Tohle je hodně dobrý díl. U předchozích knih jsem si říkal, jak chce Mike Carey pokračovat a jestli se nebude opakovat. Zapomněl jsem, že vždycky se dá jít i do minulosti. Zde to Carey udělal velmi chytře. V téměř detektivním pátrání se vypravil do minulosti, která toho hodně prozrazuje o okolnostech Tomova zrození a také se dotýká alternativní historie vzniku komiksových superhrdinů. Hodně mě baví, jak si Carey se všemi těmi příběhy pohrává. Základní zákonitosti celé série jsou už více méně jasné a teď jen stačí sledovat příběh, postupně s hrdiny odhalovat záhady a tajemství minulosti, a s napětím sledovat, jak to celé dopadne.

Je to vtipné a pěkně nakreslené. Za mě maximální spokojenost.

Číst komiksy Pavla Čecha je jako číst básničky. Mají svoji zvláštní poetiku. Jak v textu, tak i v obrazech. Fungují jako pohlazení po duši, probouzí dětskou zvědavost a víru v tajemno. Voní dobrodružstvím a nebezpečím, které kluky navždy změní.

Už několik dní převracím v hlavě slova, kterými se snažím "Velké dobrodružství Pepíka Střechy" co nejlépe vystihnout. Těch napsaných a zase smazaných vět… Je to nádherná kniha. To že je krásně namalovaná, to je u Pavla Čecha naprostá samozřejmost. Zatím jsem ji četl jenom jednou a vím, že až se do ní pustím příště, tak najdu spoustu nových detailů. Jeho cit pro detaily by se dal opěvovat na každé stránce každé jeho knihy.

Silná je i příběhová část této knihy. Je o hledání odvahy a překonávání strachu. Je o nalezení spřízněné duše, se kterou se rádi pustíte i do dobrodružství, o kterém jste se do té doby maximálně četli anebo snili. Je o první platonické lásce, kvůli které bez váhání skočíte i do králičí nory. Je ale také o lásce ke knihám a příběhům. Realita s fantazií se v ní prolíná takovým způsobem, že není možné určit, kde jedno končí a druhé začíná. Celý příběh doprovází úvahy a životní moudra, které jsme už sice všichni slyšeli stokrát, ale to nic nemění na jejich pravdivosti a Pavel Čech je navíc umí moc pěkně podat.

Ale abych jenom nekriticky nechválil, tak musím přiznat, že nevím, jak se mám srovnat s otevřeným koncem příběhu. Mám za něj být rád, že si mohu konec sám domyslet, anebo je v pořádku, že chci víc? Mám v hlavě asi milion otázek a žádná odpověď nepřišla. Mám pocit, že to skončilo tak najednou, že to ve mě ani nestačilo vyvolat nějaké silnější emoce, jako třeba "Tajemství ostrova za prkennou ohradou" anebo “Dědečkové”. To mi na té knize chybí asi nejvíce. Ale třeba to tam najdu příště. I tak si Pepík Střecha zaslouží nejvyšší hodnocení.

Tři vánoční speciály a všechny mají víceméně povedenou kresbou. Snad jen ten druhý má tu kresbu až příliš noirovou a tmavou. Ale neměl jsem s ní v zásadě problém. Nějaké výtky bych měl i ke kresbě prvního příběhu, ale tam to může jit za scenáristou. Po výtvarné stránce je tato kniha povedená. Co se týká scénářů, tak tam je ta situace horší. Naštěstí to má vzestupnou tendenci.

První příběh se jmenuje "Vánoce v rudé". Člověk si ani neuvědomí, jak dobře Ennis toho Punishera dělal, dokud nedostane tohle. Přímočará akce, která má řadu chyb a nesmyslů. Tak například na prvních třech stránkách Punisher oddělá čtyři mafiány, ale na čtvrté stránce už se počítá s pěti. Souboje jsou sledem póz, které dohromady vůbec nefungují. Jinde zase Punisher stojí s protivníkem čelem k sobě, sypou do sebe zásobníky a ani jeden se netrefí. Asi Matrix. Podobných nesmyslů je tam plno. Až mě to skoro uráželo.

Druhý příběh "Seznam" je už o něco lepší. Ale jeho těžká noirová atmosféra je děsně pomalá. Trošku směšně působí Punisherova údržba seznamu padouchů, ale jinak se to docela dá.

Kniha končí naštěstí tím nejlepším - Aaronem a jeho krátkým příběhem s dlouhým názvem, který si už nepamatuji. Je to rychlé, je to brutální, je to vtipné a parafrázuje to ten nejslavnější vánoční příběh. Tohle mě bavilo. Aaron této knize zachránil prdel před úplným debaklem.

Musím říct, že jsem trošku zklamaný. Ani vlastně nevím, co jsem od tohoto nultého dílu čekal, ale určitě ne tuhle nesourodou sbírku povídek. Ve výsledku to ale vůbec není špatné.
První příběh nás přivádí na základnu Valley Forge ve vietnamské džungli. Chtělo by se říci, že rozvádí to, co jsme dostali v knize "Valley Forge, Valley Forge" ve formě úryvků z fiktivní knihy. Avšak komiksový příběh "Zrození" vznikl jako první a až podle něj vznikly ony knižní stránky. To je poměrně zajímavé, protože více mě bavila ta textová forma. Možná proto, že jsem ji četl jako první a ten celkový obraz tam vznikal postupně ze střípků v rozhovorech. V komiksu "Zrození" je to všechno najednou a působí to jako komiksová adaptace. Musím říct, že mě to nebavilo. I proto, že jsem věděl, jak to dopadne. Jediné, co je zde zajímavého, je to, že Frank Castle byl zabijácký psychopat už před masakrem ve Valley Forge. Kresba je zde pěkná, ale Frank vypadá na každém obrázku jinak a to mi dost vadilo.

Druhý příběh "Tygr" se odkazuje ke stejnojmenné básni Williama Blaka. Vrací se k Frankově dětství, ve kterém získala první obrysy jeho nenávist k mafii a zřejmě také jeho sklony k nezbytným definitivním řešením. Kresba mě moc nebavila.
Příběh "Cela", to je úplně jiné kafe. Má skvělou atmosféru i kresbu. Účty musí být splaceny a Franka s jeho osobní vendetu nezastaví vůbec nic. Ani nejstřeženější vězení.
Nezastaví ho dokonce ani totální jaderná válka. Vždycky totiž zbývá ještě někdo, kdo si zaslouží zemřít. Povídku "Konec" si střihl Richard Corben a pro mě je to jeden z jeho nejlepších komiksů.

Těžko se mi hledají slova. Tohle je Punisher s přesahem. Tohle je hybridní komiks, který kombinuje komiks s Punisherem (ve vedlejší roli) s úryvky z knihy o válce ve Vietnamu. A všechno to dohromady dokonale funguje. Tentokrát nedojde na vystřelování mozků z hlavy. Ani na rozvěšování střev na stromy. Tentokrát se Frank Castle i jeho protivníci snaží nezabíjet. Přesto je to strhující. Je to o vojenských záležitostech. Jde o historii i budoucnost. Jde o zbytečnost válek i o nezbytnost. Je to o vystřízlivění z amerického snu. Z obsahu této knihy asi budu ještě pár dní cítit hořkost. Ne z její kvality, ale z jejího poselství. Není to nic, co by mě překvapilo, ale přesto to vždy vyvolá stejné pocity.

Oceňuji, o kolik více práce si Ennis musel dát s touto knihou oproti předchozím dílům. Kromě scénáře musel sepsat všechny ty stránky té fiktivní knihy o vietnamské válce. Musím uznat, že to působí velmi věrohodně, tyhle zaznamenavé příběhy v knize. Spokojený jsem byl i s kresbou, ale zpočátku jsem měl pocit, že to už nemá stejnou kvalitu jako předchozí díly.

Ti, kdo si stěžovali na obytné finále s Barracudou, se můžou radovat. Tahle děsivá monstrózní mlátička se vrátila, aby zemřela pořádně a se všemi patřičnými efekty. Otázka je, co to bude stát Franka Castla. Barracuda totiž přišel na to, jak se Frankovi dostat pod kůži. Nejde o nic tak trapného, jako je znesvěcení hrobu, které ho jenom nase*e. Tentokrát je to opravdu něco, co Punishera vyděsí. Tentokrát bude Punisher skoro uchcávat strachy. "Dlouhá chladná tma" je asi nejemotivnėjší a zároveň nejbrutálnější díl celé série. Ennis nám ukáže, co i po tolika letech stále Franka trápí a žene vpřed. Ukáže nám, že nejhorší jsou noční můry, do kterých se ráno probudíte. A taky že Frank Castle není uvnitř tak mrtvý, jak sám sobě nalhává. Tohle je zkrátka hodně drsný příběh.

Co se týká výtvarné stránky, tak mě moc nebavila kresba Howarda Chaykina v prvním sešitě. Hlavně jeho kresba hlav je hodně jiná. Když se to poté při otočení stránky najednou změnilo na osvědčenou a pěknou kresbu Gorana Parlova, tak mě to vyloženě potěšilo.

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se Ennis neustále opakuje, a i já jsem měl na zpočátku série ten pocit, tak to tak není. Je potřeba si přiznat, že je Punisher dost jednoúčelová postava. Je stvořený k tomu, aby masakroval zm*dy. Ale Ennis se v rámci možností snaží jeho příběhy obměňovat. Takže kromě protivníků mění i lokace a způsob vyprávění. Ve Vdovách je Punisher regulérně vedlejší postavou. Hlavními postavami jsou zde mafiánské paničky. Nebo lépe řečeno mafiánské vdovy. Tato kniha je sondou do života takovýchto existencí.

Zpočátku jsem měl pocit, že ten příběh vůbec nefunguje. Ačkoliv obsahoval více postav, všem se věnoval a dával jim nějakou hloubku, tak to nebylo ono. Moc tomu nepomáhalo ani to, že příběh není vyprávěný úplně chronologický a nebylo vždy úplně zřejmé, kde zrovna vyprávění je. Potom se ale příběh rozjel a začalo to být zábavné. Dobrá je i dějová linka vyšetřujícího detektiva. I tak je ale tato kniha slabší než předchozí díly. Sice oceňuji Ennisovu snahu přistoupit k tomu vyprávění jinak, ale bylo to děsně ukecané a ty hádající se ženské mě brzy začaly s*át.

Kresba a barvy jsou opět prvotřídní. Tahle série má štěstí na dobré výtvarníky.

"Muž z kamene" navazuje na "Matičku Rus" a na "Dole je nahoře, černá je bílá". Takže máme zpátky ruského Generála Zacharova i O'Brienovou. Navíc si Punisher udělá výlet do Afghánistánu. To znamená více vojenský příběh, než masakrování gangsterů a mafiánů. Frank Castle zde opět nemá tolik prostoru, kolik obvykle mívá v New Yorku (to zní celkem neuvěřitelně v afghánských horách, že?), ale mi to docela vyhovuje. Mám rád, když příběh sleduje víc osob a jejich cesty se pak sbíhají a kříží. Obvykle pak bývají záporáci plastičtější a vy je můžete více nenávidět. Tuhle knihu jsem si opravdu užil. Bylo to jako sledovat dobrý špionážní film. A to i díky skvělé kresbě a barvám.

Další povedený díl. Ne tak jako třeba Otrokáři, ale povedený. Rozjezd byl sice pomalejší, ale potom to nabralo grády a děj se příjemně zkomplikoval. Jenom se teda divím, že tentokrát se Punisher nevyhýbal civilním obětem. A nebylo jich málo. Překročil určitou hranici, která ho dělila od těch špatných. Zatím těžko říct, jestli se to nějak projeví v dalších dílech, anebo jestli se to jenom přejde mlčením.
Výtvarné stránky se ujal jiný tým, ale je to pořád dobré.

Tak tenhle Punisher je naprosto boží! Začíná to za deště a má to fajnovou noirovou atmosféru, která mi dala vzpomenou na Sin City. Otrokáři mají perfektní a velmi emotivní příběh. Dokonale vás to vtáhne do děje a vy jste spolu s Punisherem nasraní mocným spravedlivým hněvem. Tak moc, že máte chuť Frankovi nabíjet zbraně. Velký podíl na tom mají povedení záporáci. Z jejich krutosti a bezcitnosti se vám bude vařit krev. Ale můžete si být jistí, že Frank Castle vás nezklame a dokonale naplní vaší touhu po jejich brutálním potrestání. Tento příběh je skvělý také proto, že nesleduje jenom Punishera a jeho protivníky, ale také policisty, kteří se k tomu na začátku připletli. K tomu si přidejte dokonalou kresbu Leandra Fernandeze a barvy Dana Browna a můžete si být jistí, že tohle je jeden z nejlepších punisherovských komiksů.

"A když skončila, věděl jsem, že fůra lidí bude muset umřít."

Punisher je zpátky z dovolené v Rusku a mafián Clavella se ho rozhodl vyprovokovat. A rozpoutá se peklo... Nová zápletka, stejný průběh i konec. Krev je všude a čtenář je spokojen. Nepřináší to nic nového, je to stále to samé dokola, ale já jsem se bavil. A to je asi to hlavní. Jsem rád, že se vrátila O'Brienová. Já jsem věděl, že ta ženská má potenciál.

“Třístovka” Franka Millera je pohádka o skutečné události, zatímco “Trojka” Kierona Gillena je historická rekonstrukce smyšleného příběhu. Miller dal mýtu o hrdých a statečných Sparťanech formu. Kieron vrací všechny Millerovy fanoušky na zem. A nejenom je. Přestože se v médiích pravidelně objevují články, které se snaží přiblížit skutečnou historickou realitu Sparty, tak mýtus o statečných a hrdých Sparťanech stále žije. A není se čemu divit. Lidi hrdiny potřebují. Když vám pak Kieron tento mýtus rozbíjí, tak to trošku bolí.

“Trojka” je příběh otroků - heilótů. Je to příběh, který se snaží přiblížit historickou realitu Sparty nějakých sto let po bitvě u Thermophyl. Nesnaží se ale na Spartu naházet špínu a obvinit ji z otrokářství. Nemoralizuje. Nesnižuje statečnost Sparťanů u Horkých bran. Jen se snaží být historicky přesná. Zkušenost říká, že snaha o historickou přesnost bývá často i nudná. To ale není případ “Trojky”. Není to dlouhý a komplikovaný příběh. Řekl bych, že je naopak krátký a přímočarý. Anebo mi zatraceně rychle utekl. Tento příběh o třech uprchlých otrocích, po jejichž stopách se vydává král s třístovkou bojovníků je zkrátka dobře napsaný. Jednoduchá a krvavá zápletka, která má dobře podané politické pozadí a dobře vykreslené postavy. Historické reálie jsou čtenáři podávány nenásilně a často i dost nenápadně. Kompletní informaci pak čtenář dostane až v dodatcích a ve velmi obsáhlých bonusech na konci knihy a není tak zdržován během komiksu.
O kresbě se nebudu nijak víc rozepisovat. Zpočátku jsem si musel zvyknout, ale potom si to sedlo a líbila se mi.

Bonusy posouvají tuto knihu úplně někam jinam, než byste čekali. Už to není jen historický komiks, ale je to populárně naučná kniha o Spartě. Kieron Gillen na knize spolupracoval s několika historiky, zvláště pak s profesorem Stephenem Hodkinsonem z Nottinghamské univerzity - jedním z největších odborníků na Spartu vůbec. Kromě konzultací v průběhu psaní scénáře s ním vedl Gillen také dlouhé rozhovory o historii Sparty a o jejich heilótech. Přepisy těchto rozhovorů jsou přidány do knihy. Profesor Hodkinson také napsal dlouhou esej nejen o Spartě obecně, ale také o historii celého spartského mýtu a o jeho zneužívání v historii i současnosti. I tato esej je v bonusech. Stejně tak jako text o doporučené literatuře v češtině od doktora Nývlta z Akademie věd. Obálky a skicář už jsou jen malou závěrečnou částí těchto obsáhlých bonusů. Potěšila mě i časová osa s historií Sparty, ke které jsem se během čtení několikrát vracel.

Boží! Punisher a plukovník Fury společně. To je dvojka, kterou prostě chcete. Furyho mám fakt rád. Je to nekorektní sexistický parchant, který má všechny na háku, ale na jeho slovo je spoleh. To je ten správný hrdina pro dnešní dobu. No zkrátka jeho přítomnost v příběhu mě fakt potěšila. K tomu si přidejte fakt, že je to špionážní thriller jako kráva. Je tam tajná akce v Rusku, jaderné silo, proradní američtí generálové a jeden ruský generál, který není úplně vylízaný idiot. A taky jeden z nejšílenějších plánu Franka Castla. No a v neposlední řadě skvělá kresba Dougieho. Tohle jsem si hodně užil.

Parádní nářez! Příběh pro Punishera nemusí být silný, ale musí být dobře napsaný. A to Irská kuchyně je. Vyprávění má správné tempo a zážitek je tak téměř filmový. Kresba Leandra Fernandeze je skvělá.

Tento díl mám jako jediný v angličtině, takže hodnotím jen samotný komiks, ne české vydání. Radši bych měl v knihovně české vydání, protože se slangem jsem si občas nevěděl rady, ale odmítl jsem za něj dát absurdní částku, za jakou je některými nabízen.

Je to opět parádně krvavá záležitost. Je to sice naprosto typický punisherovský příběh, ale pořád je to zábava. Doufám, že se v nějaké další knize ještě setkáme s O'Brien. Ta holka má potenciál. Kresba a barvy mě bavily.

Jsem docela překvapený. Kdysi jsem to koupil na Aukru a moc jsem od toho nečekal. Kniha obsahuje tři příběhy, přičemž ten první, A zrodila se čarodějka, je z roku 1975. Je to poměrně ukecané, ale je to Conan, je to Howard, a tam ty květnaté kecy kolem prostě patří. Navíc je tam populární Conanovo ukřižování se zakousnutím supa. Já jsem se dobře bavil. Navíc kresba Johna Buscemy je božská a je dobře, že to Barlow vydal ve velkém formátu. Škoda jen, že tisku místy chybí ostrost a kontrast.

Velmi povedené povídky, které vás ohromí svou fantazií, dojmou vás, překvapí a v neposlední řadě i pobaví. Popravdě, moc jsem od té knihy nečekal. Čekal jsem jen ždímání zavedené značky. Jsem ale překvapený, jak moc je to dobré. Povedl se i crossover se světem Sandmana. Je dobře, že tato kniha stojí zcela samostatně, protože si toho z původní série moc nepamatuju. Stačí ji tak vzít a bez obav se začíst.

Zpočátku divoká historka, která ke konci dostala poměrně zajímavou hloubku. Rozhodně to není špatné a bavilo mě to. Nevím, zda měla Nimona už od začátku jasné hlavní téma, kterým je boj proti totalitnímu režimu. Pokud ano, pak to autorka vymyslela moc pěkně, protože to téma v příběhu od začátku pomalu a nenápadně vyrůstá. Nejsem si ale úplně jistý, co z tohoto komiksu dělá pomalu kultovní záležitost (můj dojem z doporučení, které jsem dostal). Možná je to ta romantická linka, která mě teda nevzala. Možná je to parodováním fantasy a různých hrdinských stereotypů. Spíše je to ale příjemnou atmosférou celého příběhu, který (čistě subjektivně) balancuje mezi amatérskou tvorbou a zkušenou profi prací.

Instinkt mi říkal, že tohle nebude úplně pro mě, ale zvědavost tentokrát vyhrála. Zpočátku jsem se bál, že jsem se nepletl, ale při druhém čtení se mi to dostalo pod kůži. Humor je zde totiž docela specifický a zvláště v prvním příběhu může trošku připomínat animáky pro děti. Není to nic, u čeho bych vybuchoval smíchy, ale jsou to spíše drobnosti, které mě hodně pobavily. Jako třeba nepřeložené bubliny v němčině a japonštině (Googlu díky za jeho překladač), anebo hledání informací o apokalypse v těch správných knihách. Výrazy obličeje dětského démona taky stojí za to.

Všechny tři příběhy jsou poměrně konzistentní. Mají podobnou náladu a strukturu. Výjimkou je jen vyprávění, které bylo uděláno pro magazín Dark Horse a postavy v něm často bourají čtvrtou stěnu. Autoři naštěstí nezamrzli v jedné poloze a jejich vyprávění a výtvarno se, stejně jako jejich postavy, postupně vyvíjí. Jednotlivé příběhy od sebe ve vyprávění dělí vždy několik let a na postavách, zvláště na Poslíčkovi, je to znát. Stárnou a mění se jejich vzhled i životní priority. To je osvěžující a v posledním příběhu docela i emotivní.

Kresba a hlavně barvy se mi v prvním příběhu nelíbily. Ty barvy jsou vážně peklo. Od druhého příběhu jsem byl už ale spokojený.

Miluji Tonyho Sandovala! Od prvního okamžiku, kdy jsem ho objevil, miluji jeho kresbu, barvy, imaginaci a jeho příběhy. Na jeho kresbu a práci s barvami se dokážu dlouho dívat a pořád v tom budu objevovat nové detaily. Ony ty rozpité vodovky pro mě mají své kouzlo. Když Comics Centrum začalo Sandovala vydávat, tak mě hrozně potěšili. A potěšili mě ještě více, když brzy po vydání francouzského originálu vydali i jeho eroticko-surreálný komiks. Vždyť co byste mohli chtít více, než porno kreslené vaším oblíbeným umělcem.

“Růžový a černý” se nepodobá žádné jiné komiksové erotice, která u nás vyšla. Je to hodně surreálně fantastické, trošku úchylné, zatraceně vzrušující a zároveň vtipné. Pro mě je to ideální kombinace. Ve světě by se možná pár podobných komiksů našlo, ale i tak je Sandoval nenapodobitelný originál. Kdybych měl ten příběh někomu přiblížit, tak bych ho asi přirovnal ke komiksu “Jedno obyčejný léto”, ve kterém se hodně souloží a halucinuje. Nerad bych se pouštěl do nějakých výkladů, protože v tom sám nemám jasno. Ale je to jeden z těch mála případů, kdy mi to nevadí. Tady totiž cílem není porozumění, ale prožitek. Prostě jedno neobyčejné léto, které vás navždy změní.

"Dokázal bych snést pohled na tvoje ladné křivky mizející v tom horku, ale nedokázal bych se pak dívat na všechny umírající hvězdy, které jsi přivedla k životu tím, že jsi mě políbila."

Alias je krásně civilní a uvěřitelný. Má úžasně napsané dialogy i četné monology. Vlastně ani moc nezáleží na tom, jak je ten komiks nakreslený. Tady vás táhnou slova a věty, a obrázky tomu "jenom" dodávají další rozměr. Stejně jako třeba Gotham Central to nabízí trošku jiný úhel pohledu na svět, ve kterém existují superhrdinové. Alias vás nenechá v úžasu ze superhrdinské akce. Alias z vás udělá zúčastněného. Jessica Jones je soukromé očko a budete s ní prožívat nejen její vyšetřování, ale také její soukromé eskapády a úzkosti. Společně s Lukem Cagem ji pak necháte vybrečet se na vašem rameni.
Původně jsem plánoval, že celou knihu přečtu na jeden zátah, během jednoho víkendu. To jsem ale nezvládl a není to tím, že by mě to nebavilo. Právě naopak. Je to ale tak intenzivní, že jsem si občas potřeboval odpočinout a pořádně to vstřebat. V závěru to celé nakonec úžasně vygraduje a vy knihu zavřete s pocitem pěkně uzavřené série. Pokud si tedy potom ještě nedáte spoustu stran bonusů, zahrnující "Co kdyby…" příběh, rozhovory, skicáře, vystřižené scény a tak podobně.

Co se týče kresby, tak zpočátku jsem z ní nebyl příliš nadšený, pak jsem si ale zvykl a nakonec se mi i líbila. Co jsem naopak oceňoval už od začátku, tak je práce se scénami. Číst tento komiks se velmi podobá sledování filmu. Líbí se mi, jak filmy točí Tarantino. Dva lidi třeba jenom sedí a mluví spolu. Něco se během tohoto rozhovoru děje kolem nich, nebo kamera začne jednoho z nich přibližovat a vy mu visíte na rtech a užíváte si napětí, které se s každým slovem stupňuje. Žádná velká akce, jenom dokonalý rozhovor. Přesně takové pocity jsem měl při čtení Alias.

Na závěr jenom dodám, že plátěný hřbet limitky naplnil má očekávání a čtení na něm nenechalo žádné následky. Jsem rád, že Alias vyšla česky a ještě k tomu v tomto luxusním formátu a provedení.

Tomáš Kučerovský je úžasný výtvarník a tato výtvarná monografie to jen potvrzuje. Co projekt či komiks, to úplně jiný styl malby či kresby a přitom jsou všechny úžasné, osobité a skvěle fungují. Kniha je rozdělena do několika částí zaměřených na komiks, hry a ilustrace. Každá část začíná krátkým rozhovorem.

Je škoda, že z komiksů jsou zde jen ukázky. Některé komiksy totiž vyšly například ve starých magazínech Aargh, které jsou už beznadějně rozebrané. Ale chápu, že zde mohou být jen ukázky a doufám, že se jednou nějakého vydání všech těch nedostupných komiksů ještě dočkám. Tato kniha mě na ně slušně nalákala.

Sekce her a ilustrací pak ukazují, čemu všemu se Tomáš Kučerovský věnoval anebo stále věnuje. Je to úžasná přehlídka různých stylů, leč je toho tolik, že to přebije dojmy z komiksů na začátku. Jakoby to však redaktoři tušili, knihu uzavírá sekce Komiks II.

Když tu knihu otevřete, tak to první, co vás ohromí, je kresba. Zvláště v první části, kterou je Castaka. Ta vypráví o historii klanu Castaků a o jejich příchodu na planetu Marmola. Fakticky jde o prequel ke Kastě Metabaronů. Jde o typické Jodovo vyprávění rodové historie, tak jak to umí jen on, se skoro všemi jeho libůstkami (na incest tentokrát nedošlo). Zdržel se však všech metafyzických výletů za hranice reality a tak je Castaka příjemná na čtení.

V druhé části knihy jsou Metabaronovy zbraně, což je taková sci-fi pohádka, ve které princ Metabaron musí splnit tři úkoly, aby byl nakonec odměněn. Dojde i na draky a kouzelný meč. Víc k tomu asi není co říct. Oproti Castakům je to slabší, ale není to dlouhé a pobaví to.

Nostalgie je nepřenosná a některé věci musí přijít v tu správnou dobu. Tak to zkrátka je. Proto já se budu vždycky rozplývat nad Arnalem a Peruánským deníkem od Saudka, nebo nad Záhadou hlavolamu od Čermáka, zatímco Lobo, Soudce Dredd a Perverzní Páprda mě nechávají mnohem chladnějším. Začátky Crwe mě prostě úplně minuly a ke komiksům jsem se vrátil až v roce 2012 s UKK. Tolik k vysvětlení mého poněkud rezervovaného přístupu k hodnocení těchto, pro jiné lidi kultovních, komiksů v obou Crewích narozeninových dortech.

Jsem rád, že kniha 2000 CREW mi šmakovala mnohem více než Perverzní Páprda. U Soudce Dredda nemám s jeho nadsázkou a s jeho vtipy problém a přišlo mi to docela zábavné. Maestro Prdelini a Vánoční příběh, tedy kratší příběhy, jsou zábavnější a údernější než delší Egyptská kniha mrtvých. Ze Sinistera a Dextera mě bavilo jenom Čekání na kokota. Tam jsem měl ten zmiňovaný pocit podobnosti s Pulp Fiction největší. Misionář má jenom sedm stránek, nejmíň v knize, a jako jednohubka je to fajn. Jinak tam není moc co řešit. Nejdelší je pak příběh Devlina Waugha: Krvavá lázeň, který zabírá půl knihy. Je to takový správný béčkový sci-fi horor. Docela rád bych to viděl jako film. Navíc je to pěkně nakreslené a některé stránky vypadají vážně skvěle.

Ocenil jsem i textové části knihy, tedy předmluvu, povídání o vzniku Crwe a hlavně krátké představení všech postav.

Tento komiks je doslova boží a pokládá zásadní otázku. Jaký by byl svět bez bohů? Byl by lepší? Existovalo by ovládání davů strachem z božího hněvu? Skončily by války ve jménu nějakého boha? Komiks vám na to neodpoví, ale jako ateista jsem přesvědčený, že v takovém světě už žijeme a lepší to teda není. Je celkově zajímavé během čtení přemýšlet nad srovnáním skutečného světa, kde jsme si bohy vymysleli, se smyšleným světem Marvelu, kde bohové skutečně existují.

Jason Aaron vystavěl kolem této otázky výborný příběh, který ve svých vrcholech krásně graduje. Dal nám také hned tři Thory - zbrklého, pokorného a zkušeného. Každý z nich je skvělý a dokáže čtenáře chytit za srdce něčím jiným. Vytvořil také úžasného záporáka, Gorra - řezníka bohů, který je silný a strašlivý. Přesvědčen o své morální převaze zabíjí bohy ve jménu vyššího dobra. To je smrtící kombinace, která zaseje pochybnosti do srdce nejednoho Thora. Jeho motivace vnáší do příběhu lehce filozofický rozměr. a nad jeho závěry se může zamyslet nejen samotný Thor, ale především čtenáři.

"Dětinský strach smrtelníků ze světa bez bohů je mnohem silnější než jejich strach ze smrti." - Gorr

Aaron do příběhu vepsal správnou dávku epiky a patosu. Jsou chvíle, kdy se cítíte ohromení velikostí a mocí slavného Thora. Jsou chvíle, kdy cítíte hlubokou osudovost toho, co je vám vyprávěno. Příběh mě popadl a bez jediné přestávky na vydechnutí mě neúprosně vláčel za sebou až do úplného konce. Ač jsem měl trošku pochybnosti ohledně časových paradoxů a jiných záludností spojených s cestováním v čase, tak to Aaron na konci vyřešil docela šalamounsky aniž by se v tom moc vrtal.

Silnou stránkou knihy je kresba Esada Ribiće a barvy Ive Svorciny a Deana White, kteří svou kvalitou dokázali držet krok s kvalitou scénáře. Celé to působí epicky a živě. Kresba je hodně realistická a barvy na mě na první pohled působily jako ručně dělané. Zkrátka, tento komiks jsem si hodně užil a jsem si jistý, že se k němu nejednou vrátím.

Tohle je zkrátka geniální. To je tak krásně absurdně dokonalé a promyšlené! Je radost to číst a obracet každou stránku. Občas je to i docela náročné mentální cvičení. Tohle mě vždycky zaručeně rozesměje. Chci více!

Darebáci v domě - Je to docela pěkně nakreslené. Stránky to má rozdělené na spoustu menších panelů, přičemž některé z nich obsahují pouze tzv. vatu, kdy na nich někdo jenom jde anebo jenom čumí, ale ve výsledku to dodává atmosféru. Souboje mají tu správnou dynamiku a jsou pěkně krvavé. Ze začátku byl děj lehce nepřehledný kvůli spoustě pletichaření, ale to se brzy srovnalo.

Hodina draka - dokonalá kresba, ale je moc tmavá a až příliš mnoho je i ve dne skryto ve stínu. Škoda, že kreslíři nebyl dodán lepší scénář. Je totiž zkratkovitý a nepřehledný. Navíc jsem měl pocit, že vůbec nepracuje s napětím. Jako by mi jen odvyprávěl děj tohoto románu, ale vůbec mě nevtáhl do děje.

Moje první setkání s Perverzním páprdou a evidentně jedu na jiné vlně. Chápu, co na tom má být vtipné, ale ani jednou mě to nerozesmálo. Maximálně jsem se pousmál. A to je málo. Kresba je fajn. Ta tenká linka se mi líbí.

Psanec je moc dobře vyprávěný příběh o křivdě, vině a pomstě. Není to nic originálního, ale vůbec to nevadí. Tady je důležitá atmosféra, která si nezadá se starými ságami. Pokud si navíc ke čtení pustíte vhodnou hudbu (v mém případě Wardrunu), tak vás to doslova pohltí. Erik Kriek pěkně pracuje s dobovými reáliemi a je vidět, že se k psaní scénáře i ke kreslení dobře připravil. To je ostatně vidět i na seznamu knih, které použil k rešerši. Stejně tak je třeba pochválit souboje na meče, které má moc pěkně rozfázované.

Co se týče výtvarné stránky, tak musím říct, že ta mě fakt bere. K příběhu to dokonale sedlo. Místy to působí to jako rytiny a je to drsné jako islandská příroda a jako její osadníci. Ta syrovost z toho doslova trčí. K tisku jsou použity jen čtyři barvy - dva odstíny modré, červená a černá. Modrá je studená jako islandská krajina, vzduch a půda. Červená je zase rudá jako krev a je použita jen ve vzpomínkách a ve snech. Moc jsem si tu knihu užil.

"Byl jsem přesvědčen, že plujeme do Jötunheimu. Ale ona ta ledová země skutečně existuje. Netušil jsem, že na konci světa také žijí lidé."

Aldebaran je velmi zvláštní sci-fi komiks. Klame tělem. Dějově není nijak složitý, ale není lehké jej výstižně popsat. Během čtení se postupně proměňuje a rozkvétá. Zpočátku jsem přemýšlel nad tím, co vlastně definuje sci-fi žánr. Zda stačí o jakémkoliv ději prohlásit, že se odehrává na jiné planetě a tím pádem je to sci-fi. Trošku samozřejmě přehráním, ale kromě jiné flóry a zcela fantastické fauny děj zpočátku obsahuje jen velmi málo vědecko-fantastických prvků. Aldebaran totiž začíná jako dobrodružství dvou puberťáků, kteří byli okolnostmi přinuceni vydat se sami na cestu. Postupně pak začínají přibývají závažnější motivy, společenská témata a fantastická odhalení, které tento svět rozvíjí. Je to svět, kde v muzeu stojí raketoplány, které už nikdo neumí ovládat, a lidi se pohybují v dřevěných vozících poháněných malým nevyčerpatelným motorem anebo větrem. Je to svět plachetnic a vzducholodí. Ke střelbě se zde používají kuše i pistole a všemu vládne nábožensko-militaristická diktatura.

Ke zvláštnímu dojmu z komiksu přispívá i kresba, která mi pro sci-fi komiks přišla až nepatřičná. Kresba postav a jejich mimiky mi připadala lehce “neohrabaná”, ale brzy jsem si na ni zvykl a přestal jsem s ní mít problém. Kresba všeho ostatního je skvělá. Mimozemské zvířata působí věrohodně a hodně pomáhají vytvářet dojem skutečného světa.

Celý komiks jako celek skvěle funguje. Ten svět vás vtáhne a prožijete v něm pár hodin dobrodružství. Moc dobře se to četlo. Jediné, co by se tomu dalo vytknout, je absence vysvětlení, proč lidstvo na Aldebaranu během čtyřech generací tak moc technicky zdegenerovalo. Absence spojení se Zemí se mi nezdá jako relevantní důvod.

Je to dobrý příběh a to hned z několika důvodů. Zajímavé je, že ty důvody se vzájemně podporují. Po ‘Temných nocích’ teď nemám náladu na další epickou bitvu celých dimenzí, ani na záchranu celé planety před šmejdem z vesmíru. Proto mi velmi sedl tento v jistém směru komorní příběh. Protože pokud se bojuje o celé planety a dimenze, tak většinou už nezbývá moc prostoru pro osobní rovinu. A právě o osobní rovině ‘Krize identity’ je. Sice to není tak velký doják jako od Lemira, ale i tak se mě to dokázalo v několika momentech emočně dotknout. Není nouze ani o šokující odhalení a slovo šokující je zde opravdu na místě. Ačkoliv jsem tento příběh nazval komorním, tak není jen o několika málo postavách. Právě naopak, v příběhu jsou snad všichni tehdy aktivní hrdinové DC vesmíru. Ale jen to jen o nich, o jejich blízkých a o několika málo vedlejších záporácích. Žádná města v ohrožení a terorizované civilisty tentokrát nečekejte. Přestože je těch postav v příběhu hodně, tak je Brad Meltzer dokázal dobře ukočírovat a celé vyprávění je přehledné. Pravdou je, že většina superhrdinů tam dělá jen křoví. Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale vzhledem k nečekanému a dobře zdůvodněnému rozuzlení celého příběhu dávám plný počet.

Když Čtyřlístek, tak jedině od Dana Černého. Tím nenarážím na kresbu pana Němečka, ač preferuji styl Dana Černého, ale především na scénář Radima Krajčoviče. “Pinďa indiánem” má totiž děsně jednoduchý scénář. Ano, vím že je to pro děti, ale… Asi je to mým věkem a staré Čtyřlístky se mi líbí už jen z nostalgie. Každopádně Danovo “Dobrodružství zakázáno”, kvůli kterému jsem si tento sešit koupil, mě opět pobavilo. Kresbou i vyprávěním. Pobavili také Nikkarin a Kopl. Potěšil i drobný crossover s Fanoušem v Hubertovi & Hugovi.

Jsem hrozně rád, že jsem se k některým knihám dostal, byť až po letech nezájmu a ignorování. Patří mezi ně i Persepolis. Ta kniha toho totiž nabízí hrozně moc. Persepolis je životopisný komiks. Ale u komiksů, stejně jako u čehokoliv jiného, platí, že i když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. Nabízí se mi srovnání s Otčinou od Niny Bunjevac. Nina je bezesporu dobrá výtvarnice, ale její kresba mi připadá příliš depresivní. Horší ale je, že mě vyprávění o historii její rodiny a o historii celého Srbsko-Chorvatského konfliktu vůbec nebavilo. To vyprávění Marjane Satrapiová je úplně jiné kafe. Její kresba není tak propracovaná, ale po čtyři dny jsem se těšil, až se do její Persepolis znovu začtu.

Marjane ve svém komiksu shrnuje čtrnáct let svého života. Vyprávění začíná v roce 1980, během islámské revoluce v Íránu, kdy jí bylo deset let a končí, když ve čtyřiadvaceti nadobro odjíždí z Íránu do Francie. Nevypráví však jen o životě v Íránu, ale také o jejím pobytu v Rakousku, kde od čtrnácti žila čtyři roky sama bez rodičů a studovala francouzské gymnázium. Ač její zážitky nejsou vždy veselé, tak o všem vypráví s vtipem a nadhledem. Marjane je od dětství rebelka s funkčním kritickým myšlením, zdravým úsudkem a až příliš velkou upřímností, což jí nejednou dostalo do svízelných situací. Persepolis nabízí mnoho situací a úvah k zamyšlení a nešetří ani emocemi. Navíc čtenáře částečně seznámí s nedávnou historií blízkého východu z pohledu normálního chytrého a nezfanatizovaného Íránčana. Je to kniha, ke které se budu v hlavě nějakou dobu vracet a za čas si ji určitě přečtu znovu.

Opět musím konstatovat, že bych ještě před pár lety nevěřil, že mě budou bavit westerny. Teď si je užívám a bavím se. Hrobař mě svou atmosférou zase dostal. Není to nepředvídatelné, ale má to úžasné postavy. Ať už to jsou běloši anebo indiáni, nikdo z nich není úplný klaďas nebo úplný padouch. Tedy až na pár vyjímek. Situace “na bojišti” se neustále mění a co platilo na začátku, to už nemusí platit o pár stránek dále. Děj má pěkné zvraty, ale zároveň není komplikovaný. Proto rychle ubíhá a snadno vás strhne s sebou.

Původně jsem neměl v plánu opakovat si znovu předchozí díly Orbitalu. Po pár stránkách jsem ale zjistil, že se tomu nevyhnu. Děj se na předchozí události přímo odkazuje a na obě předchozí knihy. Naštěstí je to dobrá sci-fi a ta vždy potěší. Je ale pravda, že to není tak úplně klasická sci-fi. Je zde sice hodně akce, ale zároveň se hodně politikaří. Je to takový politický thriller ve velmi dobrých sci-fi kulisách. Na celé sérii je pěkné, jak v ní lze vidět určité paralely s naší současnou realitou a společností. Ať už jde o rasismus, stereotypy a nebo o Evropskou unii. Potěšující je to, že k těmto tématům přistupuje hodně kriticky. Nic zkrátka není černobílé. To ostatně platí i o tomto komiksu a nemyslím tím teď kresbu. Oproti předchozím dílům se mi děj zdá docela dost komplikovaný. Není těžké jej pochopit, ale snižuje to “dynamiku” jeho čtení. Stejně jako v předchozí knize je i zde děj občas dost zkratkovitý.

Co se týče kresby, tak ta podle mě patří k tomu nejlepšímu, co můžeme od sci-fi komiksu dostat. Čistá kresba plná detailů a technických udělátek budoucnosti. Ale nejsou zde skvěle zobrazené jen technologie, ale pestrá je také pozemská i mimozemská fauna a flora.

Tohle byl konec jak se patří. Skoro i slza na konci ukápla. Aaronovu Punisher MAX sérii je třeba vnímat jako jeden celek, jeden příběh. Potom to celé správně graduje až do velkolepého finále. Aaron se v něm vrací až k Punisherovým začátkům a pořádně rozjitří vzpomínky Franka Castla, aby finále nepostrádalo ty správné emoce. A nenechte se mýlit, ty emoce nejsou vztek a zuřivost. Tou emocí je smutek starého muže, který všechno ztratil. Smutek a pochybnosti starého vojáka o smysluplnosti všech těch let, které sám vnímal spíše jako osobní trest, který si musí vytrpět až do úplného konce. Do řádně krvavého konce.

Co se týká Dillonovy kresby, tak tu nemám rád. Během celé série jsem si na ni už ale zvykl a tak mi nekazila zážitek z příběhu. Zmínit musím také obálky jednotlivých sešitů celé série, protože ty jsou geniální a jsem rád, že jsou do před jednotlivé kapitoly vložené.

P.S. Všimli jste si, kde má 106. stránka číslo? Nevím, jestli to byl záměr, ale je to pěkné a vzhledem k ději i symbolické.

Frank se vážně povedl. Konečně jsme se dostali k hlubšímu pohledu na Punishera a na okolnosti jeho zrození. Je to parádní jízda. Dokonce i Dillonova kresba se mi zdála snesitelnější, ale možná ji jenom přebil nášlapný scénář. Ukazuje se, že tuto Aaronovu sérii nejde moc dobře hodnotit po jednotlivých dílech, protože dobře to funguje až jako celek.

Bullseye se dostal Frankovi pod kůži a přinutil ho přiznat si, že celý život lže sám sobě. Že jeho válka se zločinem má mnoho starší kořeny, než si namlouval. A tak si Frank leží rozbitý ve vězeňské nemocnici a rekapituluje svůj život před Punisherem, zatímco všichni ostatní trestanci přemýšlí, jak se Punishera zbavit jednou provždy.

Už tomuto Punisherovi možná začínám přicházet na chuť. Bullseye přímo navazuje na Kingpina. Ač je už z názvů zřejmé, na které postavy jsou jednotlivé knihy zaměřeny, tak je potřeba říct, že to jde skutečně do hloubky. Nebo spíše do detailů. Kingpin se zaměřoval na Fiskovu motivaci a na to, co musel obětovat pro zrození Kingpina. Bullseye není o zrození tohoto psychopatického zabijáka, ale je o jeho šílenství a geniální schopnosti vcítit se do Franka Castla.

Aaronův run je docela hodně ukecaný. Všichni pořád jenom žvaní. Ale to jde tak nějak ruku v ruce s kresbou. Vůbec si nejsem jistý, jestli tomu scénáři kresba Steva Dillona pomáhá anebo škodí. Já ji rád nemám. Ty nekonečné panely plné velkých hlav mě vůbec nebaví.

Takže proč tomuto Punisherovi začínám přicházet na chuť? Je to napínavé a Aaron tam evidentně má nějaký dějový oblouk přes všechny čtyři knihy. Zkrátka mě zajímá, jak to dopadne.

První kniha mě nadchla. Byl to ohňostroj nápadů. Nový originální svět plný divů. Druhá kniha pak přináší závěr příběhu s rozuzlením a nějakým tím vysvětlováním. Je to ale jako sypání písku do ozubeného soukolí. Prostě to přestává fungovat. To že rozuzlení a děj jsou naprosto neuspokojující, to je jedna věc. Druhá věc je celková atmosféra. Jsou tam nějaké nové nápady a vtípky, ale už to nepůsobí tak uvolněně jako v první knize. Možná je to proto, že děj této knihy je ve znamení války. Kresba je pořád nádherná.

Jeden z nejrealističtějších Batmanů, jaké jsem kdy četl. Žádná netopýří jeskyně, žádné hi-tech udělátka, žádný sprej proti žralokům. Neustálý boj s policií i se zločinci. A do toho ten zatracený dvojník. Nepřekvapivě se tento komiks snaží o další psychologický pohled na Batmana. To už tak nějak k příběhům z Gothamu patří. Není to zde nijak navíc, ani nijak na sílů a celý příběh to pěkně rámuje. Po dočtení jsem měl pocit, že to celé bylo nějaké krátké. Vyprávění pěkně odsýpá a čtenáře strhne s sebou.

Velkou zásluhu na tom má také Andrea Sorrentino. Jeho kresba je hodně špinavá a hrubá. Ale to je jenom první dojem. K tomu realistickému příběhu se dokonale hodí. Zajímavé a efektní je pozadí ve stylu zašlých černobílých fotek. Hodně zajímavá a nápaditá je také jeho práce s panelováním. Používá také malé vložené panely, které zdůrazňují nějaký detail - často až rentgenový. Takovou práci s panely mám rád. Škoda jen, že se občas nepočítalo s vazbou knihy a některé panely si pořádně neprohlédnete. To je celkem s podivem, protože pokud se nepletu, tak tento příběh šel rovnou do knih.

První sešit Prašiny jsem si koupil proto, aby se mi měl Karel Osoha do čeho podepsat. Do té doby jsem o Prašině slyšel jenom v televizi. Teď vím, že si určitě budu kupovat i další díly. Nejenom že je to úžasně nakreslené a pěkně to pracuje s panely, ale také mě zajímá, jak to bude pokračovat. Těch 24 stránek komiksu jsem měl přečtených až příliš rychle a chci více…

Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Ve druhé knize se už příběh nevrací k dějové lince ze současnosti zůstává jen v devatenáctém století. Neopouští však úplně téma terorismu. V prvé řadě zde jde totiž o pomstu. O pomstu konkrétním lidem a vůbec celému britskému impériu. Je ale otázka, kdy se pomsta mění v terorismus. Možná se to zdá jako nedůležitá otázka při hodnocení komiksu, ale pro mě je důležité vědět, komu v příběhu fandím. Nemám problém s hlavním hrdinou, který se mstí za způsobené křivdy. S teroristou už problém mám. Pokud se tato role v příběhu pomalu překlopí, tak to ve mě jako čtenáři zanechá určitou pachuť. Nicméně příběh mě bavil. Bylo to napínavé a nepředvídatelné. Nikdy nebylo zřejmé, jak to bude pokračovat. Postavy nejsou plytké a prochází vývojem. Kresba je parádní a oproti první knize přibyly pěkné dvoustránky.

Překvapila mě míra nenávisti k britskému impériu, kterou jsem z toho komiksu cítil. Něco takového bych bral od britského autora, Pata Millse nebo Alana Moora, ale od belgického autora to lehce zavání.

Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Od tohoto komiksu jsem vlastně nic nečekal. Nic jsem si o tom nezjišťoval a plně jsem se spolehnul na výběr pana Vybírala. A tak jsem z určitých aspektů toho komiksu mírně překvapený. Musím říct, že je velmi těžké to hodnotit podle první knihy. Svádí to k předjímání a unáhleným závěrům. Například to vypadá, že se snaží obhajovat terorismus, a to v dějové lince že současnosti. Také neumím úplně zhodnotit míru prohnilosti viktoriánského britského impéria, ale podle dějové linky z minulosti to vypadá, že imperiální aristokracie devatenáctého století byla to největší zlo na světě. Ale chápu, bylo potřeba rozdat karty a jasně rozlišit tým utlačovaných a utlačovatelů. Musím říct, že hra je rozehraná velmi dobře. Je to napínavé, pěkně nakreslené a jsem moc zvědavý, jak to dopadne a jaké ideologické a morální závěry to bude mít.

Pokud máte rádi Danův humor a kresbu, tak je to boží. Já jsem se dobře bavil. Je to sice pro puberťáky, ale ty situace a humor mi jsou furt tak nějak blízké.

Všichni hrdinové jsou poražení a ve s*ačkách, všechny hlavní města DC světa jsou rozbité jak Mariupol, naprostá zkáza a ke zničení multiverza chybí už jenom krok. Ale najednou, jako když luskne prsty, se to otočí a hrdinové mají naději a mají hubu plnou drsných hlášek. Ale chyba lávky, vše se zase propadá do temnoty a chaosu a zase je veškerá naděje ztracená. A potom znovu nějaká naděje. A opět všechno špatně a všechno je ve s*ačkách. A pořád dokola. Nuda, chaos, bordel. V poslední třetině už jsem byl ztracený, ale bylo mi to už tak nějak jedno. Ty kecy, které hrdinové i záporáci pronášeli, pro mě začaly být utrpením. Už jsem to chtěl jenom dočíst do konce, zavřít a zapomenout.

Mám rád Batmana jako detektiva. Mám dokonce rád Snyderův run. Ale jakmile Batmaní příběh začne sklouzávat k mytologickým šílenostem s temným bohem, k temným dimenzím a k cestování v čase, tak je to pro mě konečná. Proto mě série “Temné noci - Metal” nebaví. Možná to mají autoři ďábelsky chytře vymyšlené a pečlivě dlouho dopředu promyšlené. Možná geniálně propojují podivné události z celé batmanovské historie. Pro mě je to překombinovaný slepenec.

Je pravda, že tato druhá kniha je o něco málo lepší než ta první. Je méně chaotická. Někde v půlce mě to dokonce přestalo nudit a začalo mě zajímat, jak to bude pokračovat. Dlouho mi to ale nevydrželo. Jednoznačným vrcholem knihy je příběh hlavního záporáka - Batman který se směje. Je docela děsivý a je moc pěkně nakreslený. Kresba vůbec je silnou stránkou této knihy. Kreslířů je zde celá řada a většina odvedla dobrou práci.

Zpočátku jsem měl pocit, že ze mě už opadlo překvapení z něčeho nového a jiného, ale nakonec jsem se do toho zase dostal. Síla humoru této série je v brutální zkratce. Je to zábavná blbinka, kterou přečtěte za chviličku. Takže vás to pobaví, ale nestihne to začít nudit.

Co to sakra bylo? Proč něco takového vůbec vzniklo? Jako vážně, něco tak hrozného jsem už dlouho nečetl. Jsem fanoušek Snyderova Batmana, ale tohle s ním nemá nic společného. U druhého sešitu jsem byl skoro rozhodnutý to vzdát, ale mám toho tři knihy, tak tomu musím dát šanci. Je to šílený překombinovaný konstrukt. Je to chaos, do kterého naházeli všechny postavy DC, přidali pár nových, všechno to zamíchali a nasypali na jednu hromadu. Ve výsledku se v tom sice dá zorientovat, ale mě to prostě nebavilo. Uznávám, že démonické verze Batmanů a Robinů je zajímavý nápad a jsou i pěkně nadesignovaní, ale ten příběh se mi nelíbí.

Tohle je zkrátka geniální komiks. Když se dívám na mé tři roky staré hodnocení černobílé verze, tak bych na něm neměnil vůbec nic. Maximálně ho můžu rozšířit. Je to chytrá fantasy s parádním příběhem, který nepostrádá humor ani napětí. Je to parodie biblických příběhů a obžaloba Boha. Jsou tam nahaté víly a jedna vnadná Hobitka, teda vlastně Šninklí slečna. No a celé je to naprosto úžasně nakreslené a kolorované. Líbila se mi už černobílá verze, ale s koloringem je to o prostě božské. Jo a taky tam je sci-fi vozítko. Prostě je tam všechno, co dobrý komiks musí mít. Je moc dobře, že to tu vyšlo znovu a v pevné vazbě. Původní formát evropských alb by tomu slušel víc, ale člověk nemůže chtít všechno. Co mě mrzelo víc, byl poněkud drhnoucí překlad hned na začátku knihy, kdy dvě bubliny úplně nedávaly smysl a přinutily mě vytáhnout starou černobílou verzi k porovnání. Potěšily mě bonusové rozhovory s Rosińskim a Van Hammem.