Ed Brubaker v životní formě. Temné, depresivní, lidské, realistické. Jednotlivé příběhy se přitom soustředí na zachycení životů obyčejných lidí v Gothamu, kteří se dennodenně musejí vyrovnávat s humbukem, jaký superzločinci a superhrdinové nadělají. A kdo jiný než policejní oddělení vražd by nás podobným chaosem mohl provést zasvěceněji?
Druhé album přináší čtveřici ucelenějších povídek, opět zcela oproštěných od pláštěnkářského patosu a hollywoodského kýče. Člověku až přijde, že si autoři užívají každou vteřinu, kterou mohou své hrdiny svévolně potrápit. Navazují na to nejlepší z tvorby Eda McBaina, kdy vyprávění nestojí na překombinované zápletce, ale lidských emocích a sympatických postavách. Akce je tu tak paradoxně na obtíž, člověk si nejvíc užívá ty chvíle, kdy se parťáci prostě jen baví mezi sebou. Všechny ty Kriminálky Miami, New York či Las Vegas, ať si pěkně trhnou nohou, Gotham Centralu nesahají ani po kotníky. V kombinaci s klasickým batmanovským kánonem čirá dokonalost.
Tohle je přesně ten typ knihy, u které mám strach prohlásit, že z ní nejsem úplně na větvi, protože v tom případě se pasuji do role intelektuálního analfabeta, který nepozná kvalitu, ani když ho kopne do rozkroku. Takže budu maličko opatrný.
Večírek s Kantem je natolik zvláštní, že jsem pochopil všehovšudy pět stripů. Lépe řečeno pět stripů mě skutečně rozesmálo. Na obranu titulu však musím uvést, že mé znalosti filozofie jsou nula nula nic. Ovšem karikaturní schopnosti Nicolase Mahlera mi tenhle nedostatek hravě vynahradily. Díky tomu se tu našlo i pár favoritů (Platón, Russell, Nietzsche, Cioran, de Beauvoir), ale než že by mě bavilo jejich chování, ocenil jsem spíš ztvárnění. Ale jinak se přiznám, že mi většina fórků zůstala záhadou a opakované stavění pointy na tom, že někdo plácá zdánlivé nesmysly v absurdních situacích, mě rozsekalo jednou a pak už to jen šumělo mozkem. Nedoporučuji proto číst v kuse, ale kouskovat při správných náladách, nejlépe podbarvených sedmi až osmi pivy.
Chytré, znepokojující a hlavně strhující drama, které čtenáři předkládá jednu z nejneuvěřitelnějších konspiračních teorií, jež ovšem působí až mrazivě realisticky. Přestože patřím mezi těch pár informačně Kuřimskou kauzou nepolíbených, neměl jsem vůbec problém se v ději orientovat. Tvůrci totiž všechny zvrácené události berou pouze jako základ vlastního příběhu, prošpikovaného odkazy na skutečné aktéry a jejich možné motivace. Nejde tedy o přímou rekonstrukci případu, ale důmyslnou parafrázi, kombinující v sobě prvky thrilleru s novinářskou reportáží. Což mě přivádí k smekání klobouku, protože takhle dobrý (a srozumitelný) tuzemský komiks jsem už dlouho nečetl. A i když mi statická kresba Marka Pokorného příliš nevyhovovala, musím mu přiznat dílčí kus mistrovství, s jakou přistupuje k panelům a skrze kresbu interpretuje scénář.
Vážně povedený kousek, dokazující, že tu máme autory světové úrovně, kteří se nezaměřují pouze na lokální publikum, ale mají na to oslovit i širokou veřejnost.
Brian Wood tentokrát připravil hrdinům skutečnou polízanici - nutnost nalézt viníka brutálního masakru civilistů, který je od prvního okamžiku naprosto odsouzeníhodný. Jenže brzy se ukáže, že realita umí být řádně nejednoznačná. Postupně tak sledujeme výpovědi jednotlivých protagonistů té či oné strany, abychom nakonec pochopili, že „pravda“ je pouhým pozlátkem pro unavené davy. Přetřít i setřít se dá velmi snadno. Záleží pouze na tom, jaký obrázek chtějí média aktuálně ukázat divákům.
DMZ je bezesporu nejzajímavější a nejoriginálnější komiksová série, co se k nám za posledních deset let dostala. Žánrově zcela mimo pulpové kategorie, naopak velmi chytré čtení, stejně jako syrově nekompromisní. Absence superhrdinské nadsázky přitom hraje do karet všem zapáleným aktivistům nebo konspiračním spekulantům, kteří mají jasný názor na válečnou mašinérii. Ovšem černobílé není nic, a válka už vůbec ne. Což mi na DMZetce imponuje nejvíc. Mistrovská práce a každé další album to jen a jen potvrzuje.
Album samo o sobě možná tak skvělé není, ale v návaznosti na předchozí díly Dítě z hvězd a Ostrov v ledových mořích mě jednoduše dojala osudovost ústřední zápletky. Jasně, možná jsou to trochu zbytečně Hvězdný války, ale co si budeme nalhávat, i ty mají předobraz v řeckých tragédiích. A Jean Van Hamme dávkuje posloupnost událostí s takovou precizností, až má jeden podezření, že si to nevymýšlí za pochodu, ale že měl komplexní dění v hlavě od samého počátku. Grzegorz Rosiński pak dokazuje, že pro Thorgala se vysloveně narodil. Noční výsadek ze vzducholodě by takhle perfektně snad nikdo nakreslit nedokázal.
Takže jo, Thorgal je zpátky a pořád je přesně tak boží, jako ostatně vždycky byl. Tahle série je jednoduše nadčasová po stránce dějové i výtvarné. Ty nápady, jež tvůrci dávají v plénum, nejsou jen výrony autorské imaginace, ale pečlivě promyšlené kousky mozaiky, která nabývá na stále konkrétnějších detailech. Jako celek jeden z nejkrásnějších a taky nejdepresivnějších fantasy komiksů.
Název Ticho před bouří trefně vystihuje charakter sedmého alba. Život ve věznici se konečně ustálil a rozmíšky mezi postavami definitivně vykrystalizovaly v tu či onu podobu. Přežívání v postapokalyptickém světě samozřejmě nadále znesnadňují oživlí mrtví, ovšem předpokládaná odveta z městečka Woodbury má už jen podobu budoucího zla. Jinak se pěstuje, sklízí, disputuje, souloží, rodí i amputuje, to vše pod taktovkou lidských dialogů, ve kterých člověk často pozná sám sebe. Ne vždy mají hrdinové možnost jednat čestně, spravedlivě a morálně, jenže tyhle pojmy vzaly za své společně s pádem civilizace. Kdo chce soudit, ať první hodí zombíkem. Na tohle je Robert Kirkman zkrátka machr, který ví, jak čtenáře zaháčkovat. Což ještě podtrhne závěrečným cliffhangerem, jež vás ovšem donutí obratem otevřít další díl, protože jiná možnost není - Guvernér je zpátky, takže život přeživších musí zákonitě nabrat nový směr. Zda půjde o pátý kruh pekla horoucího nebo už rovnou devátý, uvidíme příště.
Na Mýtech obdivuji hlavně to, že děj nikdy dlouho nepřešlapuje kolem horké kaše. Místo toho, aby Bill Willingham čtenáře neustále napínal, valí události kupředu a každé další album přináší nové zvraty nebo nečekaná odhalení. Stejně tak mi vyhovuje, že epizodní záležitosti dokáže plnohodnotně uzavřít a nechat je být, takže z hlavní dějové linie netrčí stovky nezastřihnutých nití.
Tentokrát je na programu dne odhalení pravé totožnosti Nepřítele a plánování předběžných opatření. Zároveň nás opouští chytrák Jack a naopak nové figury přicházejí, například neodolatelný Mauglí. Autor opět dokazuje, že jeho fantazie je nejen bezbřehá, ale že ji umí i funkčně převést na papír. Hodně se mi přitom líbí, že nezůstává stále u stejného stylu vyprávění a občas dokáže překvapit novým přístupem, nebo úhlem pohledu (viz. Čipera Jack). Snad jediné bych vytknul a to, že Krásný princ i Zvíře zapadli do nových rolí až příliš plynule, jakoby nepostradatelnost Sněhurky a Zlého vlka byla předtím čistě hraná.
Tady se na mém hodnocení hodně podepisuje fakt, že jsem jako kluk tenhle komiks miloval. S odstupem času a v souborném vydání pak mohu s čistým svědomím říct, že můj brakový vkus se od dětství evidentně nezměnil - protože Mr. Sweet je pořád bezvadný. Eskapády jsou to hodně střelené a svým způsobem i opakující, ale cit Bohumila Fencla pro kreslenou grotesku z toho dělá parádní zábavu. Víc než samotný text si přitom člověk užívá karikatury a drobné gagy bokem, případně autorovu výtvarnou vynalézavost při koncepci jednotlivých panelů, nebo rovnou celých stránek.
První čtyři příběhy, které vyšly kdysi v Kometě, jsou dodnes za pět hvězd, nečekáte-li tedy druhého Umberta Eca v obrázcích. Zbylé dva už jsou jen nejistou labutí písní. První má děj nulový a spíš jde o takový vyjuchaný návrat, druhý se může pyšnit strhujícím rozjezdem, ale pekelně zmatené finále pozitivní dojem malinko kazí. Každopádně velká děkovačka nakladatelství Computer Press, že mi tuhle chvilku nostalgie dalo dohromady.
Jason Aaron opět válí, a i když ve čtvrtých Skalpech nedojde k žádným zásadním odhalením v ústřední zápletce (tedy kdo zabil Dashovu matku), děj se s neúprosností mustanga dere hlouběji a hlouběji do bažiny problémů budoucích. Co přinese další díl, vědí evidentně jenom v pekle, každopádně už teď se na něj neskutečně těším.
Jak jsem si u předešlého alba stěžoval, že se nic neděje, tady mi to autor bohatě vynahradil. Sice až v závěru, ale stálo to za to. Zároveň zde pár drobností v jednotlivých vztazích zaklaplo na své místo a hříchy minulosti začínají pomalu valchovat přítomnost. Tohle Aaron jednoduše umí, dělat i z těch největších grázlů figury, jejichž motivaci chápete a navíc jim tak trochu fandíte, přestože jde o křiváky par excellence. V trablech jsme si ovšem všichni rovni. A občas je holt třeba pro naplnění životního snu kráčet přes mrtvoly. Je však otázkou, nakolik má takovéto jednání ještě co společného s původní vizí. On ten Nietzsche s tou propastí nemluvil jen tak do větru.
Maličko jsem si nadhodnotil, ale jde o první díl sympatické série, tak proč jednou taky trochu nepodkouřit. Stjepan Šejić přistupuje k příběhu s lehkostí táborového vypravěče, kdy příliš nezabíhá do podrobností ani nenudí dlouhými úvody. Čtenář se však neztrácí v zákonitostech světa, stejně jako v základních pilířích co, kdy, jak a proč. Nejsilnější stránkou jsou přitom obličejové mimikry, kdy aktéři nemusí nic říkat a vy naprosto přesně víte, co si mezi sebou sdělují. A když už promluví, většinou jde o zábavné špičkování. Death Vigil díky tomu připomíná hororový sitcom založený na svérázných postavách a skutečně děsivých monstrech. Mouchy by se našly, třeba právě v té komediálnosti, kdy se to chvílemi až přehání s rodinou, co je základ státu. Sama Smrtka navíc působí dojmem nevyzrálé puberťačky, což úplně nesedí k její dlouhověkosti. Ne že by ovšem nebyla skvělá. Každopádně bavil jsem se parádně, přičemž nezklamala ani zápletka, přestože pohádkové zakončení si tak úplně nezasloužila.
Uznávám, že tohle asi není komiks úplně pro každého, ale kdo jednou podlehl tvorbě Donalda E. Westlakea (alias Riacharda Starka), toho nemůže Brubakerův kousek nechat chladným. Navíc podmalováno kresbou Darwyna Cookea je to dokonalost sama. Cooke už v Lovcovi prokázal, že má cit pro atmosféru Starkových textů a v případě Catwoman tenhle talent prostě jen uplatnil s jiným scénáristou.
Dlužno podotknout, že příběh je uzavřený a není zbytečně roztahaný, navíc prost jakýchkoliv superhrdinů. Tohle je gangsterka jak má být, jeden podraz za druhým, fatální ženy tuhle i támhle a chlapácké průpovídky, jež by si žádná maminka za rámeček nedala. Perfektně vyvážená linie nekličkuje a končí stejně náhle, jako se znenadání rozjede. Trochu hokej v tom dělají jen vsuvky se Slamem Bradleym, ovšem tady zase potěší využití polozapomenuté postavičky z historicky prvního čísla Detective Comics. Při srovnání s jinými komiksy DCKK je tohle jen taková jednohubka, ale v mém případě naprosto dokonalá jednohubka.
Dokonalé propojení batmanovského kánonu s lovecraftovským mýtem. Zpočátku jsem sice měl problém naskočit do děje, ale jako celek to má naprosto fantastickou atmosféru, nemluvě o několika skutečně hororových momentech. A není to jen kresbou, na které se Mike Mignola kupodivu příliš nepodílel, většinu práce odvedl Troy Nixey, ovšem zcela v Mignolově duchu. Ale k příběhu - takhle nějak si představuji alternativky, kdy se důvěrně známým postavám dávají netradiční role, případně úplně nové úlohy. Tady skvěle funguje například Harvey Dent nebo Poison Ivy. Samotná zápletka je v rámci rozsahu poměrně zhuštěná, takže není moc prostoru na nějakou nudu. Umírá se na potkání a navždycky. Celé to má díky tomu tu správnou patinu zmaru, ze kterého není cesty ven. Až je škoda, že tvůrci dostali na hraní pouhá tři čísla, protože materiálu bylo na mnohem víc.
Doplňkový příběh s démonem Etriganem mi však dal docela zabrat. Doteď vlastně netuším, o čem to bylo, přičemž useknutý konec s tím nemá co dělat.
Dokonalá kombinace Moorova Top 10 a McBainova 87. revíru. Každodenní rutina policejního okrsku je zde okořeněna motivem opláštěnkovaných psychopatů, se kterými se detektivové musejí nějak popasovat. Ed Brubaker a Greg Rucka přitom rafinovaně vrací superpadouchy do jejich původních rolí, ještě než začali mít povšechné tendence vládnout světu a páchat genocidy - tedy do rolí obyčejných zločinců, kteří se díky svým schopnostem považují za něco víc, přestože morálně je tomu právě naopak. Zároveň logicky osvětluje negativní postoj zákona k Batmanovi, jež sice nadále zůstává hrdinou, ale nový úhel pohledu má hodně co do sebe.
V jednotlivých povídkách autoři možná až moc hřeší na žánrová klišé, ale tentokrát to k příběhům zkrátka sedí. Je to právě tak suché, jak čekáte a přesně tak nekompromisní, jak doufáte. Nikdo nemá jistotu, zda přežije zítřek, přičemž nebezpečí nespočívá pouze v boji s asociálními grázly. Život v Gothamu holt není žádné peříčko, což pro tamější detektivy platí čtyřnásob.
Rovnou zkraje se musím omluvit předchozímu dílu, protože až tady mi docvaklo, že tvůrci mají s žabím morem širší plány. Takže když jsem posledně vyčítal uspěchaný konec, od skutečnosti jsem byl tááááááákhle daleko. Tedy ne, že by Smrt s motivem nějak pohnula, ale jede se dál a to poměrně vynalézavě, přičemž budoucnost nevypadá vůbec růžově. Navíc je, kromě úvodní povídky, celé album tvořeno jedním příběhem, což sérii jenom prospívá. O to spíš, že se nehraje podle pravidel Hellboye - tedy monstrum, prohra, magický předmět, výhra. Nehledě na to, že nováček Benjamin Daimio je sympaťák, i když vypadá jako mrtvola (no, on vlastně je). Hezky také krystalizuje homunkulus Roger, jenž začíná být skutečně zábavný (etuda s kalhotami je dokonalá). Zápletka přitom zůstává věrná klasickému hororu a pro jednou mi při čtení dokonce běhal mráz po zádech. Což je pro mě známkou, že se série konečně dostává do formy. Paradoxně tomu ubližují pouze „žabáci“, protože kdo neví, nepochopí důležité souvislosti.
Ano, je to patetické, heroické a americké až na půdu, ale jádro příběhu funguje. A moje duše kluka ze vsi zaplesala, protože komiks má přesně tu nostalgickou patinu skutečného hrdinství, jakým by rád oplýval každý.
Pitomý na celé věci je, že se děj odklání od hlavní linie, ve které byl Steve Rogers zastřelen před budovou federálního soudu. Já z těchto alternativních konců moc nadšený nejsem, o to víc, že neúmyslně podkopávají smrtelnost té které ikony a je přitom úplně jedno, která verze tu byla jako první. Navíc mě mrzí ten Afghánistán, který až příliš okatě koresponduje mesiášský komplex USA.
Každopádně labutí píseň je to dokonalá. David Morrell si svůj největší díl slávy uřízl v 90. letech a podle toho také jeho Cap vypadá. Sympatický ochránce, který neustoupí absolutně před ničím, třebaže jeho samého by to mělo stát život. Škoda jen, že je to v důsledku pouze taková epizodka, na kterou se do několika let úplně zapomene, i když je v mnoha ohledech silnější, než současný kánon série.
Události konečně nabírají konkrétní směr a mnoho dosud nejasných věcí je se slávou osvětleno. Přitom stále obdivuji, jak skvěle se daří Jeffu Smithovi kloubit dohromady hororovou atmosféru s klasickou fantasy a situační komikou, což ještě podtrhuje málem až disneyovská kresba. Je to jako sledovat krvavou odyseu barbara Krtečka. Ale funguje to, jen si na to člověk musí zvyknout.
Čtvrtá kniha předkládá skutečně velkolepé dobrodružství. Ať už jde o zběsilou honičku s krysáky v troskách zapomenutého chrámu, nebo vysvobozování Podfi a Trnky ze zajetí Černé kápě, napětí zkrátka prýští z každé stránky. Vyhrocené drama se trochu odráží na úbytku humoru, ale to je tak nějak přirozené, tady už prostě na legraci není prostor. Snad jen, že všechno to zlo v rámci jedné zapomenuté vesnice na konci světa působí lehce absurdně. Autor se nás sice snaží přesvědčit o fatálnosti celého konfliktu, ovšem druhý Pán prstenů se rozhodně nekoná. Pro děcka ale určitě fajn, možná si i strachem cvrnknou do kalhot.
Můj problém s Hellboyem je, že z klasických polodetektivních příběhů se stala jakási mystická pouť, pracující s různými mytologickými motivy, které směřují k prorokovanému finále, kdy má chlapík s upilovanými rohy stanout v čele armády pekelné. Osmé album tak v mnohém odkazuje na předchozí svazky, což by mi tolik nevadilo, kdybych se nezačal ztrácet v tom, kdo, proč a s kým. Rovněž by už autor mohl pomalu opustit témata baby Jagy, Rasputina a Hékaté, kteří se neustále vracejí, aby je Hellboy zase poslal tam, kam slunce nesvítí.
Nic však nelze upřít báječné hororové atmosféře, která naštěstí z vyprávění nevymizela. Nijak tomu neublížila změna kreslíře, protože Duncan Fegredo poctivě navazuje na štafetu, jíž mu Mike Mignola předal. Osobně se dokonce domnívám, že je v některých ohledech i lepší, ale to už je věc individuálního přístupu. Temnota vábí tak nezklamala, ale ani nenadchla - prostě jen další svazek rozšiřující základní univerzum, tentokrát těsně provázaný s předchozími událostmi.
Pro mě jednoznačně největší komiksové překvapení roku 2017. Já mám prostě slabost pro tyhle příběhy pracující s obehranými motivy, ovšem zasazené do netypických situací. A parta pláštěnkářů, co se zčista jasna objeví na bohem zapomenuté farmě a nemohou z ní odejít, to má naprosto famózní kouzlo. Je to ujeté, ovšem ne jen pro samotnou zápletku, ale pro superhrdiny jako takové. Ti po desetileté izolaci už zkrátka nejsou tak úplně super. Každý z nich má svoje zmařené sny, přičemž den ode dne se v nich veškerá ztrápenost kumuluje a hrozí nepříjemnou eskalací. Autor však nezůstává u jednoduše rozestavěné šachovnice, ale s každou další kapitolou ukazuje, že věci zdaleka nejsou tak přímočaré, jak se zpočátku zdály být.
Jeff Lemire evidentně ví, že komiksové příběhy se superhrdiny ještě stále mají co nabídnout a nemusí přitom jít o další megazlo, dělající si zálusk na srdce všehomíra. Navíc umí zábavně odkázat na staré klasiky, což dodává celému jeho vyprávění neodolatelné fanouškovské kouzlo.
„Mám dubovej kloubouk a ve vousech roj, mý jméno je Rumcajs, a to je můj boj!“
Netuším, nakolik Michal Opitz zná Fanánkovu tvorbu, ale tenhle citát z Mein Kampf im Wald Rzaholetz naprosto dokonale vystihuje podstatu jeho komiksu. Tohle totiž není pohádka pro roztomilá děvčátka, ale rekviem za jednou érou hrdinství, odhodlání a chlapáctví. Když Clint Eastwood točil Nesmiřitelné nebo James Mangold Logana, ve skutečnosti oba chtěli vystřihnout podobný kousek, jako se povedl rodákovi z Hradce Králové. Ten možná neroztáhl své dílko na dvouhodinovou minutáž, ale zase do toho dal všechno a bez zbytečných keců - atmosféru, humor, nostalgii i brutalitu.
Dějově nám druhý díl příliš nepokročí, ale o to důrazněji zasáhne do osudů kultovních postav. Řáholec už není tím bezpečným místečkem, co býval, a masakr, ke kterému v něm dojde, by si za rámeček nedal ani jednatřicetiletý Peter Jackson. Vetřelci holt nejsou žádní amatéři, a když přijde na genocidu savců, umí zodpovědně přiložit ruku k dílu.
Tady opravdu nemám co vytknout, snad jen to rozdělení do dvou alb, protože zápletka plyne bez vydechnutí a tak ta pauza mezi jedničkou a dvojkou je kapánek rozčilující. Příběh přitom volně navazuje na Millerův Rok jedna, takže Batman je stále v počátcích své války se zločinem a ještě pořád je v mnoha ohledech spíš člověk, než superhrdina. Vyprávění se navíc drží v mezích gangsterského románu, přičemž než na epických bitkách si dává záležet na psychologii postav a vlastní kriminální zápletce. Tu ještě zatraktivňuje fakt, že vrahem může být prakticky kdokoliv, včetně Waynových spojenců. Posledním krokem k dokonalosti je pak výtvarné zpracování. Tim Sale pracuje s osvědčenou hrou mezi světlem a stínem, a i když má jeho kresba blízko ke karikatuře, atmosféru scénáře vystihuje naprosto dokonale.
Přestože jsem při druhém čtení už věděl kdo je vrah a co s čím jak souvisí, stejně mě to bavilo se svým všudy, ačkoli závěrečná překombinovanost je poměrně tristní. Ale to už se bavíme o druhém díle.
Děj mi tentokrát přišel maličko předvídatelný, přestože o napětí rozhodně není nouze. Jenže ani tak to nic nemění na tom, že některé zvraty na mě působily až okatě průhledně. Osnova v podstatě pracuje dle scénáře, kdy hrdinové spadli do problémů a teď se z nich zase musejí dostat ven, aby v příštím díle mohli čelit následkům. A právě v tomhle to bylo na můj vkus až příliš prvoplánové, přičemž nejvíc mě asi zklamalo to, že si s dějovými kotrmelci Robert Kirkman pro jednou víc nepohrál.
Co však oceňuji hodně, je proměna Ricka Grimese v totálního sociopata, který neváhá zabít prakticky kohokoliv, jen aby ochránil svou rodinu a blízké. A vůbec mu přitom nezáleží, o jak malicherný důvod jde. Ono faktem je, že v novém světě ztrácí pojem „malicherný“ svůj prapůvodní význam, zabít vás totiž může kdejaká maličkost. Kouzlo Rickova neodvratného sestupu na samé dno lidskosti, odkud nebude mít ke Guvernérovi moc daleko, tak získává příjemný šmrnc. To je ale pouze můj soukromý odhad budoucích trablů.
Lucifer zase jednou nezklamal. Božská komedie volně navazuje na první díl, když se na scénu vracejí Basanos, bytosti z tarotových karet, a zasazují Luciferovi doslova smrtící úder. Boj o nový vesmír přidělený Světlonoši se tak vyhrocuje na maximum a budoucnost není vůbec jistá.
Přestože hlavní dějovou osu tvoří delší příběhy Ráj a Očistec, paradoxně nejsilnější pro mě byly jednorázovky Mene tekel a Vloupačka, které opět dokazují schopnost Mika Careyho mistrně pracovat se záporným hrdinou jako ústřední postavou komiksu. Oproti Gaimanovi je přitom Carey daleko dějovější a zároveň si uchovává neodmyslitelnou snovost i krutost. Krizička nastává pouze v okamžiku, kdy mezi díly dáváte příliš velké časové prodlevy. Tady všechno se vším souvisí a postav je jak na demonstraci, takže rychle se zorientovat může být malinko problém. Autor ani nakladatel se s vámi nepomazlí, že by vám třebas připomněli kdo je kdo, nebo co bylo o album dříve. Tohle chce koncentraci, ale pak to stojí skutečně za to.
Přestože je mi žinantní se neustále opakovat, musím znovu konstatovat, že i páté Mýty jsou skvělé. Ona si chválu tahle série jednoduše zaslouží. To, jakým způsobem Bill Willingham využívá (a zneužívá) pohádkové bytosti, je zkrátka obdivuhodné. Tentokrát je vyprávění poklidnější, více se budují základy pro nadcházející konflikt, přitom je však znát, že nejde o natahované zdržování. Některé věci se zkrátka musí urovnat dřív, než se strhne nová mela. V mnoha ohledech se tak stane spousta věcí, jejichž dohra přijde v dalších dílech, a ačkoli by mi to mohlo vadit, já naopak žasl nad propracovaností jednotlivých dějových linií. Tady se nic neděje beze smyslu, ale zároveň se nejde až za hranu konspirace, takže člověk nemusí za každým mrknutím hned vidět kudlu v zádech. Mimořádně povedený zážitek, už jen pro ty Wolfiho sedmerčata. Zase je to něco jiného a zase je to báječné, přičemž klidnou budoucností si nemůže být jist nikdo. A Mark Buckingham je prostě génius, když přijde na okraje stránek.
Výtvarné zpracování opět famózní, přičemž příběhy jsou tentokrát výrazně ucelenější. A i když se stále může zdát, že jde o bohapusté ujeťárny, tentokrát mi nějak záhadně dávaly smysl. Vrcholem alba je samozřejmě crossover s Hellboyem, který je přesně tak skvělý, jak jsem si představoval, hlavně kvůli špičkování mezi chlápkem s kamennou rukou a výbušným prckem s pleší.
Snad jen, že by si Eric Powell mohl odpustit etudy s kálejícími mentály, ale beru to jako úlitbu tvůrčímu pocitu o vlastní umělecké nezávislosti. Kromě téhle „zábavné“ vložky je ovšem humor příjemně na hraně mezi parodií a hororem. Cit pro karikaturu má autor v sobě, přičemž v krátkých i delších povídkách dokáže odehrát přesně to, co potřebuje a necpat tam nic navíc. Děj se díky tomu netříští a zároveň nevadí stylizační změny ve vyprávění, které se schválně přizpůsobují charakteristice daného příběhu. Takže jednou komedie, jindy rubačka a někdy prostě naprostý úlet. Proto má i španělsky mluvící obří ještěrka něco do sebe.
Tohle album má trochu pomalejší začátek a Hill s Rodriguezem už zcela rezignují na zákonitosti gradace, takže si plně ujíždějí na magických možnostech, které jim kouzelné klíče nabízejí. Přičemž kapitola skládající hold Billu Wattersonovi je zkrátka skvělá. V druhé půlce se ovšem vše zlomí a vyprávění opět nabere ten správný směr. Zápletka se navíc během okamžiku nečekaně vyhrotí a příběh tak končí v hodně zajímavém momentu. Doporučuji proto mít další díl hned po ruce, jinak váš večírek nedopadne právě vesele.
Pravdou je, že autorům maličko zazlívám, jak přicházejí s dalšími a dalšími klíči, přitom ale některé z těch starých zůstávají v zapomnění. Dokonce mám pocit, že už se ani příliš neřeší, kdy a kde byl který nalezen, prostě tu najednou je a už se hraje podle nových pravidel. Podobně mi vadilo časté přeskakování věcí zřejmých, jako třeba kdo s kým aktuálně chodí a jak moc zle se vyostřuje situace v rodině, což ve mně neustále vyvolávalo dojem, že mi jeden dva sešity někde unikly.
Protože se nakladatelství Egmont nečekaně pustilo do dokončení tetralogie Země Qaa, s nadšením jsem se po letech odkládání konečně pustil do prvního dílu. A připomněl si tak, proč je Thorgal můj vůbec nejoblíbenější fantasy komiks.
Pánové Van Hamme a Rosiński to tentokrát rozjeli skutečně ve velkém, přitom je tu stále vše, co na téhle sérii tolik miluji - science fiction dovedně propletená s hrdinskou fantasy, živé postavy s pochopitelnými motivacemi a neotřelá zápletka s patinou severských legend. Autorská imaginace přitom za posledních devět alb nijak nezevšedněla, spíše naopak, takže stále není nouze o ohromující salónní kousky. Třebas bitva vzdušných korábů patří bezesporu právě k nim a je jednoduše naprosto fantastická. Ale to je ostatně celé dobrodružství, jež zabrousilo za velkou louži, přímo do kulis upadající Mayské říše. Tam právě nemají na práci nic lepšího, než vyřezávat srdce vybraným obětem na počest nového boha se zlatou přilbicí. A právě jeho se Thorgal zaváže zničit.
Myslel jsem, že všechno to podstatné o X-Menech jsem už četl. Já hlupák naivní.
Scenárista Dennis Hopeless mi v první půlce vůbec poprvé představil X-Meny jako funkční teenagerské hrdiny se všemi jejich pubertálními strastmi, a ono je to vážně skvělé. Vystihuje nestálost i rozbouřenost mladých a perfektně kombinuje týmové roztržky s akcí, která tu je paradoxně až na druhém místě. Takhle nějak měla vypadat První třída, kdyby se na ni usmálo štěstí.
Druhý příběh byl pak podobným překvapením, už jen proto, že jsem pro jednou přečetl Chrise Claremonta a neusnul u toho nudou. Ba právě naopak. Nekompromisní drama je přímým kontrastem k původnímu duchu komiksu, který se přenesl přes období hyperaktivní fantazie a konečně dospěl. Inteligentní zápletka, chytré dialogy a pochmurné vyznění dělají z téhle jednohubky skutečnou perlu. Přitom syrová deprese je dokonalým protikladem k předchozímu highschoolmusical vyprávění, což je bezvadnou ukázkou toho, kolika způsoby se dá stejná tématika uchopit.
Předchozí díl sice moc děje nepřinesl, nicméně představil novou sestavu pro další masakrovanou se šmejdem z vesmíru. Čtyřka však překvapivě nepřináší slibovanou akci, ale spíš zmatené pobíhání sem a tam, kdy postavy buď hystericky vyžadují spolupráci, nebo nadále pravidla hry záměrně ignorují. Kei Kurono se navíc díky vlastní hlouposti ocitne v zajetí dvou nepříliš inteligentních rváčů a tuto situaci víceméně s pokorou přijme. Takže nuda. A prsatá Kišimoto už se zase nechává zneužívat, s čímž mě Hiroya Oku docela točí, protože hrdinům nedává žádnou páteř a když už ano, povětšinou na to prostě dojedou. Na morální ponaučení dlabu, ale tahle tendence neustále dokazovat, že když se postavíte nepravostem, skončíte s buřtem v análu, mi nepřijde úplně košer. Pak se má člověk divit, že jej ve stavu akutní nouze všichni záměrně přehlížejí.
Zajímavé je alespoň vyřazování nesympatických či zbytečných protagonistů. Přinejmenším v tomhle ohledu album vylepšilo jinak můj nepříliš pozitivní dojem.
Líný nakladatel opět zlehčuje důležitost doslovu, který by čtenáře alespoň okrajově uvedl do paralelních vesmírů DC univerza, nebo alespoň do historie konkrétně tohoto alba. Protože člověk, co si Zemi jedna koupí jako klasického Batmana, bude přinejmenším lehce zmatený. Zároveň nemohu říct, že bych byl ohromen invencí Geoffa Johnse. Důvěrně známá historie je okořeněna drobnými odchylkami, ale to je asi tak vše, co jeho pojetí Temného rytíře nabízí. A tady se taky přiznám, že Alfred jako válečný veterán u mě právě nevyhrál.
Ovšem svoje kouzlo to má, ne že ne. Osnova je rozvržena s profesionalitou dříče, který jde na jistotu a v podstatě jen chce fanouškům udělat radost. Což se mu daří a kus práce na tom má i výtvarník Gary Frank. Ale na Millerův Rok jedna to atmosférou nemá ani náhodou a proměn stylu Millarovy Rudé hvězdy se tady člověk bohužel nedočká. Takže i když kniha funguje samostatně, uvítal bych spíš celou řadu, než jen krátký rozjezd, kde se události a postavy teprve formují.
Zbožná (nebo v tomto případě bezbožná?) přání byla vyslyšena a Mike Mignola rozjíždí s agenty Ú.P.V.O. jeden velký příběh. Naneštěstí jde o úvod k událostem příštím, rozehrávka, která má do děje uvést hlavního padoucha, který se bude nadále řešit v příštích dílech, přestože album Žabí mor má epizodní závěr. A i když jsem si u autora zvykl, že víc mu jde vytváření strašidelného humbuku kolem než jeho samotné řešení, pořád mě tenhle neduh nepřestává mrzet. Akční scény a celková atmosféra jsou super, jenže zápletka trochu nijaká - jednoduché přišli jsme, viděli jsme, zmlátili jsme, okořeněné o moment trablů, kdy to s hrdiny chvilku vypadá opravdu nahnutě. Oceňuji, jak nápaditě se sektáři vypořádali s jednotlivými členy týmu a o to víc mě zklamalo, když byli tak suchopárně poraženi. Navíc mi propojení s klasickou Hellboyovskou řadou přišlo tentokrát krapátko nucené, čistě jen pro potřebu za každou cenu využít starých motivů, ale uznávám, že to, co z toho klíčí, působí vskutku impozantně.
Geniální. Bill Willingham znovu předvádí, jak neskutečnou škálu nápadů dokáže uvést v život a to v širším kontextu událostí. Komukoliv jinému by se svět pohádek v naší realitě rozpadl po prvním albu, ale jemu to neskutečně funguje i u čtvrtého dílu, přičemž celek začíná nabývat epochálních rozměrů.
Přestože je směr vyprávění tentokrát lehce předvídatelný a není tak sevřený jako v předchozím díle, díky finálnímu střetu jdou všechny výhrady stranou. Čím si mě totiž Mýty získaly už od začátku, je fakt, že se s ničím nepářou. Tady si čtenář skutečně nemůže být jist, kdo se dožije konce a už vůbec ne, jestli přežití jednoho neznamená zkázu pro všechny ostatní. Navíc, jak jsou jednotlivé postavy porůznu potrefené, nelze si nezamilovat i toho největšího křiváka.
Pochod dřevěných vojáčků přináší zlom, po kterém už nic nebude jako dřív. Mýtov je válce blíž, než byl kdy dřív, a je otázkou, jestli hrdinové ustojí další zajímavé časy. To by v tom byl čert, aby z toho Willingham nevytěžil maximum.
Přiznám se, že tohle sandmanovské album jsem málem probrečel. Neil Gaiman se tu snaží skrze postavy, které v průběhu několika let pro sérii vytvořil, vyrovnat se se ztrátou, která pro každého znamená něco jiného. Pro jedny představoval Morfeus milence, pro jiné spolehlivého kamaráda, pro někoho otce a pro některé zapřísáhlého nepřítele. A teď je mrtev. Na jeho pohřbu se tak sluší prohodit pár slov o něm samotném, ať už váš vztah k němu byl jakýkoliv. O mrtvých jen v dobrém.
Ale není to všechno pouze o loučení, na scéně se zjevuje i nový Sandman, který nejen že se musí vypořádat se slávou Morfeovou, ale také s přijetím do rodiny Věčných. Tady musím opět vyzdvihnout autorův cit pro vystihnutí skrytých emocí, které si sice uvědomujeme, ale popsat by je dokázal jen málokdo.
Je to krásné, důstojné a nostalgické rozloučení, přesně takové, jaké si tato sága zasloužila. Máte tedy možnost zavzpomínat na všechno pěkné i zlé, co pro vás Morfeus představoval, a dát mu vlastní osobité sbohem.
Brian Azzarello se snaží novou Wonder Woman místo akční genderové řezačky hodit do poeticky sandmanovské roviny, což mu vychází právě tak napůl. Ale v tom dobrém slova smyslu, protože mu funguje jak zurbanizovaná řecká mytologie, tak lákavé bojové sekvence. A já se přiznám, že jsem tomu s druhým albem naprosto propadl. Až bych bez ostychu řekl, že to pro mě začíná být tím nejlepším z celé New 52, opomenu-li Snyderova Batmana a Glassův Sebevražedný oddíl.
Jen bohužel, tam kde v kriminálkách dokáže Azzarello vydupat něco z ničeho pomocí rafinovaných point, tady se pohybuje v trochu očekávaných liniích. Přesto neustále udržuje napětí formou nečekaných zvratů, které průběžně mění poměr na miskách vah mezi hrdiny a padouchy. Jednotlivé postavy jsou pak zábavné i originální, jen jich je pro samotný příběh zbytečně moc. Skoro by se hodilo nějaké základní info o tom, kdo je kdo. Zápletka je ovšem sevřenější a motivace jasnější, takže očekávání dalšího dílu je z mé strany o to neodbytnější.
Jak jsem se v prvním díle trochu ztrácel pro chaotický začátek, tak tady jsem už neměl nejmenší problém zapadnout do příběhu a užít si jej na maximum. Dan Slott předvádí neskutečné pavoučí kousky a přitom tomu všemu stále dokáže ponechat fazónu klasického dobrodružství, přesně v tom duchu komiksů s rošťáckým Spider-Manem, jak je mám rád. Je to akční a zábavné zároveň, v některých momentech pak docela i děsivé (za což ovšem může moje lehká arachnofobie), jindy zas fajn potřeštěné v triviálních nápadech. Jonah Jameson á la pavoučí monstrum, New York plný bezradných naháčů, Mary Jane v roli superhrdinky, soulož se Spider-Manem jako preventivní léčba - všechno funguje na jedničku. Opomenout nemohu ani postavu Flashe alias Venoma, protože jeho souboj s Královnou, prokládaný otcovým dopisem na rozloučenou, patří k vrcholům celého Pavoučího ostrova. Ostatně finále celkově je vyrovnané, nic uspěchaného, ale pěkně vygradované a právě tak mega, jak si zaslouží. Z mé strany maximální spokojenost.
Tak tenhle díl jsem si skutečně užil. Čekal jsem další ponurou schízu uprostřed vězeňských zdí a Robert Kirkman se rozhodl vytáhnout pár napalmových kindervajíček a hodit je do ohně. Další přeživší v nedalekém opevněném městečku? No nezní to jako pohádka? Škoda jen, že tihle samaritáni spíš berou, než dávají.
Nejenom že se ústřední dějová linka zase někam posouvá, ale dochází k zásadním zvratům, jež některé hrdiny ovlivní už navždy. Přitom akce není na úkor psychologie, oboje je hezky vyváženo tak, aby si čtenář pochutnal. A i když je postava Guvernéra možná až přímočaře záporná, má tenhle houmlesácký psychopat charisma, kterému se těžko odolává - té paseky, co nadělá, vše během jednoho jediného alba, to se hned tak nevidí.
Jednoduše nemám výhrad, skutečně skvělý díl, přičemž nutkání otevřít hned další se rovná neléčené závislosti na kokainu. Těch možností, co konec nabízí, je nepočítaně a autor už několikrát dokázal, že umí navzdory očekávaným zvratům stále překvapovat novými nápady.
V hrůzyplné atmosféře trochu slabší, než předchozí Dutozem, naproti tomu zde skvěle funguje civilní stránka práce v Ú.P.V.O. Příběhy jako Takový obyčejný den v úřadu, nebo Něco je pod mojí postelí dokonale ilustrují škálu problémů, se kterými se hrdinové musejí potýkat a zároveň se u toho nezbláznit. Přesto se nemohu zbavit dojmu jisté rozpačitosti, kdy jednotlivé povídky jsou buď příliš přímočaré, nebo se utápějí v poetičnosti. Dokonce se mi dvakrát stalo, že jsem si nebyl zcela jist, zda mi logika zvratů správně zaklapla. A i když chemie mezi postavami funguje na jedničku, na tak krátkém rozsahu, jaké povídky nabízejí, toho příliš rozehrát nejde. Místo v mém srdci si ovšem tohle obludárium sociopatů bezesporu získalo a vůbec nevadí, že hlavní tahoun je fuč. Určitě bych ale uvítal spíš jeden větší příběh, kde každá rovina má svůj smysl a zápletka nějaký konkrétní směr. Což vzhledem k tomu, že ústřední aktéři již byli představeni, byla by škoda nevyužít toho příště pro něco většího.
V rámci Detective Comics prozatím nejlepší kousek. Chce to ovšem mít načtenou Snyderovu Smrt rodiny, protože jinak čtenáři uniknou některé odkazy na události, které právě s tímto albem souvisí. Ovšem pro pochopení základního rozvržení příběhu se člověk obejde i bez toho.
Nejpodstatnější je, že John Layman na rozdíl od Tonyho Daniela dokáže odvyprávět souvislou dějovou linii, aniž by si přitom vypomáhal s paletou nových (čti divných) postav. Nejsilnější je v kraťasích, které umí velmi zručně vypointovat, ovšem neztrácí nit ani při větším rozsahu. A přestože neexceluje v akční rovině, výborně mu jdou psychologické zvraty, založené na starých dobrých emocích. Což ve zločineckém podsvětí znamená, že věřit se nedá ničemu a hlavně nikomu, jak na vlastní kůži pozná především Oswald Cobblepot alias Penguin.
Není to sice bůhvíjaká jízda, ale vše tu funguje tak, jak má a neškobrtá se pro inovativní přístup ke klasice. Takže kdyby v tomto duchu série pokračovala i nadále, vůbec bych se nezlobil.
I když Jean-Yves Ferri scénáristicky stále překonává většinu sólových příběhů Alberta Uderza, pocit nadšení jako u předchozího alba Asterix u Piktů se tentokrát nedostavil. Samotná zápletka není špatná, navíc je ze sympaticky důvěrného prostředí (pro mě) a prošpikována různými narážkami na tu či onu roli v nakladatelské branži. Jen mi přišlo, že to nejlepší zúročili autoři hned v první půlce a ta druhá se už odvíjela tak nějak samospádem. Gagy i slovní přestřelky stále fungovaly, ale gradace příběhu byla nulová, přičemž postava samotného Asterixe začala být lehce ikonická sama pro sebe. Zatímco Obelix je stále ten stejný plnoštíhlý trouba, z jeho chytřejšího kamaráda se stala všestranná figurka, která se jen usmívá. Chyběla mi špetka osobitosti, kterou Asterix dříve vždycky měl - horkokrevný, statečný, tvrdohlavý, dobrácký. Uměl se vztekat a občas se i mýlit, ne být jen hrdinou na plný úvazek. Jinak ovšem paráda a doufám, že se vysoko zdviženou laťku podaří sérii udržet i do budoucna.
Fascinuje mě, s jak moc nesympatickými hrdiny dokáže Hiroya Oku přijít. V podstatě nikdo z nového osazenstva nestojí ani za zlámanou grešli - násilničtí magoři, namyšlená popstar, psychotická fanynka, důchodkyně s uřvaným vnukem - tohle je vážně tým k pohledání. Po prvních dvou albech je však jasné, že čím víc lidí, tím větší masakr, pročež očekávání další polovačky je zřejmé.
Naneštěstí se autor tentokrát zaměřuje víc na sociální zázemí jednotlivých hrdinů a v tomhle ohledu mu fakt jedničku napsat nemohu. Pravděpodobně má důvod neustále naznačovat, že japonská mládež terorizuje všechny kolem a slabší dostávají permanentně po tlamě, protože silnějším nekouří jejich mocné doutníky. Já sice nemám nic proti undergrundové stylizaci, ale tahle prvoplánová černobílost mi už prostě z principu přijde směšná.
No a jak se tak nepřímo polemizuje nad krutostí světa, na samotnou zápletku moc místa nezbude. Teprve v závěru se začne dít něco zajímavého, takže bez čtyřky nemá trojku smysl ani otevírat.
Přiznávám hned z kraje, že jsem se toho bál. A ne kvůli nějaké genderové předpojatosti - prostě jsem tuhle postavu nikdy neměl rád, podobně jako Supermana. Přičemž jméno Briana Azzarella stejnou měrou zaujalo, jako znejistělo.
Kupodivu to ovšem zdaleka není tak hrozné, jak to možná vypadá. Ostřílený kriminální scenárista upustil od významných pomrkávání či nepochopitelných point, a čtenáři naservíroval jednoduchou akční podívanou říznutou řeckou mytologií. Výsledek má takřka Careyovský až Gaimanovský nádech, přitom Azzarello rozhodně nikoho nekopíruje, ani neparazituje. Navíc zůstává správně temný a chlapácký, což je příjemné překvapení v rámci ženských hrdinek. Stylizace mytologických postav a jejich transformace do současnosti, stejně jako nenápadné fórky v dialozích, jsou pak vysloveně šlehačkou na dortu. Pouze se mi tohle nové univerzum těžko montovalo na to představené v Lize spravedlnosti (New 52), ale za tím vidím spíš vlastní neznalost daných řad, než autorskou nerozvážnost.
Třetí díl Skalpů skvěle ilustruje, kolik možností kriminální žánr vlastně nabízí. Pod nánosem hrubosti se ukrývá fantastická elegie za duše lidí, kteří přišli o všechno, a život jim přesto stále dává najevo, že to ještě není dost. Jason Aaron pokračuje v nekompromisním vyprávění, kdy cíleně obrušuje charaktery ústředních postav pomocí vedlejších epizod, aby čtenáře nechal pochopit, že i ta největší lidská bestie může mít pochopitelné motivace. Nebo taky ne, záleží, jak moc chce bestie zůstat člověkem.
I když mi tentokrát přišlo, že v některých momentech krystalizují události lehce prvoplánově, nijak to neubírá na kouzlu celého toho pekelného příběhu. K zásadním zvratům sice nedojde, a když už, tak v momentě, kdy jiná cesta není. Ale pořád jsme v rozjezdu, takže je to vcelku pochopitelné a podle všeho, ticho před bouří nebude mít dlouhého trvání.
Pravdu říct, tahle série je stejně drsná a krvavá, jako ostatně skalpování samo. Člověk může jen tiše trpět s hrdiny a doufat v lepší zítřky.
„Nezapomínej, že pro roboty je sarkasmus výsada, nikoli právo.“
Je to sice střelené, ale zdaleka ne tak, aby se člověk neorientoval v nadsázce a vtipu, které Jacob R. Chabot skrze situační komiku do čtenáře dávkuje. Já se bavil ohromně a to i přesto, že autor či nakladatel nějak opomněl průvodní slovo, takže jsem měl zpočátku pocit, že naskakuji do rozjetého vlaku. Premisa je ovšem prostá, založená na drobných epizodách o nejgeniálnějším byznysmenovi světa, co musí chodit do základní školy, zatímco jeho poskoci - ukecaný robot a inteligentní opice - řeší superpadouší úkoly pro všední den. Ačkoli to už z kraje dává možno sklouznout k jednotvárnosti, příběhy jsou natolik různorodé, že nudit se nejde prakticky u žádného. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, přijde mi to jako potrefené spojení Maxe Anderssona a Jeffa Kinneye, což zní přesně tak absurdně, jaký je ve skutečnosti výsledek. Pro mladší čtenáře (cca 9-12) jak dělané, nejste-li tedy příliš citlivý na nějakou tu brokovnici v ruce.
I když se mi příběh líbil, album jako takové trpí nešvary rozjeté série - v detailech se člověk špatně orientuje, nemá-li zmapovány předchozí události; objevuje se superpadouch, který je náramnou hrozbou, přesto je v průběhu pár sešitů zlikvidován; člověka vlastně nejvíc zajímá, co bude dál, protože drobné konflikty dávají na srozuměnou, že ta největší legrace teprve přijde - viz. chystaná zrada Emmy Frostové a návrat agentky Brandové do čela S.W.O.R.D.u. A taky se přiznám, že celá druhotná linie s konfliktem mezi X-Meny a Xavierem na mě působila drobet uměle, jako by to byla jen vějička pro budoucí komplikace.
V důsledku nemohu říct, že by mě samotná kniha nebavila, spíš mě mrzí, že se v řadě nepokračuje. Joss Whedon má cit pro emoce, vztahy a schopnost polidštit i tu nejméně lidskou figuru. Nepřekonatelný je především v hláškách, pro které si postavy jednoduše zamilujete, i když jsou vám třeba prosti srsti. Spojeno s parádní kresbou Johna Casadaye a výsledek je zákonitě nadprůměrný.
