Chválím kresbu, která je mi sympatická pro svou jednoduchost, ovšem zklamáním pro mě byl příběh. Chápu smysl i záměr, ale přiznám se, že jsem čekal větší drama. Dějová linka je totiž v rámci dvou set třiceti stran poměrně prostinká, jen takové to dívčí zamilování do nesprávného kluka a konec příběhu, vzácná perlo. Vlastně jsem si odnesl jen jediné poselství, a to, že je důležité chodit do školních zájmových kroužků, protože tam člověk může potkat různé lidi a rozvíjet své vlohy. V rámci cílové skupiny určitě zásah do černého, ale přijde mi, jako by Raina Telgemeierová pro cokoliv silnějšího potřebovala více prostoru. Přitom umí skvěle rozehrát emoce, být vtipná a vážná zároveň, ale hlavně umí dokonale vtáhnout do školního prostředí. Jenže všechny ty kličky a odbočky, jež do vyprávění komponuje, ve finále ztrácejí účel, protože zůstanou nevyužity.
Přesto jde o milý a zábavný komiks, a kdyby nebylo Pupíků, které i při své horší chvilce strčí Drama do kapsy, hodnotil bych plným počtem.
Komiksový Zaklínač nedopadl vůbec špatně, brzdí jej pouze přepálený rozsah a tendence Paula Tobina dělat z Geralta z Rivie za každou cenu tajuplného hrdinu, co má vždycky poslední slovo, pokud možno s morbidním podtextem. Achillovou patou se ale nakonec ukazuje zápletka. Což o to, tvůrci – tady je třeba vyzdvihnout kresbu Joe Queria – umí rozehrát perfektní atmosféru strachu, kterou navíc umocňuje zdařilý hororový motiv. Jenže jak narůstá počet stran, je čím dál víc zřejmé, že vyprávění vaří z vody. Některé scény jsou pak při zpětném pohledu buď nesmyslné, nebo nepochopitelné, přičemž nápad s domem, ve kterém se scházejí prokletí, se ve finále ukazuje jako nadbytečný, protože s ústřední dějovou linií nemá přímou souvislost a funguje jenom jako autorská berlička, jak se vyvlíknout z problému. Podobné je to i s různými monstry, jako je hrobice či lešij. Přitom třeba nápad s vitrážemi je naprosto dokonalý, jen by ho bylo třeba dotáhnout do konce. Jako ostatně většinu věcí v tomto příběhu.
Nemám rád staré Marvelovské komiksy pro jejich archaický přístup ke scénářům, kvůli naivním příběhům, nesmyslným koncepcím a náhodným zvratům. Přesto mě Zrození Ultrona v některých věcech mile překvapilo, třebaže stejnou měrou i zklamalo. Je znát, že se Roy Thomas snaží zápletky ozvláštnit něčím, co klasickým rubačkám chybí. Nejde o žádnou vyšší nadstavbu, ale občas dějem probleskne náznak složitější psychologické studie, což například v případě Yellowjacketa vysloveně zaujme. Stále je to sice občas peklo číst, pro všechen ten vysvětlující text a superhrdinský patos; na druhou stranu, klobouk dolů před nápady, s jakými tvůrci dokážou vyrukovat. Jen těch postav už začíná být na můj vkus moc, což je dáno týmovým duchem celého komiksu. Každá z figur má vlastní portfolio zločinců, takže když bojují spolu, není legrace si udržet přehled. Nemluvě o tom, že spousta padouchů je tu jen na jedno použití, až je skoro člověku líto se jimi zabývat, když jsou už po jednom sešitu postaveni mimo hru.
Tohle byli koníci, jak je mám rád. Po zklamání, které přinesla Měsíční mise a Poníci v akci, jsem k novému albu přistupoval se značným despektem a možná i proto mě nakonec bavilo ze všech nejvíc. Už se nehraje na nějakou legendu, proroctví a zachraňování světa, tentokrát se tvůrci – lépe řečeno tvůrkyně Katie Cooková – rozhodli věnovat skromnějším tématům a zaměřit se na méně známé postavy, než je ústřední pětice slavných kamarádek. První epizodou nás tak provádí Big McIntosh, jehož cesta za hřebíky se promění v noční můru všech starých mládenců a která končí právě tak strašně, jak už všichni Přemci Podlahové tuší. Druhý příběh nám pak formou retrospektivy vypráví, jakým způsobem se dali dohromady Shining Armor a princezna Cadence. Máte-li přitom pocit, že vás čeká další cukrkandlová romance, opak nemůže být větší pravdou.
Hrdinská výprava se zkrátka povedla, je v ní právě tolik humoru a popkulturních odkazů pro malé i velké čtenáře, že má velkou šanci pobavit každého člena rodiny.
Alejandro Jodorowsky je, mírně řečeno, specifický autor a ne všechno od něj mi úplně sedne. Jeho verze Divokého Západu tak nezklamala stran syrovosti, současně mě ale mile překvapilo, jak se autor ještě dokázal držet při zemi. Z doslovu jsem pak vyrozuměl, že je to převážně zásluha Françoise Boucqa, který ho zlehka v lecčems umírňoval. Zároveň se ubralo na mystice, takže jednoduchá střílečka není kombinována s duševními vzestupy a pády aktérů. Přesto zůstává Jodorowsky v dialozích záměrně teatrální, jako by cíleně psal divadelní frašku a ne realistické drama. Naštěstí zůstalo jeho westernové dobrodružství zaplněno tolika atypickými postavami, že se člověk prostě jen baví tou plejádou šílenců – bratři, hádající se o diamant nezměrné ceny, padouch se sekerou v hlavě, smečka vraždících dětí, katovská mistryně se sadomaso choutkami, v poezii si libující zabiják, vzájemně se nenávidějící siamská dvojčata… jestli se o Bouncerovi dá něco říct, tak je to jistota, že nudit se rozhodně nebudete.
Tak nějak jsem očekával, že se při druhém díle hneme dál, avšak undergroundový umělec Charles Burns mě zase jednou vyvedl z omylu. Pokračování Bludiště totiž žádné záhady nerozřeší, ale zároveň kupodivu ani nepoloží žádné nové otázky. Nadále se pohybujeme v rovině jakési mládežnické romance režírované Davidem Lynchem, což vyprávění dodává nenapodobitelný punc mystiky. Začínám však podvědomě tušit, že jiný tvůrčí záměr než rozhodit čtenáře to ve finále nemá. Přesto chemie mezi postavami funguje parádně, není to přehnaně vyhrocené a mezilidské vztahy působí zcela přirozeně, třebaže pod povrchem nevyřčeného tušíte jakousi hrůzostrašnou lotrovinu. Občasné proklady amatérských hororových filmečků jsou pak jedním slovem fascinující. A přiznám se, že i já sám pomalu propadám kouzlu rusovlasé Laurie a to je ta holka jenom nakreslená! Nicméně se maličko děsím, co vyvrcholení plánované trilogie nakonec přinese – jestli totiž vůbec něco. Přesto mi to za tu podmanivou atmosféru rozhodně stojí.
Oproti prvnímu svazku mi přišel druhý omnibus Masky zajímavější a pestřejší, stále si však nedokážu zvyknout na specifický styl humoru, který je divokou kombinací totálně šílené komedie s poměrně složitými mravními tématy. Moc tomu nepomáhá ani skutečnost, že jednotlivé příběhy obsažené v knize jsou kvalitativně dosti nevyrovnané – něco je přímočaré, něco komplikovanější a něco zas absolutně střelené. Co se ovšem povedlo, byly způsoby, jakými si mezi sebou střídající se scenáristé vyměňovali magickou relikvii, aby udrželi alespoň zdánlivou kontinuitu epizod. Zároveň platí, že čím kratší, tím údernější; jakmile někdo dostal více prostoru, většinou to sklouzlo k nezáživnému fňukání nad nespravedlností života, nebo psychologickému hloubání o vině a nevině. Když se ale člověk chce především bavit, má album rozhodně co nabídnout, ať už jde o zábavnou přehlídku superhrdinů bojujících s Maskou nebo fascinující detaily v kresbě Douga Mahnkeho, který se zde představuje ve své vrcholné formě.
Romantika pro mladistvé. Jsou tu dobré a silné momenty, kdy s o dvacet let mladší hrdinkou znovu prožíváme nejistotu při navazování vztahů a člověka to příjemně vrací do vlastní minulosti. Jenže těch momentů je na můj vkus příliš málo a častěji hřeší Ičigo Takano tím, že opakuje opakované a nechává spousty času trnout hlavní postavu v pochybách, zda ji má vyvolený rád, nebo ne. Jisté zpestření tomu dává mystika dopisů z budoucnosti, které čtenáře znejistí, co si o tom všem má myslet. Lépe řečeno, nechává v něm hlodat sémě naděje s předpokladem, že by se to celé mohlo zvrtnout v masakr, útlocitnějším povahám přivodivším infarkt. Toho se však asi nedočkáme. Přesto musím komiksu přiznat určité kouzlo a při srovnání s žánrově podobnými mě tenhle zatím oslovil nejvíc. A v kontrastu s Královskou hrou nebo Gantzem tady sympaticky vyniká normálnost dětí, navštěvujících střední školu. Akorát ten bonusový příběh si autorka mohla odpustit, je právě tak cukrkandlový, jak od prvních stran působí.
Zvláštní a hodně dobré. Zpočátku člověk netuší, co od toho očekávat, ovšem rychle se zorientuje a namísto arabské agitky získá nejen širší povědomí o životě na Blízkém východě, ale pronikne i do zákulisí jeho krás a hrůz. Není to jednoduchá země a už vůbec v ní nežijí jednoduší lidé (i když by se snadno dal říct opak), přičemž Riad Sattouf ji svými vzpomínkami na dětství přibližuje pro Evropany víc než komfortně. V jedné rovině by se mohlo zdát, že poukazuje pouze na stinné stránky, jak je tam všechno zakázaný, jak je většina lidí fanatická a jak moc zplundrovaná krajina to je; jakmile však vypravěč přijede na Západ, zjišťuje, že Sýrie mu v mnoha ohledech voněla víc než Francie plná přetvářky. Ale ani takhle prosté to není, spousta vjemů je podprahových a autor na Arabech i Evropanech rozhodně nenechává nit suchou. A právě pro tu sympatickou nestrannost si mě komiks naprosto získal. Oproti tematicky podobné Persepolis je navíc sevřenější a lépe pracuje s motivem životopisného románu.
Přestože první třetina působí dojmem, že dějově bude čtrnáctý díl Živých mrtvých poměrně slabota, obrat událostí čtenáře hodně rychle vyvedou z omylu. A ačkoli mi opětovně vadily hrátky Roberta Kirkmana s psychologií, kdy nechává protagonisty chovat se tak, jak se mu zrovna hodí do krámu, což má za následek, otravné slovní výlevy, které se k dané postavě moc nehodí, konec je tak nádherně heroický, že prostě nelze jinak než celou knihu pochválit. Ona se totiž zápletka od určitého okamžiku zvrtne do jednoduchého módu „přežije jen ten, kdo zabije víc zombíků“ a najednou zas není vůbec nic jistého, protože se umírá jak na běžícím pásu. Navíc na fanoušky čeká zvrat natolik nečekaný, že nejednomu poklesne čelist, případně chytne tik do oka. Sice asi důsledky nebudou tak fatální, jak se dle závěru zdá, protože nás čeká ještě pěkná řádka knih, ale přesto se nemůžu ubránit obdivnému hvízdnutí. Tohle na sérii miluju vlastně nejvíc – skutečnost, že stát se může cokoliv. Takže hurá na pokračování…
Podmanivá pouť postapokalyptickým světem, ve kterém dobro nosí parohy a zlo myslí upřímně na budoucnost lidstva. Jeff Lemire si pohrává s poměrně jednoduchými dějovými motivy, ale zasazuje je do natolik uhrančivých kulis, že snadno podlehnete teskné tónině vyprávění, jež se navíc velmi snadno zvrtne v nepředvídatelný masakr. Přestože se podvědomě bojím, že z toho nakonec vyleze nějaká esoterická agitka, prozatím si Sweet Tooth udržuje atraktivitu akčního dobrodružství s nádechem tajemna. Otázek na zodpovězení je tu dost, ale v podstatě na žádnou nepotřebujete odpověď, protože nejde o nic, co by čtenáři nedocvaklo z kontextu, nebo jde o natolik zaběhnutá klišé, že je není třeba rozebírat. Ústřední hrdina Gus je pak díky své přirozené klučičí nevinnosti sympatickou postavou, jíž prostě nelze nemilovat, což ostatně dokazuje i charakterová proměna jedné z nejdrsnějších postav příběhu. Po Sáze, Živých mrtvých a Y: Posledním muži další cyklus, který z žebříčku oblíbenosti jen tak nevymizí.
„Proč já jsem se nenarodil jako videohra od Atari?!“
Na rozdíl od ostatních postav série je Machine Man jedinou, se kterou jsem se až dosud nesetkal a jestli ano, nevím o tom. Proto mě jeho zastoupení v kompletu malinko zarazilo, zvláště s ohledem na to, že na jiné ikony se dosud nedostalo. A protože album navíc obsahuje převážně komiksy z přelomu osmdesátých let, docela jsem se toho dopředu děsil.
Epizodka Jacky Kirbyho ale uběhla nezvykle rychle. Oproti tomu druhý příběh už je trochu upovídanější – naštěstí Tom DeFalco umí psát s přirozenou nadsázkou, takže i když se až polovinu vyprávění nic pořádně nedělo, bavil jsem se. Vlastně ani sama zápletka nebyla marná, jen má dost banální námět a znalost reálií a postav je tu nutností. Tím ovšem album ještě nekončí, DeFalco si střihl scénář i u poslední čtyřsešitovky, která je asi tím nejlepším, co mohla kniha nabídnout. Ucelené a vtipné retro dobrodružství, neapelující na znalost Marvelovského kánonu. Takže ve finále docela spokojenost.
Jason Aaron v nejlepší formě. Ačkoli nejde o špinavou kriminálku, superhrdinský epos, či dobrodružství z předaleké galaxie, přesto civilní Parchanti z jihu dokonale charakterizují právě to, co mám na autorově tvorbě tolik rád. Je to chlapská literatura, plná ošklivé morálky a špatných rozhodnutí, kdy jste prakticky neustále nuceni přehodnocovat své mínění o jednotlivých protagonistech. Zároveň se pod vší tou patinou „obyčejného akčňáku“ à la Kráčející skála skrývá silný vztah k rodnému kraji, jenž jak víme lze stejnou měrou horoucně milovat, jako vroucně nenávidět. Scénář sice dlouhou dobu plyne dle očekávaného schématu, včetně momentů, kdy společně s hrdinou překvapeně zjišťujete, jak málo stačí k tomu, aby lidé přehlíželi zlo na prahu vlastního domova; i tak se ale strůjci příběhu podařilo zasadit několik nečekaných úderů pod pás, které slibují do budoucna zajímavé počtení. Lví podíl práce přitom nelze upřít Jasonu LaTourovi, jehož stylizace americkém Jihu je naprosto fantastická.
„Co jsem na světě, nikdy se mi nežilo dobře.“
Temné a pochmurné svědectví o druhé světové válce, odehrávající se v Asii. Kim Kumsuk přitom nezobrazuje žádné explicitní scény plné násilí či vulgarit, vyvolávající senzaci. Pouze mapuje výpověď stařičké dámy, která své dopívání strávila jako nedobrovolná sexuální otrokyně japonských vojáků. Přičemž čtenář si všechnu tu hrůzu uvědomuje takřka mimoděk, kdy si postupně z různých náznaků dává dohromady neutěšený obrázek života chudých venkovanů, jejichž lidskost byla zašlapána do země a ve finále se na ně ještě plivlo. To celé pak dokresluje podmanivé výtvarné zpracování, plné rozmáchlých a jednoduchých tahů. Není to příjemné čtení, přesto je neuvěřitelně strhující i informačně zajímavé. Ne pro válečné zběsilosti, ale pro kontext historických souvislostí, jež nás léta míjely. Jedna z těch knih, která mě pro svůj zneklidňující obsah bude dost možná strašit ve snech. Paradoxně ne díky autorčině fantazii, ale vinou neuvěřitelně smutných faktů.
Vyhovoval mi uzavřený příběh v rámci jednoho alba, jen je škoda, že v základě kopíruje předchozí knihu. Pouze se vyměnila tvář padoucha, ovšem výsledek je stejný – jedna ze stálic netopýřího univerza kuje pikle a Temný rytíř jí v tom musí zabránit, přičemž u toho samozřejmě umře spousta lidí a znovu máme možnost nahlédnout do zlounova nitra, o minulosti nemluvě. Na konci se všichni pobijí a pohádky je konec. Ne že by to nebylo působivé, ale šablona je to už průhledná, včetně různých scenáristických klišé, jako je smrt nové „známosti“ a podobně. Navíc se nemohu zbavit pocitu, že množství mrtvých tentokrát překročilo standard, což je skoro na pováženou, zvláště v případě druhořadého zločince, jakým Mad Hatter je. Až se divím, že z toho Batmanovi nerupla žilka a Jokerovi neztuhl úsměv na tváři.
Závěrečný kraťas opět povedený, tyhle jednohubky se sérii daří na výbornou. Na krátkém prostoru odehrají pomalu vypointovanější drama, než co se předchozím událostem mělo podařit v šesti sešitech.
Pan Neporazitelný je prvním opravdovým komiksovým hrdinou, na kterého jsem u barevného čtení kdy narazil. Nebojí se přelézat z panelu na panel, plně využívat možností výtvarné kompozice a bez pardonu bojovat se zločinem všemi ilustrovanými prostředky, které jsou častokrát mimo chápání jeho oponentů z podsvětí. Ostatně i zde se občas najde protivník, jenž dokáže skutky nečekané, jako procházet skrze stránky, či popírat zákonitosti perspektivy. Ovšem neexistuje nic, co by Pana Neporazitelného mohlo zaskočit na déle než pár sekund. Div, že se ještě najdou takoví, co si myslí, že ho porazí...
Francouzský komiksový umělec Pascal Jousselin vytvořil nevšední čtenářský zážitek, jehož nejsilnější zbraní je především láska k „devátému“ umění. Pohrává si s nepsanými pravidly žánru a s nadsázkou boří zákonitosti juxtapozice. Jedinou slabinou je pouze skutečnost, že styl humoru se brzy okouká a nové nápady chodí pozvolna, což je ale v rámci složitosti ústředního motivu vlastně docela pochopitelné.
Fenomenální jízda scenáristovou fantazií, kdy sice netušíte co se kolem vás děje, ale přesto to přijímáte s nadšením z netušených možností vypravěčského umění. Wilfrid Lupano v podstatě od první strany sype jednu nejasnost za druhou a jen občas se nad čtenářem ustrne a něco málo mu vysvětlí. Ono naštěstí není nutné přesně se orientovat v tom, kdo je kdo a jakou má jeho konání návaznost na děj. Tady se prostě bavíte nádherou okamžiku, který se mění stejně rychle, jako se rozvíjí komplikovaná zápletka. Všechna ta imaginace může být někomu prosti srsti, protože jen málokdy má konkrétní význam, ovšem výtvarník Jean-Baptiste Andréae předvádí na papíře tak ohromující kousky, že jeho nápadům prostě nelze odolat. Jsou to detaily, ale i obří scény, které vás nadchnou jak svou propracovaností, tak citem pro věcný surrealismus. Zároveň budete nadšeni nezpochybnitelnou nadsázkou, jež se skrývá za každou postavou, tvorem či předmětem. Teď si jen přeji, aby se sérii povedlo dovést do zdárného konce.
„Vesmír nebyl stvořen pro slova. Jsme tu jen ty a já. Malý chlapec v náručí svého otce, protože tak to mělo vždycky být.“
Budu chlap a přiznám, že na konci mi slza ukápla. Může za to fakt, že jsem se velmi snadno ztotožnil s ústřední postavou, ačkoli smutnou pravdou je, že nedisponuji žádnou nadlidskou schopností a kupodivu ani ne abnormální inteligencí. Číst komiksy evidentně k superhrdinství nestačí, ale to vám nikdo neřekne – na to musíte s přibývajícím věkem přijít sami.
Podobně jako Sherlock Frankenstein je i Doktor Andromeda hluboce lidský příběh, tentokrát o komplikovaném vztahu otce a syna, což je oblíbené téma Jeffa Lemireho. Ovšem namísto složitého filozofování a mlhavých metafor hraje autor pro jednou přímočařejší hru a možná právě kvůli tomu o tolik dojemnější, což ještě podtrhuje excelentní výtvarné zpracování Maxe Fiumara. Po lehkém zklamání z finále Černé palice a následných dvou alb Z temných koutů Spiral City a 1945 je tohle skutečně lahodný dezertík na úplný závěr.
Jedná se o rozjezd série, takže spousta věcí je nakousnutá a prakticky nic není dořešeno, což je velká škoda, protože Warren Ellis navnadit rozhodně umí. V jeho podání jsou Thunderbolts partičkou labilních sociopatů, u kterých si dvakrát rozmyslíte, zda jim fandit anebo je raději zatratit. Zápletka přitom umí neustále překvapovat a v detailech odzbrojovat nečekanými zvraty. Navíc díky odchytu neregistrovaných hrdinů má autor možnost vytahovat na světlo boží různé staré tváře, čímž vesmír Marvelu zase nabývá na komplexnosti.
Pravdou ale je, že víc než základní dějová osa mě zajímaly linie v pozadí, z nichž se prakticky žádná nestihne vyvrbit do finále. Jinak ovšem nadupané akční počtení, plné sympaticko-nesympatických postav a zábavných hlášek. V mnohém to připomíná Ultimates Marka Millara, Warren Ellis má však tu výhodu, že hraje se skutečnými záporáky, takže si může dovolit občas zajít za čáru a tím komiks získává na atraktivnosti, protože události nemusí primárně končit happy endem.
Komiks, na který nedám dopustit, přičemž mu na kráse nic neubralo ani druhé čtení po sedmnáctiletém odstupu. Je to pohádka, což jsem si uvědomoval tehdy a uvědomuji si i teď; ale pohádka, jejíž alegorické zpracování a poselství na mě funguje, ať je mi dvacet nebo čtyřicet. Pouze kresba mi už neimponuje tolik, jako tehdy, ale to čistě jen z toho důvodu, že jsem si na Garyho Franka vypěstoval averzi. Tohle ovšem není o obrázcích, důležitá jsou tu slova, jež ve vás dokážou oživit přesvědčení, že náš svět má ještě budoucnost.
J. Michael Straczynski je bravurní vypravěč, který moc dobře ví, čím a jak zaujmout čtenáře, aby neměl šanci jeho ódu na naději opustit dříve, než až společně s jejími hrdiny doputuje na samotný konec. Co začíná jako krvavá detektivka, se rychle mění v takřka gaimanovský road trip skrze Spojené státy americké, aby pak vyvrcholilo dojemnou tragédií, jejíž kouzlo spočívá především v tom, jak rychle je dohrána. Dokonalé melancholické dílko pro všechny romantické duše.
Nehodnotím život a dílo dětské ikony československého filmu Tomáše Holého, ale kvalitu komiksu, jenž měl být podle všeho jakousi vzpomínkovou poctou jeho památce. Jenže je natolik osobní, že jen málokdo zvenčí, kdo nebyl přímým účastníkem, může těžko pochopit nuance a souvislosti, které se tvůrce Ota Kars pokusil dílem vyjádřit. Když navíc nejste hercovým skalním fanouškem a neznáte kromě jeho kompletní filmografie i biografii, snadno se ztratíte v odkazech a náznacích událostí, jež vám pravděpodobně nic neřeknou. Takže jsem se kromě toho, že Tomáš Holý byl bezva kluk, super kamarád a obyčejný člověk o moc víc nedozvěděl.
Na vině přitom není svébytná kresba Kristýny Plíhalové, ale spíše autorova neochota vyprávět celistvý příběh a namísto toho předkládá nesourodé útržky zprostředkovaných či vlastních vzpomínek, z nichž si máte následně všechno to nevyřčené domyslet. Což se mi dělalo těžko, když jsem si k nikomu v průběhu toho rychlého skládání puzzle nestihl vytvořit jakýkoliv vztah.
Podobně jako hrdinové příběhu, i já zcela propadl uhrančivému kouzlu Spirály, jejíž linka se točí, točí, točí, točí a točí…
Poprvé jsem tuhle japonskou podivnost četl před jedenácti lety, kdy u nás vyšla v nakladatelství Zoner Press poprvé. Byl jsem proto hodně zvědav, jak bude takto s odstupem fungovat podruhé v jednosvazkovém vydání a Džundži Itó rozhodně nezklamal. Pomaloučku omotává kolem své oběti síť děsivých historek, jejichž bizarnost je s každou kapitolou absurdnější. Postupně přidává na intenzitě prožitků, kdy nechává události gradovat do stále extrémnějších situací, dokud nevyústí v doslova makabrózní crescendo. Je to šílenost, ve které fyzikální zákony rezignovaly na jakoukoliv snahu zasahovat do tvůrčí fantazie, ale brzy zjistíte, že čím grotesknější zvrat, tím více propadáte strachu z dalšího vývoje událostí. Nádhera.
Pravdou je, že závěr mi kdysi docela vadil, dnes však musím přiznat, že naprostou souzní s charakterem celého vyprávění a jiný už si ani nedokážu představit.
Richard Corben u mne tentokrát úspěšně přesáhl hranici srozumitelnosti, kdy jsem si sice užil atmosféru vyprávění a jednotlivé nápady, ale příběh jako takový mi nedával smysl a zvraty postrádaly logiku. Přiznám se, že k pochopení Boha krys bych potřeboval autorské vysvětlivky, což může být stejnou měrou chyba mých šedých buněk mozkových, jako tvůrčího přecenění běžného čtenářského intelektu.
Premisa je po všech stránkách atraktivní, notně šmrncnutá přímými i nepřímými odkazy na díla starých žánrových klasiků, jakými byli například Howard P. Lovecraft či Robert E. Howard. Naneštěstí to chvílemi působí spíš jako nanicovatý kýč, protože všechna pocta vyznívá úplně do ztracena a pro zápletku nemá ani pořádný význam. Graficky je to samozřejmě dost specifická podívaná a sešit od sešitu je znát, jak si výtvarník pohrával se stylem i detaily. V tomhle ohledu Richard Corben své fanoušky rozhodně nezklame, jenže ke štěstí mi tentokrát punc strašidelné historky a pěkné obrázky zdaleka nestačily.
Povedený doplněk ke komiksu P. Craiga Russella Prsten Nibelungův, nebo možná lépe řečeno k původní opeře Karla Wagnera. Francouzský výtvarník a scenárista Alex Alice se sice nedrží úplně věrně původní předlohy, ale pracuje s ní natolik výrazně, že se vyplatí znát originál čistě jen proto, že se pak člověk lépe orientuje v postavách a jejich pohnutkách. Jinak příběh samotný se soustředí primárně na osudy mladého Siegfrieda a to od jeho narození, až po plné mládí, kdy se z dorostence stává muž a z muže legendární hrdina. Ve srovnání s Wagnerem se může zápletka zdát notně osekaná, ale pro potřeby dobrodružného komiksu je napínavá dostatečně a také mnohem srozumitelnější. Což ještě podtrhuje kouzelné grafické zpracování, od uhrančivých detailů po dechberoucí krajinomalby. Ve svém důsledku je to náramně jednoduché čtení, jež navíc příjemně odlehčuje postava morouse Mima (především pak jeho obsese kovářským náčiním) a podkresluje úžasně zachycená romance lidského bojovníka a božské valkýry.
Spokojenost, ovšem žádné velké překvapení. Oproti předchozím dvěma dílům tu Brian Azzarello jen prvoplánově přešlapuje na místě, a i když poslední stránky přinesou kýžený zvrat, v podstatě je to jen takové kopnutí do vosího hnízda a zběsilé mávání rukama přijde až příště. Pořád mě ale příběh ohromně baví, jak pro hezky koncipovanou mytologii, tak pro stylové postavy – především novodobí polobozi jsou uhrančiví. Ti zde tentokrát hrají nejvýznamnější roli, protože Wonder Woman je obchází a žádá o pomoc, přičemž s každým zvlášť se nejdřív musí popasovat, aby předvedla svou nadřazenost. V tomhle ohledu je otázkou, nakolik scenárista vařil z vody, a nakolik šlo o bezděčnou poctu klasickým příběhům. Trochu zmatek začínám mít pouze v proroctví, kolem kterého se všechno točí, stejně jako ohledně apokalyptického osudu nového dítěte (Prvorozený mi v tom udělal NHL). Mimo jiné oceňuji pochmurnou linku s Válkou, i když zavání maličko melodramatem – přesto se to ke zvoleným postavám perfektně hodí.
Krasojízda anglickou mytologií pokračuje – poté, co se ukázalo, že král Artuš má krapet pifku na všechny Sasy světa a Merlin má blíže k ďáblovi, než k dobrému staříkovi, co to s národem myslí upřímně, před naší nesourodou dvojicí hrdinů vyvstává další problém. Někdo doslova oživil legendu o Béowulfovi, takže proslulými mokřady se začne potloukat monstrum, jež rádo lidské masíčko. A kdo jiný si s ním má poradit, než Bridgette s Duncanem? Tedy hned poté, co dořeší své vlastní rodinné neshody…
Král, jenž byl a bude není právě sérií, která by hýřila originalitou, ale staré osvědčené motivy zpracovává neortodoxním způsobem, přičemž neváhá sem tam sáhnout po důmyslných vtípcích pro fanoušky filmového či literárního braku. Ostatně, scéna s Jednotkou příliš rychlého nasazení je toho jasným důkazem. Naneštěstí se po vzoru úspěšných cyklů i Kieron Gillen snaží konec oddálit na maximum, a tak se zápletka spíš tříští, než že by nabírala směr ke konkrétnímu cíli. Ještě ale není všem dnům konec.
Hned zkraje by bylo vhodné říct, že Černé zrcadlo není klasické album po vzoru Návratu Temného rytíře, ale že jde o souborné vydání čísel Detective Comics 871-881, přičemž přidanou hodnotou je skutečnost, že přímým pokračováním jsou tituly z edice New 52, Tvářemi smrti počínaje a Gordonem ve válce konče.
Scenárista Scott Snyder bez skrupulí rozjíždí kriminálku, za kterou by se nemusel stydět žádný spisovatel thrillerů, a jak je u něj zvykem, hýří nápady i neokoukanými zvraty. Zároveň se však drží při zemi, díky čemuž příběh působí nezvykle civilně. Vůbec přitom nevadí, že Batmana tentokrát nehraje sám neohrožený Bruce Wayne a že největší tíha osudu leží především na bedrech komisaře Gordona, jehož rodinné peripetie bych nepřál ani největšímu nepříteli. Výhodou je pak skutečnost, že vyprávění funguje samostatně, jen člověk nesmí očekávat nějakou velkou událost napříč univerzem. Tohle je o malých hříšcích minulosti, jež dokážou postupem času rozpoutat peklo i v těch nejlepších rodinách.
Nejlépe chutná za studena. Alespoň tak se to o pomstě, živené nenávistí, říká. A třebaže se mnozí snaží tohle „rčení“ popřít, skutečností zůstává, že když už nic jiného, po završení odplaty má člověk pocit, že boží mlýny nemelou naprázdno. To, že každá akce vyvolá reakci a brzy se tak emoce motají v kruhu jak perpetuum mobile, je věc už jiná.
Komiksový tvůrci Zidrou a Homs rozehráli napínavé drama o dvojici žen, jež se odhodlaly vzít spravedlnost do vlastních rukou, protože ta světská se roztříštila o zeď postavenou z třídních rozdílů. Je to nerovný boj, o to komplikovanější, že se odehrává v době, kdy projev nevole mohl pro něžné pohlaví skončit jedině výletem do blázince. Druhá dějová linka je morálně krapet komplikovanější, protože pravidlo, že účel světí prostředky, má mnoho nepříjemných skulin a je těžké určit, kde stojí hranice zadostiučinění. Obě zápletky však fungují perfektně, přičemž člověku ani nevadí jejich střídání bez jakýchkoli přechodů.
Pomsta je zázrak, kámo, zázrak.
Vypadá to právě tak sympaticky, jak to ve skutečnosti sympatické je. A to po stránce scenáristické i grafické. Samozřejmě nesmíte čekat přelomové dílo, ani originální satiru. Talentovaná spisovatelka Mariko Tamaki dává pouze dohromady dvě znepřátelené ikony marvelovského univerza, aby jim uchystala dobrodružnou estrádu plnou šprýmů a karambolů. Nehraje se přitom na nějaká pravidla kánonu a v rámci cílové skupiny čtenářů – tedy dětí od cirka sedmi let – se překvapivě nesklouzává k pohádkové lascivitě. Zároveň jde o uzavřený příběh, takže se člověk snadno orientuje ve vývoji událostí, aniž by lítal v postavách, souvislostech či chronologii.
Třebaže zápletka není nijak komplikovaná, zábavná rozhodně je, což ještě umocňuje výtvarné zpracování připomínající animované grotesky. Ostatně sledovat Spider-Mana uvězněného v těle veverky a Venoma zas v těle tlustého kocoura, to jsou momenty, pro které stojí za to číst i komiksy primárně určené dětem. U téhle série by mi vůbec nevadilo pokračování.
Napadlo vás někdy, jak by vypadala Dinotopie, kdyby se jí ujala ruka Moebiova? Na to vám odpoví francouzský komiksový umělec Vincent Perriot prostřednictvím komiksu Negalyod.
První, čím příběh zaujme, je bezbřehá fantazie s jakou autor kombinuje neobvyklé motivy, počínaje ochočenými dinosaury a konče mrakodrapy obrácenými vzhůru nohama. S logikou si tady jednoduše na své nepřijdete, přesto tvůrčí nápady fungují naprosto precizně, přičemž jejich osobitému kouzlu se jen těžko odolává. Zdrojem inspirace jsou přitom často zapomenuté či přehlížené kultury, díky čemuž modely strojů či budov působí o to uhrančivěji.
Krapet horší je to pouze s dějem. Vincent Perriot si extra nepotrpí na textové vysvětlování a tak spoustu informací si čtenář musí odvodit z obrázků beze slov. Pomalu také graduje nápaditá zápletka plná tajemství a překvapení, ovšem jakmile přijde ke slovu bouřlivé crescendo, přišly mi některé nitky příběhu buď neuzavřené, nebo zcela opomenuté. Nezbývá než doufat v pokračování.
Po zkušenostech se Ságou a Y: Poslední z mužů jsem očekával další nekonečnou sérii a překvapilo mě, že Brian K. Vaughan tentokrát zvolil hodně ostré tempo, nabité jedním šíleným zvratem za druhým. A že se vůbec nedrží zkrátka – zmutovaní teenageři, dinosauři poletující oblohou, cestování časem a despotický hipík dohlížející na spořádanost reality. Tohle všechno je přitom jen střípek nápadů, jimiž Paper Girls hýří, přičemž celek dýchá fantastickou atmosférou končících osmdesátek, kterou Cliff Chiang dokonale vystihl. Ostatně jeho styl kresby dává vyprávění neskutečný švih, především pak díky nevyřčeným emocím, jež dokáže vystihnou několika zdánlivě jednoduchými tahy.
Jak se však děj řítí ozlomkrk vpřed, s každým dalším sešitem jen stoupá počet otázek, které se šikují ve čtenářově mysli. Což byl v mém případě největší kámen úrazu, tohoto jinak sympaticky střeleného dobrodružství. Chci další díly a chci je pokud možno hned. Každý další den odkladu pouze tlumí mé momentální nadšení pro věc.
Akční jízda, která si prostě na nic nehraje. Jak přiznávají sami tvůrci v závěru, původním úmyslem bylo vytvořit nejdelší přestřelku v dějinách komiksu a podle mě se jim to bezpochyby podařilo. Nemůžu ovšem říct, že by scénář hýřil přehledností, Kevin Eastman se motá v jakémsi prapodivném motivu o znovuzrození, který mi ve výsledku přišel naprosto zbytečný. Nadstavbu tomu dává až výtvarník Simon Bisley, který tentokrát odvedl doslova kulervoucí práci. Jak je u něj zvykem, je to vždy celá jedna detailní stránka na několik nepřehledných čmáranic, ale k tomuhle druhu úchyláren se to hodí maximálně. Jistě, nejde o víc než o létající oční bulvy, cákance krve a nějakou tu krční páteř na kapotě volkswagenu, jakmile však na tuhle hru přistoupíte, musíte se zákonitě bavit. Na druhou stranu, postpubertální výkřiky vprostřed masakrování vyžadují jistou hladinu alkoholu v krvi, aby si člověk tenhle druh rádoby drsné poetiky vychutnal. Lepší se soustředit na kresbu a text i zápletku hodit za hlavu.
„Proč ztrácíte čas čtením knih?“
„Protože si četbou rozšiřuji své vědomosti a vědět znamená mít moc.“
„Ale moc korumpuje... A korupce je zločin... A za zločin musí každý zaplatit. Když nepřestanete číst, skončíte na mizině!!!“
„A sakra! Vždycky to vypadalo tak... tak... nevinně.“
Bavil jsem se náramně. A to jsem měl vždycky pocit, že Dilbert je komiks čistě o kancelářských krysách, ovšem Scott Adams mě rychle vyvedl z omylu. O kancelářské krysy tu sice nouze není, ovšem dojde i na dinosaury skrývající se ve stínech, Smrtku snažící se urychlit si práci a nezbytné mimozemšťany, nabízející mír, spásu a hojnost... pročež jsou odkázání tam, kam slunce nesvítí. Přitom rozhodnout se, kdo je mi milejší; zdali kravaťácký lúzr Dilbert, nebo jeho cynismem hýřící pes Dogbert, jednoduše nedokážu. Asi jsem se zamiloval do obou.
PS - Vzhledem k tomu, že moje angličtina stojí za nula nula nic, nedostatky v překladu jsem nezaznamenal, stejně jako absence vtipných point. Smál jsem se od začátku do konce.
Laskavá pohádka pro starší a pokročilé, o tom, že po šedesátce život ještě zdaleka nekončí. Nebýt na můj vkus až přeslazeného konce, možná bych dal komiksu ještě o hvězdičku víc, ale jak jsem si jím později několikrát listoval tam a sem, ono v něm kromě té romance a hloubání nad nesnesitelnou těžkostí žití, vlastně nic dalšího není. Prostě nedokážu scénáři odpustit absenci dramatičtější dějové linky, nebo alespoň nějaké katarze, kterou člověk od podobného vyprávění automaticky očekává. Tady jsou dva samotáři, potkají se a pak už sami nejsou, konec příběhu, krásná perlo.
Ale je to pěkné, ne že ne, Odysseus se tváří jako klasa chlap a moment, kdy si prohlíží hambaté fotky své nové známosti, ještě z dob, kdy byla modelkou, je perfektní. Sympatická je i sama sýrařka Méditerranée, když si nic nedělá z občasného hulvátství chlapů kolem sebe. V obou se přitom kloubí rozdílné samotářské charaktery, jejichž pozadí je jen tak jemně naskicováno, a přesto máte pocit, že jim rozumíte první poslední.
Konečně zas klasická monstr akce, přičemž Hiroya Oku předvádí své největší trumfy. Po masakru na předměstí dostává skupina hrdinů nový úkol a už jen při pohledu na jejich početné řady je naprosto zřejmé, že valná většina z nich je určena do karbanátků. Jako vždy je díky všemu tomu pocení a neartikulovaným výkřikům hrůzy toho ke čtení minimum, ale na to už jsem si tak nějak zvykl a momentálně si skutečně užívám všechna ta krvavá překvapení, která tvůrce tahá z rukávu. O to spíš, že areál plný oživlých dinosaurů nabízí moc zajímavou podívanou a nesourodá grupa rádoby bojovníků taktéž. Škoda, že sympatie aby k nim člověk pohledal, protože namísto toho, aby se dohodli na nějakém společném plánu, jen hystericky ječí, nebo se vzájemně urážejí.
Zkrátka a dobře, stále platí, co na začátku – tohle je typická provinilá slast, kdy hledat logiku v ději může akorát intelektuálně bolet. Zato zábava je to náramná, třebaže notně zvrácená. Až se skoro stydím přiznat, že nedočkavě vyhlížím pokračování.
Očekávání byla veliká a Geoff Johns je u mě dokázal naplnit tak ze sedmdesáti procent, přičemž dalších deset víc získává bez diskuzí výtvarník Jason Fabok, který na komiksu odvedl famózní práci. Nejenže graficky navázal na proslavený Kameňák (ne, nemám teď na mysli Zdeňka Trošku), ale také vyšperkoval příběh podobnou atmosférou. Scénář pak celý opus završuje desítkou vymazlených detailů, které udělají radost každému, kdo Batmana sleduje napříč různými paralelními verzemi. Jenže zatímco Alan Moore vyšvihnul svého Jokera hned do základního kánonu, obávám se, že Johns pouze nahodil udičku, kterou bez odezvy vezme proud a zůstane zapomenuta. Což o to, ústřední myšlenka i finální pointa jsou nápadité a krásně ilustrují rozporuplnou postavu netopýrovy nejdůvěrnější Nemesis, zároveň však vyprávění nepředvede přelomový majstrštyk, který většina čtenářů pravděpodobně očekává. Tohle téma si zasloužilo rozšafnější zpracování a mohlo se klidně stát základním kamenem další sezóny Temného rytíře.
Nebýt krátkého úvodního slova, které prozradí prakticky vše zásadní, asi bych příběh hodnotil lépe, ačkoli kresba Howarda Portera mi jednoduše nesedne. Problém je, že přes obrovský potenciál, který v sobě Babylonská věž skrývá, je zúročena tak maximálně jeho třetina. Nehledě na fakt, že některé zvraty jsou otázkou jediného obrázku, přestože k pochopení situace by jich bylo potřeba deset. Je fajn, že se nemusíme prokousávat mnohadílnou ságou, ale právě v tomhle případě tomu klidně být mohlo. Celá hrozba pak působí jako dětinské šlapání po bábovičkách na pískovišti a samotný rozkol uvnitř řad JLA je stejně pochybný, jako nedořešený. Hrozba lidstvu je nápaditá, ale nedobře odehraná a podobné je to i s konfliktem mezi kamarády – silné téma, které scénář správně uchopil, ale než z něho mohl ukovat něco skutečně zajímavého, upadlo mu a rozbilo se.
Doplňkový příběh se nese v duchu klasické naivity šedesátých let a vysloveně baví představivostí tehdejších tvůrců, stejně jako jejich hloupostí.
To, co na mě fungovalo v prvním albu, tady se už stává krapet všedním. Neříkám, že tisícero způsobů, jakými pánové De Groot a Turk vědomě mučí nejchytřejšího muže své doby a jeho neméně hloupého učedníka ztrácí kouzlo, jen se z toho stává obehraná písnička, která pouze občas vytrhne ze stereotypu novým motivem. Většina komiky tak spočívá na bedrech originálních vynálezů, se kterými se nevšední génius opakovaně snaží (a nutno podotknout že neúspěšně) dobýt všechnu slávu světa. Je to pořád zábavné, akorát se toho člověk nesmí přesytit, obzvláště aplikuje-li si množství větší než malé. Naštěstí je tu v pozadí kvantum nenápadných gagů, jichž si všimnete jen v případě, že se víc soustředíte na kresbu než text. Podobně jsou na tom i technické detaily jednotlivých vynálezů, jež s každou další epizodou působí uvěřitelněji a uvěřitelněji. Právě tyhle drobnosti dělají z humoristického komiksu kouzelný zážitek jak pro malé, tak i velké čtenáře, protože obě skupiny si v příbězích najdou to svoje.
Příběhy konečně fungují jako klasické horory, jen je pravdou, že Alan Moore občas zbytečně moc sklouzává do filozofické poetiky, nebo jak je komiks sám označován, do americké gotiky. Namísto toho, aby věci byly přímočaré, je tu hromada slov okolo a konkrétní souvislosti si člověk musí domyslet sám, případně rozšifrovat přesah. Ale jinak velmi uspokojující, především díky přízračné atmosféře amerického Jihu. Jen na kresbu jsem si dlouho zvykal, třebaže její neumělost je podle všeho čistě záměrná. Totiž paradoxně nejlíp vypadá sám monstrózní Bažináč a ostatní postavy jsou jak z hodin výtvarné výchovy.
Jednotlivé epizody pak fungují jako samostatné povídky, což jen oceňuji, protože právě ta seriálová propojenost mi vadila v prvních albech, kdy jsem tak úplně nechápal nit vyprávěného. Je to však pár let, co jsem měl pauzu, takže vina může být klidně na mém přijímači. Tady je dobré mít alespoň základní představu o tom, kdo je John Constantine a zbytek už čtenáři docvakne z kontextu děje.
Monumentální dílo, které je snadno stravitelné i přes všechno metafyzično, jež je pro Alejandra Jodorowského toliko příznačné. Osobně bych uvítal víc děje než řečí kolem, přesto uznávám, že by se to bez nich neobešlo. Příběh jako takový pak ze všeho nejvíc připomíná řecká dramata, kde krvesmilstvo a boj s větrnými mlýny byly prakticky na denním pořádku. Občas sice dojde k nějakému prvoplánovému zvratu a nucená tragédie je často nadřazena přirozenému vývoji událostí, ovšem devízou Metabaronů je primárně uhrančivá atmosféra a makabrózní kulisy. A třebaže mi v závěru chyběla sžíravá pointa, jako celek funguje vyprávění precizně. Je to ujeté a fantasmagorické, má to však kouzlo, kterému nelze odolat.
Nicméně, víc než obsah mě do kolen dostala fascinující kresba geniálního výtvarníka Juana Gimeneze. To, co předvádí na stránkách komiksu, je vlhký sen každého fanouška epické space opery a i když možná náhodou zápletka nijak nedojme, obrázky mohou slabší povahy uvést do malé soukromé nirvány.
Essex County je pomsta mým mladickým snahám hrát si na intelektuála. Kresba i dialogy jsou všeříkající a perfektně vystihují podstatu místa, jenže to je asi tak všechno, co jsem si z vyprávění odnesl. Propletenec osudů několika různých lidí se sice protne hned několikrát, že by to však mělo jiný význam, než že všechno se vším souvisí, říct nedokážu. Třeba jsem ale přehlédl nějakou skrytou alegorii, anebo život na vsi ve svých vlastních vzpomínkách výrazně podceňuji. Ano, postavy jsou skvělé a ty životní peripetie také, každopádně mi chyběl dějový oblouk, jenž by jednotlivým příběhům dával nějaký směr. Místo toho jsem se dočkal konce uprostřed slova a následně dumal, jestli jsem něco neprošvihl. Tohle je Jimmy Corrigan z venkova, což však v mém případě není známka geniality, ale existencionálního mudrování, ve kterém pro utrápené vzdychání není prostor na zápletku. Hlavní problém spočívá v tom, že jsem podvědomě čekal pecku a tu jsem sice dostal, ovšem pouze v rovině melancholické.
O trochu lepší než předchozí díl, ale čistě jen proto, že děj je konečně přehlednější a čtenář má tak víc šancí pochopit, o co že komu vlastně jde. Nic to ovšem nemění na faktu, že zápletka má pouze co nejvíce oddálit závěrečnou bitvu, která byť postrádá logiku, je vpravdě velkolepá. Prostor mezi začátkem a koncem pak vyplňuje kvantum řečí o moci a odpovědnosti, chaotické skákání v čase a opakované převlékání kabátů dle aktuálních potřeb scenáristy. Jít o komiks ze šedesátých či sedmdesátých let, neřeknu ani popel. Jenže není, a o to je to horší. Navíc z příběhu neplynou žádné větší důsledky, jako tomu bylo v případě Tajných válek nebo Občanské války. Je to jedna velká pestrobarevná podívaná s okostýmovanými hrdiny a jinak nic dalšího. Zároveň však uznávám um Kurta Busieka, protože většinu obsahu vystavěl na pilířích starých epizod, kterým tak mistrovsky vysmekl poklonu. Škoda, že tady je zná jen málokdo, takže většina důmyslných odkazů na věci minulé či budoucí naneštěstí zanikne.
I přes takřka čtyřicetileté stáří jde pořád o komiks, který má co říct – a to jak obsahově, tak vizuálně. Japonec Katsuhiro Otomo je velmi talentovaný kreslíř, který dokáže vdechnou život futuristické budoucnosti, stejně jako postavám v ní žijících, přičemž čtenáři ani moc nevadí, že většina ústředních protagonistů jsou neurvalí teenageři, jejichž největší zábavou je polykat pilulky a dělat bordel na motorkách. Jako kdybyste partu z Trainspottingu zasadili do prostředí filmu Útěk z New Yorku. Ti frackové chvílemi lezou krkem, aby o pár stran dál přirostli k srdci, a tak pořád dál, až do samotného konce. Akira má přitom co nabídnout i dějově – na rozdíl od jiného slavného kultu The Ghost in the Shell, tady je zápletka srozumitelná a plná tajemství, jež čtenáře prakticky po celých tři sta šedesát stran nenechá vydechnout, přestože je mu jasné, že konkrétní odpovědi na otázky dostane až v dalších knihách. Tohle je poctivá práce, jež nezestárne ani za dalších čtyřicet, padesát či sto let.
I ti nejtvrdší metalisti mají srdíčko. To jsou ve zkratce mé pocity z druhého komiksu Tonyho Sandovala, který u nás vyšel. Oproti Vodnímu hadovi je sice méně surrealistický, přesto si v něm špetka magického realismu svoje místo našla, přičemž ke cti autora je nutno podotknout, že opodstatněně. Jinak jsou ale zvraty založené spíš na starém dobrém buranském přístupu ke všemu, co se nějak vymyká normálu – nerozumím, tudíž nenávidím. Co na tom, že i lidé nesympatičtí jsou také živoucí bytosti. Kouzlo celého příběhu pak spočívá v reflexi palčivého pocitu ztráty nejbližšího, se kterou se každý těžko vypořádává a je přitom úplně jedno, jestli jste plačka nad delfíny, nebo velkoměstský macho. Mexický výtvarník a scénárista fascinujícím způsobem zachytil všechny ty niterné emoce, jež člověka doprovázejí během jeho životní etapy, kdy se z teenagera pomalu stává dospělý. Velkou roli tu pak hraje temná muzika, kterážto však vůbec nepůsobí nanicovatě, ale dokonale dotváří nesměle snovou atmosféru.
Nikdy mě nepřestane fascinovat imaginace, s jakou Richard Pace a Mike Mignola stvořili příběh Zkáza, jež postihla Gotham. Nádherně se zde proplétá alternativní historie s ikonickými postavami kánonu, přičemž nejde jen o další variaci na Batmanův vzestup a pád, ale originální horor, vzdávající hold Lovecraftskému kultu. Nijak hůř na tom není ani povídka Gotham ve světle plynových lamp, snad jen že krátký rozsah příliš nedal možnost vyhrát si s pointou, která je zřejmá od prvních stránek. Závěrečné kraťasy Plynárna a Svatyně pak v obou případech skvěle doplňují přízračného ducha alba, přičemž druhá zmiňovaná povídka se veze čistě na vlně atmosféry a z celé knihy mi přišla nejslabší, co se děje týče.
Každopádně velká spokojenost, podobně tematických titulů bych uvítal víc, a kdyby si nakladatel dal tu práci a doprovodil komiksový obsah ještě nějakými průvodními texty, šlo by mé hodnocení do plného počtu. U edice honosící se názvem Legendy DC jsem něco takového zkrátka automaticky očekával.
Příjemně oldschoolová záležitost v duchu akčních spektáklů osmdesátých let, jako Komando či Kobra, akorát hozená do nepříliš vzdálené budoucnosti. Zachmuřený hrdina s nejasnou minulostí prochází jako nůž máslem skrze sofistikované intriky mocných i přímočarý odpor všelijakých zločinců.
Na to, že sérii stvořil Yves Swolfs v roce 2000, nepřináší do žánru překvapivě nic nového – naopak pracuje se zaběhnutými motivy a otřepanými charaktery. Ale jak jsem psal už na začátku, právě ta nekomplikovanost děje je zároveň scénáristovou nejsilnější stránkou. Jistě, nejde o bůhvíjak napínavou jízdu, jednotlivé zvraty jsou snadno odhadnutelné a práce s psychologií postav asi stejná, jakou odvádí řezníci na jatkách. Ovšem svoje kouzlo to bezpochyby má, protože druhého dílu už se nemůžu dočkat. Další rozměr tomu pak dává kresba belgického výtvarníka Wernera Goelena (alias Griffa), jež je silně inspirovaná tvorbou Jeana Girauda (alias Moebius), což se k pochmurné vizi degenerujícího Ruska perfektně hodí.
Třetí svazek Kolosálního Conana to u mě neměl jednoduché – v první řadě mi už trochu vadí adaptace původních povídek, protože jich začíná být na trhu víc než dost a zároveň si myslím, že černovlasý Cimmeřan nabízí dostatek prostoru pro nové a originální příhody. Timothy Truman se navíc pustil do těch pro mě nejméně atraktivních textů, jako jsou Šarlatová citadela, Meč s fénixem či Hodina draka, balancujících na hraně průměru už v době svého vzniku.
Ale světe, div se, nakonec jsem z knihy naprosto nadšen. Scénář otrocky nekopíruje předlohu a poměrně citlivým způsobem vylepšuje děj tak, aby se dokola neopakovaly stejné motivy, jež by obzvlášť v kompletu bily do očí. Tomás Giorello pak fantasticky vykresluje exotické kraje, hrůzostrašná monstra a syrovost krvavých střetů. Poprvé v životě mi vůbec nevadilo zobrazení stárnoucího Conana, který bilancuje minulost a chmurně vzhlíží k budoucnosti. Takhle má vypadat stárnoucí legenda a jsem přesvědčen, že i její literární otec by z ní měl radost.
Opakování je matka moudrosti, takže opětovně zmínit, že René Goscinny byl génius, je rozhodně namístě. Komiks Iznougud je toho jasným důkazem, už jen kvůli tomu, s jakým málem dokázal slavný scénárista vytvořit dílo, které nepřestává bavit ani po pětapadesáti letech od prvního vydání. Většina komiky je přitom postavená na kouzelných slovních hříčkách (už samo jméno antihrdiny je krásnou zkomoleninou „is no good“), jež ale nemají tendenci dokola se opakovat a když už, jde čistě o vtípek na pokračování vygradovaný k dokonalosti.
Vůbec mě nepřekvapuje, že zlotřilý velkovezír v mnoha zemích zlidověl, protože je archetypem osoby, deroucí se s odhodláním hyeny na vrcholek potravního řetězce. Jeho nezdary jsou sice pokaždé očekávané, ovšem zároveň mají vždycky čím překvapit. Krátký rozsah jednotlivých epizod pak vůbec není na škodu, autorská dvojice i těch pár stran dokáže zaplnit takovým množstvím děje, že by se o tom mnohým fantasy ságám mohlo leda tak zdát. Kéž by časem vyšly i další díly.
Zase o kousek slabší než předchozí album. Hlavním viníkem je tentokrát nulový vývoj v zápletce, což Warren Ellis vynahrazuje soustavnou kadencí povedených vulgarit. Bavil jsem se, ale už bych se rád posunul z místa. Je to jak večer v hospodě poslouchat nářky štamgastů nad prohnilou politikou a pak další večery znovu, znovu, znovu a znovu. Spider Jerusalem je sice novinářem, který chce lidem otevřít oči, problém je, že mi ani po víc jak dvaceti sešitech neříká nic nového, maximálně přidává na hlasitosti.
Ale určitá proměna atmosféry tu je – hrdina nám výrazně zesmutněl a už to není naspídovaná čamrda, která neví, kdy se zastavit. Stal se z něj stárnoucí muž, kroutící zběsile hlavou nad hloupostí světa a lidí v něm, přičemž se občas pozastavuje nad věcmi, do kterých mu vlastně ani nic není. Ne, že by neměl pravdu, ale agresivním cynismem stav věcí jednoduše nezměníte. Alespoň že určitá dávka nadhledu mezi řádky z textu nevymizela a karikatura Daricka Robertsona je prostě nezapomenutelná.
Velmi milá a poučná publikace, také ovšem velmi krátká. Mít o sto stránek víc, vůbec bych se nezlobil a zároveň měl jistotu, že se k ní budu pravidelně vracet. Takhle máte těch necelých třicet stran přečtených cobydup a pak už se jen opakovaně bavíte hravými kombinacemi různých pořekadel. Ty Štěpánka Jislová navíc obohatila krásnými ilustracemi komiksového ražení, takže v okamžiku, kdy už máte přečteno, vrátíte se na začátek a zjistíte, že jednotlivé stránky kromě pořekadel skrývají také kratičké gagy. Pořád je to však záležitost na deset minut, což mi přijde jako obrovská škoda, protože absencí talentu autorka rozhodně netrpí. Uznávám však, že i to málo muselo dát hromadu práce, když jeden vezme v potaz smysluplnost stripů a zároveň logickou návaznost textů. Každopádně právě to překrucování zaběhnutých frází mě na brožurce bavilo nejvíc, je to přesně ten druh humoru, který je mi blízký. Pro někoho nic moc, ale já nikdy neříkal, že jsem, co se zábavy týče, nějak komplikovaný člověk.
