Uběhlo více než deset let a děj příběhu se přesunul z Hollywoodu do Las Vegas. Konsorcium firem dokončuje Hooverovu přehradu a něco začíná zabíjet majitele zúčastněných firem. Mladý a neústupný šerif se pouští do vyšetřování, které nebude pěkné a už vůbec se mu nebude líbit, kam to všechno povede. Tento příběh s názvem Ďábel v písku tvoří hlavní část knihy. Jednou z hlavních postav je opět ten největší parchant, Skinner Sweet. O kresbu se postaral, stejně jako v první knize, Rafael Albuquerque.
Druhá a kratší část se jmenuje Úniková cesta a tvoří ji dvě paralelní dějové linky, přičemž každá z nich patří jedné z hereček z první knihy. O kresbu tohoto příběhu se postaral Mateus Santolouco, a pro mě je jeho kresba lepší než kresba Rafaela Albuquerqua. Také dějově mě příběh bavil více, možná i díky trošku vyššímu tempu.
Celkově jsem se opět bavil, možná dokonce více než v první knize. Skupina postav, která pravděpodobně bude hrát roli i v budoucnu, se příjemně rozšiřuje. Jsem zvědavý, co bude dál. Pořád ale nevím, jestli to bylo dost na to, abych si pořídil celý omnibus.
Včera jsem byl v kině na Nosferatu a dnes Crew oznámila datum spuštění předprodeje Omnibusu Amerického Upíra. Asi prozřetelnost. Kdy jindy bych se měl pustit do čtení této knihy, která roky čekala v knihovně na svou příležitost, než právě dnes?
Slyšel jsem na ten komiks tolik chvály, že jsem asi čekal něco víc, než jsem nakonec dostal. Není to výjimečné dílo, nejsou tam hluboké myšlenky, nejsou tam až tak skvělé hlášky a vlastně ani žádné překvapivé zvraty. Ale nemůžu tomu upřít, že mě bavilo to číst a že se těším na pokračování. Hodně tomu komiksu pomáhá kresba, která je pěkná, ale zároveň působí tak nějak správně “špinavě”. Místy působí lehčeji, jako z dětského animáků, a jindy zase temná a hrubě naškrábaná.
Typický Jodo, tak jak jsem se ho naučil mít rád. Dystopie s morálně zvrácenou tyranií a všeobecnou neúctou k lidskému životu a realitě. A také hledání nového mesiáše, který bude ideálně androgynní bytostí. Tentokrát je to okořeněné špetkou humoru a erotické nálady. Počítačový art Freda Beltrana mi tady sednul a s jeho Adamou a princeznou Kavatah bych se rád setkal v úplně jiném typu komiksu. Ostatně ochutnávku jsme dostali už ve Svůdných schůzkách a touhách.
Problém tohoto komiksu spočívá ve třetím a zároveň posledním albu. Je to tam všechno hrozně rychle vysvětleno a uzavřeno. Úplně to popřelo styl příběhu i atmosféru předchozích dvou alb.
Tak nějak nevím, kde začít.. Poslední třetina knihy mi připomínala jeden starý kreslený vtip z roku 2012. Byl to takový jednostránkový komiks a byl spíše smutný než vtipný. Ani bych se nedivil, kdyby právě tento vtip stál za zrodem této knihy.
Celkově se mi ten nápad na příběh líbí, a líbí se mi i jeho rozvedení. Líbí se mi, jak příběh řeší, co by se všechno mohlo stát a jak by někteří lidi a společnosti na situaci, nastíněnou v anotaci knihy, reagovali.
Jsou tu však i věci a rysy scénáře, které se mi až tak nelíbí. A je to čistě subjektivní, protože jiní to můžou shledávat jako to nejlepší.
Jde o bilancování života hlavního hrdiny. Je jasné, že to tam být musí, o tom ta kniha je. Jsou na to navázané úvahy o smyslu života i závěrečná pointa celého příběhu, ale za mě toho bylo možná až moc. Možná to při příštím čtení budu vnímat trošku jinak. Taky mám pocit, že oproti začátku knihy ke konci vymizel humor.
Druhá věc, která se mi jeví jako lehce nepatřičná, jsou emoce robotů. Z celé knihy jsem měl dojem, že se jedná o hard sci-fi. Až na ty roboty. Ti se chovají jako Sonny z ‘Já, robot’, anebo jako C3PO ze ‘Star Wars’. Anebo jako Johnny 5 a WALL-E (nešlo je nenapsat). A zase, chápu, proč to tam je, ale v určitých momentech mi to tam vůbec nesedělo.
Moc se mi líbí kresba. Možná ještě více ve skicáři než v samotném komiksu. Bonusová část tentokrát opravdu potěšila.
Jo a co se týká kytary, tak na tu se vůbec nehraje. Ta je buďto někde opřená, anebo přenášená. Tak nějak mi připomněla některé knihy, které jsem schopný vozit na dovolené i několik let, než se do nich konečně začtu.
Měl jsem problém považovat “Košík plný hlav” za horor. “Lednička plná hlav” se hororu blíží více, ale jak mám považovat za horor něco, čemu se od začátku do konce směju? Lednička je masakr. Mnohem větší než Košík. Je to brutální krvavá jízda s hromadou humoru. Scénář Košíku byl rafinovaný. Postupně odhaloval a přinášel nečekané zvraty. Lednička je mnohem víc přímočará. Je tam jen jedno nečekané odhalení, jinak je to jedna velká krvavá řež.
Lednička rozšiřuje svět Košíku a další tři vikingské artefakty a ty mi přišly dobře vymyšlené. Prim ale hraje stará dobrá sekera. A taky hlava žraloka! Žralok je dost možná na celé té knize nejlepší. Kresba je pěkná, ale místy trošku nepřehledná. Celkově jsem se dobře bavil.
Docela jsem se toho bál. Bál jsem se, že to bude příliš psychedelické a příliš sexuálně zvrácené. Měl jsem strach, že tu logiku rozštěpeného hradu nepoberu. Ale všechny moje obavy byly liché. Ten svět a pohyb v něm dávají smysl. Je to zábavné a nabízí to nečekané možnosti a pasti. Sexuálně zvrácené to teda trošku je, ale takovým tím vtipným způsobem, kdy jsem se těm nápadům musel smát. Navíc je tam ta erotika jenom na pár stránkách a rozhodně není tím nejdůležitějším v příběhu.
Takže jo, je to zábavné a bavil jsem se. Zajímavé je i to, jak je místy děj vyprávěný paralelně v obou rozštěpených hradech. Prostě to má dobré nápady. Šintaró Kago napsal ještě jednu knihu ze světa nekonečného hradu, tak doufám, že se jí u Arga dočkáme.
Je to pěkná kniha, romantická, ale asi jsem od ní čekal něco víc. Celý příběh je rozdělen do dvaceti kapitol, které zachycují momenty ze života dvou lidí, kterým nebylo souzeno, aby byli spolu. Jen málo z těchto kapitol zachycuje jejich skutečné vzájemné setkání. Často jde jen o krátké nahlédnutí do jejich oddělených životů, doplněné jejich vzájemnou korespondencí. Nebo jde o jejich občasné telefonáty z druhé strany zeměkoule. Je pravda, že jednotlivé kapitoly fungují výborně samy o sobě. Scénář spolu s pěknou kresbou vždy dokážou vyvolat ty správné emoce. Ale já jsem čekal víc. Čekal jsem, že na konci poslední kapitoly dojde k něčemu, co dá jejich celoživotní lásce novou naději. Vždyť ten týpek čtyřicet let pracoval na disertaci o cestování časem…
Stejně jako posledně jsem neměl v plánu číst znova předchozí díl, abych si osvěžil paměť, a stejně jako posledně jsem se nakonec znova pustil do všech předchozích knih. Jednotlivé knihy (pokaždé dvě alba) jsou sice dějově uzavřené, ale od druhé knihy na sebe všechny následující knihy těsně navazují a pokud se nechcete cítit ztracení, tak musíte vědět, co se stalo předtím.
Orbital je takový docela dost ukecaný mix politické, akční a technologické sci-fi. Mám tu sérii hodně rád, stylem mi sedí. Po dočtení mi ale tato čtvrtá kniha připadala nevyvážená. Příliš dlouhý úvod do hlavního problému, příliš krátká závěrečná akce a rychlý konec. Jenže když jsem to znovu prolistoval, tak závěrečná akce tvoří celé druhé album v knize, tj. celou polovinu knihy. A to jsou velké akce i v prvním albu. Zkrátka mě to pohltilo a diktovalo mi to svůj vlastní čas.
Suma sumárum, pořád je to parádní sci-fi. Už to není taková pecka, jako první dvě knihy, pomalu se to stylově mění, ale pořád mě to hodně baví. Těším se na pokračování.
Tohle je čistá atmosférovka. Není to o silném příběhu, nebo skvělé závěrečné pointě. Obojí tam je, ale není to ten hlavní důvod, proč si to přečíst. Tím hlavním důvodem je vyprávění a atmosféra. Tady je cesta cíl. Cesta až na samé dno pekla. Je to skvěle vyprávěné. Nemá to vysoké tempo, ale je to intenzivní a neustále se něco děje. Lemire dává každé události čas, aby na čtenáře zapůsobila, ale ne moc dlouhý, takže se vyprávění netáhne.
To nejlepší jsem si ale nechal nakonec. Kresba tomuto příběhu dává přesně to, co potřebuje. Tohle Lemire napsal Sorrentinovi přímo na míru. Kresba je dokonalá a zároveň správně ponurá a depresivní. Nezachází vždy do detailů a nechává na čtenářově fantazii, aby si tam sama doplnila to, co tam potřebuje. Tenhle komiks je asi nejlepší komiksová výprava do pekla, jakou jsem kdy četl.
Tohle nemělo vyjít ve třech knihách, to je naprostý nesmysl. Mělo to být v jedné knize a na tenčích papírech. Je sice pravda, že na použitém papíru vypadá ten tisk a barvy hodně dobře, ale je to zbytečně tlusté. Nicméně, přečetl jsem to celé najednou, a tak to budu hodnotit jako jeden celek. Jinak to ani nemá smysl.
Anotace jednotlivých knih je hodně zavádějící. Kdybych měl Burnsovo Bludiště popsat jedním slovem, tak bych řekl, že je zádumčivé. Začít si něco s holkou, navíc úplně poprvé, není vůbec jednoduché. A teď si představte, že jste navíc maniodepresivní fanoušek starých hororů. Pak to není jednoduché pro vás, ani pro toho druhého. A o tomto to celé je. O vztazích, o starých hororech, o lásce k filmům a v neposlední řadě o kreativitě.
Hodnotit to není jednoduché. Příběhová linka není úplně zřejmá a konec není uspokojivý. Ale tak nějak mě to bavilo. Nejsem z toho nadšený, ale pracuje to se zvláštní atmosférou a donutí vás to se alespoň na chvíli zamyslet. Přispívá k tomu i osobitá kresba, která se zdá na první pohled zjednodušující, ale zároveň je plná detailů a emocí.
Tohle nemělo vyjít ve třech knihách, to je naprostý nesmysl. Mělo to být v jedné knize a na tenčích papírech. Je sice pravda, že na použitém papíru vypadá ten tisk a barvy hodně dobře, ale je to zbytečně tlusté. Nicméně, přečetl jsem to celé najednou, a tak to budu hodnotit jako jeden celek. Jinak to ani nemá smysl.
Anotace jednotlivých knih je hodně zavádějící. Kdybych měl Burnsovo Bludiště popsat jedním slovem, tak bych řekl, že je zádumčivé. Začít si něco s holkou, navíc úplně poprvé, není vůbec jednoduché. A teď si představte, že jste navíc maniodepresivní fanoušek starých hororů. Pak to není jednoduché pro vás, ani pro toho druhého. A o tomto to celé je. O vztazích, o starých hororech, o lásce k filmům a v neposlední řadě o kreativitě.
Hodnotit to není jednoduché. Příběhová linka není úplně zřejmá a konec není uspokojivý. Ale tak nějak mě to bavilo. Nejsem z toho nadšený, ale pracuje to se zvláštní atmosférou a donutí vás to se alespoň na chvíli zamyslet. Přispívá k tomu i osobitá kresba, která se zdá na první pohled zjednodušující, ale zároveň je plná detailů a emocí.
“Dobře si rozmysli, co si pustíš do hlavy, protože to v ní zůstane napořád.”
Myslím, že toto moto celou knihu velmi dobře vystihuje. Tohle je koncentrovaná deprese a zkáza. Pro naději zde není místo. Tak trošku lituji, že jsem si to do hlavy pustil. Nevím, jestli to tam zůstane napořád, ale dlouho to tam určitě bude.
V příběhu sledujeme putování otce se synem zničeným postapokalyptickým světem. Nevíme, co se stalo, ale je zřejmé, že společnost se úplně rozpadla a přežívají jenom malé skupinky lidí. Došlo jídlo, nejsou zvířata a silnější žere slabšího. Není nic než hlad, utrpení, strach a zoufalství.
Manu Larcenet opět předvedl excelentní výkon. Kresba je stejně úžasná jako v Brodeckově zprávě. Možná ještě o chlup lepší. Jenže ukazuje ošklivé věci. Oproti Brodeckově zprávě to není černobílé, ač se to tak na první pohled může jevit. S barvami se zde totiž velmi šetří, a navíc jsou hodně tlumené. To ještě více podporuje celkovou depresivní atmosféru.
U Croma, tohle je vážně skvělé! Během několik posledních let u nás vyšlo několik různých Conanů a jejich kvalita byla všelijaká. Něco bylo lepší, něco bylo horší, ale jen velmi málo z nich mě uchvátilo tak, jako Kletba černého kamene. Tady se sešel poměrně zajímavý příběh se skvělým vyprávění, výbornou atmosférou a úžasnou kresbou. Kresba Roberta De La Torra dává vzpomenout na umění Johna Buscemy. Takhle má komiks s Conanem vypadat! Úvod nové řady od Titan Comics se vrací ke Conanovým počátkům a bitvě u Venária. Následně pak vypráví o jeho návratu z ciziny, a to zrovna ve chvíli, kdy se objeví hordy nemrtvých, které si troufnou i na nezdolné Cimeřany.
Když kniha začíná předmluvou, ve které autor říká to samé, co já, a to že metal je lék na všechno, tak vás to naladí na tu správnou strunu. Začněte věřit, že do té knihy je opravdu vepsaná láska k metalu. V tomto komiksu je toho však mnohem víc a asi vás to překvapí.
Je to totální šílenost. První, co vás na začátku čtení napadne je, že zápletka je vlastně vtipně pitomá. Jako ty parodie, kdy tápete, jestli se to bere vážně anebo si to prostě dělá prdel. Je to totálně přepálené. Vyprávění je epickou oslavou metalu. Síla a energie metalu zachrání svět! Od první stránky jsem se bezvadně bavil a pobaveně se pochechtával. Je to jako metalová pohádka. Jako obrázek na obalu power metalového alba. Číst ten komiks je jako poslouchat metalové konceptuální album, nebo metalovou operu. Na zemi se šíří nepozemské zlo a aby bylo poraženo, musí se dát znovu dohromady skupina metalových muzikantů a musí najít magické hudební nástroje, aby jejich metalová energie byla co nejsilnější a dokázala porazila monstra. Zní to šíleně, co? A to ještě nevíte, kam to až povede.
Vražedný Sokol totiž není jenom o metalu. Postupně, během celého příběhu, probublávají nahoru temnější noty. Za tím vším, na pozadí všech těch epických bitev heavy metalu proti monstrům zla, je příběh o vyrovnávání se strachem, o bolesti a o těžkých časech. Příběh o pálení mostů a odhánění přátel. Ale také o lásce a přátelství. O nacházení odvahy a o tom, že dobrého přítele nemůžete odehnat napořád. Je to příběh o smíření se s osudem a o nalezení síly bojovat i v předem prohrané bitvě.
Poslední bombu ve vyprávění si totiž Daniel Warren Johnson schoval na konec. Bombu, která vás donutí přehodnotit celý příběh a dost možná vás přinutí přečíst si to znovu od začátku. Najednou vám veškerá ta legrace se zabíjením monster zhořkne. Najednou už ten komiks není tak veselý, jak jste si mysleli.
Musím se přiznat, že mi pointa celého příběhu nedošla na první dobrou. Při prvním čtení se mě to ani emocionálně nedotklo. Všechno to zaklaplo až při druhém čtení, když jsem si ujasnil, jak na celý příběh nahlížet a jak ho chápat. Nebylo to pro mě jednoduché uchopit ho správně. Hrozně moc se toho schovává v jinotajích. Není jednoduché poznat, jak daleko a hluboko pátrat po skrytých významech. Co ještě je alegorie a co už není. Mívám tendence hledat v příběhu i to, co tam není. Tady si každý nejspíše musí udělat svůj vlastní výklad detailů. Vražedný Sokol těch detailů k interpretaci nabízí skutečně mnoho. Mohl jsem s knihou skončit po prvním čtení a dát ji 3, nebo 4 hvězdičky, už jenom protože “to je metal, vole”. Ale až dvoudenní odstup a druhé čtení tomu dodali tu správnou hloubku na plný počet hvězdiček.
Kresba Daniela Warena Johnsona a barvy Mika Spicera jsou úžasné. Jak už jsem někde četl, ten metal je z těch panelů slyšet. Pokud jste metalisti, tak vám při čtení v hlavě budou znít kytarové riffy a dunět zatraceně rychlá sóla na bicí. Napodruhé jsem si to dal s kapelou Insomnium. Myslím, že to k tomu bezvadně sedí.
České vydání bylo mé třetí čtení. Byl jsem hodně zvědavý na český překlad a také jestli si to v mateřské jazyce ještě lépe sedne. Výměny anglické brože za českou pevnou vazbu určitě nelituji. Sice jsem se na některých místech u překladu kroutil, ale těch míst není moc a jsou to maličkosti. Navíc má české vydání devět stránek komiksu navíc. Je to pěkná tečka za celým příběhem. Celou knihu uzavírá poměrně rozsáhlý skicák. Škoda, že v bonusech není i nějaký rozhovor s tvůrci, či index songů, na které můžete v příběhu narazit.
Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.
Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.
Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.
Moucha. Všichni ty otravné stvoření známe. Jenom neustále zmateně lítají po kuchyni a všude serou. Umíte si ale představit, jaké dobrodružství taková moucha může zažívat? Lewis Trondheim si to představit umí a nakreslil o tom tento komiks. Je to milé a zábavné. A taky tak akorát dlouhé, aby to nespadlo do jednotvárnosti. Kresba je jednoduchá, ale hravá. Pracuje s různými úhly záběru, perspektivou, i s odrazy ve skle.
První povídka v knize, ‘Bůh v míse’, je pro mě obrovským zklamáním. Kresba je pěkná, ale je to celé tmavé a barvy jsou mdlé, zašlé. Vím, odehrává se to v noci v přítmí, ale když to srovnám s obrázky na internetu, tak je to průser. Soudím, že je to způsobeno tím, že je to vytištěné na matném papíru. Podobný problém jsem měl i s Hodinou draka v minulé knize. Na křídovém by to byla paráda. Ani křídový papír by však nezachránil chaotický scénář. Role vypravěče neustále skáče z osoby na osobu a já jsem měl problém sledovat, kdo jím zrovna je. Minimálně při prvním čtení.
‘Plíživý stín’ je pro mě jedna z nejlepších povídek, která v této francouzské Conanovské sérii vznikla. Je plná nahých žen, chapadel a Conana porcujícího zástupy nepřátel. A taky je tam jeden lovecraftovský bůh. Má to úžasnou atmosféru kombinující děs, chlípnost a adrenalinovou řezničinu. Kresba je parádní. I tato povídka se z většiny odehrává v přítmí a můžu se jen dohadovat, jak by to vypadalo na křídovém papíru. Nicméně není to tak špatné jako u ‘Boha v míse’.
Třetí příběh ‘Černý cizinec’ je nepatřičný. Jedno velké WTF? Podle povídání na konci knihy Howard něco takového asi opravdu napsal, ale mi to připadá hrozné. Conan prchá před Pikty, jen v bederní roušce a se sekyrou, vleze do jeskyně a tam něco uvidí. Od další stránky začíná příběh o téměř středověkých pirátech a pirátském pokladu. Je to brutální hybrid. A to není jediný průser. Ono je to taky škaredě nakreslené, a navíc scénárista zapomínal, co napsal o pár stránek dříve. Je to fakt děsně pitomé.
Ty tři hvězdičky jsou hlavně za ‘Plíživý stín’. Jinak bych šel níž. Pokud bude další kniha, tak ji už vynechám.
Bavil jsem se. Ale zároveň musím říct, že je to lépe nakreslené než napsané. UCC Dolores je space opera. To znamená, že je to více Star Wars než Star Trek. Z počátku se zdá, že je to jen další variace na Ostrov pokladů, nebo spíše na Planetu pokladů, ale nabere to zcela jiný směr. Některé věci začnou být poměrně brzy zřejmé, ale odpovědi na některá tajemství si příběh nechá až na konec. Nejsem si jistý, zda se mi ty odpovědi líbily, ale konec jako takový byl dostatečně šokující a akční.
Co se týká mé kritiky scénáře, tak zápletka, a také některé části děje, nejsou až tak originální. Není to na závadu, ale během čtení jsem si to několikrát uvědomil. Druhou připomínku mám k přechodům mezi místy a osobami, anebo ke skokům v čase. Není to matoucí, jak tomu občas v některých komiksech bývá, ale něco mi na nich nesedělo. Neumím říct co.
Zároveň musím ale také chválit. Je to vtipné, umí to překvapit a místy je to i docela kreativní. Třeba když v rámci příběhu dostanete kompletní novou mimozemskou mytologii. Od stvoření světa až po spasitele.
Nejvíce ale UCC Dolores vyniká úžasnou kresbou. Jde do parádních detailů a zároveň nepostrádá dynamiku. Celostránkové scenérie jsou doslova epické. Navíc jsou v kresbě schované popkulturní odkazy, které vás pobaví, když si jich všimnete.
Příběh UCC Dolores vyšel ve 4 albech, tedy ve dvou svazcích Modré Crwe. Hlavní příběh je ale jen v prvních třech albech a je plně uzavřen. Čtvrté album je jen dodatečný sequel.
Bavil jsem se. Ale zároveň musím říct, že je to lépe nakreslené než napsané. UCC Dolores je space opera. To znamená, že je to více Star Wars než Star Trek. Z počátku se zdá, že je to jen další variace na Ostrov pokladů, nebo spíše na Planetu pokladů, ale nabere to zcela jiný směr. Některé věci začnou být poměrně brzy zřejmé, ale odpovědi na některá tajemství si příběh nechá až na konec. Nejsem si jistý, zda se mi ty odpovědi líbily, ale konec jako takový byl dostatečně šokující a akční.
Co se týká mé kritiky scénáře, tak zápletka, a také některé části děje, nejsou až tak originální. Není to na závadu, ale během čtení jsem si to několikrát uvědomil. Druhou připomínku mám k přechodům mezi místy a osobami, anebo ke skokům v čase. Není to matoucí, jak tomu občas v některých komiksech bývá, ale něco mi na nich nesedělo. Neumím říct co.
Zároveň musím ale také chválit. Je to vtipné, umí to překvapit a místy je to i docela kreativní. Třeba když v rámci příběhu dostanete kompletní novou mimozemskou mytologii. Od stvoření světa až po spasitele.
Nejvíce ale UCC Dolores vyniká úžasnou kresbou. Jde do parádních detailů a zároveň nepostrádá dynamiku. Celostránkové scenérie jsou doslova epické. Navíc jsou v kresbě schované popkulturní odkazy, které vás pobaví, když si jich všimnete.
Příběh UCC Dolores vyšel ve 4 albech, tedy ve dvou svazcích Modré Crwe. Hlavní příběh je ale jen v prvních třech albech a je plně uzavřen. Čtvrté album je jen dodatečný sequel.
Jsem nadšený. Zpěv Neznáma se naprosto přesně trefuje do toho, co mám rád, a kupodivu neobsahuje nic z toho, co rád nemám. Čtení mi zabralo celý týden, a po náročném dni v práci bylo vždy otevření knihy jako přijít domů. Vždy jsem naprosto hladce jsem vklouzl zpět do příběhu.
V některých bodech ze začátku může zápletka trošku připomínat Remenderův příběh Black Science. Zpěv Neznáma ale jde úplně jinou cestou. Čtenář poměrně rychle dostane zcela jasnou představu o situaci, ve které se tento komiksový svět nachází. I přes silnou fantastickou linku jde vyprávění do hloubky. Hned od začátku se řeší osobní roviny jednotlivých postav i nálady ve společnosti. Takový způsob vyprávění mě okamžitě pohltil. Potom se něco málo odhalilo a spousta věcí se zcela přirozeně zkomplikovala. V tu chvíli jsem začal tušit, jak bohatý příběh mě čeká na následujících stovkách stránek, a zároveň jsem vůbec neměl představu, jakým směrem se bude ubírat. Viděl jsem spoustu možných cest a měl jsem chuť prozkoumat každou z nich. Ten příběh se ale nakonec stejně vydal tam, kam jsem nečekal.
Hrozně se mi líbí, že v příběhu není nějaká velká záporná postava, kterou byste měli nenávidět. Jasně, jsou tam postavy, které konají proti zájmům hlavních hrdinů, ale je to o úhlu pohledu. Tak nějak totiž chápete jejich motivaci. I bez výrazného záporáka to ale není nuda. Konflikty a napětí zde nevznikají kvůli střetu dobra se zlem. Vznikají kvůli střetu civilizace s divočinu, a koneckonců, i kvůli střetu civilizací samotných. Vznikají kvůli střetu dobrých důvodů. Děj je kupředu poháněn zvědavostí, touhou po vykoupení a snahou o přežití. Zkrátka z toho mám pocit, že je to docela pozitivní příběh. I přes všechny ty statisíce mrtvých.
Kresba je úžasná. Moc pěkná se to čte. Povedené jsou jak komorní situace v interiérech, tak i běžné situace v ulicích Filadelfie, či epické krajiny Neznáma. Mimozemské stavby doslova berou dech. Skvělou energii a dynamiku mají dramatické akční scény i běžné rozhovory. Obličeje nejsou vždy nakreslené dokonale. Ale vždy jsou v nich naprosto přesně zachycené ty emoce, které tam být mají. Barvy to potom celé dotahují k dokonalosti. Na konci knihy jsou rozsáhlé bonusy, včetně skicáře, ve kterém Robert Kirkman a Lorenzo de Felici komentují vznik designů jednotlivých postav, příšer i prostředí. Je to zajímavé.
Už osm let si k Corbenovi hledám cestu a pořád nevím, jestli mám jeho práci rád, anebo jestli ji nesnáším. Možná je na čase smířit se s tím, že tu cestu nikdy nenajdu. Když pominu jeho dobrou práci na Hellboyovi, tak jsem byl docela spokojený s Bohem krys. U Šerosvěta je můj dojem opět velmi rozpačitý. Napsat proč ale není vůbec jednoduché. Nejde to smáznout jednou větou, že je to škaredě nakreslené, anebo že je ten příběh nudný. U Corbena je všechno velmi specifické a svérázné. Pokusím se to rozvést.
První, co vás na Šerosvětu zaujme, je kresba. Corben umí velmi dobře kreslit ošklivost a rozklad. Také jeho anatomie obličejů a žen celkově je velmi svérázná. Ale na to se dá přistoupit v rámci jeho stylu a nadsázky. Větší problém mám s tím, že není konzistentní. Jednak nejsou obličeje pořád stejné a taky nejsou všechny panely stejně pečlivě prokreslené. Na jednom panelu se kocháte prokreslenými a skvěle vystínovanými svaly s vystouplými žílami, a na vedlejším panelu máte obrázek postrádající detaily, či je obličej deformovaný jinak než předtím. Navíc Corben zde často používá velmi extrémní úhly, divnou perspektivu a agresivní stíny, takže je někdy těžké na první pohled poznat, na co se díváte.
Co se týká příběhu, tak je to velmi jednoduché fantasy, které ale má, bohům žel, velmi nepravděpodobné zvraty. Navíc, když se zamyslíte nad detaily, ten příběh drží pohromadě jen velmi těžko. Nedá se říci, že v příběhu chybí humor. Neustále to pracuje s nadsázkou. Chybí tomu ale humor dost výrazný na to, aby vykompenzoval to, co se mi na ději nelíbí.
Tahle série mě prostě baví. S každou další knihou ji propadám víc a víc. Není to nic hlubokého, žádné přesahy tady nehledejte. Tohle je ryzí dobrodružství, z jehož čtení mám prostě radost. Pokaždé, když otevřu i již přečtenou knihu, abych si osvěžil něco z předchozího děje, tak se v tom hned ztratím, abych se našel na konci knihy. Ten děj mě vždy okamžitě pohltí. Nejinak je tomu i v této knize. Děj se zde vrací zpátky do Říma. Přestože ani zde nechybí spousta parádní akce, tak se tady navíc krásně a hodně intrikuje. Je to naprostá paráda.
Mariniho kresba je stále úžasná.
Jestliže má být Znovuzrození novým začátkem, tak pro Wonder Woman je ten začátek zde ve druhé knize. Zde znovu dostáváme již tolikrát vyprávěný origin Wonder Woman. Tedy odchod z rajského ostrova Amazonek do našeho lidského světa. Zde je to rozšířeno o detaily a události, které zřejmě budou souviset s hlavní dějovou linkou a zápletkou této řady Wonder Woman. Přestože je mi ten příběh víceméně známý, tak jsem se bavil. Je to příjemně vyprávěné. Není to nijak náročné a složité. Ale není to ani skvělé. Hodně tomu pomáhá parádní kresba, kterou jsem si užíval.
Je to vlastně pořád stejné. Pořád ty samé situace, pořád ty samé zápletky a stejné vtípky. Ale pořád to funguje. Mockrát mě ho nahlas rozesmálo. Teď už i mlaďoši mají silné stroje a myslí si, že jsou nejchytřejší a hotoví mistři světa. Ale staří pardi si je vždycky srovnají. Mám tuhle partu z Joe Baru docela rád. Kresba je zábavná a láska k motorkám je na ni znát.
Tak tohle mi vážně sedlo. Je to svižné a zábavné. Je to drsné, ale zároveň vtipné. Postavy jsou sympatické a bavila mě jak hlavní hrdinka, tak i všichni záporáci. Není to ale situační humor, ani explicitní scény, co je na tomto komiksu nejlepší. Tím je tady příběh. To, jak čtenář spolu s hlavní hrdinkou odkaluje, co se vlastně děje. To se Joe Hillovi opravdu povedlo. Toto rozplétání a odhalování je rovnoměrně rozprostřeno na celou knihu a ta tak neustále překvapuje a baví. A co si hodně cením, tak to, že tam nezůstaly žádné nezodpovězené otázky. Zkrátka mistrovský scénář.
Hodně mě zde bavila i kresba Itala Leomacse. Tady se mi jeho kresba líbila ještě více než v Ranařích. Leomacs má parádně zmáknuté figury, obličeje, i jejich výrazy. Navíc dobře kombinuje různé úhly a podhledy, takže stránky působí úžasně dynamicky.
Dlouho jsem nad koupí této knihy váhal. Ale pak jsem si řekl, že by mě asi mrzelo, kdyby mi utekla. Však co, akce ve stylu Dannyho parťáků, v Black Labelu a bez superhrdinů, může být super. Zvlášť když je tam velká opice. S velkými opicemi, nebo s dinosaury, je každý komiks lepší, že jo?
Nevím, co bych tomu příběhu mohl objektivně vytknout. Klasický argument, že jsem se nedokázal s žádnou postavou ztotožnit, je tady lichý, protože Ranaři jsou banda lůzrů a z větší části taky nemorálních sráčů. S těmi se ztotožnit nechcete. Na konci jsem se přistihl, že nefandím Ranařům, ale jejich protivníkovi, velkému opičákovi v čele narkomafie. Přitom ty postavy nejsou napsané úplně špatně. Oni zkrátka mají být sráči.
Vytknout tomu nemůžu ani tempo. Pořád se něco děje, akce střídá akci. Když nad tím ale přemýšlím, možná tomu chybělo zvolnění a detailnější plánování. U Dannyho parťáků a dalších podobných filmů tyhle plánovací sekce miluju. Ale budu se opakovat, to by Ranaři nesměli být taková banda, ti plánují za běhu.
Výtku mám ke kresbě. Na začátku je kresba mnohem preciznější a detailnější než na konci. I koloring je na začátku tak nějak poctivější. Na konci je to pro mě pořád akceptovatelné, ale radši bych, aby to bylo celé jako na začátku.
Superhrdinských komiksů jsem se trošku přejedl a v poslední době se jim spíše vyhýbám. Je docela děsivé, když si vzpomenu na ty hromady nepřečtených komiksů z trafikových kompletů, které mi v komíncích lemují zdi. Teď, když si nějaké superhrdiny kupuji, tak pro to musím mít dobrý důvod. Tady je to malba. Nádherně namalované sexy ženské, se správnou mírou stylizace. Navíc všechny ty přiznané tahy štětce a rozpité akvarely, prostě nádhera. Ta kresba má úžasný retro feeling a při čtení jsem měl pocit, že si prohlížím staré reklamní plakáty. Obličeje mají často ostré rysy a stránkám vévodí syté barvy. Geniální! Zkrátka malba Dana Breretona mi tento komiks prodala.
Co se týká příběhu, tak to jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a dost mě to překvapilo. Figurky se známými jmény jsou zde často rozdány úplně jinak, než jsem očekával. Je docela úsměvné, do jakých situací Howard Chaykin hrdiny postavil. Jasně, dojde na známé události, ale jinak je to docela originální. Navíc, komiks se nejmenuje “V žáru smrti” pro nic za nic, a některé postavy zde zcela nečekaně umírají.
Dostal jsem to jako dárek v objednávce. Jinak bych ani netušil, že toto šestistránkové leporelo existuje. Jako příběh pro děti je to asi fajn, jako dospělý jsem se neubránil neustálému srovnávání s mou oblíbenou Gulliverianou :-D Kresba mě docela bavila.
Teddy je krátký komiks beze slov pro děti od pěti let. Je to o zatoulaném štěněti v parku a mladé slečně, která si tam chodí číst, a postupně s tím psem navazuje vztah. Pouhých 40 stran dostalo v českém vydání kupodivu pevnou vazbu. Po první přečtení jsem si říkal že je to příliš krátké a příliš rozvleklé. Že by to šlo celé odvyprávět na čtyřech stranách. Pří druhém čtení jsem ale toho hodnocení přehodnotil. Scénář vykresluje postupně narůstající důvěru štěněte a pozvolna vznikající přátelství. Pomalé tempo tomu svědčí a vyvolá ve čtenáři patřičné emoce. Hodně tomu pomáhá i kresba, která je silnou stránkou tohoto komiksu.
Mám k tomu komiksu jedinou výtku. Ten pes je v parku pod lavičkou evidentně už několik dní a ta holka mu donese jenom míček na hraní. Měl jsem hlad za toho psa.
Čtyřlístek od Dana Černého, to je pro mě vždycky jasná koupě. Tentokrát je tam těch povedených příběhů více. Hlavní příběh je Bobík kačerem a je napsaný Veronikou Růžkovou a nakreslený Richardem Svitalským. Není to úplně pitomé a seznamuje to děti s geocachingem. Jestli ten příběh dostane jediné dítě od počítače, tak to stojí za to. :-)
Srovnání s Čtyřlístkem Dana Černého to ale nesnese. Příběh Nebezpečné koleje sice nemá takové přesahy jako některé jeho předchozí Čtyřlístky, ale pořád je to plné humoru a dobrodružství. Dan Černý má navíc moc příjemnou kresbu a umí výborně pracovat s komiksem jako takovým, včetně používání zvukových efektů.
Morgavsa & Morgana Pera Kopla stále neztrácí dech a pořád mi to připadá zábavné. Možná i proto, že přečtu jeden, maximálně dva díly za rok.
Excelentní je opět Nikkarin. V tomto díle Huberta & Huga vypráví Hugo příběh superhrdiny Skálopevňáka. A je to vtipná superhrdinská sci-fi jízda. Cameo si střihne i Antonín Stark coby Vrakovový Muž. Rastr použitý pro barvy vytváří správný retro feeling starých pulpových komiksů.
Pazourek a Zoubek Filipa Škody je hodně dětský, ale vůbec ne hloupý. Navíc má úžasnou kresbu.
Tahle kniha je pro mě tak trošku splněným snem. Fascinuje mě vizuální stránka pulpových sci-fi. Od typického tvaru kosmických lodí, až po přiléhavé kombinézy s obrovskými skleněnými koulemi na hlavách. Bizarní pistole střílející nejrůznější paprsky nevyjímaje. Líbí se mi, jak to kreslili Wally Wood a jeho kolegové v EC Comics. Silně jsem postrádal tento styl v komiksech, které vyšly u nás. Sem tam se něco našlo, jako třeba Plukovník Bizár v Černé Palici, ale celkově toho moc nebylo. Na takovýto vizuální styl mě nalákala kresba komiksu Black Science, se kterým jsem se poprvé dostal k Rickovi Remenderovi. Asi nepřekvapí, že jsem poté zatoužil i po nedostupném Fear Agentovi. Když Image oznámil dotisk, tak jsem se zaradoval. Když dva měsíce před dotiskem oznámili vydání i Mighty Boys, byl jsem nadšený. A to jsem ještě netušil, jak moc vymazlené toto vydání bude.
Nejsem znalec pulpových sci-fi komiksů. Je to spíše jen má představa, co by takové komiksy měly po příběhové a vizuální stránce obsahovat. Mají tu výhodu, že už dopředu víte, že u nich nemusíte, možná dokonce nesmíte, moc přemýšlet, jestli by to všechno po technické stránce fungovalo. Umožňuje to vyprávět dobrodružství, které by se v hard sci-fi vyprávět nedaly. V pulpových sci-fi je zřejmě možné úplně všechno. Agent Strachu naplňuje všechno, co jsem od něj očekával a v co jsem doufal. Moc dobře se to čte, má to spád, je to nahláškované, je to vtipné a emzáci jsou úžasní. A hlavní hrdina je takřka shakespearovská postava.
Kniha 1 - hlavní příběh
Heath Huston je správný chlap. Je to legenda a hrdina boje o planetu Zemi. Je to ale také ztroskotanec a alkáč. Hlavně je to ale nesobecký paličák, který udělá cokoliv, jen aby ochránil své milované a lidstvo celkově. Skoro ve všem, co dělá, je překvapivě úspěšný. I přes neustále vysokou hladinu alkoholu v krvi. Jenže to vypadá, že se každý jeho dobrý skutek dříve nebo později obrátí v obrovský průser. To zní jako námět na bláznivou komedii, ale opak je pravdou. Jeho život se zdá být nekonečnou řadou tragédií, které s ním, jako citově zaháčkovaný čtenář, nutně prožíváte. Tyhle věci Remender skutečně psát umí.
Zpočátku to vypadá, že Agent Strachu nemá jasné směřování. Jako čtenáři jste vrženi někam doprostřed celého příběhu a nemáte vůbec tušení, co se děje. Vypadá to jako sled náhodných krátkých eskapád. Heath Huston jde z akce do akce, masakruje emzáky a prokládá to vtipnými hláškami a flaškami chlastu. Vypadá to, že je neustále vláčen událostmi z místa na místo. Postupně se ale začnou přidávat souvislosti a vzpomínky, a celé se to rozroste do jednoho obrovského epického příběhu. Vyprávění nikdy nepřešlapuje na místě. Remender se toho nebojí a někdy přijde s takovým odhalením, nebo zvratem, že vám to vystřelí mozek a vyrazí dech. U Black Science jsem se závěrem příběhu moc spokojený nebyl. Tady mi to ale skoro všechno sedlo.
Kniha 2 - příběhy
Věděl jsem, že druhá kniha jsou příběhy. Nevěděl jsem ale, že to jsou jen velmi krátké příběhy, které byly původně jako bonusy na koncích jednotlivých sešitů Agenta Strachu. Nemám rád takové krátké příběhy. Je pravda, že zde není potřeba pokaždé znovu budovat atmosféru a seznamovat se s postavami. To všechno máme už z první knihy. Jenže potom už ty příběhy nemají moc co nabídnout a já většinu z nich do druhého dne zapomněl. Je tam ale pár výjimek, které mě bavily a které i na chvíli utkvěly v paměti. Stejně je to s kresbou. Něco je pěkné, něco je zajímavé a nečekané a něco je prostě jenom škaredé. Po příbězích je ale skutečně rozsáhlá bonusová část se skicářem a galeriemi obálek. Ty bonusy mě potěšily.
Zpracování
Samostatný odstavec si zaslouží celkové zpracování tohoto vydání, tj. obou knih a boxu. Vazba knih a použitý papír jsou jako vždy prvotřídní. Sice jsem narazil na dva listy s kazem, ale to se stává. Nic, co by kazilo celkový dojem a už vůbec ne čtení. Toto vydání je výjimečné tím, jak je vyšperkované a co všechno na něj bylo použité. Box působí velmi bytelně a má zakulacené rohy, takže obrázek přechází plynule zepředu, přes hřbet, až dozadu. Navíc je na něj použitý parciální pak, který ve tmě lehce svítí. Desky knih mají velmi detailní parciální lak. Osobně používání parciálního laku nemám moc rád, ale uznávám, že tady je to zajímavé. No a poslední ozdobou je použití měňavé stříbrné fólie na logo Agent Strachu. Vypadá to docela cool.
I přes slabší druhou knihu musím dát plný počet hvězdiček. Za první knihu a její příběh, za samotný žánr a za zpracování.
Kniha Indiáni! Ogera Tiburceho volně navazuje na knihu Go West Young Man. Zatímco v první knize všechny krátké příběhy propojovaly jedny kapesní hodinky, a celé to díky tomu působilo jako jeden dlouhý příběh, v Indiánech takový jednotný propojovací prvek není. Tedy alespoň ne v komiksech samotných. Jednotlivé příběhy prokládají krátké úvahy velkého orla, posvátného bouřného ptáka, který krouží vysoko na nebi a podivuje se lidskému snažení. Některé příběhy pak navíc propojuje i některá z postav.
Úmyslně píšu o příbězích, a ne o povídkách. Od povídky očekávám nějaký úvod, gradaci a vypointovaný závěr. Tady dostáváme jen krátké vyprávění, které bych spíše nazval výjevy z indiánské historie. Většinou je to tak, že někdo vypráví o tom, co se někde stalo. Bez velkých emocí a gradace. Jako by to byly jenom popisky pod historickými fotografiemi. Některé vyprávění mají nějakou pointu na konci, jiné ne. Žádné z nich mě ale nenadchlo. Rozhodně ne scenáristicky. Některé mají parádní kresbu.
Dotknout se tentokrát musím překladu Zbyňka Froňka. Některé věty jsou hodně divně poskládané, a není snadné hned pochopit jejich význam. Některé věty bylo potřeba přečíst vícekrát, abych se ujistil, že všechna slova jsou opravdu správně vyskloňovaná. Stačilo by změnit slovosled, či přidat čárku, a hned by se to lépe četlo.
Tohle je čisté dobrodružství. Indiana Jones a poslední křížová výprava. Bez klobouku a biče, zato ale s kordem. Škorpion se svým parťákem a dvěma zrádnýma ženskýma cestuje blízkým východem, aby nalezl kříž svatého Petra. Za nimi se žene několik vzájemně nespolupracujících skupin pronásledovatelů. Přepadení střídají zrady a tak pořád dokola. Situace se neustále mění, ale čtenář se v ději neztrácí a stále se baví. Mariniho kresba je úchvatná.
Ač si už od první knihy říkám, že další knihu už si nekoupím, tak mám zatím všechny. Na jednu stranu se ten příběh může zdát jednoduchý, ale není problém dát všechny dosavadní knihy na jedno posezení. Některé z nich už po několikáté. Pořád to baví a hrozně dobře se to čte.
To, co jsem napsal k první knize, platí i pro knihu druhou. A jsem za to věru rád. Měl jsem strach, že mě závěr příběhu opět zklame, tak jako už tolikrát. Tentokrát jsem s koncem překvapivě spokojený. Příběh je uzavřen a nezůstaly žádné nezodpovězené otázky. Tak to mám rád.
Už u první knihy jsem psal, že mi příběh nepřipadá úplně originální, ale jako mix různých inspirací odjinud. Po téhle knize můžu do kotlíku, ve kterém byl příběh uvařen, přihodit i Star Wars. Ale nemusíte mít strach. Není to žádná šílená sci-fi. Je to příjemná městská fantasy z Francie na počátku dvacátého století. Zatímco první kniha poctivě budovala atmosféru, a seznamovala nás se základy tohoto světa a se všemi s postavami, tak druhá kniha rozjíždí akci ve svižnějším tempu. Pořád je to velmi dobře napsané a čte se to skoro samo.
Tak jako u první knihy, musím i tady vypíchnout výtvarnou stránku. Joël Parnotte zkrátka umí a jeho panely jsou pastvou pro oči. Ať už jde o scény ve dne nebo v noci, v přírodě nebo ve městě, Joël udělá z každé stránky klenot.
P.S. Vůbec mě nepřekvapuje, že komunisti patří k temné straně síly :-)
V půlce druhé kapitoly jsem si říkal, že tohle je nechtěný dárek… V knihách a komiksech hledám únik. Hledám svět fantazie, dobrodružství anebo poznání. Ale některé věci poznávat nechci. Jediná kniha od Mighty Boys, kterou jsem si nekoupil, byly Ozvěny. Přečetl jsem si anotaci, prohlédl ukázky a řekl jsem si, že tohle číst nebudu. A právě v druhé kapitole jsem si říkal, že Jizvy bych si nejspíš také nekoupil. Brutalita vražd na začátku knihy je enormní.
Tahle kniha je hodně syrová. Člověk tyhle masakry občas vidí v televizi, zejména ve filmech a seriálech, do zpráv už tyhle explicitní věci nepouštějí. V televizi jsem už na to zvyklý. Tady mě to ale zaskočilo. A ač ten masakr ze začátku už dále nepokračuje, tak musím konstatovat, že předmluva měla pravdu. V téhle knize není vůbec nic veselého a hned na začátku jsem uvěřil, že na konci této knihy se skrývá příšera. Ne nějaká slizká příšera z vesmíru, nebo skřet z jeskyně, ale zkurvené zvrácené monstrum, které může bydlet v bytě vedle vás.
Příběh je docela dobře napsaný a má pěkně hutnou atmosféru. Warren Ellis se do něj pokusil vepsat své zkušenosti se smrtí, a jako otec dcery také své největší obavy. Napsal detektivku o policajtovi, ve kterém se všechen hnus z vyšetřovaných vražd dětí hromadil příliš dlouho. Poslední vražda byla tak brutální, až se v něm něco zlomilo. A přesně o tomhle Jizvy vypráví.
Po dočtení jsem svůj názor na knihu přehodnotil. Je to fajnový dárek, ale asi se k tomu nebudu vracet moc často. Nejlepší na této knize je její psychologická rovina.
Kresba Jacena Burrowse je docela specifická. Není prvoplánově pěkná, zejména v této černobílé podobě. Ale dá se na ni rychle zvyknout a s příběhem parádně funguje. Za zmínku stojí i desky knihy, na kterých dělá zajímavý efekt parciální lak.
Na tuto knihu jsem se velmi těšil. Vlastně jsem se na ni těšil více než rok, od Comic-Con 2023, kdy ji Ledecký se Suchánkem oznámili. A teď jsem ji konečně otevřel a hned v první kapitole, na prvních čtyřech stránkách, vidím nesmysly, které vyloženě bijí do očí. Původně jsem hned sepsal, co je tam všechno špatně. Ale pak jsem si řekl, že knihu dočtu do konce a pak první kapitolu posoudím v celkovém kontextu. Dobře jsem udělal, protože teď můžu napsat, že první kapitola je otužovací. Potom už všechno bylo v pohodě, anebo jsem už neměl potřebu řešit detaily.
Kniha je kratší, než byste čekali. Přečteno jsem měl dřív, než jsem vypil kafe. Všechny povídky jsou velmi krátké, některé dokonce jednostránkové. Některé mají úsměvnou pointu, jiné jsou naopak velmi syrové a šokující. Ve výsledku musím říct, že jsem spokojený. Má to správnou atmosféru a ty špatné konce mají něco do sebe. A ten jeden dobrý vlastně taky.
Co se týká výtvarné stránky, tak kresbu obou autorů mám rád. Michal Suchánek si mě získal už v Děsivých radostech a tady na to navázal. Ten styl je zcela rozeznatelný. Možná až moc. Kdyby třeba povídka Vzteklí psi byla součástí Děsivých radostí, tak by vám ani nepřišlo, že tam nepatří. Suchánkova kresba je zkrátka stále stejná. U Jonáše Ledeckého je to jinak. Ten stylově hodně vyrostl a jeho kresba působí dynamicky a zároveň tak nějak správně pulpově.
Potěšila mě závěrečná jednostránková povídka WHAAM!. V Tate Modern jsem před tím obrazem stál a říkal jsem ženě, že je to takový divný fake. Kdyby to byl zvětšený panel ze skutečného komiksu, tj. nakreslený autorem, který nakreslil celý komiks, tak by to byla pecka. Skutečný komiksový pulp vystavený v galerii. Ale tohle si na komiks jenom hraje. Umění, které komiksem nikdy nebylo. Nedokonalost staré tiskové technologie úmyslně napodobená ručně.
Ztracená léta jsou po Posledním Roninovi zklamáním. Místo dobře vymyšlené zápletky proložené vzpomínkami a emocemi, jako to bylo v předchozí knize, tady dostáváme vatu, která se mě téměř vůbec emočně nedotkla. A nostalgie tady také nezafungovala. Během čtení jsem pořád čekal, kdy to konečně začne být zajímavé. Jenže to se nestalo. Kniha jede dvě dějové linie, které se střídají, ale jinak nejsou nijak propojené.
První z nich je prequel Posledního Ronina a vypráví o putování Michelangela z Japonska, přes Evropu, zpátky do Ameriky. To putování má zápletku, má akci, Michelangelo zažívá útrapy, ale celé to k ničemu novému nevede. Nemá to žádný důsledek v dějové linii ze současnosti. Navíc víme jak a kdy Michelangelo zemřel, takže to ani nemůže být moc napínavé. Velké skoky v čase tomu také moc nepomáhají.
Moc zajímavé nejsou ani nové malé Mutant Baby Ninja Turtles v dějové linii ze současnosti. I když těm přiznávám jistý potenciál do budoucna. Zatím ale mezi nimi chemie moc nefunguje a jsou spíše otravné. Na nostalgii tady zbyla už jen April a ta svoji část příběhu zvládla dobře. Její vyprávění byla nejspíš nejzábavnější část celé knihy.
Obě dějové linie se často vrací k tomu, co už bylo vyprávěno v Posledním Roninovi, jako by se to snažilo alespoň vytěžit něco málo z toho, co fungovalo dříve.
Perfektní! Ač je schéma každého příběhu stále stejné, tak to pořád funguje a já jsem se u čtení bavil a smál se. Jsou to všechny ty prvoplánové i skryté vtípky, precizně nakreslené masakry (nejradši mám vertikální rozseknutí celého zombíka) a zástupy více či méně nahých slečen.
Dan má ten omnibus moc pěkně zpracovaný. Předmluva možná mohla být obsáhlejší a omnibus mohl obsahovat i tři již dříve vydané knihy, ale jinak tomu není co vytknout. K téhle knize se budu často a rád vracet.
S domečkem pro panenky se v komiksech setkáváme docela často. Ten od Mika Careyho mi připomněl ten ze Zámku a klíče od Joe Hilla. Možná i proto ten komiks vyšel pod značkou Hill House Comics. Anebo je to přesně naopak, a právě proto napsal Mike Carey o domečku pro panenky. Ať tak nebo tak, Domeček krve a bolesti má typický Careyho rukopis. Čte se to velmi dobře, je to napínavé a při čtení vůbec netušíte, jak se bude příběh vyvíjet. Přesně takhle to mám rád. Co se týká zápletky, tak celý původ a účel tohoto domečku pro panenky mi připadá přitažený za vlasy tak nějak komplikovaný. Vysvětlení, kterého se mi dostalo, mě moc nepřesvědčilo. Nicméně s přivřením jednoho oka příběh funguje a ten komiks jsem si užil.
Je to fascinující a mrazivé. Až na dřeň to odhaluje hnus, na který lidi chtějí zapomenout. Ukazuje to, co všechno v lidech probouzí válka a strach. A také vzpomínky na ně. Mohl bych klidně dál pokračovat ve výčtu toho, co všechno tento komiks ukazuje, odhaluje, rozjitřuje a připomíná. Je to pro to, že jde opravdu do hloubky. Nic konkrétního nezobrazuje. Vypráví většinou pouze v náznacích a zmínkách, a nechává tak fantazii, aby všechno dokončila a probudila patřičné emoce. Působí proto tak nějak celistvě. Nejde jenom o konkrétní zločiny a hříchy. Jde o atmosféru, která to všechno propojuje. Je to syrové a nutí to člověka přemýšlet. Jsem vděčný za to, že patřím ke generaci, která tady takovým hrůzám a zkouškám vystavena nebyla a snad ani nebude. Stejně tak bych to přál všem, kteří přijdou po nás. Zprávy ze světa nás však denně přesvědčují, že ty hrůzy máme asi v povaze.
Fascinující je i výtvarná stránka komiksu. Nádherná černobílá kresba dává do kontrastu krásnou a nevinou horskou přírodu s urputnými a divokými výrazy zlomených lidí s černým svědomím či s prožitými hrůzami. Diktuje příběhu pozvolné tempo a v sekvencích beze slov nechává působit co bylo vyřčeno anebo to, co má teprve přijít.
Ten komiks působí jako jedna velká pozitivní jízda. Ale… Tereza Drahoňovská na konci knihy říká, že je jí lehce mdlo, když vidí své úsměvy na prvních fotkách bez vlasů, protože ví, co všechno za těmi úsměvy skrývala. Já mám trošku obavu, že za posláním tohoto komiksu, tedy za osvětou a povzbuzením pro jiné pacienty, se toho také skrývá více. Je jasné, že náš největší nepřítel se většinou schovává v naší vlastní hlavě. A to ten komiks ukazuje. Jenom se mi nechce věřit absolutní absenci nepříjemných reakcí z okolí, i když třeba neúmyslných. Na druhou stranu, to, co si myslí ostatní, to nám může být ukradené, že. Celkově ten komiks vnímám pozitivně a navíc jsem se dozvěděl i něco nového. Gratuluji k úspěchu ve Francii!
Je fajn, že každá z Fanoušových knih je jiná. I tak je asi potřeba užívat je velmi střídmě, aby se toho člověk nezajedl. Tentokrát se Dan Černý vydal s Fanoušem po stopách populárních záhad, jako jsou Yeti, potopené říše anebo obrazce v poušti Nasca. Všechna setkání tentokrát nekončí ani masakrem na ostřích čepelí, ani žhavou nocí v hipísáckém doupěti, nýbrž poněkud absurdně.
Po zombie masakru v Továrně zkázy tady máme divokou hipísáckou jízdu vesmírem, proti které byla cesta na Woodstock úplný hudební tábor. V hlavní roli je tentokrát Klytora, která se setká nejen s obludami tak příšernými, že i Blátotlačka z Traalu je proti nim úplný milouš, ale také s nadrženým ropušákem a žhavou čarodějkou popíjející Absint. Oproti předchozí knize obsahují Tři úkoly pro Klytoru pár pěkných komiksových odkazů, ale scénářem jsou za Továrnou zkázy kapánek pozadu. Jde zde spíše o navazující vtipné momenty a nápady. To samozřejmě není nijak na škodu a pořád je to parádní zábava.
Geniální to asi není, ale kdo potřebuje geniální komiks, když můžeme mít super zábavný a nahláškovaný zombie masakr? Je to sranda a je to famózně nakreslené. Dan Černý má skvělý styl a je neuvěřitelně vykreslený.
Před deseti roky by se mi to asi nelíbilo. Měl jsem radši Jima Leeho a Batmana, který se bral trošku vážně. Je evidentní, že už jsem jinde. Dneska si tyto přepálené příběhy a divokou výtvarnou stránku užívám. Všichni jsou tady parádně drsní a hláškující. Přepálená a špinavá malba probouzí fantazii mnohem více než čistá linka mainstreamu. Je to osvěžující. Škoda, že toho není více.
Zkrátka Dan Černý s jeho humorem a stylem kresby. Víc by asi nebylo třeba dodávat. Zpočátku jsem si říkal, že tohle je možná až moc pro děti, bez narážek pro dospělé, ale pak se to nějak zlomilo a já jsem se bavil. Ani tento DC omnibus nepostrádá úvodní povídání o historii tohoto komiksu.
Perfektní! Jako román jsem Nikdykde četl už hrozně dávno a pamatoval jsem si z toho už jen fragmenty. A taky že mě to bavilo. Tato adaptace mi to krásně oživila. Jsem rád, že mě Mike Carey nezklamal ani tentokrát (on to nejspíš ani neumí) a napsal neuvěřitelně čtivý scénář. Celou knihu jsem přečetl doslova na posezení. Nemalou zásluhu na čtivosti má ovšem také Glenn Fabry. Jeho kresba je povedená a pěkně přehledná.
Opět to má skvělou atmosféru fantasy Japonska. Je to vyvážený mix napětí, humoru a šokujících momentů. Je v tom cítit Japonská krutost i osudovost. A taky je to krásně nakreslené. Zkrátka je to dobré pokračování. Těším se na další díly.
