1

Pavel Čech se skrz postavu Červenáčka ohlíží za rychlošípáckými dobrodružstvími a vyznává se z lásky k nim. Pocitová meditace nad koncem dětství má podobu koláže vzpomínek na známé příhody, ale také na jednu neznámou, dosud obestřenou tajemstvím a v knize napínavě rozkouskovanou - na Červenáčkovu sólovou výpravu do Stínadel, která pak vedla k jeho dočasnému vyloučení z klubu. Výtvarně tradičně krása nesmírná, ať už jde o celkovou atmosféru, výrazy postav, nebo ztvárnění Stínadel přetékající dobovými architektonickými detaily - Pavel Čech opět dokazuje, že je dvorním ilustrátorem Stínadel, která zatím nikdo nenakreslil lépe než on.

Jakožto milovník Rychlých šípů i tvorby pana Čecha jsem šel poprvé v životě na křest/autogramiádu. Díky tomu mám v jeho knihách originální kresbičky. I tak mám strach, že zrovna tato publikace již zůstane navždy v knihovně. Je krásná, úžasná, melancholická; vyvolala ve mne silné emoce. Ale nevím, jestli to chci zažít ještě jednou...

Slovy peraka: "Pro mne byla kniha hlavně nostalgií za něčím, co už se nikdy nemůže vrátit. "
Slovy Čecha: "Je mi smutno. Snad z Červenáčkova příběhu, snad že už si nikdy nepřečtu Rychlé šípy dětskýma očima a poprvé. Snad že je knížka opravdu hotová, snad že něco skončilo, snad že ta bílá oblaka na obloze plují rychleji a rychleji."

Asi to neumím shrnou lépe, než tito dva pánové přede mnou (pode mnou?), tak jsem je holt vykradl.
Malého prince čtu každých deset let a pokaždé je to úplně jiná kniha. Asi to zkusím podobně i v tomto případě.

EDIT: pocity u knihy bych asi nejlépe připodobnil pocitům, když vám končí poslední třítýdenní skvělý tábor a vy víte, že už se nejspíš s partou nikdy neuvidíte. Vás teď čeká střední škola, noví přátelé, nové povinnosti... 30 měsíců, co jsem to četl, a pořád to "prázdno" cítím.

Tohle mě teda dostalo...

Téma nostalgie se táhne většinou tvorby Pavla Čecha. Srovnatelné s Tajemstvím ostrova za prkenou ohradou. Stejně smutné, ale pořád velice magické. Pro fanoušky RŠ to je zážitek.

zajímavé a k zamyšlení

O Červenáčkovi, aneb když něco krásného končí... opravdová pocta dílu Jaroslava Foglara, Rychlým šípům, a dobrodružství, které jsme s nimi všichni zažívali

Skvělá kniha o dospívání, kterou si ještě více užijí znalci původních rychlích šípů, na které to často odkazuje.

Pro mne byla kniha hlavně nostalgií za něčím, co už se nikdy nemůže vrátit. Červeňákovi vzpomínky na různé okamžiky, které prožil s Rychlými šípy, moje vzpomínky, kdy jsem se dostal k prvním hodně osahaným sešitům, které na mne působily jako zjevení, kdy jsem jednotlivá dobrodružství hltal s očima navrch hlavy a záviděl, že takové příběh neprožívám sám. A jak autor v doslovu zcela vystihnul "Je mi smutno. Snad z Červenáčkova příběhu, snad že už si nikdy nepřečtu Rychlé šípy dětskýma očima a poprvé. Snad že je knížka opravdu hotová, snad že něco skončilo, snad že ta bílá oblaka na obloze plují rychleji a rychleji.". Nakonec si toto pomalu musí uvědomit i Červenáček.

Takovy tisnivy.

Z tohohle na mne padl takový nějaký zvláštní stesk. Jsem holt měkkota. Na chvilku mě to vrátilo do dávných dob, kdy jsem v rozpuku svého jinošství hltával komiksy rychlých šípů. Pavel Čech dokázal zadrnkat na jakousi strunu hluboko uvnitř, kterou čtvrt století nikdo nenapnul. I když vše hezké jednou skončí, někde jinde zase cosi jiného začíná. Krásné, citlivé, nostalgické dílko.

Nojo, kamarádi začnou lítat za holkama a hledají, kde by mohli smočit; barvení časopisů v klubovně je jaksi logicky už tolik nebere. Ale ne, vážně, pokud by mi někdo zápletku vyprávěl, asi bych se pousmál a nic hlubšího by to ve mně nevyvolalo. Pavel Čech však vytvořil opět krásné a milé dílo, krásnou melancholickou poctu Foglarovi, která mě chytla za srdíčko.

Celkový dojem: 80%

Jako okvykle mile a pekne.
80%