Do čtení třetí knihy jsem se musel trošku přemlouvat - zase ten pocit, že je to pořád to samé dokola. Taková Kobra 11. Ale potom vás Kenichi Sonoda dostane famózní automobilovou honičkou, o které byste řekli, že nemůže v komiksu fungovat. Gunsmith Cats zas a znovu dokazují, že jemné balancování na hraně jemné erotiky, automobilových honiček a nadšení pro zbraně prostě funguje a dokáže vždy pobavit.

Druhá kniha dějově i kvalitativně navazuje na první knihu. Pořád je to napínavé, akční, drsné, humorné a má to kapku erotiky. Druhou knihu jsem četl hned po té první a v jednu chvíli jsem měl trošku pocit, že je to pořád to samé. Ale přidaly se drogy a celé to najednou dostalo úplně jiný odstín. Pořád je to hodně zábavné a nemůžu jinak než hodnotit to stejně jako první knihu.

Asi jsem to nejdříve neměl dávat číst synovi, hehe :-) Jasně, přeháním, ale i tak mě Gunsmith Cats překvapily. Je to parádní - napínavé, akční, humorné, čtenář se něco dozví o zbraních. Navíc to má kapku erotiky. Parádní zábava, kterou bych rád viděl zfilmovanou. Hlavě ten "prohoz", hehe! :-)

Svůdné touhy, bohůmžel, nepřekvapily a nepřekonaly první knihu Svůdné schůzky. Musím říct, že jsem z Crewí série Erotika docela zklamaný. Buďto tam jsou sado/maso “prasárny” jako Příběh O a Justina, a nebo to jsou blbiny jako právě Svůdné touhy. Manara, který je někde mezi těmito extrémy, to pak už moc nevytrhne.
Kniha Svůdné touhy je sborníkem krátkých povídek, které mají něco společného se sexem. Je tam sice pár zajímavých a vtipných povídek, ale většina jsou jen bezzubé skeče, často s velmi podivnou pointou. Vzrušujícího tam toho moc není. Povedená kresba je také spíše výjimkou.

Abych si knihu patřičně užil a mohl srovnávat, pustil jsem si po letech Coppolův film. Ten má úžasnou atmosféru a zejména v práci se stíny je velmi hravý. Angažmá Mignoly coby výtvarníka je na něm rozhodně znát. Jenže číst knihu hned po shlédnutí filmu není úplně dobrý nápad. Kniha je totiž, bohůmžel, doslovná adaptace filmu a scénář si tak těžko udrží vaši pozornost. Do komiksových panelů jsou převedeny i prvky, které nemají v komiksu odůvodnění a nebo bez znalosti filmu nedávají smysl. Místy byl komiksový scénář příliš zkratkovitý. Těžko si umím představit, jak bych tento komiks bez znalosti filmu vnímal. Až budu mít v budoucnu chuť dát si Drákulu znovu, pak raději zvolím Coppolův film než adaptaci Roye Thomase a Mikea Mignoly.

Nikdy jsem nebyl Moebiovým nekritickým obdivovatelem a zvláště jeho scenáristickou práci jsem většinou shledával spíše jako nedostatek. Proto jsem neměl velké očekávání ani od Silver Surfera a jeho Podobenství. Slyšel jsem na něj ale tolik chvály, a to už před jeho českým vydáním, že jsem si to nemohl nechat ujít. Teď jsem vážně rád, že jsem si ho pořídil a že jsem se mýlil. Podobenství je opravdu skvělé. A to jak po příběhové stránce a po stránce jeho poselství, tak i po výtvarné stránce.
Vidět Moebiovu “evropskou” kresbu v marvelovském superhrdinském komiksu je vážně zážitek. Jeho kresba je sice plná detailů, ale zároveň je takovým zvláštním způsobem strohá. A to k tomuhle příběhu parádně sedlo. To jak nakreslil město plné mrakodrapů, detaily na Galaktusově těle a nebo šílenství davu lidí, to je úžasné.
Co se týká příběhů, tak motiv je jasný, ten je od Stana Leeho. Otázka je, nakolik má zásluhy na jeho podání a vyznění Lee a nakolik Moebius. Podobenství je krásná sonda do psychologie lidstva jako davu - nebo spíše stáda. V mnohém mi to připomnělo Supermana - Mír na Zemi, který u nás z mě neznámých příčin propadl. Připomnělo mi to tohoto Supermana nejen formátem knihy, ale i snahou zachytit chování lidstva z pohledu mimozemšťana. K oběma knihám se budu rád vracet.

V té věčné válce nakonec záleží jen na tom, kým jsi ve svém srdci. Je jedno, zda se nazýváš křesťanem, pohanem, druidem, čarodějnicí nebo hrdinou. To je jen jméno tvého meče…

Kniha obsahuje dva příběhy a oba jsou velmi odlišné. V prvním příběhu o meči krvavého boha Pat Mills vyhlásil církvi válku. Jménem Bohyně země do ní tepe zcela bez milosti a skrze svého hrdinu Slaina ji trestá za všechny její historické křivdy. Je to boží! Není to ale jenom bezduchá rubanice. Jsou tam i zajímavé myšlenky, které to celé posunují o kus výše.
Druhý příběh rozvíjí legendu o králi Artušovi. Konkrétně tu, kterou známe z filmu Excalibur z roku 1981. Je to zábavný příběh, ale kvalit toho prvního nedosahuje. Nevím, jak to vysvětlit, ale mám z toho pocit, jako kdyby za Millsem přišli a poprosili ho, aby jeden příběh napsal o Artušovi. Chybí mi v tom atmosféra a styl vyprávění z “meče” a z Rohatého boha.
Skvělé ale v této knize nejsou jenom příběhy, ale úžasná je i kresba. Na té se podílelo více autorů a výsledek si nezadá s kresbou Simona Bisleyho z Rohatého boha. Zpočátku jsem měl pocit, že kresba je stejně jako v Rohatém bohovi až příliš temná. Teď si ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ta temnota k těmto příběhům patří. Je to jako temné dunění bubnů, které má protivníky vyděsit. Jako ohnivý had z Požíračů mrtvých. Zkrátka chci říci, že to má úžasnou atmosféru.

Křeč obludnosti jej proměnila v "bestii" - v to zvíře, které dříme v každém člověku, ale poutá jej tíha civilizace.

Historii mám rád, přestože ji nemám příliš nastudovanou. Právě proto mám rád i knihy a komiksy, které mě přimějí si o ní něco víc vyhledat a přečíst. To je případ i této knihy. Pierre Christin a Enki Bilal v ní vyprávějí dva příběhy, které vás přinutí se alespoň zamyslet nad minulostí, kterou si mnozí ještě mohou pamatovat.
“Falangy černého řádu” jsou zajímavá historka, která reflektuje ozvěny občanské války ve Španělsku a společenské nálady z doby, kdy tento komiks poprvé vyšel. Kniha obsahuje také rozhovor s oběma autory, ve kterém Pierre Christin zmiňuje, že měl potřebu reagovat na společenskou shovívavost k levicovým teroristům, která jej pobuřovala. V příběhu sledujeme levicové extremistické dědky (bývalé interbrigadisty), jak přes celou Evropu pronásledují fašistické teroristické dědky (bývalé frankisty), aby je postříleli. Je docela zajímavé je při tom sledovat a pozorovat, jak jim postupně dochází dech. Hlavní pointou pak je zřejmě to, že extremismus je vždy extremismus, bez ohledu na to, jaká ideologie se za ním schovává.
Druhý příběh “Na lovu” se tváří jako něco, co je zasazeno do konkrétních historických událostí s konkrétními historickými postavami. Celé je to podpořeno i přiloženými fiktivními medailonky aktérů. Jsem docela zklamaný z faktu, že je to úplně celé smyšlené. Bez skutečného historického základu je to jen příliš ukecaný příběh.
Je to pro mě první Bilalova kniha a tak i první setkání s jeho kresbou. Ta je vymakaná a detailní. Až na stínování obličejů ve Falangách ji nemám co vytknout. Je v ní vidět určitý Bilalův vývoj mezi Falangami a Lovem. Ve Falangách mě i přes své kvality nedokázala příliš nadchnout, ale v Lovu už jsem byl spokojenější.

Kdyby tady na databázi existovaly tagy, kterými by se daly komiksy označit, pak tenhle komiks by si jeden tag zasloužil. Byl by to tag pro komiks, který vám nedá šanci se nadechnout. Komiks, který vás na začátku popadne a pustí vás až na konci. A přesto ve vás něco z něj zůstane. Jerome Charyn a François Boucq spolu vytvořili komiksy, které ve vás vyvolají širokou škálu emocí. “Čertův rypák” i “Tulipánek” připomenou, jaký hnus v sobě Sovětský svaz nejen skrýval, ale také šířil do světa. Budete cítit zhnusení, ale také údiv, uspokojení a z lehce fantastických závěrů dokonce okouzlení. Boucqova kresba je opět prvotřídní!
#jednimdechem

Asi vím, proč Frank Cho nakreslil jenom první čtyři sešity. Kreslíř jako on má určitě spoustu jiné práce, než kreslit podle špatného scénáře. Na druhou stranu jeho Skybourne také není scénářem žádné veledílo. Není také bez zajímavosti, že tento Hulk byly jeho poslední stránky pro Marvel, ve kterém mu skončila 14 let dlouhá exkluzivní smlouva s Marvelem a potom hned zdrhl do DC.
Kniha začíná několika stránkami příběhu “Mastermind Excello”, na kterých je Amadeus Cho krátce představen a já se nezdráhám nazvat to fan artem - scénář i kresbu. Nikde jinde neuvidíte Bruce Bannera jako postaršího asiata. Hlavním příběhem pak je “Choův Čas”. Jeho scénář je plytký, hodně akční a plný drobných pubertálních vtípků. Díky kresbě Franka Cho se na to alespoň dobře dívá. Od pátého sešitu je to však zase ve znamení sešupu kresby směrem k fan artu. Bohůmžel. Na tuhle knihu jsem se hodně těšil a jsem zklamaný. Ty tři hvězdičky jsou pro Franka...

Když se sejde skvělý scénář se skvělou kresbou, tak je to paráda! A tady se to podařilo na jedničku! Do kresby jsem se zamiloval v podstatě hned u prvního obrázku a scénář si mě získával s každou další bublinou. Sice přináší “jen” další kolo nekonečného souboje Batmana s Jokerem, ale tentokrát je to jiné. Přiměje vás podívat se na Batmana z jiného úhlu pohledu. Scénář vkládá Jokerovi i jeho slušňáckému alter-egu do úst naprosto logickou argumentaci a nechává je velmi šikovně manipulovat celým Gothamem. Z Jokera se stává bílý rytíř a z Batmana zase veřejný nepřítel. Všechno to dává smysl a je to tak jasné, až to děsí. Opravdu se Joker vyléčil? Jak to, že jste to Batmanovo šílenství nikdy dříve neviděli tak zřetelně? Ne, Sean Gordon Murphy není Jeff Lemire, aby vás protáhl celým spektrem emocí, ale je natolik schopným vypravěčem, že vás přinutí hltat jeho příběh a těšit se na každou další stránku. Zapomenout nesmím ani na odkazy na Batmanovu historii, ty jsou parádní a potěšily mě.

Sakryš, zase jsem se nechal nalákat ženskou na obálce a nevšiml jsem si, že to navazuje na Bendisovy Strážce Galaxie. Ti mi totiž moc nesedli. Ty dva sešity, které tady ze Strážců jsou uvedené, jsou vytržené z kontextu, tak děj nebudu ani hodnotit, ale je zde opět to strašné panelování, kdy na každé dvojstránce musíte přemýšlet, v jakém pořadí ty panely vlastně máte číst.
Co se týká druhé části s názvem “Asgardský zabiják”, tam musím pochválit pěknou kresbu a nádherné obálky jednotlivých sešitů. To se povedlo. Ale to je asi tak všechno. Děj tohoto příběhu mi připadá jako děsná slátanina. Tahle éra Strážců Galaxie, Thora, Asgardu a jiných vesmírných Marvelovských výmyslů mi prostě nesedí. Místy v tom scénáři byly zajímavé pasáže, ale občas to taky bylo zcela absurdní. Třeba když Angela doslova sebrala malé holce balón a za to, že ji ho vrátí, chtěla slíbit odměnu. Angelina milenka hned začala té malé holce popisovat Angeliny hrdinské činy a její morální kodex…wtf?! Vůbec nejhorší je, že se to celé bere hrozně vážně.

OK, tentokrát půjdu asi proti proudu. Můžete mi někdo prosím říct, co z tohoto komiksu dělá takový klenot? Bacha, následující text může působit jako spoiler. V tomto komiksu je skupina nějakých bytostí, které jsou takovým dětským způsobem pěkně kruté. Máme tady hlavní hrdinku, kladnou postavu, se kterou všichni vyj*bávají a ona nakonec pěkně vyj*be s nimi. Ale to je zcela banální zápletka bez větší hloubky. Nenabízí nic k zamyšlení a ani žádné odpovědi. Co dál? Že tam tleje v lese mrtvá holka, ve které ty bytosti bydlí? To je jen pouhá kulisa, která má pouze šokovat. Ale abych jenom nekritizoval - několikrát jsem se musel smát. Ty mrchy postupně umírají docela vtipným způsobem. Zajímavá a pěkná je kresba, kdy všechno je kreslené téměř realisticky, jen ty bytosti jsou kreslené hodně dětsky a naivně. Celý tenhle komiks je vlastně velkým grafickým vyjádřením kontrastu pěkného s ošklivým.

Kde jsem ty časy, kdy Čtyřlístek kreslený Němečkem býval v sešitu nejlepší? Odpovím si sám - stejně daleko jako moje dětství, kdy jsem jeho příběhy miloval. Tady je komiks kreslený Němečkem nejhorší a jasnou vinu na tom má scénář Richarda Svitalského. Nevím, možná se to dětem líbí, ale na mě už to nefunguje. Kopl s Jeho Morgavsou a Morgankou jsou tradičně skvělí, Nikkarin a Lennym dobrý, ale naprostá pecka je Čtyřlístek od Dana Černého.
Vyzdvihovat kresbu Dana Černého snad ani není nutné. Všichni víme jak kreslí a já mám jeho styl hodně rád. Jsem rád, že se jeho styl promítnul i do postaviček Čtyřlístku, aniž by utrpěla jejich tradiční podoba. Pochválit ale musím hlavně jeho scénář, u kterého jsem se nahlas smál. Je napsaný jak pro děti, tak i pro dospělé, a je v něm spousta vtipných nápadů. Potěšily mě také odkazy na Edgara Allana Poea v podobě Havrana a odkazu na Vraždy v ulici Morgue.

Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem westernů. Z mayovek jsem už vyrostl a ke klasickým westernům jsem si nenašel cestu. To se nedávno změnilo a zásluhu na tom mají čeští komiksoví vydavatelé. Westernů v poslední době vyšlo hodně a žádný z nich mě nezklamal. Platí to i pro tento komiks od dvou legendárních autorů - Jodorowského a Boucqa. Jodo si tentokrát odpustil veškerou mystiku a nebýt v doslovu rozboru celého Bouncera, tak bych v tom nenašel nic, co je pro něj typické. Vypráví zde několik drsných příběhů jednorukého vyhazovače z příšerně prohnilého města Barro City. Při čtení jsem měl pocit určité schématičnosti, zkratkovitosti a občas vysloveného přehrávání jako třeba v již zmíněných mayovkách, kdy cudné ženy pod tíhou emocí vykřikují příšerné banality - "Bože, jak moc tě miluji!" Když jsem se potom v doslovu dočetl, že se Jodo snažil vytvořit Shakespearovský western, tak to začalo dávat smysl. Musím říct, že ač to místy bilo do očí, tak ta občasná zkratkovitost a přehrávání atmosféře nijak neuškodilo. Všechny příběhy jsou už od začátku dobře rozehrané a hodně dobře odvyprávěné. Bouncer baví od první stránky až do posledního mrtvého parchanta.
Hodně mě překvapila Boucqova kresba. Na první pohled to totiž vypadá, jako byste listovali starým westernovým komiksem. Vypadá to velmi oldschoolově, přestože to vzniklo až v tomto tisíciletí. Boucq zde na čtenáře dobře přenáší dojem rozlehlých kaňonů a vyprahlých skal a skvěle zobrazuje dynamiku ženoucích se koní a divokých přestřelek. Zajímavá je i jeho práce se stíny. K tomuhle komiksu se bude dobře vracet.

Poměrně často se mi stává, že se na nějaký komiks dlouho a hodně těším, v duchu už si pomalu připravuji oslavný komentář, a potom jsem při čtení zklamaný. Tvorbu Stjepana Šejiće mám rád. Líbí se mi jeho scénáře a líbí se mi jeho kresba. To všechno v Harleen je a přesto jsem měl problém se do ní začíst.
Šejićovy scénáře jsou hrozně ukecané. Rozpoložení a myšlenkové pochody hrdinů rozebírá Šejić do mrtě. V tom je vlastně unikátní. Protože ať už dělá komiks o sado-maso holkách a nebo o super padouších, tak je vždy popisuje především jako skutečné lidi, kteří mají tužby, důvody a spoustu pochybností. V Harleen nám Šejić připomíná, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a ukazuje pozvolný přerod idealistické psychiatričky v šílenou sociopatku. Nejsem schopen říct, nakolik ve svém příběhu pracuje se známými klišé a kolik je jeho vlastní invence, každopádně jeho vyprávění funguje a je velmi uvěřitelné. Chápete, proč doktorka Harleen Quinzelová Jokerovi podlehla, a zároveň obdivujete manipulativní schopnosti a charisma Jokera. Navíc scénář nepostrádá typický Šejićův humor.
Největší překvapení mě čekalo v kresbě. Jak jsem už psal, mám Šejićovu kresbu rád, ale až u Harleen jsem si všimnul, jak je v detailu hrubá. Jakoby šlo jen o rychlé skici, které jsou navíc jen narychlo vybarvené, bez snahy držet se obrysů. Nahlédnutím do Sunstone a do Death Vigil jsem si ověřil, že tak kreslí vždycky, jenom jsem si to dříve neuvědomoval. Možná je to kvůli zvětšenému formátu Harleen. Když jsem se však nesoustředil na detaily, ale na obraz jako celek, tak je jeho kresba úžasná, nepostrádá nápady a některé výjevy jsou doslova epické.

Darwin: Plavba na lodi Beagle je někde mezi učebnicí a dobrodružným příběhem, ale zároveň není ani jedním. Jistě, dá se argumentovat faktem, že věda je dobrodružství a já proti tomu nebudu protestovat, ale pokud jde někdo čistě po historických faktech a detailech evoluční teorie a nebo čistě po akci, tak spokojený zřejmě nebude. Pro děti a mládež ale bude tato kniha jistě ideálním zdrojem vědomostí. Užít si ji ale mohou i dospělí. Moje hodnocení se vztahuje na přesně tohle zacílení knihy.
Ve stručnosti kniha popisuje Darwinovu cestu kolem světa a jeho úžas nad nově objevenou faunou a flórou. Darwin zde staví svá vědecká pozorování vůči tomu, co tvrdí bible. Důležitá je u tohoto komiksu kresba. Ta sice odbývá ztvárnění lidí, ale o to pečlivější byl Jérémie Royer při kresbě přírody a veškerého zvířectva. Jistě, dokáži si představit ještě lepší, detailnější a realističtější kresbu, ale pro toto vyprávění je Royerova kresba dostačující. Obzvláště se mi líbily celostránkové kresby kombinující podhled pod i nad hladinu moře.

Zpočátku jsem si k tomuhle Conanovi nemohl najít cestu, ale nakonec jsem docela spokojený. Jak se scénářem, tak s kresbou. Mám akorát pocit, že některé povídky byly příliš uspěchané a některé části ani nejsou povídkami, ale spíše shrnutím určité části Conanova života. Má to však i své silné momenty.

“Jedna malá holka dala jedný malý holce ruce kolem ramen”

Páni, tak tohle bylo skvělé! Od Tonyho Sandovala mám už doma Doomboye, který se mi hodně líbil svým nápadem, atmosférou a kresbou. Proto jsem už věděl, co od něj ve Vodním hadovi můžu zhruba čekat. Přesto jsem se trošku obával, aby to nebylo příliš surreálné a abych po velkém natěšení jsem nebyl o to víc zklamaný. A víte co? Jsem nadšený! Tony Sandoval má obrovskou fantazii a imaginaci, a geniálně to svou kresbou a také scénářem dokáže přenést na čtenáře! Jeho obrazy jsou opravdu podmanivé a při čtení jsem doslova hltal každý tah jeho tužky. Sandoval má evidentně rád moře, protože v jeho komiksech se často objevují mořské motivy, a to jejich atmosféru příjemně ozvláštňuje.
Vodní had je letní dívčí dobrodružství spojené s fantasy hororem. Zní to divoce, ale funguje to. Já jsem se při čtení smál, měl jsem husí kůži a jednou mi dokonce přeběhl mráz po zádech. Prostě jsem si tu knihu skvěle užil. Zmínit musím i provedení knihy - až ji uvidíte naživo, tak ji prostě budete chtít, je nádherná.

Pro zajímavost dodám, že ve Vodním hadovi si střihl nenápadné cameo Doomboy.

Třetí díl se po politickém dobrodružství vrací ke starému dobrému londýnskému podsvětí. Naše partička malých detektivů z East Endu dostává od Sherlocka Holmese nový úkol, který se však nečekaně zkomplikuje a zamotá. Scénář je opět perfektní a dobře vybalancovaný mezi klukovským dobrodružstvím a detektivkou. Dobře funguje i chemie mezi hlavními hrdiny, kteří se mezi sebou neustále vzájemně dobírají, ale když na to přijde, tak se na sebe mohou spolehnout. Kresba je stále hodně barevná a hravá, ale k tomuto stylu příběhu to prostě sedne. Moc pěkně jsou zde také rozfázované honičky a souboje.

Tahle partička mě prostě baví! Oproti prvnímu dílu, který byl tak nějak veselejší, se ve druhém díle hraje na temnější notu a začínají se počítat mrtví. Do hry vstupuje politika (možná až moc) a čtyřka přátel z Baker Street se zaplétá do událostí, které zdaleka přesahují klukovské rošťárny. Musím říci, že mi více seděl první díl, ale i tento jsem si užil a těším se na pokračování.

Vůbec nevím, jak mám tohle ohodnotit. Na Zarova jsem se hrozně těšil, protože mě nalákala ukázka. Musím říct, že ta ukázka vůbec nelhala a celá kniha je přesně taková jako ta ukázka - velká a parádně nakreslená rubanice v džungli. I ten scénář je dobrý v rámci toho, co má odvyprávět. Sylvain Runberg prostě nahnal do džungle lidi a čtenář potom sleduje, jak to dopadne. A právě tady vidím největší problém. Bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Nedokázal jsem si najít kladný vztah k ani jedné z postav. Runberg všechny už na začátku vylíčil jako pěkné svině a oni to pak svým konáním jenom potvrzují. Jenže pokud nikomu nefandíte, tak je to trošku nuda. I přesto hodnotím Zarova jako nadprůměrný komiks. Kresba Françoise Miville-Deschênese je pěkná a tu džungli vystihl skvěle. Až se podívám na film, na který tento komiks navazuje, a přečtu si Zarova znovu, pak ho možná budu hodnotit ještě lépe.

Páni, tak tohle vyeskalovalo rychle! Přestože je celý komiks odvyprávěn v jednom jediném evropském albu, tak mu vůbec nic nechybí. Scénář je naprosto precizní, a to říkám i přesto, že jsem mu v jednu chvíli trošku nevěřil. Začíná rychlým, ale velmi dobrým představením postav, jejich vztahu a motivace. No a jak jsem psal, potom to velmi rychle vyeskaluje. Ale na rozdíl od Sykese tady nemáte šanci odhadnout, jak to skončí. To je na tom komiksu asi úplně nejlepší - scénář Jérôma Félixe je naprosto nepředvídatelný a neustále překvapuje.
Ale možná že na tom komiksu není nejlepší ten scénář, ale jeho kresba. Ta je úžasná a je plná promyšlených detailů, které vás vtáhnou do děje. Jsou to takové ty detaily, které by tam vůbec být nemusely, ale když si jich všimnete, tak si řeknete, že Paul Gastine je prostě génius. Za zmínku stojí i jeho barvy, které nejsou šedivé či vybledlé, jak by mohl někdo od drsného komiksu čekat, ale jsou pěkně syté a dívá se na to fakt dobře.
Tenhle komiks je parádní jízda až do poslední stránky!

Velice krátká prvotina Martiny Fischmeister, která na pouhých třinácti stránkách ztvárňuje mexickou legendu La Loba. Výtvarná stránka je zdařilá a hlavně osobitá, což je vždy dobře. Snad jenom občas by si některé věci zasloužily více detailů, protože například plamen ohně realizovaný několika tlustými barevnými čárkami neodpovídá detailnějšímu okolí. Scénář přináší spoustu otázek a nejsem si jistý, zda je to záměr či nedostatek. Celková atmosféra je však dobrá a je škoda, že to celé není delší. Původní legenda je sice krátká, ale pár stránek navíc by tomu prospělo. Celkový dojem je však velmi dobrý.

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.

Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.

Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.

“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.

Tak tohle je hodně zběsilý komiks! Má ujeté nápady jako Stopařův průvodce Douglase Adamse a šílené stroje jako od Káji Saudka. A má toho mnohem víc. Věděl jsem, že je to komiks především pro děti, ale zároveň jsem o něm slyšel, že pobaví celou rodinu a že je skvělý. Ze začátku jsem byl ale hodně zklamaný. Přišlo mi to příliš dětské a říkal jsem si, že to za rok nebo za dva věnuji malé neteři, která teprve půjde do školy. Ta by se divila… Poměrně brzy jsem totiž odhalil rafinovanost Thompsonova vyprávění. Do všech těch příšerek, barviček a velrybích průjmů totiž ukryl spoustu společenských a sociálních témat, které by tak malé dítě asi ještě těžko chápalo. Nabušený není ale jenom scénář. Kresba vás dostane taky. Craigovi Thompsonovi ten komiks musel dát neuvěřitelnou práci. Kresba není ani zdaleka realistická, spíše naopak - je velmi zjednodušující, ale je v ní tolik detailů, že se to málokdy vidí. Vyzdvihnout musím i to, jak Thompson pracuje s panely a s prostorem. Jeho vnější pohledy kombinované s průřezy jsou fantastické! Budu si tu knihu muset brzy znovu otevřít, abych si znovu a pořádně prohlédl všechny obrázky. V souvislosti s tím musím ocenit i Paseku za překlad a za zapracování všech překladů do obrázků. Celé to podtrhují skvělé barvy Dave Stewarta. Fajnová záležitost tihle Kosmo Knedlíci!

Perfektní! Tohle jsem si užil od začátku do konce. Přečetl jsem to na jeden zátah a téměř jedním dechem. Bylo to jako sledovat skvělý film. Má to parádní atmosféru, dobré tempo, fajn kresbu. Ten hlavní námět není kdoví jak originální, a ve filmu jsem už něco podobného určitě viděl, ale tady je vážně úžasně vyprávěno. Za pár let si to rád dám znova.

Smíchejte Knihu Exodus s Matrixem a dochuťte to špetkou Incalu - Voila! Máme tady Technokněží! Těžko říct proč tato kniha vznikla. Patří sice do vesmíru Incalu, ale kromě názvu samotné církve a její touhy vyhladit všechno živé to má s Incalem anebo s Metabarony pramálo společného. Dokonce zde technocírkvi v Technovatikánu nešéfuje technopapež, ale nejvyšší technokněz.
Kniha sleduje tři dějové linky, z nichž dvě jsou, stejně jako v Metabaronech, vyprávěny v té třetí. Nejvyšší technokněz, stejně jako Mojžíš, prchá se svými ovečkami do země zaslíbené. Cestou řeší nepříjemnosti a nebo se svou mluvící krysou diktuje své paměti a vzpomínky. Vzpomíná na své dětství a na to, jak prošel jako nůž máslem všemi úrovněmi technocírkve a v každé úrovni skoro všechny vykydlil, protože on je vyvolený a umí obechcat Matrix. Nejhorší je, že si pořád stěžuje, jak celý život trpěl, protože musel tu zvrácenou hru s technocírkví naoko hrát, aby je porazil. Jedním z motivů knihy Technokněží je cesta od života obklopeného technikou k životu, kde jsou důležitější osobní vztahy mezi lidmi. Jodo se zde více věnuje technice a počítačům a je to tristní. V jeho případě je veškerý hardware pouhou dutou schránkou na ezo-metafyzické cosi. Paleočert aby se v tom vyznal. Naštěstí je jedna z příběhových linek o pirátech a o lásce a ta je čistě pulpová, bez všech těch ezo kravin. Vůbec největší problém Technokněžích je ale absence humoru. Bere se to hrozně vážně a čtenář se potom musí těma nesmyslama doslova prokousávat.
Žádný zázrak není ani kresba a barvy. Na první pohled se může zdát pěkná, ale je to tak nějak počítačové a synteticky sterilní. Ve srovnání s Incaly a s Metabarony rozhodně neobstojí. Kdysi jsem Technokněží četl s pirátským překladem a tuším, že se mi to tenkrát líbilo. Teď jsem se s tím trápil a nudil se.

Zklamaní… Napojení Posledního Incalu na předchozí knihy je komplikovanější, než bylo napojení Incalu na Před Incalem. Jodo použil scenáristickou berličku v podobě alternativního vesmíru a to jenom proto, aby opět odvyprávěl příběh o záchraně vesmíru, stejně jako v Incalu. Dokonce i ta hrozba je dost podobná. Tentokráte jde ale o všechny možné vesmíry, což stejně bude většině čtenářů úplně jedno. Příběh Posledního Incalu navazuje, stejně jako Incal, na události z Před Incalem. V tomhle vesmíru se totiž Incal vůbec nestal. To je lehce matoucí, protože Difool si to pamatuje. Příběh Posledního Incalu o dost jednodušší a přímočařejší, než je Incal, což je kupodivu na škodu. Zabaví, ale nenadchne.
Co se týká výtvarné stránky, tak ta se Josému Ladrönnovi vážně povedla. Zvláště když se to srovná s původní první částí kreslenou Moebiem (Po Incalu) - ta je špatně kresebně i scenáristicky.

V rámci dohánění restů ve vesmíru Incalu jsem si po letech dal znovu i samotný Incal. Z děje jsem si pamatoval jen útržky, ale zůstal ve mě pocit zmatenosti a nepochopení, které to ve mě zanechalo. Od nového čtení jsem čekal hlubší porozumění tomu, co chtěl velký Jodo sdělit. A myslím, že se mi to povedlo - nechtěl sdělit vůbec nic. Prostě si udělal hrubou osnovu příběhu o boji s temnotou a tu poté vyplnil tunami skvělých nápadů a vizí. A taky humoru. Když jsem se nesnažil v příběhu hledat něco víc, tak bylo všechno poměrně jednoduché a jasné a já jsem si to vyprávění užíval. Pak jsem ale došel na úplný závěr knihy, pár posledních stran, a opět jsem se nechal vmanipulovat do představy, že je v tom skryté nějaké poselství, vyžadující hlubší porozumění. Příště už se nenechám nachytat.

Před Incalem jsem kdysi četl s pirátským překladem a nyní, po letech, jsem si ho dal znovu z knihy. A jak jsem očekával, líbil se mi i napodruhé. Příběh Před Incalem mám radši než samotný Incal. Není tak psychedelický a celkově je ten příběh kompaktnější. Mám rád Johna Difoola takového, jaký je v této knize. Mám rád jeho detektivní pátrání a mám rád tragičnost celého toho příběhu. Líbí se mi ten pocit zmaru, který se čtenářům na konci nutně dostaví. A v neposlední řadě se mi líbí, jak je vykreslená celá ta zdegenerovaná společnost. Lze v ní vypozorovat i nadčasovou kritiku dnešní konzumní společnosti.

Tak tohle se povedlo! Jestli ne nejlepší, tak pro mě rozhodně jedna z nejlepších knih z vesmíru Incalu! Po dočtení jsem z ní stejně nadšený jako z Kasty Metabaronů, ale nejsem z ní tak zmatený jako z Incalu. Navnadila mě, abych si všechny knihy z tohoto vesmíru přečetl znova. Škoda, že jsme nedostali celý příběh najednou, ale vím, že ještě celý nevyšel ani v originále. Navíc tato kniha je v rámci možností uzavřená.
První část má úžasného záporáka Wilhelma-100, který v podstatě celé první části dominuje. Druhá část by si zasloužila podtitul Sexmise, ač s legendárním polským filmem nemá nic společného. Ani Sexmise nepostrádá slušného záporáka, ale také disponuje celými šiky homeoku*ev a jednou femme fatale. Parádní je i kresba obou částí. Zkrátka Metabaron je skvělý a já se těším na pokračování.

Při otevření knihy jsem si hned vzpomněl, proč David Rubín nepatří mezi mé oblíbené autory. Jeho kresba je velmi specifická. Ale už po sedmi stranách jsem musel uznat, že to má něco do sebe. Nechci spekulovat, jestli je to více zásluha Rubína jako výtvarníka nebo Santiaga García coby scenáristy. Ten komiks má úžasnou atmosféru a až po chvilce prohlížení začnete odhalovat detaily v kresbě a oceňovat chytrou práci s panely. Je to krásně temné, krvavé a brutální. A rozhodně tomu nechybí akce a napětí. Je to velmi svérázný komiks, ale jedno vím jistě - určitě se k němu v budoucnu ještě vrátím!

Jsem rád, že už ta série bude končit. Ta série je dobrá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to už lehce nastavovaná kaše. Furt to je řežba, oceňuji, že děj je srozumitelný, a se vším tím pátráním to připomíná dobrodružné klasiky jako je třeba Indiana Jones. Z tohoto pohledu je to dobré. Problém je možná v tom, že tak, jak se hlavní postavy smířily se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech, tak se to přeneslo i na čtenáře a už se o ty hrdiny taky nebojí. Už nešokuje, když někdo z party umře. A to je škoda.
Kromě výše popsaného pocitu nemám knize co vytknout. Jsem rád, že se děj posunul kupředu a těším se na velké finále v poslední knize.

Já mám prostě tuhle sérii rád a dobře se mi čte. Kdyby jenom ty knihy nebyly tak krátké. Tento díl je evidentně prvním výkopem grandiózního finále. Kresba i atmosféra je i tentokrát luxusní! Těším se na pokračování a těším se, až si to dám celé pěkně od začátku.

Tahle kniha je pro mě zklamáním, má však několik ale… Po dvou skvělých knihách od tvůrčího dua Brian Buccellato - Francis Manapul jsem čekal jejich třetí skvělou knihu. Alespoň mi to slibovala obálka. Z jejich virtuozity z předešlých knih je zde však jen pouhých sedm stran…
Kniha obsahuje dva hlavní příběhy a jeden zcela zbytečný sešit. Ve všech má hlavní roli Robo-Batman s Jimem Gordonem. Musím říct, že za tohle jsem vážně rád. Jsem rád že Bat-Gordon dostal více prostoru. První příběh napsal Brian Buccellato, ale Francis Manapul nakreslil jen sedm stran. Zbytek nakreslil Fernando Blanco. To by nebyl problém, kdyby Buccellato po těch sedmi stranách nerezignoval na svou skvělou kolorovací techniku. Potom už to je jenom nudný mainstream. Tento první příběh dějově hodně připomíná Gotham Central a není mu moc co vytknout. Snad jenom lehký zmatek kvůli úvodním skokům v ději.
Ve druhém příběhu od Peter J. Tomase potřebuje Liga spravedlnosti Batmanovy detektivní schopnosti a když nemá Batmana nainstalovaného Bruce Wayne, tak musí stačit Gordon. Toho tak čeká detektivní případ, jaký ještě nikdy neřešil. Kresba od Marcio Takary příliš nezaujme, ale celkově je to fajn příběh s relativně dojemným koncem.
Poslední sešit v této knize snad ani neměl být. Je to třetí část nějaké Robinovy války, takže to nemá ani začátek a ani konec a vůbec nic vám to nedá. Jediné co by to zdůvodňovalo jeho přítomnost by bylo, kdyby to byl základní kámen pro příběh v příští knize. 3,5*

První příběh Terminál je fajn a dal mi vzpomenout na atmosféru Smrtonosné pasti 2 s Bruce Willisem. S kresbou Johna Paula Leona jsme se už mohli setkat ve Skalpech a nebo v Zimním vojákovi, mě však nejvíce v něčem připomněla kresbu Michaela Larka z Gotham Central.
Potom už nastupuje hlavní příběh Anarky a autorská dvojice Brian Buccellato - Francis Manapul, která mě nadchla už v minulé knize Ikarus. Jejich kresba, respektive práce s barvami se možná lehce změnila (nebo už mé počáteční okouzlení vyprchalo), ale pořád je to zatraceně dobré. Zajímavý je i příběh. Autorům se do jejich scénářů daří dostat i sociální rozměr a je zajímavé číst tuto knihu v době, kdy v USA probíhají masové protesty pod heslem BLM. Protesty přerůstající v bordel plný násilností a rabování. Stejně jako v tomto příběhu. Konec se jim však bohužel rozpadl. Konec byl příliš rychlý a motivace hlavního záporka zde byla v rozporu s jeho rolí v předešlé knize Ikarus. Navíc zde dostáváme origin jednoho ze superpadouchů, který jsme ale dostali jinak sérii Temného rytíře, taktéž v rámci New 52.
Knihu uzavírá příběh z blízké budoucnosti. Řekl by průměrný až podprůměrný příběh - nebýt skvělého twistu na konci.

Boží! Tahle kniha se extra povedla. Luxusní kresba a barvy, v několika případech nestandardní (na tuto sérii) přesah kresby mezi panely a dobrý scénář. Líbil se mi i prequel na konci knihy, který má sice jinou a o něco horší kresbu, ale ani ta není sterilní mainstream. Za mě maximální spokojenost! 7*

Detective Comics je krásná ukázka průběžně vycházející série, kdy se po sobě jdoucí příběhy postupně prolínají. A myslím si, že tady to funguje moc hezky. Je to dobře napsané i nakreslené a já jsem se u toho dobře bavil. Jak jsem zmínil už u předchozí knihy, chybí mi odkazy na další série, abych si některé věci správně spojil a nebo připomněl. Ale jinak spokojenost.

Je až fascinující, jak se celou knihou docela komplikovaně proplétá několik příběhů a přitom to stále drží pohromadě. Kniha má řadu odboček a spoustu skákání v čase, ale kupodivu jsem u žádné části neměl pocit, že je tam navíc a zbytečná. Bohužel mi tam ale něco chybělo. V prvé řadě mi chyběla nějaká synchronizace se Snyderovou řadou. Dost těžko si jednotlivé události z této knihy dávám do správné časové posloupnosti s událostmi ze Smrti rodiny a z Hřbitovní směny. Navíc je tady, stejně jako ve Hřbitovní směně, zmíněna smrt Batmanova syna, o které nic nevíme. Zasloužilo by si to alespoň poznámku (vysvětlivku) na konci knihy, když už to u nás nevyšlo. Kresba je opět prvotřídní mainstream a bavila mě od všech zúčastněných kreslířů. 3,5*

Těžko na tom najít něco pozitivního. Ale pokusím se. Nemám moc rád knihy složené z krátkých povídek a tahle kniha je jejich velmi nesourodý mix. Některé si už teď po dočtení ani nepamatuju a některé bohůmžel ještě jo. Nejlepší na celé knize je kresba. Vystřídalo se zde více autorů a některé stránky byly opravdu parádní. Špatný nebyl Bruce Wayne v Tibetu. Docela zajímavý byl i Two Face, ale u toho mě spíše zaujala kresba a práce se stínem.

První část s Dollmakerem je krásně temná a brutální! Druhá část s Pinguinovým Icebergem už je slabší a měl jsem trošku problém se do toho děje dostat. Místy jsou fajn hlášky. Kresba je dobrý mainstream. Vyšší hodnocení dávám kvůli první části. Ta mě potěšila.

Naprosto zběsilý sborník. Fejkové reklamy a zdůvodnění vzniku názvu Inseminátor prostě tuto knihu posouvá úplně někam jinam a dává to celému dílu patřičný nadhled. Super jsou i samotné komiksy. Skvělé jsou Vzlety a pády beze slov od Tomáše Prokůpka a Tomáše Kučerovského. Parádní jsou i komiksy kreslené Jirkou Grusem. Jenom z komiksu Jakuba Němečka a Karla Jerieho jsem měl pocit, že je poněkud uspěchaný a že ten scénář měl ještě trošku “dozrát”.

Je to výborné! Nedávno jsem dočetl skvělou sérii Berlín od Jasona Lutese a byl jsem na Babylon Berlín zvědavý, protože se odehrává na stejném místě a ve stejné době. Jen je vyprávěný z jiného úhlu pohledu. Myslím, že jsem se do těch knih pustil ve správném pořadí, protože Lutesova série dodává atmosféře Babylonu výborný kontext doby. Naopak by to nefungovalo, protože Babylon Berlín je v prvé řadě kriminálka a politiku řeší pouze okrajově jako motiv. Ten příběh by v podstatě mohl být vyprávěn v jakékoliv době, ve které se už používaly pokročilé vyšetřovací metody jako balistika a daktyloskopie. Děj je vyprávěný lineárně a přesto je to parádně zamotané a během čtení jsem si neustále nebyl jistý, jestli je hlavní hrdina morálně dobrý anebo špatný polda. Ačkoliv v knize není nouze o akční scény, tak policejní vyšetřování je tady na prvním místě. Do toho to má parádní kresbu a já jsem maximálně spokojený!

Na Proměny jsem se těšil. Už jenom kvůli kresbě Alexe Maleeva. A taky kvůli velmi dobrým předchozím dílům. Po přečtení jsem spokojený jenom tak napůl. Kniha obsahuje tři příběhy. První a hlavní příběh je o jílovitém týpkovi, který si říká Clayface. Dostáváme tady další origin pro mě méně známého záporák a jeho duel s Batmanem. Celkově to není špatné, dojde i na detektivní činnost, ale postrádá to napětí a intenzitu příběhů se Scarecrowem a Mad Hatterem. Výrazně nahoru to nevytáhla ani Maleevova kresba.
Druhý dvousešitový příběh je celý beze slov. Je o zotročování ilegálních imigrantů a hodně se v něm brečí. Mám komiksy beze slov hodně rád, ale v tomhle mi něco nesedělo. Nedokážu ale přesně popsat co. Jako by to bylo hodně zkratkovité s prvoplánovým útokem na city.
Třetí příběh s Man-batem je slabší, ale pořád to není průser. Ničím nepřekvapí a ani neurazí.
3,5*

Kniha Šílený toho má tolik společného s Kruhem násilí, až se to na první pohled může zdát jako kopírka. Opět šílený záporák s traumatem z dětství unáší děti, a tady je první změna, i dospělé. Tentokrát to ale není Scarecrow, ale Mad Hatter. Další postava, o které jsem téměř nic nevěděl a tato kniha mi tak zaplňuje další bílé místo v mapě Batmaního světa. Je to zvláštní, protože tohoto šíleného kloboučníka jsem doposud považoval za tragikomickou neškodnou postavu. Tato kniha ale ukazuje, že je to možná největší řezník, jakému kdy Gotham čelil. Je to drsné, má to spád a Gregg Hurwitz zašel ve scénáři dál, než si dovolil zajít Snyder ve Smrti rodiny. V klíčových okamžicích knihy jsem téměř nedýchal… V téhle knize zkrátka všechno hraje a to je super! Hodně mě bavila i kresba - hlavně ta od Szymona Kudranského. A bonusový příběh "Jednou o půlnoci temné"? Geniální!

Parádní duel mezi Batmanem a Scarecrowem. A náhled do jejich duší jako bonus. Postavu Scarecrowa jsem doposud příliš nechápal a neznal jsem ani jeho origin. Tohle bílé místo na Batmanovské mapě je nyní uspokojivě zaplněno. Vytknout bych mohl snad jen konec hlavního příběhu, který už byl teda silně přes čáru. Bonusový příběh o pátrání mladého Bruce Wayna po vrahovi svých rodičů je trošku zbytečný a nic nového nepřinese, ale na druhou stranu ani neurazí. Líbila se mi i grafická stránka. Ač mi moc neseděla Finchova kresba v Temných děsech, tak tady jsem byl spokojený. Vždyť už jenom Batmobil je zde 100x lepší! Možná že na tom lepším dojmu má zásluhu jiný kolorista.

Průměrný batmanovský příběh. Více akce než detektivní práce. Jako nádavek ne/zbytný mix superpadouchů a superhrdinů. Suma sumárum celkem slabota, ale jako zábava na nedělní odpoledne to ušlo. Kresba je také průměrná, ale některé stránky jsou vážně parádní. Závěrečný bonus k Sovám ze Snyderova runu potěšil. Bavily mě také vzájemné vtípky Batmana a Alfréda a oku lahodila postava Bílého králíčka.

Toto jsou skutečně originálně pojatí upíři. Dokonce bych řekl, že o upíry zde vůbec nejde, ač se hlavní postava ohání Draculovým jménem. Celkově jde o poměrně zajímavý nápad, ale jeho potenciál není plně využitý. Problém je dle mého v tom, že jde o prequel k sérii Já jsem Legie, odehrávající se za druhé světové války. A to ze dvou důvodu. Námět Kronik by vystačil na hodně dlouhou sérii, kdy každá kniha by byla věnována jinému vtělení hlavních hrdinů. To ale evidentně není účelem této série. Jejím účelem je zřejmě stručně a zábavně představit historii hrdinů série Já jsem Legie. Druhým důvodem, proč jsou Kroniky jako prequel problém je fakt, že to už z principu nemůže být uzavřené. Kroniky jsou prezentovány jako uzavřená čtyřdílná série. To je asi fakt. Pátý díl to asi nemá. Ono to totiž pokračuje v jiné sérii…
Tentokrát mě ani moc nevzala kresba. Není to sice průser, ale moc mi to nesedí.
Tento komentář je společný pro Modrou Crew #13 a #14.