Potřeštěná intelektuální komedie, politická satira a zároveň existenciální ohlédnutí za událostmi, jež formovaly latinskou Ameriku v polovině minulého století. Pravdu říct, první, druhý a třetí příběh jsem takřka protrpěl, protože jen máloco mi dávalo smysl. Teprve při čtvrtém dobrodružství bezděčné trojice hrdinů jsem začal cirkusu přicházet na chuť, třebaže nemůžu říct, že by šlo o můj šálek kávy. Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez či Julio Cortázar, to všechno jsou tvůrci, které uznávám, ale mozkovou kapacitu na ně nemám. A Juan Sasturain právě tohle od čtenáře vyžaduje, včetně bezmezné lásky k absurdnímu humoru a magickému realismu.
Co mě ovšem na komiksu Perramus nikdy nepřestane fascinovat, je výtvarné umění Alberta Breccia. Zpočátku máte pocit, že jde jen o snůšku černých skvrn, nedávajících dohromady ani pořádný tvar. Jakmile se ale soustředíte, nalézáte expresionisticky zachycené obličeje a postavy, které v sobě mají víc života, než leckterá hyperrealistická kresba.
Kombinace příběhu zasazeného do 80. let a pak do roku 2008 funguje skvěle – v případě prvním je to díky scénáři, který se zbytečně nenimrá se slovy a dává prostor obrazovému vyjádření, v případě druhém je to kvalitním navázáním na motiv starý čtyřiadvacet let. Jen čtenář musí přijmout model padoucha, který se kvůli osobní mstě potřebuje oblékat jako Batmanova Nemesis a zároveň o něm nikdo nikdy neslyšel.
Každopádně po řemeslné stránce jde o lepší standart, jedinou slabinou je nevýrazný průběh, kdy vás vlastně nic nepřekvapí. Co ovšem funguje víc než dobře, jsou padouchovy důvody ke zločinnému jednání, které je na hraně toho, co i čtenář považuje za správné – likvidace zkorumpovaných policistů. To, že na vrcholu žebříčku je pak komisař Gordon, napětí ještě umocňuje, stejně jako potřeba poodhalit minulost a poznat všechny souvislosti. V tomhle ohledu Mike W. Barr i Tony Bedard nezakolísali, takže i když Zloba neoslní bůhvíjakou koncovkou, jako samostatná partie vůbec nepůsobí špatně.
Výtvarník Bill Everett je zjevením a je velká škoda, že Daredevilovi věnoval pouze jediné číslo, tedy konkrétně to první. Ovšem i když jsou Joe Orlando a Wally Wood kvalitativně daleko za ním, dalších sešitů se zhostili se ctí.
Příběhy Muže beze strachu jsou dvacetistránkové, přesto oproti konkurenčním řadám Stan Lee překvapivě tolik nevaří z vody a dějová osnova je vyváženější, třebaže charakter vyprávění má ještě daleko k modernímu pojetí Daredevila. Každopádně 60. léta v komiksu se nezapřou, takže není nouze o zdlouhavé popisy toho, co se děje na obrázku, stejně jako opakované připomínání hrdinovy slepoty a zbystřených ostatních smyslů. Nehledě na spektakulární padouchy, jako Purple Man, Matador či Ow, proradný superzločinec, který se zařadil do ďáblova kánonu, jen se v průběhu dějin proměnil v méně nebezpečného muže.
Mimo jiné hned v druhém čísle dojde na hostovačku Fantastické čtyřky a také souboj s Electrem, původně protivníkem Spider-Mana, čímž se nám univerzum nádherně propojuje.
Tohle se povedlo náramně. Původně jsem ke komiksu přistupoval s despektem, nějak jsem si za ta léta odvykl číst adaptace oblíbených děl, protože nepřinášejí vlastně nic nového. To už si raději listuji originálem. Avšak Petr Kopl si od sira Doyla zapůjčil pouze základní kostru příběhu plus nezbytné ikonické postavy a zapasoval je do svého vlastního cyklu Victoria Regina, oslavujícího nejznámější díla viktoriánské éry. A funguje to dokonale. Jistě, vyprávění se nevyhne pro někoho nepřípustné komice, ale ono to k duchu příběhu docela sedí, přičemž autor nikterak předlohu neparoduje, naopak je znát úcta k tvůrci, který spoluutvářel jeho dětství. Nejvíc si ovšem cením povedené hry se zápletkou, kdy Petr Kopl na jednu stranu striktně dodržuje původní dějovou osnovu, aby v závěru překvapil vlastní invencí, nijak se neprotivící původnímu kánonu.
Propojení s dalšími komiksy pak dává celé sérii punc jedinečnosti, před kterou možná jednou – jestli bude cyklus skutečně dokončen – smekneme klobouk.
Oceňuji originalitu i propracovanost, více se tu musí uvažovat, počítat a kombinovat, takže to rozhodně není na jedno zahrání, navíc určité rébusy se dají obejít a vrátit se k nim člověk může jindy. V některých momentech je to však až příliš sofistikované a dobrat se kýženým výsledkům zabere víc než jednu dvě hry. Zároveň existuje vícero možností, jak gamebook dohrát a není přitom vysloveně nutné držet se jednoho povolání (ačkoli za zlatokopa jsem hrát nedokázal, protože jsem neprošel úvodním testem). Každopádně se mi to líbilo moc, především kvůli nápaditému systému hraní – není to jen o listování ze stránky na stránku, ale i budování, shromažďování a kalkulování. Častokrát neexistuje ideální cesta, kdy byste vyšli vstříc úplně všem; pomůžete a naštvete tím někoho, když nepomůžete, později vám může sympatie dotyčného chybět. Jen řazení obrázků se tvůrcům úplně nepovedlo, čtyřikrát se mi stalo, že jsem na výsledek hádanky náhodně narazil ještě dřív, než jsem dospěl k hádance samotné.
Tyhle psychologické hrátky Hugo Strange nejsou nic pro mě; o to víc, když má Batman potřebu opakovaně sám sebe ujišťovat o důležitosti své role ochránce slabých a bojovníka proti zločinu. On už to člověk četl v tolika různých obměnách, že další verze – tentokrát z roku 2001 – nic nového nepřinese. Ostatně, ani zápletka, postavená na tom, že se dva padouši spojí, aby zlikvidovali Temného rytíře, a pak se mezi sebou popasují, mě vážně neohromuje. Tady si scenárista evidentně ulehčil práci, navíc nechtěně dělá z hrůzyplných padouchů poblázněné mamlasy.
Přitom ale volné pokračování příběhu Oběť – z roku 1990 – působí zpočátku hodně povedeně, situace kolem možné odplaty se hezky vyostřuje a Batman zase jednou působí jako postava, která by ráda měla všechno pod kontrolou, ale zákonitě nemůže být všude. Naneštěstí, jak Doug Moench partii skvěle rozehraje, s každým dalším sešitem se čím dál, tím víc motá na místě a zapomíná děj rozumně gradovat, třebaže o napětí v cílové rovince nouze není.
Působivý příběh s působivým obsazením, ale s nepříliš působivou zápletkou. Pětisetstránkový komiks o krizi středního věku, popřípadě krizi talentu, to vážně není nic pro mne. A Scott McCloud o tom bohužel nedokáže psát natolik zajímavě, abych si z toho sednul na zadek. Je tu sice několik výborných situací a pár hezkých nápadů, ale jinak v podstatě spousta průměrných slov o lásce a jiných zhůvěřilostech. Pěkný je motiv hry v šachy se smrtí, se kterým autor nepracuje jako s něčím novým, naopak si z toho několikrát záměrně utahuje, v příběhu to však valný smysl nemá. A závěrečné umírání by bylo dojímavé, kdyby nebylo dopředu nalinkované a záměrně cílící na čtenářovo srdíčko. Ale jinak milé, přirozené, autentické a báječně zachycující všední ruch amerického velkoměsta, v tomto případě New Yorku. Osobně jsem čekal trochu originálnější pojetí celého tématu, na druhou stranu civilnost vyprávění je tvůrčí devízou a nebýt fantastického prvku, byla by to milá sonda do duše třicátníka v přechodu.
Tohle jsem úplně nepochopil. Zápletku ano, tam toho na přemýšlení moc není, spíš smysl celého toho projektu. Chápu, že si bratři ze Země vycházejícího slunce chtěli napsat vlastního Deadpoola, ale proč potom nezvolili nějaký smysluplný způsob, jak jej v ději využít? Ono chvástat se ukecanou postavou na čtyři sta padesáti stranách je fajn, ale v rámci užvaněného degeneráta nic nového pod sluncem. Boření čtveré stěny je zábavné asi pět sekund, odkazů na slavné manga série poskrovnu a ocení je jen zarytí fandové, no a hostovačka taky žádný zázrak – něco jako když Expendables navštívil Chuck Norris. Humor typicky deadpoolovský, jenže jak se příběh nikam nevyvíjí, je těch slovních hříček a sexuálního podtextu příliš na jednom místě, aniž by to s přibývajícím počtem stran začalo být skutečně vtipné. Když k tomu připočtu infantilní dějovou osnovu, přijde mi, že jsem za ty peníze dostal krapet málo muziky. Na mém hodnocení se proto ani tak neodráží kvalita komiksu, jako spíš zklamání z něj.
Přestože se toho tentokrát příliš nestane a dokonce nedojde ani k zásadním zvratům, děj se pořád řítí kupředu solidním tempem. Nastiňuje se nový konflikt, přičemž zápletka má hlavu a patu a poměrně inteligentně dává příběhu širší dimenzi. Rozměr, který dává šanci přeživším zombie apokalypsy začít budovat novou civilizaci a ne jen donekonečna žít pod jhem mrtvých. Takže za mě dobrý, i když díl jako takový neohromil, rozhodně se ubírá správným směrem, který nejenže slibuje pořádné potíže, ale hlavně nejede ve vyjetých kolejích. Důležité je, aby se hrdinové konečně dostali z rezidenční čtvrti, která mi začala lézt na nervy, protože je očividně neudržitelná, byť se Robert Kirkman snaží celou dobu naznačit opak.
Jen ty vztahy mezi postavami jsou trochu zbytečné, třebaže dávají vyprávění šmrnc košaté soap opery, což je vlastně to, co tuhle sérii odlišuje od ostatních a také důvod, proč jí mám tolik rád. Ačkoliv podvědomě tuším, že se dost pravděpodobně jedná o nekonečný příběh na druhou.
Adaptace do komiksu, obraná o to nejzajímavější na celém původním textu – erotiku. Nejde o to, že bych slintal po mladých tělech (třebaže slintám), ale když zbavíte banální romanťárnu o to jediné, co jí dělá jinou než ostatní, stane se z ní pouze banální romanťárna, u níž trnete nad každým dalším obehraným zvratem. To už kdyby spisovatelka Anna Todd v komiksovém scénáři vynechala lechtivé pasáže úplně, mohla z toho být alespoň emočně působivá vanilka. Takhle je to bohužel jako koukat na porno, ve kterém je všechna ta pěkná mladá anatomie přelepená hvězdičkami.
A tak mi nezbývá než komentovat hloupoučký příběh naivní dívky (zadané), která propadne kouzlu citlivého drsňáka (proutníka), jež jí imponuje především tím, že je rozervanej, což překvapivě skončí starou dobrou ruční prací na obou stranách (ano, je v tom sexuální dvojsmysl). Naneštěstí se velká svatba v závěru nekoná, na to je ještě příliš brzo – jsme teprve v první polovině první knihy z celkových pěti. Pro mě ale konečná už teď.
Paul Dini patří k těm nejlepším, dojde-li na klasické mafiány, bojující s novým trendem zločinecké galerky - s pošahanými šílenci v kostýmech. Tenhle kontrast starého a nového světa přitom působí tak lidsky, že častokrát s těmi chudáky, odepsanými pro neschopnost přijmout nová pravidla hry, skoro až soucítíte. Autor však čtenáře nikdy nenechává na pochybách o tom, co jsou gangsteři skutečně zač. Tentokrát vrací na scénu někoho z daleké minulosti, někoho kdo touží po smrti Bruce Wayna. Čistě z potřeby dostát vendetě. To se nečekaně hodí do krámu jinému Batmanovu oponentovi, jistému Thomasi Eliotovi…
Dům Ticha je poměrně rozvětvené čtení, kdy se minulost protíná s přítomností a události v pozadí (Návrat Bruce Waynea a Batman s.r.o.) ovlivňují přímo hlavní dění, takže bez znalosti souvislostí byste mohli kapánek lítat ve vnitřní logice. Samotná zápletka však funguje na jedničku, protože scénář neustrne u jednoho zvratu, ale využívá všech možností, aby celou situaci co nejvíce zkomplikoval.
Adaptace mého oblíbeného románu mým oblíbeným výtvarníkem – tenhle komiks jednoduše nemohl dopadnout špatně. Aby ne, když specialitou Manu Larceneta jsou krajinomalby s citem pro trudomyslnou atmosféru, kterých právě Cormac McCarthy nabízí ve svém postapokalyptickém road tripu nepočítaně. Dějově nejde o nic komplikovanějšího, než že zničeným světem prochází otec a syn s nulovým výhledem do budoucnosti. A přestože zkáza všude kolem je ještě podtrhována hrůzným chováním posledních zbytků lidstva, právě jejich vztah je to, co v člověku bezděčně rozvíří emoce na maximum. Ovšem ne sáhodlouhými popisy, či umělými melodramaty. Jak McCarthy, tak Larcenet, jsou účelově strozí, přesto oba dokážou pár tahy vystihnout vše. Dějově se zápletka navíc několikrát dostane do momentu, kdy už je vám jasné, kam se příběh vrtne následovně, nikdy se mu to však překvapivě nestane. A jak jinak může skončit smutný román než smutně? Přitom je to paradoxně o lidské vůli přežít navzdory všem záporným ukazatelům.
Město, kde chybím je zvláštní kombinací životní grotesky a fantaskního thrilleru, kdy Kei Sanbe uvede to první, aby v po třetině přešel ke druhému. V praxi tak nejdříve sledujeme mladého muže, snažícího se neúspěšně stát slavným mangakou a stěžujícího si na redaktory, jež jeho práce vnímají jako neoriginální a neautentické, aby se vzápětí ukázalo, že je obdařen schopností vracet se ve smyčkách v čase a zabraňovat fatálním nehodám. Jakmile jsou karty rozdány, začne být čím dál jasnější, že v jeho dětství došlo ke zločinu, jehož oficiální rozřešení nebylo úplně správné. A teď mu dávná minulost zasahuje do přítomnosti…
Příběh se s každou kapitolou víc a víc stupňuje, byť se příliš nezabývá marginálními otázkami, jako co že to má hrdina za schopnost a jak k ní přišel. Fantastika je tu brána jako něco, nad čím se nepozastavuje a vyprávění se spíš soustředí na pomalu se hrotící souboj dravce s kořistí. Začíná to možná trochu rozpačitě, ale ke konci mě to bez problémů zaháčkovalo na další díl.
Přes všechna ta krásná těla a žhavý sex je Sunstone především o lásce – ať už přátelské či partnerské. Ochránci mravnosti to asi neuslyší rádi, protože erotika se v jejich ústech bohužel až příliš často skloňuje se hříchem, ačkoliv jde snad o to nejpřirozenější, co se lidského života týče. Stjepan Šejić to ví a nebojí se s tím pracovat. Vyhýbá se však latinskoamerickým telenovelám, ve kterých vztahy sice hrají hlavní roli, ale úplně jinou. Tady jsou sice emoce také na prvním místě, ovšem nebál bych se říct, že emoce natolik blízké čtenářovým vlastním prožitkům, že se s protagonisty ztotožňuje mnohem líp, než když Dominga podvádí Dona Rodolfa s Crisantou. A jestli někdo namítne, že není ani na BDSM ani bisexuál, pročež si to ztotožnění můžu strčit tam, kam slunce nesvítí, vůbec nepochopil, o čem Milost! vypráví. Protože tohle všechno je jen pozlátko, to podstatné je mezi řádky. V pohledech, gestech, zkušenostech. A jestli nejste v jádru romantik, nemá ani cenu se s touhle sérií potýkat.
Zápletka úvodní povídky Amarillo působí krapet neuspořádaně, kdy Blacksad ani není ústřední postavou, ale spíš je dějem vláčen. Ne, že by však dějová osa zaváněla nudou, jen ten zmatek ve vývoji událostí a průběžné opomíjení hlavního motivu z toho dělají stylizovaný thriller z beatnického prostředí, než noirovou kriminálku, třebaže v závěru dojde na složitá morální rozhodnutí (při kterých jsem se tentokrát s hrdinou jednoznačně rozešel).
Ovšem v následujícím dvoudílném příběhu Pak se všechno hroutí dokazuje Juan Díaz Canales dokonalý cit jak pro žánr drsné školy, tak i průvodní melancholické monology, jež k soukromým očkům neodmyslitelně patří. I zápletka je propracovanější, přehledněji plynoucí a nechávající, dle očekávání, světskou spravedlnost slepou. To ale neznamená, že se na každou proradnou svini někde nevaří voda.
O výtvarném umění Juanja Guarnida už bylo napsáno tolik chvalozpěvů, že k nim další přidávat nemá smysl – pouze dodám, že všechny jsou do posledního písmenka pravdivé.
Autorskému duu Baban & Fischer se bohužel nepodařilo udržet všechny časové roviny, dějové zvraty a portfolio postav v dostatečně přehledném představení tak, aby i méně pozorný čtenář bez poznámek pochopil, co přesně se na jevišti odehrává. Přesto ze závěrečných kapitol prosvítá jasný paprsek smysluplného záměru a kouzelného odkazu, nebo chcete-li poselství, které má hlavu i patu.
Před čím ovšem nelze jinak, než s úctou smeknout klobouk, je dokonalé zachycení porevoluční atmosféry a snahy pražských mládežníků o uchování Vontovské éry, jež se z domů, pavlačí a uliček pomalu přemisťovala na střechy a do podzemí. Právě tyhle momenty doslova dýchají autenticitou, až by to člověk pomalu dokázal brát jako faktografický dokument. V tomhle ohledu je Rváčov fascinující. Zápletka se naneštěstí malinko ztrácí, jak se míchají dějové linky a proplétají osudy účinkujících figur. Hlavní osa vyprávění jako by se dostávala do pozadí a ve finále je tu jen proto, aby nějak rámovala celý ten nádherný obsah.
Zajímavý rozbor rozpadu osobnosti, která kromě toho že si o to říká, je ještě podněcována nedůvěrou z té nejméně očekávané strany. James Robinson uhrál tenhle moment se ctí, až je čtenáři skoro líto, že u Harvey Denta stačí škrtnout zápalkou a už hoří jasným plamenem, pročež následné výčitky všech zúčastněných jsou právě tak odůvodněné, jako pocity obětí, že za teroristův čin mohou vlastně ony samy.
Každopádně, vedle hlavní dějové linie sledujeme ještě staromódní vyšetřování soukromého očka Jasona Barda, kterýžto je sice v Batmanově univerzu postavičkou zbytečnou, ale zároveň natolik zábavnou, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se k ní scénáristé někdy vrátili. Jediné, co považuji na příběhu Tváří v tvář za slabinu, je finální vyústění, které byť perfektně dohrává Two-Faceovo znovuzrození, nechtěně upozaďuje hlavní zápletku. Dočkáme se sice vysvětlení, kdo je vrah a o co komu šlo, ovšem působí to celé neohrabaně a nuceně, jako kdyby to snad ani nebylo ústředním motivem celého vyprávění.
Zpočátku spíš zklamání, jemuž nepomohla hlavně úvodní báseň, postrádající jakýkoli epický přesah. Navíc první příběhy byly poměrně slabé a moc tomu nepřidaly ani historky o Conanově dědečkovi, jež jsou ve své podstatě pouhou výplní. Překvapením večera se stal Richard Corben, v jehož podání působí celý hrdinský mýtus jako bizarní parodie na fantasy.
Ale od Černého kolosu se všechno výrazně zlepšilo. Výtvarnou stránku převzal Tomás Giorello a už bylo na co koukat. Ani scénář nezaostával, akorát musím připustit, že evropská verze (Conan z Cimmerie I) mi přišla svižnější. Tohle je takový standard, roztažený na šest sešitů, přičemž by stačily tři. Následuje všehochuť různých tvůrců, kde buď haprují zápletky, nebo provedení. Čestnou výjimku tvoří Žal spanilé Akivaši, který ústřední děj sice nikam neposouvá, ale nahlíží na tematiku zase trochu jinak. Závěrečné Stíny v měsíčním svitu pak patří k tomu nejlepšímu z celé knihy a mít takovou úroveň všechny povídky, bylo by mé hodnocení maximální.
Tentokrát se dočkáme skutečně jen střípku mozaiky, ale těm, kterým dosud chybělo vysvětlení, jak se Jason Todd znovu dostal mezi živé a zdravé, udělá Pod červenou maskou určitě radost. Navíc kniha takřka přímo navazuje na album Pod maskou z DC Komiksového kompletu (publikováno pod číslem 57), takže další rozšíření kontinua je v rámci všech těch odpředu dozadu vydávaných titulů rozhodně fajn.
Scenárista Judd Winick patří k těm tvůrcům, co si rádi hrají s gangsterskými motivy, takže příběhová linka působí sympaticky civilně a temně. Celek pak funguje jako adrenalinový thriller, přičemž Black Mask vystupuje jako mafiánský boss, s nímž byste si nějaký delší příběh navíc klidně přečetli; snad jen, že ke konci vyprávění už působí spíš než nebezpečně poněkud komicky. Každopádně Jasonovy výčitky určené Bruceovi nepostrádají logiku, pročež všechnu tu nahromaděnou frustraci v jeho hlavě docela chápete. Tohle sice není zlomový příběh, ale důležitý střípek pro pochopení „rodinných“ vztahů ano.
Očividný pokus o restart, s jehož neúspěchem se tak trochu počítalo. Poněkud se tu tře potřeba zaujmout moderní publikum s předpokladem, že postavy i prostředí všichni důvěrně znají. Je to sice čitelnější, než původní X-Meni – rozuměj, méně slov, více akce – ale scénáře jsou bohužel na úrovni středoškolských muzikálů, přičemž v mnoha případech se automaticky předpokládá znalost Marvelovského univerza. Ne, že by šlo o zásadní věci, ale v principu mi podobný přístup vadí, zvláště nedá-li si nakladatel alespoň minimální práci uvést čtenáře do obrazu. Co mi naopak vyhovovalo, byl epizodní koncept, třebaže pointy jsou slaboučké a jejich originalita tristní. Alespoň že funguje chemie mezi hrdiny, a přestože má jít o čerstvé dorostence, v mnoha ohledech působí dospěleji, než X-Meni i s Avengers z 80. let. Co mě ale zaskočilo je skutečnost, že i když jde o souvislou řadu, nevyhne se vyprávění skokům v ději, popřípadě zvratům, k nimž dochází mimo obraz, jako by tvůrce čtenář vlastně nezajímal.
Na konci originální série The Dark Knight už Gregg Hurwitz nepředvádí žádné psí kusy, ani se nesnaží o nejlepší výkon kariéry. Je znát, že ubral na dravosti i syrovosti a pouze dohrává svůj tetraptych záporných postav z druhé ligy Batmanových nepřátel. Osvědčené ingredience v podobě komorníka Alfreda a komisaře Gordona pak vynikají o to víc, že se vyprávění obejde bez zásahu netopýří rodinky, která Temného rytíře na můj vkus zbytečně polidšťuje.
Obsahově každopádně žádné překvapení, ale poctivá scenáristika, přičemž čísla 26 a 27 zaujmou pro bezeslovné umění. Samotné představení Clayface je zajímavé jen po ten moment, než se dostaneme do vězení, pak už to nabírá okoukané motivy. Následné využití Langstromova otce jako dalšího Gothamského padoucha už byla na můj vkus zbytečná práce, která měla pouze zaplnit objednané strany alespoň nějakým příběhem. Nicméně řada The Dark Knight udělala svoje a je velká škoda, že končila tak záhy, protože trocha té detektivky Batmanovi vždycky slušela.
Masaaki Ninomija svědomitě posouvá děj neustále kupředu, zároveň však rafinovaně neprozradí nic, co by si čtenář už nedomyslel dávno. Situace se každopádně čím dál víc vyostřuje a co zpočátku bylo mlhavě nejasné, začíná nabývat šílenými detaily. Naneštěstí je v tom policista Daigo Agawa nadále zcela sám, což zásadně zužuje jeho možnosti. Přesto se nenechává zastrašit a s tvrdohlavou odhodlaností je rozhodnut zabránit možné tragédii. Přitom tím nejděsivějším na Gannibalu nejsou explicitní záběry na požírání živých či mrtvých, ale dokonale vybudovaná atmosféra zdegenerované vesničky na konci světa, v níž mají tradice z dob šóguna Klacka mnohem větší váhu než obyčejný lidský soucit. Hrůzná na tom je především podvědomá jistota, že tentokrát „pravda a láska“ nad „lží a nenávistí“ nemají nejmenší šanci na úspěch.
Jediné, co mi tak kazí výsledný dojem je skutečnost, že do konce zbývá ještě devět knih. Neznervózňuje mě ani tak ten počet, jako spíš časová prodleva, než všechny postupně vyjdou.
Zpočátku jsem jásal, protože první dva sešity dovysvětlí, co že se to v předchozí knize vlastně odehrálo a člověk už jen netrpělivě čeká na příchod zkázy. Grant Morrison opět dokazuje, jak skvěle umí pracovat se starými motivy. Pak však přijde zběsilý sešit číslo osm, naneštěstí vytvořený pomocí digitálu, kterýžto byl v té době ještě v plenkách. Výsledek je vizuálně otřesný, což se nechtěně projevuje i na scénáři. Pročež ale přijde ke slovu finální speciál Leviatan útočí! a události konečně naberou spád. Hrdinové dostávají zápřah z nečekaných směrů a dlouho budovaná síť spojenectví, se hroutí rychleji než panelák z karet. Aneb klasický Morrison. Pomalu buduje napětí, aby pak všechno chaoticky vyvrcholil na několika málo stránkách. Ostatně celé Batman s.r.o. se nese v duchu série, která je součástí jiné série, protože jednotlivá odhalení a skoky v ději čtenáře podvědomě nutí k přesvědčení, že další události se odehrávají synchronně někde jinde, ať už v jiné knize, nebo v jiné mysli.
Zatímco Unesená od francouzského tvůrce Manura se nesla v příjemně hororovém duchu a byla komplexní jak po stránce dějové, tak dobrodružné, Slzy bohyně představují pouze slabý odvar toho, co komiksový gamebook může nabídnout. Příběh ještě funguje, třebaže nedává moc často na výběr jak si s kterou situací poradit. Co ale čtenáře zamrzí, je množství zbytečných odkazů, jež nespočívají jen v tom, že vás provedou po všech čertech, ale častokrát končí nesmyslně ve slepé uličce, což v kontextu se střídmým rozsahem působí o to absurdněji.
Komplikace v průběhu pátrání po třech zlodějích vám ale hlavu nezamotají, rébusy tu na vás čekají jen dva, z toho jeden je sice nápaditý, ale prostinký a druhý nemusíte řešit vůbec, protože stejně nemáte možnost si ověřit, zda řešení máte správně. Jednoduchost pravidel, kdy je třeba úplně vynechán soubojový systém, pak hraje do karet hráčům-začátečníkům do desíti let, tomu ovšem zas úplně neodpovídá charakter obsahu. Těžko říct, komu se chtěl autor zavděčit.
Gregg Hurwitz se proslavil v Batmanově univerzu především díky sofistikovanému polidštění záporných postav, které patří k těm nejznámějším, ale zároveň ne úplně nejvýznamnějším. Zatímco Kruh násilí si vzal na paškál Scarecrowa, v případě Šíleného je to Mad Hatter u nějž se scénárista odvážil prozkoumat ještě hlouběji jeho pokřivenou psychiku, a když si odmyslíte všechny ty mrtvé, jejichž počet, jako by nikoho ani nevzrušoval, působí vyprávění ve své podstatě naprosto strhujícím dojmem. A to i při druhém čtení, vezmu-li v potaz vydání z roku 2015. Příběh je v rámci několika sešitů uzavřen a díky předmluvě vám snadno zaklapnou drobné souvislosti, u nichž byste mohli plavat. Jen té temnoty na mě bylo možná zbytečně moc, protože Mad Hatter v některých momentech vystupuje jako ještě bizarnější záporák, než je slovutný Joker, což se krapet tluče s dosavadním kánonem. Nic to ale nemění na faktu, že se mi tahle historie k postavě náramně hodila a je jen škoda, že ji DC neudrželo i nadále.
Ani v pátém svazku neztratily Napoleonovy děti glanc a vyšvihly další tři skvěle zadaptované povídky Roberta Ervina Howarda. Má to tu správnou hororově dobrodružnou atmosféru, široké rozpětí dějových lokalit a nakonec i různorodou stavbu zápletek. Kvalita scénářů se tentokrát sešla na výbornou; i z těch slabších textů dokázali tvůrci vykřesat maximum. Za mě osobně jednoznačně zvítězil Plíživý stín, už jen proto, že samotnou povídku mám moc rád a právě zpracování Christophe Beca mě vrátilo o třicet let nazpátek, kdy jsem ji četl v knize poprvé, přičemž dokonalý vizuál, o který se postaral Stevan Subic, z ní učinil doslova pastvu pro oko i duši každého fanouška žánru Meč a magie. Zbylé příběhy – Bůh v míse a Černý cizinec – pak zaujmou především rozdílným přístupem k žánru, kdy cyklicky neopakují obehrané motivy a ani v nejmenším neselhávají stran dramatičnosti či napětí. V obou případech mi pouze chvilku trvalo zvyknout si na práci výtvarníků Emmanuela Civiella a Jeana-Luca Masboua.
Podobně jako u alba Vzkříšení Ra's Al Ghula, také tady jde spíš jen o doplnění známých událostí. Grant Morrison však zdárně zdolává jakékoliv náznaky nudy přesto, že jeho předchozí dílo neznáte. Pouze musíte přijmout myšlenku, že svět je plný hrdinů, o kterých jste v životě neslyšeli, a vyskytuje se v něm stejně takové množství makabrózních padouchů. Celé vyprávění nemá daleko k Černé rukavici, přičemž namísto Batmanovy smrti autor na pozadí osnuje vzestup organizace Leviatan. Jinak jde opět o hravé čtení kombinované s akcí a občas až nečekaně brutálními zvraty. A třebaže je mi myšlenka celosvětově působící agentury Batman s.r.o. od počátku nesympatická, zcela popírající všechno, co mám na Temném rytíři rád, scénář si umí s námětem poradit natolik dovedně, že výraznou změnu oproti předchozím dobrodružstvím téměř nepostřehnete. Jen v závěru už to celé začíná být tajemnější než hrad v Karpatech, tak jsem zvědav, jestli se v druhé části podaří autorovi finále uhrát, či vyšumí do ztracena.
Atmosféra houstne, a i když se vlastně nedozvíme nic nového, jednotlivá odhalení dávají tušit děsivé souvislosti. Masaaki Ninomija hraje rafinovanou partii, kdy do posledního okamžiku netušíte, komu věřit; takže cokoliv se dozvíte, podvědomě berete s rezervou. S blížícím se finále je však jasné, že policistu Agawu nečekají dobré časy. O to je sympatičtější, že se hrdina nestaví do role oběti a aktivně dává najevo, jak moc by jej vesničané podcenili, kdyby k němu přistupovali jako k obyčejné měšťácké nule. Čím dál víc se ukazuje, že být pod tlakem je něco, co Agawu vnitřně uspokojuje, naneštěstí přitom dost často zapomíná, že má mladou ženu a maličkou dceru. A právě o ty máte v důsledku největší strach.
Gannibal nezklamal ani třetím dílem. Sice jsem i tentokrát skřípal zuby nad odfláknutým pozadím, kdy autor upravuje v grafickém programu fotografie, aby si zjednodušil práci, ale rozčarování vynahrazuje perfektně gradovaným hororem, jemuž momentálně chybí jediné – krvavé vyvrcholení.
Právě tak dobré finále, jak jsme doufali. I když vydavatelství De Agostini zazlívám příběhové okleštění celé události, návaznost dobrodružství je i přes vynechané sešity precizní. Namísto osobních soubojů se tentokrát vyprávění soustředí na klíčové aktéry a uzavírá černou kapitolu města Gotham. Ne, že by všechny problémy byly vyřešeny mávnutím proutku, či snad rovnou nastoupily světlé zítřky. Ale kroky učiněny jsou, pročež bude nutno vyvinout ještě hodně úsilí, než se rozbouřené emoce uklidní. Někdo to přečká s čistým štítem, jiný v dubové rakvi vyložené saténem. Protože, i když už je konec blízko, potřeba šílenců ublížit na tom nejcitlivějším místě zůstává neměnná.
Velké smeknutí před prací Grega Rucky, jehož scénáře vybraných epizod mi připadají jednoznačně nejlepší, přičemž osobně považuji Katastrofu a Zemi nikoho za to nejzajímavější a nejkomplexnější, co ze stáje DC Comics kdy vzešlo. O to víc mi uniká, co je vedlo k tomu, že vše o pár let později zmuchlali, zahodili a zapomenuli.
„Kdyby jen o tomhle Manos věděli. To by si dost pomohli.“
„Promrhali by to na nesmyslné krveprolití.“
„A co s tím provedeš ty?“
„Použiju to na smysluplné krveprolití.“
Sisyfovská snaha postavit Gotham City znovu na nohy, ačkoli jej celý svět odepsal, pokračuje. Je třeba zajistit spojence, potraviny a především respekt nepřátel, přičemž stará pravidla už nepravidlují. Morálka i těch nejčestnějších ochránců zákona se tak vydává na cestu, z níž už nemusí být návratu
Podmanivé čtení, u něhož řešíte jedinou maličkost – proč tahle událost český komiksový trh tak dlouho míjela? To, co totiž vyjde v kompletu Legenda o Batmanovi, není ani třetina všeho, co se v rámci samotné Země nikoho událo. A přitom jde o velmi dobré příběhy zasazené do takřka postapokalyptického prostředí, kde je dovoleno prakticky cokoliv a kde se zcela nově ohýbají charaktery tolik let určitým způsobem profilovaných hrdinů i padouchů. Greg Rucka cupuje Batmanovo univerzum jako žralok olympijské přeborníky v plaveckém bazénu.
Na Zemi nikoho jsem se těšil už od dob vydání šestého Hitmana, přičemž jsem ani moc nedoufal, že bychom se jí v českých luzích a hájích kdy dočkali. Konečně se však nemožné stalo skutkem a pánové Bob Gale, Greg Rucka a Kelley Puckett rozjíždějí jednu z nejtemnějších událostí historie Gotham City. A že je na co koukat – město bylo odstřiženo od světa a prohlášeno za místo stižené živelnou pohromou. Všichni příčetní je opustili a ti ostatní, co zůstali uvnitř, musí zůstat dokud... dokud se nestane zázrak. Anebo Gotham neshoří na popel. V ulicích tak propuká nemilosrdný boj o moc, kterého se účastní i zbytky policie pod vedením Jima Gordona. Jestli ovšem očekáváte nějaké hraní si na spanilé rytíře, můžete rovnou zapomenout. Už ani Batman se nechytá, protože vzbuzovat hrůzu v lidech, kteří si prošli peklem, není právě jednoduché. A že šílenci své domovy neopustili, na to můžete vzít jed.
Civilní příběhy v uhrančivých kulisách, které tíhnou spíš ke gangsterce než k superhrdinskému mainstreamu.
„Neříkám si Kobra jen tak pro nic za nic! Jediné uštknutí mého jmenovce znamená jistou smrt…, stejně jako moje kobří střely, když zasáhnou cíl!“
„Jsi stejně ukecaný jako spousta dalších, kteří k superschopnostem přišli před tebou! A zatímco se chvástáš, já se můžu připravit! A před střelami uhnout… Takhle!“
U prvního alba, kdy se postava teprve formovala stejně jako komiks samotný, šlo naivitu přehlížet jako daň době vzniku. S každým dalším příběhem je však stále jasnější, že ve stejné tónině hodlají tvůrci pokračovat i nadále. Přičemž jakákoliv snaha vyprávět jinak, než obrázek po obrázku předříkávat co se na něm děje a vybírat zločince z komnaty tisíce a jednoho zlovolného přání je pouze spotřebitelova zbožná tužba. A to je pořád štěstí, že Hromovládcovy příběhy z Journey into Mystery jsou třináctistránkové, takže se tu ještě stále dá mluvit o dějovém spádu. Coby recese je to bezesporu blýskavý doplněk knihovny, ovšem stran čtivosti pro současného čtenáře je to na hranici známky punku.
Dokončení Ra's Al Ghulova vzkříšení je lepší, než jeho začátek, minimálně po dějové stránce má příběh rozhodně co nabídnout – jak zajímavé morální konflikty, tak nápadité akční scény. Do poloviny jsem ani nevěřil, že čtu stejný komiks jako posledně.
Pak se ale redakce DC předvedla a zkazila mi zážitek. Ono, když už chci vyprávění vést napříč sériemi, je snad samozřejmostí pohlídat si detaily, popřípadě vysvětlit objevování a mizení klíčových postav. Protože u DC se to evidentně neděje, je zde standardem roztrhané oblečení, které se v průběhu jednoho sešitu samo zalátá, popřípadě projde kompletní proměnou. A to ani nemluvím o nenadálém objevení Bílého ducha, jehož jsem považoval za mrtvého – asi mi proklouzl někde mezi řádky. Vystoupení I-Ťinga pak už považuji za guilty pleasure Granta Morrisona, protože jiné opodstatnění v ději nemá.
Co naopak kvituji s povděkem, je synchronizace alb v kompletu, protože minimálně pro ty, co čtou vše dosud vydané, nebude role padoucha Senseie překvapením.
Velmi dobré. První dvě povídky mě o kvalitách alba ještě úplně nepřesvědčily, čistě z důvodů tradičních nešvarů mainstreamového komiksu. Jakmile však došlo na příběhy Vetřelci (za mne nejlepší a nejsilnější z celého alba) a Máslové sušenky, začal jsem zpětně scénář i kresbu pozorněji sledovat, a došly mi předtím neviděné odkazy. Závěrečná čtveřice kraťasů pak odhaluje Jonáše Ledeckého jako minimalistického cynika, který v průběhu několika obrázků beze slov zvládne vysmeknout povedený skeč. Pravda jeden, dva jsou natolik očividné, že na ně člověk musí nahlížet jinak, než při tradičním čtení, aby ocenil jejich nápaditost. Ostatně, celé album představuje Ledeckého jako tvárného kreslíře, jenž neustrnul na jednom bodě a s každou další prací se snaží posunout dál nebo alespoň zkusit něco nového. Michal Suchánek mu po výtvarné stránce zdárně sekunduje, přičemž ale pravdou je, že v přímém srovnání působí oproti Ledeckému krapet stereotypně. Je to krásné, ale vlastně pořád dokola to samé.
Takový ten nutný doplněk, aby sága byla komplexní. Když ale při čtení podvědomě cítíte, že komiksem listujete pouze z nutnosti, je něco špatně. Jiné by bylo, kdyby nakladatelství De Agostini dodržovalo vnitřní chronologii ságy Granta Morrisona a člověk tak mohl sledovat vývoj událostí v návaznostech. Když ale znáte konec, prostředek i začátek, na nějaké kudrlince v prvním poločase už vám nesejde. Navíc, jak se Ra's Al Ghulovo vzkříšení rozlézá skrze různé řady, působí celé dobrodružství chaoticky a uspěchaně, třebaže je v základě křišťálově jednoduché. Obzvláště pak v druhé půlce, kdy Damian, Tim a Dick bojují proti tisícovce nepřátelských nindžů.
V kontrastu s předchozími „událostmi napříč sériemi“ z 90. let je úžasné sledovat, jak to ta stará škola bravurně zvládala, zatímco moderní tvůrci mají problém udržet čtenářovu pozornost. Ona jedna věc je akce, druhá pak dějová linie, která přeskakuje z místa na místo tak, že by i profesionální hráč škatulat měl co dělat, aby nepropadl panice.
Starý Iron Man už zavání americkou propagandou a bezostyšným hanobením Sovětského svazu, což vzhledem k době vzniku a vzkvétající studené válce není zas až tak moc překvapivé. Ovšem zápletky jednotlivých epizod působí už hodně naivně a občas i absurdně. V těchto komiksech se na realitu, proveditelnost či alespoň uvěřitelnost nehrálo vůbec, takže z hlubin Země neustále lezou skryté civilizace a mimozemšťané přistávají na modré planetě, jako kdyby šlo o motorest u dálnice. Nejkomičtější je pak samotná technologie Iron Manovy zbroje, kde je všechno vysvětleno inovátorskými tranzistory. Což mě baví o to víc, že jako elektronikou nepolíbený jedinec mi tenhle výraz automaticky evokuje malá rádia ze šedesátých let.
Čím mi ovšem komiks imponoval nejvíc, je precizní kresba Dona Hecka, neprávem zastíněného ať už Jackem Kirbym, nebo Stevem Ditkem. Přitom jeho práce mi přijde z téhle trojice jednoznačně nejlepší a de facto právě ona byla příčinou, proč jsem byl příběhy z roku 1963 schopen dočíst.
Zjistil jsem, co mi na hororech vadí nejvíc – když se dobrým lidem dějí špatné věci a oni mají jen pramálo možností s tím něco dělat. Právě na tuhle strunu hraje osvědčený tvůrce Mike Carey, přičemž využívá všech svých zkušeností k tomu, aby čtenáře co nejsnáze dostal na lopatu a šoupnul do pece. Jde mu to přitom skvěle. Už v průběhu první kapitoly tušíte, kde je co špatně a u koho byste byli rádi, aby se ve zdraví dočkal konce vyprávění. Což si samozřejmě uvědomuje i sám autor, takže si můžete být jisti dlouhou strastiplnou cestou, než se cílové rovinky hrdinové dočkají. O tom, že v celku, nepadlo ani slovo.
Komiks Domeček krve a bolesti využívá zavedené strašidelné motivy (dětská hračka, domácí násilí), aby čtenáři předložil originální hororový příběh, který si současně z tradičních klišé utahuje, nebo je rovnou překrucuje. Ne všechna pravidla jsou úplně jasná, ale postupným vývojem událostí do sebe jednotlivé scény zaklapávají natolik jednoznačně, že i mrtvému musí dojít souvislosti.
Změnila se kresba a vyprávění hned získalo na síle. Tedy v rámci hororu, ohledně smysluplnosti je to možná jen o krapet lepší než velká bída. Příběh se přitom vůbec nevyvíjí špatně a vcelku i hezky navazuje na předchozí události. Čím víc však tvůrci gradují děj, tím je děravější a nesmyslnější, až to celé završí cliffhanger, který měl pravděpodobně situaci zachránit po vzoru Cimrmanova Vichru z hor.
Ale abyste rozuměli správně, proti samotnému konceptu Five Nights at Freddy's nemám vůbec nic. Komiks však sklouzává k opakované hysterii, nesmyslným zvratům, a když dojde na vysvětlování, kdo za čím stojí, i první kniha se stydí za všechno to, co se druhá snaží vydávat za zápletku. Namísto využití motivu krádeže dětských duší, se zabýváme jakýmisi předchůdci vražedných robotů a sérií záhadných vražd, jež mají zmiňované stroje na svědomí. A do toho sem a tam pobíhá hlavní hrdinka, soustavně naříkajíc, jak si chce na něco vzpomenout, ale nemůže. Až jí máte chuť animatronikům předhodit sami.
Baví mě to čím dál, tím víc. Univerzum se rozrůstá, postavy už neřeší osobní problémy a parta hrdinů značně kyne. Jistě, je to podle všech rysů dívčí, ale už po pár stranách tenhle detail neřešíte, stejně jako skutečnost, že Star Wars působí v mnoha ohledech až podezřele pohádkově. Navíc se zdá, že Hannah Templerová má se svým dobrodružstvím krapet širší úmysly, než je pouhé osvobozování princezen od nalinkovaných osudů. Dochází tu k názorovým rozkolům a je patrná snaha dívat se na problematiku z vícero úhlů, přičemž celek rámuje neskonale sympatická kresba, díky níž všechny postavy působí bezděčně sexy – vzhledem k tomu, že jde o lesbické sufražetky, tak bych se nad sebou měl asi zamyslet.
Na závěr jednu radu pro autorku – chcete-li, aby příběh působil drsně, nemůžete aktéry krvavé hospodské bitky zpodobnit usměvavé. Scéna pak působí nadvakrát divně – buď jsou všichni úplně šílení, nebo zrovna přemýšlejí nad tím, kolik času v životě by mohli ušetřit, kdyby všichni chlapi byli ženský.
Máte-li podobně dlouhé vedení jako já, teprve až v tomto závěrečném svazku vám dojde, že celá Katastrofa je pouhým prologem k mnohem rozsáhlejší události jménem Země nikoho. Což samotnému vyprávění nijak neubližuje, ovšem je třeba se vypořádat se skutečností, že nějaké finále se v tomto případě nekoná. Situace se maximálně v mezích zákona stabilizuje, a to je ale asi tak všechno, co vám tvůrci nabídnou.
Naštěstí se neopomnělo uzavření všech drobných zápletek, které autoři v předchozích albech rozehráli. To znamená, že třetí Katastrofa je opět souborem víceméně samostatných epizod. V rámci příběhu mi pak přijde jako nejslabší, což je dáno tím, že úvodní Huntress & Spoiler nasadí laťku vysoko a všechno další už je jen takovým čajíčkem v ruinách Gothamu. Ne, že by to bylo špatné, ale oproti vší té předchozí zkáze už scenáristé vlastně nedokážou nabídnout nic nového, snad až na Alana Granta, který se jako jediný nebojí ubližovat nevinným a zanechávat na jejich duších nevyléčitelné šrámy.
Série Journey into Mystery dokazuje, že když šlo o superhrdinskou tématiku, neměl Stan Lee žádné zábrany. Severská mytologie je samozřejmě pro podobné účely jako stvořená; obzvláště, když necítíte potřebu držet se nějakých zaběhnutých modelů. Zároveň ale musím obdivovat samotnou podstatu nápadu, že člověk, který je v normálním životě naprosto nepoužitelný – díky zdravotní indispozici, ne pro mizerný charakter – se proměňuje v postavu toliko rozdílnou. Teď ještě ta fantastická bizarnost zápletek, jež obzvlášť v kontextu s obsahem dalších sérií získává na hodnotě, protože neopakovat se při všem tom množství, rovná se plnohodnotný zázrak. Že by proto Marvel?
Thor má každopádně oproti konkurentům ze stejné stáje jednu velkou výhodu – jeho dobrodružství netvořila kompletní obsah sešitu, takže jednotlivé příběhy se alespoň v začátku vešly na krásných třináct stran, díky čemuž se tu děj tolik uměle nenatahuje. Ovšem o tom, že se jedná o prvotřídní dobovou divočinu, nepochybujte ani vteřinu.
„Vítězství je pro válečníky. My můžeme jenom prohrát.“
Obdivuhodný projekt, jehož účel – tj. humanitární pomoc Ukrajině – převyšuje kvalitu obsahu. Ono se ale o moc víc čekat nedalo. Sto dvacet stran pro patnáct komiksů různého ražení, žánru i vyznění, kdy hvězdy devátého umění předkládají své příspěvky nejen z přesvědčení, ale i nezištně, nemůže přinést jiný výsledek, než antologii lepších a horších kousků. Přitom komiksy jako Prázdná čtvrť, Cena války, Vítězům… a především Mluvit s kopcem dokážou zasáhnout na správném místě nebo alespoň zahrát na čtenářovo svědomí, není-li úplně cituprosté. Zbytek pragmaticky plní zadání, razí intelektuálnější rovinu, popřípadě se pokouší tématiku tím či oním způsobem zasadit do vlastních sérií. Nic z toho však nepřesahuje hranice očekáváného standardu, nic z toho nenabízí na konflikt jiný pohled, než jaký známe z médií.
Osobně si myslím, že potenciál šel využít nápaditěji, ale jak už jsem psal v úvodu, účel je v tomto případě důležitější než obsah.
Sci-fi podle mého gusta. Jednoduchá premisa, silné momenty, nevšední pojetí, tradiční motivy. Jeff Lemire se tentokrát vyhýbá hloubavému polemizování o otcovství či rodinných traumatech a namísto toho vyšvihl parádní thriller v kulisách mezihvězdné kosmické lodi. Nejdramatičtějšími momenty pro mě přitom byly činy separatistů, zabíjejících ve jménu svobody, aneb Jak funguje fanatismus v praxi. Jinak ale autor nijak příliš nerozebírá, kdo je v právu a kdo ne, soustředí se primárně na myšlenku umělé inteligence, jež se musí vyrovnat s nenadálou situací – stát se matkou desítky dětí a vychovat je k tomu, aby sebe i ji udržely v nekonečných kosmických hlubinách naživu. Zápletka jako taková pak už příliš nepřekvapí originalitou, zároveň si ale ani na nic nehraje a rychlým tempem spěje ke svému neodvratnému konci.
Za mě osobně paráda, zase jednou jsem se vrátil do časů, kdy jsem načítal povídky zlatého věku science fiction a nechával se uhranout dějovou nápaditostí i myšlenkovým přesahem.
Nádherně nakreslený příběh v duchu románů Ronja, dcera loupežníka Astrid Lindgrenové a Petr Pan Jamese Matthewa Barrieho, s podmanivou atmosférou anime filmů Hajao Mijazakiho a komiksové série Amulet Kazu Kibuishiho. Nadějná norská výtvarnice Malin Falchová rozvíjí Cestu do Údolí trollů pozvolna a s minimem slov, nijak se to ovšem neprojevuje na bezbřehé fantazii, jíž oplývá. A v okamžiku, kdy se vyprávění překlene do bájného světa mýtů a legend, neubráníte se okouzlení nad autorčinou imaginací. Neřeší se co, proč či jak, ale pouze s kým se spřátelit a na koho si naopak dát pozor. Je v tom přitom stejnou měrou zkombinován nenásilný humor, mrazivé napětí i dětské nadšení pro dobrodružství.
Slabinou je pouze dějová osnova, u níž ani po dočtení první knihy série absolutně netušíte, jakým směrem se bude v dalších dílech ubírat. Nastíněno je hned několik možných cest a stejně tak je představeno množství zajímavých postav, ovšem co bude hrát ústřední part, je zatím pro všechny tajemstvím.
Druhá kniha Katastrofy nám tentokrát přináší sérii krátkých a delších povídek, mapujících události plné zmaru a zkázy. Některé jsou komické, jiné tragické, občas jde o spojení obého. Rozhodně je to ale nečekaná změna oproti prvnímu albu, jež nabídlo jasně definovanou událost. Ovšem poslední příběh nám dává na vědomí, že zemětřesení dost možná vůbec nebylo přírodním jevem, ale cíleným zločinem...
Tohle se tvůrcům povedlo, především pro tu maličkost, že síly všech hrdinů i padouchů se během několika minut prakticky vyrovnaly. Žádné souboje s geniálními zločinci, mimozemskými parazity či kouzelnými bytostmi, ale starý dobrý zemětřas. Navíc je ke cti tvůrců třeba dodat, že se nijak nepářou s počtem obětí, díky čemuž celá událost působí mnohem hodnověrněji. Jediné, co tomu krapet podkopává uvěřitelnost, je fakt, že o zemětřesení slyším poprvé a na budoucí tváři Gothamu se prakticky nijak nepodepsalo. Netuším, kde se stala chyba, ale v tomhle ohledu soudruzi ze západu troufale zahodili klenot.
Druhý díl dokazuje, že Masaaki Ninomija není žádný amatér a ví, jak komponovat hororový příběh. Takže zatímco v předchozím díle nás seznámil s prostředím a postavami, tentokrát nám představuje protagonistu a jeho rodinu, aby následně mohl pracovat s motivy nebezpečí, která jim hrozí. Čtenář tak má strach o někoho, s kým se již stihl ztotožnit. Policista Daigo Agawa se navíc ukazuje v trochu zajímavějším světle, než posledně a zdá se, že padouši z kraje Togu krapet podceňují jeho výbušný potenciál. Ostatně, zajímavě se rozvíjí i samotná zápletka, kdy v ději načrtnuté záhady jsou nějakým způsobem zodpovězeny, třebaže vše poukazuje na skutečnost, že ne úplně pravdivě. Hrdina se tak ocitá v situaci přijetí rozhodnutí, zda obětovat bezpečí rodiny a honit se za chimérou, nebo se podvolit tlaku okolí a žít svůj šťastný život. Druhá kniha tak sice nepřináší žádnou velkou hrůzu, ba ani krapet děsivosti, ale rozhodně navnadí na pokračování mnohem spolehlivěji, než se to povedlo knize první.
Ač jsem tomu nevěřil, Hulk je v portfoliu Stana Leeho skutečně jednou z nejzajímavějších postav. Minimálně z dnešního úhlu pohledu se vymyká klasickým modelům a jeho osobní strasti jsou spíš prokletím, než výhrou supehrdinského života. Pravdou je, že ty příběhy jsou bizarní. Šedesátá léta si evidentně nedělala hlavu s tím, co je možné a co ne, pročež Marvelovská dobrodružství působila stejně šíleně, jako ty nejdivočejší příběhy Čtyřlístku. Jakmile ale na Hulkovy eskapády začnete pohlížet shovívavým okem milovníka komedií, užijete si každý jeden zvrat, včetně obřích vynálezů sestrojených dvěma osobami během několika minut, popřípadě opakovaného obviňování Hulka prakticky ze všeho špatného, co se jen na planetě Zemi přihodí.
V téhle knize máte navíc jedinečnou příležitost porovnat rozdílné styly kresby stejného tématu dvou proslulých umělců – Jacka Kirbyho a Steve Ditka. A sám za sebe musím říct, že v případě Hulka odvedl Jack Kirby asi tu nejlepší práci, jakou jsem od něho dosud viděl.
Konečně se dostáváme k tomu, co název naznačuje a vůbec nevadí, že až v poslední třetině celého alba. Greg Rucka je ve svém vyprávění hodně komplexní a než vám představí vraha, oběť i vyšetřovatele, chvilku mu to zabere. Ta cesta však není zbytečná; jakmile totiž dojde ke střetu všech tří veličin, těžko se čtenáři rozhoduje, komu fandit víc. Samozřejmě že víte, kam to celé směřuje a třebaže detektivové z GCPD jsou od začátku na špatné stopě, vcelku chápete jejich motivace i důvody. Záhadou vlastně zůstává jediné – proč se Bruce Wayne chová, jak se chová. To snad ale prozradí další alba.
Každopádně to neznamená, že celá kniha stojí jen na posledních pár sešitech. Příběh se sice táhne napříč několika řadami a klene se přes množství čísel, stále však zůstává epizodní charakter většiny sešitů, takže se člověk skvěle baví po celých čtyři sta šedesát stran. Nejlepší jsou pak ty, na kterých později vyrostla série Gotham Central, ale to už ze mě mluví milovník policejního románu à la Ed McBain.
