Jak mě předchozí svazek bavil kvůli skvěle rozehrané partii dvou stejně inteligentních protihráčů, kteří se vzájemně snaží trumfnout, tak tenhle díl na to naopak dojel. I když se představí nová postava, která ve hře způsobí takřka dámský gambit, celý příběh se vlastně točí kolem toho stejného - jeden se snaží přechytračit druhého, ale zároveň se bojí učinit jakkoliv agresivní tah, ze strachu, aby to pro něj neznamenalo šach mat. Geniální detektiv sice slušně vede, ale padouch mu zdárně sekunduje, takže na konci čtvrté knihy jsme zase tam, kde na začátku. Zároveň mě trochu mrzí, že pro objevení nového problému se chvílemi zapomíná na ten starý.
V tomhle díle mi jednoduše chyběla akce, autoři si v podstatě jen připravují půdu pro další zvraty, přičemž některé z nich jsou trochu okaté, jiné zajisté překvapí. A třebaže jsem z celé řady stále nadšen, začínám se bát, že tenhle status quo potrvá až do jedenáctého dílu. Doufám, že se pletu, protože dosud byla tahle série jen a jen ohromující.
Podobně jako u titulu Čas a Batman, i v případě Návratu Bruce Waynea je dobré znát kontinuitu celého působení Granta Morrisona v Netopýrově univerzu. Jde o vyvrcholení dlouhodobého projektu, který když jej máte možnost sledovat od počátku, ohromí svou propracovaností a nápaditostí, nemluvě o tisíci odkazů na stará čísla Batmana. V opačném případě jste jednoduše... v pytli.
Kromě toho, že jen máloco vám bude dávat smysl, jistě naštve i zkratkovitost jednotlivých kapitol, jež sice mají potenciál vlastních zápletek, ale než se z nich stihne rozvinout něco zajímavého, společně s hrdinou se ocitnete na jiném místě, v jiné době. A čím více se vyprávění blíží ke konci, tím důkladněji je třeba znát souvislosti s předchozími událostmi a to nejen v základní řadě, ale také v u nás dosud nevydané Final Crisis. Takže jako další dovětek super, třebaže to polopaticky nevysvětlí, jakým způsobem se Batman ocitl zpátky mezi živými, ale jako samostatné album jde pouze o střípek mnohem rozsáhlejší skládačky.
Nebýt skutečně mizerné kresby (o které se v rámci dobrého vychování už nebudu dál rozepisovat) a nepříliš dobře zvládnutého scénáře, mohl to být vážně dobrý komiksový horor. Proti hraje pouze skutečnost, že se tvůrci mermomocí snaží příběh předložit malým dětem, což občas působí dojmem, jako by se pokoušel o slasher horor, který by nepřekračoval věkovou hranici šesti let, Jaroslav Němeček se Čtyřlístkem.
Přesto nemohu Stříbrné oči zcela zatratit, protože celý model historky má úžasně strašidelný potenciál - kulisy opuštěné pizzerie, partu dospívajících hrdinů a vcelku nekompromisního zabijáka v pozadí, což ještě korunují duše mrtvých dětí, jež uvažují děsivě přímočarým způsobem. Naneštěstí scénář až příliš spoléhá na znalost hry, nebo knižní předlohy, podle níž je konkrétně tento komiks nakreslen, takže jednotlivé scénky občas končí značně nedohraně nebo zcela postrádají smysl, popřípadě klíčové nápady zůstanou nevyužity, nemluvě o základních kopancích v minulosti Freddyho pizzerie.
„Život je příliš krátký na to, abys nebyl Batman.“
On je pragmatik, využívající síly rozumu k rozklíčování záhad života, vesmíru a vůbec, přičemž už dávno pochopil, že bez jisté dávky cynismu a tvrdého alkoholu to nikdy nepůjde. Ono je absurdně naivní, veselé a touží po jediném – bavit se až do skonání věků. A teď si představte, že ti dva musí spolupracovat, minutu od minuty, hodinu k hodině, dny, měsíce, roky, dekády, do nekonečna a ještě dál (dokud vás neschvátí infarkt nebo mrtvice). To je Mozek a Srdce, dva lidské orgány; každý fungujíc zcela po svém.
Nick Seluk dal dohromady sérii stripů, které pojednávají o rozporech našeho myšlení, aneb po čem touží naše horkokrevná hruď a co tomu říká chladně uvažující hlava. Zpočátku vtipy působí roztomile, trefně a nápaditě, jenže čím víc stran uteče, tím častěji narážíte na stále ty stejné pointy. Přesto nemůžu říct, že by mě komiks nenadchl, jen je bohužel pravdou, že dech mu dojde stejně rychle, jako času zabere přečtení tohoto komentáře.
„Nejsme hrdinové. Jsme lovci.“
Dětská vyvražďovačka, která netrpí hluchými momenty a umí zaujmout rozporuplnými postavami. V detailech pak připomíná díla jako Jujutsu Kaisen, Noční můra v Elm Street nebo Resident Evil a to jak konkrétními scénami, tak celkovou brutalitou. Sympatický je autorův odpor k jakémukoliv druhu vysvětlování, takže souvislosti si musíte postupně domyslet sami, což zdaleka není takový problém, jak by se mohlo zdát. Ono totiž k chápání moc není, venku zkrátka žijí monstra, která mohou vidět jenom děti, protože mají na rozdíl od dospělých fantazii čistou. A tyhle příšery mají tu nepěknou vlastnost pojídat lidské maso - čím mladší, tím lepší. Děj se následně točí kolem jednoho takového útoku, zkomplikovaný potřebou celou věc utajit před veřejností, aby se předešlo panice. V důsledku tak nejde o nijak sofistikované dílo, ale tempo, jakým děj plyne, udržuje čtenáře v napětí až do úplného konce, který je i přes rozsah celé série uzavřený jako jedna seriálová sezóna.
V městečku Eden žije 2198 lidí. A jeden z nich je vrah… Hotový námět na reportáž, kdyby celá věc neměla jeden malý háček. Lépe řečeno přesně 2198 háčků. Protože Eden je místo, kde se schovávají zločinci všeho druhu před světem i spravedlností. Teď mezi nimi hledejte predátora.
Matt Hawkins a Bryan Hill rozehrávají strhující thriller plný lží, intrik a násilí, to celé okořeněné notnou dávkou mystiky. Až jsem s láskou zavzpomínal na seriál Twin Peaks, ke kterému má Pošťák v mnoha ohledech hodně blízko. Naneštěstí doplácí na jasnou tvůrčí představu o začátku a finále, přičemž vše mezi tím působí bezděčně jako řemeslné pletichaření, které má pouze vyplnit prostor. Jednotlivé epizody tak častokrát končí ve slepé uličce, operují s nedůležitými postavami, přehlížejí očividné skutečnosti, nebo zůstávají s otevřeným koncem, protože nic z toho není ve svém důsledku pro hlavní dějovou linku podstatné. Přesto si nemohu stěžovat, neboť jsem se na více než sedmi stech stránkách bavil naprosto skvěle.
Na to, že mi tvorba Michaela Moorcocka nikdy neimponovala, komiksové zpracování Elrika to zvládlo na první dobrou. Primárně za to může trojice výtvarníků, podepsaná pod kresbou a barvami, přičemž nebýt jich, věřím, že by album zdaleka nebylo tak působivé. Nechci ovšem upírat zásluhy ani dvojici scenáristů, v jejichž podání působí Elrikova odyssea naprosto plynule, až jednoho zaskočí, že jde vlastně o adaptaci. Žádné zvraty, kterým by neznalec originálu nerozuměl, žádné skoky v ději, jež by měly urychlit tempo děje, ale bez předlohy nedávají smysl. A že je tu děje k vyprávění víc, než by jiným stačilo na tři pentalogie.
První dva díly Elrika jsou zcela osobitým výtvorem, v mnohém překračujícím původní možnosti románu. Tak proč tedy čtyři hvězdy? Protože Elrik z Melniboné je ve své podstatě strašně nesympatický hrdina - arogantní, zaslepený, morálně i emočně pokřivený. Smrtící kombinace; přitom v kontrastu s ostatními protagonisty vychází z celého toho portfolia Melniboňanů ještě dobře.
Ústřední motiv je perfektní, alespoň dokud se držel lehce fantaskního vyznění. Vím, že to bude znít absurdně, ale v rámci díla Eda Brubakera to byla minimálně příjemná změna. Jakmile se však ke konci začalo rýsovat racionální vysvětlení, pocítil jsem pouze zklamání, přestože podobný vývoj se dal očekávat. Naštěstí není všem dnům konec, druhá kniha může ještě lecčíms překvapit.
Jinak ale klasický Brubaker – nejednoznačný hrdina, jenž se dostane do zapeklité situace, která má jediné řešení. A to samozřejmě znamená to nejhorší možné, jaké vás může napadnout. Postupně tak sledujete jeho cestu do totálního pekla, přičemž bezděčně doufáte, že právě on se z toho nějak vylíže. K tomu si připočtěte obligátní femme fatale, o níž si po většinu času nevíte co myslet, ale tušíte, že její úloha v příběhu bude klíčová, a máte na světě další parádní noirovku od zaběhnutého mistra. Výtvarné zpracování Seana Philipse je pak už jen třešnička na dortu – ovšem ani ne tak překvapivá, jako spíš samozřejmá.
Kniha dvou protichůdných scenáristů, z nichž každý pojal ikonického barbara jinak. Zatímco Roy Thomas, harcovník píšící Conana už od roku 1970, zvolil tradiční podobu neohroženého válečníka, mladší Brian Wood, mimo jiné tvůrce kontroverzní DMZ, se vydal cestou zádumčivého seveřana, jež umí pocítit strach ze smrti a propadnout lásce. Těžko přitom říct, která verze je lepší, protože každá z nich má něco do sebe. Ale také každá trpí žánrovými neduhy, které si s dobrodruhem Roberta E. Howarda jen těžko umíte spojit.
V případě Roye Thomase jsou to zmatené zápletky, které často mají jednoduchý základ, aby se následně nesmyslně větvily, přičemž mnoho těch odboček je pouze pro potěchu oka. Na druhou stranu Brian Wood umí rozehrát nápadité příběhy, jež však současně mají vachrlaté základy a bohužel nečekané množství emocí.
Ani s jedním jsem ve finále spokojen úplně nebyl, třebaže u čtení jsem se nijak nenudil. Jen to zdaleka není taková jízda, jakou rozjel Kurt Busiek u Dark Horse v roce 2003.
Fantasy komiks v japonském stylu, napsaný pěkně po evropsku – tj. žádné čtení odzadu dopředu, zprava doleva. A i když kresba občas působí neuměle až dětinsky, charakter příběhu, nesoucí se v poctivém duchu Dungeons & Dragons, vás snadno strhne a nenechá na pokoji do poslední stránky. Postavy mají svébytné charaktery, jež si čtenář snadno oblíbí, třebaže v některých momentech až příliš zavánějí berličkami typickými pro mangu. Ať už jde o mladičké přeborníky v šermu, nevině působící dívenky v nesnázích, či chlípně se usmívající dobrácké starce. Podprahová epika příběhu ovšem funguje skvěle; kulisy, magie, náboženství, to všechno má vlastní život a působí uvěřitelně. Jen v důsledku nejde o nic nového. Podobná vyprávění jste četli, viděli či slyšeli mnohokrát a je otázkou, zdali si tuto skutečnost připustí i autor a pokusí se v dalších dílech překvapit, nebo pojede tradiční fantasty linku s obehranými bonmoty (pardon, myslel jsem zvraty), které k žánru po generace neodmyslitelně patří.
Největší slabinou tohoto alba je skutečnost, že se jedná o příběh provázaný s romány ze stejnojmenné série Vrcholná Republika. Přesto se dá zápletka skousnout, aniž by člověk lítal v souvislostech. Jen vztah k hlavním postavám byl pro mě krapet vachrlatý, protože šlo o paletu zcela neznámých figur, které však v Univerzu nějaký čas evidentně pobývají. Ale poznal jsem Yodu, takže úplně na odpis nejsem. Problém jsem měl pouze s tím, že v důsledku nešlo o nic nového – tvůrci pouze obměnili téma probouzející se Temné síly a lidí, kteří tyjí z jejího vzestupu. Možná, kdybych tušil, kde je počátek a zda to bude mít i nějaký konec, byl bych s hvězdičkami vstřícnější. Ovšem jako samostatná epizoda nelze příběh hodnotit jinak než průměrně. Děj bez překvapení, nápadu či invence, bodující pouze v tom, že je pořád o třídu srozumitelnější a zábavnější, než trilogie z let 2015 až 2019. Teď jen doufám, že navazující komiks Srdce Drengirů neskončí podobně jako Není strachu; nešťastně uprostřed věty.
Nejkvalitnější adaptace Stevensonova Ostrova pokladů, jakou jsem kdy četl. Nejde přitom o kresbu plnou zvířátek – zas až tak na ně vysazený nejsem, třebaže se musí Sébastienu Vastrovi přiznat, že touto berličkou dokázal skvěle vystihnout charaktery klíčových postav. Tím, co tenhle komiks dělá tak atraktivním, je perfektně rozehraný scénář, který využívá jak kouzla archaického stylu vyprávění, tak špinavých triků, jež dělají pirátské příběhy tak podmanivými. Všemi smysly vnímáte vůni dobrodružství, jež na vás z vyprávění dýchne. Zároveň se drží zápletka na vlastních nohou, takže i když původní předlohu neznáte, vůbec si s tím nemusíte lámat hlavu, protože autor neopomíjí nic, bez čeho by byl vývoj událostí nesrozumitelný. Současně nechybí spád, překvapivé zvraty a především neskutečně sympatické postavy, ať už mluvíme o těch hlavních, tak i těch zcela vedlejších. Vedle Dlouhého Johna Silvera tvůrčího dua Dorison & Lauffray tak patří Jim Hawkins k nejlepším pirátským komiksům vůbec.
Utajenou říši jsem otevíral s despektem, už kvůli ústředním protagonistům, ale své sehrála i doba vzniku. Zklamání se kupodivu nedostavilo. Ano, je to archaické, nemoderní, plné klišé a mnohdy spíše úsměvné než napínavé. Přesto je tu ale pár skutečně dobrých momentů, poměrně smysluplných pozastavení, a především zajímavý morální rozkol. Příběh navíc, ač vytržen z kontextu, drží pospolu, má spád (třebaže občas postrádá logiku) a je tu také pár drobných historických momentů pro fanoušky – například jak Falcon přijde ke křídlům. Steve Englehart a Mike Friedrich umí, po vzoru Stana Leeho, polidštit superhrdiny natolik, že se s nimi čtenář mnohem lépe ztotožňuje, alespoň v okamžicích, kdy právě nezachraňují svět, popřípadě rovnou celou galaxii. Kdo by například do slušňáka Rogerse řekl, že dokáže ve vztahu zahýbat…
A Sal Buscema coby kreslíř? Tady není co vytknout. Pár křížků na krku příběh viditelně má, ale pořád umí překvapit nápaditou kompozicí, akční scénou, nebo otevřenou nadsázkou.
Nemám nic proti překrucování dějin, vždyť manga Dívčí válka se ani náhodou netváří jako historické dílo hodné akademického diplomu. Naopak, českého čtenáře zákonitě pobaví náhled na husitský konflikt od někoho, kdo pochází ze země vycházejícího slunce a zároveň jej to musí dovést k zamyšlení, jak moc překrucujeme v literatuře zase my dějiny jejich.
S čím jsem problém ale měl, byl scénář plný patetického modlení a zbožného odevzdání se vyšší moci, stejně jako prapodivné charaktery hrdinů, jež mi k povaze vyprávění vůbec nepasovaly. Neustále se šklebící Žižka, působící dojmem non plus ultra úchyláka, jehož zásahy do děje jsou zcela nepochopitelné, nebo líbezně se tvářící Nastěnka (pardon, Šárka), která je tak provokativně naivní, až to jednoho síří. Celek vypadá trochu jako komediální tragédie na pozadí středověkého masakru, kdy chvílemi nevíte, zda se smát, nebo valit oči nad nárazovou brutalitou. Jako kdybych četl Ateliér špičatých klobouků s Berserkem dohromady... a vůbec to nefungovalo.
Jednoduchá sci-fi detektivka, které ubližuje pouze střídmý rozsah. Třebaže zápletka není rafinovaná, v mnoha ohledech by si zasloužila rozvedení, aby děj nepůsobil tak zkratkovitě. Přesto příběh funguje i v téhle podobě. Scenárista Claudio Alvarez neponechává nic fantazii a vše podstatné tím či oním způsobem čtenáři předloží. Jen na nic vlastně není pořádně čas, tempo působí uspěchaně a zvraty vykalkulovaně. Na druhou stranu právě ta neochota udělat z devadesáti minutového akčního béčka tříhodinový blockbuster mi byla nesmírně sympatická. Navíc ústřední motiv spolupráce zkrachovalého vysloužilce a přemoudřelého robota funguje naprosto precizně. Mám pro podobné tandemy slabost, takže mi přišla škoda, že autoři nedostali více prostoru pro plnohodnotnou konfrontaci protikladných hrdinů. Atmosféru pak korunuje zkorumpované prostředí Nové Amazonie, kde státní orgány překrucují skrze média skutečnost tak okatým způsobem, až si jeden říká, jestli to náhodnou nemá něco společného s realitou.
Předchozí dílo - B jako běžec - ještě alespoň rámcově dodržovalo jakýsi koncept komiksu, ovšem titul Na západ severozápadní linkou je už čistě ilustrovaným cestopisem potažmo deníkem z cest. V tomhle ohledu pak funguje jen napůl, protože spíše než průvodce po místech působí jako autorův zpovědník dojmů a pocitů, jež si z cest odnesl. Kdybych strávil těch deset dní s ním, asi by mi mnohé z textu dávalo víc smyslu, takhle jsem jen mohl tiše závidět při jednotlivých zastávkách u fantastických mostů a zalesněných lokalit, ale více mě neoslovilo, snad jen příhoda z Twin Peaks. Přesto barevné ladění vyprávění člověka ani na minutu nenudí a dává celé knize nostalgický nádech, který si člověk užije především v okamžiku, kdy venku prší a on nikam nemůže. Osobně bych pak uvítal víc textu, třeba i na úkor impresionistických maleb. Obzvláště to vzpomínání na dětství a popkulturu devadesátek mě hodně bavilo. A možná i nějaký ten soudtrack by se hodil, protože na hudbu autor evidentně hodně dá.
Oceňuji ústřední motiv, ale už po první třetině jsem pochopil, že manga Ragnarok: Poslední boj nebude stran zápletky žádná výhra v loterii. To i Gantz vede o tři kola.
Sledovat album co album, jak proti sobě různí šampióni bojují, mě bavilo právě tak akorát na první knihu. Ačkoli se v druhém plánu rozehrává důležitější linie, nic to nemění na skutečnosti, že vlastně ani není co sledovat. Povídka se stejným námětem by byla fajn, ale rovnou hned několikadílná série? Nějak si nedovedu představit, co děj vlastně drží při životě. A to raději ani nezmiňuji překrucování historie a především přepisování mytologie různých národů. Co se zpočátku zdá být originálním nápadem, se pozvolna mění v nutnost benevolentně přijímat všechno, co na vás tvůrci vysypou. Máte-li nějaké vlastní představy o Thorovi, Diovi či Šivovi, tak na ně raději před otevřením komiksu zapomeňte.
Co na tom ale sympatické je, že se autoři neberou smrtelně vážně a člověk s otevřenou myslí si užije vtipný podtón celého vyprávění.
To je snad poprvé, kdy obálka vyobrazuje vše, co tvoří zápletku komiksu. Nemluvě o skutečnosti, že četba shrnutí předchozího děje zabere víc času než samotný příběh. Ne, že bych si stěžoval, ale oproti předchozímu svazku šla nápaditost značně stranou - zatímco předtím jsme se dočkali zkouřených kulišáren, jako jsou zombie žraloci, tady se pouze bojuje s armádou mrtvých. O ději se v podstatě ani nedá mluvit, třebaže závěrečné okénko zasytí správně cynickou pointou.
Kovboj ze Šaolinu ovšem jede jak dobře namazaný stroj, styl zabíjení by mu i Lobo mohl závidět. Člověk se přitom nenudí u popisů, ani u dialogů, protože oboje Geof Darrow ignoruje. Zato roztáhnout masakr - který by šel vyjádřit jedním obrázkem - na celé album, v tom je mistr. Jen z toho na můj vkus až příliš čpí pohrdání a nenávist ke všemu komerčnímu, co dělá společnost společností. V jeden moment je to vtipné, ale vzápětí je v tom cítit notorické kopání kolem sebe s potřebou najít viníka všeho, co se mi na světě nelíbí.
Námět super, ale šlo z toho vytřískat určitě víc. Ne, že by příběh nefungoval v téhle podobě, leč v rámci očekávání přinesl spíš zklamání. Přitom mi ani moc nevadila dětská kresba Emi Lenox, která takřka hororovému kousku dává docela zajímavý šmrnc. Jenže v důsledku to celé stojí a padá na tom, že vlastně pořádně k ničemu nedojde. Jasně, jednomu z dětí hrábne, člověk by však čekal druhého Jacka Nicholsona a to se tady nekoná ani náhodou.
Přesto u mě Jeff Lemire rozhodně nadále vede v žebříčku nejzajímavějších scenáristů posledních deseti let; už jen proto, že dokáže přijít s neotřelými náměty a zároveň nenadsazovat formu nad sdělení. Navíc já mám tyhle dětské vztahovky moc rád, i když pravdou je, že Plutona nepředvedla nic, co by už dávno před ní nezvládli jiní autoři lépe. Podobné zklamání přinesly i scény ze života superhrdinky Plutony, která jsou asi pro maminky u plotny objevné, ale na můj vkus to bylo až příliš prvoplánové. Smutné, to ano, možná i dojemné, pořád ovšem prvoplánové.
Jedna z těch slabších Deadpoolových knih doplácející na ochotu nakladatele vrátit se ke starým kouskům, jež tvořily charakter degenerujícího degeneráta. Jenže to, co fungovalo u sérií jako Ultimátní komiksový komplet nebo Nejmocnější hrdinové Marvelu, v případě edice Legendy Marvel naprosto selhává. Chápu, že sehnat a zaplatit někoho, kdo album okoření o doplňující texty, jež dají obsažené komiksy do souvislostí s historií postavy, není snadná úloha, ale bez téhle nadstavby je titul Deadpool: Klasické příběhy přehlédnutelnou knihou. Ne že by povídky Honička v kruhu, Hříchy minulosti a Hele, to je Deadpool! byly nějak podprůměrné, ale je to holt produkt 90. let. Navazují na sebe skutečně jen ústředním hrdinou, a pro někoho, kdo není fanouškem, jsou nepochopitelným výkřikem do tmy, protože v současné konkurenci neobstojí. Přičemž úvodní Začátek konce tak úplně hodnotit nejde, protože jde o příběh natolik vytržený z kontextu, že jeho význam je skutečně pouze v prvním Deadpoolově výskytu.
Detektivka po vzoru americké drsné školy, napsaná tak, jak to umí jen Ed Brubaker. Je v tom všechno – hrdinové s cejchem špíny, krásné ženy s nečistými úmysly a samozřejmě případ, který v sobě skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Co však příběh dělá pro autora příznačným, je dokonale rozepsaná psychologie postav, nenásilně servírovaná kapitolu po kapitole tak, aby se v závěru mohl čtenář s čistým svědomím vyrovnat se všemi zvraty, aniž by mu přišly nějak vykonstruované.
Místo činu je poklidné čtení, zdaleka ne tak hektické, jako žánrově podobné komiksy Criminal či Zatmívačka, přesto to neznamená, že by nějak pokulhávalo v napínavé gradaci. Těch sto dvacet stran autor využívá přesně jen k tomu, aby zápletku náležitě zamotal, dal čtenáři i hrdinovi šanci určit několikero možných pachatelů a v závěru překvapil nečekaným odhalením. A to ani nezmiňuji fantastické nahlédnutí do zákulisí lidmi tolik přehlíženého oboru, jakým je kriminalistická fotografie. Takhle jednoduché to je.
Ačkoli mi roztržka mezi Wolverinem a Cyklopsem přišla maličko šroubovaná, pracuje, podobně jako Občanská válka, s důležitým detailem, který snadno rozdělí svět mutantů. O zbytek se pak postaral perfektní scénář, bezvadné dialogy a ohromují scény. Jen je škoda, že si člověk nemůže přečíst v češtině vývoj dalších událostí, protože karty jsou rozehrány pozoruhodně.
Navíc oceňuji zahrnutí do alba sešity ze sérií Generation Hope a X-Men: Regenesis, které jsou sice pro ústřední zápletku zbytečné, ale změny úhlů pohledu dávají celému konfliktu jiný rozměr a zvyšují atraktivitu vyprávění, kdy vlastně sami nevíte, na kterou stranu se přidat, protože v tomhle boji není správná a špatná, obě totiž mají pravdu. A na rozdíl od Občanské války, kde přeci jen bylo znát, že Iron Manova linie je příliš radikální, tady podobné odstíny šedi zcela mizí. Ostatně, víc než samotný střet dvou stran pro mě bylo zajímavé společně s hrdiny názorově polemizovat a odhadovat kdo za jakou stranu bude ve finále kopat.
Možná maličko nešťastně zvolený název, který však bezděčně vystihuje podstatu jednotlivých příběhů. Noah Van Sciver píše i kreslí podmanivým způsobem, nadto o světě a hrdinech, kterým dokážete porozumět, protože na tom nejsou o nic víc jinak než vy sami. Problém přichází v okamžiku, kdy pochopíte, že odbočky, postřehy či náznaky nejsou nijak vypointované. Není to pravidlo, základní osnova vždy stojí na zvratu, který povídku úsměvně zakončí. Ale jakmile dojde na autobiografické vzpomínání, má autor tendenci vytahovat na světlo detaily, které buď nedá do kontextu, nebo nenechá vygradovat. Zároveň ale umí strhnout všedním plynutím života, aniž by potřeboval vyjímat se v davu pomocí vulgarismů či hrubého násilí. Navíc, čím je příběh delší, tím lepší; jen se člověk musí vyrovnat s tím, že smysl je v samotném vyprávění, ne v jeho konci.
Největší zklamání pak přinesl závěrečný rozhovor, ve kterém oba zúčastnění dávají najevo, jak děsně jsou dospělí, když pohrdají seriálem The Big Bang Theory.
Příběh konečně nabírá konkrétní tvar, dosud nejasné souvislosti se začínají vyjasňovat, stejně jako role ne tak úplně srozumitelných aktérů. Brian K. Vaughan opět dokazuje, že jakmile dojde na propojování žánrů, nebojí se absolutně ničeho, což je stejnou měrou matoucí jako fascinující. Matoucí především v okamžicích, kdy ke slovu přijdou klíčové zvraty a čtenář musí hodně popouštět uzdu své fantazii, aby pochopil, jakým směrem se autorova fantazie ubírá. Fascinující pak vodopádem nápadů, které i přes svou šílenost působí ohromujícím dojmem.
Přitom ve svém důsledku nejde o nic klasičtějšího, než je tradiční boj mezi mladými ideami a starým pragmatismem. Těžko se zatím stavět na jednu či druhou stranu, protože pochopení má člověk pro obě, třebaže nemusí souhlasit s jednotlivými kroky, jakými dosahují svých cílů. Zároveň vyprávění funguje jako skvělá paranormální jízda čtveřice kamarádek, jež se ani nestačily poznat a už zažívají jedno spektakulární dobrodružství za druhým. Excelsior!
Oproti předchozímu albu se hodně ubralo na akci a více se rozehrávají vztahy mezi postavami, které však nepřekvapí ničím zásadním. Ti, o kterých jsme si mysleli, že jsou prohnilí, jsou ještě prohnilejší a o těch, o kterých jsme si mysleli, že jsou na hraně, se ukázalo, že jsou ještě víc na hraně. Co však musím ocenit, je skutečnost, že se Aleš Kot příliš nepáře s tím, koho z protagonistů pohřbít a tak to padá jak v bitvě u Slavkova. Sice nejde o hromady mrtvol, ale rozhodně se kácí tam, kde to čtenář nečeká. Posun v ději ovšem žádný. To, co jsme se dozvěděli dříve, stále platí a spíš sledujeme cestu k divoké budoucnosti, která nám byla představena na konci první knihy, ale prozatím je ta cesta nic neříkající. A zabiják, litující své zabijácké výchovy, neohromí ničím, co by už dříve nepředvedl Jason Bourne a jemu podobní.
Po výtvarné stránce ale opět fajn, jen mi ta potřeba, aby každý sešit kreslil někdo jiný, přijde trošičku samoúčelná, protože v důsledku to ničemu zásadně neprospívá.
Chvilku trvá, než si člověk zvykne na opakovaně překračovanou hranici mezi společenskou kritikou a záměrnou groteskou, ale po třech, čtyřech příbězích si tenhle japonský drtivý styl pana Tezuky zamilujete. A to včetně šišlající „manželty“, proti které je Jar Jar Binks herec, hodný Hamleta. Je ovšem třeba k jednotlivým povídkám přistupovat s dobovým odstupem a samozřejmě notnou dávkou benevolence vůči skutečným možnostem medicíny. Jinak ale nelze než smeknout nad slovutným talentem autora, který v takovém množství příběhů dokáže být pokaždé originální a to jak formální stavbou příběhu, tak jeho ústředním motivem. Někdy úsměvné, jindy srdceryvné; hrající na city, nebo pracující s normou cti; od komicky absurdních až po děsivě prorocké.
Osamu Tezuka patří k autorům mnoha tváří, takže se připravte na něco úplně jiného, než byla u nás již dříve vydaná manga Zpráva pro Adolfa. Přesto Black Jack jistě uspokojí vaši čtenářskou mysl. Škoda jen, že se člověk v doslovu nedočte o celém cyklu více.
Antologie fantaskních komiksů pro mládež, která působí trochu jako výroční přehlídka talentů. Obsahově to přitom vůbec není marné, dvě tři povídky opravdu stojí za pozornost. Škoda, že zbytek je už z převážné většiny šedý průměr, bojující s krátkým rozsahem nebo příliš „hlubokou“ myšlenkou. Chápu snahu tvůrců oslovit čtenářovu mysl nejen fantazií ale i nějakým tím morálním ponaučením, jenže když máte k dispozici deset stran, těžko usilovat o Nobelovku za literaturu.
Strašidelné historky se povedli náramně, především Emily Carrollová pobavila správě cynickým závěrem. Příjemně překvapil také Rad Sechrist a to nápadem i humornou zápletkou. Od největších hvězd – Rainy Telgemeierové a Kazu Kibuishiho – jsem naopak čekal víc, ale to už tak bývá osudem slavných. Pořád od nich člověk čeká víc než od ostatních. Každopádně, kdyby podobně tematické sborníky vycházely pravidelně alespoň jednou do roka, vůbec by mi to nevadilo. Snad jen, že by mohly být o pár desítek stran delší a v pevné vazbě.
Jak mě první díl navnadil, že by to celé mohla být i zábavná podívaná, druhý svazek zazdil mé naděje hned zkraje. Začíná se opatrným oťukáváním týmu, posichrovaným starým klišé o tom, co se stane, když si parťáci v týmu dostatečně nevěří. Pak přijde na přetřes celoplanetární invaze a to už naši hrdinní outsideři vyráží do akce, ve které nad očekávání excelují a tím dávají starým pákám na vědomí, jak jsou dobří.
Scénář tedy bez špetky překvapení a navíc poměrně nudný. Ve své podstatě jen kosmická bitka rozepsaná na několik sešitů, jež by dojala v momentu, kdyby člověk měl nějaké povědomí o všech těch figurách, které se ve vyprávění mihnou. A že jich je pořádný nášup, až mě to zaskočilo v kontrastu s předchozím pozvolným vývojem a dramatem o pěti postavách. Kresba ovšem precizní; Barry Kitson dokáže některými obrázky skoro až vyrazit dech.
Doplňkový příběh je povedená raritka. Poprvé se představuje Martian Manhunter a tvůrci se tolik soustředili na jeho uvedení, že úplně opomněli zápletku.
V první řadě je třeba říct, že nejde o přepis románu, který u nás vyšel pod stejným názvem, třebaže v originále se jmenuje maličko jinak. Tahle shoda mě zmátla natolik, že jsem po celou dobu čekal adaptaci, ačkoliv i sama anotace říká něco jiného.
No a dál už vlastně není co říct, kromě superlativů. Joe Hill dovedně využívá svět strašidelné Vánoční říše, přičemž původní knihu nemusíte znát ani náznakem. Premisa zápletky je pak sympaticky jednoduchá a pro hororový žánr příznačná – parta zlobivých lidí se dostane na místo, jež trošičku evokuje peklo, tedy jestli je ve vaší fantazii peklo místem, kde pod kotly přitápějí zubaté a věčně neposedné děti. Autor nedělá žádné štráchy, ostatně rozsah dvou stovek stran mu pro to prostor ani nedává, a i když textu je v bublinách občas až příliš, spád vyprávění tím nijak netrpí. Charles Paul Wilson III tomu přitom dodává svými úchylnými detaily nevšední šmrnc, jehož morbiditě nelze odolat jinak, než úsměvem. Schválně kdo z vás první najde Valdu?
Chytrá, sžíravá a nádherně nakreslená hard SF. Mathieu Bablet je hodně skeptický vůči homo sapiens, ale zároveň nepříjemně trefný co se lidské snahy vládnout týče. Přestože se jeho vyprávění odehrává stovky let v budoucnosti, společnost živená konzumem v mnohém připomíná tu současnou. Nejde ovšem o cílenou kritiku moderních trendů, ale překvapivě srozumitelný rozbor toho, jak člověk ve stádu funguje. Finta je, že Bablet si bere na paškál i druhou stranu mince a jednoznačným způsobem kritizuje také zaslepenou tvář revolty. Dialogy, které ve vás dlouho budou rezonovat a nenechají vaši mysl chladnou, pak podtrhuje precizní kresba, díky níž budoucnost vypadá až neuvěřitelně realisticky. Tohle není naivní futurismus, ale tísnivý minimalismus, jež se už dnes stává v některých metropolích životním standardem.
Jedinou vadou na kráse je na můj vkus příliš fatalistický konec, který je sice pochopitelný, ale působí jako dílčí berlička, aby se autor nemusel namáhat s něčím čtenářsky atraktivnějším.
„Lidé o pravdu nestojí. Chtějí jen takové informace, které je utvrdí v tom, co si myslí.“
Výtvarné provedení otřesné. Já prostě na digitální avantgardu moc stavěný nejsem. Nechci Christianu Wardovi upírat umělecký talent, ovšem i kresba na počítači může vypadat stylově a nemusí se spoléhat pouze na pár zvládnutých detailů a pak počítat s tím, že zbylé čmáranice nějak sjednotí a vytvaruje koloring.
U téhle space opery je toho dvojnásob škoda, protože pracovat s G. Willow Wilsonovou komornější kreslíř, mohlo by Neviditelné království dopadnout naprosto jinak. Obsahově totiž vyprávění nemá daleko k vizím Alejandra Jodorowského, snad jen bez potřeby do každé druhé bubliny cpát nějaké meta-filozofické pojednání. Tohle je poměrně sympatická a přímočará dobrodružka o posádce kosmické přepravní lodi, jež se ocitne uprostřed soukolí politického skandálu a najednou zjistí, že z něj nemá kam uniknout. Ačkoli zápletka nepřekvapí vývojem, nemůžu říct, že by postrádala napětí, či klopýtala v tempu.
„Tady píšou, že čím jsou manželé dýl spolu, tím víc se muž bojí cokoliv říct a ke konci už jen mlčí… To je blbost co?“
„…“
Prakticky stejně nadšené dojmy, jako u prvního souborného vydání z roku 2017. Některé stripy doslova odzbrojí svou upřímností, kterou ocení především ti, co žijí ve vztahu a ještě k tomu mají na starosti smečku malých křiklounů, jindy si na své přijdou samotáři, věčně uražení na celý svět. Jednou perlí ženská stránka, podruhé zase ta mužská; v tomhle ohledu se Lela Geislerová a Martin Mach Ondřej perfektně doplňují. Humor je jednoduchý, nesofistikovaný a velmi, velmi lidský. Tohle je čtení, ke kterému se budete opakovaně rádi vracet, protože uvnitř pokaždé najdete nějaký skeč, který dokonale vystihne vaše aktuální společenské rozpoložení.
Škoda jen, že uspořádání je nahodilé, kdy nejde o souhrn všech stripů za určité období, ale o výběr toho nejlepšího dle vkusu tvůrců či redakce. Navíc seřazeného podle jakéhosi tematického klíče, který přeskakuje v letech tam a zpět.
Silný příběh, jehož autenticitu - z mého pohledu - trochu podkopávalo autorovo zjednodušování situace a nezabíhání do detailů. Fax ze Sarajeva tak bohužel funguje spíš jako osobní zpověď než coby jasná zpráva o konci světa.
Drsné vyprávění to totiž je, o tom žádná. Ono až děsí, v jakém marastu se ocitli lidé, kteří se od nás zas až tak moc neliší. A jak celá Evropa stála a koukala se. Ostřelování dětí, podřezávání civilistů na mostech, hromadné znásilňování žen – a ministři diskutovali.
Vzpomínky muže, který se ocitl v soukolí válečné mašinérie a není mu dovoleno odejít ani ven, ani zůstat. Vzhledem k tomu, že měl na starost manželku a dvě děti, byla mi situace o to bližší. Jeho strastiplná cesta z válečného pekla sice neohromí kaskadérskými kousky, ale přesto se dočkáte momentů, ze kterých mrazí až do morku kostí – viz proslulá Ulička smrti. Důležitá připomínka toho, jak rychle se dá o životní luxus přijít a jak snadno se člověk přizpůsobí novým pravidlům, byť jsou sebedestruktivnější.
Komiks, jehož cílem je inspirovat myšlenkou, že když máte odhodlání a vůli, můžete dosáhnout prakticky čehokoli.
Pénélope Bagieu uchopila historickou stránku biografií „žen, které měly odvahu stát si za svým“, s hravostí sobě vlastní a to jak výtvarně, tak obsahově. Zjednodušené životopisy jdou často jen po povrchu událostí, aby měl čtenář možnost se zorientovat v čase, prostoru a společenském zázemí. Přesto je zde spousta zajímavostí, ke kterým se běžně nedostanete a navíc vás listování jednotlivými osudy motivuje k dalšímu bádání po té které protagonistce, což považuji za velké plus. Nehledě na skutečnost, že autorka nepředstavuje primárně notoricky známá jména, jež byste v podobné publikaci automaticky čekali. Kromě asi tří-čtyř jmen mi vlastně jen málokterá „nebojsa“ něco říkala, ať už jde o kulturu, vědu či sport.
Slabinu komiksu tak vidím pouze ve dvou drobnostech – v časově neuspořádaných kapitolách a v tendenci bagatelizovat temnější odstíny charakterů kontroverzních osobností.
Humorný komiks o lásce a společném soužití, který se nezaměřuje na klíčové střety, ale hledáček pozornosti zaměřuje na všední detaily. Rozhodně čtení pro spokojené páry, protože je v tom hodně něžné melancholie, ovšem podané je to s takovým nadšením, že se tomu nedá odolat. V mnoha momentech jsem se sám vrátil ve vzpomínkách o pár let nazpátek a prožíval ty samé emoce jako hrdinové. Není to přitom pouze prvoplánová legrace a zároveň vyprávění slouží i trochu jako osobní zpověď, což je paradoxně slabinou, protože některé situace mají smysl jen pro autorku a jejího partnera.
Je tu pár výborných vtipů a celkově to má skvělou atmosféru, ale není to ničím víc než milou půlhodinovou hříčkou, servírovanou s dětskou hravostí. I když můj celkový dojem je veskrze pozitivní, uznávám, že jsem se skutečně bavil jen u tří až pěti stránek. Jenže i to v tom drobném rozsahu je vlastně docela hodně. Ideální dárek pro drahou polovičku, jste-li tedy ještě ve stadiu sladkého poblouznění harmonického vztahu.
Dokud byly příběhy v tomhle albu desetistránkové, šlapaly perfektně; byť naivně blboučké, v krátkém rozsahu poměrně snesitelné. Kresba skvělá, dynamická a nápaditá, jen ta mimika oplechované hlavy Iron Mana mi nepřišla proveditelná. Také představení nové postavy agenta SHIELDu Jaspera Sitwella je fajn, scénáře tak dostaly komického hrdinu, kterého jsem si paradoxně oblíbil daleko víc, než samotného Tonyho Starka.
U delších sešitů už ta únavnost scénářů byla maličko znatelná. Přesto fajn dobrodružství ze šedesátých let, které přečtete a zapomenete. Navíc se nelze neusmát nad portfoliem padouchů, se kterými Želený muž bojuje a kteří jsou neskutečně různorodí, o jejich kostýmech nemluvě. A také je třeba neopomenout zmínit proslulé tryskové kolečkové brusle v Iron Manově zbroji, na které je skvělý odkaz v komiksu Avengers: Elita. Tragédie a triumf jsou zkrátka staré, ale i po těch letech dokážou vyvolat dobrou náladu „originálními“ zvraty a především neunudit přemírou textu v bublinách.
Parádní kresba a originální příběh, vypracovaný na motivy jiného, neméně osobitého příběhu, který bez problémů funguje i beze slov. Krása spočívá v detailech a na těch si dává Delarock (R.I.P.) záležet. Škoda, že je to jen taková pětiminutová jednohubka. Bál jsem se, že to bude na můj vkus příliš intelektuální, expresivní a vůbec těžko uchopitelné, už jen pro ten grafity styl kresby. Ale ona to je bohapustá legrace, na nic si nehrající, jejímž účelem je jen pobavit. Důkaz toho, že když nerozumíte nějakému směru, ještě to neznamená, že se v jeho duchu nedají tvořit nádherná díla.
Komiks, nebo snad obrázkový sešit, chcete-li, k němuž se ještě několikrát za život s radostí vrátím. Už jen proto, že jeho listováním skutečně moc času člověk nestráví a některé momenty skýtají jistotu spolehlivého rozveselení za každého počasí. Momentálně u mě vede „mamut ve kře“, ale kdo ví, co bude za pár let. Třeba objevím zas něco jiného, protože detailů i celostránkových gagů je tu množství víc než malé.
Komiksových adaptací Conanových dobrodružství už bylo mnoho, ale jen pár se jich zapsalo do myslí čtenářů tak, jako řada z nakladatelství Marvel, psaná převážně Royem Thomasem a kreslená Barrym Windsor-Smithem. U nás je to již potřetí, co máme možnost sérii okusit, tentokrát však s plnou parádou a od prvního čísla.
Zpočátku je to krapet upovídané, ostatně jak komiksy v sedmdesátých letech byly takřka všechny. Ale když člověk zvládne prvních pár čísel, v nichž se ještě odráží tvůrčí představa co fantasy fanouškům ke štěstí stačí, přibližně od čísla pět nabírá série pochmurnější nádech, zápletky nejsou vždy prvoplánově naivní a postavy se občas zajímavě profilují. Možná ze mě mluví nostalgie, ale já si tuhle bichli užil fest, třebaže dávkovanou po částech. Moderní coloring se povedl výtečně a tím, že na sebe příběhy volně navazují, se lépe oceňuje záměr Roye Thomase zpracovat Howardovo dílo do komerčně úspěšného projektu. A kresba Barryho Windsor-Smithe je číslo od čísla lepší a lepší.
Nejsme ve vesmíru sami… akorát že jediní, koho to zajímá, jsme my. Mimozemský objekt, náhodně objevený v pásu asteroidů, se o Zemi evidentně nijak nestará a už vůbec nereaguje na pokusy o komunikaci. Což je stejnou měrou frustrující, jako znepokojující. Co chtějí? Jaký účel plavidlo má? A když už nás ignoruje, je to proto, že o nás neví? Nebo naopak ví až moc dobře, čeho jsme schopni?
Pětatřicet sešitů série Dopis 44, které nakladatelství Mighty Boys vydalo v olbřímím kompletu, nabízí nevídané sci-fi dobrodružství, jež se zamotává s každou další kapitolou o kus víc, než by se jednomu zdálo možné. Charles Soule rafinovaným způsobem dávkuje zvraty, takže nejde přestat číst, dokud se nedoberete k finále. Nedává hrdinům nic zadarmo, ať už jde o prezidenta USA, kosmonauty putující k neznámu nebo obyčejné lidi semleté událostmi. Tohle není příběh s jednou šokující pointou, ale komplexní historie blízkého setkání třetího druhu, jež o lidském uvažování (a hlavně chování) nevypovídá nic pěkného.
Když jsem poprvé četl Smrt rodiny v roce 2014 od nakladatelství Crew, stěžoval jsem si, že chybí kontext se souvisejícími sériemi, protože mi maličko unikalo, proč jsou na Bruce Wayna všichni tak naštvaní. Teď, o sedm let později, jsem měl možnost přečíst si příběh znovu i se zmiňovanými řadami a výsledek je stejně rozpačitý. Pravdou je, že jde o polovinu rozehraného konfliktu; teprve se chystá finále, ve kterém se bude lámat chleba a svlékat kůže z obličeje (doslova). Přesto nemohu říci, že přidání několika čísel Catwoman a Nightwinga mi v orientaci nějak pomohlo. Samotná řada Batman je fascinující a frustrujícím způsobem podmanivá i dnes – Joker je permanentně o tři tahy napřed před všemi ostatními a prakticky jakákoliv reakce na jeho činy je marná. Naopak, vše co se děje jinde, je… divné. Po vizuální stránce je Catwoman nádherná, ale to je tak všechno a události kolem Nighwinga nejsou nijak překvapivé. Takže Scott Snyder má za pět, ale Ann Nocenti a Kyle Higgins maximálně za tři.
Díl sloužící jako výplň. Tvůrci usoudili, že než přijdou s finále, ještě chvilku si pobudou na výsluní popularity. Atmosféra je sice bezvadná, stejně jako protagonisté, ale dějová linka se v podstatě nikam nepohne, jde pouze o různé rekapitulace a psychickou debordelizaci. Když už k nějakému zvratu dojde, je takřka vynucený.
Ale jak jsem psal na začátku, stále to má tah na bránu. Zároveň musím Brianu K. Vaughanovi přiznat cit pro zábavné zápletky jednotlivých epizod – sice to není tak kvalitní, jako ta s divadelní společností z alba Malý krok pro lidstvo, ale stále dokážou překvapit. Jen je fakt, že jeho svět s posledním mužem na Zemi se mi stále víc nezdá příliš propracovaný. Čím dál, tím častěji nacházím nedotažené detaily, které autentičnost narušují, především v porovnání s mnoha jinými, dotaženými, jež člověku na mysl paradoxně nepřijdou. Taky mi vadily kapitoly vytržené z kontextu, kdy jsem si postupně musel ujasňovat, v jaké časové lince se vlastně nacházím – viz příběh Knoflíky.
Tom King a Jorge Fornés na sebe vzali nelehký úkol – navázat na ikonické dílo a zároveň předat nové generaci vlastní odkaz, který by byl minimálně stejně silný, jako ten Alana Moora. Nezklamali. Znovu tak zavítáme do světa Watchmenů, tentokrát však trochu jiným způsobem, než tomu bylo u Geoffa Johnse v jeho Hodinách posledního soudu. Grafický román Rorschach je prost superhrdinů a výbušné akce, dokonce by se dalo říct, že maskované ochránce zákona staví do úplně nových rolí – rolí šílenců, konspirátorů a fanatiků. Není to však tak, že by autor jen převrátil ustálené motivy a měl vystaráno. Snaží se předat myšlenku stejně temnou, jako důležitou, pravdu hořkou jako náprstek cyankáli. Hodně se v tom odráží politická realita Spojených států a především potřeba za každou cenu najít viníka, na kterého lze hodit zodpovědnost za všechna příkoří, kterých se lidem dostává.
Je to rafinované dílo, scenáristicky i výtvarně, přemýšlivé a nejednoznačné. Po každém dalším čtení přitom jiné než předtím.
Ten koncept nepřináší nic objevného, ale mám tyhle přiznané macho příběhy rád, přičemž Jason Aaron je umí podat s potřebnou dávkou patosu a špíny, odměřené s přesností na gramy. Tradičně se proto uhýbá od hlavní dějové osy, abychom se trochu blíže seznámili s charaktery klíčových protagonistů a z očividných grázlů se tak udělaly lidské figury se svědomím. A přestože člověk ví, jak tyhle scenáristické grify fungují, bez problémů se nechá strhnout dramatem plným těžkých rozhodnutí. Život umí být občas pěkná svině, jak všichni z vlastních zkušeností víme, díky čemuž podléháme postavám s nejednoznačným charakterem, bojujícím s osudem či celým světem, protože se s nimi dá snadno ztotožnit. Takže i když druhý díl Parchantů z jihu neposune zápletku ani o krůček dál, než co zvládl úvodní svazek v tom samém rozsahu, čtení je to naprosto parádní. Jen možná přestanete mít rádi americký fotbal. Teď by to ještě chtělo mít třetí a čtvrtou knihu hnedka po ruce, aby byl čtenářský zážitek dokonalý.
Přestože má příběh, na rozdíl od jiných dobrodružství Fantastické čtyřky, výhodu jasně se vyvíjejícího děje, který má začátek i konec a zároveň je prošpikován množstvím povedených vtipů, nějak mě pořád tahle rodinka superhrdinů míjí. Navíc mi přijde, že čím starší, tím hloupější. Naivní zápletky, zvraty vytažené z podpaždí a charakterizace postav na úrovni mateřské školky – nejvíc dostává záhul chudák manželka Sue. Jak u jiných hrdinů funguje sociální zázemí, na kterém si Stan Lee vždycky dával záležet, tak tady mi je pořád k smíchu. Prvoplánová svatba a následný vztah Sue a Reeda to jen potvrzují. Rozkol sem cpe scenárista násilně, když z ní dělá až okatě slepici a z něho zase workoholika, přičemž neustále ubrečený Thing to nijak nevylepšuje. Dějové zvraty přitom vlastně vůbec špatné nejsou, ale tvůrci mají problém je nějak zajímavě vyvrcholit – deus ex machina v posledních čtyřech obrázcích pro mě fakt není plnohodnotné finále. Ovšem nástup monstrózního Galactuse je vskutku famózní.
Nečekal jsem žádný zázrak, ale buď je to tím, jak málo fantasy komiksů u nás vychází, anebo si lidé od Blizzardu dávají sakra záležet, co pod jejich věhlasnou značnou jde do světa. Každopádně mě první svazek Legend ze světa WarCraftu příjemně překvapil. Ke čtveřici krátkých povídek nepotřebujete znát nic, protože koncept působí nemlich stejně, jako staré dobré Dračí doupě. Takže se ocitáte ve světě, kde zlí bojují s dobrými, přičemž někde uprostřed jsou ti, co obcházejí hrady, jeskyně a jiná semeniště dobrodružství. Každý z autorů k zápletce přistoupil jinak, ať už formou klasické hrdinské fantasy, či jejím protipólem. Jindy z příběhu čpí potřeba se zasmát či naopak poplakat. Nic, co by nějak vybočovalo z žánru a máte-li už něco málo načteno, neudiví vás ani většina dějových zvratů. Přesto musím ocenit, jak si tvůrci s tématem pohráli, na malém prostoru dokážou vyprávět plnohodnotné historky, jež mají hlavu a patu a dost často i víc nápaditosti než většina soudobé literární produkce.
Psanec není příběhem o velkých či malých hrdinech. Kupodivu ani o antihrdinech, kteří jsou v současné době možná ještě populárnější. Přitom všechny propriety obsahuje – Island, vikingské válečníky, krevní mstu, spor o ženu. Dokonce i k bitvě dojde, nemluvě o souboji na život a na smrt. Přesto je vyprávění Erika Krieka primárně o prostých lidech, o tom, že volání bojové slávy se možná krásně poslouchá, ale mnohem hůře prožívá. Že člověk občas udělá chybu, za kterou může celý život pykat a stejně mu nebude odpuštěno.
Možná to zní až příliš zádumčivě, ale takový život občas bývá, navíc autor jej vykresluje bez líbivého patosu. Člověku by se až chtělo říci, že jde o jednoduchý vesnický román, jen se špetkou násilí a nějakého toho litru krve. Holt vikingové. Ovšem právě ta absence pompy mi k zápletce perfektně sedla, stejně jako melancholická nálada, vinoucí se celým komiksem. Víte, že to nedopadne dobře, přesto ve skrytu duše alespoň doufáte v důstojný konec. A ten se zde skutečně povedl.
Grant Morrison je buď na tripu nebo v dojezdu. Projevuje se to buď zběsilou akcí, zalidněnou přehršlí postav, které vám vůbec nic neříkají, ale každá jedna z nich má v Batmanovské legendě (tj. od roku 1939) svoje okénko - někde na straně čtrnáct případně dvacet sedm, dost často ve třetím či pátém rámečku dle pořadí panelů. No a v okamžiku, kdy stimulátory dojdou, přijde zádumčivá nálada, plná hloubavých dialogů o odpovědnosti a poslání.
Takové je i pokračování dobrodružství již nedynamického dua, ve kterém jsou spolu nuceni pracovat dva naprosto rozdílní hrdinové; bojovat proti kvantu nových protivníků a zároveň odhalovat záhadu kolem možného Batmanova znovuzrození. Zní to prekérně?
Nejvtipnější na tom je, že Grant Morrison je snad jediný scenárista, kterému něco podobného může projít. Ne vždy tomu člověk přijde na chuť při prvním čtení a rozhodně ne při náhodných nárazech, kdy dostanete kus několikadílné ságy a radu od nakladatele, abyste se v tom vyznali sami. Ale i tak to stojí za to.
Od Warrena Ellise jsem čekal víc – stran obsahu prakticky žádné překvapení, zápletka přímočará a bez nápadu. Akce je tu habaděj, i když ji podle mě dost brzdí kresba Jasona Masterse, statická jak zákon káže (ani pečlivě rozfázované pohyby tomu život příliš nedodaly). Ale jde o samotnou legendu příběhu, který nemá prostor pro pečlivější rozehrání, takže všechno je hrozně kusé, přičemž některé detaily jsou přehlíženy úplně. Samotný boj tajných služeb pak působí jako hra na vojáky, jednou zlikvidují tihle támhlety, podruhé zas támhleti tyhle. Moc překvapení v tom není a kupodivu selže i hlavní padouch, jehož geniální plán je v mnoha směrech nedomyšlený, až je s podivem, že vůbec bylo třeba zapojit na jeho odstranění nějaké agenty.
Ovšem vytýkaná jednoduchost je i plusem, protože příběh sviští přesně jak akční příběh má a zbytečně nezabředává do konspirací uvnitř konspirací. Humor je taky fajn, ačkoliv Ellis z toho moc cítit není, ovšem funguje a je přesně v tom správném Bondovském duchu.
