Další kapitola z minulosti Temného rytíře v atraktivním podání. Tentokrát dojde na lámání chleba a Batman musí vzít zavděk mladým sidekickem, protože ve dvou se ten boj proti zločinu lépe táhne. Ovšem nemusíte se bát žádného zdlouhavého seznamování, Jeph Loeb zbytečně neplýtvá místem a události hrotí ráz na ráz. Samotná zápletka je pak oproti Dlouhému Halloweenu uzavřená poměrně smysluplně, ačkoli bez několika hluchých míst se to neobejde. Za což si ale může autor sám, protože tak dlouho se snaží zmást čtenáře, až se krapet zamotá do vnitřní logiky. Přesto patří Temné vítězství k tomu nejlepšímu, co náš trh s Batmanem nabízí, protože když už nic jiného, v průběhu dvou alb je řečeno vše podstatné a na konci se člověk nedočká obligátního „Pokračování příště…“ Navíc Tim Sale je prostě skvělý výtvarník, dokonale souznící s pochmurnou atmosférou vyprávění. Zároveň příběh zapadá do klasického kánonu, takže i neznalec se může ve společnosti blýsknout znalostmi, aniž by ze sebe udělal trotla.
Sice chybí ucelenější dějová linka, protože jde o soubor sešitů mapujících zrození Spider-Manovy Nemesis, ale nijak to albu neubírá na čtivosti. Až musím před redakčním týmem smeknout klobouk, jak pěkně to nakombinovali - z dlouholeté historie Venoma se jim povedlo vybrat ty díly, které mají hlavu a patu, přičemž počátky budoucí ikony Marvelu popisují přehledně a zábavně. Nevyhne se to samozřejmě několika odbočkám, jež postrádají uzavření, ale v závěrečných doslovech je alespoň vysvětleno, co s čím jak souvisí, takže i tady spokojenost. Pravdou ovšem je, že většina obsahu je věnována baboukově peripetiím s novým kostýmem (čtenáři Semicu jistě propadnou líbezné nostalgii) a skutečného Venoma se dočkáme až v závěru. Tam je, mimo jiné, docela legrace sledovat vyvíjející se kresbu Todda McFarlanea, který z Parkera udělal pořádného svalovce.
Pro každého fanouška tak prakticky povinnost. Pro ty ostatní alespoň stručné shrnutí historie jednoho z největších padouchů Spider-Manova univerza.
Fajn komiks pro děti, nejsou-li tedy odchovány potřeštěnou animací Mladých Titánů nebo SpongeBoba. Tohle je spíš tradičnější frankofonní kousek z dob Asterixe, Leonarda, Lucky Luka či Tintina - což v praxi znamená, že po výtvarné stránce je na to vážně radost pohledět. Ovšem důvod, proč série není skloňována se svými slavnějšími „bratry“, začne být patrný poměrně záhy. Lineární zápletka spoléhá na nekomplikovanou dětskou mysl a tak se nepouští do žádných větších akcí. To sebou bohužel přináší scenáristický nešvar ve formě jednoduchého plánu, jenž se na začátku předestře, pročež pak až do konce sledujeme jeho průběh, aniž by došlo k nějaké zásadnější proměně. Komika se přitom drží v mezích společenského bontonu, beroucího v potaz cílovou skupinu a v rámci toho se nesnažící vybočit z řady. Díky tomu ztrácí maličko na přesahu a na dospělého čtenáře zapůsobí spíš pro nostalgické kouzlo, než humorný obsah. Na druhou stranu, jde o rozjezd série, takže konečný soud bych si schoval na později.
Rád bych napsal, že jde o klasiku, která ani po třiceti letech neztratila nic na svém kouzlu, ale necítím to tak. Chris Claremont sice hýří neobvyklými nápady, ale většina z nich zůstane buď nevyužita, nebo pohřbena pod přívalem slov. Ovšem imaginace osmdesátých let je vážně terno, tohle člověka musí okouzlit, i když nechce. Naprosto chápu, proč byla série tolik populární a snadno válcovala konkurenci. Hrdinové neřeší pouze záchranu světa v různých obměnách každý měsíc, ale život jim komplikují často problémy osobnějšího rázu, ať už jde o životní krize nebo společenská nedorozumění. Shazují to pouze ty jejich upnutý kostýmy, protože jak máte brát vážně někoho, kdo v křiklavém latexu snad i spí? Ale to jsou holt superhrdinské komiksy, tady je otevřená mysl nutností. Samotná zápletka kolem Phoenix pak ve své době musela zasáhnout všechny fanoušky, ačkoliv dnes po všech těch letech může působit krapet vyčpěle. Přesto nelze neobdivovat tvůrčí odvahu, se kterou byla zápletka vymyšlena.
O chlup lepší než první album, především proto, že příběhy jsou o trošku ucelenější a souvislosti konečně začínávají nabývat smyslu. Z tohoto pohledu je jasné, že po dočtení celé série Planetary bude kniha Do všech koutů světa viděna ve zcela novém světle. Ovšem pouze v případě, že se toho někdy dočkáme. A třebaže ubral Warren Ellis na drsňáckém humoru, pořád sestava „archeologů nemožného“ baví už jen svým stylizovaným chováním, záporáky nevyjímaje. Scénář pak výrazně posouvá hranice toho, co člověk v dobrodružném komiksu považuje za možné.
Jak už jsem naznačil na začátku, dějová osnova drží víc pohromadě, a i když vyprávění nedisponuje předimenzovanou akcí, jakou by člověk u superhrdinského komiksu čekal, bohatě to vynahrazuje hutnou atmosférou a neotřelými nápady. Chvílemi ze všech těch záhad běhá až mráz po zádech, přičemž očekávání hrůz příštích je naprosto pohlcující. Ostatně ono celé to žonglování s nadpřirozenem a moderními technologiemi je ohromně strhující i zábavné zároveň.
Je mi jasný, že si koleduju o ukamenování pro umělecký nevkus, ale tohle byla vážně bída. Za pět set padesát kaček jsem dostal osmačtyřicet stran sice výtvarně i technicky vymazleného komiksu, ale s obsahem pro kočku. Sice hard 'n' heavy metal punk rock kočku, ale pořád kočku. Jako jo, individualita je důležitá věc, stejně jako mít vlastní názor na život, vesmír a vůbec, přičemž jakýkoliv zákaz ve jménu dobra nemusí být nutně dobrý zákaz. Tohle všechno vám ovšem nadhodí v podstatě až poslední stránka příběhu. Všechno před ní vypráví - napůl v metaforách, napůl v krvi - o boji malého nezbedy, co se snaží utéct z područí svých rodičů. Nutno podotknout, že hodně podezřelých rodičů, co dost možná ani nejsou jeho. Konec, tečka. To se přiznám, že jsem už utratil daleko menší peníze za mnohem více zábavy se stejným, ne-li lepším výsledkem. Asi holt nejsem správný anarchista. Každopádně vyvstává otázka, jestli ten by za něco takového dal peníze. Spíš to vidím na basu dobře vychlazených piv.
V rámci velkého očekávání stran jména Granta Morrisona nakonec pasivně agresivní zklamání. Hlavní příběh sice zachraňuje kresba Andyho Kuberta, ovšem scénář je tvořen čistě pro ty jedince, kteří se v řadě už nějaký čas pohybují. Ona je zápletka v jádru jednoduchá, jenže autor ji nechává prostoupit notnou dávkou mystiky, což z ní v některých momentech dělá rébus pro pokročilé. No, a když pak člověk dojde k polootevřenému závěru a pochopí, že běh není na sto metrů, ale minimálně na osm tisíc, není se čemu divit, že se to podepíše na jeho finálním podráždění. To podtrhuje i povídka Klaun o půlnoci o nové Jokerově mánii, která si však víc hraje se slovy, než že by něco smysluplně vyprávěla. Láska versus šílenství - proč ne, jen mi přijde tohle téma u pana J a doktorky Quinzelové drobet obehrané. Ale abych neházel všechna rajčata na hlavu Morrisonovu; kdyby nakladatel nabídl stručný úvod, jenž by mi umožnil se v aktuálním dění orientovat, pravděpodobně bych celek vnímal výrazně pozitivněji.
Přesně jak slibuje anotace, je to ještě větší nářez, než první díl. Rozhodně není nouze o nečekané zvraty ani brutální scény. V tomhle ohledu komiks plní svůj účel na jedničku, včetně zábavné nadsázky. Horší už je to s prací ohledně postav. Přestože Mark Millar vytvořil několik opravdu děsivých momentů, často se nezdá, že by na protagonisty nějak zapůsobily - zhanobení mrtvoly Plukovníka Pravdy tým „superborců“ příliš neřeší, vyvraždění množství sousedů Kick-Assovy tajné lásky sám hrdina ani nekomentuje, a závěrečné škemrání Čuráka o život působí absurdně ve světle jeho předchozích činů. Jistě, je to nevycválaný puberťák, který neví co s hormony, ale taky člověk, jenž neměl nejmenší problém střílet do nevinných lidí či dětí. Ovšem uznávám, že tahle série tu není od toho, aby se brala vážně. Navíc nutno přiznat, že autor neopomíjí pracovat se skutečnými životy hrdinů a právě zde dochází k hodně pozoruhodným komplikacím, které slibují velmi zajímavý vývoj do příště. Máme se na co těšit.
Příjemná stripová série, která určitě potěší všechny fanoušky frankofonního komiksu. Ostatním však bude pravděpodobně připadat jako vytržená z kontextu. Postava Gastona totiž vznikala na stránkách magazínu Spirou, kde se zpočátku objevovala pouze jako bezprizorní figura, jež neměla zásadnějšího využití. Později vznikly kreslené vtípky, v nichž sympatický packal dovádí svými kousky členy redakce k šílenství, a ty si pak prosadily vlastní řadu.
Co rozhodně stojí za povšimnutí, je hravá karikatura Andrého Franquina. Ten chlap byl mistr. S humorem už to ale tak slavné není, je znát, že dílo už má nějaká ta léta za sebou. Většina skečů je tedy úzce provázaná s dobovým děním a atmosférou v časopise, o němž většina čtenářů dnes nemá ani ponětí. Takže se zkrátka nechytáte, nebo vám pointy přijdou přespříliš průhledné. Groteska je to ovšem střízlivá, jemná a perfektně nakreslená. A já jsem skutečně rád, že tady vyšla alespoň tahle malá ukázka autorovy dlouholeté působnosti na belgickém trhu.
Návrat Temného rytíře po pavoukovsku a to jak výtvarným pojetím, tak charakterem vyprávění. Stařičký Peter Parker plný hořkosti, New York pod jhem policejního státu a mládež pobíhající ulicí s heslem „Viva la revolución“ na rtech. V tomhle ohledu je inspirace z jiných zdrojů až příliš zřejmá, přesto musím Padlému městu přiznat podmanivé kouzlo, které mě vtáhlo do příběhu, regulérně sežvýkalo a na konci v depresi vyplivlo. Což by člověk od přátelského hrdiny ze sousedství vskutku nečekal.
Ačkoli je Kaare Andrews na humor skoupý a spíš mu jdou mrtví na obou stranách barikády, pořád tam ten naivně smýšlející Spider-Man je a funguje na jedničku. Rozchodně bych se nebál pár věcí vytknout, třeba přílišné zjednodušování stavu věcí, nebo dětinský odbojový patos, je zde ovšem mnohem víc momentů, které mi nedají zapomenout. Celkově perfektní, plné silných emocí a divoké akce. Jen ta kresba mohla být propracovanější - kromě figur se mohl autor zaměřit i na pozadí a ne ho jen kopírovat z digitálu.
Oproti jedničce zklamání. Až to chvílemi připomíná dobrodružství Čtyřlístku pro starší a pokročilé. Opět se zde projevuje slabina českého trhu - jakmile nakladatel čtenáře neseznámí se souvislostmi, ten pak nemá příliš možností se v přívalu událostí orientovat. Takže do Ligy sice přibudou dva noví členové, ale vzhledem k tomu, že o nich nemáte ani ánunk, moc vás to nedojme. Samotná Liga se v jednu chvíli rozpouští, aby o sešit později byla znovu v plné síle. Ostatně - postavy se zde objevují a mizí v průběhu několika na sebe navazujících čísel, až se člověk nestačí divit. A když se musíte ptát kdo je sakra Darkseid, je už vážně něco špatně.
Zápletky samotné jsou nepřehledné, neuvěřitelné a naneštěstí často nefunkční. Navíc ubylo humorného nadhledu, a jak se to celé najednou bere vážně, působí to spíš směšně než akčně. Zábavný Grifter z WildC.A.T.s (závěrečný crossover) to bohužel nezachrání. Takže radím, nejdřív se seznamte s jízdním řádem DC a teprve pak do tohodle vlaku naskakujte.
Přiznám se, že jsem mizerný fanoušek komiksové Vrány. Raději mám totiž tu filmovou, v režii Alexe Proyase, čímž nechci Jamesu O'Barrovi nijak ubírat prvenství. Jen mě to jeho melancholické vyprávění a undergroundová kresba zdaleka neoslovily tolik, jak by se asi na originál slušelo. Do toho ještě uplakané emoce a básničky, prokládané standardní krvavou řežbou, cirka v poměru tři ku jedné. Tím nemám v úmyslu snižovat hodnotu příběhu, jen naprosto chápu, že sloužil primárně jako terapie a teprve až v druhém plánu se hledělo na scénář. Díky tomu je to dost stereotypní - hrdina srdnatě smutní nad ztrátou milované a postupně likviduje viníky, co mají její smrt na svědomí, aniž by se mu byť jen jednou jedinkrát do cesty postavila nějaká problematická překážka. Nuda.
Co však O'Barrovi nikdo neodpáře (a čím u mě stoupl v ceně), je jeho naprostá oddanost klasické kresbě, nezdokonalené počítačovou grafikou. Jistě, je v tom z jeho strany čiré pozérství, ale přesto to má svoje nepopiratelné kouzlo.
Nijak zásadně objevné, ale přesto fajn album. Kniha obsahuje všechny čtyři sešity první řady Wolverine z roku 1982, která vycházela ještě před mnohem delší a slavnější druhou řadou. Tu jsme měli možnost ochutnat prostřednictvím Comicsových legend vydávaných ve spolupráci nakladatelství Netopejr a Crew. Ale zpět ke Chrisi Claremonti s Frankem Millerem. Jak je jejich vyprávění krátké, tak šlape bez nejmenších zádrhelů. Slova nebobtnají do elaborátů ani se zbytečně neopakují, kresba je fantasticky dynamická i po těch letech a charakter věčně nabručeného Logana je zkrátka neodolatelný. Samozřejmě, že jak jde o komiks z jiného desetiletí, hraje se tu na emoce, které už dneska osloví asi jen fanouškovské staříky, jako jsem já. Ale stavba příběhu funguje parádně, akční spád také a láska k exotické Mariko je po všech stránkách uvěřitelná. Nic tu není navíc, vše podstatné je vtěsnáno do útlého balíčku, plného zuřivosti, mystiky, cti, nenávisti i hanby, jak se ostatně na Japonsko sluší a patří.
Tohle bylo tak báječné, až se mi nedostává slov. Strip Liberty Meadows je v mnoha ohledech jiný, než oblíbené ikony tohoto komiksového subžánru a přitom je v jádru stejně vynikající; právě jako ty nejlepší z nich. Kromě toho, že má Frank Cho dar od pánaboha kreslit rozkošné ženy, umí skvěle pracovat i s humornou nadsázkou, vytvářet nádherně potřeštěné charaktery (prase na detoxu mě prostě nepřestane bavit nikdy) a celku dát kouzelnou atmosféru přirozeného neskutečna. Takže nakonec ani moc neřešíte absurdnost celého toho bláznivého útulku, kde zvířata se suverénní samozřejmostí komunikují s lidmi. No a zamilovanost lékaře Franka do krásné psycholožky Brandy musí oslovit každého alespoň trochu příčetného nerda. Komika je přitom založená primárně na jednoduchém situačním humoru, jemuž grády dodávají právě věčně se pošťuchující hrdinové. Nic v zásadě humpoláckého nebo naopak zbytečně sofistikovaného. Zkrátka lidskost ve zvířecí podobě.
Jedním slovem - dokonalost. A já chci víc. Prosím.
Nebylo to zlé - což je, uznávám, naprosto nicneříkající hodnocení. Jenže já si nemůžu pomoct. Zpočátku mě bavil přístup George Péreze i to, jakým způsobem navázal na tvorbu Granta Morrisona, ale ono je otázkou, co všechno nás mezi oběma řadami minulo. Takže těžko posuzovat kvality. Potíž jsem měl navíc se zápletkou. Ta se rozjíždí k uzoufání pomalu, aby pak zběsile vyvrcholila v nekonzistentním finále. Tady se autor pokouší o jakýsi filozofický přesah, jenže přitom nevymyslí nic, co by Lex Luthor neřešil už dávno před Cenou zítřka. Nehledě na to, že mi téma, jak za všechny zlouny světa může sám Superman, přijde neskutečně slabomyslné a hlavně obehrané. Pak už jenom ryc pic a Země je zachráněna, hrdinova pověst také a my se můžeme směle těšit na další dobrodružství. Fajn každopádně je, že jde o uzavřený příběh, vyprávěný v šesti sešitech. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že v týmovkách funguje Suprák mnohem lépe, než v sólovkách, kde mu chybí jakákoli inteligenční i fyzická protiváha.
Krásný komiks, o to víc, užije-li vás na snovou poetiku Neila Gaimana. Jenže já na Sandmanovi od počátku obdivoval především to spojení originálního děje a neobyčejné fantazie. Časem stoupl kultovní post série natolik, že člověk aby pomalu zkoumal každé napsané slovo, jestli v něm není ukrytý nějaký dvojsmysl, trojsmysl a jiný vícesmysl. Jistě, Pán snů je bezesporu legendou a zcela zaslouženou - ale prostě mi chybí ten gejzír nápadů, které první dvě alba vychrstla do světa. Věčným nocím se tuhle mezeru zaplnit nepodařilo. Jsou tím, čím jsou - doplňkem k celé řadě, příjemným návratem do rodiny Věčných; hrstí střípků, které si fanoušci s láskou zasadí na ta správná místa. Domeček pro panenky to není, ale Sandman je to pořád.
Kromě Gaimanova spisovatelského umění můžete obdivovat nádhernou kresbu/malbu mistrů jako je Frank Quitely, Milo Manara, Glenn Fabry, P. Craig Russell či Miguelanxo Prado. Pro ty náročnější pak avantgardní Barron Storey a Bill Sienkiewicz. Na své si přijde každý.
Temné vítězství začíná tam, kde skončil Dlouhý Halloween a je stejně tak bravurní, snad jen možná dějově až příliš podobné. Zároveň ale o špetku pochmurnější, což je dané především tím, že tentokrát umírají lidé dobří i špatní, přičemž dopadení vraha nebo alespoň odhalení jeho totožnosti, se zdá být opět v nedohlednu. Perfektně tu přitom vyniká rozdíl mezi starými gangstery s jejich zločineckou ctí a nově příchozími padouchy, monstry a šílenci, kteří představují novou tvář městského podsvětí. Takže to, co zpočátku začne jako jednoduchá mafiánská gangsterka, se rychle mění v boj o další budoucnost Batmana i jeho města. A aby bylo kánonu učiněno zadost, neobejde se to bez přehlídky ikonických postav, které se tím, či oním způsobem významně podepsaly na Netopýrově minulosti. Tim Sale pak znovu exceluje a jeho rozmáchlá kresba, pracující se světlem i stíny, dokonale ilustruje noirovou atmosféru života v Gothamu, což se ke scénáři Jepha Loeba hodí mnohem víc, než stylizovaný realismus.
Kannonina ruka je pro mě krásnou ukázkou toho, co mi na japonském komiksu vyhovuje i vadí. Spousta neotřelých nápadů, originální přístup, plejáda rozporuplných postav, zkázonosné kosmické artefakty - to vše pak bojuje s pomalým tempem vyprávění, hromadou náctiletých hrdinů, komplikovanými střihy mezi scénami a nesmyslně odhalenými děvami. Zkrátka atraktivní čtení, ve kterém je občas problém se vyznat.
Ani mangaka Masakazu Yamaguch není jiný a právě proto mi jeho série zas až tak moc nezaimponovala, ačkoli ta hororová atmosféra se mi líbila maximálně. Za což může smutný fakt, že komiksových hororů je ještě míň, než těch knižních. Jenže - i když v příběhu není o dramatické situace nouze a ne každá z hlavních postav si může být jista životem, pořád je to vlastně takový divno průměr. Chápu, že se časem vše vyjasní... ale na druhou stranu, při mých stávajících zkušenostech s asijskými komiksy, je klidně možné, že se nakonec vysvětlovat nic nebude. Tak s tím raději skončím dřív, než později.
S Green Lanternem je ten problém, že když vám nikdo nevysvětlí aktuální stav věcí a nedá do kontextu vyskytující se postavy, budete v tom plavat jak kovadlina ve Štrbském Plesu. Takže ačkoliv Pomstu Green Lanternů vnímám se stejnou vstřícností, jako předchozí album Žádný strach, nemůžu se zbavit pocitu zklamání, jak moc má BB art (potažmo i Crew) čtenáře na salámu. Nějaké shrnutí předchozích událostí nebo alespoň výcuc toho nejpodstatnějšího pro pochopení se zkrátka nekoná. Pakliže tedy neznáte historii nebo alespoň nesledujete nejnovější dění v DC univerzu, pravděpodobně vám unikne nejedna souvislost, o to spíš, že dějem mimo jiné prosviští i tzv. Krize Nekonečna.
Naštěstí Geoff Johns dokáže tvořit zábavné příběhy, kterým se - když vyprávění odpustíte všechen ten okostýmovaný patos - nedá upřít podmanivý charakter. V tomhle ohledu se to dá číst i samostatně, přičemž to nejhorší co vás může potkat je, že nepochopíte hlavní dějovou linii. Ale ty vedlejší si užijete za všech okolností.
Tahle série je jedním slovem skvělá, přičemž k absolutní dokonalosti jí chybí pouze maličkost - musí se číst v kuse, jinak se v tom gangsterském mišmaši lautr nijak nevyznáte. Američan Brian Azzarello hraje hodně vysokou hru a při čtení čtvrtého dílu jsem pochopil, že roční rozestupy mezi jednotlivými alby jsou fakt extrémně špatnej nápad. Ne, že by dějové linie nedávaly smysl, ale člověk se ochuzuje o důmyslnou provázanost, spojující všechno se vším. V tomhle ohledu se scenárista skutečně vyšvihl, až si skoro myslím, že je to i jeho osobní opus magnum, které jen těžko překoná něčím dalším. Nadchnou dovedně rozpracované figury, intenzivní emoce a ve finále i morální přesah, jenž je ústředním motivem celého vyprávění. Eduardo Risso svou příznačnou kresbou pak kultovní dojem pouze umocňuje. Kdyby George P. Pelecanos vytvářel komiksy, vypadaly by přesně takhle.
Což mě vede k jedinému závěru - začíst číst 100 nábojů pěkně celé od začátku. A až s ní skončím, dám si ji k dobru ještě jednou.
„Já jsem Conan, Cimmeřan. Hodností a zaměstnavatelů jsem už měl tolik, že si všechny nepamatuji. Dokonce se proslýchá, že jsem byl i králem. Pokud ano, zapomněl jsem na to. Nejspíš jsem byl příliš opilý.“
Zpočátku jsem ke komiksu přistupoval se skepsí, především ze strachu, jakým způsobem Francouzi tématiku pojmou. A ono ejhle, udělali to přesně podle mého gusta. Ctí originální texty Roberta E. Howarda a Conanovi ponechali roli, která mu sluší nejvíc - neohroženého dobrodruha, který necouvne před jakýmkoliv nebezpečím, aniž by se přitom akce podřizovala stylizovanému slovnímu elaborátu.
Výtky bych měl pouze ohledně výtvarného pojetí. V jednom příběhu jako by Cimmeřan z oka vypadl Melu Gibsonovi, v další je to spíš Sylvester Stallone. V Královně Černého pobřeží zas působí Belit a její posádka nechtěně jako parodie na piráty. Po scenáristické stránce ale spokojenost maximální, především povídka Za Černou řekou mi opět potvrdila, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy o Conanovi bylo napsáno.
Celé kouzlo Scotta Pilgrima pro mě spočívá v klukovsky ulítlé atmosféře, kde je možné naprosto všechno. Jako kdybyste se s příchodem dospělosti nemuseli loučit se svou sbírku angličáků, nebo se začít stydět za album narvané kartičkama hokejových hráčů. Povinnosti? Jistě. Zodpovědnost? Ano. Zábava? Forever! Tohle je zkrátka za hranicí příčetnosti, přitom je to ale až děsivě srozumitelné. Bryan Lee O’Malley navíc exceluje v mimice, kdy postavy beze slov reagují na něco, co řekl někdo jiný, takže prakticky neexistuje možnost, že byste se v průběhu čtení nesmáli.
Tentokrát se hlavní dějová linka příliš nepohne a pravdou je, že souboj s ďábelskou ex je maličko odbytý, ovšem geniální je to jinak stále stejně. Především hlody o tom, co si chlapci představují, že asi dvě holky dělají, když jsou spolu samy. Scottův život se každopádně začíná od základů měnit, našel si práci, stěhuje se k Ramoně… až by jeden řekl, že to na chudáka bude trochu hodně. Nebo že by už byl připravený na skutečný vztah?
Krucinál, tohle bylo tak moc dobrý, až mám strach, že se od teď budou všechny mé ostatní komiksy v knihovně cítit méněcenné. Greg Rucka a Ed Brubaker vytvořili natolik strhující seriál, že má člověk chuť už do konce života nečíst nic jiného. Perfektně kombinují klasickou kriminálku se superhrdinským žánrem, jako by neexistovalo přirozenějšího spojení. Vůbec ale nejde o zesměšňování pláštěnek či elasťáků, jen se na všechny ty spektakulární zákonitosti DC univerza díváme z pozice obyčejných mužů a žen v policejních uniformách. Ed McBain by měl z tohodle projektu určitě radost. Navíc velmi oceňuji, že autoři umí šáhnout po vedlejších figurách kontinuálních sérii a udělat z nich skutečné lidi z masa a kostí, aniž by se přitom čtenáři podbízeli nějakou srdceryvnou historkou z dětství. Přitom celé Gotham Central funguje naprosto samostatně, takže jestli máte strach z nepochopení některých událostí, můžete být v klidu - ty na které se v bublinách postavy občas odkážou, u nás stejně nevyšly.
Výtvarná stránka mnohem zajímavější, než vlastní premisa příběhu, kterou jsem měl problém pobrat. To ovšem neznamená, že by mě komiks nebavil. Jen jak vyprávění chybí jakýkoliv úvod, chvilku trvalo, než jsem si zvykl na pokřivená pravidla hry, v nichž je normální, že malé skautky bojují s tříokými liškami. Když ale popustíte uzdu představivosti a přestanete se zabývat takovými podružnostmi, jako je realita, chytne vás živelná atmosféra na sto procent. Hodně za to můžou svérázné postavičky z dívčího tábora, kterým prostě nelze odolat. Humor celkově příjemný, v některých momentech nutí k smíchu kopancem do bránice, jindy zase pobaví jednoduchými popkulturními odkazy. V důsledku mi tak skutečně nejvíc vadila ta neuchopitelnost, kdy bez znalosti autorského záměru nejsem schopen říci, co jsem to vlastně četl - zběsilé dobrodružství napříč fantazií, ujetý sen několika kamarádek, nebo fantasy dobrodružství v lesních kulisách? Těžko říct. Budu zkrátka potřebovat další díly, abych na to přišel.
Na rozdíl od prvního dílu tady člověk toliko nelítá v souvislostech, děj je přímočařejší a konkrétnější. Připočtěte k tomu jemné koření humoru v jinak akčním dobrodružství a vyjde vám příjemné počtení na necelou hodinku. Zároveň si ale začnete uvědomovat, že Masaši Kišimoto rozjíždí vyprávění na hodně dlouhé lokte, především s ohledem na to, jak málo se toho v Nejhorším klientovi vlastně stane a jak minimálně se ústřední dějový motiv hne vpřed. Na druhou stranu, je tu alespoň nějaký dílčí obsah a příběh není pouze o tom, že se dvě postavy vzájemně pozurážejí, vymění si nějaké ty facky, kopy, hlavičky a pěkný den je za námi. Přesto těch dvaasedmdesát knih asi nebude až po okraj napěchováno velkopanskými zvraty, které by z toho udělaly epos Homérovských kvalit. Jen doufám, že mladému, ukřičenému a nevybouřenému Narutovi nebude trvat moc dlouho, aby odhalil svůj skrytý potenciál, protože jinak je s ním vážně k nevydržení - vzteká se víc, než obě moje děti dohromady a přitom skutek utek.
Finále zcela naplnilo očekávání. Švédka Sara Bergmarková Elfgrenová vede příběh jistou rukou, natruc zaběhnutým motivům severské mytologie, ale zároveň je ctící v méně známých detailech. Je to po všech stránkách epické vyprávění, nepostrádající hrdinský patos i myšlenkový přesah, to vše okořeněné notnou dávkou divoké fantazie. Naprostá spokojenost. Dokonce, jak mi předtím vadilo, že zápletka sklouzla do gladiátorského klání v aréně, tak tady ta jednoduchá řezničina paradoxně chyběla. Ještě, že závěr vše vynahradil, včetně blockbusterových výjevů. Jen těch milostných, genderově nevyhraněných vzplanutí mohlo být méně. Ostatně právě tohle považuji za jedinou slabinu komiksu. Jako by tvůrci za každou cenu museli splnit pomyslnou kulturně-společenskou kvótu a nemohla je tak zaskočit obsílka z ministerstva. Nejen, že je to pro příběh zbytečné, ale v některých momentech až okatě prvoplánové. Nebo jsem možná vedle a Karl Johnsson pouze neumí namalovat mužskou figuru bez výrazně ženských rysů.
Kupodivu líbilo, a hodně. Neříkám, že to dosahuje kvalit Strážců (autor Alan Moore), v obou případech ale nabízejí tvůrci silné a soběstačné příběhy. Zároveň skládají hold původnímu komiksu a zajímavým způsobem rozvíjejí jeho univerzum, včetně nenápadných detailů či odkazů. Kupodivu říkám proto, že asi jako každý jsem k sérii přistupoval se značnou skepsí. Zbytečně.
Darwyn Cooke pojal Minutemany příjemně civilně. Zabývá se vzestupem a pádem prvních superhrdinů, kteří zákonitě, přesvědčeni o vlastní vyvolenosti, začnou dojíždět na obyčejné lidské slabosti. Je to napínavé, nostalgické, depresivní - takže skvělé. Oproti tomu se Amanda Connerová soustředí spíše na psychologickou podstatu pokřiveného vztahu mezi matkou a dcerou, přičemž se trochu moc spoléhá na vizuální efekty. Je to taková tragikomedie, ovšem zdaleka ne tak potřeštěná, jako autorčina pozdější tvorba. Ale ani žádná trudomyslná poéma. Navíc hipízáčtí hrdinové i padouši stojí za každou jednu korunu, kterou jsem za komiks dal.
První tři sešity tvoří uzavřenou epizodu, ve které Batman s Robinem bojují po boku vysloužilců z Mezinárodního klubu hrdinů a to v příběhu, který si bere to nejlepší z Edgara Wallace a Agathy Christie. Grant Morrison se zde projevuje jako znalec netopýřího kánonu a zároveň jako originální tvůrce, který jej umí smysluplně využít v moderním prostředí. Což ještě dokonale rámuje výtvarné pojetí J. H. Williamse. Další část pak navazuje na události, které jsme opustili v knize Batman a syn (mám na mysli vydání z roku 2012) a člověk se konečně zorientuje v té prapodivné trojici Batmanů, která pana Wayna pronásleduje. Vyprávění také nepřímo uvozuje album R.I.P., přičemž vyvolává zajímavou polemiku nad tím, čím si člověk musí projít, aby mohl být Temným rytířem.
Na Černé rukavici oceňuji především fakt, že autor hrdinovi ponechává post Velkého detektiva, který je nejen tři tahy před nepřítelem, ale také nikdy nic nepodceňuje, třebaže to jednoho snadno uvede do paranoie. Skvělý čtenářský zážitek.
Laťku kvality, nasazenou prvním albem, se frankofonní dvojici Maryse Dubucová a Delaf podařilo bez problémů udržet. Celostránkové stripy jsou i nadále zábavné, navíc dochází k různorodým zvratům, které mají dlouhodobý efekt. Což má kladný dopad především tím, že se dokola neopakuje stále stejný vtip, protože se scéna i aktéři průběžně proměňují. Nečekaně se tak třeba odhaluje sociální zázemí Jenny a Viki a obě namyšlené krásky najednou získávají zcela nový rozměr. Základní motiv je přitom pořád stejný - vztahy mezi moderními puberťáky. V tomhle ohledu musím ocenit pokračující absenci hrubých vulgarit. Tedy, ne že bych byl vzorem mravopočestnosti, ale mám rád, když se někdo umí vypořádat s podobným tématem a současně nesáhnout po praktikách primitivů. Autoři perfektně zvládají zachytit svět mladých a neklidných, přičemž jejich styl humoru je natolik nadčasový, že osloví kteroukoliv věkovou kategorii nad dvanáct let. Jednoznačně jedna z nejzajímavějších řad pro mládež, která je na trhu.
Samostatné album, atmosférou připomínající můj oblíbený sedmý díl Dítě z hvězd, kdy Thorgal putuje s trpaslíkem Tjahzim kouzelnou zemí. V rámci návaznosti to vyžaduje trochu orientaci v předchozích událostech, čistě proto, aby důležité skutky doznaly své váhy. Jinak mi ale přišlo, že je to takové odpočinkové dobrodružství, ve kterém si Jean Van Hamme pouze připravuje půdu pro další trudomyslný maratón. Hezky se vysvětluje téma Thorgalova prokletí, kdy jej bohové pro jeho původ prostě nemohou nechat na pokoji, ovšem v rámci jiných dílů je znát, jak jdou události účelově dle plánu. Co by tedy normálně šlo rozehrát v komplikované drama, s tím se scénář tentokrát moc nepáře a v průběhu pár okýnek je odehráno hned několik zásadních zvratů. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že reakce a chování ústředních postav byla v některých momentech maličko strojená. Vlastně to celé má jen jediný účel - aby měl hrdina důvod k opuštění rodiny a všechno kolem je jen omáčka. Fantastická, ale pořád omáčka.
„Příroda se nás snaží udělat šťastné, lékaři to ovšem kazí. Když jsme umírali ve čtyřiceti, nestihli jsme si uvědomit, že náš život nemá žádný smysl. Do osmdesáti to však dojde téměř každému.“
Jízlivý humor, předkládaný s povýšeným úsměvem samozvaného intelektuála, pravděpodobně neosloví úplně každého. Tohle je zkrátka otázkou vkusu, jak komu prezentace společenských absurdit vyhovuje. U mě Richard Skolek trefil do černého, přičemž poprvé jsem se s ním seznámil až s touto knihou, páč stripy, poletující internetem, jdou malinko mimo mě. Každopádně Ždibřich pobavil maximálně - je chytrý, vtipný, úderný, a i po stém kousku mi měl stále co říct (stačí mu k tomu cca pět opakujících se obrázků). Autor zůstává věren praktikám stand-up komiků a cíleně útočí na ty nejslabší kousky ze stáda, avšak mimo hledáček nezůstanou ani ti nejsilnější. Asi se to nedá číst v jednom kuse, protože všechna ta pichlavost snadno splyne, ale každý den stránku dvě a hned se mi do světa vyráželo s lepší náladou.
Geniální kniha, ačkoliv obsah postrádá jakoukoliv zápletku - devadesát šest stran pouze předkládá cirka sto osmdesát ilustrací ze života Simonova kocoura a to pěkně v barvě. Chundelatý čtvernožec tentokrát přechází z obýváku do zahradních prostor, které logicky nabízejí mnohem větší možnosti, jak jednomu znepříjemnit život. Naštěstí nejde pouze o sled humorných epizod, v nichž kočka trápí majitele tisíci způsoby, ale spíš o takřka přírodovědný pozorovací dokument, představující jakým stylem šelmička domácí dokazuje světu, kdo je tady králem pláže. V tomhle ohledu čtenář ani nepotřebuje textový doprovod, protože Simon Tofield umí i přes sympatickou karikaturní kresbu (nebo právě díky ní) říci vše jediným kocouřím podíváním.
Za mě po všech stránkách dokonalý titul, určený ovšem čistě pro milovníky koček. Ti totiž jako jediní dokážou ocenit adrenalin, který tyhle vrnějící bestie dokážou do života vnést. Možná trochu kýčovité, ale jinak nádherné, veselé a roztomilé. Takže vlastně kočkovité.
Příjemné undergroundové scífko o cestování časem. Pár dějových nelogičností by se sice našlo, ale nic, co by člověku vyloženě kazilo požitek ze čtení. To spíš averze vůči hlavnímu protagonistovi bylo něco, co mě permanentně nadzvihovalo. Nemám problém, když se z lúzra stane hrdina, mám problém, když se dotyčný chová jako hrdina pouze v okamžicích, kdy to potřebuje scénář, jinak je to lúzr až do morku kostí.
Výtvarná stránka je ovšem kapitola sama pro sebe. K existencionálním či abstraktním dílům jako jsou Mrtvej svět nebo Sametová rukavice se záměrně neumělá kresba Daniel Clowese hodí skvěle, u Dívky mě však bohužel častěji rušila, než fascinovala. Otázka vkusu. Taky jsem úplně nepochopil, proč je málem každá ženská postava v obličeji podobná Patience, ale tady počítám s nějakou druhoplánovou symbolikou, která mi zkrátka unikla. Každopádně myšlenka, že na každé maličkosti záleží, je fajn, jen to na závěr stoosmdesátistránkového komiksu není zas taková pecka, jakou jsem podvědomě čekal.
„O jakých nepřátelích to mluvíš? Jsi neporazitelná Squirrel Girl! Kdo by tě neměl rád?“
Tohle je bezesporu ten nejstřelenější superhrdinský komiks, co u nás v tomto roce vyšel, Deadpoola a Harley Quinn nevyjímaje. Ostatně co se dalo čekat od hrdinky, která je jakousi mutantní verzí přerostlé veverky v lidské podobě? Už v knize Great Lakes Avengers jsem to považoval za dosti absurdní nápad, ale teprve tady pochopil, jak moc je celá ta věc vlastně veliká. A zábavná. A dobře napsaná. Protože když už nic jiného, Squirrel Girl je dokonale svá, zcela se vymykající zaběhnutým konvencím, ať už jde o sexy postavu (kterou nemá), nebo mimózně holčičí humor. Je samozřejmě otázkou, nakolik si Ryan North a Erica Hendersonová dokázali poradit se sérií jako celkem, protože konkrétně tady nabízí jen takovou rozehrávku, přičemž veverky a žaludy se rychle okoukají. Ale už pátý sešit dokazuje, že tvůrčí představivost ani schopnost vtipné sebereflexe jim nechybí, takže bych z toho do budoucna strach neměl.
Rozhodně jeden z těch netopýřích komiksů, který stojí za to mít doma, i když fanoušek Bati nejste. Chytré, komplexní, atmosférické, komorní, jednoduché a přitom skvostné. Přičemž ačkoliv jde oproti slavnějším albům jen o tři povídky, v tomto případě platí, že čím kratší, tím lepší.
Sbírku otevírá Ed Brubaker, z jehož rukou nepochází nic menšího, než Criminal a Gotham Central, takže se můžete těšit na poctivou kriminálku, kde charaktery protagonistů jsou stejně pokřivené, jako zločin sám. Trochu zklamáním je, že příběh nevyrukuje s žádnou drtivou pointou, přestože čtenář ji nějak podvědomě čeká. To už holt patří k tomu, když vás předchází pověst mistra svého oboru. To ovšem vynahrazuje další pán na holení, jímž je geniální Alan Moore. Ten rozehrává skutečnou chuťovku, která se vám nejen že zažere pod kůži, ale tvoří i výraznou součást kánonu DC univerza. Posledním v pořadí je pak kraťas Briana Bollanda, jenž dokonale vypointuje jak knihu samotnou, tak celý mýtus Temného rytíře. Lahůdka.
Komiksový zážitek roku se nekoná, ale jako drsná dobrodružná fantasy funguje Noe bez problémů. Líbí se mi přitom zpracování biblických motivů, předimenzovaných do postapokalyptických kulis a tak stravitelnějších pro geekovské čtenáře. Problém je, že dějově je to strašně jednoduché a zároveň se příběh okatě vyhýbá příliš brutálním zvratům. Takže umírají zvířátka, ale lidé ne, a když už náhodou ano, tak jenom ti špatní. A ačkoliv je Noeho svět nihilisticky atraktivní, chybělo mi zdůvodnění pro záchranu lidstva jako takového. Oni totiž autoři vlastně celou dobu říkají - ejhle člověk, špatné to sémě, bude třeba je zničit. Jako proč ne, ale co dělá Noeho jiným, než jsou ostatní? Proč jsou všichni degeneráti, jenom on ne? Modří už vědí, páč mají Starý zákon v malíku, ale ostatní soutěžící si to budou muset dohledat v učebnicích katolické výchovy, což úplně nekoresponduje s tvůrčím úmyslem samostatného dramatu. Každopádně doufám, že s dalším dílem přijdou nějaké skutečně zajímavé komplikace.
I když jde opět o album, působící dojmem nastavovaného předkrmu před přibližujícím se hlavním chodem, mají jednotlivé příběhy rozhodně něco do sebe. Mike Carey i Peter Gross zkrátka umí. Do finále už mnoho nezbývá a já jsem skutečně zvědav, jaké trumfy má Světlonoš v rukávu, protože jinak to pro něj a pro lidstvo nevypadá zrovna růžově.
V deváté knize se tedy primárně definují pozice černých a bílých figur na šachovnici jménem Tvárné nekonečno. Takže se protentokrát Lucifera ani moc nedočkáme, zatímco Lilith a Mazikken mají prostoru víc než dost. A snad jen kromě první povídky Osmý hřích, která vytahuje na světlo boží starší postavy, na něž většina z nás už dávno zapomněla, drží Crux vesměs pospolitě. Já osobně jsem si nejvíc užil příběh Jahveho taneček, jenž skrze Elaine nenásilnou formou zasvěcuje čtenáře do božských nesnází při tvoření nových světů a bytostí na nich. Tuhle práci bych vážně dělat nechtěl. Ačkoliv - některé ty rituály se sličnými pannami mají bezesporu něco do sebe.
Neznám televizní seriál, takže mi spousta základních vtipů asi unikla, ale účel byl splněn - bavil jsem se. Postavy jsou správně střelené, charaktery snadno čitelné, a jakmile se člověk zorientuje v tom, kdo je kdo, už se jen veze na vlně groteskního humoru. Ten přitom cílí jak na dětského čtenáře, tak i na toho dospělého a právě to mě na celé věci bavilo nejvíc - SpongeBobovy nesnáze v zaměstnání jsou natolik ze života, že se jim prostě nejde nesmát. Snad jen, že absurdní stylizace může čtenáře odradit, ale má to svoje kouzlo a informace o podmořském životě dávají publikaci jednu hvězdu navíc.
Pravdou ale je, že pro velké množství příběhů se komika občas vytrácí. Někteří autoři se snaží být natolik vtipní, až jednoduše nejsou. Kupodivu se ale za každou cenu nepodbízejí cílové skupině, jako je tomu třeba u komiksu Bart Simpson, takže i když je etuda třeba i slabší, je prostě jenom slabší - ne trapně slabší. Tedy až na stripy Jamese Kochalky, které v drtivé většině trapné skutečně jsou.
S třetím albem začínám sérii definitivně přicházet na chuť. Už mi ani nevadí, že není příliš postkatastrofická, ačkoli ústřední motiv naznačuje něco jiného. Vymření všech mužů mělo sice pro světový řád fatální účinky, ale svět se nakonec otřepal a točí se dál. Brian K. Vaughan má tak prostor k rozehrání interních emocí a vztahů, ať už stran Yoricka nebo jeho průvodkyň. Navíc se trochu vybarvují skutečné úmysly agentky 355, která evidentně skrývá víc, než přiznává. A přestože by se mohlo zdát, že všechny tyhle kličky jsou pro autory pouhým materiálem, jak zápletku co nejvíce natáhnout, není tomu tak - rychle se totiž uzavírá další dějová linie a hlavní příběh může zdárně pokračovat za svým cílem. Těžko jsem ovšem skousával osudový zvrat, kdy se hrdinové čirou náhodou přichomýtnou k nouzovému přistání vesmírného modulu. Naštěstí hned následující epizoda pojmenovaná jednoduše Komedie & tragédie je natolik skvělou alegorií na lidstvo, že mi předchozí kalkul okamžitě vyšuměl z hlavy.
Především je třeba říct, že nejsem ukřivděný idealista ani mě nijak nerozdmýchává myšlenka na močení lidem do polévky. Klub rváčů se tak pro mě nikdy nestal biblí, ovšem jeho literární tvůrce bezesporu zaujal. Jenže i když Chuck Palahniuk boduje v trefných komentářích, selhává v roztříštěné zápletce. Pročež jsem u komiksového pokračování dopředu rezignoval na snahu dát obrázkům nějaký řád a možná právě díky tomu se ze tří čtvrtin skutečně bavil. Celkově však na mě vyprávění působilo dojmem, jako by měl autor nápad, jak tragikomedii rozehrát a jen doufal, že jej v průběhu psaní napadne i jak jí smysluplně zakončit. No a nenapadlo. Přestože beru v potaz jeho vnitřní potřebu vypořádat se s kultem, který neplánovaně vytvořil, tím že bude kopat kolem sebe a křičet, že jsou všichni blbci, toho moc nepořeší. Zkrátka, jak říká jedna z postav komiksu, závěr je vážně „moc meta“. Rozhodně ale smekám klobouk před Cameronem Stewartem, protože kresebně se s celým projektem vypořádal na jedničku.
Emočně laděné a od začátku dojemné dílko, které by bylo ještě dojemnější, kdyby člověk věděl, o čem že je, kurtizána, řeč. Dnes už jsem víc v obraze, ale v roce 2014 to žádná sláva nebyla a tak mi unikaly odkazy i souvislosti v rámci DC univerza (ačkoli scénky s Lexem Luthorem, nebo Batmanem jsem si užil bezezbytku). Neil Gaiman totiž pracuje s Černou orchidejí jako s postavou všeobecně známou a s dlouholetou historií, takže zpočátku je trochu problém do příběhu naskočit. Naštěstí se události rychle pohnou, a když je člověk navíc u autora připraven na něco málo toho éterična, snadno do dějové linky naskočí, protože pořád funguje jako samostatný celek. Vadilo mi ovšem množství postav, které zdánlivě nemají pro vývoj událostí smysl, stejně jako celé to hledání sebe sama z pozice znovuzrozeného hrdiny, protože tohle prostě není moje hnojivo. Ale pořád se to čte parádně a výtvarné pojetí Davea McKeana doslova bere dech. Společně s albem Vraždy a housle jeho jednoznačně nejlepší práce.
Nějak se vytratil vtip i nápaditost. Protože kromě prvního příběhu s odbory pro duchy toho páté album moc nepředvede. Jistě, hlavní dějová linka celé série se trochu hne, ale v podstatě jen proto, aby se jedni zombíci zaměnili za druhé zombíky. A komika? Prcka Frankyho je čím dál tím míň, šmelinář Nagel je přijat mezi klaďase a smysl pro humor kmotra Goona spočívá v tom, že svým nepřátelům vyhrožuje. Navíc zde dochází ke zvratům, kterým příliš nerozumím a které mi přijdou, že hrají spíš do karet autorovi, než logice - snad další díly osvětlí více a při opětovném čtení všechno zaklapne na své místo. Zajímavé jsou pak závěrečné kraťasy, minimálně tím, jak si s Goonem poradili jiní výtvarníci.
Kresba ovšem parádní, v tomhle ohledu je Eric Powell naprosto fenomenální, díky čemuž se u mě i ty slabší kousky stále drží na předních příčkách oblíbenosti. Jen těch přitroublých fórků o dementech, důchodcích a fekáliích by klidně mohlo být méně. Už mi přeci jen není dvanáct, abych se jim smál.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli dát tři nebo čtyři hvězdy a nakonec skončil u tří. Co je totiž na Cestě slz úžasné, je kresba Claytona Craina, která ač počítačově tvořená, má neuvěřitelně povedenou atmosféru. Precizní práce, jež vyprávění dodává dokonalý hororový šmrnc a to říkám jako člověk, který digitalizaci moc nemusí.
Problém jsem měl ovšem se scénářem. Jestli jste již četli něco od Gartha Ennise, tenhle Ghost Rider vás rozhodně ničím nepřekvapí. Jde o tradiční příběh pomsty, kdy bylo někomu nelidsky ublíženo a on teď požaduje spravedlnost. Jediná obměna spočívá v tom, že mstitelem není samotná hlavní postava, ale přimíchají se do toho síly záhrobní a s těmi se nesnadno dohaduje, zdali cesta spálené země je tou úplně nejlepší variantou. Což je vlastně základem celého konfliktu, přesvědčit hořícího jezdce aby nepozabíjel úplně všechny. Jako by se Ennis snažil vymluvit ze všech těch dřívějších masakrů. Jenže nedokážu s čistým svědomím říct, že by se mu to nějak významně povedlo.
Jako malej kluk jsem miloval Válku s mloky adaptovanou Janem Štěpánkem, takže když o třicet let později vyšel Krakatit, jeho koupě byla prakticky povinností. Jenže stejně jako jablka nejsou hrušky, ani Válka s mloky není Krakatit. Ten je už v literární podobě na čtení docela komplikovaný, Karel Čapek se v něm totiž vysmívá nepsaným pravidlům dobrodružného románu a sledovat směr jeho vyprávění není vždy jednoduché. Komiks pana Štěpánka si pak práci usnadňuje v tom smyslu, že prakticky kopíruje filmové zpracování z roku 1948. A i když by se mohlo zdát, že pro pochopení příběhu to bude schůdnější cesta, mám pocit, že kdo stejnojmenný snímek neviděl, bude v tom lítat jako lesní včelka ve velkoměstě. Co je retrospektiva a co zas pouhý sen musí člověk vytušit tak nějak intuitivně, což nijak nezjednodušují scénické střihy, zmatené jednání postav a logiku postrádající dialogy (neznáte-li předlohu). Statické obrázky, připomínající filmové záběry, celou věc bohužel nevylepšují. Zlatý Hnz Bažant.
Dějově výrazně ucelenější než první Menu a co se týče humoru snad i trochu sympatičtější. Především už zde nejsou trudnomyslné výstřelky želvích adolescentů, což je za mě jedno velké plus. Zápletka je ovšem stejně ujetá a chvílemi prekérně natvrdlá, ale odpovídající zlatým osmdesátkám, přičemž funguje právě tím způsobem, jaký od komiksu čekáte. Nejsem zastánce bláznivých kosmických dobrodružství, kdy autoři hýří jedním nápadem za druhým, ale zároveň si usnadňují práci vytvářením vhodných udělátek, které pak vytahují z rukávu v okamžiku, kdy potřebují děj posunout dál, každopádně tady to tak nějak šíleně funguje. Přitom oceňuji posloupnost gradace, která dokáže šlapat ve vyjetých kolejích a zároveň překvapit občasným karambolem. Želvy ninja zde skutečně nejsou těmi dobrosrdečnými hrdiny z televizního seriálu, ovšem svébytná dávka humoru jim zůstala vlastní. Jen to zbytečné rekapitulování patřící k dobovému způsobu vyprávění mě vytáčelo. Tím by si však člověk neměl nechat zkazit zábavu.
Jason Aaron jde do finále, což v praxi znamená spousta umírání ne vždy hezkým způsobem a taky odhalování věcí, které měly zůstat navždy utajeny. A třebaže se vyprávění primárně soustředí na tři postavy (Zlého koně, Šunku a Rudou vránu), i všichni ostatní zde mají své místo a prostor, pročež skvěle zapadají do charakterově složité atmosféry.
Oproti jiným kriminálním sériím nejsou Skalpy tak komplikované, ačkoliv první pohled by mohl vzbuzovat opačný pocit - vždyť je to tu jedna dvojí hra vedle druhé. Jenže kde si třeba u 100 nábojů prostě nemůžete dát pauzu, protože ztratíte nit, tady bez problémů naskočíte klidně i po několikaměsíční prodlevě a hned víte, kdo je kdo a která bije (nebo kdo koho bije). Oceňuji přitom, že autor hodlá hrát špinavou hru až do úplného konce a nepatří k těm chytrákům, co uzavřou ságu, ale pak potřebují ještě jedno poslední album na nostalgické rozloučení. Takže, i když události v devátém díle naberou kulervoucí grády, to nejpodstatnější na nás čeká až příště.
