Komiksové komplety z trafik jsem přestal kupovat, protože se mi začaly nepřečtené hromadit. Asi už mě superhrdinové neberou tolik jako dřív. Slavný Knightfall jsem si ale nemohl nechat ujít. Nyní, když ho mám kompletní, jsem se konečně pustil do jeho čtení a doufal jsem, že nebudu moc zklamaný. Zpočátku jsem si na styl vyprávění musel chvilku zvykat. Přišlo mi to přestřelené a příliš naivní. Ale potom si to sedlo, zvykl jsem si a musím říct, že jsem se docela i bavil. Azraelův origin jsem neznal a i přes ty pitomosti kolem řádu a démona, které obecně u Batmana moc nemusím, je to docela fajn. Zajímavější je ale origin Banea. Ten byl napsaný nadčasově. Stěžovat si nemůžu ani na kresbu. Je devadesátková, přehnaná, ale má docela dost silných momentů. Co mě nepříjemně překvapilo, je celková kvalita knihy. Pevné desky už nejsou tak pevné, jak u těchto kompletů kdysi bývaly. Vazba ale stále drží.

Po úžasné obálce přišly první stránky a já jsem měl pocit, že je zde všechno špatně. Nelíbily se mi barvy, nelíbil se mi lettering, nelíbil se mi styl vyprávění a hlavně se mi nelíbil hlavní hrdina a jeho charakter. A taky se mě to nedokázalo emočně dotknout. Vážně, znásilnění a vraždy manželky a dcery hlavního hrdiny mě nechali zcela chladným. Z hlavního hrdiny jsem měl pocit, že jej to spíše nasralo, než že by jej to zlomilo.

Většinu textů knihy tvoří monolog, nebo spíše myšlenky hlavního hrdiny. Na monologu není nic špatného a často je zábavný. Ale tady je ho prostě příliš moc. Nemůžu tomu ale upřít fakt, že i přes ten příliš dlouhý monolog si to nakonec dokázalo vybudovat solidní atmosféru. Celý příběh se mi z počátku zdál trošku přitažený za vlasy a o to více mě na konci překvapilo, že je založený na skutečných postavách a událostech. Překvapilo mě i konečné vyústění příběhu a jeho pointa. Pozitivně překvapila, nutno podotknout. Tak nějak celému příběhu dala vyšší smysl.

Příjemným překvapením knihy je bonus ve formě přiloženého dopisu, který dostal hlavní hrdina od své dcery. Dopis je do knihy vložen v obálce.

Je to tak trošku schématické dobrodružství, ale pořád je to zábava. Záporáci z Vatikánu jsou krásně zlí, zatímco hlavní hrdina je správný rebel a proutník, ale zároveň je chytrý a vzdělaný. A samozřejmě, krásné ženské jsou nebezpečné a zrádné. Indiana Jones osmnáctého století. Stačí to, ale víc než zábavu od toho nečekejte. První knihu jsem si pro zopakování chtěl jenom prolistovat, ale nakonec jsem ji kompletně přečetl a vůbec mě to opakované čtení nenudilo. Věřím, že to tak bude i před třetí knihou, kdy si pro zopakování znovu dám tuto druhou. Mariniho kresba je pořád skvělá, samozřejmě.

Než jsem se pustil do této druhé knihy, tak jsem si dal znovu tu první. První kniha je úžasná. Má dobře vystavěný příběh a zápletku a má dobré tempo. Od druhé knihy jsem čekal to samé. Tedy ne nové budování zápletky, druhá kniha je přímé pokračování té první, ale čekal jsem stejné tempo. Mám ale pocit, že zde příběh trošku zvolnil. I druhá kniha obsahuje čtyři alba (dva cykly). První cyklus je přímým pokračování první knihy, a i přes již zmíněné zpomalení pěkně celý příběh o epifytu ukončuje. Navíc to má pořád tu úžasnou kresbu z první knihy.

Čtvrtý cyklus navazuje na předchozí děj volně. Odehrává se sedmnáct let po třetím cyklu a rozvíjí důsledky předchozího děje. Ale také přináší již viděná témata. Zlomeného Metabarona, syna toužícího zabít otce a shrnutí historie celé Metabaronské kasty. Není to úplně špatné, ale už to není tak “nové” jako předchozí tři cykly. Ani záporáci tady nejsou tak zlí, jak jsme u Metabaronů zvyklí. Úplný čajíček. Navíc zde došlo ke změně kreslíře a je to bohužel změna k horšímu. Výsledné hodnocení je tedy spíše jen za první cyklus.

Z dětství si pamatuji jen pár příběhů z této knihy. Některé jsou vtipné, některé jsou děsně naivní a u některých jsem si říkal, že dneska by se to snad už ve Čtyřlístku ani objevit nemohlo. Celkově je to ale nostalgie jako kráva. Šestá kniha se mi asi líbila o chlup více, ale i tak dám stejné hodnocení. Zcela neobjektivně a s respektem k věku. Vždyť ty příběhy jsou starší než ja…

Sněhulení se BeeSeemu a Patovi povedlo. BeeSee se oproti příběhům Melouna&Sirky mohl více odvázat, a to nejen ve slovníku a v lechtivých scénách, ale také v tématech. Kromě běžných srandiček tak můžeme číst, že sněhuláci řeší podobné společenské a kulturní události jako my. Místy je to opravdu povedené a je z toho zřejmý dobový kontext.
Oproti již zmíněnému Melounu&Sirkovi mě zde více baví i kresba.

Kamarády je potřeba podpořit a tak jsem se stal majitelem Melouna&Sirky. Jenže nejsem cílovka. Vůbec. Příběhy jsou to jednoduché a naivní. Inu, pro děti. Jako dospělý jsem tam nic zajímavého nenašel a všiml jsem si i chybiček, kterých si děti možná nevšimnou. Ale na druhou stranu, jak píše BeeSee v jednom ze svých komentářů, nedělejme z dětí blbce. Když už jsem zmínil ty komentáře… Každou epizodu uzavírá BeeSeeho povídání o okolnostech vzniku každé epizody. To je docela fajn.
Překvapením pro mě byl velký rozměr tohoto souborné vydání. Myslím si, že je to zbytečné. Možná to dokonce dělá medvědí službu. Kresba nemá tolik drobných detailů, které by na velkém formátu mohly vyniknout.
Bohům žel, musím Melouna&Sirku hodnotit jako dospělý, ne jako dítě.

Tohle je úplně nový svět. Svět, který tak trošku paroduje svět Marvelu, se všemi jejich létajícími pevnostmi S.H.I.E.L.D.u a zločineckými organizacemi Hydra a A.I.M. Nový svět s brutálnější akcí. Tohle by v Marvelu neprošlo, říkal jsem si. To jsem se ale pletl, protože to u Marvelu původně vyšlo. Na rozdíl od klasického Marvelu tady ale nejsou superhrdinové. Jsou zde jen superpadouši a agenti S.O.S.
Je to také svět, který vzdává hold starým pulpovým příběhům se všemi jejich šílenými vědci, karnevalovými škraboškami a kosmickými plazmovými pistolemi. Je to velmi zvláštní kombinace, která mě bila do očí svou přepáleností a neuvěřitelností. Něco takového jsem po ‘Criminalech’ a ‘Zabij, nebo budeš zabit’ nečekal.

Co se týká příběhu, tak ten je parádní. Stejně jako nápad dát superpadoucha, zbaveného superschopností, do programu na ochranu svědků. Je zábavné sledovat, jak se ve světě běžných smrtelníků trápí. Je zábavné sledovat všechny jenom nemorální myšlenkové pochody a činy. Jenomže tato zápletka nevydrží dlouho. Hlavní hrdina nezůstane bez superschopností napořád a příběh se překlopí někam jinam. Ono to asi není překvapivé. Kdyby se to celé nezvrhlo, tak ta kniha nemá přes 360 stran. Důležité je, že to zůstává zábavné.

U kresby Seana Phillipse se často nechám zaskočit tím, jak na mě na prvních stránkách působí, když se k ní po delší době dostanu. Jako bych očekával něco lepšího. Je to tím, jak si jeho komiksy pamatuji. Ale výsledný dojem nezanechává jen kresba samotná, ale to, jak funguje společně s příběhem. A to si pište, že vždy funguje naprosto perfektně. Po dvaceti stránkách už vždycky nemůžu přijít na to, co se mi vlastně nezdálo. Ta kresba je perfektní. O Phillipsových obálkách nejde říct nic jiného, než že jsou geniální a dokonalé. Ještě že jich je plná bonusová část knihy.

Každý jeden den je jeden z komiksů, které nikdy nebudu číst na veřejnosti. Připadal bych si hloupě, kdyby mě při čtení viděl někdo cizí brečet. Vy to tak nejspíš budete mít také. Zároveň je to ale komiks, který není úplně jednoduchý na pochopení. I když jsem ho četl už několikrát, nyní dokonce v češtině, Crwi díky, tak mám přesto pocit, že mi některé drobnosti stále unikají. Abych nebyl pochopený špatně - ten komiks je úžasný a krásný, a považuji ho za jeden z nejlepších komiksů všech dob. Ale jeho sdělení a pointa jsou těžko uchopitelné a vzdorují pokusům o přesný výklad. Hodně z jeho myšlenek se dá vyložit mnoha způsoby a vy až po nějaké době můžete přijít na to, že to mohlo být myšleno jinak, než jste to pochopili napoprvé. Každá kapitola vytváří specifickou směs emocí a dojmů, které se postupně ukládají a skládají ve čtenářově hlavě, aby potom na konci knihy vytvořili jeden dokonalý a komplexní obraz toho, o čem vlastně život je.

“Život je jako knížka, synku. A každá knížka má konec. Bez ohledu na to, jak moc se ti ta knížka líbí, dostaneš se na poslední stránku a knížka skončí. Žádná knížka není bez konce úplná. A když se tam dostaneš, když si přečteš poslední slova, teprve pak poznáš, jak byla dobrá. Bude ti připadat skutečná.”

Není tajemstvím, že hlavní hrdina Brás de Oliva Domingos na konci každé kapitoly zemře. Co to znamená? Snaží se tím autoři říct, že každý den stojí za to žít, protože nikdy nevíš, jestli není tvůj poslední? To jistě ano. Nestačí totiž jen snít, že bude líp, ale lepší je se za svými sny vydat. Stačí se jen rozhodnout a otevřít oči.
Tento komiks je plný hlubokých myšlenek a životních mouder. Možná to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak vás to dostane. Zazní tam také, že "Smrt nám dává úplně jinou perspektivu na život a všechno ostatní". Možná že právě to je ten důvod, proč Brás musí na konci každé kapitoly zemřít. Všechny kapitoly ukazují takové ty důležité dny, které se vám jednou provždy vryjí do paměti a možná vás i navždy změní. No a Brásova smrt nám umožní podívat se na takové chvíle i z jiné perspektivy a celé to zintenzivní.

Tento komiks ale nemá geniální pouze příběh, ale také kresbu. Výtvarná stránka této knihy je naprosto úžasná! Miluji kresbu obou bratrů a tady je navíc doplněná o úžasné barvy Dava Stewarta. Atmosféra kresby a barev skvěle podtrhuje atmosféru a nálady ve vyprávění. Jak je uvedeno v bonusovém materiálu knihy – Fábio Moon a Gabriel Bá se nesnažili, aby svět v komiku vypadal reálně. Oni se snažili, aby emoce toho světa působily reálně. Myslím, že se jim to podařilo.

V této druhé knize jsem si k Elrikovi konečně našel cestu. Tady je konečně hrdinou, jehož příběhy chci sledovat. Nutno podotknout, že první kniha tomu položila nutné základy. Navíc zde Elrik získal parťáka, který jej správně doplňuje. Kresba je opět naprosto skvělá. Doufám, že se dočkáme nějakého pokračování.

Po předmluvě Neila Gaimana jsem došel k závěru, že Moorcock je asi opravdu zásadní autor. Až příště navštívím rodiče, tak musím pohledat na půdě. Jedna kniha s Elrikem by tam měla být z dob, kdy jsem chodil do Levných knih častěji než do školy na přednášky. Po těch letech si její děj už vůbec nepamatuji. Jenom její obálka uvízla v paměti.

Kniha začíná úžasnou předmluvu Michaela Moorcocka, literárního otce Elrika. Komentuje v ní různá komiksová zpracování svého díla a zasazuje vznik Elrika do dobového politického kontextu. Zkrátka parádní předmluva. Druhou předmluvu napsal Alan Moore. Je plná květnatých popisů a přirovnání, plná vzletných myšlenek, ale výsledkem toho je, že se to nečte úplně snadno. Stejně jako se mi snadno nečetl samotný komiks…

Napřed jsem chtěl napsat, že je pro mě Elrik těžce uchopitelný. Když jsem nad tím ale chvíli přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že se mi prostě jenom nelíbí styl vyprávění. A nelíbí se mi tento typ hlavního hrdiny. Hlavní příběh a jeho zápletka jsou vlastně hrozně jednoduché. A konec slibuje i zajímavé pokračování. Jenže je to celé obalené něčím, co by samo o sobě bylo zajímavé, kdyby se to více rozvedlo, ale tady je to špatně namíchané. Hrozně moc se toho stane na malém prostoru. Hodně se mluví, hodně se “fňuká” a epické věci kolem se dějí jen tak mimochodem. Skoro jako samozřejmost, které se nikdo moc dlouho nediví. Máme tady mocného vládce, který vládne magií, všichni se jej bojí, ale zároveň je tak slabý, že bez své čarodějky a krve obětí sova “doleze na hajzl”. A ty rozhodnutí, které dělá, to je nepochopitelné. Je těžké se s někým takovým ztotožnit.

Kresba a barvy jsou úžasné. Zpočátku jsem si říkal, že je škoda, že to nevyšlo ve velkém formátu v integrálu s pevnou vazbou. Potom jsem ale došel k závěru, že s takovým příběhem to stačí takto. Ale třeba mě druhá kniha nadchne. Uvidíme…

EDIT: Během čtení druhé knihy jsem Elrikovi přišel na chuť a tak jsem si přečetl znovu tuto knihu a jsem k ní teď trošku smířlivější. Spousta věcí, které jsem napsal pořád platí, proto to nechci přepisovat. Chci zachovat první dojem z té knihy. Je ale potřeba si uvědomit, že tato kniha teprve představuje čtenáři celý svět a co z Elrika udělalo to co je v druhé knize a v případných dalších knihách. Také už nemám dojem, že se zde mrhá epickými momenty. Je jim věnováno přesně tolik prostoru, kolik je potřeba.

Třetí díl nakonec přinesl i napětí. Není moc intenzivní, ale je tam. Nad způsobem vyřešení krizové situace ale zůstává rozum stát. Záhada vyřešena nebyla a na podivné stopy, které se objevily na ruce hlavní hrdinky, se zapomnělo. Tak aspoň že vzniklo pěkné nové přátelství. Jinak to k ničemu nebylo.

V druhé knize se děj moc neposunul. Hlavní hrdinka Péťa jen hledá informace. Více méně marně. Největší záhadou sešitu je, proč Péťa na internetu vyhledává slovní spojení, na které jinde narazí až později. Záhada z konce prvního sešitu nebyla v podstatě skoro vůbec prohloubena a tomu asi bude odpovídat i rozuzlení v posledním sešitě.

Kresba je pořád stejná, tj. docela dobrá. Panelování je zde o něco nápaditější, problém s různě širokými mezerami ale zůstal. Navíc se v půlce sešitu mění bílé mezery na černé. Těžko říct proč.

Nejde se vyhnout srovnání… Prašinu jsem si docela oblíbil. Po přečtení Křídového panáčka jsem si dal i první knihu Prašiny. Ta čtvrť je velká, tajemná a stále svým způsobem živá. Je plná "šedých lidí s obráceným myšlením" - tak nějak to babička En v knize říkala. Křídový panáček to dokázal už v prvním sešitě zachytit. V tomto prvním sešitu Podivných procházek jsem tu atmosféru nenašel. OK, připouštím, že je to jenom začátek, úvodní sešit, který určitou záhadou končil. Následují už ale jenom dva další sešity, a tak doufám, že v nich scénáristky patřičně práskly do koní.

Kresba je fajn a docela mě bavila. Horší je to s panelováním. Stránka je často rozbitá na malé panely s detaily, ale tyto panely jsou samostatné, nejsou součástí většího panelu. To se mi moc nelíbí. Další věc, která mě bila do očí, je to, že některé mezery mezi panely, podotýkám že černé, jsou širší než ostatní. To vypadá hrozně.

Komiks Supro je příjemným překvapením. Bez nějakých předchozích slibů byl najednou oznámený hotový komiks. Zajímavý námět, pěkná kresba a parádní barvy. To je docela solidní první dojem.

Jsem rád, že mě příliš nezklamal scénář. Jsou v něm sice nelogické momenty a konec příběhu se mi moc nelíbil, ale oceňuji jeho začátek, kdy reklama plynule přejde do příběhu, i jeho nelineární vyprávění. Líbí se mi, jak pěkně pracuje s komercializací superhrdinství. Inspirace ve světě Strážců, ale také v Hodinách posledního soudu, je zřejmá, ale nijak nevadí. Bere si z nich pár detailů a pěkně je rozvádí. Navíc se to výborně čete.

Překvapením je pro mě výtvarná stránka. Viktora Svobodu jsem ještě neznal. Jeho kresbu jsem už dříve musel vidět, ale nezapsal se mi. Na jeho kresbu se moc dobře dívá. Je to tak trošku zjednodušující styl, ale takovým příjemným způsobem. Postavy a obličeje má v ruce a dobře zvládá i emoce. Fádní není ani jeho práce s panely. Jsem zvědavý na jeho další komiksy.
Martinu Fischmeister jsem znal jenom z jejího krátkého komiksu La Loba, kde se prezentovala úplně jiným výtvarným stylem a jinými barvami. Tady kresbu pěkně oživila výraznými barvami, které přesně odpovídají atmosféře a tématu celého komiksu.

Pochvalu si zaslouží i bonusy na konci.

S kresbou tohoto komiksu jsem měl dlouho problém. Není škaredá. Trvalo ale dlouhých třináct sešitů, než mě začala bavit. Než moje vnímání té kresby ovlivnil příběh a jeho protagonisté.

Ten komiks je jako seriál. Má nějakou linku v pozadí a v jednotlivých dílech se pak odvíjí menší příběhy. Ale slovo příběhy asi není na místě. Příběhy jsou obvykle nějak ohraničené. Tohle je sled událostí, které formují hlavní postavy a nevyhnutelně vedou k velkému finále. Je to plynulý děj. Je to taková komiksová "Ulice". Je ale zábavnější a krvavější. A čte se to tak snadno! V podstatě to nemá slabá místa. Tedy až na konec. Na to již zmíněné velké finále. Tam je tak zatraceně nečekaný, a hlavně nevysvětlený zvrat, že to trošku kazí celkový dojem. Na druhou stranu, jsou tam i momenty, které se mi hodně líbily. Třeba když mi děj připomněl film Kult hákového kříže.

Konec příběhy pak plynule přechází v bonusy, které jsou jak komiksové, tak textové a obrázkové. Jsou tam do komiksu zapracované profily hlavních aktérů, jsou tam bonusové komiksové kapitoly, ukázky scénáře s komentáři a storyboardy a je tam i galerie obálek.

Není to ten typ komiksu, který změní váš pohled na svět. Nezmění vaše životní hodnoty a asi ani neobsadí přední příčky ve vašem žebříčku nejlepších komiksů. Je to ale jízda, kterou si užijete. Nejsou tam žádné hluboké filozofické úvahy a otázky života, vesmíru a vůbec. Tohle je doslovná přímočará jízda, od které se nebudete chtít odtrhnout, dokud nebudete na konci.

Tak jsme se přece jen dočkali pokračování. A je naštěstí lepší než první kniha. Děj je napínavější a temnější. Vypadá to ale, že to bude solidní telenovela se vším, co k tomu patří. Lepší je i kresba a barvy, ke kterým jsem měl výtky v první knize. Art Tylera Crooka jsem si oblíbil v Pochmurném kraji. V první knize Odkazu se mi ale kresba a hlavně barvy zdály trošku odbyté. Tady jsem byl ale zase maximálně spokojený. Až po dočtení jsem zjistil, že Crook dělal pouze barvy. Veškerou kresbu spáchal Brian Hurtt, který s Cullenem Bunnem píše i scénář. Jeho kresba a Crookovy barvy fungují dohromady moc pěkně.

Byl jsem rozhodnutý v sérii Lovce čarodějnic nepokračovat. První dva díly mě příliš nebavily. Pan Dort mě ale přesvědčil, ať zkusím ještě tuto knihu. A co myslíte? Pecka! Nazvat to nejpovedenějším dílem série by bylo zbytečné. Tohle řadím k nejlepším knihám v Hellboyversu. Maura McHugh a Kim Newman si zde vystřihli parádní lovecraftovský příběh. Sir Edward Grey přijíždí do městečka Hallam, aby vyšetřil záhadnou vraždu. A jak už to tak bývá, nakonec je překvapen, co se z takového podřadného vyšetřování vyklube, ale nikoliv zaskočen. Více nemá cenu prozrazovat, protože tohle je opravdu příběh o vyšetřování a je zábavné postupně odhalovat co se tam ve skutečnosti děje. Nejednou jsem se v knize vracel, abych si ujasnil, co někteří lidé přesně řekli a já si mohl udělat svou teorii a vlastní závěry. Ta atmosféra příběhu je úžasná a příjemně mrazivá.

Hodně dělá kresba Tylera Crooka a také barvy. Tady je to, na co jsem od něj zvyklý, co mám od něj rád a co v sérii Ú. P. V. O. postrádám. Byl jsem hodně překvapený, že je pod barvami podepsaný Dave Stewart. Což o to, Dave to s barvami umí, ale takto jsem ho ještě vybarvovat neviděl. Dave Stewart a akvarel? Skutečnost je ale jiná a je to popsané v bonusech. Tyler Crook dělá ve své kresbě černobílé skvrny akvarelem, které potom Dave Stewart vybarvuje. Funguje to a vypadá to parádně!

P.S. Věděli jste, že když v jeskyni zakřičíte Hallam, tak vám ozvěna odpoví Innsmouth?

Tryskošnek mě doposud míjel. Možná mě míjel tryskem, ale míjel. Je přece pro děti. Jenomže by to nebyl Dan Černý, kdyby to nebyla zábava pro všechny generace. Když jsem Rok plže viděl na Comic-conu u Dana na stánku, tak jsem neváhal ani chvíli. Teď už mám dočteno a jsem spokojeny. Užil jsem si Danovy vtípky, úžasnou kresbu i trošku té tryskošnečí historie. Pokud můžu soudit, tak Tryskošnek patří k nejlepším komiksům pro děti a Rok plže je úžasný výběr. A podle toho ho i hodnotím.
P.S. Už aby byl omnibus Fanouše!

Tato kniha je takovým přešlápnutím na místě. Výplň mezi důležitějšími událostmi. První příběh “Vlak plný příšer” je spíše jen takovou příhodou během cestování. Nic důležitého. Důležitější spíše bude to, co se tam odehrávalo na pozadí v druhé dějové lince. Na kresbu Tylera Crooka v této sérii jsem si už zvyknul. Je trošku jiná než Pochmurném kraji, ale je pěkná.

Je těžké říct, jaký bude mít dopad druhý příběh na budoucí děj série. Konec příběhu “Odložená smrt” je jiný, než jaký jsem očekával. Doufal jsem v něco jiného. Znovu se zde také setkáváme s agentkou Carlou Giarocco, o které určitě ještě hodně uslyšíme. Kresba Jamese Harrena je zde parádní.

Gon je nepatřičný. Zakrslý T-Rex nepatřičně žijící mezi savci. Nepatřičně silný parchant bezohledně dominující všem ostatním zvířatům. Z nejzlejší medvěda si udělá polštář, z krále zvířat zase poslušného koníka. Jeho ambicím neunikne ani chudák bobr. Snad jenom orlové jsou s ním za dobře a není to tím, že tenhle T-Rexík neumí moc dobře létat. Je to velmi rychlá, svižná, vtipná a skvěle nakreslená groteska.

Povedený sešit! Čtyřlístek kupuju jenom když má nějaké výročí, anebo když je tam příběh Čtyřlístku od Dana Černého. Danovy příběhy a kresba byly vždycky takové trošku modernější a mají vždy nějaký přesah, či něco parodují, takže to baví i dospělé. Tentokrát se mi ale zdá, že je Danův příběh velmi konzervativní a málo osobitý. Kdyby byl nakreslený panem Němečkem, tak bych v tom příběhu Danův rukopis možná ani nepoznal.

Překvapil mě, tentokrát příjemně, příběh kreslený panem Němečkem. Napsal ho Radim Krajčovič a Čtyřlístek v něm bojuje proti bludům a pověrám. Jejich největší odpůrce, Myšpulín, jim sám na chvíli podlehne, aby byl po zásluze potrestán anticenou Bludný kořen, což je zjevně parafráze na Bludný balvan, který uděluje Český klub skeptiků Sisyfos. Tohle se povedlo.

Potěšili mě i Nikkarin a Petr Kopl. Nikkarin vypráví v Hubertovi a Hugovi o jejich velkém automobilovém dobrodružství. Hodně mě baví jeho kresba a některé jeho kompozice jsou vskutku nápadité. Petr Kopl stále pokračuje v Morgance a stále je to zábavné. Nejsou to sice epizodní příběhy, ale části většího příběhu, ale i tak většinou není problém se chytit a těch pár stránek si užít. Zvířátka z farmy Jana Lipšanského a Josefa Pernikla už jsou moc pro děti a zcela mě míjí.

To jsou hodně zvláštní příběhy. Na jednu stranu jsou plné humoru a vtipných situací, ale na druhé straně mají docela temné twisty a pointy. Sám doktor Black Jack je často pěkně arogantní a krutý parchant. Doktor House je proti němu svatoušek. Možná je to ale jenom póza a způsob, jak si nepřipustit nikoho k tělu. Black Jack se s každou další povídku více odkopává a já jsem jej měl s každou další povídku radši. Všechny příběhy jsou úmyslně děsně přepálené a často se tam plácají hrozné kraviny. Někdy je to ale docela zajímavé a poučné. Některé nápady jsou hodně šílené a zběsilé, ale jiné jsou hodné zamyšlení.

Je to úplně jiné, než jsem po Dopisu pro Adolfa čekal. Počáteční zklamání však postupně nahradila spokojenost. Je to sice tlustá kniha, ale hrozně dobře se to čte a za tři večery jsem ji měl přečtenou. Navíc mě baví Tezukova kresba. Nemá jednotný styl a na jedné straně se často sejdou normální manga postavičky, karikatury i téměř medicínsky precizní nákresy. Zní to divoce, ale je to super.

Zpočátku jsem tomu chtěl dát jenom tři hvězdičky. Později se to překlopilo na čtyři. Teď uvažuji spíše o plném hodnocení.

Bryan Talbot našel ve svém multivesmíru nový příběh. A kupodivu je opět v ohrožení lidstvo ve všech paralelách. Tentokrát to ale není až tak originální nápad. Na podobném nápadu stojí například X-Meni. Příběh "Legendy o Lutheru Arkwrightovi" je o nevyhnutelném střetu dvou evolucí jednoho druhu. Je to o střetu evolučního souboje s morálkou. Kdo je v právu? Čí morálka je ta správná? Na to máme jednoduchou odpověď jen do té doby, dokud jsme na vrcholu evoluce my.

"Každý příběh je jako zrcadlo. Když do něj prohlédne hlupák, nemůže spatřit tvář mudrce."

Talbot opět vymyslel zajímavý příběh, který je tentokrát vyprávěn vypravěčem. Ten kromě vyprávění legendy o Arkwrightovi také bilancuje, zda je lidstvo, tedy Homo sapiens, dobré anebo zlé. Toto bilancování však nakonec vyzní do ztracena. Příběh opět skáče mezi paralelami a čtenář musí být pozorný, aby si v každé udržoval kontext a neztratil se. Už to ale není tak náročné jako v “Dobrodružství”. Nechybí ani dějová linka, ve které je shrnutí děje z předchozích knih. Oproti podání Arkwrightova originu v “Dobrodružství” je tohle doslova polopatické.

Je škoda, že se Talbot věnoval filozofování o evolučním boji a morálce jen na začátku příběhu. Zbytek knihy je už jen o taktizování a přemýšlení o tom, jak porazit protivníka. Je to zábavné, je to pohlcující, ale trošku tomu chybí hloubka, kterou jsem vnímal v “Dobrodružství”.

"Diktátorům se daří v uzavřených zemích, tam, kde se lidé bojí svých sousedů. Z občanů jsou zajatci a nemají naději na svobodnou existenci. Naše země se stala rukojmí majetných elit."
PARA 00-52-23, LONDÝN

Tato kniha mi jen potvrzuje, že kresba se má posuzovat, až když držíte komiks v ruce, ne na základě ukázek na internetu. Obával jsem se, že Talbot nedokázal kresebně navázat na "Dobrodružství Luthera Arkwrighta". Zvláště po barevném "Srdci Impéria". Mýlil jsem se. Vizuálně je to zase pecka. K pár obrázkům bych mohl mít nějaké připomínky, ale jiné jsou zase hotové vizuální orgie. Také s kompozicemi stránek umí Talbot stále čarovat.

Na tento komiks jsem se hodně těšil. Vždyť ho dělal Mark Millar, Terry Dodson a Frank Cho! To nemůže být špatné! Při čtení však mé nadšení zchladlo. Ukázalo se, že je obyčejná superhrdinská mlátička. Příběh není špatný a dobře odsýpá. Peter Parker se dostává do stále větších sraček a hledá pomoc kde se dá. Jenomže situace je stále horší a horší a Peter Parker nemá nejmenší tušení co se děje a jak z toho ven. Celé je to docela drsné a krvavé. Vystřídají se tam snad všichni Spider-manovi nepřátelé, což je docela otravné. Nejvíce mi ale chyběl nějaký přesah ze superhrdinského žánru. Něco navíc, jako měl třeba Kevin Smith ve Zlu v lidských srdcích (oba příběhy spojuje Terry Dodson jako kreslíř).

Co se týče kresby, tak je pěkná. Vím, strohé konstatování vzhledem k tomu, že mám kresbu Terryho Dodsona i Franka Choa rád. Tady odvedli standardně dobrou práci, ale nějak se to v tom superhrdinském ději ztrácí. Vlastně ani nevím, co kreslil Dodson a co kreslil Cho. Poznal jsem jenom Frankova jezevčíka a Komiksáka že Simpsonových.

Na tento komiks jsem se hodně těšil. Vždyť ho dělal Mark Millar, Terry Dodson a Frank Cho! To nemůže být špatné! Při čtení však mé nadšení zchladlo. Ukázalo se, že je obyčejná superhrdinská mlátička. Příběh není špatný a dobře odsýpá. Peter Parker se dostává do stále větších sraček a hledá pomoc kde se dá. Jenomže situace je stále horší a horší a Peter Parker nemá nejmenší tušení co se děje a jak z toho ven. Celé je to docela drsné a krvavé. Vystřídají se tam snad všichni Spider-manovi nepřátelé, což je docela otravné. Nejvíce mi ale chyběl nějaký přesah ze superhrdinského žánru. Něco navíc, jako měl třeba Kevin Smith ve Zlu v lidských srdcích (oba příběhy spojuje Terry Dodson jako kreslíř).

Co se týče kresby, tak je pěkná. Vím, strohé konstatování vzhledem k tomu, že mám kresbu Terryho Dodsona i Franka Choa rád. Tady odvedli standardně dobrou práci, ale nějak se to v tom superhrdinském ději ztrácí. Vlastně ani nevím, co kreslil Dodson a co kreslil Cho. Poznal jsem jenom Frankova jezevčíka a Komiksáka že Simpsonových.

S katalogy z aukcí a výstav zkušenosti nemám. Očekával jsem, že v katalogu najdu všechno, co jsem viděl v muzeu na zdech. Bohužel tomu tak není. Chtěl jsem si některé originály, na které jsem v muzeu neměl dost času, pořádně prohlédnout. Ale co už. Jako výběr z české, respektive československé, komiksové tvorby za posledních 100 let to funguje dobře. Spoustu komiksů, uvedených na výstavě, jsem viděl poprvé a možná že i naposled. Takže díky aspoň za ten katalog.

Ještě že jsem šel do kina na nové zpracování Tří mušketýru. Původně jsem si Škorpiona kupovat neplánoval, a to i přesto, že mám Mariniho mám rád. Měl jsem z toho příběhu trošku obavy a moje knihovna není nafukovací. Tři mušketýři mě ale nalákali svou atmosférou a na Škorpiona mě přemluvili.

Hned první stránky příběhu dávají tušit, že to bude parádní. Přinejmenším že bude mít kvalitní základy. Na prvních stránkách jsme totiž svědky tajného setkání nejmocnějších rodin starého Říma. Na tomto setkání se dohodnou, že využijí nového náboženství, které je na vzestupu. Využijí křesťanství, aby se udržely u moci i v následujících staletích.

Následně vyprávění skáče do druhé poloviny XVIII. století, kde se již setkáváme se samotným Škorpionem. Děvkařem, šermířem, vykradačem hrobů, vzdělancem a v neposlední řadě rebelem, který se neváhá vzepřít církvi, ani papežově Švýcarské gardě. Rozehrává se zde příběh o spiknutí mocných, o církevních intrikách a o několika osobních mstách. Tato první kniha je skvělým základním kamenem pro celou sérii. Staly se zde důležité události a nadefinovaly se důležité postavy a jejich motivace. Vyprávění má perfektní tempo a naprosto mě pohltilo.

Zmínit musím samozřejmě i Mariniho kresbu a barvy. Pokud jste četli jeho Batmana anebo Orly Říma, tak víte. Jeho kresba je precizní a jeho děvy vnadné. Ale jeho barvy, to je dokonalost sama. Barvy dělá ručně a používá vodovky, které mě v komiksech hodně baví. Často používá syté odstíny, které krásně podtrhují atmosféru vyprávění. Radost pohledět.

Zajímavý způsob, jak profrčet historii divokého západu. Ale jakože hodně rychle. Komiks v krátkých a ještě kratších příbězích ukazuje nabytí a pozbytí hodinek různými lidmi. Ve většině příběhů je známa osoba, která hodinky do dalšího příběhu přenese, ale jinak jsou ty příběhy zcela izolované. Nevýhodou těch krátkých příběhů je, že během těch pár stran nemáte šanci si ke komukoliv udělat nějaký vztah a většina smrtí držitelů hodinek je vám vlastně zcela ukradená. Během čtení se ve mě jen sbíral pocit zmaru a pomíjivosti. Jako kdyby ty hodinky byly prokleté a přinášely svým majitelům smrt. Ale byla to drsná doba a ve westernech se v posteli moc často neumírá. Navíc komiks o několika obyčejných lidech, kteří by zemřeli stářím v posteli, by byl nejspíše poněkud nudným. Na konci knihy zůstává jediná otázka. Jak je možné, že ty hodinky zůstaly po těch staletích, po tolika majitelích a po tolika eskapádách stále krásné a stále funkční.

Každý příběh je kreslený jiným kreslířem a to z ní činí úžasný sborník evropských tvůrců. Přehled stylů je pestrý a je opravdu radost tím listovat. Často zamrzí, že jsou ty příběhy tak krátké a vy si tu kresbu nemůžete užívat déle. Zamrzela mě ještě jedna věc, a to že Marini, který je uvedený v seznamu autorů, je autorem jen dvou variant obálek ze tří a nenakreslil si žádný příběh.

Konečně jsem měl pocit, že čtu pirátský příběh. Jsou tam dobré momenty a v jednu chvíli dostává vyprávění slušné tempo. Děj je zde dostatečně spletitý a oproti předchozím dílům výrazně ubylo WTF momentů. Nejsem si jen jistý, zda jsem byl s koncem příběhu spokojený, anebo jestli byl prostě… meh. Není to klasický happy end. Ale to není asi úplně důležité. Spolu s pozitivní změnou ve scénáři se logicky posunulo i vnímání kresby. Pořád je stejně pěkná a tentokrát mi scénář nedal důvod se v ní přespříliš vrtat.

V druhé knize se komiks moc nezměnil. Nadále je naivní a plný pirátsko-romantických klišé. Přibylo zde žlutých obdélníků, ve kterých je buďto řeč vypravěče, anebo dokončení přímé řeči z předchozího panelu. To je docela nešťastné řešení a na čtenářském zážitků to nepřidá. Některé podivné náhody ve scénáři ani nebudu zmiňovat.

Kresba je stále pěkná, ale nadále podléhá romantickému ději. Jsou to detaily, které mi na ní vadí. Třeba některé pózy a vlající vlasy, které mi občas připadaly jako z mangy. Anebo to, že všechny ženské mají neustále černě podmalované oči a nikdy se jim to nerozmaže. Tentokrát se našlo pár panelů, které mě příjemně překvapily. Jen je těžké poznat, zda to byla invence scénáristy Dufaxe, anebo výtvarníka Jérémyho. U tohoto dílu jsem si uvědomil, odkud Jérémyho kresbu znám, a to díky oboupohlavnímu obličeji jednoho z hlavních hrdinů. Líbila se mi v Jodorowského sérii Rytíři z Heliopole.

Kdybych hledal ukázku pro "nenadchne, ani neurazí", tak bych mohl použít tento komiks. Nenadchl mě ani scénář, ani kresba. Děj je poněkud naivní, nepravděpodobný, ale zároveň i předvídatelný. Postavy jsou hodně stereotypní. Nemůžu ale říct, že bych se nebavil.

Kresba je pěkná, ale to je tak všechno. Scénář nedává Jérémymu šanci zazářit. Nestalo se mi, že bych otočil stránku a vydechl úžasem. Ani jednou mě kresba neohromila a nedokázala mě pořádně vtáhnout do děje. Jsem zvědavý, jestli se to této sérii podaří v některé z následujících knih.

Tak jsem si konečně udělal čas na Arkwrighta. Dříve vydané knihy jsem nečetl a dopředu jsem si o tom nic nezjišťoval, takže jsem do toho šel nezatížený nějakými dojmy. I když… trošku jsem se bál, že mě to nebude bavit.

Dobrodružství Luthera Arkwrighta

Úvod dával za pravdu mým obávám. Tohle že má být sci-fi? Chaotické vyprávění proložené zmatenými vizemi a úvahami. Ve druhé kapitole už jsem ale začínal chápat o co jde, a ve třetím díle dostaly význam a obsah i ty “zmatené” vize. Na konci čtvrté kapitoly už jsem byl nadšený a užíval jsem si příběh, a hlavně geniální kresbu.

Jde opravdu o vědecko-fantastický příběh, i když je to rafinovaně skryto za historické kulisy. Bryan Talbot tady rozjíždí příběh napříč paralelními realitami. Úvodní tři kapitoly sloužily k uvedení do děje a k seznámení se s hlavním hrdinou a jeho minulostí. Časté střídání hlavního příběhu, záznamů o Arkwrightově minulosti, představ a vizí nepůsobí při prvním čtení nejlépe. Svůj účel to ale splní. Položí to základní kameny, na kterých celý následující děj může vyrůst. Potom už se naplno rozjíždí příběh revoluce, boj o záchranu multivesmíru, kritika církví a autoritářských režimů vůbec. A je to hodně husté. Talbot si nebere servítky a doslova se vyžívá ve vykreslování dekadence, zvrhlosti a krutosti puritánské náboženské tyranie. Je zábavné to číst a často mě napadalo srovnání s atmosférou příběhů Alejandra Jodorowského.

Co se týká kresby, tak to jsou Dobrodružství Luthera Arkwrighta naprostou lahůdkou. Talbot používá dva různé styly kresby. Jeden pro vyprávění hlavního příběhu a jeden pro vize, vzpomínky a minulost. S každým dalším listováním se mi ta kresba líbí více a více. A není to jen kresbou, ale také na svou dobu také zajímavým panelováním.

Srdce Impéria

Druhý příběh se od toho prvního v mnoha věcech liší, ale v jiných je zase velmi podobný. Překvapivě je to opět příběh revoluce, ale jiné než v prvním příběhu. Zásadní změnou je zde jiná kresba a barvy. Zatímco první příběh je černobílý, velmi precizní a prokreslený, tak ten druhý je barevný a má jednodušší kresbu. Celé to najednou působí příliš barevně a zároveň chudě. Je to jako rána mezi oči. Otočíte stránku a prásk… Kresba ale rozhodně nepostrádá detaily. Je prostě jen jiná. Poměrně rychle jsem si na ni zvykl a marně jsem pak hledal, proč mi ze začátku připadala tak špatná.

Děj se posunul o nějakých 23 let a Britské impérium už ovládá skoro celý svět. Je proto jasné, že se najde spousta takových, kterým by se ovládnutí celého impéria a jeho bohatství náramně líbilo. Jsou ale i tací, kteří by nejraději celé impérium i s monarchii poslali do horoucích pekel. Oproti prvnímu dílu je zde více politiky a intrik. Nechybí ani nové tajemství, které ohrožuje všechny paralelní světy. Zase. Tentokrát si Talbot vzal na paškál zejména monarchii a celé britské impérium. Vypadá to, že každý správný britský komiksový scénárista musí být anarchista.

Srdce Impéria není až tak povedené jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta. Přesto je to pořád zábavné a napínavé. Talbot některými náznaky tak trošku tahá čtenáře za fusekli, aby mu na konci naservíroval nějaká překvapení. To mě bavilo. Nemá to tak silný vědecko-fantastický prvek jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta, zato je tam spousta vtipných vědeckých a kulturních odkazů na náš reálný svět. Anebo na naši paralelní realitu?

Potěšilo mě, že ty příběhy nemají otevřené konce a všechno je uzavřeno a vysvětleno. To u takovýchto undergroundových a metafyzických příběhů nebývá zvykem. Za tohle jsem vážně rád. Paradoxně více matoucí tady byly některé bonusy.

Bonusy

Bonusová část je tak obsáhlá, že by bohatě stačila na samostatnou knihu. Místy se její čtení zdá skoro nekonečné. Je tvořena převážně texty. Najdeme zde pojednání o historii celého multivesmíru i o velkém plánu Rozkolníků. Najdeme zde rozbory, předmluvy, biografie a rozhovory. Lehce zavádějící je, že některé texty se neváží k naší realitě, ale k některé z alternativních. Je to vtipné, ale zároveň také lehce ubíjející.

Když jsem otevíral již pátou knihu Ekhö, tak jsem si říkal, že už mě nemůže ničím překvapit. Že bude po deváté a po desáté omýlat furt to samé. No… ano i ne. V prvé řadě je potřeba říct, že je zde pořád ta úžasná kresba Alessandra Barbucciho, plná úžasných a fantastických detailů, vtípky a lehké erotično. V devátém albu z Afriky jsem zjistil, že to k pobavení úplně stačí, i když se sleduje obehrané schéma. Překvapilo mě však desáté album z Číny. Schéma bylo lehce jiné a působilo to celkově mnohem komplexnější. Několik témat ze začátku alba se nečekaným dějovým obloukem na konci postupně uzavřelo a můj čtenářský zážitek byl větší než z devátého alba. Bylo tam více vtípků, více lehké erotiky a nechyběli ani netopýři v Wu-chanu a muž s taškou na náměstí Nebeského klidu. Hlavně za Čínu dávám maximální hodnocení.

Kromě kresby jsou hlavními devizami této série časté dějové zlomy a změny směru vyprávění. Nikdy nevíte, kdy se to zvrtne někam, kam nečekáte, a kdy někdo z hlavních hrdinů zemře. Tady se takové věci nestávají jen na konci alb. V této knize se příběh překlopil do sci-fi postapo dystoptie a je to pořád zábavné. Jen jsem měl v posledním albu pocit, že je to už trošku moc překombinované. Příběh skončil tam, kam od začátku směřoval, což rozhodně chválím. Jenom byla na konci přidaná ještě jedna oklika, která tam už podle mě být nemusela. Ale je pravda, že ta oklika obaluje celý příběh do kompaktního balíku. Uvidím, jak se mi to bude líbit za pár let při dalším čtení. Už teď to nebylo špatné.

K prvním dvěma albům v první knize jsem měl nějaké připomínky. Měl jsem je i na začátku třetího alba, ale potom nastal zlom a já jsem nadšený. Třetí album je krásná úvaha nad cestováním v čase a časovými paradoxy. Není to nic nového, ale je to krásně podané.
Čtvrté album pak pokračuje v akčním příběhu a děj se částečně přesouvá i na Zemi. Konec pak je nečekaný a doslova kulervoucí.
Neduhy, které jsem vnímal v prvních dvou albech už zde nejsou anebo mi už nevadily. V kresbě není žádná změna, stále je úžasná.

Zajímavý nápad celého příběhu, zajímavé postavy a skvělá kresba, která se k technické sci-fi ve vesmíru dokonale hodí. To jsou největší přednosti Universal War One. Mám ale několik připomínek. Hlavními hrdiny je skupina vojáků, kteří se různými způsoby provinili a dostali druhou šanci ve speciální eskadře. To, že oni neprojevují žádnou pokoru, to asi nepřekvapí. Překvapující je ale to, jakou anarchii a manýry umožňuje armáda na všech úrovních. Prostě jsem z toho příběhu měl pocit, že takto by to fungovat nemohlo. A to ani na oběžné dráze Saturnu. Problém jsem měl také s akcemi, které mi přišly hrozně zkratkovité a nepřehledné. Co se týče podání astrofyziky, tak tomu sice vůbec nerozumím, ale tady jsem tomu vysvětlování moc nevěřil. Jinak jsem se dobře bavil a těším se na další díl.

Providence je monumentální dílo, ve kterém si Alan Moore pohrává s literární fikcí i s realitou a velmi šikovně je propojuje. Kde končí realita a začíná fikce? Je ta hranice pevná? Nakolik fikce mění realitu? A co sny?

Než jsem se pustil do čtení Providence, tak jsem se na ni poctivě připravoval. Našel jsem si seznam doporučených Lovecraftových povídek a románů, a řadu týdnů jsem je, načtené, poslouchal na svých kondičních procházkách. Nezůstal jsem jen u doporučených povídek a naposlouchal jsem toho tolik, že už mi ty povídky a jejich názvy začaly splývat a z uší mi lezly chapadla. Zdaleka jsem ale nezvládl nastudovat všechno.

Kniha se skládá ze tří částí, které už dříve vyšly samostatně. Začíná Vnitroblokem a Neonomiconem, a končí dlouhou Providence. Všechny tři části pak tvoří uzavřený celek, přestože je v dějově dělí téměř sto let. Vnitroblok a Neonomicon jsou dobře čitelné i s velmi povrchní znalostí Lovecraftova díla. Je to akční a většina důležitých odkazů na Lovecraftovy příběhy je zmíněna hlavními postavami. Těch odkazů je tam ale daleko víc a ti, kdo je rozeznají, si ten příběh více užijí. Obě tyto části se odehrávají v současnosti a točí se kolem vyšetřování brutálních rituálních vražd, a všichni zúčastnění se na jejich koncích budou hodně divit, kam je vyšetřování zavedlo.

Největší část knihy tvoří Providence a od předchozích části se velmi liší. Začíná v roce 1919 a mladý novinář, Robert Black (dále RB), v nich cestuje po Nové Anglii a sbírá informace pro svou knihu o skryté tváři Ameriky. Setkává se zde s aktéry Lovecraftových povídek a pátrá po kultu Stella Sapiente a jejich tajemné knize. Všechna tato setkání se odehrávají před událostmi oněch povídek, anebo až po nich, takže RB nijak nezasahuje do známého děje. Zpočátku se s aktéry těch povídek jen setkává a hovoří s nimi, ale postupně se do všeho začíná stále více zaplétat (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně) a vydávat se na cestu, z níž není návratu. Je zajímavé být jako čtenář v pozici, kdy víme, co se RB děje, ale on se stále snaží vše racionálně vysvětlit halucinacemi, hypnózou a sny.

Většina postav, se kterými se RB setká, či míst, která navštíví, má více či méně pozměněné jméno oproti Lovecraftovým povídkam. Takže i když máte Lovecrafta načteného, tak můžete místy tápat, kdo je kdo, jestli Manchester odpovídá Arkhamu, a podobně. Ač se to může zdát zbytečné, tak Moore pro to měl dobrý důvod. Naštěstí existují webové stránky, které rozebírají každý panel a skoro každé slovo. Díky těm jsem věděl, které povídky si mám dostudovat a také jsem zjistil, že se dost věcí ztratilo v překladu (ne že bych si toho bez onoho webového rozboru vůbec všiml). Najdou se tam však i chyby zjevnější.

Každá z kapitol Providence je zakončena dlouhými zápisky v deníku RB. Sumarizuje si zde své zážitky a poznatky, což sice často působí jako opakování děje z komiksu, ale zároveň to nabízí jiný pohled, či interpretaci již viděných událostí. Přidává to emoce, které RB před jinými skrývá. Navíc zápisky popisují i dny, které nakreslené nejsou. Do deníku si zapisuje i své sny, či nápady na povídky. Najdeme zde také přiložené různé brožury, nebo dokonce opsané pasáže z oné tajemné knihy. Deník má v příběhu důležitou roli. Je pravda, že to je většinou příliš dlouhé a nezáživné, ale přeskakovat to by byla chyba. Minimálně při prvním čtení.

Těm, kteří Lovecraftovo dílo neznají, může Providence připadat nudná. Pomalá a divná. Robert Black cestuje z místa na místo, mluví s lidmi a občas se mu něco divného stane. Pokud ale Lovecrafta znáte, tak oceníte, jak Moore umí spojit všechny ty příběhy a realitu dohromady. Bavíte se všemi těmi odkazy směřujícími k nezmíněným hrůzám. V posledních kapitolách se pak ukáže, k čemu to celé už od Vnitrobloku směřovalo. Je to konec, jaký jsem nečekal a nebyl jsem s ním napřed úplně spokojený. Ale s odstupem pár dnů to hodnotím jako nejlepší možný konec a jako skvělou poctu H. P. Lovecraftovi.

Kresbě není co vytknout. Skvěle celý příběh odvyprávěla. Perfektně a věrně zobrazuje skutečné historické postavy i skutečná místa, ale naplno se kvality Jacena Burrowse ukáží až ve fantaskních obrazech.

Pokračování úžasného Bílého rytíře. Musím říct, že jsem byl na začátku nemile překvapený. Nemám moc rád, když se příběhy s Batmanem obracejí k dávné minulosti. Jednak to mívá tendence vznášet do příběhu různé prokletí, prapodivné dávné kulty, anebo spiklenecké skupiny mocných, o kterých jsme kupodivu ještě nikdy neslyšeli. Taky to často hýbe základními kameny batmanovského universa. A je to případ i této knihy. Jenomže tohle je příběh Seana Murphyho a na toho jsou všechna schémata a zažité zvyklosti krátké. Murphy se totiž rozhodl jít ještě dál a v Gothamu téměř nezůstane kámen na kameni (obrazně, ne doslova).

Úspěch Bílého rytíře dal vzniknout Murphyversu. Bílý rytíř ho odstartoval, dal mu základy, a více méně ho na konci zanechal v téměř stejném stavu, v jakém byl na začátku. Prokletí bílého rytíře je úplně jiné. Byl jsem tím na začátku překvapený, protože jsem se těšil na stejnou atmosféru, ale jak se příběh Prokletí postupně rozbíhal, tak jsem musel uznat, že je to dobře, že je jiný. Příběh vůbec nevykrádá předchozí díl, ale staví na něm něco nového. Batman zde dělá kroky a rozhodnutí, které předtím nikdy neudělal. Je to svěží jízda, u které jsem vůbec netušil, kam to povede. Je to také sonda do psychiky Bruce Wayna, což zase tak novátorské není, ale k ději tohoto příběhu se to hodí. Murphy zde navíc vůbec nešetří některé důležité postavy Gothamu a stejně jako George R. R. Martin je nemilosrdně a definitivně odstraňuje ze svého vesmíru. Je to pěkně promyšlený příběh s nečekanou pointou a trvalými následky. Vůbec netuším, jak ten vesmír bude pokračovat, ale jsem na to zatraceně zvědavý. Kresba je luxusní. Netřeba nic dodávat.

Kniha obsahuje také speciál Von Freeze, který nakreslil Klaus Janson. Vypráví o nacistické minulosti otce Viktora Von Freeze a o Viktorově počátku jeho práce pro Thomase Wayna. Je to zajímavé, je to rozšiřující, ale neohromí to.

Na prvních stránkách jsem pochyboval, že ten hype kolem byl oprávněný. Brzo mě to ale dostalo. Možná je to tím, jak píše Robert Rodriguez v předmluvě, že Želvy Ninja se mnou zestárly. Jako malý jsem jejich kreslený seriál miloval. Uběhly roky a všichni mí přátelé z newyorkských kanálů a střech jsou už mrtví anebo staří. A já jsem s těmi starými cítil jejich únavu, vztek, stesk i smutek. Navíc poslední z želv trpí syndromem přeživšího a neustále si povídá se svými démony - svými mrtvými bratry. Je to dojemné.

Příběh Posledního ronina je povedený. Zpočátku to vypadalo na nonstop akci, ale vyprávění vždy ve správnou chvíli zpomalí, aby přinesl další emotivní moment. Poslední želva se jde pomstít za zradu a smrt své rodiny. Co se vlastně stalo je postupně odhalováno ve vyprávěních. Sice jsem si před čtením nedal opáčko prvních tří knih, které Comics Centrum kdysi vydalo, ale i tak vím, že tohle má tu správnou želváckou atmosféru. Má to všechno, co to má mít. Zlé bojovníky klanu Noha a zlé roboty, technické udělátka a samozřejmě i hlavního záporáka, který jako by Trhačovi z oka vypadl. Jedna věc tam ale vlastně chybí - pizza. Na tu není v tomto temném příběhu z budoucnosti čas ani nálada. A snad ani suroviny.

Hodně jsem si užíval kresbu. Jak statické scény, tak i akci. Asi bych uvítal více želvích knih s takovou kresbou. Co se týká kritiky Comics Centra, že hned v anotaci propálili, kdo je ta poslední žijící želva, tak mi to zážitek ze čtení nijak nezkazilo. Jasně, bylo to zbytečné, ale ničemu to nevadí.

Dobrý a dějově nečekaný konec skvělé série. Hořká tečka na konec. Tak trošku mi to připomnělo konec Kingova Rorschacha.

Kvůli odhalení v minulém díle ztratila Prašina většinu svého tajemna. Děj se ale stále posouvá dopředu a směřuje k velkému finále. Jsem zvědavý, co bude dál.

"Někdy trocha světla způsobí jen to, že tma kolem zhoustne."

Baví mě to. Baví mě to moc. To jak je to napsané i nakreslené. Baví mě úvahy vypravěče. A taky jsem dospěl k rozhodnutí, že si musím přečíst i předchozí knihy.

Styl vyprávění, geniální kresba, zprostředkovaná tíseň a všechny ty emoce, které to vyvolává… Prašina mi hodně sedí.

Ta tajemná a lehce strašidelná atmosféra je pohlcující. Je to skvěle napsané i nakreslené. Má to něco ze Stínadel, ale nepůsobí to dojmem kopírování či vykrádání.

Jsem nadšený. Je to skvěle napsané i nakreslené. Na pár stránkách to dokáže vybudovat parádně tajemnou atmosféru. Nemám načteno úplně všechno, co tady od českých autorů vychází. Z toho co jsem četl se mi toho spousta líbí. Prašina si dokázala najít mezeru, kterou u nás mezi současnými komiksy vnímám. Možná že jsem ji vlastně ani nevnímal, dokud jsem nezačal číst tohle. Je to vážně skvělé!

Skvělý hellboyovský příběh s parádní atmosférou. Má to všechno, co k Hellboyovi patří. Je to jeden z těch příběhů, který drží sám o sobě. Tuhle knihu můžete dát k přečtení i někomu, kdo o Hellboyovi ještě neslyšel. Celá kniha mi utekla velmi rychle, skoro jako krátká povídka. Velmi jsem se těšil i na kresbu Alexe Maleeva a jsem trošku zklamaný. Což o to, kresba je skvělá, mám Maleevovu kresbu rád, jenže jsem naivně očekával i Maleevovy barvy. Dave Stewart odvedl standardně dobrou práci, ale Maleevovy barvy jsou někde jinde. No ale nevadí, i tak dávám všechny hvězdičky.

Peklo na Zemi: Rusko - ten název od roku 2012, kdy to vyšlo v originále, pěkně dozrál. Ale ruské poměry jsou evidentně konstantní.

“Jsou to ruští vojáci, doktorko. Smrt mají v popisu práce” - Josif Ničajko

K anotaci knihy není potřeba nic dodávat. Vše ostatní by byl spoiler. Zkrátka Kate Corriganová a Johann Kraus se vydávají na misi do Ruska, kde je více než příšery překvapí ruské způsoby. Akce je zde pěkná, mnohdy překvapivá, přesto mi tento díl připadá spíš jako odrazový můstek k dalším příběhům. Zajímavý je zde epilog s názvem Neoznačený hrob, který se odkazuje ke konci Hellboyovy série. Připomněl mi, že si celou tu sérii budu muset brzy zopakovat.

Tato kniha je první, kde v kresbě Guye Davise plně nahradil Tyler Crook. Jak už jsem zmiňoval u předchozí knihy, nové ztvárnění hlavních postav, především Kate, mi úplně nesedí. Postupně si ale zvykám a navíc scénář této kreslířské výměně pomáhá. Epilog nakreslil Duncan Fegredo.

S potěšením musím konstatovat, že to dostálo pověsti skvělého komiksu a maximálně to naplnilo má očekávání. Scénář je úžasná jízda od začátku do konce, nikde si to nebere čas na oddech. Má to skvělou atmosféru, která je velmi podobná původní filmové trilogii. Nechybí tomu napětí, ani humor. Dokonalá je zde výtvarná stránka. Samotná kresba, kompozice, detaily, barvy. Prostě dokonalost! V podstatě celou knihu jsem se blaženě usmíval a užíval jsem si to.

Tahle kniha má hodně krutý cliffhanger. Celkově má tato nová série mnohem temnější atmosféru než Žabí mor. Inu, Peklo na Zemi. Není to ale většími a odolnějšími monstry. Je to lidmi. Jejich vyhrocenými vztahy a jejich šílenstvím. Tento díl nové věci přináší, vysvětluje, ale možná také bere. Je to jízda! Je to jiné než Žabí mor a to je dobře. Ještě že další díl vychází už pozítří.

První půlku nakreslil v Ú.P.V.O. osvědčený Guy Davis. K tomu není co dodat. Druhou půlku však nakreslil Tyler Crook, kterého známe z Pochmurného kraje. Jeho kresbu mám rád, ale tady mi úplně všude nesedla. Nejspíš mi vadí, jak se zhostil známých obličejů. Ale není to nic nepřekonatelného.