Indiánské léto - vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Jestli Manarovy prasárničky, historickou tragédii, nebo romantický příběh. Ono je to nakonec od všeho něco. V závěru tohoto příběhu se píše, že to vychází ze skutečných událostí. To zajímavé tam ale dodal až Hugo Pratt a Nathaniel Hawthorne v románu Šarlatové písmeno, že kterým je tento komiks inspirovaný. Zajímavá je morálka všech zúčastněných. S její znalostí zcela přehodnotíte přiměřenost činu, který celý příběh odstartoval a vyeskaloval do tragického konce. Ač se to odehrává v okolí puritánské osady, a nebo právě proto, tak si tam potají rád vrzne každý s každou, indiány nevyjímaje. Poměrně zajímavý je i přístup indiánů k pomstě a přátelství. Vyprávění má vysoké tempo a nenechá vás chvíli vydechnout. Milo Manara zde odvedl svůj standardní dobrý výkon. Ne tak skvělý jako v Caravaggiovi, ten je jeho vrcholem, ale prostě dobrý.

El Gaucho - Druhý příběh také vychází z historických událostí a popisuje příběh několika lidí na pozadí dobývání Buenos Aires britským námořnictvem. Stejně jako první příběh se i tento odehrává jen v několika málo dnech a dokonale vás vtáhne do děje. I tady si Manara přišel na své a irské prostitutky zde zcela bez ostychu dávají na odiv svůj "vercajk". Kresba se zde Manarovi opravdu povedla. Oproti Indiánskému létu je prokreslenejší a má lepší barvy. Vypíchnout zde musím kresbu přírody.

Indiánské léto / El Gaucho je povedená kniha s velmi dobře vyprávěnými historickými příběhy a povedenou kresbou Milo Manary. Podle informací na konci obou příběhu je evidentní, že si Hugo Pratt dal hodně záležet, aby byl co nejvíce historický věrný. To rozhodně oceňuji.

Jestliže se první kniha dala zařadit do pseudo historického žánru (až na ty účinkující duchy), tak druhá kniha už je čisté fantasy. Musím říci, že ji to prospělo. Jodo zde věnuje více tvůrčího přetlaku fantastičnu než záplavě zvratů, zrad a schizofrenních změn charakterů hlavních postav. To je oproti první knize příjemná změna, když jsou všechny postavy po celou knihu víceméně konzistentní, ba co více, dokonce se i vyvíjí. Zůstalo však příliš vysoké tempo vyprávění. Když jsem si přečetl obě knihy najednou, tak má mě obsah té ságy jako celek docela zapůsobil. Dovedu si představit, že by to bylo mnohonásobně natažené a vyplněné nějakou vatou. Pak by to bylo jako Hra o trůny. Když ale máte zhuštěné jenom zásadní a epické události, tak je pak jasné, že to působí přepáleně.

Celý komiks táhne neuvěřitelně nahoru kresba. Ta je naprosto úžasná, realistická, propracovaná, dynamická.... prostě skvělá. Pokud bych měl něco vytknout, tak jedině fádní a nudnou práci s panely Na druhou stranu, k té realistické kresbě by se žádná divočina nehodila.

Tak to dopadlo tak, jak jsem se obával - bez vysvětlení, které by mě uspokojilo. Jistě, lovecraftovský příběh snad ani jinak dopadnout nemůže. Problém ale není ani tak v tom, jak to skončilo, ale v otázkách, které vyvstaly předtím. V drobcích, které Brubaker rozsypal cestou a od kterých jsem čekal, že na konci někam zapadnou. To se ale nestalo. Jsem zklamaný. Série Fatale jako celek se mi líbila, byla napínavá a zvědavost mě táhla dál…

Ani čtvrtý díl nepřinesl odpovědi na jedinou z otázek, ale zato přinesl slušnou dávku lidského šílenství. Čtvrtá kniha se opět povedla. Opět je děsivá, ale nikoliv kvůli nadpřirozenu, ale kvůli tomu, jak lidé mohou ztratit příčetnost a jak zvrácená lidská mysl může být. Co se stane, když chtíč odsune morálku stranou. Je zajímavá tím, že konečně propojuje dějovou linku z minulosti s dějovou linkou z přítomnosti, která se táhne přes všechny knihy. A v neposlední řadě je zajímavá tím, že se celá točí kolem grunge kapely v Seattlu.
U kresby Seana Phillipse jsem měl v některých panelech pocit, že je silně odbyl, ale vyprávění má takové tempo, že není čas se nad kresbou příliš pozastavovat.

Ed Brubaker v povídkách dále vytěžuje svět, který vytvořil v první knize. Ve čtyřech krátkých povídkách přibližuje minulost Josephine i dvou jiných jejích předchůdkyň… ať už to znamená cokoliv. Dostáváme malé drobečky odhalení, ale jinak mi tahle změna kurzu nastaveného v prvních dvou knihách moc nesedí.

Nebudu opakovat jak je to boží. To jsem napsal u prvního dílu a pořád to platí. Jen jsem čekal, že se děj posune o trošku více. Ve skutečnosti se to podobá prvnímu dílu, jen se děj odehrává o 20 let později. V odhalování záhad se to neposunulo ani o píď. Má to ale úžasný spád, je to napínavé a zkrátka to baví.

Tak tohle je boží…a těžko říct, o jakého boha jde. Že je Ed Brubaker skvělý, vím už dávno, ale přesto mě dokázal překvapit a jsem z první knihy Fatale nadšený. Líbí se mi, jak je celý příběh rozehraný. Sice na konci knihy nejsem o moc chytřejší než na začátku, ale toužím vědět, co bylo a co bude. Líbí se mi, že hlavní postavy nejsou černobílé a ač má hlavní Femme Fatale obrovskou moc a zůstávají za ní mrtví, tak je sama zmítaná osudem a pronásledovaná mocí mnohem větší a děsivější. Ed Brubaker dokázal do Fatale dostat úžasnou atmosféru, která je děsivá a tajemná a smyslná zároveň. Dokonalý kříženec Lovecrafta a Clive Barkera.
Kresba Seana Phillipse a barvy Dave Stewarta jsou skvělé jako vždy.

Trošku problém mám se slovem JO, které se v českém překladu často vyskytuje jako souhlas a také jako zkratka jména hlavní postavy Josephine. Občas je to matoucí a chvíli to i vypadá jako záměr, než vám dojde, že to takto funguje jenom v češtině. A když jsem u té kritiky, tak skoky v místě a čase a změna vypravěče také občas docela překvapují, protože chvíli trvá než pochopíte, že už jste jinde. Ale to jen jenom malý detail.

Dan Černý a Nikkarin standardně skvělí. Ve zbytku jsem si jako dospělý nedokázal nic najít. Snad jenom ve Čtyřlístku napsaném Krajčovičem, když jde Fifinka venčit Bobíka na vodítku jako psa, tak pobaví fakt, že někteří lidé to mají jako oblíbenou kratochvíli v reálném světě. U Koplovy Cesty kolem světa musím ocenit diskuzi o králicích a kočkách, ta se vážně povedla.

Tuto knihu jsem dlouho sháněl a přiznávám, že to bylo primárně kvůli komiksům Káji Saudka. Přístup, nebo spíše požadavky, Kájových dědiců totiž údajně neumožňují její dotisk. Nakonec jsem ji naštěstí sehnal a musím říct, že jsem překvapený a nelituji jediné koruny. Jsem překvapený, jak moc jsem od té knihy dostal. Nikdy jsem nebyl Jestřábův velký fanda, nebo dokonce uctívač, to mě víceméně minulo. Jeho dílo jsem vždy konzumoval jen v komiksech. Tedy spíše jen komiksovou adaptaci jeho románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kterou jsem v souborném vydání četl v roce 1990 stále dokola. K přečtení seriálu Rychlých šípů jsem se dostal až nedávno a musím říct, že mě to příliš nevzalo. Možná kvůli absenci nostalgie to na mě prostě nefungovalo. Tahle kniha mi ale dokázala, že Foglarovy příběhy mají i přes svou naivitu něco do sebe. Obsah knihy Svorní Gambusíni má kvalitativně silně vzestupnou tendenci, obsahuje dohromady 15 seriálů nebo krátkých příběhů a je rozdělena do tří logických částí.

První část knihy patří seriálům, které Foglar přímo psal. Jsou to všechno více či méně zdařilé klony Rychlých Šípů. Spíše méně než více. Jsou zde Svorní Gambusíni, Medvědí družina a Kulišáci. Kulišáci jsou Foglarův druhý nejdelší seriál a z této části knihy así nejpovedenější. Jejich příběhy byly později přepracovány do Rychlých Šípů. Docela zajímavá je u Kulišáků kresba akvarelem, která na některých panelech vypadá opravdu dobře. Mezi Foglarovy seriály patří také příběhy Reda a Pima, kteří “překvapivě” mají také svůj klub, ale svá dobrodružství zažívají v divočině Severní Ameriky a na Amazonce. Kresba se sice nedochovala v obstojné kvalitě, ale alespoň to do těchto klubáckých příběhů přineslo trošku exotiky, namísto banalit, jako je třeba rozbitá nástěnka anebo odhalení maňáskového divadla. Scénář je sice zkratkovitý a pitomý až běda, ale oproti předchozím seriálů v této knize je to docela příjemná změna.

Druhá část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových povídek. Tuto část otevírá naprostá pecka a to komiks K pramenům neznámé řeky, nakreslený Miroslavem Schönbergem. Je zábavný, dobře napsaný a má parádní kresbu plnou nápaditých kompozicí. Škoda jen, že je tak krátký. Dalším krátkým komiksem je adaptace povídky Váhy života a smrti. Jsou krátkým poučením o tom, proč je lepší nechlastat. Není to úplně špatné, ale počítám, že od chlastu to asi nikoho neodradilo. Maximálně někteří díky tomu začali pít až v sedmnácti. Kresba neohromí, ale pro tento příběh postačuje. Následují dvě adaptace nakreslené Michalem Kociánem, který patří k velice šikovným kreslířům. Jsou to komiksy Příběh ze tmy, který má téměř hororovou atmosféru, a Lov na netvora, který považuji za nejzdařilejší adaptaci povídky v této knize. Nečekaně napínavý je i Boj na Čertovce.

Třetí část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových románů. Tady se dá s klidným svědomím říct, že co komiks, to legenda. Chata v Jezerní kotlině, nakreslená Marko Čermák je komiks, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho v dětství četl. Po dočtení si tím už nejsem jistý, ale stavění chaty z bedniček si pamatuji. Z dnešního cynického, dobou a věkem ovlivněného pohledu to působí téměř jako milostný román, ve kterém jaksi není pro děvčata místo. Nicméně ten komiks jsem přečetl jedním dechem. Je povedený a hodně intenzivní. Stejně jako Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. To je nesmrtelná legenda, která sice zestárla, ale dobrodružství a napětí má stále na rozdávání a stále je to parádní čtení. Otázkou je, nakolik je u mě poháněná nostalgií. Pro tuto knihu byly oba komiksy, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří, Marko Čermákem dodatečně kolorovány. Až na několik scén tím ty komiksy kupodivu neztratily nic ze své atmosféry a vypadají v barvě dobře.
Říká se, že závěr patří mistrům a je to tak i v této knize. Poslední komiksy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn s příběhy kluků z klubu Saturn nakreslil Kája Saudek a jsou parádní. Je zajímavé vidět, jak rozdílnou atmosféru dokázali udělat Marko Čermák a Kája Saudek na typově podobných příbězích. Je zajímavé srovnat, jak oba pracují s komiksem a s kompozicí. Nyní bych ani náhodou nedokázal říct, že ten či onen to zvládl lépe.

Knihu uzavírá obsáhlá textová část, která čtenáře seznamuje s historií jednotlivých seriálů, se zajímavostmi i s kontextem doby. Žádné nudné kecy, ale zajímavý výlet do historie.

Tuto knihu zavírám a vracím zpátky do své knihovny s vděčností. Sice mé dobrodružství z dětství a mládí nebyly tak dobrodružné jako dobrodružství Foglarových hrdinů, a navíc mě paměť o některé z mých dobrodružství okrádá, ale jsem vděčný, že jsem je mohl prožít. Jsem rád, že mě tato kniha přiměla vzpomenout si na některé z nich. Trošku se obávám, že většina dnešních dětí je “uvězněna” v online světě a šanci na dobrodružství si nechává proklouznout mezi prsty.

Je to zábavné a skvěle nakreslené, ale ty krátké jednosešitové povídky mi úplně nesedí. Buďto je ten děj uspěchaný a tomu příběhu by slušelo více prostoru (Barbarská láska), nebo to působí, ač je děj uzavřený, jenom jako skvělý úvod či ukázka delšího nedovyprávěného příběhu (Návrat). To je škoda. Mám radši delší propracované příběhy. Alespoň že to celé zastřešuje příběh o Karmínové čarodějce a jejích dětech, který propojuje všech prvních dvanáct Aaronových sešitů. Tento dlouhý příběh vyvrcholí v posledních dvou sešitech, přičemž ten předposlední (U Croma) je takřka geniální a náramně jsem si jej užil.

Dobyvačné armády je fantasy odehrávající se v blíže nespecifikovaných fantaskních zemích. Kniha se dá rozdělit na tři logické části, respektive dvě části a jeden bonusový komiks, který nemá s Dobyvačnými armádami nic společného, kromě osoby výtvarníka Jean-Claude Gala.

První část dala název celé této knize a obsahuje pět krátkých vypointovaných příběhů, které se zaměřují na osudy jednotlivců. Hned první příběh mě docela vyděsil, protože jsem se začal bát, že celá kniha bude jako tento příběh. Jeho děj je velmi prostý a jeho vyprávění by se vešlo do pár vět. Jenže ten komiks nefunguje. Má začátek, má konec, ale to co se mělo odehrát mezi tím moc nedává smysl a celkově je to prostě nuda. Podobné je to i s druhým příběhem. Třetí příběh má jen čtyři stránky a nemá smysl se o něm nějak rozepisovat. Čtvrtý a pátý příběh jsou z těchto krátkých příběhů nejlepší a vtipně ukazují, jak vrtkavý osud může být.

Hlavní část knihy obsahuje dvě alba s názvem Arnova pomsta a Arnův triumf. Arnův příběh by se vzdáleně dal přirovnat k filmovému Barbarovi Conanovi. Mladému barbarovi Arnovi jsou zabiti rodiče a on je uvržen do vězení. Po letech uteče a vydává se za svou pomstou proti celému Impériu. Arnův příběh je docela zajímavý a má nečekané zvraty. Překvapí především krutost, a to jak záporáků, tak i samotného Arna.

Hlavní devizou této knihy je kresba Jean-Claude Gala. Na první pohled jsem měl pocit, že je jeho styl velmi podobný stylu Richarda Corbena. Přispěla k tomu i atmosféra prvních dvou příběhů, které mi atmosférou připomněly Corbenovu knihu Duchové mrtvých. Už druhý pohled ale ukázal, že styl J-C Gala je pro mě mnohem stravitelnější - bohům díky. Gal i Corben mají potřebu nimrat se v nejmenších detailech. Avšak zatímco Corben se vyžívá především v detailech rozkladu, tak Gal až maniakálně a naprosto precizně vykresluje detaily a ozdoby zbrojí, oblečení, měst, ruin a detailně prokresluje dokonce i obyčejné skály. Zpočátku mi trvalo, než jsem si ke Galově kresbě našel cestu, ale nakonec jsem si ji docela užíval.

Dovolím si jednu poznámku na závěr. Nechápu potřebu cpát na všechny knihy parciální lak. Někde je to vyloženě na škodu. U této knihy vypadá spodní hrana přední desky jako by byla hnusně olezlá a oloupaná - jenom kvůli tomu zpropadenému laku. U komiksů od Arga to není poprvé a obávám se, že ani naposled.

NANITS chronicles je krásně komplexní svět, který v této knize tvoří tři naprosto rozdílné komiksy - jedno čistokrevné sci-fi odehrávající se v roce 2177, postapo z kolonie v poušti z roku 2056 a drsná noirová akčňárna z roku 2225.

Úvodní prolog a příběh z roku 2177 jsou v knize jako hlavní příběhy. Je to sci-fi, ve kterém jsem si od začátku vyloženě rochnil a užíval si ho. Parádně mi to sedlo technickou stránkou, zápletkou i vizuálem. Je to pecka! Má to ohromný spád a ani chvíli to nenudí. Nečekaný konec tohoto příběhu mě nepříjemně překvapil, protože bych toho chtěl mnohem, mnohem více. Hlavní postavy jsem si rychle oblíbil a rád bych s nimi v této rozehrané partii strávil více času.

Druhý a třetí příběh by se daly nazvat spin-offy. Příběh z roku 2056 mi příběhem i výtvarným stylem připomněl autorské komiksy Jasona Aarona jako jsou Skalpy anebo Muži hněvu. I tento příběh je ukončen před očekávaným vyvrcholením, a já věřím, že se na jeho konec v budoucnu ještě dostane.

Noirový příběh z roku 2225 bych snad ani nenazýval detektivkou. Je to jedna velká akce a krvavá řež, ve které na nějaké hledání stop vlastně ani není čas. Scénář tohoto příběhu mi připadal nejméně propracovaný, ale je to zábava a dobře to doplňuje vesmír NANITS chronicles. I v tomto příběhu je fantastická kresba. V určitém směru je naprosto boží, ale občas mi v ní některé věci neseděly. Téměř psychedelické barvy pak posouvají zážitek z tohoto komiksu na úplně jinou úroveň.

Jack Wolfgang je nejchlupatější James Bond! Nečekal jsem od toho moc, ale nakonec jsem se u toho dobře bavil. Je to příjemná oddechovka. Scénář sice není žádná hitparáda a některé hlášky by se hodily spíše do "Tlapkové patroly", než do příběhu, kde se řeší drogy, sex a jiné zvrácené kratochvíle, ale dá se to snést. Nebere se to příliš vážně a je tam poměrně hodně humoru. Na druhou stranu, kdyby se všechna ta zvířata nahradila lidmi, obzvláště třeba černochy anebo asiaty, tak by to najednou dostalo úplně jiné kontury a jinou atmosféru.

Hodně ten komiks drží nahoře povedená kresba. Kresba postav, lidských i antropomorfních zvířat, je vážně parádní a dynamická. Snad jen pozadí panelů nemuselo být tak často odbyté barevným přechodem. Také rámečky s vnitřním hlasem mohly mít všude stejný font.

Jo a taky je tam Vincent Vega, Jules Winnfield a strýček Skrblík.

Ufff… kde začít? Po dočtení téhle knihy toho mám v hlavě tolik, co bych k ní chtěl říct a zároveň se obávám, že na něco z toho zapomenu. Jimmyho Corrigana můžu směle zařadit k nejpodivnějším knihám, jaké jsem kdy četl. V prvé řadě pro mě vůbec nebylo jednoduché se do ní začíst. Když jsem ji začal číst poprvé, tak jsem ji po určité době v záchvatu zoufalství odložil s tím, že na tohle prostě nemám. Že jsem vyhodil peníze za něco, čemu zkrátka nerozumím. Při druhém pokusu jsem zatnul zuby, nadopoval jsem se kofeinem a navzdory návalům zoufalství jsem se prokousal přes první třetinu (asi) knihy, která je příšerně matoucí. Je v ní plno zmatených snů a představ, které se nedají odlišit od vzpomínek či odlišných časových rovin příběhu. Taky ještě nejste zvyklí na to, že do normálního toku vyprávění jsou vložené momentální představy, aniž by byly nějak vizuálně odlišené. Nechápu, že toto mohlo vycházet jako novinové stripy a lidi, ani vydavatelé, s tím neposlali Chrise Warea k šípku.

Jakmile se však dostanete přes první třetinu knihy, tak vyprávění začne být souvislejší a stravitelnější. Stane se z toho čistá existenciální deprese, která vás sice drtí, ale alespoň víte kde jste a co se děje. Sledujete historii jednoho rodu, ale optika, kterou to sledujete, je značně pokřivená. Možná je to tím, jak jsou hlavní postavy nakreslené a nebo je to tím, jak se scénář vyžívá v trapných momentech, trapném tichu a trapnosti obecně. Například zrovna Jimmy Corrigan - má práci v kanceláři a žije zcela samostatně, ale podle jeho chování a výrazu v obličeji byste řekli, že je zcela nesvéprávný a že utekl z ústavu pro mentálně zaostalé. Podobné je to s jeho předky. Bylo mi zpočátku velmi nepříjemné sledovat takovéto postavy a jejich trapné dialogy. A to není moje kritika scénáře, ony jsou opravdu napsané tak, aby byly trapné. Celkově je to vyprávění velmi absurdní. Často jenom sledujete postavy, jak zmateně sedí, čumí a neví co říct. Doslova celé stránky koncentrované trapnosti.

Když se na to ale podívám z jiného úhlu, tak tohle je naprosto upřímný popis života. Takový život bohužel často je. Jdeme z trapnosti do trapnosti a v hlavě si tajně přehráváme teoretické scénáře situací, které mohou nastat.

Zmínit musím samozřejmě výtvarné zpracování, které je úzce propojené se scénářem. Chris Ware rozbíjí stránky na kvanta malých panelů, ve kterých úspěšně rozkresluje a prodlužuje trapné chvíle ticha, či se pomocí nich v rychlosti posouvá dopředu s tím, že zároveň načrtne, co se všechno stalo. Naprosto unikátní jsou vysvětlující diagramy, které když se naučíte číst, tak vás zkrátka pobaví. Zajímavé je také to, že všechny texty v knize jsou psané velmi malým písmem. Tak malým, že by ke knize měl BBart dávat i lupu.

A vůbec, celý tento můj komentář je úplně trapný…

Krátký a smutný příběh o tom, k čemu vede strach a neznalost. A také o tom, že přehnaná starostlivost škodí a může maskovat i sobectví. Sojčák je komiks na deset minut, ale i tak stihne zapůsobit.

Jistě vím jenom jedno. Za čas si to budu muset přečíst znovu a budu doufat, že si to sedne a všechno zapadne tam kde má… Zpočátku téhle road-trip jsem se cítil lehce nepohodlně, protože je to celé hrozně depresivní a připadal jsem si lehce ztracený v prostoru i čase. Poměrně brzy jsem se ale začal orientovat a pochopil jsem strukturu vyprávění. Začal jsem si říkat, že Oskar je vzhledem k okolnostem docela šikovný klučina a jeho rodiče jsou hrozní kreténi, kteří do svých hádek a vzájemného obviňování zatahují dítě. Líbilo se mi, jak Oskar neustále v myšlenkách utíkal do vlastních fantazií. Problém je ale v tom, že je hrozně těžké rozlišit realitu a fantazii. Z tohoto pohledu mi konec knihy doslova podrazil nohy a úplně všechno, co jsem doposud chápal, rozbil na kousky.

Kresba Branko Jelinka je hodně propracovaná. Celý ten komiks mu musel dát obrovskou práci. I když se mi některé detaily moc nelíbily, tak jiné detaily a hlavně celek jako takový musím opravdu ocenit. Je to pecka. Tím že Oskar nemá nakreslený obličej a na prázdné tváři jsou jen jeho oči a ústa, tím to celé působí ještě depresivněji. Říkáte si, jestli nemá tvář proto, že to může být kdykoliv a každý čtenář si tam může představit sebe, nebo zda nemá tvář proto, že po neustálých hádkách rodičů a tím způsobeném psychickém strádání už z jeho vlastní osobnosti příliš nezbývá. Trošku mi to připomínalo děti bez tváři ve filmu The Wall od Pink Floyd, ve kterém ty děti padají do obrovského mlýnku na maso.

Za čas si tuhle road-trip budu muset dát ještě jednou. Napřed ale musím strávit tu koňskou dávku depresí, které jsem v té knize nabral.

Johnnyho Cashe jsem doteď vlastně neznal. Jasně, některé jeho písničky jsem znal, ale nevěděl jsem, že jsou jeho. Až letos jsem narazil na jeho cover písně ”Hurt” a řekl jsem si, že je to vlastně škoda, že jsem si jej nikdy ani neposlechl. A nyní, vlastně náhodou, přišla řada i na komiks "I see a darkness", který jsou koupil v "covidovém blindboxu".

Musím říct, že jsem si ten komiks neskutečně užil. Kromě toho, že je úžasně nakreslený, tak má i parádní scénář, který vás pohltí. Komiks Reinharda Kleista se zaměřuje na Cashe více jako na člověka, než jako na hvězdu. S Johnnym jsem prožíval jeho začátky a vzestup, stejně tak jako jeho pád na dno. Během koncertu ve Folsomské věznici jsem skoro nedýchal. Užíval jsem si každou jeho písničku, když na ni v komiksu došlo - prostě jsem si je během čtení všechny pouštěl na YouTube. I teď, když píšu tohle hodnocení, tak poslouchám výběr “Man In Black: The Best of Johnny Cash”.

Myslím že se Kleistovi v tom komiksu podařilo poodhalit duši Johnnyho Cashe. Až si příště pustím jeho cover Hurt, tak to budu vnímat úplně jinak, než předtím. Nečekal jsem od toho komiksu nic a dostal jsem hrozně moc.

Komunisti byli a jsou kurvy. O tom nemá smysl diskutovat. Zcela ale chápu diskuzi a kontroverzi kolem skupiny bratří Mašínů. Komiks “Zatím dobrý” funguje dobře jako dokument a představí všechny akce a okolnosti jejich útěku. Zároveň se zdržuje jakýchkoliv hodnocení a soudů. Každý čtenář pak má možnost udělat si vlastní názor. Kresba Jaromíra 99 je hodně specifická a k tomuto tématu sedla naprosto dokonale.

Páni, to je úplně jiné než jsem čekal! Čekal jsem dětskou knihu, ale dostal návrat do dětství, do vzpomínek, na které jsme my dospělí už většinou zapomněli. Takové ty drobnosti, na které si vzpomenete, až když vám je někdo ukáže. Třeba jako věci, které vám Pavel Čech ukáže v této knize. Ale nejenom drobnosti, ale také důležité věci, které jste kdysi získali a nebo naopak navždy ztratili. Čekal jsem knihu pro děti a dostal jsem něco, co asi plně ocení především dospělí. Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že jsem knihu zavíral s vlhkýma očima. Pavel Čech zkrátka umí takové příběhy vyprávět.
Tato kniha není tvořena pouze kresbou, ale také kolážemi Čechovy kresby, fotek, razítek, stránkami z knih a deníků, vystřižených obrázků a vůbec všeho možného. Ač koláže většinou moc nemusím, tady mají svou důležitou roli.

Tak tohle se nepovedlo. Je to slátanina, ve které Jodorowský paroduje sám sebe. A nebo se prostě jenom vykrádá. Příběh je jednoduchý, ale je v něm naplácané úplně všechno. Jakoby se mistr Jodo inspiroval receptem pejska a kočičky na upečení dortu - když tam dám všechno co mám rád a co už fungovalo jinde, tak to nemůže být špatné. Ale může, mistře! Zlý pes by mohl vyprávět - po tom dortu hekal a naříkal v houští ještě celých čtrnáct dní. Trošku to zachraňuje humor, kterým je to lehce okořeněné.

Tentokrát se nepovedla ani výtvarná stránka. Tak jak se říká, že má Jodo štěstí na dobré kreslíře, tak tohle musí být ta výjimka potvrzující pravidlo. Nicolas Fructus kreslit umí, ale ztrácí se to v jakémsi experimentálním rozostřování. Většina panelů nemá ostrou kresbu všude, ale jen někde. Občas to vypadá, jako špatně zaostřené fotky. Například ostrý detail na koruně, který je ale z větší části překrytý bublinou s textem, ale obličej vyplňující vetšinový zbytek panelu je neostrý. Jakože proč? Snažil jsem se přijít na to, jestli k tomu rozostření došlo v postprocesu k nasimulování hloubky ostrosti a nebo zda to tak bylo už přímo namalované, ale nedošel jsem k jednoznačnému závěru. V některých případech by to Fructusovi ušetřilo práci a v jiných by naopak bylo náročnější nakreslit jemné rozmazání oproti ostré kresbě. Ať je to tak či onak, výsledný celek se mi nelíbí.

Pokud nebudu nebudu řešit, kdo vymyslel jaký žánr a styl příběhů, ani který komiks u nás vyšel dříve, tak pro mě Solomon Kane nepřináší vůbec nic nového. Pokud by tam místo toho puritánského prudiče byl třeba Hellboy, tak to fungovalo úplně stejně. Vlastně by to fungovalo mnohem lépe. Kdyby to byl Hellboy, nebo třeba Zaklínač, tak by tam byl i humor. Alespoň špetka humoru by tam byla. Solomon Kane je tak neustále smrtelně vážný a tak nábožensky fanatický, že mě vlastně celou dobu hrozně sral. Pokud jde o samotný příběh, tak ten byl takový…. Hellboyovský. Scénář Scotta Allie nebyl úplně špatný a někde v půlce jsem začal být zvědavý, o co jde a jak to dopadne.
Co se týká kresby, tak Mario Guevara sice kreslit umí, ale mě ten jeho styl nesedí. Má to atmosféru, má to často dobrou kompozici, ale nedokázal jsem tomu přijít na chuť. Připouštím, že to ke konci bylo lepší a některé panely se mi dokonce líbily, ale to je tak všechno. Více jeho komiksů asi nepotřebuji.

"No do prdele!" Tohle jsem během čtení Pláště nevěřícně řekl několikrát. Jsou momenty, které vás šokují a vy to musíte nějak ventilovat. Plášť je takových nečekaných a zatraceně krvavých momentů plný. Vyprávění je zábavné a nikde nedrhne. Je to příběh o závislosti a šílenství. Umím si představit příběh, ve kterém by figurovalo něco něco jiného, co by spustilo podobné šílenství - třeba drogy nebo chlast - ale je zkrátka fakt, že s kouzelným pláštěm je všechno stokrát lepší a zábavnější. A nechápejte mě špatně, Joe Hill a Jason Ciaramella určitě nechtěli přinést žádné morální ponaučení o závislostech. Tam žádné ponaučení není. Oni nás zcela evidentně chtěli pobavit pořádným masakrem a to se jim povedlo na jedničku.

Výslednému dojmu hodně přidala kresba. Zach Howard kreslit umí! Jeho kresba je detailní a nazval bych ji i moderní. Ve stínech je použitý tečkovaný rastr, který mám hodně rád, a ten tomu prozměnu dává retro vzhled. Tahle kombinace moderního s retrem na mě dokonale funguje a kresbu jsem si hodně užíval.

Tak tohle je libové! Tohle období dějin mě celkově tak nějak fascinuje, a číst příběh, který vede k bitvě v Teutoburském lese, to je žůžo labůžo. Orlové Říma jsou naprosto mistrovsky vyprávění a nakreslení. Ačkoliv (nebo právě protože) se to téměř celé odehrává v Římě a skoro pořád se tam žvaní a souloží, tak to má neuvěřitelnou atmosféru a pořád mě to udržovalo v napětí. Stejně jako u všech dobrých historických knih a komiksů jsem si i tady neustále dohledával historické detaily na internetu a vůbec jsem si to celé užíval. Občas mě jen mrzely velké skoky v čase, protože trávit čas s Arminiem a Marcusem je prostě zábava. Ale chápu, že je potřeba udržovat nějaké tempo vyprávění a celý příběh se musí vejít do únosného počtu alb.

Jak už jsem zmínil, tak skvělá je i kresba. Enrica Mariniho jsem si oblíbil už v jeho Batmanovi a i tady dokazuje, že prostě umí. Jeho kresba je krásně dynamická, detailní a má úžasný koloring. Celkově ta kresba vypadá hodně živě a nechává to čtenáře si to vyprávění naplno užít. Na obrazovce to nevynikne tak jako na v knize na papíru. Tohle prostě musíte vidět naživo. A já zase nutně potřebuji pokračování!

Texaský Jack je sice označovaný jako prequel k Sykesovi, ale není to tak úplně pravda. Je to zkrátka komiks, kde se znovu setkáte s hrdiny, které znáte z předchozí knihy. Navíc Sykes a jeho lidi zde sice mají svou nemalou roli, ale hlavními hrdiny jsou zde cirkusáci z Wild West Show. Ti se nechali přesvědčit, že právě oni by se měli přidat k trestné výpravě na bandu krvavé bestie z Wyomingu. A tak se kabaretní pistolník a hrdina smyšlených šestákových románů, Texaský Jack, ocitá spolu se svými cirkusovými kumpány na opuštěné železniční stanici uprostřed ničeho. Zjišťují, co to ten divoký západ vlastně je a že doposud si lhali nejen vzájemně, ale také sami sobě. Když je tam tak vidíte, tak se musíte smát a říkáte si, že tenhle western bude dobrá komedie. Později ale zjistíte, že jste se spletli. Že se všichni šeredně spletli…

Komiks Texaský Jack je stejně jako Sykes drsný a řádně krvavý. Pierre Dubois se i zde zaměřuje především na postavy a jejich vývoj. Prakticky všechny hlavní postavy jsem si velmi rychle oblíbil. Záporáci jsou přímo ďábelští, hrdinové jsou bez bázně a s kolty proklatě nízko a cirkusáci jsou prostě směšní – tady je zkrátka všechno, jak má být. Vyprávění má vysoké tempo, neustále udržuje napětí a já jsem celou knihu přečetl na posezení.

Texaský Jack vznikl pouhé tři roky po Sykesovi a o kresbu se postaral, stejně jako ve Sykesovi, Dimitri Armand. Proto rozdíl ve vizuálu není velký, ale přesto tam je. Porovnával jsem kresbu i barvy a nedokážu říct, v čem přesně ten rozdíl spočívá. Pocitově na mě působí o chlup lépe Sykes, který má možná sytější pastelovější barvy, zatímco Texaský Jack má tlumenější paletu. Ale to jsou pouze dojmy. V obou případech jde o špičkový evropský mainstream.

První kniha nového nakladatelství Mighty Boys se zrodila, a nyní se vlastně stále ještě rodí, ve velkých porodních bolestech, ale výsledek myslím stojí za to. Mighty Boys se rozhodli začít svou vydavatelskou činnost mohutnou bichlí obsahující hned dva kompletní příběhy amerického scénáristy Zacka Kaplana. První příběh Přístav Země se svým obsahem a rozsahem vyprávění dá srovnat s filmovým sci-fi thrillerem. Druhý příběh Zatmění je zase spíš lehce rozvleklý postapo seriál. Oba příběhy spojují dvě věci, kromě autora samotného. Je to boj o moc a nadvládu, a také to, že oba příběhy nejsou tak úplně uzavřené. Ani u jednoho rozhodně nečekejte konec ve stylu "... a žili šťastně až do smrti". V případě Zatmění by se tedy o příznačném odchod do zapadajícího slunce dalo mluvit, ale není to úplně takový konec, který bych nazval završujícím.

Přístav Země

Přístav Země je moc dobrá sci-fi, kterou jsem si užil jako skvělý biják v kině. Od začátku do konce je to napínavé a má to skvělé tempo. Přečetl jsem to doslova na jeden zátah. Celý příběh má obrovský politický přesah a během čtení jsem přemýšlel, jestli Zack Kaplan mimozemským konsorciem nenarážel na nějaký konkrétní pozemský stát či totalitní režim, a nebo zda jsou jakékoliv podobnosti čistě náhodné. Kvůli naší historii a také současné politické situaci České Republiky mi některé situace připadaly velmi povědomé - ta salámová metoda ukrajování svobod, to brutální překrucování faktů a vnucování vlastní pravdy, to obhajování našeho “druhého osvobození”... Přístav Země je velmi dobrý komiks se silným poselstvím!

Pochválit musím i kresbu výtvarníka Andrea Mutti. Skvělá je jeho práce se světlem a dobrá je i jeho kresba postav, obličejů a techniky. Někomu se ta kresba může zdát strohá, ale mi k tomuto příběhu parádně sedla. Pěkně jsou použité barvy, kde běžné pozemské scény mají relativně tlumené odstíny, zato mimozemské habitaty hrají velmi sytými a jasnými barvami.

Zatmění

Neméně povedené je i Zatmění, které se kvůli svému rozsahu může zdát lehce natahované. Četlo se to ale skvěle a rozhodně to nenudilo. Přestože je Zatmění v knize jako druhé, tak jde o Kaplanovu autorskou prvotinu. Kaplan se zaměřuje na vývoj postav, ale nešetří ani akcí a vizuálně atraktivním “zabitím sluncem”. Samotný komiks, celkem 16 sešitů, jsem četl téměř celou noc. Nešlo jít spát, tohle jsem musel dát na jeden zátah. Následné čtení rozsáhlých bonusů mi pak zabralo celé následující odpoledne. Ne všechny bonusy jsou zajímavé, ale toho, co stojí za pozornost, je tam dost. Hodně zajímavý mi připadal například Kaplanův popis jeho tvůrčího procesu.

Hodně toho mám ke kresbě Zatmění. Kreslíř Giovanni Timpano v bonusech zmiňuje inspiraci Moebiem, což v jeho kresbě určitě vidět je. Nejenom v davových scénách, ale také například v kresbě detailů povrchů. Jako další inspirace vás u davových scén může napadnout Geoff Darrow a nebudete se mýlit. Přesto anebo právě proto mi Timpanova kresba ne vždycky sedí. Většinou je jeho kresba skvělá a precizní, ale občas, třeba v již zmíněných davových scénách, zjednodušuje detaily postav a přidává detaily prostředí, a tím se pro mě ta kresba stává tak nějak kostrbatá a nepřehledná. V prvních čtyřech sešitech je navíc divný koloring Chrise Northropa, který to celé umrtvuje. Naštěstí byl od pátého sešitu přibrán do týmu italský kolorista Flavio Dispenza, který do Timpanovy kresby dodal potřebný život. Přes všechny zmíněné výtky jsem si vizuál Zatmění užil. I díky Timpanovu nápaditému panelování. Některé panely či celé stránky jsou doslova epické. Užíval jsem si zejména devastující zásahy slunečním světlem, se kterými si Timpano s oběma koloristy vyhráli. Dechberoucí jsou také pohledy na zdevastovaný New York.

Celkové zpracování knihy je parádní a je smutné posílat takovou knihu zpět ke zničení a přetisknutí (kvůli několika zpřeházeným stránkám a chybějící záložce). Tak velká kniha se už sice nedá při čtení držet v ruce, ale příliš to nevadí. Listy se skvěle otáčí a nestalo se mi, že bych omylem otočil dva listy najednou. Některé stránky vypadají, jakoby neměly dostatečně kvalitní tisková data, ale v bonusech se dozvíte, že ono rozostření je zde uměleckým záměrem…

Dobrý mainstreamový komiks. Není to nic intelektuálního, ani hlubokého, ale baví mě to. Je fajn, že tyhle příběhy Hala Jordana (Žádný strach, Pomsta Green Lanternů, Tajemství původu) jsou do velké míry izolované od ostatních superhrdinů a tak si čtenář může užít tenhle specifický lanternovský svět s jeho bizarními padouchy. Tato kniha obsahuje sešity #1 až #6 a je to restart série. I když o restart jde spíše jen podle čísel, protože příběh navazuje na předchozí události. Na kresbě v této knize pracovali tři kreslíři a musím říct, že se mi líbila kresba každého z nich. Změny stylu kresby mi připadaly osvěžující. Zejména musím vypíchnout kresbu Darwyna Cooka - ten chlap prostě uměl! Kdyby to šlo, tak dám 3,5* - bavilo mě to více než Pomsta GL, ale o něco méně než Tajemství původu.
PS1: Kovbojka je fakt kost!
PS2: Škoda, že série Green Lantern tady na databázi nemá správné pořadí. Přečetl jsem Pomstu GL před Žádný strach.

Tahle kniha trpí tím, že je vytržená z delší řady. Čtenář je tak hned vhozen do něčeho, v čem se vůbec neorientuje. Doposud jsem četl pouze knihu “Tajemství původu” a oproti té jsou zde úplně jinak rozdané karty. Vyprávění se neustále odkazuje k předchozím událostem, a ač se scénář snaží spoustu odkazů vysvětlovat, tak to pro mě byl trošku guláš. Až se nechce věřit, že kniha začíná sešitem #7, protože odkazovaných událostí je tolik, že se nemohly do šesti sešitů vejít a musely proběhout i v jiných komiksových řadách. Byl to pro mě docela šok, že oproti Halovi-nováčkovi je tady najednou Hal-veterán a přitom pořád vypadají stejně. Zkrátka z nafukovacího bazénku jsem byl vylitý rovnou do oceánu.

Kniha začíná dvěma kratšími událostmi, ve kterých si Hal Jordan dá týmovku s Green Arrowem a s Batmanem. Potom už začíná delší hlavní příběh, který dal název celé knize. Halovi svitla naděje, že by mohl alespoň částečně odčinit zločiny své minulosti a vydává se na zakázanou a téměř sebevražednou misi. Když pominu tu permanentní provázanost s minulostí, tak to bylo relativně pohodové a zábavné čtení. Kresba je pěkný mainstream a asi možná vás potěší více, než samotné příběhy.

Ta kresba není ničím výjimečná. Ale je to ten nejlepší mainstream, jaký můžete dostat. Propracovanost kresby, inking, práce s prostorem, barvy - prostě mě to baví. Zábavný je i scénář. Má osobní tragickou rovinu i humor a čte se vážně dobře. Filmové zpracování tohoto příběhu mám rád, takže to pro mě nebylo nové. Přesto jsem si to užil jako poprvé. Mám teď chuť si přečíst více Green Lanternů!

První sešit "Na okraji Spider-Verzu č.2" je super. Vyprávění má švih a kresba je moderní a svěží. I když je to asi mířené na mladší čtenáře, tak tahle Spider-Gwen by mě mohla chvíli bavit. Horší je to s Web-Warriors a hlavním příběhem "Svět podle Electra". Měl jsem obrovský problém se do toho začíst - 2x jsem u úvodního sešitu tohoto příběhu usnul. Ani později to nebyla žádná sláva. Příběh mě příliš nezaujal, je tam hromada zmatené akce a hrozně moc skákání mezi světy. Kresba taky neohromí, ale je pravda, že tam je několik povedených panelů. Na Spider-Gwen jsem byl hodně zvědavý, ale bohůmžel, tento díl NHM mé očekávání nedokázal naplnit.

Tenhle příběh se zapsal do Batmanovy historie tučným písmem. Zapsal se do historie tím, že Joker zabil Jasona Todda aka Robina, a tím, že o jeho smrti hlasovali přímo čtenáři. Při čtení jsem byl ale překvapený, že ten příběh toho nabízí mnohem víc. Je drsný, šokující a zároveň úsměvně naivní. Některé momenty jsou vážně divné, až nepatřičné, ale proč ne. Děj se odehrává převážně mimo Gotham. Kromě New Yorku je to také Etiopie a pouště blízkého východu. Oproti Gordonovi ve válce z Rebirth Detective Comicsu je toto pouštní dobrodružství mnohem zábavnější. Příběh dokonce zavítá i na diplomatickou půdu OSN. Zkrátka velmi komplexní příběh, který mě nečekaně bavil.

“Tohle je v tomto oboru největší potíž - ne vždycky můžete odvést práci a zůstat ve vlastních očích hrdinou.” - Batman se stříkačkou v ruce

Docela zajímavý je i sešit s prvním vystoupením Jasona Todda jako Robina. Odehrává se také mimo Spojené státy - v jihoamerické džungli - a místy působí docela dospěle.

No to mi vytrhni páteř! Tohle byla brutální jízda! Tenhle komiks je ultimátní akční pecka, kterou jsem četl doslova s otevřenou pusou. Jistě, takových akčních komiksů je spousta, ale když k tomu přidáte divokou, až živočišnou kresbu, syté, až psychedelické barvy, a ukotvíte to do známého světa DC, tak dostanete naprostý unikát.

Téma postapokalyptického světa, tragického hrdiny a postupného odhalování, co se vlastně stalo, není úplně originální. Daniel Warren Johnson ale toto téma zpracoval výborně. Při prvním čtení nevíte, kam příběh povede a tempo vyprávění se správně zrychluje a zpomaluje, a udržuje tak čtenáře v neustálém napětí, aniž by je zahltilo neustálou akcí či nekonečnými kecy. Navíc si to udržuje správně mrazivou až hororovou atmosféru. Některé bojůvky Ú.P.V.O. se proti tomuto můžu jít zahrabat.

Velmi silnou stránkou je kresba a barvy. Na první pohled to vypadá divoce a přestřeleně, místy jako karikatura, či jako mangová mlátička. Ale jakmile se do toho dostanete, tak zjistíte, jak silně ta kresba podporuje vyprávění a to co mohlo vypadat jako vtipná karikatura je najednou mrazivé. Korunu tomu nasazují barvy Michaela Spicera. Ty jsou syté a připomínají mi styl Davida Rubína. Barvy to celé posunují úplně někam jinam a je to skvělé.

Poslední u nás vydaný Star Wars omnibus od Dark Horse se povedl. Tak jako jiné omnibusy i Zjevná hrozba obsahuje celou škálu příběhů rozličných délek i kvalit, ale ve výsledku po dočtení všech těch povídek přetrvává dobrý pocit. Stejně jako v předchozích omnibusech je většina příběhů bohůmžel snadno zapomenutelná, ale při čtení dokáží pobavit.

Vesmírná havárie je krátký “pohádkový” příběh s mangovou kresbou. Ohnivé srdce je super krátké, ale zajímavé a tak nějak meditativní. Hon na Aurru Sing má pěknou kresbu a už název výstižně shrnuje obsah. Jediovský úkol má místy nezvyklou až divnou kresbu postav, ale dá se na ni zvyknout. Příběh je docela dobrý.

Hrozně moc mě potěšil Jango Fett. Má fajn příběh a hlavně skvělou výtvarnou stránku. Je to kombinace kresby a malby štětcem. Nejsem si jistý, jaká technika byla použitá, ale vypadá to dobře. Škoda, že tohle nemohlo být mnohem delší. Na Jango Fetta navazuje příběh s názvem Zam Wesell, což je jméno nájemné lovkyně z Epizody II. Už to sice není malované a kresba je mainstreamová, ale pořád to má dobrý příběh. Tohle se povedlo.

Nájemní lovci: Aurra Sing je dalším skvěle kresleným příběhem. Scénář není nic extra, odehrává se na světech proslavených v původní trilogii a konec je opravdu nečekaný. Otrávený měsíc je ošklivě nakreslený kraťas. Celkově jsem z něj měl pocit jako z komiksu na krabičce zubní pasty Tuti Fruti. Starfighter: Zkřížené hnáty je pěkně nakreslená povídka o bitvě dvou pirátů na vodním světě. Je to docela zábavné, není těžké se s jedním z nich ztotožnit a tak to docela rychle uteče.

Knihu uzavírají krátké komiksy, které byly zřejmě jako příloha k Star Wars hračkám. To tak nějak vysvětluje i poměrně hloupé obdélníky vypravěče. O scénáři se u nich snad ani nedá mluvit. Pěknou kresbou a dobrým rozfázováním ukazují bitvu nebo souboj těch kterých postav nebo strojů. Samá překvapení je vesmírná přestřelka mezi Obi-Wanem a Jango Fettem. Nejvzácnější zbraň je převyprávění souboje Hraběte Dooku s Jediema z Epizody II. Opakování, matka moudrosti je souboj Obi-Wana a Anakina s nějakými roboty a Válečné stroje zase ukazují transportéry armády klonů.

První část knihy se věnuje Epizodě I. Tu mám rád, takže jsem se na tuto část obzvláště těšil. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem nedostal komiksovou verzi závodu kluzáků. Část s Epizodu 1 má 4 sešity, kde jeden z nich obsahuje zrychlené vyprávění celé Epizody I z pohledu Obi-Wana a zbývající tři sešity jsou něco jako vystřižené scény, které se všechny odehrávají na Tatooine a ve kterých se ale nic podstatného nestane. Nuda. Docela rušivé bylo, že každý sešit kreslil jiný výtvarník a kvalita je všelijaká. Celkově tato část knihy za moc nestála.

Druhou částí knihy tvoří příběh Cizinec, který se z největší části také odehrává na Tatooine a to mezi pouštními lidmi - Tuskeny. Kmeny pouštních lidí se spojily a vyhlásili válku svým nepřátelům - takže proti všem. Jejich vedení se ujal rytíř Jedi, který je dávno považován za mrtvého. Rada Jediů za ním posílá svého vyslance. Příběh Cizinec mě bavil. Má smysluplný příběh, trochu toho Jediovského splínu a životabolu, a docela pěknou mainstreamovou kresbu, která je konzistentní po celý příběh. To bylo po předchozích sešitech z Epizody I docela příjemné.

Příběh Vyslanci na Malastaru vypráví o jedné nepovedené diplomatické misi. Taková diplomacie ala Hra o trůny. Dojde také na ony dříve postrádané závody kluzáků a příběh nás zavede také na pašerácký měsíc. Je to zábavné a v rámci mainstreamovou také pěkně nakreslené. Zvláště barvy se mi líbily. Tahle povídka mě bavila!

Jako poslední v knize je povídka Jango Fett - Lovecké sezóny. Vypráví o historii Janga a potažmo o historii Mandalorianů, která se odehrála předtím, než byl Jango Fett najatý jako předloha pro armádu klonů. A samozřejmě také o tom, jak jej hrabě Dooku najal. Poměrně důležitý příběh, ale docela nudný. Kresba je tak trošku mangoidní.

Zpočátku je to poměrně depresivní. Ať už z toho důvodu, že podobné stavy vidíme u našich rodičů, anebo proto, že sami brzy v seniorském věku budeme a prostě nechceme tyhle deprese prožívat. Příběh se ale brzy změní a to ve chvíli, kdy se hlavní postavy příběhu setkají. Z jejich diskuzí a chování je cítit radost a celé je to poměrně vtipné. Velkou zásluhu na tom jistě má to, že oba ti senioři jsou silné osobnosti, jsou pohotoví a vtipní. Má to trošku nepatřičný konec, ale je fajn, že to skončí úplně jinak než čekáte. Navíc některé příběhy asi mají zůstat nedovyprávěné. Kresba je absolutně skvělá!

Druhá kniha letopisů rytířů Jedi je skvělým pokračováním epického příběhu, který začal už v první knize. Druhou knihu je možné číst bez znalosti první knihy, ale osobně bych doporučoval začít pěkně od začátku. Stojí to za to. Úžasný je příběh i kresba. Příběh o tom, jak lehké je přejít, či sklouznout na temnou stranu. Více zde: https://vlcibouda.net/komiks/897

Kniha obsahuje mnoho příběhů bez jasného spojujícího prvku. V příběhu „Aurorient Express“ se Qui-Gon Jinna a Obi-Wan Kenobiho vydávají na pomoc výletní lodi, která přestala komunikovat. Povídka není příliš dlouhá a tak nestačí začít nudit. Kresba je sice pěkná, ale je jednoduchá a lehce hranatá. Asi nejslabší kresba z celé knihy. S Qui-Gon Jinnem a Obi-Wan Kenobim se setkáme i ve druhé povídce s názvem „Poslední vzdor na Ord Mantellu”. Jediové se zde opět vydávají na záchranou misi. Příběh obsahuje několik zvratů a má i překvapivou pointu na konci.

Ve velmi krátké povídce „Auřina píseň“ se setkáváme s lovkyní Aurrou Sing, se kterou se můžeme lépe seznámit v příbězích v knize Vyslanci a zabijáci. Dalším příběhem v knize je „Rada Jediů: Vyhlášení války“ – Jedi Mace Wind, hnán pocitem viny, rozjíždí trestnou výpravu. V této povídce se začíná rozjíždět celý plán Lorda Sidiouse. Vypráví o průběhu výpravy a války, které se účastní i Qui-Gon a Obi-Wan. Story o konfliktu, ve kterém nejvíce získala temná strana.

Nejlepším příběhem knihy je zřejmě „Předehra k povstání”. Jedi Ki-Adi-Mundi žije se svým lidem na planetě Cerea, na kterou je daleko odevšad. Po svém výcviku se vrátil na svou planetu, aby tam chránil spravedlnost. Na Cereu právě probíhají diskuze, zda se má planeta připojit k republice a stojí zde proti sobě vládnoucí stařešinové a nespokojená mládež, která by chtěla těžit z technologických vymožeností republiky. V této situaci se Mundi zatažen do incidentu, který vede k odhalení pašerácké sítě, ale také k odhalení zločinného chování Obchodní federace. Nebýt světelného meče, byla by to jednoduše dobrá sci-fi s ekologickým přesahem a kritikou konzumní společnosti. Hodně se mi líbily i ty takzvané popisné bubliny. Vyprávění dodaly na dramatičnosti. Ale tady asi velký díl patří překladateli. Ilustrátor předvedl také kvalitní práci a celkový výsledek je tak velmi uspokojivý. Také v dalším, tentokrát krátkém příběhu s názvem „Slib spravedlnosti” je hlavní postavou Jedi Ki-Adi-Mundim. Vypráví o dramatických okolnostech Mundiho odjezdu na výcvik i o jeho návratu na Ceres s úmyslem chránit spravedlnost a zbavit lid utlačovatele v podobě nájezdníka Bin-Garda-Zon a jeho bandy. Jenže po 20 letech už nejsou některé věci tak, jak byly předtím.

Knihu uzavírá příběh s názvem „Darth Maul”. Plány na blokádu Naboo jsou nachystány, ale Lord Sidious obchodní federaci příliš nedůvěřuje. Nechce proto nechat nic náhodě a jako největší riziko pro svůj plán vidí rozsáhlou zločineckou organizaci, která je přítomná ve všech koutech galaxie – Black Sun. Vysílá tak na první samostatný úkol svého učedníka Dart Maula s cílem zbavit Black Sun vedení. Darth Maul se tak vydává na smrtonosnou misi jako nelítostná vraždící mašina. Závěr knihy tak patří tomuto přímočarému příběhu se spoustou mrtvých mafiánů a s velmi pěknou kresbou.

Vychvalovat znovu tento počin nakladatelství Glénat by asi bylo zbytečné. Francouzské zpracování Howardových povídek, kdy každou povídku dělá jiný autorský tým, je velmi povedené a rozdílnost zpracování každé povídky je osvěžující. Tento druhý svazek českého vydání od Arga opět obsahuje tři povídky - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela.
Dcera pána mrazu je Howardův první čistě Conanovský příběh a Robin Recht ho zpracoval famózním a specifickým způsobem. Kresba je zde pěkná, precizní, vzhledem ke všudypřítomnému sněhu barevně úsporná a často velmi…. umělecky pojatá - v dobrém slova smyslu. Místy mi připomínala starého dobrého Franka Millera v jeho práci se siluetami. Autorovi se podařilo napojit tempo vyprávění na tep Conanova srdce a ten dovede čtenáře až do epického vyvrcholení celé povídky. Je to naprosto strhující a nedivím se, že mnozí toto zpracování považují za nejlepší komiks s Conanem.
Druhá povídka s názvem Stíny měsíční záře zavede Conana společně s vnadnou dámou v nesnázích na tajuplný nebezpečný ostrov. Tahle povídka má také skvělou kresbu a navíc atmosféru, která by se dala krájet. Tady je velký formát knihy nutností. Víc k tomu není co říct. Je to perfektní a krásně děsivé.
Šarlatová citadela trošku doplácí na povedenost prvních dvou povídek. Příliš připomíná středověk a málo barbara Conana. Připadala mi trošku nudná a tak nějak je zde spíše do počtu.

Je to ostuda, ale k přečtení Čapkovy hry R.U.R. jsem se dostal až nyní na stará kolena. To je tak, když člověk projde školským systémem bez zadané povinné četby. Potom musí všechny ty skvělé díla světové literatury objevovat sám v průběhu života. Psát, že Karel Čapek byl génius, je nošením dříví do lesa. Divadelní hru R.U.R. jsem přečetl souběžně s komiksem Kateřiny Čupové a musím říct, že na mě příběh a myšlenky v něm hodně zapůsobily. Čapek byl ohromný vizionář a dokázal ve svých dílech naprosto precizně a naléhavě vyjádřit své vize a celospolečenské hrozby.
Kateřina Čupová se adaptace Čapkovy hry zhostila velmi dobře. Díky jinému médiu, než je divadlo, si mohla dovolit změnit pořadí některých dialogů a zařadit do scénáře také “flashbacky”. Je jasné, že do komiksu nemohly být přepsány všechny dialogy v plném rozsahu, ale všechno důležité zřejmě zůstalo zachováno. Tedy až na pár chybiček. Na dvou nebo třech místech jsem narazil na texty v bublinách, které nedávají smysl. Je to proto, že před nimi byly vypuštěny věty, které jim dodávaly kontext.
Povedená je také výtvarná stránka komiksu. Celkové pojetí kresby a barev celému R.U.R. neuvěřitelně sedlo. Syté akvarelové barvy tomu dodaly tu správnou fantaskní atmosféru. Občas mi velikost panelů, bublin a písma přišla kolohnátská, ale zároveň je tam spousta stran a dvou-stran, které téměř vyrážejí dech a nebo z nich mrazí. Celkově na mě ta kniha působí moc dobře a to včetně plasticky udělané obálky.

Jsem mírně zklamaný… Při hodnocení Odkazu rodu Blacků se nemohu vyhnout srovnání s Pochmurným krajem od stejného tvůrčího týmu. Pochmurný kraj řadím k tomu nejlepšímu, co u nás vychází, a v podstatě hned první číslo mě vystřelilo na Měsíc svou výtvarnou stránkou a atmosférou. Navíc si Pochmurný kraj drží své kvality i v dalších dílech. A právě tohle byl důvod, proč jsem se na Odkaz rodu Blacků hodně těšil. A jak jsem už psal, nyní jsem zklamaný - možná více než mírně.
Pokud začnu kresbou a barvami, tak mám pocit (zdůrazňuji slovo pocit), že si na tomto komiksu dal Tyler Crook záležet o něco méně než na Pochmurném kraji - hlavně co se barev týče. V případě příběhu je to trošku složitější. Děj tohoto komiksu vypadá jako první díl dlouhého televizního seriálu, který nás měl nalákat na to hlavní, které teprve přijde. A to je problém. Odkazu rodu Blacků je totiž jen a pouze one-shot a jeho další pokračování je pouze teoretické. Takže tady máme knihu, která něco načne a skončí cliffhangerem. Uspokojení z odvyprávěného příběhu se nedostavilo...

Sice mě může hřát, že mám v knihovně kompletní sérii, ale jinak tento poslední díl hodnotím jako veskrze zbytečný. Gordon jako nový Batman mě bavil v Supertíze i v Krvi hrdinů, ale tady baví jen do té míry, aby se kniha dala dočíst. Ty příběhy nejsou úplně špatné, ale ničím neohromí. Hrdinou této knihy je pro mě detektiv Harvey Bullock, a to jenom proto, jak v prvním příběhu sype z rukávu znalosti z historie kosmonautiky. Potěšila mě také galerie alternativních obálek, která je na konci knihy poskládaná do jednoduchého vyprávění.

Zpočátku jsem měl pocit, že Cyklus země bude horší než předchozí Cyklus vody. Po téměř dvacet stran hrdinové komiksu bez pořádné či pochopitelné motivace bloudili horami a já jsem už ani nedoufal, že mě to začne bavit. Ale začalo. Nakonec se to ukázalo být akčnější než předchozí Cyklus a rozjela se příjemně mystická řežba. Celá série má velmi specifickou atmosféru. To vyprávění je v něčem velmi zvláštní a já nedokážu přesně říci v čem. Možná je to v tom, že přestože si k hrdinům příběhu vytvoříte vztah, tak se o nich nic osobního nedozvíte. A nebo je to přesně naopak - přestože se o nich nic moc nedozvíte a neznáte jejich minulost, tak i přesto si k nim vytvoříte vztah. No je to zvláštní, ale bavil jsem se.

Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.

Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.

Opět se musím opakovat a vůbec mi to nevadí. Je to skvělé! Je to chytré, vtipné a poučné. Navíc je to pěkně nakreslené. Třetí díl uzavírá "Ságu Islandica", která se opírá jednak o Artušovskou legendu, ale hlavně také o severské legendy. Obojí mám moc rád. Možná je zde o kapku méně vtipů, než v předchozích knihách, ale bylo potřeba toho hodně uzavřít a zodpovědět. To se Petru Koplovi povedlo na výbornou. Doufám, že jsou v plánu knižní vydání také dalších pokračování, které už ve Čtyřlístku vyšly. Morgavsa & Morgana mě, dospělého chlapa, totiž opravdu baví!

Příjemná atmosférická jednohubka, která si však snad ani nezaslouží samostatnou knihu. Rozhodně ne za cenu knihy běžné délky. Kresba je na Hellboye nestandardní, ale musím říct, že mi sedla. Celá atmosféra je vlastně její zásluha.

Musím říct, že jsem ze závěru této osmidílné série docela zklamaný. Čekal jsem velkolepé finále. Něco jako když navždy odcházíte a prásknete za sebou dveřmi tak, až se vysype sklo v oknech. Tento závěr však byl spíše odchodem, při které zavřete vodu a plyn, zkontrolujete okna, zalijete kytky a po zamčení schováte klíč pod rohožku. Už předchozímu dílu jsem vytýkal, že všechny postavy jsou již smířené se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech. Ještě horší je to v tomto závěrečném díle. Ta nálada se přenáší na čtenáře a mě už tak nějak bylo jedno, kdo přežije a kdo zemře. Celý svět směřuje k úplné zkáze, všichni jsou smíření se smrtí a vy víte, že jste na konci série… Nejhorší je, že nepřijde žádný šokující zlom, který by vás ohromil. Morová loď jen setrvačností dopluje k pobřeží a tiše uvízne v písku...

Musím chválit stejně jako u prvního dílu. Zase jsem se tomu smál nahlas. Petr Kopl velmi dobře míchá mytologické prvky s legendami, koření to humorem s chytrostí, a v kouzelném kotlíku z toho vaří velmi chutnou polévku pro děti i dospělé. Líbí se mi, že nad rámec běžného poučování pro děti dělá i osvětu pro přežití v dnešní mediálně dezinformační době. Když k tomu přidám i odkazy na jiné dětské komiksy a dokonce i na Lovecrafta, tak musím konstatovat, že Morgavsa & Morgana patří k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních letech vyšlo.

Hm, tak tohle se moc nepovedlo. Po skvělém příběhu od Dana Černého (Pinďa spisovatelem) jsem se nechal nalákat na další číslo se scénářem od Jirky Walkera Procházky. Nevím co jsem teda čekal od příběhu pro malé děti, ale Dan Černý evidentně nastavil svým příběhem laťku příliš vysoko. Na příběhu Čtyřlístku Mezi mravenci není ani v nejmenším poznat, že jej psal protřelý cyberpunkový autor. Slabé jsou i ostatní příběhy s jedinou výjimkou - Kňourem a Mníkem od Dana Černého. Tři hvězdičky dávám jen s ohledem na zamýšlenou cílovku.

Tuto knihu jsem si přečetl hned po přečtení Mooreova Neonomiconu. Zatímco Moore použil Lovecraftovo dílo jako stavební kámen k vytvoření nového příběhu, tak Erik Kriek se pustil do adaptace několika původních povídek. Stejně jako u hodnocení Neonomiconu, tak i tady musím zopakovat, že Lovecrafta nemám načteného. Zmiňuji to proto, že neumím úplně objektivně zhodnotit, jak moc je Lovecraftovo dílo adaptovatelné. Tuším ale, že to tak jednoduché nebude. Je to evidentně ten typ literatury, ve kterém není důležité, co je vyprávěno, ale jak je to vyprávěno. To je zřejmé z adaptace Dagona, což je zatím jediná povídka, kterou jsem četl. Zatímco v originální povídce vytváří ponurou atmosféru způsob skládání vět a zevrubný popis, v komiksové adaptaci se celá povídka odbude na pár stranách, aniž by vzbudila jakoukoliv silnější emoci. Naštěstí je adaptace Dagona v knize nejslabší. Ostatní adaptace dokážou více či méně vybudovat příjemnou, lehce děsivou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce užil nejdelší příběh Stín nad Innsmouthem.
Co se týká Kriekovy kresby, tak ta nemusí sednout každému. Je černobílá a poměrně propracovaná, ale v některých rysech mi připomíná Richarda Corbena, což pro mě není dobře. Ale k Lovecraftovým příběhům to sedí.

Zajímavé! Taková by byla moje první reakce na otázku, jaká ta kniha je. V prvé řadě je potřeba říct, že Lovecrafta nemám načteného. Z toho důvodu jsem se doposud vyhýbal Providence. Měl jsem strach, že bych tomu pořádně nerozuměl a neužil si to. Stejnou obavu jsem měl i u Neocomiconu, ale obálka limitky se mi hodně líbila, a tak jsem do toho šel. A rozhodně nelituji. Měl jsem jen velmi povrchní povědomí o Lovecraftových světech, a přesto jsem nebyl ztracený. Alan Moore to napsal tak, že hlavní postavy v dialozích čtenářům Lovecrafta a jeho svět vysvětlují a zároveň rozšiřují jejich mýtus. Současně nechybí napínavé vyšetřování, akce a nahota.
Co se týče výtvarné stránky, tak nemůžu říct, že jsem její fanda. Nejvíce se mi nelíbí, jak jsou nakresleny a kolorovány detaily obličejů. Tak nějak mě zneklidňovaly i kompozice jednotlivých panelů. Ale to asi ke komiksu o Lovecraftovi patří. Občas, hlavně ze začátku, jsem měl pocit, že je kresba příliš statická. Ke konci, když už měl scénář vysoké tempo, mi to už tolik nevadilo.
Toho Lovecrafta už si konečně musím načíst!