První část knihy se věnuje Epizodě I. Tu mám rád, takže jsem se na tuto část obzvláště těšil. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem nedostal komiksovou verzi závodu kluzáků. Část s Epizodu 1 má 4 sešity, kde jeden z nich obsahuje zrychlené vyprávění celé Epizody I z pohledu Obi-Wana a zbývající tři sešity jsou něco jako vystřižené scény, které se všechny odehrávají na Tatooine a ve kterých se ale nic podstatného nestane. Nuda. Docela rušivé bylo, že každý sešit kreslil jiný výtvarník a kvalita je všelijaká. Celkově tato část knihy za moc nestála.

Druhou částí knihy tvoří příběh Cizinec, který se z největší části také odehrává na Tatooine a to mezi pouštními lidmi - Tuskeny. Kmeny pouštních lidí se spojily a vyhlásili válku svým nepřátelům - takže proti všem. Jejich vedení se ujal rytíř Jedi, který je dávno považován za mrtvého. Rada Jediů za ním posílá svého vyslance. Příběh Cizinec mě bavil. Má smysluplný příběh, trochu toho Jediovského splínu a životabolu, a docela pěknou mainstreamovou kresbu, která je konzistentní po celý příběh. To bylo po předchozích sešitech z Epizody I docela příjemné.

Příběh Vyslanci na Malastaru vypráví o jedné nepovedené diplomatické misi. Taková diplomacie ala Hra o trůny. Dojde také na ony dříve postrádané závody kluzáků a příběh nás zavede také na pašerácký měsíc. Je to zábavné a v rámci mainstreamovou také pěkně nakreslené. Zvláště barvy se mi líbily. Tahle povídka mě bavila!

Jako poslední v knize je povídka Jango Fett - Lovecké sezóny. Vypráví o historii Janga a potažmo o historii Mandalorianů, která se odehrála předtím, než byl Jango Fett najatý jako předloha pro armádu klonů. A samozřejmě také o tom, jak jej hrabě Dooku najal. Poměrně důležitý příběh, ale docela nudný. Kresba je tak trošku mangoidní.

Zpočátku je to poměrně depresivní. Ať už z toho důvodu, že podobné stavy vidíme u našich rodičů, anebo proto, že sami brzy v seniorském věku budeme a prostě nechceme tyhle deprese prožívat. Příběh se ale brzy změní a to ve chvíli, kdy se hlavní postavy příběhu setkají. Z jejich diskuzí a chování je cítit radost a celé je to poměrně vtipné. Velkou zásluhu na tom jistě má to, že oba ti senioři jsou silné osobnosti, jsou pohotoví a vtipní. Má to trošku nepatřičný konec, ale je fajn, že to skončí úplně jinak než čekáte. Navíc některé příběhy asi mají zůstat nedovyprávěné. Kresba je absolutně skvělá!

Druhá kniha letopisů rytířů Jedi je skvělým pokračováním epického příběhu, který začal už v první knize. Druhou knihu je možné číst bez znalosti první knihy, ale osobně bych doporučoval začít pěkně od začátku. Stojí to za to. Úžasný je příběh i kresba. Příběh o tom, jak lehké je přejít, či sklouznout na temnou stranu. Více zde: https://vlcibouda.net/komiks/897

Kniha obsahuje mnoho příběhů bez jasného spojujícího prvku. V příběhu „Aurorient Express“ se Qui-Gon Jinna a Obi-Wan Kenobiho vydávají na pomoc výletní lodi, která přestala komunikovat. Povídka není příliš dlouhá a tak nestačí začít nudit. Kresba je sice pěkná, ale je jednoduchá a lehce hranatá. Asi nejslabší kresba z celé knihy. S Qui-Gon Jinnem a Obi-Wan Kenobim se setkáme i ve druhé povídce s názvem „Poslední vzdor na Ord Mantellu”. Jediové se zde opět vydávají na záchranou misi. Příběh obsahuje několik zvratů a má i překvapivou pointu na konci.

Ve velmi krátké povídce „Auřina píseň“ se setkáváme s lovkyní Aurrou Sing, se kterou se můžeme lépe seznámit v příbězích v knize Vyslanci a zabijáci. Dalším příběhem v knize je „Rada Jediů: Vyhlášení války“ – Jedi Mace Wind, hnán pocitem viny, rozjíždí trestnou výpravu. V této povídce se začíná rozjíždět celý plán Lorda Sidiouse. Vypráví o průběhu výpravy a války, které se účastní i Qui-Gon a Obi-Wan. Story o konfliktu, ve kterém nejvíce získala temná strana.

Nejlepším příběhem knihy je zřejmě „Předehra k povstání”. Jedi Ki-Adi-Mundi žije se svým lidem na planetě Cerea, na kterou je daleko odevšad. Po svém výcviku se vrátil na svou planetu, aby tam chránil spravedlnost. Na Cereu právě probíhají diskuze, zda se má planeta připojit k republice a stojí zde proti sobě vládnoucí stařešinové a nespokojená mládež, která by chtěla těžit z technologických vymožeností republiky. V této situaci se Mundi zatažen do incidentu, který vede k odhalení pašerácké sítě, ale také k odhalení zločinného chování Obchodní federace. Nebýt světelného meče, byla by to jednoduše dobrá sci-fi s ekologickým přesahem a kritikou konzumní společnosti. Hodně se mi líbily i ty takzvané popisné bubliny. Vyprávění dodaly na dramatičnosti. Ale tady asi velký díl patří překladateli. Ilustrátor předvedl také kvalitní práci a celkový výsledek je tak velmi uspokojivý. Také v dalším, tentokrát krátkém příběhu s názvem „Slib spravedlnosti” je hlavní postavou Jedi Ki-Adi-Mundim. Vypráví o dramatických okolnostech Mundiho odjezdu na výcvik i o jeho návratu na Ceres s úmyslem chránit spravedlnost a zbavit lid utlačovatele v podobě nájezdníka Bin-Garda-Zon a jeho bandy. Jenže po 20 letech už nejsou některé věci tak, jak byly předtím.

Knihu uzavírá příběh s názvem „Darth Maul”. Plány na blokádu Naboo jsou nachystány, ale Lord Sidious obchodní federaci příliš nedůvěřuje. Nechce proto nechat nic náhodě a jako největší riziko pro svůj plán vidí rozsáhlou zločineckou organizaci, která je přítomná ve všech koutech galaxie – Black Sun. Vysílá tak na první samostatný úkol svého učedníka Dart Maula s cílem zbavit Black Sun vedení. Darth Maul se tak vydává na smrtonosnou misi jako nelítostná vraždící mašina. Závěr knihy tak patří tomuto přímočarému příběhu se spoustou mrtvých mafiánů a s velmi pěknou kresbou.

Vychvalovat znovu tento počin nakladatelství Glénat by asi bylo zbytečné. Francouzské zpracování Howardových povídek, kdy každou povídku dělá jiný autorský tým, je velmi povedené a rozdílnost zpracování každé povídky je osvěžující. Tento druhý svazek českého vydání od Arga opět obsahuje tři povídky - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela.
Dcera pána mrazu je Howardův první čistě Conanovský příběh a Robin Recht ho zpracoval famózním a specifickým způsobem. Kresba je zde pěkná, precizní, vzhledem ke všudypřítomnému sněhu barevně úsporná a často velmi…. umělecky pojatá - v dobrém slova smyslu. Místy mi připomínala starého dobrého Franka Millera v jeho práci se siluetami. Autorovi se podařilo napojit tempo vyprávění na tep Conanova srdce a ten dovede čtenáře až do epického vyvrcholení celé povídky. Je to naprosto strhující a nedivím se, že mnozí toto zpracování považují za nejlepší komiks s Conanem.
Druhá povídka s názvem Stíny měsíční záře zavede Conana společně s vnadnou dámou v nesnázích na tajuplný nebezpečný ostrov. Tahle povídka má také skvělou kresbu a navíc atmosféru, která by se dala krájet. Tady je velký formát knihy nutností. Víc k tomu není co říct. Je to perfektní a krásně děsivé.
Šarlatová citadela trošku doplácí na povedenost prvních dvou povídek. Příliš připomíná středověk a málo barbara Conana. Připadala mi trošku nudná a tak nějak je zde spíše do počtu.

Je to ostuda, ale k přečtení Čapkovy hry R.U.R. jsem se dostal až nyní na stará kolena. To je tak, když člověk projde školským systémem bez zadané povinné četby. Potom musí všechny ty skvělé díla světové literatury objevovat sám v průběhu života. Psát, že Karel Čapek byl génius, je nošením dříví do lesa. Divadelní hru R.U.R. jsem přečetl souběžně s komiksem Kateřiny Čupové a musím říct, že na mě příběh a myšlenky v něm hodně zapůsobily. Čapek byl ohromný vizionář a dokázal ve svých dílech naprosto precizně a naléhavě vyjádřit své vize a celospolečenské hrozby.
Kateřina Čupová se adaptace Čapkovy hry zhostila velmi dobře. Díky jinému médiu, než je divadlo, si mohla dovolit změnit pořadí některých dialogů a zařadit do scénáře také “flashbacky”. Je jasné, že do komiksu nemohly být přepsány všechny dialogy v plném rozsahu, ale všechno důležité zřejmě zůstalo zachováno. Tedy až na pár chybiček. Na dvou nebo třech místech jsem narazil na texty v bublinách, které nedávají smysl. Je to proto, že před nimi byly vypuštěny věty, které jim dodávaly kontext.
Povedená je také výtvarná stránka komiksu. Celkové pojetí kresby a barev celému R.U.R. neuvěřitelně sedlo. Syté akvarelové barvy tomu dodaly tu správnou fantaskní atmosféru. Občas mi velikost panelů, bublin a písma přišla kolohnátská, ale zároveň je tam spousta stran a dvou-stran, které téměř vyrážejí dech a nebo z nich mrazí. Celkově na mě ta kniha působí moc dobře a to včetně plasticky udělané obálky.

Jsem mírně zklamaný… Při hodnocení Odkazu rodu Blacků se nemohu vyhnout srovnání s Pochmurným krajem od stejného tvůrčího týmu. Pochmurný kraj řadím k tomu nejlepšímu, co u nás vychází, a v podstatě hned první číslo mě vystřelilo na Měsíc svou výtvarnou stránkou a atmosférou. Navíc si Pochmurný kraj drží své kvality i v dalších dílech. A právě tohle byl důvod, proč jsem se na Odkaz rodu Blacků hodně těšil. A jak jsem už psal, nyní jsem zklamaný - možná více než mírně.
Pokud začnu kresbou a barvami, tak mám pocit (zdůrazňuji slovo pocit), že si na tomto komiksu dal Tyler Crook záležet o něco méně než na Pochmurném kraji - hlavně co se barev týče. V případě příběhu je to trošku složitější. Děj tohoto komiksu vypadá jako první díl dlouhého televizního seriálu, který nás měl nalákat na to hlavní, které teprve přijde. A to je problém. Odkazu rodu Blacků je totiž jen a pouze one-shot a jeho další pokračování je pouze teoretické. Takže tady máme knihu, která něco načne a skončí cliffhangerem. Uspokojení z odvyprávěného příběhu se nedostavilo...

Sice mě může hřát, že mám v knihovně kompletní sérii, ale jinak tento poslední díl hodnotím jako veskrze zbytečný. Gordon jako nový Batman mě bavil v Supertíze i v Krvi hrdinů, ale tady baví jen do té míry, aby se kniha dala dočíst. Ty příběhy nejsou úplně špatné, ale ničím neohromí. Hrdinou této knihy je pro mě detektiv Harvey Bullock, a to jenom proto, jak v prvním příběhu sype z rukávu znalosti z historie kosmonautiky. Potěšila mě také galerie alternativních obálek, která je na konci knihy poskládaná do jednoduchého vyprávění.

Zpočátku jsem měl pocit, že Cyklus země bude horší než předchozí Cyklus vody. Po téměř dvacet stran hrdinové komiksu bez pořádné či pochopitelné motivace bloudili horami a já jsem už ani nedoufal, že mě to začne bavit. Ale začalo. Nakonec se to ukázalo být akčnější než předchozí Cyklus a rozjela se příjemně mystická řežba. Celá série má velmi specifickou atmosféru. To vyprávění je v něčem velmi zvláštní a já nedokážu přesně říci v čem. Možná je to v tom, že přestože si k hrdinům příběhu vytvoříte vztah, tak se o nich nic osobního nedozvíte. A nebo je to přesně naopak - přestože se o nich nic moc nedozvíte a neznáte jejich minulost, tak i přesto si k nim vytvoříte vztah. No je to zvláštní, ale bavil jsem se.

Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.

Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.

Opět se musím opakovat a vůbec mi to nevadí. Je to skvělé! Je to chytré, vtipné a poučné. Navíc je to pěkně nakreslené. Třetí díl uzavírá "Ságu Islandica", která se opírá jednak o Artušovskou legendu, ale hlavně také o severské legendy. Obojí mám moc rád. Možná je zde o kapku méně vtipů, než v předchozích knihách, ale bylo potřeba toho hodně uzavřít a zodpovědět. To se Petru Koplovi povedlo na výbornou. Doufám, že jsou v plánu knižní vydání také dalších pokračování, které už ve Čtyřlístku vyšly. Morgavsa & Morgana mě, dospělého chlapa, totiž opravdu baví!

Příjemná atmosférická jednohubka, která si však snad ani nezaslouží samostatnou knihu. Rozhodně ne za cenu knihy běžné délky. Kresba je na Hellboye nestandardní, ale musím říct, že mi sedla. Celá atmosféra je vlastně její zásluha.

Musím říct, že jsem ze závěru této osmidílné série docela zklamaný. Čekal jsem velkolepé finále. Něco jako když navždy odcházíte a prásknete za sebou dveřmi tak, až se vysype sklo v oknech. Tento závěr však byl spíše odchodem, při které zavřete vodu a plyn, zkontrolujete okna, zalijete kytky a po zamčení schováte klíč pod rohožku. Už předchozímu dílu jsem vytýkal, že všechny postavy jsou již smířené se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech. Ještě horší je to v tomto závěrečném díle. Ta nálada se přenáší na čtenáře a mě už tak nějak bylo jedno, kdo přežije a kdo zemře. Celý svět směřuje k úplné zkáze, všichni jsou smíření se smrtí a vy víte, že jste na konci série… Nejhorší je, že nepřijde žádný šokující zlom, který by vás ohromil. Morová loď jen setrvačností dopluje k pobřeží a tiše uvízne v písku...

Musím chválit stejně jako u prvního dílu. Zase jsem se tomu smál nahlas. Petr Kopl velmi dobře míchá mytologické prvky s legendami, koření to humorem s chytrostí, a v kouzelném kotlíku z toho vaří velmi chutnou polévku pro děti i dospělé. Líbí se mi, že nad rámec běžného poučování pro děti dělá i osvětu pro přežití v dnešní mediálně dezinformační době. Když k tomu přidám i odkazy na jiné dětské komiksy a dokonce i na Lovecrafta, tak musím konstatovat, že Morgavsa & Morgana patří k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních letech vyšlo.

Hm, tak tohle se moc nepovedlo. Po skvělém příběhu od Dana Černého (Pinďa spisovatelem) jsem se nechal nalákat na další číslo se scénářem od Jirky Walkera Procházky. Nevím co jsem teda čekal od příběhu pro malé děti, ale Dan Černý evidentně nastavil svým příběhem laťku příliš vysoko. Na příběhu Čtyřlístku Mezi mravenci není ani v nejmenším poznat, že jej psal protřelý cyberpunkový autor. Slabé jsou i ostatní příběhy s jedinou výjimkou - Kňourem a Mníkem od Dana Černého. Tři hvězdičky dávám jen s ohledem na zamýšlenou cílovku.

Tuto knihu jsem si přečetl hned po přečtení Mooreova Neonomiconu. Zatímco Moore použil Lovecraftovo dílo jako stavební kámen k vytvoření nového příběhu, tak Erik Kriek se pustil do adaptace několika původních povídek. Stejně jako u hodnocení Neonomiconu, tak i tady musím zopakovat, že Lovecrafta nemám načteného. Zmiňuji to proto, že neumím úplně objektivně zhodnotit, jak moc je Lovecraftovo dílo adaptovatelné. Tuším ale, že to tak jednoduché nebude. Je to evidentně ten typ literatury, ve kterém není důležité, co je vyprávěno, ale jak je to vyprávěno. To je zřejmé z adaptace Dagona, což je zatím jediná povídka, kterou jsem četl. Zatímco v originální povídce vytváří ponurou atmosféru způsob skládání vět a zevrubný popis, v komiksové adaptaci se celá povídka odbude na pár stranách, aniž by vzbudila jakoukoliv silnější emoci. Naštěstí je adaptace Dagona v knize nejslabší. Ostatní adaptace dokážou více či méně vybudovat příjemnou, lehce děsivou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce užil nejdelší příběh Stín nad Innsmouthem.
Co se týká Kriekovy kresby, tak ta nemusí sednout každému. Je černobílá a poměrně propracovaná, ale v některých rysech mi připomíná Richarda Corbena, což pro mě není dobře. Ale k Lovecraftovým příběhům to sedí.

Zajímavé! Taková by byla moje první reakce na otázku, jaká ta kniha je. V prvé řadě je potřeba říct, že Lovecrafta nemám načteného. Z toho důvodu jsem se doposud vyhýbal Providence. Měl jsem strach, že bych tomu pořádně nerozuměl a neužil si to. Stejnou obavu jsem měl i u Neocomiconu, ale obálka limitky se mi hodně líbila, a tak jsem do toho šel. A rozhodně nelituji. Měl jsem jen velmi povrchní povědomí o Lovecraftových světech, a přesto jsem nebyl ztracený. Alan Moore to napsal tak, že hlavní postavy v dialozích čtenářům Lovecrafta a jeho svět vysvětlují a zároveň rozšiřují jejich mýtus. Současně nechybí napínavé vyšetřování, akce a nahota.
Co se týče výtvarné stránky, tak nemůžu říct, že jsem její fanda. Nejvíce se mi nelíbí, jak jsou nakresleny a kolorovány detaily obličejů. Tak nějak mě zneklidňovaly i kompozice jednotlivých panelů. Ale to asi ke komiksu o Lovecraftovi patří. Občas, hlavně ze začátku, jsem měl pocit, že je kresba příliš statická. Ke konci, když už měl scénář vysoké tempo, mi to už tolik nevadilo.
Toho Lovecrafta už si konečně musím načíst!

Strašáci jsou zajímavý komiks. Zpracovává poměrně běžná témata nevšedním způsobem. Směr vyprávění je docela brzo jasný, ale cesta je klikatá a vy nevíte, co bude za další zatáčkou, natož na konci cesty. Pěkná je i kresba, která dobře pracuje s prostorem a má zajímavé barvy. Je v ní znát určitá inspirace mangou, ale našly by se v ní i jiné vlivy. Jedinou výtku budu směřovat na nepřehlednost kresby v soubojích. Jinak tomu není moc co vytknout. Povedená kniha!

Stejné tempo jako v předchozích knihách, stejně zábavné honičky a akce, a dobré zakončení série. I poslední kniha je zábavná, pokud jste smíření s tím, že se jede neustále podle stejné šablony. V této knize dal Kenichi Sonoda dohromady všechny dosud žijící postavy, aby pěkně ukončil všechny příběhové linky a s nimi celou sérii. Série Gunsmith Cats není žádný komiksový milník, ale za přečtení určitě stojí.

Do čtení třetí knihy jsem se musel trošku přemlouvat - zase ten pocit, že je to pořád to samé dokola. Taková Kobra 11. Ale potom vás Kenichi Sonoda dostane famózní automobilovou honičkou, o které byste řekli, že nemůže v komiksu fungovat. Gunsmith Cats zas a znovu dokazují, že jemné balancování na hraně jemné erotiky, automobilových honiček a nadšení pro zbraně prostě funguje a dokáže vždy pobavit.

Druhá kniha dějově i kvalitativně navazuje na první knihu. Pořád je to napínavé, akční, drsné, humorné a má to kapku erotiky. Druhou knihu jsem četl hned po té první a v jednu chvíli jsem měl trošku pocit, že je to pořád to samé. Ale přidaly se drogy a celé to najednou dostalo úplně jiný odstín. Pořád je to hodně zábavné a nemůžu jinak než hodnotit to stejně jako první knihu.

Asi jsem to nejdříve neměl dávat číst synovi, hehe :-) Jasně, přeháním, ale i tak mě Gunsmith Cats překvapily. Je to parádní - napínavé, akční, humorné, a čtenář se navíc něco dozví o zbraních. Navíc to má kapku erotiky. Parádní zábava, kterou bych rád viděl zfilmovanou. Hlavě ten "prohoz", hehe! :-)

Svůdné touhy, bohůmžel, nepřekvapily a nepřekonaly první knihu Svůdné schůzky. Musím říct, že jsem z Crewí série Erotika docela zklamaný. Buďto tam jsou sado/maso “prasárny” jako Příběh O a Justina, a nebo to jsou blbiny jako právě Svůdné touhy. Manara, který je někde mezi těmito extrémy, to pak už moc nevytrhne.
Kniha Svůdné touhy je sborníkem krátkých povídek, které mají něco společného se sexem. Je tam sice pár zajímavých a vtipných povídek, ale většina jsou jen bezzubé skeče, často s velmi podivnou pointou. Vzrušujícího tam toho moc není. Povedená kresba je také spíše výjimkou.

Abych si knihu patřičně užil a mohl srovnávat, pustil jsem si po letech Coppolův film. Ten má úžasnou atmosféru a zejména v práci se stíny je velmi hravý. Angažmá Mignoly coby výtvarníka je na něm rozhodně znát. Jenže číst knihu hned po shlédnutí filmu není úplně dobrý nápad. Kniha je totiž, bohůmžel, doslovná adaptace filmu a scénář si tak těžko udrží vaši pozornost. Do komiksových panelů jsou převedeny i prvky, které nemají v komiksu odůvodnění a nebo bez znalosti filmu nedávají smysl. Místy byl komiksový scénář příliš zkratkovitý. Těžko si umím představit, jak bych tento komiks bez znalosti filmu vnímal. Až budu mít v budoucnu chuť dát si Drákulu znovu, pak raději zvolím Coppolův film než adaptaci Roye Thomase a Mikea Mignoly.

Nikdy jsem nebyl Moebiovým nekritickým obdivovatelem a zvláště jeho scenáristickou práci jsem většinou shledával spíše jako nedostatek. Proto jsem neměl velké očekávání ani od Silver Surfera a jeho Podobenství. Slyšel jsem na něj ale tolik chvály, a to už před jeho českým vydáním, že jsem si to nemohl nechat ujít. Teď jsem vážně rád, že jsem si ho pořídil a že jsem se mýlil. Podobenství je opravdu skvělé. A to jak po příběhové stránce a po stránce jeho poselství, tak i po výtvarné stránce.
Vidět Moebiovu “evropskou” kresbu v marvelovském superhrdinském komiksu je vážně zážitek. Jeho kresba je sice plná detailů, ale zároveň je takovým zvláštním způsobem strohá. A to k tomuhle příběhu parádně sedlo. To jak nakreslil město plné mrakodrapů, detaily na Galaktusově těle a nebo šílenství davu lidí, to je úžasné.
Co se týká příběhů, tak motiv je jasný, ten je od Stana Leeho. Otázka je, nakolik má zásluhy na jeho podání a vyznění Lee a nakolik Moebius. Podobenství je krásná sonda do psychologie lidstva jako davu - nebo spíše stáda. V mnohém mi to připomnělo Supermana - Mír na Zemi, který u nás z mě neznámých příčin propadl. Připomnělo mi to tohoto Supermana nejen formátem knihy, ale i snahou zachytit chování lidstva z pohledu mimozemšťana. K oběma knihám se budu rád vracet.

V té věčné válce nakonec záleží jen na tom, kým jsi ve svém srdci. Je jedno, zda se nazýváš křesťanem, pohanem, druidem, čarodějnicí nebo hrdinou. To je jen jméno tvého meče…

Kniha obsahuje dva příběhy a oba jsou velmi odlišné. V prvním příběhu o meči krvavého boha Pat Mills vyhlásil církvi válku. Jménem Bohyně země do ní tepe zcela bez milosti a skrze svého hrdinu Slaina ji trestá za všechny její historické křivdy. Je to boží! Není to ale jenom bezduchá rubanice. Jsou tam i zajímavé myšlenky, které to celé posunují o kus výše.
Druhý příběh rozvíjí legendu o králi Artušovi. Konkrétně tu, kterou známe z filmu Excalibur z roku 1981. Je to zábavný příběh, ale kvalit toho prvního nedosahuje. Nevím, jak to vysvětlit, ale mám z toho pocit, jako kdyby za Millsem přišli a poprosili ho, aby jeden příběh napsal o Artušovi. Chybí mi v tom atmosféra a styl vyprávění z “meče” a z Rohatého boha.
Skvělé ale v této knize nejsou jenom příběhy, ale úžasná je i kresba. Na té se podílelo více autorů a výsledek si nezadá s kresbou Simona Bisleyho z Rohatého boha. Zpočátku jsem měl pocit, že kresba je stejně jako v Rohatém bohovi až příliš temná. Teď si ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ta temnota k těmto příběhům patří. Je to jako temné dunění bubnů, které má protivníky vyděsit. Jako ohnivý had z Požíračů mrtvých. Zkrátka chci říci, že to má úžasnou atmosféru.

Křeč obludnosti jej proměnila v "bestii" - v to zvíře, které dříme v každém člověku, ale poutá jej tíha civilizace.

Historii mám rád, přestože ji nemám příliš nastudovanou. Právě proto mám rád i knihy a komiksy, které mě přimějí si o ní něco víc vyhledat a přečíst. To je případ i této knihy. Pierre Christin a Enki Bilal v ní vyprávějí dva příběhy, které vás přinutí se alespoň zamyslet nad minulostí, kterou si mnozí ještě mohou pamatovat.
“Falangy černého řádu” jsou zajímavá historka, která reflektuje ozvěny občanské války ve Španělsku a společenské nálady z doby, kdy tento komiks poprvé vyšel. Kniha obsahuje také rozhovor s oběma autory, ve kterém Pierre Christin zmiňuje, že měl potřebu reagovat na společenskou shovívavost k levicovým teroristům, která jej pobuřovala. V příběhu sledujeme levicové extremistické dědky (bývalé interbrigadisty), jak přes celou Evropu pronásledují fašistické teroristické dědky (bývalé frankisty), aby je postříleli. Je docela zajímavé je při tom sledovat a pozorovat, jak jim postupně dochází dech. Hlavní pointou pak je zřejmě to, že extremismus je vždy extremismus, bez ohledu na to, jaká ideologie se za ním schovává.
Druhý příběh “Na lovu” se tváří jako něco, co je zasazeno do konkrétních historických událostí s konkrétními historickými postavami. Celé je to podpořeno i přiloženými fiktivními medailonky aktérů. Jsem docela zklamaný z faktu, že je to úplně celé smyšlené. Bez skutečného historického základu je to jen příliš ukecaný příběh.
Je to pro mě první Bilalova kniha a tak i první setkání s jeho kresbou. Ta je vymakaná a detailní. Až na stínování obličejů ve Falangách ji nemám co vytknout. Je v ní vidět určitý Bilalův vývoj mezi Falangami a Lovem. Ve Falangách mě i přes své kvality nedokázala příliš nadchnout, ale v Lovu už jsem byl spokojenější.

Kdyby tady na databázi existovaly tagy, kterými by se daly komiksy označit, pak tenhle komiks by si jeden tag zasloužil. Byl by to tag pro komiks, který vám nedá šanci se nadechnout. Komiks, který vás na začátku popadne a pustí vás až na konci. A přesto ve vás něco z něj zůstane. Jerome Charyn a François Boucq spolu vytvořili komiksy, které ve vás vyvolají širokou škálu emocí. “Čertův rypák” i “Tulipánek” připomenou, jaký hnus v sobě Sovětský svaz nejen skrýval, ale také šířil do světa. Budete cítit zhnusení, ale také údiv, uspokojení a z lehce fantastických závěrů dokonce okouzlení. Boucqova kresba je opět prvotřídní!
#jednimdechem

Asi vím, proč Frank Cho nakreslil jenom první čtyři sešity. Kreslíř jako on má určitě spoustu jiné práce, než kreslit podle špatného scénáře. Na druhou stranu jeho Skybourne také není scénářem žádné veledílo. Není také bez zajímavosti, že tento Hulk byly jeho poslední stránky pro Marvel, ve kterém mu skončila 14 let dlouhá exkluzivní smlouva s Marvelem a potom hned zdrhl do DC.
Kniha začíná několika stránkami příběhu “Mastermind Excello”, na kterých je Amadeus Cho krátce představen a já se nezdráhám nazvat to fan artem - scénář i kresbu. Nikde jinde neuvidíte Bruce Bannera jako postaršího asiata. Hlavním příběhem pak je “Choův Čas”. Jeho scénář je plytký, hodně akční a plný drobných pubertálních vtípků. Díky kresbě Franka Cho se na to alespoň dobře dívá. Od pátého sešitu je to však zase ve znamení sešupu kresby směrem k fan artu. Bohůmžel. Na tuhle knihu jsem se hodně těšil a jsem zklamaný. Ty tři hvězdičky jsou pro Franka...

Když se sejde skvělý scénář se skvělou kresbou, tak je to paráda! A tady se to podařilo na jedničku! Do kresby jsem se zamiloval v podstatě hned u prvního obrázku a scénář si mě získával s každou další bublinou. Sice přináší “jen” další kolo nekonečného souboje Batmana s Jokerem, ale tentokrát je to jiné. Přiměje vás podívat se na Batmana z jiného úhlu pohledu. Scénář vkládá Jokerovi i jeho slušňáckému alter-egu do úst naprosto logickou argumentaci a nechává je velmi šikovně manipulovat celým Gothamem. Z Jokera se stává bílý rytíř a z Batmana zase veřejný nepřítel. Všechno to dává smysl a je to tak jasné, až to děsí. Opravdu se Joker vyléčil? Jak to, že jste to Batmanovo šílenství nikdy dříve neviděli tak zřetelně? Ne, Sean Gordon Murphy není Jeff Lemire, aby vás protáhl celým spektrem emocí, ale je natolik schopným vypravěčem, že vás přinutí hltat jeho příběh a těšit se na každou další stránku. Zapomenout nesmím ani na odkazy na Batmanovu historii, ty jsou parádní a potěšily mě.

Sakryš, zase jsem se nechal nalákat ženskou na obálce a nevšiml jsem si, že to navazuje na Bendisovy Strážce Galaxie. Ti mi totiž moc nesedli. Ty dva sešity, které tady ze Strážců jsou uvedené, jsou vytržené z kontextu, tak děj nebudu ani hodnotit, ale je zde opět to strašné panelování, kdy na každé dvojstránce musíte přemýšlet, v jakém pořadí ty panely vlastně máte číst.
Co se týká druhé části s názvem “Asgardský zabiják”, tam musím pochválit pěknou kresbu a nádherné obálky jednotlivých sešitů. To se povedlo. Ale to je asi tak všechno. Děj tohoto příběhu mi připadá jako děsná slátanina. Tahle éra Strážců Galaxie, Thora, Asgardu a jiných vesmírných Marvelovských výmyslů mi prostě nesedí. Místy v tom scénáři byly zajímavé pasáže, ale občas to taky bylo zcela absurdní. Třeba když Angela doslova sebrala malé holce balón a za to, že ji ho vrátí, chtěla slíbit odměnu. Angelina milenka hned začala té malé holce popisovat Angeliny hrdinské činy a její morální kodex…wtf?! Vůbec nejhorší je, že se to celé bere hrozně vážně.

OK, tentokrát půjdu asi proti proudu. Můžete mi někdo prosím říct, co z tohoto komiksu dělá takový klenot? Bacha, následující text může působit jako spoiler. V tomto komiksu je skupina nějakých bytostí, které jsou takovým dětským způsobem pěkně kruté. Máme tady hlavní hrdinku, kladnou postavu, se kterou všichni vyj*bávají a ona nakonec pěkně vyj*be s nimi. Ale to je zcela banální zápletka bez větší hloubky. Nenabízí nic k zamyšlení a ani žádné odpovědi. Co dál? Že tam tleje v lese mrtvá holka, ve které ty bytosti bydlí? To je jen pouhá kulisa, která má pouze šokovat. Ale abych jenom nekritizoval - několikrát jsem se musel smát. Ty mrchy postupně umírají docela vtipným způsobem. Zajímavá a pěkná je kresba, kdy všechno je kreslené téměř realisticky, jen ty bytosti jsou kreslené hodně dětsky a naivně. Celý tenhle komiks je vlastně velkým grafickým vyjádřením kontrastu pěkného s ošklivým.

Kde jsem ty časy, kdy Čtyřlístek kreslený Němečkem býval v sešitu nejlepší? Odpovím si sám - stejně daleko jako moje dětství, kdy jsem jeho příběhy miloval. Tady je komiks kreslený Němečkem nejhorší a jasnou vinu na tom má scénář Richarda Svitalského. Nevím, možná se to dětem líbí, ale na mě už to nefunguje. Kopl s Jeho Morgavsou a Morgankou jsou tradičně skvělí, Nikkarin a Lennym dobrý, ale naprostá pecka je Čtyřlístek od Dana Černého.
Vyzdvihovat kresbu Dana Černého snad ani není nutné. Všichni víme jak kreslí a já mám jeho styl hodně rád. Jsem rád, že se jeho styl promítnul i do postaviček Čtyřlístku, aniž by utrpěla jejich tradiční podoba. Pochválit ale musím hlavně jeho scénář, u kterého jsem se nahlas smál. Je napsaný jak pro děti, tak i pro dospělé, a je v něm spousta vtipných nápadů. Potěšily mě také odkazy na Edgara Allana Poea v podobě Havrana a odkazu na Vraždy v ulici Morgue.

Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem westernů. Z mayovek jsem už vyrostl a ke klasickým westernům jsem si nenašel cestu. To se nedávno změnilo a zásluhu na tom mají čeští komiksoví vydavatelé. Westernů v poslední době vyšlo hodně a žádný z nich mě nezklamal. Platí to i pro tento komiks od dvou legendárních autorů - Jodorowského a Boucqa. Jodo si tentokrát odpustil veškerou mystiku a nebýt v doslovu rozboru celého Bouncera, tak bych v tom nenašel nic, co je pro něj typické. Vypráví zde několik drsných příběhů jednorukého vyhazovače z příšerně prohnilého města Barro City. Při čtení jsem měl pocit určité schématičnosti, zkratkovitosti a občas vysloveného přehrávání jako třeba v již zmíněných mayovkách, kdy cudné ženy pod tíhou emocí vykřikují příšerné banality - "Bože, jak moc tě miluji!" Když jsem se potom v doslovu dočetl, že se Jodo snažil vytvořit Shakespearovský western, tak to začalo dávat smysl. Musím říct, že ač to místy bilo do očí, tak ta občasná zkratkovitost a přehrávání atmosféře nijak neuškodilo. Všechny příběhy jsou už od začátku dobře rozehrané a hodně dobře odvyprávěné. Bouncer baví od první stránky až do posledního mrtvého parchanta.
Hodně mě překvapila Boucqova kresba. Na první pohled to totiž vypadá, jako byste listovali starým westernovým komiksem. Vypadá to velmi oldschoolově, přestože to vzniklo až v tomto tisíciletí. Boucq zde na čtenáře dobře přenáší dojem rozlehlých kaňonů a vyprahlých skal a skvěle zobrazuje dynamiku ženoucích se koní a divokých přestřelek. Zajímavá je i jeho práce se stíny. K tomuhle komiksu se bude dobře vracet.

Poměrně často se mi stává, že se na nějaký komiks dlouho a hodně těším, v duchu už si pomalu připravuji oslavný komentář, a potom jsem při čtení zklamaný. Tvorbu Stjepana Šejiće mám rád. Líbí se mi jeho scénáře a líbí se mi jeho kresba. To všechno v Harleen je a přesto jsem měl problém se do ní začíst.
Šejićovy scénáře jsou hrozně ukecané. Rozpoložení a myšlenkové pochody hrdinů rozebírá Šejić do mrtě. V tom je vlastně unikátní. Protože ať už dělá komiks o sado-maso holkách a nebo o super padouších, tak je vždy popisuje především jako skutečné lidi, kteří mají tužby, důvody a spoustu pochybností. V Harleen nám Šejić připomíná, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a ukazuje pozvolný přerod idealistické psychiatričky v šílenou sociopatku. Nejsem schopen říct, nakolik ve svém příběhu pracuje se známými klišé a kolik je jeho vlastní invence, každopádně jeho vyprávění funguje a je velmi uvěřitelné. Chápete, proč doktorka Harleen Quinzelová Jokerovi podlehla, a zároveň obdivujete manipulativní schopnosti a charisma Jokera. Navíc scénář nepostrádá typický Šejićův humor.
Největší překvapení mě čekalo v kresbě. Jak jsem už psal, mám Šejićovu kresbu rád, ale až u Harleen jsem si všimnul, jak je v detailu hrubá. Jakoby šlo jen o rychlé skici, které jsou navíc jen narychlo vybarvené, bez snahy držet se obrysů. Nahlédnutím do Sunstone a do Death Vigil jsem si ověřil, že tak kreslí vždycky, jenom jsem si to dříve neuvědomoval. Možná je to kvůli zvětšenému formátu Harleen. Když jsem se však nesoustředil na detaily, ale na obraz jako celek, tak je jeho kresba úžasná, nepostrádá nápady a některé výjevy jsou doslova epické.

Darwin: Plavba na lodi Beagle je někde mezi učebnicí a dobrodružným příběhem, ale zároveň není ani jedním. Jistě, dá se argumentovat faktem, že věda je dobrodružství a já proti tomu nebudu protestovat, ale pokud jde někdo čistě po historických faktech a detailech evoluční teorie a nebo čistě po akci, tak spokojený zřejmě nebude. Pro děti a mládež ale bude tato kniha jistě ideálním zdrojem vědomostí. Užít si ji ale mohou i dospělí. Moje hodnocení se vztahuje na přesně tohle zacílení knihy.
Ve stručnosti kniha popisuje Darwinovu cestu kolem světa a jeho úžas nad nově objevenou faunou a flórou. Darwin zde staví svá vědecká pozorování vůči tomu, co tvrdí bible. Důležitá je u tohoto komiksu kresba. Ta sice odbývá ztvárnění lidí, ale o to pečlivější byl Jérémie Royer při kresbě přírody a veškerého zvířectva. Jistě, dokáži si představit ještě lepší, detailnější a realističtější kresbu, ale pro toto vyprávění je Royerova kresba dostačující. Obzvláště se mi líbily celostránkové kresby kombinující podhled pod i nad hladinu moře.

Zpočátku jsem si k tomuhle Conanovi nemohl najít cestu, ale nakonec jsem docela spokojený. Jak se scénářem, tak s kresbou. Mám akorát pocit, že některé povídky byly příliš uspěchané a některé části ani nejsou povídkami, ale spíše shrnutím určité části Conanova života. Má to však i své silné momenty.

“Jedna malá holka dala jedný malý holce ruce kolem ramen”

Páni, tak tohle bylo skvělé! Od Tonyho Sandovala mám už doma Doomboye, který se mi hodně líbil svým nápadem, atmosférou a kresbou. Proto jsem už věděl, co od něj ve Vodním hadovi můžu zhruba čekat. Přesto jsem se trošku obával, aby to nebylo příliš surreálné a abych po velkém natěšení jsem nebyl o to víc zklamaný. A víte co? Jsem nadšený! Tony Sandoval má obrovskou fantazii a imaginaci, a geniálně to svou kresbou a také scénářem dokáže přenést na čtenáře! Jeho obrazy jsou opravdu podmanivé a při čtení jsem doslova hltal každý tah jeho tužky. Sandoval má evidentně rád moře, protože v jeho komiksech se často objevují mořské motivy, a to jejich atmosféru příjemně ozvláštňuje.
Vodní had je letní dívčí dobrodružství spojené s fantasy hororem. Zní to divoce, ale funguje to. Já jsem se při čtení smál, měl jsem husí kůži a jednou mi dokonce přeběhl mráz po zádech. Prostě jsem si tu knihu skvěle užil. Zmínit musím i provedení knihy - až ji uvidíte naživo, tak ji prostě budete chtít, je nádherná.

Pro zajímavost dodám, že ve Vodním hadovi si střihl nenápadné cameo Doomboy.

Třetí díl se po politickém dobrodružství vrací ke starému dobrému londýnskému podsvětí. Naše partička malých detektivů z East Endu dostává od Sherlocka Holmese nový úkol, který se však nečekaně zkomplikuje a zamotá. Scénář je opět perfektní a dobře vybalancovaný mezi klukovským dobrodružstvím a detektivkou. Dobře funguje i chemie mezi hlavními hrdiny, kteří se mezi sebou neustále vzájemně dobírají, ale když na to přijde, tak se na sebe mohou spolehnout. Kresba je stále hodně barevná a hravá, ale k tomuto stylu příběhu to prostě sedne. Moc pěkně jsou zde také rozfázované honičky a souboje.

Tahle partička mě prostě baví! Oproti prvnímu dílu, který byl tak nějak veselejší, se ve druhém díle hraje na temnější notu a začínají se počítat mrtví. Do hry vstupuje politika (možná až moc) a čtyřka přátel z Baker Street se zaplétá do událostí, které zdaleka přesahují klukovské rošťárny. Musím říci, že mi více seděl první díl, ale i tento jsem si užil a těším se na pokračování.

Vůbec nevím, jak mám tohle ohodnotit. Na Zarova jsem se hrozně těšil, protože mě nalákala ukázka. Musím říct, že ta ukázka vůbec nelhala a celá kniha je přesně taková jako ta ukázka - velká a parádně nakreslená rubanice v džungli. I ten scénář je dobrý v rámci toho, co má odvyprávět. Sylvain Runberg prostě nahnal do džungle lidi a čtenář potom sleduje, jak to dopadne. A právě tady vidím největší problém. Bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Nedokázal jsem si najít kladný vztah k ani jedné z postav. Runberg všechny už na začátku vylíčil jako pěkné svině a oni to pak svým konáním jenom potvrzují. Jenže pokud nikomu nefandíte, tak je to trošku nuda. I přesto hodnotím Zarova jako nadprůměrný komiks. Kresba Françoise Miville-Deschênese je pěkná a tu džungli vystihl skvěle. Až se podívám na film, na který tento komiks navazuje, a přečtu si Zarova znovu, pak ho možná budu hodnotit ještě lépe.

Páni, tak tohle vyeskalovalo rychle! Přestože je celý komiks odvyprávěn v jednom jediném evropském albu, tak mu vůbec nic nechybí. Scénář je naprosto precizní, a to říkám i přesto, že jsem mu v jednu chvíli trošku nevěřil. Začíná rychlým, ale velmi dobrým představením postav, jejich vztahu a motivace. No a jak jsem psal, potom to velmi rychle vyeskaluje. Ale na rozdíl od Sykese tady nemáte šanci odhadnout, jak to skončí. To je na tom komiksu asi úplně nejlepší - scénář Jérôma Félixe je naprosto nepředvídatelný a neustále překvapuje.
Ale možná že na tom komiksu není nejlepší ten scénář, ale jeho kresba. Ta je úžasná a je plná promyšlených detailů, které vás vtáhnou do děje. Jsou to takové ty detaily, které by tam vůbec být nemusely, ale když si jich všimnete, tak si řeknete, že Paul Gastine je prostě génius. Za zmínku stojí i jeho barvy, které nejsou šedivé či vybledlé, jak by mohl někdo od drsného komiksu čekat, ale jsou pěkně syté a dívá se na to fakt dobře.
Tenhle komiks je parádní jízda až do poslední stránky!

Velice krátká prvotina Martiny Fischmeister, která na pouhých třinácti stránkách ztvárňuje mexickou legendu La Loba. Výtvarná stránka je zdařilá a hlavně osobitá, což je vždy dobře. Snad jenom občas by si některé věci zasloužily více detailů, protože například plamen ohně realizovaný několika tlustými barevnými čárkami neodpovídá detailnějšímu okolí. Scénář přináší spoustu otázek a nejsem si jistý, zda je to záměr či nedostatek. Celková atmosféra je však dobrá a je škoda, že to celé není delší. Původní legenda je sice krátká, ale pár stránek navíc by tomu prospělo. Celkový dojem je však velmi dobrý.

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

Tak tohle je hodně zběsilý komiks! Má ujeté nápady jako Stopařův průvodce Douglase Adamse a šílené stroje jako od Káji Saudka. A má toho mnohem víc. Věděl jsem, že je to komiks především pro děti, ale zároveň jsem o něm slyšel, že pobaví celou rodinu a že je skvělý. Ze začátku jsem byl ale hodně zklamaný. Přišlo mi to příliš dětské a říkal jsem si, že to za rok nebo za dva věnuji malé neteři, která teprve půjde do školy. Ta by se divila… Poměrně brzy jsem totiž odhalil rafinovanost Thompsonova vyprávění. Do všech těch příšerek, barviček a velrybích průjmů totiž ukryl spoustu společenských a sociálních témat, které by tak malé dítě asi ještě těžko chápalo. Nabušený není ale jenom scénář. Kresba vás dostane taky. Craigovi Thompsonovi ten komiks musel dát neuvěřitelnou práci. Kresba není ani zdaleka realistická, spíše naopak - je velmi zjednodušující, ale je v ní tolik detailů, že se to málokdy vidí. Vyzdvihnout musím i to, jak Thompson pracuje s panely a s prostorem. Jeho vnější pohledy kombinované s průřezy jsou fantastické! Budu si tu knihu muset brzy znovu otevřít, abych si znovu a pořádně prohlédl všechny obrázky. V souvislosti s tím musím ocenit i Paseku za překlad a za zapracování všech překladů do obrázků. Celé to podtrhují skvělé barvy Dave Stewarta. Fajnová záležitost tihle Kosmo Knedlíci!

Perfektní! Tohle jsem si užil od začátku do konce. Přečetl jsem to na jeden zátah a téměř jedním dechem. Bylo to jako sledovat skvělý film. Má to parádní atmosféru, dobré tempo, fajn kresbu. Ten hlavní námět není kdoví jak originální, a ve filmu jsem už něco podobného určitě viděl, ale tady je vážně úžasně vyprávěno. Za pár let si to rád dám znova.

Smíchejte Knihu Exodus s Matrixem a dochuťte to špetkou Incalu - Voila! Máme tady Technokněží! Těžko říct proč tato kniha vznikla. Patří sice do vesmíru Incalu, ale kromě názvu samotné církve a její touhy vyhladit všechno živé to má s Incalem anebo s Metabarony pramálo společného. Dokonce zde technocírkvi v Technovatikánu nešéfuje technopapež, ale nejvyšší technokněz.
Kniha sleduje tři dějové linky, z nichž dvě jsou, stejně jako v Metabaronech, vyprávěny v té třetí. Nejvyšší technokněz, stejně jako Mojžíš, prchá se svými ovečkami do země zaslíbené. Cestou řeší nepříjemnosti a nebo se svou mluvící krysou diktuje své paměti a vzpomínky. Vzpomíná na své dětství a na to, jak prošel jako nůž máslem všemi úrovněmi technocírkve a v každé úrovni skoro všechny vykydlil, protože on je vyvolený a umí obechcat Matrix. Nejhorší je, že si pořád stěžuje, jak celý život trpěl, protože musel tu zvrácenou hru s technocírkví naoko hrát, aby je porazil. Jedním z motivů knihy Technokněží je cesta od života obklopeného technikou k životu, kde jsou důležitější osobní vztahy mezi lidmi. Jodo se zde více věnuje technice a počítačům a je to tristní. V jeho případě je veškerý hardware pouhou dutou schránkou na ezo-metafyzické cosi. Paleočert aby se v tom vyznal. Naštěstí je jedna z příběhových linek o pirátech a o lásce a ta je čistě pulpová, bez všech těch ezo kravin. Vůbec největší problém Technokněžích je ale absence humoru. Bere se to hrozně vážně a čtenář se potom musí těma nesmyslama doslova prokousávat.
Žádný zázrak není ani kresba a barvy. Na první pohled se může zdát pěkná, ale je to tak nějak počítačové a synteticky sterilní. Ve srovnání s Incaly a s Metabarony rozhodně neobstojí. Kdysi jsem Technokněží četl s pirátským překladem a tuším, že se mi to tenkrát líbilo. Teď jsem se s tím trápil a nudil se.

Zklamaní… Napojení Posledního Incalu na předchozí knihy je komplikovanější, než bylo napojení Incalu na Před Incalem. Jodo použil scenáristickou berličku v podobě alternativního vesmíru a to jenom proto, aby opět odvyprávěl příběh o záchraně vesmíru, stejně jako v Incalu. Dokonce i ta hrozba je dost podobná. Tentokráte jde ale o všechny možné vesmíry, což stejně bude většině čtenářů úplně jedno. Příběh Posledního Incalu navazuje, stejně jako Incal, na události z Před Incalem. V tomhle vesmíru se totiž Incal vůbec nestal. To je lehce matoucí, protože Difool si to pamatuje. Příběh Posledního Incalu o dost jednodušší a přímočařejší, než je Incal, což je kupodivu na škodu. Zabaví, ale nenadchne.
Co se týká výtvarné stránky, tak ta se Josému Ladrönnovi vážně povedla. Zvláště když se to srovná s původní první částí kreslenou Moebiem (Po Incalu) - ta je špatně kresebně i scenáristicky.