Lepší než první album, hlavně díky tomu, že už mi vyprávění nepřišlo tak nucené. Příběhy jsou sice chvílemi dějově průhledné, tedy ve smyslu jak se odvíjejí, nic jim to však neubírá na kráse skvěle propracovaného noiru, kde ne každý musí být právě světec, aby vám přesto přirostl k srdci. Hrdiny jsou obyčejní lidé s obyčejnými chybami, kteří se musejí vypořádat se situacemi, které by klidně mohly potkat i vás nebo mě. Vlastně se všichni denně mimoděk modlíme, aby nikdy nepotkaly. Jsou to historky z ulice, plné lží, drog a násilností, jaké dokážou nejednomu převrátit svět vzhůru nohama a zase zpět. Ed Brubaker se nesnaží podbízet životními moudrostmi a třeba hned první kapitola parádně rozemele každého, kdo kdy přišel o někoho z rodičů. Jednotlivé historky fungují především pro svou autentičnost, bez zbytečných řečí, kliček a rozborů. A opět oceňuji nenápadnou provázanost, kdy se většina postav nějak mihne v té které povídce, čímž tak nepřímo utvářejí pevný celek všem příběhům dohromady.
Na Gantzu se mi líbí především zběsilé tempo. Jistě, občas je celá jedna kapitola věnována pouze tomu, že někdo hne rukou a řekne „Aargh!“, ale i to má svoje zvrácené kouzlo. A že je Hiroya Oku zkušený eskamotér, využívající každé příležitosti k tomu se zaseknout a rozfázovat tu kterou akční sekvenci. Ale je v tom hodně dobrý, mnohem lepší, než když dojde na osobní dramata či sociologické profily. Jen mi trochu začíná lézt na nervy ta všudypřítomná hysterie, kdy na sebe postavy nejdřív půlhodiny řvou, než se konečně rozhoupají k nějakým činům, často ovšem až poté, co někdo z nich umře. Takže tu opětovně lítá hlava nehlava a ústředním hráčům je řádně puštěno žilou, přičemž v některých případech doslova. A i když už to vypadalo, že se Kei a Kató postarali, aby každý z otroků Černé koule měl šanci přežít, emzáci zase jednou dokazují, že nic není zadarmo. Dokonce začínám přicházet na chuť autorově tendenci potírat románové hrdinství. Teď jen doufám, že v příštím díle všichni neobživnou.
Po zběsilém Hlodání tady máme menší zvolnění, kdy je třeba některým protagonistům vyčistit hlavu (doslova) a trochu umírnit rozervané emoce. Ovšem, že by se to obešlo bez následků, to teda ani náhodou. Až mi chvílemi vadí, za jakou mez Jason Aaron události hrotí. Na druhou stranu, suše se obejde bez příkras a bez patosu, a přesto má jeho příběh sílu hrdinského eposu.
Tentokrát je album tvořeno čtveřicí epizod, z nichž každá nějakým způsobem opět tvaruje charakter toho kterého hráče nebo dává čtenáři nahlédnout do jeho nitra kvůli pochopení motivací. A přestože je to čtení drsné jako jízda na pološíleném mustangovi, autorova schopnost balancovat na ostří kriminálního noiru v indiánské rezervaci je prostě obdivuhodná. Jistě, na povrchu je špína, hnus a úpadek, ale někde hluboko uvnitř ožívá odkaz velkých náčelníků. Přes thrillerovou fasádu jsou tak Skalpy hlavně o lidech v mezních situacích, kteří často mají na výběr pouze mezi zlem a ještě větším zlem. Ale přesto s tím nějak dokážou žít.
Tak tohle jsem si skutečně užil. Mám slabost pro severské legendy a zároveň se nebráním tvůrčím nápadům, jak celou věc pojmout jinak. A švédská spisovatelka Sara B. Elfgrenová se s tím skutečně nepáře. Rovnou spatra rozehrává originální hrdinskou fantasy, přičemž se jí sympaticky dlouho daří vyprávění držet v linii neodhadnutelného vývoje. Pouze ke konci, když dojde na gladiátorské zápasy, začnou být události krapet stereotypní, čistě proto, že se dějové možnosti zúží na prosté rubání jedněch s druhými. Ale i to ke Skandinávii neodmyslitelně patří.
Co mě však naprosto okouzlilo, je nápadité univerzum, ve kterém obři pěstují maličké lidičky, aby za ně bojovali, a Ásové podvádějí při každé příležitosti, protože jsou to jednoduše bohové. Drobné výhrady bych měl pouze ke kresbě Karla Johnssona, protože komiksu by dle mě slušela temnější, méně barevná rovina. Nemluvě o tom, že většina důležitých mužských postav má nepochopitelně ženské rysy. Lokiho chápu, ale u Dalea mi to vysloveně vadilo.
Jestliže jste s Fanoušem ještě nikdy neměli tu čest, vězte, že jeho krátké epizody se objevují v různých podobách na českém trhu už od roku 2001, ovšem delších příběhů v samostatných albech jsme se dočkali teprve teď (tedy 2012). A právě Tři úkoly jsou druhým z nich.
Tento jedenáctiletý hypergénius likvidující paranormální sajrajt je odpovědí na všechny superhrdiny ze zahraniční konkurence, kteří v tom ovšem zdaleka neumí chodit s takovou grácií, jako on. Podobně jako v předchozím díle, ani zde nelze moc pátrat po konkrétní dějové lince, především proto, že se jí sám autor snaží persekučně natrhnout anál. Zápletka jednoduše běží samospádem, dokud jí stačí dech. Přičemž Dan Černý si nebere servítky a nebojí se parodovat všeho a všechny. Jeho humor je prost jemných narážek, ale zároveň nesklouzává do fekální roviny a bláznivou estrádu podtrhuje hravá kresba, která dokáže rozesmát za každé situace. Fanouš je prostě bezkonkurenčně svůj, a komu se to nelíbí, koleduje si o motorovku do hlavy.
Přestože druhé album dějově zvolnilo, a přehledně se rozdělilo na dvě dějové linie, souvislostí kdo je kdo a co s čím jak souvisí, začínají tvůrcům přerůstat přes hlavu, takže člověk přestává tušit, kam to celé vlastně směřuje. Navíc Sherlock a jeho bratr Mycroft zde mají roli prakticky nulovou, až je otázkou zda u nich autoři vůbec hodlají zůstat, nebo přesedlali na zcela jiný charakter příběhu. Pořád je to ale fajn, Luc Brunschwig je totiž podmanivý vypravěč a Christophe Coronas fascinující výtvarník. Jen se vytratilo původní kouzlo tajuplnosti a spíš se vysvětluje, co kdo dělal tehdy a tehdy a v jaké životní situaci se právě nacházel. Dokonce by to chvílemi zasloužilo nějakou stručnou rešerši dosavadních zjištění, protože není v lidské moci je průběžně nosit v hlavě. Jen se začínám bát, aby všechny ty záhady nesměřovaly k mocenskému komplotu za prosazení feminizace.
Po redakční a technické stránce mimo jiné jeden z nejlépe vyvedených komiksů, co se mi v roce 2016 dostal do rukou.
Takový normální Goon. První kapitola je skvělá, humorná a s pointou, což vždycky dokážu ocenit. Naopak druhá je výrazně slabší, třebaže po vizuální stránce nádherná. Ovšem na fórky s kadícíma dementama jsem už starej (nebo moc mladej?) a v kombinaci s klasickou Dickensovou Vánoční koledou mi to neštymovalo už vůbec. Ale to je prostě styl humoru Erica Powella. Následné tři propojené příběhy uzavírající zbytek alba jsou už zase tou starou zábavnou masakrovanou, s geniálními vtípky na pokračování, přičemž zombie kšeftman u mě zabodoval na plné čáře. Nějak jsem však protentokrát postrádal Frankyho, lépe řečeno postrádal jsem jeho osobitou roli v zápletkách. Veškerou pozornost na sebe strhává čistě Goon, který je ze všech nejlepší, přičemž smysl sebevražedného holohlávka se v dynamickém duu nějak rozplynul. Když tedy nepočítám nějaké to uklouznutí na banánové slupce, aby se ukázalo, jaký je to Franky komik. A mně teď chybí ten střízlík se samopalem, co byl v každé rvačce vždycky první.
Excelentní zakončení série. Tímhle finále u mě Jeff Smith znovu stoupl v ceně, protože mě jednoduše rozsekal. Taky se přiznám, že jsem mu posledních pár knih asi křivdil, protože mnou vyčítaná vata nakonec žádnou vatou nebyla. Je v tom zkrátka všechno, co má epická fantasy mít - silné emoce, hrdinské skutky a trocha osobní tragédie. A protože je to přeci jenom i pro děti, tak samozřejmě velká dávka humoru. Oceňuji především autorovu tvůrčí schopnost razantně si poradit s množstvím problémových postav (rozuměj problémy vyvolávajících), které v jednotlivých albech nadělal a opomíjel, až jsem začal nabývat dojmu, že na jejich osudy možná ani nedojde. V neprospěch mluví pouze to dlouhodobé budování charakterů daných aktérů, když se nakonec ukázalo, jak rychle s nimi šlo vlastně zamést. Každopádně Koruna z rohů je dokonalým argumentem, proč je Kůstek jedním z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších amerických komiksů. Už teď se těším, až se k němu vrátím pěkně od začátku. Tentokrát ale v barvě.
Jednoduše geniální. Nevím, jestli je to tím, že mě Muriel a andělé po třetím čtení už tolik nebralo, ale přijde mi, že druhý díl je výrazně lepší. Děj je sevřenější, točí se kolem jediné zápletky a zbytečně se netříští na epizody. Humor je vpravdě třeskutý, jak je u Miloše Macourka ostatně zvykem, a z pohledu soudobých dějin, i poměrně odvážný. Obsazení planety Země je pak katastrofické v takové míře, že by se za to nemuseli stydět ani v Hollywoodu.
Největším plusem je ovšem kresba Káji Saudka, která je prostě fantastická a v mnoha ohledech nadčasová - bráno z pohledu človíčka, k němuž světové komiksy začaly promlouvat až po revoluci. Ilustrované žertíky v pozadí jsou neodolatelné a odkazy na různé západní ikony lehce rozeznatelné. Tohle je rozhodně dílko, ke kterému se budu ještě s láskou vracet, a vůbec přitom nevadí těch pár chybějících stránek, jež zahučely někde někam. Přičemž nakladatelství Plus se opravdu vytáhlo, protože Muriel se dostalo i odpovídajícího technického zpracování.
Namalované je to skvěle, Lee Bermejo odvedl perfektní práci a ansábl Gothamského podsvětí je v jeho podání jednoduše dokonalý. Takový mix gangsterské reality s Batmanovským kánonem, aniž by jedno bylo proti druhému. Vážně moc pěkná práce.
K zápletce už takhle pozitivně přistupovat nedokážu. Přestože mám Briana Azzarella hodně rád, tohle je taková ta oslava extrémistické anarchie, kde se ztrácím v myšlenkách i postojích. Což ještě znesnadňuje samotná postava Jokera, který mění charakter častěji než chameleon barvy na diskotéce, takže těžko říct, kdy se mluví vážně a kdy s nadsázkou. Nebo obráceně. Výsledná pointa, že věčné souboje mezi Netopýrem a Klaunem mají takřka vždy nějaké oběti, jež na první pohled nejsou vidět, je fajn, ale formát povídky by možná úplně stačil. Jenže u Azzarella se to má vždycky tak, že po dočtení kteréhokoliv jeho alba ve vás zůstane pocit, že chybí nějaký kousek skládačky, aby člověku docvaklo to podstatné. Takže je klidně možné, že mi uniklo něco mezi řádky.
Kam na to ten Mignola s Arcudim chodí. Parní roboti v džungli, thébské mumie v Londýně a lovecraftovská apokalypsa za humny. Prostě paráda. Baví mě humor, baví mě atmosféra, baví mě kresba, baví mě zkrátka všechno. Autoři si nehrají na nějakou vyšší dívčí a v sympaticky béčkovém duchu předkládají příběh s přesně těmi oblíbenými ingrediencemi, které mám tak rád. A přestože by některé nápady mohly působit archaicky, v podání těchto dvou pánů fungují naprosto dokonale. Navíc, jak jsem sérii zpočátku vyčítal její chaotičnost, s každým dalším albem začíná nabývat na celistvosti, jež pro mě získává mnohem silnější kouzlo než o tolik známější Hellboy. Už jen proto, že základní dějová osa je mnohem rozmanitější a o množství sympatických postav není nouze. Slabinou jsou pouze vedlejších linie, které v jednotlivých dílech porůznu nabývají na důležitosti a zase upadají do zapomnění, takže člověk občas ztrácí přehled o tom, co je skutečně podstatné. A že toho tvůrci na čtenáře valí skutečně hodně.
Klobouk dolů, šesté album je pryč, a ve mně zůstal jen dojem, že mi do obličeje vybouchla brokovnice. Přitom konec ještě není ani za humny. Jason Aaron rafinovaně balancuje na hranici mezi eskalací problému a jeho rychlého vyústění, přičemž brutální rozhodnutí, k nimž musí protagonisté průběžně docházet, se přes počáteční zmatenost ukazují jako jediná správná. Lépe řečeno, jediná, která jim pomohou vydržet do dalšího kola. Všechno je to ale v neodhadnutelné rovině, takže stát se může nadále cokoliv. Je tu pár kliček, které trochu smrdí prvoplánem - jako třeba těhotenství Carol, nebo vyšetřování Pádícího koně - ale upřímně, už jsem si nemyslel, že smyčky kolem hrdel jednotlivých hrdinů půjdou utáhnout těsněji. Autor však nadále zůstává nekompromisní k indiánské kultuře i bílým přistěhovalcům a absolutně nikomu nic neulehčuje. Přesto si nelze nezamilovat jak ty největší borce, tak ty nejpodlejší šmejdy. Asi proto, že rozdíly mezi jedněmi i druhými v Aaronově podání prakticky neexistují.
V rámci předchozí akčnosti a psychologického podtextu mi tohle album přišlo výrazně slabší. Skrytá válka je víc poetická, nostalgická a náladová, než že by se držela nějaké pevnější dějové linie. Je to hodně o obyčejných lidech, kteří skončili na neobyčejném místě, pročež už ani oni nemohli zůstat úplně obyčejní. Naneštěstí vyznění některých příběhů není zcela jednoznačné a autoři nechávají hodně práce na čtenářově fantazii, aby si pointu našel sám. Prostor tak dostávají především vedlejší postavy, které se dosud vyprávěním jen mihly, a naopak ty hlavní jsou zde čistě do počtu, aby se na ně nezapomnělo. Dokonale se tím vystihuje důležitost každého jednoho člověka, protože všechno se vším souvisí. Občanská válka je zkrátka soubor tisíce větších i menších bitev. A přestože jsou jedni hrdinové novinových titulků, nespočet dalších životů se skrývá mezi řádky. V boji totiž máte ve finále na výběr pouze ze dvou možností - myslet na sebe, nebo na ostatní. Právě o tom tohle album podle mě je.
Přestože vrcholí druhé kolo honěné na emzáky, v důsledku působí páté album jen jako bezradné přešlapování na místě. Akce (tentokrát bohužel bez nechuťáren) trvá celých pět minut, nebo alespoň tolik času mi zabralo „pročíst se“ první polovinou. Ne že bych si stěžoval jakým způsobem Hiroya Oku kreslí - jeho stylizovaná dynamika má bezesporu něco do sebe. Jenže aby si člověk vyprávění skutečně užil, musel by být rozsah jednotlivých dílů minimálně pětinásobný. Každopádně poté, co je další zlej kápo ze hry, vrací se hrdinové do normálního života. Tady mi znovu haprovala logika pravidel pro civil, ale už jsem vzdal pokusy o jejich pochopení. Jen bych si tím zkazil den. Následuje Kuronovo pubertální fňukání nad neopětovaný chtíčem, a pak už Gantz potřetí zvoní na poplach. Takže naštěstí žádná složitá mezihra, ovšem také nic, co by nějak navnadilo na pokračování. Nepočítám-li tedy zvrácené představy, jakýmpak asi způsobem bude nová sestava nesympatických antihrdinů proměněna na karbanátky.
Jak to ten Kirkman jenom dělá, že i po víc jak tisíci stránkách zombie hororu, dokáže stále přijít s kvalitními vhledy do psychologie postav, přestože na tomhle modelu staví sérii od samého počátku? Právě o tomhle totiž desátý díl je. Zase jednou se brousí charaktery a hrdinové mluví o všech těch věcech, které z nich v novém světě udělaly - podle starých měřítek - bestiální zrůdy. Najednou už nejsou všichni takoví foglarovští srdcaři, přesto čtenář jejich motivace chápe. A tajně doufá, že by on sám byl alespoň z poloviny takový chlap jako oni, kdyby padla kosa na kámen a živí mrtví štrádovali světem.
I když je mi jasné, že konec je v nedohlednu, tohle album dokazuje, že ta cesta ještě pořád stojí za to. Neodpustím si ale rýpnutí - na to jak se Rick tváří, že nedopustí už žádné další ohrožení přátel a rodiny, nemá problém si nechat ve svém středu evidentního šílence, který navíc právě přišel o syna, nápadně se podobajícího Carlovi. Jen doufám, že to nedopadne tak, jak se samo nabízí.
Povedené zpracování lokální legendy vybírající si to nejlepší z obou světů - toho realistického i pohádkového. Vadily mi pouze jednoduché charakterové archetypy. Dějově ale originální a zábavné, i když zbytečně rozmáchlé, což mě iritovalo především v okamžiku, kdy finále přišlo v průběhu několika obrázků, a já si musel víceméně sám domyslet, jak že se to vlastně semlelo. Přitom několik dějový linií je zde okatě zbytečných, nemajících pro hlavní zápletku zásadní význam. Samotný lov na draka ovšem parádní, ačkoliv právě díky pomalé gradaci se bezděčně vytratil motiv napětí.
Každopádně Jiří Grus po výtvarné stránce válí a mnoho sekvencí je uměleckým dílem samo o sobě. Jen ta stylizace ústředních hrdinů do podoby sociopatických balíků mi přišla nucená, ale předpokládám, že šlo o autorský záměr, aby se zdůraznila mentální prostota a jejich pozdější nerozumné chování dostalo logiku. Na druhou stranu oceňuji promakané „living history“ zobrazení, nejen kostýmů, ale i náčiní, obydlí a kraje.
Tak se nám události konečně daly do souvislostí a historie rodiny Zámkových nabývá jasných obrysů. Vysvětlí se účel magických klíčů i jejich tajemný původ, včetně toho, co na Klíčově vůbec dělají a proč průběžně mizí a zase se objevují. Celé to přitom okouzlí nebývalou tvůrčí fantazií - a to jsem si myslel, že mě Joe Hill už nemůže ničím překvapit. Navíc si tím nepřímo otevřel vrátka pro nespočet dalších historek, které by jednou mohly v budoucnu přijít.
Ústřední dějová linka se ovšem posune jen nepatrně, jenže vzhledem k tomu, že k okraji útesu zbývá jen posledních pár krůčků, člověk ani nic jiného od předposledního dílu nečekal. Neznamená to však, že by vyprávění ztratilo prvek napětí, spíš naopak, a tak finále bude podle všeho skvělou hostinou pro hororové fanoušky.
Mrzí mě jen zásah českého nakladatele, který již podruhé přejmenoval jednu z hlavních postav, aby to celé ladilo do kontextu větných frází. Chápu úmysl, ale nic to nemění na faktu, že jsou mi podobné „opravy“ proti srsti.
„Přál bych si být oblíbený a obdivovaný. Nebo mít velkou salámovou pizzu. Samozřejmě, kdybych měl velkou salámovou pizzu, nepotřeboval bych být oblíbený a obdivovaný.“
Nenáročný historicko-naučný komiks pro děti, seznamující čtenáře s poměrně neznámou lokací a její složitou situací v rámci dějinného kontextu. Tohle se v hodinách dějepisu rozhodně neprobírá.
Kresba milá až hravá, přičemž scénář překvapivě nesklouzává k suchému zhodnocení faktů. Spíše připomíná pohádku, ve které je zlo potrestáno a dobro si prosadí své, navzdory bezcharakternímu jednání mocipánů. Jak je u poláků zvykem, úplně bez násilí se to neobejde, takže ve vygradovaném finále se umírá ostošest, ovšem nic při čem by tekly hektolitry krve. Celkově tedy hodnotím kladně - nejen pro příběh, ale hlavně pro poznámky pod čarou, jež srozumitelnou formou seznámí s praktikami méně známých řemesel. Atmosférou to přitom trochu připomíná skandinávskou Hildu, především kvůli bezelstné fantazii lesnického života, kdy bylo běžné mluvit se zvířaty nebo se obávat magie přírodních sil. Morální poselství neagresivní, nepůsobí dojmem prvoplánové ekologické agitky, čehož si u podobných děl cením nejvíce.
Překvapivě zábavné čtení (myslím v rámci mých negativistických očekávání), přičemž v mnoha ohledech funguje lépe než vážně míněný crossover od Jamese Tyniona IV. Tomu hlavně přispívá fakt, že Matthew K. Manning záměrně cílí na mladší čtenáře, takže si může dovolit nejedno odlehčení. Jenže jak komiks funguje v humorné rovině, kardinálně selhává v té dějové. Kulantně řečeno, ta zápletka se zkrátka moc nepovedla. Opomenu-li, že není příliš originální, je i krapátek zmatená, nudná a nepřehledná. Jakoby autoři usoudili, že když je to pro adolescenty, může jít smysluplnost k šípku. Nemluvě o tom, že logiku otvírání a zavírání portálů jsem doteď nepobral, stejně jako kde se vzaly a kdo s nimi původně operoval. Jinak ovšem milá legrácka, špičkování mezi postavami funguje na jedničku, především proto, že si autoři umějí do lecčeho a leckoho kopnout. Obzvláště jsem se bavil u posledního příběhu, ve kterém Želvy maličko pubertálně dotírají na nového Robina, který od posledka změnil identitu.
Další kolo oťukávání nově příchozích máme za sebou a konečně se jde do akce. Ta je podobně jako v případě první bitky řácky nápaditá, brutální i nechutná. Nadto se Kei Kurono tentokrát nechová jako zmatená mentoska v nálevu, ale přistupuje k boji jako skutečný bojovník. Takže žádné vzdychání nad tím, co že se to proboha zase děje, ale pěkně nabít a zabít. A dokonce si i v rychlosti zasouloží, což nikdy není na škodu.
Čím mně tahle manga fascinuje, je energický drive, který jí nelze upřít. I přes minimální dějovost sviští gradace prvotřídním tempem, kdy si člověk pomalu ani nestačí vydechnout a už je všude kolem krve jako na jatkách. Aktuální sestava hrdinů má navíc tu výhodu, že není celá tvořená řadou nesympatických postaviček. Kdo zlobí, vypadne ze hry hned zkraje, takže oproti dřívějším šarvátkám má čtenář chuť i trochu fandit. Škoda jen, že to opětovně končí v tom nejzajímavějším, ale na to jsem si už v téhle řadě docela zvykl. Tak snad o to větší legrace na nás v dalším díle čeká.
Atmosférické a působivé jako vždycky. Mike Carey opět fascinujícím způsobem kombinuje mytologii a mystiku všech národů do jednoho velkého celku a kupodivu mu to bez problémů funguje. Vyprávění přitom plyne ve dvou rovinách, té hlavní (Jehova je fuč a co teď s tím) a spousty vedlejších, týkajících se různorodých jednotlivců. Krátké epizody pak s ústředním eposem často ani přímo nesouvisí, ovšem jak se všechny ty figury všelijak proplétají, mizí a zase se objevují, celé to vytváří úžasnou barokní vitráž, kde každý střípek má své místo. Přestože mě Exodus neoslovil bůhvíjak silnými zvraty (a za tohle prohlášení mě bohové jistě potrestají), pořád se tu něco děje a vývoj událostí se zamotává víc a víc. Přičemž nejlepší jsou právě ty zmiňované odbočky ke zdánlivě nepodstatným postavám a scenériím, jak dokazují hned první dvě povídky Bratři v ryku a Vetkání. Careymu se přitom skvěle daří navázat na původní sandmanovská alba, která ještě nebyla plná metafor, ale i nějakého toho skromného děje.
Zlo vítězí a hrdinové nešťastně trpí v jeho stínu, nevzdávajíc se však naděje v sílu dobra... Jde se zkrátka do finále, takže zákonitě musí události přecházet do extrému, aby mohla nastoupit závěrečná bitva na Pelennorských polích (což je samozřejmě pouze slovní obrat, který s Kůstkem fakticky nesouvisí - to abych uklidnil pohoršené fanoušky). Děj i odbočky jsou tentokrát konkrétnější a spousta detailů začne konečně dávat smysl, včetně těch, jež jsem dříve vyčítal. V kombinaci s osvědčenými ingrediencemi - humor, epika, horor - tak zanechávají Hledači pokladů ve čtenáři pocit skutečně originálního dobrodružství. Snad jen, že je to až příliš okaté ticho před bouří, oddalování neodkladného, kdy je třeba dořešit poslední drobnosti, aby hrdinové mohli stanout na svých základních postech, než přijde ke slovu poslední díl. Jestli mi v něm ovšem Jeff Smith zabije byť jen jediného kůstka, má u mě obrovský škraloup a možná i výhružný dopis. Nijak to ale neovlivní fakt, že tuhle sérii zbožňuji.
Vyprávění se hnulo dál, přičemž Robert Kirkman - věren svému původnímu předsevzetí - rozehrává další události hodně ze široka. Až začíná být docela otázkou, jestli má vůbec pro sérii vymyšlený nějaký konec, nebo prostě pojede do nekončena a ještě dál.
V tomto díle se hrdinové musí vypořádat se ztrátou domnělého bezpečí a rozhodnout se, co dál, což je docela těžké rozhodování, vzhledem k tomu, že celý svět je totálně v troskách. Moji oblíbenci tak procházejí novými vnitřními dramaty, jenže tentokrát to na mě působilo dojmem zbytečné omáčky, výplní mezi budoucími zvraty. A protože ty momentálně na obzoru nejsou, je víceméně jasné, že nedojde ani k ničemu zásadnímu. Ovšem výplň je to kvalitní, jen je třeba si ji vstřikovat v těch správných momentech, aby člověk všechnu tu beznaděj náležitě ocenil. Postavy totiž nadále působí hodně zranitelně, a kromě Michonne tu vlastně není žádný superman, který by klátil zombíky s nonšalancí borce jako byl Duke Nukem. Moc se těším na to, co bude dál.
Dojemná tryzna za padlého kamaráda, kombinující v sobě jak velké vyprávění s hororovým podtextem, tak několik kratších příběhů z minulosti jednotlivých hrdinů. Mike Mignola přichází se skvělými nápady a John Arcudi jim dává perfektní dějovou formu, jež neopakuje skladbu předchozích historek. Guy Davis to celé pak už jen posvěcuje stylovou kresbou.
Univerzální stroj je zkrátka napínavý i zábavný zároveň a Hellboyovské univerzum je díky němu mnohem celistvější. Pravdou je, že se základní linkou se moc nehne, ale celý ten „žabí mor“ byl víceméně uzavřen v předchozím díle. Přestože jsou tu stále náznaky dalšího šetření, je otázkou, jestli se ve stejném duchu pojede dál, anebo autoři už konečně přikročí k novým dobrodružstvím. Tady se každopádně bojuje o duši přítele, a ten boj je vysloveně fantastický. Postavy baví víc než jindy, přičemž ty nové perfektně zapadly, až je mi málem líto, že v týmu nebyly od začátku. Jen Abe Sapien trochu moc trudomyslní, snad se časem dostane zpátky do nálady.
Nedá mi to a musím porovnávat s Tajnými válkami (1984-85), crossoverem podobných rozměrů konkurenčního Marvelu, z kteréhož to souboje mi Krize vychází jako vítěz. A to čistě proto, že megalomanská zápletka má nějaký smysl, jež se odráží na další historii DC. Je to trochu ozlomkrk, ale celá redakce mohla následně začít znovu a lépe, aniž by přitom rušila návaznost předchozích řad. Říkám to ovšem jako člověk, který tomu porozuměl přibližně tolik, co koza petrželi, páč množství postav je pro českého čtenáře naprosto nic neříkající. Ale jak už jsem zmiňoval na začátku, dějová osnova má alespoň konkrétní cíl, nespočívající pouze v tom, že jedni mydlí do druhých. Tady dochází k zásadním zvratům a úmrtím, jež jsou pro další fungování univerza poměrně důležitá. Stranou nechme, že je to extra ukecané, s množstvím odboček, které normální člověk nepochopí, protože nezná návaznosti. Zkrátka šílenost kosmických rozměrů, na kterou člověk musí být pořádný kus fanouška, aby se prokousal až do konce.
Po výtvarné stránce fantastické, Sean Phillips skládá skutečnou poctu žánru. Ohledně scénáře Eda Brubakera je znát láska k noiru, přesto se nemůžu zbavit dojmu nevyužitého potenciálu. Jednotlivé povídky jsou psány ve stylu Tarantinova Pulp Fiction, kdy se vzájemně prolínají a doplňují, pročež celkový obraz vyleze až při závěrečném příběhu. Zároveň však každá ze tří kapitol funguje zcela samostatně, takže se jeden nemusí bát nevyřčených souvislostí. Jenže celek na mě působil dojmem díla nevyzrálého autora - jsou tu perfektní scény i nápady, ale jako komplexní mozaika to postrádá duši, přestože se jí do toho tvůrce snaží mermomocí vložit. Je v tom kus přirozené lidskosti, ale zároveň i teatrální choreografie, kdy z koloběhu událostí není plánovitě cesta ven. Kde třeba George P. Pelecanos zvládá psychologii hrdinů z podsvětí na jedničku, a člověk tu neodvratnost bere jako samozřejmost, tam mi přijde, že Brubaker jen obkresluje zaběhnutá klišé a nesnaží se o víc. Celkově ovšem spokojenost.
Jedna věc je jistá - nikdy bych nechtěl panu Černému padnout na mysl coby inspirace pro monstrum. Ne že bych na to neměl, pupek, plešku i brejle mám, takže bych náhodou byl moc pěkné monstrum. Jenže to bych dřív nebo později narazil na exorcistu Fanouše. A skončil bych jako mrtvola. Asi pěkná, ale pořád mrtvola.
Co bych naopak chtěl moc, jsou samostatná vydání dobrodružných příhod největšího paranormálního zabijáka na světě. Co na světě, v celém vesmíru a všech jeho paralelních podobách. Fanouš je prostě klasa chlap, jenž mi uhranul už v roce 2001 na stránkách Sorrelu. O jedenáct let později a je tu první album. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, ale pořád lepší jedna než žádná.
Humor Dana Černého se pohybuje v rovině šílené parodie, kdy si utahuje prakticky ze všeho, co mu přijde na mysl. A buď jej kvůli tomu zbožňujete, nebo si z něj uděláte třídního nepřítele. Hravá kresba a drsná komika dávají šanci spíše tomu prvnímu, tedy jestli máte alespoň špetku smyslu pro ráznou českou facku.
Trochu zklamání, především proto, že konečný střet s Guvernérem nebyl zas až tak strhující, jak jsem čekal. Místo nějaké rafinované pomsty zde vlastně dojde k jedinému - frontovému útoku na věznici, jež na něco podobného není stavěná. A tak začnou umírat hrdinové i padouši, pěkně v řadě za sebou, jako na maličkých roztomilých jatkách. Smrt některých překvapila, u jiných zamrzela a v jednom případě naštvala, ale v důsledku opustili řady především ti, se kterými se buď už stejně nepracovalo, nebo by s nimi v budoucnu byli pouze těžkosti. Ovšem nenechte se mýlit, nervy drásající je to až až, především pro ty, kteří si hlavní protagonisty zamilovali. Ale na pečlivě budované drama posledních tří dílů to prostě nemá, alespoň z mého úhlu pohledu. Osmé album totiž přináší jen takovou rozpočítávačku, která figurky posune zase o kus dál, a jedna jejich etapa „nového života“ definitivně končí. Přiznám se, že na to, co bude dál, jsem ve skutečnosti zvědavější, než jsem byl na celé tohle finále.
Další střípek složité mozaiky, přičemž finální obraz konečně začíná nabývat konkrétnějších tvarů. Luciferovo snažení o získání vlastního světa už nepůsobí tak malicherně a sobecky, jak by v rámci postavy asi mělo, pořád je v tom ale důsledná anarchie proti božskému uspořádání. Zapřísáhlí odpůrci vedeni náboženským přesvědčením, by byli asi zaskočeni, nakolik tahle série má vlastně co dělat s obyčejným lidstvím.
Tohle všechno ale na člověka vypadne tak nějak mimochodem, protože hlavní osnova Domů ticha se zabývá pouze záchranou jedné dětské duše a nic víc. Tedy „nic víc“ ve smyslu tisíce skrytých náznaků, které člověku dojdou, až když zná všechny sounáležitosti. Ta jednoduchá zápletka albu jenom sluší, lépe řečeno, pro jednou jsem se ve scénáři Mikea Careyho neztrácel s pocitem anglického balíka v New Yorku. A závěrečná povídka Milosrdné sestry je prostě kouzelná. Tedy v případě, že víte, která bije. Což já tentokrát věděl, cha. Časové prodlevy jsou svinstvo a paměť silně přeceňovaná.
Pořád ještě pohádková balada. Imaginace amerického scenáristy Billa Willinghama mě asi nikdy nepřestane fascinovat, stejně jako způsob, jakým kombinuje zápletky a zvraty, které jsou v rámci ústřední tématiky paradoxně víc civilní než fantaskní. Obsah Arabských nocí (a dnů) tentokrát není tak zásadního charakteru, ale poctivě se budují důležitá spojenectví a slibují docela zajímavé časy. Zároveň krystalizují profily nových rolí, hlavně u těch postav, co mi přišly v předchozím albu tak unáhleně rozvrkočené. S povděkem kvituji, že si Kráska nezačala nic s Krásným princem, jak se samo nabízelo, stejně jako že se Zvířetem dospěli k závěru nekopírovat jednání Sněhurky a Zlého vlka, a řešit problémy pěkně po svém. Trochu nudná mi přišla jen ta linie s novým starostou Mýtova, tedy jak zvládá a nezvládá svůj úřad, protože se to už táhne přes třetí knihu. Závěrečná dvouaktovka o Rodneym a June je pak hodně o atmosféře a přiznám se, že její konec jsem ocenil až při zpětné rekapitulaci událostí.
Jako vyvrcholení Žabího moru fantastické, i když finální bitka přeci jen trochu uspěchaná, ale to je ostatně Mignolova obchodní značka, se kterou ani John Arcudi nic nenadělá. Ovšem konflikt jako takový je makabrózní. Oživení jednoho z lovecraftovských bohů má za následek tisíce mrtvých, což už není věc, která by šla v rámci série nějak nenápadně uhrát do autu. A to jak monstrum táhne městem a srovnává jej se zemí je naprosto epochální. Proměnu vypravěčského stylu tak kvituji s povděkem, protože ÚPVO podle mě konečně odhaluje svůj očividný potenciál. Samotná dějová linka je příjemně jednoduchá a správně hororová, navíc dojde k zásadním zvratům týkajících se celého týmu. Je sice otázkou, nakolik autoři vezmou padlého člena vážně, ale pro konkrétně tohle album to funguje bravurně. Stejně tak nový přírůstek do „rodiny“ v podobě velitele Benjiho, který se ukazuje jako charakterní svéráz.
Kresba opětovně skvělá, Guy Davis se ve světě zabydlel a s každým dalším dílem jen upevňuje svou pozici.
Poctivé námořní dobrodružství, kde není nouze o krvežíznivé hrdlořezy, dámy lehkých mravů a důstojníky posedlé mocí. Po výtvarné stránce francouzská klasika, detailní a přitom jednoduchá kresba Mathieua Lauffraye je dokonalá v námořních expozicích a zároveň živá v obličejové mimice. Oproti tomu Xavier Dorison tentokrát nezabředává do konspiračního balastu, ale soustředí se pouze na příběh a motivace. Návaznost na Ostrov pokladů je přitom volná, člověk ho znát nemusí, ale když ano, perfektně mu zaklapne charakter Johna Silvera. Zpočátku jsem měl sice trochu problém orientovat se v postavách, hlavně ty ženské se mi neustále pletly, ovšem bravurně zvládnuté tempo příběhu, kdy gradaci neposouvají vpřed krkolomné akční scény, ale potřeba aktérů dosáhnout svých cílů, tenhle drobný chaos rychle smetla ze stolu. Pro jednou dvaapadesáti stránkový komiks, který svůj rozsah využívá bezezbytku. Osobně jsem hodně zvědav, kam nás další díly zavedou, protože tajuplná Amazonie, to je něco pro mě.
Myslel jsem, že ohledně Batmana mě nic nemůže překvapit, že to nejlepší už tu bylo přeloženo a vydáno. Stejně tak jsem nečekal, že projekt Znovuzrození hrdinů by mohl přinést něco nového, neokoukaného, co by dalo kultovnímu kánonu stylový šmrnc. A přitom přesně to se stalo.
Scott Snyder je scenárista, který v průběhu pěti let dostal Batmana zpátky na vrchol čtenářského zájmu. Sice s ním ne vždy souhlasím, každopádně uznávám jeho inovativní přístup k reáliím či postavám. Což je průvodním znakem i prvního alba trojdílné minisérie All-Star Batman, která sice nepracuje s bůhvíjak originální zápletkou (dokonce mám pocit, že přímo vykrádá nějakou filmovou klasiku), ale má právě ten thrillerový drajv, který jsem u Temného rytíře dlouho postrádal. Rozjíždí se to hodně drsně a Batmanova tvrdohlavost tentokrát narazí do zdi tak tvrdě, až se zdá, že dojel na konečnou. O to spíš, že na scénu se vrací dávný nepřítel zapomenutý v černé díře DC univerza - všemi obávaný a zcela nemilosrdný KGBeast.
Temné a drsné, jak to jen Jason Aaron umí. Místo jednotné dějové linie se nám tentokrát dostává několika povídek, které tím či oním způsobem brousí charaktery dosud upozaděných hrdinů. Díky tomu ústřední události kolem Zlého koně a Rudé vrány trochu stagnují, ale nevadí, nijak to neubírá na zběsilém tempu, o čemž svědčí především závěrečná přestřelka. Tahle zápletka se rozehraje hned zkraje a pak zůstává po většinu vyprávění zcela opomenuta, aby se o slovo přihlásila v brutálním finále. Ledy se hnou a inkriminované postavy musí dělat fatální rozhodnutí, jež je buď svrhnou do pekel, nebo je naopak vytáhnou ze svízelné situace. Jenže díky předchozím dílům víme, že zde není hrdiny s čistým štítem a tak je jasné, že pro některé to prostě dobře neskončí a je opravdu těžké si vybrat tu nejméně sympatickou figuru, která by si to zasloužila. Faktem ale je, že těch náhledů do motivací ostatních tu už bylo poměrně hodně a tak bych docela ocenil, kdyby se celá ta patálie konečně někam hnula.
Nebýt překombinovaného závěru, byl bych spokojen naprosto. Což o to, ony tu sice všechny dílky skládačky zapadnou na svá místa, ale je toho zkrátka moc. V některých momentech to až odporuje dobrým mravům detektivky, kdy je čtenáři prakticky znemožněno odhalit vraha. Ale atmosféra houstne perfektně, podezřelých sympaticky ubývá a v celém případu je stále větší zmatek. Skvěle jsou tu také položeny základy budoucí nenávisti mezi klasickými gangstery a maskovanými padouchy. Škoda jen, že celá ta pestrá paleta Batmanových rivalů je nakonec krapet samoúčelná a jediný, kdo má ve vyprávění alespoň trochu logickou roli, je starý dobrý Joker. Nejvíc zklamali hlavně Mad Hatter se Scarecrowem, jež při přepadení banky projeví tolik invence jako lumík na kraji útesu.
Příběh má ale jinak vše, co lze od velkolepého finále očekávat - rozporuplné hrdiny, temná tajemství a divoké emoce. Jeph Loeb tak perfektně vystihuje důvody, proč Batman i po mnoha letech patří ke špičce mezi superhrdinskými komiksy.
Lucifer je prostě jednička, nehledě na to, že za tohle prohlášení přijdu do pekla. V pátém albu do sebe zapadají další díly skládačky, o kterých jsem byl dosud přesvědčen, že jsou pouze náhodným výronem autorovy fantazie. Jenže v téhle sérii evidentně není nic jen tak nazdařbůh, vše má svůj smysl, účel a pointu. Což v kontextu s mixem bájí či legend různých pronárodů a starých kultur dává dohromady perfektní čtení, jež při každém dalším otevření dýchne na čtenáře něčím novým.
Ústřední zápletka nám zase o kus pokročila, i když se zdánlivě nestane nic moc zásadního. Jenže už teď je jasné, že drobnosti se tu dějí jen proto, aby při finále semlely hrdiny do masových kuliček. To ještě umocňuje cit Mikea Careyho pro hororové momenty, stejně jako humoristické skeče - viz padlý cherubín Gaudium, který krystalizuje v jednu z nejlepších postav série. Krize může nastat v okamžiku, kdy si mezi díly dáte příliš velké rozestupy, protože pak se v tom přehršli postav a souvislostí zákonitě ztratíte.
Zábava na stejné úrovni, jako v případě minulých dílů, jen dějová linka zase stagnuje - je znát, že Jeff Smith příběh uzavřít ještě nechce, přestože vizi konce má, díky čemuž toho páté album moc neřekne. Spíše naopak, ožívá úhlavní záporák a zlo vítězí na ještě více frontách, než bylo prve vůbec myslitelné. Jenže to je v kostce asi tak všechno. Zápletka se tentokrát omezila pouze na dva proudy, ale že by to mělo za následek přímočařejší gradaci, to se bohužel říct nedá. Za trochu krkavčí považuji hlavně celý ten motiv Přízračných kruhů, jejichž smysl zdá se mi poněkud zbytečný. Ale třeba se ještě ukáže, jak zmýlený jsem byl. Rozhodně však díl pro fanoušky série, každý jiný v tom bude lítat jako pučmeloun v sádelnici. Ne že by to nebylo báječné čtení, ale souvislosti vyžadují znalost předchozích událostí. Ovšem těžko si nezamilovat statečného Ferdu, potřeštěného Švandu nebo věčně spekulujícího Podfu, především kvůli smělým dialogům, jež jednotlivé postavy polidšťují až na samotnou dřeň.
A na závěr třešnička o čtyřech chodech (takže třešnička velikosti radioaktivní kravičky). U mě bezkonkurenčně vedou Hoši z Jihu společně s Krví a whisky, dvě povídky, které už kdysi vyšly v Crwi. Svatý zabiják ani Příběh vy-víte-koho nejsou špatné, jen je to trošičku monotematická tragika, okořeněná brutálním násilím, antipatií ke křesťanství a tím nejhrubším cynismem. Tedy vším tím, co mám na Garthu Ennisovi rád, proto nemůžu říct, že by nějak výrazně zklamal. Jen je to prostě nic proti ničemu - i když jsem teď epizody četl, nijak mě to zpětně nenutí přehodnotit svůj pohled na dané postavy v celé kazatelské sáze. Žádná zapeklitost, žádné překvapení, žádné pivo zdarma. Naopak etuda s Jodym a T. C. mě přiměla ty postavy začít milovat, přestože jde o ty největší parchanty v sérii a Cassidyho výlet do New Orleans musí zkrátka udělat radost každému antifanouškovi neogotických upírů. Ve finále tedy spokojenost a předsevzetí k tomu pustit se jednou do Preachera znovu, pěkně komplet v kuse.
