Album, které je přesně na hraně bohapusté zábavy, pro kterou mám Hitmana tak rád, a prvoplánové deprese, do níž začala série sklouzávat v posledních dvou knihách. Ty čtyři příběhy, které jsou zde obsažené, mají z obojího trochu, vyvážené právě tak akorát, abych měl pocit, že se Garth Ennis konečně vrací z protialkoholické léčebny a už tolik nesmutní nad lidskou zkažeností. S čistým svědomím proto můžu říct, že Země mrtvých i Ráno po včerejší noci mě bavilo náramně a temný podkres s Tommyho minulostí (Katie) a Chenovou labutí písní (Pro zítřek) mi tu legraci tentokrát nezkazil.
Po redakční stránce je obrovská škoda, že nakladatel trochu neosvětlil záležitosti kolem Události - nebo kýho čerta -, která má zásadní vliv na chaos v ulicích a na níž se hrdinové odkazují, přičemž evidentně ovlivnila synchronně většinu DC univerza. Člověk to pro pochopení samotného Hitmana sice nepotřebuje, ale co by to komu udělalo dát tam odstavec dva s infem, o co že to vlastně šlo. Červení pak nic nevědí.
Neznám literární předlohu, ale vím, že je pro děti a podle toho vypadá i komiksové zpracování. Což automaticky není odsouzení, jen je třeba k příběhu s tímto vědomím přistupovat. Jenže na můj vkus to bylo dětinské až příliš. Erin Hunterová se spoléhá na pozitivní přístup ke kočkám, ale nijak neexperimentuje s jejich pološílenou povahou. Vyprávění tak sklouzává k otřepanému motivu divoké kočky, která je nucená žít nějakou dobu v „civilizaci“ a moc jí to nevoní, přesto zde potkává přátele i životní lásku. Tu následně přesvědčí, že „divočina“ je vlastně fajn a navzdory všem nebezpečenstvím začnou plánovat útěk.
Hloupé je, že neznáte-li ústřední představu autorky o světě koček a veškeré jejich historii, trochu vám uniknou souvislosti, co s čím jak souvisí. Není to sice nezbytné, ale pro absolutní vychutnání to podle mě třeba je. Já tuhle nalejvárnu nedostal a tak se po většinu čtení nudil, přičemž krásná kresba Dana Jolleyho a Jamese Barryho výsledný dojem zbytečnosti bohužel nezachránila.
Spider-Man pro novou generaci mi sice nepřirostl k srdci tak, jako ten o chlup starší od J. Michaela Straczynského, ale určité kouzlo mu přiznat musím, přestože v některých momentech jde možná až příliš na truc vůči základnímu kánonu. Holt se proměnil tak, jako se proměnilo samotné marvelovské univerzum, rozhodně si však nemyslím, že by šlo o krok špatným směrem. V mnoha ohledech to funguje, v detailech pak trochu dře - například vztahu s policistkou Carlie Cooperovou jsem nevěřil ani vteřinu a workoholický trip vypadá u Petera Parkera po všech těch odsloužených letech drobet naivně. Nicméně oceňuji nadsázku, se kterou Dan Slott přistupuje k superhrdinskému patosu, takže padouši už nejsou výkřikem módy, ale spíše zábavným prostředkem, jak hrdinům znepříjemnit život. A v podstatě nebýt maglajzu v postavách, zapříčiněného neznalostí některých událostí týkajících se Venoma a jeho inkarnací, přidal bych navrch ještě jednu hvězdu, čistě pro všechnu tu originální a bezprostřední zábavu.
Ačkoli je mi novější verze Harley Quinn tvůrčího dua Connerová & Palmiotti srdci bližší, ani ta o dekádu starší mě v zásadě ničím neurazila. Příjemně střelené, o ničem a nepředvídatelné. Jen jsem nepochopil chaotické střídání kreslířů Terryho Dodsona a Craiga Rousseaua, přičemž cartoonová práce toho druhého mi k charakteru komiksu sedla daleko víc. On i Dodson je dobrý, obzvláště jeho Harley v různých akrobatických pozicích, ale problém u něj mám, že všechny jeho vedlejší postavy vypadají jako nastylizovaní herci. A to včetně té největší špíny z ulice. Já jim pak nevěřím ani slovo, když mluví o svých pohnutých osudech nebo bláznivých výstřelcích.
O příběhu celkově se moc mluvit nedá, ale s tím jsem ani moc nepočítal. Upovídané je to požehnaně, v některých momentech možná až příliš, protože vtip se pak občas ztrácí pod přívalem slov. Ovšem pár vypointovaných momentů dokazuje, že tahle série nemá být jen rozvernou zábavou a nic víc. Škoda že člověk nemá možnost posoudit její další vývoj.
Kdybych nebyl zapřísáhlý nepřítel východoasijské kultury, musel bych přiznat, že tohle je manga přesně podle mého gusta. Pěkná a čistá akce, chvílemi řádně nechutná, aby byla vzápětí odlehčena nějakým jemným nebo hrubým vtipem. Sice by autora neubylo, kdyby trochu ubral na japonské filozofii, ale to už bych chtěl moc, v rámci jeho původu. Co však vytknout můžu, jsou prvoplánově vyhrocené situace, které dělají z hrdinů osudem zkoušené osoby, přestože je často znát, že jde o úmysl autora, než o logický vývoj událostí.
Druhá kniha Plačícího draka uzavírá problematiku manželství mezi zabijákem a jeho vyvolenou, stejně jako boje o nárok na vedení Sto osmi draků. Je to možná lehce stereotypní, ale přesto zábavné a hlavně napínavé. Navíc se na scénu dostává Freemanova sestra a věřte, že tohle je pořádný kus ženské. Oproti tomu poslední třetina rozvíjí zcela nový příběh, kde rychle začíná jít do tuhého, přičemž kouzlo spočívá hlavně v tom, že se děj z Číny pomalu přesouvá na africký kontinent.
Sympatické na Sovím tribunálu je především to, že je na rozdíl od jiných synchronně vydaných alb více ucelený. Příběh je k tomu docela napínavý, jen trochu lineární - Batman padne do zajetí dalšího tajemného spolku a snaží se z něj dostat, případně se s ním rovnou popasovat. Mou chybou bylo, že jsem celou dobu čekal, na nějaké to eso v rukávu, díky kterému na konci všechny padouchy oblafne. Ale ono kupodivu ne. Z nebezpečí se sice dostane, ale spíš kvůli své vytrvalosti, než že by protivníky fikaně přechytračil. Naštěstí zápletka končí poměrně zajímavým zvratem, který hodně navnadí na další díl, slibujíc pravé boží dopuštění. Pouze se obávám, že sejme-li gothamský netopýr všechny ty superzabijáky příliš jednoduše, ta bitka s tím jedním, co zabrala tolik prostoru zde, vyjde najednou dost nafoukle. Každopádně má to šmrnc a to jak po stránce scénáristické, tak po stránce výtvarné. Scott Snyder a Greg Capullo jsou pro tuhle sérii evidentně tím nejlepším, co jí mohlo v současnosti potkat.
Stejně příjemně svérázné, jako předchozí Nic než utrpení. Navíc je album dějově trochu sevřenější, neodkazující se tolik na události, jež neznáme, díky čemuž se to čte dvakrát tak lépe. Rychle pak člověk propadne Goonovu kouzlu, jeho přístupu k životu a jiným zombíkům. Občasné úlety od jakékoliv reality jsou vtipné a bezchybné, přesně vystihující nepříčetnost autorovy mysli, což prostě nelze nemilovat. Znáte to, bláznům se odporovat nemá. A samozřejmě že největší šéf je Franky, protože kdo by řek něco jiného, riskuje židlí do oka.
V čem je ovšem Eric Powell skutečný borec nad borce, je umělecké pojetí komiksu. U scénáře je znát, že ještě stále hledá sám sebe, ale stran výtvarného zpracování má až jeden pocit, že ho je pro tohle podřadné umění škoda. Teda dokud si neuvědomí, že žádné lepší umění vlastně není. Kromě vlastní imaginace okouzlí jak kresbou, tak malbou a prakticky každé jedno okénko by si zasloužilo vystavit. Nezbývá než doufat, že tahle všestrannost vydrží tvůrci co nejdéle.
Ač v rámci možností nenáročné čtení, pořád je to vývar a nic víc. Plusem minimálně je, že album obsahuje vícero uzavřených epizod, takže s návazností to zas není tak horké. Vadou na kráse je, že ty příběhy nejsou nijak oslňující. Šedivý průměr, který neurazí, ale při zpětném pohledu jej člověk nedokáže ani řádně definovat.
Co naopak funguje, jsou bonusové hříčky, slušně vypointované a hlavně samostatné. Což je právě nevýhodou hlavní linie - člověk pořád čeká nějaké dějové vyvrcholení, ale ono to všechno jen tak záměrně klouže po povrchu. Protagonisté se tu mlátí pěkně, ne že ne, jen ta teatrální atmosféra je spíš ke škodě, než k užitku. Evokuje totiž pocit, že půjde o něco zásadního a výsledek to všechno dost pokazí. Tony S. Daniel vůbec rád dělá „bu bu bu“ (nebo to bylo „hou hou hou“?) i kolem sebenevinnější hlouposti, až to po nějaké době začne skutečně lézt krkem. Netýká se to však zmiňovaných kraťasů, které vážně stojí za to. Už jen kvůli parádně ponuré kresbě Szymona Kudranskiaho.
I když se to zdá nemožné, události Zámku a klíče gradují zase o chlup víc, než v předchozím díle, přičemž i přes množství nových klíčů se daří udržet v zápletce pořádek. A hlavně navnazovat čtenáře ke koupi dalšího alba. Pořád je sice znát, že na konečné odhalování si budeme muset ještě nějakou dobu počkat, ale prozatím tvůrci dávkují ingredience souvislostí a motivací v přijatelném množství. Hodně tomu pak vypomáhají nápadité situace a akční scény, kterými hlavní postavy procházejí, snad proto, aby po prvních úspěších neusnuly na vavřínech. Neustále se něco děje, takže zbytečná vata tvořená kecáním se nekoná. Zároveň oceňuji drobné detaily, jež Joe Hill neopomíjí zdůrazňovat, přestože jsou vlastně neviditelné - v tomto případě je to především nebojácnost Kinsey, kterou již nerozhodí sebehrůznější situace, včetně na mol opilé matky. Celkově mi pak hodně vyhovuje, že příběh výrazně vybočuje z vyjetých kolejí, pročež události příští mohou přinést prakticky cokoliv. A jistě taky přinesou.
Na můj vkus trochu těžkopádné, za což může hlavně běh času, protože dnes už se komiksy dělají přeci jen jinak. Ne všechno se hází na bedra textu a prostor k vyprávění dostávají i samotné obrázky. V případě Nespoutaného monstra však ilustrační doprovod pomalu ani nepotřebujete - kdyby vám někdo pouze nahlas předčítal bubliny, v klidu se budete v ději orientovat.
Výhodou je, že Hulk je mezi hrdiny postavou sympaticky atypickou. Neřízená střela, která věčně fňuká, že ji nikdo nemá rád a proto je třeba všechny zašlapat do země. Je to fajn změna oproti zaběhnutým stereotypům uvědomělých šviháků, i když konkrétně tohle staré provedení na mě zdaleka nepůsobilo tak zábavně jako třeba Tiché výkřiky Petera Davida. Přičemž šedesátá léta s tím nemají co dělat, přestože ty se na naivních osnovách taky dost podepisují. Problém je, že autoři nedokázali Hulkovy manýry smysluplně začlenit do zápletky, takže se v různých obměnách v podstatě opakuje dokola to samé. A já se dík tomu po většinu čtení nudil.
Ano, je to archaické, upovídané a ve své podstatě nudné. Tedy v případě, že od komiksu ze 70. let čekáte žhavou novinku a hlavně zkoušíte-li jej přečíst v jednom kuse. V rámci cílové skupiny totiž až zaskočí, jak vzletným jazykem je Black Panther psán. Skoro jako by si Don McGregor pletl komiksové nerdy s Shakespearovskými nadšenci. Pitomé je, že to okouzlí pouze zpočátku, pak už je to jen ubíjející, především proto, že žádná postava nemluví normálně. Jde zvláště o autorovu neschopnost udržet smysl v průběhu jedné věty a nezabředávat přitom do literárního poetismu. Stavba příběhu pak trpí zejména epizodní rozkouskovaností, kdy se hlavní motiv neustále upozaďuje, aby se řešily drobotiny, jež se základní osnovou drží jen silou vůle.
Jenže ta kresba, dámy a pánové, ta kresba. To co předvádějí výtvarníci Rich Buckler, Gil Kane, Klaus Janson a Billy Graham prostě bere dech. Tohle je skutečně mistrovské dílo odvahy a dobrodružství, které je za těch dvě stě padesát korun prakticky zadarmo.
Excelentní album a to po všech stránkách. Nejenže uvede hrdiny a jejich historii, ale zároveň představí dva komiksy, které jsou v mnoha ohledech rozdílné, přestože pracují se stejnou trojicí postav. Přičemž je důležité říct, že oba ty příběhy jsou uzavřené a ten novější tomu staršímu nezvládá ani šlapat na paty, ačkoli Bill Willingham odvedl skvělou práci. Ovšem vyprávění Alana Zelenetze o neposlušných kozách je zkrátka geniální, ctící tradice Shakespearových komedií, stejně jako dávných severských ság a překvapivě fungující i po těch třiceti letech od svého vzniku. Neskutečně zábavné. Ale ani Odpoledne pod psa není špatné, jen mu chybí úvod do děje, který by pomohl čtenáři se trochu zorientovat v souvislostech, nezná-li alespoň povšechně marvelovské universum. Zcela to však vynahrazuje originální zápletka s A.I.M. a vlkem Fenrisem šmrncnutá notnou dávkou moderního humoru.
Pro jednou se redaktorům podařilo mě skutečně ohromit, až mě mrzí, že obou řad se u nás nikdy nedočkám kompletních.
A konečně se nám to rozjelo. Druhý díl mě bavil výrazně víc, než ten první, především proto, že všechny ty nesympatické postavy pomřely hned zkraje. Dokonce i Kei Kurono získal šmrnc pro tu svou snahu zůstat za každou cenu naživu. Tedy ne, že by se nám zápletka příliš rozvinula, ale na to jsem si už zvykl a dokonce tomu přišel na chuť - spousta akce, posun v ději minimální. Neříkám, že Hiroja Oku nenatahuje některé sekvence až za hranici „netuším co kreslit a tak rozfázuji tenhle upocený obličej na tři stránky“, ale k vypjatým situacím to skutečně sedí. Hrát k tomu ze stránek Morriconeho Man with a Harmonica, dokonalost je na světě. Celek tak připomíná vysokooktanovou střílečku, kde se pro vší cool zabíjení zapomíná, o co že se vlastně bije. Což vzhledem k japonskému původu si skutečně už teď nedělám iluze, že bych se po dalších pětatřiceti svazcích dočkal nějakého smysluplného zakončení. Výhoda ale je, že při čtení můžu naprosto vypnout mozek a jen si užívat makabrózně krvavou jízdu.
Tak se nám ten noir začíná pěkně vybarvovat. Poté, co jsme ztratili všechny iluze o hrdinech, nás Jason Aaron zbaví i těch, které jsme si začali dělat o padouších. Vyprávění postupně seznamuje s jednotlivými aktéry blížícího se konfliktu a tím jak pronikáme do jejich soukromí, pěkně vrstvu po vrstvě až na samotnou dřeň, lépe chápeme jejich chování. Ačkoli to chvílemi připomíná prvoplánovou frašku, kde nikdo není tím, kým se zdá být, autor dokáže zvraty servírovat natolik emotivně, že čtenář každý další vítá s nadšením. Paradoxně pak víc než brutální násilí fungují osobní dramata socializovaných indiánů, jejichž denní režim si v ničem nezadá s tím, co je k vidění v cikánských osadách na východě Slovenska. A přestože se dějově příliš z místa nepohneme, pro komplexní pochopení toho kdo je kdo a proč dělá co dělá, je druhé album téhle výjimečné komiksové série naprosto nezbytné. Rozhodně však stále nic pro milovníky klasických mayovek, i když na nostalgii o indiánské hrdosti taky dojde.
V rámci u nás jediného vydaného Jonaha Hexe z roku 2010 jsem od Pistolníků z Gothamu zas až tak moc nečekal. Mohlo to být buď jen horší, nebo naopak překvapit. No, skočilo to tak nějak mezi.
Asi nejvíc mě zklamal přímočarý příběh, který se nijak zásadně nevyvíjí. Osnova je prostá, založená v podstatě na tom, že do města přijede lovec hlav a vystřílí všechno, co mu stojí v cestě. A přestože je Jonah postava veskrze sympatická pro svou tvrďáckou nekompromisnost Clinta Eastwooda, tahle absence propracovanější zápletky ubírá celému vyprávění na ústřední originalitě. Moc tomu nepomáhá ani fakt, že scenáristé skáčou z tématu do tématu, a když už konečně chytnou slinu a drží téma, finále odfláknou tak, až si člověk není jistý, jestli vůbec šlo o finále. Vzhledem k nabízejícímu se pokračování je verze číslo dvě pravděpodobnější.
Závěrečné doplňkové příběhy pak bohužel nepřináší nic nového, jen rozšiřují univerzum superhrdinského westernu, což zní právě tak rozpačitě, jaký je konečný výsledek.
Rumcajs jako nerudný vdovec, Cipísek jako jičínský starosta a knížepán jako vetřelčí inkubátor. Zní to šíleně? Jistě! A tak to také má být.
Rumcajs se vrací je komiks právě tak střelený žaludem, jak sama obálka napovídá. Ale střelený tím geniálně milým způsobem, který pobaví především pro nápadité hrátky s oblíbenými motivy, než kvůli nějakému tupému nakopávání se do zadku a prdění do kremrolí. Něco podobného kdysi předváděl Dan Černý na stránkách Sorrelu (a dost pravděpodobně i jinde), proto je jen dobře, že se k tomu po letech opět někdo vrátil. Takže Alieni všech galaxií střezte se, Řáholec vám teď nechá poznat zač je toho středověk.
No a co víc si přát od příběhu, který vrací na scénu hned tři legendy světového večerníčku? Snad jen, aby další díl byl co nevidět. A příště místo dvaceti stran rozehrál Michal Opitz stran dvě stě. Protože tohle spektakulární vyprávění končí přesně ve chvíli, kdy to začne být skutečně zajímavé a možnosti dalšího vývoje jsou doslova nepřeberné. Excelsior!
První Goon je bezesporu zábavnou pohádkou o gangsterech a zombiích. Jenže prozatím funguje jen v rovině situační komiky a širší náhled na univerzum zaniká v přehršli nápadů, které jsem se jako čtenář snažil marně někam zařadit a vůbec netušil jak. Problém mi dělali hlavně záporáci, ve kterých jsem se drobet ztrácel, a podobně i náznaky událostí příštích, jež mají dát jednání hrdinů vyšší smysl. Proto je dobré přistoupit k vyprávění Erica Powella s otevřenou myslí, kdy si člověk užívá samotné postavy a nesnaží se za každou cenu porozumět, co s čím jak souvisí. A v tomhle směru funguje komiks skvěle, hlavně stran vtipných průpovídek, protože Goon a Franky jsou jednoduše boží figury. Přičemž když budete chtít, v jejich kydlení nemrtvých najdete jistě i nějaké hlubší intelektuální poselství. Jako třeba, že mrtvoláci huhlají moc nahlas, nebo že mozky cizích lidí se prostě nejedí. Celek pak korunuje naprosto dokonalá výtvarná stránka, která autora představuje jako skutečného mistra oboru.
Zběsilé tempo nasazené v předchozích dílech trochu polevilo na dravosti a Robert Kirkman tentokrát šlape na krk vzrůstající ponorce mezi našimi oblíbenými přeživšími. Jednotlivé kroky postav, které by v normálním životě nerozhodili ani cholerického vrabčáka, se v novém světě mění v zápalnou šňůru, jejíž délka je přímo úměrná počtu zombíků, stahujících se kolem plotu spásné věznice. Naneštěstí psychologie je jedna věc a logika druhá, pročež ne vždy se podaří oboje skloubit dohromady. Takže i když je většina slovních přestřelek z dramatického hlediska zajímavá, dost často působí jako předem vymyšlený koncept. Dobře tak z toho vychází pouze Rick, který si o situaci venku nedělá iluze. Ostatní se zabývají mileneckými vztahy, morálkou, nebo - probůh - demokracií. A v tomhle ohledu mě to moc nebavilo, přestože zvraty stojí skutečně za to. Každopádně se objevuje Michonne, první festovně šáhlá figura v téhle sérii, u níž si skutečně nemůžete být jisti, na kterou stranu barikády vlastně patří.
Kouzelně nenáročné čtení, až je škoda, že byl komiks kvůli rudým soudruhům utnut, aby náhodou hloupý plebs nepropadl podvratným myšlenkám. Z plánovaných dvaapadesáti částí tak nakonec vzniklo patnáct a uspěchaný konec, vytvořený jen proto, aby příběh nezůstal utnutý v půli slova, jen napovídá o jak velkou legraci jsme kvůli tomu bohužel přišli.
Na scénáři je hodně znát fantastické nadšení Miloslava Švandrlíka pro kopanou, přičemž ten se spíš než na dramatické finesy ze zákulisí soustředí na hru z pohledu vesnických nadšenců. A právě v tomhle bodě mu dokonale sekunduje Jiří Winter Neprakta, který pomocí jednoduché karikatury dokáže přesně vystihnout bohémskou náturu zemědělských pivních štamgastů. Rum a cigára, to je trénink skutečných mistrů.
Nakladatelské bonusy stran přípravných prací na komiksu jsou sice z tvůrčího hlediska zajímavé, ale osobně si nedokážu představit, že by do komiksu za 350 kaček kreslil někdo jiný než šílenec. Ale proč ne, kniha tak získala alespoň bytelnější formu.
Když jsem před lety se Sandmanem začínal, nikdy bych nevěřil, že by mě dokázal tolik okouzlit. A to čistě proto, že se považuji za velmi přízemního človíčka, který má rád významově jasná poselství. Což je pro Neila Gaimana podle všeho dost otravná nuda. Jenže jak je jeho série psychedelická a esoterická, po příběhové stránce je překvapivě srozumitelná a obsahově velmi silná. Autor přitom hraje na strunu obyčejné dětské fantazie, kterou sice dospělost uzemnila věcnými argumenty, ale u mnohých tam pořád někde vzadu je a udržuje nás při životě.
Blahovolné pomalu ale jistě připravují Sandmana k uzavření. Opět je to vynikající čtení, oproti předchozím dílům snad jen hodně roztahané. Brzy ale pochopíte, že jde v důsledku o nejzásadnější kapitolu v celém cyklu. Zakončují se hlavní i vedlejší linie a finále se dere na svět s rozhodností malého vetřelce. Jenže díky rozsáhlosti vyprávění už člověk na mnohé zapomněl a tak album ocení nejvíc ti, kteří nedělali mezi jednotlivými knihami přestávky.
Brian Azzarello vyniká v umění zdánlivě civilního, ale přitom brutálně temného příběhu. Umí navodit dokonalou atmosféru strachu jen pomocí drobných náznaků a nekonkrétních pojmů, přičemž výsledný dojem ještě umocňuje neochota čtenáři mazat med kolem pusy, co se stran lidské morálky týče. Tohle všechno pak brilantně dokresluje výtvarné zpracování Marcela Frusina, jehož Zamrznutí by se dalo klidně přihodit do truhly s hororovými klenoty. Steve Dillon ani Guy Davis sice ve svých povídkách nijak nezaostávají, ale tam kde si u Zamrznutí vychutnáváte stupňující gradaci, tady už drobet leze na povrch základní neřest většiny Azzarellových scénářů. Protože ať je jeho talent sebenespornější, pořád mám pocit, že mi uniká něco zásadního; informace, která všechno staví do úplně jiného světla. Ať už je to tím, že nechává k dispozici otevřené konce nebo významně mrkne a očekává, že souvislosti samy naskočí, prostě a jednoduše i když mě jeho práce hodně baví, pořád mám pocit nedovtipného uhlobarona.
Neotřelý nápad na zápletku, se kterým mohou přijít snad jen Japonci. Protože kde jinde mohou být přinuceni hákovat i lidé po smrti? A to při ničem komplikovanějším, než je hon na různorodou mimozemskou naplaveninu, která si udělala ze Země galaktickou Mallorcu. Anebo je všechno úplně jinak?
Hiroja Oku spoléhá na osvědčené ingredience úspěšných kultů, takže Gantz je plný odhalených ňader, hi-tech zbraní, bezskrupulózního násilí a neustávající akce, což ještě umocňuje tajuplná atmosféra nevědomosti, kdy prakticky žádná z ústředních postav netuší, co se to vlastně děje. Přičemž čtenář na tom není jinak, ovšem na rozdíl od hrdinů si může užívat alespoň plnohodnotné melounky. Jenže ačkoli autor boduje zběsilým tempem, zcela selhává v postavách, jelikož povedenější balení mentosek byste pohledali. Nemluvě o nekonečném natahování prakticky čehokoliv, takže i přes nemalý rozsah se nejen že nedočkáte byť jen náznaku odpovědí, ale vlastně ani žádného zásadního obratu. Proto hurá na další díl.
Podobně, jako v případě alb Batman a syn či Batman R.I.P., i zde se jedná o výsek událostí, které sice mají začátek a konec, ale zbytek vyprávění jako by na to nereagoval. V první části se tedy zabýváme atraktivním padouchem jménem Dollmaker, který zaujme zvrácenou spoluprací s Jokerem, pak následuje kraťas mimo hlavní linii, no a v druhé půlce se už autor věnuje jinému tématu. Pravda, obě tyhle části mají jakýs takýs závěr, ale že by byly uspokojivě zastřiženy všechny nitky příběhu, to se říct nedá. Hlavní protagonisté mizí do ztracena a nepodstatný plebs je buď mrtvý, nebo zatčený. Výsledný dojem navíc ruší množství vedlejších postav na jedno použití, které pouze zvyšují celkový chaos v souvislostech. Naštěstí Tony S. Daniel není tak psychedelický jako Grant Morrison a jde víc po akci, má však problém udržet zápletku na uzdě, což má za efekt drobné zmatky ohledně toho, co že se to na panelech vlastně děje. Tak jen doufám, že to všechno je pouze rozjezd k něčemu smysluplnějšímu.
Jason Aaron je moc zlý a ošklivý člověk. A za to, co dělá svým hrdinům, by si zasloužil vyloučit z klubu etnicky uvědomělých scenáristů. Nebo naopak pochválit za solidní ukázku lidské špinavosti.
Na Skalpech je fantastická především ta přímočará nekompromisnost. Kriminálka z indiánské rezervace zbavuje čtenáře jakýchkoliv iluzí o ušlechtilém národu lovců, či férových hrách státních vyšetřovatelů. Vyprávění je to drsné, stejně jako země, ve které se odehrává, a nijak nepřikrašluje ani jednu ze stran spletitého konfliktu. Sám Dashiell Zlý kůň je pak postava divoká, arogantní a násilnická, která jde přes mrtvoly čehokoliv, jen aby dosáhla svého. Přesto pořád vychází jako ta nejsympatičtější figura celého příběhu.
Tohle je poctivá dávka rudošského noiru, ať už si pod tím představíte cokoliv. A taky fyzický důkaz toho, že spravedlnost je jen slovní obrat. Kdyby totiž skutečně existovala, musela by Země indiánů být nejprodávanějším komiksem v dějinách a ještě by se o ní přednášelo na školách.
Kresba je správně atmosférická a tajuplný scénář jakbysmet, přičemž ten ctí stejnou měrou jak historii postavy Sherlocka Holmese, tak samotné příběhy A. C. Doyla. Originálním způsobem jim přitom dává nový rozměr plný živých a uvěřitelných postav, z nichž ty nejznámější krystalizují do zajímavých podob. Sám Velký detektiv tu pak figuruje jako tajemný génius, nebo nepřiznaný šílenec a je otázkou, k jaké straně se nakonec Luc Brunschwig přikloní. Jen doufám, že se rozřešení všech záhad časem dočkáme, protože děj graduje velmi pozvolna a první dvě alba jen předkládají otázky. Což je asi nejvýraznější slabina téhle série, protože autoři se ani moc nesnaží o nějaké ucelené epizody, ale o jedno epické drama, v němž pravděpodobně zaklapnou kostičky do správných míst až při druhém, komplexním čtení. Snad jediné, co mi skutečně na Holmesově ztvárnění vadí, je přílišná apelace na jeho drogovou závislost, jako by to bylo to jediné, co dělá tuhle klasickou postavu zajímavou pro moderní literaturu.
Jak mě okouzlil ústřední motiv živoucí literatury, který v rukou Mikea Careyho musí zákonitě dopadnout fantasticky, tak mě trochu zaskočil pomalý rozjezd, který to k jádru pudla bere pěkně zeširoka. Takže když už se začne dít něco skutečně zajímavého, album končí a pokračování příště. Chybou autorů je, že příliš spoléhají na úspěch a možnost většího rozepsání se, pročež kniha sama o sobě bez širších souvislostí nefunguje. Strany i konflikt samotný jsou prozatím jen hrubě nahozeny a kulisy odhaleny minimálně. Díky tomu dělá trochu problém zorientovat se hlavně v závěrečné epizodce Jak to bylo s velrybou, protože je tu ještě příliš mnoho neznámých. Tohle je přesně ten tip série, která po dokončení a opětovném čtení najednou začne dávat nový smysl, čistě proto, že tajemné poznámky kdejakého podržtašky zaklapnou na své místo. Motivace k otevření dalšího dílu jsou tak velké a osobně se moc těším, kam všude mě autorova imaginace dovede. Jen se bojím, aby to moje duše prostinká pobrala.
V tomhle díle už dopadla kosa na kámen a já se začal nudit. Definitivně se mi potvrdilo, že i když je zápletka plná epizodních zvratů, celkově je tvořena dle vzoru nekonečných telenovel. Což by ani tak nevadilo, kdyby ústřední motiv nebyl v jádru prostý - chudí a utlačovaní bojují proti mocným a bohatým. A charaktery tvořené jednou větou, jež se upravují dle aktuální potřeby scenáristy, to bohužel nijak nevylepšují. Natahování samozřejmě beru jako nutné zlo úspěchu, ale abych se ve čtyřech albech dozvěděl lautr prd, to už mě příliš neba. Náznaky jsou fajn jen do té doby, než je významných mrknutí prostě moc. Připočtu-li k tomu přibývající množství postav, jejichž skutečný význam má smysl až v širším kontextu, vychází mi atraktivní série s líbivou kresbou, jíž pohřbil hlavně fakt, že u nás jednoduše přestala vycházet. Škoda nezúročeného potenciálu a především všech těch odhalení, která na nás teprve čekala. Bavilo to jen napůl, ale zlepšení klidně mohlo přijít už v dalším pokračování.
Po rozpačitém albu Avengers: Na ostří nože byla tohle docela vzpruha nad celým tím pozlátkem dokonalých superhrdinů. Brian Michael Bendis prostě umí zasít sémě zkázy a strhnout masku i tomu nejsympatičtějšímu klaďasovi. Jistě, aby byl prožitek dokonalý, chybí k tomu spousta sešitů před, ale když člověk přivře obě oči nad snůškou neznámých aktérů a odkazů, funguje album slušně i samostatně. A pro jednou se v UKK skutečně představuje jeden z pilířů marvelovského světa, od kterého se odvíjí mnoho dalšího, co zásadním způsobem proměnilo charaktery jednotlivých hrdinů, včetně univerza samotného - alespoň na chvilku.
Dlužno podotknout, že žádné velké úvody se tentokrát nekonají, příběh od první stránky šlape Avengerům na krk a nepovolí až do úplného finále, přičemž někteří jeho stisk jednoduše nezvládnou. Konflikt je v jádru prostý a proto tak uvěřitelný, jen je škoda, že všechna ta smrt a zkáza kolem je jen dočasná. Konec pak přináší jeden z nejdojemnějších a nejvyváženějších patosů. Paráda.
Po vizuální stránce naprosto skvostná podívaná. Geof Darrow je v tomhle ohledu totální hračička a odhalovat jednotlivé detaily skryté v celku, je stejně zábavná hra, jako klíčovat kresby Káji Saudka. Oproti tomu scénář Franka Millera výrazně pokulhává. Základem je jednoduchá pointa, na kterou se jen navalují akční scény, které pak táhnou celý příběh. Nebo jinak, táhnou celý komiks, protože o ději se ani moc mluvit nedá. Jak je u povídek Philipa K. Dicka zvykem, dokolečka se opakující pochyby o vlastní identitě znepřehledňují už tak dost chaotický vývoj událostí a při závěrečných titulkách se člověk neubrání pochybám, jestli mu skutečně vše docvaklo, jak mělo. Že nadnárodní korporace, zneužívající lidské i robotické jedince, jsou zlem budoucnosti, to je vcelku prosté, ale jaké jsou čí které motivace a cíle, v tom už jsem trochu lítal.
Suma sumárum, textu tohle album moc nepobralo, ale stran výtvarného zpracování jde o absolutní orgie, ke kterým se ještě budu rád znovu a znovu vracet.
Velmi povedené retro v duchu filmu Richarda Donnera z roku 1978, což ale není jen o tom, že Superman vypadá jako Christopher Reeve. Ony i samotné epizody se nesou na hranici líbivého kýče, kdy temné a nenávistné prvky mají roli hanebného zla, nad kterým pravda a láska zákonitě musí zvítězit. Jistě, je to ve své naivitě až směšné, ale zároveň to vrací do věku okouzlení touhle postavou, což ocení především ti, kteří na slavném snímku vyrůstali.
Nejvýraznější achilovkou tak zůstává fakt, že je to komiks od fanouška fanouškům. Kdo nemá základní povědomí o souvislostech z historie kánonu, bude lítat v postavách a odkazech, které mají často jen útržkovitý kontext. Na druhou stranu, kdo patří mezi modré s červenými trenýrkami, užije si album se vším všudy. A musím uznat, že po různých moderních verzích, ať už jde o Granta Morrisona či Scotta Snydera, má tenhle kousek od Geoffa Johnse kouzlo skutečné klasiky. A to říkám jako člověk, který Supermana pro jeho hrdinskou všednost ani moc nemusí.
Jak mě předchozí Matička Rus nadchla, tak tohle bylo docela zklamání. V důsledku totiž nejde o nic než běžný punisherovský standard - brutální příběh o zkaženém světě gangsterů, postrádající však nápaditost zápletek, jakými hýřila Ennisova první alba. Je to sice drsné a syrové, ale jinak dětský kolotoč, ve kterém Frank Castle vystřílí hromady gaunerů, přičemž sám u toho utrží pár oděrek. No a jde se dál.
Má to rozhodně jeden z nejlepších rozjezdů, kdy padouši vydráždí Punishera k nepříčetnosti aneb Ministerstvo zdravotnictví varuje: Nemočte na hroby rodinných příslušníků všehoschopných psychopatů. Podobně oceňuji návrat některých vedlejších postav z předchozích alb, ale příběhové linii samotné chybí smysluplná logika. Lépe řečeno, padouch dost okatě přehlédl nedomyšlenost druhé části svého zlounského plánu a tak scénárista většinu jeho dalšího jednání šije horkou jehlou. Pak se není čemu divit, že Nicky Cavella skončí jako žrádlo pro veverky. Snad příští díly překvapí už něčím novým.
Výhodou je, že jde o uzavřený příběh, který má hlavu i patu (jste-li tedy otevřené mysli a nemáte problém přijmout myšlenku živoucích planet navzájem se nahánějících galaxií). Stejně tak je fajn, že se člověk nestřetne s paletou neznámých postav, jejichž jména a smysl mu pro neznalost nic neřeknou. Oproti tomu nevýhodou je jednoduchá příběhová linie, gradující bez zásadních překvapení a s celkově nepříliš silným dějovým základem. Bohužel ani Mike Choi se svou chytlavou kresbou celkově nemastný scénář zachránit nedokáže. Ale čtivost bych zase upírat nechtěl, protože ta hodinka u toho strávená, nebyla žádným mučením. Šlape to hezky a Thor pro jednou nemluví jako Mirek Dušín ze starověku. Jako pilíř komiksové historie Marvelu bych to ale nebral, ovšem byly tu už i horší kousky.
Nedokážu si ještě odpustit výtku na účet zahraničního vydavatele, který tentokrát vynechal úvod do souvislostí, takže kdo se v univerzu nepohybuje trochu déle, uniknou mu drobnosti stran chronologického zařazení.
Jak se dlouho čekalo na finální dohru, tak nám zápletka zmutovala do nových rozměrů. Přibylo množství sympatických postav a atmosféra vyprávění se výrazně proměnila, ovšem to automaticky neznamená, že k horšímu. Jenže co začalo jako melancholické vyprávění o konci světa a jiných podružnostech, se proměnilo v akční space operu rozměrů hodných filmového plátna. V kombinaci s poetickou Nikkarinovou kresbou je pak výsledek nesporně zábavný, ostatně jako všechny jeho komiksy.
Největším překvapením pro mě byl ale bezproblémový návrat do zápletky, kdy jsem se bál, že se po tolika letech nebudu orientovat v základních souvislostech. A ono ejhle, příběh funguje, jako bych druhý díl četl maximálně před týdnem. Škoda jen, že při stostránkovém rozsahu se toho prakticky moc nestane, o to víc, když čtenář čeká vyvrcholení trilogie a dostane pouze rozehrávku pro události příští. Tak doufám, že nás teď nečeká další vyčkávací pětiletka, abychom zjistili, jak to s vesmírem a jeho hrdiny bylo dál.
Svět nadále ovládají mrtví a živí jsou ohroženým druhem... Nu, ani třetí díl nejslavnější zombie soap opery nepřináší žádné pozitivní postřehy k nalezení vnitřního štěstí. Normalita dostala krumpáčem mezi oči a kdo chce přežít, musí ten krumpáč holt chytit jako první. Tvůrci představují rozhodně jeden z nejsilnějších dílů série - plný nečekaných zvratů, depresivní atmosféry a rozbouřených emocí. Skupina přeživších se dostává do opuštěné věznice, ve které doufají, že naleznou bezpečné útočiště. Ovšem opět se ukazuje, že největším nebezpečím pro ně zdaleka nejsou všudypřítomní nemrtví.
Robert Kirkman tentokrát s postavami hodně zamával a řady solidně prořídly. Sice se objevují noví členové, ale vzhledem k tomu, že jde vesměs o kriminálníky, víte, že z toho nekouká nic moc dobrého. Přesto se hrdinům podaří ve vězeňském komplexu najít domov, který by jim na nějakou dobu mohl zajistit bezpečí, což je tak kurtizánsky paradoxní, až z toho běhá mráz po zádech. Prostě excelentní.
Kdo ještě nezná tohohle kresleného kocoura, měl by se s ním obratem seznámit. Jinak je to obyčejný pesofil a nemá smysl se s ním vůbec zaobírat. Slovy filmového klasika: „Kočky jsou lepší!“
Asi netřeba říkat, že třetí obrázková kniha je stejně báječná, jako byly předchozí dvě. Simon Tofield s příchodem nového kotěte opět bravurním způsobem zachycuje chaotické kočičí chování se všemi jeho nešvary a stinnými stránkami. Připravte se tedy na důkladnou demolici bytu, seznamování se se zvířátky kolem domu, řádění s rozparáděnými ježky, osvobozování příliš vděčných králíků a především rybaření se zádumčivým sádrovým trpaslíkem - a to vše pod dozorem ostříleného veterána, jakým Simonův kocour rozhodně je.
Neznalec by mohl říci, že je to vlastně protikočičí literatura, ale opak je pravdou. Jenže to pochopí jen ti, kdo s nějakou kočkou kdy žili. A nejsou to přitom skrytí vyznavači psího pořádku.
Vetřelce i predátory můžu v jakékoliv podobě, ovšem tentokrát jsem si vážně naběhl. Druhý omnibus crossoverů těchto dvou mimozemských ras byl totiž docela boj dočíst, a to říkám jako člověk, kterému se líbil i filmový snímek Vetřelci vs. Predátor 2. Což mě v podstatě staví do pozice lovného cíle všech ostřílených fandů. Především třísetstránkový příběh Nejnebezpečnější ze všech druhů, který zabírá takřka osmdesát procent celé publikace, byl poměrně tvrdou zkouškou mé trpělivosti. Neskutečně nudný, neskutečně ukecaný, neskutečně chaotický, neskutečně natvrdlý, neskutečně překombinovaný, neskutečně únavný. Prostě klasický Chris Claremont, a bohužel to nezachránila ani stylová devadesátková kresba.
Zbylých pět komiksů, které se nacházejí na posledních šedesáti stránkách, naštěstí celkový dojem výrazně zlepšilo - sice nejsou nijak zázračné, ale občas mají nápad, nebo jsou alespoň zajímavě výtvarně pojaté. Bez těchto kraťasů by však kniha skončila se 40 %, a to ještě s odřenýma ušima.
Drsná mafiánská gangsterka v kulisách exotického Japonska. Ústředním hrdinou je nájemný vrah, který byl ke svému povolání donucen skrz záludnou hypnózu - a když se mu poprvé stane, že jako nejlepší z nejlepších nesplní úkol, nikomu se to nechce líbit. Nechat se následně pronásledovat japonským a čínským podsvětím, stejně jako policií, to už opravdu vyžaduje nervy z ocele. A absenci emocí, protože z téhle honby nevyjde nikdo tak, jak do ní vstoupil...
Jak moc východní umění nemusím, protože až příliš často sklouzává k poezii, která jde mimo mě, Plačící drak mě mile překvapil svou přímočarostí a jednoduchostí. Ta sice komiks nestaví na výsostná místa reflektorů pozornosti, protože nepřináší nic nového ani zázračného, na druhou stranu jsem dostal za své peníze akční příběh s nádhernou osmdesátkovou atmosférou a všemi proprietami, co k tomu patří.
Uznávám, že tahle manga nepatří mezi to nejlepší, co jsem v komiksu potkal, ovšem rozhodně patří mezi těch pár, ke kterým se rád někdy vrátím.
Jedna z těch mála sérií, u kterých máte pocit, že každé další album je ještě lepší a úžasnější, než to předchozí. A není to z toho důvodu, že by si člověk po dočtení sedl na zadek a zíral do stěny s otevřenou pusou, ale pro širokou škálu nápadů, které Bill Willingham uvádí skrze obrázkové příběhy k životu. I přes počáteční nedůvěru v pospolitost a smysluplný vývoj mi teď autor stále dokola dokazuje, jak moc jsem zpočátku podcenil jeho všestranné schopnosti i bájeslovné znalosti. Jeho Mýty hýří vtipem, krutostí a imaginací, přičemž to nejlepší na nich je ustavičný vývoj událostí. Příběh někam s jasným cílem směřuje a ne tím způsobem, že se celou dobu jenom mele a to podstatné se odehraje na konci. Ne, každý další sešit posune děj zase o kousek dál a je jedno, zdali jde o samostatnou povídku, nebo o poctivý zářez v ústřední zápletce.
Pohádky ještě nikdy nebyly tak dospělé, zábavné a napínavé. Bezkonkurenčně jeden z nejoriginálnějších komiksových cyklů v této, i v jakékoliv jiné galaxii.
Oproti předchozímu dílu nabírají události v Lovecraftu na konkrétnější formě a už teď je jasné, že psychopatický zabiják je to nejmenší, s čím se rodina Zámkových bude muset popasovat. Minulost začíná vystrkovat růžky a my dostáváme vějičku v podobě událostí, které současnému ději předcházely. A pomotá to hlavu, jen co je pravda. Ovšem tajemství uvnitř tajemství, to je večerníček pro mou zlobivou dušičku, takže kvocient natěšenosti na další album je vytočen na maximum.
Naneštěstí jak už si autoři uvědomují, že první zásek mají za sebou a teď už mohou zvolnit, rozmělňuje se i tempo vyprávění. Ne že by došly nápady či imaginace, těmi Joe Hill rozhodně nešetří, a architektonická kresba Gabriela Rodrigueze je prostě fascinující. Ovšem tam, kde první kniha rozbušila srdce adrenalinem, je tady příliš znát, že nějakého vysvětlení se dočkáme až příště. O to víc jsem zvědav, kam všechny ty nitky povedou.
Rozhodně jedna z nejoriginálnějších hororových sérií za posledních pár let. A možná vůbec.
Opět báječné - především proto, že děj udržuje kontinuitu a nepřeskakuje sem tam, napříč různými řadami. Vývoj je navíc poměrně zásadní, Brian Michael Bendis se nebojí rýpnout do vosího hnízda a pak se bavit, co všechno tím způsobil. Snad jen, že v závěru trochu ztrácí dech, když se všechny Daredevilovy nesportovní skutky snaží až příliš okatě hodit na vrub depresím ze ztráty sličné dívčiny. A pravdou je, že mudrování Luke Cagea je protentokrát docela otravné, především proto, že si občas nevědomky lže sám sobě do kapsy. Tohle jsou však minimální vady na jinak znamenitě odvedené práci, jež dělá z Daredevila jednoho z nejatraktivnějších hrdinů Marvelu. Bendis - podobně jako J. M. Straczynski - dokáže vedle kolosálních změn pracovat i v osobní rovině, přičemž jeho nejsilnější stránkou jsou dialogy, ve kterých se umí blýsknout jako bravurní hláškař. Příběh přitom zdaleka nekončí, ještě pořád je na co se těšit, i když se soukromě obávám, že scénář už s tím nejtěžším kalibrem vyrukoval.
Raina Telgemeierová je výborná v navození atmosféry dětství, přelévajícího se do puberty. Má dar pro perfektní zachycení nepodstatných vzpomínek, které nosí v hlavě každý z nás a jež jsou tím, co tvoří mozaiku naší osobnosti. Hlavně však nevykresluje dospívání jako něco, co by jí nějakým způsobem rozšlapalo psychiku, rodinné vztahy, sexuální orientaci a celý život vůbec. Ta dentistická lapálie pak působí skutečně děsivě a zároveň krutě realisticky, až mi je s podivem, že autorka po všech těch peripetiích na zubaře nijak nezanevřela.
Co mi však vadilo, je její dějová rozevlátost, která mě iritovala už v Dramatu. Skáče od jednoho motivu ke druhému a stejně tak je (často nedořešené) opouští. Sice se tím hodně blíží ke skutečnému průběhu lidského života, ale to ji v mých očích nijak neomlouvá. Naštěstí to hravě kompenzuje sympatickou kresbou, která prostě nedovolí na komiks a jeho hrdiny nějak zanevřít, i když je fakt, že příběh tak díky tomu chytá patinu světa, viděného skrze růžové brýle.
Finále předčilo všechna má očekávání. Je to megalomanské, je to apokalyptické, je to fascinující. I když nejde o nic složitějšího než jednu velkou monstrbitku, získalo si mě to právě pro tu přímočarost a punc osudovosti. Výtvarná práce Stuarta Immonena padne k ohromujícím výjevům jak ulitá, přičemž se tentokrát čtenář ani nemusí brodit přívalem opláštěnkovaných superhrdinů. Těch důležitých je tu totiž jen hrstka, i když na komparz dojde samozřejmě taky. Tentokrát mi ale nevadilo, že jsem u třiceti procent netušil, co v pozadí dělá, a občas ani o koho jde. A to říkám jako člověk, jemuž čtyřletá UKK masírka hodně pomohla zorientovat se v padesáti odstínech marvelovské šedi.
Škoda jen, že mrtví nezůstanou mrtví a důsledky trvají jen tak dlouho, než se přejde k nové události. Jinak je ale Matt Fraction autor ze staré školy, ctící pravidla chlapácké akce. Atmosféra plná vyhrocených emocí dává na srozuměnou, že tentokrát je to skutečně mezi půlkami, a já mu to žral i s navijákem. Paráda.
I když mě prostředí polární věznice nadchlo (přestože mi uniklo, proč tam musejí být zavření samí poslušní nevinní, dennodenně šikanováni padoušskými dozorci), dějově se série začíná čím dál víc rozplizávat. Podobně jsou na tom charaktery postav, které Daniel Pecqueur tvaruje dle aktuální potřeby. Co na tom jak se rozehrál minulý díl. Prostě se jede dle předem stanoveného scénáře a když je třeba někoho dostat na konkrétní místo, on jej tam příval událostí nakonec nějak dotlačí. Přirozené reakce a rozumné chování ať jdou třeba k čertu. Není to zas tak extrémně hrozné, ale v důsledku to jednoduše zamrzí.
Kresba Nicolase Malfina však nadále bezvadná a nevýrazný děj vytahuje na hranici lepšího průměru.
