Příběhy poplatné době, zpočátku obligátně plné vykřičníků, trojteček a otazníků; nezbytné to kombinace interpunkčních znamének, bez nichž Stan Lee ve svých začátcích nedokázal ukončit jedinou větu. Ovšem na to, jak Fantastickou čtyřku vlastně ani moc nemusím, mě mile překvapilo, jak byla od prvních sešitů netradičně disfunkční – už po třech číslech ji jeden z klíčových členů opouští a nekonečné šarvátky mezi Thingem a Human Torchem si neberou servítky. V ten moment vlastně ani nepřekvapí, jak rozdílně oproti tehdejší konkurenci museli působit. Sám navíc musím přiznat, že postava věčně nabručeného Bena Grimma mi po zjištění, že se do ní Jack Kirby projektoval, o to víc přirostla k srdci. Jednotlivé epizody pak zaskočí minimálně neskonalou fantazií, a to se tvůrci ještě drží zpátky, když to člověk srovná s některými pozdějšími spektákly. Ale právě ta totální ztráta zábran a občas i morbidní humor (záchrana mimozemšťanů formou proměny na chovný dobytek) dělají ze čtení příjemný zážitek.
Nijak silný příběh, pro historii postavy Temného rytíře skoro stejně klíčový, jako zlomená páteř či smrt Jasona Todda. Mnozí samozřejmě mohou namítnout, že Tim Drake není právě tím nejdůležitějším Robinem v netopýrově penále, ale možnost seznámit se s momentem, jak k němu Batman přišel, je fajn. Podobně jako devadesátkový feeling, který – logicky k době vzniku – celé vyprávění má. Což znamená krapet zbytečná upovídanost, snaha o psychologii, kostýmy po vzoru švédské kapely ABBA a civilnější přiblížení jednotlivých protagonistů. Ztrácí to pak patinu superhrdinského vyprávění, zase se to ovšem umí dostat pod kůži – když tedy u vyprávění opakovaně neusínáte, jako se to dělo mně.
Přesto jsem za tenhle kousek skládačky vděčný. Nejenže funguje překvapivě samostatně, ale zároveň je to po všech těch pochmurných příbězích zase něco malinko jiného. Včetně osobitého přístupu k padouchům, jaký Marv Wolfman preferoval, jenž v sobě kombinuje potřeštěnost časů minulých a rozervanost časů budoucích.
Ondřej Sekora je sice nesmazatelně spjat s produkcí pro děti, ale i jeho stripy s kapitánem Ani Mukem z let 1934-35 jasně dokazují, že byl správným člověkem na pravém místě. V mnoha momentech dokazuje, že mu černý humor nebyl cizí a občas šáhnout po trošce morbidity se rozhodně nebál. Celé dobrodružství tak připomíná Hergého Tintina v Kongu, který se dočkal celosvětové cenzury a třebaže nic podobného Sekorovy stripy nepotkalo, je dost možné, že je to jen otázkou času.
Ani Muk je hravý a vynalézavý. Ne vždy se u toho člověk svíjí smíchy, ale oceňuji, že se autor uměl vyvarovat zaběhnutých klišé a často své příběhy obměňoval jak nápadem, tak vyzněním. Což vzhledem k tomu, že to celé zvládl bez jediného slova, je jen a jen obdivuhodné. Díky tomu jsou stripy univerzální a je jedno, jestli je vám 5 nebo 50 let. Z mé strany naprostá spokojenost a jsem moc rád, že jsem se dočkal kompletního vydání v jedné, byť uzoučké knížce, která určitě osloví ještě několik generací napříč časoprostorem.
V určitých momentech je Neil Gaiman fantastický, ale jeho sofistikované pointy mě občas pěkně ser… – pardon, dráždí. Buď jsou nijaké, nebo u nich mám neodbytný dojem, že mi něco uniklo. Každopádně jeho síla je v letmo zachycených detailech, v nichž úžasným způsobem vystihne důvěrně známé emoce. Vizuálně povedené je všechno, každý jeden z výtvarníků mě vtáhl do děje a to jsem měl u některých historek problém si na kresbu zvyknout. Vesměs oceňuji, jak scénáře fungují; přestože leckdy jde o adaptované povídky, jsou srozumitelné i bez znalosti původního textu, což je skvělé.
Album Vražedná tajemství a další příběhy je hodně o pocitech a atmosféře, což se u delších komiksů trochu potýká s dějovou nevyvážeností, avšak u kratších je tomu přesně naopak. Působí daleko lépe, než mnohonásobně delší série. V próze to u něj mám paradoxně naopak, což mi jen potvrzuje, že tenhle autor si zaslouží častější čtení, aby mu jeden přišel na kloub. Osobně u mě nejvíc bodovala Cena a potom Vražedné tajnosti.
Povedený díl, výrazně lepší než předchozí – především díky tomu, že člověk nemá takový guláš v postavách a paradoxně v tom, že se děj nikam vlastně neposouvá, takže když jste něco zapomněli z předchozích knih, není to žádná tragédie, protože na tom žádný aktuální zvrat nestojí. Souboje jsou tentokrát skutečně vypečené, přičemž Masaši Kišimoto předvádí jak cit pro nápaditost, tak smysl pro humor. A i když v turnaji žáků nedojde k žádným šokujícím výsledkům, vývoj událostí zachovává prvek napětí – víte, že se příběh pravděpodobně nikam neposune, nicméně trnete očekáváním, co a jak dopadne.
Postava Naruta mimo jiné opět dokazuje, že jako hrdina má potenciál bavit, dojímat a také překvapit uličnickou rafinovaností. Kdyby svazek Nedži versus Hinata uzavřel i nějakou dílčí zápletku nebo zodpověděl některou z dříve naznačených otázek, byl bych maximálně spokojen. Chtít však od devátého dílu z celkových dvaasedmdesáti jakákoliv klíčová vyvrcholení by doslova hraničilo s panickou netrpělivostí.
Výtvarník Jiří Grus popouští uzdu své fantazii a nechává jejímu projevu volný průběh. Nemohu ovšem říct, že bych z toho byl úplně šťastný. Po výtvarné stránce nádhera a ve svém důsledku bezkonkurenční záležitost, dějově jsem v tom ovšem lítal jak prase v porcelánu. Buď mi uniká něco očividného, nebo autor skutečně nic nevysvětluje a nechává na čtenáři, aby si s tím poradil sám. No, a já si neporadil.
Moje provinční představivost zkrátka všechny ty mezi-dimenzionální souvislosti nedává. Jednotlivé epizody sice fungují, ale jakmile na zápletku začnu pohlížet jako na celek, přijde mi tragicky zmatená, a především nikam nesměřující, což je u třetího dílu ze čtyř krapet na pováženou. Tedy, ne že by Jiří Grus nepřišel s jakýmsi vysvětlením, to ale na mě působilo stejně smysluplně, jako když ekonomové vysvětlují, proč je třeba při všeobecné krizi ještě trochu podráždit peněženku.
Každopádně, množství v kresbě skrytých odkazů na české a slovenské komiksy potěšilo moc. Nejvíc pak Nikkarinova 130.
Tohle se mi líbilo moc, jen člověka mrzí, že si v redakci De Agostini nedali trochu práce se správnou chronologií vydávání jednotlivých svazků.
Celkově nejsem úplně fanoušek New 52 a následného Znovuzrození, jež scenáristům častokrát sloužilo jen k tomu, aby převyprávěli staré události v nových kulisách. V případě Spálených mostů se to samo nabízí, nový věk žádá nového Two-Face s jeho rozervanou duší. Peter Tomasi ovšem zvládl něco, o co se třeba Gregg Hurwitz pokoušel se střídavým úspěchem v paralelní řadě Batman: Temný rytíř. Kromě srdceryvné historky z minulosti totiž postavil před Harveyho Denta protivnici, jež disponuje stejným arzenálem spalující nenávisti, jako on. A když se dva psychopatičtí ďáblové pustí do sebe v ulicích Gothamu, musí Batman hrát hodně vabank, aby z toho dokázal vybruslit s čistým morálním štítem.
Závěrečná noticka, vzpomínající na Damiana a jeho namachrovanou povahu, je pak hezkou nostalgickou tečkou za jinak nekompromisně syrovým příběhem o touze po odplatě.
Těžce ponurá sci-fi plná tajemství, záhad a nejasností, která by se daleko lépe uživila na menším rozsahu. Takhle v okamžiku, kdy po čtyř stech stranách konečně dojde na odpovědi, člověk za a) nemá ani chuť vracet se nějak v příběhu na začátek, a za b) tyhle nápady fungují u povídek Raye Bradburyho, ne v akční rovině stylu Černočerná tma. Tedy alespoň v mém případě.
Přesto nepopírám, že jsem Tulákovi propadl, především v první půlce, kdy se zvraty vrší jeden za druhým. Má to takovou tu temně podmanivou atmosféru, jakou dokáže vykreslit např. Philip K. Dick, s čímž souvisí i uvědomění, že absolutně netušíte, co z toho nakonec vyleze. Naneštěstí mi už v druhé půlce všechny ty hlubokomyslné dialogy, popřípadě filozofické monology, začaly lézt krkem, protože se vyjasňovalo, že jen máloco z odehraných událostí bude dávat smysl. A třebaže Iván Brandon si dal záležet, aby v úplném závěru do sebe všechno zaklaplo, nemůžu říct, že bych byl plně spokojen. Naštvaný ano, ale spokojený rozhodně ne.
Thorgal je série, která mě provází životem už od dětství. Následně, s časovými rozestupy a nakladatelskými experimenty, jsem se v rozsahu třiceti let dostal postupně k přečtení celé u nás vydané série, přičemž Barbar je logicky posledním zářezem. A nemůžu si pomoci, pořád je to dokonalý. Možná s tím má co do činění skutečnost, že na rozdíl od jiných chrabrých hrdinů Thorgal stárne. V průběhu takřka třiceti alb se mu narodily tři děti, z toho to nejstarší už se vydává za vlastním dobrodružstvím. Ještě pár knih a z Thorgala bude padesátník, těšící se z vnoučat. Stejně jako ze mne.
Každopádně omnibus šesti posledních alb, na kterých se společně podíleli Jean Van Hamme a Grzegorz Rosiński, je tvořen převážně samostatnými příběhy, kterými se jako červená nit táhne motiv návratu domů. Na kombinaci žánrů si už čtenář zvykl, přesto pořád autoři překvapují dalšími nápady, jimiž sérii okořeňují, přičemž jim často z nostalgie odpustíte kopance, které byste jiným omlátili o hlavu. Zkrátka srdcovka.
Dříve, když jsem četl alba samostatně a s časovým rozestupem, měl jsem pocit, že některé detaily nezapadají, že příběh je uměle natahován, v téhle kapitole se nic neděje a tamta je naopak nedotažená či zbytečná. Ovšem po sedmiletém odstupu a po dočtení souhrnného Kompendia musím s omluvou přiznat, že jsem se kardinálně mýlil.
Joe Hill odvedl perfektní práci, až se mi skoro nechce věřit, že sérii nezačal vydávat až poté, co ji měl kompletně napsanou. Scenáristicky profesionálně rozvržené; tak, že žádná z částí nenudí, vždycky přijde s něčím novým, doplní drobný kousek mozaiky a zároveň uzavře konkrétní etapu příběhu. Přitom je vidět, že autor rozumí prazákladní rovině hororu, kdy není důležité, s jak krvelačným monstrem musí hrdinové bojovat, ale prvořadé je, aby o ně měl čtenář strach. A právě na tomhle celý Zámek a klíč stojí. Není to jen o podmanivé imaginaci a nečekaných zvratech, ale především o úžasném dobrodružství, které s aktéry prožíváte stránku po stránce až do úplného konce.
Není všechno zlato, na co Brian Michael Bendis sáhne. Fenomén je toho naneštěstí zářným příkladem.
Ne, že by šlo o špatný komiks, jen při jeho čtení neustále dumáte nad tím, kdo mohl napsat tak chaotický scénář a proč, proboha, nevyužil potenciálu parádních sci-fi kulis, jež mu dal výtvarník André Lima Araújo na hraní? Příběhová linie je přitom vágní a způsob, jakým se dají hrdinové dohromady, připomíná dětský vtip. Přesto po vás autor chce, abyste k postavám něco cítili, třebaže to jediné, čím jsou vám blíž než kluk z plakátu, je občasné špičkování na úrovni sourozeneckých tahanic. Každá z ústředních figur má současně záhadnou minulost, kterou však nemůže prozradit, aby čtenář náhodou pod tíhou všech těch záhad nepřestal číst. Ostatně, tajemstvím zde oplývá kdekdo, takže způsob chování a uvažování mi zůstal nejasný i u toho nejposlednějšího křoví. Dějová osa to bohužel nijak nevylepšuje, protože než vám konečně dojde, jak jednoduchá bude zápletka, je konec a může se čekat na další díl.
Kdo četl předchozí Sunstone ví, že od Stjepana Šejiće nesmí čekat bůhvíjakou revoluci v žánru. Ruku na srdce, vždyť on je to stará romantička. Tolik hlubokomyslných řečí o lásce a přátelství jsem už dlouho nečetl. To celé je pak zabaleno do lechtivé BDSM erotiky se spoustou krásných dívčích těl. A očí samozřejmě, o duších nemluvě. To je Milost! v krabičce, ovázaná růžovou mašlí.
Teď když jsem se dospěle vysmál všem těm pubertálním emocím a odpoutal tak pozornost intelektuálně vyspělého publika, můžu s čistým svědomím přiznat, že ten chlap z Chorvatska mě zase rozsekal. V průběhu dvou stovek stran mě vzal na okružní cestu mého vlastního dospívání a prvních zamilovaných chvil. Ono totiž, když si odmyslíte všechny ty provazy, řemeny, latex a roubíky, zjistíte, že je to všechno o tom nejzákladnějším – o hledání spřízněné duše, před níž nemusíte nic skrývat a ona stejně tak před vámi. Napsáno s nezbytnou špetkou sebeshazujícího humoru, přesto niterně trefné a především nádherně zaláskované.
Sylvain Runberg nenabízí čtenářům idealizovaný portrét Johna Fitzgeralda Kennedyho. Skrze rozhovor s jeho bratrem Robertem Francisem Kennedym, v předvečer atentátu na něho samého, poznáváme nejen životní cestu JFK až na samotný politický vrchol, ale především komplikované počátky 60. let. Novinář, který s „Bobbym“ vede interview, přitom nepatří k těm, kteří by Kennedyho stavěli na piedestal dokonalosti, ale naopak často poukazuje na méně známá fakta, nebo zdůrazňuje nepříjemné souvislosti. Ovšem účelem komiksu není historickou osobnost hanobit či adorovat, ale poskytnout čtenáři ucelený přehled základních skutečností, jež umožní vnímat postavu jako lidskou bytost a ne coby bájného mesiáše. V tomhle ohledu mě mile překvapila nestrannost tvůrců, kteří se v rámci cílovky, nesnaží čtenářům cokoliv podsouvat. Samozřejmě, nevyjasněné detaily, jež jsou často předmětem konspirací či bulváru, jsou pouze nastíněny, ale už jen to, že nejsou zcela ignorovány, ve mně vzbuzuje důvěru v celou edici.
Mnohem lepší, než předchozí kniha Manga Jókai - Děsivé pověsti z Japonska. Paradoxně přitom nejde o scenáristické umění Seana Michaela Wilsona, které je v obou případech stejné – tj. velmi skromné – ale o výběr strašidelných historek. Tentokrát mají nápad, zajímavé vyústění i myšlenkový přesah. Samozřejmě, v duchu literatury pro mládež, ale obsahově natolik atraktivní, že bez problémů uspokojí také dospělého čtenáře (třebaže ten spíš ocení původní předlohu). Kromě nejslabší, závěrečné povídky jde vesměs o příjemně mrazivé horůrky, které sice nedisponují krvavým arzenálem, ale přesto si dokážu živě představit, jak v rukou schopného vypravěče vyděsí k smrti. Obrovská škoda je, že v knize je pouhých šest příběhů, rozkreslených tak, že přečtení celého komiksu zabere nanejvýše půl hodiny. Vůbec bych se nezlobil, kdyby rozsah byl desetinásobný, už jen kvůli tomu, že by lépe vynikla „sběrná“ výjimečnost Lafcadia Hearna, který po půl svého života japonské legendy, báje a mýty zaznamenával.
Adaptace románu Ricka Riordana nedopadla vůbec špatně, a kdyby v sérii pánové Robert Venditti a Attila Futaki pokračovali, možná bych se časem i dozvěděl, jak to celé s Percy Jacksonem vlastně dopadlo. Knihu jsem totiž před lety vzdal právě po prvním díle. Komiksové zpracování v tomhle ohledu zafungovalo lépe, to ale bohužel neznamená, že nemá chyby.
Kvůli rozsahu dělají tvůrci kompromisy mezi tím, co je třeba zobrazit a co ne, vinou čehož občas některé dialogy působí jak z inscenace Mrazíka v provedení amazonských domorodců. S tím souvisí i mizerná práce s pozadím celého vyprávění, včetně alespoň základního načrtnutí charakterů ústředních postav. Jasně, po nějaké době je nám vysvětleno, kdo jsou polokrevní a jak se to má s řeckými bohy v Americe, ale vztahy mezi postavami působí natolik uměle, že když dojde na finální zvraty, berete je jako záležitost předlohy, než jako logický vývoj událostí. To všechno je přitom důsledek nuceného krácení, aby se příběh vešel do určitého počtu stran.
Teenagerská romance ze sportovního prostředí, která se od jiných liší vlastně jen tím sportovním prostředím (badminton a basket). Jinak je to klasická verze nesmělého zamilovaného, který se bojí oslovit vyvolenou, ale zároveň je do ní tak strašlivě zakoukaný, že udělá prakticky cokoliv, jen aby si jej všimla. Ale protože je do příběhu zapojeno i pár dalších dívčích a chlapeckých postav, je dost pravděpodobné, že se celá, zpočátku jednoduchá vztahovka ještě maličko zamotá.
Proti kresbě ani humorným gagům nemůžu říct nic, oboje se nese v sympatické rovině, kterou si snadno oblíbíte. Ale buď jsem už všech těch zamilovaných komiksů vážně přeslazený, nebo na můj vkus Kódži Miura zvolil až příliš okoukanou šablonu. Všechno to nejisté přešlapování na místě i záměrné chyby v komunikaci a křečovité reakce na obyčejné doteky mě spíš unavovaly, než motivovaly k dalšímu čtení. Ono to samozřejmě k žánru patří, jenže když to samé čtete bez výrazných obměn už po miliontý šestý, krapet se vám to přejí.
Uzavřený příběh pro děti a mládež s nádhernou grafikou, ale se scénářem, který zůstal na půl cesty mezi finální dokonalostí a základním nápadem. Italští tvůrci Marco Rocchi a Francesca Caritá mají sice svůj svět parádně rozmyšlený a vizuálně vyšperkovaný, přičemž čtenáře baví jak ústřední myšlenka, tak spousta detailů kolem; jenže průběh vyprávění je ve svém důsledku zbytečně uspěchaný, častokrát zkratkovitý a při závěrečném vyústění až trapně fádní. Dost možná je to tím, že člověk má tendence obsah srovnávat s komiksy jako Hilda či Dobrodruh Timo. A ačkoli Gerta má v sobě zajímavou inspiraci tibetskou kulturou, zápletka se vine tou nejpřímočařejší cestou k cíli, až je přitom jednomu líto nevyužitého potenciálu. Na druhou stranu, z vyprávění čiší nadšení pro věc a bezmezný optimismus, který může být pro dětského čtenáře klíčový. Ostatně proč jim také hned zkraje sdělovat, že život je kromě napínavého dobrodružství také plný špatných rozhodnutí, promarněných šancí a nevyhraných soubojů?
Jednoznačně opus magnum Manua Larceneta. Dílo, které je sice adaptací, ale je natolik osobité, že znalost předlohy v tomto případě není podmínkou. Největší síla komiksu totiž spočívá v atmosférické kresbě, která celému vyprávění dává svérázný punc psychologického hororu a plnohodnotné ruské klasiky à la Zločin a trest. Ve svém důsledku by tak příběh mohl zůstat beze slov a stejně by vám svou krásou bral dech. Tím ovšem nijak nesnižuji sílu a hodnotu původního díla Philippe Claudela. Protože Brodeckova zpráva není vůbec jednoduchým čtením, ovšem ani ne tak pro složitost textu, ale pro jeho neoddiskutovatelnou tíhu, jež se jako obří balvan tlačí na lidské svědomí.
Ostatně, s příběhy o důsledcích válečných zvěrstev na civilistech – ať už těch okamžitých nebo naopak dlouhodobých – se to má tak, že zasáhnou na tom nejcitlivějším místě. Člověk si totiž až moc dobře uvědomuje, jak snadno by se mohl podobného vyprávění stát součástí a vůbec by přitom nemusel stát na straně hlavního hrdiny.
Stará klasika. Jistě, kresbě i scénáři se z dnešního pohledu člověk musí smát, ale pořád tomu nelze upřít superhrdinskou atraktivitu, která ani po víc jak padesáti letech nevymizela. Nejvíc samozřejmě baví upoutávky na další číslo, které bude zaručeně ještě legendárnější, než to stávající, což dnes s odstupem tisíce dalších sešitů v řadě působí obzvláště megalomansky. Stan Lee se zkrátka nebál.
Příběhy samotné jsou pro trochu benevolentnější čtenáře, kteří si rádi připomenou počátky ikonické postavy, třebaže to znamená trpět občas nad textem, jež má tendence sumarizovat, co je zobrazeno na obrázku. Ovšem za to opětovné setkání s legendárními Nemesis Petra Parteka, jakými jsou Vulture či Doctor Octopus, to stálo. Přičemž mezi moje nejoblíbenější příběhy patří Neuvěřitelná hrozba strašlivého Tinkerera. Pravdou ovšem je, že kniha nenabízí nic, co byste nenašli už v patnáctém čísle Komiksového výběru Spider-Mana. Ba právě naopak, protože ve zmiňovaném albu najdete dokonce o dva sešity více.
Druhý díl adaptace jediného románu H. P. Lovecrafta V horách šílenství nabízí oproti úvodní části méně dějových zvratů, protože je prakticky celý složen z prolézání tajuplných trosek. Akce žádná a průběh statický. Vynahrazuje to ovšem způsob, jakým Gó Tanabe vykresluje Lovecraftovu vizi mýtu Cthulhu, Prastarých a Mi-Go, přičemž je to asi vůbec poprvé, co jsem rámcově pochopil, jaké jsou mezi nimi rozdíly (dosud jsem je, já nehodný, považoval za tvory z jednoho šuplíku, přitom mám tvorbu podivného pána z Providence načtenou odzadu dopředu a zase zpátky).
Nechci však ani na vteřinu naznačit, že bych se cítil zklamán. Atmosféra zamrzlé krajiny, historie stará miliony let a konfrontace s mimozemskými tvory - z nichž nejvíce mě dodnes paradoxně děsí obří tučňáci albíni - dělá z díla výjimečný počin. Kde jsem u originálu usínal pro zdlouhavé popisující pasáže, tady jsem si tvůrčí záměr užil se vším všudy. Teď ještě aby Gó Tanabe adaptoval Příběhy Artura Gordona Pyma a byl bych úplně spokojen.
Tentokrát až příliš jednoduchá akční space opera. Z dobře promyšleného dobrodružství autor vybruslil velkolepým galimatyášem, ve kterém se (spoiler alert!) všichni padouši navzájem vystřílejí a intriky největšího záporáka jsou smeteny jedním rychle rostoucím stromem. Finále odyssey mladičké naivní Mony a ostříleného veterána Kashe se sice nese v duchu spousty vysvětlování jak, co a s čím vlastně souvisí v rámci předchozího děje, ale spíš než překvapení přináší zápletka pocit zklamání z nedotažených ambicí.
Chuť vylepší alespoň hned následující příběh, který funguje maličko samostatně a dává sérii vizi možných pokračování, jež se mohou táhnout do nekonečna a ještě dál. Tady se tvůrci vrací k osvědčenému žánru vesmírné kovbojky a docela se nepářou s tím, komu to natřou a jak moc to bude bolet. Jestli tímhle tempem budou pokračovat i nadále, je otázkou, jak rychle posádka UCC Dolores projde celkovou obměnou, včetně hlavní hrdinky. Jen to zatím příliš nikam nesměřuje, což není úplně dobře.
Prazvláštní příběh letní lásky, který je stejnou měrou morbidní jako nostalgicky kouzelný. Tony Sandoval perfektně vystihuje kouzlo okamžiku, ať už jde o první seznamování, polibky či rovnou milování. Jen si člověk musí zvyknout na výtvarný styl, při němž hrdinové vypadají na pět let, ale chovají se jako šestnáctiletí. Jinak ovšem krása na pohled - nelze neobdivovat dílo někoho, kdo jednoduchými tahy dokáže namalovat něco tak krásného.
Komiks Pohovka a mrtvola je na rozdíl od předchozích knih nejméně surrealistický, třebaže každý panel vypovídá o něčem jiném. Jakmile však padne kosa na kámen, všichni ti vlkodlaci, upíři a chapadla získají na smyslu, a buď pak příběh může čtenář vnímat tak či úplně onak, autor mu dává svobodně na výběr. Samozřejmě, zápletka v klíčových detailech nepůsobí právě uvěřitelně, ale kompozičně drží a hvězdičky tak nezískává za děj, ale za parádní atmosféru podivuhodně nenormálního dětství někde na konci světa, do kterého se skrze jeho díla vždycky rád vracím.
Nenáročný komiks pro děti, jimž už nestačí Čtyřlístek, ale manga Pokémon je na jejich čtenářské schopnosti ještě moc komplikovaná. Ona kniha hodně spoléhá na popularitu počítačové hry a postavy Sonica jako takové, protože o nějakém ději, či pokusu o zápletku se tady moc mluvit nedá. Obsah, rozdělen na čtyři kapitoly, popisuje Ježkův boj s roboty různé velikosti, přičemž pokaždé je mu k ruce někdo z bohatého portfolia postav, jež hra za léta své existence nabídla. Zároveň počítejte s absolutně nulovým úvodem, takže neznáte-li Sonicovo univerzum, budete v souvislostech lítat stejně zmateně, jako anarchista na fesťáku kališníků. Naneštěstí chybí byť i jen náznak humoru či nadsázky, jednotlivé příběhy jsou suchopárné a bez nápadu, se snahou pouze zachytit známou figurku a jít rychle dál. Teprve v závěru se začne maličko poodkrývat souvislost mezi povídkami, ale říct, že jsem podobné odhalení nečekal, musel bych se propadnout do devátého kruhu pekla, vyhrazeného všem prašivým spoileristům.
Co od knihy očekáváte, to vám dá. Stylově kráčí Filip Raif ve stopách Jaromíra 99 a ačkoli víc pracuje s barvami, ponechává příběhu podobně nostalgicko-pochmurnou atmosféru. Dalším spojovacím znakem je časté vyprávění beze slov, díky kterému děj pádí vpřed mílovými kroky, aniž by se přitom opomíjely lidské emoce nebo dějinné souvislosti. Výtvarně perfektní práce, nevyznáváte-li tedy komerčnější podobu komiksu à la Marvel či DC.
Obsahově u mě však autor maličko klopýtl. Především proto, že nerozehraje zrovna nejoriginálnější milostnou zápletku 2. světové války. On vztahový trojúhelník mezi Němcem, Němkou a Židovkou v Sudetech roku 1938 až 1945 zkrátka šťastný konec nenabízí. Jenže vedlejším postavám i historickým událostem chybí hlubší rozměr, který by dal tragédii váhu. Takhle sice dochází k ošklivým věcem, ale je to bez čtenářského prožitku. Moc tomu nepomáhá ani absence zvuků, které by zvýraznily dramatičnost, ovšem pravdou je, že by jich ve finále bylo možná víc, než samotného textu.
Na to, že jde o sestříhanou verzi stejnojmenného animovaného filmu do komiksové podoby, funguje příběh bez jediného škobrtnutí. A to mluvím jako člověk, který původní snímek neviděl. Ale kromě akčních scén, u nichž občas není úplně jasné, co se na panelech děje, působí práce Samuela Sattina velmi profesionálně. Kazí to pouze finální podoba knihy, za kterou je zodpovědné nakladatelství Grada Publishing – ono dát do brože komiks pro mládež za takřka pět stovek si říká pouze o to, že skončí s rozpadlou vazbou ve sběrně papíru. Bohužel.
Každopádně obsah perfektní, tvůrci pracují s dojemným motivem dívčího přátelství a touhy po celistvé rodině v zajímavých časech, přičemž prim hraje stará osvědčená revolta dětí vůči pravidlům dospělých. Napětí je pak v závěru vygradováno do takové míry, že i když víte, co bude následovat (logicky dobrý konec, ne?), přesto trnete v očekávání, jak daleko autoři zajdou. U Tomma Mooreho a Rosse Stewarta totiž nikdy netušíte, koho si připíšou na seznam padlých.
Dokonalá pocta dílu sira Arthura Conana Doylea, především jeho slovutnému Sherlocku Holmesovi. Francouzští umělci Benoit Dahan a Cyril Liéron rozehrávají důmyslnou analýzu myšlenkových procesů Velkého detektiva a zároveň čtenáře baví perfektně zkomponovaným Případem podezřelé vstupenky. Třebaže název naznačuje komediální rovinu, vyprávění se naopak nese v duchu toho nejlepšího, co kdy sir A. C. Doyle napsal. Benoit Dahan pak celý projekt korunuje originálním rozvržením jednotlivých stránek a sekvenčních panelů. Tohle je přesně ten typ komiksu, kdy se bavíte jak zápletkou, tak kresbou, protože jedno i druhé si vyžaduje vaši pozornost. Milou změnou je také skutečnost, že jde o dílo nijak nevyžadující znalost předlohy. Tvůrci netrousí skryté náznaky či přímočaré odkazy na předchozí nebo budoucí případy Sherlocka Holmese a jeho „zapisovatele“ doktora Johna Watsona. Obsahově i formou přitom album dokáže zaujmout dospělého čtenáře stejně jako mladistvého, o fanoušcích i nefanoušcích nemluvě.
V první řadě se musím přiznat, že jsem po celou dobu vlastně vůbec netušil, co od komiksu Velký mrtvý čekat. A právě to pak neustále zvyšovalo atraktivitu vyprávění, protože ani po čtyřech albech zápletka příliš nevykrystalizuje. Jasně, představí se postavy, popíše prostředí, nahodí se zvraty, vygraduje děj – ale jakou cestou by se mohl další vývoj ubírat, to zůstává tajemstvím. Přičemž podmanivá kresba Vincenta Malliého vám nedovolí příběh opustit, dokud nejste na poslední stránce.
Ne, že by ovšem bylo všechno dokonalé, pořád tvůrcům nemohu odpustit jistou naivitu protagonistů, chovajících se před střetem s reálným světem jako kdyby vyrůstali v nějaké pohádce. Stejně tak je pro mě nepochopitelné, že když je celý svět v krizi a lidi nemají práci ani peníze, naši hrdinové – třebaže ani jeden z nich nepracuje – si po celou dobu žijí nadstandardně a drobné z nich padají jak z hracího automatu. Ale to jsou drobné výtky, nic to nemění na faktu, že jsem upřímně zvědav, co druhá kniha přinese.
Vyvrcholení vzestupu a pádu Ignatiuse Ogilvyho už neohromí bůhvíjak vymazlenými zvraty, protože se všechno děje dle zaběhnutých scénářů, jak už to ostatně se všemi Batmanovými padouchy bývá. Porazí Temného rytíře, chystají se ovládnout Gotham, načež Temný rytíř povstane a srazí je tam, kam správně patří – do odpadu. V tomhle ohledu Imperátor Penguin není výjimkou, ovšem pravdou je, že John Layman to umí alespoň podat se správně pochmurnou atmosférou a držet se roviny špinavé gangsterky. Jen to chvílemi zbytečně moc drolí do mozaiky drobných epizod, namísto toho, aby se věnoval jedné konkrétní dějové lince.
Ovšem vydat tohle jako dvě alba namísto jednoho mi, co se smyslu týče, uniká; už jen proto, že většinu příběhu zabírají doplňující epizody a poslední sešit už s ústřední zápletkou v důsledku ani nijak nesouvisí. Chápu potřebu vydat všechno, co s řadou Detective Comics souvisí, ale schopný redaktor mohl obsah klidně osekat na polovinu a jádro vyprávění by pořád fungovalo na výbornou.
Akční space opera s vychytanou snůškou postav. Ono nezamilovat se do příběhu, ve kterém hříchem nepolíbená jeptiška zdědí pirátskou kosmickou loď, pilota jí dělá gladiátorský ztroskotanec, co v nejlepších letech holýma rukama drtil roboty v arénách a v útrobách lodi se pohybuje podivný android s nejasným posláním, je řečeno dvěma slovy - hodně těžké. A i když se Didier Tarquin proslavil hlavně jako kreslíř, proti jeho scénáři nedokážu říct ani popel – od první strany perfektním způsobem stupňuje napětí, po celou dobu udržuje tajemství a finále zakončuje přesně v tom nejnapínavějším, aby čtenáři nezbylo nic jiného, než zahrnout koupi dalšího alba do svého okamžitého finančního plánu. Stylizace galaktického impéria do kulis Divokého západu je pak pro fanoušky seriálu Firefly Josse Whedona zbožštěnou třešničkou na dortu. Samozřejmě čekáte-li od toho filozofický přesah à la Alejandro Jodorowsky, USS Dolores pravděpodobně zklame. Já si ji naopak pro tu dobrodružnou sci-fi náturu zamiloval.
Ondřej Kavalír a Marek Berger vytvořili vlastní Octobrianu a současně vzdali hold její komiksové historii. Vyprávění o více než dvě stě padesáti stránkách je přitom z velké části tvořeno beze slov, aniž by to však ublížilo tempu či srozumitelnosti. Zároveň, v rámci obskurního tématu, zanechali příběhu punc futuristické alternativní reality, v níž komunističtí soudruzi budují na tři sta procent, západní buržoazie stojí a leží na všehoschopných korporacích a sem tam do toho hodí vidle nacističtí agenti, jdoucí dál za svým snem o Třetí říši. Pak už vám děvucha s rudou hvězdou na čele a se srpem v ruce, bojující se zmutovaným velemrožem, nepřijde vůbec divná.
Ke čtení přitom nepotřebujete znát o postavě nic, tvůrci poctivě vše vysvětlí (tedy svou vlastní verzi). Možná jen té esoteriky mohlo být méně, protože zbytečně děj zapleveluje různými halucinogenními výjevy, ale v důsledku se nedá říct, že by zde byl byť jen jediný obrázek zbytečný. Překvapení, důstojná pocta a spokojenost v jednom.
Úsměvné povídání o proměně dívky v ženu a snech o prvním sexu, které má daleko k dvojsmyslné erotické komedii jako je třeba Láska ve střihu cosplaye. Scenáristka Mari Okada je sympaticky civilní, zároveň vtipná a s nonšalancí pouličního vypravěče umí perfektně vystihnout ty nejtrapnější okamžiky puberty, aniž by to celé sklouzlo k nějakému obhroublému pitvoření. Právě tohle se mi na komiksu líbilo nejvíc, třebaže je jinak dívčí obsahem i formou. Ještě štěstí, že holky jsou o tolik zajímavější než kluci, takže se nemám za co stydět, když něco podobného čtu.
Naneštěstí jednotlivé zápletky sklouzávají ke krapet obehraným motivům, ale při něčem podobném vám absence originality zas až tolik nevadí. Hrdinky jsou správně střelené, žádná nevyčnívá nad ostatní a každá má nějaké vlastní vnitřní trápení, o kterém ostatní nic netuší. V rámci toho se však trochu děsím délky série, protože jestli je hrdinek pět a každá má nějak dospět k naplnění svého „snu“, čeká nás ještě dlouhá osmidílná cesta.
Horor, oplývající náležitou atmosférou a pohybující se na hranici slasheru, jež tu zatím jen vystrkuje růžky. To je v určitém ohledu atraktivní, protože se tím zvyšuje napětí. I přes jasně rozdané karty tak nějak čekáte, že všechno zřejmé možná nakonec nebude tak jednoznačné. Navíc konflikt s mocnou rodinou v městečku, kde kanibalové dávají dobrou noc, působí sám o sobě dost zajímavě. Něco jako když se mladej Jesse Custer musel vypořádat z Hochy z Jihu. Jediné, co tomu výrazně ubližuje, je občas až pubertální humor, opakovaně zdůrazňující velká ňadra hrdinovy manželky (bez toho, že by byla alespoň na ukázku vidět, aby mohl případně sám čtenář posoudit, co je na tom pravdy) a pak v některých okamžicích až příliš okaté psychotické chování jednotlivých členů Gotóovic familie.
Po dočtení tak stále nevím, jak horor spravedlivě zhodnotit, jedno vím ale bezpečně – další díl si musím bezpodmínečně přečíst. Pořád tajně doufám, že z toho vyleze něco víc, než jen unylé pohoštění o čtyřech chodech.
Svižný mix špinavého westernu a mysteriózní detektivky, který je efektivnější v technických detailech a výsledné atmosféře, než v zápletce jako takové. Ta je přitom vymyšlená rafinovaně, když vyšetřování brutálního zločinu je zakončeno neméně brutální pointou. Jenže, kde má Stephen Desberg promyšlený příběh, tam mu pod prsty protékají čtenářovy sympatie k hlavnímu hrdinovi. Ten, kromě toho že nepůsobí z celého portfolia postav, jako jediný, příliš přesvědčivě, je v důsledku i protivně antihrdinský. Kasá se morálkou, aby ji hned ve druhém obraze převrátil naruby; tváří se jako drsňák a pak nezasáhne v okamžiku, kdy je ho nejvíc třeba a jeho vyšetřování je spíš sledem neuvěřitelných náhod, než smysluplným pátráním. A nic na tom nemění ani skutečnost, že má ošlehanou tvář Seana Conneryho v nejlepších letech. Vyprávění tak zachraňuje alespoň kresba Enrica Mariniho, na jehož bohatě obdařené dívky je vždycky radost pohledět. Tohle ovšem průměrný scénář na piedestal nadprůměru nedostane.
Úvodní příběh s Elrikem patří paradoxně – při Moorcockově slávě – k tomu slabšímu, co album nabízí, především kvůli faktu, že pochmurnou Melnibonskou dekadenci se do komiksu ze sedmdesátých let zkrátka převést nepovedlo. Je to takové to fantastické absurdno, kdy se pro efektní scenérie moc nepřemýšlí nad logikou, protože tady když je něco třeba, objeví se v pravý moment někdo, kdo to kouzly udělá.
Jakmile však přijde ke slovu dobrodružství v Bal-Sagotu a následné válečné tažení proti Makaletu, představuje druhá kniha Archivní kolekce to nejlepší, co Roy Thgomas a Barry Windsor-Smith společně vytvořili. Akcí nabité a atmosférou tajemna prodchnuté příběhy, plné neočekávaných zvratů, netušených intrik a překvapivých úmrtí, dělají z takřka desetisešitové jízdy plnohodnotnou heroic fantasy.
Z bonusů pak stojí za pozornost dopis od Cenzurního úřadu Comics Code Authority, vypisující, co všechno je na povídce Dcera Pána mrazu špatně a musí se předělat, aby nebyla ohrožena počestnost mladistvých.
Scenárista John Layman se vrací k tradici Detective Comics a spíš než velkolepé akční příběhy napříč několika řadami staví své epizody na rámcově uzavřených kriminálních zápletkách. Člověk tak nemusí znát nazpaměť všechny detaily kánonu a ani se přesně orientovat v ústřední linii, odehrávající se o sérii vedle (rozhodně ale nezaškodí znát Smrt rodiny Scotta Snydera). Kontext každopádně zůstává zachován a vy si tak můžete plnými doušky vychutnat vzestup jednoho z vedlejších padouchů netopýřího univerza, který však působí natolik atraktivně, až je skoro škoda, že se k postavě Ignatiuse Ogilvyho tvůrci příliš často nevrací. Na druhou stranu, Oswald Cobblepot alias Penguin může být na scéně jen jeden, to dá rozum.
Kromě nové figury autor také moc hezky rozehrává psychologii patologických následovníků šíleného Jokera, přičemž mrazí v zádech, jak nepříjemně blízko pravdy je – stačí chvilku sledovat zpravodajství a s hrůzou sledovat, čemu všemu jsou fanoušci chaosu ochotni provolávat slávu.
„Drahý osude, můžeš jít laskavě do prdele a nechat mě být?“
Kupodivu všední počtení. Zaklínačské propriety zakomponované do prostředí Země vycházejícího slunce a komiks nakreslený na japonský způsob – tedy zprava doleva, od konce po začátek. Dějově ovšem standard, což ještě korunuje překvápko v podobě plánovaného pokračování. Takže kromě epizodních soubojů s různou fantastickou faunou, které jsou proloženy nějakou tou cynickou notickou o lidech a jejich skutečné povaze, ve finále ještě zjistíme, že příběh nekončí a všechny náznaky roztroušené kolem únosu a pronásledování byly pouhou vějičkou na další možnou knihu. Zklamáním pak je, že scenárista Rafał Jaki po celou dobu nepředvádí nic, co by člověk neznal odjinud, lépe provedené a možná i lepé rozvedené.
Rónin tak působí pouze jako fanouškovský doplněk, hrdě se hlásící k japonské kultuře a skromně využívající možnosti, které kulisy nabízejí. V ten moment ale proč taky? Vždyť už by to najednou byl úplně jiný příběh s úplně jinou postavou...
Cyberpunk 2077 znovu nezklamal. Po atmosférickém Trauma Teamu z roku 2021 přichází na trh neméně brutální jízda, tentokrát v hávu staré dobré noirové gangsterky. Zápletka je opět jednoduchá jak zákon káže, rychlý vývoj událostí však vystřídá tolik nečekaných zvratů, že to zvýší koeficient neočekávaného o sto procent. Celé to samozřejmě stojí a leží na propracovaných charakterech hrdinů a především pak nemilosrdnosti, s jakou přistupují k životu. Některá odhalení pak mohou působit přehnaně - jako třeba mafiánská vražedkyně v důchodu -, ale abych pravdu řekl, čím jsem starší, tím spíš fandím těmhle nezlomným herkám, než naivním hříbatům s vizí zachránit svět a morálně jej uzdravit.
Bartosz Sztybor se jednoduše trefil přesně do mého vkusu; syrovou absurditou příběhu, stejně jako cynickou notickou: „Máš moje slovo.“, vinoucí se coby červená nit celým vyprávěním. Aneb slibem nezarmoutíš a věřit se v budoucnosti nedá ani nejlepším přátelům, natož rodině. Nedej bože nadnárodním korporacím.
Zatímco úvodní svazek se soustředil na brutální vraždy, dvojka mnohem víc proniká do psychologie hlavního detektiva Hisašiho, kterýžto začíná být čtenáři konečně trochu sympatický. Hra, kterou s ním „Žabák“ rozehrál pořád není úplně jasná, ovšem dočkáme se i nějaké té vynalézavé dedukce, jež nás utvrdí v tom, že hrdina je na správném místě. Naneštěstí zabiják není žádná inteligenční nula, takže zápas s ním je jako boj s větrnými mlýny. Ovšem na to, jak první kniha byla nabitá zvraty, pokračování na tempu značně ubralo, čtenář má tak možnost se trochu stabilizovat v situaci a rozhodnout se, čí motivace jsou konstruktivnější. Ono to čím dál víc skutečně připomíná Sedmičku Davida Finchera, až se začínám bát, že i finální vyznění bude příbuzné, třebaže ubírající se maličko jiným směrem.
Závěrečný bonus v podobě příběhu Žena a vrah, autorova raného dílka z roku 2009, mile překvapil syrovou atmosférou i působivým vyzněním, až Rjósuke Tomoe získává v mých očích čím dál, tím víc na významu.
Sympatická space opera, která bohužel klopýtá v pohádkové zápletce, ale exceluje v detailech a výborném charakterovém rozvržení postav. V důsledku máte při čtení neodbytný pocit, že jediné co komiksu ublížilo, je nutkavá potřeba nějakého feministického sdělení. Příběhová osa totiž funguje skvěle, od prvních stran ubíhá děj svižným tempem až k samotnému konci. Podobně, jako v pilotním díle seriálu, se zde seznámíte s hrdiny, s problémem, proti kterému chtějí bojovat a jste i svědky stmelení týmu, jež vás bude sezónou provázet. Snad jen, že „zlo“ je zde definováno maličko mlhavě, takže v důsledku nejde o nic menšího, než starou dobrou anarchii a podkopávání zaběhnutého systému.
Hannah Templerová, podobně jako Tillie Waldenová nebo G. Willow Wilsonová, staví svůj svět na takřka totální absenci mužů, přičemž se ale nezamotává do nějakého vysvětlování, proč tomu tak je. Konzervativci proto asi budou lomit rukama, nic to ale nemění na skutečnosti, že jde o atraktivní vesmírné dobrodružství.
Po konfliktu v předchozím díle se síly přeskupují a Rick Grimes znovu prochází vnitřním uvědoměním a změnou k lepšímu (snad). Tohle už tu sice jednou, ba i dvakrát bylo, přesto je to zase trochu jiné než dříve a zápletka klape. Průhledné jsou ovšem scenáristické kličky, které okatě věští zárodky budoucích problémů. Ale Robert Kirkman už několikrát dokázal, ze se zaběhnutými klišé si umí dobře poradit, což ostatně předvede i v tomto díle. Jen už začíná být maličko únavné napínání ohledně toho, která z původních postav zařve jako další, protože pravdou je, že už dlouho nikdo neumřel. Každopádně nová fáze přežívání v pozůstatcích civilizace funguje, snad jen, že mi přijde zaslepené stále se spoléhat na nálezy potravin v opuštěných městech, když od katastrofy utekly odhadem dva roky. Věřil bych v nějaké to pěstování flóry a chování zvířat, než na sbírání plesnivějících potravin. Nicméně, obrana nového útočiště slibuje možnost konečného zakotvení, pročež přeživším držím do budoucna palce.
Společná jízda J. Michaela Straczynského a Johna Romity Jr. pomalu končí, přičemž k finále si vybrali zakončení linie s tajuplným Ezekielem, jehož motivace byly dosud až podezřele lidumilné. V tomhle ohledu scenárista nezklamal, a třebaže čtenáře stále houšť zamotává do své pavučiny mytologických odkazů, míchajících vědu s magií, pořád to dokáže podat natolik smysluplně, že to má hlavu i patu. Ještě předtím si však člověk užije crossover s prolhaným Lokim, jehož důsledky mají svou váhu zase v jiném příběhu, v jiných časech.
Jedno se upřít Straczynskému nedá, jeho Spider-Man je po všech stránkách dospělý, lidský, sympatický a především zábavný. Epizody jsou často stavěny na dlouhých dialozích, jejichž tempo však žádným způsobem nesnižuje gradaci jinak typicky supehrdinského vyprávění. Lze se tak snadno ztotožnit s postavou, která i přes obrovskou moc cítí morální odpovědnost, aniž by to celé sklouzávalo ke kýčovitému patosu. Tohle je Petr Parker, kterého bych dokázal číst pořád dokola.
Adaptovat nejrozsáhlejší text H. P. Lovecrafta není žádný med; navíc tak, aby se autor zavděčil fanouškům originálu a zároveň zaujal čtenáře, mýtem Cthulhu nepolíbené. Japonský tvůrce Gó Tanabe se toho zhostil se ctí, přičemž je až fascinující, jak precizně se mu povedlo držet původního textu a nezahltit vyprávění dlouhým monologem, jež by dějovou linii vysvětloval. Zároveň V horách šílenství dokazuje, kolik hororové muziky se dá vytvořit s málem. Stačí trochu zasněžené plochy, neprozkoumaná zákoutí obřích ledovců, skupina přemotivovaných vědců, prahnoucích po odpovědích a dokonalé mrazení v zádech je na světě. To jsme přitom teprve v polovině zápletky, nejlepší má ještě přijít.
Velké plus pak získává autor za takřka až komorní kresbu, která si drží evropský charakter. Je to sice hodně o zádumčivých pohledech a snových vizích, přesto se nedá říct, že by příběhu chybělo poctivě budované napětí, jež navíc umocňují stále tajuplnější objevy. Až to jednoho nutí k otevření literární předlohy.
Smělý komiksový projekt, který tvůrci bohužel nezvládli obsahově ukočírovat. Vůle představuje fascinující svět alternativní historie, v níž Velká světová válka neskončila tak lehce, jak píší učebnice, ale konflikt se rozproudil na mnoha dalších frontách především pak vinou nápaditých vynálezů steampunkového rázu a samozřejmě za přispění magie. Osa příběhu spočívá na boji Ukrajiny za udržení si čerstvě nabyté svobody a nikdy nekončícím boji s ruskými bolševiky, v čele se soudruhem Leninem, arcinekromantem bez špetky slitování.
No řekněte, něco takového prostě musí být v jádru veselá četba, ne?
Jenže není. Výtvarníci v čele s Oleksijem Bondarenkem sice odvedli skvělou práci, ovšem scénář trpí snad všemi neduhy amatérského díla, ať už jde o nepřehlednost zápletky, kostrbaté dialogy, anebo nesmyslné díry v logice. Akční jízda se tak občas stává nečekaně nudnou záležitostí, přičemž čtenář zahraničním dějepisem nepolíbený se bude zmítat v dobře myšlených, ale nic neříkajících souvislostech.
Těžko se mi Lady Baltimore přijímá jako volné pokračování série Baltimore, protože se s ní v mnoha ohledech rozchází – jak pochmurnou atmosférou a stylem vyprávění, tak ve finále i celkovým pojetím. Zatímco lord Baltimore putoval chaosem stiženou zemí a postupně bojoval s démony v mnoholičných podobách, jeho nástupkyně Sofie se s vervou vrhá hned do protinacistického odboje a ve velkém válčí s Hexenkorps, čarodějnickou odnoží německých speciálních jednotek na košťatech, přičemž k ruce má nejednu mocnou bytost, která vždy v ten správný čas zasáhne do děje a zlo na hlavu porazí. Tenhle motiv se přitom v ději opakuje hned několikrát, až si jeden říká, jestli se páni autoři nezapomněli. Zároveň je charakter celého vyprávění určen moderní generaci čtenářů/čtenářek, takže je náležitě genderově vyrovnaný a nebojí se využít LGBT tématiky, aby své hrdiny dostatečně ozvláštnili. Teď ze mě nemluví zaprděný konzervatismus, ale skutečnost, že všeho moc škodí, obzvláště když je to okatě samoúčelné.
Na to, že jde o třetího houslistu v páté řadě orchestru zvaném Marvel, mě Herkulovo představení docela bavilo. Teda až na ty vysvětlující vtípky, které jsou jak pro pitomce. On vůbec humor tady občas působí, že je cílený na pologramotné žáky večerní školy. Jinak ovšem jednohubka, která když už nic jiného, alespoň trochu nastíní, co je Hercules (ten Marvelovský samozřejmě) vlastně zač, ačkoli pravdou je, že to nejlepší, co jsem s ním kdy četl, byly týmovky s Adamem Cho, kdy se ti dva vzájemně naprosto dokonale doplňují.
Šestidílní Bohové Brooklynu nejsou vyloženě špatní, je to taková solidní pouliční řezačka šmrncnutá urban fantasy, navíc hezky dotvářející atmosféru zmaru, předcházející událostem Samotného strachu. Problém je, že jde o očividnou výplňovku bez větších ambicí, což dokazují i nelogické zvraty a odfláknuté charaktery vedlejších postav. Na druhou stranu, já mám pro tuhle tématiku smrtelného poloboha v kulisách velkoměsta docela slabost, takže v důsledku jsem byl spokojený.
Ačkoli název naznačuje sofistikovanější zápletku, v důsledku jde o sebraná čísla Detective Comics 742 až 753, na kterých se vyřádil Greg Rucka. Kratší epizody střídají delší, přičemž silný spojovací prvek je především konec události jménem Země nikoho a navazující vražda Gordonovy ženy.
Příběhy představují scenáristu v jeho počáteční formě a vy tak máte to štěstí sledovat, jak se Gotham Central pomalu rodí na svět. Zároveň tu ještě není kladen takový důraz na ostatní superhrdiny, takže zápletky mají spíš kriminálnější podkres a jejich hrdinou není zdaleka jen Batman; spoustu práce odvedou právě lidé z GCPD. V kontrastu s mnohem mladšími sériemi New 52 a Znovuzrození je vidět, jak právě tahle civilnost se umí čtenáři dostat pod kůži mnohem více než nové tváře, popřípadě nějaká zkáza města.
Album je pak doplněno sérií Turning Points kde už ke slovu přijde Ed Brubaker, ale vzhledem k tomu, že jde o takové psychologické jednohubky, o nějaké konkurenci k Detective Comics se ani hovořit nedá.
Pro mě po dlouhé době ideální manga. Detektivní příběh, který se od počátku tváří dost přímočaře, neboť známe jak detektiva, tak i vraha, kterého dokonce několikrát vidíme přímo v akci. Zároveň ale kdesi v pozadí cítíte nepříjemný pocit, že všechno bude dost možná trochu jinak, než jak vypadá, protože kombinace atmosféry filmů Sedm a Saw jasně směřuje k odsouzení pachatele, který i přes zdánlivě dobré úmysly, páchá neskutečná zvěrstva. Jediné co mi příliš neštymuje, je vytíženost hlavního hrdiny coby detektiva, jelikož zatím nepředvedl nic, co by jej pasovalo do role aktivního hráče. Ač se třeba snaží, pořád je o dva skoky za „žabákem“ a to si jej hned dvakrát nechá proklouznout doslova mezi prsty.
Vyhovuje mi ovšem tempo vyprávění, kdy se nijak dlouho nečeká a už jsme uprostřed dění, přičemž tlak na policisty v průběhu dvou set třicet stran vůbec neklesá. Ze zápletky se asi nevyklube nic moc geniálního, ale v rámci třídílného rozsahu člověk alespoň nemusí čekat příliš dlouho na závěr.
