Protože patřím k těm čtyřem fanouškům Johnsonova Daredevila (což je větší kříž, než by jeden čekal), naprosto jsem si užil i Ďábla strážného. Nejde sice o převratné dílo, ale pro ukrácení nedělní bohoslužby mi to sedlo skvěle. Oceňuji především fakt, že jde o ucelený příběh, kde všechno zaklapne na své místo a žádná nitka nezůstane bez dokončení. Navíc se tu skutečně umírá (tedy jak to jen Marvel dovoluje) a zvraty nejsou krátkodobého ražení, takže člověk má pocit, že je svědkem něčeho skutečně zásadního. Kevin Smith dokáže být velice zábavný, dojímavý i akční, což Joe Quesada svou kresbou skvěle podtrhuje. Autoři zároveň skládají očividnou poklonu Millerově Zmrtvýchvstání, které sice do svého TOP nezařazuji, ale mám rád, když někdo umí uctít klasiku a nemastit si přitom vlastní triko. Výběr padoucha pak skvěle charakterizuje to, co mám rád i na pozdějších Daredevilových dobrodružstvích jiných scenáristů - drží se při zemi a umí využít staré opotřebované kousky k fantastickým výkonům.
Na Kůstkovi je fascinující především to, jakým způsobem dokáže Jeff Smith kombinovat kýčovitou pohádkovost se situační komikou hodnou bratří Marxů. A to ani nezmiňuji občasné přeháňky děsivé atmosféry beze slov, ze kterých běhá mráz po zádech ještě nějakou dobu po dočtení. Celek přitom vůbec nepůsobí jako mišmaš nesourodých motivů, ale naopak tvoří perfektní základy pro velkolepou fantasy ságu se vším dobrým, co k tomu patří. Jednoduše inteligentní a zároveň nekomplikovaný komiks plný dobrodružství i zábavy pro celou rodinu.
Třetí český Kůstek (v originále čtvrtý) do rozvíjejícího se eposu bohužel příliš vysvětlujících odhalení nevnáší, ale události se konečně někam hnou. Brutální útok krysáků na Údolí je v plném proudu, ovšem světácký Podfa Kůstek má jiné starosti. Dosud mírumilovné vztahy v bezpečné osadě totiž vyhrotil do absolutního extrému, takže mu nezbývá než jít a zabít skutečného draka. Vtip je v tom, že právě tenhle drak je to jediné, co stojí mezi krysáky a vesničany…
„Na východě leží Zahrada, tichá a dokonalá, avšak střeží ji seraf s plamenným mečem. Neboť Bůh má sedm tisíc jmen a jedno z nich je Parchant.“
Předností Mike Careyho je, že dokáže věrohodným způsobem spřádat nitky mystiky a reality. Akceleroval vesmír Neila Gaimana do nečekaných obrátek, přitom vše udržel v přijatelných mantinelech, takže nemáte pocit, že by se světy Lucifera a Sandmana příliš rozcházely. Zároveň dokáže velmi nápaditě pracovat s nejrozporuplnějším hrdinou, jakého si jen lze představit. Světlonoš je sice arogantní, prolhaný a krutý chlapík, přesto velice záhy pochopíte, že mezi Nebem a Peklem není zdaleka tím největším šmejdem.
Lucifer ve třetím albu rozehrál hodně nebezpečnou hru a je otázkou, jaká esa v rukávu ještě skrývá, protože všechno poukazuje na to, že míří do pořádných povidel. Je jen otázkou, zdali má autor nějak propracovanou celkovou vizi nebo jen srší jednotlivými epizodami, jež mimoděk vytvářejí bezmála makabrózní mozaiku. Já zatím pevně věřím v to první.
Jon Baird (autor) a Kevin Costner (mentor) pojali svůj projekt poměrně velkopansky, takže díky famózní práci výtvarníka Ricka Rosse tvoří víc jak dvě třetiny románu komiks. To vše s patinou dobrodružných příběhů z počátku minulého století, což ještě podtrhuje stylová grafická úprava. Kde autorům nestačí slova, nastupuje obraz, přičemž stejně to funguje i obráceně, aniž by jedno ochuzovalo druhé. Vizuální provedení tak dotváří přesně tu správnou atmosféru, při které čtenářova duše upadá v absolutní nirvánu. Počet stran najednou přestává být odrazujícím prvkem, naopak při zpětném ohlédnutí je člověku až líto, že rozsah nebyl dvojnásobný.
Naneštěstí množství postav působí trochu zmatek v zápletce, kdy některé motivace nejsou až do konce úplně jasné. Navíc přestože je základní kostra poměrně jednoduchá, nabaluje se na ní až příliš mnoho nedůležitých odboček. Ovšem Pátá dragounská garda je naprosto dokonalá a upřímně doufám, že se k téhle skupině pošahaných zatracenců ještě někdy vrátím.
Další Hitman, další gejzír násilí a hlášek. Nutno říci, že po předešlém depresivním albu Odvážným štěstí přeje, kdy se Tommy Monaghan trochu zdlouhavě utápěl v depresích, se v tomto díle Garth Ennis a John McCrea zase vrátili k nepředvídatelné akční jízdě, která je pro tuhle sérii tolik příznačná. Sice to stále nemůže konkurovat jedničce a dvojce, ale alespoň se Hitman zase dostal do formy. A tak to má být.
S tvorbou zemí vycházejícího slunce mám jednoduše problém v tom, že mi uniká jejich smysl pro poetiku. Přestože mě dokážou rozhodit hororovou atmosférou nebo nadčasovou filozofií, je pravdou, že daleko častěji bezmocně plavu v jejich vnímání světa a lidí vůbec.
Takže jsem trochu počítal, že narazím i s Narutem a u první třetiny tomu tak skutečně bylo. Hodně se tu skáče v ději, v souvislostech a především ve vnitřních pochodech jednotlivých postav. Super Smash Bros hadr. Pak ovšem Naruto nastoupí na výcvik a zápletka se konečně rozjíždí. A je vtipná, akční i nápaditá, přesně jak slibuje celosvětový úspěch série.
V důsledku tedy velmi příjemná manga. Nepřináší žádné hluboké myšlenky, ale dokáže držet linii zábavy dostatečně dlouho na to, abyste po dočtení okamžitě chtěli další díl. Dějově je nastavena podobně jako můj v dětství oblíbený seriál Opičí král, kde kromě epizodních zápletek se dějem stále táhne ještě ta ústřední, která se možná časem vyřeší, ale zas tak moc o ni vlastně nejde.
Děj závěrečného alba šlape daleko svižněji, než poslední dvě, ale z příběhu dost čpí, že Garth Ennis už jednoduše nevěděl kudy kam, a tak se rozhodl všechno uzavřít. Což by mi tolik nevadilo, kdyby konce jednotlivých linií přicházely v průběhu předchozích osmi alb, a ne najednou, teď a tady, čistě jen z důvodu, že proto. Navíc náboženský podtext je zcela upozaděn a prim hraje síla přátelství a lásky, jak jinak než s notnou dávkou poetického cynismu. Takže omáčka o Bohu, andělech, Genesis - bez toho všeho by se série nakonec vlastně i obešla. Člověka to trochu nutí zapřemýšlet, jestli autoři od začátku tušili, kam chtějí všechno směřovat, anebo počáteční nápaditost prostě jen uvadla s přibývajícími díly.
Přesto je pro mě Alamo solidním zakončením. Nejvíc oceňuji finále, které přichází na posledních stranách, v nichž se události dozvídáme flashbackovým postupem. Sice se to lehce tluče s předešlým megalomanstvím, ale možná je to dobře. Celé poselství tak vyzní daleko lépe a syrověji.
Příjemně střelený komiks pro mládež s dobrým nápadem, jen bohužel ne zcela využitým. Jak zápletka vtipně začne, odvíjí se zbytek příběhu v nudně předvídatelných variacích na téma „nový žák na škole a co teď s tím“. Mark Fearing se raději nepouští do žádných větších akcí, takže tu sice máme hromadu mimozemšťanů a matičku Zemi v ohrožení, ale že by z toho byl bůhvíjak velký bengál, to se říct nedá. Díky tomu začne brzy selhávat i dobře míněný humor, protože sklouzává k zaběhnutým klišé. Až to trochu zamrzí, protože potenciálu bylo na rozdávání.
Sympatická kresba a poměrně rychlý spád však zaručují, že než člověk začne skutečně usínat, už se blíží k cílové rovince a zjistí, že to vlastně nebylo zas tak špatné. Jen to mohlo být lepší. V důsledku milé čtení, o tom žádná, mou chybou pouze bylo, že jsem čekal mnohem víc.
V rámci doby vzniku, české komediální tradice a v neposlední řadě i bezkonkurenční kresby, jednoduše naprostá pecka. Miloš Macourek popouští uzdu své lásce k parodii a Kája Saudek - co se týče hrátek s kresbou a panely - řádí jako utržený ze řetězu. Jasně, scénář je v mnohém zbytečně přemrštěn a sem tam nějaká ta nitka zůstane nedotažena, ale výtvarná stránka je natolik famózní, že hraničí s genialitou, a tudíž těch pár hluchých míst člověk příběhu i odpustí. Svižné dílko v sobě spojuje to nejlepší z tvorby obou mistrů, kdy ještě byli plni elánu a nadšení, což se do samotného komiksu přeneslo se vším všudy.
Krásná ukázka toho, jak má vypadat „braková literatura“, a taky důvod, proč ji tolik milujeme. Na to, že titul pochází z roku 1969, je prostě obdivuhodný, a je jen škoda, že na dlouhá léta zapadl kvůli politickým kriplhrátkám a ke čtenářům se tak poprvé dostal až po revoluci. Přitom do dneška by se konkurence hledala jen těžko. Pročež nemohu hodnotit jinak než plným počtem.
Nejsem znalcem herní předlohy, takže můj názor na celou věc je zákonitě ovlivněný nedostatkem dat. Dost možná právě kvůli tomu mi na celém komiksu nakonec přišli nejzábavnější zombíci v pozadí, především pak sportovci a disco fanoušci. Jenže tenhle motiv se opakuje a opakuje, až nakonec přestane být vtipný. Samotná dějová linka pak trpí především tím, že není úplně jasné, na koho je cílená. Téma nabízí krvavou řežbu, zpracování pak obdobu Kačera Donalda. Průběh zápletky jsem si následně musel častokrát domýšlet, především základní co, kdo a proč. Zombíci byli ještě v pohodě, prostě chtějí mozky, což je vcelku rozumný požadavek, ale zmutované rostliny, které jako jediné tvoří plnohodnotnou obranu proti olezlým nemrtvým, to už jsem nějak nepobral.
Zábavu jsem si tak užil jen napůl - fórky se rychle omrzely a děj byl příliš hurá na to, aby měl hlavu a patu. Jako by autorům na obsahu ani moc nezáleželo, hlavně když tam budou plants & zombies, a všichni, kdo „vědí“, by už měli být spokojení.
Krvavá jízda s týmem, ve kterém je úmrtnost přímo úměrná s počtem sešitů na jedno album. Doslova to tu lítá hlava nehlava a nebezpečí nehrozí zdaleka jen z řad zmutovaného vesmírného šmejdu. Ono když máte partičku borců sestavenou z nejnebezpečnějších zločinců na světě, těžko se u nich příčetnost udržuje v rozumných mezích. V tomhle ohledu u mě Sebevražedný oddíl bodoval nejvíc, právě pro tu absolutní nevypočitatelnost, se kterou jednotliví hrdinové přistupují k životu a jiným průserům (a King Shark je prostě bůh!)
Nečekal jsem příliš a dost možná kvůli tomu mě tahle řada tak chytla, i když je pravdou, že v rámci rozjezdového alba, je tu víc podivností než v prezidentově novoročním projevu. Adam Glass valí událostí kupředu se zběsilostí vzteklého orangutana a doufá, že základní nesmyslnosti nikdo řešit nebude. Na druhou stranu oceňuji snahu o pointy, jejichž razance má občas sílu jateční pistole. Snad nebude jen zbožným přáním, aby nastavená laťka kvality vydržela i do dalších dílů.
Jako první půlka monstrózní bitky apokalyptických rozměrů u mě dobrý, ne-li přímo parádní. Jednoduché, úderné, děsivé. Nejvíc oceňuji roli mocného Odina, který poprvé za celou svou existenci u Marvelu konečně našel koule a začal se chovat jako správný severský bůh. Snad jen, že zdejší závěrečný bonus s mikropříběhy proměněných padouchů a hrdinů se klidně mohl vypustit, protože je prakticky zbytečný.
Samotná hrozba zatemňující svět smrtelníků je jinak skvěle vymyšlena, především proto, že jsou do její moci vtaženy i kladné postavy a střet je tak najednou daleko osobnější. O to víc, že se autoři nebojí udělat pár mrtvol. A přestože jsem měl zpočátku strach z bordelu v postavách, orientace byla protentokrát bezproblémová. Co naplat, těch sedmaosmdesát předchozích UKK alb udělalo svoje. Jen se bojím finálního zakončení, protože situace, kterou na konci opouštíme, je vskutku nezáviděníhodná a nepřijde mi jako něco, co by šlo za pomoci lepící pásky vyřešit během tří až čtyř sešitů.
Oproti předchozímu albu jsem se bavil přeci jen o dost méně. Zápletka je sledem jednoho dějového klišé za druhým a příběh se záměrně komplikuje v závislosti na chování postav, které zas jednají na základě přání scenáristy. Což by nebyl problém, kdyby to často nebylo v rozporu s jejich na startu definovanými charaktery. A na to, aby vyprávění začal čtenář brát skutečně vážně, jsou kulisy postkatastrofického světa stále ještě moc pozlátkové, přičemž jeho společenská pravidla a zákonitosti jako by byla tvořena za pochodu. Sled událostí tak příliš nepřekvapí, ale zároveň je ještě mnoho věcí nevyřčeno na to, aby se dal soudit celek. Uvidíme, co další díl.
Kresba hezká, příběh zmatený. To je v kostce můj výsledný dojem z Dětské křížové výpravy. Kromě toho, že mi chybělo alespoň namátkové zasvěcení do souvislostí kdo je kdo a proč dělá co dělá, lítal jsem i v epizodní zápletce. Postavy se totiž až moc často rozhodují na základně pro mě naprosto nesmyslných motivací, nehledě na několik rozporuplných dějových zvratů. Vývoj událostí je tak v jedné lince vytržen z kontextu a v druhé zas šitý horkou jehlou. Přitom samotný nápad není zlý, stejně jako základní konstrukce scénáře. Jen ten způsob zpracování zdá se mi poněkud nešťastný.
Anotace srovnává Noci s Desdemonou s Dylan Dogem, což by bylo docela trefné, být v tom trochu víc hororu, stejně jako ironického odlehčení. Takhle jediné, co zůstalo zajímavé, je smyslná hlavní hrdinka, která si ujíždí na všech těch nerdovských věcech, o které normální holka nezavadí ani pohledem. Sen každého fanouška komiksu a fantastiky.
Blacksad je klasa panter. Scenárista Juan Díaz Canales pracuje s osvědčenými motivy americké drsné školy a výtvarník Juanjo Guarnido tomu dodává naprosto úžasný rozměr antropomorfním zpodobněním hereckého ansámblu. Atmosférické vyprávění podkreslují vyhrocené emoce, stejně jako občasná situační komika, čemuž kresba famózně sekunduje anatomicky věrohodným zpracováním a skvělou volbou barev. Povídka Národ ledu tak i přes jednoduchou dějovou linku získává neskutečně silný podtext. A obzvláště vypečené jsou závěrečné dvě minipovídky Plivnout do nebe a Jako pes a kočka, z nichž ta první hraničí až s žánrovou genialitou.
Jediná škoda je, že nejde o ucelený příběh, ale o několik kratších (i když kratších je relativní, čtyři ústřední mají pro Evropu standardních 48 stran). Autorským nešvarem jsou totiž dlouhé rozjezdy a pekelně zamotaná zápletka, takže dvoustránkové vyvrcholení zpravidla nepůsobí úplně konzistentně. Ovšem to je z celkového hlediska pouze drobná vada na jinak úžasném kompletu.
Tvrdit o téhle sérii, že je zvláštní a ujetá, by bylo trochu urážkou obou nevinných slov. Má to však svoje naprosto neodolatelné kouzlo. Ve třetím díle čeká Scotta souboj s dalším ďábelským expřítelem krásné Ramony, do které se bláznivě zamiloval a s jejímiž amanty teď musí bojovat na život a na smrt, aby se jí mohl dvořit. A tak je odstartováno nové kolo šílených zápasů a ještě šílenějších postav. Bionická ruka, veganská policie, podprostorové zavazadlo, souboj basáků, bonusový život - a to zdaleka nevíte všechno...
Dobrodružné námluvy Scotta Pilgrima asi neosloví každého čtenáře, protože jen máloco tu zavání normalitou nebo realitou. Postavy nečekaně létají, mají nadlidskou sílu nebo se rozpadají v prach. Ovšem kromě nevypočitatelného děje jsou to především skvěle zvládnuté emoce lidí v zapadlém koutě Kanady, které se pod tím vším ukrývají a kvůli kterým je komiks Bryana Lee O’Malleyho tak zábavný. Zároveň jde o absolutní povinnost pro všechny fanoušky devadesátých let.
„Garfielde, už přece nemůžeš mít hlad. Musíš trochu shodit. Do snídaně už nic nedostaneš.“
„Opravdu to chceš, Jone? Víš, jak dopadnou podvyživení lidé? Stanou se z nich modelky, Jone. To je to, co chceš?!! Modelku?!“
Osmé album a Jesse, Tulip a Cassidy si to stále z Bohem nevyříkali, což už začíná být docela tristní. Navíc tohle album je vůbec tak trochu bezdějové a nikde žádná monstrózní akce, jako v předchozích dílech. Zápletka se spíše zaměřuje na přátelsko-milenecký trojúhelník hlavních postav, který se už v minulém díle rozpadl, a zde se řeší příčiny.
Garth Ennis je bezesporu vynikající dialogista, který sice hýří vulgarismy, ale přesto dokáže skvěle vystihnout podstatu věci, jenže ústřední osnova se mu začíná měnit v telenovelu, jejíž konec se zdá být krajně nejistý. Nic to však nemění na tom, že Preacher rozhodně dál zůstává mezi mými nejoblíbenějšími komiksovými řadami. Americký jih prostě vládne. Ale pohnout z místa by se autor už konečně mohl.
Pád do osidel scenáristy J. Michaela Straczynskeho je to nejlepší, co mohlo Pavoučího muže potkat a to především kvůli zacílení na obyčejného čtenáře. Jistě, ten punc úplně normálního hrdiny, který má kromě zachraňování světa na starosti ještě vlastní život, už dodal Stan Lee, ale to nic nemění na tom, že Straczynski tenhle motiv dotáhl k dokonalosti. Peter Parker je žijící osoba, která má sny, cíle a přání, jež se příliš neliší od těch našich. A že už musel za tu trochu rodinného štěstí pořádně zaplatit. O humor naštěstí nepřišel.
Tohle album uzavírá další životní etapu. Ezekiel se vrací a odhaluje tajemství, které celou dobu před Spider-Manem skrýval, a dosavadní magické události tak konečně zaklapnou na své místo. To doplňují kratší i delší etudy, z nichž naprosto bezkonkurenčně vede ta první, o krejčím superhrdinů a superpadouchů.
Spider-Man sice není nejsilnější ze všech komiksových borců, ale nejvtipnější a nejosobnější rozhodně ano. Ve Straczynskeho provedení to platí trojnásob.
Kůstek je jednoduše boží. Vtipný, děsivý a v jádru nepopsatelný. Autorovi se daří skloubit humor s hororem, přičemž čtenář nemá pocit, že by lámal cokoliv přes koleno. Vytvořil naprosto svébytný svět, který přes všechnu svou absurdnost funguje naprosto dokonale, nemluvě o hrdinech, z nichž každý je prostě k sežrání.
Jak však první album navnadilo temným vývojem událostí a komickými etudami, v druhém se toho vlastně ani moc nestane. Atmosféra houstne a dozvíme se něco málo z Trnčiny minulosti, jenže to je ve finále asi tak všechno. Tedy kromě další várky tajuplných narážek, hrozeb do budoucnosti či zádumčivých pohledů. Jeff Smith v podstatě jen navnazuje na události příští, ať už formou blížícího se vojska krysáků, nebo Podfovy další nebetyčně hloupé sázky. V tomhle ohledu je skutečný mistr a jsem opravdu zvědav, jestli množství nápaditých motivů dokáže v dalších dílech plnohodnotně zužitkovat.
Bouchačky, katany, démoni a tajná vládní agentura. To jsou atributy, kterým se těžko odolává. Jenže jak už to u japonských komiksů bývá, příliš se neřeší logika věci, díky čemuž pro mě byl docela problém akceptovat pravidla hry. O to víc, že se příliš nevysvětlují. Jak se šestnáctiletá holka stala policejním detektivem, to je asi ta nejmenší věc, co by mi vadila. Amíci holt mají superhrdiny v pláštěnkách a Asiaté zase sexy hrdinky s velkejma bouchačkama. Každému co jeho jest.
I když je ústřední motiv téhle manga série příjemně jednoduchý, autoři z potenciálu nejsou v jednotlivých povídkách schopni vytřískat víc než nepřekvapující pointy. A aby toho nebylo málo, někde se děj soustředí na zbytečné hlouposti, jinde zase nabírá takovou rychlost, že má člověk problém pobrat souvislosti. Takže nakonec jediné co dokážu ocenit, je výtvarná stránka, která je precizní a stylová. Júsuke Kozaki se vyhýbá zaběhnutým klišé (velké plíce s psíma očima), přesto jsou jeho holky živé a zatraceně sexy.
Na jednu stranu se mi komiks líbil pro celkový nápad, na stranu druhou jsem byl zklamán výkonem, který Warren Ellis coby scenárista podal. Ten sice perfektně pracuje s drsnými hláškami a suchým humorem, ale příběhy jako takové pokulhávají v koncepci. Mají vždy výborný začátek odkrývající nějakou tu tajuplnou záhadu, ale dějové vyústění bývá zpravidla neslané nemastné. Jakoby autor s každou jednotlivou zápletkou počítal pro samostatné album a vždy si až v polovině uvědomil, že má jít vlastně o povídku.
Pak tu byl neodbytný dojem, zda mi něco důležitého neuniká. Něco, co je pro americké fanoušky natolik samozřejmé, že to není třeba ani naznačovat. Scénář se občas na něco či někoho odkáže a všichni se předhánějí ve významných pohledech, pročež mi zpravidla nezbylo než dumat, v čempak je asi zakopaný pes. Nic to však nemění na tom, že jsem skutečně zvědav, jaké karty tým Planetary ještě vynese, protože potenciál je obrovský a první album teprve naznačuje, jak moc velké problémy se blíží.
Simpsonovi jsou právem kultem a nemám problém přiznat, že jsem jejich velkým fanouškem (tedy duchem, ne postavou). Proto nemůžu jinak, než Nervy v kýblu bublin hodnotit kladně. O to víc, že nekopírují slepě seriálovou linii, ale přichází s vlastní originální tvorbou.
Jenže s Čarodějnickými speciály jsem měl vždycky problém. Jak si totiž zakládají na ujetosti, příběhy samotné občas postrádají logiku. Ne že bych byl nějaký cimprlich, jen prostě mám rád, když koncept dává alespoň jakýs takýs smysl, než když jde pouze o bláznivou jízdu plnou šílených gagů. Takže jsem si ve výsledku užíval spíš komiku jednotlivých okének, než scénářů jako celku.
No a pak je tu prozaická část. Zde platí to samé co pro komiksy, jen povídky obsahují víc textu. Autoři si užívají volné jízdy a předhánějí se v absurdnostech, ale v důsledku to nejlepší co na textech je, jsou ilustrace. Nemůžu však tvůrcům upřít cit pro kousavý humor, stejně jako úžasnou šíři nápadů. V tomhle ohledu mě Simpsonovi nikdy nezklamali.
I když se, co se týče Marvelu, nepovažuji za úplného analfabeta, nebýt Lennyho odkazu - http://thunderbolts-mountain.blogspot.co.uk/2015/04/souvislosti-k-ukk-oblezeni.html - lítal bych v příběhu jak zmatená lesní včelka. Což je velká škoda, protože zápletka vůbec není špatná. Jenže než aby si jí člověk užíval, naráží na samé nesrozumitelnosti v postavách a vztazích mezi nimi, které nevysvětlí ani krátký úvod a už vůbec ne znalost předchozích osmapadesáti alb řady UKK. Pročež nakladateli palec dolů a možná nějaké to bičování.
Jinak vyvrcholení konfliktu pojal Bendis skutečně velkopansky se spoustou superhrdinů a superpadouchů mlátících se mezi sebou. Ti jsou však v tomhle ohledu trochu na škodu, nechtěně totiž dramatické vyznění shazují svými nablýskanými kostýmy. Ty nejepičtější momenty tak chvílemi připomínají pranici na maškarním. Přesto musím přiznat, že v samotné dějové linii nezklamal scénář ani v nejmenším. Škoda jen láskyplného konce, plného významných pohledů a potřásání rukou.
Pro mě jako komiksového neandrtálce bylo album Za pokladem obrovské překvapení a to především po stránce výtvarné. Jistá linka, svébytný styl a povedené kompozice, to vše staví Františka Rolečeka na post skutečné hvězdy, i když dneska naneštěstí polozapomenuté.
Bohužel ohledně scénářů už takový mistr není. Jistě, je třeba brát na zřetel cílovou skupinu předškoláků, na druhou stranu, kdo platí, má právo soudit. A pravdou je, že tam, kde mě Ondřej Sekora dokáže rozesmát impulsivními kravinkami, tam Roleček jen okouzluje precizní a hravou kresbou.
Nic to však nemění na faktu, že jde o milou knihu, pro děti ve věku 4-6 let ideální. Navíc některým sériím, jako třeba Nemocnice uprostřed lesa nebo Vodník Šplouchal, nelze upřít originální pojetí. V tomhle ohledu musím obdivovat autorův cit pro umění komiksu beze slov a to častokrát v prostoru čtyř až šesti okének. Vše pak završuje výborná redakční práce, která se postarala nejen o představení umělcova portfolia, ale i o zajímavou biografii.
Drobné zklamání, jak po stránce výtvarné, tak po stránce příběhové. I když scénáře dýchají akčními snímky 80. let, nějak jim chybí vtip a říz. Kromě toho, že zde vystupují zmutované ninja želvičky, nejsou autoři schopni přijít s něčím dalším. Trochu to připomíná partu puberťáků, co se naučila kung-fu a teď chtějí srovnat město do latě. Hrdinové se navíc chovají jako ukrutní drsoni a přitom jsme neustále svědky, jak dostávají na budku tady i támhle.
Má to však svoje nepopiratelné kouzlo, především pro ty, kdo vyrůstali s komerčnější seriálovou verzí. Ale jinak standard, který neohromí brutálnějším dějem ani namachrovanými dialogy, přičemž ty jsou chvílemi skutečně hloupoučké, především přejde-li se na filozofování. Pouze jedna povídka je vypointovaná, ovšem natolik očekávatelně, že to snad ani nelze počítat jako plus. Zbytek v kostce o tom, že želvy s někým bojují tak dlouho, až jej nakonec porazí. Ale je to teprve začátek a pevně věřím, že další alba ještě skrývají nejedno překvapení.
Ani nevím, co mi na komiksu vadilo víc, jestli upovídaný děj, zmatečné chování postav nebo celková plytkost. Záchranným kruhem jsou naštěstí Bendisovy pověstné dialogy okořeněné Millarovými hláškami a pak samozřejmě parádní kresba Adama Kuberta. Pravdou ovšem je, že jsem od tohoto uskupení čekal mnohem víc. Jenže tvůrci jakoby se vůbec nezabývali tím, jestli se čtenář chytne nebo ne - tuhle skok, támhle zas přešlapování na místě. Hodně zeširoka se snaží o nějakou hlubší psychologickou sondu do nitra superhrdinů, aby se vzápětí ukázalo, že to pro příběh nemá smysl. Zčistajasna pak celá sestava bojuje jako lety sehraný tým, přičemž ještě ani nedrží pořádně pohromadě. V mnoha ohledech tak vyprávění pouze vyvolává otázky co, kdo, proč a jen na absolutní minimum odpovídá. Osobně jsem docela zvědav, co s dalším vývojem událostí udělá změna na postu scenáristy. Warren Ellis je bedna, ale to jsou ostatně Brian Michael Bendis a Mark Millar taky, a kýžený výsledek to nepřineslo.
„Po týhle dovolený budeme potřebovat dovolenou.“
Jednoduše geniální. Stripy Billa Wattersona hrají všemi barvami dětství, od absolutního nadšení veškeremstvem po trudomyslné pochopení skutečného běhu věcí. Je vtipný, ale ne křečovitě, je chytrý, ale ne přemoudřele. Ovšem jeho největším darem je cit pro vystihnutí neskutečně živé fantasie vypovídající o hravé nevinné duši. Až občas zarazí, že za tím vším stojí dospělák. Postřehy navíc vycházejí ze skutečného života, a i když se to může zdát často přestřelené, s realitou všedního dne mají společného víc, než by jeden do karikatury řekl. A čím jsem starší a sleduju vývoj vlastních dětí, tím víc zjišťuji, že komiksy s Calvinem a Hobbesem v důsledku obsahují vše, co skutečně potřebuji znát k životu.
Jako rozjezd příjemné, i když mi otevřený konec hnul žlučí, ale to čistě jen proto, že nemám rád storky utnuté v tom nejzajímavějším. Ale minimálně to dá člověku na srozuměnou, co čekat do příště a že tenhle cyklus nebude sérií uzavřených epizod.
Scénář jinak postaven v duchu špionážních záměn, kdy se prohazují role hrdinů i padouchů a nikdo netuší, co komu nadělí další otočení stránky. Přesto se Danielu Pecqueurovi nepodařilo vykročit ze stínu slavnějších příběhů, takže kromě několika nápadů ohledně kulis postkatastrofické budoucnosti, do vyprávění příliš inovací nepřinesl. Na druhou stranu, to s čím pracuje, funguje, a to je to co na mě platí. Kresba Nicolase Malfina i přes jistou kýčovitost bezvadná, jen mě lehce iritovaly nulové rozdíly mezi bohatými a chudými. Ty mají být totiž dle textu propastné, přitom vypadají obě skupiny podobně, snad jen, že se jedna na rozdíl od druhé lépe obléká. Víc špíny by spodině jedině prospělo, takhle to působí jak z pohádky od Walta Disneyho.
Milé, humoristicky laděné dobrodružství neobyčejného klučiny, který se dostane do konfliktu s mafií. Samozřejmě nic vážného, žádné koňské hlavy, kulky do týla, nebo betonové pohorky. Zato spousta pěstí a následných obloukových letů. Béda Bouchal je totiž takovou roztomilou dětskou obdobou amerického Hulka, jen bez zelené barvy, fialových kalhot a záchvatů zuřivosti.
Pierre Culliford je po výtvarné stránce vždycky zárukou kvality, ale s příběhem u mě tentokrát nezabodoval. Je příliš znát prvoplánový scénář, kdy se dají hrdinovi nějaké ty slabiny, aby se zužitkovaly ve chvíli, kdy je to dějově potřeba, a když se blíží finále, rychle zpět do normálu, aby měl dotyčný vůbec nějaké šance. Střídmá zápletka pak příliš spoléhá na opakující se gagy, kdy velká síla koncentrovaná do úderu pod bradu vítězí nad lží a podlostí. Vlastně nejvíc jsem si užil vedlejší postavičky, často náhodně - ale o to komičtěji - se mihnoucí příběhem. Zábavné po vzoru starých grotesek, ale jinak nic nového pod sluncem.
Důchodce + autonehoda + radioaktivní odpad = Daredevil. Ve dne právník, v noci ďábel strážný. Z toho plyne ponaučení - pomáhejte starým lidem na přechodu, může se vám dostat superschopností!
Jako každá známější komiksová série i Daredevil zažil lepší, horší a zase lepší časy. O nejslavnější vzestup se postaral v letech 1979-83 Frank Miller. Ovšem scénárista Brian Michael Bendis, který se do série od roku 2001 na žádost Marvelu pořádně opřel, více než důstojně převzal štafetu kvality. Životní odyseu Matta Murdocka pojal trochu jako gangsterku, přičemž se víc zaměřil na osobní život hrdiny a jeho vlivu na okolí, stejně jako vlivu okolí na hrdinu samotného. Vycházejí z toho příběhy plné cynismu, špinavosti, brutality, korupce, tvrdé reality a občasného náznaku lidské ušlechtilosti, ve kterých superhrdinové zdaleka nemají tak snadný život, jak by jeden čekal. To vše doplněné svébytnou a podmanivou kresbou Alexe Maleeva. Celek vytváří komiks, který je skutečnou thrillerovou lahůdkou.
Celkově parádní, o to víc, že komiks vychází ze skutečných událostí. Kresba Lucie Lomové má však tu slabinu, že vyprávění nechtíc staví do pozice pestrobarevné veselohry. Přitom její postavy nejsou ani zdaleka černobílé a pro jejich časté změny chování je občas těžké najít si k nim cestu. Problémem je i trochu nejednotný scénář, který postrádá nosnou dějovou linii a vyznívá především jako série humorných etud indián vs. Česko. Zároveň s tím je průběžně rozbíháno množství odboček, z nichž jen málokterá se dočká řádného zakončení. A to včetně základní osnovy, kdy Alberto Vojtěch Frič přiveze indiána Čerwuiše do Evropy, aby našel lék na jeho nemoc. Nejvíc mě pak mrzí zahozený motiv přátelství mezi oběma hrdiny, které se táhne napříč celým příběhem. Nu což, život není literatura.
Faktem je, že autorka jako by nevěděla, jestli psát životopis, psychologické drama nebo kulturně rozdílnou tezi, a nakonec se snaží o vše najednou, aniž by alespoň jedno dovedla do finále. Ale i přesto dobrý.
Parádní záležitost a skutečné překvapení roku 2011. Stripy Ricarda Linierse jsou plné křehké osamělosti v často nekompromisním koloběhu velkoměstského života, což je mi poměrně blízké, když se přitom příliš neradikalizuje. Autor nehraje na strunu stylizované vulgarity nebo intelektuálního humoru, spíš nenuceně rozesměje všechny, kteří jsou ne vždy šťastni z toho, že jsou členy stáda. To ještě podtrhuje osobitá kresba, která svým naivním vyzněním naprosto dokonale koresponduje s poetikou textů. Není to žádná třeskutá legrace ani prvoplánová komika, přičemž často nejvíc rozebere skvěle zachycená absurdita toho, co zoveme civilizací.
Velkou výhodou je, že díky svému zaměření bude Macanudo vždycky aktuální. Rozhodně titul, ke kterému se ještě rád vrátím. Na snové skřítky, potrhlé tučňáky, kocoura Felliniho či holčičku Jindřišku prostě zapomenout nelze. A náladu zvednou vždycky. Rovnou tedy přiznávám, že plný počet v hodnocení je především z nadšeného objevení něčeho nového.
100 nábojů je série bez superhrdinů, bez zachraňování světa před šmejdem z vesmíru a bez intelektuálních nadstaveb, jenž dokáží rozlousknout jen zasvěcení s IQ 200 a výš. Příběhy víceméně obyčejných lidí pohybujících se na hraně zákona (a dost často i daleko za ní) zaujmou především reálností, cyničností a osudovostí, připomínající můj oblíbený seriál The Wire. Tajemný agent Graves rozehrál hru, které zatím stále rozumí jen on sám, ale paseka, kterou za sebou zanechává, je stále větší a větší. Ovšem začíná dávat jakýž takýž smysl. Půjde ještě o hodně a určitě to nebude tak jednoduché, jak se prozatím zdá.
Třetí album obsahuje jeden uzavřený příběh, který je sám o sobě dosti silný, ovšem v pozadí se odehrávají další etudy, které celou sérii velmi zajímavě zamotávají. Opravdu se těším, až si časem přečtu kompletní řadu v jednom kuse pěkně znovu. To bude jedno velké zacvakávání koleček. Tedy jestli se dožiju dovydání.
Po výtvarné stránce super, ovšem bubliny a grafika písma dávají výslednému dojmu fest za ucho. Navíc mi vadila absence dějové linky a to včetně nějaké přidané faktografie. Kdybych o osobě Jana Palacha nevěděl alespoň v základu něco, dost možná by mi dělalo problém se v příběhu vůbec orientovat. V tomhle ohledu mě komiks vůbec dost iritoval, protože je hodně zaujatý a jeho vyznění jednoznačné - kdyby Palach dneska věděl, pro koho se upálil, určitě by brečel. Čímž mi Petr Vyoral nepřímo naznačuje, že jsem mamlas, protože nerevoltuju a jsem jen členem tupého stáda ovcí. Jenže jeho dílo vlastně nefunguje ani jako plnohodnotný pamflet, spíš jen tichý výkřik nad úpadkem morálky. Třítečková obsese pak tuhle jeho soukromou výtku po literární stránce trochu kazí.
Výborným nápadem jsou závěrečné výňatky z chatové diskuze, kdy se různí lidé vyjadřují k Palachově sebeupálení. Jenže vybrat jen ty negativní, které ukazují, jak jsou některé osoby hloupé, mi přijde okatě prvoplánové a navíc zavádějící.
El número uno mezi zabijáky dostává na starost převoz vězně, což se jeví jako prácička pro amatéry. Ale budiž, slíbil, že dotyčného doveze na místo určení živého a tak tedy nemůže nic zabránit tomu, aby svému slovu nedostál. I když se z vězně vyklube jeho učitelka ze čtvrté třídy, jediný přeživší Czarnain, kterého nezahubila Lobova genocida...
Rozjezd dobrý a nápad skvělý - jenže vzápětí autoři zjistí, že s tím málem na sto stran nevystačí a tak začnou na zápletku namotávat další a další motivy. Ty jsou často jen náhlým výstřelkem, který s vlastní dějovou linkou moc společného nemá. Následkem toho je takřka půlka komiksu chaotická a stereotypní. Čemuž svérázná kresba Simona Bisleyho nijak nepřidá. Lobo si jednoduše udělá xy nepřátel a ti jej hodlají sejmout. Tu možnost všichni dostanou samozřejmě až v závěru, kde dojde i na starou dobrou ruční práci a konec zvonec. Velký Vyhřezávač se popasuje s držkouny a život v kosmíru jde dál.
Pro fanoušky povinnost, pro ostatní nic než kýbl bublin.
Jak nemám staré komiksy pro jejich ukecanost příliš v lásce, tohle souborné vydání Spider-Mana mi sedlo jako ulité. Jistě, v některých momentech je to drobet patetické, obzvláště když Peter Parker zase jednou brečí nad svým údělem hrdiny. Ale jinak zábavné a nostalgicky úsměvné. Dokonce se ani nekoná obligátní komentování probíhajícího děje „teď použiju tudlecto, co umí suprové tohleto a udělá to támhletomu ošklivé todlecto“.
Ono je vůbec znát, že Stan Lee k příběhům nepřistupoval s takovou vážností jako třeba k X-Menům, Fantastic Four nebo Avengers. Takže i když jsou ty komiksy naivní a hloupoučké, jsou mile naivní a hloupoučké. Až mi přijde, že si autoři často záměrně utahovali ze sebe, ze superhrdinů i ze čtenářů samotných. V důsledku příjemný návrat do šedesátých let, který k mému překvapení funguje dodnes. Není proč se divit, že se Spider-Man tak dlouho udržel na vrcholu popularity v marvelovské továrně na sny.
Jen ty úžasné americké úsměvy mě ještě nějaký pátek oslepovaly ve snech.
Strohý děj o bezmocnosti, zlobě a odplatě se moc nezabývá korektními postoji, což je stejnou měrou plus i mínus. Záleží, jak moc o problematice teroru chcete přemýšlet. Ovšem jak je zápletka jednoduchá, tak grafické provedení bere dech. Výtvarně nepostrádá Millerova práce originální pojetí a třeba takové zachycení atmosféry zmatku po teroristických útocích je prostě nezapomenutelné.
Na scénáři je však znát, že byl zpočátku koncipován, jako další Batmanovské dobrodružství, a když k němu přestoupíte s tímhle vědomím, spousta věcí zaklapne úplně jiným způsobem. Jenže bez gothamského netopýra se příběh stal obyčejnou řezačkou, která je vizuálně fascinující, ale jinak nic víc. Díky absenci několikaleté historie jednotlivých postav najednou vývoj událostí nefunguje. A to především ve dvou bodech: ve vztahu hlavních milenců a přerodu ústředního hrdiny. Působí to příliš schematicky a ploše na to, aby z toho někomu klesla čelist. Což by se obratem změnilo, kdyby se věci nazývaly pravými jmény.
Nic proti ujeťárnám - mají své kouzlo, ale ve chvíli kdy ani při otočení poslední stránky nechápu souvislosti, se pro mě magie bláznivosti nějak vytrácí. A přestože výtvarně Jiří Grus ve Volemanovi v nápaditosti úhlů pohledů exceluje, nepobral jsem ani náhodou, co se mi skrz svůj scénář snažil sdělit. Navíc sled humorných scén nedrží pohromadě, především proto, že ze zpětného pohledu nemají často valného opodstatnění, přičemž základní dějová linka je jednoduše v nedohlednu. Jako by mi unikl jinde publikovaný úvod, který by mi nastínil co, kdo, kde, kdy a jak. A jestli to autor schválně nechal na čtenářově fantasii, tak bohužel patřím do té hanebně komerční podmnožiny, která pochopitelně nic nepochopila. Rád se orientuji v postavách a prostředí, což se mi v tomhle případě nepoštěstilo ani náhodou. Uvidíme co druhý díl, snad do událostí vnese trochu světla.
Tak nám zabili všechny chlapy světa. Co teď?
Mohlo by se zdát, že oceňovaná série Briana K. Vaughana bude buď čistě feministická záležitost oslavující možnosti a schopnosti žen, nebo naopak machistická propaganda toho, že bez nás mužů je hezčí polovička totálně v koncích. Naštěstí nepojednává ani o jednom.
Postkatastrofická roadmovie o posledním přeživším muži ve světě žen, který nechce nic jiného, než se ze Států dostat do Austrálie za svou snoubenkou. Ovšem každá společnost zasažená katastrofou musí nejdřív projít obdobím chaosu, a když jste jediný, kdo je alespoň jakous takous nadějí na obnovu lidstva, nemáte život zrovna lehký.
Skvělá kresba, bezvadný scénář. Nemám, co dodat. Snad jediná vada na kráse je, že se jedná o otevírací album, kde je tradičně položeno xy otázek, aniž by alespoň jedna byla zodpovězena. Tak snad v dalších dílech.
Příjemné, ale víc to připomíná prolog k dalším dílům, než jednorázový komiks. Samotný příběh se vyhýbá nějakým větším akcím a jde v podstatě na jistotu za pointou, přičemž tomu se podřizují i obsazené role. Nejvíc je to znát na duchovním průvodci hlavního hrdiny, z něhož lezou informace jak z chlupaté deky. Už sem četl hodnotnější souhrn informací na krabici od cornflakesů.
V tomhle ohledu se vůbec mohl Petr Kopl věnovat raději zápletce, než dramatickým pózám. Potom by díry v logice - především co se týče schopností ústřední postavy - nemusely být tak okaté. Jako by si autor otevřeně nechával prostor pro pokračování, protože si ještě nebyl jistý, co, jak a kam bude směřovat. Na druhou stranu oceňuji scenáristickou snahu konfrontovat přímo čtenáře, i když to chvílemi působí lehce dětinsky.
Kresba jinak bezvadná, Kopl jednoduše umí a evidentně se u toho ani moc nezapotí. Jen mi vadí retušované fotografie, používané jako pozadí, což ve mě vyvolává spíš dojem lenosti než uměleckého záměru.
Očekávání jsem měl obrovská, bohužel však nemohu říci, že by byla naplněna, byť třeba jen z poloviny. Jak se zmiňuje historik Stanislav Karlík v doslovu, Alejandro Jodorowsky sice skvěle zachytil atmosféru zvráceností borgiovského rodu, ovšem faktické minulosti příliš věrný nezůstal. A vzhledem k tomu, že i zápletka se drží především přehledu zvěrstev a perverzností, kterých se dopustil ten který člen rodiny, nějak jsem se u toho v důsledku nudil. Informačně nula nula nic, dějově standard, ale nic víc. V tomhle ohledu jsem od proslulého scénáristy čekal něco údernějšího, než příběh s pointou typu: „Když se budete chovat jako svině, je dost možné, že i jako svině skončíte.“
Ovšem výtvarník Milo Manara nezklamal ani v nejmenším, tam můžu vytknout snad jen to, že počet stran není dvojnásobný. K dekadentním orgiím sladké renesance se hodí naprosto fantasticky, a i když je klidně možné, že historii zůstal věrný asi jako právník morálce, pravdou zůstává, že jeho podání je zcela okouzlující.
Veselé dílko, které si netradičním způsobem utahuje z kánonu Marvelovského univerza. Jistě, logika jde stranou v mnoha ohledech, ale na tom tenhle komiks prostě nestojí. Je znát, že si Robert Kirkman užíval možnost oblíbené hrdiny předvést v dosti morbidním světle. A funguje mu to skvěle, třeba ufňukaný Peter Parker je vážně k nakousnutí - doslova. Což podtrhuje kresba Seana Phillipse, která se k této hororové úchylárně geniálně hodí.
Navíc dějová linie je funkční, a přestože se z valné většiny skládá z brzy otřepaného „sežer, nebo budeš sežrán“, je nápaditá i zábavná. Snad jen ke konci už to začne být trochu moc divoké a znalost širších souvislostí je evidentně k pochopení nezbytná. Ovšem, i takoví analfabeti jako já se v téhle tlačenici neztratí, protože co člověku nedojde, stejně nehraje pro zápletku roli.
Je milé vidět, že si celosvětově úspěšné nakladatelství umí udělat legraci ze sebe sama. Jak už nastiňuje Marco M. Lupoi v úvodím slovu, budete možná zvracet, ale zvracet s úsměvem.
Pro Punishera mám holt slabost. Oproti zaběhnutým superhrdinům Frank Castle totiž nedisponuje žádnými superschopnostmi. Jen hrubou silou a nepřeberným palebným arzenálem. A na rozdíl od všech ostatních, on svou spravedlnost uplatňuje bez výjimky smrtí - žádný menší trest za zločin pro něj není přijatelný.
O třetím albu z řady MAX toho vlastně ani není moc co nového říci. Přesto si troufám tvrdit, že prozatím patří k těm nejlepším z celé série. Garth Ennis pro změnu přišel se zápletkou, která má šmrnc, i když jde ve finále stále o to samé - Punisher přijde a všechny vystřílí. Jenže když je pro záchranu šestileté holčičky ochotný rozpoutat třetí světovou, nejeden padouch skutečně znervózní.
Jasně, ve finále nic inovátorského, ale i tak příběh skvěle graduje a sem tam překvapí zvratem. A když na konci ruský generál o Frankovi prohlásí: „Ten chlap není Američan. Je to Rus, jenom se náhodou narodil tam.“, srdce jen zaplesá nad hrdinovou nezlomností. Matička Rus je prostě MAXimální nářez.
Čekal jsem superhrdinskou slátaninu, ale scénáře Granta Morrisona jsou překvapivě srozumitelné, zábavné a lidské. Kdyby se postavy oprostily od svých maškarních kostýmků a nehráli si na uvědomělé spasitele lidstva, bylo by to geniální. Proto musím před autorem smeknout svůj afro příčesek; vzhledem k tomu co dokázal s materiálem, který měl k dispozici. Je komický, ale ne přihlouple parodický, je megalomanský, ale ne přehnaně patetický - prostě tak akorát, od všeho trochu. Slabinou je, že z univerza DC zná obyčejný čtenář jen postavy Supermana a Batmana. Zbytek skvadry (Wonder Woman, Flash, Aquaman a Martian Manhunter) se sice v posledních letech do všeobecného povědomí dostal, ale pouze natolik povšechně, že se ví o jejich existenci a to je všechno. Přesto příběhy fungují i bez znalosti historie a například nové inkarnace Green Lanterna a Green Arrowa jsou vážně skvělé, přičemž potěšilo i kratičké Hitmanovo hostování. Navíc se opět dokazuje, že největší šéf ze všech bude vždycky Batman.
Sto dvaceti osmi stránkový komiks beze slov oslavuje všechny ty, kteří se s odvahou a jistou dávkou sebezapření vrhli vstříc novým zítřkům v zemích neznámých.
Parafráze na evropské přistěhovalce v pustinách amerických je více než zjevná a poetické fantaskní koření dělá ze čtení (lépe řečeno prohlížení) skutečně kouzelný zážitek. Shaun Tan umí naprosto mistrovským způsobem vystihnout stavy osamělosti uprostřed davu či poukázat na nešvary a zvrácenosti totalitních režimů, ovšem v základu je příběh prostinký - máte-li odhodlání a cíl, dobří lidé vám vždy pomohou. Jako by odvrácená strana ani neexistovala. Při srovnání s podobně bezeslovným Thomasem Ottem či Jasonem tak sice dokážu obdivovat nonšalantní poetiku a propracovanou kresbu, ale jinak nic víc. Na to jsem bohužel příliš velký pesimista, díky čemuž mě trochu zklamala autorova tendence vyprávět jen to dobré. To však nic nemění na faktu, že jde o publikaci nádherně melancholickou a chvílemi zcela odzbrojující.
Před koupí toho komiksu byste si měli ujasnit jednu důležitou věc. Víte, kdo je Flash? Jistě - patří do síně slávy nakladatelství DC, je ďábelsky rychlý a má červený kostým s bleskem na hrudi. Ti informovanější možná budou vědět i to, že pod šarlatem se skrývá forenzní pracovník policie Barry Allen. Ale co dál?
Jestli od Znovuzrození čekáte nějaké stručné shrnutí historie tohoto superhrdiny, dočkáte se jen zklamání. Album je významné především proto, že po třiadvaceti letech vrací na scénu legendární postavu DC univerza. Což vzhledem k tomu, že v Čechách s tímto hrdinou vyšla všehovšudy přesně jedna velká nula komiksů, ocení asi málokdo.
Kvalitu pak nezachraňuje ani zápletka, která hodně počítá se čtenářovou znalostí toho, kdo, kde, kdy a proč. A když jsem nevěděl, nebylo tam nic, podle čeho bych se mohl nějak zorientovat. Potom už mi nezbylo, než obdivovat alespoň obrázky, které jsou krásnou ukázkou moderní stylizované detailní kresby, ale ničím víc.
Uznávám, že nejsem úplně správná cílová skupina, přesto mohu jen s uznalou grimasou v obličeji smeknout klobouk. Čekal jsem namachrované popichování plné cool hlášek a dostal vtipně cynický komiks o teenagerech. Maryse Dubucová je ve svých scénářích krutě trefná a zároveň mile zábavná. Přitom to zdaleka není jen o tom, že by si utahovala ze školou povinných a pubertou posedlých. Ač jde o účelovou kritiku povrchnosti, která v určitém věku drsně převažuje nad rozumem (a prošli jsme si tím všichni), autorka se nebere natolik vážně, aby z toho jeden brečel. Spíše naopak, což ještě podtrhuje stylová Delafova karikatura. Skutečně to není žádná intelektuálština, ale taky zdaleka ne přitroublá obdoba American Pie. Navíc oceňuji, že se komické etudy dokola neopakují, i když základní myšlenka zůstává víceméně stejná - krása a pěkné křivky zvítězí nad rozumem a empatií. A když ne, krása a pěkné křivky prohru jednoduše ignorují.
Habíbí je jakousi parafrází příběhů Tisíce a jedné noci - rozhodně ne doslovnou, spíše jde o příběh odvyprávěný podobnou formou. Kombinace východního a západního folklóru vytváří zajímavou propletenici, a je jen věc vkusu, které motivy ve vás zanechají silnější dojem. Je to tragické, krásné, poetické i epické zároveň. Jsou tu situace, které naprosto okouzlí, stejně jako chvíle, kdy se člověk neubrání spánku. Ale pakliže nejste zrovna otrok, pouliční prostitutka, eunuch v harému, či sultánova konkubína, těžko najdete v příběhu místa, ve kterých byste se poznali, jako to bylo v autorově prvotině Pod dekou.
I tak nelze jinak, než smeknout klobouk, protože to, co Craig Thompson v komiksu předvádí, už zdaleka není jen obyčejný obrázkový příběh, ale dílo s poselstvím, jež by mu záviděl kdejaký román. Navíc práce, kterou si s kresbou dal, musela být neskutečná, především pak hrátky s arabským písmem, jež se často skrývá v samotných obrázcích, a které rozpoznáte až na druhý třetí pohled.
Nebudu nikomu nic nalhávat, Garfield je můj vzor. Líný, cynický, sobecký, narcistický, egoistický, sarkastický, bezohledný, nenažraný. Prostě samé ušlechtilé vlastnosti. Jenže když se něčím takovým snažíte zalíbit dětem, jde to dost těžko. O to víc, když se místo na starou dobrou kresbu spolehnete na 3D animaci.
Televizní seriál Garfieldova show není žádný zázrak, ale ještě jsem ho dokázal skousnout. Ovšem komiks vyrobený na základě seriálu, to už je jiná liga. A když říkám vyrobený, myslím tím poslepovaný - v průběhu čtení často narazíte na okénka, které jako by vypadly ze stříhacího pultu, což výsledný efekt jen zhoršuje.
Ani příběhy jednotlivých povídek nejsou nijak úžasné, ale beru v potaz, že v rámci cílové skupiny jsou tak akorát. Jenže já Garfielda nikdy nepovažoval za záležitost pro děti a ta transformace do nové role mi jednoduše nesedla. Přijde mi odbytá, prvoplánová a hloupoučká. Možná bych to viděl jinak, kdyby mi bylo pět let, ale není a už ani nebude.
