Pěkně napsané drama o sériovém vrahovi, pátrajícím po jiném sériovém vrahovi. Patrick Horvath si dobře uvědomuje, že i ty největší bestie se dokážou chovat hezky a tak si jeho sociopatický hrdina pomalu omotává čtenáře kolem prstu, abyste v okamžiku, kdy dotyčný rozkouskuje naprosto nevinného člově… pardon kačera, k němu pocítili jisté sympatie. V tomhle ohledu je autor opravdu zvrácený, protože čtenářovu morálku obrací naruby a ještě se na ni s úsměvem vymočí, přesto nedokážete od dalšího vývoje událostí odtrhnout oči a ke své hanbě ještě navíc držíte tomu široko daleko největšímu psychoušovi palce. A i když vyvrcholení atmosférického thrilleru není nikterak překvapivé ani šokující, rafinovanost, s jakou vás autor přinutí přistoupit na jeho pravidla hry je fascinující. Možná s tím mají co dělat všechna ta roztomilá zvířátka v idylickém maloměstě, která primárně řeší jen to, jak potěšit souseda a nebýt nikomu na obtíž. Potom trocha toho explicitního násilí umí vyniknout o to výrazněji.
Nezajímavá postava a nezajímavé příběhy, které jsou jaksi všechny na jedno brdo – fňukání superhrdiny nad tím, proč je takový jaký je a že si nezaslouží být obdivován.
Jako představení postavy ovšem dobrý, v tomhle ohledu kniha neselhává. Tentokrát dostáváme hned několik možností, jak poznat Wonder Mana i když je to pokaždé prakticky stejné. První příběh je přitroublý ve své podstatě, druhý se snaží víc rozehrát vztahy mezi hrdiny, a třetí je kapánek nudný. Závěrečná trojice nové a moderní série navíc nepředvede nic, než další naříkání nad vlastním osudem, neustále odkazující na jakési Lokus a Mefista, o kterých víme kulový. Alespoň, že Kamenný kolos je fajn.
Přes drobné výhrady funguje album víceméně samostatně, takže epizodní věci jsou vyřešeny a klíčové otázky zodpovězeny. Že bych se ale stal Wonder Manovým fanouškem, to opravdu ne. Nejmocnější hrdina Marvelu asi tak třetí, možná čtvrté kategorie. Pochválit však musím kresbu a to jak práci Dona Hecka, tak Sala Buscema a George Peréze.
Na můj vkus krapet sterilní historie počítačových her, která si užívá nostalgické zobrazování pixelových klasik (jež ovšem není schopná pojmout zdaleka všechny), a míň apeluje na dějinné přesnosti a zajímavosti. Tím však nechci říct, že by informační hodnota byla nulová. Byť je text chvílemi až zbytečně únavný a často se vrací k již jednou řečenému, základní myšlenky nutí čtenáře problematiku uchopit z nového úhlu a zamyslet se nad ní jinak, než dosud. Přesto výsledek připomíná takový upovídaný „výcuc“ z wikipedie. A byť je chvályhodné, jak rozsáhlé jsou závěrečné dodatky, kromě toho, že odkážou na to, kdo co skutečně řekl a která ilustrace odkazuje na kterou hru, nic víc v nich vlastně není.
Zkrátka mi přijde, že víc jak na obsahovém sdělení – hraní je fajn a může nás posunout ve vývoji – záleží autorovi na tom, aby jeho dílo bylo dostatečně multikulturní, bezbariérové a genderově vyvážené. Ostatně tohle jsou body, jejichž opomíjení vyčítá Edward Ross tvůrcům herních světů nejčastěji.
Mou chybou bylo, že jsem od komiksu čekal zásadní přelom v žánru. A ona je to vlastně devadesátková kyberpunková střílečka v duchu Gunsmith Cats a Blade Runner. Dobrému dojmu moc nepomohlo ani to, že jsem se v příběhu průběžně ztrácel, měl zmatek v tom, co se na panelech odehrává a především pečlivě četl autorovy poznámky pod čarou, jež jsou však často jen zbytečným plkáním, jak ovšem tvůrce sám v úvodu upozorňuje.
Takže ač přelomové dílo, k nám se dostalo s takovým časovým zpožděním, že přelomit už může málokoho. Ostatně on Shirow Masamune není ani přelomový vypravěč, jednotlivé kriminální příběhy představují standard žánru a i když se snaží apelovat na chemii mezi ústředními hrdiny, nemůžu říct že by si oblíbil někoho jiného než Bóta a Opičáka.
Když se však oprostíte od potřeby dostat z mangy i něco víc než výbušnou podívanou, je vlastně fascinující, jak akční linka srší nápady a zvraty. Třebaže to občas znamená, že má čtenář problém zpětně rekapitulovat příčiny a pochopit následky.
Mně tematicky asi nejbližší autorčino album a to jak z pohledu dítěte, tak z pohledu dospělého. Jenže podobně jako v předchozích knihách, i zde mi chybí dějová linka, která by celému vyprávění dávala smysl. Příběh má sice osnovu – cesta ze západního pobřeží a zase zpátky –, ale jde vlastně jen o sled epizod ze života dvou sester do věku cca 9 let a 14 let. Je to vtipné a ze života, avšak že byste sledovali vývoj zápletky, to zase ne. Sestry se zkrátka hádají tak dlouho, až v poslední kapitole najdou společnou řeč. Tolik k pointě příběhu. Jinak ale milé čtení, přičemž každý kdo kdy vyrůstal se sourozencem, se v tom nějakým způsobem najde.
Co úplně nechápu, je způsob jakým Raina Telgemeier nakousává témata, jež vzápětí opouští, takže celek působí jako koláž, nabývající na významu jedině s předchozími alby Úsměv a Drama; potom autorčinu rodinu začnete brát za svou. Krásné na tom zase je, že dospívání popisuje takřka bez temných stínů reality. Možná proto si ji mé děti toliko oblíbily.
Příběh na hranici hororu a psychologického dramatu s typicky absurdní japonskou zápletkou. Co se zpočátku zdá jako nesmyslná domněnka hlavního hrdiny – tedy že jeho dětský přítel byl nahrazen někým úplně jiným – se brzy stává skutečností, se kterou se musí vyrovnat nejen ústřední postavy, ale i čtenář samotný. A ejhle, právě ta pomalost vyprávění a tísnivá atmosféra poklidného městečka na kraji temných hvozdů dodává příběhu nejen na autentičnosti, ale především na strhující tajuplnosti.
Léto, kdy umřel Hikaru pracuje s motivem, který jako by vypadl z hrůzostrašných historek 19. století, z per mistrů jako Ambrose Bierce či H. P. Lovecraft. Zasazení do současnosti pak dává příběhu o to děsivější rozměr. Je to přesně ten typ hororu, kdy vás ani tak neděsí to co vidíte, jako to, co zůstává skryto. A právě s tajemstvím umí japonský tvůrce Mokumokuren pracovat na výbornou, protože odpovědi dávkuje v tak malých dávkách, že člověka nenechává ani na vteřinu v klidu. Jeden díl rozhodně nestačí.
Netvrdím, že jsem Gaimanův fanoušek, ale také nemohu říct, že bych k jeho věcem přistupoval s despektem. Ten člověk je v mnoha ohledech génius, především v převedení všedních emocí a pocitů do obrázků a slov. Díky tomu mě praktický žádná z jeho věcí nikdy nezklamala, a přitom má na kontě pár skutečných podivností. Tentokrát jsem však narazil. Ovšem nenechte se mýlit, není to ani tak kvalitou komiksu jako takového, ale spíš mou neochotou přistoupit na autorovu hru. Přesvědčování obrýleného klučiny o výhodách a nevýhodách magie by bylo fajn, kdyby mě to zajímalo. Vyprávění navíc chybí nějaká dějová linie, lépe řečeno zvrat, který by příběhu dával jiný tvar, než popis výletu po divech magie.
Takže vlastně nakonec jediné, co mě skutečně bavilo, byla role Johna Constantina a jeho nejednoznačný post v DC univerzu. Výtvarná stránka bezesporu parádní, přestože to není úplně můj šálek kávy a to v případě ani jednoho z tvůrců. Celkově fajn, a to je vlastně všechno, co jsem si z komiksu odnesl.
Kdo pamatuje na 30 dní dlouhou noc, ví, že od Stevea Nilese se dají čekat ledasjaké věci, což Údolí zrůd jen a jen podtrhuje. Na rozdíl od atraktivní krvavé řežby zvolil tentokrát autor cestu přemýšlivého hororu, ve kterém sice o nějaké to násilí a krev není nouze, paradoxně to však nejsou monstra, kdo je jejich strůjcem. Ano, celé to atmosférou i vyzněním trochu připomíná O myších a lidech Johna Steinbecka, jen je tu mnohem menší prostor na kontroverze v charakterech nebo činech. Linie mezi zlem a dobrem je jasně stanovena, jen je zcela v rozporu s tím, na co jsme běžně v hrůzostrašných příbězích zvyklí. Velkoformátové provedení a stylizovaná kresba Grega Rutha pak dodávají příběhu šmrnc výjimečnosti, což si tenhle u nás tolik opomíjený žánr (alespoň v komiksu) pouze a jen zaslouží. S přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o samostatnou historku, je prakticky povinností každého fanouška Údolí zrůd alespoň přečíst. Pak už je na jeho vlastním svědomí, jestli si jej pořídí do knihovny.
Christian Debarre bere útokem ty nejlepší motocykly své třídy, a především specifickou sortu lidí kolem nich se pohybujících, jejichž životním krédem jsou holky a mašiny, přičemž to druhé jednoznačně převažuje nad prvním. Kresba je jedním slovem dokonalá, perfektní karikatura kombinovaná s výstižným zachycením skutečných strojů, což pro znalce ocelových sprinterů musí být neskutečný zážitek. Vše je přitom nakresleno s takovou jednoduchostí, až si jeden říká, že to musí být hrozně snadné a zároveň je tam tolik detailů, že nemůžete jinak než obdivovat autorovo výtvarné nadání. Humor se pak nese ve velmi podobném duchu – kratičké příběhy sice neohromí bůhvíjak sofistikovanou pointou, ale pobaví právě pro tu grotesknost situací a zažitý motorkářský humor. Autor se navíc čtenáři nijak nevnucuje a umí si ze života fanatických bikerů dělat přímočarou legraci. A protože se ústřední pětice hrdinů drží neustále pospolu, rychle si na tuhle partičku šílenců zvyknete a zákonitě si ji zamilujete.
Zábavná romantická manga, která vás seznámí s fascinujícím prostředím fanoušků coldsplaye, což pro mnohé může být stejnou měrou uhrančivé jako inspirativní. V Japonsku se totiž jedná o slušný fenomén, podobně oblíbený, jako oblékání se do dresů fotbalových či hokejových klubů tady u nás v Evropě. Stinnou stránkou osnovy je v podstatě její průhlednost. Alespoň co se první knihy týče, zápletka vás ničím nezaskočí. Jiná věc je zábavnost. Šin'iči Fukuda se nebojí sem tam podráždit hrdinu i čtenáře lechtivějším záběrem, a to se pak rosí nejedno čelo. Až mě vysloveně mrzí, že nejde o prvoplánové porno. Na druhou stranu, právě ta uvolněnost drží čtenáře v napětí, jak brzy či jestli vůbec se směr příběhu konečně zvrtne. Pravdou je, že civilní prostředí a typicky groteskní scény vyprávění moc sluší. Byť nejde o nějaké komiksové překvapení – ostatně sám název říká vše – bavilo mě to od začátku do konce a upřímně se těším na další díl. A to jsem se původně tomuhle titulu chtěl vyhnout obloukem.
Velkou výhodou Daredevila je, že se tvůrci drží při zemi a zápletky se často točí kolem lokálních konfliktů, většinou související s gangsterským podsvětím. Absence megalomanských bitev a zástupů okostýmovaných hrdinů či padouchů tak vyprávění jedině prospívá. Pořád je to úsměvné, o tom žádná, osmdesátky byli v tomhle ohledu nezapomenutelné – ostatně kde jinde byste mohli narazit na větu: „Nikdy mi nebylo líp... protože jsem potkala Rica. Válí skvěle disco. Zná každý pohyb.“ Zkrátka paráda.
Ačkoli je album Na černé listině tvořeno z několika řadových čísel, člověk se nemusí prát s pocitem přílišného vytržení z kontextu, neboť příběhy fungují víceméně jako samostatné epizody. V rámci kriminální atmosféry pak nemohu jinak než vzpomenout na práci Briana Michaela Bendise, který Daredevila psal cca od roku 2001 a výše, přičemž mnohdy ctil to, co kdysi vytvořili právě Roger McKenzie a Frank Miller. Ať už jde o nekompromisní úmrtnost vedlejších postav, nebo Marvelovskou zločineckou galerku.
Dave McKean je umělec, jehož výtvarná fantazie nezná mezí, přičemž bych se nezdráhal říct, že na cokoliv šáhne, dopadne na výbornou. Jenže jak mu parádně jde vizuál, s obsahem už musí svou bitvu každý vyhrát sám. Dravec je tak typickou ukázkou toho, jak tvůrčí imaginace dokáže pohřbít zápletku. Ono je vlastně otázkou, jestli tam vůbec nějaká byla, nebo autor nechal na samotném čtenáři, aby si ji vytvořil dle svého gusta. Kvůli tomu jsem porozuměl asi tak čtyřiceti procentům vyprávění a ten zbytek se jen kochal ilustracemi, kdy textový doprovod v podstatě ani nemusel být. Některé momenty mi přesto utkvěly v paměti, ale spíš tím, že mi připomněly situace ze starých hrůzostrašných povídek či románů, než aby fungovaly v příběhu samotném. A to se přiznám, že jsem komiks četl s odstupem dvakrát a ani napodruhé nebyl o nic moudřejší. Přesto nedokážu Dravce s čistým svědomím odepsat, protože jistě vím, že se k němu chci za pár let vrátit znovu. A za dalších pár let minimálně ještě jednou.
Na můj vkus je to více provázané se světem počítačové hry, než s původní literární předlohou. Naštěstí to Paul Tobin umí hrát na obě strany. Lépe řečeno, nenaštve jedny ani druhé a projednou jsem měl při čtení adaptace pocit, že autor má čím překvapit. Samozřejmě zde dochází ke střetu, kdy jsou Liščí děti tvořeny na základě epizody z románu Bouřková sezóna, takže některé dílčí detaily jsou zákonitě jinak, přičemž jediné vysvětlení, které se nabízí, je právě to propojení se hrou, jinak jim vlastně moc nerozumím. Změnu konce nešťastné epizody s Liščicí bych ještě skousnul, protože tam je to čistě věc vkusu. A i když se Paul Tobin nedopustil zásadnějšího přešlapu, Andrzej Sapkowski konflikt vyhrotil o poznání lépe a hororověji. Co mi však vadilo hodně, byla ztráta mečů, protože se zcela vytratila legenda o jejich důležitosti a zaklínač si málem ani neposteskne, o jak zásadní zbraně přišel.
A stran kresby? Já jsem jeden z těch mála, kterému výtvarné pojetí pana Joe Querio zcela vyhovuje.
„Ty blázne! Zvítězil jsem! Proč nepřestaneš bojovat?!“
„Protože mám naději, že to bude lepší. Díky hudbě vím, kdo jsem. A kým můžu být.“
Někdo má rád hard, jiný zase heavy, základ je ovšem stejný. Když vám v uších duní správná muzika, svět kolem se hned zdá mnohem snesitelnější a v ten moment není zlo, které by nešlo porazit. Nebo do něj alespoň kopnout. O tom v jádru Vražedný sokol je, když si odmyslíte všechna krvelačná übermonstra a boj s nimi pomocí kytarových riffů, bubenických sól či pěveckých výšek. Co se zpočátku zdá jen bezhlavým úletem mysli Kevina Smithe, velmi rychle získává na konkrétních tvarech epického příběhu s poselstvím, jehož závěr rozbrečí i ty nejtvrdší čtenáře. Možná právě ta kombinace rockového humoru s lidskou tragédií dělá z vyprávění tak návykový komiks o přátelství, lásce, strachu a muzice. A byť mi ve sluchátkách častěji zní punk rock místo metalu, slova Daniela Warrena Johnsona jsem pochopil naprosto jasně. Díky za ně, znamenají pro mě víc, než možná tuší.
Jak jsem u předchozího alba obdivoval kresbu Barryho Windsor-Smithe, tak zde na plné čáře vede John Bushema a hned za ním Gil Kane, kteří vedle Smithe působí jako léty vykreslení tvůrci. Trochu tomu ubližuje černobílé provedení, navíc v ne příliš povedeném tisku, takže klání považuji za nerozhodné a snad časem, až se mi do rukou dostane barevná a kvalitní podoba, rozsoudím soupeře férověji.
Navzdory nemilému překvapení, kdy se nečekaně opustila série Conan the Barbarian a naskočilo se do Savage Tales a The Savage Sword of Conan, tematicky vlastně pořád stejné. Něco povedené, něco méně, ovšem oceňuji syrovost, s jakou autor zacílil tentokrát na dospělé čtenáře. Žádné letmé náznaky, ale poctivé krveprolévání s veškerou špínou, která k tomu patří. Dialogy jsou však krapet divadelní, nemluvě o proměnách Conanova charakteru, jenž jde na ruku potřebám scenáristy. A přiznám se, že nevím, jestli ještě zvládnu někdy v budoucnu číst další verzi Dcery Pána mrazu, aniž bych ji nezačal nenávidět.
Rychlé, akční, krvavé. Zápletka vlastně není nijak originální ani komplikovaná, ovšem nelze jí ovšem upřít kouzlo kresby Joëlle Jonesové, jež má na svědomí i větší část scénáře. Jenže namísto toho, aby autorka s namíchanými kartami rozehrála neokoukané dobrodružství, nedokáže se vyhnout množství klišé, vztahujících se k tématu. Buď, anebo jsem už kriminální literaturou natolik otřískaný, že na mě její nápady prostě nezafungovaly. Minimálně první příběh byl v tomhle ohledu zklamáním, které nezachránily ani vymazlené kulisy a záměrně potrefená atmosféra amerických 60. let. Naopak, druhé dobrodružství už zápletku komplikuje způsobem, u nějž bylo těžké odhadnout, jakým směrem se vrtne, zároveň však nešlo o nic, s čím bychom si v různých obměnách už před lety neprošli s drahouškem Dexterem. Samozřejmě, závěrečný cliffhanger přítmo vybízí k otevření pokračování a já rovnou říkám, že se na něj těším, protože ty nejzákladnější kličky už máme za sebou a teď by konečně mohla začít pořádná jízda.
Podobně jako předchozím díle i zde se oba protihráči celou dobu drží v šachu a děj se výrazně neposune. A tak nakonec zápletku posouvají vpřed vedlejší postavy, které musejí dělat zásadní rozhodnutí a žít jimi po zbytek života. Sami hrdinové prostě jen kombinují a kombinují, přičemž už začíná být docela otravná neinformovanost L o Zápisnících smrti, protože na tom se to všechno zasekává. Podobným zklamáním pak pro mě byla i identita druhého Kiry, protože je to až příliš očividné podbízení líbivým trendům. To i ta chytrolínka na vejšce, se kterou si Light jako že něco začal, byla sympatičtější.
Každopádně osnova po všech stránkách zajímavá a sympaticky gradující, byť občas pomalu. Do tohoto svazku jsem šel s vědomím, že půjde o jakousi mezihru, při které se Light bude zbavovat podezření a L tápat špatným směrem. Tvůrci očekávání splnili pouze z polovice, tu druhou zcela ovládla genialita L, jenž dokáže odhalit i fintu finty ve fintě. A dá si k tomu lízátko a sedí v křesle jako opice.
„Upírský ninja náckové. Co se týče tvých padouchů, Manny, dostáváš bod za originalitu.“
Ačkoli jsem si vypůjčil citaci odjinud (Doctor Strange 4: Mr. Misery), naprosto dokonale charakterizuje Mignolův návrat do série Ú.P.V.O. tímto samostatným albem. Na postu spolupracujícího scénáristy vystřídal Johna Arcudiho Joshua Dysart a ten rozdíl je sakra znát. Přituhlo na hororové atmosféře, zlo je mnohem temnější a nepřátelé nejednoznačnější. Navíc Dysart hraje na notu tajných nacistických experimentů a to já vždycky vrním blahem. Slabinou vyprávění je pouze množství postav, které tu jsou jen do počtu. Přesto se v nich člověk snaží zorientovat, byť je to ve finále zbytečné, protože jinou roli, než umírat, nemají. A i když téma zase jednou sklouzává k obehraným upírům, autorům se podařilo přijít s nápaditým zpodobněním, které tyhle potvůrky posunulo zase někam dál. Perfektní je pak ruský konkurenční tým, tvořený malou holčičkou posedlou démonem a já doufám, že jsme se s ní neviděli naposled.
Zklamání a to především pro utahaný scénář, který tápe odnikud nikam. Všechny postavy se snaží čtenáře přesvědčit o nějakém názoru a přitom se chovají jak retardovaní ufoni. Neustále se tu opakuje motiv viny, až se všichni shodnou na tom, že za všechno vlastně můžou oni sami, pročež se nikam nedospěje a jako vrchol všeho je jedna z postav naprosto zbytečně oživená, aby jiná jakoby mimochodem zemřela. V čem scénář Allana Heinberga naopak funguje skvěle, jsou humorné dialogy mimo akční scény. Co se však týče zápletky, vyhořel stejně jako sirka v jaderné elektrárně. On totiž celý příběh vyznívá, jako by namísto boje s padouchy hrdinové raději bojovali sami mezi sebou, a když už dojde na vývoj v ději, každý z nich udělá nějakou prvoplánovou chybu, kvůli které se všechno rozsype, aby se nakonec ukázalo, jak všechno to pinožení bylo v jádru zbytečné. Moc tomu neprospívá ani putování v čase, které je podobně progresivní jako v albu Na věky věků, snad jen ještě hůře do příběhu zakomponované.
Hrozná ptákovina, těžící především z výtvarného umu Skottieho Younga a kulantní pohádkové mluvy. Oproti prvnímu albu se autor tentokrát snaží i o nějaké epizodní zápletky, přestože ústřední téma je stále stejné – po takřka třiceti letech, strávených v Pohádkově, by už malá Gertruda vážně chtěla domů. Moc a moc. Jenže z ní udělali královnu, což znamená povinnosti, což znamená odpovědnost, což znamená... spoustu, ale skutečně velkou spoustu ošklivých důsledků.
Ano, máte pravdu, stále tomu chybí jakýkoliv přesah či nedej bože poselství. Tohle je spíš jeden dlouhý kreslený skeč s mnoha drobnými přestávkami, aby se protagonisté mohli v klidu sesbírat, složit dohromady a znovu vrátit na scénu. Občas tahle taktika trochu zamíchá se čtenářovou pozorností, protože přechody jsou doslova nevypočitatelné a častokrát budí dojem roztroušené sklerózy. Takhle nádherně dětinskou, makabrózní a bezprostřední řež jsem při vší té existenciální, ekonomické a společenské krizi ve světě kolem vážně potřeboval.
Stejně dobré jako úvodní svazek série. Třebaže forma vyprávění je na pomezí kýčovitého animáku pro děti, celkově si to udržuje podmanivou atmosféru, kdy doslova cítíte, že vám autorka neříká všechno, ale přesto se necháváte strhnout jejím příběhem. A ano, je to pro děti, navíc pro děti, které příliš neholdují textu. Ale to neznamená, že by měl být uražen čtenářův intelekt či vkus. Malin Falchová se dovedně vyhýbá násilným scénám, přesto komiksu nelze upřít nelítostnost, když dojde na střety lidí a magických bytostí. Nešvarem je pouze klasická obsese představovat s každou další knihou nové postavy, pročež se šíře protagonistů úspěšně rozrůstá, aniž by se zcela vyjasnilo, jakým že směrem se zápletka vlastně bude ubírat. Jisté je jedno – Sonja nemá v magické říši co dělat a čím déle v ní bude setrvávat, tím více zmaru do ní přinese. Lépe řečeno, jde po ní monstrózní trol Trym, který neustane v bezohledném běsnění, dokud Sonja neskončí v jeho žaludku. A to je jen počátek všech trablů…
Je fascinující, že na základně několika málo kreseb dokázali autoři vymyslet atraktivní scénář, jehož jedinou slabinou je drobná rozvleklost. Ve finále by příběhu stačil třetinový rozsah a fungoval by parádně. Nic to však neubírá na kouzlu nápadů, s jakými tvůrci přicházejí, obzvláště v kontrastu s konkrétními malbami, z nichž pochází zdroj jejich inspirace. Nečekejte však nějakou sofistikovanou jízdu – tady jsou strany konfliktu poměrně záhy představeny a pak už je to jen o získávání spojenců a finálním střetu. Co vyprávění rozhodně táhne, je nedobrovolná spolupráce barbara Kara a démona uvnitř rohaté helmy, ti se však v druhé půli dostanou na druhou kolej, neboť epických figur je najednou na scéně víc. Občas to komplikují nějaké ty sexuální scény, jež naneštěstí působí dost neuměle, a pak už je to o násilí ve všech podobách, přičemž jednotliví rekové a rekyně se jen předhánějí, kdo je větší borec či borkyně. Přesto nemohu komiksu upřít podmanivý patos fantasy žánru sedmdesátých let.
Druhému dílu jsem vytýkal bezobsažnost, kdy se pro množství zvratů Aleš Kot nedostal k ústředním motivům rozehraných v prvním albu. Tady je to hodně podobné, i když se příběh víc soustředí na akci. Ovšem kromě jediné vsuvky, nějak související s tajemnou metamorfózou lidí v houby, se tu opět řeší pouze hrdinovy problémy s agenturou. A aby se v tom udělal ještě větší maglajz, objevuje se zničehonic záporák, rozhodnutý centrálu srovnat se zemí.
V důsledku tedy posun v základním ději minimální a vzhledem k tomu, že do finále zbývá už jen jedno album, obávám se že veškerá ta mystika prvního dílu půjde do kopru. Kde však ve druhé knize došlo alespoň na klíčové zvraty, tady jsem se nedočkal ani jich, jen úbytku postav a objevení se jedné nové. A byť je mi sympatické, že se autor s postavami nepáře a postupně je likviduje jak na běžícím pásu, nějak mě ten masokombinát přestává bavit, protože ignoruje čtenářovu touhu po odpovědích, aby si mohl udělat trochu pořádek v tom, co s čím a jak souvisí.
Chytrá science fiction, věrně ilustrující, jak se to vlastně má s pomocí méně vyspělým národům. Akorát, že v tomto případě jsme tím méně vyspělým národem my, lidé.
Fred Duval rozehrává podmanivou premisu blízkého setkání třetího druhu za časů planetárního kolapsu, přičemž těch mimozemských druhů je tentokrát víc než dost. Každému jde přitom o něco jiného, podobně jako to chodí při jakékoliv humanitární pomoci. Ostatně, cynismus už nás od pravěku učí, že nic není zadarmo. V kosmickém měřítku to však může nabrat grády, byť je to v důsledku jen paralela s tím, co se v našich dějinách odehrálo již několikrát. A to ze mě nemluví mé konspirační já.
Renesance není akční střílečkou, třebaže neuplyne stránka, která by postrádala napětí. Drama se rozehrává velmi záhy a už ke konci alba v nitru duše víte, že všechny dobré skutky protagonistů budou po zásluze potrestány. Až si člověk říká, že je vlastně fajn být ve vesmíru sami. Požrat se navzájem, bez galaktického dohledu, má taky něco do sebe.
Hezký milostný příběh o seznamování dvou dospívajících, a kdyby se to drželo heterosexuální roviny, asi bych se dokázal do citových problémů vžít. Ale i přes skutečnost, že jsem sexuální konzerva, musím přiznat, že se mi komiks Kevina Panetta a Savanny Ganucheau četl moc příjemně. Naneštěstí milým vyprávěním nevytvoříte skvělé dílo, obzvláště když opomíjíte základní stavební kameny příběhu. Zvrat, který je vyřešen omluvou, pro mě není zvrat. A postavy, na které je nějakým způsobem stahována čtenářova pozornost, by pak měly mít v zápletce nějaký význam. V tomhle ohledu působí Blízko krapet povrchně, veškeré dějové zvraty a komplikace jsou pouze naznačeny a následně přehlíženy, dokud nepřijde ten jeden jediný, jež sbližování dvou zamilovaných nerozetne radikálním způsobem. Co tomu hodně pomáhá, je kresba skvěle navozující pohodovou atmosféru východního pobřeží USA. Až by jeden řekl, že homosexuální vztahy jsou tam takovou přirozeností, až hraničí s blahobytem v zemi krále Miroslava.
Na tuhle specialitku jsem čekal od roku 1992!
Dokonalá komiksová groteska, které těch pětapadesát let od prvního vydání nijak neubralo na zábavnosti. Jistě, jestli hledáte inteligentní humor založený na sofistikovaných narážkách a odkazech, Clever & Smart pravděpodobně nebudou vaší krevní skupinou. V čem ovšem Francisco Ibáñez jednoznačně kraluje, jsou karamboly všech druhů a to s kadencí rotačního kulometu. A tak dřív nebo později musíte skončit se slzami od smíchu, protože vám hrdinové ani autor jednoduše nedají na výběr. Ostatně, jestli se něco tvůrci nedá upřít, je to nápaditost každé další srážky se zemí, stejně jako následků s tím spjatých. Když se k tomu přidá parádní stylová němčina obyvatel míruchtivé Tyránie, nemůžete přestat číst, dokud se nedostanete až na samotný konec příběhu.
Protože tohle album vyšlo v originále u příležitosti kulatého výročí, je rozšířeno ještě o prvotní eskapády popletených agentů, které vycházely v dětských časopisech od roku 1958. Zkrátka dokonalost.
Kouzelné pro autorské nadšení a dobovou nostalgii, ale jinak poměrně peklo na čtení. Bráno samozřejmě s odstupem doby. Jinak je to vlastně legrace, především pak Thorovo poučování hipíků jak se správně chovat vůči společnosti. Spolupráce Stana Leeho a Jacka Kirbiho už naštěstí dospěla do fáze, kdy je třeba spíš plnit termíny, než poctivě naplnit stránku devíti obrázkovými okénky plných zbytečných bublin. Už to není tak rozvláčné čtení, jako v počátcích a opticky se panely zvětšily a na stránce jich je méně, což přispívá k dynamice vyprávění. Přes oproštění se od kultu klasiky však nemohu ignorovat hurá scenáristiku, kdy je znatelné, že autor měl promyšlený začátek i konec a vše mezitím často vytvářel za pochodu, aby se mezikus nějak zaplnil, byť to občas postrádalo tvůrčí logiku.
A základní příběh? Standard. Blíží se nebezpečí, kterému není rovno a Thor to ustojí. Konec. Možná proto mě tak nejvíc bavil neohrožený Volstagg a jeho brilantní slovní výmluvy, jak se vyhnout skutečnému boji.
Spojnice mezi knihami Batman a syn a R.I.P., která je důležitá k pochopení budoucích potíží, které na Temného rytíře číhají. První detektivní příběh vám představí skupinu superhrdinů, jež mají víc problémů sami se sebou, než se zachraňováním ostatních, přesto někomu stojí za to, udělat mezi nimi čistku. Další epizoda už pak přímo dohrává Dickensovskou baladu o třech přízracích (minulém, současném a budoucím) z čísla 665 a zároveň je předehrou k číslu 676.
Grant Morrison není jednoduchým autorem a už vůbec ne tvůrcem jediného hitu. Člověk si jej oblíbí postupně a přesně v okamžiku, kdy pochopí, že všechny postavy, narážky a neurčité vize jsou důkladně promyšlené, odkazující se jak na starý kánon, tak zároveň tvořící zcela nový. A jestli mám vybrat jediné album, které bych z jeho působení v Batmanově sérii vypíchl jako nejlepší a zároveň doporučil všem, kteří nad jeho prací teprve váhají, je to právě tohle. Problém je, že pak už musíte přečíst všechno, abyste docenili komplexnost záměru.
Překvapení roku 2015. Pod ošklivou kresbou (alespoň za mě) se skrývá nápaditá a inteligentní komedie o moderní společnosti, trendech a hodnotách. Je v tom trochu existencionalismu, poetiky i cynické reality – zkrátka taková kombinace Woodyho Allena a seriálu Ženatý se závazky. Především oceňuji, že se Daniel Majling nezacyklil do jednoho motivu, který by dokola opakoval. Jeho vtipy se neustále vyvíjejí a mění, až v závěru krystalizují v ochromující bengál, s koulemi velikosti Texasu. I přes určitou obhroublost humoru si dokáže autor zachovat důstojnost a nesklouzává pouze k fekální komice a sexuálním podpásovkám. Přitom se nedá říct, že by šlo o korektní zábavu, spíše naopak – schytává to Ježíš, Emil Hakl, John Lennon, Martin Luther i Salman Rushdie, o pobožných Polácích snad ani nemluvě, jinak Rudo skončí na hranici. Vlastně jediné, co mě mrzí (kromě kresby) je skutečnost, že jsem komiks četl poprvé až v češtině, namísto originálu. Časem budu muset tohle vydání vyměnit za slovenské.
Víc by tomu slušel název Sexuální výchova pro dívky na 120 %, byť uznávám, že by to bylo až příliš doslovné a ztratilo tak na atraktivitě. Informačně je to však jednoznačně cílené pouze a jenom na holky, a když už náhodou padne slovo o klucích, jde o homosexuální problém. Neříkám, že by se o sexuálních menšinách nemělo mluvit, jen je smutné, že komiks, který se tváří, jak se zaměřuje na sexuální výchovu, je překvapivě úzce vyhraněný. V tomhle ohledu u mě vede spíš manga Ach, vy dívky mládím zmítané.
K obsahu vlastně nemám co říci, protože jde krapet mimo mě. Jen mi technicky přišlo vyprávění zbytečně chaotické, jako by snaha o vtip byla důležitější než přehlednost toho, kdo s kým a jak souvisí. Rozhodně ale chvalyhodný počin, byť trochu nešťastně soustředěný (logicky) na japonskou kulturu. Pravdou je, že dojde-li na sex, neliší se od sebe národy v ničem, jde spíš o tu komedii kolem společenských tabu, která jsou v zemi vycházejícího slunce poněkud jiná, než v zemích kde slunce zapadá.
Dle mého slabší kousek z celé řady Ultimate. Asi nejvíce mi vadilo, že přes poměrně solidní nápady Brian Michael Bendis se zápletkou příliš nepřekvapí a opět to skončí u „parkerovského“ fňukání hrdiny nad nevděčným osudem. Navíc pubertálním fňukáním. Což byl ostatně vždycky můj největší boj s touhle sérií. I když se mi líbily změny, které autor do kánonu zanesl, problémy teenagerů mi celou tu konzistenci narušovaly, jak jen mohly. Především proto, že mě iritovala představa čtrnáctiletého kluka, hrajícího si na Supermana a zároveň mudrujícího s nonšalancí Sokrata. A nijak to nevylepšují ani problémy na střední škole, či v domácnosti hipísácké tetičky May. Guru Nick Fury taky žádný extra šlágr.
Přesto si mě Bendis průběžně znovu a znovu získává svými dialogy, které i z té nejstupidnější bitky dělají povedenou zábavu. Jen jsem stále nepřišel na chuť kresbě Marka Bagleyho. Což o to, jeho Venom je parádní, ale zbytek se moc stylizuje do líbivé cool podoby, která mi jednoduše nejde pod nos.
Donquijotská odysea kouzelným vesmírem anebo vlastní fantazií, záleží na tom, jak moc se chcete držet při zemi. Scenárista J. M. DeMatteis hned na začátku definuje příběh jako cestu za osvícením a jako takový je třeba jej brát – a nehledat v něm něco jiného. Třeba zápletku, akční rovinu či smysluplnou dějovou osu. Třebaže tohle všechno Měsíční stín obsahuje, primárně je to o střetu naivity s realitou a vice versa. Žádné putování za záchranou světa, eventuálně epický boj s nepřátelským zlořádem. A buď v tom najdete svůj maličký kousek dospívání, nebo vás jednotlivé obrazy budou míjet pro poetismus, jenž však v sobě skrývá víc, než text a obrázky. Velkou výhodou je autorův jazykový projev, kdy i přes složitost myšlenky neškobrtá v přívalu květnatých pojmů. Text plyne s poklidností vodní říčky a bere vás na výlet skrze bojiště zvané život. Občas je to komedie, jindy zas tragédie, pokaždé však zvítězí snivá nostalgie nad tím, o co jsme přišli a vzrušené očekávání toho, co osud přinese.
Tohle mohlo být vážně skvělé čtení, nebýt jediné věci – absence průvodního slova. Já chápu, že kluci za velkou louží se nepotřebují zaobírat úvody, protože tam si fanoušci mohou vše dohledat ve svém oblíbeném komiksovém obchodě. Jenže u nás, i když člověk kupuje vše, co je v češtině k dostání, nemá šanci pochopit, jakým směrem se hnul děj na pozadí Marvelovského univerza a nezbývá mu, než opětovně anulovat mysl a začít od začátku. Jenže tady přichází na řadu kámen úrazu a to v podobě spousty odkazů na předchozí události. Takže někde od poloviny jsem četl komiks o další neznámé hrozbě, která se však tváří známě, a absolutně se nechytal ve všech těch hrátkách s minulostí, přítomností a budoucností. A to jsem přitom z první půlky byl paf. Jason Aaron skvěle pracuje s humorem i akcí, přičemž Nebešťané padající z nebes jednoho zkrátka zaskočí. Jenže jakmile se začaly spřádat teorie o tom, co s čím jak souvisí a koho co nakazilo, aby to pomohlo proti jiné infekci, nějak mě to přestalo bavit.
Začínáme Cobrou a Mr. Hydem a končíme zase Cobrou a Mr. Hydem. Tohle je ostatně album plné starých nepřátel (kromě jediné výjimky, kterou je Grey Gargoyle), dokola rotujících kolem Thora, jako můry kolem žárovky. A kupodivu na tom nic nemění ani fakt, že příběhy dostaly plnohodnotný rozsah, podobně jako další klíčové ikony Marvelu. Tentokrát se to ale neodráží na kvalitě – Stan Lee se už naučil, že více stran automaticky neznamená rozvlekle vyprávět o věcech, které jsou nepodstatné. A tak vlastně tím jediným, co začíná být na komiksech s Thorem únavné, je jistý stereotyp. Koncepce zápletek je víceméně stejná, občas se mění pouze padouši, jejichž osobní příběhy jsou čím dál bizarnější. Stejně tak se nemění zaběhnutá status quo, jako je Thorova láska k Jane Fosterové, Ódinova nepřejícnost tomuto vztahu a nerozhodnost Jane, zdali milovat spíš Donalda nebo Thora. Alespoň že čtyřstránkové Příběhy z Asgardu tímhle neduhem netrpí, protože nemají ani špetku prostoru zabývat se malichernostmi.
„Zítra v naší zemi proběhne velká událost! Budou prezidentské volby! To znamená, že musíte všichni říct ‚ano‘ našemu prezidentovi Háfízi al-Asadovi!“
Aneb svobodné volby na arabský způsob. Já teda autorovi jeho dětství nezávidím. Ten život mezi dvěma světy, kdy v jednu chvíli jste v kouzelné zemi splněných přání, a v druhé vás vítají v pekle plném ukřivděnosti, musel být pro dítě těžce stravitelný. A otcovské rady do života tomu moc nepřidávaly. Vzhledem k tomu všemu obdivuji, nakolik dokáže být Riad Sattouf při psaní vzpomínek, jakkoliv zkreslených, nestranný a pořád nacházet to dobré i špatné na obou kontinentech. Pravdou je, že tentokrát jsou vzpomínky více rozdrobené, chybí jakákoliv výraznější dějová linka v pozadí; v podstatě jen sledujeme, jak Riad chodí do školy v Sýrii a seznamuje se s životem tam. Někdy je to humorné, častěji však depresivní a v jednom, či dvou případech vysloveně děsivé, tedy z pohledu zhýčkaného Evropana, co se už od narození může ohánět občanskými právy.
Musíte mít smysl pro francouzský styl humoru, který často staví na situačních banalitách, které se mohou zdát vytříbeným duším prachsprostě trapné. Ale ono to nějak záhadně funguje. A právě takový je i Radiant, kdy hloupoučké vtípky nabývají s každou další stranou na kvalitě, přičemž bez povšimnutí nezůstanou ani aktuální problémy současného světa. Můžete přitom s autorem nesouhlasit v názorech, avšak syrovou pravdu o principech slepého uvažování davu popřít nemůžete. Přitom se to ale pořád nese v duchu japonských komiksů, ať už jde o stylizované postavy či rozšafné souboje. Ostatně, celé prostředí a zápletka hodně vypovídá o jasném zdroji inspirace, přesto si Tony Valente umí zachovat vlastní tvář a nadále přichází s původními nápady. Tady je navíc fajn, že se operuje v dimenzích, kterým rozumím mnohem víc, než těm východním. Zároveň oceňuji, že děj se posouvá vpřed, nestagnuje na místě ať už z důvodu vypíchnutí dramatické situace, nebo nutnosti vyjádřit obrazem vnitřní konflikt.
Po konci prvního dílu Leviatana jsem se docela bál toho, jakým směrem se bude odvíjet další dobrodružství. Pánové Kjongtchak I a Mijong No nezklamali, ačkoli hororová atmosféra předchozího svazku je nenávratně pryč. Scénář je sice vyprávěn, na můj vkus až příliš, pomocí flashbacků, jež zas až tak důležité pro pochopení motivací nejsou, ale dobrá, jsme pořád na začátku série a klíčové protagonisty je třeba představit, stejně jako utopenou planetu a důvody, které k tomu vedly. Dostaneme se ale i k aktuálnímu ději a naši dětští hrdinové začínají poznávat, že kromě dobrých lidí existují také ti vypočítaví, jimž nedělá problém jít přes mrtvoly, obzvláště když jde o slabé a bezbranné. Pouze výtvarná fascinace tělesnými tvary harpunářky Kany mi přijde až zbytečně prvoplánová. Musím ale nechat, že ty bikiny a legíny jí vážně moc sluší. Jen nechápu, proč je nosí, neboť toho vážně moc neskrývají. Ale vraťme se k tomu skutečně podstatnému – bude je mít i v příštím svazku, nebo je konečně sundá?
Tak tahle sbírka se skutečně povedla a kvalitou se naprosto vyrovná počátkům celé série. A to se přiznám, že jsem k tomu na startu přistupoval trochu negativně. A ono ejhle, humor se zde povedeně kryje s hororem, stejně jako akce s imaginací. V jednu chvíli dokáže být Mike Mignola naprosto ztřeštěný a v druhé zase děsivě pochmurný. Kreslíři skvělí, obzvláště září Kevin Nowlan, pro kterého jsem měl vždycky slabost. Ne všechny příběhy jsou samozřejmě stoprocentní. Snad nejvíc pobavila povídka Hellboy v Mexiku aneb Opilecký vokno, naopak zklamal Whittierův odkaz, ale i ten je příjemný, jen z celé sbírky asi nejslabší. Tentokrát je to víc zábavné, příběhy jsou různorodě zakončené a to občas i nějakou tou pointou, což je milý rozdíl oproti starším příběhům, které opakovaly stále dokola stejný modus operandi. Takže za mě paráda, naprostá spokojenost a navrácení víry v Hellboye a celou řadu. Mignola skutečně umí a i když na čas ustrnul, tímhle způsobem sérii posunul tím správným směrem vpřed.
Jak třeskutě Osm miliard přání začne, tak se stupňované pokračování nese v daleko mírnějším duchu, než jaký by člověk čekal a závěr už hraničí se zamilovaným poselstvím. Chápu záměr tvůrců, že i tragikomické zápletky by měly mít dobrý konec, ovšem v případě téhle prazvláštní apokalypsy bych vůči lidstvu zdaleka nebyl tak důvěřivý. Ale to ze mě mluví má vlastní skepse. Protože jinak Charles Soule a Ryan Browne odvádějí skvělou práci, hrají si s možným vývojem planety, kdy svůj osud hodlá k obrazu svému proměnit každý jeden človíček na Zemi, což zákonitě vede ke katastrofálním následkům. Dokud se příběh drží časové osy osmi sekund, hodin, dní a týdnů, bavil jsem se náramně, s následujícími úseky už jsem měl trochu problém, protože události gradovaly z mého pohledu nepravděpodobným směrem a ne všechno jsem plně akceptoval. Ale ono s takhle atraktivním nápadem je prakticky nemožné vyjít vstříc každému, pročež bernou mincí je pro mě skutečnost, že celý příběh drží v mezích zákona pohromadě.
Komiks beze všeho nápaditý a kouzelný svou hravostí a fantazií, ovšem těm, kteří touhle legendou políbeni nejsou, moc věnovaný není (ačkoli musím smeknout klobouk před editory, kteří odvedli kus skvělé práce). Zpracovaný je bezvadně, ale teprve v doslovu zjistíte, proč jste se zpočátku tak nechytali, nebo proč první dvě dobrodružství jsou především gejzírem nápadů, kde si spoustu věcí musíte domýšlet. Jenže, popravdě řečeno, s doslovem i bez něj mě Mořští vlci neokouzlili zdaleka tak, jak jsem doufal. Což o to, kresba je kouzelná, ale ta autorská imaginace mi nesedla. V podstatě je vše možné, neexistují pravidla a díky nim ani napínavá dějová linka, protože proč se o něco bát, když všichni víme, že to jistojistě dobře dopadne. Na druhou stranu, fascinujících zvratů je tu nepočítaně, jenže to je z mého pohledu asi tak všechno, nepočítám-li záporáka doktora QQ, který mi byl sympatický svou neschopností. Možná ale, kdybych s komiksem přišel do styku jako dítě, viděl bych to celé jinak.
Okázalý počin, skládající hold původním tvůrcům a Thorgalovu ságu posunující zase trochu někam jinam. Scenáristé příběhů nabízejí fanouškům zcela samostatné historky, které jsou sice zakomponovány do tradičního kánonu, ale ve svém důsledku fungují naprosto svébytně.
Sbohem, Aaricie, jejímž autorem je Robin Recht, je úžasně nostalgickým ohlédnutím za příběhem z alba Dítě hvězd, těžícím z Thorgalovy životní lásky ke zlatovlasé dívence. S hrdinou se navíc setkáváme na sklonku života a těch prvních pár stran musí vykřesat slzu i z těch nejzapřisáhlejších emočních skeptiků.
Oproti tomu Wendigo scenáristy Freda Duvala a výtvarníka Corentina Rougea okouzlí kulisami Nového kontinentu. Nad tou paletou barev a obřích pláten se tají dech, stejně jako nad divokostí zápletky. Tohle splnilo všechna má očekávání, jimž Země Qaa nedostála, třebaže se výrazně ubralo z původních sci-fi motivů. Ale to je za mne pouze dobře, právě ta mytologie skandinávských zemí mě v dětství na Thorgalovi bavila nejvíce.
Komiksové LitRPG, jemuž chviličku trvá, než přizná barvu. Což může být pro mnohé odrazující, protože minimálně první třetina působí hodně ledabyle, nic se nevysvětluje, nic se neupřesňuje. Jakmile se však hrdinové dostanou do první svízelné situace, děj nabere na spádu i atraktivitě. Také se konečně dozvíme, jak se to má s lovci, raidy, levelingy a dungeony. A přestože to celé zní náležitě ujetě – ostatně jako celá myšlenka LitRPG – nedokážu upřít vyprávění strhující kouzlo. Navíc mi to celé připomnělo počátky Gantzu, kdy se bojovalo s monstrózními kolosy a jen málokdo z toho vyšel živý. Oproti tomu Solo Leveling stojí na úplně jiném konci ulice, třebaže v rychlosti vyprávění si s Gantzem v ničem nezadá, stejně jako v krvelačnosti. Pouze té explicity je méně, stejně jako perverzity.
Jediná škoda je, že v okamžiku, kdy zápletka nebere jasný směr a člověk je zvědav, co z toho vyleze, příběh končí a pokračování příště. Jak já jen tohle sousloví nenávidím! Ale tak už to se seriály bývá.
„Ani nevím, kolikrát jsem slyšel, že dětství je nejkrásnější období života. Podle mne je to obyčejná otřepaná fráze, která slouží k zakrytí méně příjemné skutečnosti. Z dětství jde strach. Kdy jindy se cítíte tak osamocení a zranitelní? Váš osud je v cizích rukou, předivo reality se trhá, aby odhalilo zázraky jednoho dne a hrůzy toho dalšího. Každé dveře vás slibují zavést do nového ráje… anebo hrozí, že se za vámi navždy uzavřou.“
Aristophania není jednoduchý komiks, alespoň po stránce dějové. Xavier Dorison toho o svém světě moc neprozradí a poměrně dlouho trvá, než se v ději zorientujete, alespoň co se stran konfliktu týče. Naštěstí pomalý vývoj událostí nezamotá hlavu a vy máte dostatek času uvyknout postavám, jejich motivům a nakonec i cílům. A byť mi trojice dětí přišla až protivně neheroická (víc problémů působí, než že by je řešily), musím obdivovat scenáristův cit pro kompozici příběhu. Výtvarník Joël Parnotte pak vyprávění dodává tu správnou atmosféru Dickensovského panoptika.
Flash (anebo Joshua Williamson) mě prostě nebere, lépe řečeno celý ten patos o dobrotě. A teď jsou „rychlíci“ tři, z toho jeden polozapomenutý, druhý puberťák a třetí originál, který i po všech těch letech stále působí dojmem, že tuhle práci dělá maximálně první týden. Scenáristicky přitom epizody nepřinášejí nic zajímavého, kromě rodinného poplácávání se po ramenou. Čtenářským peklem je pak chaos v tom, kdo ví či neví o hrdinově alter egu. Ono je to takhle – Iris zná identitu Kid Flashe a zná jí i Barry Allen. Iris ovšem nezná identitu Flashe, stejně jako Kid Flash netuší, že Flashem je Barry Allen. Alespoň že Barry Allen ví všechno, avšak nikomu to neřekne. Proč? To je otázka za milion.
Každopádně nejlepší je poslední příběh o Barryho randění s Iris – je to zábavné a v druhém plánu je polidštění padoucha, které je pěkně provedené, až na ty láskyplný řeči v závěru. Nicméně potěšil návrat Captaina Colda, tenhle směr vyprávění se mi zamlouvá. Doufám, že bude pokračovat i v dalším díle.
Gó Tanabe má úžasný cit vyprávět hrůzostrašné příběhy prostřednictvím obrázků. To, že se zaměřil na tvorbu H. P. Lovecrafta, je pak bonus navíc, třebaže jsem jednoznačně přesvědčen, že autor má i na vlastní tvorbu. Ale tyto úvahy ponechme stranou, vraťme se k tomu, oč tu běží – o děs. Děs z kosmických hlubin, s nímž se člověk setkává na těch nejméně pravděpodobných místech; děs, který historii planety země provází od jejího zrodu. Ono to možná bude znít banálně, ale některé Lovecraftovy příběhy mají schopnost rezonovat ve čtenáři nejen díky obsahu, ale především díky slohu. Tady jej Gó Tanabe nahrazuje, či snad lépe řečeno doplňuje, výtvarným doprovodem, který dokonale vystihuje původní text. Dokonce bych se nebál říct, že jej v několika momentech posouvá o kus dál, obzvláště máte-li natolik mizernou fantazii, jako já. A byť jsem Dagona četl nesčetněkrát v různých grafických adaptacích, o původní povídce nemluvě, poprvé na mě zapůsobila právě tak, jak podivný pán z Providence zamýšlel.
Poté, co nám v prvním díle byly odhaleny zrůdnosti války, zde jde zas o zrůdnosti politických systémů, ať už totalitní církve, nebo revolucionářského socialismu. Některé vtípky jsou ultimátní, třeba historie předávání syfilis. Stejně tak potěšily postavy jako Isaak Asimov, či doktor Frans van der Steen. Autorův svět mě zkrátka baví, pro svou nápaditost i rozpustilou fantazii. Děj se navíc s ničím moc nepáře a po výtvarné stránce není co vytknout. Karel Jerie předvádí skutečnou pastvu pro oči, přičemž jednotlivé panely by stálo za to mít zarámované doma. Ale ač příběh pobaví bezelstným humorem i politickými odkazy a sviští z jednoho zvratu do druhého, naneštěstí vývojem příliš nepřekvapí. Nejvíc na škodu je pak množství vedlejších figur, které často nemají jiného významu, než pobavit a zemřít. Nadto hrdina děj nikam neposouvá, pouze je smýkán událostmi přesně tam, kam autor potřebuje a čtenář očekává. Rek sám se aktivně zapojí jen málokdy, aniž by to bohužel k něčemu zásadnímu vedlo.
„Conan na okamžik uvažuje, zda peklo vskutku existuje. Napadne jej, že pokud ano, pak je vyhrazeno těm, kteří umírají s nářkem, utápějíce se ve vlastní zbabělosti. A tak se rozhodne, že až nadejde jeho čas, odejde se rty hrdě semknutými.“
Přijde mi, že Roy Thomas je výrazně lepší v delších příbězích, jež mají rozpětí i přes několik sešitů. Jasně to dokázal v předchozím albu, kdy se bojovalo o město Makalet. V kratších příbězích, kdy se do jednoho sešitu pokouší nacpat všechno, mu buď chybí smysluplnější zápletka, nebo se naopak snaží na malém rozsahu uhrát velké divadlo a je kvůli tomu až příliš zkratkovitý. Nejvíc je to znát na první třetině alba, kdy příběhy sem tam postrádají vnitřní logiku, jsou chaotické, nenápadité (zlý čaroděj, magický předmět, dívka v nesnázích) nebo je zápletka natahována nesmyslnými potyčkami. Jakmile však dojde na příběh Smrtící stíny, jako by se autor opět dostal do formy a následující dobrodružství Kitaje už má ten správně dobrodružný říz Meče a magie.
A je tu další zářez v sérii Poslední z mužů, kde se i přes velmi atraktivní prostředí a zápletku paradoxně často neděje moc zajímavého. Přesto scenárista Brian K. Vaughan pomalu ale jistě kráčí ke svému cíli a v osmém díle přijde s alespoň několika málo zvraty, které děj někam konkrétně posunou. Na druhou stranu musím říct, že se závěru série začínám maličko děsit, protože jak první díly měly spád – vždy, když vyvstal problém, byl nečekaně rychle vyřešen – poslední tři alba se vlastně motají na místě. Což by mi ani tak nevadilo, kdyby to nezavánělo cinknutými kartami a koncem, který se pak odbude dost možná v jedné jediné knize. Na desetidílnou sérii na můj vkus trochu málo.
Každopádně, víc než na ústřední dějovou linku se autor opět zaměřuje na silné osobní příběhy těch kterých protagonistů, jež dojmou i pobaví, jak ostatně bývá u Ypsilonka zvykem. Nějaká návnada na blížící se kataklyzma se nastíní v úplném závěru, a tak tajně doufám, že v dalším díle naberou události pořádné grády.
Tentokrát se držíme celistvé dějové linie namísto jednotlivých epizod a vyprávění to hned sluší více. Černý šermíř Guts se sice nadále chová jako namachrované pako s obří čepelí, pohrdající vším, co nemá chapadla. Protože to, co chapadla má, rovnou zabíjí. Alespoň si nehraje na zádumčivého intelektuála a spíš se rozvíjí zápletka, takže člověk jeho společenské nedostatky neřeší. V jednom momentu jsem sice nepochopil, proč nenaběhl na armádu ozbrojenců, když o padesát stran s tím nemá sebemenší problém, ale beru to jako básnickou licenci, ve které je lepší se nešťourat.
Každopádně vyprávění šlape rekordním tempem vpřed, protože tady se na filozofické řeči moc nedá, v kurzu je spíš utínání hlav a rozsekávání hrudníků. A jak mi tenhle primitivní styl u prvního dílu vadil kvůli rozervanému romantismu, tady se řeší pouze aktuální vývoj situace. Ne, že by se člověk dočkal nějakého překvapení, někdy ale ke štěstí bohatě stačí, když bohatýr bezmilostně zašlape zlo do země a pěkný den je za námi.
