„Ti maniaci! Oni to celé smetli z povrchu země! Bůh je zatrať, ať jdou všichni k čertu!“
Citát vypůjčen z jiného kousku na poli science fiction, ale skvěle vystihující mé bezprostřední dojmy po dočtení třetí a čtvrté části komiksové space opery Universal War One. Denis Bajram působí zpočátku nesměle, když dává čtenáři i postavám vydechnout v intermezzu, točícím se kolem problematiky časového paradoxu. Hned nato se však rozjede další dobrodružství skupiny vyvrhelů, zachraňujících matičku Zemi před totální zkázou. Všechno je přitom pohodové, zábavné, legrační… až pak najednou není.
Troufám si říct, že právě kvůli nezvyklým zvratům jsou mé pocity z téhle série tak silné. On totiž vývoj událostí odpovídá často realitě víc, než by se jednomu líbilo. A třebaže vyprávění nahrává patosu té nejvyšší kvality, zůstává autor pokorně při zemi, aby tak podtrhl obyčejnost lidí, jež v příběhu tvoří dějiny. Minulé, současné i budoucí. Tohle se mi vážně líbilo moc a jsem zvědav, co příště přinese finále.
Jednoalbové dobrodružství, které svede dohromady staré známé z minulých dílů. Rovnou přitom přiznávám, že mám pro tuhle sérii slabost, takže mé hodnocení je zákonitě zkreslené. Pročež, co je pro jiného relativní průměr, já stále ještě skáču nadšením.
Dějově se každopádně maličko vracíme k událostem Země Qaa. Co se mi hrozně líbilo, že tu nejsou prostoje – Thorgal je zajat a zotročen, obratem se osvobozuje a na útěku se dostává do dalšího zajetí, z něhož opětovně začne hned pracovat na osvobození – každá stránka tak přináší nějaký zvrat a přestože vývoj zápletky v důsledku nepřekvapí, bavil jsem se po celých osmačtyřicet stran, aniž bych měl pocit prázdného či zbytečného místa. Snad jen, že jsem v jedné scéně úplně nepochopil Thorgalovo jednání, když ponechal padouchovi zbraň.
Co mě zklamalo, je práce redakce, která v úvodním slově prozradí jeden z ústředních zvratů, pravděpodobně v domnění, že všichni sérii znají. No, pletou se a od této chvíle čtu jejich předmluvy až po dočtení alba.
Čím je Ed Brubaker starší, tím víc působí jeho příběhy krutěji a uvěřitelněji. Třetí Criminal je toho jednoznačným důkazem, přičemž bych ale nechtěl naznačovat, že je autor ve své podstatě literární sadista. Zkrátka vykresluje lidské charaktery natolik realisticky, že jejich pohnutky chápete, třebaže vám přijdou pomýlené, nemorální či násilnické. Civilní rovina vyprávění pak dává jednotlivým povídkám punc skutečného života. Tohle s novodobými akčňáky nemá nic společného, přitom je to v jádru silnější než deset filmových trháků s Dwaynem Johnsonem. A především je v tom uhrančivá poetika pouličního noiru, kde nikdo není bez viny a každý čin má své následky. Může jít o dětskou klukovinu nebo špatnou výchovu, ale vždy jde o jednání obyčejných lidí, se kterými se dokážete ztotožnit. V tomhle ohledu mi třetí Criminal přišel nejlepší, protože jednoduchost příběhů v kombinaci se znalostí protagonistů minulých, současných i budoucích dává celému tomu panoptiku z předměstí neuvěřitelný šmrnc.
Celkově to připomíná spíše komediální vztahovku než akční komiks. Jednotliví hrdinové se snaží najít cestu ze sólové dráhy a začít spolupracovat s novými kolegy. Zatímco u jiných příběhů je dějová linka jasná, tady je utvářena formou náznaků a scén, které dávají smysl až v širším kontextu, přičemž konkrétních zvratů tu paradoxně tolik není. Nechybí ovšem sympatická nadsázka, nesklouzávající k parodii, zároveň ale také nepochopitelné proměny chování, kdy se uprostřed dialogu nějaká z postav naštve a vy ne vždy úplně chápete důvod. Taky protentokrát musím dát černý puntík redakci za nedostatečné představení souvislostí, protože kniha automaticky počítá s tím, že znáte starou sestavu JSA, o které například já nikdy neslyšel, takže spousta narážek šla zcela mimo mě.
Bonusový příběh je pak skutečný úlet, když JLA připravuje oslavu výročí s geniálními hláškami jako: „I když nemáme stálého velitele, jakmile dojde na uklízení, všichni uznáváme, že je šéfem Wonder Woman, takže zpátky do práce!“
Delší než bylo třeba, přesně o dva finální sešity. V prvním autor nahodí udičku, v druhém zatáhne a ve třetím a čtvrtém popouští vlasec tak dlouho, až štika vezme roha. Uznávám, že v tomhle ohledu jsem až příliš velký fanda klasické science fiction, abych zápletku nebral jinak než jako alegorii psychotického života agentů v hlubokém utajení, protože obsahově toho Jeff Loveness o mnoho víc nenabídne. Úplně zapomeňte na nějaké to oťukávání třetího druhu, tady se dějí věci čistě proto, aby se děly. To už i vetřelec mi přišel sympatičtější, protože tam jsem bez problémů chápal komu o co jde. Na druhou stranu, první polovina příběhu je naprosto bravurní. Tvůrcům se podařilo perfektně vystihnout hutnou atmosféru nikdy neutuchající paranoie východního bloku, což okořeňuje motiv ztroskotání/přistání čehosi zcela neznámého. A právě v momentu, kdy jsem se začal těšit na drama, vyprávění sjelo do vyčítavě snové roviny, ve které zůstalo až do samého konce. Alespoň že epilog vylepšil celkový dojem.
Alejandro Jodorowsky a Moebius se potkávají v kanadském komiksu aneb Apokalypsa podle Van Poelgeesta. Ptáčátko je zvláštní příběh a trochu doplácí na skutečnost, že jde o tvůrčí debut. Ne, že by byl špatně vyprávěn, pouze moc spoléhá na čtenářovu benevolenci vůči pravidlům žánru. Zpočátku se člověk ještě orientuje, náznaky a poznámky jej navigují správným směrem, aby si dal dohromady vše podstatné. Jakmile však autoři přeřadí na vyšší rychlostní stupeň, místo aby vysvětlili souvislosti a dali jim logický rámec, spanile uhánějí polem nepolem se svým velotraktorem. Podívaná je to fascinující a některé nápady stojí rozhodně za povšimnutí, ale potřeba dát příběhu přesah z něj v závěru dělá těžko srozumitelný epos, u kterého si nejste úplně jisti příčinami ani následky.
Abych to zjednodušil, líbily se mi dílčí scény, umocněné kresbou Iana Bertrama, ale jako celek nemohu hodnotit jinak, než jako lepší průměr, protože scénář kolísá v tom nejzákladnějším – chybí mu srozumitelný dějový oblouk.
Džundži Itó se překonává. Po ujetých Rybách a fascinující Spirále jsem nečekal, že by mě ještě dokázal zaskočit, a ono ejhle: tu máš, čerte, kropáč! Aneb nikdy nepodceňuj Japonce s fantazií, proti níž je i Salvador Dalí pokoutní eskamotér. Tomie má přitom takřka až banální námět – uhrančivá femme fatale vstupuje do života různým mužům i ženám, což je zpravidla vždy počátek šílené noční můry. Autor přitom nepracuje s nápadem bezhlavě a snaží se každý další příběh zasadit do kontextu těch ostatních, tedy v případě, že je to třeba. Fascinující přitom je, že jednotlivé povídky nesplývají, třebaže ústřední motiv je pro každou prakticky stejný. Míra děsu je však proměnlivá, a kde se zpočátku jen pousmějete nad naivitou školáckého hororu, tam už po sté straně jen bázlivě sledujete, kam je tvůrce schopen – a hlavně ochoten – zajít. Koncepce, stavba zápletky, hrdinové i atmosféra, tím vším se od sebe epizody liší, jedno však mají bezesporu společné. Pokaždé dokážou překvapit. A hlavně vyděsit.
Povedená erotická novela, i když k úplné spokojenosti mi maličko chybělo. A to příběh řádně zakončit, nenechat jej vyšumět do ztracena. Přičemž nelpím na třeskuté pointě, ale nějaký závěr si Esmera rozhodně zasloužila. Jinak ale naprostá spokojenost. Kresba je jednoduchá a perfektní – Zep, podobně jako Milo Manara, dokáže jen pár linkami vystihnout dráždivou atmosféru a přitom ani nemusí cíleně sklouzávat k pornografii. Vince tomu pak dodává vyváženě potřeštěnou rovinu, třebaže komického potenciálu využívá pouze napůl.
Snad jen, že v závěru působí vyprávění skoro jako filozofický pamflet, nebo právě naopak, výsměch podobným snahám, což mi moc nesedělo. Každopádně, v rámci erotických komiksů u nás vycházejících, z mého pohledu rozhodně to lepší. Scénář se nesoustředí primárně na sex a zápletka má i nějakou osnovu. Byť jsem zastáncem směru, že v erotice má být méně mudrování a více akce, tenhle komiks mě pro jednou přesvědčil, že jde kombinovat oba směry, aniž by to ve finále byla nuda.
Dva velké eventy jsou za námi a situace mezi superhrdiny se konečně stabilizuje. Zdá se, nadvakrát zničený svět je už v pořádku; co bylo zbouráno, je postaveno a kdo umřel, na toho se s láskou vzpomíná. Nejaktuálnějším problémem Ligy spravedlnosti je tak skutečnost, že do jejich řad chce za každou cenu vstoupit Lex Luthor.
Nečekal jsem příliš, spíše jen takové lehké čeření vody před dalším konfliktem, který pomaličku vystrkuje růžky, přesto mě banalita trablů, s nimiž se největší hrdinové světa musejí potýkat, trochu zklamala. Doufal jsem ve víc než je zbytečný crossover s Doom Patrol, za který jsem rád jen z toho důvodu, že se v komiksu moc často nevyskytují. Alespoň že druhý příběh Virus Amazo nabídl sympaticky zkázonosnou zápletku; naneštěstí z toho nevykrystalizovalo nic originálního. A tak jediné, co mě bavilo, byly drobné náznaky v pozadí vyprávění, že všechna ta oslnivá paráda, která mezi postavami panuje, úplně dokonalá nebude, protože někteří z nich sledují své vlastní cíle.
Jaroslav Vince Pospíšil se netají tím, že román Tři muži ve člunu je nejoblíbenějším románem jeho mládí, takže převedení do komiksové podoby pro něj bylo stejnou měrou výzvou, jako splněným snem. Naneštěstí z toho nevyšel právě jako vítěz. O tvůrčí invenci se skoro nedá mluvit a projevuje se převážně v současných výrazech, jež se kolikrát rozcházejí se slovníkem spisovatele Jerome Klapka Jeromeho. Což v kontrastu s originálním textem, kterého autor ponechal v doprovodných bublinách úctyhodně, nepříjemně bije do očí. Má to alespoň tu výhodu, že se člověk může bavit nádherným britským humorem v množství větším než malém.
Grafické zpracování Martyna Pospisila je pak kapitolou samou pro sebe. V některých momentech působí obrázky jako vtipy z časopisu Trnky-Brnky, jindy zas kazí dojem artefakty moderní doby zasazené do 19. století, nebo známé tváře napříč světem slavných. A tak jsou ty tři hvězdy jen za milý dojem z původního díla, jež ani po sto třiceti letech neztratilo nic ze své kvality.
Ačkoli nemám rád příběhy s nespolehlivými vypravěči, protože musím od začátku jejich slova zpochybňovat a tím pádem jsou události na můj vkus příliš vydány všanc prakticky jakémukoliv dění, Joshua Hale Fialkov z tohoto bludného kruhu vybruslil v Ozvěnách se ctí mistrného vypravěče. Ne, že by zápletka eskalovala nějak originálně, ale autor pracuje s klasickými motivy a nešije záměrně na čtenáře boudu, na jejímž konci by si vypomohl náhodnou berličkou sestrojenou z lega, která by měla plnit jen ten účel, aby zaskočila čtenáře šokujícím odhalením. Zároveň se mu úspěšně daří komponovat děj tak, jak o tom píše v doslovu: tedy uvést uvěřitelného hrdinu, zobrazit reálné prostředí a předkládat zvraty tak, aby byli pochopitelné, třebaže ne na první pohled logické. Tohle je rafinovaný staromódní thriller, jak vystřižený z portfolia Alfreda Hitchcocka, což ještě umocňuje nápaditá černobílá kresba Rahsana Ekedala. Víc takových komiksů a snad začnu brát Kodex vydavatelství Mighty Boys ještě vážně.
Je to maličko starší a tak z toho jde automaticky trochu strach. Přesto mě Doctor Strange nečekaně překvapil, protože v důsledku je skutečně jiný než portfolio ostatních superhrdinů. Ačkoli je znát, že zpočátku hrál v časopise Strange Tales druhé housle, postupně jednoznačně přebírá iniciativu. Především mi vyhovovalo, že příběh tvoří jednu souvislou dějovou linii, aniž by se postupně rozvětvoval do nekonečna a ještě o kousek dál. Problémem samozřejmě zůstává otravné připomínání předchozích událostí, ale za a) si člověk rychle zvykne to přeskakovat a za b) jde o poměrně zkratkovité souhrny, jelikož děj není příliš komplikovaný. Což je zároveň neduh komiksu – v kontrastu s celkovým počtem stran by jeden čekal propracovanější zápletku, třeba i s nějakým tím překvapivým zvratem navrch. Některé díly jsou tak autoři schopni zaplnit jedním soubojem myslí, jindy se zas jen bloumá po světě. Naštěstí díky desetistrannému rozsahu jednotlivých epizod není prostor na úplné prozaické zbytečnosti.
Poctivá military sci-fi, kde je kladen důraz jak na soudržnost nespolehlivého kolektivu, tak na tajuplnost konfliktu, o kterém stejně jako čtenář nevědí pořádně nic ani sami jeho protagonisté. K tomu prvnímu mám výhradu pouze tu, že takhle nezodpovědná a vzpurná jednotka by v reálu prostě v armádní hierarchii fungovat nemohla. Ohledně toho druhého se nemohu dočkat pokračování, protože Denis Bajram přišel přesně s tím, co mám na sci-fi nejraději – nepochopitelné fyzikální úkazy a v pozadí toho všeho nepřítel, jehož cíle jsou křišťálově jasné. Nabít a zabít. Zároveň jsou však ponechána otevřená vrátka pro případné zpochybnění stávajících informací, aby jednoznačnost celého konfliktu nepadla na hlavu pouze jedné straně, ostatně jak už to ve skutečných válkách občas bývá. Příběh tak opakovaně překvapuje vývojem událostí, který je zcela nepředvídatelný a také těší srdce futurologa neokoukanými nápady nebo fascinujícími scenériemi. Tohle je pravá vesmírná epika s trochou toho střílení kolem.
Krásný protipól k Třístovce Franka Millera, který by fungoval ještě lépe, kdyby se autor společně s historikem Stephenem Hodkinsonem v doslovu do Třístovky opakovaně neopírali. Vždyť je to komiks, ne učebnice dějepisu, navíc úmyslně vyprávěný s nadsázkou, aby přeživší Dilios vyhecoval Řeky proti Peršanům. Nejde o dílo Satanovo.
Ale zpátky k Trojce. Kromě toho že má o dvě nuly méně, není toho moc, co bych jí dokázal vytknout. Zpočátku může působit zmateně, především pro ty, kterým historie otroctví nic neříká, takže budou plavat v důvodech, proč Sparťané jen tak beztrestně zabíjejí civilisty. Jakmile se však rozehraje zápletka, děj graduje v tónině toho nejpochmurnějšího thrilleru. Víte, že to nemůže dopadnout dobře a ani vývoj událostí se netváří, že by vám to chtěl vyvrátit, a přesto se do poslední stránky modlíte o zázrak. Kieron Gillen navíc perfektně zachycuje zhoubnost fanatismu, který v minulosti pokořil vícero národů „s rodokmenem“ a dává tak příběhu sympaticky tragickou poetiku.
Báječná úchylárna, která kdyby měla příběh, vysloužila by si ode mne i tu poslední chybějící hvězdičku. Geof Darrow se však takovými podružnostmi, jako je zápletka, evidentně nezabývá, podobně jako Salvator Dalí principy reality. Jakmile se však člověk oprostí od pravidel, musí se bavit absurditou imaginace, již před ním autor postupně vykresluje, až to nakonec přeroste ve zcela makabrózní finále. Těžko se popisuje slovy, o co v komiksu jde, protože to, co začne jako obyčejná kovbojská přestřelka, se rychle proměňuje v nepochopitelnou šarvátku s neméně pochopitelnými protivníky. Kouzlo pak spočítá v prokreslených detailech, přičemž na své si přijdou také filozofičtí amatéři, libující si v nic neříkajících dialozích o životě, vesmíru a nesmrtelnosti chrousta.
Uznávám, že nenakreslit to právě Geof Darrow, mé nadšení by zdaleka nebylo tak velké. Ale jeho nápady a schopnost dotáhnout je do konce, mě fascinovaly už v Drsné škole a Kovbojem ze Šaolinu jeho komiksový zen důstojně vyvrcholil.
Takový ten model Foresta Gumpa, kdy člověk „hloupý“ dokazuje těm „mnohem chytřejším“, že život nestojí za starou bačkoru. Snad jen, že hrdinka série Zdál se mi zase ten stejný sen není hloupá, ale pouze mladá a naivní, což v očích mnohých znamená v podstatě to samé.
Yoru Sumino má fascinující dar čtenáře pohltit civilním příběhem, který zdánlivě postrádá zápletku, přesto se pomalu do popředí derou znepokojivá témata a silná morální dilemata. Zpočátku celý koncept působí maličko obehraně, ale s pozvolným vývojem událostí narůstají emoce vůči ústředním představitelům, stejně jako zvědavost, jakým směrem se další události vrtnou. A třebaže mi prvotní slovní přirovnání hrdinky Nanoky přišla dětinská, čím víc jsem nad nimi později přemýšlel, tím víc je bral za své. Navíc bylo docela fajn číst pro jednou něco z Japonska, kde jsou aktéři vesměs normální, tedy alespoň na poměry komiksových standardů. A celé to pak korunoval ten zvláštní hřejivý pocit, který mi po zavření mangy zůstal na srdci.
Bizarní lesbická romance ve sci-fi kulisách, jež by udělaly radost nejednomu fanoušku New Weirdu. Tillie Waldenová tentokrát ignoruje jakékoliv fyzikální náležitosti, stejně jako ty společenské, takže nejenže se musíte vyrovnat se světem, ve kterém se kosmem lítá v lodích, co připomínají mořské ryby a budovy i lidé se volně pohybují prázdnotou, ale i se skutečností, že všechny figury jsou ženského pohlaví.
Když však nebudete bazírovat na detailech, čeká vás fantastické dobrodružství na několik hodin, jež je sice v základu hrozně jednoduché, ale také o to dojímavější. Čím však příběh zaujme nejvíc, jsou perfektně vykreslené postavy, s nimiž se přes počáteční zmatky dokonale sžijete, a vůbec přitom nezáleží, jestli jste v jádru na kluky nebo holky. Autorka si také dává poměrně hodně záležet na tom, aby se neztrácela v dějových liniích a zároveň aby postupně čtenáři odhalila všechny důležité nuance k pochopení motivací protagonistů. Krásné vyprávění, jež udělá radost každé romantické duši.
„Noční nebe vždycky svádí k úvahám nad vznešenými otázkami, Arnošte. Kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme… Když už tam budeme a jestli bychom radši nemohli jít někam jinam.“
Mám pro tvorbu brněnského umělce Tomáše Kučerovského slabost, ať už jde o malby či komiksy, takže jeho pravidelnou stripovou sérii jsem si nemohl nechat ujít – tedy od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o souborném vydání. A stálo to za to. Nejde sice o nijak třeskutý humor, který vás za každou cenu dostane do kolen, přesto autor umí zdárně rozesmát trefnou kritikou lidského chování a moderní společností vůbec. Málokdy se přitom opakuje, přičemž frekvence jednoho stripu za měsíc dává dostatek tvůrčí volnosti pro stále nové nápady. Občas se zabrousí do hájemství poetiky, jindy k sžíravé satiře nebo k maličko fekální komice a ta kombinace všeho dohromady funguje náramně. Pravdou ale je, že tematicky osloví komiks především české čtenáře a pak ty, co bydlí ve městech a mají s „okřídlenými krysami“ vlastní zkušenosti.
Na tomhle komiksu je znát, jak problematická může být neznalost předchozích událostí, vinou čehož čtenáři může dělat problémy příběh správně zasadit do kontextu. Sám o sobě je scénář zajímavý, třebaže se tu mluví o boji Daredevila o vlastní duši a paradoxně o ní bojují spíše ostatní hrdinové. Zvraty ovšem přicházejí jeden za druhým, množství postav si putuje po vlastní ose a chvílemi se zdá, že některé momenty vypadly, což je možná zapříčiněno tím, že se týkaly jiných řad v jiných sešitech. Jen ten závěr mi přišel nezaslouženě uspěchaný.
Zápletka každopádně tradiční, popisující jak vznešený hrdina zlu propadl. Něco tu přitom funguje hůře, jako například smrt Bullseye (kolikátá už?), něco naopak perfektně, viz zapojení Punishera („Ochutnejte moje kung-fu!“) a Ghost Ridera. Jejich role je sice zbytečná, ale minimálně pobaví svým vystupováním a především jasným protikladem ke všem těm ušlechtilým řečem, o tom jak se jistá hranice nesmí překročit; jinak bla bla bla. Zkrátka, bavil jsem se.
Základ příběhu je parádní především pro tu počáteční nejednoznačnost. Nejdříve je vám hrdiny líto a teprve později pochopíte, co je to za sobeckého syčáka. Tohle se scenáristovi Jasonu Ciaramellovi povedlo z povídky Joe Hilla vytáhnout perfektně a zároveň i zajímavě rozvinout další průběh událostí. Jenže, i když disponuje hodně dobrými nápady, nějak se vytratil pocit napětí, kdy bychom měli mít strach o jednu či druhou postavu. Padouch prostě páchá zlo a klaďasové sebou nechávají mávat, aniž by se zmohli na nějaký odpor. To se sice promění na posledních několika málo stránkách, ale působí to spíš jako taková ta z nouze ctnost, než něco opravdu promyšleného.
Zároveň však nemohu vyprávění upřít nápadité scény (medvěd v policejním autě nebo duel dopravního letadla s motorovou pilou), stejně jako povedené propojení úvodního příběhu s hlavní dějovou linkou. Celkově se jedná o důkaz, že vypůjčit si ústřední motiv je po tvůrčí stránce mnohem lepší, než jen slepě adaptovat práci někoho jiného.
V rámci toho, kolik lidí se na komiksech podílelo, je až s podivem, jak obyčejné jsou – plné klišé a očekávaných zvratů. Všechno je jen různou variací na Batmana s Punisherem, aniž by to do žánru přinášelo cokoliv novějšího než sympatického hrdinu, který zde navíc nedostane žádný prostor. Jsou tu sice i povedenější epizodky, ale v celkové šedi ostatních příběhů velice snadno zapadnou. Největším problémem alba však je, že jakmile neznáte stejnojmenný seriál, jednotlivé povídky vám toho moc neřeknou. Některé detaily člověk pochopí z kontextu, něco zas ze všeobecně známé historie Green Arrowa, ale z větší části je to pro neznalé jedno velké hnědé…
Takže za mne zklamání, tohle bylo zmatené skákání odněkud někam a komplikované přemýšlení, jak která postava s čím souvisí, nemluvě o nulové představě o chronologii. Jedinou světlou stránkou jsou přímočaré scénáře, kdy se hrdina postupně vyrovnává se všemi, kteří mu v minulosti ublížili. Ale s tímhle málem se o Cenu Willa Eisnera bojuje těžko.
Temnější podobenství už tak dosti temného rytíře, které si pohrává s psychologií bezradného detektiva na jedné straně a fanatického zločince na straně druhé. Dlužno podotknout, že scenárista Mattson Tomlin dokáže po celých sto šedesát stran udržovat napětí a zároveň nápaditě gradovat příběh tak, aby byl člověk nucen příběh číst pokud možno v kuse. Což ještě podtrhuje kresba Andrea Sorrentina, jež dotváří tu správně pološílenou a pokřivenou atmosféru celého vyprávění. Příběh vás tak nutí spíš přemýšlet, než pouze hltat výbušnou akci, přičemž není vůbec nouze o silná a kvalitní témata. Takhle má vypadat noir v superhrdinském světě.
Jen samotné vyústění mě však maličko zklamalo; je znát, že jak se tvůrce snažil hrát s minimem postav, v závěru se to maličko obrátilo proti němu. Stejně tak jsem úplně nepochopil tu potřebu vytvářet alternativní vesmír bez Alfreda a s mnohem více frustrovanějším Brucem Waynem, protože ve své podstatě šel příběh zakomponovat i do klasického kánonu. No co už…
Není to nic zázračného, ale přesto musím říct, že tenhle komorní příběh o obnově přátelství trojice rozhádaných superhrdinů funguje na jedničku. Brian Michael Bendis zase jednou perlí v dialozích, přičemž ty tady tvoří gró obsahu, třebaže nějakého monstrkabaretu se člověk dočká také. Ovšem špičkování mezi Tony Starkem, Thorem a Stevem Rogersem je jednoduše fantastické, vtipné i sžíravé zároveň, vytahující na světlo věci, jež si hoši měli mezi sebou vyříkat už dávno. Jen je škoda, že zocelení pokrevního bratrství je hotové během pikosekundy, což je vzhledem ke všem těm předchozím problémům na můj vkus trochu málo. Ovšem kdo sem já, oproti pánům redaktorům Domu nápadu?
Je to další kapitola Marvelovského univerza, která dává dohromady rozbitou strukturu, aby mohla směle pokračovat vstříc pohromám budoucím, a jinak se k příběhu ani nedá přistupovat. Je to zábavné, napínavé, krátké, nápadité a v některých momentech až geniální; jste-li tedy fanoušek podobného druhu komiksů. Nic víc, nic míň.
„Nesnášela jsem to. Ale na vzpouru jsem si přišla slabá.“
Tyhle dvě věty by klidně mohli sloužit jako motto grafického románu Piruety. Je to dobrý komiks, o tom žádná, ale nezanechal ve mně nic z toho, co si autorka přála. Ono se totiž těžko ztotožňuje s hrdiny, kteří o nějaké životné změně permanentně mluví, ale nikdy ji neuskuteční. Navíc, při pohledu na vzpomínky Tillie Waldenové se nemohu zbavit pocitu, že opravdu silná témata zůstala pod povrchem, opomíjena a nedořešena, zatímco ústřední motiv se ukáže jako banalita v kostce – dvanáct let bruslí a sbírá odvahu s tím seknout, protože ji to vlastně nebaví.
Rozhodně nechci autorce upřít umělecký talent, umí bravurně navodit atmosféru, obrazem nahradit slova a dotknout se čtenářových nejniternějších emocí. Zároveň krásně mluví o bruslení, stejně jako o soutěžní postupové hierarchii ve Spojených státech. Podle mě však postrádá cit pro stavbu zápletky, nebo alespoň představu, co že to je dějový oblouk a k čemu v literatuře přesně slouží.
Lepší než film Douga Limana, především pak v druhé půlce, protože zápletka drží více pohromadě. Jak se mi však líbil ústřední motiv, neustále jsem se zamotával do jeho vnitřní logiky. Podobně jako ve snímku Na hraně zítřka i tady mi trochu unikala pravidla ani ne tak jednotlivých „návratů“, ale spíš způsob, jakým je mimozemšťani používali a jak se to přeneslo na hlavní protagonisty. Ale výsledná pointa výborná, přesně japonská, jak má dle manga tradic být. Čekal jsem nějakou monumentální řezačku a ono se z toho vyklubalo nenápadné milostné drama uprostřed zničující války.
Jinak super spád – třebaže má člověk nějaké ponětí o tom co se bude dít, vývoj událostí je natolik strhující, že to moc nevadí. Do noty mi sedl i hrdina, jenž se z bažanta postupně stává veteránem; jen ta holčička coby největší sexy zabiják emzáků, mě trochu iritovala. A škoda byla všech těch vedlejších postav a energie jim věnované, neboť se ve finále ukázalo, že víc než roli doplňkového komparzu v příběhu neměli.
Zápletka s Black Widow super, jednoduchý nápad, který kombinuje moderní špionážní romány s klasickými marvelovskými komiksy. Stejně kvalitně pak Brian Michael Bendis pracuje i s dalšími postavami. Hodně se mi přitom líbily různé výtvarné styly, kdy Alex Maleev nápaditým způsobem navozuje atmosféru. Na scénáři pak obzvláště kladně hodnotím, jak aktéry polidšťuje. Psychologie sice ne vždy funguje bezchybně a občas je znát, že si autor vypomůže nějakou vlastní berličkou – přesto mě superhrdinové či superpadouši bavili desetkrát víc, než kdyby jen měli elasťáky a skákali po barácích. A to čistě proto, že jsem chápal motivace a fandil jejich cílům. Taky se zde skvěle pracuje se sociálními tématy, které by člověk v podobném komiksu nečekal, obzvláště dobrá linka je ta s White Tigerem a jeho následovnicí, nebo samozřejmě významově údernější zápletka s Boltem. Tahle éra Daredevila je zkrátka naprosto unikátní a je velká škoda, že z ní můžeme ochutnat jen výřez v podobě těchto čtyř omnibusů.
Vizuálně nádherná publikace, Toy Box do toho dává všechno a je dostatečně svá, aby ji nikdo nemohl obvinit z plagiátorství. Zároveň umí skvěle propojit kresbu s textem, který tak tvoří jednolitý celek, vzájemně nerozpojitelný. Samotné motto vyprávění je dokonalé, přičemž úsloví „Moje kniha Vinnetou“ mi už navždy zůstane v podvědomí. May zabil Rudého bratra? Nakašlat, v mé knize a v mém světě Vinnetou žije a dál si vesele střílí bělochy!
Naneštěstí ústřední motiv scénáře mě moc neoslovil. Což o to, téma je silné a umělkyně se s ním snaží poprat na maximum, jenže na smutnění po přítelkyni, o které komiks v důsledku řekne tak málo, mi to celé přišlo jako mnoho povyku pro nic. Z útržků je znát, že Semtexdesign byla dosti svérázná osůbka s vlastním životem, do kterého autorka zas až tolik nepatřila, takže spoustu dějových linek o ní samotné zůstane neukončeno. Navíc se těžko ztotožňuje s figurou, jejíž životní styl je mimo moje chápání.
Přes všechny mé výhrady však povedený a dojemný příběh.
I když mi většina příběhů z dnešního pohledu přišla nečitelná, naivní, upovídaná a občas skoro až slabomyslná, přesto má tohle album nepopiratelné kouzlo. Už jen kvůli tomu, že se člověk může poprvé seznámit s počátky jednotlivých superhrdinských ikon, na které se odkazují v nejednom dobrodružství, stejně jako si později vychutnat různé narážky či parafráze, protože už bude vědět, o čem je řeč.
Ovšem ne že by šlo o snadné čtení pro někoho, kdo je zvyklý na moderní komiksy. Mě osobně nejvíc dali zabrat Fantastic Four, X-Men a Avengers a o to víc fascinující je, jakou slávu si tyhle série nakonec vybudovaly. Naopak příjemně překvapil funkční začátek Spider-Mana a Dardevila, v rámci toho, o jak staré komiksy jde, stejně jako šíře scenáristického humoru, kdy dokážou být tvůrci v jednu chvíli smrtelně vážní a v druhou nestydatě vtipní. Scénáře však bývají dost šablonovité, především pak u týmovek, které jako by byly napsány přes kopírák. Ale nostalgie je to po všech stránkách fantastická.
Přišlo mi to maličko slabší, než předchozí alba. Především kvůli tomu, že z příběhů vymizela divokost, která Wolverina doposud provázela. I tak ale vyprávění oplývá vtipnými hláškami a zajímavým dějem. Loganův svět se začíná zaplňovat neznámými superhrdiny a superpadouchy, až v nich člověk chvílemi ztrácí přehled. A přestože jsou zápletky nápadité, hlavní motivy bývají často nevyužité nebo naopak – co šlo zúročit na pár stránkách, je roztaženo na celý sešit.
Kniha je tvořena souvislým příběhem, plným eskapád s množstvím Marvelovských figur, které se furt vracejí a vracejí a jsou bojovány stále ty stejné bitvy, až to začne být trochu únavné, přičemž na celku je znát, jak byl šit horkou jehlou. Vybočují z toho epizody Moře neviňátek s báječně hororovou atmosférou, ovšem nezvládnutým finišem, a pak Den pod psa s oldskůlovým podkresem, ale bezvýraznou pointou. Každopádně super devadesátky, jak kulisami, stylem oblíkání či slovníkem. Tohle prostě není věc, která by šla někdy napsat znovu.
Úplně marné to není, ale opět si připadám, jako bych naskočil do rozjetého rychlíku, což je zapříčiněno především tím, že příběh nenavazuje přímo na předchozí Smrt rodiny, ale rozvíjí hodně zeširoka zcela novou epizodu z Batmanova života. Kam přesně přitom tahle epizoda spadá, ještě není zcela jasné, protože zpočátku začíná trochu postapokalypticky a vzápětí se vrací na samotný začátek hrdinné dráhy Bruce Waynea. Časově je to sice zahrnuto do minulosti v rozmezí několika měsíců, ale ta zhroucená společnost, zarostlé mrakodrapy a zvířata v ulicích mi tam jednoduše nějak nesedí; přijde mi to moc na efekt, než aby to mělo logiku. Uvidíme ovšem, co přinese přímé pokračování.
Ovšem, při srovnání s Rokem jedna (k čemuž svádí název) Frank Miller jasně vede. Rok nula má sice nápaditého záporáka, který je provokativně padoušský, ale chybí tomu vnitřní síla. Temný rytíř je tu prostě takový, jakého ho známe a všechna ta omáčka kolem jeho zrodu zdaleka nepůsobí tak akčně a drsně jako u Roku jedna.
Mé nadšení z celé série maličko vyprchává, protože buď jsem se nasytil prvními dvěma sešity, nebo už se dostávám do věku starého páprdy, jehož rozesmějí pouze filmy ze zlatého fondu Bořivoje Zemana. Což o to, ony ty krkolomné úrazy, pády a karamboly mají stále svoje kouzlo, ovšem fórky se začínají opakovat a pointy jednotlivých scének jsou značně předvídatelné. Zachraňuje to bezezbytku hravá Turkova kresba, plná detailů mimo plán, jež všechny ty vynálezy Leonardovy geniální mysli dělají o tolik realističtější. Scénáře Boba De Groota však najednou postrádají šmrnc originality, protože věčně se opakující scény, jak mistr mlátí líného učně a obráceně, jsou sice zábavné, ale také pořád stejné. Paradoxně mě tak mnohem víc bavily bezeslovné rozepře kočky s myší, jež se v mnoha epizodách odvíjejí na pozadí konfliktu ústředních hrdinů. Na druhou stranu, tohle je přesně ten typ komiksu, který i když otevřete každý rok znovu, neustále v něm najdete momenty, které vás bezprostředně rozesmějí.
Po dočtení alba Zrozen k zabíjení jsem sérii neprozřetelně věštil vyhoření, protože ty nejzajímavější motivy Peter Tomasi vystřílel hned zkraje. Jsem rád, že můžu říct, jak moc jsem se pletl, protože ani sešity 9 až 14 (plus bonusová 0) nijak neubírají na zběsilém tempu nastaveném předchozím albem. Vztah mezi Batmanem, coby trudomyslným otcem a Damianem, coby nezbedným synkem získává na opravdovosti a celistvosti, aniž by přitom vyprávění sklouzávalo k nějakým prvoplánovým melodramatům. Ostatně, padouch se zaseknutým bumerangem v hlavě a zombíci v ulicích Gothamu vás rychle vyvedou z dojmu, že by tvůrci brali scénář nějak smrtelně vážně. Příběhy tak oscilují na hraně komedie i dramatu, aniž by přitom jedno vylučovalo druhé, což celé ještě podtrhuje dynamická kresba Patrika Gleasona a dalších. To nejpodstatnější přitom na sérii je, že i těm co nečtou originály konečně dojde hluboký smutek, jaký Bruce Wayne prožíval po Damianově smrti, která tady vlastně ani na papíře neproběhla (zatím).
Začínám zjišťovat, že civilnější manga mi sedne mnohem víc, než jakékoliv nastylizované dobrodružství z různých končin vesmíru. Tedy ne, že by Inio Asano byl úplně jednoduchým autorem, protože než své hrdiny rozhýbá k nějakému činu, jste už prakticky na konci knihy. Na druhou stranu mu nelze upřít fantastický cit pro vykreslení vnitřních pochodů mladých dospělých, kteří po dětství plném úžasu najednou zjišťují, jak fádní život ve skutečnosti umí být. Především kolik nároků na ně má, ať už společenských, občanských nebo etických. A třebaže se hezky poslouchá, jak má člověk jít za svým snem, realita vás umí hezky rychle vrátit nohama na zem a to často fackou hodnou Heleny Růžičkové.
Popravdě řečeno, Solanin je v mnoha ohledech nebezpečný komiks. Protože se velmi snadno ztotožníte s hrdiny a začnete nad životem přemýšlet stejně jako oni, což vede k depresivním úvahám o vlastní budoucnosti. Přesto nejde o prvoplánově skličující obraz světa kolem nás, což celé čtení dělá ještě návykovějším.
Starý dobrý Řím ve své největší kráse i špíně. Enrico Marini umí vdechnout starověkým kulisám život, jako málokdo jiný a přestože v kresbě cítíte určitou stylizaci uzpůsobenou moderní době, jeho vize působí dokonale realisticky. Myslím, že ani znalec historie by komiksem úplně nepohrdl; autor se snaží věrně zachovat atmosféru doby a jejích způsobů, principů a zvyků.
Příběh přitom nedisponuje nijak originální zápletkou, umí však strhnout nekomplikovaným průběhem a především sympatickými charaktery jednotlivých hrdinů (o vnadách a půvabech dívek a žen nemluvě). Obzvláště první díl pak funguje v tomhle ohledu skvěle, teprve až ten druhý přinesl mírné zklamání ohledně vývoje dějové osy, která se až takřka škodolibě točí kolem obehraných témat, jako jsou nešťastná láska či zrada mezi přáteli. Neznamená to ovšem, že by vyprávění ztratilo na spádu, naopak události rychle směřují k neodvratitelnému finále, jež bude podle mých skromných očekávání stejně nemilosrdné, jako sama římská politika.
Jednoduchý horor, pohybující se na hraně realistického dramatu a snového děsu. Richard Douek nijak neidealizuje lidskou touhu přežít, obzvláště pohybujeme-li se v prostředí sibiřského gulagu. Syrová absurdita příběhu vám dojde už v okamžiku, kdy se dozvídáte, že hrdina byl zavřen na dvacet let nucených prací za špatný vtip o Stalinovi. To si pak jeden hned přestane dělat iluze o lidech nebo hodnotách někde na konci světa, kde namísto lišek dávají dobrou noc šklebící se přízraky.
Cesta kostí však nestojí jen na scénáři, ale také na atmosférické kresbě Alexe Cormacka, která bravurně vystihuje podstatu místa a okamžiku. Každá rána pěstí bolí i samotného čtenáře, stejně jako všudypřítomný mráz a narůstající hlad v útrobách hrdinů. Sto stran pak oběma tvůrcům bohatě stačí k tomu, aby se se ctí vypořádali s nároky hrůzostrašného vyprávění, jež potěší jak dobře vygradovaným konfliktem, tak nezodpovězenými detaily, nechávajícími prostor pro vlastní fantazii. Povedená záležitost na jeden večer.
Sedmé pokračování přineslo nové nápady na bojové scény a přibylo i trochu záhad navíc, ovšem postav a týmů začíná být na můj vkus nějak moc, vinou čehož se ztrácím v základním „kdo je kdo, o co mu jde a za koho vlastně kope“. O to spíš, že každé z figur dává Masaši Kišimoto tolik prostoru, že musí být zákonitě – tedy alespoň dle nepsaných literárních pravidel – podstatná, což je sice v šíři celé ságy docela klidně možné, ale zároveň maličko děsivé. Jako kdo si to má všechno pamatovat?
Vyprávění má i nadále spád, o tom naprosto žádná, ale popravdě řečeno, jak už se celá ta zápletka okolo zkoušek táhne skrze několikero knih, je těžké při delších časových rozestupech mezi jednotlivými díly udržet stoprocentní pozornost. Taky zjišťuji, že mi všechno to vysvětlování čaker a jejich využití v boji leze jedním uchem dovnitř a druhým ven. Upřímně, dal bych nevím co za to, aby tahle kapitola konečně nabrala směr k cílové rovince a děj pokročil k jiným motivům, bo moje paměť už hrozí přehřátím.
Nemůžu si pomoct, ale dospělejší a temnější vize Spider-Manova univerza protagonistům nesluší. Chyběly mi tu hlášky a vtip, navíc veškerá kriminální atmosféra je v podstatě jen výškrabek z daleko silnějších děl. Mark Millar opětovně hraje na emoce, kdy se na osudy zločinců snaží nahlédnout z druhé stránky, ovšem tentokrát do toho nedává srdíčko, díky čemuž celá ta hra „jaký já jsem vlastně chudák, protože tohle a támhleto“ působí maličko neosobně.
No a hlavní dějová linie? Ztrácí na síle, ke všemu končí neuzavřeně, vůbec se nedovíme, kam to všechno směřovalo a kdo je tím padouchem, který po baboukovi jde. Je sice hezké, že se podíváme na přehlídku různých superpadouchů a vyslechneme si poplašnou zprávu o úmrtí jedné z ústředních postav, ale to je asi tak všechno. Přesto nemůžu komiksu upřít několik povedených momentů, jako je zásah jednotky SWAT nebo Venomova aukce. A skvělý je samozřejmě Frank Cho coby výtvarník, který si ve skrytých detailech neodpustil pár roztomilých cameo vtípků.
Moc hezky nakreslené. Jan Rybka evidentně ví jak malé čtenáře zaujmout. Dějově taky ne úplně marné, ale zároveň nic, co by mě natolik pohltilo, že bych chtěl v sérii pokračovat. Ono totiž kromě toho, že Thierry Capezzone do příběhu vtipně zakomponoval motivy z pohádek Hanse Christiana Andersena, mě jinak jeho vyprávění ničím dalším nepřekvapilo. V jednoduchosti je síla, ale když se opomene prvek napětí z toho, jakým způsobem budou události gradovat, je něco špatně. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o milý komiks pro děti. Nápad s kloboukem, který zhmotňuje nositelovy představy je sympatický, naneštěstí v příběhu je využit značně předvídatelně až účelově, nemluvě o závěru, který mi přišel maličko nedotažený. Asi z důvodu dalších pokračování. Přesto situace, kdy si padouch řekne, že zkrátka nechá honbu za kloboukem plavat, ačkoli je jasné, že by jej mohl doživotně vytáhnout z bídy, působí jednoduše jak z té nejnaivnější pohádky. A to i tam jsem zažil vytrvalejší kriminálníky.
Další důkaz, že naši tuzemští tvůrci mohou konkurovat zahraniční produkci. A to nejen výtvarně, ale i scenáristicky. Michal Suchánek sice nezpracoval do komiksové podoby vlastní texty, to však neznamená, že by jen písmenko po písmenku převedl do grafické podoby slova někoho jiného. Na příbězích Děsivých radostí je znát tvůrčí invence a výsledek tak není primárně ovlivněn původním dílem Ondřeje Neffa. Díky tomu vznikla naprosto funkční dějová linka, pro kterou nemusíte znát předlohu, abyste chápali vývoj děje, motivace postav i závěrečnou pointu. Dalším plusem je žánrová stylizace, kdy sice zůstáváme pořád na poli futuristické science fiction, ale vyzněním se každá z povídek od sebe odlišuje.
Autorovou slabinou jsou pouze ženské hrdinky, které ač krásné a svůdné, v důsledku vypadají všechny dost stejně. Sama kresba je jinak precizní, přičemž je na ní podle mě znát vliv Steve Dillona, protože v mnoha obličejích jsem poznával figury jak z Punisherovských alb, tak z kultovního Preachera.
Reinhard Kleist u mě před lety zabodoval životním příběhem boxera z donucení Hertzka Hafta. Kniha Knock Out! teď přichází s obdobnou tematikou, ovšem se zcela jiným leitmotivem. Emile Griffith nemusel pomocí svých pěstí přežívat v koncentráku, jeho cesta na vrchol Olympu však nebyla o nic méně komplikovaná. Být černým sportovcem a navíc homosexuálním se rovnalo kariérní sebevraždě, přesto se mu podařilo několikrát obhájit mistrovský titul, což je velký úspěch pro člověka, který box vlastně ani neměl rád.
Další autorův komiks, který se zaměřuje na méně známou postavu sportovní historie, ale v kontextu doby o to zajímavější. Právě různé detaily vykreslující společenskou atmosféru a „střípky“ ze soukromí dělají z grafických románů Reinharda Kleista velice působivé čtení, což je ještě umocněno pro něj typickou kresbou. Nejde přitom o komplexní životopis, ale v umělecké zkratce vyvedenou biografii, vytyčující určité detaily, které tím či oním způsobem zcela ovlivnily charakter popisovaného.
Zvláštní a velice sugestivní drama, které je pro mě osobně současně důkazem, že japonská manga dokáže odvyprávět takřka cokoliv. Teď nemluvím o fantaskních šílenostech, ale třeba o takových maličkostech, jako je školní šikana. Jestli ovšem čekáte nějaké morální nabádání nebo naopak teenagerský thriller, Němý hlas vás překvapí hned dvakrát.
Jošitoki Óima sice předkládá čtenářům příběh zamilovaný, ale rozhodně ne jednoduchý. Ačkoliv premisa staví na zaběhnutém motivu přitahujících se protikladů, vývoj hrdinů je nesmírně zajímavý a myslím, že pro mnohé i v lecčems poučný. Autorka má zároveň dar strhujícím způsobem kresbou zachytit chování a uvažování mladých školáků, aniž by se přitom podbízela aktuálním teen trendům. Ochota udělat cokoliv, aby člověk zabil nudu, je zde stejnou měrou fascinující jako děsivá. Ta pátá hvězda komiksu unikla jen z toho důvodu, že některé zvraty byly na můj vkus až příliš nucené. Přesto velká spokojenost, po dlouhé době příběh, který v mé mysli silně rezonoval.
Vyprávění tentokrát dostává úplně nové grády, uzavřený prostor přepravní lodi totiž dává netušené možnosti vztahům i zápletce. Dlužno říci, že Brian Vaughan rozehrává děj zase jinak než dosud, příběh navíc nekončí cliffhangerem, ale jasně definovaným směrem, přičemž opětovně předkládá zajímavá dilemata k zamyšlení. Zároveň dochází k nečekaným zvratům v trojúhelníku Yorick, 355 a dr. Mannová; třebaže mi přišlo, že jsou maličko nucené a ve svém důsledku až zbytečné. Prostě jen aby se ještě nějaký čas kalila voda. Nic to však nemění na faktu, že dr. Mannová je v tomhle čísle obzvláště vypečená.
Závěrečná epizoda je pak ve svém důsledku nepotřebná, protože toho příliš neprozradí, ale zase nepatrně hne linií s Beth, jež tak získává lehce mystický nádech. Otravný pro mě byl naopak návrat bojovnic z Mosadu, které jsem už považoval za vyřízené a tak jen doufám, že jejich první akcí nebude likvidace kosmonautky a jejího novorozence. Rád bych, aby se děj ještě chvilku vyhýbal zaběhnutým klišé.
Další megalomanská událost Marvelu, která příjemně překvapila. Brianu Bendisovi se povedlo vyvolat konflikt, který vypadá opravdu nebezpečně; až by v jednu chvíli člověk řekl, že tentokrát jsou všichni superhrdinové světa řádně v pytli. Sice chybí čtyřicet dva souvislostí, jež se k příběhu vážou, ale kdo se od začátku pohybuje v Ultimátním komiksovém kompletu, chytne se poměrně bez problému a dokonce zvládne i ocenit detaily, jež pod pokličkou zrály nějaký ten pátek. Fakt je, že jde o vyvrcholení dlouhodobého projektu, takže kromě ústřední zápletky se za horizontem rozvíjí pár vedlejších, jež budou mít vyústění zase někdy jindy a nejspíš i někde jinde. Přesto děj eskaluje strhujícím způsobem, přičemž v závěru čtenář ocení, že ne na všech frontách se podaří správným hochům a dívkám ve spektakulárních kostýmech plně zvítězit. Jediná škoda je „návratu skutečných hrdinů“, protože kdyby redaktoři Továrny na Zázraky měli koule hodné Texasana, získala by Tajná invaze statut absolutního kultu.
Stylová kresba, která sice fanoušky filmových mimoňů otráví, ale v mém případě udeřila hřebíček na hlavičku, už jen proto, že nekopíruje práci někoho jiného. Kreslené gagy navíc získávají na sympatické absurdnosti, jež k těmhle popleteným pomocníčkům bez pardonu patří.
Jen s obsahem je to slabší. Nejvíc práce paradoxně odvádí výtvarník Didier Ah-Koon, zatímco nápady scenáristy Renauda Collina stěží utáhnou celostránkový strip, natož nějakou výkonnější pointu. Něco je úsměvné, něco veselé, ale drtivá většina s předvídatelným závěrem, jenž je navíc při třetím opakování už maličko neoriginální. Je samozřejmě otázkou, komu to kupujete, protože věková hranice od pěti do osmi a devadesáti až devadesáti devíti let je podle mě naprosto v pohodě. Každopádně zcela bez diskuzí oceňuji celou tu práci beze slov, která zákonitě patří k těm nejtěžším. Jen mě mrzí nevyužitý potenciál. Jakoby se tvůrci cíleně snažili splnit to, co se od nich tak nějak čeká a raději se nepouštěli do žádných větších akcí.
Tentokrát spokojenost. Především proto, že se znovu neopakuje motiv Hellboye coby strůjce zkázy lidstva, ale jednotlivé povídky fungují zcela samostatné v rámci celého univerza. Rozdílná práce kreslířů má přitom něco do sebe – například příběhy Paskřivec nebo Ti, kteří se vydávají v lodích na moře, které slepě nekopírují tvorbu Mikea Mignoly. Naopak, kráčí ve vlastních šlépějích, přičemž světe div se, ono to funguje naprosto skvěle, obzvláště v kontrastu se samotným stvořitelem pekelného chlapce. (Mimochodem, miluju například scénu, kdy Abé pod vodou potkává Černovousovu vřískající hlavu, jíž stahují mrtví do hlubin.) I scénáře se povedly, třebaže je tu stále ten nešťastný vzorec, kdy je Hellboy nejdříve poražen, aby pak pomocí nějakého náhodného magického udělátka vrátil úder otevřenou dlaní. Pořád si však cením nápadité kombinace různých legend, která sice občas působí značně přeplácaně, a ne všechny motivy se povede zdárně uplatnit, ale ta hororová atmosféra je i nadále fantastická.
Na první pohled klasická střílečka, u které však máte neodbytný pocit, že se pod povrchem skrývá něco zlého. Jak totiž jednotlivé příběhy gradují, odkrývá se historie blízké budoucnosti, jež dává jasně na srozuměnou, jak moc je lidstvo tam, kam slunce nesvítí. A podle všeho v tom klíčovou roli sehrál právě náš akční hrdina…
Ačkoli je otázkou, jestli se Aleši Kotovi podaří tuhle hru na slepou bábu hrát dostatečně dlouho, aby čtenáře neznechutil, za první album si každopádně plný počet hvězd zaslouží. Třebaže příběh působí zmatečně, což je ještě podmíněno neustálými změnami výtvarníků, v postavách ani směru vyprávění se člověk neztrácí a zároveň je neustále držen v napětí, jak to celé dopadne. Škoda jen, že epizody nejsou samostatné, ale fungují čistě jako střípky roztříštěné mozaiky, takže s každým dalším kouskem dáváte dohromady celkový obraz. Zatím jsou však vidět jen okraje a je vážně otázkou, co se skrývá ve středu. Toho odhalení se stejnou měrou bojím, jako jej s nadšením očekávám.
Tahle série je stále lepší a lepší, povídky ucelenější, často se skvěle vypracovanou atmosférou, ať už melancholickou, depresivní nebo čistě humoristickou. Stan Sakai dokáže jednoduchými tahy vystihnout jakékoliv emoce, což v kombinaci s dobrodružnou patinou, japonskou mytologií a zvířecími hrdiny s lidskými vlastnostmi vytváří nezapomenutelný čtenářský zážitek. Ačkoli nejde o komiks, ze kterého vám spadne sanice až ke kolenům, přesto s každým dalším albem rychle zjistíte, že jste Ušákovi a jeho přátelům zcela propadli. Uvést do pozitiv je třeba i fakt, že koncepce povídek se neopakuje a málokdy se stane, že jsou vyprávěny dle zaběhnuté šablony. O to víc zábavné je číst je, protože nikdy netušíte, co přinesou tentokrát. Je sice nutné přijmout mentalitu Země vycházejícího slunce, kdy je rodová čest na vyšší příčce než lidský život, ovšem mistr Sakai umí tyhle hodnotové rozdíly zachytit natolik bravurně, že je pochopí a vezme za své i ten nejevropější Evropan (o Američanovi nemluvě).
Nikdy jsem si nemyslel, že by v Batmanově případě mohl fungovat motiv „otec a syn“ plus všechen ten existencionální balast kolem, který se k tomu váže. Peter J. Tomasi mě však vyvedl z omylu a zároveň příběhu ponechal zažitou tvář superhrdinského akčního čtení. Netvrdím, že to funguje bezchybně. Některé momenty působí trochu křečovitě a zápletka má v sobě pár logických děr. V základě to však má spád, nápad i prvek napětí, kdy přesně netušíte, jakým směrem se další události budou vyvíjet. Nemluvě o finálním zvratu, který se jistým způsobem definitivně podepíše na charakteru určité postavy. Jen mi přijde, že v některých okamžicích autor až příliš tlačí na pilu, jako by potřeba vyhrotit vztah mezi Brucem a Damianem byla důležitější než důmyslně zkomponovaná osnova. Jako celek mě to ovšem bavilo moc, jen se obávám, že většinu trumfů tvůrčí tým vysázel na stůl až příliš rychle a je otázkou, co čtenářům plánovali nabídnout dál. Ale rozhodně bych další díly druhé řady Batman and Robin uvítal.
Poetický příběh v japonském hávu se vším, co k Sandmanovi patří, bez nějakých odboček mimo – jasný, přehledný a uhrančivě nakreslený. Osobně bych sice uvítal silnější pointu v závěru, která by celé vyprávění mistrovsky zarámovala, akceptuji však, že z řemeslného hlediska v tomto případě nebylo nic podobného vysloveně třeba. Neil Gaiman tentokrát nehraje na šokující vyvrcholení, jež vás donutí přehodnotit všechno, co jste dosud četli. Vsází na krásu romantiky, kdy láska vstoupí do dveří dvou zcela rozdílných bytostí, jimž osud nedopřál příliš mnoho společně stráveného času.
Souhlasím, že v důsledku nejde o nějakou inovaci léta okoukaného motivu, ale jakmile to umí někdo podat, moje prohnilá duše trudomyslného cynika pokaždé maličko zjihne. A u Lovců snů navíc kouzelně funguje nekomplikovanost zápletky, což je za mě vždycky o bod víc. Když k tomu připočtete nádherné výtvarné zpracování P. Craiga Russella, hned máte postaráno o smysluplný dárek pro nějakého nešťastně zamilovaného Werthera.
