Zase pět hvězdiček, u Tonyho Sandovala nemůžu jinak. A to i když je to nehorázně krátké. Přestože je to Sandovalova prvotina, tak to má všechno, co na jeho komiksech miluju. Temnotu, romantiku, erotiku, tajemno, emoce, zuby i vodní havěť. Prostě všechno, včetně díry místo srdce, kterou později použil i v Doomboyovi. To všechno dohromady totiž vytváří hodně specifickou náladu. Tak trošku jsem věděl, co mám od tohoto komiksu čekat a přesto jsem byl příjemně překvapený lehkou hororovou atmosférou. Kresba je Sandovalovsky osobitá, ale byl jsem překvapený dvěmi polohami v koloringu, kdy některé části jsou stínované jenom jednou barvou. Nevím, jestli je v tom nějaký hlubší smysl, či záměr, já jsem ho neviděl, ale zároveň mi to vůbec nevadilo. Většinu komiksu tvoří plně barevné akvarelové stránky. Jsem rád, že Sandovala u nás vydává Comics Centrum a navíc ve velkém formátu. Jeho výtvarno si to zaslouží. Jenom by mohli zvednou kadenci, protože Sadovala chci více, více, VÍCE!

Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce… paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.

Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce… paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.

Tak tohle je parádní drsňárna. A navíc je to vtipné, bezesporu i díky překladu. Je to skvělý crossover! Je to svižné a z Dredda i Batmana je tam to nejlepší. Skvělá je i kresba. Bisleyho specifický styl mi někdy úplně nesedne, ale tady je to dokonalé. Jaké by to asi bylo ve velkém formátu?

Bohové a smrtelníci je origin, který byl předlohou pro první film s Gal Gadot. Je staré, naivní a poměrně ukecane, ale je to i úžasně nakreslené a já jsem se zkrátka bavil. Je to příběh plný řeckých bohů. Asi jako Souboj titánů. Prostě příjemná pohádka, která neurazí.
Retro origin je brutálně naivní a pitomý. A taky příšerně nakreslený. Ale zároveň je to úsměvné. Taková nechtěná komedie.

Po povedené první knize sklouzává ta druhá pomalu, ale jistě k nepovedenému konci. Od postupného a zábavného poznávání nových kolegu se příběh překlopí do celoplanetární akce, do které jsou zapojení úplně všichni superhrdinové světa. Je to jedna velká, hromadná, dlouhá a nepřehledná bitva s pitomým koncem. Je to škoda, protože začátek byl skvělý.
Retro sešit má jenom pěknou kresbu. Bohům žel postrádá jakoukoliv logiku. Alespoň že má jen na pár stran.

Tahle kniha by ještě nejspíš ležela nerozbalená v jednom z knižních komínků u zdi, kdyby jeden z autorů, kreslíř Barry Kitson, nebyl hostem na vídeňském Comics-Conu. A protože oba díly JLA: Rok jedna jsou to jediné, co od něj mám, bylo jasné, že je musím rozbalit a přečíst. Zpočátku se mi příběh zdál naivní a jednoduchý. Možná to bylo proto, že autoři na začátku se samotným vznikem ligy vzdali hold původnímu vzniku z roku 1962 (ten je jako retro komiks na konci knihy). Potom ale příběh začal nabírat na komplexnosti a já jsem si ho náramně užil. V příběhu mají prostor nejen civilní životy jednotlivých členů ligy, ale nechybí ani reakce okolí na vznik ligy. Příběh totiž nezapomíná ani na ostatní existující týmy superhrdinů a my můžeme vidět jejich reakci na vznik ligy. S jedním z těchto týmu, s Doom Patrol, si dá dokonce JLA na konci této knihy týmovku a je to parádní. Nechybí ani rozpory mezi jednotlivými superhrdiny a rozčarování z toho, že i superhrdinové jsou většinou pořád jenom lidmi s jejich chybami. Určitě bych to nenazýval dekonstrukcí žánru, ale je to osvěžující.

Co se týká kresby, tak jsem možná ovlivněný tím, že jsem se s Barrym Kitsonem setkal, ale jsem s kresbou velmi spokojený. Je to velmi pěkný superhrdinský mainstream.

Teď už je mi jasné, že se celý Akira skládá ze dvou trilogií. První trilogie je o probuzení Akiry a zničení Neo-Tokia. Ta druhá je o růstu Tecua a… a tady nechci předjímat, ale byl jsem teď na Akirovi v kině, a tak už mám představu, jak se to celé může uzavřít. První trilogie měla úžasné tempo a každá z knih byla trošku jiná. Ve čtvrté a páté knize mám pocit, že se to celé točí dokola a příběh se posunuje kupředu jen velmi pomalu. Možná je to i tím, že se to celé odehrává ve zničeném velkoměstě, na troskách mezi polámanými mrakodrapy. Na chvíli je to atraktivní prostředí, ale brzy se okouká a začne být monotónní. Asi nepřekvapí, že kresba je pořád stejná, tj. pořád stejně skvělá.

S každou další knihou se příběh Akiry mění. V podstatě už první kniha byla “postapo”, ale tak nějak už přeléčené. Po konci třetí knihy tady ale máme “postapo” se vším, co k tomu patří. Kulty, sekty a anarchie. Pár přeživších hrdinů se snaží dostat z místa A do místa B, zatímco jiní zneužívají nově nabytou moc. Příběh se zde příliš neposunuje. Spíše se nastavují nová pravidla v nové realitě a vyvíjí se hlavně Tecua a jeho schopnosti. Není to špatný díl, ale připadá mi méně zajímavý než ty předchozí.

Notyvole… To je má autentická reakce na závěr knihy. Ale pojďme od začátku. Akira je vzbuzený a na útěku. Tím se z něj stává míč ve hře, o který usilují hned čtyři týmy najednou. A je to mazec. Čtyři týmy a všichni proti všem. Z Neo-Tokia se stává bitevní pole a celé to připomíná bláznivý akční film. O Akiru se všichni neustále přetahují a vzájemně si jej kradou. Jako by to ani nebyl člověk, ale kus hadru. Bojuje se všemi prostředky a naprosto bez skrupulí. Hodně se mi líbily scény, kde hlavní hrdinové projíždí ukradeným tankem skrze domy se spícími lidmi. Tak trošku drsná komedie, která ale směřuje k nečekanému. Na konci se totiž hodně intenzivně ukáže, o co se vlastně celou dobu hrálo. Kdo je teď padouch a kdo hrdina?

Ultimátní jízda od začátku do konce. Všechny postavy jsou tady skvělé. Jenom si už nejsem jistý, kdo je padouch a kdo hrdina. Což je ve své podstatě skvělé. Protože černobílá je tady jenom kresba, narozdíl od postav a příběhu. Nejsou totiž důležité jenom činy a použité prostředky, ale také motivace, která za vším stojí. Protože ve své podstatě je motivace všech, kromě armády, velice pochybná. A když už jsem zmínil kresbu, tak ta je skvělá. Perfektně prokreslená, ale pořád přehledná. A to i v akcích a soubojích.

Měl jsem strach, aby to nedopadlo jako s jinou sci-fi manga klasikou - Ghost in the Shell - která se mi popravdě nečetla moc dobře. Akira je ale jiná. Má skvělé tempo a dobré postavy. Hlavní hrdinové příběhu nejsou žádní klaďasové. Jsou to “mladý zdravý delikventi první jakosti” a členové motorkářského gangu. Na jedné ze svých vyjížděk narazí na cosi, se je nenávratně zatáhne do záležitosti, o kterých neměli nejmenší tušení. Zápletka se odkrývá pozvolna a vyprávění postupně zrychluje. Konec knihy patří velkolepé motorkářské akci, která vás nenechá vydechnout. Nehýří to přehnaně humorem, ale vtipné momenty tomu nechybí. Když je potřeba, tak je to pěkně drsné, ale není to přehnaně explicitní. Docela mě to chytlo a těším se na pokračování.

Tato kniha se postupně vyvíjí. Já vím, každá kniha se postupně vyvíjí, ale tahle kniha vám na začátku nastaví určitý pocit, dojem, a ten potom postupně proměňuje a prohlubuje. Ve chvíli, kdy už nečekáte, že vás ještě překvapí, se úplně změní. Měl jsem už napsaný první nástřel hodnocení a celou stránku poznámek, tj. byl jsem někde za půlkou knihy, a najednou jsem zjistil, že to můžu celé zahodit.

Zpočátku jsem si kladl otázku, proč tenhle komiks vlastně vznikl. Je to nějaký druh terapie, sebemrskačství, anebo exhibicionismus? Na konci na to čtenáři dostanou odpověď. Už od začátku ale nebylo pochyb o tom, že je za ním kus odvahy. Štěpánka se zde zcela odhalila a obrazně si stoupla před veřejnost s transparentem "Klidně si mě suďte". Protože tendence soudit čtení této autobiografie zcela jistě vyvolá. Zejména první půlka knihy, kdy jsem více sympatizoval s klukama, které Štěpánka sbalila a potom odkopla.

Je ale nefér hodnotit někoho optikou vlastních citů, zkušeností a tužeb. Hodně to k tomu svádí, ale každý jsme jiný a svou cestu ke svému štěstí si každý musí najít sám. A také má každý jiné traumata. Už to, že mě tento komiks donutil nad tím přemýšlet, je docela fajn. Druhá půlka komiksu mi pak v těchto úvahách dala zcela za pravdu.

Ve druhé půlce totiž zjistíte, že nečtete příběh holky, která neví co chce, ale sledujete příběh někoho, kdo je podvědomě ovládaný zneužitím, které už dávno vytěsnil. Zjistíte, že jsme všichni ovlivňováni našimi zkušenostmi z dětství. Zjistíte to i díky edukativní pasáži knihy, která vás komiksovými prostředky seznámí s odbornými poznatky z teorie citové vazby. Zjistíte, že tato kniha má něco společného s Thompsonovým komiksem Pod dekou, což je hodně dobrá společnost.

Je obdivuhodné, jak Štěpánka dokázala sepsat něco tak komplikovaného do scénáře. Do scénáře, který pěkně pracuje s možnostmi komiksu. Najdeme zde různé experimenty s panely, jako například vývojové diagramy, různé srovnávání a tak podobně. Kresba má jasný rukopis a je příjemná na čtení. Celkově můžu říct, že mě to nakonec hodně bavilo a to po všech stránkách.

Tak jsem se dočetl až na konec Knightfallu a musím říct, že to byla fajn jízda. Zvláště tato poslední kniha mě hodně bavila. Jak příběhem, tak i kresbou. Bruce Wayne se musel vrátit k více intelektuální činnosti a nový Batman řádní dosud nevídaným způsobem. Do pokračování už jsem jít nechtěl, ale asi to přehodnotím.

Ten příběh mě baví, ne že ne. Ale četl jsem tu knihu hrozně dlouho. Bůh suď, jestli je to mnou, anebo tou knihou. Ale baví mě to. Má to dobrou atmosféru, stupňující se napětí a kupodivu to nepostrádá ani kapku humoru. Je zde dobře vykresleno, jak Batman ztrácí stále více sil a jede až do úplného dna. Ještě více mě ale baví kresba a barvy.

Docela jsem se toho bál, protože mě superhrdinové v poslední době nějak přestávají bavit. Slavný Knightfall jsem si ale nemohl nechat ujít. V prologu byl povedený především Baneův origin a tak jsem byl zvědavý, jak to bude pokračovat tady. S úlevou můžu konstatovat, že to vůbec není špatné. Příběh je dobře vyprávěný a příjemně graduje. S tím, jak stoupá Batmanovo celkové vyčerpání, tak roste i tísnivá atmosféra v celém Gothamu. Tady s Batmanem hodně soucítím, protože jsem sám v poslední době docela unavený a tak mi ten příběh fakt sedl. Docela si užívám i kresbu a to od všech zúčastněných výtvarníků. Je pěkně dynamická a někdy vyloženě potěší pěknými detaily, jako je třeba spadané podzimní listí, které poletuje za uhánějícím Batmobilem.

Komiksové komplety z trafik jsem přestal kupovat, protože se mi začaly nepřečtené hromadit. Asi už mě superhrdinové neberou tolik jako dřív. Slavný Knightfall jsem si ale nemohl nechat ujít. Nyní, když ho mám kompletní, jsem se konečně pustil do jeho čtení a doufal jsem, že nebudu moc zklamaný. Zpočátku jsem si na styl vyprávění musel chvilku zvykat. Přišlo mi to přestřelené a příliš naivní. Ale potom si to sedlo, zvykl jsem si a musím říct, že jsem se docela i bavil. Azraelův origin jsem neznal a i přes ty pitomosti kolem řádu a démona, které obecně u Batmana moc nemusím, je to docela fajn. Zajímavější je ale origin Banea. Ten byl napsaný nadčasově. Stěžovat si nemůžu ani na kresbu. Je devadesátková, přehnaná, ale má docela dost silných momentů. Co mě nepříjemně překvapilo, je celková kvalita knihy. Pevné desky už nejsou tak pevné, jak u těchto kompletů kdysi bývaly. Vazba ale stále drží.

Po úžasné obálce přišly první stránky a já jsem měl pocit, že je zde všechno špatně. Nelíbily se mi barvy, nelíbil se mi lettering, nelíbil se mi styl vyprávění a hlavně se mi nelíbil hlavní hrdina a jeho charakter. A taky se mě to nedokázalo emočně dotknout. Vážně, znásilnění a vraždy manželky a dcery hlavního hrdiny mě nechali zcela chladným. Z hlavního hrdiny jsem měl pocit, že jej to spíše nasralo, než že by jej to zlomilo.

Většinu textů knihy tvoří monolog, nebo spíše myšlenky hlavního hrdiny. Na monologu není nic špatného a často je zábavný. Ale tady je ho prostě příliš moc. Nemůžu tomu ale upřít fakt, že i přes ten příliš dlouhý monolog si to nakonec dokázalo vybudovat solidní atmosféru. Celý příběh se mi z počátku zdál trošku přitažený za vlasy a o to více mě na konci překvapilo, že je založený na skutečných postavách a událostech. Překvapilo mě i konečné vyústění příběhu a jeho pointa. Pozitivně překvapila, nutno podotknout. Tak nějak celému příběhu dala vyšší smysl.

Příjemným překvapením knihy je bonus ve formě přiloženého dopisu, který dostal hlavní hrdina od své dcery. Dopis je do knihy vložen v obálce.

Je to tak trošku schématické dobrodružství, ale pořád je to zábava. Záporáci z Vatikánu jsou krásně zlí, zatímco hlavní hrdina je správný rebel a proutník, ale zároveň je chytrý a vzdělaný. A samozřejmě, krásné ženské jsou nebezpečné a zrádné. Indiana Jones osmnáctého století. Stačí to, ale víc než zábavu od toho nečekejte. První knihu jsem si pro zopakování chtěl jenom prolistovat, ale nakonec jsem ji kompletně přečetl a vůbec mě to opakované čtení nenudilo. Věřím, že to tak bude i před třetí knihou, kdy si pro zopakování znovu dám tuto druhou. Mariniho kresba je pořád skvělá, samozřejmě.

Než jsem se pustil do této druhé knihy, tak jsem si dal znovu tu první. První kniha je úžasná. Má dobře vystavěný příběh a zápletku a má dobré tempo. Od druhé knihy jsem čekal to samé. Tedy ne nové budování zápletky, druhá kniha je přímé pokračování té první, ale čekal jsem stejné tempo. Mám ale pocit, že zde příběh trošku zvolnil. I druhá kniha obsahuje čtyři alba (dva cykly). První cyklus je přímým pokračování první knihy, a i přes již zmíněné zpomalení pěkně celý příběh o epifytu ukončuje. Navíc to má pořád tu úžasnou kresbu z první knihy.

Čtvrtý cyklus navazuje na předchozí děj volně. Odehrává se sedmnáct let po třetím cyklu a rozvíjí důsledky předchozího děje. Ale také přináší již viděná témata. Zlomeného Metabarona, syna toužícího zabít otce a shrnutí historie celé Metabaronské kasty. Není to úplně špatné, ale už to není tak “nové” jako předchozí tři cykly. Ani záporáci tady nejsou tak zlí, jak jsme u Metabaronů zvyklí. Úplný čajíček. Navíc zde došlo ke změně kreslíře a je to bohužel změna k horšímu. Výsledné hodnocení je tedy spíše jen za první cyklus.

Z dětství si pamatuji jen pár příběhů z této knihy. Některé jsou vtipné, některé jsou děsně naivní a u některých jsem si říkal, že dneska by se to snad už ve Čtyřlístku ani objevit nemohlo. Celkově je to ale nostalgie jako kráva. Šestá kniha se mi asi líbila o chlup více, ale i tak dám stejné hodnocení. Zcela neobjektivně a s respektem k věku. Vždyť ty příběhy jsou starší než ja…

Sněhulení se BeeSeemu a Patovi povedlo. BeeSee se oproti příběhům Melouna&Sirky mohl více odvázat, a to nejen ve slovníku a v lechtivých scénách, ale také v tématech. Kromě běžných srandiček tak můžeme číst, že sněhuláci řeší podobné společenské a kulturní události jako my. Místy je to opravdu povedené a je z toho zřejmý dobový kontext.
Oproti již zmíněnému Melounu&Sirkovi mě zde více baví i kresba.

Kamarády je potřeba podpořit a tak jsem se stal majitelem Melouna&Sirky. Jenže nejsem cílovka. Vůbec. Příběhy jsou to jednoduché a naivní. Inu, pro děti. Jako dospělý jsem tam nic zajímavého nenašel a všiml jsem si i chybiček, kterých si děti možná nevšimnou. Ale na druhou stranu, jak píše BeeSee v jednom ze svých komentářů, nedělejme z dětí blbce. Když už jsem zmínil ty komentáře… Každou epizodu uzavírá BeeSeeho povídání o okolnostech vzniku každé epizody. To je docela fajn.
Překvapením pro mě byl velký rozměr tohoto souborné vydání. Myslím si, že je to zbytečné. Možná to dokonce dělá medvědí službu. Kresba nemá tolik drobných detailů, které by na velkém formátu mohly vyniknout.
Bohům žel, musím Melouna&Sirku hodnotit jako dospělý, ne jako dítě.

Tohle je úplně nový svět. Svět, který tak trošku paroduje svět Marvelu, se všemi jejich létajícími pevnostmi S.H.I.E.L.D.u a zločineckými organizacemi Hydra a A.I.M. Nový svět s brutálnější akcí. Tohle by v Marvelu neprošlo, říkal jsem si. To jsem se ale pletl, protože to u Marvelu původně vyšlo. Na rozdíl od klasického Marvelu tady ale nejsou superhrdinové. Jsou zde jen superpadouši a agenti S.O.S.
Je to také svět, který vzdává hold starým pulpovým příběhům se všemi jejich šílenými vědci, karnevalovými škraboškami a kosmickými plazmovými pistolemi. Je to velmi zvláštní kombinace, která mě bila do očí svou přepáleností a neuvěřitelností. Něco takového jsem po ‘Criminalech’ a ‘Zabij, nebo budeš zabit’ nečekal.

Co se týká příběhu, tak ten je parádní. Stejně jako nápad dát superpadoucha, zbaveného superschopností, do programu na ochranu svědků. Je zábavné sledovat, jak se ve světě běžných smrtelníků trápí. Je zábavné sledovat všechny jenom nemorální myšlenkové pochody a činy. Jenomže tato zápletka nevydrží dlouho. Hlavní hrdina nezůstane bez superschopností napořád a příběh se překlopí někam jinam. Ono to asi není překvapivé. Kdyby se to celé nezvrhlo, tak ta kniha nemá přes 360 stran. Důležité je, že to zůstává zábavné.

U kresby Seana Phillipse se často nechám zaskočit tím, jak na mě na prvních stránkách působí, když se k ní po delší době dostanu. Jako bych očekával něco lepšího. Je to tím, jak si jeho komiksy pamatuji. Ale výsledný dojem nezanechává jen kresba samotná, ale to, jak funguje společně s příběhem. A to si pište, že vždy funguje naprosto perfektně. Po dvaceti stránkách už vždycky nemůžu přijít na to, co se mi vlastně nezdálo. Ta kresba je perfektní. O Phillipsových obálkách nejde říct nic jiného, než že jsou geniální a dokonalé. Ještě že jich je plná bonusová část knihy.

Každý jeden den je jeden z komiksů, které nikdy nebudu číst na veřejnosti. Připadal bych si hloupě, kdyby mě při čtení viděl někdo cizí brečet. Vy to tak nejspíš budete mít také. Zároveň je to ale komiks, který není úplně jednoduchý na pochopení. I když jsem ho četl už několikrát, nyní dokonce v češtině, Crwi díky, tak mám přesto pocit, že mi některé drobnosti stále unikají. Abych nebyl pochopený špatně - ten komiks je úžasný a krásný, a považuji ho za jeden z nejlepších komiksů všech dob. Ale jeho sdělení a pointa jsou těžko uchopitelné a vzdorují pokusům o přesný výklad. Hodně z jeho myšlenek se dá vyložit mnoha způsoby a vy až po nějaké době můžete přijít na to, že to mohlo být myšleno jinak, než jste to pochopili napoprvé. Každá kapitola vytváří specifickou směs emocí a dojmů, které se postupně ukládají a skládají ve čtenářově hlavě, aby potom na konci knihy vytvořili jeden dokonalý a komplexní obraz toho, o čem vlastně život je.

“Život je jako knížka, synku. A každá knížka má konec. Bez ohledu na to, jak moc se ti ta knížka líbí, dostaneš se na poslední stránku a knížka skončí. Žádná knížka není bez konce úplná. A když se tam dostaneš, když si přečteš poslední slova, teprve pak poznáš, jak byla dobrá. Bude ti připadat skutečná.”

Není tajemstvím, že hlavní hrdina Brás de Oliva Domingos na konci každé kapitoly zemře. Co to znamená? Snaží se tím autoři říct, že každý den stojí za to žít, protože nikdy nevíš, jestli není tvůj poslední? To jistě ano. Nestačí totiž jen snít, že bude líp, ale lepší je se za svými sny vydat. Stačí se jen rozhodnout a otevřít oči.
Tento komiks je plný hlubokých myšlenek a životních mouder. Možná to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak vás to dostane. Zazní tam také, že "Smrt nám dává úplně jinou perspektivu na život a všechno ostatní". Možná že právě to je ten důvod, proč Brás musí na konci každé kapitoly zemřít. Všechny kapitoly ukazují takové ty důležité dny, které se vám jednou provždy vryjí do paměti a možná vás i navždy změní. No a Brásova smrt nám umožní podívat se na takové chvíle i z jiné perspektivy a celé to zintenzivní.

Tento komiks ale nemá geniální pouze příběh, ale také kresbu. Výtvarná stránka této knihy je naprosto úžasná! Miluji kresbu obou bratrů a tady je navíc doplněná o úžasné barvy Dava Stewarta. Atmosféra kresby a barev skvěle podtrhuje atmosféru a nálady ve vyprávění. Jak je uvedeno v bonusovém materiálu knihy – Fábio Moon a Gabriel Bá se nesnažili, aby svět v komiku vypadal reálně. Oni se snažili, aby emoce toho světa působily reálně. Myslím, že se jim to podařilo.

V této druhé knize jsem si k Elrikovi konečně našel cestu. Tady je konečně hrdinou, jehož příběhy chci sledovat. Nutno podotknout, že první kniha tomu položila nutné základy. Navíc zde Elrik získal parťáka, který jej správně doplňuje. Kresba je opět naprosto skvělá. Doufám, že se dočkáme nějakého pokračování.

Po předmluvě Neila Gaimana jsem došel k závěru, že Moorcock je asi opravdu zásadní autor. Až příště navštívím rodiče, tak musím pohledat na půdě. Jedna kniha s Elrikem by tam měla být z dob, kdy jsem chodil do Levných knih častěji než do školy na přednášky. Po těch letech si její děj už vůbec nepamatuji. Jenom její obálka uvízla v paměti.

Kniha začíná úžasnou předmluvu Michaela Moorcocka, literárního otce Elrika. Komentuje v ní různá komiksová zpracování svého díla a zasazuje vznik Elrika do dobového politického kontextu. Zkrátka parádní předmluva. Druhou předmluvu napsal Alan Moore. Je plná květnatých popisů a přirovnání, plná vzletných myšlenek, ale výsledkem toho je, že se to nečte úplně snadno. Stejně jako se mi snadno nečetl samotný komiks…

Napřed jsem chtěl napsat, že je pro mě Elrik těžce uchopitelný. Když jsem nad tím ale chvíli přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že se mi prostě jenom nelíbí styl vyprávění. A nelíbí se mi tento typ hlavního hrdiny. Hlavní příběh a jeho zápletka jsou vlastně hrozně jednoduché. A konec slibuje i zajímavé pokračování. Jenže je to celé obalené něčím, co by samo o sobě bylo zajímavé, kdyby se to více rozvedlo, ale tady je to špatně namíchané. Hrozně moc se toho stane na malém prostoru. Hodně se mluví, hodně se “fňuká” a epické věci kolem se dějí jen tak mimochodem. Skoro jako samozřejmost, které se nikdo moc dlouho nediví. Máme tady mocného vládce, který vládne magií, všichni se jej bojí, ale zároveň je tak slabý, že bez své čarodějky a krve obětí sova “doleze na hajzl”. A ty rozhodnutí, které dělá, to je nepochopitelné. Je těžké se s někým takovým ztotožnit.

Kresba a barvy jsou úžasné. Zpočátku jsem si říkal, že je škoda, že to nevyšlo ve velkém formátu v integrálu s pevnou vazbou. Potom jsem ale došel k závěru, že s takovým příběhem to stačí takto. Ale třeba mě druhá kniha nadchne. Uvidíme…

EDIT: Během čtení druhé knihy jsem Elrikovi přišel na chuť a tak jsem si přečetl znovu tuto knihu a jsem k ní teď trošku smířlivější. Spousta věcí, které jsem napsal pořád platí, proto to nechci přepisovat. Chci zachovat první dojem z té knihy. Je ale potřeba si uvědomit, že tato kniha teprve představuje čtenáři celý svět a co z Elrika udělalo to co je v druhé knize a v případných dalších knihách. Také už nemám dojem, že se zde mrhá epickými momenty. Je jim věnováno přesně tolik prostoru, kolik je potřeba.

Třetí díl nakonec přinesl i napětí. Není moc intenzivní, ale je tam. Nad způsobem vyřešení krizové situace ale zůstává rozum stát. Záhada vyřešena nebyla a na podivné stopy, které se objevily na ruce hlavní hrdinky, se zapomnělo. Tak aspoň že vzniklo pěkné nové přátelství. Jinak to k ničemu nebylo.

V druhé knize se děj moc neposunul. Hlavní hrdinka Péťa jen hledá informace. Více méně marně. Největší záhadou sešitu je, proč Péťa na internetu vyhledává slovní spojení, na které jinde narazí až později. Záhada z konce prvního sešitu nebyla v podstatě skoro vůbec prohloubena a tomu asi bude odpovídat i rozuzlení v posledním sešitě.

Kresba je pořád stejná, tj. docela dobrá. Panelování je zde o něco nápaditější, problém s různě širokými mezerami ale zůstal. Navíc se v půlce sešitu mění bílé mezery na černé. Těžko říct proč.

Nejde se vyhnout srovnání… Prašinu jsem si docela oblíbil. Po přečtení Křídového panáčka jsem si dal i první knihu Prašiny. Ta čtvrť je velká, tajemná a stále svým způsobem živá. Je plná "šedých lidí s obráceným myšlením" - tak nějak to babička En v knize říkala. Křídový panáček to dokázal už v prvním sešitě zachytit. V tomto prvním sešitu Podivných procházek jsem tu atmosféru nenašel. OK, připouštím, že je to jenom začátek, úvodní sešit, který určitou záhadou končil. Následují už ale jenom dva další sešity, a tak doufám, že v nich scénáristky patřičně práskly do koní.

Kresba je fajn a docela mě bavila. Horší je to s panelováním. Stránka je často rozbitá na malé panely s detaily, ale tyto panely jsou samostatné, nejsou součástí většího panelu. To se mi moc nelíbí. Další věc, která mě bila do očí, je to, že některé mezery mezi panely, podotýkám že černé, jsou širší než ostatní. To vypadá hrozně.

Komiks Supro je příjemným překvapením. Bez nějakých předchozích slibů byl najednou oznámený hotový komiks. Zajímavý námět, pěkná kresba a parádní barvy. To je docela solidní první dojem.

Jsem rád, že mě příliš nezklamal scénář. Jsou v něm sice nelogické momenty a konec příběhu se mi moc nelíbil, ale oceňuji jeho začátek, kdy reklama plynule přejde do příběhu, i jeho nelineární vyprávění. Líbí se mi, jak pěkně pracuje s komercializací superhrdinství. Inspirace ve světě Strážců, ale také v Hodinách posledního soudu, je zřejmá, ale nijak nevadí. Bere si z nich pár detailů a pěkně je rozvádí. Navíc se to výborně čete.

Překvapením je pro mě výtvarná stránka. Viktora Svobodu jsem ještě neznal. Jeho kresbu jsem už dříve musel vidět, ale nezapsal se mi. Na jeho kresbu se moc dobře dívá. Je to tak trošku zjednodušující styl, ale takovým příjemným způsobem. Postavy a obličeje má v ruce a dobře zvládá i emoce. Fádní není ani jeho práce s panely. Jsem zvědavý na jeho další komiksy.
Martinu Fischmeister jsem znal jenom z jejího krátkého komiksu La Loba, kde se prezentovala úplně jiným výtvarným stylem a jinými barvami. Tady kresbu pěkně oživila výraznými barvami, které přesně odpovídají atmosféře a tématu celého komiksu.

Pochvalu si zaslouží i bonusy na konci.

S kresbou tohoto komiksu jsem měl dlouho problém. Není škaredá. Trvalo ale dlouhých třináct sešitů, než mě začala bavit. Než moje vnímání té kresby ovlivnil příběh a jeho protagonisté.

Ten komiks je jako seriál. Má nějakou linku v pozadí a v jednotlivých dílech se pak odvíjí menší příběhy. Ale slovo příběhy asi není na místě. Příběhy jsou obvykle nějak ohraničené. Tohle je sled událostí, které formují hlavní postavy a nevyhnutelně vedou k velkému finále. Je to plynulý děj. Je to taková komiksová "Ulice". Je ale zábavnější a krvavější. A čte se to tak snadno! V podstatě to nemá slabá místa. Tedy až na konec. Na to již zmíněné velké finále. Tam je tak zatraceně nečekaný, a hlavně nevysvětlený zvrat, že to trošku kazí celkový dojem. Na druhou stranu, jsou tam i momenty, které se mi hodně líbily. Třeba když mi děj připomněl film Kult hákového kříže.

Konec příběhy pak plynule přechází v bonusy, které jsou jak komiksové, tak textové a obrázkové. Jsou tam do komiksu zapracované profily hlavních aktérů, jsou tam bonusové komiksové kapitoly, ukázky scénáře s komentáři a storyboardy a je tam i galerie obálek.

Není to ten typ komiksu, který změní váš pohled na svět. Nezmění vaše životní hodnoty a asi ani neobsadí přední příčky ve vašem žebříčku nejlepších komiksů. Je to ale jízda, kterou si užijete. Nejsou tam žádné hluboké filozofické úvahy a otázky života, vesmíru a vůbec. Tohle je doslovná přímočará jízda, od které se nebudete chtít odtrhnout, dokud nebudete na konci.

Tak jsme se přece jen dočkali pokračování. A je naštěstí lepší než první kniha. Děj je napínavější a temnější. Vypadá to ale, že to bude solidní telenovela se vším, co k tomu patří. Lepší je i kresba a barvy, ke kterým jsem měl výtky v první knize. Art Tylera Crooka jsem si oblíbil v Pochmurném kraji. V první knize Odkazu se mi ale kresba a hlavně barvy zdály trošku odbyté. Tady jsem byl ale zase maximálně spokojený. Až po dočtení jsem zjistil, že Crook dělal pouze barvy. Veškerou kresbu spáchal Brian Hurtt, který s Cullenem Bunnem píše i scénář. Jeho kresba a Crookovy barvy fungují dohromady moc pěkně.

Byl jsem rozhodnutý v sérii Lovce čarodějnic nepokračovat. První dva díly mě příliš nebavily. Pan Dort mě ale přesvědčil, ať zkusím ještě tuto knihu. A co myslíte? Pecka! Nazvat to nejpovedenějším dílem série by bylo zbytečné. Tohle řadím k nejlepším knihám v Hellboyversu. Maura McHugh a Kim Newman si zde vystřihli parádní lovecraftovský příběh. Sir Edward Grey přijíždí do městečka Hallam, aby vyšetřil záhadnou vraždu. A jak už to tak bývá, nakonec je překvapen, co se z takového podřadného vyšetřování vyklube, ale nikoliv zaskočen. Více nemá cenu prozrazovat, protože tohle je opravdu příběh o vyšetřování a je zábavné postupně odhalovat co se tam ve skutečnosti děje. Nejednou jsem se v knize vracel, abych si ujasnil, co někteří lidé přesně řekli a já si mohl udělat svou teorii a vlastní závěry. Ta atmosféra příběhu je úžasná a příjemně mrazivá.

Hodně dělá kresba Tylera Crooka a také barvy. Tady je to, na co jsem od něj zvyklý, co mám od něj rád a co v sérii Ú. P. V. O. postrádám. Byl jsem hodně překvapený, že je pod barvami podepsaný Dave Stewart. Což o to, Dave to s barvami umí, ale takto jsem ho ještě vybarvovat neviděl. Dave Stewart a akvarel? Skutečnost je ale jiná a je to popsané v bonusech. Tyler Crook dělá ve své kresbě černobílé skvrny akvarelem, které potom Dave Stewart vybarvuje. Funguje to a vypadá to parádně!

P.S. Věděli jste, že když v jeskyni zakřičíte Hallam, tak vám ozvěna odpoví Innsmouth?

Tryskošnek mě doposud míjel. Možná mě míjel tryskem, ale míjel. Je přece pro děti. Jenomže by to nebyl Dan Černý, kdyby to nebyla zábava pro všechny generace. Když jsem Rok plže viděl na Comic-conu u Dana na stánku, tak jsem neváhal ani chvíli. Teď už mám dočteno a jsem spokojeny. Užil jsem si Danovy vtípky, úžasnou kresbu i trošku té tryskošnečí historie. Pokud můžu soudit, tak Tryskošnek patří k nejlepším komiksům pro děti a Rok plže je úžasný výběr. A podle toho ho i hodnotím.
P.S. Už aby byl omnibus Fanouše!

Tato kniha je takovým přešlápnutím na místě. Výplň mezi důležitějšími událostmi. První příběh “Vlak plný příšer” je spíše jen takovou příhodou během cestování. Nic důležitého. Důležitější spíše bude to, co se tam odehrávalo na pozadí v druhé dějové lince. Na kresbu Tylera Crooka v této sérii jsem si už zvyknul. Je trošku jiná než Pochmurném kraji, ale je pěkná.

Je těžké říct, jaký bude mít dopad druhý příběh na budoucí děj série. Konec příběhu “Odložená smrt” je jiný, než jaký jsem očekával. Doufal jsem v něco jiného. Znovu se zde také setkáváme s agentkou Carlou Giarocco, o které určitě ještě hodně uslyšíme. Kresba Jamese Harrena je zde parádní.

Gon je nepatřičný. Zakrslý T-Rex nepatřičně žijící mezi savci. Nepatřičně silný parchant bezohledně dominující všem ostatním zvířatům. Z nejzlejší medvěda si udělá polštář, z krále zvířat zase poslušného koníka. Jeho ambicím neunikne ani chudák bobr. Snad jenom orlové jsou s ním za dobře a není to tím, že tenhle T-Rexík neumí moc dobře létat. Je to velmi rychlá, svižná, vtipná a skvěle nakreslená groteska.

Povedený sešit! Čtyřlístek kupuju jenom když má nějaké výročí, anebo když je tam příběh Čtyřlístku od Dana Černého. Danovy příběhy a kresba byly vždycky takové trošku modernější a mají vždy nějaký přesah, či něco parodují, takže to baví i dospělé. Tentokrát se mi ale zdá, že je Danův příběh velmi konzervativní a málo osobitý. Kdyby byl nakreslený panem Němečkem, tak bych v tom příběhu Danův rukopis možná ani nepoznal.

Překvapil mě, tentokrát příjemně, příběh kreslený panem Němečkem. Napsal ho Radim Krajčovič a Čtyřlístek v něm bojuje proti bludům a pověrám. Jejich největší odpůrce, Myšpulín, jim sám na chvíli podlehne, aby byl po zásluze potrestán anticenou Bludný kořen, což je zjevně parafráze na Bludný balvan, který uděluje Český klub skeptiků Sisyfos. Tohle se povedlo.

Potěšili mě i Nikkarin a Petr Kopl. Nikkarin vypráví v Hubertovi a Hugovi o jejich velkém automobilovém dobrodružství. Hodně mě baví jeho kresba a některé jeho kompozice jsou vskutku nápadité. Petr Kopl stále pokračuje v Morgance a stále je to zábavné. Nejsou to sice epizodní příběhy, ale části většího příběhu, ale i tak většinou není problém se chytit a těch pár stránek si užít. Zvířátka z farmy Jana Lipšanského a Josefa Pernikla už jsou moc pro děti a zcela mě míjí.

To jsou hodně zvláštní příběhy. Na jednu stranu jsou plné humoru a vtipných situací, ale na druhé straně mají docela temné twisty a pointy. Sám doktor Black Jack je často pěkně arogantní a krutý parchant. Doktor House je proti němu svatoušek. Možná je to ale jenom póza a způsob, jak si nepřipustit nikoho k tělu. Black Jack se s každou další povídku více odkopává a já jsem jej měl s každou další povídku radši. Všechny příběhy jsou úmyslně děsně přepálené a často se tam plácají hrozné kraviny. Někdy je to ale docela zajímavé a poučné. Některé nápady jsou hodně šílené a zběsilé, ale jiné jsou hodné zamyšlení.

Je to úplně jiné, než jsem po Dopisu pro Adolfa čekal. Počáteční zklamání však postupně nahradila spokojenost. Je to sice tlustá kniha, ale hrozně dobře se to čte a za tři večery jsem ji měl přečtenou. Navíc mě baví Tezukova kresba. Nemá jednotný styl a na jedné straně se často sejdou normální manga postavičky, karikatury i téměř medicínsky precizní nákresy. Zní to divoce, ale je to super.

Zpočátku jsem tomu chtěl dát jenom tři hvězdičky. Později se to překlopilo na čtyři. Teď uvažuji spíše o plném hodnocení.

Bryan Talbot našel ve svém multivesmíru nový příběh. A kupodivu je opět v ohrožení lidstvo ve všech paralelách. Tentokrát to ale není až tak originální nápad. Na podobném nápadu stojí například X-Meni. Příběh "Legendy o Lutheru Arkwrightovi" je o nevyhnutelném střetu dvou evolucí jednoho druhu. Je to o střetu evolučního souboje s morálkou. Kdo je v právu? Čí morálka je ta správná? Na to máme jednoduchou odpověď jen do té doby, dokud jsme na vrcholu evoluce my.

"Každý příběh je jako zrcadlo. Když do něj prohlédne hlupák, nemůže spatřit tvář mudrce."

Talbot opět vymyslel zajímavý příběh, který je tentokrát vyprávěn vypravěčem. Ten kromě vyprávění legendy o Arkwrightovi také bilancuje, zda je lidstvo, tedy Homo sapiens, dobré anebo zlé. Toto bilancování však nakonec vyzní do ztracena. Příběh opět skáče mezi paralelami a čtenář musí být pozorný, aby si v každé udržoval kontext a neztratil se. Už to ale není tak náročné jako v “Dobrodružství”. Nechybí ani dějová linka, ve které je shrnutí děje z předchozích knih. Oproti podání Arkwrightova originu v “Dobrodružství” je tohle doslova polopatické.

Je škoda, že se Talbot věnoval filozofování o evolučním boji a morálce jen na začátku příběhu. Zbytek knihy je už jen o taktizování a přemýšlení o tom, jak porazit protivníka. Je to zábavné, je to pohlcující, ale trošku tomu chybí hloubka, kterou jsem vnímal v “Dobrodružství”.

"Diktátorům se daří v uzavřených zemích, tam, kde se lidé bojí svých sousedů. Z občanů jsou zajatci a nemají naději na svobodnou existenci. Naše země se stala rukojmí majetných elit."
PARA 00-52-23, LONDÝN

Tato kniha mi jen potvrzuje, že kresba se má posuzovat, až když držíte komiks v ruce, ne na základě ukázek na internetu. Obával jsem se, že Talbot nedokázal kresebně navázat na "Dobrodružství Luthera Arkwrighta". Zvláště po barevném "Srdci Impéria". Mýlil jsem se. Vizuálně je to zase pecka. K pár obrázkům bych mohl mít nějaké připomínky, ale jiné jsou zase hotové vizuální orgie. Také s kompozicemi stránek umí Talbot stále čarovat.

Na tento komiks jsem se hodně těšil. Vždyť ho dělal Mark Millar, Terry Dodson a Frank Cho! To nemůže být špatné! Při čtení však mé nadšení zchladlo. Ukázalo se, že je obyčejná superhrdinská mlátička. Příběh není špatný a dobře odsýpá. Peter Parker se dostává do stále větších sraček a hledá pomoc kde se dá. Jenomže situace je stále horší a horší a Peter Parker nemá nejmenší tušení co se děje a jak z toho ven. Celé je to docela drsné a krvavé. Vystřídají se tam snad všichni Spider-manovi nepřátelé, což je docela otravné. Nejvíce mi ale chyběl nějaký přesah ze superhrdinského žánru. Něco navíc, jako měl třeba Kevin Smith ve Zlu v lidských srdcích (oba příběhy spojuje Terry Dodson jako kreslíř).

Co se týče kresby, tak je pěkná. Vím, strohé konstatování vzhledem k tomu, že mám kresbu Terryho Dodsona i Franka Choa rád. Tady odvedli standardně dobrou práci, ale nějak se to v tom superhrdinském ději ztrácí. Vlastně ani nevím, co kreslil Dodson a co kreslil Cho. Poznal jsem jenom Frankova jezevčíka a Komiksáka že Simpsonových.

Na tento komiks jsem se hodně těšil. Vždyť ho dělal Mark Millar, Terry Dodson a Frank Cho! To nemůže být špatné! Při čtení však mé nadšení zchladlo. Ukázalo se, že je obyčejná superhrdinská mlátička. Příběh není špatný a dobře odsýpá. Peter Parker se dostává do stále větších sraček a hledá pomoc kde se dá. Jenomže situace je stále horší a horší a Peter Parker nemá nejmenší tušení co se děje a jak z toho ven. Celé je to docela drsné a krvavé. Vystřídají se tam snad všichni Spider-manovi nepřátelé, což je docela otravné. Nejvíce mi ale chyběl nějaký přesah ze superhrdinského žánru. Něco navíc, jako měl třeba Kevin Smith ve Zlu v lidských srdcích (oba příběhy spojuje Terry Dodson jako kreslíř).

Co se týče kresby, tak je pěkná. Vím, strohé konstatování vzhledem k tomu, že mám kresbu Terryho Dodsona i Franka Choa rád. Tady odvedli standardně dobrou práci, ale nějak se to v tom superhrdinském ději ztrácí. Vlastně ani nevím, co kreslil Dodson a co kreslil Cho. Poznal jsem jenom Frankova jezevčíka a Komiksáka že Simpsonových.

S katalogy z aukcí a výstav zkušenosti nemám. Očekával jsem, že v katalogu najdu všechno, co jsem viděl v muzeu na zdech. Bohužel tomu tak není. Chtěl jsem si některé originály, na které jsem v muzeu neměl dost času, pořádně prohlédnout. Ale co už. Jako výběr z české, respektive československé, komiksové tvorby za posledních 100 let to funguje dobře. Spoustu komiksů, uvedených na výstavě, jsem viděl poprvé a možná že i naposled. Takže díky aspoň za ten katalog.

Ještě že jsem šel do kina na nové zpracování Tří mušketýru. Původně jsem si Škorpiona kupovat neplánoval, a to i přesto, že mám Mariniho mám rád. Měl jsem z toho příběhu trošku obavy a moje knihovna není nafukovací. Tři mušketýři mě ale nalákali svou atmosférou a na Škorpiona mě přemluvili.

Hned první stránky příběhu dávají tušit, že to bude parádní. Přinejmenším že bude mít kvalitní základy. Na prvních stránkách jsme totiž svědky tajného setkání nejmocnějších rodin starého Říma. Na tomto setkání se dohodnou, že využijí nového náboženství, které je na vzestupu. Využijí křesťanství, aby se udržely u moci i v následujících staletích.

Následně vyprávění skáče do druhé poloviny XVIII. století, kde se již setkáváme se samotným Škorpionem. Děvkařem, šermířem, vykradačem hrobů, vzdělancem a v neposlední řadě rebelem, který se neváhá vzepřít církvi, ani papežově Švýcarské gardě. Rozehrává se zde příběh o spiknutí mocných, o církevních intrikách a o několika osobních mstách. Tato první kniha je skvělým základním kamenem pro celou sérii. Staly se zde důležité události a nadefinovaly se důležité postavy a jejich motivace. Vyprávění má perfektní tempo a naprosto mě pohltilo.

Zmínit musím samozřejmě i Mariniho kresbu a barvy. Pokud jste četli jeho Batmana anebo Orly Říma, tak víte. Jeho kresba je precizní a jeho děvy vnadné. Ale jeho barvy, to je dokonalost sama. Barvy dělá ručně a používá vodovky, které mě v komiksech hodně baví. Často používá syté odstíny, které krásně podtrhují atmosféru vyprávění. Radost pohledět.

Zajímavý způsob, jak profrčet historii divokého západu. Ale jakože hodně rychle. Komiks v krátkých a ještě kratších příbězích ukazuje nabytí a pozbytí hodinek různými lidmi. Ve většině příběhů je známa osoba, která hodinky do dalšího příběhu přenese, ale jinak jsou ty příběhy zcela izolované. Nevýhodou těch krátkých příběhů je, že během těch pár stran nemáte šanci si ke komukoliv udělat nějaký vztah a většina smrtí držitelů hodinek je vám vlastně zcela ukradená. Během čtení se ve mě jen sbíral pocit zmaru a pomíjivosti. Jako kdyby ty hodinky byly prokleté a přinášely svým majitelům smrt. Ale byla to drsná doba a ve westernech se v posteli moc často neumírá. Navíc komiks o několika obyčejných lidech, kteří by zemřeli stářím v posteli, by byl nejspíše poněkud nudným. Na konci knihy zůstává jediná otázka. Jak je možné, že ty hodinky zůstaly po těch staletích, po tolika majitelích a po tolika eskapádách stále krásné a stále funkční.

Každý příběh je kreslený jiným kreslířem a to z ní činí úžasný sborník evropských tvůrců. Přehled stylů je pestrý a je opravdu radost tím listovat. Často zamrzí, že jsou ty příběhy tak krátké a vy si tu kresbu nemůžete užívat déle. Zamrzela mě ještě jedna věc, a to že Marini, který je uvedený v seznamu autorů, je autorem jen dvou variant obálek ze tří a nenakreslil si žádný příběh.

Konečně jsem měl pocit, že čtu pirátský příběh. Jsou tam dobré momenty a v jednu chvíli dostává vyprávění slušné tempo. Děj je zde dostatečně spletitý a oproti předchozím dílům výrazně ubylo WTF momentů. Nejsem si jen jistý, zda jsem byl s koncem příběhu spokojený, anebo jestli byl prostě… meh. Není to klasický happy end. Ale to není asi úplně důležité. Spolu s pozitivní změnou ve scénáři se logicky posunulo i vnímání kresby. Pořád je stejně pěkná a tentokrát mi scénář nedal důvod se v ní přespříliš vrtat.

V druhé knize se komiks moc nezměnil. Nadále je naivní a plný pirátsko-romantických klišé. Přibylo zde žlutých obdélníků, ve kterých je buďto řeč vypravěče, anebo dokončení přímé řeči z předchozího panelu. To je docela nešťastné řešení a na čtenářském zážitků to nepřidá. Některé podivné náhody ve scénáři ani nebudu zmiňovat.

Kresba je stále pěkná, ale nadále podléhá romantickému ději. Jsou to detaily, které mi na ní vadí. Třeba některé pózy a vlající vlasy, které mi občas připadaly jako z mangy. Anebo to, že všechny ženské mají neustále černě podmalované oči a nikdy se jim to nerozmaže. Tentokrát se našlo pár panelů, které mě příjemně překvapily. Jen je těžké poznat, zda to byla invence scénáristy Dufaxe, anebo výtvarníka Jérémyho. U tohoto dílu jsem si uvědomil, odkud Jérémyho kresbu znám, a to díky oboupohlavnímu obličeji jednoho z hlavních hrdinů. Líbila se mi v Jodorowského sérii Rytíři z Heliopole.

Kdybych hledal ukázku pro "nenadchne, ani neurazí", tak bych mohl použít tento komiks. Nenadchl mě ani scénář, ani kresba. Děj je poněkud naivní, nepravděpodobný, ale zároveň i předvídatelný. Postavy jsou hodně stereotypní. Nemůžu ale říct, že bych se nebavil.

Kresba je pěkná, ale to je tak všechno. Scénář nedává Jérémymu šanci zazářit. Nestalo se mi, že bych otočil stránku a vydechl úžasem. Ani jednou mě kresba neohromila a nedokázala mě pořádně vtáhnout do děje. Jsem zvědavý, jestli se to této sérii podaří v některé z následujících knih.

Tak jsem si konečně udělal čas na Arkwrighta. Dříve vydané knihy jsem nečetl a dopředu jsem si o tom nic nezjišťoval, takže jsem do toho šel nezatížený nějakými dojmy. I když… trošku jsem se bál, že mě to nebude bavit.

Dobrodružství Luthera Arkwrighta

Úvod dával za pravdu mým obávám. Tohle že má být sci-fi? Chaotické vyprávění proložené zmatenými vizemi a úvahami. Ve druhé kapitole už jsem ale začínal chápat o co jde, a ve třetím díle dostaly význam a obsah i ty “zmatené” vize. Na konci čtvrté kapitoly už jsem byl nadšený a užíval jsem si příběh, a hlavně geniální kresbu.

Jde opravdu o vědecko-fantastický příběh, i když je to rafinovaně skryto za historické kulisy. Bryan Talbot tady rozjíždí příběh napříč paralelními realitami. Úvodní tři kapitoly sloužily k uvedení do děje a k seznámení se s hlavním hrdinou a jeho minulostí. Časté střídání hlavního příběhu, záznamů o Arkwrightově minulosti, představ a vizí nepůsobí při prvním čtení nejlépe. Svůj účel to ale splní. Položí to základní kameny, na kterých celý následující děj může vyrůst. Potom už se naplno rozjíždí příběh revoluce, boj o záchranu multivesmíru, kritika církví a autoritářských režimů vůbec. A je to hodně husté. Talbot si nebere servítky a doslova se vyžívá ve vykreslování dekadence, zvrhlosti a krutosti puritánské náboženské tyranie. Je zábavné to číst a často mě napadalo srovnání s atmosférou příběhů Alejandra Jodorowského.

Co se týká kresby, tak to jsou Dobrodružství Luthera Arkwrighta naprostou lahůdkou. Talbot používá dva různé styly kresby. Jeden pro vyprávění hlavního příběhu a jeden pro vize, vzpomínky a minulost. S každým dalším listováním se mi ta kresba líbí více a více. A není to jen kresbou, ale také na svou dobu také zajímavým panelováním.

Srdce Impéria

Druhý příběh se od toho prvního v mnoha věcech liší, ale v jiných je zase velmi podobný. Překvapivě je to opět příběh revoluce, ale jiné než v prvním příběhu. Zásadní změnou je zde jiná kresba a barvy. Zatímco první příběh je černobílý, velmi precizní a prokreslený, tak ten druhý je barevný a má jednodušší kresbu. Celé to najednou působí příliš barevně a zároveň chudě. Je to jako rána mezi oči. Otočíte stránku a prásk… Kresba ale rozhodně nepostrádá detaily. Je prostě jen jiná. Poměrně rychle jsem si na ni zvykl a marně jsem pak hledal, proč mi ze začátku připadala tak špatná.

Děj se posunul o nějakých 23 let a Britské impérium už ovládá skoro celý svět. Je proto jasné, že se najde spousta takových, kterým by se ovládnutí celého impéria a jeho bohatství náramně líbilo. Jsou ale i tací, kteří by nejraději celé impérium i s monarchii poslali do horoucích pekel. Oproti prvnímu dílu je zde více politiky a intrik. Nechybí ani nové tajemství, které ohrožuje všechny paralelní světy. Zase. Tentokrát si Talbot vzal na paškál zejména monarchii a celé britské impérium. Vypadá to, že každý správný britský komiksový scénárista musí být anarchista.

Srdce Impéria není až tak povedené jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta. Přesto je to pořád zábavné a napínavé. Talbot některými náznaky tak trošku tahá čtenáře za fusekli, aby mu na konci naservíroval nějaká překvapení. To mě bavilo. Nemá to tak silný vědecko-fantastický prvek jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta, zato je tam spousta vtipných vědeckých a kulturních odkazů na náš reálný svět. Anebo na naši paralelní realitu?

Potěšilo mě, že ty příběhy nemají otevřené konce a všechno je uzavřeno a vysvětleno. To u takovýchto undergroundových a metafyzických příběhů nebývá zvykem. Za tohle jsem vážně rád. Paradoxně více matoucí tady byly některé bonusy.

Bonusy

Bonusová část je tak obsáhlá, že by bohatě stačila na samostatnou knihu. Místy se její čtení zdá skoro nekonečné. Je tvořena převážně texty. Najdeme zde pojednání o historii celého multivesmíru i o velkém plánu Rozkolníků. Najdeme zde rozbory, předmluvy, biografie a rozhovory. Lehce zavádějící je, že některé texty se neváží k naší realitě, ale k některé z alternativních. Je to vtipné, ale zároveň také lehce ubíjející.

Když jsem otevíral již pátou knihu Ekhö, tak jsem si říkal, že už mě nemůže ničím překvapit. Že bude po deváté a po desáté omýlat furt to samé. No… ano i ne. V prvé řadě je potřeba říct, že je zde pořád ta úžasná kresba Alessandra Barbucciho, plná úžasných a fantastických detailů, vtípky a lehké erotično. V devátém albu z Afriky jsem zjistil, že to k pobavení úplně stačí, i když se sleduje obehrané schéma. Překvapilo mě však desáté album z Číny. Schéma bylo lehce jiné a působilo to celkově mnohem komplexnější. Několik témat ze začátku alba se nečekaným dějovým obloukem na konci postupně uzavřelo a můj čtenářský zážitek byl větší než z devátého alba. Bylo tam více vtípků, více lehké erotiky a nechyběli ani netopýři v Wu-chanu a muž s taškou na náměstí Nebeského klidu. Hlavně za Čínu dávám maximální hodnocení.