9

Doufal jsem v mysteriózní příběh, ale během čtení jsem rychle pochopil, že tohle není o záhadách, ale o truchlení. Což není můj šálek kávy. Ale i když odhlídnu od osobních preferencí, scenáristicky mi to přišlo dost jednoduché a banální, od ohrané symboliky (Ariadnina nit) po rozuzlení. Kresebně se mi to líbilo, byť nic z čeho bych si cvrkal do gatí.

Bludiště je o vyrovnávání se se ztrátou. A taky o tom, že cestu k novému začátku má každý ve své hlavě jinak dlouhou a jinak klikatou. Zpočátku jsem si myslel, že Bludiště patří ke slabším Lemirově komiksům. Ale není tomu tak. Je to jeho naprostý standard. Jak způsobem vyprávění, kdy celou knihu buduje atmosféru, aby ve vás na konci vyvolal silnější emocionální reakci, tak kresbou, prací s barvami a v neposlední řadě i prací s panely. Lemire často pracuje s odstíny jedné chladnější barvy, aby v určitých momentech umocnil vyprávění použitím byť jediné červené čáry, anebo dokonce celobarevné dvoustrany. Také často experimentuje s panely a tady to dělá naprosto stylově. Panely se totiž v jedné části knihy klikatí dvoustranami jako cesta bludištěm. Jednu věc ale musím u této knihy zkritizovat a to její zpracování. Comics Centrum dělá své knihy velmi dobře. Pevná vazba je jasná věc, za tu jsem rád. Často jsem rád i za pevný papír, který je navíc odolnější proti otiskům. U téhle knihy jsem měl ale pocit, že mi ten tuhý a nepoddajný papír znesnadňuje čtení.

Lemirovy autorský věci miluju. Tohle je pocitovka a pořádnej špalek - zlomený otec se nedokáže přenést přes smrt dcery, která ráda luštila bludiště. Znělo to skvěle.

Jenže... na ten rozsah je to děsně plytké a předvídatelné. Hlavní hrdina si neprochází žádným vývojem ani katarzí. Prostě jen čekáte, co najde na konci bludiště, a to je na 256stránkový komiks málo. Nápad s členěním panelů je moc pěkný, ale emoční ždímačka se nedostavila.

2,5*

Kdo zna Lemira a ma ho aspon v par komiksech nacteneho (vyjma supraku), tak si z tohoto pocinu uz na zadek sice nesedne, nicmene mu to porad preda nejaky zazitek. Dalsi rovina Lemirovy duse, kterou nam prubezne ve svych dilech ukazuje, a ja si rikam proc ne. Lemire je vykresleny a i v ramci pribehu uz ma pevnou ruku a vi, co chce sdelit. Vytku mam jedinou a ta se tyka zpusobu vydani. Nesnasim ty papirove prebaly, nota bene bile, ktere se zasvini, poskodi, potrhaji pri pouhem pohledu. Fakt ne. Pak me jeste vylozene v ramci prebalu irituje ten stupidni font a velikost nazvu dila na hrbete. Jako kdyby to nekdo zapomnel a rychle to nabouchal do PC, aby tiskarna mela podklady vcas nebo co. Jestli je to tak i v originale, tak s tim se snad da neco delat ne? Kdyz CC upravuje a predelava kdeco, tady je to jasna volba. Skoda, Lemire si i na hrbete zaslouzi vyniknout, ale jinak jo, v pohode, spokojenost.

Lemire řešil v Potápěči syno-otcovské záležitosti, teď se nás snaží lapit do své komiksové balady otco-dceřiného rázu. Smutkem obtěžkaný příběh se postupně odvíjí jak théseovské klubko s nití a ačkoli má být povídka inspirována Murakamim, vyústění je - krom toho, že těžce očekávatelné - spíše takové coelhovské.

Celkový dojem: 60%

Další kousek z řady autorských komiksů Jeffa Lemira sázející na dojemný příběh ze života.
Příběh je jak už bývá u tohoto autora zvykem vcelku jednoduchý, ale s notnou dávkou emocí.
Signifikantním znakem je také skromnost v textu, zato svoboda v kresbě přináší jak atmosféru, tak samotné vyprávění.
Pro Lemira mám slabost a i tentokrát nejsem zklamán. Bohužel podobnost s předchozími výtvory ve mě už nevyvolává patřičné emoce.

Další Jeff "deprese a zmar" Lemire s dílem ve kterém si mohl dělat co chtěl (a udělal si na něm všechno). První a druhý sešit, jsem byl chycený a nadšený- dobrá zápletka, napínavé, a samozřejmě atmosferiské jako hovado, pak přišel třetí a čtvrtý sešit, kde sem naopak měl pocit že mě Lemire ztratil a že je to nějak prázdné hipster tlachání- tady asi ani nevím jak to popsat. No a pak je pátý-poslední sešit, ukončení s velkou parádou a mě nezbylo podotknout, že Lemire pořád umí a ty 4 si zaslouží.

Ďalší kúsok od Lemira v jeho typickej kresbe, mysteriózny príbeh o strate a vyrovnávaní sa s ňou. Je to podobné ako Potápač, ale keďže Potápač bol prvý, toto nemá šancu emocionálne až tak silne zapôsobiť. Navyše, príbeh je naozaj riedky a hlavná postava mi so svojou pasivitou bola navýsosť nesympatická. Nie je to zlé, ale na najlepšie Lemirove kúsky to nemá.

Obvykle mě Lemireovy autorské práce sejmou ze židle, ale Bludišti se to až tak úplně nepovedlo. Příběh muže hledající ztracenou dceru vypadá jako zajímavé téma, kde ovšem autor ústřední motiv prozradí moc brzy. Podobně laděný Frogcatchers byl daleko větší úder na solar a téma se tak zdá již trochu vyčpělé. Autor je v bonusech velmi upřímný a odvolává se na snahu o zachycení atmosféry Murakamiho knih, což mě v pravdě během čtení vůbec nenapadlo, ačkoli zálibu v Hurakim definitivně sdílíme. Mnohem více bych mu dal za pravdu v tvrzení, že příběh neměl dopředu rozmyšlený a přicházel k němu až během psaní. Ano, to bylo při čtení dost cítit. Přesto bych tuhle sureálnou cestu za hledáním ztracené lásky doporučil. A to z důvodu pro Lemirea zcela netypického. Vizuálu. Kolik knize chybí na příběhovitosti a vytříbenosti dějového konstruktu, tolik svěžích artových grafických nápadů tady naleznete. Jeho práce s vizuální fantastikou je tu patrně nejdál ze všech jeho děl a na bludišti se skutečně vyblbnul. Asi ne top autorská práce, ale líbilo se mi to třeba více než Rváč a zhruba stejně jako Royal City. Essex, nebo Potápěč ale zůstávají ještě o stupínek výše.

Do háje..pokud si někdo v sobě nosí pocity z náhlého odchodu blízké osoby..zatraceně dobře chápe Lumírův záměr..sice to může být pro někoho klišé..mě to dokonale pohltilo..byť se to může zdát přímočarý a jednoduše napsaný, tak o to víc to dává prostor tomu, co se děje v hlavě čtenáře..Lumír umí píchnout sakra přesně.