Tentokrát jsem se maličko nudil, k čemuž přispěl i chaos v postavách. Přestože se celá zápletka točí kolem boje, ty nejzajímavější figury v polovině odpadnou a my čekáme, až se pochlapí jedna z ústředních hrdinek, kterýžto zvrat přijde až na konci a odstartuje tak další kolo akce, na jejíž dokončení si však budeme muset počkat do dalšího dílu. Taky jsem se špatně vypořádal s nástupem Ino, jelikož se mi permanentně pletla se Sakurou, ale uznávám, že to je můj problém. Zkusím se pro příště polepšit.
Na jednu stranu obdivuji tuhle sérii kvůli její rozsáhlosti (přeci jen dvaasedmdesát knih je už slušný výkon), zároveň však začínám pochybovat o tom, že toho bude využito k nějaké skutečně velkolepé epice. Zatím jsem svědkem pouze dílčích sekvencí, v nichž Masaši Kišimoto vytahuje na světlo boží stále nové varianty bojových technik, které mě ovšem příliš neoslovují, protože jsem se v jejich vnitřních pravidlech už dávno ztratil. A tak pořád čekám, kdy se rozehraje něco opravdu zajímavého.
Komiksová legrácka, výborně balancující na hraně čiré grotesky pro děti i dospělé. Těm prvním nabízí líbivou kresbu a sympatické postavy, těm druhým zas mile odlehčenou tóninu vyprávění a povedené vtípky na pokračování. Člověk se přitom nemusí bát, že by se u toho nepobavil človíček jakékoliv věkové kategorie, stačí, když je alespoň trošičku fanouškem ikonických figur DC univerza.
Kniha zároveň maličko klame tělem, když se tváří jako sbírka krátkých povídek. Ve skutečnosti jsou všechny příběhy vzájemně propojené v jeden celistvý, kterýžto si na závěr pro čtenáře schovává úsměvné morální ponaučení určené všem chybujícím superhrdinům světa. A zároveň vám zodpoví všechny ty palčivé otázky ohledně vašich oblíbených postav, na které jste se po většinu života báli zeptat. Jako třeba zdali Aquaman páchne rybinou, proč Green Lantern nosí pořád zelenou, jak se Batman vypořádává s šikanou a proč se nevyplatí psát o Flashovi výsměšné zprávy. Není to určitě kniha roku, ale fajn komiks rozhodně.
Na české poměry neuvěřitelně vyzrálý komiks bez sofistikovaného přesahu nebo tíhnoucí k nezávislému undergraundu. Jakub Dušek vystřihnul dílo, které by neudělalo ostudu ani za velkou louží a to jak scenáristicky tak kresebně. Jistě, tendence napodobit americké mainstreamové výtvarníky tu je evidentní, z mého pohledu však nejde o prohřešek vůči komiksovému bontonu, ale naopak jasný důkaz toho, že také u nás jsou talentovaní tvůrci „komerčního“ rázu.
Příběh sám o sobě je prakticky bez chybičky. Takřka noirová detektivka se sice rozjíždí pomalu, ale jakmile nabere tempo, nezastaví se až do samotného konce. Autor se přitom nespoléhá pouze na akční scény, ale umí výborně pracovat i s dialogy, skrze něž postupně odhaluje skryté souvislosti. Stylizovaná atmosféra tomu pak dodává ten správný říz a historické zasazení do protektorátní Prahy zas sympatickou nadstavbu, která si skvěle pohrává s motivem zapomenutých hrdinů, kteří zůstali viset mezi dvěma mlýnskými koly – kolaboranty a odbojáři.
Rozporuplná publikace, v níž smysl poselství převažuje nad kvalitou obsahu. Ne, že bych měl něco proti autorskému záměru, jen mi přijde, že si scénárista Mark Steininger ukousl až moc velké sousto. Co příběh, to jiná ves, což ještě umocňuje střídání výtvarníků a nejednotnost zápletek. Jednou sledujete kamarádské dobrodružství, podruhé těžkou depresi z totalitního diktátu. Přitom původní cíl alba – vypíchnutí důležitých momentů v dějinách skautingu – úplně vyšuměl a prim hrají rodinná dramata či formálně propracované osobní zpovědi. Úvodní slovo o třech větách před každou z povídek přitom občas řekne víc, než osnova příběhu jako taková. Přiznám se, že jsem občas měl i problém dedukovat, co se umělec pokusil obrázky vyjádřit.
Přesto musím knihu hodnotit pozitivně, protože přes dílčí nezdary jde o povedenou antologii méně známých tvůrců. Zároveň mě těší, že jednotlivá vyprávění nebyla jen o lásce k přírodě a kamarádům, ale také o potřebě bojovat – třeba i marně – s démony všedních dní.
Zatímco první díl mě bavil i při opětovném čtení, druhý zklamal snad ještě víc než před lety, kdy poprvé vyšel u BB artu. Děj je doslova narvaný absurdními zvraty, kdy navíc odhalení záporné postavy nemá vůbec nic společného s tím, co se dělo v předchozí knize a celé je to korunováno patetickými dialogy, jež na sebe občas ani pořádně nenavazují. Postavy, které nám byly minule představeny, tady dějem profrčí jako Šaratice trávicí soustavou, přičemž smysluplnost některých z nich pro mě zůstala absolutní záhadou, včetně Orra, Noxe nebo kněze Daniela. A to ani nemluvím o tom, že se ve finále stejně nic pořádně nedořeší, jen Superman zachrání každého, koho může, prohodí pár rádoby mouder a pokračování snad jednou někdy příště. Od Briana Azzarella snesu hodně, ale tentokrát jsem narazil tvrději než tvrdě.
Balzámem na duši bohužel nebyl ani doplňkový příběh z roku 1961, který je stejně hloupoučký, jako dokončení spektáklu Pro zítřek. Na rozdíl od něho se však může hájit pokročilým věkem.
Tenhle druh pomalu gradujících hororů já prostě můžu a Haruto Rjó nepochybil ani v jediném momentě, včetně doplňujících povídek. Perfektně kombinuje starosvětskou hrůzu z démonických bytostí, jejichž svévolnost je doslova nevyzpytatelná, s moderní fascinací krvavého sadismu vyváženého s přesností na desetinu miligramu. Škoda jen té bezútěšnosti, kdy je čtenáři od určitého okamžiku jasné, že příběh za žádnou cenu nemůže dopadnout dobře, pročež hrdinovi i přestává držet palce a namísto toho raději odvrací zrak, aby ten jeho pád do pekel alespoň neviděl, když už jej musí slyšet. Přesto nemůžu jinak než hodnotit plným počtem, protože takových strašidelných historek najdete v komiksu pomálu. Jednoduchý motiv městské legendy autor vyhrotil do nádherného extrému, přičemž podmanivost tempa jeho vyprávění je absolutní. Krásná ukázka práce se strachem – precizní v detailech a nápadité v klíčových momentech. Díky nakladatelství Crew už pro mě vynášení odpadků nikdy nebude relaxační činností.
Trochu mi chybělo zasazení do kontextu, aby se člověk snadněji zorientoval, kdo rudovláska vlastně je a kdo jsou její rodiče. V důsledku však jde o informace, po kterých bude pátrat pouze dospělák. Nelze se přitom ubránit srovnání s žánrově zcela odlišným dílem Krásná temnota, které mi vizuálním pojetím Růžu připomnělo. Naštěstí Johan Troïanowski tvoří pro děti, takže žádné morbidní zhůvěřilosti se nekonaly. Přičemž právě nejmenší snadno podlehnou autorově interaktivnímu stylu vyprávění, který já osobně považuji za kreativní a velmi inspirativní, třebaže jeho využití v komiksu má bohužel své hranice. Co mi naopak moc nesedlo, bylo až surrealistické zpracování, kdy imaginace převažuje nad logikou zápletky. Ovšem jsou tu i žánrové detaily, které komiksovým nadšencům určitě udělají radost, stačí jen pečlivěji pátrat v davových scénách. Tohle každopádně není příběh, který by měl mít hlavu a patu, ale hravá pohádka plná barev, bláznivin a fantazie, jež spoléhá na čtenářovu otevřenou mysl.
Tohle musím pochválit. Brian K. Vaughan se poměrně nečekaně vyhnul předpokládaným klišé a příběh nechal odvíjet v nové, zcela neokoukané stopě. Naneštěstí se však nějaká zběsilá gradace nekoná. Vývoj událostí je opětovně pozvolný, emoce stále na stejné úrovni, a kdyby občas nebylo nějaké té smrti, čtenář by ani neřekl, že se děje něco zásadního. V podstatě se jen opakují stejné motivy, tedy že po hrdinech někdo jde a oni před ním prchají. I tak se ale tvůrcům podařilo v několika kapitolách zase uzavřít různé vedlejší odbočky, díky čemuž celá mozaika nabývá víc a víc na celistvosti. Především s povděkem kvituji ukončení konfliktu se sestrou Héró, od které jsem tak trochu očekával roli Yorickovi osudové Nemesis, a ono kupodivu nic takového. Na druhou stranu, ten gambit působí natolik „jako že se vlastně nic nestalo“, až trochu naštve původní scenáristické blufování. Soukromě pak smutně postrádám původní motiv cesty přes půl světa za ztracenou láskou, který mi v první knize tolik uhranul.
Nebudu tvrdit, že zápletka Texaského Jacka nemá svoje mouchy, ale podobně jako u Sykese i tady tvůrčí duo Pierre Dubois a Dimitri Armand bodují především díky skvěle vykreslené atmosféře Divokého západu. Navíc ten námět je prostě kouzelný – salónní střelec versus chladnokrevný zabiják. Jen mě mrzí, že autor do vyprávění zakomponoval tolik drobných odboček a přitom jen málo z nich uspokojivě uzavřel. Příběh tak paradoxně není o fatálním střetu dvou rozdílných charakterů, ale o takřka komediálním road tripu pláněmi rozlehlého Wyomingu se skupinou ostřílených zálesáků a komediantů z města. Scenárista Pierre Dubois využívá většího počtu stran, než měl v předchozím westernovém albu, aby charaktery hrdinů poctivě rozepsal, díky čemuž plně chápete rozhodnutí toho kterého z nich, stejně jako prožíváte i jejich případný skon. A když si odmyslíte všechno to pompézní střílení kolem, zbyde vám jednoduché dobrodružství o obyčejných lidech, hledajících svůj malý kousek štěstí. Víc takových komiksů.
Spider-Man J. Michaela Straczynského je prostě skvělý a takhle v kontrastu s prací Stana Leeho snad ještě víc. Obdivuji, jak se autorovi daří do vyprávění dávat silné emoce, fungující napříč všemi generacemi, ať už jste starej páprda, nebo hormony nabuzený teenager. Zároveň absurdní momenty ze všední reality umí zakomponovat do zápletky tak rafinovaně, až působí zcela přirozeně, ačkoliv si člověk neustále uvědomuje, že (pozor, spoiler) superhrdinové neexistují (sorry, děti). Úplně nejvíc miluji ty momenty, kdy si přátelský pavouk ze sousedství musí poradit s takovými nepřáteli, jako je nenažraná byrokracie, nebo úřední šiml.
Co se týče úvodního sešitu z roku 1962, na něm se krutě podepsalo moderní vybarvení, které působí značně odbytě. Zvláštní je to především kvůli tomu, že stejný příběh vyšel už jednou v sérii Ultimátní komiksový komplet a to v normálních barvách. Epizodu se Sinister Six pak raději ani nekomentuji – i se zavřenýma očima a s přihlédnutím k věku je to pořád hloupoučké.
Má to svoje plusy i mínusy, přičemž v mém případě klady zatím převažují. Fakt je, že motiv tajné agentury, dohlížející na paranormálního šmejda není příliš inovativní, ale Kieron Gillen celou věc příliš nerozvádí, a tak to působí sympaticky jako samozřejmost, srovnatelná se zaběhnutým pořadím dnů v týdnu. Když pak nedovtipný vnouček zachraňuje bojem zocelenou babičku před útokem bájného monstra, docela jsem se bavil nápaditým vývojem událostí. Nejvýrazněji však na mě zapůsobilo znovuzrození krále Artuše, kdy tvůrci přicházejí s netradičním uchopením zaběhnutého motivu. Nedotknutelná ikona britské mytologie coby ultrapravicový extrémista a zhouba lidstva? Takovej zvrat vskutku zaujme. Naneštěstí v tomhle momentě se scénář začal lehce motat v kruzích ohledně toho, kdo je skutečným vyvoleným, průvodcem, případně čí je kdo vlastně syn. Ale bavilo mě to a jsem jen zvědav, nakolik si série udrží samostatnou osnovu, nebo časem přeroste v nové univerzum. Osobně bych hlasoval pro to první.
Zbožňuji Dvanáct rozhněvaných mužů a to jak původní hru Reginalda Rose, tak slavný film Sidneyho Lumeta. Možná proto jsem snadno propadl variaci Toma Kinga na toto téma, přičemž musím především vyzdvihnout fakt, že dotyčný pouze nekopíruje předlohu. Využívá původní námět k novému pohledu na skutky Temného rytíře a především pak jejich dopadu na mysl obyvatel Gothamu. Výtku k ději bych přitom měl pouze jedinou, a to je závěr, unikající kamsi do ztracena, s nejistou možností, že se autor k příběhu ještě vrátí. To se ostatně týká také dalších dvou epizod, které nijak neubírají na pochmurném tempu sestupu Bruce Waynea do osidel zármutku. Tom King využívá skvěle vypravěčské možnosti komiksu, když mění úhly pohledu, posloupnost panelů i skoky v čase, současně však zachovává tragikomickou atmosféru superhrdinského patosu, který pod záštitou jakési fanouškovské nadsázky odkrývá temná zákoutí lidské přirozenosti. Náramně dobrá věc, tahle série, nejlepší jaká Batmana za poslední roky potkala.
Tentokrát se tvůrci pustili do méně známých příběhů neohroženého Conana, nepočítám-li tedy slavné Rudé hřeby, jejichž adaptaci zvládli pánové Régis Hautière a Didier Cassegrain na jedničku. Až se přiznám, že jejich verze mě oslovila mnohem více, než původní text Roberta Ervina Howarda. Kombinace hrdinské fantasy a plíživé hrůzy v pseudoaztéckých kulisách tu funguje skvěle.
U Lidí černého kruhu už jsem ale trochu bojoval se scénářem Sylvaina Runberga i s kresbou, jíž se zhostil Jae Kwang Park. Vyprávění především zpočátku působí lehce zmateně a „manga obličeje“ mi po celou dobu výrazně kazily toliko potřebnou atmosféru heroického dobrodružství.
V závěru naopak příjemně překvapil Stéphane Girard (alias Gess), od jehož podání Zambulských stínů jsem příliš nečekal, hlavně kvůli nepříliš líbivému vizuálnímu zpracování. Dějově si ovšem umělec s povídkou poradil náramně a nebýt vychrtlé krasavice, co vypadala jak vyzobaná slunečnice, považoval bych dost možná právě tenhle příběh za nejlepší.
Tak jsem se vrátil o šestnáct let nazpátek a cítil se podobně, jako při čtení Pod dekou Craiga Thompsona. Já tyhle romance o rozpadajícím se vztahu, který třebaže vypadá osudově, v jádru není úplně zdravý, prostě můžu. A je přitom úplně jedno, zdali se jedná o lesbičky nebo gaye, základ je pořád stejný. Láska umí být pořádná mrcha, obzvláště, je-li člověk v emocionálním rozpuku a žije v domnění, že „tady a teď“ je synonymem pro „napořád“.
Mariko Tamaki patří k těm nemálo autorům, jež dokonale zvládají zachytit citovou rozmanitost všedního dne, aniž by zároveň sklouzli do kýčovitého patosu plného vzdechů a nářků, přičemž jemná kreslířská linka Rosemary Valero-O'Connellové tomu dává ještě o rozměr víc. Mě se komiks Laura Deanová mě už zase nechala jednoduše líbil moc a vůbec jsem neřešil, zdali je celý ten humbuk kolem úspěchu zapříčiněný pouze LGBT tématikou. Jakmile to jde od srdíčka, snadno propadám příjemné melancholii, ovíněné smysluplným poselstvím. A od toho takové příběhy jsou.
Že nepůjde o žádné vážné čtení, dojde člověku hned z kraje příběhu, kdy v čekárně u Night Nurse vyčkávají na ošetření Iron Fist a Araňa. Podobně odlehčený styl pak vyplývá i z mluvy samotné Night Nurse a Doctora Strangea. Ten sám je nečekaně vtipný, takovým tím gentlemansky britským způsobem, což je ještě umocněno snahou tvůrců vyprávět příběh moderní formou, ale vizuálně zachovat patinu starých komiksových časů. Přitom obě roviny kombinují natolik kvalitně, že se těžko odlišuje jedna od druhé. Zároveň oceňuji, že jsem se konečně dozvěděl něco málo o Strangeovi jako takovém, nemluvě o čarokrásné Night Nurse, další postavě šíleného Marvelovského panteonu. Jistě, člověk už na jednoho i druhého někde narazil, ale dosud jsem neměl jasnou představu, o koho jde a jaká je vlastně jeho role.
Uzavřená pětidílná série funguje samostatně a její děj překvapivě není zahlcený přemírou postav, které bychom neznali. Ideální album pro každého, kdo raději vyzobává střípky, než aby skládal celou mozaiku.
Jason Aaron zase perlí, přičemž Kieron Gillen mu zdárně sekunduje. Jednoduchý motiv bez nějakých konspiračních zádrhelů předhazuje čtenáři fantastickou zápletku, kterak se Darth Vader náhodně připletl k cvičným manévrům povstalců a co se z toho vyvrbilo. Přímočará akce funguje na jedničku, ačkoli člověk ví, že to špatně dopadnout nemůže. Oproti tomu krátká epizoda V utajení je víc špionážního charakteru a zpočátku není úplně jasné, co v souboru dělá, je však úzce spojená s dalším příběhem, který hned následuje. A právě Věznice povstalců přináší asi nejvíce nových nápadů, které partyzánské válce vůči Impériu dávají širší rozměr. Han s Lukem jsou tu sice evidentně navíc, ale jejich pašerácké peripetie mají rozhodně něco do sebe. Jasnými hrdinkami jsou každopádně Leila, Sana a Aphra a ta thrillerová atmosféra boje proti ultra mstiteli v kulisách trestanecké vesmírné stanice je vysloveně dokonalá. Je ten konec mi přišel odfláknutý, podobně jako v případě úvodního spektáklu Vader sestřelen.
Přestože se hlavní dějová linie kupředu příliš nepohne, dochází zde k mnoha menším konfliktům, které opětovně obrušují charaktery jednotlivých hrdinů. Jenže kromě závěrečné bitky s novými příchozími, která je sympaticky svižná – ráz na ráz a konec –, jde zase jednou o takové to plkání o ničem, jen aby Robert Kirkman nějak zabil čas. Nevadí mi přitom jeho osvětové názory, jsou poměrně logické a správné. Především mi vyhovuje postoj Douglase, kterému je jedno jaký kdo je, hlavně když je pro komunitu přínosem. Ale dost často jsou aktuální zvraty okatě nucené. Mlácení prázdné slámy, nic jiného, a ještě k tomu v lokalitě, která mi ani náhodou nepřijde uhájitelná, třebaže je hezká. To už i vězení mělo víc smyslu. Přičemž asi nejvíc mi vadilo Rickovo plačtivé hledání sebe sama, kdy mu zase jednou rupne v kebuli, zatímco všichni ostatní jsou ledově klidní a vědí přesně, co chtějí.
Závěr pak nabízí zajímavý vývoj (rozuměj – zajímavý rovná se masakr), tak uvidíme, co na to další pokračování.
Nikomu to neříkejte, ale asi jsem zoofil. Já mám totiž pro tyhle antropomorfní příběhy se zvířátky slabost. Obzvláště, když jsou tak sexy nakreslené jako právě v albu Proti přírodě. Ještěže se ve světě komiksu pohybuje tak málo normálních lidí…
Mirka Andolfo představuje zajímavou sérii, která kromě podmanivé atmosféry nabízí i proklatě svůdnou zápletku, u které absolutně netušíte, jakým směrem se v následujícím sešitě vrtne. Tady nejde vůbec o lechtivou erotiku, ale postupně se odhalující skutečnosti, které zpočátku idealisticky šťastný svět barví pozvolna do sedmera odstínů totalitní hrůzy. Vlastně jediný důvod, proč nejdu na pět hvězd, spočívá v tom, že ty čtyři části, které první album obsahuje, jsou zatraceně málo na to, aby si člověk o příběhu udělal nějakou jasnější představu. Děj sice nepostrádá spád, ale prozatím mám trochu zmatek v postavách a jejich motivacích, které se ještě nestihly komplexně představit. Tož doufám, že nakladatelství Crew nebude s pokračováním otálet dlouho.
I když je finále zajímavě pojaté, a to v tom smyslu, že se neustále mění tvář toho, kdo je strůjcem všeho zla, nějak se nemohu vyrovnat s jeho definitivním odhalením. Vždyť je to scenáristicky plytké – je to jediná nová postava, která v příběhu nemá vlastně žádnou jinou roli, takže všechny ty tanečky kolem ní jsou vysloveně průhledné. A to raději ani nebudu rozebírat, že se nedočkáme plnohodnotné konfrontace. Přesto jsou tu momenty, které jsem si užil náramně, ty však často měly spíš smysl pro Batmanovské univerzum jako takové, než pro samotnou dvanáctidílnou sérii. Neříkám, že se Jeph Loeb nesnažil, vytáhl na světlo mnoho ikonických figur panteonu a dal bizarnímu komplotu parádní osobní rozměr, ale v důsledku stojí vyprávění spíš na vizuálním zpracování než na scénáři.
Znovu ovšem potěšil výlet do minulosti. Příběh z roku 1939 okouzlí hlavně pro svou nekompromisní drastičnost, až si říkám, jaký by z toho dneska mohl být velkopanský blockbuster. Kam se hrabe Muž z oceli Zacka Snydera.
Tohle je přesně ten typ komiksu, u něhož je velká škoda, že tvůrci nedostali větší prostor na rozpracování zápletky. Mýtus o Théseovi by si to nejen že zasloužil, ale pod rukama Pavla Augusta a Františka Honzáka mohl klidně přerůst i v kultovní dílo. Ovšem šestatřicet stran nemá moc šancí pojmout komplexní příběh a tak se soustředí jen na klíčové události, vrcholící nechvalně proslulou smrtí Théseova otce. Alespoň že v závěru jsou stručně nastíněny další hrdinovy osudy, jež by suše vydaly na celou ságu. Tihle řečtí rekové vážně neměli jednoduchý život.
Čím si mě ale vyprávění získalo naprosto, byla kouzelná souhra s výtvarníkem Václavem Kabátem. Ten nejenže pojal komiksové rozvržení panelů takřka avantgardním způsobem, ale téměř geniálně si poradil i s množstvím gagů, které mu scenáristé v textu rozeseli – anebo si jimi kreslířskou práci okořenil sám, těžko říct. Výsledkem já zábavná epopej, plná skrytých vtípků pro malé i velké čtenáře, ke které se s radostí budete opakovaně vracet.
Jeden z lepších dílů, tentokrát dospělejší především v tom smyslu, že nakousnuté téma není moc legrační a příběh samotný komiku postrádá zcela. Je tu sice trochu střelená záporná postava, ale z té jde paradoxně víc strachu než humoru. A i když Garth Ennis zpracovává problematiku obchodování s ženami okružní jízdou, dokáže trefně uhodit hřebíček na hlavičku, když poukazuje na ignorování reality ze strany mužské části politického spektra. Jinak je to ale klasika, Punisher narazí na partu grázlů a tu vystřílí do posledního kreténa. Tohle je snad jediná vada na kráse – stavba zápletky postrádá jakoukoliv obměnu oproti předchozím eskapádám. Čím si mě však Otrokáři získali bezpečně, je depresivní zakončení, které má k happy endu hodně daleko. Tady budete optimismus hledat marně.
Přestože snahu Marvelu upozorňovat na hnusné skutečnosti kvituji s povděkem, těžko je, bohužel, mohu brát vážně v případě kteréhokoliv z ikonických superbijců. Tohle si zasloužilo samostatný příběh s vlastním hrdinou.
Převážně nevážně o věcech až děsivě vážných. Tvůrci Loïc Dauvillier a Marc Lizano si předsevzali hravým stylem vyprávět o holocaustu za Druhé světové války z pohledu nevinného dítěte, pro které byl fanatismus dospělých nepochopitelný. Jeden den jste dobří sousedé, a druhý – pro ty samé lidi – veřejný nepřítel, aniž by přitom mezi jedním i druhým byla přímá souvislost. To vše na drobném rozsahu a s nepříliš velkým objemem slov. Pro malé čtenáře ideální, ačkoli představa, že z pozice dospělého musím dítěti vysvětlit, co za zlo se může skrývat v lidských srdcích, mě kapánek děsí.
Vyprávění je situované do pro nás méně známého francouzského prostředí, kdy Židé museli pod nátlakem hromadně mizet z velkých měst. Víme o Německu, Polsku, Nizozemsku a mnoha dalších, ale Francii máme tendenci z mysli vytlačovat, třebaže patřila mezi první nacisty dobytá území. A i když se to nečte příjemně, pořád je podle mne mnohem hodnotnější poznat osudy jednotlivců, než umět se nabiflovat zlopověstná čísla.
Co asi první na tomhle komiksu zaujme, je digitální kresba – v některých výjevech fascinující, v jiných zas podivně odbytá, především v detailech. Příběh samotný, ač příjemně jednoduchý, je přitom zahlcen přemírou postav, jež zápletku maličko znepřehledňují; nemluvě o tom, že se ve finále ukáže, jak moc byly určité role zbytečné. Jsou tu ovšem i naprosto uhrančivé momenty, jako například šermování lidskými těly, či souboj s dálničním autobusem. Jinak ale jde o klasické Ennisovo pohrdání biblickými hodnotami, až mě překvapuje, že na něj už dávno nebyla uvalena klatba. Že jsou andělé a démoni jedna velká ničemná rodina je motiv, proti kterému nic nenamítám, pouze mě mrzí, jak samoúčelně je do příběhu zakomponován. Největší slabinou je každopádně závěr, který pro mne zůstal řemeslně nepochopitelný – po miniaturní apokalypse a ukrutném prolévání krve je hlavní padouch zlikvidován nevýznamnou figurou? Jasně, je to vtipné, ale taky dost… já nevím, marnotratné? Ano, to je to správné slovo.
Komiksový špalek slibuje dva poctivé sci-fi příběhy a ty uvnitř také naleznete. Úvodní Přístav Země operuje s atraktivním motivem blízkého setkání třetího druhu, které se ovšem čím dál víc ukazuje výhodné jen pro jeden životní druh – a není to ten náš. Dvanáct sešitů je ale na tuhle jízdu moc. Ačkoliv napínavá zápletka v tempu po celou dobu nepoleví, děj se začne po určité době točit v kruhu a cynická pointa v závěru pak jen zdůrazňuje, že celou dobu šlo výhradně jen o ni. Trochu jinak je na tom Zatmění, pracující s jinými kulisami, zato však s podobnou atmosférou. Tady si Zack Kaplan se scénářem pohrává víc, děj je plný postav a proměnných, takže dlouho trvá, než se nastíní hlavní dějová osa. Zase je to ale délka, která mě připravila o nadšení. Hrdinové totiž v důsledku pouze chodí od čerta k ďáblu, jen aby nakonec pochopili, že v pekle se jim na lidské hodnoty nikdo ani nevymočí.
Každopádně celkový dojem z knihy je velmi uspokojivý a moc se těším, s čím přijde nakladatelství příště.
Komiks mého dětství, který se dočkal důstojného kabátu. Přiznám se, že i po těch třiceti letech mě stále fascinuje, jak kultovní pozici si vyprávění Františka Skály na trhu vydobylo. Protože po řemeslné stránce by se na koncepci dalo najít množství scenáristických chyb, včetně občas zmateného řazení bublin, kdy není vždy úplně jasná správná posloupnost. Na druhou stranu, je to tak neuvěřitelně nabité fantazií, že si ani s odstupem nevybavím jediné tuzemské dílo, které by mohlo Velkému putování Vlase a Brady kvalitativně konkurovat. Tohle je čistokrevný gejzír nápadů, kdy se tvůrce nechává unést snovou imaginací, kterou pak dodatečně roubuje na jednoduchou dějovou osu. Některé momenty jsou nezapomenutelné pro dospělého i dítě, přičemž to nejlepší na nich je, že ve čtenáři podporují jeho vlastní představivost. Vydání z roku 2021 pak obsahuje bonusové materiály a informace o nerealizovaném filmu (a naopak úspěšně odehraném divadelním představení), které zabírají více jak polovinu knihy.
Velmi povedená adaptace a to natolik, že mě v důsledku bavila mnohem víc, než samotný originál. Nadto s přehledem obstojí i ve srovnání s moderní řadou Warrena Ellise a Andyho Digglea. Jednoduchá zápletka, žádné přestřelené motivace, drsná špionážní atmosféra. Van Jensen věrně kopíruje text Iana Fleminga a to včetně šovinistických poznámek na adresu žen a jejich role v životě tajného agenta. Ale tentokrát se morální pohoršení nekonalo, najednou se to k postavě bez problémů hodilo. Samotný děj funguje naprosto parádně, dokonce jsem se v něm orientoval mnohem lépe, než v původním románu a ocenil i závěrečné pseudofilozofické úvahy o podstatě zla a dobra. A rovnou přiznám, že napínavější partii karet jsem ještě nikdy v literatuře ani filmu neprožil.
Kresba Dennise Caleroa dokonale navozuje atmosféru starých filmů (nebo aktuální tvorbu Seana Phillipse) a přitom jako nic strčí do kapsy leckterý současný akční kousek. Jen mu občas v detailních záběrech na obličej ujede ruka a to je pak horor.
Jo, tohle je přesně ta výplň, která mi chyběla ve třetím omnibusu Eda Brubakera. Tryzna, umožňující se důstojně rozloučit s odchodem ikony, a hlavně se vnitřně vypořádat s její smrtí. A koho jiného vybrat k podobné tematice než tvůrce komiksu Spider-Man: Smutek Jepha Loeba? Tentokrát musím hlavounům z Marvelu pogratulovat ke skvělému rozhodnutí, včetně perfektního výběru kreslířů.
Ponechme teď stranou Captainovo zmrtvýchvstání, které v čase vydání tohoto komiksu bylo teprve hudbou budoucnosti. Autor nehraje se čtenářem hru na schovávanou, netváří se, že věci nejsou takové, jaké jsou, nebo že ta kulka, kterou Steve Rogers schytal před soudní budovou, byla imaginární. Přistupuje k odchodu legendy se vší vážností, jak se sluší a patří, přičemž jednotlivé sešity nápaditě pojmenoval podle různých fází žalu, jakými si pozůstalí zpravidla procházejí. Přes veškerý očekávaný patos se mi to líbilo moc. Snad jen, že kdyby šlo o rozloučení definitivní, vyznění by bylo mnohonásobně působivější.
Ideální titul, když chcete zaměstnat fantazii, případně podrobit zkoušce schopnost dát cizím obrázkům svůj příběh. Díky tomu, že Romance přibližně do poloviny nevypráví nic úplně konkrétního, dává šanci mnoha různým výkladům. Jistá dějová osa sice přítomna je, ale průběžně jí přebíjejí nesourodé výjevy, u kterých si pořádně nemůžete být jisti, jak je vysvětlit. Teprve v poslední třetině nabydou události jasných kontur a člověk se má konečně čeho chytit, přitom ovšem zdaleka nic není zobrazeno s jediným konkrétním podtextem či vysvětlením. Tenhle druh komiksu si můžete vyložit tak či onak, přičemž jakmile jej dostane do ruky někdo další, můžete se nechat překvapit jeho individuálním uchopením. Nemluvě o tom, že francouzský umělec Bernard Granger (alias Blexbolex) dává celému dílu nezaměnitelný design, který lze interpretovat jako dětský kýč i jako umělecký horor. Právě proto mám jeho práce tak rád, třebaže to druhé přičítám vlastní představivosti, než že by šlo o tvůrčí záměr autora.
„Ty jo… zrovna jsem přefik čokla.“
„Haf!“
„Pardon. Chtěl jsem říct ‚pomiloval‘.“
Můj první Red Meat byl ten Crewní, takže se ztrátou hlášky „Nenávidím tě, mlékaři Dane,“ jsem se vyrovnával hodně těžko. Obrat „Nesnáším tě,“ prostě zdaleka nezní tak všeříkajícně. Jinak ale spokojenost maximální, třebaže už mi po těch letech nepřijdou všechny vtípky tolik zabijácké, jako dříve. Možná za to může uhlazenější překlad Petra Onufera, ale spíš bych to viděl na vyvanuté nadšení ze všeho, co šlo proti komercí zaběhnuté legraci. Kameňáky totiž umí Max Cannon jako nikdo, až bych si dovolil tvrdit, že mnozí dnešní autoři tvoří, sklízejíce plody inspirace, kterou mezi ně tenhle arizonský rodák zasel. Rozhodně nejde o čtení pro malé děti, tedy v případě, že jim nechcete vysvětlovat některé hodně zvláštní úchylky lidského rodu, přičemž vysokooktanové kapky proti kašli a stolice v bazénu jsou tím nejmenším. Přesto si jeho humor zamilujete velmi snadno, hlavně pro ten příznačně nekompromisní sarkasmus.
Dokonáno jest. Zlý kůň, Rudá vrána, Ten, který chytá, Volný pád – ti všichni došli na konec cesty, přičemž opomenout nelze ani agenta Nitze, Ginu či Dina. Osudy hrdinů Prérijní růže se zkrátka uzavírají a život přeživších kráčí dál, třebaže ne zrovna do ráje. Osobně jsem přitom od alba očekával pouze nostalgické rozloučení, jelikož kriminální zápletka vyvrcholila už v předchozí knize. Jason Aaron však nejen že uhrál ještě jednu akci, ale navíc celý ten propletenec tragédií náležitě uzavřel. A to bez laciného patosu či kýčovitého happyendu. Kdo ovšem čeká pouze přestřelku za úsvitu, ve které se všichni navzájem pozabíjejí, bude zklamán. Ostatně podobně jako ten, co tajně doufal v hromadnou svatbu. Nejvíc mě ovšem v doslovu rozesmál fakt, že ani jeden z tvůrců nemá s indiány prakticky nic společného a temná atmosféra i kulisy byly vytvářeny pod dojmem klasických spaghetti westernů. Pak věřte komiksu.
A teď odcházím někam, kde bude dostatečný klid, abych mohl poslouchat, jak se země otáčí.
Kieron Gillen sice neumí tak dobře pracovat s humorem jako Jason Aaron (čest výjimkám jako jsou Aphra a 0-0-0), přesto má jeho scénář perfektní atmosféru, hodnou kultovního snímku Impérium vrací úder. Je to temné a strhující, přičemž zákulisní hra Dartha Vadera z něj dělá dokonalého antihrdinu, jemuž fandíte i přesto, že víte, co je za padoucha – a jak skončí. Ostatně už samotný motiv, kdy Vader dostává od císaře kartáč, protože selhal při obraně Hvězdy smrti, skvěle doplňuje logickou posloupnost událostí a nijak tím nenarušuje kontinuitu původní trilogie. Přitom ani nevadí množství nových postav, kořenících zápletku, jen si člověk dobře uvědomuje, že valná většina z nich je jen na jedno použití. Jediné zklamání mi tak připravil konec, protože ten zde prakticky není – tuhle hru tvůrci rozehráli na vícero dílů.
Příběh je úzce provázán s událostmi z alba Skywalker útočí, takže příliš nedoporučuji přeskakovat. Ideální byla posloupnost, s jakou jednotlivé sešity otiskoval Star Wars Magazín.
Liv Strömquistová je autorkou, co si nebere servítky, ale zároveň má co sdělit a přitom neříká, že tohle a támhleto je strašně špatně, zatímco něco úplně jiného je ideální stav věcí. Je schopna polemiky i dialogu, přičemž nejraději cituje umělce z různých etap historie, čímž podtrhuje rozdíly mezi tím, co bylo a tím co je. Dokonale to funguje v kapitolách Nic necítím a Théseova tvář, kde se na příkladech různých forem dvoření vykresluje nepříliš příznivý obraz moderní společnosti, jež pro všechno to motivační blouznění trochu zapomněla, o čem láska vlastně je. Velmi zajímavá je přitom úvodní část o zrcadlení ega, poukazující na současný nešvar, kdy k sobě nehledáme někoho „jiného“, ale spíš ideální doplněk k našemu selfíčku.
Moc mě však nebavila kapitola Takovýho, jako ty najdu během minuty, která až příliš lpí na tom, že kapitalismus je zlo, jež nám šlape po štěstí. A taky to časté opakování textu před bublinou a v bublině bylo vtipné všehovšudy jednou – podruhé až podesáté fakt ne.
Tohle bylo peklo dočíst. Nejen, že je podle mě původní Captain Marvel poměrně nezajímavou figurou, ale ani jeho vlastní komiksová řada není bůhvíjaké terno. Ovšem ono je to především o tom, že já ty kosmické haluze jednoduše špatně snáším. Mizerně se orientuji v pravidlech hry, protože mi přijde, že se mění za pochodu, a navíc si autoři mohou vymyslet prakticky cokoliv, když to obalí dostatečně tajuplně se tvářícími výrazy. Ve výsledku taková obdoba Green Lanterna a Supermana v jednom, pouze s malým bonusem – jde o dvě osobnosti v jednom těle, což nabízí alespoň jakési oživení jinak vágní superhrdinské šablony.
Osobně jsem proto zvědav spíše na druhé album. Uvidíme, jestli se postavy i styl vyprávění posunou kus dál, nebo zda se bude i nadále omílat dokola to samé. Ale pravdou je, že další střípek skládačky zapadl na své místo, protože dvojice Ricky Jones a Mar-Vell hrála už nejednou ústřední roli v mnoha konfliktech (Na věky věků, Tajná invaze), takže o nich konečně vím taky něco víc.
Bizarní legrácka na deset minut, přičemž textu obsahuje snad ještě méně, než tento komentář. Má to bezesporu svoje kouzlo, obzvláště užije-li vás na underground a klasické pohádky o perníkové chaloupce už máte od věčného předčítání plné zuby. Škoda jen, že polská výtvarnice Katarzyna Zawadká (alias Zavka) příběh trochu nerozvedla, protože potenciál a možnosti tu rozhodně byly. Takhle to vyznívá jen jako kouzelná úchylárna za pět peněz, ovšem v důsledku nic víc. Rovnou ale přiznám, že rozlousknutí některých detailů na mě teprve čeká, poněvadž listovat tímhle sešitem střízlivý není pro komplexní pochopení úplně ideální. Každopádně určitě nic pro útlocitné povahy a jemňoučké duše, Jeníček s Mařenkou tu jsou vykresleni jako dva pořádní haranti, kterým pomalu všechny ty nesnáze i přejete. Finální masakr pak žádnou uvědomělou maminku asi zcela nepotěší, takže je dost pravděpodobné, že jednoho dne se tohle dílko dočká zákazu. Takže kupujte a čtěte, dokud ještě můžete. A pozor na houbičky!
První půle sympaticky připomíná Texaský masakr motorovou pilou a člověk jen trne v očekávání, co že to ze zápletky nakonec vyleze. Jenže ono vlastně nic moc nevyleze. Bizarní rodinka je prostě jen bizarní rodinka a kriminální podtext sice zajímavě vykrystalizuje, ale žádné ohromující finále se nekoná. Pravdou je, že jde o jeden díl z více jak třicetidílné série, ale ta chybějící alba před tímto svazkem jsou jednoduše znát. Člověk nemá šanci plně pochopit souvislosti, stejně jako různé bezděčné náznaky a v důsledku ani přízračně postapokalyptickou atmosféru. Samotná epizoda je naštěstí snadno uchopitelná, ale kdybych měl možnost se s postavami blíže seznámit, možná by pro mě vývoj událostí nebyl takovou záhadou. Takhle je to pouhý střípek z mozaiky, který není vůbec špatný – minimálně kresby Hermanna Huppena rozhodně vynikají –, ale v důsledku ani nijak fascinující. Určitě by stálo za to číst sérii komplexně, čert vezmi mizernou redakci, jaké se nakladatelství KRC Comics dopustilo.
Excelentní. Bude to znít možná zvláštně, ale číst Death Note je jako sledovat zápas dvou šachových velmistrů, kteří na každý tah mají cirka deset sekund, a vy máte možnost v průběhu utkání vnímat jejich myšlenkové pochody. Teď si zároveň představte, že figurky jsou nahrazeny živými bytostmi a pravidla se neustále vyvíjejí. A jste doma.
Zkrátka a jednoduše – pořád to má neskutečný říz. Hrdinové i padouši se pomalu obcházejí, oťukávají a testují, aniž by přitom vzájemně byli schopni odhadnout protivníkovy schopnosti. V tomhle ohledu je obzvláště nezapomenutelná tenisová výměna mezi L a Kirou. Až ze všech těch jejich teorií a plánů v plánech pomalu jímá schizofrenie i samotného čtenáře. Objevení druhého Smrtonoše pak tomu všemu dává nečekané grády, protože se každá strana snaží přijít na to, o koho jde, a přitom nebýt sama odhalena, aby náhodou nepřišla o krk. Čtení pro Chocholouška jak dělané, ovšem funguje to dokonale. Klobouk dolů před pány autory, uznání si zaslouží za scénář i kresbu.
Komiksová legrácka, která pro mě s čím dál větším časovým odstupem získává na atraktivitě. Tohle by rozhodně stálo za plnohodnotné rozšíření ve stylu herních knih publikovaných vydavatelstvím REXhry. Jistě, práce by na tom byla jako na kostele, ale ta grafická nadstavba by pak dala gamebooku úplně nový rozměr. Když člověk ještě vezme v potaz autorovo nadšení pro hry všeho druhu a neodolatelný cit pro skryté vtípky, získává vize komplexní Spellsword Sagy na monumentálnosti.
No nic, stůjme nohama pevně na zemi. Nikkarin odvedl skvělou práci s ohledem na to, že jde jen o nezávaznou fantasy parodii. Kdo kdy hrál – ať už na počítači, nebo v knize – nějakou dobrodružnou RPG, určitě ocení nadhled s jakým je vyprávění podáno. Přičemž jeden ani nemusí být bůhvíjaký znalec, aby odhalil narážku tady a šťulec támhle. Je to sice čtení na deset minut, ale pobaví náramně, přičemž obratem dostanete chuť projít si příběh tam a zase zpátky ještě jednou či dvakrát. A za rok za dva se k němu znovu vrátit.
Přestože mi nové pojetí Venoma přijde zábavné, nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tohle už tady bylo desetkrát v různých variacích, přičemž ani sám příběh vlastně nepřináší nic nového. Včetně různých klišé ohledně vztahu protagonisty příběhu s přítelkyní či armádou jako takovou. Na druhou stranu, funguje to skvěle. Hrdina je správně rozervaný a člověk jen čeká, jak budou události dál gradovat. Občas dějem dokonce probleskne i nějaká solidní myšlenka, což – v rámci žánru – je co říct.
Paradoxně tady moc nefunguje Spider-Man, třebaže jeho konflikt s Venomem je parádní, stejně jako jejich nevědomé posezení na domácím gauči. Naopak perfektní je zde Jack O'Lantern jako dokonale bezcharakterní zabiják. Co mi zároveň hodně vyhovovalo, bylo uvolněné tempo vyprávění, které zbytečně nejde na věc ze široka, a souvislosti se dají pochopit z kontextu. Takže za mě spokojenost. Není to žádná hitparáda, ale komiks rozhodně zaujal a vůbec by mi nevadilo, kdybych se někdy v budoucnu dočkal dalších dílů.
Fascinující návrat do časů, které jsou pro většinu z nás dalekou minulostí. První tři příběhy se nesou v duchu Rychlých šípů, ať už zápletkou, nebo prostředím, přesto se ani jednomu nedá upřít osobitost a kouzelná atmosféra skautského dobrodružství. Bezkonkurenčně v tomhle ohledu vedou hoši z družiny Lišek, ovšem pozadu nezůstává ani Tajemství bažin, kde už je ovšem znát jistá dějová zhutnělost související s kratším rozsahem.
Ze schématu chlapeckých „detektivek“ se vymyká pouze komiks V zemi divů a nebezpečí, který měl pravděpodobně za cíl představit něco málo z exotiky tajuplného Tibetu, ale nakonec sklouzl do nepříliš zajímavého soupeření mezi racionálním bělochem a pověrčivými domorodci. Vyprávění poplatné době, protože napsat něco takového dnes, riskuje tvůrce minimálně pět žalob na kulturní nactiutrhání. Každopádně velké díky Ivaně Peroutkové a Jiřímu Petráčkovi, kteří neukončený seriál dotáhli do konce a nebýt jiné kresby, člověk by rozdíl mezi starým a novým ani nezaregistroval.
Tahle Wonder Woman určitě přijde k chuti všem, kdo mají plné kecky zidealizovaných superhrdinů a jejich záměrů stran lidského blahobytu. Je to dobrodružství plné zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti, ale také příběh o obrovské touze po naději v lepší zítřky. Jenže těžko se věří v konec temných časů, když vám obří monstrum slintá za krk… Zkrátka pak nepřijdou ani milovníci morbidních nápadů ohledně zbraňové vynalézavosti či neočekávaných zvratů, jež vás průběžně nutí přehodnocovat své emoce vůči té které straně konfliktu.
Přes všechnu pompéznost však toho Daniel Warren Johnson vlastně moc neodvypráví. Neříkám, že bych potřeboval vědět přesně, co se jak odehrálo, ale pravdou je, že víc pohromadě drží průběžné retrospekce, než ústřední dějová linie, kde se esa z rukávu tahají častěji než při falešné hře v poker. A maličko únavné jsou ty nekonečné lekce o přehazování viny a přijímání odpovědnosti. Ale zábava to byla náramná a tak ty dílčí prohřešky autorovi s klidným svědomím odpustím.
Džian Baban je čertovsky divnej pavouk, jehož imaginaci bych nechtěl potkat v noci někde na ulici. Člověk aby neustále přemýšlel nad tím, zda si z něj utahuje, nebo tímhle způsobem tvoří zcela přirozeně.
Z mé strany je ale nadšení z nápadu i provedení Rváčova absolutní. Mystická Stínadla pod rukou autora doslova ožívají a čtenář má jedinečnou možnost vrátit se do časů socialismu, kdy jsme se všichni měli na přímý rozkaz báječně. Je to smutné i legrační zároveň a sugestivní právě tak akorát, aby si v tom každý našel nějakou vlastní vzpomínku. Opomenout pak nelze ani výbornou práci Richarda Fischera, jež pražským uličkám vtiskla uhrančivou podobu.
Nebudu však tvrdit, že jde o dokonalý komiks – je to vyprávěné trochu chaoticky, takže musíte neustále dávat pozor, jakou dějovou linii právě sledujete. Ke konci ovšem do sebe všechny dílky začnou perfektně zapadat a zmatek nabude na smyslu. Jen si pořád nejsem jist, jakým směrem chce autor vést příběh dál – a o to víc se na pokračování těším.
Třetí album nabízí nejdramatičtější rozjezd série, když nám ikonického hrdinu zastřelí hned zkraje. Tomu říkám otvírák. Následuje boj za jeho odkaz, který na svá bedra dle očekávání přebírá Bucky Barnes alias Zimní voják. Napětí se však postupně rozmělňuje a ztrácí šťávu, což vrcholí nesmyslným konfliktem mezi třemi padouchy, jehož konstrukci jsem doteď nepochopil. Přijde mi, že jej Ed Brubaker vymyslel jen proto, aby plány záporáků nakonec nemohly vyjít. Přitom celá zápletka nepostrádá perfektní nápad a dlouhou dobu si udržuje adrenalinový spád, jenže je to běh na tak dlouhou trať, že tomu jednoduše dojde dech.
Především mi ale vadilo, jak samotná smrt Captaina proběhla ráz na ráz a život šel dál. Evidentně mě minuly další sešity mimo základní sérii, na které se v albu nedostalo, a ty tady citelně schází (ostatně jako celá Občanská válka, jejímž vyvrcholením kniha začíná). Pořád ale jde o pořádnou nálož superhrdinského dobrodružství, která by neměla chybět v knihovně žádného fanouška.
Kanadský umělec Jeff Lemire umí jako málokdo skloubit snové náměty se zcela reálnými postavami, jež neřeší nic menšího než nějakou tu krizi středního věku, případně boj s démony minulosti. Přičemž zmiňovanými hrdiny jsou často naprosto obyčejní lidé a jejich naprosto obyčejné životy. Čtenář tak snadno v příbězích nalezne sám sebe a to ani nemusí být neohroženým válečníkem, sličným šlechticem nebo vychytralým lapkou. Tahle přirozená cesta životem je přitom neskutečným způsobem podmanivá, třebaže málokdy nabízí nějaké blockbusterové výstřelky – ostatně Lemireova skromná kresba se o nic podobného ani nesnaží. To platí také pro Potápěče, který sice pracuje s fantaskním motivem, ale jádrem vyprávění je především rodinné drama o vyrovnání se s rolí otce i syna. Nejvíc mě na tom fascinuje, s jakou důvěrností dokáže autor vystihnout podstatu lidské nejistoty, utíkání od problémů a zdánlivého sobectví, v tolika různých variantách. Až si jeden říká, co že to ten chlap musel mít za dospívání…
Já na ty starý komiksy prostě moc nejsem. Nejen že mě nebaví dějově, ale ani po stránce imaginace nejde o žádnou výhru. Tahle éra X-Menů se totiž nese v duchu, že někam naběhnou, poperou se, a když prohrají, stáhnou se, přeskupí a vlítnou na to znovu. Do toho pubertálně hláškují a to i navzdory faktu, že pravidelně dostávají na frak. Vlastně jediná chvíle, kdy projeví jakousi invenci, je, když se Cyclops infiltruje k padouchům coby Erik the Red, ale je to tak neuvěřitelně absurdní plán, že jej mohli vymyslet snad jen v Marvelu. Dost mi pak vadila scenáristická nesoudržnost, kdy si v jedné chvíli Iceman vytvoří z ledu klony a Marvel Girl je začne ovládat, ovšem později už nic takového neudělají, ačkoli je to vlastně ideální taktika. Stejně tak mi hlava nebrala proměnu Magneta v dokonalého robota – jak mohl mít jeho schopnosti a proč s podobnými roboty vlastně neovládl svět? Prostě nápady se snaží trumfnout nápady, mixuje se všechno možné, ale celkově je to spíš na škodu než k užitku.
Bezkonkurenčně nejlepší Hvězdné války od dob základní trilogie. Nevím, jestli je to láskou Jasona Aarona k původnímu materiálu, nebo mým vlastním nostalgickým vztahem k snímkům George Lucase z let 1977-1983, ale tady dokonale funguje všechno to, co v dalších filmech selhávalo – sympatické postavy, bezděčný humor a nápaditá akce, která neztrácí dech po celých dvě stě padesát stran. Perlí obzvláště C-3PO, ovšem skvěle fungují všechny ikonické figury, jejichž charaktery jsou stejné jako před čtyřiceti lety na plátnech kin. Je pravdou, že autor nejde po nových motivech a kráčí cestou vyšlapanou jinými tvůrci, ale vůbec to nepůsobí jako absence vlastní invence, spíš jako úcta ke kánonu, do něhož už není třeba zasahovat, či jej nějak vylepšovat. Navíc tu parádně funguje návaznost na filmy, kdy dobrodružství propojuje pátou a šestou epizodu, přičemž se vysvětlují drobné mezihry, ke kterým logicky muselo dojít. Tohle je zkrátka přesně ta předaleká galaxie, jakou si pamatuji. A kterou miluji.
Opět zklamání a to jsem na závěr čekal výraznější vzpruhu. Ani jeden z příběhů bohužel nepředstaví vůbec nic nového, naopak často odkazuje na věci již dříve řečené, takže pro jejich rozklíčování musíte buď žhavit šedou kůru mozkovou, nebo šáhnout po předchozích svazcích. Komiksy jsou přitom perfektně nakreslené, což je asi jediná úlitba jinak nevýraznému scénáři. V případě Ozymandiase je zajímavý pouze popis jeho vzestupu a ztráty lidskosti. Od určitého momentu však už jde jen o rekapitulaci známých událostí, bez jakéhokoliv zvratu, překvapení či pointy. A Karmínový korzár je stejně psychedelická dobrodružka jako Černý pirát v původních Strážcích. Takové hezké připomenutí Poeova Arthura Gordona Pyma, ale že bych z toho řičel nadšením, to říct nemohu. Na můj vkus totiž vyprávění postrádá smysl i pevnou půdu pod nohama. Závěrečný Dolarový Bill je pak jen nostalgickým portrétem muže, který se stal hrdinou proti své vůli a to cestou reklamního maskota. Trochu zbytečná druhá tečka na konec.
Přestože se celostránkové stripy uličnice Zuzky a jejího koníka Kopýtka rozjedou poměrně zábavně, následně komiks sklouzne k docela prostoduchému humoru. Bez nápadu, bez poetiky, bez šťávy. Barevná kresba je sice podmanivá, přesně úměrná čtenářskému věku, ale komika s každou další stránkou upadá. Někdo sebou někam flákne a jednoduchý vtip je na světě, přičemž pointa jen tiše úpí za oponou.
Na druhou stranu, je tam všechno, co malé holčičky zbožňují, takže ve finále spokojenost. Když se člověk vyrovná se skutečností, že Benoît du Peloux neaspiruje na druhého Charlese M. Schulze, není to zas až tak zlé, jak by se z mého hodnocení mohlo zdát. Pro začínající čtenáře ideální, příběhy nejsou nijak komplikované, velká písmena zaručují srozumitelnost a textu je právě tak akorát, aby se třeťáček ani druháček nezapotil. Co si budeme nalhávat, karikatura a obličejové grimasy dokážou nakopnout dětskou fantazií jako nic jiného. Ovšem na oslovení dospělejšího komiksového fanouška je toho trochu málo.
