Série tří příběhů (Zahalený prorok, Zahrada ve zbrani a Zamilovaný buben), které čerpají inspiraci v evropských dějinách, mýtech a jiných podivnostech, nevyhýbající se ani legendám arabským. Pro Davida B. je příznačná kresba, která i přes divokost zápletky uhrane nápaditostí a morbiditou. Přiznám se však, že jako neintelektuální čtenář jednotlivé povídky ocenit úplně nedokážu, protože mi pointy sem tam maličko unikaly. Výsledný celek je náramně hezký, ale kdybych se měl o jednotlivých příbězích rozepsat, upadl bych v rozpaky, čistě proto, že bych vlastně nevěděl co říct. V tomhle ohledu jsem tvůrci daleko lépe rozuměl v Padoucnici, která přes všechen poetický balast byla pevně ukotvená v realitě, kdežto Zahrada ve zbrani je spíš série nápadů a bizarností, jež jsou ve vizuálním provedení fantastické, ale které má duše přízemní pobrala jen z poloviny. Bezesporu je však zajímavý autorův náhled do české historie, která v 15. století znatelně zasáhla do dalšího vývoje evropských království.
Je to brutální, je to šílené, je to zábavné. Je to Deadpool.
Autoři hrají na jednoduchou notu, kdy hrdina uráží koho může, včetně sebe, čtenáře i autora. Zvyknout si na to chvilku trvá, především když netušíte, kdo Deadpool je a jakým způsobem jsou jeho příběhy vyprávěny. Ale právě absurdita jednotlivých situací a děje jako celku mi byla blízká. A samozřejmě hlášky, hlášky a zase hlášky. Tvůrci si navíc neberou servítky s žádnou postavou Marvelu, třebaže těch ikonických se tu moc neobjeví. Musím také ocenit zápletku, která se přes svou chaotičnost neustále vyvíjí a někam směřuje, přičemž neuplyne jediná stránka, kdy by se něco nedělo.
Slabinou pro mě byla pouze hrdinova nesmrtelnost, protože ve chvíli, kdy víte, že nemůže zemřít, jsou všechna ta jeho nápaditá úmrtí zbytečná. Každopádně, nejvíc jsem si užil fórky v pozadí, vycházející z ujeté povahy Deadpoola a situační komiky. A samozřejmě vedou Blade a Hydra Bob. Navíc, souboj s neviditelnými upíry budu mít v hlavě ještě hodně dlouho.
„Znáš takový ty filmy, kde sériovej vrah zamkne lidi do pasti, která je rozemele na paštiku? Tak tohle je to samý, akorát v Narnii.“
Nemůžu říct, že ústřední motiv není atraktivní. Děti, co zmizí v RPG hře a po dvou letech se vrátí, aby o svém dobrodružství dalších dvacet pět let mlčely, než je minulost konečně dožene? Takovej efekt zaujme. Obzvláště, jste-li milovníkem Dračího doupěte a na pár herních večerů z mládí nostalgicky vzpomínáte teď, když máte svůj dospělý svět a ten se vám hroutí.
Jen se přiznám, že jsem čekal maličko víc. Postavy jsou v rychlosti nahozené, podobně jako fantasy svět, do kterého se propadly. Navíc, a to je moje chyba, přiznávám, že nejsem fanoušek příběhů, ve kterých se hrdinové bez jakéhokoliv vysvětlení najednou ocitnou ve fantaskním světe, přičemž tenhle konkrétně je hodně ovlivněn láskou k fantasy a hraní D&D. Takže jestli neznáte Tolkiena, možná vám celá jedna kapitola úplně unikne. A znalost filmů se tentokrát nepočítá. Což je za mě samozřejmě plus.
Těžko dělat konkrétní závěr nad sérií Lazarus, když první album pouze uvede do kulis, představí protagonisty a vytyčí žánr. Vše uvedené totiž zvládne anotace také a díky ní možná získáte i lepší představu, o co vlastně kráčí a neubírá přitom na zajímavosti zápletky, připomínající to nejlepší z tvorby Roberta Rodrigueze, kdyby mu dialogy psal právě Greg Rucka. Přitom jde o takřka komorní drama zákulisních intrik uvnitř jedné mafiánské rodiny, ovládající miliony lidských životů. Trochu navíc mi připadají psychologické hrátky v hlavách geneticky modifikovaných zabijáků, neboť mě jímá hrůza, že mají jediný účel – vyřešit všechny ty filozofické otázky ohledně vlastního místa v životě, vesmíru a vůbec. Tohle jsou ovšem jen mé vlastní dohady, protože první čtyři sešity v albu obsažené toho zas tolik rozehrát nedokážou. Až si říkám, že než to číst takhle po částech jednou za půl roku nebo za rok, možná by stálo spíš počkat si pár let a zmáknout celou komiksovou sérii hezky v klidu a najednou.
Výtvarná stránka je natolik ohromující, že ostatní jde stranou. A to i přes fakt, že má Žoldnéř už přes čtyřicet let. V podstatě nemine panel, po kterém by člověk netoužil jako po samostatném obrazu, přičemž máte-li rádi ještěry, pravděpodobně budete mít pocit, že jste se dostali do nebe. Doslova krása nesmírná.
Se scénářem už to bohužel tak slavné není. Pořád je v tom kus dobrodružky, kde se moc neřeší osobní problémy, ale primárně svízelné situace a jak z nich ven. Podobně jako Martin Lodewijk i Vicente Segrelles popouští uzdu fantazii a nechává se unášet nápady, které mu zrovna přijdou na mysl, přičemž fyzikální zákony nechává uhnít zamčené ve sklepě. Ale pozor, tady se projevuje autorova praxe letitého kreslíře zbraní a zbroje, takže i když možná nedává smysl svět v oblacích a pod nimi, technická udělátka jsou promyšlená do detailu. Milé na tom je, že oproti Stormovi to není ani zdaleka tak ukecané. Škoda jen, že příběh nemá větší rozsah, protože epický potenciál v něm rozhodně je.
Čekal jsem víc. Ne, že by Michał Figura nebyl člověk na pravém místě, pro něhož jsou vlci vším. Čtenář se dozví pár věcí, které záměrně bourají zaběhnutá dogmata a zároveň dávají nahlédnout za plentu funkčního programu na ochranu vlků v Polsku. Až máte chuť své práce zanechat a jít dělat něco podobného. Mám sice trochu výhrady ke kresbě, jež cílí spíš na mladší publikum a chvílemi působí, jako by tvůrci s komiksovým médiem neměli zkušenosti – především když se v popisku i na obrázku odehrávají ty samé věci. Ale dobrý, pro deseti až třináctileté určitě fajn.
Co mě však zklamalo, byla snaha vložit kromě informací o vlcích a jejich životě v moderním světě do obsahu i jakési skutečné příběhy. Tady totiž není prostor pro nějakou nápaditost, život občas bývá až děsivě jednoduchý. Vlk se chytí do pytláckého oka, ochránci jej zachrání, vrátí do přírody a o pár měsíců později ho někdo zastřelí. Konec příběhu, vzácná perlo. A to je ještě ta z nejživějších zápletek, ostatní mají všednější průběh.
Nápad dobrý, třebaže až příliš omezen tématem. Homura Kawamoto je fanoušek hazardních her a umí skvěle vyprávět o různých stylech gamblerství, popřípadě podvádění na té nejvyšší úrovni, ovšem co se zápletky týče, neumí rozehrát nic víc, než epizodní duely. Poprvé je to zajímavé, podruhé méně a potřetí už se to točí v kruhu. Postupná gradace je založená ani ne tak na hráčských schopnostech, jako na opakovaném odhalování rafinovaných způsobů podvádění, kdy kolikrát ani nemusí jít o skrytá esa v rukávu, zajišťující vítězství. Zároveň je to na můj vkus až příliš vyhrocené do extrému, kdy se tvůrce tolik nesoustředí na atraktivitu děje, jako spíš na excentriku jednotlivých postav, přičemž neustálé koukání holkám pod sukně je fajn pouze v případě, že máte potřebu se v průběhu čtení cítit jako pedofil.
Ve finále musím Bláznům do hazardu přiznat jistou atraktivitu nápadu, přesto mě právě absence důmyslnějšího vývoje příběhu utvrdila v tom, že vlastně ani nemám důvod čekat na další pokračování.
Začínáme se propracovávat k čím více grotesknějším padouchům, ať už je řeč o Faraonovi (ze kterého se časem vyklube Kang Dobyvatel), Molecule Manovi, nebo dokonce o samotném Hitlerovi, pokoušejícím se znovuobnovit Třetí říši, tentokrát rovnou na americké půdě. Nejvíc mě však dojal návrat starého dobrého Mole Mana, protože jeho plán, jak ovládnout světovou ekonomiku je dechberoucí. Je znát, že Stan Lee ignoruje hranice, což je na jeho tvorbě stejně bláznivé, jako fascinující; i s tím časovým rozdílem sedmdesáti let. To se prostě nedá jinak, než obdivovat.
Ačkoli se začíná častěji opakovat motiv, kdy zloduch Fantastickou čtyřku nejdříve složí na kolena, posléze se však hrdinové osvobodí a zloducha sejmou vybroušeným protiúderem. Příběhy v tomto albu pak projdou ještě jednou zajímavou změnou, a to když od čísla 21 začne kresbu vytahovat tuší George Roussos a najednou posune práci Jacka Kirbyho o několik levelů výše, byť si tím podle dobových ohlasů u fanoušků spíše pohoršil, než polepšil.
Dílo konečně dokončeno a nemůžu říct ani popel ohledně jeho promyšlenosti. Paradoxně mě však bavilo, namísto hlavní dějové linie, spíš uzavření vedlejších nitek, tvořících celkový gobelín. Ona by totiž šla ústřední zápletka shrnout do jednoho alba, ale člověk by pak přišel o tu úžasnou rozevlátost příběhu, kdy zdánlivě nesmyslné epizody, rozehrané v první knize, nabyly na významu až s postupným vývojem v dalších dílech.
Když ale opomenu nadšení z detailů, vyšetřování samotné vraždy novinářky Vesper Fairchildové malinko zklamalo. Ani ne tak co se odhalení padoucha týče, jako spíš že v tom vůbec nehráli roli mí oblíbení detektivové z GCPD, kteří jsou v celém tom epickém vyprávění vlastně jen do počtu. Stejně tak úplně nechápu (ne)jednání Bruce Wainea vůči Sashe Bordeauxové, které nemá logiku a přijde mi ze scenáristického hlediska naprosto nezvládnuté. Co ale překvapivě dobře funguje, je Batmanova psychoanalýza, kdy sám sobě musí přiznat, že bez Bruce Wayna by nebyl Batman a obráceně.
Don Heck pro mě osobně nadále vychází jako jednoznačná hvězda na poli komiksu 60. let, přičemž obzvláště Pepper Pottsová je čím dál krásnější. Už jen pro ni stojí za to Iron Mana číst, byť kvalita příběhů je jednoznačně poplatná době. Dokud se tvůrci drží jedenácti stran, nemá s tím člověk zas až tak velký problém, protože děj příjemně ubíhá vpřed. Čísla 56 až 58 však Tony Stark uzurpuje převážně pro sebe a tady už je znát, že víc prostoru znamená pouze víc výplně, ať už jde o opakující se flashbacky, vysvětlující, kdo se skrývá v Iron Manově brnění, nebo zdlouhavé bitky, připomínající počátky wrestlingových zápasů. Jinak se ale úroveň vyprávění příjemně zlepšuje a nebýt bizarních padouchů a především jejich kostýmů, mohla z toho být náramně zábavná Esmeralda. Ty zvraty musel Stan Lee vymýšlet večer u piva, protože jinak nemám vysvětlení. Ono by tomu odpovídalo i množství interpunkčních znamének na konci věty, kdy obyčejná tečka je v celém albu použitá možná tak jednou nebo dvakrát.
Anotace, stejně jako název, se ohání literáty, ovšem co se prvního dílu týče, můžete držet svá očekávání na uzdě. Na nějaké sofistikované literární odkazy vážně nedojde. Ostatně, kdyby mi někdo dodatečně nevysvětlil, jak se to vlastně s tím Bungó Stray Dogs má, asi bych doteď tápal, proč se to jmenuje, jak se to jmenuje.
A co že nám to vlastně Kafka Asagiri a Sango Harukawa nabízejí? Když opomenu úvodní seznamovačku s hrdiny, jde o standardní dobrodružství skupiny paranormálních vyšetřovatelů, co mají na starosti bezpečí nic netušících civilistů. Nábor nováčka pak rozehraje smrtonosnou partii o jeho život, protože talent, kterým disponuje, se na ulici objevuje jednou, maximálně dvakrát za deset let. A pak už se charismatičtí klaďasové perou s neméně charismatickými padouchy, pročež kdykoliv to už vypadá nadějně nebo naopak mizerně, ta či ona strana vytáhne superchopnost, s jejíž pomocí průběh souboje zvrátí. A tak dál, až do dalšího svazku, který v mém případě zůstane asi neotevřen.
Tohle už má hodně k tomu Spider-Manovi, kterého mám tolik rád. Samozřejmě prim tu hrají souboje s různě spektakulárními padouchy (svou premiéru si odbydou Mysterio, Lovec Kraven a Green Goblin), ale čím dál víc prostoru dostává osobní život Petra Parkera, který se ze školního šprta stává pro dívky tou nejzajímavější partií. A to tak, že se o něj dokonce perou hned dvě, Betty Brantová a Liz Allanová. Naneštěstí když se dvě perou, tomu třetímu zbydou oči jen pro pláč, aneb Parkerovské štěstí v praxi. Mimo jiné vztah mezi Petrem a Betty prochází zajímavým vývojem, kdy už to v jednu chvíli vypadá na lásku nebeskou, aby se jim do toho v pravý moment vložil přízrak jménem Spider-Man. Stan Lee si s těmihle detaily uměl dokonale pohrát, ostatně to zcela nezpochybnitelně završil smrtí Gwen Stacyové o pár desítek čísel dál. Ale není to jen Lee, jehož talent kráčí strmě vzhůru, opomenout nemůžeme ani Steva Ditka, na jehož postavách je znát, jak velkým vzorem se v budoucnu stal pro Tima Salea.
„Tato mise, stejně jako celé inženýrství, je zřejmě založena na přesvědčení, že žádné rozhodnutí není tak špatné a žádná chyba tak trvalá, aby se nedala obejít.“
Cesta na Mars není hard science fiction po vzoru Arthura C. Clarka. Byť se Mark Russell tváří jako fundovaný odborník, v klíčových bodech jeho vize závodu o prvenství na Rudé planetě postrádá logiku. Tohle je spíš sci-fi střižená po vzoru Raye Bradburyho, kdy se tolik nehledí na technická fakta, jako spíš na lidskou psychologii a především emoce, které ve vás vyprávění zanechá. Chytré tragédii přitom nelze upřít citlivě zvolená komika. Koncepce příběhu je nádherně jednoduchá – umírající ztroskotanec míří na Mars stát se po Neilu Armstrongovi nejvýznamnějším člověkem v historii, aniž by přitom tušil, že s budoucností planety Země a dalšího života ve Sluneční soustavě se to má úplně jinak, než si všichni naplánovali. A než Roy Livingston zemře, dá světu ten nejkrásnější komiks o umírání. Myslím, že jako nekrolog docela dobrý.
Přesně do strany dvě stě osmnáct se jedná o strhující postapokalyptický horor, směle konkurující kultovním Rybám japonského umělce Džunži Itó. Monstrózní stvůry, bezvýchodné situace a neustále stupňující se napětí, přičemž hrdinové mají k dispozici čím dál méně prostředků k přežití. Naneštěstí, přesně v okamžiku, kdy už je to hop, nebo trop (přičemž oboje končí smrtí v zubech nestvůr), objeví se bojechtivá svlečna, která vedle profesionálního odhalování – tedy že nic neodhalí, ale člověk by si to moc přál – monumentálně vykostí všechny ty zmutované podmořské bestie a ještě se u toho zapotí míň, než v autobuse plném východoněmeckých turistů na E55. Celá ta pečlivě budovaná atmosféra najednou vezme rychle za své a z potenciálně zajímavého hororu je jen další rádoby stylová akčňárna s cool dívkou vašich vlhkých snů. Přesto ty čtyři hvězdy nechám, neboť bez těch posledních cca třiceti stran to stálo rozhodně za to. A budu tajně doufat, že v dalším svazku se děj vrátí do původních kolejí.
Kresba Jacka Kirbyho jde výrazně nahoru, až musím přiznat, že při srovnání s prací Dona Hecka (jehož jsem výraznější fanoušek), který kreslil číslo 100, je rozdíl v kvalitě nezpochybnitelný. Detaily, se kterými si Kirby hraje, to všechno Heck odbývá jedním dvěma tahy, jako by na práci ani pořádně neměl čas. Zvláštní přitom je, že jeho práce na Iron Manovi těmito nedostatky netrpí. Jack Kirby navíc pro jednou exceluje i na poli ženských obličejů, se kterými má jinak podle mě často problém – ale líbezné tváři Enchantress není tentokrát co vytknout.
K příběhům samotným není co nového dodat, snad jen, že poprvé dojde na epickou bitvu bohů a obrů přímo v ulicích New Yorku, přičemž všichni lidští obyvatelé jsou pro tu chvíli kouzlem přemístěni do Limbu, aby byli v bezpečí. V kontrastu úžasných dobrodružství pak komicky vyznívá Thorův a Odinův spor o lásku k Jane, kterážto samozřejmě nic netuší o dvojí identitě svého milého, takže ta se zas rozhoduje, jestli milovat Thora nebo doktora Blakea.
Silnou stránkou Zpěvu Neznáma je jeho komplexnost. Robert Kirkman vás sice zpočátku vyhodí uprostřed jezera, ale postupně se nad vámi smiluje a představí vám nejen jezero jako takové, ale i krásy okolí. Navíc nemá tendence odbíhat od tématu, komplikovat děj neuzavřenými odbočkami, případně nechat čtenářovu fantazii doplnit si nevyřčené. Tohle je přímočaré vyprávění, držící se zápletky a každých pár stovek stran logicky eskalujícími dalšími zvraty. A po celých osm set stran si tvůrci dokáží vystačit s necelou desítkou postav, takže vám hlavu nemotají procházející se davy.
Ovšem čekáte-li ohromující sci-fi román s nadstavbou, první třetina příběhu vás patrně vrátí nohama na zem. Byť ústřední premisa i rozehrané drama nabízí úžasné množství možností, skončí to u hádky dvou bratrů o to, kdo chce pro lidi větší dobro. Až druhá a především pak třetí část knihy naplní čtenářův apetit po řádné dávce epiky, přičemž nemohu než potěšeně konstatovat, že se podařilo všechno i důstojně zakončit.
Člověk musí obdivovat mysl Stana Leeho, když vezme v potaz, v jaké kadenci zpočátku chrlil všechny scénáře k novým superhrdinům. Ne, že by si nějak zásadně hrál s jednotlivými scénáři, to spíše s detaily osobních životů konkrétních protagonistů. Překvapivě ale právě tyhle drobnosti jsou podle všeho důvodem, proč sledujete s očekáváním každé další dobrodružství hrdinů, kteří vám jinak jako „rodinka“ vůbec ničím neimponují.
Pravdou je, že rozsah dvaadvaceti stran je moc, což je poznat i na očividném protahování scénáře obligátními bitkami mezi Thingem a Human Torchem, popřípadě vzpomínkovými flashbacky, které se musí v tomto případě zákonitě prezentovat po čtyřech. Kompenzuje to míra nebezpečí, jakou Fantastická čtyřka musí podstupovat, přičemž konkrétně v tomto albu dojde už na obligátní padouchy jako Doctor Doom, Skrullové a Sub-Mariner. Zkrátka standard, pouze s jedinou výjimkou a tou je závěrečný Annual – je paráda narážet na klíčové momenty komiksu Zázraky v jejich originální podobě.
Zápletka se konečně plnohodnotně rozjíždí a já začínám chápat, proč je tahle epizoda ze života Bruce Wayna tak důležitá. Zároveň mě čím dál víc mrzí, jak všechno co budovali scenáristé Ed Brubaker, Greg Rucka, Chuck Dixon, Devin Graysonová a Kelly Puckett vzalo s příchodem New 52 za své. Batman, lidé kolem něj a celý Gotham vůbec prošli v jejich rukách neskutečnou a především přirozenou proměnou; vývojem, kdy se z něčeho původně dětského a později pubertálního stalo dospělé čtení. Klíčové postavy těží z prožité minulosti a staví na ní svůj charakter, který se zákonitě ohýbá dle tlaku moderní doby. A samotný Temný rytíř stojí před zajímavou otázkou, která je čistě logická – je identita Bruce Wayna pro nikdy nekončící boj se zločinem vlastně důležitá? Jedinou slabinu příběhu vidím v jeho rozsáhlosti, táhnoucí se napříč několika sériemi, kdy se kromě toho podstatného – kdo zabil Vesper Fairchildovou – řeší i spousta vedlejších linií, míň nebo víc významných, záleží, čemu dáváte přednost.
Pohybovat se víc v prostředí redakčních a tvůrčích procesů japonského komiksu, určitě bych Nozakiho hodnotil lépe. Tentokrát totiž nejde o celistvý příběh, ale spíše o něco na způsob klasických evropských stripů. Čtyři okénka na stránce pod sebou, vypointované do humorného skeče. Něco je slabší, něco naopak odzbrojující, ovšem v kombinaci s množstvím nezapamatovatelných jmen a splývajících obličejů se nemůžu ubránit dojmu, že mi dobrá polovina komiky naprosto unikla. To, co začíná dvěmi postavami, končí celou plejádou a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby další tucet či dva stál na značkách, čekaje na znamení, kdy lze vstoupit na scénu. Mistr romantiky ovšem není pouze o zábavě, ale i o výrobním procesu mangy – od základního nápadu po finální vytažení tuší. Byť nejde o žádnou objevnou informační reportáž, minimálně základy toho, jak vznikají komerčně úspěšné japonské komiksy, dostanete. A navrch špetku zamilované potřeštěnosti, která většinu zúčastněných hrdinů umí sympaticky polidštit.
Zpočátku jsem měl problém přizpůsobit se chaotickému ději, který balancoval na hraně parodie a válečné satiry, to vše v hávu science fiction 60. let. Přibližně v polovině však děj konečně získal jasnější kontury a Rick Remender, přes nahláškovaný balast kolem, začal vyprávět skutečně dojemný příběh plný dobrých skutků a jejich následných potrestání. Naneštěstí to pro všechnu tu brutální fatálnost nešlo brát moc vážně – ono dokážete litovat člověka, který vyvraždí ne jen vesnici civilistů, ale rovnou celou planetu? Stejně tak se mizerně odpouští zrada vedlejší postavy, když měla za následek zkázu planety Země. Přesto promyšlenost děje – třebaže některé detaily bohužel naprosto zbytečně zanikly – a neustávající tempo udržují čtenáře v napětí až do samotného konce, který se alespoň pokouší o nějakou plnohodnotnou uzavřenost.
Druhá kniha bonusových příběhů pak už jen přináší obligátní epizody s opilým kosmonautem, který toho víc prochlastá, než zachrání. U Loba mě to baví, u Hustona moc ne.
„Na Hulka nikdo nebude útočit!!!“
Pro zanedbatelný zájem čtenářů skončila původní série Incredible Hulk po šesti číslech, přesto se zelenému obru podařilo přežít. Stan Lee přemístil jeho další dobrodružství na stránky sešitu Tales to Astonish, kde se o prostor dělil s Giant-Manem. Pro jeho další eskapády navíc vytvořil finální pravidla proměn z člověka v monstrum a obráceně; zároveň ustálil rozsah jednotlivých epizod na cca deset stran. A i tady přišla malá změna. Namísto uzavřených příběhů s neustále se opakujícím konceptem zápletky se ke slovu přihlásily delší rafinované konflikty, táhnoucí se napříč několika čísly. Přičemž Hulk nikdy nepatřil zrovna mezi intelektuální hrdiny, co okouzlují fanoušky slovní zásobou, takže většina děje se skládá z toho, že něco ničí. Bojové roboty, ruské tanky, nezdolné humanoidy. A byť by to mohlo automaticky sklouznout k bezduché fackované, nabraly Hulkovy komiksy naopak nevídané tempo, jemuž nikdo ze „spolubojovníků“ nedokázal ve své době konkurovat.
Třetí album sebraných příběhů Fantastické čtyřky se nese v duchu groteskních nápadů jako jsou Impossible Man či Puppet Master (jehož úsměv přes celou tvář mě děsil už v minulé knize), častého nastavování děje (přičemž odpouštím rekapitulaci historie toho, jak naši hrdinové ke svým superschopnostem přišli) a dechberoucích scenérií, jako je například opuštěné město na modré straně Měsíce nebo vymoženosti podmořského světa prince Namora. Je to stále nekřesťansky upovídané, ale začínám si docela zvykat na nekonečné konflikty uvnitř skupiny, stejně jako na velikášské plány různorodých padouchů. Také tu máme několik poprvé – sympatický pošťák Lumpkin, tajuplný strážce Watcher, komunistický vědátor Red Ghost se svými super opičáky a v neposlední řadě nový Fantasti-Car, byť zrovna tady se mi bude po ikonické létající vaně ještě dlouho stýskat. Také začínám přicházet na chuť výtvarným dovednostem Jacka Kirbyho, třebaže mi stále uniká důvod, proč mu tak strašně moc nejdou obličeje dívek a dam.
Na jednu stranu rozumím fenoménu, který One Piece představuje, protože ta kombinace humoru, odhodlání a akce je vážně působivá. Na stranu druhou zas musím popravdě říct, že do kolen jsem z toho nešel. Kluk snědl gumové ovoce, stal se z něj doslova nezničitelný optimista a teď kráčí za svým snem o postu Největšího piráta. Po cestě přitom nabírá podobně vyšinuté jedince, kterým buď dodává sebevědomí, nebo dobrou náladu. Ta premisa je ve svém důsledku miloučká, kdyby mi bylo tak deset let. Ale v porovnání s tím, co už jsem od těch desíti přečetl, mi Eiičiró Oda nepředkládá vlastně nic nového. Svéhlavé dobrodružství party potřeštěných hrdinů má bezesporu své kouzlo, ostatně už první kniha nabízí mnoho hravých nápadů a bezprecedentních skečů, ovšem představa nekonečné ságy, z níž jsem vyrostl dřív, než jsem jí vůbec začal číst, mě jednoduše neláká. Ona je to v důsledku jen další šónen manga se vším, co k tomu patří, akorát že z pirátského prostředí a v duchu příběhů Astrid Lindgrenové.
„Můj milý tranzistore… ještě nikdy jsem tě nepotřeboval tolik jako teď!“
Další plejáda bizarních padouchů od kapitalistických degenerátů po komunistické zlotřilce. Tvůrčí génius Stan Lee opravdu neměl žádné zábrany, a čím víc jeho komiksů z šedesátých let čtete, tím víc musíte obdivovat jeho neuvěřitelný rozptyl a fantazii. Co se kresby týče, hned zkraje zavítá do série Steve Ditko, který Tony Starka poprvé v tomto čísle oblékne do ikonické červenozlaté zbroje. Ovšem jakmile dojde na krásnou Pepper Pottsovou a zádumčivého Happyho Hogana, je znát, že tady je kreslíř úplně mimo původní předlohy. Naštěstí se od čísla 50 vrací k tužce Don Heck a ten rozdíl je obratem znát. Ostatně, nechvalně proslulá madam Natasha alias Black Widow mu vděčí za svou původní image ruské krásky.
Přestože příběhy získávají na svižnosti, nestoudně je brzdí chvílemi až otravné popisování toho, co se děje na obrázku samotném, což ještě podtrhuje dobová naivita, jež bezděčně s odstupem let shazuje celkový zážitek.
Spider-Man je ve srovnání s ostatní Marvelovskou konkurencí očividně nejupovídanější, ale zároveň působí nejpromyšleněji. Stan Lee nevypráví příběh pouze Petra Parkera, ale hraje si i s osudy vedlejších postav, aby o několik sešitů později vyrukoval s nějakým kostlivcem ve skříni, jež uvrhne Parkerovic kluka do dalšího víru nesnází. Nikdy si u nikoho nemůžete být ničím jisti. Současně tu není tak výrazná potřeba natahovat děj, jen aby se zaplnil požadovaný počet stran. Ne vždy jsou sice zápletky přímočaré a občas se scénář k jádru pudla dostává hodně dlouhým obloukem, ale jednotlivé zvraty udržují čtenáře neustále v pozornosti a především v očekávání, co přinese další stránka. Taky je pravdou, že trable všedního dne, jako nedostatek peněz, potřeba práce a nevyzpytatelné vztahy s dívkami, polidšťují hrdinu tak, že i dnes – s rozdílem víc jak šedesáti let od vydání – se s Parkerem dokonale ztotožňuji. Také kresba jde rapidně nahoru, Steve Ditko udělal během pár čísel obrovský krok vpřed.
„Moje Ai je nefalšovaný idol. Tím pádem i prvotřídní lhářka.“
Atraktivní motivy, jako jsou vražda a reinkarnace, zaobalené do něčeho, čemu se říká svět showbyznysu a co mě vlastně vůbec nezajímá. Scenárista Aka Akasaka nešetří slovy, takže vás seznamuje se smutnými pravdami o životě slavných, především pak o způsobech, jak se jimi stát. Při tom všem jsme jakoby mimoděk svědky mysteriózní zápletky, kdy je nejdříve zavražděn nevinný doktor a o několik desítek stran i sama hlavní hrdinka. A vy tak musíte zpětně přehodnotit vše řečené, pátrat mezi řádky nevyřčeného a snažit se dát dohromady naznačené souvislosti. Naneštěstí byla pro mne tahle kombinace vypravěčských dovedností a poodhalení soukromého života celebrit nesympaticky chaotická. Ne, že bych se v dějové lince neorientoval, ale pokaždé, když mě skutečně začala zajímat, sklouzl děj k nějaké infantilitě, nebo naopak mravokárnosti. Přesto nemohu příběhu upřít podmanivost, protože s každým dalším zvratem je víc a víc nepředvídatelný.
Miluji Králíčkovy sebevraždy, Domácího zubaře i Sobecké prasátko, takže jsem do Akčního týpka vkládal velké naděje. A to byla asi chyba. Andy Riley totiž ve finále neudělal nic jiného, než že navázal na úspěch Dogmana Davea Pilkeyho, evidentně doufaje, že když může být populární něco takového, bude mít snadnou cestu k bazénu plného lehkých svlečen.
Jenže co funguje tam, nefunguje tady. Samozřejmě z pohledu dospělého, vůbec se neodvažuji soudit, jak komiks mohou vnímat děti, ale předpokládám, že pozitivně – vozembouchy tu jsou, obří roboti taky a nějakého toho morálního poselství se též dočkáme, takže mise splněna. Jenže to celé působí hrozně uměle, kdy si nejste jisti, nakolik autor zápletku myslí vážně a jestli náhodou hned na další stránce nebude stržena opona a všechno se neodhalí v jiném světle. Naneštěstí nefunguje ani humor, ani absurdní zápletka – ne proto, že by to nebylo vtipné, ale čistě pro ten průhledný kalkul, který jsem za tím vším (dost možná mylně) po celý čas viděl.
Podobně jako první album, i tady je „nejslavnější supehrdinská rodinka“ tak roztomile nemotorná, že by jim chvílemi člověk dal korunu. Obzvláště když kvůli mizernému hospodaření přijdou o všechny úspory a musí chudáčci do Hollywoodu, vydělat si peníze herectvím. Podobně rozkošní jsou samozřejmě i padouši – mezi obzvláště vypečené pak patří Puppet Master a Kurrgo, Vládce planety X.
Milovníci komiksové historie jistě ocení prvotní setkání s Thingovou vyvolenou Alicií, nebo vůbec první zmínku o Gangu z Yancy Street, který si z Thinga udělal životní Nemesis. Dobrodružné příběhy jsou opět plné imaginace a nespoutanosti, přičemž nad některými nápady nejde jinak, než se od srdce pousmát – ať už kvůli přehnané fantasii, nebo dobové neznalosti fyziky, chemie a přírodních věd vůbec. Je ovšem náramně příjemné pročítat se komiksem, kde se za každou druhou nepravostí skrývá zlá mysl mimozemšťanů, rozhodnutých ovládnout modrou planetu. Popřípadě známé firmy jako Doctor Doom či Pán sedmi moří, Namor.
První příběhy neohrožených Avengers vlastně před hrdiny nestaví žádné skutečné překážky, teprve až páté číslo přichází s hrozbou celoplanetárního rozsahu, která potřebuje zásah všech členů týmu. Do té doby je to převážně soupeření s Hulkem (v různých obměnách rovné tři sešity), než se k nim přidá znovuzrozený Captain America a vyprávění nabere trochu zajímavější ráz. Do té doby je to jen jalové předvádění vlastních schopností pod zástěrkou jakéhosi záchranného nasazení.
Nic to však neubírá na kráse komiksům, ve kterých se snad nejmarkantněji prolínají všechny Marvelovské série té doby. Je navíc třeba brát v potaz, že mezi jednotlivými epizodami byly určité časové prodlevy a situace vzájemných vztahů a vývoje postav se stihla na pozadí radikálně proměnit. Iron Man přešel ze zlatého brnění na ikonické červenozlaté, z Ant-Mana se stává Giant-Man, Rick Jones opouští Hulka. Stran padouchů má Stan Lee sice ještě stále na čem pracovat, ale jinak není jeho spektakulárním příběhům co vytknout.
Zajímavá premisa zápletky, kdy korunním svědkem je slepec, vidící očima druhých, přičemž postavy ani moc neřeší, nakolik absurdně celá věc působí. Gotham už holt překvapí jen málokoho. Celé je to pak oproštěno od pozlátka Batmanovy rodinky, pročež ústředními protagonisty jsou povětšinou pouze Bruce Wayne v kostýmu Temného rytíře a komisař Gordon.
Americký scenárista Dwayne McDuffie umí zkomponovat nápaditou detektivku, ve které ty nejpřízemnější zločiny často souvisí s těmi nejvrchnějšími vrstvami společnosti. Vtipné dialogy a neustále vpřed řítící se děj nedávají čtenáři vydechnout, dokud není úplně po všem. Samozřejmě, že následkem toho některé zvraty postrádají smysl a v příběhu Dívej se dokonce dojde na výpomocnou berličku, nemající jiné vysvětlení, než že autor odmítl dělat svou práci pořádně. Přesto mají oba příběhy sympatickou atmosféru městského thrilleru, kdy tajné služby jsou jen jiným druhem zla, a spravedlnost je, když ne vysloveně slepá, tak alespoň chronicky šilhající.
Evropská manga je zajímavý fenomén. Kloubí v sobě západní kulisy s východní ezoterikou, přičemž ne vždy spolu jedno s druhým plave v synchronním tempu. Kamo je toho ideálním příkladem, kdy prostředí a zápletka netvoří úplně harmonické duo. Lépe řečeno, jakmile uvěříte jednomu, druhé začne drhnout a obráceně. Navíc švýcarská mangaka Ban Zarbo bere veškeré vysvětlování dost hopem a od toho se odvíjí i jednání hlavních postav, které odsouhlasí i tu nejbizarnější dohodu. Zkrátka všechno rychle a rychleji, abychom se co nejdříve mohli dostat k soubojům – jenže paradoxně jakmile na ně dojde, přijde ke slovu rozvíjení charakterů a zápletka se na čtvrt knihy zastaví. Nečekejte však nějak inovativní přístup, základem příběhu je přátelství a neskonalá touha dosáhnout svých snů, navzdory překážkám a morálním ústupkům. Do toho úplně nedokážu zkousnout všechny ty mrtvé, jež brzy působí natolik všedně, že vlastně ani moc nechápete, proč sem tam nějakého toho dalšího nebožtíka hrdinové tak prožívají.
Nemá to takovou šťávu, jako předchozí alba Trauma Team a Máš moje slovo, ovšem oceňuji fakt, že se příběh drží opět jiného ranku. Navíc je to natolik samostatné, že potřeba počítačové hry není k pochopení příběhu, stejně jako světa, ve kterém se odehrává, absolutně třeba.
Tentokrát nám tvůrci servírují cyberpunkový thriller v duchu Velkého podfuku, přičemž už od prvních stran předkládají nápovědy, co skutečně sledovat a co je nepodstatné. Hlas vyhořelého opraváře virtuální reality (drogy moderního věku) pak dává příběhu příznačný šarm. Jediné, v čem tvůrci maličko škobrtají, je finální odhalování karet – je vám jasné, že věci budou trochu jinak, než je prezentováno, takže první dva zvraty vás příliš nedojmou a pak už se nepřijde vlastně s ničím dalším, co by hru otočilo. Kompenzuje to parta životních ztroskotanců, nucená spolupracovat na šíleném plánu, jak okrást nedotknutelné korporáty. S lidskými slabinami je snadné ztotožňit se, protože každý z nás má jednu, dvě, či celé portfolio.
Rozhodně nic pro moderní maminky, které vědí všechno líp, než ty předchozí maminky a udělají pro své děti cokoliv, jen aby je uchránily před realitou všedního dne.
Taizan5 vás nechá postupně si zamilovat jednotlivé hrdiny základní školou povinné, plné falešných představ o rodině, přátelství a spravedlnosti, jen aby vám v druhém svazku ukázal jejich patologické uvažování hraničící s letitým pobytem v Bohnicích. Když to navíc vnímáte přes ty růžové brýle naivního mimozemšťana, který chce pro každého jenom malinký kousek štěstí, může vám beznadějnost sociálního zázemí, v němž hrdinové vyrůstají, roztrhnout srdce.
Byť se Takopího prvotní hřích tváří jako veselé čtení, je uvnitř plný smutku a marnosti, podbarvený dětskou bezelstností, kdy lze všechny problémy vyřešit jedním šmahem – třeba zabitím toho, kdo nám trable způsobuje. Jenže takhle jednoduše svět zkomponován není a já smekám klobouk před autorem, že dokázal dvoudílný příběh se ctí uhrát a ještě jej uzavřít smysluplným poselstvím.
Zvláštní kombinace absurdního naivismu a syrového naturalismu, obojí vyhnané do extrému a zároveň splývající v přirozeně symbióze. Jistě, jsou tu momenty, kdy už si říkáte, že tohle s realitou nemá moc společného, například když se dva školáci úplně v klidu baví o tom, jak odklidit čerstvou mrtvolu spolužáka a to navíc v přítomnosti růžového mimozemšťana.
Jakmile se ale čtenář zorientuje v souvislostech, rozvíjí se před ním nemilosrdný příběh plný lží, nenávisti, zbabělosti a předurčenosti. Postupně přitom krystalizují jednotlivé charaktery, takže ten, kdo vám zpočátku připadá jako jednoznačná oběť, se později projeví jako ukázkový sociopat a u padoucha naopak vnímáte důsledky vlivu mimořádně děsivého rodičovství. Neustálé skoky v ději a překotný vývoj událostí ve mně zanechávají dojem mimoděk uniknuvších detailů, které při druhém čtení zaklapnou mnohem důsledněji do předem promyšleného obrazu. Protože tohle je příběh, jenž s každým dalším odhalením musíte celý vzít a malinko pootočit.
Rozuměl jsem textu do strany šedesát, pak už jsem se začal ztrácet ve vzorečcích i příkladech a připadal si jak Dorotka při cestě z Kansasu do země Oz. Dokud Craig Criddle vysvětluje historii chemie a její základy, je všechno v pohodě, ale s postupujícím počtem stran už od čtenáře vyžaduje pokroky v chápání, které však nepřijdou s pouhým čtením. Tady už je třeba se v chemii orientovat, aby jeden neměl pocit, že se na něj mluví cizím jazykem.
Komiksové zpracování Larryho Gonicka je po všech stránkách hravé, uzpůsobené cílové skupině třináct a výše, třebaže to s koncepcí učiva českého školství nemá moc společného. Ale máte-li inženýrské buňky, neměl by být problém proklestit si cestu touhle chemickou džunglí a možná se i dozvědět něco nového. Ovšem v tomhle ohledu nečekejte žádné zázraky, kniha vznikla jen jako zjednodušená učební pomůcka, ne jako osvětová příručka. Já si potvrdil pouze jediné – že při lití kyseliny do vody si nikdy nebudu jist, jestli to náhodou nemělo být obráceně.
Album, které se vyplatí číst v chronologickém pořadí série a ne tak, jak byla vydávána – tedy až po Domu Ticha, které vám jinak prozradí ústřední zvrat. Ne, že by šlo o něco klíčového, přesto míra emocí nebude tak silná, když už budete dopředu vědět, do čeho jdete. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, jak jsem editorům Legendy o Batmanovi vděčný, že do série zahrnuli tolik děl Paula Diniho, přičemž se v nich postupně všechno vzájemně propojuje; přesně jak autor sám plánoval. Tentokrát se nám dostane psychologického rozboru Ticha, alias Thomase Elliota a musím uznat, že jeho osobnost získává na smysluplnosti, ne jako v díle Jepha Loeba a Jima Leeho, kde byl pouhým novým záporákem. Nádherně tu také krystalizuje vztah Batmana s Catwoman, což na jednu stranu není nic nového, ale je to rozehráno s grácií, jež chytne za srdíčko. Ostatně celý příběh je v důsledku komornější, i přes všechny ty obskurní padouchy, počínaje Doktorem Ezopem, až po bizarní zločin, jakým je například krádež srdce.
Střelená komedie se špetkou hororu a akce. Ovšem na rozdíl od konkurenčních příběhů si Jukinobu Tacu zakládá na tom, aby čtenáře uvedl do děje a nic mu neskrýval. Jsme tedy svědky představení jednotlivých protagonistů, včetně klíčových momentů, jež jim do vínku dají nadlidské schopnosti. Jde přitom o absurdní střet spirituality a konspiračních teorií, aby se nakonec ukázalo, že jedno s druhým úzce souvisí. Komika je často na středoškolské úrovni, ať už je řeč o sexuálních narážkách, nebo klouzání po banánech, autor ale oboje drží ve skutečně zábavné rovině. Bratři Marxové by chrochtali blahem.
Děj je zběsilý a chaotický, paradoxně však jedno do druhého náramně hezky zapadá, pročež se člověk ve vývoji neztrácí a ani nemá potřebu propadat panice, že by něčemu nerozuměl. Zároveň není vůbec jasné, jakým směrem se bude manga vyvíjet dál, což v sobě nese určitý druh atraktivity, protože zápletka je naprosto nepředvídatelná. O to víc se těším, jaká překvapení skrývají stránky dalšího svazku.
Základní premisa není vůbec špatná a nemít komiks tak kýčovitě romantický design, mohlo z toho být i zvráceně atraktivní drama. Musíte samozřejmě přistoupit na pravidla zápletky, ve které se hrdinka znenadání probudí uprostřed počítačové hry a namísto sofistikovaných charakterů vedlejších a hlavních postav tu máme jen zachmuřené muže, kteří rádi zabíjejí, dokud na ně někdo neudělá psí oči. Ono to v důsledku funguje na obracené bázi soutěže Bachelor, kdy namísto získávání srdce jednoho pana Dokonalého, musí neoblíbená protagonistka získat srdce všech pánů Dokonalých – jinak zemře. A byť se hrdinka tváří jako životem ostřílená harcovnice, která ví, kam se točí svět, jakmile dojde na lámání chleba, její nejlepší zbraní je pokleknout a polknout.
Pravděpodobně to v dalších dílech nabere grády, protože od vývoje zápletky se vlastně nejde odtrhnout, podobně jako u většiny LitRPG, ovšem tématika i zpracování zákonitě cílí na dívčí publikum a já tak ztrácím zájem už po konci prvního svazku.
On to nemusel být špatný horor. Stačilo dát zápletkám punc profesionálního řemesla, lépe pracovat s psychologií postav a možná je víc ztotožnit se čtenářem. Protože ve finále právě tyhle tři věci Mortalisu chybí. Hrdinové vás nezajímají a jejich jednání je dílem autorovy vůle, což je samozřejmě logické, jen by to nemuselo být tak okaté. Děj první povídky pak škobrtne na závěrečné pointě, a co se druhé povídky týče, tam koncepce zápletky selhala úplně, jelikož úvod příliš nesouvisí se zbytkem vyprávění. O třetí fekální mikropovídce ani mluvit nebudu, to je bonus pro milovníky koček.
V čem Dominik Jell vyniká, je zobrazování násilí, kdy se neštítí do detailu rozkreslit rozmašírovanou lebku, ale bez té správné omáčky kolem je to vlastně jen sekera zaseknutá v hlavě, ze které jde tolik strachu a hrůzy, jako ze semaforu na křižovatce. Přitom výtvarně na to autor bezesporu má, nevadí-li vám tedy z principu digitální kresba. Jen mi přijde, že úplně nepochopil, o čem hororový žánr vlastně je.
„Proč?“
„Protože moc zlobili.“
Nemám vánoční speciály rád, protože jde ve většině případů o komerční výplň, nijak nerozšiřující univerzum a zároveň neuměle balancující na pomezí zábavy, akce a přáním hezkých svátků. Punisher MAX však zvolil úplně jinou cestu a Santa Clausovská mašinérie tak ve Franku Castlovi probouzí ještě větší chladnokrevnost. Jistě, pořád si dává pozor na životy civilistů, ale jakmile dojde na zločinecké rodiny, nedělá rozdíl mezi mužem, ženou či dítětem a rozdává devítimilimetrové dárky s rozšafností Mikuláše na speedu. Všechny tři příběhy v albu obsažené mají tuhle temnou stránku společnou, jen každý k postavě Punishera přistupuje maličko jinak – Jimmy Palmiotti společně s Justinem Grayem odlehčeně, Stuart Moore zas dbá na noirovou atmosféru a Jason Aaron je famózně cynický, jak jsme si jej oblíbili už v jeho opus magnum Skalpy.
Vánoce na odstřel tak nabízí pohodovou řezničinu, která především zarputilé odpůrce svítících stromků a uřvaných šakalů potěší na duši.
Masaaki Ninomija dál udržuje čtenáře v napětí, tentokrát ovšem odhaluje další možné vazby, které drží záhadu kolem horské vesnice Kuge pohromadě. Co se zpočátku zdálo jeho jednoduchá záležitost, se mění v komplikovanou pavučinu skrytých motivů, v nichž je chyceno mnohem víc lidí, než se původně jevilo. A třebaže pátý díl zápletku neposune příliš kupředu, některé postavy získají jasnější obrysy. Teď už nejde o kanibalismus jako takový; ve hře jsou dětské životy a především lidé, jež se po mnoho let snažili zabránit mnohem většímu masakru. Už to není tak přímočaré, charaktery se komplikují a zainteresovaných postav je jak svatých na orloji. Přitom stále ani zdaleka není vše z minulosti rodiny Góto prozrazeno…
Série Gannibal je plnohodnotným hororem pro dospělé, ve kterém se kloubí jak explicitní násilí, tak ochromující hrůza z toho, co vlastně vůbec nevidíte. S každou další knihou přitom to druhé získává na děsivosti, přičemž podvědomě tušíte, že autor z rukávu ještě nevytáhl všechna esa.
„Jsem stín, co zahlédneš koutkem oka… Jsem všechno, co tě děsí. Jsem noční můra, na kterou jsi zapomněl.“
Hezké zakončení celé série Legenda o Batmanovi, třebaže by tomu jistě víc slušel Návrat Temného rytíře. Rok 100 stojí trošku v jeho stínu, třebaže oba komiksy pojednávají o něčem zcela jiném. A tady je třeba rovnou říct, že Paul Pope nepřichází s žádnou inovací superhrdinského žánru, ani neumí emoce vyostřit tak, jako Frank Miller. Na druhou stranu, jeho vize budoucnosti Gothamu je mnohem střízlivější (i když diskety v roce 2039 fakt asi používat nebudeme), děj přímočařejší a zlo jednoznačnější. Ostatně, superpadouši tady ani nepřijdou ke slovu a to, s čím Temný rytíř bojuje, jsou mocenské plány vládních skupin, kterým nejde o nic menšího, než získat ještě větší moc. Děj je přitom od první strany nabitý akcí, jako kdyby ani nebylo třeba uvádět charaktery vedlejších protagonistů, nebo je nějak zasazovat do širšího kontextu.
Pecka na závěr to není, ale důstojné zakončení určitě ano.
Parádní jízda, která děj sice nikam neposune, ale čas ukrátí na jedničku. Až člověka svrbí prsty obratem otevřít další díl. Oceňuji, že se Kei Kurono konečně formuje do podoby skutečného hrdiny i když je to občas na úkor vynucených zvratů. Ale atmosféra houstne a proradný Izumi se brzy dostane do situace, kdy bude mít hodně co vysvětlovat a na tenhle střet jsem vážně zvědavý.
V rámci monster akce je obdivuhodné, kam až Hiroya Oku je ochoten zajít – neustále posouvá hranice, takže i když dojde na opakující se motivy, pořád dokáže překvapit. Přestože se toho tady moc nestane, tempo je strhující a to je taky důvod, proč mám tuhle sérii tak rád a těším se na každou další vymyšlenost, se kterou přijde. A protentokrát ani neumře nikdo podstatný, což většinou značí, že hned v dalším albu zařvou takřka všichni. Každopádně do konce utkání zbývá 7 minut a hrdinové mají ještě hodně daleko k tomu, aby zvítězili, protože ty největší potvory ještě žijí, a tak jsem zvědav, jak z toho autor vybruslí.
Andy Kubert navazuje na temnou vizi Granta Morrisona, představenou sešitem Batman 666 a zároveň v nočních můrách strašící Bruce Wayna v sérii Batman s.r.o. Samotný koncept je perfektní, protože staví Damiana do role dospělého, který si musí uvědomit důsledky svých činů. Jenže tohle funguje v komiksu jako jediné. Zápletka naopak klopýtá, ať už v nedotažených detailech, nedbalých chybách a ve finále i nevyřčených odpovědích. Na to, že jde o uzavřenou sérii se ani nezdá, že by autor plánoval cokoli dotáhnout do konce. Spíš rozehrává atraktivní motivy a nechává je žít vlastním životem, aniž by projevoval zájem o to, co s nimi v budoucnu bude.
Ostatně, ani již zmiňovaný Batman 666 celou věc nijak neobjasní, protože je právě tak psychedelický, jak jsme u Morrisona zvyklí. Ale díky celému kompletu Legenda o Batmanovi se alespoň chytáte v myšlence, jakou tvůrce měl v plánu vnést čtenáři do mysli, což je o mnoho víc, než když tahle epizoda před lety vyšla u BB artu v albu Batman a syn poprvé.
Kouzlo téhle týmovky spočívá v nadsázce, se kterou Geoff Johns dovedně pracuje. To v praxi znamená, že když je potřeba akce, ohromí scéna nápaditostí, a když je naopak patosu moc, umí celou situaci autor odlehčit dobře míněným vtípkem. Ostatně, chemie mezi postavami funguje na jedničku, s tím, že všemu kraluje ukecaný Green Lantern a jeho kamarád Flash. Jednoznačně se sází na nesnášenlivost uvnitř týmu, který je sestaven z nutnosti, přičemž každý z hrdinů je příliš silnou individualitou, než aby hrál druhé housle. Přesto se jim daří spolupracovat; sice to občas dře a je otázkou, jak dlouho to vydrží.
Příběh jako takový drží pohromadě a dá se číst samostatně, bez znalosti událostí před i po. Zakončení je sice sešité horkou jehlou, ale člověk alespoň nezůstane uprostřed příběhu na holičkách. Jim Lee tomu pak dodává líbivý šmrnc mainstreamu, díky kterému vynikají všechna ta dokonale vypracovaná těla a trochu se tak upozaďuje scénář. To však k superhrdinskému komiksu už tak nějak patří.
Potřeštěná intelektuální komedie, politická satira a zároveň existenciální ohlédnutí za událostmi, jež formovaly latinskou Ameriku v polovině minulého století. Pravdu říct, první, druhý a třetí příběh jsem takřka protrpěl, protože jen máloco mi dávalo smysl. Teprve při čtvrtém dobrodružství bezděčné trojice hrdinů jsem začal cirkusu přicházet na chuť, třebaže nemůžu říct, že by šlo o můj šálek kávy. Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez či Julio Cortázar, to všechno jsou tvůrci, které uznávám, ale mozkovou kapacitu na ně nemám. A Juan Sasturain právě tohle od čtenáře vyžaduje, včetně bezmezné lásky k absurdnímu humoru a magickému realismu.
Co mě ovšem na komiksu Perramus nikdy nepřestane fascinovat, je výtvarné umění Alberta Breccia. Zpočátku máte pocit, že jde jen o snůšku černých skvrn, nedávajících dohromady ani pořádný tvar. Jakmile se ale soustředíte, nalézáte expresionisticky zachycené obličeje a postavy, které v sobě mají víc života, než leckterá hyperrealistická kresba.
Kombinace příběhu zasazeného do 80. let a pak do roku 2008 funguje skvěle – v případě prvním je to díky scénáři, který se zbytečně nenimrá se slovy a dává prostor obrazovému vyjádření, v případě druhém je to kvalitním navázáním na motiv starý čtyřiadvacet let. Jen čtenář musí přijmout model padoucha, který se kvůli osobní mstě potřebuje oblékat jako Batmanova Nemesis a zároveň o něm nikdo nikdy neslyšel.
Každopádně po řemeslné stránce jde o lepší standart, jedinou slabinou je nevýrazný průběh, kdy vás vlastně nic nepřekvapí. Co ovšem funguje víc než dobře, jsou padouchovy důvody ke zločinnému jednání, které je na hraně toho, co i čtenář považuje za správné – likvidace zkorumpovaných policistů. To, že na vrcholu žebříčku je pak komisař Gordon, napětí ještě umocňuje, stejně jako potřeba poodhalit minulost a poznat všechny souvislosti. V tomhle ohledu Mike W. Barr i Tony Bedard nezakolísali, takže i když Zloba neoslní bůhvíjakou koncovkou, jako samostatná partie vůbec nepůsobí špatně.
Výtvarník Bill Everett je zjevením a je velká škoda, že Daredevilovi věnoval pouze jediné číslo, tedy konkrétně to první. Ovšem i když jsou Joe Orlando a Wally Wood kvalitativně daleko za ním, dalších sešitů se zhostili se ctí.
Příběhy Muže beze strachu jsou dvacetistránkové, přesto oproti konkurenčním řadám Stan Lee překvapivě tolik nevaří z vody a dějová osnova je vyváženější, třebaže charakter vyprávění má ještě daleko k modernímu pojetí Daredevila. Každopádně 60. léta v komiksu se nezapřou, takže není nouze o zdlouhavé popisy toho, co se děje na obrázku, stejně jako opakované připomínání hrdinovy slepoty a zbystřených ostatních smyslů. Nehledě na spektakulární padouchy, jako Purple Man, Matador či Ow, proradný superzločinec, který se zařadil do ďáblova kánonu, jen se v průběhu dějin proměnil v méně nebezpečného muže.
Mimo jiné hned v druhém čísle dojde na hostovačku Fantastické čtyřky a také souboj s Electrem, původně protivníkem Spider-Mana, čímž se nám univerzum nádherně propojuje.
Tohle se povedlo náramně. Původně jsem ke komiksu přistupoval s despektem, nějak jsem si za ta léta odvykl číst adaptace oblíbených děl, protože nepřinášejí vlastně nic nového. To už si raději listuji originálem. Avšak Petr Kopl si od sira Doyla zapůjčil pouze základní kostru příběhu plus nezbytné ikonické postavy a zapasoval je do svého vlastního cyklu Victoria Regina, oslavujícího nejznámější díla viktoriánské éry. A funguje to dokonale. Jistě, vyprávění se nevyhne pro někoho nepřípustné komice, ale ono to k duchu příběhu docela sedí, přičemž autor nikterak předlohu neparoduje, naopak je znát úcta k tvůrci, který spoluutvářel jeho dětství. Nejvíc si ovšem cením povedené hry se zápletkou, kdy Petr Kopl na jednu stranu striktně dodržuje původní dějovou osnovu, aby v závěru překvapil vlastní invencí, nijak se neprotivící původnímu kánonu.
Propojení s dalšími komiksy pak dává celé sérii punc jedinečnosti, před kterou možná jednou – jestli bude cyklus skutečně dokončen – smekneme klobouk.
Oceňuji originalitu i propracovanost, více se tu musí uvažovat, počítat a kombinovat, takže to rozhodně není na jedno zahrání, navíc určité rébusy se dají obejít a vrátit se k nim člověk může jindy. V některých momentech je to však až příliš sofistikované a dobrat se kýženým výsledkům zabere víc než jednu dvě hry. Zároveň existuje vícero možností, jak gamebook dohrát a není přitom vysloveně nutné držet se jednoho povolání (ačkoli za zlatokopa jsem hrát nedokázal, protože jsem neprošel úvodním testem). Každopádně se mi to líbilo moc, především kvůli nápaditému systému hraní – není to jen o listování ze stránky na stránku, ale i budování, shromažďování a kalkulování. Častokrát neexistuje ideální cesta, kdy byste vyšli vstříc úplně všem; pomůžete a naštvete tím někoho, když nepomůžete, později vám může sympatie dotyčného chybět. Jen řazení obrázků se tvůrcům úplně nepovedlo, čtyřikrát se mi stalo, že jsem na výsledek hádanky náhodně narazil ještě dřív, než jsem dospěl k hádance samotné.
