Tak obří roboti (ohromující i pro mimozemšťany), jo? Naštěstí trochu jinak, než se dalo čekat, i když stylem "deus ex machina" (jak se ostatně jmenuje příslušná kapitola). Hlavně však tým nadále zápolí s bizarní havětí a přesto, že se srdnatě drží, dochází k emotivnímu úmrtí jedné z hlavních postav (které mne velice mrzí – uvidíme, zda ji Gantz vrátí za body zpátky).

Pořád dál (přitom stále na místě), jen s čím dál grotesknějšími protivníky (ať už hnusnými hmyzáky, nezranitelnými kostlivci či světelnými koulemi, po jejichž dotyku z vás vyrostou tucty zdeformovaných (vašich) končetin a hlav), zatímco pro vetřelce tohle nepředstavuje víc než zvrácenou reality show. Aspoň už se zdá, že se nějaké linie spojují (Kei konečně nachází Tae).

Pořád mám s Mýty ten problém, že de facto od porážky Temného netuším, kam se ubírají (skutečně mě zajímají akorát příběhy mláďat, zde božskou mocí obdařené Winter), ale teď to aspoň ke konci vypadá, že se k čemusi řádně osudovému a tragickému schyluje. Byť tedy hlavní dějový blok budování nového Kamelotu dělá ze sympatické Růženky umanutého, zaslepeného "paladina naděje", který si nenechá do ničeho mluvit a svou pofidérní vizi "druhých šancí" naplňuje bez ohledu na náklady či poničené vztahy.

Civilnosti si na Spider-Manovi cením hodně a mám rád jeho obyčejnější, přízemní příhody (ve srovnání s kosmickým zachraňováním multiverza), ale v tomto případě není moc o co stát. Sexy Stříbrná kuna se pouze představí jako někdo v pozadí operace, na důchod se chystající, vystrašený zloděj Černá liška nezaujme a Petr řeší s kostýmem úplně stejné potíže jako minule (je špinavý, tudíž si musí vzít náhradní černý). Plášť a dýku se těším, až si přečtu hezky v celku v NHM #52.

Vypjaté momenty očekávání a nervozity před komplikovaným porodem vyvažuje oddychové, nebo možná už vyloženě komediální, snažení šikanovaného, obtloustlého nerda Ollieho stát se Spideyho parťákem jako skvělý Spider-Kid. Z čehož Petr samozřejmě nejásá; no já se bavil výborně.

Díky Mary Jane, skoro už rodící Harryho manželce Liz a samotnému zoufalému, ale odhodlanému Harrymu získává další souboj Spider-Mana se Zlým duchem na intenzitě i silných emocích. Když je skvěle napsán, postačí jedno zaprášené (záhy hořící) skladiště, aby pořádně vygradoval. Zato Plášť a Dýka byli docela o ničem a vzhledem k nepěknému kouskování mě přehození segmentů v číslech 28 a 29 nijak nerozhodilo.

Jednoduchá zápletka představuje úkrok k obyčejným, civilním problémům Petra Parkera, když je náhodou slizkým reportérem vyfocen při převlékání z kostýmu a onen bezcharakterní lump se negatívy (sic!) naivně pokouší prodat zločincům. Takový neškodný průměr s nic moc kresbou, víc mě tentokrát zaujali Cloak a Daggerová. Tisk, překlad i redakční práce od Semicu znovu jednou hrozné.

Páni! Bizarní, drsná "kung fu wuxia" akce ve stylu ujeté tarantinovky se povznáší nad logiku (ne, tady sofistikovaný ani jakýkoliv jiný příběh fakt nehledejte) a dadaisticky si pohrává na střídačku s usekanými údy a trapnosuchým humorem kombinujícím popkulturu se slovními hříčkami či fantasy zenovými poučkami z letáku. Geoff Darrow to pak vykresluje v takové maniakální detailnosti, případně velkolepých filmových úhlech a střihu, že prostě bere dech. Až možná trošku kontraproduktivně, protože plynulost čtení ustupuje dlouhému, pečlivému prohlížení. CC odvedlo skvělou práci, tohle vyjít zmenšené v Modré Crwi, byl by zážitek třetinový.

Přestože dění přímo navazuje na předchozí knihu, Usagi s inspektorem Ishidou řeší jinou zapeklitost a otevřený konec z minula nechávají ležet ladem. A že se pořádně zapotí a po celých 7 sešitů jim bude čtenář zobat z ruky!

Hodně slušná noirová kriminálka zapisuje moji první zkušenost s Edem Brubakerem. Textu servíruje hodně, ale ten až na výjimky hladce plyne, jen málokdy se situace vyhrotí mírně nepřirozeně a jednání hlavní postavy nesedne k jeho myšlenkovému stavu. Zatímco Larkova zdánlivě jednoduchá, lehce nahozená kresba k žánru perfektně padne, naopak nepříliš vhodně mi přišel zvolený název, jelikož tu místo činu nesehraje žádnou významnou roli – ovšem ze zajímavého doslovu jsem se dozvěděl, že původní plány se sérií byly poněkud jiné.

Že Roger Stern psal v té době také "semicovského" Spider-Mana, to zkrátka nezapře. Mile povědomý styl pasuje i na marvelovského čaroděje, jeho výprava do Temné dimenze pomoci sexy Clee svrhnout tyranku Umar však nepředstavuje nic zásadně strhujícího ani příběhově, ani vizuálně. Zkrátka takový příjemný, spíš lepší osmdesátkový standard. V bonusových textech pak pochovali Stevea Ditka už na konci 60. let.

V případě 9. části z Afriky jeli autoři tak nějak rutinně na neutrál a náboj Ekhä se vytrácel v nemastné neslané zápletce lemované infantilními fórky. 3 * Naopak při čínské zastávce nabrala dynamika mezi postavami (i díky náruživé akrobatce a oplzlému přízraku) na energii a typické rozvernosti, i když závěr musela sfouknout zbrkle těžkopádně. 4 *

Navzdory všemu, čeho bratři Elricovi doteď dosáhli a co odhalili, začínají vlastně od znova – čekají na ně noví spojenci, noví nepřátelé, nová prostředí (severní pevnost). Pečlivá příprava hracího pole (viz též historická minulá kniha) mne sice úplně nevtáhla, ale nepochybuji, že se tak brzy stane.

Asi nezbytné historické intermezzo přibližuje išvaalskou válku, tedy spíše vyhlazovací tažení proti jednomu celému národu, a role/pocity našich zainteresovaných "hrdinů" – vojáků a státních alchymistů plnících genocidní rozkazy. Samozřejmě hojně diskutuje vraždění civilistů v rozporu s ideály armády či samotné alchymie, které mají lidi chránit a pomáhat jim; nemyslím si však, že by tím autorka řekla něco podstatného pro hlavní příběh, ani hlubokého pro niterné motivace postav.

Fantastické zakončení fantastické série. Psychologická příprava živoucích postav v prvních třech sešitech tedy v napětí překonává samotnou konfrontaci s démonickým Bóďou/Fintou/Zackem, ve které se hodně vysvětluje a k níž Tyler přistoupí vyzbrojen nejen novým klíčkem, ale také s nějakou tou scénáristickou náhodou v zádech. Jinak si Joe Hill vše parádně pohlídal a (výživným epilogem) uzavřel, západky čistě zaklaply, přestože sem tam jsem v čachrování s klíči lehce plaval. Detailní, precizně inkovaná kresba Gabriela Rodrigueze výjimečnost celého zážitku mocně podtrhla.

Příjemná superhrdinská týmovka dvěma příběhy reprezentuje dvě doby – osmdesátá a devadesátá léta. Ani jeden není nějak kulervoucně zásadní, ale scénářem i kresbou představují slušný průměr, nad který je pozvedá podařená dynamika vztahů mezi postavami, nemající daleko k mýdlové opeře. Což pěkně vynikne právě po přeskočení o 8 let, kdy v/z týmu nezůstal bezmála kámen na kameni.

Bez dlouhých "story arců" mají 5-6stránkové případy Soudce Dredda v megalomanském, bizarními zločiny a zločinci prolezlém Mega-City 1 snad ještě větší půvab – jak pozvolna přibližují futuristický svět a svérázný život v něm. Chvilku trvalo, než jsem se naladil na nevyhnutelnou roztříštěnost, kdy některá čísla nepředstavují o moc víc než zveličenou anekdotu, ale brzy jsem si přivykl – čemuž hodně napomohla až nečekaně kvalitní kresba (zejména detaily téměř nepřehledně nabitá od Rona Smithe). Škoda, že propagovaná přítomnost soudce Smrtě se omezila na 3 sešity a psi-soudkyně Andersonové na 2 (ve stejném příběhu). Také mohli Crwáci v medailonku Johna Wagnera uvést, že jakýsi John Howard (který podepsal cca 95 % této knihy) je jeho pseudonym. :-)

Zatímco se děj opět neposouvá ani o píď – Coco a Tarta jenom zapáleně vymýšlejí kouzlo, které "změní svět" (tzn. zpřístupní invalidům všechny cesty, ehm), autorka do malých čtenářek hustí jedno prosté moudro (o třídním, nerovnostářském postavení, ne(vy)léčených zraněních, magických omezeních) za druhým, znovu a opakovaně. Hezky napřímo, citově, po lopatě – chudáček dobrotivý sirota, co se špatně narodil, život se s ním nemazlil, nikdy nic neměl a ještě si nohy pochroumal. Protože se (asi/snad už brzy) bude muset laskavá Coco bolestivě rozhodnout, jestli jí zákony omezená magie postačuje k tomu, aby mohla splnit všechny své veskrze šlechetné a bohulibé cíle.

Dost o ničem, sotva průměr pro malé holky (kresba stále krásná). Coco zbrkle utíká k Věži knih, aby se nakonec zastavila a rozmyslela, že tohle ještě nedá a potřebuje poctivě studovat; přičemž Qifreyho postranní plány nenabývají žádné zřetelné obrysy, akorát je už jisté, že nějaké má. Za zvuků dramatické hudby, plna odhodlání: „Ale co mám nakreslit? Mám to! Moji specialitu! Velikánskou rovnou linku!“ – tomu jsem se nechtě musel smát.

Bufkinova revoluce v Zemi Oz mě od začátku nebavila, tudíž kvituji její promptní ukončení (krásně nakreslené, ovšem kvůli rozsekání do 3stránkových bonusových kapitol střípkovité až nesoustředěné). Doplnění hlavní linie (odehrává se totiž souběžně s minulou knihou), čili navrácení dávného Sněhurčina snoubence, který ji unese, vězní a dožaduje se svého práva, trpí kouskováním také, větší problém však představuje jeho zbytnost (přes naprosto zásadní skon ve finále). Jak momentálně Mýty nesledují žádný "event", tak jenom bezcílně pokračují a zároveň stagnují. Někdy to stačí (viz geniální "Mláďata v Zemi hraček"), jindy – jako teď – úplně nezaseknou.

Souboje Spideyho se Zlým duchem právem patří nejen k nejlepším epizodám tříletého Semicovského výseku, ale rovnou do zlatého pavoučího fondu, takže ani tento v kancelářích Harryho Osborna (kterého Zlý duch konfrontuje kvůli kopiím deníků Zeleného skřítka) nezklamal.

Skutečný životní příběh Mary Jane Watsonové, aneb nádherná, jímavá (a opravdu hezky napsaná) ukázka toho, jak při přátelské procházce – otevřené zpovědi vybrousit charakter oblíbené postavy, dosud poněkud prázdné a jednorozměrné "větroplašky". Prostřihy na Zlého ducha (jehož skrývanou identitu Semic bezostyšně propálil v bonusovém profilu!), v paktu s Rosem rozšiřujícího své zločinecké impérium, jej přerušují poměrně obhrouble – zjevně aby tu byla aspoň nějaká super(padoušská) akce. Příjemně pak začíná i příběh Pláště a Dýky, i když z jeho zařazení jako výplně místa u mne dodnes setrvávají smíšené pocity.

Ten úvod minule mi přišel skoro uzavřený. :) Nebezpečný Štír utíká z ústavu, aby se pomstil Jamesonovi, a jako rukojmí si bere jeho syna i nastávající. Spidey s ním má hodně práce v dlouhém, vyrovnaném, nahláškovaném souboji, při kterém se i JJJ ukáže jako charakter. „Marla vypadala nádherně a Jonah o nic hůř než obvykle.“ Stan uvolněně perlí.

Částečně téměř hororový díl, v němž Spidey konečně zaskočí za Reedem Richardsem nechat prozkoumat svůj mimozemský kostým. Šokující výsledek odlehčuje vtipkování Lidské pochodně, zároveň se schyluje k emočnímu vrcholu – upřímnému rozhovoru s Mary Jane. Proto mě dost zarazilo dramaturgické rozhodnutí Semicu "plynule" navázat komediálním hašteřením Spideyho s J. Jonahem Jamesonem (pod taktovkou samotného Stana Leeho!), který se chystá oženit.

Tragédie z konce minulé knihy odmrštila zbytek našich hrdinů 30 let do budoucnosti, do totalitního světa, který se s ní už smířil. Napínavé "hard" sci-fi nespoléhá na akci, naopak pečlivě vysvětluje složité události na hraně fyzikálních teorií; přičemž kresba se překonává – v detailech i scénických výjevech. Pointa pak samozřejmě souvisí s cestováním časem, nicméně tady bych viděl největší slabinu celého příběhu: Přestože vše do sebe zapadne a nedojde k očekávanému "resetu", je finále natolik exemplárním (zne)užitím "deus ex machina" principu, až ve mně zanechalo pocitové prázdno.

Další povedený Usagi (aneb Ctrl+V :)) se výhradně skládá z kriminálních případů, které náš všetečný ronin řeší společně s inspektorem Ishidou – a které se posléze ukážou jako propojené záhadným mocným intrikánem v pozadí… Možná i kvůli jednoznačnému „pokračování příště“ a přes v rámci možností neotřelé zápletky mě však 32. kniha zcela nestrhla. Potěšila hostovačka sympatické zlodějky Kitsune… ale už zase, kde se toulá třeba Gen? Bonusové dětské Chibi anekdoty pak šly naprosto mimo můj zájem.

Před finále nastává pravý čas pro nazření minulosti – jak samotného původu šeptajícího kovu (čímž deníkové popisky známých klíčů získávají plný rozměr), tak především k odhalení toho, co se stalo partičce kolem Rendella Zámka, Finty a ostatních. Hill toto skvěle zakomponovává do děje a opět nenechává vydechnout, zatímco Rodriguez nepřestává ohromovat. Ovšem bacha, pokud jste hlasitým odpůrcem fyzických trestů pro děti, po jednání malého Duncana svůj názor možná přehodnotíte. :)

Nový tvůrčí tým přichází s o řád horší kresbou, příběhově však plynule pokračuje – nad vraky poražených Autobotů dochází k výměně velení Decepticonů, nyní se klanících mocnému Shockwaveovi (s čímž se oslabený Megatron nehodlá smířit). Kvůli velkým, často i celostránkovým panelům (a s tím souvisejícímu omezení textu) máte tentokrát oba díly přečtené rychleji, než posledně půlku jednoho. Dnes jsem za to byl rád, prázdný děj odsýpal a nemusel jsem tomuto "reliktu" věnovat příliš času, ale v 93. mě tohle zklamalo. Mimo jiné i proto jsem si další díl, pro neúspěch poslední, již nekoupil.

Do neutuchajících, naopak na intenzitě nabývajících bojů mezi Autoboty a Decepticony (a armádou Spojených států, která pálí na všechny – protože frakce robotů, logicky, od sebe nerozezná) se zapojuje Spider-Man – dokonce v černém mimozemském kostýmu, jak se Semic perfektně trefil do souběhu s jeho hlavní řadou. V logice se nevrtejme, tady jde hlavně o přímočarou akci prokládanou hláškováním či hádkami pro cílovku – tudíž navázanou na důkladné představení hraček (zmíněni jsou i Dinoboti). Dále pak samozřejmě neřešme (ne)kvalitu tisku, překladu, slohu – ta představuje dobovou Semicovskou patinu. :)

Vlastně mé jediné setkání s brandem Transformers dávno před příchodem Bayových filmů. První sešity komiksové série přetékají textem, zároveň se ale stane hrozně moc věcí – je popsána historie planety Cybertron, ztroskotání The Ark na Zemi, oživení robotů po miliónech let a jejich představení, objevování nového světa, první kontakt s formami života na uhlíkové bázi, seznámení s Witwickyovými… no a v neposlední řadě půtky Autobotů s intrikujícími Decepticony. Musím se držet, abych nepřihodil ještě jednu nostalgickou hvězdičku.

„Na vašem neodůvodněném a stále se vracejícím optimismu je něco až dojemného, šéfe.“ I při střídmém dávkování prostě u dalších 4 alb osmistránkových anekdot založených na jediném motivu – jak se stát kalifem místo kalifa – nemůže nedojít k únavě materiálu. Obzvlášť pokud víte, že sebeoriginálnější či absurdnější plány nikdy nevyjdou. Autoři boří 4. stěnu, vymýšlejí slovní hříčky (i když mi přišlo, že poněkud méně než minule, výborný překlad stále zaslouží pochvalnou zmínku) a nápady ani reference jim nedocházejí, přesto se už opakují (nemůžou neopakovat), tudíž často vyznívají Iznougudovy lapálie na jedno brdo. Přitom velké osvěžení znamenaly třeba 2 delší historky na 20 stran; a samozřejmě rozpustilou Tabaryho kresbu nelze nemilovat.

Hektické boje brutální bitvy napomáhající, resp. z druhé strany zabraňující kruciálnímu momentu – doteku Erena a Zekeho – první kapitoly nenechají vydechnout. Jen aby se typicky Eren se Zekem před bohyní Ymir zastavili a jali se probírat vzpomínkami (na budoucnost), odhalili více z historie své, titánů i Eldiánců – a Eren vytáhl z rukávu další zásadní schopnost, čímž všechno (hlavně své plány a úmysly) ještě víc z(a)motal. Začínám se ztrácet.

Momentálně se politicko-válečná situace Eldiánců na ostrově ukazuje jako bezvýchodně komplikovaná, kvůli různému (zrádnému) měnění stran postav a přípravě velkého plánu bezmála zmatená – takže začíst se po několikaměsíční pauze nešlo úplně hladce. Naštěstí v druhé půli nastoupily vzducholodě a napínavý destruktivní souboj Erena proti ostatním mocným titánům.

Spider aktivuje všechny své docházející síly a do kouta zahnanému Fešákovi, který ve Městě vyhlašuje stanné právo a povolává armádu, uštědřuje finální rány. Také ovládané a zastrašované, ale nezávislé liberální zpravodajství se nenechá zahanbit a přes veškeré překážky splní svou novinářskou povinnost. Ach jo, je až naivně zřejmé, jak si Warren Ellis a Darick Robertson nedokázali ani představit, že by někdo mohl v moderním civilizovaném státě získat absolutní moc a kontrolu nad médii, aby mu něco takového prošlo. Ups, a jen o dvacet let později… Závěrečné sešity nicméně odsýpají v parádním tempu a Spider se vyjevuje jako muž na správném místě (přestože nakonec zůstává starým špatným, nezralým křivákem :-)). Dlouhé bonusové dva sešity jeho sloupků (s ilustracemi desítek slavných kreslířů) pak zpětně shrnují počátky série a propagují jeho názory na zrůdně svůdné Město a úpadkovou, přesto elektrizující a povznášející společnost budoucnosti často velice trefně.

Přestože Alpha Flight představuje první čistě kanadský tým, víceméně se ničím (kromě sněhu, nějakých folklórních legend nebo úsměvného kanadského patriotismu) neodlišuje od klasických, národnostně bohatých a různorodých X-Menů a z fleku by mohl zastávat jejich pobočku (přestože nikdo zde není mutant). Scénáře ani postavy tedy žádnou velkou originalitu v té záplavě textů nepobraly, rozhodně však nezklamala Byrneova klasická kresba. NHM přináší 6 prvních sešitů / bitek samostatné řady a v dalších krátkých "zvláštních přílohách" dokončuje zkratkovitý úplný původ Alpha Flight; druhou část (ze 2) jejich prvního objevení v The Uncanny X-Men #120 si naštěstí můžeme dočíst v Comicsových legendách #16.

Neúmyslně se cestuje časem, takže je nezbytné hodně, hodně (vědecky) vysvětlovat, nechceme přece způsobit paradoxy. Nicméně i bez válečné akce si komiks udržuje slušný spád a poutavost, jen občasné topornosti dialogů ani charakterů se nezbavil.

Prvotní zběsilé tempo útoku na démonické lovce, kdy se je dařilo zaskočit a likvidovat, se bohužel postupně rozmělní, jak plán přestává vycházet. Autoři sami si jej zamotali postupnými zvraty, neustálými odbočkami či osvětlováním průběžných detailů.

Důležitá pravda o panu Minervovi znásobuje odhodlání opustit Goldy Pond, což znamená postavit se pytlákům čelem (a s plánem). Je osvěžující vidět tentokrát útočit děti proti ohavným démonům, jejichž lovecká hra se obrací proti nim. Protože ošklivou smrt jim přát budete. Po podstatném posunu příběhu tak kniha nabírá šílený akční spád; přičemž další zásadní odhalení čtenářům ohledně jedné mrtvé postavy si autoři nenačasovali úplně nejlépe, vždyť úplně zapadlo.

Zpočátku mi přišlo, že dějově Joe Hill trošku přešlapuje na místě, jak děti Zámkovy příhodně nalézají další a další kuriózní klíče, a že si v jednotlivých epizodách především experimentuje s vypravěčskými styly. Dialogy píše pořád skvělé, to bez debaty (a textem opravdu nešetří), ale někdy je šroubuje až okázale. Ovšem v závěru šlápne do pedálů! Ke svébytné Rodriguezově kresbě výhrady nemám vůbec žádné.

Kromě toho, že je celá konfrontace s Pumou (nepříliš originální "à la Kraven", ale celkem charizmatický nájemný lovec) jedna velká, vyrovnaná bitka, zásadně dále se posouvá i Petrův život, když zjišťuje znepokojivé informace o svém (organickém!) kostýmu a Mary Jane Watsonová vypálí na konci nečekanou bombu. Také se do akce pořádně zapojila Černá kočka, má dávná platonická láska (je to holt kočka :-)).

Další příjemné, byť nikterak zásadní číslo. Překažení zlovolného plánu Rudého přízraku a jeho super-opic, ke kterému se kromě čím dál tím unavenějšího Spider-Mana (mimozemský kostým se začíná projevovat!) nedobrovolně připlete ještě elitní zloděj Černá liška, má spád, povedené hlášky i slušné bitky. Jinak mi přišlo, že třeba s porovnáním s číslem 20 se zde vyskytlo podstatně méně překlepů, chyb nebo slovenských "pozůstatků".

Nakonec se moralizující historka o korupci v americkém fotbale docela rozjela a představila zajímavého mafiána Rose. Zásadním bylo však zejména druhé obsažené číslo, které pokračuje v anabázi se Zlým duchem, jelikož úřady konečně vytahují jeho rozbitý obrněný vůz z řeky. Zájem o něj projeví Svítící tykev a následuje slušně nahláškovaná honička a souboj. Rick Leonardi se pěkně rozkreslil (resp. přiblížil Romitovu/Frenzovu stylu), i když tedy kvalita a soutisk barev nejsou úplně top (ehm, jsou strašné).

Příjemně civilní, neakční sešit opravdu naplňuje především záměr, aby si čtenáři dosyta prohlédli Spider-Mana v jeho novém, mimozemském, na nevyslovené myšlenky reagujícím kostýmu. A aby si Petr srovnal, co ho po návratu od Meziplanetáře * (???) čaká – a nakolik mu NY chýbal. Polovina druhého příběhu zatím jen naťukává podplácení amerického fotbalisty a v kresbě Ricka Leonardiho se mi nijak zvlášť nelíbila. Jinak překlepů a chyb se tedy v textech vyskytlo neúrekom.

* Vzbudilo to ve vás zvědavost? Pak si kupte Tajné války superhrdinů.

Pořád to tam je! Tedy alespoň v Castace, která přesně zapadá do kronik Kasty metabaronů jako její nultá kapitola a přináší tradiční, přepáleně osudovou Jodorowskyho vesmírno-válečnickou ságu o velkých citech, ještě větších skutcích a vůbec největší, rodové cti. Zato Metabaronovy zbraně představují jen fádní lineární historku, jak neporazitelný Bezejmenný všechny porazil a získal ty nejmocnější zbraně, schopné zničit 8 vesmírů. Každopádně bezvýhradně žasnout nad fantastickým umem výtvarníků se dalo v obou případech.

První dvě povídky mě snad i mírně zklamaly, přišly mi plytké, navíc s odbytou, až spěšně "nadrásanou" kresbou. Zbytek knihy, zejména titulní trojsešitová detektivka Tajemství pekelné malby, už se ovšem vyšvihl do obvyklého nadprůměru.

Jedno motivační nadechnutí, za druhé brutální výslech a napotřetí urputná práce drsňáka šéfredaktora představují poslední zastávky před vyzpovídáním jediného žijícího svědka a obstaráním důkazu pro Spiderův finální článek. Ovšem kromě toho, že už se mi zdají některé sešity prázdně natahované (kdy třeba 8 stran Spider jenom brutálně mlátí pasáka), přišlo mi celé závěrečné obvinění vlastně banální. Možná se už morálka společnosti posunula víc, než si Warren Ellis před 20 lety vyfabuloval pro mnohem vzdálenější a dekadentnější budoucnost, ale vedle kauz, etiky či pokory soudobých politiků (Trump, Babiš, Putin, …) by se nějaké prezidentovo šukání přerozeneckých kurev nedostalo ani do hlavního vysílacího času.

Za mě výrazně lepší než první část, jak si hašteření postav a spojenectví týmů sedla, protože teď jde do tuhého. Jedna epická bitva střídá druhou, proti Galactusovi či Doctoru Doomovi vyzívajícímu Beyondera musejí hrdinové táhnout rozhodně a za jeden provaz, takže není prostor na dlouhé odbočky (Spider-Woman se tu prostě objeví a přidá k boji; Spider-Man k novému kostýmu přijde tak nějak mimochodem, bez cavyků). V závěru překvapivě nalezneme i nějaké nejednoznačné myšlenky ohledně ukradené "božské" moci, klidu a zodpovědnosti. Ke kresbě nemám moc co dodat, je čistá, funkční a dynamická (na retro), žádný zázrak ani etalon, ale skvěle sem padne.

Skvěle kreslený (stínovaný) Conan, tentokrát konečně v čitelné kvalitě tisku. Jednotlivé příběhy sice ničím nevyčnívají a jsou řazeny značně nesouvisle (za což ale nemůže Netopejr), stejně však přinášejí standardně zábavnou porci všeho, co dělá Cimmeřana tak oblíbeným.

Kvalitní militaristické sci-fi. Dialogy a představení pochybných hrdinů z eskadry Purgatory zpočátku trochu drhne, ale postupně získávají na osobnostech. Nejsilnější je však scénář při zkoumání a snaze proniknout neznámým jevem, stěnou u Saturnu – za kterou však číhá válka.

Bezcílné pobíhání několika skupinek hrdinů po obrovské vetřelčí lodi pokračuje: Tae utíká a potkává další přeživší, Kurono 1 hledá Tae, Kurono 2 s ostatními bojovníky zachraňuje civilisty (neposlouchající vymaštěnce bez špetky vděku) a telepat Sakurai zabíjí. Přitom narážejí na nové bizarní protivníky a nepředvídatelné způsoby lovu lidí mimozemšťany, pro které je to celé (asi) hra. Jak dlouho ještě?