V rámci série není toto album tak kvalitní jako předešlé dvě (na komiks je to však stále nadprůměr). S výjimkou úvodního příběhu o chlápkovi chlastajícím „jadrný odpad“ nám Moore servíruje spíš běžné hororové historky. Takže nic experimentálního nebo mimořádného. I tak jsou zde momenty překvapení a silné emoce. Nejvíc na mě zafungovalo titulní Prokletí, které bylo dost intenzivní.
Vnímám vynalézavou práci s panelováním, která má zásadní vliv na dynamiku vyprávění, a přičítám za ni plusové body. Další plus přičítám postavě bažináče samotného - je to velmi sympatický a neobvyklý hrdina. A celou dobu mě nepouští pocit, že Swamp Thing je vyjímečné dílo ve fantastickém žánru.

Hodně se mi líbila úvodní část Lásky a smrti, pro její působivé hororové snové pasáže. Ale jakmile se ukázala jejich pointa, objevil se bažináčův arcinepřítel, ztratil pro mne tento konkrétní příběh trochu na atraktivitě. Už to byla klasika - komiksový záporák vs. komiksový hrdina. Ani další dva příběhy, cesta do pekla a Pog, můj zájem neobnovili. Démon Etrigan mě krutě nebaví a doufám, že už se s ním dále nesetkám. Opuštěné domy jsou po stránce kresby krásné, Kain nikdy nevypadal ďábelštěji než zde. Ale konec... Svěcení jara... to mě absolutně rozsekalo, dostalo do kolen. Ani ne tak kvůli obsahu, byť mám rád pohádku o Krásce a Zvířeti, ale díky neuvěřitelné práci s panelováním, jakou jsem nikdy neviděl - ten vstup / výstup do / z mimotělního zážitku, to překlápění panelů, to mě odbouralo.
Tohle je tedy umění v komiksu.
Když si uvědomím, že takovýhle komiks mě zasahuje mnohem víc než kterákoliv fantastická kniha, kterou jsem v poslední době četl, musím nad tím žasnout.
A ještě něco - jsem teprve u druhého alba, ale už nyní se na Alana Moora a na Neila Gaimana dívám novýma očima.

Bažináče jsem otevřel s úctou a respektem, které mě samotného zaskočili - vždyť to není ani zdaleka první comics od Moora, co se mi dostal do rukou, tak proč najednou takové pocity? Snad proto, že Swamp Thing smrdí na sto honů klasikou a tu já můžu...?
Ano, je poznat, že je to starý komiks - vidíte to podle kresby. Kresby, která je naprosto úchvatná a která za mě celého Bažináče táhne. Jedinečnost Bissettovi a Totlebenovi práce je dobře zřetelná v porovnání se sešitem od McManuse. Pokud by Bažináče měl na starost McManus, nebylo by to ono. Výtvárná stránka je tedy naprosto dílčí, co se týká dojmu z tohoto díla. Komiks sám je vlastně dost jednoduchý, ale zcela funkční. Je směšné jak moc / málo udělal Moore v tomto svazku pro příběh. Hodně inovativní to bylo v době svého vzniku; ve srovnání se současností to ale nepůsobí jako zázrak. Jenže to pořád sakra dobře funguje i dnes, příběh je plynulý, dobře se čte, vyvolal ve mě zájem, upoutal mě a za to má ohromné plus. V první knize je vidět potenciál a je mi jasné, že to nejlepší teprve příjde. Další výhodou je, že je to skvělá kniha na zkoušku; epizodní příběhy jsou zde uzavřeny.
Souhrnem: toto jsou kořeny moderního komiksu, kořeny, ze kterých velmi záhy začal čerpat Gaiman. Líbí se mi nálada Bažináče, jeho motivy, se kterými Moore pracuje velmi jemně a nenuceně. Lehkost a vypravěčská zručnost jsou osvěžující, Moore se nesnaží umlátit čtenáře bombastičností ani násilím. Svoji fantazii umí ovládat.
Takže je vidět, že mě Bažináč oslovil.

Celý tento první díl se točí kolem kluka jménem Gódžo, kterej se naprosto nelidsky stydí před spolužačkou Kitagawou, co jí slíbil ušít kostým na cosplay. A ty největší rozpaky si Gódžo užije když Kitagawě svlečené do plavek bere míry krejčovským metrem.
Asi bych o tuto mangu nezakopl nebýt Meona, který jí zmiňoval v jednom videu... a podle jeho popisu se zdálo, že by Láska ve střihu cosplaye mohla mít pár mírně úchylných scén. Jelikož všichni skuteční čtenáři mangy jsou přinejmenším mírně deviantní, je jasné, že mi to přišlo zajímavé. Po dobu čtení jsem uvažoval, pro koho je manga určená, jaké je věkové rozmezí jejích čtenářů. Ono totiž nejde vůbec o nic složitého nebo rafinovaného, jede to podle předvídatelnýho schématu - hlavní hrdina je nicka bez přátel, kterej rád šije šatečky pro panenky - když to odhalí třídní sexbomba, vymíní si aby začal šít pro ni - pro něj je každá vteřina v její přítomnosti utrpení, neb se vedle ní cítí tak děsivě trapně a nepatřičně! A ona mu samozřejmě dává najevo, že je naprosto v pohodě a nemá být nesvůj. Jo, pro chichotající se školačky ze základky docela dobrý. Ale možná by se to obešlo bez té velmi mírné perverzity? Jenže ta je nedílnou součástí, takže bez ní by to nešlo. Myslím si, že už pro dospívajícího to bude nuda, takže Láska ve střihu cosplaye bude pro děcka, i s tou lehkou pikantností. Já jako víc než třicetiletý stařec tohle prostě nemám jak hodnotit. Kresba není ošklivá, ale neuchvátila mě, zvlášť když mám na kartě v chromu otevřenou Naušiku.
Co ale pochválit musím, to je práce Crwe. Krásné vydání na krásném papíře a s luxusně lesklou obálkou. Nezbývá než si povzdychnout - škoda, že nejsem dvanáctiletá školačka!

Toto bylo mé první setkání s Džundžim Itóem, na počátku roku 2020 - a pokud si dobře vzpomínám, Balónky oběšenců byly pravděpodobně první mangou, kterou jsem přečetl.
Šlo o lásku na první dobrou, od prvních stran Desky z bazaru mi bylo jasné, že tohle je přesně to, co si přeju číst. Okamžité nadšení z nádherné kresby, ze způsobu, jakým Itó staví scénu, jaké si volí postavy a jaká je jejich interakce, jejich dialogy. A samozřejmě ty nápady, jeho představivost. Itóova práce mě dokázala vyděsit, překvapit - třeba ze slečny Fuči mám staženou prdel doteď. Tuk je odporný. Píšu v minulém čase, protože ten šok je minulostí. Přestože jsem v uplynulých letech byl k Itóovi kritický, teď už ho beru se všemi chybami, zvykl jsem si na něj a vracet se k jeho tvorbě je pro mě balzám na nervy.
No ale zpět k Balónkům. Co se mi hned při prvním čtení líbilo a co se mi líbí stále, jsou hrdinky těch příběhů, křehce působící mladé dívky, náchylné k šílenství, to jsou prostě ty správné postavy do hororů.
Nakonec nesmím zapomenout zmínit jak oceňuju Itóův zápal pro žánr hrůzy a zkoumání jeho hranic a možností. Není žádný lenoch, který by si vystačil s recyklováním nejprovařenějších motivů a námětů, věčným psaním o strašidelných barácích a masových vrazích, jak to dělají invencí nepolíbení pisálci. Džundži Itó má něco, co měl Lovecraft a co má Clive Barker: imaginaci, svoji vlastní fantazii a prostředky k její realizaci.

Oblíbené příběhy z této sbírky: Deska z bazaru, Zimnice, Malíř, Dlouhý sen, Velectění předkové.

Tato manga série začínala poměrně dobře - první svazek nabídl lákavou kresbu a celkem rychlý, dobrodružný děj - brzy však kvalita dílů začala upadat. Ne v kresbě, ta zůstává konstantně vypiplaná a líbivá, ale ve spádovosti příběhu. Chybí mi zde dílčí posuny, které by čtenáře přiblížili ke konci příběhu, ve skutečnosti se v Ateliéru špičatých klobouků nezačala rýsovat ani zatáčka na cestě hlavní hrdinky. Coco zřejmě již zapomněla na důvod, proč se dala na kouzelnické učení, rozhodně jí netrápí zlé sny o zkamenělé matce, které chtěla původně pomoci, necítí netrpělivost, frustraci či vztek z toho, že je ke svému cíli stejně tak daleko, jako byla v prvním svazku.
Co mě na manze obecně vadí nejvíc, je její seriálovost - zde na Ateliéru špičatých klobouků neochota autorky posunout děj kupředu. Svojí prací dává čtenáři jasně najevo, že tohle je vlak o tisíci vagónech, který rozhodně nehodlá uzavřít v dohledné době. Kdyby tady byl alespoň nějaký dramatický vývoj, dokázal bych se smířit z představou, že bude mít Ateliér třicet či víc dílů, mám ale dojem, že Širahama ani neví kudy kam, točí se v kruhu, opakuje ty stejné triky, které nám už předvedla. Poslední knihy už ani nemají smysluplný děj a je to taková zdržovačka, až zůstává rozum stát.
Krásně nakresleno, ale bez příběhu.

Zhruba před rokem jsem kupoval nějakého Barbara Conana vydaného v Comicsových legendách a nenapadlo by mne, že si ho budu kupovat znovu v tomto vydání, když mě nijak nepotěšil a mám ho do sbírky jen kvůli kresbě.
Jenomže v současnosti pomalu načítám originální dílo Roberta Ervina Howarda a protože mě konečně poprvé za celý život chytlo, začínám se ohlížet po adaptacích...
Zásadní rozdíl mezi černobílým a barevným vydáním vidím samozřejmě v kvalitě tisku: čb vydání nemá moc dobrou kvalitu a z detailů Windsor-Smithovi kresby mě bolel už tak pokažený zrak, jak jsem ho při četbě napínal. A ano, ta barva komiksu rozhodně prospěla, i když si na ní je třeba přivyknout a než se vám to podaří, asi na vás Conan bude působit jako předražené omalovánky. Ale pokud máte rádi P. Craig Russella, nebude to pro vás problém.
Je třeba si uvědomit, že je to sakra padesát let staré a není možné to posuzovat z hlediska dnešní tvorby. Chápu lidi, kterým se tato kniha nelíbí, mě samotnému by se před nedávnem taky nelíbila - a fakt, nelíbila se mi v čb vydání. Mohl bych napsat, že to jsou naivní příběhy, že se tam moc plká, že Conan není Conan. Všechno je to pravda. Jenže já na tu hru teď přistoupil, na to, že je to pulp, čehož si vážím, protože je to označení určité podoby fantastiky z určitého období. A mě se pulp zamlouvá. Jsem rád, že můžu nahlédnout do historie komiksu - a mám k ní respekt. Z práce výtvarníka a koloristů přecházejí oči a já to žeru, fascinuje mě to. Z původní látky se do komiksů podařilo přenést exotiku a alespoň část atmosféry.
Ale myslím si, že originál je originál a Howard prostě má svůj styl, který se zatím nepovedlo zcela převést do komiksu či na plátna. Už jen sám Conan je v adaptacích vždy moc hloupý či moc brutální, nebo obojí, ale nikdy to není ten Conan, v příbězích chybí temné hororové podtóny...
Tento komiks je mnohem lehčí dobrodružné čtení, které v době svého vzniku mohlo mladým čtenářům krásně doplňovat četbu Tarzana a podobných děl.

Sandovala už maličko znám, nebo ho spíš teprve poznávám - na instagramu sleduji jeho profil rainofdoom. Jediný komiks, který jsem měl možnost prolistovat před Růžovým a černým byl Le Cadavre et le Sofa. Francouzky neumím, takže jsem tomu sice moc nerozuměl, ale přesto na mě tento komiks zapůsobil nepříjemnou body hororovou linkou. Což je taky to, co na Sandovalově výtvarné práci oceňuju. Jeho kresba je někde na rozmazané hranici mezi popcornovou líbivostí gotických malůvek a hnusem surreálných čmáranic, zřejmě zcela záměrně. Sandovalova kresba dokáže být velmi fyzická, zachytit pocity odporu z tělesnosti a sexuality.
Růžový a černý na mě v porovnání s tím, co od Sandovala znám, nedělá příliš dobrý dojem. Kresba zde nepůsobí tak intenzivně, i když je i pro ni příznačná charakteristická ošklivost / líbivost. Největší problém mám však se scénářem a dialogy - obojí působí amatérsky, nevyzrále. Sandoval nic nedopovídá, přebíhá od jedné scény ke druhé a kašle na smysluplnost, na jakoukoli pořádnou dějovou provázanost, jako kdyby si ani něvěděl rady, což potvrzuje useknutý konec. Čtenář se tedy nedozví vůbec nic. Co to bylo za ptákovinu, kterou právě četl? Jaký měla význam? Obyčejně mám rád halucinace a surrealismus, Růžový a černý na mě ale působí odbytě.
Nedokážu si navíc ani představit, že by puberťáci mluvili tak, jak mluví v Sandovalově komiksu.
Angie: „Už ses někdy líbal s klukem?“
Virginio: „Ha, ha. Ne.“
Lorenzo: „No... já jo.“
Angie: „Téda.“
Lorenzo: „Ty jsi ale pěkný ptáček!“
Ve skutečném světě by Virginio řekl asi něco jako „Ty vole, si děláš prdel!“ nebo „Se pobleju!“
A o kus dál: „Hele, Angie, když zítra odjíždíš... Nemohla bys nám ukázat ta svoje nádherná prsa?“
„No, kluci... Proč ne? Ale jen na chvilku.“ A potom, co se spustí bouře: „Páni! Jsou tak boží, že spustily hromobití!“
Nemluvě o tom, že ty děcka v hovoru přeskakují od tématu k tématu a zjevně neudrží nit stejně jako autor. Otřesných dialogů jsem si užil dost v Druuně a sotva jsem se stačil vzpamatovat, dostal jsem nášup v Růžovém a černém. Celkově je komiks nevěrohodný, nesmyslný, přitažený za vlasy a pitomý. Jako první setkání se Sandovalem naprosto nevhodný.
Dvě hvězdy za kresbu.

Komentář se spoilerem.

Tomie je atraktivní mladá dívka, která přitahuje muže jako cukřenka mravence - a probouzí v nich takovou žárlivost a takové šílenství, jež oni nešťastníci mohou utišit pouze tak, že Tomii rozsekají na kusy! Jenže Tomie nemůže zemřít. Vždycky se vrátí, vždy vyroste odznova třeba ze svého torza či ze štěpu v mase hostitele.

Tady odbočím a podotknu, že na mne každá Itova kniha působí docela jiným dojmem. Ryby jsou temná groteska, nechutné, bizarní, nelze je brát ani trochu vážně. Spirála je snová, melancholická. A Tomie? To je černá noční můra. Pro celou mangu je příznačný pocit prokletí, bezvýchodnosti. Tomie je jako bytost z městské legendy, víte, že s každým, kdo se jí přichomýtne do cesty to špatně skončí. Ničí celé rodiny. A co víc, je cítit, že je to její účel. Tomie je jako zlý duch, proti kterému není možné se bránit, natož s ním pak bojovat.

Příběhy v tomto souborném vydání jsou dokonale funkční, mnohdy skvěle vypointované. Líbí se mi většina z nich. Vypíchnu alespoň tyto povídky: Fotky, Pomsta, Vražda, Schovanka, Chlapec. Mým favoritem je možná Schovanka, ale těžko vybrat. Při čtení crwáckého vydání jsem se musel často usmívat nadšením z umělecké práce, nádherných kreseb, přesně zachycených scén interakce mezi hrdiny, ale musím se přiznat, že při prvním online čtení Tomie v angličtině mi do smíchu dvakrát nebylo a manga na mne těžce dolehla svoji intenzitou a depresivností. Teď si ji však užívám. Tomie je úctyhodná, představuje vysoký standard kvality Itóových prací, jemuž se nevyrovná leckterý beletristický titul.

Lovecrafta mám načteného celého - sebrané spisy od Albatrosu, jeho spolupráce sebrané ve sbírkách Hemživý chaos a Smyčka medúzy, Houby z Yuggothu, prostě komplet beletristické dílo. V uplynulé dekádě patřil Lovecraft mezi moje nejoblíbenější autory a mnoho povídek jsem četl ikskrát, takže můžu říct, pokud nemáte načteno, vyhněte se Providence i Neonomiconu.
Providence je velká, masivní kniha, jejíž děj plyne pomalu, poznenáhlu. Moore má spoustu času na to rozjet svoje vyprávění a nikam nespěchá. Ze začátku četby se mi komiks zdál docela bezzubý a ani kresba mne neoslovila, ale příběh hezky kulminuje a ve chvíli, kdy hlavní hrdina již neví, čí je, a nedokáže odlišit realitu od svých snů, získává tah. Líbí se mi způsob, kterým Moore napodobuje schémata hororového vyprávění, aby přišel s originální zápletkou, tajnou historií Ameriky a našeho světa. Providence vypráví o tom, jak příběhy mění skutečnost.
Největší botu, kterou vydavatel napáchal vidím v tom, že Providence nesmyslně vydal dříve než Neonomicon, protože pouze s ním je kompletní a s ním všechny dílky skládačky zapadnou na své místo a vytvoří impozantní, okázalý celek, zastřešující oba vesmíry, Lovecraftův i ten náš.
Nejedná se o dílo fanatického fanouška, jak Moore dokazuje volbou postav, s nimiž by Lovecraft nesouhlasil (černoch, žena, homosexuál), nebo zařazením sexuálních scén. Pro fanouška HPL, který není tak upjatý jako byl on, je ale Neonomicon a Providence tou nejlepší lovecraftovskou fanfikcí na našem trhu.

Komiksu jsem si všiml v době, kdy ještě připadal v úvahu k vydání v Modré Crwi. Internetové ukázky se mi zdály zajímavé, takže jsem si to s koupí příliš nerozmýšlel. Ale už když jsem si Shi přinesl domů, začalo mi být jasné, že jsem se docela seknul. Kresba v reálu zdaleka nevypadá tak dobře, tváře postav jsou obludné, záměrně nehezké. Ani hlavní hrdinka nezůstala ušetřena takového pokřivení. Hlavní problém je pro mě ale příběh, který hned po otevření smrdí přepáleností a účelností. Knihu jsem po několika stranách zavřel a odložil; vrátil jsem se k ní až teď, abych zjistil, jestli si mám kupovat knihu 3 a 4.
Bohužel jsem se Shi obával oprávněně, příběh je černobílý jako pohádka od disneyho, karty a role jsou rozdány, ty nejhorší zrůdy a vlci jsou muži příslušící k londýnské smetánce, jejich chování je směšně brutální a „toxické“ a jejich oběti jsou ženy. Hlavní postava je rebelka z lepší rodiny, umělkyně, která neváhá riskovat svoje postavení, aby pomohla ublížené cizince - jako taková je naprosto něvěrohodná. Všechny postavy šustí papírem, jsou neživotné, nesympatické, jejich jednání je příliš extrémní na to, aby bylo uvěřitelné. Celkové vyznění komiksu je poplatné době svého vzniku a zrcadlí v sobě tendence woke kultury. Z celého díla jsem cítil scénaristovu agresivitu.

Muminek je po mnoha letech první komiks pro děti, který jsem vzal do ruky. Literaturu pro děti ale nijak neodsuzuju, rád se k ní pravidelně vracím, alespoň k takové, co má co nabídnout i starším čtenářům.
Muminy jsem jako děcko nečetl, připadali mi moc divní a na pohled snad i nehezcí. Takže patří k řadě knih, jenž jsem začal objevovat až jako dospělý. Viděl jsem pár dílů animovaného seriálu a zkoušel číst nějaké knihy, které jsou mimochodem těžko sehnatelné a celkem drahé, a můžu říct, že mají své kouzlo, ale ne vždy jsem se vezl na stejné vlně s autorkou, nedokázal jsem do muminů úplně proniknout.
Tenhle omnibus se ukázal jako nejlepší klíč ke světu Tove Jansson. Stripy dávají dohromady příběhy, které jsou v průměru dvacet stran dlouhé. Mumínci v nich zažívají různé, často dobrodružné příhody, jež fungují díky situační komice a interakci mezi postavami. Jsou to příběhy o takové milé, ale vlastně docela obyčejné rodince. Na charakterech mumínků si člověk snadno najde něco známého. Velký kus kouzla dělá kresba Tove Jansson, jíž se podařilo vymyslet potvůrky, co jsou vážně podivné a jakoby z jiného světa. Celek je tak neobyčejně dobře vyvážený mix něčeho blízkého, civilního a něčeho cizího, záhadného. Komiksy jsou postavené na vtipu a satiře, jsou lehce stravitelné a přitažlivé. Při čtení jsem si mnohokrát pomyslel, že humor Tove Jansson je až nezvykle český. Kniha nakonec předčila moje očekávání a povzbudila můj zájem o dílo autorky.

Vtipná ptákovina s překvapivě příjemnou kresbou. Humor v Nárazu je maličko pubertální, ale naštěstí není vyloženě trapný nebo stupidní. A je funkční. Cowdry ještě zná míru a netlačí zbytečně na pilu.
Podle anotace jsem asi měl být šokovaný, no nebyl jsem, místo toho jsem se bavil. A nic jiného ani od komiksů nečekám. Zamrzela mne nedopovězenost Rosiina příběhu, ale s Nárazem jako celkem jsem spokojený. Je to milá kuriozita.
Ocenil bych pevnou vazbu a lepší papír, takhle je to fakt underground.

Byl jsem zvědavý, jestli se ukončení Azimutu vydaří a udrží nastavenou laťku. Musím říct, že jsem ani neočekával, že bych byl zklamán. Bohužel to je zklamání. Nedělá mi problém pobrat co se v příběhu děje, jenže se to všechno děje v příliš velké zkratce, která Azimutu škodí. V knize je pár pamětihodných scén, ale oproti předchozímu svazku je jich málo. Zvlášť čtvrtý sešit na mne působil slabě a ani konec nebyl žádnou bombou. Je to škoda, v Azimutu jsou sympatické postavy, které bych rád poznal blíž, strávil s nimi více času (Manipu, podivové, Pólio, pouštní elementálka...).
Největší wow ve mě tak vzbuzovala kresba, schopná vyvolat užaslý úsměv. Díky ní lze odpustit mnohé, ale ne vše. Na konci Azimutu mám nezodpovězené otázky a byl bych rád, kdyby byl propracovanější.
Koupě ale nelituju.

(Crew klidně mohla Azimut vydat 5 in 1 a nic by se nestalo).

Poprvé jsem Ryby četl před dvěma lety a zdály se mi hnusné. Druhé aktuální čtení už bylo jiné. Provázel ho pocit, že si Ito snad dělá srandu a kreslí parodii. Nakonec jsem si ten dojem poupravil a myslím, že Ryby jsou černá groteska. Hodně černá a jenom pro úchyly, ale přece.
Zkoušel jsem najít, co o Rybách říká jejich tvůrce a dozvěděl se, že se v nich odráží jeho strach z války. Což při pohledu na tu apokalypsu dává smysl.
Co mne zarazilo, to byla kresba. Kdybych nevěděl, že Ryby vznikly po Spirále, řekl bych, že se jedná o ranější dílo. Se Spirálou se Ito mnohem víc piplal, dal si na ní sakra záležet. Tady některé stránky, zvlášť na začátku, působí nakreslené šmahem. Manga je velice rychlá, má akční tempo, je tu mnoho stran, na nichž jsou jen dva panely, i celostránkové panely. Občas mne napadlo, že tahle manga vznikla jen aby zaplatila umělci účty, nebo aby si odpočinul.
Chyby v logice - nejvíc mne bije do očí scéna, v níž čerstvý jednoruký invalida skočí do auta a odjede. To jako vážně? Ryby, které se vyhrabali na břeh jsou v rozkladu, zato žraloci žijí dál a útočí na lidi.
Konec vědce a jeho krásné asistentky je přes čáru, daleko za hranicemi dobrého vkusu. Ovšem je otázka, jestli Ita čtou lidi s dobrým vkusem.
Takže zatímco poprvé mi z Ryb bylo nevolno, teď jsem si čtení většinou užíval. Celé se to dá brát jako sen, halucinace - přikládat tomu nějaký význam a hledat v tom smysl totiž nejde.

Za poslední více než rok jsem Spirálu četl několikrát, nejprve jen online, neboť staré vydání jsem samozřejmě nesehnal, pak konečně fyzickou knihu od Crwe. Takže se na Spirálu můžu podívat s odstupem a střízlivěji - moje hodnocení to nemění, jen bych mohl napsat smysluplnější komentář.
Začnu u Ita. Uvědomuju si jeho slabiny ve vyprávění - Džundži Itó nikdy nic nevysvětluje, hrůzné věci se prostě dějí bez nějakého opodstatnění, protože to tak je a tečka. Neříkám, že mi to moc vadí, někdy je to výhoda a umocňuje to atmosféru, jindy je kvůli tomu příběh trochu nevěrohodný. Dějové zvraty jsou občas přitažené za vlasy a vy si musíte říkat že takto by situace v realitě probíhat nemohla. A běžně mívám u jeho povídek pocit, že odsýpají rychleji, než by bylo třeba. Všechny výtky mi ale vynahrazuje kresba. Džundžiho Ita vnímám jako jednoho z nejpreciznějších kreslířů mangy, vítám jeho přesnost a fakt, že nikdy nesklouzne k infantilním karikaturám. Po výtvarné stránce je Ito dechberoucí.
Ke Spirále. Manga ve mne nevyvolala strach ani zhnusení, i když kapitola Lidský hlemýžď je nepříjemná. Spirála ve mne probouzí spíš melancholii, je velice krásná, smutná, tragická. V každé části trilogie jsou povídky, které se mi hodně zamlouvají a vedle nich ty, které mne tolik nebaví. Každopádně jsem rád, že závěrečný svazek přináší zastřešující příběh.
Dále SPOILERY.

Srovnání města se zemí prostřednictvím tajfunů je tím nejhrůznějším, co Spirála nabízí. Ito vylíčil něco skutečného, co japonci bohužel dost dobře znají, sílu přírodních živlů, proti kterým se nedá bránit. Které civilizaci strhnou tak snadno a dokonale. Jakkoli je závěr Spirály děsivý, je v něm taky nejvíc poetiky, snovosti, nereálna, transcendence, když se mění Kurouzu a spolu s ním jeho obyvatelé. Jako v celém díle Džundžiho Ita, i zde je zřetelně cítit neodvratnost. Ale ve Spirále to nepůsobí dojmem beznaděje. Konec, jaký si umělec připravil pro Kirii a Šuičiho, je vlastně melancholickým způsobem romantický, podtrhuje vybudovanou atmosféru. Nejde z hlavy dlouho po dočtení.
Spirála na mne působí v rovině fantazie, ne hrůzy... Kromě ní jsem četl Ryby, Balónky oběšenců a Tomii: všechny mangy ve mě vyvolávají jiné pocity. Jsem rád, že si u nás Ito vybojoval respekt, uznání a zájem, že jeho čtenářská základna roste, protože jeho práce je pro mě dost podnětná.

Komentář k celé sérii.

Co se mi na Druuně líbí nejvíc jsou kulisy, v nichž se příběhy odehrávají, ať už Serpieri kreslí kosmickou loď, snové město či nezemskou, zpustošenou krajinu, je to vždycky bomba. Tohle a mutanti, zrůdy a stroje, kterými Serpieri zalidnil stránky komiksu, se pro mne stalo důvodem, proč si Druunu vůbec pořizovat celou, čistě jenom pro ten art. Jako fanouškovi hororu mi srdce plesá a častokrát jsem si vzpomněl na Vetřelce a Gigerovo dílo, z něhož autor jistě čerpal.

Ale tady dobré věci končí a začíná seznam těch špatných.
Nesmírně hloupé dialogy a monology, které bolí číst. Nesmyslné příběhy s opakujícími se zápletkami, vzbuzující dojem, že se Serpieri ani nesnaží o sebemenší logiku; od určité chvíle už veškerý děj v Druuně připomíná Alenčin sen. Avšak zatímco Alenka mě baví, toto je jenom absolutní trash.
Dalším mínusem jsou vyčerpávající hardcore porno scény, odehrávající se do úplného zblbnutí. Nikdy jsem se nesetkal s hrdinkou, ze které by její tvůrce udělal takovouhle prostitutku. A snad se už ani nikdy nesetkám. Druuna je brak, ale nemá smysl se nad tím pohoršovat.
Vzhledem k mým osobním preferencím by se mi komiks zamlouval víc, kdyby Druuna nevypadala jako macatá indiánka, ale přesně naopak, jako křehká, subtilní blondýnka.

Druuna je promarněná šance. Kdyby si Serpieri sehnal slušného scénáristu, pořádně by se zaměřili na děj a smysluplnost, pokud by se proškrtalo šukání na minimum, mohlo by vzniknout mistrovské dílo blížící se Vetřelci. Takhle jsem byl na konci každého alba rád, že už to mám za sebou.

Bez nadsázky ten nejpodivuhodnější komiks, který se mi prozatím dostal do rukou. První sešit mě ještě příliš nechytil, tluče se v něm moc prvků, které nejdou moc dobře dohromady. A já nemám rád politická témata. Druhá a třetí část je už ale z jiného ranku. Volavka je halucinace, něčím připomínající vize Williama Sewarda Burroughse, Chladný rovník by se zase líbil Dalímu. Celkově je toho v Trilogii Nikopol mnoho, s čím se musím popasovat, co musím vstřebat a strávit. Zaujal mě chlad, který z příběhu stoupá, zároveň je ale ta atmosféra beznaděje skličující. Je to umění pro umění, samoúčelné, což nevadí. Tohle dílo mne oslovuje i dráždí.

Tohle je zvláštní komiks : celou dobu jsem uvažoval o tom, pro jakou věkovou kategorii je určený. Příběh je brutálně rychlý, dějové zvraty zjednonušené tak, aby se vše mohlo dít ráz na ráz a epizoda se uzavřela. Kresba je čistá a přehledná jako u dětského komiksu. Vzato kolem a kolem jsem se cítil podobně jako kdysi u četby Kačera Donalda. Jenže... jenže tuhle představu dětského komiksu těžce narušuje mladičká indiánská hrdinka s trvale obnaženýma prsama, kvůli které by dneska někdo mohl namítnout, že komiks pomalu hraničí s pedofilním materiálem. Takže pro koho je Meteor určený? Je to young adult s polonahou indiánkou? Doufám, že na to během dalších alb příjdu.

Jinak mi Meteor pořád připomínal Lilo & Stitche.

Příběh je tak za tři hvězdy, kresba za čtyři.

Je to už drahně let, co jsem Sandmana četl poprvé; to jsem chodil na střední a Gaiman patřil mezi mé nejoblíbenější autory. Preludia a nokturna nejsou tím prvním svazkem, který se mi dostal do ruky, tím byla Hra o tebe. Každopádně tohle pro mne bylo velmi důležité. V minulém roce jsem se k sérii vrátil díky traileru od Netflixu a byl jsem zvědav, zda na mne ještě zapůsobí - skutečnost předčila očekávání ; ta neuchopitelná atmosféra se mi okamžitě vryla zpět pod kůži.

Celkem zklamání. Scénárista moc tlačil na pilu a celý příběh uspěchal. Při čtení jsem měl pocit, že toho spoustu nebylo řečeno, že tady chybí fakta, která by osvětlila příběh. A ten vůbec nemusel být zlý, jen mu stačilo věnovat péči. Stěží můžu pochopit například Herberta, který vypadá relativně normálně, a přece bydlí v pevnosti plné zrůd (jeho sloužících) a ani to s ním nehne. Kdyby byl můj kuchařský personál obří hmyz, asi bych se necítil úplně příjemně. Proč jsou věci takové jaké jsou nevíme. Postavy nemají historii, která by do jejich chování vnesla logiku. Jsou to jen loutky Ragemooru - a ten si s nimi dělá cokoli se mu zachce. Neplatí tu jasná pravidla.
Ani kresba nepůsobí dvakrát dobře, je tak nějak odbytá, často nepřehledná. Ale třeba to byl záměr. Každopádně nemám radost z toho, že se ve všech česky vydaných Corbenových počinech dívám na tytéž tváře.

Tak k tomuhle autorovi mám vyjímečný vztah, protože první manga obrázek, který jsem kdy viděl pocházel právě od něj; kresba kyborga otištěná v nějakém časopise jako ilustrace ke článku o manze. Jako harant jsem absolutně nechápal na co se to koukám, fascinovalo mě to a odpuzovalo zároveň. Časopis letěl z baráku, ale na tu kresbu jsem nezapomněl.
Nikdy by mne nenapadlo, že se jednou Masamuneho tvorba dostane do mých pracek a já nad ní budu moci žasnout naživo.
Příběh ukrytý v Ghost in the Shell chápe asi jenom sám Shirow Masamune, pokud vůbec, ale to mi fakt nevadí. Chápu to mizerné hodnocení tady, já se k němu nepřipojím. Mě stačí zírat na fantasticky vymakanou Motoko a všechny ty detaily kyberprostoru, do jejichž vykreslení toho autor tolik vložil. Nadšení z tohohle světa mě jen tak neopustí.

Jsem Corbenův fanoušek, ale tohle mě nedokázalo vtáhnout do děje. Zatímco Boha krys jsem si užil se vším všudy, zde už jsem nijak nadšený nebyl. Corbenova všudypřítomná vypravěčka Mag je tady rušivá a její poznámky jsou na hranici slabomyslnosti. Na krátkém rozsahu povídek je těžké vybudovat opravdu hustou atmosféru a poctivý hororový příběh, nemluvě o tom, že originální komiksy od Corbena jsou lepší než jeho adaptace cizích textů. Číst tohle v prvním plánu jako adaptaci je vůbec cesta k nespokojenosti.
Výtvarná stránka je naopak v pohodě, pořád je to ten nezvyklý, podmanivý, fascinující Corben, který dokáže zalézt pod kůži. I když jeho starší komiksy vypadají ještě líp.

Originální a autentické dílo, které mne překvapilo a potěšilo. Je to hravé a rozhodně se to nebere moc vážně. Vždycky jsem měl rád fantasmagořiny, takže si mne okamžitě získali bizarní nápady tohoto kousku - podivové, severní pól na cestách, útěk od soudu nebo pouštní elementálka. Kresba je výrazná a krásná, hlavně ty ostré obličeje... No, jsem opravdu zvědavý na to, jestli se závěr ponese v podobně bláznivém duchu. Sice to po scénáristické stránce není stoprocentně vybroušené (místy jsem měl dojem, že je to maličko ukvapené), na druhou stranu neznám komiks, který by byl bez chybičky a na Azimutu není nic, kvůli čemu bych nedokázal přimhouřit oko. Až jsem si říkal, že bych ho bral jako román, protože bych v tom světě mohl strávit víc času. Ale to by mě samozřejmě tolik nebavilo.
Azimut mě jako komiksová fantasy nadchnul mnohem víc, než nedávno vydaný Šninkl.

Tak art je fakt brutální, to se musí nechat. Barry Windsor Smith je bůh - jen kvůli němu jsem si tohle koupil. (A byl bych moc vděčný za to, kdyby tady konečně vyšlo něco z jeho autorských projektů). Jinak nejsem kdoví jaký conanovský fanouš. A tohle psychologické pojetí Conana mi vůbec nesedlo. Pokud má Howardův Conan být relativně inteligentní či spíš mazaný nebo prohnaný polodivoch, tento Conan je podle svého chování naprostý hlupák, který by v reálném světě nepřežil ani minutu. Jeho jediné řešení jakéhokoli problému, co se mu postaví do cesty, je najít někoho, komu může rozbít držku. A nějaké „Proč?“, se tady vůbec neřeší. Celkově má Conan mentalitu zaostalého vesnického hospodského výtržníka. Není to postava, s níž bych se dokázal ztotožnit, držet jí pěsti... nebo která by mne jenom dokázala protáhnout tímto skvěle nakresleným, ale mimořádně pitomým počinem.

Bezpochyby to nejlepší obrázkové hororové dílo vůbec. Ne, není to nadsazené. Hororový žánr mě zajímá už od dětství a myslím si, že dokážu poznat, když narazím na něco mimořádného. A Spirála něčím takovým je. Psát o ději této mangy nemá vůbec smysl. To jediné, co musíte udělat, je otevřít Spirálu a nechat si ji propálit do mozku.

Zvláštní komiks, který dost klame tělem/začátkem; fakt to nejdřív vypadá jako další infantilní následovník Pána prstenů, ale brzy vás to vyvede z omylu. Mix témat a motivů z toho činí těžko zařaditelné dílo. Myslím si, že Šninklova veliká moc přesáhla původní záměr autorů, ty jinotaje jsou přístupné nejrůznějšímu výkladu....ale já to tak moc nežeru... zlákalo mě to kvůli kresbě a G'wel... a konec bych nepochopil nebýt doslovu...