Po dlouhé době ucelené album, k němuž člověk nepotřebuje příručku pro rozpoznávání postav a které má vlastní začátek i konec. Vyprávění se soustředí primárně na Scarecrowa, jehož minulost ovšem nepůsobí, jako by byla vymýšlena za pochodu. Naopak, celá osnova má realistický a uvěřitelný vývoj, jenž postavě dodává lidský rozměr. Takže protentokrát nejde o blábolícího padoucha, který ani neví, co chce a roli dostal jen proto, aby měl hrdina komu nakopat musculus gluteus maximus. Přitom je děj prokládán kouzelnými scenériemi, jež jakoby mimoděk vzdávají hold klasickým Batmanovským komiksům z šedesátých a sedmdesátých let. Scénáristovi Greggu Hurwitzovi zazlívám pouze odbyté finále - to si v rámci očekávání zasloužilo trochu propracovanější a hlavně nevšednější přístup. Jinak ale spokojenost, včetně závěrečného bonusu. Ten je takovou chutnou třešničkou na dortu, neoplývající sice bůhvíjakou originalitou, zato se všemi dobrými atributy kvalitní temné historky. A to mi občas bohatě stačí.
Hiroya Oku se do toho umí opřít a i když některé scény připomínají statické fotografie, děsivá gradace tenhle nedostatek slušně vyrovnává. Akorát jsem opětovně začal lítat v pravidlech Gantzu a je otázkou, nakolik má autor věci skutečně promyšlené, či zda nevaří tenhle erotický sci-fi guláš za pochodu. Každopádně pravidla hry se změnila a je to jen dobře, protože opakování je sice matkou moudrosti, ale někdy taky otcem nudy. Děj nabírá čím dál, tím větší gradaci a osobně jsem moc zvědav, jak se další události vyvrbí. Jako by sérii poháněla nutnost před novou sezónou posunout se jinam, ještě víc hrdinům zavařit a masakr vyhnat do co nejvyšších otáček. Devátý díl totiž mnoho věcí promění a leckdy vrací postavy na začátek, přičemž to jediné, čím si čtenář může být jist je, že stát se může prakticky cokoliv. A asi to nebude právě hezká podívaná.
Jen ty vsuvky z reálu by si pan Hiroya mohl odpustit - jakmile se pokouší o sociální sondy, mám pocit, že čtu komiks středoškolského studenta.
„Stává se ti někdy, že jsi se svými přáteli a dojde ti... sakra, tohle je tak půl kroku od toho, aby se to zvrhlo v otevřené orgie? Ne...? Tak to jsem v tom asi sama.“
Něco jako televizní seriál Přátelé, jen namísto všedních témat denního koloběhu tu hraje prim BDSM. Což zní divně, ale bavil jsem se celých tři sta dvacet stran, přitom to vůbec není můj šálek kávy. Když ale někdo umí vyprávět, rád poslouchám. A Stjepan Šejić umí, je zábavný, hravý i zajímavý. Má pouze tu slabinu, že příliš nerozvíjí konkrétní příběh a raději se nimrá v otřepaných milostných zvratech, založených na pojmech a dojmech. A tak jsem se ke konci už nudil, vzhledem k tomu že děj graduje snadno odhadnutelným způsobem. Na druhou stranu, jeho lidský přístup k postavám umožňuje čtenáři prožívat emoce společně s hrdinkami, protože zamilovaností si prošel každý z nás - a teď nemluvím o bičíkách a udidlech. Navíc se přiznám, že jsem se zamiloval do autorova stylu kreslení. Ta obličejová mimika je zkrátka dokonalá.
Opět umírněnější díl. Je znát, že po předchozích zvratech chtěl Bill Willingham při padesátém čísle uzavřít pár linií a nechat postavy trochu vydechnout, než je pošle vstříc novým nepříjemnostem. Nic to však Mýtům na kouzlu neubírá, ačkoli všechna ta láska páska je možná až zbytečně vyhrocená. Ale autor to umí skvěle podat, takže svatebčanům nejen, že držíte palce, ale dokonce jim to štěstí na chvilku i upřímně závidíte.
Obávám se však, že idylka dlouho nevydrží, protože na rozdíl od jiných sérií, tady se pořád něco děje, i když se vlastně neděje nic. A hlavně - neuhýbá se před očividnými problémy, což zaručuje prakticky neustálý vývoj. Proto také oceňuji, že po posledních změnách v představenstvu nenechává scénář aktéry telenovelisticky kout pikle, ale soustředí se na to, co je všechny zajímá nejvíc: Jak se ubránit Nepříteli, když všechny ostatní země už dávno padly? Osmé album vám odpověď sice nedá, ale přesto naznačí, jakouže to hru naši hrdinové hodlají hrát. A s jakými nástroji...
Laskavé, hravé a s parádní kresbou. Ale to je tak asi všechno, co na komiksu dokážu vyzdvihnout. Příběh bohužel tuctový, bez výraznějších překvapení a nápadů, ovšem dostatečně zábavný na to, aby pobavil malé děti, což je ještě umocněno minimem slov. V tomhle ohledu klobouk dolů, Ben Hatke jede tu nejvyšší ligu, protože vyprávět pouze pomocí obrázků je kumšt. Ta absence tvůrčí invence mě však mrzí o to víc, že podobných komiksů je vážně pomálu. Třeba takový Prcek Chlupino pracuje s ještě menším počtem stran a přitom dokáže dějově zaskočit i nejednoho dospělého. Každopádně šelmičky se bavily moc a to je asi to nejdůležitější, co je třeba vědět. Postavy jsou veskrze sympatické, rozsah víc než příjemný a navíc nejde o stylizovanou úchylárnu, tyjící z hračkářského průmyslu. Ačkoli „čtení“ zabere všeho všudy deset minut, děti mají pocit, že zvládly pěkného tlouštíka, což je může motivovat k tomu, aby otevřely i něco dalšího. Z kontextu to možná nevyznívá, ale jsem za Robůtka vážně vděčný.
Robert Kirkman opětovně zmírnil tempo a poskytl hrdinům maličko oraz, přestože kdesi v zátylku cítíte blížící se hrozbu událostí příštích. Protože stejně jako Rick se zdráháte uvěřit štěstí, jež jeho skupinu potkalo. Tady se perfektně odráží vliv Guvernéra, který z něj udělal paranoika non plus ultra a ačkoliv ještě není totální psychopat s mesiášským komplexem, má k tomu již blizoučko. Právě tenhle podtext je na vyprávění nejsilnější. Ovšem velmi podobně vyznívá i deformace života mezi nemrtvými, kdy náhlé hájemství relativního bezpečí víc strachu vyvolává, než zažehnává. Trochu divoký je pouze fakt, že na nově objevenou kolonii dosud nezaútočilo stádo, přestože je kousek od hlavního města, nebo že starosta považuje Ricka za veterána, co bojuje se zombíky nejdéle - jako by katastrofa nepotkala všechny ve stejný čas. Ale jinak perfektní a jsem moc zvědav, jaké zvraty přijdou příště. A hlavně, nakolik je tentokrát zapříčiní sami hrdinové svou neschopností zapadnout mezi „normální“ lidi.
Jak píše anotace, Vykopávka je značně inspirována snovými obrazy a v tomhle ohledu funguje hodně dobře. Holdujete-li tedy příběhům, kde logika nejen že dostává padáka, ale taky přes držku, právě jste našli nového komiksového kamaráda. Ovšem čekáte-li od Maxe Anderssona něco srozumitelného, obávám se, že narazíte. Tvrději než tvrdě.
Ale k ději - no, ten žádný není. Lépe řečeno, je stejně proměnný jako sny samy. Což v praxi znamená, že se ledabyle opouští jedna dějová linie, aby se zvolna mohlo přejít na druhou, která pak přeskočí na třetí, čtvrtou… a tak dál, dokud noční můra prostě neskončí. Jde tedy spíše o sled volných asociací, než plnohodnotný vývoj událostí, a i když je to chvílemi krásně ujeté s občasnými záblesky geniality, stejně často člověk nechápavě kroutí hlavou, když výjevy přesáhnou hranici morální snesitelnosti. Jako celek tak u mě dílko pohořelo, protože pro jeho pochopení jsem příliš příčetný, ale svoje kouzlo bezesporu má. Stejně jako pár skutečně děsivých okamžiků.
Dojemné dílko věnované příznivcům Petera Parkera, kteří jej mají rádi spíše jako lidskou postavu, než jako superhrdinu. Přestože Smutek postrádá výraznější dějový zvrat nebo třeba pointu, nad níž by se tajil dech, jeho emoční náboj je neoddiskutovatelný. Alespoň v případě, že se ve vašem srdci skrývá špetka tichého romantika. Příběh paradoxně nemapuje události již známé (tedy smrt Gwen Stacyové), ale rozehrává Parkerovi první namlouvací úspěchy u dvou osudových dívek, kdy si začíná uvědomovat, že si bude muset vybrat, která z nich bude hrát v jeho životě prim. Takže ve finále minimum akčních konfrontací s excentrickými padouchy, zato spousta monologů o lásce a ztrátě - přesto to k přátelskému pavoukovi ze sousedství sedí jako ulité. Jeph Loeb je jednoduše spektakulární a osobně jsem přesvědčen, že takhle na dřeň se Spider-Manovi doposud dostal akorát J. Michael Straczynski. Celek pak dokonale rámuje melancholická kresba Tima Salea, nad níž zkrátka musí pookřát duše každého fanouška.
Stejně dobrá jízda, jako v předchozím díle, dokonce možná i o chlup lepší, protože tentokrát se zcela stírají hranice mezi dobrými a zlými. Album obsahuje dva příběhy, z nichž každý buď představí nové hráče pro další představení, nebo oživí ty staré, kteří si i přes svůj záporný charakter získají snadno čtenářovy sympatie. Asi tak na vteřinu, než zase odhalí bestii, skrývající se v jejich nitru. Zápletky mají hlavu a patu a konečně zaklapávají souvislosti dříve načrtnuté. Scott Snyder v tomhle ohledu skvěle pracuje s postavami a gradací napětí, přičemž Rafael Albuquerque tomu pak dodává dokonale temnou atmosféru vizuálním pojetím. Zkrátka hororový mainstream jak má být, žádné divoké vymyšlenosti, ale jednoduchá krev a hrůza, přičemž v druhém plánu je znát promyšlená osnova pro celou ságu. Navíc tady jsou upíři nelítostnými lovci a lidé pouhou zvěří, což vyprávění přidává maximálně na atraktivnosti. Alespoň pro všechny ty, kteří mají až po krk emočně rozervaných nemrtvých à la Stmívání.
Vlastně docela zklamání, vizuálně i obsahově jsem čekal něco mnohem legračnějšího. Ne že by Kid Paddle byl špatný nebo nevtipný, jen to rozhodně není nic ve stylu Snoopyho či Calvina a Hobbese. Nejblíže mají Ďábelské hry ke komiksům jako Titeuf nebo Bart Simpson, ovšem zdejší hrdina, a vlastně celé osazenstvo, se zaměřují čistě na konzolové hry. Neříkám, že to nemá svoje kouzlo, ale žádná velká taškařice se bohužel nekoná. O to spíš, když jste na herních automatech nevyrůstali a tak jsou pro vás jejich zákonitosti velkou neznámou. Jistě, mnoho situací lze promítnout na modernější Xboxy, Playstationy, nebo rovnou na PC, ale polovina kouzla je s věkem zkrátka pryč. Navíc je Midamův styl humoru dost jednoduchý, stačí někoho majznout po hlavě a pěkný gag je za námi. Na druhou stranu, nemá tendenci moralizovat, poučovat nebo rovnou kritizovat, což je milá změna v době všeobecného odporu k dětem, pařícím na počítači. Ale Liga uvědomělých matek to svým montessori stoupenkyním asi nedoporučí.
Podobné dojmy jako z alba Tváře smrti, kdy člověk naskakuje do rozjetého vlaku. Ale dá se to, ačkoli nakladatel nic neusnadňuje. Čtenář je tak opětovně zahlcen přehlídkou padouchů, ovšem vývoj událostí má protentokrát perfektní tah na bránu - do Gothamu je vypuštěna droga, která zbavuje strachu a dodává nadlidskou sílu. Jenže epizodní styl vyprávění, kdy se Batman stereotypně potýká s jedním zločincem za druhým, brzdí ústřední motiv, takže finální odhalení, kdo za komplotem stojí, pak příliš neohromí. O to spíš, že dotyčný uniká a jeho dopadení bude evidentně běh na dlouhou trať. Tedy jestli se k tomu David Finch a Paul Jenkins ještě vůbec vrátí. Přesto má zápletka správně pochmurnou atmosféru, která se k netopýrovi hodí, a i když se neustále dokola omílá stejné téma, celek příjemně šlape. Není to taková jízda jako Rok jedna, Dlouhý Halloween nebo Můj nejhorší nepřítel, ale rozhodně to patří k těm smysluplnějším a drsnějším příběhům hlavního proudu. Uvidíme, co přinesou další díly.
Možná ze mě mluví nostalgie, ale podle mého názoru jde o parádní rozjezd jedné z nejlepších fantasy sérií. Příběh možná není dokonalý a spíš než promyšlený scénář připomíná komiksovou adaptaci nějaké povídky Zlatého věku, ovšem v roce 1977 byl Thorgal ještě ve vývinu a jeho největší sláva měla teprve přijít, takže nejistá ruka spisovatelova je zcela pochopitelná. Přesto je znát, že do toho Jean Van Hamme dává všechno, pročež děj Zrazené čarodějky doslova hýří nápaditostí a odhadnout, co bude následovat za dalšími dvěma stranami je prakticky nemožné. Maličkým problémem je, že při zpětné rekapitulaci nedávají skutky některých postav až tak úplně smysl, to však klidně může být jen můj osobní dojem. No, a ačkoli se Grzegorz Rosinski v prvním albu teprve rozjíždí, lze už i tak snadno pochopit, proč po pár letech uhranul celé Evropě.
Epizoda Téměř v ráji je pak takovou třešničkou, která pěkně definuje charakter dalších Thorgalových dobrodružství - fantasie, zmar a nelehký to lidský úděl.
„Ze mne se vždycky stane dobrák, co rád pomůže druhým, když jde o peníze. A přitom se říká, že peníze kazí charakter.“
Richard Svitalský překvapil a nakladatelství Fragment také. U prvně jmenovaného jsem tak trochu věděl, do čeho jdu, protože Sedmikráskov patří mezi to lepší, co Čtyřlístek svým čtenářům už léta nabízí. Ty druhé pak chválím za skutečnost, že do toho vůbec šli a zároveň že umožnili autorovi publikovat nové věci. Deset epizod tak seskupuje celistvý příběh, který má začátek, prostředek i konec. Přičemž by mě docela zajímalo, jestli motiv zakletého prince tu byl od začátku nebo přišel až s touhle knihou; jelikož těch pár povídek, co si ze Čtyřlístku pamatuji, s žádnou takovou legendou neoperovalo. Ale dobrý, alespoň se díky tomu zvyšuje přidaná hodnota a plusem je i skutečnost, že ty historky zkrátka fungují. Je v tom špetka humoru, decentní kapka napětí a celé to pak rámuje jednoduchá pohádková karikatura. Teď bych si jen přál, abychom se v budoucnu dočkali dalších alb.
Krásná adaptace. Z výtvarného hlediska pastva pro oči, až bych se přimlouval za větší formát, protože ty celostránkové obrazy jsou nádherné. Velrybářské výpravy nebyly nikdy veselé cesty za dobrodružstvím, ale tvrdá, časově i psychicky náročná dřina. Tohle všechno v tom je, často zachycené jednou či dvěma kapitolami beze slov, protože těch netřeba. Vlastně jediné, co mi na kresbě Christophera Chaboutého vadilo, byly „rybí oči“ prakticky u každého člena posádky.
Dějově samozřejmě žádné překvapení, ale to snad ani nikdo nečekal. Je to příběh o pomstě a o tom, jak žízeň po ní dokáže jednoho dohnat k nadlidským výkonům. A taky, že se na ní dá svézt plnou parou do pekel horoucích. Autorovi zazlívám pouze to, že si s charaktery postav více nepohrál. Zápletka je kvůli tomu oproštěna o dějové zvraty, byť třeba obehrané dle poslední módy. Takhle se celou dobu nic neděje, dokud Moby Dick nějakých padesát stran před koncem nepřijde ke slovu. Finální střet pak automaticky působí hrozně uspěchaně.
Říct o komiksu Miloše Poláška a Antonína Šplíchala něco jiného, než že je roztomilý, by pomalu hraničilo s diskriminací samotného toho slova. Česká adaptace Tří mušketýrů totiž hravě konkuruje dobově o něco málo staršímu Asterixovi, přičemž na kresbě i scénáři je hodně znát, že inspirace francouzskou tvorbou rozhodně nebyla malá. Škoda jen, že příběh je koncipován na čtyřiadvacet stran, což nedává moc prostoru pro tvůrčí invenci. Přesto se autorům povedlo do vyprávění zakomponovat množství báječných vtípků. Ovšem rozsah se zákonitě podepisuje na scénáři a tak při neznalosti původního románu Alexandra Dumase se čtenář v ději bohužel ztratí. Tohle je až na dřeň a i v té dřeni je sem tam zmatek. Moc tomu pak nepomáhá nešťastné rozvržení bublin, jejichž posloupnost se střídavě mění, takže přijít na správný směr čtení je občas nemožné.
Jinak ale kouzelná raritka, jejíž dvaačtyřicet let odkládané vydání sice není završeno uvedením do Síně slávy, přesto jsem moc rád, že k němu nakonec došlo.
Duše moje konzumní dostala přes zobák. Po výtvarné stránce nelze vytknout nic, Nicolas de Crécy je fantastický karikaturista a jeho obrázky buď bezmezně milujete, nebo se od nich odvracíte s dojmem, že jde o něco, co přinesla kočka ze sousedovic zahrady. Ale s příběhem jsem byl tentokrát na štíru a to přitom vím, že autor umí servírovat hodně divoké kousky. Pochopil jsem cca třicet procent šílenství, dalších třicet šlo pro nezájem mimo mne a posledních čtyřicet zůstalo zkrátka tajemstvím. Něco je dost přímočaré (základ moderní kultury spočívá v psích hovnech), něco vtipně zaobalené (lidičky jako homosapiensglobin), ovšem v důsledku nic, z čeho bych si vysloveně sedl na zadek. Samotné rozdělení příběhu do tří alb pak zavání spontánním rozhodnutím, což se podepisuje především na závěru, který vlastně žádným závěrem není. Tohle je holt surrealismus v praxi, kdy výtvor geniálně funguje v detailech a s celkem už se každý musí poprat sám. Přiznám se, že tady bych si přál znát tvůrcův výklad.
Povedené album, které představuje uzavřený příběh. Přesto je třeba se alespoň rámcově orientovat v postavách DC univerza. Geoff Johns je už holt takový - jako fanoušek píše pro fanoušky a ti ostatní buď naskočí, nebo ne. Jinak ale dobrodružství rozehrál s perfektními zvraty, i když ve finále nejde o nic jiného, než citovou vydíračku, jejíž základy jsou pěkně vachrlaté. A to mi vadilo daleko víc, než Supermanův syn vycucaný z prstu. Co se ovšem generála Zoda týče, tak asi jeho nejlepší ztvárnění, protože perfektně funguje jako fatální Nemesis, jež všechno dobro obrací v prach pod tíhou zničujících (a logických) argumentů.
Výtvarník Adam Kubert pak zcela exceluje v apokalyptických scénách, kdy dokáže náklaďák nebo vrtulník umístit na ta nejméně očekávaná místa. Vizuální orchestr. Slabší je naneštěstí v detailech, kde z realističnosti sklouzává ke karikatuře a to třeba v průběhu jednoho dialogu.
Doplňkové příběhy jsou však nijaké, jeden plášťěnkově slaďoučký a druhý utnutý uprostřed věty.
Povedené album, které představuje uzavřený příběh. Přesto je třeba se alespoň rámcově orientovat v postavách DC univerza. Geoff Johns je už holt takový - jako fanoušek píše pro fanoušky a ti ostatní buď naskočí, nebo ne. Při prvním čtení jsem se tedy moc nechytal, o čtyři roky později už bez větších problémů. Jinak ale dobrodružství rozehrál Johns s perfektními zvraty, i když ve finále nejde o nic jiného, než citovou vydíračku, jejíž základy jsou pěkně vachrlaté. A to mi vadilo daleko víc, než Supermanův syn vycucaný z prstu. Co se ovšem generála Zoda týče, tak asi jeho nejlepší ztvárnění, protože perfektně funguje jako fatální Nemesis, jež všechno dobro obrací v prach pod tíhou zničujících (a logických) argumentů.
Výtvarník Adam Kubert pak zcela exceluje v apokalyptických scénách, kdy dokáže náklaďák nebo vrtulník umístit na ta nejméně očekávaná místa. Vizuální orchestr. Slabší je naneštěstí v detailech, kde z realističnosti sklouzává ke karikatuře a to třeba v průběhu jednoho dialogu.
Zábavné, ale kupodivu ne tolik, jak jsem se těšil. Asi už na mě leze stáří. Nejvíc tak u mě bodovaly stripy o oblbujícím internetu, mentálních sociálních sítích a pekelně cynických vaječnících (ta souvislost tu je, i když možná ne na první pohled zřejmá). Jinak ovšem standard. Ono ale při stovce stripů není možnost představit nějak velkou všestrannost, takže většina humoru je na jeden model a to o komické úzkostlivosti - motivu různě se opakujícího napříč celým albem. Zábavné je to poprvé i podruhé, pak (až na pár světlých výjimek) už jen úsměvné. Kresba je přitom stejně svéhlavá, jako sama Sarah Andersen a spousta vtipu spoléhá pouze na tuhle její jednoduchou karikaturu. Na druhou stranu, líbí se mi, že je jaká je a na nic si nehraje, rýpe do morálky na správných místech a má cit pro duši povzbuzující sarkasmus. Jen bych si v rámci ceny představoval trochu více muziky. Tady se však už projevuje stinná stránka komerce - ačkoli proti ní autorka „bojuje“, veze se zároveň na stejné vlně.
Příjemné retro z konce osmdesátých let, kdy grázlové ještě mívali dlouhé vlasy a Batman jezdil v komicky hranatém Batmobilu. Přičemž přímá účast prezidenta Reagana jako komiksové postavy pro mě byla takovým malým vrcholem popkulturní geniality, která se nebojí ničeho. Samotného Temného rytíře pak zastihujeme při postupně se měnící image, kdy je ještě stále tím superhrdinou ve starém netopýřím kostýmu, stíhajícím zločince v absurdních maskách, ale zároveň se na povrch dere nekompromisní mstitel, co se rozhodl vzít na bedra odpovědnost za bezpečí celého Gothamu a je proto ochoten riskovat všechno. Perfektně to přitom ilustrují obě dějové linie, kde v první stíhá Batman sériového vraha a ve druhé bojuje s KGBeastem. A ačkoli oba motivy lákají drsnou kriminální zápletkou, množství textu nejedenkrát všechnu atraktivitu neúmyslně rozmělňuje. Pořád je to ale kus dobrého řemesla, podmalovaného parádně noirovou atmosférou a stylizovanými monology, jimž ani všechny ty roky neubraly nic na kráse.
Vizuálně ohromující, dějově poněkud zmatené. Ale to říkám jako člověk, který tenhle druh metafyzických zápletek moc nezvládá. Co však autorovi musím přiznat, je fantastický cit pro vyprávění formou obrázků beze slov, včetně několika dosti komplikovaných situací. Přitom se v tom člověk neztrácí a pořád má pocit, že všechno dává dokonalý smysl, přestože nedává. Andreas je až precizně přehledný, díky čemuž perfektně funguje lovecraftovský motiv nemilosrdného vesmíru plného bytostí, jež svou existencí přesahují historii naší planety. Zároveň oceňuji různorodost jednotlivých částí, kdy co kapitola, to zcela samostatný příběh, propojený s tím předchozím jen dílčími motivy. V případě Návratu Cromwella Stona je docela legrace půlku vyprávění přemýšlet, kam se to člověka dostal tentokrát.
Jak už jsem na začátku zmiňoval, výtvarná stránka nemá obdoby a to nejen kvůli famózním hrátkám se světlem, ale i díky kompozici. Umělcova úchylnost pro detail pak dokonale vyniká na nádherných dvoustranách.
Druhý díl začíná opět ze široka, přičemž je už jasné, že autoři hodlají ze světa, jehož jsou tvůrci, vymačkat co nejvíce. Naštěstí se zatím nebojí zásadních zvratů, takže mile potěší, když konečně zmizí jedna z hlavních záporaček, která mně osobně lezla dost krkem a bál jsem se, že bude v sérii přítomna celou dobu. Vyprávění samotné je trochu stylizované, nijak se neštítící dílčích klišé, jež sice působí maličko nuceně (viz. Yorickova etuda s novou láskou), ale zároveň mají pro další vývoj nezbytný smysl. A přestože se hlavní hrdina občas chová jako naivní pitomec, pořád je to napínavá jízda, plná nečekaných obrazů a nápaditého prostředí, kdy nejde jen o to, ukázat rozpad společnosti po celosvětové katastrofě. Což se mi na Posledním z mužů líbí asi nejvíc; to jak se hezčí půlka lidstva staví znovu na nohy a snaží se žít s tím, co zůstalo. Protože je to po všech stránkách zajímavější, než sledovat jezdce ve futuristických autech jak bojují o ropu. Uvidíme ovšem, co přinesou další alba.
Tentokrát mi přišlo, že vyprávění ztratilo šťávu a Mike Carey začal přešlapovat na místě. Podstatné už bylo řečeno a teď jen zbývá dokreslit kudrlinky nad detaily, aby se mohlo rozjet finále. Poetika je pořád dokonalá, ale to, co jsem na sérii od začátku obdivoval, tady najednou mizí. Namísto komplikovaného propletence příběhů, kde každý detail má svůj účel, třebaže až o album, dvě později, jsem dostal obehranou písničku o padouchovi, co chce využít Boží nepřítomnosti k vlastnímu prospěchu. A protože tohle už tu jednou bylo, mrzel mě trochu ten otevřený konec.
Ale abych nevypadal jako prďola, rýsují se tu i pěkné nápady, především v podobě mladé Elaine, jíž by bezesporu slušel trůn nebeský. Což je pouze můj soukromý odhad, uvidíme, co skutečně přinese další vývoj událostí. Totiž, přestože jde jen o nepřiznanou uměleckou výplň, pořád je to parádní a netrpělivě očekávám, co bude dál. Jen doufám, že se taky bude něco dít a autor nezůstane jen u významných pohledů a sofistikovaných metafor.
Čekal jsem to nejhorší a nakonec byl mile překvapen. Háček v tom samozřejmě je - označení 7+ má totiž nulovou vypovídací hodnotu a v podstatě jen informuje o faktu, že komiks mohou číst děti, co už umějí číst. Ale pro orientaci v žánru, ději či postavách je rozhodně důležité mít alespoň hrubé povědomí o Marvelovském univerzu. Pročež titulek Můj první komiks se trochu míjí účinkem. Na to je tu příliš mnoho nevysvětleného, včetně základního kdo je kdo.
Když však pominu ty dvě zavádějící nálepky, bez jakékoliv nadsázky musím přiznat, že jsem si příběh užil. Do základní chronologie sice moc nezapadá a mám podezření, že si z původní historky vytáhl cca pět procent, ale co už. Thanos má zkrátka Rukavici a je třeba mu ji sebrat. Tolik k logice. Scenáristé se tak soustředí především na pošťuchování mezi postavami, což prokládají nenáročnou situační komikou. V tomhle ohledu mě to přitom vážně bavilo, mnohem víc než třeba umělé DC Superhrdinky. Sám jsem ovšem zvědav, co si z toho odnesou děti.
Achtung: Spoiler! Právě hodlám vyzradit obsah celého dílu v jedné větě a tak se omlouvám všem čtenářům, kteří od Gantzu čekají něco víc než zabíjení, zabíjení, souložení a zase zabíjení.
Hiroya Oku se konečně vykašlal na nějaká melodramata (jež mu vůbec nejdou) a jednoduše všechny vykostil (což mu naopak jde, že až). Ani se mi tomu nechtělo věřit, protože v mnoha drobnostech rozjel vedlejší linie, které teď luftují do prázdna. Přitom je v předchozích svazcích vyhrotil do extrémů, evidentně ale jen proto, aby zahrál na čtenářovy city. Nebo že by v tom bylo něco víc? Jisté je, že čekat se dá už prakticky cokoliv.
Každopádně je fakt, že jakmile dojde na akční sekvence, užívám si explicitní „vyprávění“ maximálně. Jenže žádné krvavé posvícení netrvá věčně a tak se brzy vracíme do reálného života a tady jsem se opětovně nechytal - především živou Kišimoto mi hlava nebrala. A přestože oťukávání mytologie Gantzu se zajímavě zamotává, jde bohužel pouze o takové nic neříkající výstřely do prázdna.
Jak se mi předchozí díl líbil moc, tak tady jsem trochu narazil. A to z prostého důvodu - co, kdo, proč? Ke cti autorů dlužno podotknout, že v závěru se vše podstatné vysvětlí, ovšem je tu tolik návazností, že bez jejich připomenutí budete v ději lítat jak papoušek na tříkolce. Ale protože je znám (díky, můj milý čtenářský deníčku), byl jsem s obliga. Přesto mě zápletka občas dokázala zaskočit, jako třeba v případě náhlého zjevení Humra Johnsona.
Pořád si však stojím za tvrzením, že Ú.P.V.O. drží pohromadě daleko víc, než celý Hellboy. Jen pánové Mike Mignola a John Arcudi umějí špatně připomínat podstatné a na můj vkus rozjíždějí příliš mnoho linií, které se pak snaží spojit do jednoho celku. Člověk potom snadno zapomíná, na co se soustředit a co je jen umělecký plevel. Dost možná právě proto poslední album vůbec nefunguje samostatně a bez znalosti předchozích knih není šance se v ději orientovat. Na druhou stranu ta paranoidní atmosféra evokující prvního Vetřelce stojí rozhodně za to.
Všechno je to o motivacích. I lidé, jejichž skutky veskrze pohrdáme, mají pro své činy jisté pohnutky, které jim přijdou natolik zásadní, že jimi snadno dokážou obhájit zlo, které páchají. Občas je zkrátka všechno o lidských slabostech a niterných přáních. Ale kdo z vás první hodí kamenem, aby ukázal, že jeho osobnost není v poměru s veškerenstvem stejně uboze malá?
Právě tohle dokáže Jason Aaron, ďábel mezi scenáristy, perfektně zachytit. Osmé Skalpy tak opětovně skládají střípky charakterů a zase jednou nutí čtenáře přehodnocovat vše, co dosud považoval za neměnné. Dějově se samozřejmě s hlavní osnovou hne o minimum, ale to neznamená, že by jednotlivé linie stagnovaly. Agent Nitz se znovu dostává do sedla, Rudá vrána hledá cestu ke Zlému koni a Dino zjišťuje, že není všechno láska, co má dlouhé vlasy. Nezapomenutelní jsou pak Volný pád, dosud opomíjený Lawrenc a také Ten, který chytá. Finále je zkrátka na dosah, je však otázkou, zda se ti, co je přežijí, budou moci nazývat vítězi.
Teda, dámy a pánové, klobouk dolů. Myslel jsem, že po Nové hranici Darwyna Cookea mě s hrdiny Zlatého věku už nemůže nic oslovit a ono ejhle, James Robinson mi zasadil čelovku. A nebýt toho Hitlera v závěru, který má sice svoje kouzlo, ale absolutně žádné opodstatnění, bylo by mé nadšení absolutní. Pan scenárista totiž perfektně pracuje s psychologií maskovaných hrdinů, kteří jsou už víceméně za zenitem a teď se musejí vypořádat s poválečnou realitou. Do toho nastupuje antikomunistické šílenství a tak se většina z nich brzy ocitá mezi kladivem a kovadlinou, aniž by přitom chtěla něco jiného, než alespoň špetku ze své bývalé slávy. Pravda, postav je tu jak o posvícení a spousta z nich neřekne nic ani ostřílenému znalci, nedá se však říct, že by se člověk zákonitě musel ztrácet v souvislostech. Samotná zápletka je hodně pozvolná, o nebezpečí víte a je vám jasné, jaký směrem se události budou ubírat, přesto od určitého okamžiku se zaťatými pěstmi čekáte na výsledek souboje. Excelsior!
Hodně povedená publikace, jak ve výtvarném ohledu, tak stran celkového zpracování. Provedení jednotlivých příběhů je dosti individuální a porůznu zdařilé, ovšem všechny si drží vysokou úroveň. Zmiňuji to především kvůli tomu, že většina autorů je pro širokou obec čtenářům neznámá (snad až na Kateřinu Bažantovou), takže by jeden čekal nějaký popkulturní underground. Tomu se však tvůrci vyhnuli, pročež jsou balady až na jedinou výjimku snadno uchopitelné. A pro ty nedovtipné, kterým smysluplnost Svatojánské noci unikla podobně jako mně, připojili editoři ke knize i Erbenovy texty a tak se lze snadno dopátrat, co že chtěl Dominik Miklušák obrázky říci. Z ostatních autorů pak překvapil nejvíc Petr Holman, zklamal naopak Vladimír Strejček.
Komiksům navíc předchází zajímavý historicko-literární úvod o baladách a jejich místě v lidovém vypravěčství. Proto nemůžu jinak, než knize přiznat vysokou atraktivitu a skutečně ohleduplnou výpravu. Vlastně se mi četla mnohem lépe, než klasická Kytice.
Oproti předchozímu albu, které mi přišlo výrazně ucelenější, drobné zklamání. Tady hned na počátku nakrkne rychlokvaška s Man-Baty a Zsaszem, což pak dorazí odbyté finále s Emperor Penguinem. Následuje hodně atraktivní epizoda s Wrathem na vícero sešitů, jenže i tady vyprávění skončí tak nějak neslaně nemastně. Až to skoro vypadá, že se to všechno semlelo jen proto, aby se dva noví super zločinci mohli sejít ve vězení a začít kout další vypečené pikle. No a pak je tu ještě zbytečné intermezzo s Miou a samozřejmě závěr celého alba, jež navnazuje na blížící se peripetie s Baneovou armádou.
Když si to pak člověk všechno takhle sesumíruje, uvědomí si, že i přes celkovou tloušťku je Trest především o slibných začátcích a nepovedených koncích. Ještě k tomu si autoři dávají záležet na komplexní síti vztahů, což ovšem bez znalosti souvislostí příliš neohromí (viz třeba Damianova smrt). Přiznat však musím povedenou atmosféru, díky níž má Batman pořád něco do sebe, ačkoli nejde o víc než průměr.
Trojice Keith Giffen, J. M. DeMatteis a Kevin Maguire si mě už kdysi získala komiksem Dříve známí jako Liga Spravedlnosti, takže jsem se s nadšením pustil do počátků celého toho jejich blázince. A musím říct, že Maxwell Lord IV. zase nezklamal. Sice mi i nadále unikají některé souvislosti v rámci DC univerza, ale na to jsem si už za ta léta zvykl. Důležité je, že humor funguje naprosto precizně, ačkoli se scenáristé ještě drží při zemi, hlavně jde-li o velké šarže jako Batman a Superman. Jakmile však ikony zmizí ze scény, rozjede se mezivztahová komika naplno. Autoři přitom zajímavě balancují na pomezí vážnosti a absurdnosti, protože témata, která si berou na paškál, nejsou právě jednoduchá. Což dokazuje především druhý a třetí sešit tohoto alba, kde se trojice mimozemských bohatýrů rozhodne zlikvidovat všechny atomovky světa. Je to zkrátka úplně jiné pojetí Ligy spravedlnosti, pojetí, jež důstojnost superhrdinské instituce výrazně odlehčuje, ale zároveň ji ještě úplně neparodizuje.
Roztomilá série stripů, která se mi trefila přesně do vkusu. Má to sympatickou kresbu a mně blízké téma měšťáka, co odjede žít na venkov. Ten se pak nestává jeho krajinou zaslíbenou, ale noční můrou, kde je třeba každý den bojovat o přežití. Nejde o nic hlubokomyslného, ale ani primitivního, přičemž nejpovedenější jsou ty vtipy, které se táhnou napříč vícero stranami. A tak scénka se zvěrolékařem, etuda s kácením kaštanů, nebo cokoliv s paní Zdechláčkovou, to všechno mi rozjasnilo den na několik hodin a moc se těším, že se k tomu jednou vrátím. Jean-Yves Ferri a Manu Larcenet mají dar vytvářet nezapomenutelné figurky, vycházející ze skutečnosti, že stejní lidé se nacházejí ve vašem blízkém okolí nebo že problémy, jež dotyční řeší, nemají daleko k těm, před kterými dennodenně stojíte vy sami. Neříkám, že je to bůhvíjak originální, protože téma je staré stejně jako venkov sám, ale autorská souhra dala vzniknout něčemu, co funguje na té nejbanálnější premise - životních zkušenostech.
Jak mám Vránu v oblibě, tak mě každé další album těžící ze stejných motivů akorát unavuje. Za což v první řadě může fakt - a teď propadnu peklu - že než kultovní komiks Jamese O'Barra mám raději film Alexe Proyase. Jsem holt dost mizerný fanoušek.
Ačkoli John Wagner přichází s atraktivními nápady, je to v důsledku pořád ta samá jízda. Hrdina si projde peklem, aby se vrátil mezi živé a pomstě bylo učiněno zadost. Což o to, poetiky je tu vrchovatě, ale zápletka je tentokrát okořeněna o nesmyslně sofistikovanou časovou prodlevu. Hrdina se tak nemstí mučitelům, ale jejich potomkům ob několik generací. Naneštěstí to příliš nefunguje, protože potomci bezcharakterních gaunerů, jsou na chlup stejní gauneři, co jejich předkové. A tak cesta odplaty nějak ztrácí na smyslu (lépe řečeno, proč nedostali do držky ti původní zločinci?), přičemž její průběh je bez snahy o invenci a navíc postrádá logiku v hlavních bodech. Zkrátka nuda a nebýt atmosférické kresby Alexe Maleeva, letěla by kniha do kouta.
Ačkoli Hellblazera zbožňuji, poslední tři alba mám neustále pocit, že mi uniká něco podstatného. Aby ne, když předchozích sto padesát sešitů u nás nevyšlo. Takže i když jsem naskočil do příběhové linky někde u čísla 146, nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi bylo všechno jasné. Na to je tu příliš mnoho kladení důrazů na jména, věci či události, které se dříve staly nebo vyskytly a já o nich vím lautr prd. A Brian Azzarello je tohohle plný, úplně si rochní v tom dávat jednotlivé detaily do souvislostí, a pak dělat před fanoušky ramena. Dlužno říct, že oprávněně.
Přesto mě ale Potopa bavila dost. John Constantine hláškuje jako nikdo a jeho střet s americkými neonacisty je prostě klasa. Krásně se zde zase jednou vyjímá, kolika způsoby lze Písmo svaté vyložit, aby odpovídalo požadavkům toho kterého „kazatele“. No a Marcelo Frusin opět kongeniálním způsobem vyšperkovává příběh kresbou plnou hrátek se světlem. Až si říkám, zda by to všechno mělo takový náboj, nebýt jeho zapálení pro věc.
Kde první díl překvapil nápaditým pojetím, druhý maličko hřeší na čtenářovu dobrou vůli. Protože konec mě docela nakrknul. Jistě, jde o účelový odkaz na staré způsoby vyprávění, ale upřímně, tenhle druh cliffhangerů jsem nikdy neměl v lásce. Kdyby šlo navíc jen o závěr, jenomže ono je to tak nějak leitmotivem celé knihy - spousta věcí se nakousne či vyhrotí, ovšem jakmile má dojít ke konfrontaci, utne to náhlý zvrat, který celou událost přesune do dalšího dílu. Ostatně, ani celá ta choreografie flashbacků mě ze židle nezvedla, tohle už tu jednou bylo a nedá se říct, že by mi to usnadňovalo orientaci v aktuálním ději.
Obsahově ale pořád super - záhada „uvěznění“ na farmě se prohlubuje, a zároveň se ukazuje, že někteří superhrdinové jsou evidentně informovanější než druzí. Co přesně to však znamená, lze prozatím jen těžko odhadnout, už jen proto, že každý jeden z nich je moc hezký případ pro vypolstrovanou celu. Zkrátka je to pořád skvělá komedie, i přes všechen ten depresivní charakter.
Měl-li bych hodnotit alba samostatně, asi bych do plného počtu hvězd u každého zvlášť nešel, ale takhle v celku mají i ty slabší díly dějové uplatnění. Především Neviditelná pevnost lépe vyznívá jako úvod k širšímu dramatu, než plně samostatná epizoda. Jakmile se však stanoví hranice ústřední zápletky, začnou se události zamotávat velmi nápaditým způsobem, přičemž Jean Van Hamme neopomíjí ani původní prvky science fiction, které tuhle fantasy sérii tolik proslavily.
Takže jako celek naprosto dokonalé, snad jen, že po ukončení všech těch peripetií si čtenář uvědomí, jak moc to bylo všechno nucené - tedy Thorgalovo rozhodnutí opustit své blízké, aby je neohrozil svou přítomností. Paradoxně přitom způsobí pravý opak. Ovšem jednotlivé dílčí zvraty jsou perfektní a opět dokazují, že autoři jsou schopni udělat prakticky cokoliv jen proto, aby svým postavám znepříjemnili život. A zase jednou jsem si uvědomil, co mi na této sérii vyhovuje nejvíc - není to epos o hrdinství, ale epos o lidství.
Grant Morrison představuje novou Supermanovu image, nepřímo se řídící premisou „co by kdyby“, zachovávající ovšem základní prvky kánonu. Naneštěstí se ta moderní známka punku hodně podobá tomu, co jsme zvyklí vídat u Petera Parkera alias Spider-Mana. Zmizel gentlemanský Clark Kent v obleku a na jeho místo nastoupil čerstvý absolvent univerzity s přesvědčením, že všechnu špínu z Metropolis někdo uklidit musí. Nejlépe on. Proto si o chvílích volna obléká džíny, tričko, kanady a pláštěnku, a jde vymést celý ten Augiášův chlív...
Přiznám se, že v mnohém mi to sedlo víc než klasické Supermanovo ztvárnění, ovšem svoje mouchy to bezesporu má. Už jen v tom, že se scenárista příliš brzy vrátí do vyjetých kolejí o Mirku Dušínovi v červené a modré. Prvních šest příběhů ještě hodnotím jako skvělou akční jízdu nepostrádající vtip i napětí, a to ve známých kulisách, jen s maličko jinými pravidly. Pak už to jde bohužel poměrně strmě dolů, neznáte-li DC univerzum a aktuální dění v navazujících sériích.
Jedním slovem paráda. Robert Kirkman se dokázal navrátit k dramatičnosti prvních svazků a zároveň znovu nesklouznout k melodramatické ufňukanosti, jako se mu to stávalo v poslední době. Především ale klobouk dolů za perfektní rozjezd, tahle nečekaná rána přišla opravdu znenadání. A z Carla udělala ještě většího sociopata, než jsem se odvážil doufat. Navíc oceňuji následné uzavření epizody s tajemnými lovci, se kterými se hrdinové dostanou do křížku. Už to málem vypadalo na další několika svazkový souboj alá Guvernér a jeho parta, ale autor zase jednou mile překvapil, což po tolika zvratech je co říct. Vytknout tak dokážu jen jedno - nedostatek odvahy k rozepsání úvodního konfliktu, aby nepůsobil tolik jako promyšlená kalkulace, jak se atraktivně zbavit dlouhodobého problému. Něco jako Rickova holčička. Jinak ale po všech stránkách úžasná jízda, v níž se hrdinové pro jednou nestáhnou do defenzívy, ale naopak jdou útočníkům tvrdě po krku. Protože strach je něco, co už si nemůžou dovolit.
„Znát tento příběh znamená znát Japonsko.“
U mě dobrý. Je v tom východní poetika i potřeba apelovat na válečnické hodnoty, stejně jako dojemná pointa, kdy finální rozhodnutí róninů završuje jejich naplánovanou pomstu. Zároveň vyprávění nepostrádá akční plynulost, díky čemuž příběh nezaniká pod nánosem nehybných scén a skrytých metafor. Jistě, scénáře Mikea Richardsona se mohl chopit jiný výtvarník a udělat z toho krví prosáklý epos. Jenže nic naplat, Stan Sakai je jenom jeden, a pouze on tomu podle mě dokázal ponechat hrdinský patos a současně celou tu historickou epizodu věrně přiblížit i náctiletému čtenáři. Navíc všechny ty pro Japonce důležité pojmy jako čest, rodina, morálka umí na papíře rozehrát tak, že je chápu a obdivuji.
Mimo jiné oceňuji, že v doslovu se autoři přiznávají k přizpůsobení si doložitelných faktů, zachovávajíce tak tradici ústního předávání legendy, která se za ta staletí mnohokrát proměnila, přestože základ zůstal vždy stejný - 47 róninů na cestě za pomstou.
Nadšení z nekompromisní atmosféry, kdy zločinec je skutečně zločinec a ne rozervaný jedinec, který zločincuje jen kvůli tomu, že jej k tomu dohnala zkažená společnost. Zklamání z otevřeného konce, který jiný asi být nemohl, přesto mi hlava nebere to označování celku za trilogii, když kniha končí tak jako každé jednotlivé album - Fantomas uniká zákonu a spolu s ním i všechna jeho tajemství.
Jinak se to tu ale mele pořádně, čtenář je vržen přímo do víru událostí, kde lítají ruce, nohy, hlavy a jiné končetiny. Příliš se nevysvětlují detaily, ale vše podstatné člověku dojde z kontextu, a nic tak nebrání tomu rozjet honičku napříč starou Paříží naplno. V některých momentech Olivier Bocquet a Julie Rocheleau kouzlí scenáristicky i kresebně, v jiných přebírají otěže otřepaná klišé, což stejnou měrou ctí klasiku, jako postrádá tvůrčí invenci. Rozhodně však nejde o komedii v duchu slavné filmové série, spíš o temný „šestákový“ horor a to je mnohem víc než má dekadentní mysl byť jen doufala.
