Kresba super, příběhově mi to moc zajímavé nepřijde - příště už je konec a v tomto díle se prakticky nic nestalo.

Jediná výtka ke kresbě: nesnáším, když je na komiksovém panelu ukázána strana novin či knihy a text kopíruje ohraničení panelu, či obrys postavy - to si to nejde rozvrhnout nějak lépe? :)

Batmanovský crossover, který je zajímavý tím, že v něm Batman téměř nevystupuje (či je na své poměry velice pasivní) a prim hrají jeho pomocníci a gothamská policie. Také mě dost překvapilo, že jednotlivé kapitoly ignorovaly sérii, ve které byly vydány (např v kapitole ze série Robin se Robin vyskytuje jen na pár panelech).
Některé sešity mají opravdu nepovedenou kresbu a děj je dost řídký (postavy většinu času běhají z místa na místo) a celý příběh by šel odvyprávět ve 2-3 nadupaných sešitech. Na druhou stranu však čtení příjemně odsýpá a nestihl jsem se začít nudit, případně přemýšlet o nepříliš logickém chování některých postav.
Z průměru tento komiks vytahuje právě zaměření se na postavy detektivů a několik scének, kde probleskuje ta perfektní policejní procedurálka, kterou autoři následně naplno rozjeli v sérii Gotham Central.

bohužel to není takový bizár* jako Odysea, která byla tak špatná, až byla dobrá, ale jenom retronuda, kterou ani kresba nezachrání.

* čestnou výjimkou byly dvě scénky: když Superman potřeboval upoutat pozornost Batgirl, a nenapadlo ho nic lepšího než se vydávat za oživlou sochu a ještě Jimmyho hodinky, které měl Superman náhodou na sobě, a které mu pomohly odhalit, že na něho Batman nastražil atomovku.

U druhého dílu mi konečně docvaklo, že vlastně čtu parafrázi na Death Note:
- chytrý student se rozhodne vlastnoručně zbavit svět zlých lidí
- je u toho doprovázen démonickou bytostí
- když přestane se zabíjením, objeví se napodobitel
- v příběhu figuruje jméno Kira

Přesto (proto?) zatím nejlepší Brubaker, co u nás vyšel, a spravil mi chuť po třetím Criminalu

Myslím, že Tracy to shrnul úplně přesně: “To je ale divnej komiks… […] Jako kdyby to byl komiks pro děti, co předstírá, že je pro dospělý. […] Nejsem si jistej, jestli se mi to líbí… Ale stejně to nedokážu přestat číst.”

Ve druhém díle Sex Komiksu se autor rozhodl ukousnout si velké sousto a zmapovat sexuální zvyky v Indii, Orientu, Africe, Číně a Japonsku. Výsledek je však (nepřekvapivě) dost zkratkovitý a díky skákání z jednoho tématu na druhé tak celá kniha působí spíše jako přehlídka kuriozit než jako ucelené dílo. Souhlasím s GWB níže, že většina vtípků byla dost na sílu a někdy mě tam spíš i otravovaly. Nicméně i navzdory výtkám musím říct, že jsem se při čtení bavil a dozvěděl se spoustu nových zajímavostí, a tak hodnotím (slabšími) čtyřmi hvězdičkami.

Pokud jste někdo nečetli ani jeden díl Sex Komiksu a uvažujete o tom, zkuste menší experiment a přečtěte si knihy v opačném pořadí - řekl bych, že výsledný dojem bude lepší.

Můj nejoblíbenější run Spider-Mana. Lepší než Slott, lepší než Straczynski. Nick Spencer staví na prvcích, postavách a příbězích ze Spideyho minulosti a dokonce je dále rozvíjí. Podobně jako Cates ve Venomově sérii je hned od začátku vidět, že Spencer má plán, kterého se drží, takže si může dovolit s poměrně velkým předstihem používat různé zdánlivě nevinné scénky, které jsou však ve skutečnosti zlověstnými předzvěstmi věcí budoucích - viz Kraven či prozatím nejmenovaný padouch v této knize. Dokonalost.

Rozjezd série, díky které se Eddie Brock vyhoupl mezi mé oblíbené marvelácké postavy. Donny Cates přesně ví, co dělá, a kam směřuje.

Negative Exposure je zábavný příběh, ve kterém Vaughan úspěšně využívá osvědčený trik, kdy je hlavním hrdinou obyčejný člověk (takový Eddie Brock light) a Spidey je v podstatě vedlejší postavou.

Druhý příběh je čistý superhrdinský průměr a je tu spíše do počtu.

Stejně jako u předešlých knih kompletu je překlad místy dost těžkopádný a některé věty zní nečesky.

———

Upřímně moc nechápu logiku komiksových kompletů - v některých knihách nabídnou pouze část příběhu, do některých (jako zde) zas nacpou dva příběhy najednou.

Jeden z nejlepších dílů celé série. Jak mě v roce 2020 odrovnala Krásná temnota, tak letos mě podobně zbořil tento díl Mýtů.

Tento začátek série je jenom sympatický průměr marvelovské verze Harley Quinn. Až v dalších dílech série začala systematicky pracovat s bořením komiksové čtvrté zdi a stoupla u mě o několik příček výše - takže doporučuji sehnat si i další díly série.

Vážně jsem se rozhodoval mezi jednou a pěti hvězdičkami.
Tento komiks je jako horečnatý sen bezdomovce sjetého pikem a okenou a výpary ze stoky. Nic tady nedává absolutně žádný smysl. Postavy se objevují a mizí, vedou spolu podivné až nesmyslné dialogy, a zběsile se skáče z místa na místo a z tématu na téma.
Ani nevím, co je moje oblíbená část: Vyvinutí kanibalističtí dinosauři. Obří netopýři. Neandrtálský Batman. Včely provrtávající se skrz zeď. Kouzelník hrající na klarinet. Rozpínající se země. Luxusní sídlo tajně napojené na Arkham. Batman vyhrožující vraždou. Vtip o černém pivu. Robin a Deadman zvažující genocidu gnómů a trollů. Batman básnící o kávovaru. Ten moment, kdy Neal Adams zapomněl, že píše příběh o Batmanovi, a zakončil ho záběrem na vysmátého odlétajícího Supermana.
Batmanova Odysea je tak fascinující, že na ni od přečtení neustále myslím.
Je to komiks tak strašlivě špatný, že ho můžu vřele doporučit všem.
Zařazení do DCKK dokonale chápu, protože tohle je opravdu unikát.

Nikdy jsem moc nepochopil kouzlo Legion of Super-Heroes a tento příběh na tom nic nezměnil. Hromada postav, jejichž osobnosti i nudná ač bizarní jména (Matter Eater Lad je asi mým favoritem) jsou definována jednou superschopností, nekonečně pózují a navzájem se titulují svými přezdívkami, až najednou dojdou stránky a je konec příběhu.
Poslední sešit byl celkem zajímavý, ale bohužel už bylo pozdě.
Retro jako vždy roztomile naivní.

jedna z nejlepších knih kompletu. Warren Ellis čtenáře bez zbytečných okecávaček vrhne rovnou doprostřed akce a už to jede. Jednosešitové příběhy mají spád akčních filmů a kromě klasického Ellisova přílivu neobvyklých nápadů nabízejí zase trochu jiný pohled na superhrdiny. Nemám, co bych vytknul.

Samotný komiks je příjemný průměr, který pobaví a neurazí.

Český překlad je špatný a rušil mě při čtení. Např. z nějakého důvodu překladatel změnil (podle mě) zažitou “Babs” na “Báru”, ale “hořící postel” je podle něj očividně český idiom. Nejedna věta je nečeská - např. “Existuje deodorant.” - to jako vážně? Hlavně, že jsou pod tím podepsáni dva redaktoři.

jedna z nejlepších věcí, co v češtině vyšla. Lidé, čtěte!

tady absolutně nemám, co vytknout. Při čtení poslední kapitoly této knihy jsem napětím ani nedýchal, ač bylo jasné, co přijde. Dokonalost.

Rozjezd parádní, ale pak to začalo trochu drhnout a některé zápletky vyšuměly do ztracena - třeba Kyle Rayner, jehož zápletku budovali od samého začátku, aby pak byla utnuta bez nějakého zájimavějšího rozuzlení.
Celkově však zábavné čtení, DC tyhle co by-kdyby příběhy umí.

Zamrzelo mě, že hlavním příběhem nebyla místo průměrného Flashe větší porce “retro” sešitů Impulse, který mě bavil víc.

při čtení jedenáctky a dvanáctky jsem se skoro nechytal, takže před třináctkou jsem si řekl, že si musím přečíst celou sérii znovu a pěkně v jednom kuse. Ležela mi na hromadě knížek na čtení hodně dlouho a minulý týden jsem se konečně odhodlal a během tří dnů jsem celou sérii zhltnul. Jsem rád, že jsem to přečetl takhle najednou, ale i tak jsem se občas v příběhu musel vracet a nakonec jsem i začal litovat, že jsem si po vzoru Kapise nevedl záznamy kdo s kým proti komu a proč, a když budu 100 nábojů číst podruhé, myslím, že si nějaký výpisek i udělám, abych některé zvraty pochopil a docenil. Azzarello čtenáři nedá nic zadarmo a je třeba opravdu pečlivého a pozorného čtení, které je občas těžké udržet, protože příběh má spád a nutí vás číst dál a dál a dál co nejrychleji.
Úplný závěr ve mně zanechal lehounce rozpačitý pocit, ale jde spíše o můj vnitřní konflikt mezi tím co jsem čekal, a tím, co jsem dostal. I tak si ale celá série zaslouží absolutní hodnocení a rozhodně patří do top 10 sérií, co u nás vyšly.
Velké díky BBArtu, že to nevzdal a dotáhl sérii až do konce. Možná se báli, že jinak by čtenáře navštívil záhadný pán v obleku s kufříkem obsahujícím fotku loga BBArtu? :)

Ze slibné premisy, že se ze Spideyho “zvířecích” protivníků stanou krvelačné šelmy, se bohužel povedlo vykřesat jen průměrnou béčkovou mlátičku. Škoda.

Motivem spojujícím příběhy v této knize je, že nic a nikdo není takový, jak vypadá. Příšery nemusí být zlé, ninjové nemusí být nelítostní zabijáci, malby nejsou jen ozdoby a staří lidé nejsou slabí a bezmocní, takže bychom neměli dát na naše očekávání.
Naopak série Usagi Yojimbo je pořád stejná a před čtením každého dalšího dílu přesně vím, co mě čeká. Toto však neberu jako výtku, ale spíš jako záruku kvalitního počtení.

černá komedie o několika loserech, kteří by strašně moc chtěli být superhrdinové, ale jejich superschopnosti nejsou zas až tak úplně super. Ucelený krátký příběh, který neztrácí tempo, a funguje jako parodie superhrdinských týmovek (nabírání nováčků, úmrtí jednoho člena v každém díle, samotné hlavní postavy...), ale i jako superhrdinský příběh s hlavou a patou a navíc i se srdcem. Dan Slott umí.

krásně nakreslená ukecaná nuda plná nezapamatovatelných plochých postav, které ze všeho nejradši s vážným výrazem ve tváři pronášejí papírem šustící mini-monology, zatímco jejich nezapamatovatelní ploší kolegové dramaticky postávají kolem a čekají na svou šanci dramaticky si zašustit papírem.

Pro mě jeden z vrcholů DCKK a konečně už chápu, proč tehdy byli Teen Titans jedním z nejpopulárnějších titulů DC.

Až jsem byl překvapený, jak moc se mi tento origin líbil. S přehledem nejlepší ze čtveřice WW komiksů z DCKK (což upřímně není moc těžká práce).

Díl s nejdojemnější smrtí z celé série.

NÁDHERNĚ nakreslené, ale ten příběh by se mi více líbil spíše v knize. Autor si pro svůj svět vymyslel tak obsáhlý a spletitý background, ale bohužel nedokázal vymyslet jiný způsob, jak ho čtenáři představit, než tuny a tuny textu.
Ke konci jsem se trochu ztrácel v postavách a upřímně se mi už nechtělo listovat zpátky, abych si připomněl, kdo je kdo a co jim jde. Před dalším dílem si tento přečtu znova, tak snad to bude lepší.

poznámka k české verzi: pokud si to správně pamatuji a vše jsem správně pochopil (kdyžtak mě opravte), tak vlevo stojící postava na obálce patří k rase, u které není slušné ptát se/neví se, zda je muž či žena, nicméně její parťák ve vztahu k ní v češtině používá ženský tvar slovesa ("Ty jsi říkala..."). Ach jo.

příběh podle klasické superhrdinsky-eventovské šablony, v němž si dva borci (v tomto případě rovnou týmy) jdou naklepat pláště, aby vzápětí zjistili, že vlastně musí spojit síly proti společnému nepříteli. Příjemná mainstreamová rubačka se všemi charakteristickými klady i zápory.

pořád přemýšlím, jak slovy vyjádřit ten pocit, který u čtení Kingova Batmana mám, či proč přesně se mi to tak líbí, a pořád na to nemůžu přijít. Dokonalost.

tentokrát mě to překvapivě bavilo - pořád to není žádná hitparáda, ale jako odpočinkové čtení s vypnutým mozkem je Harleyina třetí kniha obstojná.

podobně jako u Green Arrowa - scénáristicky klasická superhrdinská storka, která má díky teen sidekickovi a bizarním protivníkům vibe starých dobrých časů silver age, již z šedivosti táhne nahoru zajímavá kresba

Průměrný superhrdinský příběh, který za čtvrtou hvězdičku vděčí skvělé kresbě.

skvělé jako vždy.

poznámka k české verzi:
nechápu, proč se v příběhu objevila "paní Finchová", když drtivá většina postav má přeložené/počeštěné jméno, a "otevřít plechovku červů" opravdu není česká fráze. A "mambo džambo" se u nás taky neříká... Možná by nebylo od věci nechat si překlady kontrolovat nějakým korektorem, protože toto rozhodně není první komiks od Crew, který po češtinářské stránce pokulhává. A zrovna u Mýtů je velká škoda, že vás při čtení najednou praští do očí něco takového.

stejně jako předchozí díl: příjemné čtení s hustou atmosférou, kterému však chybí takové to "něco", co by z toho v mých očích udělalo nezapomenutelné dílo.

včera jsem si Fatale přečetl po roce podruhé, tentokrát společně s druhým dílem, a ani po roce jsem nepřišel na to, proč je kolem toho tolik povyku.
Řemeslně je Fatale povedené jak ze scénáristické, tak z výtvarné stránky. Jediné, co musím vytknout, že skoro všichni vypadají podobně (jedna postava pro jistotu dostala bílý proužek vlasů, aby aspoň ona utkvěla na první pohled v paměti), takže musí čtenář neustále dávat pozor, aby se mezi postavami neztratil, což trochu ruší od čtení. Nicméně žádnou genialitu v tom opravdu nevidím.

předně musím říct, že srovnání s Pánem prstenů je skutečně mimo. Ale zase beru, že se to tak prostě dělá, aby cílové publikum vědělo, na čem zhruba je: jsou tam elfové a skřeti -> něco jako Pán prstenů. Jsou tam mladí kouzelníci -> něco jako Harry Potter. Jsou tam nechutní zombíci -> něco jako Babovřesky.

Původně jsem si po přečtení zdejších komentářů Krysí královny ani nechtěl kupovat, ale nakonec jsem v knihkupectví neodolal a dal jim šanci a dobře jsem udělal. Ano, je to spíš pro (věčné) puberťáky a ano, je to prostá zábava typu Lobo nebo Harley Quinn, ale děj (ač jednoduchý) má spád, je to líbivě nakreslené a je to zas něco trochu jiného, než co u nás doposud vycházelo, a je to příjemná protiváha vážnějších a sofistikovanějších věcí jako jsou Skalpy nebo Mezi řádky.
Moc se mi líbí, že ačkoliv jsou v Krysích královnách hlavními hrdinkami čtyři holky, tak se autoři obešli bez laciné (polo)nahoty a panelů se sugestivními pózami, které můžeme vidět na každé druhé stránce Harley Quinn. Kdybych měl pubertální dceru, tak bych jí dal daleko radši přečíst Krysí královny než Harley, kde se sice nemluví tak sprostě jako v Krysích královnách, ale Betty, Dee, Hannah a Violet se aspoň v jednom kuse polonahé nepředklání a neprsí, což mi přijde jako větší problém, než pár nadávek. :)
Za mě tedy palec nahoru a ke svému údivu už se docela těším na další díl.
---
pár poznámek k české verzi:
- co jsou ty bonusy, které jsou inzerovány na zadní straně knihy? To jako ty alternativní obálky, nebo mi něco uniklo?
- překlad místy trochu skřípal a byla z něj strašlivě cítit angličtina. Když už jsou pod tím kromě překladatele podepsáni dva redaktoři, tak bych čekal, že v komiksu neuvidím krkolomné nečeské věty typu: "Ahoj, náhodné boty." anebo "Celé to objevit se zničeho nic ale zmáknul jedna báseň, o tom žádná."
Jo, a mimochodem, tady na Moravě "kokino" znamená sladkost/bonbon :)

jak jsme mohli vidět už ve třetí knize (Hodný, zlý a ošklivý), Deadpool nemusí být pořád jenom řachanda, ale funguje i ve vážněji laděném příběhu. Pro mě osobně je tato kniha jedním z vrcholů Dugganova runu a ukazuje, že jeho Deadpool není jenom automatem na hlášky, ale má i city a emoce.
"Retro" sešit je dokonalost sama a pokud se trochu orientujete v devadesátkových neduzích (speciální obálky! pofidérní anatomie postav! obrovské rozevláté vlasy!) komiksové produkce Roba Liefelda a Marvelu obecně, budete se královsky bavit. Schválně si zkuste všimnout, co se v celé retro části příběhu VŮBEC nevyskytuje a na co je pak detailní záběr v prvním panelu v "současnosti" :)

tak nakonec se mi druhá polovina líbila dokonce o trochu víc než první díl. Je třeba číst to ne jako příběh o Supermanovi, ale jako příběh o Lexovi Luthorovi.
Poslední dvoustránka příběhu mě upřímně dojala :)

Harley Quinn mě baví v Suicide Squad a když se na chvilku objeví jako host v nějaké jiné sérii. Mám s ní ale velký problém v sériích od dua Palmiotti/Connerová.
Už v sérii z New 52 ji DC přemodelovalo na svůj ekvivalent Deadpoola (a tuto novou verzi Harley pak Marvel použil jako zjevnou inspiraci pro Gwenpool a kruh se uzavřel). Co však ale funguje u Deadpoola, a vlastně i Loba, tedy vtipné a zároveň brutální zabíjení nepřátel vlevo vpravo doprovázeno neustálým hláškováním, mi u Harley Quinn v podání Palmiottiho/Connerové vadí. Strašlivě mi nesedí ta jejich kombinace naivity/lascivity/psychopatičnosti, kterou Harley dali do vínku. Viz ústřední příběh této knihy a zejména jeho závěr - to zabití prostě nebylo ani drsné, ani vtipné, spíš jsem z něj měl divný pocit.
Další věcí je jejich smysl pro humor, který je křečovitý a strašně "na sílu" - jeden příklad za všechny: vycpaný bobr, se kterým si Harley povídá. Kdyby mi bylo třináct, tak se tomu asi i zasměju, ale samoúčelnější dějový prvek už fakt asi vymyslet nejde. A samozřejmě nezapomenou využít žádné příležitosti, aby se Harley mohla svlíknout nebo předklonit nebo mačkat se na Poison Ivy, nebo co já vím co ještě.
Věřím, že se to určitým cílovým skupinám hodně líbí, ale pro mě to prostě nikdy nebude víc než průměr.
/rant

nejdřív jsem se bál, že to je jenom další z nekonečné řady originů, takže jsem byl celkem příjemně překvapen, že to Waid vzal trošku z jiného konce, a nakonec mě i mrzelo, že Clarkovým pre-supermanovským dobrodružstvím nebylo věnováno více prostoru. Uvidíme, jak mi názor potvrdí/změní druhá půlka.

stejně jako v případě NHM se Scottem Langem a FF, i tady budu zaujatý a nekritický, protože obě volume Captain Marvel od Kelly Sue DeConnick (která si u nás tímto komiksem konečně odbyla svou premiéru) miluju a Carol Danvers je jedna z mých top 10 Marvel superhrdinů. Takže tak. :)

co se kresby týče, tak tato, ač hraničí s cartoonovitostí, se mi líbí daleko víc než obkreslené fotky Salvadora Larrocy...

na konci prvního sešitu můžeme vidět, proč se Batman nikdy nesměje - protože u toho vypadá dost divně :)

při čtení pátého dílu Ekho jsem si říkal, že mě ta série vlastně opravdu baví a po dočtení jsem se těšil na další díl.
při čtení šestého dílu Ekho jsem si chvilkami připadal, že čtu nějaký divný díl Blacksada a nechápal jsem, kde se tam najednou vzala ta sociální agitka a kam se poděla ta lehkost a vtipy a musím říct, že mé nadšení po přečtení tohoto alba značně opadlo.
Nicméně kresba je stále nádherná a některé nápady byly perfektní (třeba to níže zmiňované policejní auto), takže nechám čtyři hvězdy.
Do příštích dílů určitě půjdu, ale moc doufám, že se scénáristicky vrátí ke stylu prvních pěti alb.

Usagi mě pořád baví a pokaždé je jak zábavný, tak i poučný, ale nemůžu se zbavit dojmu, že už tomu trošku dochází dech a zas by to po všech těch epizodkách chtělo nějakou zásadnější změnu nabourávající stereotypický status quo (á la celá ta storyline ohledně cestování s Jotarem), anebo ideálně komplexnější příběh ve stylu Ostří trav.

Mikuláše miluju už od dětství, takže nemůžu jinak než hodnotit plným počtem. Jenom škoda, že toho není víc.

sobota
9:12 - dělám si kafe
9:15 - beru do ruky Apokalyptickou suitu s tím, že si přečtu jednu kapitolu
9:17 - po přečtení prvních pár stránek je mi jasné, že svůj záměr nesplním
10:00 - kafe už dávno vystydlo
10:36 - dočítám poslední stránku Apokalyptické suity a chci víc

Tenhle komiks mi opravdu sednul a líbilo se mi na něm úplně všechno. Líbí se mi filmový střih, líbí se mi atmosféra, líbí se mi, že absolutně nic není řečeno polopatě a něco si musí čtenář vyvodit z dění a dialogů, líbí se mi, že ten svět působí živě, líbí se mi, že tam není žádné hluché místo, žádný oddych, ale přitom to nepůsobí uspěchaně ani odbytě, prostě parádní zážitek.

Během prvních pár stran jsem se kvůli všem těm napůl lidem, napůl zvířatům trochu lekl, že asi nebudu úplně tou pravou cílovou skupinou, avšak rychle jsem si zvykl a nakonec mě tento nádherně výtvarně zpracovaný mix Princezny Mononoke a brutálního hororu dost bavil. Podobně jako kolegové pode mnou jsem se ke konci lehce ztrácel v ději, ale věřím, že mé nejasnosti osvětlí další díly, na které se docela těším.

jedna z mých nejmilovanějších marveláckých sérií a jeden z mých nejoblíbenějších kreslířů.