Fajn věc, ale čekal jsem něco malinko většího. Ale tak už to já mám u Neila Gaimana a supehrdinského komiksu holt nastavené. Ono představit lidem Sandmana a pak po nich chtít, aby slezli ze snových výšin zpátky mezi pláštěnkáře, je prostě těžké.
Nejvýraznější slabinou alba každopádně je, že jde o rozjezd další série, která vám sice představí hlavní postavy, ale zásadnější dějové zvraty jsou teprve hudbou budoucnosti. A to ani nezmiňuji fakt, že se o podstatě Věčných dozvíme minimum (nebo alespoň osvětlení jejich „zapomenutí“ kdo jsou a kam kráčí). Přesto vyprávění drží pohromadě a až na pár odkazů, jichž si neznalec pravděpodobně ani nevšimne, se jedná o celistvý příběh, který sice nijak extra neohromí, ale zas okouzlí nápadem. V podstatě furt cítíte, že s potenciálem šlo udělat mnohem víc, ideálně formou přímé konfrontace se superhrdiny. Neříkám, že konflikt se snícím megarobotem nemá něco do sebe, ale pořád je to zatraceně málo na to, abych protagonistům doma vyrobil oltářní stolek.
„Jestli se dá tohle udělat v komiksu, tak má cenu se mu vážně věnovat.“
Nesmírně sympatický komiks o dvou kamarádech, které spojuje láska k tomu, co oni sami vytváří. Premisa vyprávění je elementární – komiksový výtvarník Étienne Davodeau zasvěcuje vinaře Richarda Leroye do tajů svého řemesla a obráceně. Pravdou je, že více prostoru je zde věnováno právě vinné révě a jejímu opečovávání, než se dostane do láhve s etiketou, ovšem i návštěva tiskárny či nakladatelství má v sobě něco hodně podmanivého. Jako fanoušek kreslených příběhů jsem si pak naplno užíval odkazy na slavná grafická díla a zároveň mě stejnou měrou fascinoval život na vinici a všechna ta robota s tím spojená. Napsáno a nakresleno je to přitom s takovou lehkostí, že naprosto nedělá problém porozumět jednomu i druhému.
Z mého pohledu ideální dárek pro kohokoliv, kdo ocení starou dobrou ruční práci – a vůbec nemusí být vinař samouk nebo komiksový kreslíř, ačkoliv výrazně hrozí, že obojímu po dočtení Neználků zcela propadne.
Důstojná tryzna na počest jednoho z nejzábavnějších nájemných zabijáků, jenž věděl, kdy je správný čas definitivně odejít ze scény. A také nutnost pro každého fanouška Tommyho Monaghana, který se chce po depresivní Zavíračce znovu u téhle série zasmát. Máme tu Hitmanův zrod, jeho různé crossovery a ohlédnutí za několika vedlejšími postavami a všechny příběhy jsou přitom rámovány nezbytným utahováním si ze superhrdinského žánru. V tomhle ohledu vede především povídka Ten vyklobanej parchant, kde dochází k dokonalé symbióze situačního humoru a velkolepé akce. Zároveň je radost vidět hrdiny také v rukou jiných kreslířů, než je John McCrea, přičemž zrovna Doug Mahnke zapasoval k atmosféře komiksu jako dělaný. Ovšem nezklamali ani Carlos Ezquerra a Nelson DeCastro.
Každopádně očekávání od alba byla z mé strany trochu větší, přesto nakonec spokojenost. Člověka vlastně ani nepřekvapuje, že to úspěšná série zabalila po šedesáti číslech, protože ono toho z tématu vážně asi víc vytřískat nešlo.
První půlka alba se mi líbila moc. Část, kdy Reed Richards obsadí panství Doctora Dooma jiskří napětím i podtextem pro Fantastickou čtyřku vskutku nevídaným. Je to něco nového, nečekaného a především neodhadnutelného až tak, že je člověk doslova přikován ke čtení, zvědav kam celá ta patálie ve finále povede. Jenže v okamžiku, kdy je Victor přiveden zpět z pekla, jen aby byl uvězněn někde jinde, celé vyprávění začne škobrtat podivně nevypočitatelnými krůčky. Scenáristické řemeslo prostě drhne. Už jen to, jak rychle se všichni z Reedovy dimenze dostanou, z ní dělá naprosto zbytečnou odbočku, Doomovo přeskakování do různých těl by mělo větší smysl, kdyby bylo nějak zajímavě využité a smrt jednoho z členů týmu by rozhodně byla efektivnější, nebýt spektakulárního zásahu pánů tvůrců. Aneb: „Proč jsou zabíjeni hrdinové, když nevydrží pod drnem co pár čísel?“ Tohle tedy byl jeden z nejdiskutabilnějších návratů na scénu, jaké se mi kdy dostaly pod ruku. Mile poetické a zároveň trapně bezradné.
Podobně jako u minulého dílu i zde získávám pocit, že autorům dochází dech. Dokončení předchozí epizody o infiltraci Sto osmi draků končí fiaskem, kdy většinu děje zaberou erotické hrátky hlavního hrdiny. Proti gustu žádný dišputát, ale v rámci thrilleru poměrně nuda. To už bych raději stál o čisté porno. O trochu lépe je na tom následující kapitola, kdy se Plačící drak postaví novému protivníkovi, třebaže při srovnání s předešlými výstřelky to nijak nepřebíjí dosud odehrané. Prostě se nechá chytit a pak je všechny vykostí. Ač příběh končí znovu v tom nejlepším, o dalším průběhu si nedělám žádné velké iluze.
Přesto má tahle série stále svoje podmanivé kouzlo s arómatem akčních kung-fu snímků devadesátých let, díky čemuž mi vysloveně přirostla k srdci. Jen už moc nepočítám s tím, že by poslední kniha něčím zásadním překvapila. To by muselo dojít na lámání chleba mezi hlavními postavami, které se za tu dobu poměrně rozmnožily. K čemuž ovšem autoři pravděpodobně nepřistoupí. Věčná škoda.
„J-jakej je to pocit?“
„Takovej… platinovej.“
Atmosférická jednohubka, která si nehraje na hlubokomyslný přesah, třebaže v sobě ukrývá mnoho pravdy o lidských hodnotách. Od začátku jsem se toho bál, protože komiksy na podporu prodeje videoher u mne prakticky vždy skončily neúspěchem. Tady se sice také nikdo neobtěžuje s tím, že by vás byť třeba jen větičkou zasvětil do historie kulis, ovšem ono to vůbec není třeba, jelikož souvislosti vám dojdou samy. Zároveň se přiznám, že mi naprosto učaroval motiv těžce ozbrojeného zdravotnického týmu, který je pro své klienty schopný podstoupit jakoukoliv oběť. Stačí nabité konto a pak už jde jen o to, jak moc „platinovej“ jste. Zápletka má jinak hodně blízko k filmu Zátah (nebo pro ty mainstreamovější Dredd) a ta dějová nekomplikovanost zaručuje, že čtenáře ani jedna stránka nenudí. Cullen Bunn se vážně vyznamenal.
Takže ano, v hodnocení mírně nadsazuji, ale Trauma Team mi udělal takovou radost, že k němu prostě nedokážu přistoupit výrazně kriticky.
Třetí díl Macanuda mě přesvědčil, že autor bude spíš zasněný poeta, než řemeslný vtipálek. Takže koho užije na situační komiku, nějaký ten sarkasmus, případně ostřejší pointu, ten by se měl sérii vyhnout obloukem. Ovšem je-li ve vás kus citlivého melancholika či přímo romantika, právě jste narazili na zlatou žílu duševního pohlazení.
Riccardo Liniers je bezesporu úžasným výtvarníkem, jen se s ním zkrátka maličko rozcházím ve smyslu pro humor. Některé jeho kousky jsou absolutně dokonalé, ale s každým dalším albem bohužel zjišťuji, že většinu prostoru zabírají čistě náladové výjevy. Má to svoje kouzlo, ovšem cynikovi, jako jsem já, se něčím takovým nezavděčíte. Můj postoj bezvadně ilustruje cyklus stripů nazvaný „Skutečná Liniersova dobrodružství“, kdy mě první kousky okouzlily podobně jako bublinky v šampaňském, později ale nápaditá chuť vymizela a já najednou zjistil, že celý ten humbuk kolem je vlastně docela nuda. Stále však doufám ve zlepšení, tak uvidíme, co přinese další kniha.
Těšil jsem se na rubanici spektakulárních rozměrů, která otřese základy vesmíru a mé fantazie došly z velké části naplnění. Škoda jen, že v Marvelu jsou u kormidla převážně kravaťáci, dohlížející na pravidelně tekoucí zisk, takže je prakticky nemožné zkřivit vlásek komukoliv alespoň trochu oblíbenému. Ve finále tak Hulk proti světu nepřináší nic víc, než další soudný den v životě známých superhrdinů. Kdo už má něco načteno, toho vývoj událostí nepřekvapí, nováček zas bude marně čekat na nějaké zásadní zvraty. Velkolepé pranice tu jsou, o tom žádná, ale celé se to nese ve zcela všedním duchu žánrového mainstreamu.
Zápletka je jinak vymyšlená dobře, charaktery rozhozené nápaditě a i když za Hulkem stojí z nějakého důvodu jen společenští lůzři, v jeho jednání vidíte logický a pochopitelný cíl. Takže ačkoliv tu hraje roli padoucha, držel jsem palce spíš jemu, než všem „těm hodným“. Navíc oceňuji návaznost na Občanskou válku – čtení Ultimátního komiksového kompletu se smysluplně zúročuje.
Fascinující vizuální zážitek, který by si rozhodně zasloužil větší formát. Možná ten úplně největší. Karel Jerie zkrátka není výtvarníkem, jemuž by stačil rozměr A4, třebaže naležato.
Přestože ke grafickému provedení publikace nemám jedinou výtku, ta hvězdička dolů je pouze za absenci textového obsahu. Veškerá úvodní slova k jednotlivým cyklům maleb jsou fajn, ovšem kromě kratičkého medailonku na přebalu knihy se o umělci jako člověku nedozvíme prakticky nic. Ne, že bych potřeboval vědět, co pravidelně snídá každé úterý a čtvrtek, ale něco málo o jeho osobě by si čtenář podle mě zasloužil dozvědět. Už třeba jen kvůli tomu, že by krásu obrazů vnímal trochu v souvislostech. A to ať už jde o houby, mimozemšťany, zubní pastu nebo superhrdiny.
Ohledně komiksového obsahu to také není žádná sláva, ovšem kraťas Čtyřlístek vrací úder je naprosto boží. Lovecká sezona je každopádně především malířské portfolio a je třeba tak k němu přistupovat. V tomto ohledu je to vysloveně nádherná podívaná.
Nádhera. A to nejsem fanouškem klasického snímku, který se mi poštěstilo vidět teprve před pár měsíci. Díky tomu ale také nejsem schopen říct, jak vyprávění může působit na čtenáře filmem nepolíbené, třebaže návaznost je opravdu jen volná – jedno funguje samostatně bez druhého a obráceně. Jen detaily krásně zaklapnou na své místo.
V první řadě bych rád tvůrcům vysekl hlubokou poklonu, protože kontinuitu vymysleli parádně. Člověk ani nepozná, že mezi oběma díly je věkový rozdíl přes třicet let. Atmosféra, postavy i imaginace - to všechno klape dokonale, až bych skoro řekl, že komiks sluší Labyrintu mnohem víc, protože dává daleko větší prostor nápaditosti kulis. Rozhodně je na co koukat a přitom se vůbec nenabourává původní umělecký záměr. Hlavně ale nepokulhává dějová osnova, přestože by se tři sta stran mohlo zdát na zápletku hodně, když člověk od prvních řádků tuší, jakým způsobem celé to fantastické dobrodružství pravděpodobně skončí. Jednoznačně můj nejepičtější zážitek za rok 2020.
Zpočátku jsem byl lehce nejistý v žánrovém rozhraní, lépe řečeno, jaké věkové kategorii je komiks určen. Tváří se to jako hrůzostrašné čtení pro děti, avšak v rámci vyvraždění šťastné rodinky hned z kraje příběhu bych knihu k večernímu předčítání asi nezvolil. Jak ale pomalu zápletka krystalizuje, začíná být čím dál, tím jasnější, že Strašáci budou spíš pro starší publikum a jako takoví fungují skvěle, včetně závěrečné pointy. Dějová osa je přitom jednoduchá, připomínající tolikrát ohranou klasiku o stárnoucím válečníkovi, jenž chrání malého nevinného človíčka. A přestože Mathieu Salvia nepřináší k tématu nic nového, jen to celé okořenil motivem à la Američtí bohové Neila Gaimana, šlape mu výsledný produkt na jedničku, což ještě podtrhuje stylizovaná kresba pana Djeta.
Třebaže celkový rozsah vyprávění je nějakých sto padesát stran (což na komiks není málo) jedná se spíš o atmosférickou jednohubku, než plnohodnotný hlavní chod. Ovšem vychutnal jsem si ji do posledního písmenka i obrázku.
Velice povedené představení legendy významné ikony Marvelovského univerza. Komiks jako takový postavu sice příliš nerozvádí, ale dozvíme se kdo, odkud a proč, což je při prvním kontaktu nejdůležitější. Samotný příběh pak funguje samostatně, třebaže jde o nově rozjetou sérii z roku 2005. Black Panther tu má charakter neústupného hrdiny, který jde klidně přes mrtvoly, je-li přesvědčen o správnosti svého cíle. Hodně se podobá slavnějšímu Temnému rytíři, když tedy člověk přijme jeho hříchem takřka neposkvrněnou duši. Skvěle tu také fungují dialogy, moderní odkazy a tolik potřebná nadsázka. Zápletka má přitom i skvěle vymyšleného padoucha, včetně jeho plánů na zničení Wakandy. Když se k tomu přidá ještě americká armáda se zombíkama, je z toho rubanice makabrózních rozměrů. Vytknul bych pouze nezvládnuté finále, jež v kontrastu všech překážek, jaké Reginald Hudlin před T'Challu staví, působí krapet odbytě. Je to jako by Godzilla končila tím, že uklouzne na banánové slupce a zlomí si vaz.
Trochu zklamání. Zaprvé – přechod na nový styl kresby je fajn, ale ta z toho neúmyslně dělá kýčovitou telenovelu, což ještě podtrhuje Straczynského scénář plný seriálových klišé. Esmeralda s Manuelou hadr. Sice uznávám, že začlenění utajených potomků do příběhu se autorovi povedlo náramně, ale zároveň mě nedokázal přesvědčit, že to bylo skutečně žádoucí. A pak je tu samozřejmě ožehavý románek mezi Gwen Stacyovou a Normanem Osbornem, plus to, co z toho vzešlo. Snesu hodně, ale zrovna tahle anabáze mi přišla extra přitažená za vlasy.
Ovšem nic naplat, Spider-Mana jakého stvořil J. Michael Straczynski miluji, takže s hodnocením pod čtyři jít nemůžu. Ne z nostalgie, ale jednoduše proto, že je pořád skvělý. Poprvé ale narážím na zeď přecitlivělých momentů, která jemně naznačuje, že tudy cesta mého vkusu nevede. Možná za to však může cynický přístup jiných autorů na margo téhle tématiky (viz např. Zombie z Marvelu), kvůli čemu jsem si téhle holčičí stránky pavoučího hrdiny začal víc všímat.
Joann Sfar má zvláštní nadání pro komiksové umění. Dokáže rozesmát těmi nejjednoduššími vtipy a o chvíli později rozhodit nečekaně drsnou scenérií. Umí mluvit o „ničem“ stejně snadno jako o „něčem“, přičemž v obou případech má co říct. A to jsem se ještě ani nedostal k výtvarnému pojetí, se kterým by i avantgarda možná měla problém, přitom si na něj zvyknete během několika mála stran a pak už si nedovedete představit, že by příběh byl vyprávěn jinou formou.
Cesta na východ je toho všeho ideálním příkladem. Drama se tu střídá s komedií tak často, že si člověk po celou dobu není jist, jak k věci vlastně přistoupit. Každopádně se znovu podíváme do světa židovských tradic, kdy dokonale vynikají všechny ty protiklady věkovité moudrosti a zaslepené hlouposti. Autor přitom osnuje zápletku s lehkostí mistra, takže mu i odpustíte nedbalou kresbu, jejíž barevnou jednoduchost brzy přestanete vnímat. Pitomé je, že cesta hrdinů je příkře uťatá a dalšího dobrodružství se u nás asi jen tak nedočkáme.
S citem napsaná adaptace románu Julese Vernea, jíž od plného hodnocení dělí pouze nedostatečný počet stran. Ovšem zas je nutno podotknout, že s omezeným rozsahem pouhých dvaatřiceti stran se Josef Blažek vypořádal excelentně. Děj neskáče zmateně z místa na místo, postavy mají dostatek vlastního prostoru a zápletka nepůsobí zkratkovitě jako film ve zrychleném režimu. Přestože předlohu neznám, neměl jsem problém orientovat se v tom, co se děje a proč. Jediný moment, kdy příběh začne maličko ztrácet půdu pod nohama, přichází až v poslední třetině – tady je znát, že scenárista chtěl před koncem uhrát ještě několik oblíbených scén, díky čemuž se finále odbude na jednom posledním obrázku.
Vlastní kapitolou je pak práce, kterou na sešitu odvedl Karel Zeman. Ten se na české komiksové scéně pohybuje už přes třicet let a ani po takové době neztrácí v řemesle glanc. Pod jeho rukou ožívá dobrodružství všemi barvami a exotická Afrika působí právě tak tajuplně krásně, jak Verne svým líčením zamýšlel.
„Zív. Už je zase čas jít do hajan. Dnes večer se zhluboka nadechnu, pomalu zavřu oči a vychutnám si ten sladký pocit, jak spánek přemáhá mé tělo. Na druhou stranu by byla legrace, dát si hrnek kafe, pár hodin se převalovat v posteli a pak spát až do oběda. Taky si můžu oběhnout blok, zhroutit se vyčerpáním do postele a okamžitě usnout. Nebo bych se mohl dívat celou noc na televizi, dokud by mi víčka neztěžkla tak, že už bych je nedokázal udržet otevřené. Ach jo... tolik krásných usínání a tak málo nocí.“
Skvělá kresba a nápaditý svět, jen v rámci zápletky a s ohledem na jméno tvůrce jsem čekal o trochu víc. Přesto vlastně příběhu nemám co vytknout – tohle není pokus o dekonstrukci superhrdinského žánru, ale Marvel, který využívá obligátní kličky „co by kdyby“. A vzhledem k tomu, že kormidla se ujal Neil Gaiman, má 1602 pochopitelně jeho příznačnou poetiku, aniž by však byla nějak narušena charakteristická stylizace běžné produkce Domu nápadů. I když hrozba hroutících se světů a Captain America putující napříč časem mi přišly z hodně laciného kraje. Vyvažují to však různé fanouškovské detaily, jako třeba oddalování pavoučího kousnutí mladého Parkera, nebo Murdockovy hlášky. Právě tyhle cílené odkazy a zábavné hrátky mě na vyprávění bavily nejvíc, nemluvě o různorodosti středověkého zázemí oblíbených hrdinů a jejich nevšedně častý způsob umírání. Vůbec by mi nevadilo, kdyby série pokračovala dál, třebaže se obávám, že prvních osm sešitů předvedlo s největší pravděpodobností to nejlepší.
Slabší kousek, a to především kvůli tomu, že se toho tady vlastně moc neděje. O zápletce se prakticky nedá mluvit, přičemž přehlídka pubertálních nindžů není právě něco, co by mě jako čtenáře na sérii zajímalo. Stejně jako sledovat jejich snahy při školních zkouškách a pokoušet se zapamatovat si všechny zúčastněné, protože co kdyby měli pro budoucí vývoj nějaký smysl. Nadějně v tomhle ohledu vypadá Rock Lee, který je postavou stejně směšnou, jako impozantní, až skoro bych i dal ruku do ohně za to, že o něm ještě uslyšíme. Alespoň že konec knihy slibuje zajímavou podívanou a tak snad bude druhé kolo zkoušek o chlup interesantnější, než to první.
Co mě každopádně nepřestává fascinovat, je skutečnost, že Naruto není klasickým hrdinou bez bázně a hany, srdnatě bojujícím za správnou věc, ale spíš uřvaný fracek, který se častěji svými schopnostmi kasá, než že by je opravdu uměl použít. Přesto si nakonec získal mé sympatie a já se nemůžu dočkat, kam mě jeho dobrodružná cesta zavede příště.
Velké dobrodružství Pepíka Střechy nabízí tradičně všechno, co u Pavla Čecha máme rádi. Nádhernou malbu, kdy by každý jeden obrázek klidně mohl putovat rovnou do galerie. A umělcovy oblíbené motivy starého města, ztraceného dětství, tajuplné zahrady, moudrých dědečků a přízračných dívek. Je-li to vaše první kniha, s největší pravděpodobností budete žasnout nad jeho talentem, protože k té výtvarné hravosti jednoduše není co dodat. Je to nádhera, konec, tečka.
Scenáristicky se ovšem tvůrce opakuje. Což je milé, chce-li člověk v různých obměnách to samé. Mě to však trochu zklamalo, od dvousetstránkové knihy jsem čekal nový příběh s novými nápady. Neříkám, že jsem s Pepíkem Střechou neprožíval všechny jeho nesnáze, ať už ty snové, nebo reálné, ale tímhle druhem fantazie jsem si prošel už kdysi s malým Bastiánem prostřednictvím románu Příběh, který nikdy neskončí. Nijak to však neumenšuje fakt, že jde o ohromující zážitek, umocněný závěrečnou informací o peripetiích souvisejících se vznikem.
Akční příběh s dobrým námětem a výborným rozjezdem. V mém případě je to navíc poprvé, kdy jsem četl Fantastickou čtyřku a neměl pocit, že jde o fantasmagorickou pohádku. Zároveň jsem také konečně zaznamenal kouzlo, jež tuhle rodinnou sestavu od počátků provází. Tedy, ne že by se ze mne stal hned fanoušek non plus ultra, ale dobrý dojem na mě Mark Waid rozhodně udělal. Především pak rozepsáním charakteru Victora von Dooma, který je pod jeho taktovkou právě tak děsivá postava, jakou měla vždycky být. Tohle už není komický chlapík s železnou maskou, co chce ovládnout svět s rozhodností permoníka, ale záporák, z něhož jde skutečně strach. Něco pro mne doposud nemyslitelného. A evidentně i pro hrdiny, protože z jeho úderu se budou vzpamatovávat ještě dlouho. Tedy alespoň doufám, snad se celá záležitost o pár sešitů později nesmete ze stolu, jako by se nikdy nestala. Ale to už je věc jiná. Důležité je, že album jako takové funguje a abyste se orientovali v ději, nemusíte z historie znát nic.
Kupodivu opět perfektní. Kupodivu říkám proto, že bych něco podobného nečekal od postavy, jež vypadá jako propagační materiál Spojených států amerických. Ed Brubaker rozehrává atraktivní zápletky a postavy umí napsat tak, že jim věříte první poslední. Vyčíst se dá pouze zbytečná rozsáhlost, kdy cesta jedné dějové linie bývá natažená přes vícero sešitů, vine se nenápadně v pozadí, aby pak vyvrcholila zmateným odhalením, jež má dohrávku zase někde úplně jinde a někdy jindy. Kladem je pouze fakt, že tenhle přístup nahrává autorovi k tomu, aby dokonale rozvinul vztahy mezi jednotlivými protagonisty, ať už jde o Sin a Red Skulla, nebo Sharon Carterovou a Stevea Rogerse, přičemž právě probíhající Občanská válka je tomu ideální kulisou.
Přestože Captain America nikdy nepatřil mezi mých deset nejoblíbenějších komiksů, tyhle omnibusy z BB artu mě baví maximálně a pominu-li Bendisova Daredevila, patří jednoznačně k nejlepším edičním počinům nakladatelství. Je škoda, že toho není k dispozici víc.
Mám z toho lepší dojmy, než z první šestice příběhů, ale pořád mi přijde, že do toho scenárista Jason Aaron zdaleka nešel naplno. Je nicméně otázkou, nakolik mohl s postavou ikonického Conana pracovat dle vlastních představ. Tohle nejsou autorské Skalpy ani Muži hněvu, tady už se musel držet zaběhnutých dogmat. Jednou, dvakrát je poznat, že do toho dal něco ze sebe, bohužel velmi rychle se však vrací do žánrem vyjetých kolejí. Epizodní zápletky každopádně nabraly na nápaditosti a v některých momentech jsou navíc i perfektně podbarvené hororovou atmosférou, což ještě podtrhuje stylová kresba Mahmuda Asrara. A přestože se opět skáče z jednoho prostředí do druhého, kruh se pomaličku uzavírá a všechna ta dosavadní nahodilost nabyde konečně na smyslu. Škoda jen, že finální konfrontace s krvavým démonem zavání díky účasti Conanova potomka chlapáckým melodramatem. Hrdinné happyendy ovšem k tomuhle druhu fantasy komiksu už holt patří a fanoušci by nějakou radikálnější změnu asi nepřijali.
Třebaže se mi moc líbil editorský záměr Martina Nekoly, nedokážu hodnotit výsledný produkt úplně na jedničku. Ale ono je to spíš o tom, co kdo od knihy očekává. Sedmero komiksů shrnující životní cesty různých Pražanů, kteří se prosadili ve světě, má totiž formu pohádky pro děti a dorostence. Na podrobnější informace není prostor a už vůbec ne na polidštění hrdinů. Díky tomu se zdá, že každý jeden ze vzpomenutých byl sám o sobě tím úplně nejvíc nejlepším člověkem na světě. Vůbec dotyčným nechci ubírat na významu, jen mi všechny ty superlativy a neposkvrněné charaktery přišly skoro až odtržené od reality. Ovšem vzhledem k tomu, že účelem publikace je inspirovat mladé, je tenhle přístup pochopitelný. Je dobrém mít představu, o co všechno můžete přijít, když vám šmejdi u moci šlapou po svobodě.
Za trochu nešťastné však považuji medailonky na začátku každé kapitoly, jež ve valné většině případů několika větami shrnují obsah následného vyprávění a tak vlastně není čím se nechat překvapit.
Po stránce informační jde o bezesporu záslužné dílo, které lehkou formou hovoří o věcech, jež jsou pro mnoho lidí dodnes tabu, ačkoli jde o přirozenou součást života. Liv Strömquistá si nebere servítky a s dávkou humorného sarkasmu poukazuje na zahanbující skutečnosti naší historie, které se přelévají až do současnosti. Logicky jde o dílo zaujaté jedním směrem, vyvolávající dojem, že pouze ženské pohlavní orgány byly vždy tím, o čem se nemluvilo, zatímco mužské už od pradávna byly akademiky dopodrobna popisovány a chápány. Nic to ovšem nemění na faktu, že lidská hloupost nezná mezí, díky čemuž „holky těžší to maj“. Třeba se ale za pár tisíc let karta obrátí a pindíci budou z morálních důvodů na vesmírných obrázcích retušováni, čarodějníky jasně identifikuje ztopořený penis, jenž jim vyslouží legální upálení, a pak, až znovu nastane nová doba osvětová, přijdou nějací chytráci s tím, že je třeba exhumovat ostatky Miloše Zemana, aby se ověřilo, jestli on náhodou nebyl pseudohermafrodit.
Na jednu stranu povedené, především první půlka, kdy scenárista Paul Jenkins dokáže vyrukovat s povedenými zvraty, na druhou stranu platí přesně ta slova, která sám uvádí v doslovu. Komiksové album Zrození sice poodhaluje Wolverinovu minulost, ale zároveň pokládá nové otázky, na které bůhví jestli někdy dostaneme odpověď. Kresba Andyho Kuberta je ovšem nádherná, jen ten lettering se fest nepovedl. To snad i font z psacího stroje by mi přišel vhodnější.
V důsledku tak příběh nepředvádí nic zásadního, postava divokého mutanta se teprve formuje, takže sarkasmus a nadsázka zde ještě nemají co dělat a celé se to pak nese v duchu tragických viktoriánských historek. Což není na škodu, avšak faktem je, že Wolverina mám raději v akčnější, modernější rovině. Pouze finále mi přišlo drobně odbyté, čekal jsem trochu víc práce se všemi těmi náznaky, jež byly v ději porůznu rozesety. Na můj vkus zbytečně melodramatické, ale zase uznávám, že v rámci celkové koncepce asi nešlo zápletku zakončit jinak.
Kdo by to byl řekl, jakou paseku mohou pejsánek, kočička a králíček způsobit, když jim dáte k dispozici zbraně hromadného ničení…
MY3 je komiks, u kterého se buď necháte strhnout ústředním motivem malých zvířátek s velkými kvéry, nebo vám absolutně unikne celý ten humbuk kolem něho. Ona totiž osnova příběhu moc komplikovaná není a zápletka stěží vystačí na rozsah jednoho sešitu. V některých momentech tak tempo výrazně zpomaluje a znatelně se natahuje, aby bylo vůbec čím těch sto stránek vyplnit. Také mi přišlo, že se scenárista Grant Morrison maličko zaseknul na projevech zvířecího uvažování, takže je občas těžké rozklíčovat, co se kterému mazlíčkovi asi právě prohání hlavou (od čehož se odvíjí další průběh událostí).
Ovšem, i když komiks po dějové stránce nepřekvapí, bohatě to vynahrazuje fantastická práce výtvarníka Franka Quitelyho. Tady se vážně předvedl a to jak v inovaci sekvenční posloupnosti panelů, tak v jednotlivých detailech, které by i Geofa Darrowa strčili do kapsy. Krása.
Nádherná pocitovka, scenáristicky i kresebně, přičemž vizuální stránka u mne jednoznačně převládla. Jillian Tamakiová několika málo tahy dokáže vyjádřit emoce, napětí či sociální trable. Z toho, co na stránkách komiksu předvádí, mě až mrazilo – protože já tam s těma holkama na pláži Awago Beach byl a užíval si letní prázdniny se vší tou zábavou i nudou. Cítil jsem moře ve vzduchu, písek mezi prsty i napjatou atmosféru mezi rodiči. Už dlouho mě nic nevtáhlo do děje tak, jako právě Jedno obyčejný léto. Škoda jen, že se tu paradoxně o ději moc mluvit nedá. Jak anotace prozrazuje, Rose a Windy se každoročně setkávají o prázdninách, kdy jejich rodiny dorazí kempovat na stejné místo. A protože puberta už bouchá na dveře, není to tentokrát jen o kopání děr na pláži a sbírání kamínků. Takhle to zní sice jako nic moc, ale mě tohle nostalgické rozjímání nad končícím dětstvím bavilo mnohem víc, než nějaká hlubokomyslná polemika o krizi středního věku. Sestřenice Tamakiovy odvedly skvělou práci.
Jerome Charyn je pro mě takový srozumitelnější Alejandro Jodorowsky. Oba hrají na stejnou strunu lidské tragiky, kdy je hrdina vláčen od jednoho osudového zvratu ke druhému a takřka nikdy to pro něj neznamená něco dobrého, to vše okořeněno trochou mystiky. Jenže tam, kde Jodorowského triky už znám (a začínají mě unavovat), dává Charyn vyprávění osobnější rovinu, se kterou se dokážu ztotožnit. Už jen proto, že protagonistou není nevypočitatelné individuum, jednající čistě podle potřeb autora. Zápletka díky tomu získává na atraktivitě, protože máte komu fandit a o koho se strachovat, přičemž ve skrytu duše dokonce doufáte i ve šťastný konec – což je pošetilé, vzhledem k dobovým reáliím a geografickým kulisám. Ruské Gulagy, New Yorské slumy ani výcvikové tábory NKVD pohádkám moc nepřejí.
A bylo by hříchem opomenout práci, kterou na komiksech odvedl François Boucq. Především díky němu získávají scenérie uvěřitelný nádech, přestože často zachycují obrazy, kterým jednoduše věřit nechceme.
Tak tohle se pánům Millarovi a McNivenovi vážně povedlo. Silný příběh, který konečně pracuje se světem Marvelu soudně a logicky. Vyhrocený konflikt je přesně takový, jaký si člověk přeje, velkolepý a rozporuplný, přitom má však daleko ke všem podobným crossoverům, kde si hrdinové nejdříve dají vzájemně po čuni, aby pak zjistili, že vlastně všichni kopou za stejný tým. Tady bezvadně funguje nerozhodnost protagonistů čí „svatou pravdu“ zvolit a zároveň je to dokonale charakterově definuje. A i když celá konfrontace v některých momentech připomíná tak trochu Knoflíkovou válku, lépe by asi rozehrát (a hlavně dohrát) nešla. Kromě nečekaných úmrtí dochází i k zásadním zvratům, jako je veřejné odmaskování Petera Parkera, nebo těžká rodinná rozepře uvnitř Fantastické čtyřky.
Líbilo se mi to vážně hodně, Mark Millar rozehrál perfektní drama na obou stranách barikády, kdy nemůžete jasně říct, která je vlastně v právu a která ne, protože obě bojují za správnou věc. Škoda jen, že je to tak krátké.
Když u nás v roce 2001 vyšel první díl Světel Amalu, zcela mě pohltil svébytnou imaginací a nápaditou mytologií. Teď, o dvacet let později, jsem zkusil album znovu - a to kouzlo tam pořád je, třebaže ne už tak originální. Kresbě Claire Wendlingové nelze vytknout prakticky nic, ta dáma jednoduše umí s tužkou jako ďábel. Jednoduchost, propracovanost, poetika i dramatičnost, to všechno v jejích obrázcích je a člověk ani nemusí číst scénář. Ten samozřejmě má v komiksu své zastoupení. Christophe Gibelin nic příliš nevysvětluje, přesto se člověk ve vztazích a souvislostech bez problémů orientuje, ačkoli smysl některých momentů mu úplně jasný není – třeba existence mluvících fretek z Londýnské ulice, nebo sexuální vztahy mezi Průsvitníky. Nejde však o nic, nad čím by se člověk pozastavoval natolik, že by odmítl číst dál. Tahounem vyprávění je pak jednoznačně dvojice sympatických dobrodruhů, lorda a jeho sluhy, kteří by kovbojku udělali i z Večerníčku. Těším se, co se z příběhu vyklube příště.
Opět maličko zklamání. Tahle série evidentně od svého počátku kladla na scénáristy vysoké nároky, aby ve stínu Strážců vytvořili vlastní majstrštyk. U mě bodoval zatím jen Darwyn Cooke s Minutemany, ostatní tvůrci pouze okořeňovali již dostatečně kořeněné. A ani J. Michael Straczynski nepředvedl žádný zázrak. Příběhy pracují s jeho oblíbeným motivem hledání smyslu života, přičemž Sůva si ještě drží dobrodružný charakter a pěkně propojuje minulost s budoucností. Ovšem Dr. Manhattan už je přesně tak zmatený, jak jsem se od počátku bál – co ale čekat jiného od postavy, putující napříč časem a realitami. Nejlépe z toho nakonec vychází bonusový Moloch, který je výborně vypointovaný, třebaže je dopředu jasné, jakým směrem se budou události vyvíjet, znáte-li opus magnum Alana Moorea. Charakteristická kresba Eduarda Rissa pak v tomto případě taky dělá svoje.
Album sice splňuje, co si redaktoři předsevzali, avšak že by povýšilo celou sérii na zapsání se do školních čítanek, to zas bohužel ne.
Je to začátek, kdy se ještě ani neví, jestli půjde o psychologický horor, teenagerskou romanci nebo burleskní science fiction. Každá z variant má své zastoupení, žádná však nevystupuje do popředí natolik, aby člověk dokázal určit budoucí vývoj událostí. Ale orientace v ději – na to že jde o dílo Charlese Burnse – je zatím poměrně snadná. Sen se tu sice občas prolíná s realitou, ovšem tyhle znepokojující fantazie mají naštěstí zatím jen podobu mladického poblouznění.
Krátké vyprávění má lynchovsky podmanivé kouzlo, umocněné tím, že oba ústřední protagonisté jsou sympaticky lidští. Právě v tomhle mě to bavilo asi nejvíc, ta civilní atmosféra, kdy realita dává jasný smysl a pak vás během okamžiku jeden dva obrázky naprosto znejistí, zdali příběh skutečně vnímáte skrze správnou perspektivu. Autorova láska ke starým „osmičkovým“ hororům pak taky dělá svoje a já osobně doufám, že to celé nakonec nesklouzne v psychedelický rauš à la Jako sametová rukavice odlitá ze železa Daniela Clowese.
Takhle má vypadat superhrdinský komiks. Žádné komické pláštěnky či načančané masky, ale lidské bytosti, které kostým nosí pouze do „práce“ a ne i v soukromí. K tomu si připočtěte bestiálního padoucha, který nemá v úmyslu nic menšího než povraždit půlku světa, hrdinu co není tak úplně Mirek Dušín, takže se občas musí krotit, aby všechny neposlal do háje a akcí nadupaný děj, jež se sice drží ve vyjetých kolejích, ale přesto je napínavý, nápaditý a skvěle vygradovaný. Finální crossover Irona Mana se Spider-Manem je pak vysloveně třešničkou na dortu.
Matt Fraction potěšil moje srdce fanouška, třebas jen pro tu maličkost, že v podstatě nemusíte znát z historie Marvelu nic, abyste se v příběhu orientovali. Což ovšem neznamená, že tu návaznosti nejsou, ale odkazy spíš zaujmou kvůli provázanosti, než že by bylo vysloveně nutné je chápat v rámci aktuálního vývoje událostí. No a Salvador Larrocat coby výtvarník dává příběhu přesně ten punc mainstreamového kýče, jaký k němu neodmyslitelně patří.
Max Andersson a Jan Švankmajer se potkali u Finské obdoby Kolína a při rozumování o strastech staromládeneckého života dali dohromady Brloh.
Teď ale vážně, pro plné pochopení všech skrytých metafor a uměleckých záměrů tohoto příběhu by člověk potřeboval vidět do hlavy jeho tvůrcům, protože jinak mu nezbývá než se jen domnívat a špekulovat. Katja Kettu píše kousavé dialogy jak vystřižené ze života a nechává volně plynout surrealistické obrazy, kterým následně dává kouzelnou vizuální podobu Jan Andersson. Živoucí dům s duší umírající matky je ústředním motivem celého vyprávění, ovšem v jednotlivých scenériích se dá nalézt mnohem víc. A občas nechtěně zahlédnout i sebe samotné. Stačí odhodit veškeré zábrany a přestat dumat nad fádní logikou (která tu jednoduše nemá žádné zastoupení). Oproti jiným undergroundovým dílům se autoři drží sympaticky při zemi a nemají potřebu šokovat vulgaritami nebo agresí. Přesto má celá historka nesporně šílenou povahu, stejnou měrou děsivou, jako podmanivou.
Lepší právě o ten malý kousek, který mi chyběl u jedničky. První povídka je asi nejfajnovější, především proto, že je nejdelší a autor v ní vykreslil cestu k samurajským dovednostem, díky čemuž následně vynikne závěr, kdy zjišťujeme, že Usagi Yojimbo zabil svého přítele pro zradu, která se jej vlastně ani moc netýkala, ovšem čest mu nedovolovala se pomsty zříct.
Samotný králíkův výcvik je bezvadný především v detailech, kdy v jednu chvíli máte pocit, že si vyprávění hraje na hroznou snobárnu, aby pak učitel, nebo žák Usagi, prohodili něco zcela přízemního, což jen dokumentuje, že se Stan Sakai umí zasmát sám sobě a nebere všechno smrtelně vážně. Prostě klasická japonská poetika, převedená do srozumitelného jazyka pro tupé zápaďany, jako jsem já. Zbylé příběhy jsou příjemnými kraťasy, z nichž nejvíc vyniká Zylla svým humorem a Kappa zas pointou. Hedvábný trh je pak pro sérii příznačný: ronin někam přijde a osvobodí uzurpované – ale právě ta přímočarost je na celém komiksu nejkouzelnější.
Dokončení příběhu se Zimním vojákem mi přišlo o chlup horší než jeho rozjezd, především kvůli tomu, že mě zklamalo komorní finále. Čekal jsem nadupanou akční jízdu a obdržel psychologickou analýzu ve stylu „hrdina kontra padouch“. Tedy ne že bych si stěžoval, on jak má scénář podobu spíš politického thrilleru, než superhrdinské řachandy, působí to celé mnohem uvěřitelněji a člověk se tak s postavami dokáže lépe ztotožnit. Přitom Marvel zůstává věren svým zaběhnutým motivům, jako jsou klony, vstávání z mrtvých, roboti, duchové/halucinace a jiné komiksové vylomeniny. Tady to však všechno funguje na výbornou a ani na moment nemáte pocit, že by se už zašlo za čáru. Ed Brubaker zkrátka podává excelentní výkon a já jsem jen rád, že má člověk díky omnibusům z BB artu možnost sledovat, jakým směrem události vedl dál. Ono už tady se rozvíjí spousta drobných vedlejších linií, které začnou dávat smysl až později, což pak z opětovného čtení, kdy už chápete souvislosti, dělá ještě lepší zážitek.
Pro mě osobně asi nejsrozumitelnější dílo Nicolase de Crécyho a zároveň také nejsugestivnější. Jako bych se při čtení sám vrátil o dvacet let zpět a znovu prožíval ten pocit svobody, kdy člověk bezstarostně vyrazil na sever a najednou zjistil, že jde na jih. Autorovy vzpomínky na cestu po východní Evropě jsou sice sporadické, ale zároveň si pamatuje dost na to, aby pospojoval jednotlivé epizody v podmanivý road trip, ve kterém není nouze o mystické básničky či náboženskou polemiku. Ale ani o absurdní etudy, jako je třeba ta s benzínkou ztracenou v časoprostoru. Celé to pak rámuje nostalgické rozjímání nad tím, jak dřív byla tráva zelenější, nebe modřejší a turistická ekonomika teprve hudbou budoucnosti. V něčem má autor bezesporu pravdu, v jiném bych mu s klidným svědomím oponoval, jako ostatně každý, kdo má stále ještě pocit, že je mladým ředitelem zeměkoule. Však ono to za pár let se mnou bude nemlich stejné, akorát že to nedokážu přenést na papír a bavit tím čtenáře po celém světě.
Je legrační dostat se po dvaceti letech k příběhu, jehož děj si tak nějak zakládá na aktuálních technických udělátkách – a teď je zoufale zastaralý. Tajné dokumenty přechovávané na disketách, mobilní telefony, sloužící pouze k telefonování… už jsem jen čekal, kdy na mě vyskočí fax nebo pager. To už jsem vážně tak starej, že mi i tyhle drobnosti připadají jako historie? A co teprve moje děti, nepohlížejí na mě jako na vymírajícího dinosaura, vzhledem k tomu, že jediná vychytávka, kterou umím používat, je toustovač?
Ale ke komiksu samotnému. Strygy jsou velmi povedenou kombinací špionážního thrilleru a paranormálního hororu. První díl je vyloženě rozehrávka; vlastně se pořádně ani neřekne, o co v celé sérii půjde a kdo bude kopat za který tým, ale právě ta neurčitost, kdy většinu času tušíte a zároveň pořád tápete, je šíleně podmanivá. Fox Mulder by umřel blahem. Navíc to perfektně šlape jak po dějové stránce, tak výtvarné, až je jednomu líto, že se u nás tahle řada nikdy nedočkala konce.
„Mám bláznivý pocit, že zlí lidé odposlouchávají mé telefonáty…“
„Nesmysl! Jsme v Americe. Na tom pocitu není nic bláznivého.“
Milé překvapení. Souborné vydání stripů s Woodym Allenem má skvělý úvod, který osvětluje nejen vznik komiksu, ale všeobecně mluví i o Allenově stylu humoru a vypočítavém způsobu práce s diváky (mimo jiné mě překvapila Allenova kariéra stand-up komika). Samotné stripy v mém případě však zafungovaly půl na půl. V tomhle ohledu ale musím před Stuartem E. Hamplem smeknout - tak dlouho si hrát na někoho úplně jiného, to je vážně kumšt. Navíc ten krásně sebemrskačský humor si prostě nelze nezamilovat. Jen je ho příliš mnoho na jednom místě. Nešvarem pak je, že jde o výběr z několikaletého publikování, takže se chronologicky přeskakuje vpřed a zpět. Jde sice o samostatné vtípky, přesto tam určitá návaznost je a takhle je úplně zazděná. Posledním negativem je otištění původních skic, obtáhnutých tuší. Jeden dva na ukázku, proč ne, ale všechny? Čeho tím mělo být dosaženo?
Takhle má vypadat blockbuster. Akce jedna báseň, skvělé hlášky a výborné nápady. Na rozdíl od prvního dílu už zde figurují skuteční záporáci, takže je proti komu bojovat, pročež hrozby nadnárodního charakteru nabývají na intenzitě. Tým Ultimates se tak představuje v celé své kráse i komičnosti. Protože přes všechny superschopnosti jsou to v jádru obyčejní lidé, bojující s démony všedního dne, jako my všichni ostatní. Sklon k alkoholismu, domácí násilí a samozřejmě nezbytný egocentrismus. Ovšem aby to nepůsobilo mylně, psychologie postav je v příběhu odstavena na vedlejší kolej, první housle tu jednoznačně hraje boj proti mimozemským kryptofašistům. V tomhle ohledu odvádějí svůj kus práce především Quicksilver a Scarlet Witch. Pozadu ovšem nezůstávají ani Neuvěřitelný "Nejsem buzík" Hulk a Captain "To A neznamená Francie" America. Je to neskutečně zábavné, ale přitom ne parodické; bere se to vážně, ale zároveň si to ponechává zdravý kus nadhledu. A to mám u podobných komiksů nejraději.
Zpočátku jsem tomu příliš nedůvěřoval, přeci jen označení „francouzská manga“ je na můj vkus hodně prazvláštní, asi jako „vietnamský smažák“, ale ono to - světě div se - dokonale sedí. Tony Valente dovedně míchá styl bláznivých komedií své rodné země s typickými zákonitostmi dobrodružných příběhů o dospívajícím mladíkovi, jak je umí podat jen Japonci. A i když vyprávění chvilku působí jako další obdoba Naruta, autor velmi rychle promění veškerá očekávání a děj se pro čtenáře stává velkou neznámou. Je to přitom hodně komické především v dialozích a svérázných postavách, což v praxi znamená, že se figury na stránkách komiksu buď urážejí, nebo se snaží jeden druhého uškrtit, ovšem jakmile si člověk zvykne na tuhle nadsazenou mentalitu, baví se jednotlivými hláškami i reakcemi. Dějově má přitom Radiant také co nabídnout, přestože dojem trochu kazí archetypální záporáci. Akorát jak jde o sérii, je samozřejmě otázkou, nakolik to náhodou nebude cesta do nekonečna. Zatím mě to ale baví moc.
„Zlabjo, dcerunko, stal se zázrak: kocour promluvil.“
„Jé, tati, to je báječné!“
„To ano, ale je to i neštěstí.“
„Jak to?“
„V jednom kuse lže.“
Joann Sfar má tu neodolatelnou schopnost udělat z absurdity příběh s myšlenkovým přesahem a to samé pak i obráceně. Rabínův kocour tak představuje skvostného průvodce židovským náboženstvím a mentalitou, které stejnou měrou vyzdvihuje, jako shazuje – ostatně stejným způsobem si bere na paškál zaslepený fanatismus jakékoliv víry. Není to však pouze o tom, že by se tu od první strany filozofovalo, protože mluvící kocour tuhle snahu výrazně znesnadňuje. Každý z pěti příběhů pojednává o něčem trochu jiném a někdy je z toho člověku do pláče, častěji však spíš do smíchu, což je ovlivněno i rozevlátým stylem kresby. Celé to stojí na postavách, které se postupně představují a vy je s každým dalším dílem milujete víc a víc. Přičemž svých pět minut slávy se zde také dostane slavné ikoně frankofonního komiksu, která je zrovna na své reportážní cestě Kongem.
Těžko hodnotit, protože jde jen o neurčitou skicu, která vlastně nic podstatného neříká. Po historické stránce tedy žádné novinky či zajímavosti, nepočítám-li oslavování T. G. Masaryka, což je bezesporu záslužné, ale takových publikací už tu bylo. Nakonec, jediným přínosem pro mě byla konfrontace s Davidem Lloydem Georgem, který budoucího prvního prezidenta usvědčí hned z několika populistických manipulací, jimiž na svou stranu získal lid. Ostatně celá ta stylizace rozhovorů do boxerských zápasů byla náramná, dala mi mnohem více, než vše ostatní, co bylo v komiksu odvyprávěno. Především mi chybělo zúročení celkové idey, tedy jak Masaryk vymyslel Československo - kromě páru zapálených scén je vrcholem příběhu pouze jeho „porážka“ při rozhovoru s britským ministrem. Po scenáristické stránce tak drobné zklamání, po výtvarné naopak příjemné překvapení. Ticho762 byl pro mě zatím jen experimentálním výtvarníkem, jehož projekty mě nikdy zvlášť neoslovily, ale tohle se mi líbilo vážně moc.
Nuda. Ale možná jsem jen zmlsaný současnou produkcí, pročež mě příběh zadrátovaného mutanta, co uteče zpod skalpelu šíleného doktora, moc nedojal. Jistě, trochu nás to zasvětí do rosomákovy minulosti a poodhalí plentu tajemnosti ohledně toho, co se s ním v Projektu X vlastně dělo, jenže koncepci zápletky už čtenář v podstatě zná z dřívějších náznaků a příběh jako takový žádnou novou informaci nepřinese. A třebaže pointa mohla být v devadesátých letech minulého století komiksovou senzací, dneska už jsou podobné postupy všedností. Znatelně pak chybí drsňácké hlášky, cynická nadsázka a příznačný doutník, prostě to všechno, co Wolverina dělá Wolverinem. Pouze deprese, deprese a zase deprese. Výhodou ale je, že i přes nemalý rozsah – album obsahuje dvanáct sešitů – nejde o moc roztahané čtení, protože sešity jsou všehovšudy osmistránkové.
Barry Windsor-Smith je alespoň vynikající kreslíř, takže je na co koukat. Ovšem přeplácaný koloring celou tu jeho nádhernou práci s tužkou nechtěně zazdil.
„Opravdovost je pro lidi, kteří nemají dost peněz, aby si ji zfalšovali.“
Jednoduché akční čtení bez divnejch lidí s divnýma schopnostma a v divnejch kostýmech. Takový Robinson Crusoe říznutej Robinem Hoodem a předhozenej napospas drogovým kartelům. Přičemž to nejsympatičtější na komiksu je, že si vůbec na nic nehraje. Snad jen, že charakterově připomíná Oliver Queen až příliš Bruce Wayna a Tonyho Starka, takže v tomhle ohledu není jeho cesta za dobrodružstvím ničím překvapující. Přesto je jeho přerod v dobráka od kosti poměrně přirozený a smysluplný.
Podobně jako v případě série Parchanti stejné autorské dvojice i zde vyprávění šlape od první až po poslední stránku a třebaže se děj pohybuje ve vyjetých kolejích, je zábavný a napínavý. Škoda že tvůrci v sérii nepokračovali. Co bych ovšem vytknul, je nelogičnost v jednání trosečníka, který zjistí, že zůstal viset na ostrově a nikterak dále jej neprozkoumává. Takže je pro něj pak veliké překvapení, když narazí na nežádoucí společnost.
Zklamání. Svou vinu na tom nese jak nepříliš povedená kresba, na které všichni vypadají stejně, tak především nesmyslné skoky v posloupnosti děje. Hadžime Isajama prostě nechce vyprávět normálně, takže se pohybujeme sem a tam, pročež se v jeden moment nic neděje a v okamžiku druhém už pochodují lidožraví obři napříč zdevastovaným městem. K tomu si připočtěte prapodivnou psychologii vojáků, kteří buď fňukají nad tím, že nemají proti monstrům šanci, nebo naopak machrují, jak to titánům krutě natřou. Teda, ne že bych se té jejich schizofrenií hysterii divil, ony útoky obrů jsou fakt maso a vůbec se přitom nedá říct, že by lidé měli mít navrch. Ale opakované panikaření není matkou moudrosti, to platí o úplně jiném slovesu.
Co však přiznám bez uzardění je, že mi zaimponovala mytologie předkládaného světa a přináležející technická udělátka. Také oceňuji závěr, který si dost pohraje s tím, kdo je v příběhu vlastně hrdina. Ale že by mě to podnítilo otevřít další díl – to říci rozhodně nemůžu.
„Už jste se někdy ráno probudili a zmlátilo vás vlastní delirium?“
Tohle se vážně povedlo. Komika sice asi neuspokojí vysoké intelektuální nároky, ale jako relax plný lehkého humoru poslouží perfektně. Sledujeme osudy svérázného psiska od jeho přežívání na ulici přes pobyt ve zvířecím útulku až po konečné nalezení nového domova v cirkusové aréně. A přestože by se mohlo zdát, že většina vtipu bude založena na pointách, jimž porozumí jenom pejskaři, autor sází spíš na lety prověřenou inspiraci Murphyho zákony.
Brok Špindíra tak možná nedonutí k záchvatům celodenního smíchu, ale vtipný je dost a v některých momentech i překvapivě autentický. Jde o jednoduché skeče, které fungují, aniž by přitom byly křečovitě chtěné. Jistě, není to Garfield ani Snoopy, ovšem právě v tomhle je kouzlo celého komiksu. Petr Kopl nekopíruje nejúspěšnější novinové stripy, ale daří se mu vytvářet něco zcela vlastního, čím může směle konkurovat slavnějším kolegům. Držím palce, aby nadhled vydržel sérii co nejdéle.
Jeden z nejlepších Thorů, co jsem prozatím četl. J. Michael Straczynski dal postavě sympatickou osobnost a bezvadně jej zcivilnil pro novou generaci fanoušků. Bůh hromu díky němu získal takové charisma, že když dojde na souboj mezi ním a Iron Manem, stojíte jednoznačně na jeho straně a je úplně jedno, jak jste měli Tonyho Starka předtím rádi. Především však dodal vyprávění jistou dávku nevšedního humoru, když bájný Asgard posadil do sousedství amerických venkovanů. To pak rámuje skvělá kresba Oliviera Coipela, která perfektně dotváří mystickou atmosféru okořeněnou prostořekou realitou.
Jenže je tu velké ale. Všechno je to totiž pouze úvod, rozjezd nové řady. Pročež je příběhová linie zcela otevřená, mnohé náznaky nedořešeny a vlastně se ani nestihne nastínit základní dějový oblouk. Kvůli tomu album samostatně příliš nefunguje, pouze navnadí na něco, k čemu se u nás stejně nikdy nedostanete – alespoň oficiální cestou. Což je neuvěřitelná škoda, protože čtení by to bylo jinak parádní.
