1

Modré oči, bílé vlasy, čelenka a plášť - to je Ororo Munroeová, Storm. Mutantka, zlodějka, členka X-Menů, partnerka, manželka, vůdkyně, bohyně, královna a žena, pro niž snad neexistují žádné hranice. Chris Claremont a Barry Windsor-Smith ji nicméně představují jako nejistou, tápající a pochybující bytost, která poté, co přišla o své mimořádné schopnosti, hledá sama sebe, své místo pod sluncem, svůj cíl a osud. Dvoudílný příběh, v němž se hodně přemýšlí, zpytují se hlubiny duše, pátrá se po odpovědích na trýznivé otázky vlastního svědomí, jde hodně do hloubky a vynáší na světlo světa podivuhodné pravdy o nás samotných. Láska a strach, vina a odpovědnost, minulost i budoucnost, a v neposlední řadě to nejdůležitější: smysl života. Druhý příběh z pera Christophera Yosta, kterému dal obrazovou podobu fenomenální Diogenes Neves, už je o něčem úplně jiném a i samotné pojetí nemůže být odlišnější. Tady se zachraňuje Wakandské království, jeho vládce T´Challa a všichni jeho lidé… a aby toho nebylo málo, tak ještě na druhé straně světa je potřeba ochránit X-Meny před nimi samotnými. Můžete si být jistí, že když Storm zavelí „Důvěřujte mi!“, posadí vás to bez pardonu na prdel. Je doslova úžasné, kolik pohybu a dynamiky dokáže Neves nacpal do jediného panelu, jak kácí hranice, prolíná, spojuje, používá obraz v obraze… a pořád to má hlavu a patu. O Windsor-Smithově zadumané Storm s čírem jsem možná pochyboval, ale před Nevesovou prsatou krasavicí se kdykoli budu plazit po zemi a slíbávat prach z jejích nohou.

Barryho Smitha i Claremonta mám rád, ale tklivý příběh Storm vyrovnávající se se ztrátou svých schopností se teda moc nepovedl. Ani po příběhové ani po kresebné stránce. Modernější dialekt, kde ve čtyřech sešitech opět hledá hrdinka svou identitu, ovšem už se schopnostmi, mi přišel úplně stejně zbytečný jako Claremontova snaha. Tentokrát je ale alespoň na co koukat, protože Nevesova práce s proporcemi (zejména ženských postav) a perspektivou je opravdu omračující. Škoda těch syntetických barev a chybějící zajímavé ústřední myšlenky. Jinak ale průměrná a vcelku zbytečná kniha.

Dva retro sešity příběhu "Smrt života" mě mile překvapily. Kresba je sice retro, ale bavila mě. Ororo je tam fakt kočka. Bavil mě i příběh. Je docela komorní a filosofuje nad smyslem života. Na konci je scéna z domorodé vesnice v Africe, ve které vesničané tančí kolem ohně a Storm se snaží zachránit dítě při porodu. Těch pár stránek je udělaných fantasticky. Zajímalo by mě, jak ten příběh potom pokračuje.
Hlavní moderní příběh s názvem "Dva lidé z cizích světů" sice není vyloženě nudný, ale zápletka je tuctová. Navíc je příběh vyprávěn nehezkou počítačovou kresbou. Sice se i zde našlo pár stránek, které se mi líbily, ale to je tak všechno.

Poctivý střed. Staré příběhy pobavily, ale byly vytrženy z kontextu. Modernější byl trochu lepší, ale ne o moc. Byla to dobrá jízda, ale občas jsem se nechytal. Aspoň to bylo pěkně nakreslené. Prostě průměr.

Hodně povedený komiks. Je to velmi dobré a kvalitní čtení. Z těch komiksů co jsem četl, tak Storm nikdy nedostala tolik prostoru na vykreslení její postavy, emocí a dalších věcí s tím spojených. Tento komiks nám to vynahradí. Starší příběh od Chrise Claremonta jsou parádní a je vidět, že Claremont X-Meny miluje a chápe jako nikdo. Hlavní příběh má velmi dobré tempo, krásnou kresbu a dynamiku. Čte se to krásně a nenudí to. Z mé strany spokojenost.

Sympatické na albu je, že se primárně soustředí na postavu mutantky Storm a nabízí dvojici uzavřených příběhů přímo s ní spojených. Takže jako představení postavy super. Obsahově už je to z mého pohledu slabší - první sešity pracují s motivem psychologického rozboru, jak je důležité umět se po pádu znovu postavit. Typický Chris Claremont, typické osmdesátky. Druhý hlavní příběh pak nabízí zajímavou zápletku, kdy musí hrdinka bojovat prakticky proti všem svým blízkým a kolegům, protože ti se ocitnou v moci zákeřného zloducha. Jenže v důsledku nenabízí Christopher Yost nic jiného, než klasickou fackařinu, ve které si postavy dávají tak dlouho přes pusu, dokud některá z nich nepadne, čímž se usvědčí z prohry. Celkově je to ale fajn čtení, pěkná kresba a svižný text, ovšem vlastně nic, k čemu bych cítil potřebu se někdy vrátit – to už se mi do paměti mnohem víc zapsal příběh z Wakandy když na ni zaútočili skrullští válečníci (viz album Nejmocnější hrdinové Marvelu 22: Black Panther).