Okouzlila mě nová sestava týmu tvořená nápaditě nesourodou skupinou hrdinů, stejně jako správně pulpová zápletka, s tajnou těžební základnou na Marsu. Jenže - i když příběh skvěle začne, jeho gradace je poměrně zmatená a finále pak v duchu komiksového „U zvednuté pravice Sochy Svobody, já jsem větší frajer než ty a proto vyhraju!“, přičemž samozřejmě nechybí ohrožení celého vesmíru zlem, o kterém slyšíme de facto poprvé v životě. Prostě Marvel.
Platí tu však jedno velké ale - Ed Brubaker nepíše obyčejné superhrdinské fackovačky, jeho styl má blíže ke špionážním thrillerům, ve kterých se snadno stírá hranice mezi dobrem a zlem. Omnibusy Captain America vydané nakladatelstvím BB art jsou toho jasným důkazem. Takže to, co zpočátku působí notně nedotaženě, dává v širším kontextu mnohem větší smysl a při druhém čtení už jednotlivé střípky do sebe zapadají snadno. Za mne: rozhodně vykročení správným směrem. Škoda jen, že do prázdna, protože u nás se přímého pokračování téhle série nedočkáme.
Třebaže příběh není nijak excelentní, drží pohromadě, je překvapivě drsný (na dobu vzniku) a i když je ukecaný až na půdu, vyvažuje to povedená akce, včetně rozumného závěru. A kniha navíc hezky rozšiřuje omnibus vydaný v roce 2011 nakladatelstvím BB art.
Pravdou ovšem je, že tohle období Avengers patří k těm pro mě nejméně atraktivním. Každý podržtaška tu nosí kostým, přestože k tomu nemá důvod. No řekněte, co si myslet o člověku, který i z nemocnice odchází v elasťácích, pláštěnce a sádrou na noze? Tahle stylizovaná demagogie mě prostě irituje. Nic to však neubírá na kouzlu dobrodružství, ve kterém se napínavě hrotí střet s jednou záporáckou ikonou. Přičemž chválím koncepci alba jako celku, od úvodního příběhu o prvotním sestavení týmu po kompletaci Ultronova vystoupení. Špatné není ani závěrečné shrnutí historie Avengers, rozepsané na několika stránkách, ačkoli text je docela povšechný. Člověk si ty události spíš heslovitě připomíná, než že by na nich mohl stavět všeobecné znalosti.
„Mám tu tabulku odpovídající váhy a výšky. Podle ní, když vážíte 90 kg, máte být 190 cm vysocí. Takže když měříte méně než 190 cm nemáte nadváhu, ale podvýšku.“
„Já nejsem... ...žádnej hajnej! Já jsem Rumcajs!“
Spanilá jízda lesem Řáholcem vrcholí. Pohádkový superhrdina čelí vesmírnému šmejdu pouze pomocí kulí a žaludů, přičemž v sázce není nic menšího, než osud Jičína a přilehlých obcí. Michal Opitz již potřetí geniálním způsobem kombinuje kultovní sci-fi horor s neméně kultovním večerníčkem a výsledkem je nové epochální dobrodružství, jemuž není v českých luzích a hájích rovno. Nenechte se ovšem zmást všemi těmi veselými barvičkami. Autor, přestože se pohybuje v humorné rovině, nezapomíná na příběh, který má všechno, co správná literatura má mít – statečný boj se zlem nesmírným, nepěkné trable v rodině i nezbytná chvilka s rotačním žaludometem. Smekám klobouk před tvůrčím nadšením a hlavně ochotou dotáhnout tenhle nevýdělečný projekt do konce. A teď jdu číst celu ságu znovu, abych se jako dospělý vrátil zpátky do dětských let.
PS - Napříště bych vážně moc rád novou epizodu Krkonošských pohádek „Jak se Krakonoš nasral“ z pera Jiřího Gruse.
Vysoké hodnocení je z mé strany za autorský nápad a tvůrčí odvahu jít do něčeho jiného než je standard. Navíc jde o horor a toho je v komiksu ještě míň než v literatuře. Ale se spokojeností s obsahem jsem zatím na vážkách.
Můj problém s Edem Brubakerem spočívá v tom, že i když má ten chlap skvělé nápady, způsob jeho vyprávění mi přijde poněkud umělý. Uznávám, že využívání mužských slabostí a ženských předností jde podobně jako v Criminalu záměrně na ruku tradicím žánru. Jenže proto, abych něčemu propadl, musím tomu i věřit. A v tomhle ohledu mě ústřední femme fatale nepřesvědčila ani na sekundu. Prostě jen další kráska s modrýma očima, ale nic, kvůli čemu bych musel začít šílet.
Každopádně atmosféra komiksu parádní. Lovecraftovská mystika a krvavý okultismus v kombinaci s klasickým noirem působí na všechny čtenářovy smysly, třebaže se příběh teprve rozjíždí a jen máloco dává nějaký smysl. Teď jen, aby další střípky skládačky odhalily mozaiku, která skutečně naplní vkládaná očekávání.
„Zkus lítat s otevřenýma očima. Experti to prej doporučujou.“
V porovnání s předchozí G jako Genocida se sice Impérium neubírá takovou rychlostí vpřed, ale zase má vyrovnanější koncepci co se příčin a následků týče. Vyprávění působí komplexněji, přestože je prošpikováno vícero samostatnými epizodami. Destruktivní plán Cassandry Nova je každopádně v plném proudu a i když je její ovládnutí Shi'arského impéria opět trochu zestručněné (podobně jako zničení Genoši), tentokrát ta strohost vlastně není na škodu. Domyslet si evidentní není těžké, naopak, pro jednou je to lepší, než sledovat předem jasný děj slovo od slova. Jinak je tu vše, co má člověk na X-Menech rád - humor, napětí i tragédie. Hrdinové jsou uvěřitelní a lidští, konflikty skutečné a děsivé. A Wolverine je prostě boží.
Grant Morrison zkrátka jede na plný plyn, stejně jako Frank Quitely a mnozí další, co se na albu podíleli. Škoda, že se u nás tahle série nikdy pořádně nechytla a tím pádem se asi pokračování jen tak nedočkáme.
Chuck Dixon se Scottem Beattym úspěšně navazují na Temné vítězství Jepha Loeba, stejně jako na Rok jedna Franka Millera. Z toho prvního si berou stylizaci, z toho druhého zas atmosféru, a kupodivu jim to oboje společně skvěle funguje. Nestandardní kresba připomínající kreslené filmy pro děti, tomu pak absolutně nijak neubližuje. Navíc jde o uzavřenou sérii, takže žádné „pokračování příště“ se nekoná. Jde jednoduše o představení dané postavy pro moderní generaci čtenářů a v tomhle ohledu autoři plní zadání dokonale. Vyrovnaný je tu svěží humor s drsnou akcí, což mě příjemně překvapilo, bál jsem se fňukání pubertálního chlapce nad nevděčností rodičů. Scenáristicky sice o nic světoborného nejde, přesto mě to bavilo náramně od začátku až do konce.
Na bonusovém příběhu mě opětovně zarazilo, čím to, že si nový hrdina získal takovou popularitu. Úžasné ale je, jak tvůrci v průběhu dvou stran dokázali odvyprávět víc, než předchozí příběh ve dvou sešitech. Ne že by to ovšem bylo lepší čtení.
O nic větší nadšení než z jedničky. Kresebně parádní, ale obsahově je to pro mě stále velký úlet. Ačkoliv se vyprávění drží víc při zemi a je trochu obšírnější, já osobně bohužel stále příliš nechápu souvislosti. Tentokrát nemám na mysli etudy z reality, jako kdo je kdo a proč je takový jaký je, ale všechno to metafyzično, jímž Jiří Grus příběh prošpikoval a které tu možná hraje nějakou významnější roli (nebo možná taky ne). Autor zkrátka automaticky počítá s tím, že se čtenář naladil na stejnou vlnu, a jestli ne, ať si jde raději koupit nové dobrodružství Čtyřlístku.
Tvůrčí svoboda jinak výtvarníkovi evidentně svědčí, protože to, co na papíře předvádí, vysloveně nadchne nápaditostí, včetně perfektně vykreslených emocí a skvěle zvládnutého situačního humoru. Se scénářem už to taková sláva není, alespoň v případě takového zaprdlého morouse, jako jsem já. Ovšem kdybych si dal týdenní maratón Sklepáků a Monty Pythonů, vnímal bych pak všechno kolem Volemana pravděpodobně mnohem přirozeněji.
Kniha hezky navazuje tam, kde skončilo album Avengers: Rozpad. A přestože je mi výběr hrdinů do staronového týmu sympatický, příliš nechápu účelnost kompletace rozdílných charakterů. Lépe řečeno, jednotlivé figury jsou natolik silné ve vlastních sériích, že když pak pracují v týmu, není důvod se o ně jakkoliv bát. Pořád ovšem oceňuji, že Bendis pracuje s postavami již existujícími a netahá žolíky z rukávu. Stejně, jako že skupinu osekal na minimum a s tím minimem pak hraje neuvěřitelně zábavnou hru. V tomhle ohledu to je rozhodně lepší, než když byli Avengers tvořeni bandou outsiderů, měli vlastní velvyslanectví a všichni byli velká šťastná rodina.
Každopádně k zápletce - jde o rozjezd nové série. Rozjezd, který je skvělý, ale taky v tom nejzajímavějším končí a pokračování si přečtete leda v originále. Co si však člověk vychutná, jsou roztroušené detaily, jejichž smysl pochopíte až později, když se doberete velikosti konfliktu jménem Tajná invaze. A tady si už vystačíte i s pouhým UKK.
Vlastně stejné, jako předchozí dvě alba, ale pořád to má šťávu i styl a děj směřuje za nějakým cílem. Pomalu krystalizují charaktery jednotlivých postav a konečně si získávají mé sympatie - přestávají to být rozjuchané, či trudomyslné figurky v bublinách co znamenají svět, ale osobnosti s vlastními sny, problémy a komplexy. A jak se první mise začíná vyostřovat, Naruto projevuje něco ze svých blíže nespecifikovaných schopností, přičemž závěrečný souboj na mostě patří k vizuálně tomu nejlepšímu, co Masaši Kišimoto zatím nabídl. To jej přitom ani nestihl dovést do konce.
Zatím netuším čím to, že se série stala celosvětově kultovní, protože vysloveně něco „navíc“ oproti jiným nemá. Jisté však je, že nejde o čtecí jednorázovku na dlouhé odpoledne, ale že autor má s postavami i světem větší plány. Takže už v tomhle díle se dá rozseknout, zdali se stanete fanouškem, nebo ukončíte nákup dřív, než fatálně ublížíte peněžence. Ono těch dalších devětašedesát svazků za korunu totiž nekoupíte.
V Iron Man: Extremis funguje přesně to, co u New Avengers: Útěk ne. Totiž, přestože jde o rozjezd nové série, příběh je ucelený a dá se číst samostatně, přičemž se soustředí výhradně na to, co se děje tady a teď a ne v minulých dílech. Jen je škoda, že neznalec historie Tonyho Starka příliš neocení upgrade jeho ocelové zbroje, takže tenhle zvrat působí v ději zákonitě jako vynucené klišé. Pro fanoušky postavy je to však mezník mezi starým a novým, což ještě v závěru podtrhuje hrdinovo vypořádání se s padouchem, které jde tak trochu navzdory standardním superslušňáckým hodnotám.
Jinak je to ovšem klasický Warren Ellis - na jednu stranu orodující za vychytávky moderních technologii a zároveň v druhém plánu před nimi varující. Za všech okolností ale vtipný, sarkastický a cynický. V důsledku všeho zmíněného je Extremis jednoduchou akční jízdou, jejíž spád je umocněn realistickou kresbou Adiho Granova, která působí hodně digitálně, ačkoliv digitální podle všeho není. Bezvadná jednohubka.
Přiznám se, že jsem od autorského komiksu Petra Kopla čekal i víc, než prvoplánový příběh s lehce kýčovitou atmosférou dorosteneckého hororu. Nemluvě o tom, že mnoho motivů zůstává nedořešených a konec je víceméně otázkou čtenářovy fantazie. Kresby jsou přitom paráda, Kopl v celostránkových ilustracích jednoznačně dokazuje, že mu komiksové umění vysloveně koluje v žilách. Jen kdyby se (na můj vkus) tolik nepodbízel módním trendům, kvůli čemuž postavy působí maličko lacině. To je samý „in“ účes a „cool“ schopnosti, ovšem sympatie nula, nula nic.
Ale abych jen nehaněl - vyprávění má hodně dobrý začátek, kdy čtenář lítá v souvislostech a zároveň trne napětím, přičemž pavoučí infekce působí skutečně děsivě. Bohužel, druhá půlka příběhu už je po dějové stránce průhledná a především, jak už jsem jednou naznačoval, neukončená. Snad se jednou, možná, u někoho dočkáme pokračování a já budu mít šanci názor na Návrat do údolí stínů přehodnotit. Prozatím však zůstávám u nepříliš spokojeného dojmu.
Četl jsem podruhé a výsledný dojem byl o chlup lepší, než z prvního vydání v roce 2008. Přeci jen už jsem se za tu dobu trochu více seznámil s Marvelovským univerzem, takže mi jednotlivá místa i postavy dávaly více smyslu, včetně finálního průšvihu, když se celá ta tajná operace provalí. Přesto ve mně opět zůstal dojem nenaplněnosti - příběh je vlastně prostý, přesto mu nějakou dobu trvá, než se pořádně rozjede, a když se pak do děje vloží pěsti, velkolepé finále působí značně zkratkovitě. Jako by nešlo o nic víc, než dostat Nicka Furyho ze hry a zajímavě to přitom zaonačit. Vyprávění je tak paradoxně především o tom, co zůstane nevyřčeno a jaké to bude mít pro budoucnost následky. Každopádně - jinak paráda, scénář má nápad a je v rámci superhrdinů netradičně dvousečný, přičemž výtvarné pojetí Gabriela Dell'Otta chvílemi bere dech.
Oproti staršímu vydání však horší barvy a chybí hromada bonusových materiálů. Ale zas nic, bez čeho byste si nemohli vychutnat hlavní příběh, takže v pohodě.
Scott Snyder pokračuje v krasojízdě, a ačkoliv Soví město není tak úderné, jako Soví tribunál, pořád patří mezi to lepší z Batmanovského kánonu, co u nás vyšlo. Především kvůli tomu, že nabízí ucelené příběhy, které dávají smysl, aniž byste k tomu museli složit vědomostní zkoušky na Vysoké škole Gothamské. Tudíž žádné odkazy na děje minulé, současné či budoucí, ale efektivní dobrodružství, které si vystačí s vlastním arsenálem. A přestože se znovu opakuje téma padoucha na vzestupu, včetně jeho následné porážky Batmanem, koncepce jednotlivých epizod je svěží a netradiční. Jen ta obehraná dějová klišé si autoři mohli odpustit. S čímž souvisí zklamání nad demaskováním hlavouna Tribunálu, protože v tom byla až příliš cítit snaha „šokovat“, aniž by za to však scenárista zaplatil jakoukoliv cenu. Naštěstí to nesklouzlo do psychedelické roviny jako třeba u alba Batman R.I.P. Každopádně doufám, že v tomhle inovativním duchu se série ponese i nadále a to nejlepší nepředvedla pouze na začátku.
Přestože se mi líbila ústřední myšlenka, výsledek nedojal. Kresba Roye Allana viditelně kráčí ve stínu Franka Quitelyho, který je ovšem výrazně lepší. Osobně bych uvítal vlastní styl, ale proč ne, vyloženě špatné to není. Příběh Davida Hinea je však zmatený a navíc počítá se znalostí ostatních souvislosti (tedy ne jen Klanu M), nehledě na všechny ty nové superlidi, o kterých vím lautr prd. Nápad, že Quicksilver učí bývalé mutanty fetovat, aby získali svoje schopnosti zpět, je fajn, ale vzhledem k tomu, že je mi fetování z duše protivný a to v jakékoliv podobě, tak mě ani tato idea příliš neoslovila. Každopádně velké plus za závěrečné vyústění, jež pěkně zapadá do charakteru Marvelovského univerza. I když vidíme jen počátek událostí příštích, nevadí, účast na startu se taky počítá.
Ještě na okraj - co mě vážně iritovalo, bylo nesmyslné poskakovaní bývalých opláštěnkovaných mutantů v Genoše. To jsou fakt nějak nemocný? Naopak pobavil ufňukaný Spider-Man. Dělá ten chlap taky něco jinýho?
Není to úplně Hulk, kterého bych čekal, protože scénář by mnohem víc slušel někomu jako je barbar Conan, přesto nemůžu tvrdit, že bych se cítil podveden. Zápletka je pravda primitivní, přičemž hodně spoléhá na chlapácké emoce, v nichž naštvaný hrdina bojuje proti všem. Akorát to jeho věčné rozhodování, zdali se postavit do čela revoluce nebo ne, je hrozně otravné, vzhledem k tomu, že je každému jasné, jak to celé dopadne. Každopádně těch dvě stě stran uteče jako voda. Gradaci přitom umocňují jednoduché dějové skoky, které jsou svým způsobem tím jediným, co ozvláštňuje jinak očekávatelný vývoj.
Gerg Pak staví vyprávění na klasickém motivu gladiátorské rebelie. Osobně mu ovšem zazlívám určitou absenci originálních nápadů - rozmanitosti Sakaaru jsou fajn, stejně jako nespoutanost masakru, který zelený obr rozpoutává, šlo z toho ale podle mě vytřískat určitě víc. Kresba pánů Aarona Loprestiho a Carla Pagulayana pak příběh výborně doplňuje, jen v některých momentech bývá krapet nepřehledná.
Tohle je vážně jak s Lobem - buď mu koupíte pivo, nebo vás vykostí. Pravdou je, že Skottie Young z námětu zlotřilé holčičky v pohádkové říši příliš nevytěžil a většinu humoru staví na obligátním zabíjení všeho, co se na obrázku byť jen mihne. Celé to přitom rámují povrchní pravidla, takže vlastně ani netušíte, zdali se může někomu něco stát, či zas o chvilku později neoživne a s úsměvem neodskotačí. Právě kvůli tomu se příběh už někdy od desáté strany stane krapet stereotypním. Na druhou stranu, autor si natolik vyhrává s groteskní kresbou, že se prostě neubráníte úsměvu nad kresleným masakrem, ať už jde o zombie-fauny, houbičkovou policii nebo smutný měsíček. Uznávám, že člověk nepotřebuje příliš sofistikovanou mysl, aby se bavil jak u opakující se dekapitace úvodního vypravěče zcela v duchu „Krucinál, zabili Kennyho. Parchanti!“, či slovních kudrlinek nahrazující vulgarismy. Asi jsem kvůli tomu málo kulturní a zasloužím intelektuální pohlavek, ovšem za lásku ke Gertrudě se nestydím.
Jiný přístup ke spolupráci Batmana se Supermanem, přičemž jejich vztah skvěle odlehčují poznámky Wonder Woman, která vedle velkých kluků působí stejně silně a neohroženě. Co mi ale na celé epizodě vadilo, byla role Ra's al Ghula, který tu působí jako šestákový zloduch, kující šílené plány na ovládnutí světa. Taky mi zůstala tajemstvím role Artemis - tedy ne, že bych nechápal, co tu dělala, spíš jsem vůbec netušil, o koho jde. Co bych pak příběhu vytkl po řemeslné stránce je fakt, že se odehrává podle předem stanoveného scénáře, takže zvratům chybí moment překvapení. Ovšem zas jde o uzavřené vyprávění, navíc docela dlouhé a v některých momentech skutečně zábavné. Úplně nejlepší jsou Supermanovy komentáře k Batmanovým mystickým trikům, které jsou pro zostřené smysly Muže z oceli naprosto průhledné. Ale přesto na hru přistupuje, aby přítele ve zbrani neurazil.
Bonusový příběh geniální ve své hlouposti, až mám dojem, že se tehdejší tvůrci mezi sebou předháněli, kdo vymyslí větší absurditu.
To, čím si mě Nick Fury získal, je jeho fantastická schopnost všechny kolem sebe urážet. Takový James Bond, který ztratil společenské zábrany. Uznávám, že to může působit prvoplánově, ale u téhle postavy to zkrátka funguje a jeho hláškám se směju i po padesáti letech od prvního vydání.
Slabší je to ovšem s příběhy. Jsou sice relativně krátké, takže přes všechnu dobovou upovídanost to pořád slušně šlape, ale jinak rychle ztrácejí dech, co se zápletek týče. Různorodí zloduši se pokoušejí na nekonečně mnoho způsobů ovládnout svět a Nick jim postupně všem dává přes držku. Hotovo. Přičemž tenhle modus operandi se opakuje pořád dokola, dokola a dokola. I tak jsou ale scénáře zábavné, což je hodně dané tím, že se neberou tolik vážně, jako třeba ty od superhrdinských kolegů z Fantastické čtyřky nebo Avengers. Kresebně pak není co vytknout, pánové John Buscema, Jack Kirby a Jim F. Steranko odvedli naprosto dokonalou práci. Tu šedesátkovou atmosféru nejen vidíte, ale doslova se v ní ocitáte.
„No, tehdy mi to dávalo dokonalý smysl! Jo... věř spisovatelce, že si dá dohromady dvě a dvě a vyjde jí 69.“
Tak jo, jsem ženská a ještě k tomu lesba. Nenacházím totiž jiné rozumné argumenty, jakými bych obhájil svou závislost na Sunstone. Poněvadž přes všechnu tu bombastickou BDSM fazónu, je to akorát příběh dvou zamilovaných dívek. Nic víc, nic míň, vážně. Jenže zatímco chlapi tohle dokážou rozetnout jedním dvě slovy, holky kolem toho můžou kroužit celou věčnost a nevyřešit nic. Ale hezky se o tom čte, když se tomu dá dynamika. A právě tu má Stjepan Šejić v malíku, takže jsem bez problémů vydržel tři komiksová alba a na konci brečel jako malej. Při tom to - sakra - není ani nijak originální. Jenže autor se snadno dokáže dostat pod kůži komukoliv, kdo kdy prodělal nějaký fatální vztah, v němž mu selhalo srdce i mozek. Tady už je jedno, jestli máte raději holky nebo vdolky, protože jakmile dojde na toho sebenenávistného puberťáka tam uvnitř vaší duše, jsme na tom všichni úplně stejně.
Knihu otevírá nejpovedenější verze povídky Dcera pána mrazu, jakou jsem měl kdy tu možnost číst. Robin Recht si na základě Howardova textu spřádá vlastní verzi událostí, které okořeňuje fantastickými výjevy a horečnatou chlapskou touhou. Ostatně, kvalita nesklesne ani v případě následujících Stínů měsíční záře, kde je však už znát méně tvůrčí invence. Výtvarnice Virginie Augustin zpracovala příběh obdobně jako duo Roy Thomas & John Buscema (Savage Sword of Conan 4: Stíny měsíční záře) nebo Timothy Truman & Tomás Giorello (Conan the Cimmerian 22-25: Stíny v měsíčním svitu). Ačkoliv její adaptace nemá chybu, zároveň nemá ani nic navíc. Nejslabším kouskem tak zůstává poslední dobrodružství nesoucí název Šarlatová citadela. Luc Brunschwig pouze převedl původní text do komiksového scénáře a Étienne Le Roux tomu pak dal nenápaditou fazónu evropského středověku. Na první pohled pěkné, ovšem v jádru patetické, nudné a krapet uspěchané. To je ale jen drobná vada na kráse jinak perfektního alba.
Příjemné, vtipné, nápadité a rozhodně to lepší z Ultimátního kompletu. Akorát je škoda, že vás to navnadí na celou řadu, na což však můžete v rámci českého trhu rovnou zapomenout.
Ovšem ke komiksu - She-Hulk musí přestat jednat jako superhrdinka a začít uvažovat jako právnička, což vede k mnoha zábavným situacím. Dan Slott si efektně utahuje z Marvelovských tradic, ale zároveň umí pohlédnout na celý ten zázračný cirkus netradičním způsobem. Přičemž první epizody jsou po všech stránkách uzavřené, teprve později se začínají rozvíjet vedlejší motivy a dlouhodobé vztahy. Naneštěstí to v druhé půlce začne právě kvůli tomuhle ztrácet dech. Souboje každopádně nespoléhají na velkolepost, protože scenáristovi je jasné, že s nezničitelnou postavou by se brzy zacyklil do stále stejných obrazců. Proto je milé, že se zaměřil na něco trochu jiného - tedy život v civilu - a ono to kupodivu funguje naprosto dokonale. Humor je střízlivější, prost velkohubých hlášek, ale zase perfektní v situační komice.
„Smysl života? Nevím, asi sloužit zlovolný bestii s chlupatýma nohama a ohnivým pohledem, která hltá nicotný smrtelníky a plodí ďábelský potomstvo? Ne, nemluvím o Satanovi. Mluvím o mojí ženě.“
Přiznávám, že můj hudební vkus skončil někde u kapely The Clash, která má k black metalu a gothic kultuře hodně daleko. Přesto si mě knížečka JP Ahonena získala během několika málo stran. Kromě příhod zběsilé amatérské kapely tu sledujeme sitcom v duchu Addamsovy rodiny, akorát mnohem satanističtější. Překvapivě se tu přitom nehraje na vulgarismy, ani na fanatické kopání do církve. Dílko osvěžuje jednoduchý humor, založený na běžných životních situacích, jen maličko jinak nasvícených. Nejlepší na čtení přitom je sledování uměleckého vývoje série. Od počátečních stripů, přeskakujících z postavy na postavu, kdy ještě není jasné, co má autor v úmyslu, až po finální verzi, v níž dospívající Lilith uhání nesmělého Sama a benjamínek Leviatan si zahrává s konverzí ke křesťanství. Prostě pekelná jízda.
Příjemná zábava určená především fanouškům ohnilých nemrtvých. Krátké příběhy skvěle zachycují atmosféru beznadějného boje proti zombiím, což ještě vyniká v kontrastu paradoxů zažitého lidského chování napříč historií a rozmanitými kulturami. Povídky jsou zvráceně zábavné, úderné a často hezky vygradované, chybí jim jen zasazení do většího celku. Jsou to takové bonusové dotáčky k hlavní linii, kterou když neznáte, působí maličko neuspořádaně. Člověk dočte a řekne si - dobrý a kde je hlavní chod? Zatímco Světová válka Z (mám na mysli knihu, ne film) je komplexní dílo vyšperkované do detailů a Max Brooks si s ní dal práci po všech stránkách, Zaznamenané útoky jsou pouhým sborníkem nápadů se společným leitmotivem. Škoda, že se jedná jen o příslovečnou třešničku na dortu, nic víc, nic míň.
Samotná kresba je ovšem efektní právě tak, aby dodala komiksu tu správnou atmosféru, přičemž Ibraim Roberson si se zombíkama z různých koutů světa skutečně vyhrál. A má provinilá slast plesá blahem.
Nuda - a to ze stejných důvodů jako v případě omnibusu JLA: Liga spravedlnosti 2. Ona ta přehlídka různorodých hrdinů má asi v úmyslu potěšit každého fanouška žánru, jenže když oni všichni v důsledku vypadají spíš komicky, než akčně. Kvůli tomu nefungují ani vnitřní dramata jednotlivých postav, např. Langův rozvod a boj o dceru, nebo Hartova sebevražda. Jak máte brát vážně někoho, kdo i v obýváku chodí v pláštěnce a elasťákách? Možná, že kdybych znal lépe události, které dramatu předcházely (hlavně v případě druhé půlky alba), vzal bych Avengers na milost. Takhle jsem jen zíral, jak se všichni zúčastnění po celou dobu vyprávění dokážou tvářit vážně. Ale zas oceňuji snahu. Problém je, že když člověk četl pecky jako Strážci, Vycházející hvězdy či Království tvé, působí v tu chvíli Na ostří nože spíše jako dětská hra, než jako příběh s vážnějším podtextem. Čemuž odpovídají sexy holky, nabušení gerojové, vtipné hlášky a anarchistická vize samostatného státu pro všechny superhrdiny světa.
Obrovské zklamání. Tajné války superhrdinů Marvelu se pro mě staly synonymem naprosto zmatečného děje, který je nejen nudný, ale ještě zaplněný komickými figurkami v trapných kostýmech, co se snaží spolu jakože bojovat. Navíc na straně padouchů jsou jen čtyři důstojní hráči, zbytek je jen banda nevýznamných lúzrů. Třešničkou na dortu je pak nástup Spider-Woman, Titanie a Volcany, které se tu zčista jasna objeví, aniž by vůbec kdo tušil co, kde, kdy a proč.
Sympatické na celé knize je ovšem její komplexnost, protože kromě tradiční dvanáctidílné série obsahuje také útržky konců příběhů, na které Tajné války navázaly. Takže můžeme sledovat, jak se do vesmírné arény hrdinové dostali. Samotné drama pak začíná rovnou faktem, že jednotliví aktéři byli vytrženi ze svých domovů. Podobný význam mají i závěrečné bonusy, ukazující formou různorodých povídek životy postav, kterým Tajné války výrazně změnily život. Takže provedení parádní, obsah ale vysloveně poplatný dobovému komiksovému trhu.
Mé první setkání s Punisherem proběhlo v roce 2004 a hned jsem se zamiloval. Tedy ne že by mi Frank Catle nějak sexuálně imponoval, spíš šlo o tu nekompromisní náturu, s jakou se vypořádává se zločineckým šmejdem. Od dob Paula Kerseyho jsem s žádným samozvaným mstitelem necítil takové sympatie. Přičemž Garth Ennis šel ještě dál a dokázal celou tu myšlenku ukázat v jiném světle - přizpůsobenou Marvelovskému univerzu i morální dvojznačnosti. A ještě si u toho zachovat smysl pro humor.
O devět let - a několik dalších alb - později se mi prostřednictvím Ultimátního komiksového kompletu dostalo znovu do ruky tohle Punisherovo znovuzrození. A já zjistil, že pořád šlape famózně. Ennis, ještě ve vrcholné formě, baví neotřelými nápady, neopakuje se a občas dokáže i překvapit absurdními zvraty. Přitom ale paradoxně pracuje s šíleně obehranou premisou. Steve Dillon celému tomu masakru pak dává perfektní vizuální jednoduchost. Je to hodně vtipná a drsná jízda, končící vpravdě v tom nejlepším.
Zase starý ujetý Tommy Monaghan a jeho parta bizarních přátel, což v praxi znamená ohňostroj absurdního humoru, drsňáckých hlášek a především skvělých gagů. O krvelačných dinosaurech či interdimenzionálních bytostech nemluvě. To platí především o prvním příběhu - Čerstvé maso - nad nímž snad žádná duše komiksového fanouška nemůže nepookřát blahem. Na zbylých dvou (Stará páka a Úžasňák) se už maličko promítá fakt, že Garth Ennis míří se sérií do cílové rovinky a tak řady hrdinů začínají nenápadně řídnout. Opětovně se tak dočkáme nostalgického hloubání nad osudovostí a neodvratitelností, které ovšem i tak působí sympaticky, protože někam směřuje, namísto toho aby přešlapovalo na místě jako ve čtvrtém a pátém albu. Navíc to tentokrát není žádná fňukárna, ale příjemně chlapácká akčňárna, precizně vyvážená nepředstavitelně bláznivými zvraty a ukrutnou spoustou vystřílených kulek. Prostě další skvělý Hitman, který sice nedosahuje kvalit prvních knih, ale rozhodně je návratem k tomu lepšímu.
Perfektní finále perfektní řady. Ne že by si pánové Greg Rucka a Ed Brubaker nechali na závěr nějaké extra překvapení, ale dotáhli sérii právě do takového konce, aby po dočtení měl člověk chuť se z trudomyslnosti opít do němoty. Prostě kriminálka podle mého gusta, zbytečně se neohánějící moderními technologiemi nebo explicitní bestialitou. Gotham Central pracuje primárně s charakterními postavami a dialogy, které dávají vyniknout lidské podlosti, stejně jako výjimečnosti. Snad kromě sedmatřicátého sešitu si série navíc zachovává vnitřní samostatnost, kdy vůbec nepotřebujete znát, co se děje všude kolem v celém tom okostýmovaném DC vesmíru, protože Gothamští detektivové si bohatě vystačí s obyčejnou kriminální lúzou. A vzhledem k tomu, že i z nás si život občas krutě utahuje, nejsou ani jejich osudy ušetřeny osobních tragédií, kariérních pádů a vnitřní vyhořelosti. Ano, na konci slza ukápla, ale nemůžu říct, že kvůli citovému vydírání, ale pro reálné emoce, dokonale graficky zachycené.
Dal jsem si po deseti letech repete a pořád stejně vynikající. J. Michael Straczynski byl zkrátka tím nejlepším, co kdy Spider-Mana potkalo. Dokázal z něj udělat civilní postavu a zároveň mu ponechat punc nadčlověka, přičemž pořád je to někdo, s kým nemáte problém se ztotožnit. Navíc do univerza zakomponoval pár nových skutečností, jako je třeba totemová magie, čímž nepřímo zvrátil původní tezi, že Peter Parker přišel ke svým schopnostem díky kousnutí radioaktivního pavouka. No a závěrečný cliffhanger, kdy tetička May odhalí synovcovu identitu superhrdiny, je parádním zlomem i s odstupem celé té jedné dekády.
Protivník je jinak důstojný, ačkoli v důsledku nijak nepřekračuje hranice toho, čemu už v minulosti musel babouk čelit. Ale to je ostatně problém každého dalšího padoucha, který má být ještě zlejší, než všichni ti poraženci před ním. Daleko zajímavější je tak linie Parkerova nového života coby středoškolského učitele a samozřejmě počínající těžkosti ve vztahu s krásnou Mary Jane.
Stává se vám také, že po dočtení nějakého komiksu či knihy máte nejasný dojem, jako kdyby si z vás někdo vystřelil? No, v mém případě se právě Planeta Xindlu stala zhmotnělou esencí tohoto nepříjemného pocitu.
Neberu teď v potaz cenu versus výkon, přeci jen, v první řadě šlo o dar předplatitelům za věrné služby, takže na zuby nehodno koukat. Jenže kromě pestrobarevné kresby Karla Jerieho tady vlastně není co chválit. Scénář Vlastislava Tomana se na osmistránkovém prostoru snaží rozehrát málem space operu, aby z toho nakonec vylezl nejapný vtip. Či snad možná prolog k většímu celku, záleží na úhlu pohledu a čtenářově humoristické nátuře. Jako celek je to ale hrozně zmatené, nekonzistentní a vyžadující znalost předchozí autorovy tvorby. Alespoň myslím, protože jinak mi zcela uniká smysl toho všeho.
Nuže, obávám se, že ani při desátém listování jsem neodhalil nuance skryté geniality. Takže se tímto s komiksem loučím a posílám jej kamarádovi do antikvariátu. Snad se na mě nebude moc zlobit.
Máte-li rádi francouzský smysl pro nesmysl, s Joannem Sfarem nikdy chybu neuděláte. Profesorova dcera navíc nabízí zcela uzavřený příběh, který svou kresbou vyšperkoval Emmanuel Guibert.
Na mě osobně bylo jen té absurdity chvílemi zbytečně moc. Nejde ani tak o to, že by byla nepřehledná zápletka, spíš mi chybělo pochopení souvislostí, abych se trochu lépe orientoval v jednání těch kterých postav. Ono v jádru nejde o nic komplikovaného, střelená komedie o zamilované mumii v kulisách viktoriánského Londýna moc vysvětlování vlastně nepotřebuje, jenže v okamžiku, kdy tvůrci zcela opomíjejí charakterizaci postav, všechny ty humorné eskapády na mě působily málem až samoúčelně. Nic to však nemění na faktu, že jde o hrozně milé a zábavné vyprávění. A ačkoliv jsem hned po dočtení usoudil, že se ke komiksu nikdy nevrátím a zůstane zapomenut, ta bláznivá atmosféra a dokonalé výtvarné zpracování mě i po letech neustále přitahují. Okénko po okénku by stálo za to mít ho doma jako zarámované obrázky.
Grant Morrison je na týmovky machr. Ostatně zabít šestnáct a půl milionu mutantů na několika stránkách, to si troufne snad už jen Scarlet Witch. G jako Genocida je zkrátka monumentální. Přitom ale nestaví pouze na tomto motivu, autor rozehřívá vícero želízek v ohni, takže jakmile X-Meni vyřeší jeden průšvih, obratem se ocitají v dalším, snad ještě horším. Perfektně tu fungují vztahy mezi jednotlivými aktéry, kdy emoce hlodají častokrát až na samotnou dřeň. Zároveň si však vyprávění umí ponechat humorný nadhled a to pouze díky pár hláškám. Snad jen, že tragédii kolem Genoši bych uvítal rozehranou na větším prostoru. Tady to v podstatě profrčí mimo hlavní linii a daleko více místa se dostane samotnému souboji se strůjcem zkázy, zlovolným dvojčetem Charlese Xaviera. Až se čtenářovo vědomí pohříchu zdráhá pobrat masakr v celé jeho šíři.
Oproti vydání z nakladatelství Crew pak postrádá toto album speciál Annual 2001, který sice působí lehce zmateně, ale pro další vývoj má nemalý význam.
Je to skvělé, že tady Green Lantern začal vycházet, ale úplně zbytečné, staví-li se k tomu nakladatel tak, že není třeba čtenáři nic vysvětlovat. Protože zkrátka je; ona ta dlouholetá historie má význam, obzvláště drží-li kormidlo vyprávění Geoff Johns, který s oblibou nedělá nic jiného, než že propojuje staré s novým. Vlastně ani tak nejde o to, že byste netušili, co se stalo, to si z různých náznaků dohromady dáte, ale těžko se vcítit do utrpení hrdiny, jehož minulost je pro vás velká neznámá. Nemluvě o situacích, kdy se na scéně objeví nějaká postava, která něco prohodí a všichni se tváří, že to málem realitu obrátilo vzhůru nohama, ale pro vás to zůstane výkřikem do tmy, protože absolutně netušíte o čem je řeč.
S tím souvisí i charakteristika celého toho univerza - kouzelný prsten dobíjený skrze lampu; mimozemšťané chránící různé vesmírné sektory; světlo, které protne tmu... Tohle prostě nejde brát vážně, ani když se schválně budu dívat jinam. Ale zábavné to jinak je, a ne že ne.
Bál jsem se něčeho v duchu „We're all living in Amerika, Amerika ist wunderbar“, avšak podlézavého patriotismu jsem byl naštěstí ušetřen. Nebo pro mě alespoň nebyl tak agresivní, jak jej možná vnímali jiní. Jistě, patos z toho teče horem dolem, ale ono se v rámci kontextu nedalo čekat nic jiného. Naprostý zmar z tragédie 11. září i následný strach z toho, zdali odveta nezničí víc, než útok samotný, je napsán se snahou obsáhnout celou událost a zasadit ji do Marvelovského univerza, což se podle mě povedlo na jedničku. Přičemž John Ney Rieber v mém případě zahrál na emoční strunu natolik precizně, že jsem mu to všechno spolknul i s navijákem.
Ve svém důsledku je to ale jinak velmi jednoduchý příběh, který má dlouhý nástup a nepřiměřeně urychlený konec, v němž se chlapi zkrátka poperou, nejdřív nožem a potom sekerou. Ovšem chápu, že tady ani tak nešlo o zápletku, jako dát lidem něco, u čeho si mohou poplakat nad realitou a zůstat přitom věrni svému oblíbenému žánru superhrdinského komiksu.
Po výtvarné stránce nemám co vytknout, Jim Terry dodal příběhu tu správně syrovou atmosféru vyhlazovacího tábora na konci 2. světové války. Ale příběh? Víme, že Vrána je nesmrtelná, nesmiřitelná a neústupná, pročež kterýkoliv z hříšníků, které má na seznamu, může akorát tipovat, komu z nich zazvoní hrana jako prvnímu. Avšak přestože podobně přímočará řezničina funguje skvěle u Punishera, v případě odkazu Jamese O'Barra mi přijde, že se tvůrci podprahově snaží o umění, které ale v důsledku žádným kumštem není. Vyprávění tak opět nemá čím překvapit, neberu-li v potaz krkolomné pokusy o poezii. Já nechci vypadat jako škarohlíd, protože Soumrak bohů je jinak fajn kraťas, plný mrtvých zlých nácků, ovšem nějaká zápletka by neuškodila. On totiž opakovaný vtip není zábavný. V případě Vrány mám zatím pocit, že i když se motiv přenese do jiného prostředí, koncepce zůstává stále stejná. Což je jen škoda. Možná by pomohlo ubrat na intelektuální „nadstavbě“ a dát tomu pro jednou skutečný scénář.
I po pěti letech stále výborné. Ovšem oproti vydání z BB artu je znát maličko horší kvalita tisku. Ale k obsahu - tady vážně oceňuji, jak Mark Millar atraktivně předefinoval Marvelovské superhrdiny. Postavy, to je to, na čem Ultimates stojí a leží. Ze slušňáků v maskách se stali obyčejní lidé, s komplexy a vnitřními démony. Hulk žere lidi, Iron Man pije jak duha, Giant-Man mlátí manželku - téhle sbírce bohatýrů najednou všechnu tu nadřazenost příliš nevěříte a to je super. Ten rozdíl ještě umocňuje návrat Captaina Ameriky do 21. století, kdy se musí vyrovnat s novou společenskou morálkou a taky mrtvými přáteli. Vlastně jediné co mi na albu vadí, je absence zápletky. Nevystupuje tu nepřítel, proti kterému by hrdinové bojovali a tak se převážně perou jen mezi sebou. Teprve závěr nabídne cliffhanger, se kterým se dá už něco dělat.
No a bude to znít jako klišé, ale kresba Bryana Hitche vážně dodává komiksu na monumentálnosti, především pak v akčních sekvencích. Kam se hrabe Hollywood.
Slabší než minulá kniha, především proto, že děj příliš nevybočuje ze zajetých kolejí a do série nepřináší nic moc nového. Sice je bezvadně ukončené dobrodružství s Afričany, pak však dojde na nesmyslný souboj s nahou ženou a jejím převedením ke Sto osmi drakům (Šakram). Přestože má následný příběh (Sestra) zajímavou zápletku, jeho vývoj je lehce očekávatelný a vrchovatě zaplněn plky o síle opravdové lásky. Závěrečná epizoda (Togoku Ošu) už jen rozehrává trable do budoucna, což v praxi znamená, že se jen představí protivníci pro další level a nic podstatného se vlastně nevyřeší.
Suma sumárum, stále jde o skvělé devadesátkové kung-fu čtení, jen mi přijde, že se mistr Kazuo Koike začal točit na jednom místě. Ale ta brutální akce i nadsamecké aroma jsou jednoduše fascinující. Takže jestliže jste do tohoto vlaku jednou nastoupili, užíváte si atmosférickou jízdu se vším všudy. Jen si u toho člověk občas (třeba v rámci tohoto dílu) schrupne. Uvidíme, jestli s dalším albem přijde budíček.
Zázraky (nebo Marvels, vyberte si) ve mně při druhém čtení zanechaly ty samé pocity, jako kdysi v roce 2002. Excelentní malba Alexe Rosse bere chvílemi dech a scénář Kurta Busieka je chytře komponovaný tak, aby všechny události odrážely společenské nešvary a lidské zlo. Je to ve všech ohledech jiný pohled na univerzum superhrdinů, než jaký jsem doposud měl šanci poznat. Navíc po psychologické stránce funguje vyprávění naprosto precizně, protože velmi autenticky zachycuje emoce, jaké obyčejný smrtelník pociťuje tváří v tvář nadlidem a mutantům kolem sebe. Jen jsem postrádal vyvrcholení, ke kterému události celou dobu směřují a jež vlastně vůbec nepřijde.
Stejně tak v mém případě chybí obšírnjší znalost historie Marvelu, ačkoli mnoho odkazů mi už po těch letech bylo jasnějších. V tomhle ohledu je velká škoda, že chybí rejstřík, který byl v prvním vydání a dovysvětloval vyobrazení té které figury na jednotlivých stránkách. To pak člověk smeká klobouk nad tvůrčí důsledností obou autorů.
Z Granta Morrisona, vydaného BBartem, asi to nejlepší. Jen kdyby čtenáři nechyběly souvislosti ohledně toho, co příběhu předcházelo. I tak se dá ale do vyprávění snadno naskočit, protože se děj více soustředí na akci a konflikty mezi dvěma rozdílnými aktéry. Právě vztah nového Batmana a Robina tu funguje dokonale, protože obě ikony jsou zastoupeny neokoukanými charaktery, což vede k zajímavým situacím. Naneštěstí vytahuje autor jednoho padoucha za druhým, že by i ostřílený eskamotér zahanbeně schoval svůj kouzelný klobouk. A jak už to bývá, čím větší zlo je zlikvidováno, tím víc u toho následujícího ztrácí divák strach z případného hrdinova neúspěchu. Záporáci tak brzy ztrácí na své děsivosti a stávají se pouhou šablonou, jež má vyhrotit spor obou temných rytířů. Až někdy v půlce jsem si uvědomil, že při všech těch bitkách se v pozadí obrázků odvíjejí další události, které na vše hází trochu jiné světlo. Škoda že člověk nemá šanci si v češtině tuhle nápaditou mozaiku načíst celou.
Peter David je pro mě takovou šedou eminencí komiksového mainstreamu. Prochází žánry i styly podobně jako nůž máslem a třebaže jeho jméno neláme rekordy v prodejnosti (alespoň ne u nás), pokaždé je zárukou skvělé zábavy. S neuvěřitelným Hulkem tomu není jinak, přičemž právě David byl tím, kdo se na rozvoji zeleného obra podílel prakticky nejvíc.
Autorovou devízou je v první řadě konverzační humor. Ne třeskuté vtipkování za každou cenu, ale přirozené dialogy, jež baví svým občas až absurdním vyzněním. Pak jsou tu perfektně napsané charaktery postav, kterým rozumíte, chápete je a dokážete se vcítit do jejich trablů. Ty bývají často nečekaně civilní, což je ve výborném kontrastu s podstatou daného hrdiny.
Naneštěstí konkrétně Tiché výkřiky jsou výsekem z většího celku, a proto takhle titul sám samotinký funguje jen napůl, protože prostě chybí předchozí i budoucí události. I tak ale člověk nemá problém do děje proniknout a alespoň na chvilku si užít dobrodružství extrémně rozpolceného Hulka.
Nečekal jsem příliš, protože vůči tuzemské komiksové tvorbě jsem trošku skeptický, ale Candide příjemně překvapil po všech stránkách. Tedy hlavně po té výtvarné, protože Karel Jerie dostal maximum prostoru a barviček a bezezbytku toho využil. Především pak při válečných konfliktech a to jak v nápadité sekvenci okének, tak v tvůrčí imaginaci při ztvárnění strojů a potvor, které se na scéně vyskytují. Doslova vizuální orgie.
Ovšem ani scénář nezůstává pozadu. Ačkoliv se jedná o uměleckou parafrázi světoznámého díla mistra Voltaira, čtenář se v ději či pojmech neztrácí, ani když při studiu na střední škole nedával pozor a tahle filozoficko-existenciální klasika mu unikla. Vyprávění doslova uhání od první stránky, je nabito osobitým vtipem i morálním přesahem a zároveň si ponechává nadčasový obsah původního sdělení. A možná právě díky neznalosti originálu jsem si příběh tolik užil, protože jsem dopředu netušil, kam budou další kroky naivního hrdiny ještě směřovat. Takže hurá na pokračování.
Teď už to vím najisto - přijdu do komiksového pekla, kde ze mě Obelix uvaří paštiku, Daredevil si namaže na chleba a Pinďa... no, já vlastně ani nechci vědět, co se mnou udělá Pinďa.
Ani druhé čtení Kravenova posledního lovu ve mě nevyvolalo jiné emoce, než: „Ech?“ Uznávám, že v rámci Spider-Manovského kánonu šlo o revoluční krok, který vyšel na jedničku - tedy nebýt toho, že Marvel celou věc později devalvoval padouchovým znovuzrozením. Ale asi jsem na tyhle věci moc mladej, protože jsem se při vší té hutné atmosféře a metaforické symbolice nudil podobně jako při nedělní bohoslužbě. Přitom ústřední motiv je perfektní. Zároveň nemůžu říct, že by J. M. DeMatteis nějak plýtval slovy, celé to staví spíše na pochmurné kresbě, o níž se postaral skvělý Mike Zeck. Jen to na mě zkrátka nezapůsobilo v tom nejdůležitějším - vcítěním se do psychologie jednotlivých protagonistů. Každopádně díky úvodu do děje, jsem zápletce alespoň nelítal tolik, jako poprvé v roce 2009. A že to nejde, říkala Crew.
Do třetice všeho dobrého. A tak je pro mě Po záhadných stopách tajuplna bez debat nejlepší díl celé Fanoušovské série. Dan Černý hýří humornými odkazy na slavná díla záhadologické literatury, přičemž nezapomíná držet zápletku pěkně na uzdě a plynulým tempem ji nechává doklusat do předem promyšleného cíle. Jak jsem, mimo jiné, dříve vytýkal přílišnou zběsilost v nápadech nebo ne zcela konzistentní osnovu, tady všechno pěkně a s přehledem zapadá na své místo, aniž by se však absurdní stylizace nějak zásadně lišila od předchozích dobrodružství. Prostě parodie, která má hlavu i patu (ačkoliv občas lítají vzduchem), je perfektně nakreslená a umí pobavit za každých okolností.
Autor v úvodu nostalgicky vysvětluje pozadí vzniku celého příběhu, jež pak zpětně přímo charakterizuje jeho podstatu - to nadšení ze všech těch tajemství na celém světě, které v mládí prožíváme s otevřenou myslí a v dospělosti už jen přecházíme s čím dál pragmatičtějším despektem. Až mi to slzičky dojetí vehnalo do očí.
Trochu jsem se bál, že opět nepochopím pointu, jako se mi to poštěstilo u předchozích dvou alb. Příběhová linie je naopak křišťálově jasná a konečně se i něco osvětlilo. Například jak to vlastně bylo s Klikařovou sebevraždou, díky čemuž se ozubená kolečka mé mysli konečně začala točit správným směrem. Jistě, stále mi chybí komplexní znalost jednotlivých příčin a následků, ale pro jednou mě to kupodivu zas až tolik netrápilo - hlavní je, že vím kdo, co, proč a jak. Alespoň v rámci alb vydaných Crwí.
Marcelo Frusin je jako obyčejně dokonalý a jeho atmosférická kresba skvěle koresponduje s temným scénářem Briana Azzarella, jenž by bez ní zdaleka nebyl tak působivý. Akorát na řízném humoru výrazně ubylo. Jak se přiblížil konec jedné etapy, je to najednou víc o černočerném cynismu a prohnilé lidské špíně. Ale ono se to k postavě Johna Constantina zkrátka hodí. Takže po všech stránkách spokojenost - teď ještě vydat zbývajících kolik, dvacet knih? Vážně bych chtěl žít ve světě splněných přání.
V demilitarizovaném pásmu, táhnoucím se napříč Manhattanem, se chystají volby. To se samozřejmě neobejde bez drsných politických intrik, které by Američanům záviděl leckterý římský císař. A milý čtenář má tak zase jednou na co koukat...
Po předchozích umělecko-expresivních povídkách se jedná o návrat k tomu přímočařejšímu. Ačkoli mi přijde, že Brian Wood trošičku přešlapuje na místě a uměle vyvolává samoúčelné konflikty, otázkou je, jak se vývoj tohoto dílu podepíše na dalších událostech. Jinak, opětovně dramatické až do posledního okamžiku, přičemž tomu hodně napomáhá ucelená dějová linka. Jen se tentokrát musíme obejít bez šokujícího odhalení, ale ono těch konspirací přeci jen bylo doposud poměrně hodně, takže změna nezaškodí. Mrzí mě pouze jediné, že zcela zanikla myšlenka objektivního novináře, posuzujícího stejnou měrou obě strany konfliktu, protože pomyslné zlo se přemístilo za jednu konkrétní barikádu. Pořád se však ještě může v budoucnu všechno otočit, DMZ je na to chytrá dost.
Některé věci prostě fungují věčně. Daredevilovo zmrtvýchvstání z roku 1986 patří k nim. Obří zásluhu na tom má samozřejmě scénář Franka Millera, který ponechal výtvarnou stránku v rukou Davida Mazzucchelliho a soustředil se čistě na to, jak vygradovat nesnáze Matta Murdocka na absolutní maximum. A že odvedl pořádný kus práce. Wilson Fisk alias Kingpin se do slepého právníka pouští se vší vervou a během několika dní jej připraví prakticky o všechno. Proč? Protože si jedna malá feťačka pustila pusu na špacír, pročež hrdinova tajná identita vzala za své...
Tohle byla skutečně radost číst i po těch letech. Především rozjezd je naprosto uhrančivý, ať už jde o kompozice stránek nebo zádumčivé monology. Je to přitom hodně osobní a o postavě Dardevila vám toho řekne víc, než o něco známější Rok nula. Pouze závěr se na můj vkus úplně nepovedl. Přišlo mi, jako by autor poslední dva sešity vařil z vody, netuše, jak dějovou linii civilně ukončit a zároveň se logicky vrátit k původnímu statu quo.
