik a přes 2 dekády ani středoškolák :-)), ale neopodstatněně. Moc (rozto)milé seznamování a první zaláskování je citlivě, lehkou rukou popsáno a krásně nakresleno, další rozměr mu pak dodává rámec dopisů sobě z budoucnosti, již napravit nelze zdaleka tak snadno, jak si pisatelka představuje. Bonusový příběh naopak sotva průměr.

Story se víceméně znovu rozjíždí, akorát Baltimore už nepase po osobní mstě, ale po Rudém králi, původci všeho démonického zla. Dvě atmosférické povídky (slušná s čarodějkou a ještě lepší o zátahu inkvizitorů na vlkodlaka Duviće) pak slouží také jako "team assemble", respektive k rozšíření stávající anonymní party.

Chris Claremont a John Byrne pokračují v grandiózním stylu rozjeté ságy, samozřejmě přes řadu epizodních konfliktů na úrovni brakové lehkomyslnosti. Pozadí hrdinů se neustále prohlubuje (Wolverine a Letka Alfa, Colossusovy pochyby, Stormino dětství) a dohromady tvoří perfektně se doplňující tým. Fantastická kresba pak nadchne i v černobílém provedení, jen kdyby ji tisk v některých číslech neslil do tmavé nepřehlednosti.

Standardně kvalitní Conanovy příběhy / adaptace. Vynikající (bez výjimek, včetně poslední "artové" povídky), plastické kresbě dává notně zabrat kvalita tisku, sice lepší než posledně, ovšem - především v příběhu A zrodí se čarodějka - čitelnost linek ztrácející.

Nový bezemoční, výrazně OP zabiják všemi aspekty připomíná dalšího metabarona v bizarním sci-fi vesmíru, který by jen s minimálními úpravami mohl být tím incalovským. Klasicky rozehraná space opera o záchraně univerza před všepožírajícím zlem z jiné dimenze nabírá ve 3. sešitě ráz čisté (lehce sebeparodické) komedie, takže je vlastně úplně jedno, co se uděje a jakým způsobem hrdinové hrozbu zažehnají. Čte se to pořád dobře, svižně a má to své nezaměnitelné kouzlo, jen pachuti z Jodorowského recyklace se nedá uniknout. Ovšem okulahodící malba sem skvěle padne a převažuje hodnotící misku vah k lehkému nadprůměru.

I když se už dříve Usagi potýkal s nadpřirozenými tvory a jevy, tady snad poprvé zavítal do vyloženého fantasy: legenda, čaroděj, armáda nemrtvých válečníků. Nehnul ovšem brvou a rozhodně neslevil na kvalitě, ani v navazujících, již obvykleji pojatých povídkách.

Zase taková „spojovačka“ bez souvislé zápletky a jasného směru, kdy se z hlavního dění (hledání nového krále Severního větru mezi mláďaty) neustále přeskakuje k dalším postavám do jiných světů (jenže třeba zárodečná revoluce opičáka Bufkina v Pan-ozské říši mě zatím dvakrát nebere). Jednotlivé linky se pak snaží experimentovat s odlišným inkingem a kolorováním, čímž celková kvalita kresby spíše trpí.

Superlativní přirovnání k nadčasovým antickým eposům v úvodníku bych bral s rezervou, ovšem jako velká kosmická sága Avengers (a Strážců galaxie) začínající v 31. století (a epizodicky spějící k nejednoznačné finální megabitce více než 20 superhrdinů vs. 2 skorobozi) funguje kvalitně dodnes. Především pokud ji zrovna píše Jim Shooter a fantasticky vykresluje George Pérez; scénáře ostatních autorů mi přišly výrazně popisnější a topornější, zatímco „skupinová“ kresba si aspoň stále držela svůj barevný klasický půvab.

Skutečně jednoduchý, přímočarý scénář, stěží povídku, kompenzuje úžasná malba (a její technika), kdy se těmi fantasy výjevy „s historickou patinou“ nelze než dlouze kochat. Pomalu by se tu nemuselo mluvit, protože, přiznejme si, texty (výkřiky, dialogy) žádné převratné úrovně nedosahují. Rozhodování mezi 4 či 5 hvězdičkami tak rozsekly hodnotné autorovy poznámky, zpětně dodávající světu další vrstvu.

Reinerovo vzpomínání na proražení zdi Maria a infiltraci ostrovního obyvatelstva přináší pohled na úvodní události celé mangy z druhé strany barikády – bude určitě zajímavé si je někdy přečíst se současnými znalostmi. Jinak se jasně vyjevují paralely mezi současnou partičkou a původními hrdiny, dále se hlouběji ukazuje dvojakost postavení „ďáblů“ v marleyské armádě (a vůbec útisk porobeného národa). Kresba mě v neakčních částech (a v tomto svazku žádná akce není) nikdy netankovala, ovšem tady mě bila do očí disproporcí drobných kadetů a dospělých (jsou jim po pás, přitom by jim mělo být kolik – 12 let, tedy 140-150 cm?).

Posun o 4 roky na konec války Marleyské říše se Středovýchodní aliancí přestavuje skupinku nových postav – mladých Eldiánců, vybraných čekatelů na převzetí titánské moci. V přední linii pak stojí Zeke a Reiner, přičemž ten druhý začíná čím dál víc pochybovat o svém údělu a plánovaném útoku na ostrov Paradis. Já říkal, že se směr série výrazně zlomí. Zpočátku zábavné a akční, posléze rozhodně zajímavé, ale spíš bych se raději vrátil ke „starým známým“, co dělají/dělali.

Dva temné, nekompromisní, přímočaré příběhy gradují 1. dějství, přičemž prokletí lorda Baltimora se prohlubuje (i získává na osudovosti) a dosažením cíle jeho terminátorská cesta zdaleka nekončí. V kombinaci s jednoduchými linkami až stylizované kresby nabízí 4. kniha dokonalou atmosférickou řež od začátku do konce.

V těchto béčkových, převelice ukecaných akčních rubanicích vždy Spider-Man (bez svých civilních patálií poměrně jednorozměrný, ba až zaměnitelný hláškař) náhodičkou narazí na nějakého superhrdinu, spolu splní misi (= porazí superpadoucha), načež odlétá v dál, aby za rohem potkal dalšího. Přestože se události provazují s komiksovými řadami hostujících postav (nejvíc v případě Iron Fista, kdy ukončují zápletku jeho zrušené série – také se tu Pavouk jenom plete), na Spideyho samotného nemají žádný dopad. Dokážu si ale představit, že jako dítě bych Claremontovy pulpové nápady žral s nadšením, obzvlášť v Byrneově krásně barevné, přehledné kresbě.

Jelikož si dal scénárista za cíl propojit starověké mýty, biblické báje i klasickou fikci (upíři) s lidskou historií, vědou či anatomií, neustále obšírně a komplikovaně vysvětluje, odhaluje, kombinuje. Nemůžu říct, že by mu to do sebe nakonec nezapadlo, ovšem ve své podstatě přímočarý souboj o budoucnost lidstva hraje s tolika nestálými proměnnými, že již nevzbuzuje téměř žádné emoce. Ty totiž opravdu nenahradí epická a nádherně vykreslená akce (Benátky postavené na krcích zkamenělé Hydry berou dech).

Vzhledem k nepředstavitelné oběti jednoho z hrdinů se ostatní spíše nimrají ve svých pocitech, aby se v závěru šlo na to – útěk započal! I přes zásadní dvouměsíční zdržení samozřejmě útěk dokonale naplánovaný, dopředu předvídající okolnosti a chování všeho a všech.

Méně se dedukuje a špekuluje, více se věci hýbou dopředu (a stranou), a to neočekávaně, bez přičinění našich géniů. Zatímco první dvě knihy mě úplně neuchvátily, teď jsem rád, že jsem dal sérii další šanci.

Zábavné sestavování vyváženého „supertýmu“ jako poslední zoufalé útočné síly Mýtů se opírá (d)o jiné pohádkové mytologie, než obvykle – komiksové superhrdiny. Fajn, ale nemůžu se zbavit pocitu lehké lacinosti, úplně sem moderní skoro parodičnost nepatří. Než se navíc tým vrhne do sebevražedné akce, je (pro něj naštěstí) dobojováno během půl sešitu celostránkových výjevů. Šlo-li o definitivní konec Temného, tak své pověsti neporazitelné hrozby opravdu nedostál.

Aby čtenář docenil, že se nějaké události odehrají a vyvinou trochu (nebo úplně) jinak, musí je mít jednoduše zažité. Editoři kompletu tedy vybrali příběhy, které jsme si u nás již mohli přečíst, ovšem stejně mi jejich převyprávění moc nedalo – možná směřovalo „šokujícím“ směrem, ovšem bez úderné pointy končilo na půli cesty (Fantastic Five, jiní Avengers, temný Dr. Strange, Hulk s Jarellou, Petr s Gwen). Nejvíc mě asi vtáhl odlišný průběh Kree-Skrullské války, který napravil rozpaky z originálu, když přivedl pořádnou kosmickou megařežbu až k Zemi.

Z odhalování fantastického světa transformací člověka a starodávných Prvotních v úvodním dílu jsem byl vyjevený přibližně stejně, jako hlavní hrdina chirurg, nicméně i přes často nesouvislé střihy mě celý ten mysteriózní odér zaujal. Ve dvojce se v pátrání již dočkáme částečných odpovědí a prohloubí se dosah celosvětového církevního spiknutí (v půdorysu Šifry mistra Leonarda), což už v honbě za senzací trošku drhne. Dynamická, detailní kresba je hodně fajn a rozhodně si nezasloužila zmenšený formát.

Aneb jak se naši hrdinové v civilu vyrovnávají s informací, že do konce světa zbývá poslední týden: někdo se vrátí k přítelkyni, někdo se vyzná ze svých citů, někdo (šikanovaný) vystřílí školní třídu. Ne, opravdu nejde o nějaké hluboké, natož věrohodné psychologizování, ale to snad od téhle mangy nikdo soudný neočekává.

Zbývají poslední dvě úchylné formy téměř nezničitelného megapadoucha, pak bodování a vágní předzvěst sedmi dnů do konce světa. Vzhledem k typicky bleskovému tempu (velké obrázky celkové zkázy i napjatých tváří, podrobné rozfázování pohybů, bubliny vyplněné povětšinou citoslovečnými slabikami) podobně rychle i přečteno.

Účelem těchto samostatnějších příhod z Baltimoreovy zarputilé pouti za pomstou bylo hlavně ukázat další formy démonického zla v ztrápené poválečné Evropě plné beznaděje, čehož se zhostily veskrze úspěšně. Samozřejmě čím delší, tím lepší (a komplexnější); nejvíc se mi pak líbily ty, jimiž suverénní likvidátor jen procházel (Hra), popř. četl dopis (Inkvizitor).

Na černobílý tisk jsem rychle uvykl, jelikož mě v minulém svazku nastartovaná vesmírná sága doslova pohltila (a občasná popisnost v textu spíš pomáhala přehlednosti). Do toho se probouzela netušená síla Phoenix, došlo na pár milých civilních momentů i letmých střípků minulosti, které tvarovaly charaktery jedinečných hrdinů. I když mě až příliš typický souboj s arogantním Magnetem v závěru tolik nevzal, stále mohu říct, že takhle kvalitní retro jsem dlouho nečetl.

Pominu-li pochybnosti „o čem že to vlastně bylo?“, komiks se mi líbil – nejvíce tedy z grafického hlediska, nádherné kresby jak lehce načrtnutých postav, tak zejména přírodního prostředí. O příběhu se asi nedá moc mluvit, často šlo o jednořádkové stripy – anekdoty, v nichž maličká stvoření bezstarostně přežívají, hledají přístřešky nebo něco k snědku (že zrovna u těla mrtvé holčičky není podstatné), zkrátka si hrají jako bezelstně sobecké, kruté děti bez elementárního povědomí o morálce, strachu, ohledu, zodpovědnosti či důsledcích svých činů. Nicméně přesah o lidském zlu za fasádou dobrosrdečnosti tu dvakrát nevidím, to spíš náběh na variaci Pána much.

„Normální“ povídkový Usagi jednoduše znamená další výborný samurajský akční komiks s vypointovanými příběhy. Na skutečnost, že se králík bezhlavě plete do cizích záležitostí a nedokáže nechat nic být, už ho upozorňují i ostatní postavy.

Poutavé poodhalení Růženčiny minulosti (a vývoje sesterské lásky i nenávisti se Sněhurkou) znamená pro oblíbenou postavu vytržení z tenat deprese, emoce pak zvedá i fantastický duel s Temným, opravdu hodný 100. čísla série. Konečně se tedy nový ústřední příběh (tzn. po porážce císařství) výrazně posouvá. Spousta roztomilých, oslavných bonusů (povídka, stolní hra, odpovědi na otázky celebrit) pak skvělý dojem jen podtrhuje.

Na to, jak mi ze začátku přišel příběh pitomý a kresba odfláklá, tak se mi Mentabomba nakonec četla nadstandardně dobře a překvapivě příjemně. Dějově sice jde o totální béčkový, špiónský brak, bezelstně vlastenecký a přímočarý, nicméně v ničem se nehrabe tak dlouho, aby to začalo vadit. Nejspíš už ve své době zastaralá Kirbyho kresba pak možná působí humpoláckým dojmem bez větších detailů či experimentů v panelování (pěkně 6 pravidelných rámečků na stránku, maximálně sem tam větší (až dvojstránkový)), ovšem disponuje výtečnou dynamikou a plynulostí.

Nádherná, detailní evropská kresba dokonale podtrhuje zajímavé scénáře vycházející z neutěšené situace poválečného a pozdějšího (totalitně) socialistického Sovětského svazu – z reality asi úplně ne, jelikož oba pracují s minoritními prvky nadpřirozena. U Čertova rypáku mi to příliš nesedělo a rychle se posunující děj ve výsledku připomínal spíše pilotní díl delší série (příhody odvrhlého sovětského špióna v Americe). To ve strhujícím Tulipánkovi do sebe všechno zapadlo téměř dokonale (obě časové roviny i odlišné světy – sibiřský gulag x moderní New York), jen s lehkou výčitkou zbrklého rozuzlení i katarze.

Úvodní souboj s drakem v rámci zatím minimálně nakousnuté ústřední zápletky mě hned chytnul víc, než následné učednické trampoty budoucích čarodějek plné (holčičího) kamarádství, nadšení a píle. Nevíme zatím nic a to, že občas někdo připomene možný dosah zakázané magie i vyučování "nevědoucí", úplně nepostačuje. Manga je mi zatím sympatická asi stejně, jako Zaslíbená Země Nezemě, ovšem takový Ocelový alchymista byl už od úvodu o úroveň jinde.

Příjemné uvedení do kouzelného světa mě tedy nijak ze židle nezvedlo, ale možná jsem úplně nebyl připravený na to, jak je vlastně klasicky pohádkové (říkal někdo Harry Potter?) a "holčičí": Dívenka od mala touží stát se čarodějkou, dychtivě zkouší tajně vysledovaná kouzla, kvůli své nezkušenosti způsobí katastrofu, ovšem namísto potrestání ji nonkonformní, (snad až pedofilně) hodný mistr vezme k sobě do učení, kde už studují 3 další mladé slečny, kamarádské či nepřející. Uvidím, až se začne něco pořádného dít a postavy i vztahy trošku zplastičtí. Na první pohled mě však nadchla nádherná, výrazově dokonale zvládnutá kresba.

Krásně stylová, krvavá a ponurá zastávka lorda Baltimora na jeho urputné honbě za pomstou jej zavádí do rakouského kláštera s upířími jeptiškami, černokněžnickými experimenty a prokletou zvonkohrou. Hlavní postava dostává kromě obrysů i výplň, když její charakter uzavřená zápletka podrobuje zkoušce, zatímco fanatický, nemilosrdný Inkvizitor drží stopu (všemi "božími" prostředky).

Východní prvky, i když sklouzávají do prázdného „filosofování“, superhrdinskou báchorku příjemně ozvláštňují a zatraktivňují, nicméně pátrání po Coleen Wingové probíhalo natolik klasicky té době (každý sešit jednorázový padouch; ukecanost, navíc dramaticky vyslovovaná ve 2. osobě („Jsi Iron Fist a tento muž se tě pokouší zabít.“)), že se nijak zvlášť neodlišovalo od ostatních Marvelů. Samotná postava Iron Fista a flashbacky jejího výcviku to ovšem částečně vynahradily. Rozhodně se mi však zamlouvaly čisté linky Johna Byrnea a jeho parádně rozfázované kung fu bitky.

Možná se scénář přesně držel syžetu Holmesových románů, nicméně politický případ ruských proticarských / proletářských imigrantů mi nikterak atraktivní nepřišel – ani na dospělé, natož dětské dobrodružství. Nový Jack Rozparovač sehrál vyloženě vedlejší úlohu a aktivity Čtyřky se nesly hlavně v duchu "čekání na Holmese". Jako četlo a prohlíželo se to moc pěkně, ale protentokrát mě to moc nevzalo.

I přes jistou naivitu, přímočarost a karikaturní odlehčování se ve "dvojce" jedná o velice silný a promyšlený příběh, po léta sledující osudy, rozdělování a nečekaná znovushledání zajímavých postav, který ukazuje, kam až zachází válečná krutost a ideologický fanatizmus, přičemž nic zde není úplně černobílé (viz překvapivý dovětek z úplně jiné, stejně nesmyslné války). O Hitlerovy rodné dokumenty jde minimálně, ty leží zakopané a nadlouho zapomenuté někde na zahradě.

Loba v pekle nechtějí, protože si to tam užívá, a v nebi nevědí, co si s tímto vraždícím, vulgárním, sexistickým, sebestředným (atd. atp.) neurvalcem počít, než jim tam všechno zdemoluje a roztomilá zvířátka, pobožné světce i pějící andělíčky zmasakruje. Jednoduché, nahláškované řežbě (s vynikajícím překladem/počeštěním!) hodně moc přidává zdánlivě ledabyle nadrásaná, přitom detailní, přesná a energická kresba Simona Bisleyho.

Těžká zkouška i pro příznivce retra, když klasickou naivitu sedmdesátek ještě zveličují proamerický patos, protinacistická hesla a stylizace do komiksové prostoty 40. let. Jasný záměr nicméně neomlouvá stupiditu superhrdinských zápletek s perlami typu: „A jé. Ty černé mraky jsem přehlédl. Začíná pršet! Plameny už mi slábnou.“ (náhlý zvrat v nesmyslném souboji Human Torche s Namorem, jemuž se tým snaží zabránit opustit základnu FBI, protože se horkokrevný princ Atlantidy naštval na podvodního padoucha U-Mana a chce si to s ním vyříkat bez rozmyslu sám). Obyčejná „elastická“ kresba tomu také nepomáhá, prostě odvádí svůj dobový standard. Ale třeba sestavování Legie svobody ze zapomenutých béčkových komiksových hrdinů (Patriot, Red Raven, Thin Man, Whizzer, Miss America, Blue Diamond, Jack Frost) s jejich krátkými medailonky v FBI složkách se mi zase líbilo.