9

Kresba ještě není tak vytříbená jako u pozdějších Lemirových prací, samotný příběh je celkem jednoduchý, některé situace a dialogy byly spíše rušivé, ale i tak je kniha fajn a obsahuje základní atributy, na kterých Lemire postavil své pozdější kousky. Jedinec na pokraji společnosti, obklopený samotou i ve chvílích, kdy jsou kolem něj davy; deprese; osudová rozhodnutí; emoce až na dřeň; ... . Nepatří to asi k tomu nejlepšímu od Lemira, ale i tak to potěšilo.

V celkem zajímavé předmluvě se Lemire zpovídá ze svých kritických pohledů na své starší práce, kterak se vyvinul, zlepšil atd. Je to možné, ale typický lemirovský (formální) rukopis je patrný už tady, a i když je to skutečně poměrně dost syrové i surové zároveň, celkem se mi to líbí. S příběhem je to horší. Různé momenty děje nejsou úplně originální, dialogy nejsou úplně vybroušené a na konci zbyde jen taková čtenářská pachuť deprese. Ale ne takové deprese "wow, to byl mazec", spíše takové "hm". Bylo by krásně na světě, kdyby každý ne úplně dokonalý debut dostal takové pěkné knižní zpracování!

Celkový dojem: 40%

Jak píše DR, tohle opravdu chtělo odvahu jít s tím ven. Osobně jsem nečekal, že to bude až tak syrově punkové.
Kresba připomíná spíše letmé náčrty jaké dnes vídáme na zadních stranách komiksů.
I tak to ale pro vyprávění příběhu stačí. Ten je prostý a krátký. Přesto však umí být dojemný.
Na jednu stranu je potřeba Jeffa Lemira pochválit za jeho snahu a odkrytí jak začínal. Na tu druhou je však tento komiks zcela objektivně zatím spíše jen milý průměr.
I tak jsem ale za jeho přečtení rád.

Ano, je to Lemire, a to je asi tak vše. Mně se to vlastně líbilo, ale je to naprosto a neoddiskutovatelně prvotina se vším všudy co k tomu patří. Jasně rozpoznatelné zárodky současných kvalit Lemira co se jeho scenáristických dovedností týče. Kresebných také, ale Lemira jsem vždycky spíš bral jako autora než kreslíře, pro mě vždy byl účelový kreslíř, který chtěl vyprávět své příběhy a prostě si je nakreslil tak, jak si je muzikant zhudební. Asi nejlepší přirovnání je Metallica či Slayer a srovnání jejich prvních alb s jejich dalšími o mnoho levelů vyššími alby než se to stočilo do recyklovanosti, průměru/konzumu a sem tam nějakému výstřelu - ale přitom už nemusí, páč mají ustálenou reputaci (k Lemirovi to docela sedí). Zkrátka je to Lemire, ale není to "ten" Lemire. Příběh je vlastně prostinký, ale pořád funkční. Premisa o nevyzpytatelnosti života a jeho pomíjivosti je evidentní, včetně jeho vykreslování všelijakých různých outsiderů a vybočenců. Svým způsobem je to vlastně průměr, ale tu 4. hvězdu dám za tu odvahu se tomu jako autor postavit a říct, jo tohle je má prvotina a tohle jsem já. "Tady a tímhle jsem začal a tak to prostě je, a já s tím nic neudělám." Edice je od Paseky pěkná, ostatně jako vždy, když jde o Lemira. Za mě pořád spokojenost a tohle si dám na tu lemirovskou hromádku.

Pěkná prvotinka, která poměrně obnažuje Lemira a ukazuje jak moc neoriginální scenáristou vždycky byl. Jasně, taky si od něj kdykoli rád něco přečtu, ale jinak mi přijde jako ten nejpřeceňovanější bobiks autor dneška. Většina jeho věcí stojí na plonkovym hraní na city tou nejjednodušší formou. Je to taková sračička typu filmů, který skrz emoce cíleně útočí na Oscara :D Ale tak když se to lidem líbí.. :D To, že je Lemire takovým velikánem dneška spíš vypovídá o slabosti konkurentů, než o jeho výjimečnosti.

No výborně...