Povedená fanfikce, jíž podkopává nohy scénář a kresba. Andy Weir je príma spisovatel a nerd v jednom, ovšem komiksy píše podobně jako většina nadšenců ve školních lavicích. Rozhodně nemá nouzi ani o nápady, ani o vtipné průpovídky, ovšem budování atmosféry, vytváření charakterů a nějaká ta pravidla vedení zápletky mu „pane“ úplně neříkají. Do příběhu jde moc narychlo, jeden zvrat střídá druhý a postavy se chovají čistě podle toho, jak potřebuje on. Přitom ústřední motiv spojenectví Alenky, Dorotky a Wendy má potenciál, jen je to celé lehce amatérsky napsané. Autor ví, co chce sdělit, neumí to ale podat jako profesionál.
S tím souvisí i kolorovaná kresba Sarah Andersenové, jež zvolila cestu nejmenšího odporu a nedala do ní nic, co by vtáhlo o děje. Jednoduché a lehce naivní obrázky nekorespondují s temnějším vyzněním, takže když přijde na vyhrocenější situace, působí to celkově nechtěně dětsky. Přesto komiksu nedokážu upřít nadšení i celkovou lehkost, která vydržela až do úplného konce.
Pro tvorbu Tomáše Kučerovského mám dlouhodobě slabost a osobně jej považuji za jednoho z nejvýraznějších představitelů současné ilustrace, o prvenství na komiksové scéně ani nemluvě. Ten chlap je prostě neuvěřitelně kreativní, jeho styl jednoznačně osobitý a zároveň překvapuje ochotou bez problémů sáhnout po nových možnostech výtvarného projevu. Vizuálně dokáže svými obrazy člověka upřímně rozesmát, stejně jako uvést to stavu depresivní apatie. Je to kabrňák a ne že ne.
Přesto musím nad jeho monografií z roku 2012 trochu zalamentovat. Průřez dílem nabízí výborný, ačkoliv si myslím, že by šel bez problémů naplnit i obsah trojnásobný. Zklamala mě spíš textová část, která nepostupuje při charakterizaci autora příliš systematicky a snaží se to vykompenzovat několika mála rozhovory. Ty však tázající úplně nezvládl, občas si na otázky odpovídá sám, nebo dotazovanému vkládá do úst významy, které chce, aby zazněly. Jinak ale krásná publikace - už se nemůžu dočkat, až otevřu další v pořadí.
Přiznávám bez mučení, nebavilo mě to stejně jako Tajné války superhrdinů Marvelu a to je mezi komiksy víc jak dvacetiletý věkový rozdíl. Samozřejmě beru v potaz, že jde o naprosto rozdílné série, přesto zde vidím hned několik společných motivů. Především nejde v důsledku o nic víc, než přehlídku okostýmovaných svalovců a vnadných žen, které Alan Davis - scenárista a výtvarník v jedné osobě - obsadil do nějakého jakože příběhu. A je sice fajn, že se na hrdiny zase jednou řítí hrozby ze všech stran, jenže je jich tolik a všechny se tváří tak strašlivě ukrutně, že se pocit strachu o zázračnou rodinu rychle vytrácí. Ústřední motiv záchrany dětí přitom není nijak dojímavý, hlavně kvůli tomu, že zápletka jede ve vyjetých kolejích a v důsledku nepřekvapí žádným zajímavým zvratem. No a na logiku autor taky moc nedá, takže to celé ve finále chvílemi připomíná utopistický sen všech Marvelovských nerdů. Za mě tedy nuda, nuda, nuda a zase nuda. Z čehož mi vychází čtyřka Nudná, nikoliv Fantastická.
Nejsilnější stránkou čtvrtého dílu je závěrečný souboj na mostě, kde Masaši Kišimoto naplno využívá nejen své výtvarné dovednosti, ale i ty vypravěčské - protože takhle natáhnout sofistikovanou kung-fu pranici, to se hnedka nevidí. Každopádně epizoda konečně uzavřena a dokonce i na slzy došlo, takže v mém případě spokojenost. Naruto coby série příjemně překvapila, každým dalším svazkem krystalizuje i v něco hlubšího, než je mlácení jedněch druhými. Na řadě jsou také první mrtví, čímž autor dává jasně na srozuměnou, že se nebojí říznout do živého a nikdo si nemůže být jistý ničím, ani životem.
Druhá půlka knihy začíná rozvíjet zápletku novou, která, jak se zdá, bude na hodně dlouhé lokte. Objevují se mraky nových postav, což mě děsí, protože jestli bude každá kopat za jiný tým, asi se z toho zblázním. Zatím se však jen figury houfují a vzájemně si vyhrožují, pročež ještě ani není pořádně jasné, v čem budou čúninské školní zkoušky spočívat. Tož uvidíme, s čím přijde další pokračování.
Těžko říct, že jsem od komiksu čekal překvapení roku, vzhledem k tomu, že jde o příběhy motivované nepříliš sofistikovanou videohrou pro chytré telefony. Přeci jen rozvíjet svět, v němž prasata pasou po ptačích vejcích a ptáci jako protiopatření páchají vynalézavé kamikadze, moc prostoru pro kreativní nápady nenabízí. Nebo spíš naopak, té kreativity by bylo zapotřebí setsakra hodně, aby to mělo ve finále nějakou hlavu a patu. Přesto si myslím, že se tvůrci mohli pokusit o něco víc, než sérii otřepaných vtipů v tuctových epizodách, jejichž nejzábavnějším mottem je, že prasata jsou idiotská. Najdou se tu výjimky, jako třeba povídka Pošta musí být doručena, která disponuje zábavnou pointou, ve většině případů však autoři preferují spíš přízemnější styl humoru. Na druhou stranu v okamžiku, kdy cílíte na sedmileté čtenářské publikum, tak se komerčně asi nevyplatí hrát si na Voskovce s Werichem. Alespoň že kresba se povedla, pročež tomu scenáristické prohřešky s klidným svědomím i odpustím.
Vyprávění ještě výrazněji připomíná Conanova dobrodružství, přičemž v první půlce trochu zbytečně vyčnívá nesmyslné intrikování mezi Hulkovými spolubojovníky, které působí dojmem účelovosti. V druhé části naštěstí zápletka sympaticky eskaluje a (barbar) Hulk se z vrcholu propadá až na samotné dno. Dějově je to sice očekávatelné, přesto musím tvůrcům přiznat, že to provedli znamenitým způsobem. Závěr přitom nechává čtenáře v natěšeném očekávání zeleňákovy pomsty planetě Zemi, což dle míry jeho vzteku znamená jediné - totální destrukci! Jsem jen rád, že pokračování je zahrnuto v dalších dílech edice (konkrétně svazek 54), protože bez toho by celý ten epos ztratil notně na síle. Osobně se těším jak malé děcko, jakýmže způsobem autoři z nastalé situace vybruslí.
Závěrečné dva bonusové minipříběhy pak představují velmi sympatickou postavu a nastolují docela zajímavou otázku, jestli náhodou není Reed Richards větší monstrum než Hulk, když jej nechal vystřelit do vesmíru bez možnosti návratu.
Asi jsem vnitřně malá holka, protože mi první díl Ateliéru špičatých klobouků vysloveně učaroval. Dýchnul na mě nostalgickou vůní filmu Poslední jednorožec, stejně jako okouzlil propracovaným světem funkční magie à la Harry Potter. Já vím, já vím, jedno přirovnání horší než druhé, ale tady tomu prostě tak je. Kamome Širahama přitom nehraje příliš komplikovanou hru a ze zápletky podle mě zdaleka netěží tolik, kolik by mohla – celé to působí chvílemi až kýčovitě hezky. Nějaký ten krvavý cákanec by určitě zvýšil atraktivitu, protože to člověk trochu podvědomě čeká, vzhledem k tomu, že jde o japonskou produkci. Ale to, že se bizarní masakr nekoná, kvality příběhu nijak nesnižuje, ba spíš naopak. Autorka s každou další stranou dokazuje, že umí pracovat s bezelstně naivní atmosférou a vytěžit z ní maximum, což je zároveň podmíněno sympatickou hrdinkou, tolik rozdílnou od žánrových konkurentů. Výsledek pak ještě umocňuje propracovaná kresba, která celému vyprávění dodává pohádkový nádech.
Druhé album mi přišlo o chlup slabší než první a je otázkou, nakolik za to může moje špatná nálada při čtení a nakolik slabost vybraných stripů. Ricardo Liniers je totiž čistě melancholický autor. Buď se trefí na správnou strunu, nebo naopak zjistíte, že jste úplně mimo. Mnoho jeho vtipů je založeno právě jen na obrazu a atmosféře, což je příjemné poprvé i podruhé, ale po desáté už je to maličko obehrané. Přesto se zde najde několik vynikajících kousků, kresba je kouzelná a nápady autora zábavné. Jen je to příliš často stále dokola to samé. Takové intelektuálně neintelektuální skeče a kameňáky o životě, vesmíru a vůbec. Něco podobného jako Země tří úsměvů nebo Jen čtvrt vteřiny na život, jen s méně slovy a nulovou dějovou osou, díky čemuž se při soustavném čtení humor rychle obehraje. Ovšem překladatel názvů filmů je geniální neustále, stejně jako nikdy nezevšední Jindřiška a její kocour Felini, plyšový medvídek Madariago či Tajemný muž. A samozřejmě tučňáci, těch není nikdy dost.
Absolutní hodnocení dávám ze dvou důvodů. Za prvé Geoff Johns a Gary Frank perfektně zvládli navodit atmosféru původních Strážců, a to jak formou rozvržení panelů, dodatků na konci kapitol, či sekundární kriminálkou odehrávající se na televizní obrazovce v pozadí děje. Druhý důvod je trochu z nouze ctnost, protože vnitřně moc nevěřím tomu, že by tvůrci v druhé půlce dokázali předvést něco jiného, než „spektakulární megaudálost“, která tím či oním způsobem připraví scénu na slovutné Znovuzrození. Ačkoli Hodiny posledního soudu přicházejí s nápaditým pokračováním legendárního komiksu a zároveň dramatickým způsobem budují krizi mezi oblíbenými hrdiny DC univerza, pořád je to o tom, že se potřebují vejít do nějaké šablony, která finančně nakopne celou franšízu. A právě tohle mi přijde jako hrozná škoda – ne to, že se kombinují jablka s hruškami, ale nutnost dát tomu všemu přesah, který člověk ocení až v okamžiku, kdy si načte všechny související série, odehrávající se před, přitom a poté.
V zásadě mám s tímhle albem dva problémy – za a) není o Black Knightovi a za b) v britské odnoži Marvelu se absolutně neorientuji. Nicméně Draculova invaze do Británie je parádní, stejně jako celá parta kolem MI-13, přičemž sám Black Knight mi zde paradoxně přišel jako nejslabší článek řetězu. Což je hodně dáno tím, že se v příběhu pracuje s dlouhodobými liniemi, díky čemuž mě například jeho vztah s Faizi příliš nedojal. V rámci historie postavy však kvituji s povděkem otištění sešitů z roku 1967, kdy je krásně vidět, jak si tvůrci už tehdy dávali záležet na tom, aby v propojených vesmírech všechno pěkně zacvakávalo, třebaže logika byla pofidérní. Následný šestidílný Upíří stát má dokonalý rozjezd (bombardování upíry je prostě fantastické) i průběh, člověk doslova cítí mráz v zádech s gradujícím vývojem konfliktu. Jenže druhá půlka alba si „odskočí“ k různým vysvětlovačkám, které stejně nic nevysvětlí, když netušíte, která bije, a finále hlavního příběhu tak působí zbytečně uspěchaně.
Moc povedená záležitost. Belgický scenárista Sylvain Runberg stvořil volné pokračování povídky Richarda Connella z roku 1924 a z původně záporné figury generála Zarova (který si pro zábavu lovil lidi, jež mu ztroskotali na ostrově) udělal figuru hlavní. K prvoplánovému polidšťování zla se však autor naštěstí nesnížil. Spíš naopak, s postavou obávaného zabijáka pracuje s pečlivostí letitého fanouška, který touží ikoně vrátit původní lesk a slávu. A daří se mu to na výbornou, přičemž recept k úspěchu spočívá v elementární premise, kdy generál Zarov musí čelit mnohonásobné přesile a obratem se tak z lovce sám stává kořistí. Nikoliv ale poddajnou kořistí.
Osmdesátistránkové vyprávění přitom ani na jediný moment neztrácí dech, charaktery se brousí na samotnou dřeň a finální vyústění je jedno z nejmrazivějších, s jakým jsem měl v tomto divokém roce čest. Nesmím opomenout zmínit i nádhernou kresbu Françoise Miville-Deschênese, který z jednoduché survival dobrodružky udělal vizuální požitek.
Zajímavé pozastavení nad budoucností virtuální reality, ale jestliže jste na sci-fi vyrůstali, asi vám Alt-Life nesdělí víc, než co už jste četli jinde v různých obměnách. Je to obdobné, jako filmovému fanouškovi s nadšením vykládat o originálním blockbusteru, ve kterém… počkejte si na to… se Titanic potopí na dno! Podobně na mě působila zápletka komiksu Thomase Cadèneta, v němž si dvojice hrdinů snaží uvyknout neomezeným možnostem umělého světa a následně se vyrovnat s neblahými následky, jaké na psychiku mohou mít. Vyprávění nutí k zamyšlení, ovšem kromě vtipných souloží a inteligentních dialogů mi obsahově nenabídlo nic zajímavého. Děj je minimální, autor se soustředí především na vývoj ústředních postav a svět za jejich zády (ať už reálný, nebo virtuální) je pouhou kulisou umocňující jejich existenci. A přestože filozofická nadstavba je bezesporu podnětná, finální vyústění nenabízí žádnou formální odpověď či životní paralelu. Pouze morbidní pointu, která je však maximálně zdařilá.
„Král Conan nastolil v království mír. A ten mír ho zabíjel.“
Člověk to nesmí moc porovnávat s komiksy, jaké v posledních letech vydával Dark Horse a už vůbec ne s tím, s čím prostřednictvím Glénatu přišli Evropané. Smysl nové série, která se po letech vrátila do stáje Marvelu, je totiž navázat na atmosféru příběhů, které pro ně v sedmdesátých letech psal Roy Thomas. A dát jim trochu modernější háv. V tomhle ohledu splňuje Jason Aaron zadání na jedničku, stejně jako Mahmud Asrar coby výtvarník hlavní dějové linie.
Není to však Jason Aaron, kterého mám rád – buď mu postava barbara Conana tak úplně nesedla, nebo jej omezoval kánon, který kolem hrdiny vznikl, ale tentokrát nepředvádí nic, co by mělo jeho specifický rukopis. Nevadí mi přitom epizodní koncept vyprávění, pouze se ukazuje, že krátké historky nedávají autorovi příliš prostoru pro víc, než nějaké to máchnutí meče a rozbití lebky. Jako sbírka povídek je to fajn, ovšem pro rozjezd nové řady bych si představoval něco údernějšího.
„Miluješ mě? Musím to vědět hned teď!“
„Ne, nemiluju tě.“
„To jsem klidně mohla počkat do zítřka...“
Jestli kocoura Garfielda zbožňuji pro jeho přímočarý, častokrát až cynický humor, psa Snoopyho zas pro tu širokou paletu radosti i smutku, jakou Charles M. Schulz dokáže svými stripy zachytit. Dejme tomu, že standardem moderní doby je v psané komunikaci využívat emotikony, aby tak byla slovům dána správná váha a barva. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, ovšem pravdou je, že úplně stejným způsobem bych mohl systematicky vybírat kousky z Peanuts a přestat zcela používat vlastní vyjadřovací schopnosti. Naštval mě Karel? Jsem v existenciální tísni? Pochybuji o lásce? Mám radost ze života? Na cokoliv by se dalo reagovat obrázkem hloubavého bígla a jeho party přemoudřelých přátel. Je v tom úplně všechno a ke každé příležitosti. Až se jednou stanu zenovým mistrem, postavím svou vnitřní rovnováhu právě na opakovaném pročítání této knihy. A všech dalších, které nakladatelství CooBoo a Plus vydalo.
Kouknout na La La Land, přečíst Zatmívačku a víte o Hollywoodu všechno. To první vám ukáže krásu a magické kouzlo stříbrného plátna, to druhé zas temnotu, co se skrývá za celým tím pozlaceným humbukem. Oboje přitom vytvořeno s precizností mistrů.
Kamenem úrazu však může být očekávání - Ed Brubaker nerozehrává přelomový příběh, který by změnil vaše vnímání filmového průmyslu. Paradoxně se vyhýbá zobrazování těch největších prasáren, které člověk zná z doslechu, médií, či fundovaných životopisů. Spoustu věcí nechává na čtenářově fantazii a soustředí se primárně na zachycení dekadentní atmosféry, jež navenek působí jako pohádka, uvnitř je však prolezlá nechutně macatými červy. V tomhle ohledu může zápletka přinést zklamání, protože čtenář podvědomě čeká na drtivou pointu, která jej přinutí veškeré dění radikálně přehodnotit. Když však začnete vnímat komiks Zatmívačka jako celek, ohromí vás svou propracovaností a láskou k žánru noir, v němž každá jedna barva hraje osmašedesáti odstíny šedi.
Po vizuální a obsahové stránce sice vykopávka, přesto kus poctivého řemesla, které při bližším pohledu snese i nějakou tu podpásovku od mladšího soupeře. Problém je akorát stáří a s tím související vypravěčské postupy – nejmarkantněji trpí souboje, kdy se protivníci vzájemně přebíjejí, kdo vytáhne větší dešvorc. Být mi deset, jásám nadšením, ale s postupující pleší mě už tahle naivní jednoduchost v superhrdinském komiksu krapet irituje. Samotný zápas se závislostí na alkoholu se pak navzdory očekávání promítne do příběhu až v závěru alba a je bohužel poměrně rychle vyřešený, takže se ani nezdá, že by to pro Iron Mana byl nějaký životní zlom.
Jednotlivé epizody ovšem fungují parádně i po těch letech. Spousta hlášek a humorného nadhledu, až je škoda, že tomu David Michelinie a Bob Layton nedokázali ušít lepší kabát. Některé motivy totiž působí vysloveně absurdně, jindy zas tvůrci rozehrají nápaditou zápletku a následně opustí její potenciál, aby vše vyřešili prachobyčejnou fackovačkou.
Uznávám, že jsem zmlsaná papula, protože nebýt očekávání výraznější nadstavby, s klidným svědomím bych Prázdninám dal i pět hvězd. Výtvarné zpracování je totiž fantastické, přičemž velké plus je, že autor dokáže odvyprávět sto dvacet stran bez pomoci jediného slůvka. Klobouk dolů. Zklamala mě však pointa, lépe řečeno absence originálnějšího ponaučení. Jistě, základní vzor tam je, ale pro dětského čtenáře je to poněkud sofistikované - musel jsem večer svým dětem vysvětlovat, ale možná s tím má co dělat jejich chápavost, ne autorská komplikovanost. Dospělý by zas podle mne uvítal něco víc, než očekávanou tečku, k níž se děj schyluje od prvního konfliktu.
Jinak ale spokojenost, listy jsem hltal jeden za druhým a umělcova fantazie mi v mnoha ohledech učarovala. Tenhle Blexbolex, kdyby se pustil do hororu, o noční můry bych měl postaráno - ta kombinace dětské nevinnosti, jasných barev, neurčitých motivů a roztomilých detailů, by z jeho příběhů totiž mohla udělat nádherně strašidelnou jízdu.
Mile překvapila spisovatelka Jodi Picoultová na postu scenáristy a zároveň potěšilo, že Komiksový komplet končí takhle monumentálně. Ale výhrady bych měl, ne že ne - v první řadě mi vadí nepřipravenost DC univerza na masakry mezi civilisty. Když jde o smrt jedince, je to tragédie, jakmile jdou však oběti do stovek, jejich význam ztrácí na hodnotě. Například: v tomhle příběhu se zabíjí ostošest a to včetně dětí, přesto máte nějakou dobu pocit, že vlastně o nic nejde, vzhledem k tomu, že ti skutečně mocní hrdinové se dlouho chovají jaksi bezradně. Na druhou stranu, samotný útok Amazonek je strhující, přičemž tvůrci si rozhodně neberou servítky. S tím pak souvisí další šlápota vedle, a tou je dějová posloupnost. Album je tvořeno dvěma na sebe navazujícími řadami, jejichž čísla se průběžně střídají a ty přechody nejsou právě dobře rozehrané. Tenhle nedostatek však hravě vyrovnává perfektní práce s dialogy. Až bych klidně oželil celou tu megalomanskou akci a uvítal víc civilního špičkování.
Příběh navazuje na album Avengers: Rozpad, přičemž v univerzu Marvelu patří k těm nejdůležitějším. Brian Michael Bendis se tady totiž velice jednoduchým způsobem zbaví problému přemnožených mutantů. Škoda, že to nevydrželo věčně, ale jako krátkodobé porušení zaběhnutého status quo to bylo velmi dobré. Vyprávění samotné je vyvrcholením tragédie rodiny Maxe Eisenhardta alias Magneta, především pak co se Scarlet Witch a Quicksilvera týče. Děj je monumentální, autor přichází z vizí světa splněných přání, kde jsou mutanti nadřazeni lidem. Skvěle tady vyniká civilní psychologie každého hrdiny, jež snad víc než kdy jindy připomínají obyčejné lidi. Jen kdyby nebyli stále v těch svých kostýmech, jako na nějaké nonstop maškarní party.
Netuším nakolik je základní linie uzavřená, nebo má další přímá pokračování, protože spousta důležitých nitek zůstane nedokončených, ale sám o sobě funguje Klan M na jedničku, a kdyby to nebyl jen pouhý střípek z mnohaleté mozaiky, šel bych i do vyššího hodnocení.
Sympatická komiksová povídka, se skvělou kresbou a správně ujetým humorem, jenže s ukončením, které vlastně žádným ukončením není. Jak má příběh přiměřený rozjezd i průběh, svérázné finále přichází v jednom - dvou obrázcích a sice zanechá v duši místo pro trudné disputace, jenže bez znalosti původní předlohy byl můj zážitek poloviční. Vyprávění totiž autor uzavírá v okamžiku, kdy mě začalo zajímat, co se bude dít dál, pročež nějaké to melancholické filozofování navrch jde v mém případě stranou. Takže v důsledku trochu roztrpčení, přestože grafické zpracování je nádherné a scénář, ačkoliv jsem se bál opaku, příjemně jednoduchý. Mám tvorbu Davida B. rád, tady jsem však narazil - nepochopením jeho uměleckého záměru.
Zkrátka jedno z těch alb, kde výtvarná stránka převyšuje vlastní obsah. Alegorie dětství plné fantazie je fajn, ovšem pravdou je, že kromě motivu života mezi kostlivci mnohem zábavnějšího, než je fádní realita s dospělými, jsem si toho více neodnesl. Jsem zkrátka poeta na prd.
Spider-Manův komiksový výběr je takřka v polovině a už se začíná cyklit v otiskování různých řad. Ne, že by neměly něco do sebe, ale trochu postrádám původní myšlenku - představit baboukovy nejdůležitější chvíle. Což o to, Inferno jako takové má perfektní základ, jenže ten se rozvíjí v úplně jiné sérii s úplně jinými hrdiny a aby člověk pochopil smysl toho všeho, rozhodně by na to nestačilo jedno stosedmdesátistránkové album. Když ovšem člověk přijme fakt, že má před sebou sedmero sešitů pokračující řady a nerozčiluje se nad tím, že některé otázky zůstanou nezodpovězeny, není to po scenáristické stránce zas až tak zlé. Jen, že už to všechno známe a častokrát lépe zpracované - Peter Parker nemá peníze, Mary Jane má strach o jeho život a panoptikum starých zločinců se vrací stále dokola, jako na obrtlíku. Démonní strašidlování napříč městem je fajn, ale tvoří jen kulisu vyprávění, než že by do něj aktivně zasahovalo. Kromě dílčích sekvencí, je to jinak jedna velká nedořešená záležitost.
Spokojenost, protože příběh má oproti předchozímu dílu alespoň nějakou dějovou linii. Naneštěstí jde o prolog k nadcházejícím událostem, takže se pouze představují strany a rozestavují figury. Jenže z potulného vyšetřovatele paranormálních jevů, se stal prorok apokalypsy a mě se tahle role k Hellboyovi moc nehodí. Souhlasím, že ten cejch měl od samého počátku, ale víc mi dosud vyhovovalo, když šlo jen o vedlejší efekt. To však neznamená, že bych vůči panu Mignolovi neměl důvěru, že to zvládne uhrát.
Každopádně už teď mi chybí výraznější motivace, jež by hrdinu popoháněly kupředu. Zatím mi spíš přijde, že je Hellboy vláčen událostmi, které jsou navíc v mnoha případech iluzemi v iluzích. Přesto se vyprávění nedá upřít tradičně hutná atmosféra a pro jednou i trochu jiný charakter osnovy. Už to není jen o tom, že monstrum stačí praštit přes čumák a je hotovo. Tentokrát se hraje úplně o všechno, přičemž kamenná ruka a cingrlátka v kapsičkách dost možná k vyřešení situace nebudou stačit.
Příběh se rozjíždí naplno a Garth Ennis hýří nápady, rozsévaje je nalevo i napravo. Zábavný masakr, ve kterém samozvaný mstitel až podezřele často dostává přes frňák, avšak pokaždé to dokáže obrátit ve svůj prospěch a zanechat po sobě spálenou zem, prostou všech zločinců. Nouze přitom není o panoptikum svérázných postaviček ať už v řadách gangsterů, policistů nebo nahodilých civilistů.
Jistě, je to jednoduchá střílečka, která staví primárně na stylových hláškách, absurdních situacích a nepředvídatelných charakterech, než by se snažila o morální přesah nebo, nedej bože, o ponaučení. Nedá se však říct, že by šlo o zvrácenou řezničinu, ve které se hraje dle pravidel padni komu padni. Autor se musí řídit etikou Marvelovského kodexu, zároveň ji však dovedně překrucuje k obrazu svému. Stručně řečeno, těch dvanáct sešitů vymezuje mantinely série pro nové tisíciletí. S odstupem let pak mohu s čistým svědomím prohlásit, že patří k tomu nejlepšímu, co Ennis vytvořil - tedy co se Punishera týče.
Nepatřím k těm fanouškům, kteří po světě chodí s transparenty, že na co Geoff Johns sáhne, to se ve zlato promění, ovšem přiznat mu musím několik povedených znovuzrození hrdinů DC. A Mladí Titáni z roku 2003 k nim bezesporu patří. Autor hezky navazuje na původní zájem o hrdiny - teenagery, jež se snaží vymanit ze stínů svých „otců“. Tentokrát se jde o generaci dál, takže těmi „otci“ jsou právě ti, co ještě nedávno sami dělali sidekicky. Scénář se přitom nepodbízí cool postavami, které existují jen proto, aby vyhověly poptávce, takže trable mládežníků jsou snadno pochopitelné i pro současného čtenáře. Zároveň děj eskaluje překvapivě drsným způsobem, přičemž dovedně kombinuje nové události s těmi starými. Což s sebou samozřejmě nese handicap v podobně alespoň povšechné znalosti toho, co bylo dříve – nejde však o nic, co by čtenář nedohledal ve starších číslech Komiksového kompletu.
Bonus s prvním vystoupením Kid Flashe je fajn, ale je tu evidentně jen pro to, aby byla naplněna norma.
„Někdy si říkám, jestli nejspolehlivějším důkazem toho, že jinde ve vesmíru žijou inteligentní bytosti, nebude, že se s náma nikdo z nich nesnaží spojit.“
Jednoduše geniální. Bill Watterson byl, je a bude mistrem komiksového stripu, jehož humor kombinuje dětskou fantazii s dospěláckým pragmatismem, přičemž na své si rozhodně přijdou malí, velcí, tlustí, tencí. Tenhle druh nenásilného humoru, plného trefných postřehů a nostalgického odstupu, já prostě můžu. Až mě maličko jímá splín nad tím, že čím je člověk starší, tím víc je mu líto, že přišel o ten světácký nadhled bezprostředního klučiny (nebo holčiny, záleží kdo jak na tom je), jenž si nedělá starosti s tím, jak se píše „žijou“, „tejden“ nebo „voči“, ale spíš se snaží vymyslet, jakým způsobem sjet kopec tak, aby se co nejvíce zaprasil a doma ho pak nikdo nepoznal, čímž by se vyhnul maminčiným třeskůmbleskům. Nemluvě o tom, jak mi chybí plyšový tygr, který by mě na cestě jménem Zodpovědný život duševně provázel až do samotného konce.
Tohle album má dvě velké výhody - nabízí uzavřený příběh a odehrává se v alternativním vesmíru, takže Alan Davis pracuje s postavami tak, aby se čtenář orientoval a nemusel k tomu mít načteno vše z historie DC. Zároveň autor nabízí silné a chytré téma, které sice od Orwellova 1984 ušlo hodný kus cesty, ale nikdy nepřestane být aktuální. Ovšem svoje nešvary to má - kromě uspěchaného závěru mi vadil hlavně ten model, že co nešlo několik desítek let v hlavních sériích, tady se stává skutečností během okamžiku. Základní premisou příběhu je každopádně „Co by kdyby“, pročež těch několik vyhrocených úmrtí jsem dokázal skousnout. Sice se zbytečně moc tlačí na pilu ohledně veřejného mínění, protože cokoliv hrdinové udělají, je hned bráno jako hrdelní zločin, ale jinak mě zápletka bavila a byl jsem jen zvědav, jakým způsobem vyvrcholí.
Bonusový příběh také potěšil, Supermanovy staré schopnosti jsou prostě famózní. To, že Muž z oceli „nekrtkuje“ i v moderních komiksech, považuji za velkou ztrátu.
Zpočátku mi byl protivný abíčkovský styl vyprávění, ale to čistě jen proto, že jsem na něco podobného nebyl připravený. Nemám nic proti mluvící kobyle ani mrtvému legionáři, jen mi chvílemi přišel celý ten moderátorský koncept zbytečně infantilní a docela by mě zajímalo, zdali u teenagerů padl na úrodnou půdu. Po informační stránce ovšem velmi poučné, člověk se dozví něco málo o historii svého národa, kterou na škole s učitelem dějepisu kvůli omezenému času probere asi dost těžko. Po technické stránce bych ale rozhodně vytkl rozložení bublin, jež často postrádá jakoukoli logiku. Co se týče kresby samotné, ta je zde čistě doprovodná a osobně bych se vlastně klidně obešel bez ní. Jen reflektuje to, co říká text, takže kdyby nebyla, kontext by čtenáři došel tak jako tak. Výsledný dojem ovšem vesměs pozitivní, snad jen že tu bezvýhradnou adoraci československých legionářů jako absolutních hrdinů, bez kterých by První světová válka dost možná skončila prohrou, mohli tvůrci trochu krotit.
Skrze osamělou pouť sympatického ušáka s katanou ožívají staré japonské legendy. Stan Sakai vsadil na netradiční způsob vyprávění, když všechny protagonisty příběhu okrášlil zvířecími tvářemi - co by se však mohlo zdát kontraproduktivní, se rychle ukazuje jako zásah do černého. On totiž člověk brzy přestane vnímat, jakou má kdo podobu a mnohem spíš si užívá hrátky s jednotlivými charaktery. Ostatně, postavy se lépe pamatují, přestože jejich jména z hlavy nevydolujete už hodinu po dočtení alba. A i když jsou pointy některých epizod předvídatelné, scenárista pokaždé dokáže překvapit nějakým drobným detailem, který vám mimoděk přiblíží mytologii a kulturu země vycházejícího slunce. Přitom nemůžu říct, že by šlo o prvoplánovou agitku oslavující historii, na to je autor příliš světaznalý, než aby si o minulosti dělal iluze. Středověk byl tvrdým a krutým obdobím, přičemž právě hrdinové s citem pro spravedlnost, morálku a čest jsou tím, co mu dodnes dává alespoň rámcový nádech romantiky.
Modernější verze Spider-Manova zrodu pro novou generaci čtenářů. Příběh má švih a spád, snad jen, že postavy samotné jsou možná až příliš stylizované a ne zcela mi sedly (strýček Ben jako hipísák či Green Goblin coby démon z Husí kůže). Příběhu však musím přiznat nápad. Brian Michael Bendis pracuje se starým materiálem zajímavým způsobem, některé věci obrací vzhůru nohama, jiné zas ponechává tak jak byly a na pár věcí se pod čarou vtipně odkazuje. Faktem je, že zachytit hrdinnou povahu maskovaného stěnolezce není zas až takový problém, s charakterem Petra Parkera už je to jiné – tenhle víc připomíná verzi, kterou se stal po letech tajné identity, než toho ušlápnutého lůzra, kterým na počátku byl. Ale pravdou je, že ten by dneska asi nikoho nebavil.
Za mě poctivé tři hvězdy, ničím zvláštním to nepřekvapilo, ale zase se to pro všechnu tu výbušnou akci četlo prakticky samo. Jen mě to tím zasazením do současnosti příliš nepřesvědčilo a specifická kresba Marka Bagleyho jde vysloveně mimo mě.
Na to, o jak slavný komiks se jedná, jsem byl docela zklamán. Což ale neznamená, že jde o chybu komiksu. On asi byl kiks nejdříve číst Kastu metabaronů, protože pak je člověk s očekáváním někde úplně jinde, než Incal může nabídnout. Tohle je dobrodružka plná pronásledování a dalšího pronásledování, to vše na pozadí epických událostí, před kterými hrdina tolik utíká. Dějová linka mi tedy nepřišla nijak ohromující, navíc se opakuje stále ve stejném rytmu v každé jednotlivé části. Přitom nápady rozhazuje Alexandro Jodorowsky plnými hrstmi, až si člověk říká, jakým způsobem tomuhle stvoření vůbec funguje mozek. Jen mě mrzí, že se trochu zacykluje do obdobných motivů, jak jsou mocní prohnilí a chudí ještě prohnilejší, což je návdavkem obaleno metafyzickým balastem, u něhož jsem průběžně usínal. Sem tam nějaká ta bílá ovce v té černočerné temnotě by rozhodně na škodu nebyla. Světlou stránkou je každopádně Moebiova kresba, především když jde o městské konglomerace v různých koutech vesmíru.
Já mám prostě s Flashem ten problém, že mu nerozumím. Zatímco u jiných postav jsem s to - v mezích zákona - jejich schopnosti akceptovat, ta Barryho Allena je pro mě velkou neznámou. On si v podstatě může dělat, co chce, stačí jen nažhavit cvičky. Fajn ale je, že Joshua Williamson si nehraje na Geoffa Johnse, takže se člověk neztrácí v tisíci souvislostech. Určitou znalost postav ovšem vyžaduje, což by samozřejmě šlo vyřešit vysvětlující poznámkou od českého nakladatele, ale to už byste po těch našich chtěli vážně moc.
Zpočátku tu máme původního Wallyho Westa, který by teoreticky neměl existovat. Proč? Tak na to si budeme muset počkat, překvapivě to totiž není na programu dne. Mnohem závažnější je fakt, že superběžců je v Central City najednou nějak moc a Flash se tak musí vyrovnat se skutečností, že už není jedinečný… Celkově lepší standard pro deštivé dny. Jen doufám, že příště se omezí počet nových postav a další špekulace kolem Zdroje rychlosti; připadám si pak jak u Power Rangers.
Jediné, co dokážu na komiksu pochválit, je kresba. Ta je navíc moderně kolorovaná a dotyčný odvedl skvělou práci. Příběh jinak spadá přesně do toho období, v němž postavy předříkávají nahlas všechno, co dělají, objevují se a mizí naprosto beze smyslu, přičemž zápletka staví na tom, že se hrdina postaví nějakému protivníkovi a postupně jej utluče kladivem, ať už jde o mimozemšťana, nebo draka. V případě Posledního vikinga pak opomíjím ústřední motiv kování meče tajemnou postavou, o níž se nakonec nic nedozvíme, čistě jen proto, že šest sešitů bylo autorovi (nebo spíš redakci) málo. Možná měl tehdy Thor našlápnuto k tomu stát se legendou, ale zrovna kvůli téhle ukázce nechápu proč. Nebyl vtipný, atypický, ani atraktivní – zkrátka bůh se srdcem Mirka Dušína a k tomu prakticky nezničitelný, čímž je řečeno vše.
Jako fanoušek ovšem oceňuji scénku, kdy se Thor coby Sigurd Jarlson na chodbě srazí s Clarkem Kentem a oba se vzájemně (díky brýlím na očích, nejlepší to masce ze všech) nepoznají.
Čtyřlístek u mě skončil někdy na konci roku 1996, kdy přešel z malého formátu na větší. Nabyl jsem dojmu, že kvalita obsahu mi už za to nestojí a sbírku uzavřel. Chyba, jak se po čase ukázalo, ovšem ne kvůli samotné čtveřici zvířecích přátel, ale spíš kvůli doplňkovým příběhům jiných autorů. Ale stalo se, člověk nemůže mít všechno. Když pak nedávno vyšla zpráva, že poprvé v historii časopisu na postu kreslíře Fifinky, Myšpulína, Pindi a Bobíka vystřídá Jaroslava Němečka někdo jiný, usoudil jsem, že je nejvyšší čas udělat výjimku a inkriminované číslo si zajistit. Tož, dobrá věc se podařila. Humor i styl kresby Dana Černého mám totiž moc rád a Čtyřlístek v jeho rukou získal nadhled, který jsem tak dlouho postrádal. Neurazili ani Morgavsa & Morgana Petra Kopla, Pazourek a Zoubek Filipa Škody či Nikkarinův Hubert & Hugo. Vlastně zklamala jen úvodní epizoda Čtyřlístku z pera Richarda Svitalského, který prostě jede v uzoufání nudné (pro mě) linii, jaká je nastavená už několik desítek let.
„Ty pláčeš, Ragnere? Proč?“
„Pláču, protože dnes v noci zemřu a ani neuvidím svoji ženu. Zemřu daleko od domova v útrobách služebníka pekel.“
„Mysli na to, že Hróthgár zahrne tvou rodinu bohatstvím. A že tvé jméno bude žít ve věčné slávě příští staletí, vždy když budou bardové opěvovat naše hrdinné skutky.“
„Já vím, Ulfe. Pláču štěstím.“
David Rubín umí. Rozevlátá kresba, rozvržení panelů a roztříštěná kompozice náhodných detailů umocňují tempo vyprávění a přehnané chlapáctví severských válečníků zas pěkně vystihuje charakter hrdinské rubanice. Přičemž Santiago Garcia coby scenárista taky nezklamal, ovšem to říkám jako člověk, co nikdy nelpěl na doslovných adaptacích. Tedy - ne že by v případě staroanglického eposu došlo k nějakým zásadním dějovým změnám - monstrum natrhne šos Dánům, udatný rek pak jemu, následně se věci zkomplikují a všechno to skončí slavnou smrtí. Žádné velké vykecávačky. A snad jen kromě záběru na Grendelovu ejakulaci do Béowulfova klína jsem si to užil se vším všudy.
Pro mě o hvězdu lepší než Essex County a to hlavně proto, že Rváč má silnější dějový oblouk. Neříkám, že Essex County žádný nemá, jen pro mě nebyl tak výrazný. Tam šlo o čtvero propojených povídek, které se různými způsoby ohlížely za uplynulými životy a špatnými rozhodnutími, tady o jeden komplexní příběh, kde je jasně definovaný začátek, prostředek a konec. Jinak byste od sebe oba komiksy těžko odlišili, protože kulisy i postavy jsou prakticky stejné. Jeff Lemire znovu dokonale pracuje s maloměšťáckým prostředím, kde každý zná každého a soukromí je de facto veřejným majetkem. Jednotliví protagonisté nejsou výkvětem společenské smetánky, ale ti nejvšednější z všedních, kteří se den co den perou se svými vnitřními démony. A vy jim držíte palce, přestože víte, že s největší pravděpodobností selžou. Libí se mi přitom, že autor nežongluje s traumaty minulosti jako definitivou, proti které nelze nic dělat. Možnost změnit se tu je – jen není zadarmo. Perfektní lidské drama o pěti figurách.
Divím se, že nakladatel s vydáním přímého pokračování Volání po spravedlnosti tak dlouho otálel, protože jde o velmi sugestivní příběh ztráty a zoufalství, kde orientace v postavách může být trošičku náročnější. Ta časová prodleva se prostě projeví. Redakce to navíc příliš neusnadnila, když shrnula jen konec boje s Prometheem. Že Flash je Barry Allen i Wally West, že Batman je momentálně Dick Grayson a že Oliver Queen má s rodinnými závazky docela problém, to už si čtenář musí domyslet sám.
Když ale pominu fakt, že jde o výsek ze dvou sérií a tedy ne tak úplně samostatný příběh, pořád se nemohu zbavit dojmu, že hrdinové DC poprvé (co já je čtu) dostali pořádně do těla. A vyrovnali se s tím zajímavě. Scenárista J. T. Krul nikomu nemaže med kolem pusy a nechává své postavy pěkně kopat kolem sebe, vyslovovat jedovaté urážky a propadat absolutní beznaději, již následně každý řeší po svém – a prakticky pokaždé špatně. Za mě moc dobrá ochutnávka syrové trudomyslnosti před letošním podzimem.
Sympatické na albu je, že se primárně soustředí na postavu mutantky Storm a nabízí dvojici uzavřených příběhů přímo s ní spojených. Takže jako představení postavy super. Obsahově už je to z mého pohledu slabší - první sešity pracují s motivem psychologického rozboru, jak je důležité umět se po pádu znovu postavit. Typický Chris Claremont, typické osmdesátky. Druhý hlavní příběh pak nabízí zajímavou zápletku, kdy musí hrdinka bojovat prakticky proti všem svým blízkým a kolegům, protože ti se ocitnou v moci zákeřného zloducha. Jenže v důsledku nenabízí Christopher Yost nic jiného, než klasickou fackařinu, ve které si postavy dávají tak dlouho přes pusu, dokud některá z nich nepadne, čímž se usvědčí z prohry. Celkově je to ale fajn čtení, pěkná kresba a svižný text, ovšem vlastně nic, k čemu bych cítil potřebu se někdy vrátit – to už se mi do paměti mnohem víc zapsal příběh z Wakandy když na ni zaútočili skrullští válečníci (viz album Nejmocnější hrdinové Marvelu 22: Black Panther).
Asi nejlepší adaptace Gaimanovy tvorby, jaká se mi prozatím dostala do rukou. Je otázkou, zda za to může rozsah, jenž není omezen menším počtem stran, nebo volba výtvarníka Scotta Hamptona, který dokáže autorovu imaginaci přenést na papír střízlivě a srozumitelně. Nebo je to možná tím, že už si Americké bohy příliš nepamatuji, a tak pro mě Russellovo převyprávění bylo jako čtení originálu, okořeněné spoustou detailů navíc. Co přitom bravurně funguje, jsou scény zachycující snové kouzlo okamžiku, jež třebaže častokrát zažíváme, s citem jej popsat umí pouze Neil Gaiman.
Jde ovšem čistě o úvod. A přestože tvůrci do prvního alba natřískali devět sešitů, vlastně toho moc nerozjeli. Potkáváme se pouze s množstvím různorodých postav, božských i lidských, které následně vedou řeči o víře, životě, vesmíru a jiných podivnostech. Ale bavil jsem se, což je dost s podivem, vzhledem k tomu, že se pořádně nic nerozehraje. Jindy bych nad tím hořekoval, tentokrát však pomalou gradaci kvituji s povděkem.
Fajn příběh s povedeným fantaskním motivem, jen se pro všechny nápady nějak vytratila dějová propojenost. Zápletku tak otevře jedna záhada a uzavře jiná, aniž by se v mezičase první propojilo s druhým. A to mi přišlo jako obrovská škoda nevyužitého potenciálu - nebo autorská chyba, záleží na tom, co spíš chcete vidět. Jinak ovšem perfektní gradace, po tři hodiny jsem si užíval báječně mrazivou atmosféru při odhalování nepochopitelného a to společně se sympaticky protivnými hrdinkami. Ovšem ani ústřední monstrum nezahálí, dlouho se mi nestalo, že by mi z něčeho tak moc běhal mráz po zádech. Což je hodně dané tím, že se příběh dlouho tváří jako ženská konverzační komedie s tajemstvím, a pak přijde ke slovu scéna s vyvražděním židovského komanda na hřbitově a člověku rychle zmrzne úsměv na tváři. Tahle scéna je vůbec vizuálně perfektní, ostatně jako většina vyprávění. Frederik Peeters umí kresbou báječně vystihnout atmosféru scény, takže Serge Lehman toho častokrát ani nemusí moc říkat.
Budeme-li se bavit o klenotech českého komiksu, Lips Tullian mezi nimi bezesporu zastupuje přední místo, jestli rovnou není zlatou korunou, diamanty osázenou. Tohle je prostě fantastická věc, stojící na práci Káji Saudka. Tím nechci zpochybňovat kouzlo scénáře Jaroslava Weigla, avšak teprve souhra těchto dvou géniů dokázala vdechnout šestákovému krváku šmrnc veledíla. Přitom nejde o nic složitějšího, než veselé dobrodružství plné chrabré statečnosti, horoucí lásky a spravedlnosti pro všechny. Asi proto seriál komunistům tak vadil, protože ani jedno z toho jim nikdy nic neříkalo.
Tímto bych chtěl poděkovat redakci nakladatelství Plus, které původní příběhy na pokračování vydalo v důstojné podobě a navrch přidalo i nikdy nedokončeného Černého Filipa. Dalo mi tak možnost vrátit se o třicet let nazpět, do doby, kdy jsem jako klučina hltal stránky Stříbrného pokladu a Konce Sahrbergovy bandy a tajně snil, že by epizody z Mladého světa mohly jednou spatřit světlo světa v souhrnném vydání.
Jako bych se vrátil do osmdesátých let a znovu koukal na dobové akční hity. Neříkám, že to nemá svoje kouzlo, ale člověk musí mít odpovídající věk a s tím i schopnost odpouštět neodpustitelné. Takže kdyby mi bylo dvanáct, moc bych neřešil, jak je možné, že se hrdina bez problémů ohání mečem, co je asi třikrát větší než on nebo jakým způsobem funguje samonabíjecí kuše, proti níž je rotační kulomet hračka pro děti. Jasně, bavíme se o blbostech, ale detaily dotvářejí atmosféru a na tu Berserk spoléhá nejvíc – temná až hororová fantasy plná násilí, monster a nějakého toho trudného rozjímání. To všechno bezvadně funguje jen do té doby, než člověk pochopí, že druhý Zaklínač se nekoná. Kentaró Miura hraje až příliš přímočarou hru, většinou založenou na bojích proti ukrutným přesilám a sadistickým příšerám. Tak snad v budoucnu potulný lovec démonů přestane dělat Zagorku a prozradí, co jej tak tíží na duši, abychom příště mohli vynechat všechny ty nic neříkající noční můry a významné pohledy.
První část, skládající se z komiksů z roku 1968, pro mě byla docela peklem, stejně jako před časem v albu X-Men: Soumrak mutantů. Už tehdy mi to přišlo scenáristicky dost chaotické a jediné, co na první pohled zaujalo, byla specifická ruka výtvarníka Jima Steranka.
Ovšem vlastní řada All New X-Factor byla jinačí potěšení. Peter David prostě týmovky umí a člověk se baví čistě samotným čtením, třebaže hrdinové jen stojí a komentují situaci. Je to vtipné i napínavé, přičemž se ale nedá říct, že by autor přišel s nějakými novými postupy nebo nápady. Pouze mu fungují staré dobré mezilidské vztahy a to navíc pracuje pouze s hrdiny druhé kategorie. Tady mě vážně mrzí, že nedočkáme dalších dílů – a ne přitom kvůli tomu, abych se dozvěděl, jak to bude s týmem dál, tam jsou karty rozdané poměrně klasicky, ale pro perfektní dialogy a s nadhledem pojaté zápletky. Jenom je fakt, že příběh není moc o Polaris. Nebýt vzadu vsunutá stručná historie, člověk by ani netušil, že je kniha věnovaná právě jí.
Při čtení první části alba u mě převládal pocit naprostého okouzlení nad svérázným zpracováním severských legend. U druhého dílu už nadšení začalo opadávat, především kvůli neochotě autora držet vyprávění v rovině jednoduché bitkařiny, spolu se snahou dát eposu nějaký metafyzický přesah. Závěrečný příběh pak slibuje velkolepé finále, ale ve skutečnosti autor věc odflákne soubojem tří zmatkářů proti jednomu obrovi. Přitom všechno to handrkování bohů o světovou nadvládu mělo něco do sebe, jenže v okamžiku kdy došlo na lámání chleba, akce ustoupila nejjednodušším řešením, která však působila značně unáhleně, nekonzistentně a vlastně i maličko nesrozumitelně. V tomhle ohledu si myslím, že si vytvořený svět zasloužil víc, jenže tvůrcům došel dech už někde v polovině a další nápady se zkrátka nedostavily. A jak mě zpočátku postava načuřeného trpaslíka Tóra bavila, už po první knize se ukázalo, že skutečným hrdinou komiksu je tak akorát to jeho kladivo. To se pak jednomu špatně ztotožňuje.
Tak tohle bylo vážně divný. Neal Adams se sice pokouší vyprávět jakýsi příběh, ale skáče z jedné scény do druhé, že si člověk brzy není pořádně jist, co vlastně sleduje. A zdali se autor k nakousnutým motivům vrátí, nebo je prostě zanechá pohozené na zemi, jako obaly od cukrátek. Zpočátku jsem byl ještě pln očekávání, co vývoj událostí přinese, protože se to vlastně ani nečetlo špatně, když tedy člověk přijal ten přitrouble teatrální způsob vyjadřování jednotlivých postav. S každým dalším sešitem jsem se však začal vzdávat veškeré naděje, že z toho nakonec bude něco smysluplného. Je samozřejmě otázkou, co Odysea přinese v druhém dějství, ovšem už teď mám strach, že Adamsovo úsilí o vytvoření novodobého Fausta vyjde zcela naprázdno. Ne kvůli tomu, že na to Batman nemá, ale že na to jednoduše nemá sám autor. To už i ten bonusový příběh z roku 1939 má v sobě víc logiky a komiksové nostalgie. Pro tentokrát tedy stařičká naivita jasně zvítězila nad mladickou snahou něco umělecky sdělit.
Kresba je úžasná, ale obsah mě o kvalitách nepřesvědčil. Jedno zaběhnuté klišé za druhým, až mi bylo chvílemi za autory málem stydno. Přitom se nedá říct, že by měli o nápady nouzi, akorát že všechny zvraty rádi řeší cestou nejmenšího odporu. Ve finále tak Dragonero nepředstavuje nic víc, než jednoduchou fantasy putovačku v duchu Dungeons & Dragons. Tomu odpovídají také postavy, pro žánr nejtypičtější figury, jaké si jen lze představit - mág, válečník, kráska a zlobr. Kdyby tak tvůrci nalili víc energie do pilování jejich charakterů, než do všech těch promakaných map a vymazlené mytologie, hned by se to celé lépe četlo.
Ostatně ani finále nenaplnilo potenciál - neustále jsem čekal co se jako stane a ono nakonec nic. Smrt jedné s ústředních postav tak působí spíš jako povinná úlitba bohům, než že by v epickém příběhu o něco skutečně šlo. Za mě tedy docela zklamání, doufal jsem v propracovanější záležitost. Tedy dějově, co se kresby týče, tam Giuseppe Matteoni odvedl parádní kus práce.
Jak jsem postavu Captaina Ameriky nikdy moc nemusel, v poslední době se mi do rukou dostávají komiksy, které můj vztah k němu kompletně překopávají. Z ikonického atributu přebujelého ega hvězd a pruhů se stal archetyp hrdinství, bojujícího za správnou věc v nesprávných časech. Zimní voják, poprvé vydaný v omnibusu u nakladatelství BB art v roce 2011, je toho zářným příkladem. Příběh plný zvratů a změn v životě Steva Rogerse je psán rukou člověka, který chápe podstatu politického thrilleru a namísto nacionalistické propagandy se zaměřuje na charakterní vývoj člověka, jenž po přímočarém boji s nacisty najednou bojuje v době, kdy se černá stává bílou a dole je někdy nahoře.
Velkým plusem je pak ucelenost příběhu, protože nechybí základní uvedení do děje, přičemž jediné co začátečník nedocení, jsou drobné odkazy na souvislosti a samozřejmě samotné odhalení identity Zimního vojáka - pro letité fanoušky to v době uvedení musel být šok, ale pro mě jako neznalce to bylo jediné logické vyústění.
Další povedené album, tematicky těžící z obliby snímků jako Mr. & Mrs. Smith. Škoda jen, že mě vztah mezi Hawkeyem a Mockingbird nikdy moc nebral. Tedy - ne že by kvůli tomu dějová linka přestala fungovat, jen ty slzy dojetí se nedostavily, protože k páru nemám patřičně vybudovaný vztah. Pořád ale příběhově lepší, než samostatná kniha s panem Lučištníkem. Což je ale dost pravděpodobně zapříčiněno výrazně modernějším obsahem. Navíc ty špionážní věci Marvelu neskutečně sluší, jen kdyby i z těch nejobyčejnějších zápletek nedělali šílené kovbojky s coververzí Jamese Bonda v hlavní roli. Držet se víc při zemi a nezachraňovat nutně svět každé ráno ještě před snídaní, vždyť zas až tak složité to být nemůže. Ale bavil jsem se, to je hlavní. Ještě vyškrtnout tu krizi manželství a byl bych spokojen čtyřhvězdičkově.
Kresba příjemně dynamická, odpovídající charakteru vyprávění, jež samo o sobě je předehrou (nebo spíš dohrou) dalšího dobrodružství. Aneb: jak z Tajné invaze Skrullů vydojit maximum.
