Nebýt slabšího finále, ve kterém jsem čekal nějaké vyústění a ono nic, byl by komiks dostal plný počet bodů. Takhle na mě výsledek působí dojmem, že události vyvrcholí někde jinde - jistě, epizodní zápletka je uzavřena, ale konfrontace Supermana a Lexe mi tu tak nějak chybí. Tomu napovídá i několik vedlejších linií, které zůstávají zcela otevřené. Jako by šlo o polovinu zamýšleného nápadu, kdy jednu a tu samou scenérii sledujeme dvojím pohledem. Naneštěstí je Lexova verze trochu jednostranná, takže ať Superman udělá cokoliv, vylézá z toho stále dokola jako mimozemské monstrum.
Pravdou ale je, že vedle alba Joker předkládá Brian Azzarello tentokrát příběh, který má hlavu a patu. Inspirace postavou Ozymandiase ze Strážců je sice zjevná, ale nijak zásadně to ústřednímu motivu neubližuje. Lee Bermejo naopak po výtvarné stránce kvalit Jokera nedosahuje, ale to už je čistě věc osobního vkusu.
Pro mě teenagerská manga, která hýří vtipem a akcí, ale jinak zůstává tím čím v základu je - teenagerskou záležitostí. Je tu spousta atraktivních nápadů, ale zároveň se nic nevysvětluje. Situační komika sice plní účel, ale příběh, stejně jako pozadí kulis, trochu vázne, protože uniká základní legenda, aby se člověk alespoň nějak orientoval. S tím souvisí i logika chování postav, u kterých se nesmí moc přemýšlet co, kdo a proč, neboť ani Tite Kubo se tím nezabývá. Jednají prostě tak či onak, čistě podle toho jak se to zrovna hodí pro dramatické vyhrocení. Tedy přinejmenším v úvodním svazku série.
Přestože Bleach patří bezesporu k tomu lepšímu, co jsem z asijské tvorby otevřel, evidentně nejsem správná cílová skupina. V tomto případě jednoduše nedokážu odpustit nevysvětlené a užít si komiks čistě jen pro jeho cool atmosféru.
Pro mě nejvýraznější překvapení roku 2015. Za fakt, že jsem kouzlu Harley Quinnové tak absolutně propadl, může především má slabost pro střelený hrdinky. A musím přiznat, že tahle potřeštěná zločinkyně v těsném kostýmku, je mi v mnohém sympatičtější než kdejaký superhrdina ve vypasovaných elasťácích.
Přestože by komiks mohl evokovat představu, že je cílen na tu hezčí polovičku lidstva, vůbec tomu tak není. I když je dost humoru holčičího ražení, nic to nemění na skutečnosti, že šílená bezprostřednost dialogů, nevyzpytatelný vývoj událostí a fest morbidní komika zapříčinili, že jsem si užil každou jednotlivou stránku.
Delší uzavřené příběhy střídají kratší, přičemž výhodou je, že pro orientaci v postavách nepotřebujete slovník Kdo je kdo v DC, protože z těch podstatných se tu objeví jen jedna. Dějové linie přitom mají hlavu i patu a kupodivu často fungují daleko smysluplněji než leckterý vážně myšlený Superman či Batman.
V posledním desetiletí jsem rozhodně zábavnější jízdu ještě nezažil.
Práce Franka Millera na Daredevilovi v letech 1979 až 1983 je dnes prakticky legendární. Možná proto byl pro mě nakonec Rok jedna drobet zklamáním. Autor v něm totiž kupodivu neříká nic nového, jen rekapituluje události již známé. A i to sledujeme tak trochu z rychlíku, obzvláště pak scény, které utvářely hrdinu samotného - jeho nehoda a ztráta zraku, výcvik u Sticka, setkání s Elektrou a podobně. Přičemž některé etapy mají dohru až v pozdějších letech, takže narážky ocení spíš jen znalci.
Album rozhodně bude k užitku, pakliže o postavě Muže beze strachu nic nevíte. Je-li vám však stručná historie známa, asi zamrzí, že o tom, co by vás zajímalo, komiks nepojednává. Jak si Daredevil od píky budoval svou pozici v Hell's Kitchen. O prvních úspěších a prvních prohrách. O vzestupech a pádech. O budování nezlomného charakteru. O příčinách i následcích... prostě to všechno, co obsahuje tematicky podobný Batman: Rok jedna a Daredevil: Rok jedna postrádá.
Takřka dvou set stránkový komiks představuje dívku Aňu a její problém zapadnout do kolektivu na škole. To se ovšem změní ve chvíli, kdy si ze staré studny, do které nečekaně spadne, přinese ducha mrtvé dívky. A ta hodlá Aňu dostat na absolutní vrchol školního společenského žebříčku. Což je fajn, alespoň do doby, než Aňa zjistí, že duch mladé dívky možná není obětí, ale naopak vrahem...
Sympatická kresba Very Brosgolové, trhlá hlavní hrdinka a nenáročný a přitom smysluplný příběh dělají z titulu Anin duch zábavný výlet do duše pubertální holky. To je taky jeden z důvodů, proč miluji komiksy - díky nim mám možnost nakouknout do zákoutí, která bych jinak obešel hodně širokým obloukem. Být to třeba román, dostal by šanci maximálně do strany dvacet.
Ve výsledku docela povedený kousek, obzvláště máte-li dceru a chcete jí vysvětlit, že být cool a in před spolužáky ještě neznamená, že to něco znamená. A navíc je to příjemná teenagerská duchařina.
Kdo nikdy nevlastnil kočku, pravděpodobně genialitu téhle knihy nikdy nepochopí. I tak si Simonův kocour díky animovaným filmečkům vydobyl neobvyklou pozornost všech možných lidí, co jich jen na světě je. Jakmile zhlédnete jakýkoliv autorův animák, pochopíte.
Po skečích Simonův kocour přichází Simon Todfiel s komplexnějším příběhem. Ten sice není nijak náročný, ale alespoň tu nějaký spojovací prvek komiksových stripů je. Chlupatý škodič, zhrzen přístupem majitele, uteče z domova a putuje po venkově. Lov zajíců, dojení krávy, konfrontace s ježky a další všemožné příběhy zaručují skvělou zábavu, ke které se budete vracet znovu a znovu. Ono taky titul, který budete mít prohlédnutý za cca 10 minut, stojí zato projít si i vícekrát, když už jste za něj dali peníze.
Tofieldova jednoduchá kresba, situační humor beze slov a neskutečný cit pro vystihnutí chování koček, to všechno jsou důvody mého stoprocentního hodnocení.
A jestli vás publikace neosloví, fandíte psům a patříte na černou listinu.
Je fascinující, nakolik dokáže být scenárista Robert Kirkman civilní a lidský v natolik necivilním a nelidském světě. Jeho živí mrtví už najednou nejsou tou hlavní hrozbou, která skupinu přeživších ohrožuje, ale pouze netradiční kulisou, jež spád událostí umocňuje. Tím největším zlem jsou zde obyčejné lidské motivace a tužby, které díky katastrofickým událostem narůstají do nečekaných rozměrů. Nevíte, kdo bude možná už zítra chodící mrtvolou, či komu prostě jen rupnou nervy a začne dělat brajgl. Což o to, normálně by to člověk neřešil, ale když na každém žijícím člověku závisí i vaše vlastní přežití, je všechno trochu jinak. O to víc, že život mezi zombíky není jen o tom je všechny pozabíjet, ale především se naučit znovu žít.
Naši hrdinové musí opustit své dosud bezpečné tábořiště a najít si nový domov. Vydávají se na cestu, která je o některé přátele připraví a jiné zas přinese. Cestu, kterou jim však nelze závidět. A podle všeho bude v dalších dílech jen hůř a hůř.
Silnou stránkou Pokladů Británie je bezesporu precizní kresba, která je doslova epická. Z některých scén až běhá mráz po zádech a člověk vysloveně zatouží mít je doma jako samostatné obrazy. Což platí především pro výtvarníky Grega Staplese a Dermota Powera.
Slabší už to pro mě bylo s příběhy. Ty jsou často tvořeny jako série narychlo uplácaných epizod, které zrychlují a zpomalují, jak zrovna Pat Mills potřebuje. Přičemž koncepce je následující - Sláine přijde a zabije každého, kdo se mu postaví na odpor. V jednoduchosti je síla, a proto má tenhle přímočarý styl neoddiskutovatelné kouzlo, jenže to co fungovalo zpočátku, mě už po půlce začalo nudit. Zachraňuje to sice nekompromisní humor i čistokrevný fantasy patos, ale čeho je moc, toho je příliš.
Jinak ideální komiks pro každého fanouška válečné vřavy a heroických hlášek. Jeho půvab spočívá v povedené kombinaci prastarých legend a totálního pohrdání vším, co přináší takzvaná civilizace.
Jeden hrad, jeden pán, jeden sluha a mnohá děsuplná tajemství, to je hororový komiks Jana Strnada a Richarda Corbena. Ti využili jednoduchého tématu, které funkčně zpracovali do čtyř samostatných částí, jež na sebe přímo navazují. Přitom nepotřebují potoky krve, vyhřezlá střeva, či bafající strašáky - bohatě si vystačí s tíživou atmosférou místa a doby zaplněnou podivnými postavami s pokroucenými charaktery, to vše okořeněno fantastickou imaginací.
I když jsou povídky stručně přímočaré, nedá se jim upřít kouzlo neobyčejnosti. Možná jen trochu zamrzí krátký rozsah, protože události mnohdy naberou tak zběsilý spád, že konec působí dojmem náhlého kolapsu.
V důsledku je celé album především poctou starým hrůzostrašným příběhům, které kolikrát nepotřebovaly mnoho, aby fungovaly. A to o Ragemooru platí bezezbytku. Autoři sice pracují s otřepanými atributy, ale pracují s nimi vynalézavě, dovedně a s citem.
Projednou zapomeňte na Ságu Stmívání a všechny ty romantické báchorky o upírech, kterými nás moderní doba krmí. Tenhle komiks totiž zvysoka kašle na nějaké rozervané hrdiny. Tvorové temnot scenáristy Scotta Snydera jsou především lovci. Lovci, které emoce kořisti zajímají asi tolik, jako vy myslíte na životní příběh tabulky čokolády.
První album série představuje historii vzniku nového upírského rodu, který oproti tomu tradičnímu z Evropy lehce zmutoval. Jenže evropští páni nehodlají americkému druhu dát šanci pro (ne)život. A tak začíná boj šmejdů proti ještě větším šmejdům. Což je detail, který je na komiksu nejfantastičtější – hlavními hrdiny jsou postavy, které jsou v důsledku ještě horší než monstra, proti kterým bojují.
Tahle sága začíná v pravdě hodně ze široka, ale o to víc navnadí svou surovostí a brutálností, což dynamická kresba Rafaela Albuquerquea jen podtrhuje. Je znát, že autoři plánují osudy hrdinů hodně zamotat, a tak nezbývá než se těšit, kam nás další díly zavedou.
Díky Monaghanově svéráznému přístupu k životu a jinejm průserům (pár pivek, bouchačka plná neklidných nábojnic a pokec s kámošema v hospodě vyřeší prakticky všechno) si mě jeho příhody rychle získaly. Druhé album začíná přesně tam, kde skončilo to předchozí, takže vás čeká další nadupaná jízda plná zběsilé střelby, bizarních postav, černého humoru a dialogů, které jako by napsal Quentin Tarantino ve své nejlepší formě. Spokojenost po všech stránkách.
Oproti prvnímu dílu je zápletka ještě naivnější a natahovaná na maximum. Některé odbočky jsou už zcela zbytečné, jiné zase jen opakují předvídatelné sekvence. Obzvláště komicky pak působí závěr s veřejným očerněním našich hrdinů.
Ovšem dlužno říci, že se jedná o komiks pro děti, takže nad množstvím logických lapsů člověk prostě musí přivřít oči. Se slavnějším Tintinem to sice moc srovnávat nejde, ale dobře známé kouzlo Hergého tvorby tu je a to se počítá. Navíc autorovo nadšení pro příběh a láska k dobrodružství strhne čtenáře, ať už se brání sebevíc. Z tohoto hlediska funguje dokončení dvoudílného příběhu bezvadně.
Antonín a Jiří Tesařovi předkládají skutečnou paletu zajímavých a vesele zpracovaných nápadů. Výtvarně to sice Gymnázium příšer nijak extra nevyhrálo, ale v rámci amatérské produkce to pořád je ještě nadstandard.
Série příběhů pobaví především pointami, na kterých si tvůrci dávají záležet. Málokdy jsou předvídatelní a prakticky nikdy se neopakují. Vyznění povídek pak nebývají nijak zbytečně hlubokomyslná, spíše naopak a při mnoha příležitostech vynikne nadsázka (Polibky) i sebeironie (Tomáš). Sem tam autoři uhodí hřebíček na hlavičku (Šikana), jindy zase okouzlí svébytnou imaginací (Vejška).
Úplně dokonalé to není, ale v rámci tuzemské ochotnické tvorby mají oba autoři vykročeno rozhodně správným směrem.
Hellblazer je opět stylový. Návštěva největší díry Spojených států, městečka Whyllisz, se Johnovi vymstí po všech stránkách – a to i přesto, že je to on, kdo kope za tu dobrou stranu. Skvělá kresba, bezvadné hlášky, geniální prolog. Jen magie si moc neužijete, ale to je možná spíše k dobru, než na škodu. Velkým plusem je syrová atmosféra beznaděje a krutosti, jakou postavě dal Brian Azzarello. Ti dva se hledali, až se našli.
Jenže... jenže čeho je moc, toho je občas trochu příliš. Stále se nemůžu zbavit dojmu, že scénárista od začátku hraje na čtenáře a Constantina boudu, což je v pořádku, kdybych na konci příběhu nezjistil, že ta bouda stojí na želatinových základech. Pointa výborná, ale cesta k ní je zbytečně na efekt vyhrocená. Navíc při zpětném pohledu zjistíte, že množství zásadně se tvářících scén jsou jen vějičky, které mají záměrně svést pozornost na nepodstatné. Takové tlučení klackem v lese, jež má vyděsit předtím, než se objeví listonoš s obálkou se zeleným pruhem.
Divoký západ dle pánů Goscinnyho a Morrise je prostě neodolatelný. Humor, který osloví jak děti, tak dospělé, je plným právem nesmrtelný. Tohle jsou přesně ty komiksy, které budou mít i za sto let své osobité kouzlo. Jen škoda, že jsou ty sešity tak krátké...
Totálně Anderssonovsky ujeté. Není to úplně špatné, ale zdaleka ne lepší, než třeba Pixy nebo Kontejner. Na jednu stranu jsem se musel smát autorské verzi války v Bosně, na straně druhé z osobitého spojení reality se surrealismem běhal chvílemi mráz po zádech. Některým hrůzám prostě nelze čelit s jasnou hlavou a střízlivým rozumem.
I když dějová linie neohromí skrytými významy a neobyčejným poselstvím, je tu několik skutečně výborných nápadů a opravdu skvělých gagů. Ale jinak patří komiks především k těm, které si spíše vychutnají intelektuálové pohrdající běžnou komerční tvorbou. Průměrný čtenář jako já se u Bosenského plackopsa sem tam zasměje a následně na něj úplně zapomene.
Důvod, proč mě Princ z Persie nedostal do kolen, je moje antipatie k asijskému způsobu vyprávění. Neříkám, že nejsou machři na příběhy, ale ta jejich osudová tragika mi leze krkem. Což se podepsalo i na tomto komiksu, který je na východní kultuře přímo založen. Dvě dějové linie, které se nepřímo ovlivňují, rozehrávají komplikovanou historii boje proti bezpráví a tyranii. Jenže místo komplexního příběhu, jsem dostal jakýsi prequel k dobrodružstvím dalším. A i když A. B. Sina přijde s velmi vtipným vypořádáním se s proroctvím, skončil své vyprávění přesně v bodě, kdy mě začalo zajímat nejvíc. Vše ostatní jelo ve vyjetých kolejích a nijak nedojalo. Co naopak potěšilo, byla kresba. Krásná, barevná, čistá a občas i příjemně nápaditá ohledně úhlu pohledu, či koncepce stránky.
Velkým zklamáním byl však doslov, ve kterém Jordan Mechner hovoří o vzniku hry. Informační hodnota nulová a povídání o tom, jak mu bylo osudem určeno vytvořit právě tuto hru, na to už jsem moc velkej cynik.
Úžasně cynická a krvavá jízda světem Marvelu. Jistě, v důsledku je příběh poslepovanou parádou z různých filmů jako Šílený Max, Hory mají oči a podobně, jenže autorům to funguje, tak proč ne? Samotná atmosféra světa, ve kterém superpadouši spojili síly a hrdinové padli až na samotné dno, je ve své jednoduchosti bravurní, naznačené detaily pak skvěle dokreslují celek, který se člověku automaticky utváří v hlavě. Mark Millar je jako vždy zábavný a nekompromisní, což skvěle doplňuje detailní a brutální kresba Stevea McNivena. A dějová linka? Je prostinká a nijak originální, ale k postavě Wolverina se hodí právě tak akorát. Maso a krev, nic víc, nic míň.
Pro mě jednoznačně jedna z nejzábavnějších komiksových road movie, co se mi kdy dostala do rukou.
Kouzlo komiksu DMZ spočívá ve dvou bodech - v autenticitě a dramatičnosti. Válečný konflikt uprostřed New Yorku v nové občanské válce nepůsobí zdaleka tak absurdně, jak zní. To, že máme jednadvacáté století, ještě neznamená, že bychom se nemohli zabíjet kvůli náboženství či politice. Devízou celé série je pak především to, že se autoři nesnaží dělat z jedněch ty správné a z druhých ty šmejdy. Nemoralizují, nepolitikaří. V jednu chvíli fandíte téhle straně, v druhé se vám z ní chce zvracet. Sympatie k hrdinům je podobná jako závislost na kofeinu - je sice hořký a nechutný, ale přesto jej milujeme. Scenáristovi Brianu Woodovi se bezesporu podařil husarský kousek, jenž se zaryje do duše stejně jako rozžhavený bajonet a propracovaná kresba Riccarda Burchielliho celkový dojem jen umocňuje.
Nu, ani třetí DMZ nezklamalo. Ponurý a depresivní příběh je opět naprosto nezapomenutelná záležitost. Nikdo zde není kladný, nikdo není záporný - jsou jen oběti a lidé, kteří chtějí na válce vydělat.
Joss Whedon jednoduše a doslova válí. X-Meni jsou v jeho rukou postavy veskrze lidské, tak jak to jen od superhrdinů můžete chtít. Zároveň však není ubráno na akčnosti zápletky, vtipných hláškách, osudových rozhodnutích a emocích toho nejčistšího charakteru. Prostě boží.
Jediná škoda je, že jde o střípek z univerza, které jako obyčejný smrtelník mluvící pouze mateřštinou nikdy neodhalím v plné nádheře. Tím pádem jsou pro mě narážky na věci minulé či hrozby do budoucna jen házení perel sviním. Nedokážu je ocenit, jsem schopen chápat jen to, co se mi odehrává aktuálně před očima. Naštěstí nakladatel čtenáři v kratičkém prologu vysvětlí ty nejzákladnější události, týkající se X-Menů a především děje, který bude vzápětí následovat. A protože Joss Whedon pracuje takříkajíc s čistým štítem (tedy staví X-Meny znovu na nohy), je zápletka všehovšudy konzistentní.
PS: Zase jednou se mi potvrdilo, že Wolverine je jednoznačně nejlepší superhrdina. Hned po Batmanovi, samozřejmě.
Death Note / Zápisník smrti přináší velmi nápaditou a neokoukanou zápletku, která se i přes zbytečnou schematičnost neustále vyvíjí a komplikuje. Nudící se student získá Zápisník smrti, který mu umožňuje ukončit život jakékoliv osoby, jejíž tvář a jméno pozná. A protože jde o studenta špičkového, nenapadne ho nic jiného, než zabít všechny zločince a spasit svět. Což je na jednu stranu celkem fajn, až na to slovíčko „zabít“.
A právě v tomhle podle mě tkví primitivní genialita celé série - jako čtenář se neustále rozhodujete, zda fandit postavě, která vědomě vraždí (i když je doprovázena fajn démonem), nebo tajemnému vyšetřovateli, který je jí na stopě. Oba jsou sympatičtí, oba mají své mouchy, a hlavně - oba mají pravdu.
Aneb kdyby to bylo moc jednoduché, nebylo by to japonské.
Po dramatickém konci Města kamene, jsem čekal děsuplnou katarzi, ke které kupodivu vlastně ani moc nedojde. Přestože se na Berlín snese další krize ve formě krachu na newyorské burze, nějak jsem neměl pocit, že by se to hlavních postav výrazně dotklo. Kdo byl chudý, chudý zůstal, kdo hýřil na večírcích, hýřil na nich dál. Děj tak potratil výraznější spád a i když se osudy hrdinů začnou splétat dohromady, jejich vyústění končí poměrně suše. Nijak to nezachrání ani pár nových figur, pro příběh v důsledku lehce zbytečných.
Oproti první dílu tak Jason Lutes okouzlil spíše kresbou zachycující dobový Berlín, než dojemnou zápletkou. I když opět zaujme příběhy obyčejných lidí, zabruslil tentokrát mezi společnost pro mě naprosto cizí. V čem je však jeho dílo bezesporu výjimečné, je autentické vykreslení rozmachu nacismu, který strhl Německo do hlubin pekelných. Nechává události zapadnout do kontextu a dává čtenáři možnost pochopit, jak mohlo k dalšímu vývoji historie vůbec dojít.
Frank Miller představuje fanouškům ikonu, která zestárla, podobně jako svět kolem ní. Jenže to zběsilé zvíře uvnitř Bruce Wayna se s podobným osudem nechce smířit. Zuřivá odhodlanost chránit nevinné donutí Batmana vrátit se na scénu, a to s veškerou parádou...
To, co dělá komiks Franka Millera specifickým, je totální absence hledání kompromisu. Charakteristika zločinu je jednoznačná a hrdina o tom nehodlá diskutovat. Jenže na rozdíl od myšlenkově podobného Punishera, Batman si stále zachovává úctu k životu. Odmítá ze svých zásad ustoupit a začít bezhlavě zabíjet, i když by si to mnohokrát přál. Autor tak v postavě spojuje cit pro morální spravedlnost a jednoduché chlapské ego. Postavit se nepříteli čelem, nepodléhat autoritám, jít si za svým a nikdy, nikdy nezabíjet.
Přes hodně svébytnou kresbu mě Návrat Temného rytíře rychle vtáhl do svých osidel a zanechal i po třetím čtení pouze kladné dojmy. Extrémně přímočaré, úžasně atmosférické a přitom s nečekaně inteligentním podtextem.
I když je Hergého fantazie bravurní, nějak mi víc vyhovuje dospělejší Tintin, než vyloženě dětská Jo a Zefka. Závěť pana Pumpa je klasickým dobrodružným příběhem pro děti, které zde mají ústřední i vůdčí role. V tomto smyslu plní komiks účel na jedničku, nevadí-li vám příliš, když je inteligence dospělých postav záměrně potlačována. Problém jsem měl ale se zápletkou, která je až příliš cyklická. Série postupně přerušovaných sabotáží drží děj záměrně na místě, a když se nakonec hne kupředu, vývoj nijak zásadně nepřekvapí. Naštěstí autorův osobitý humor na věk nehledí, takže jsem se dokázal bavit i tak, například začátek s věčně pospíchajícím milionářem je geniální. Prostě Hergé, toho nelze nemilovat.
Joe Hill si mě získal již perfektními romány Černá krabice a Rohy. Bylo tedy jasné, že komiks v jeho režii prostě musím mít. A zklamání nepřišlo. Kvalitní příběh, který doplňuje dokonalá kresba má vše, co od hororu člověk může chtít - sadistického psychopata, monstrózní Zlo a nevinné hrdiny zkoušené osudem. To vše podbarveno druhotnou dějovou linií, která slibuje zajímavý vývoj do budoucna. Jen doufejme, že se všech dílů jednou dočkáme.
Pro Warrena Ellise mám jednoduše slabost a Transmetropolitan patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil. I když je třetí díl o trochu slabší, než ty předchozí, pořád je to neskutečně cynická, depresivní a nahláškovaná jízda, zábavně parafrázující stav naší společnosti.
Problém je, že Spider Jerusalem tentokrát poměrně dlouho stagnuje na místě - zápletka je rozdělena do šesti dílů a přestože má hloubku, její hlavní síla je pouze v posledních dvou sešitech. Rozmáchlý politický boj je trochu nepřehledný a drobně jsem se ztrácel v machinacích jednotlivých kandidátů. I když je jasná základní myšlenka, detaily jako co, kdo, jak a proč dávaly převodům v hlavě pořádně zabrat. Pravdou je, že šmrnc téhle série byl zpočátku v kratších a o to údernějších příbězích, tak doufám, že se autor ještě zcela nevyčerpal.
Komiksy, pod jejichž scénáři jsou z převážné většiny podepsáni Kurt Busiek a Timothy Truman, mají přesně ten dobrodružný náboj, jakým mě kdysi oslovily povídky Roberta E. Howarda. To umocňuje jednoduchá a přitom dynamická kresba Caryho Norda, která nejde pro explicitní násilí daleko. Výtvarným protipólem je pak práce Grega Rutha, jež dokonalým způsobem zachycuje drsný charakter hrdinovy rodné Cimmerie.
Tenhle Conan je jednoduše přesně tím, čím pro mě vždycky byl. Žádné velké debaty o hrdosti, cti a morálce, ale stará dobrá hrubá síla. Přitom nechybí kouzlo fantasy eposu, aniž by to však působilo nějak kýčovitě. Příběhy neztrácejí dech ani v tom množství, jaké kniha obsahuje (51 sešitů řady Conan the Cimmerian z let 2003-08). Stavba zápletek je různorodá a motivy se neopakují, takže i při souhrnném čtení jednotlivé epizody nesplývají. Pravdou ovšem je, že jako celek album nefunguje úplně bezchybně. Pár vedlejších linií zůstalo nedořešeno, což v rámci kolosálního souhrnu drobet zamrzí.
Strhující životní příběh obyčejně neobyčejného člověka. Jednoduché, nekomplikované a nijak rozvleklé. Reinhard Kleist nehraje pouze na citlivou strunu koncentračních táborů, protože velkou část vyprávění zabírá i poválečný osud Hercka Hafta a jeho boxerská kariéra. Ta navíc nebyla nijak závratná, což dodává událostem šmrnc realističnosti. Vedle žánrově podobného Mause Arta Spiegelmana sice Boxer plnohodnotně neobstojí, ale zároveň je jeho síla právě v tom, že není nijak dramaticky vyhrocený. Ne že by si hlavní hrdina nezakusil svoje, ovšem není žádnou ikonou spravedlnosti, kterou bych si chtěl nechat vytetovat na prsa. Tam, kde mě Maus rozebral na atomy předkládanými hrůzami, a přitom pozvedl na duchu hrdinovým odhodláním zachovat si lidskou tvář, Boxer naopak zapůsobil svou autentickou civilností. Bonusem je pak faktografický závěr, který celý komiks zasadí přesně do té správné roviny, aby nedal čtenáři jen tak zapomenout, přestože není žádným velkým příběhem dvacátého století.
Je milé překvapení, nakolik se dokáže Garth Ennis držet při zemi a působit civilně. Bitevní pole tak nabízí drsné epizody z 2. světové války působící dojmem autentické výpovědi. Achillovkou je jen lehce jednostranný pohled hrající do karet vítězům.
Po psychologické stránce je rozhodně nejpropracovanější příběh Drahý Billy. Na válečné zločiny je třeba nahlížet s nadhledem, jako na něco, co se již stalo a nejde odestát. Jenže jak tohle chcete vysvětlit obětem?
Povedená je i Noční čarodějnice, kdy autor ve dvou dějových liniích představuje vojáky protilehlých stran. Paradoxně mi však přišly nejsilnější drobné scény mimo hlavní dějovou linii, které zachycují beznadějnou atmosféru celé války.
Jako nejslabší článek celého alba považuji finální Tankisty. Nejde o to, že by nefungovali, spíš mi vadila celková zmatenost, kdy autor přeskakuje z jedné postavy na druhou, a to samé dělá i s válečnými scénami. Velké finále, tedy souboj dvou nepřátelských tanků, pak odbude ve dvou obrázcích.
Neil Gaiman je génius, jde-li o snovost a poetiku. Je překvapivě srozumitelný, dokáže pracovat s širokou škálou emocí, a přitom stále zůstává obyčejně lidský. Jeho nejsilnější stránkou je schopnost vystihnout dojmy, o kterých normálně ani neuvažujeme, dokud na ně on sám nepoukáže.
Na štíru už je však s dějovostí, kdy mě z nějakého neznámého důvodu zpravidla vždy nadchne až při druhém čtení. Možná proto, že už znám všechny souvislosti, nebo vím, jaká hra se bude hrát a víc se soustředím na detaily... jednoduše nevím. Ale v jeho případě se mi to stává pravidelně.
Každopádně komiksová série Smrt je v mnoha ohledech stejně kvalitní jako Sandman, jen jí chybí širší dějový rozsah. I toto album nabízí příjemný a nenáročný příběh s hlubokým podtextem, přesto při srovnáním s prvními Sandmanovkami drobně zaostává.
Jason Lutes věrně zachytil dobu mezi dvěma velkými válkami z pohledu obyčejných lidí, pro které nepřátelský konflikt byl tím posledním, co je zajímalo. Dokonale pronikl do intermezza, ve kterém se o vliv v Berlíně (a tedy v celém Německu) přetahovaly dvě mocensky vyrovnané strany - nacisté a komunisté. Autor nerozehrává žádné srdcervoucí drama, jen rozdá karty různým postavám a následně sleduje, jak si ve hře zvané život povedou. V tomhle vsadil na jistotu, protože díky výběru tématu nemohl šlápnout vedle.
Jenže pravdou je, že jeho vyprávění nepřináší nic nového. Neokouzlí originálními postavami či zápletkou a ani neohromí finální pointou. Je to jednoduše profesionálně odvedená práce. Ale víc jsem v tom bohužel nenašel. V čem komiks naopak vyniká, je detailní realistická kresba, která věrohodným způsobem zachycuje budovy, stroje, dopravu. Je to mnohokrát lepší než listovat starými pohledy nebo sledovat filmy, protože pod rukou Jasona Lutese všechno ožívá a skutečně existuje.
Na tomhle komiksu je znát, jak moc může chybět úvod, aby příběh u čtenáře obstál v plné míře. Jen díky mini předmluvě pochopíte, že albu předcházela série kraťasů vycházejících v časopise Spirou mezi lety 1967 až 1974. Pak se teprve Albert Desprechins a Pierre Seron odhodlali k delšímu vyprávění - tedy k tomuto. Takže komiks není o tom, jak se z Pidilidí stali Pidilidi, ale další dobrodružství hrdinů, o kterých se předpokládá, že je již znáte. Což by pořád bylo v pohodě, kdyby se tu nevyskytovalo množství postav, které se mezi sebou špičkují a narážejí na různé povahové vlastnosti, o kterých však nic nevíte. Většina komiky se tak ztrácí, a vám nezbývá, než popustit uzdu fantazii. Přesto dokážou autoři pobavit, především slovními hříčkami, kterými slavili úspěch už Goscinny s Uderzem. Příběh o velkém stěhování sice nijak neoslní, ale pobaví přesně v té míře, v jaké očekáváte. Nejvýraznějším plusem komiksu pak je, že máte možnost seznámit se s další legendou, u nás dosud neznámou.
Rozdíl v kvalitě druhých dílů je u komiksů často rapidnější než u knih. První album musí zaujmout, takže je často našlapané od sklepa až po půdu. Naneštěstí druhé už jen má posouvat zápletku trochu dál, ale moc s ní nehýbat, protože se musí ještě trochu natáhnout, aby byla šance, že se prodá ještě třetí album, případně čtvrté atd.
Tak nějak mi to přišlo i u Parchantů 2 - sice se jedná o příjemný akční komiks, ovšem se zápletkou se moc nepohne. Spíš je víc otázek položeno, než zodpovězeno. To však neznamená, že bych si tuhle klasickou nesuperhrdinskou týmovku neužil naplno. Je vtipná, nápaditá, akční a plná správně trhlých postav. Což podtrhuje i bezvadně padnoucí kresba.
Je úchvatné, jak dokáže být tento osmačtyřicetistránkový komiks nabitý zvraty a akcí víc, než kdejaký moderní komiksový román. Autorům rozhodně nechybí fantazie, což je ve výsledku asi největší kouzlo Storma - nemluvě o naprosto dokonalé kresbě/malbě. Horší je to s příběhem. Když si odmyslím neznalost předchozích devíti alb, je to především nutnost přijmout fakt, že je zde prakticky všechno možné. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tím autoři často netahali králíky z klobouku, aby nahráli hrdinům absurdně do ruky. Přesto má komiks nepopiratelné kouzlo, které by bylo o to větší, kdybych měl možnost přečíst si i ostatní příběhy. A taky kdybych se k nim dostal o dvacet let dříve. Je otázkou, nakolik Storm dokáže dnes oslovit současné mladé čtenáře, kteří jsou zvyklí na zcela rozdílný styl vyprávění. Nic to však nemění na tom, že je právoplatně legendou. Škoda jen, že další legendou, kterou nebudeme mít možnost v našich luzích a hájích spatřit kompletní.
Přestože je Conan jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů, nemůžu si pomoci, ale v komiksové podobě z let sedmdesátých u mě prostě nefunguje (opak platí pro moderní zpracování z pera Kurta Busieka). Příběhy jsou sice milé, ale jinak klišovité, průhledné a někdy takřka až pohádkové. Divadelní rubačka se spoustou zbytečného textu, který dneska vyznívá lehce naivně a nijak to nezachraňují ani neustálé promenády v kožešinových slipech. Chybí tomu atmosféra Howardových textů a zůstalo jen líbivé pozlátko svalovce se zachmuřeným pohledem. Jako by se autoři snažili zachovat originál a přitom z toho vytesat Shakespeara.
I když jsou tyto komiksy považovány za klasiku Sword & Sorcery, zdaleka nedosahují kvalit děl jako je třeba Thorgal nebo Výprava za ptákem času. Jasně, jde o komiksy služebně mladší, ale to u mě hodnotu starého komiksového Conana nijak nevylepšuje.
Natolik standardní příběh o zatracenosti a tragičnosti upírů, až mi přišel hloupoučký. Šmrnc východní kultury zápletku nijak nevylepšil, snad jen přidal ještě větší grády emo atmosféře. Takže spousta tragických pohledů a průpovídek, ovšem skutek utek a umřel nudou.
Být náctiletý a ujíždět si na rozervaných vampýrech, asi bych plesal blahem. V tomhle období jsem však hltal úplně jinou tématiku (ne zas o moc lepší), a teď už se do toho nějak nedokážu dostat. Ale kdo ví, třeba v osmdesáti chytnu druhý dech a ještě objevím netušené rozměry téhle manga ságy.
Vrátit se nějaký čas do minulosti, nikdo se nepozastaví nad tím, že si cvrnknu do trenek, jen vezmu tenhle komiks do ruky. Vždyť to je přece INDIANA JONES!, dobrodruh a archeolog, který nemá konkurenci. Představuje všechno správné, co si člověk od života představuje - dobrodružství, zapomenuté poklady, exotické země, mystiku, a hlavně sličné ženy.
Dnes, když už jsem (zatraceně!) dospělý, musím přiznat, že tyhle jonesovské komiksy mají svoje mouchy. A někdy i pěkně velké. Scenáristé si často pomáhají mystickými silami, když si potřebují zápletku zjednodušit, děj je občas trochu chaotický a finále všech tří příběhů se paradoxně neobejde bez naprosto neopodstatněného zemětřesení, které často vyřeší všechny problémy. To je bohužel cena, kterou platíme za tu naši superbezva dospělost. V nácti bych všechny tyhle drobnosti smetl ze stolu a užil si každičkou stránku.
Bejt dospělej stojí občas pěkně za prd.
Zpočátku mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl, co jsou postavy zač a v jakém duchu se manga ponese. Drsnost, s jakou Keniči Sonoda k vyprávění přistupuje, mě jednoduše zaskočila. Nedělá mu problém sem tam někoho znásilnit nebo brutálně zabít, což tak úplně nekoresponduje s vysmátými sexy kočičkami v ústředních rolích. Jakmile však přistoupíte na tuhle hru, adrenalinová zábava se rozpoutá na plný pecky.
Problém je, že až na občasné výjimky nepředvedou holky nic moc extra. Jistě, je to zábava a akce na druhou, ale motivy se začnou rychle opakovat. Někdo po nich jde a oni jej rozstřílí. Oceňuji ovšem uzavřenost epizod, v rámci nekonečných manga ság opravdu nezvyk. Celkově jsou navíc povídky krátké, což autorovi zabraňuje věnovat většinu prostoru pouze kung-fu chvatům a upoceným čelům. A i když je většina příběhů našlapaná automobilovými honičkami se spoustou toho střílení, daří se autorovi narvat do jednotlivých kapitol i nějaký smysluplný děj.
Fantaskní příběhy, možná chvílemi zbytečně jednoduché, a sem tam nedotažené do konce, ale okořeněné nahláškovanými hrdiny. Základní motiv je vcelku prostý - člověk, který posloužil Zlu, teď ve službách Dobra ničí vše démonské a nelidské. Tedy klasický superhrdinský motiv. Už to je na české poměry zvláštní, obzvláště když se jedná o neznámého autora, v tomto případě autorku. A toho si cením.
Nápady na povídky samotné nehýří sice žádnou originalitou, jsou však dostatečně svébytné, aby v nich čtenář automaticky neviděl kopii kopie. Odmyslíte-li si tedy podobnost s Mikem Mignolou, kterým se autorka minimálně kresebně nechala hodně ovlivnit, užijete si sympatické, lehce strašidelné historky, které ne vždy končí tak, jak by jeden čekal.
Nemůžu se zbavit dojmu, že v tomhle komiksu se Mark Millar nějak zapomněl utrhnout z řetězu. Místo megalomanských soubojů Ivana s velkým S na prsou, jenž zadupává do země kapitalisticko-imperialistické žrouty, jsem dostal lehce filozofický komiks na téma demokracie vs. komunismus - výhody a zápory. Solidní, ale nic nového pod sluncem, jen zaběhnuté myšlenky a fráze.
Přitom nápad na Rudého Supermana je boží, ovšem nepřijde mi, že by autor zcela využil nabízené možnosti. Příběh je lineární, dlouhý a bez nějakých výrazných zvratů - jasně, objeví se různí soupeři, ale jsou vždy na hlavu poraženi, aniž by měl čtenář pocit, že Supermanovi skutečně něco hrozilo (z tohoto portfolia je pak obzvláště výborný souboj s ruským anarchistou Batmanem). Závěrečná třešnička na dortu, která všechno dostane do trochu jiného světla, je báječná, a jen díky tomu si příběh jako celek u mě nakonec vylepšil renomé. Přesto se pocit absolutního nadšení nedostavil.
Přiznávám, že patřím mezi fanoušky Gartha Ennise. Člověk, který má na svědomí Punishera, Hitmana a Preachera, si poklonu rozhodně zaslouží. O to větší zklamání pro mě však jeho Thor byl. Jistě, příběhová linka vcelku funguje, snad jen že masakr v New Yorku zdaleka nepůsobí tak opravdově, jak by jeho krvavost měla evokovat. Problém je prostě v Thorovi. Představte si Mirka Dušína, navlečte ho do trikotu a dejte mu Asterixovu přilbu. Nepřipomíná temnou a hrozivou sílu, ale SuperDušína. Fandil jsem víc zombíkům vikingům než jemu, což ode mě asi bylo dost nečestné a nesportovní.
Při srovnání s řadou Ultimates, kde je Thor naprosto parádní, se holt těžko zvyká na původní verzi jeho osobnosti.
Skutečně excelentní - po sérii lehkých zklamání z posledních alb Alberta Uderza je tohle opět návrat k tomu nejlepšímu, co Asterix kdy nabídl. Výborný příběh, skvělé gagy a nápadité scény. Osobně jsem příliš comebacku nevěřil, ale pánové Ferri a Conrad dokázali bez problémů navázat tam, kde mistři Goscinny a Uderzo skončili. Přitom se čtenáři kýčovitě nepodbízejí ani plánovitě nevnucují. Klobouk dolů a jen tak dál.
Na jednu stranu pro mě byla Divočina překvapením, hlavně po ilustrační stránce - autor si nehraje na podrobnou vykreslenost a přesto jsou jeho postavy plné energie a nepůsobí dojmem amatérismu. Nejsilnější stránkou Mikuláše Podprockého jsou pak zvířata, která jsou zde hybateli děje.
Zápletka samotná je příjemná, rychlá a má několik opravdu originálních momentů. Za trochu nešťastné považuji, jak se autor mermomocí pokusil do příběhu zapojit i lidské hrdiny, kteří paradoxně vůči těm zvířecím příliš nefungují. Ale budiž.
Za nemilé překvapení však rozhodně považuji konec. V průběhu posledních pěti stran se autor snaží čtenáři narychlo zpytlíkovat něco, co v poměru s předchozím skoro dvousetstránkovým příběhem nějak nekoresponduje. A tak jsem zůstal nakonec víc roztrpčen, než nadšen. Bohužel.
Na rozdíl od předchozího u nás vydaného alba Bůh ochraňuj válku, tohle nějak postrádá černý humor, který je pro Gartha Ennise tolik příznačný. Kromě šílené bitevní vřavy v úvodu, kde autor skvěle zachytil děsivou nepřipravenost Američanů na nacistické veterány, se zbytek příběhu odvíjí trochu neslaně nemastně. Otázka hozená do placu, zda chtějí hrdinové válce vůbec zabránit, nebo je pro ně válka životem, je sice zajímavě položena, ale vzápětí zašlapána do země vývojem událostí. A tak se děj skládá z filozofování nad nespravedlností války, které je sice chvályhodné, ale písnička je to stará.
Komiks by se v důsledku dal zařadit do série Bitevní pole a je dost možné, že s ním měl Ennis původně právě tyhle plány. Na Marvelovský vesmír překvapivě (a příjemně) nesuperhrdinský příběh, ve kterém se dozvíme, jak Nick Fury přišel o oko (jedna z možných verzí). Ale to je tak všechno.
První díl Živých mrtvých představuje to nejpodstatnější, co byste měli znát, abyste se v sérii zorientovali. Seznámíte se s hlavním hrdinou Rickem Grimesem, který se po vzoru hry Resident Evil probudí v nemocnici do zcela nového a hrůzného světa. Najednou se musí vypořádat s novou skutečností, že živí se z ničeho nic stali ohroženým druhem.
Scenárista Robert Kirkman už v úvodu přiznává, že tohle bude běh na hodně dlouhou trať. Že si hodlá Rickovu cestu světem oživlých mrtvých řádně užít a dát mu taky pěkně do těla. Nakolik to myslí vážně, dokazuje už v prvním díle. V šíleném světě se ničeho normálního nedočkáte.
Přestože Grant Morrison dokázal, že mistrně zvládá superhrdinské týmovky (New X-Men, JLA), u Batmana se kupodivu motá v různých psychadelických monolozích o odpovědnosti či osudovosti a to na úkor děje. I když zápletka slibuje Netopýrovu smrt, dojde akorát k tomu, že se zas jedna parta padouchů pokusí Batmana dostat pod drn. Naneštěstí na to nejdou příliš originálně a podle toho taky skončí. Batman R.I.P. v mnoha momentech odkazuje na album Batman a syn, takže jestli se chcete trochu orientovat, máte co načítat. A taky je tu obligátní „pokračování příště...“ Což je vůbec nevýhoda - album je určeno pro trh, který se v batmanovském vesmíru orientuje víc než jen matně, protože pro neznalce se komiks stane spíše barevným portfoliem, než že by měl možnost chápat souvislosti a návaznosti. Pro mě tedy hezký zářez ve sbírce, ale jinak bohužel nic víc.
