Absolutně masakrózní, drsné, děsivé, geniální a kulervocí. Neskutečně jsem si to užil od začátku až do konce. Nemělo to žádné slabé místo a všechno tady fungovalo na jedničku - od příběhu a scénáře až po kresbu.
Soví město uzavírá skvělé rozjetý příběh ze Sovího tribunálu. Druhý díl si ale nedokázal udržet vysoko nastavenou laťku. Moc hluboko ale neklesl. Jedním z problémů je závěrečný souboj a odhalení záhady. Celá zápletka, klasický odvyprávěná záporákem, je sice přitažená za vlasy, ale potom se s tím docela rozumně pracuje. Samotný souboj je ale přes čáru a zahazuje dříve vybudovanou atmosféru. Druhým problém je příběh Mr. Freeze, který je dost nešťastně vložený doprostřed děje a rozbíjí kompaktnost hlavního příběhu. Přitom ten Freezův příběh není špatný, ale konec knihy by mu slyšel více a byl by tam v dobré společnosti Alfrédova otce Jarvise a mladé Harper Row.
Na tuhle knihu jsem se těšil. Těšil jsem se na jiný přístup, nové nápady a na neotřelé pohledy na Hellboye. Trošku jsem při tom těšení zapomněl na fakt, nebo jsem ho spíše ignoroval, že jde o povídky, a ty já moc nemusím. Na povídkách jako takových není nic špatného, ale musí se povést. Autor povídky musí na pár stránkách vybudovat příběh a atmosféru a zakončit to musí nějakou dobrou pointou. A to se ne vždy povede. Tato kniha je toho důkazem. Jsou v ní povídky se skvělým příběhem i povídky se skvělou či neotřelou, silně osobitou, kresbou. Jsou zde i povídky, ve kterých se dobrý scénář i kresba snoubí. Jsou zde ovšem i kousky, které tak dobré nejsou. Není tam sice nic, co by bylo vyloženě urážející, ale některé jsou rádoby vtipné, jiné zase jenom omílají hellboyovské klišé, či servírují akci bez úvodu či bez závěrečné pointy. Je ale fakt, že toho dobrého tam je více. 3,5*
Frankenstein v podzemí je maličkým střípkem mozaiky, který přesně zapadne do malé mezery mezi několika většími dlaždicemi. Daří se mu propojovat zdánlivě nespojitelné a vesele mává na čtenáře, kteří už mají něco z Hellboyversa načteno. Navíc to není jen obyčejná rubačka, ale Mignola se zde tentokrát pouští i do psychologie hlavního hrdiny, což jej činí mnohem zajímavějším, než je celá řada jiných Mignolových postav. Doufám, že se s Frankensteinovým monstrem ještě někde setkáme. 4,5*
Moc jsem nečekal a přesně to jsem dostal. Průměr až lehký nadprůměr. Jak Corbena občas nemusím, tak u Hellboye mi jeho kresba sedí. Úvodní vyprávění Hellboy v Mexiku je mi už po několika přečteních důvěrně známé, ale následné Corbenovo pokračování Dům oživlých mrtvol pro mě bylo nové a celkem mě pobavilo. Docela zábavné byly i povídky o "Rakváři" a to i díky kresbě Fábio Moona a Gabriela Bá. Krátké povídky Aztécká mumie a Hellboy se žení neurazí, ale ani nenadchnou. 3,5*
Něco tak špatného jsem už dlouho nečetl. Špatné scénáře a většinou škaredá kresba. Snad jenom kresba sešitů #18 (David Aja) a #19 (Michael Lark) mě bavila.
Tohle je začátek něčeho velkého, jak ostatně potvrzuje i John Arcudi v doslovu. A opravdu je to epické. Ukazuje to Mignolovu geniální schopnost propojit všechno se vším a mít vše vymyšleno roky dopředu. Propojuje to Dutozem, žabí mor, záhadného Číňana i Černý plamen. Jenže přes to všechno tomu něco chybí. Snad jen špetka humoru, která by odlehčila hutnou atmosféru a pochmurnou náladu. Chybí tomu Rogerovy hlášky a jízlivé poznámky kapitána Daimia. Kresba je pořád skvělá a ten konec… Nacházím v něm paralely s Válkou světů H. G. Wellse.
Tak to byla jízda! Pokračování Hrobaře rozhodně netrpí syndromem druhých dílů. Nejsem si jistý, jestli je to lepší než první kniha, ale rozhodně to není horší. Příběhy Hrobaře jsou pro mě nové a neokoukané, což je hrozně super. Dorison rozjíždí se stejným triem hrdinů úplně nový příběh, který nijak nevykrádá příběh předchozí. A je to zatraceně zábavné a napínavé. Ze začátku jsem se ještě chechtal vtípkům, zato ve druhé půlce už jsem téměř nedýchal. Děj se hnal dopředu jako splašené dvojspřeží a nemilosrdně mě s sebou vláčel. Paráda!
Skvělý příběh a dobře napsaný scénář. Stírá se v něm rozdíl mezi zlem a dobrem, a ukazuje, že dobro i zlo jsou velmi relativní pojmy. Hrobař má dobře vymyšlené postavy a výborně namíchaný tým hlavních hrdinů. Nechybí tomu humor a hlavním kašpárkem je tady sup. Zapomněl jsem na něco? Jo, na parádní dynamickou kresbu a pěkně udělané české SFX. Tenhle western mi vážně sedl!
Naprostá pecka! Jsem nadšený! Druhá kniha Abe Sapiena obsahuje tři kratší povídky - Posedlý, Utopená přísaha a titulní S Ďáblem nejsou žerty. Všechny jsou pěkně nakreslené, mají skvělou atmosféru a v případě první a poslední povídky si dovolím tvrdit, že jsou krásně děsivé. Parádní jsou dokonce i všechny obálky původních sešitů, včetně těch alternativních. Tady je plný počet hvězdiček naprosto jasný.
Manara se zde předvádí v úžasné formě. Ta kresba je naprosto úžasná a každý panel si zaslouží, aby se nad ním čtenář zastavil a chvíli si jej prohlížel.
Horší je to se scénářem. Více než Michelangelův příběh bych to nazval Michelangelův život v obrazech. Manara ukazuje pouze rychlý sled klíčových okamžiků Michelangelo života - někam přijde, dostane zakázku, kreslí, dostane zakázku, kreslí a prchá. Pořád dokola a ve vysokém tempu. Chápu, že Manara nemohl jít do větších podrobností, to by bylo na několik knih a dost možná by tomu chybělo tempo, ale přesto mi tam troška té všednosti chyběla. I přes tuto výtky tomu dávám plný počet. Jsem kulturně obohacený, a to jak Milo Manarou, tak i Michelangelem Merisi de Caravaggio.
Pořád dobré, ale ne tak dobré jako první díl. Z téhle knihy je více cítit, že je pro mladší čtenáře. A ano, Kamala je tady přechytralá a sype ze sebe jedno morální ponaučení za druhým. Přesto je to pořád zábavné. I díky kresbě. O tu se tentokrát postarali dva kreslíři. Úvodní dva sešity kreslil Jacob Wyatt, a přestože je jeho kresba pěkná a má parádní kompozice, tak ji chybí "kouzlo" kresby Adriana Alphona, který kreslil první knihu a větší část této knihy.
Old Man Spider-Man říznutý Orwellem a kapkou Lemirea. Beznaděj a zoufalost vykresleného světa budoucnosti je zde pěkně hutná. Začíná to jako depresivní psycho o staříkovi bojujícím s demencí a vnitřními démony, ale postupně se to změní v drsnou akčňárnu. Všechny drobky, které autor od začátku sypal, se zase spojí do rohlíku.
Grafická podoba komiksu je koláž "fotopozadí" a hnusné kresby. Po počátečním šoku jsem si začal říkat, že se to k tomu příběhu docela hodí a ke konci se mi některé stránky dokonce i líbily.
Nebudu tvrdit, že po počátečním zhnusení jsem z toho komiksu nadšený. To bych lhal. Ale můžu říct, že to nebylo špatné.
Na Huntress jsem se hodně těšil a jsem rád, že mě nezklamala. Líbil se mi příběh, vyprávění i kresba. Jenom v těch italských jménech jsem se trošku ztrácel a musel jsem listovat zpátky. Retro sešit je hrozný a nebudu ho zahrnovat do hodnocení.
Takhle mají vypadat kačeří příběhy! Stačilo prvních pět panelů na to, abych se nahlas chechtal Skrblíkovu zoufalství, že už neví, kam dát peníze. A takové jsou všechny příběhy v knize - vtipné a parádně nakreslené. Za ty by bylo pět hvězdiček jasných.
Celá kniha má však jedno velké ALE! Tohle není komiksová kniha, ale encyklopedie. Je to encyklopedie automobilů v Kačerově. Úvodní pojednání je sice zajímavé, ale příliš dlouhé. Usnul jsem dřív, než jsem se dostal k první stránce komiksu. Po pár krátkých příbězích přišel další blok dlouhého textu a pak zase a zase… Kniha je rozdělena do několika tematických celků složených z několika stránek textů a několika stránek komiksů. Každý blok se na automobilismus v Kačerově dívá z jiného pohledu. Některé informace se bohužel několikrát opakují a tak to, co se zpočátku zdálo zajímavé, se postupně stává únavným. Proto se mi čtení této tenké knihy protáhlo na několik večerů, neboť jsem u těch příšerných textů pokaždé usnul.
Takže bych prosil ještě alespoň jednoho Barkse, ale bez přílohy…
Po Donu Rosovi je pro mě kniha příběhů Romano Scarpy zklamáním. Pokud bych to měl shrnout, tak tomu asi chybí vtipnost Rosových příběhů. Nejzvědavější jsem byl na Mickey Mouse, protože ho prakticky vůbec neznám, ale ten pro mě je největším zklamáním. Nelíbí se mi jeho kresba a příběh je příliš dětský. V prvním kačeřím příběhu s čočkou se mi líbila pointa Rafanovic business plánu. Celkově je první příběh nejzajímavější v knize. Vtipné momenty měl i třetí a zároveň poslední příběh s Donaldem a Bludným Skotem, ale jinak nic extra. Teda až na to, že jsem ho četl 3. května. Líbily se mi Scarpovy předmluvy a úvodní povídání o jeho životě.
Z Občanské války si pamatuji, že na konci Captaina Americu zatknou. No a na začátku této knihy ho zastřelí. Naprostý šok! Začátek třetího Brubakerova omnibusu je zatraceně dechberoucí. Je z něj doslova cítit, jak obrovskou ikonou Captain America byl a jak těžce to dopadá nejen na jeho přátele, ale také na velkou část veřejnosti. Potom už se rozjíždí "jen" politický-akční-špionážní thriller, který sice postrádá něco z toho, co měly předchozí omnibusy, ale pořád je úžasně vyprávěný a parádně nakreslený příběh. Pokud se ptáte, co je to "něco", co chybí, tak je to osobnost Steva Rogerse, jeho morálka, zásady a vzpomínky na válku. Přesto je to pořád skvělý komiks. 4,5*
Po přečtení prvního omnibusu se Zimním vojákem jsem měl strach, jestli druhý omnibus nebude kvalitou strmý sešup dolů. Jsem rád, že mé obavy byly liché. Druhý omnibus je stejně dobře napsaný, jako ten první. Minimálně do sešitů, které se odehrávají kolem Občanské války (jsem s Capem). Ed Brubaker opět vypráví zeširoka, postupně spojuje několik dějových linií a přimíchává do toho historky z druhé světové. Prostě paráda. Fajn je taky alternativní sešit z eventu Klan M. Kresba Steva Eptinga je úžasná!
Kdysi jsem to četl v UKK a nyní jsem si to dal znova. Detaily toho příběhu jsem už zapomněl a tak jsem si to užil jako poprvé. Ten příběh je moc dobře vystavěný. Baví mě plán, který na Capa vymysleli záporáci i to, jak s tím Cap více či méně úspěšně bojuje. Baví mě šíře záběru vyprávění - vzpomínky na válku, bývalí parťáci a tak. Pěkná je i kresba. V rámci superhrdinského žánru patří tato kniha rozhodně k tomu nejlepšímu.
"Starý" duchařský western - tak by se dal zhodnotit druhý díl Lovce čarodějnic ve třech slovech a zahrnuje to děj i kresbu. První kniha se více hlásila k odkazům Hellboyova vesmíru. Odkazy v ději i výtvarnem. Druhá kniha se k Helboyversu nehlásí nijak, pokud tedy nebudeme počítat samotnou osobu Edwarda Greye. A pokud bych to už měl k něčemu z Hellboyversa přirovnat, pak snad jedině k Paskřivci. Což je pro tu knihu jedině dobře. Děj graduje velmi pomalu a "strašidelná" atmosféra je poctivě vybudovaná. Co mi tentokrát nesedlo je kresba. S kresbou Johna Severina jsem se doposud nesetkal a po doslovu ve Sledgehammerovi jsem na ni byl zvědavý. Severin byl klasik westernových komiksů a to je poznat už na tom, jak parádně dokáže nakreslit koně. Úplně se vším jsem v jeho kresbě však spokojený nebyl. Některé panely jsou parádní a mají úžasnou atmosféru. Líbilo se mi, jak si dál práci se šrafováním. Jiné jsou ale takové... trošku Corbenovské. Corbenova kresba se mi občas moc nelíbí a ze Severina jsem měl místy stejný pocit. 3,5*
2020
Tak tohle je vážně solidní bludiště. Prostě Charles Burns. Dějové linky, které bez jakéhokoliv předělu a vysvětlení skáčou jinam, nenápadné změny vypravěče, Brian, Laurie, lupiči těl a zrzavý bobr. Při čtení tohoto komiksu je potřeba být velmi pozorný a pak si teprve může začít tvořit nějakou teorii o tom, co se v tom komiksu vlastně děje. Pravděpodobně vaše dedukce budou úplně špatné, ale je zábavné po nějakém vysvětlení pátrat. Přečetl jsem si tenhle krátký díl během chvíle dvakrát a potom jsem v něm ještě nějakou dobu listoval tam a zpátky a hledal jsem vodítka. Nemyslím si ale, že je možné najít odpověď v této knize. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Co se týká kresby, tak je to obvyklý Burnsův styl, který je tak trošku zvláštní, ale tak nějak mě prostě fascinuje.
2024
Tohle nemělo vyjít ve třech knihách, to je naprostý nesmysl. Mělo to být v jedné knize a na tenčích papírech. Je sice pravda, že na použitém papíru vypadá ten tisk a barvy hodně dobře, ale je to zbytečně tlusté. Nicméně, přečetl jsem to celé najednou, a tak to budu hodnotit jako jeden celek. Jinak to ani nemá smysl.
Anotace jednotlivých knih je hodně zavádějící. Kdybych měl Burnsovo Bludiště popsat jedním slovem, tak bych řekl, že je zádumčivé. Začít si něco s holkou, navíc úplně poprvé, není vůbec jednoduché. A teď si představte, že jste navíc maniodepresivní fanoušek starých hororů. Pak to není jednoduché pro vás, ani pro toho druhého. A o tomto to celé je. O vztazích, o starých hororech, o lásce k filmům a v neposlední řadě o kreativitě.
Hodnotit to není jednoduché. Příběhová linka není úplně zřejmá a konec není uspokojivý. Ale tak nějak mě to bavilo. Nejsem z toho nadšený, ale pracuje to se zvláštní atmosférou a donutí vás to se alespoň na chvíli zamyslet. Přispívá k tomu i osobitá kresba, která se zdá na první pohled zjednodušující, ale zároveň je plná detailů a emocí.
Tak nějak nevím, co k tomu mám napsat, což má asi samo o sobě určitou vypovídající hodnotu. Kresbu Bena Stenbecka nemusím nijak víc rozebírat - tu mám rád už z Baltimora, i když toho ve skutečnosti kreslil až po Lovci čarodějnic. Horší je to s příběhem. Ten není špatný, ale je to něco, co už jsme od Mignoly viděli asi 147x. Má to atmosféru, ale co dál? 3,5*
Vydání třetího a zároveň závěrečného dílu cesty meče bylo skvělou příležitostí si celou sérii přečíst znovu od začátku a poslední díl si užít v plně vnímaném kontextu. Hodně jsem se na poslední díl těšil a teď se těžko vyrovnávám s jistým zklamáním. Bude to těžké, ale pokusím se to zdůvodnit bez spoilerů. V prvních dvou dílech se rozvíjel vztah mistra Mijamoto Musašiho a jeho žáka Mikedžiho. Jejich vztah po celou dobu gradoval a já jsem v závěrečném díle čekal grandiózní vyvrcholení jejich vzájemného konfliktu. To se ale nekoná tak, jak bych čekal. Třetí kniha se soustředí hlavně na Mikedžiho a celé to na mě působilo jako přehnaně dlouhý epilog. Jako když na konci filmu ukážou zrychleně zbytek života hlavního hrdiny. Vyprávění, které nepřináší žádné nové zápletky. Spousta stran s popisem událostí a Mikedžiho misí, které nás jen mají dovést do definitivního konce, kde je konečně i vyvrcholení vztahu Musašiho a Mikedžiho. Za čas, po dalším přečtení, to možná budu hodnotit lépe.
Kresba je opět exkluzivní a nakladatelství Zanir si zaslouží pochvalu a rychlost vydání, neboť kniha u nás vyšla velmi brzy po původním francouzským vydáním.
Vrilová energie Hellboyversu evidentně svědčí. Po tom, co jsem se dobře bavil u Železného Prométhea, jsem si teď užil i Sledgehammera. V knize jsou dva dobré příběhy z druhé světové války, z nichž každý je kreslený jiným výtvarníkem. Oba výtvarníci mají pro Hellboyversum neobvyklý styl. Oba styly mě na první pohled nepříjemně překvapily, ale velmi rychle jsem jim přišel na chuť a při čtení jsem oceňoval jejich kvality. Za mě spokojenost!
Příjemné překvapení! Parádní kresba a dobrý příběh. Kresba mi hodně sedla - něco mezi Mignolou a Darwinem Cookem. Nepostrádá to tu správnou hranatost a zjednodušení a zároveň je v tom spousta detailů. Líbil se mi i příběh. Má to sympatické postavy a poměrně jednoduchou zápletku, která zároveň poodhaluje karty k sérii Ú.P.V.O. Nemá to v podstatě žádné hluché místo a celý tenhle akční nářez jsem slupnul jako malinu. Velká spokojenost!
Na Belzebuby jsem se hodně těšil a to hned z několika důvodů. V prvé řadě mám rád metal. Nemám kapelu a dokonce ani hudební sluch, ale kvílející kytary jsou mi balzámem pro (d)uši. Za druhé mám rád videoklipy kapely Belzebubs. Sedí mi hudebně i humorem. Kapela Belzebubs je v podstatě zhmotněním komiksové kapely do reality. No a za třetí jsem už četl jiný Ahonenův komiks o metalu - "Sing No Evil" (Perkeros) a moc se mi líbil. Takové velké natěšení většinou končí velkým zklamáním. U Belzebubů to tak naštěstí není. Nebo spíše ne úplně.
Někoho napadlo srovnávat Belzebuby s
Calvinem a Hobbesem. Toto srovnání ale není úplně šťastné. Společný mají maximálně tak formát - čtvercové černobílé stripy o stále stejné rodině. Calvin a Hobbes představují chytrý humor a situace, které pravděpodobně většina lidí důvěrně zná. Belzebubové si zase dělají srandu z metalových klišé. Takové to, že všichni metalisti jsou satanisti a touží pálit kostely. Ale také třeba z tohoto, jak se z pyramid a hrotů stal bezmála stejnokroj. Celý začátek knihy patří právě takovému humoru. Jednotlivé stripy, které jsou více či méně samostatné, pobaví, ale nerozsekají vás. Styl humoru se ale v knize postupně mění. Jednotlivé stripy začne spojovat příběh na pozadí a humor se stává více situačním a také zábavnějším. Takže ačkoliv jsem byl ze začátku mírně zklamaný, tak na konci jsem knihu zavíral spokojený.
Zajímavá povídka. V rozbombardovaném Berlíně jsou ruské i americké vojska a profesor Trevor Bruttenholm musí navázat spolupráci s ruským okultním týmem, aby vyřešil další z okultních nacistických hrozeb. Ta historka je poměrně dobře odvyprávěná a má dobrou hororovou atmosféru. Co tu knihu ale dělá opravdu zajímavou, je velitelka ruského týmu. Je to natolik zajímavá postava, že doufám, že se s ní ještě setkáme. Bonusová povídka, která vznikla pro Free Comics Day je docela povedená.
Co se týká výtvarné stránky knihy, tak oproti tomu, na co jsme zvyklí z předešlých knih, to je slabota. Zejména ze začátku. Potom ale dojde na oblíbené mignolovské propriety, začne to být zábavné a já jsem tu kresbu přestal řešit. Dokonce se mi začala místy i líbit.
Domácí zabijačka! Myslím si, že tahle kniha by vůbec nefungovala, pokud by ji četl někdo, kdo s Ú.P.V.O. ještě nepřišel do styku. Scénář předpokládá, že víte, co bylo v předešlých dílech, všechny postavy už znáte a hlavně k ním už máte vybudovaný určitý vztah. Potom teprve chápete Johannovu radost z nového těla a bavíte se jeho "neváznou jízdou", chápete hloubku depresí Elizabet a jste překvapení, co všechno se stane, když se Ben Daimio přestane ovládat.
Celkově je tento díl moc pěkně postavený. Na začátku se k již existujícím záhadám přidá pár nových, potom se to protřepe a zamíchat, vyteče z toho troška krve a mozkomíšního moku, aby se na konci většina věcí vysvětlila a mohlo se to zakončit úžasným celostránkovým cliffhangerem. Pár záhad zůstalo, zejména Liziny "noční můry", a já se moc těším, až se v dalších knihách dozvím více.
Dobrý díl, kterému ale chybělo pořádné napětí a překvapení. Taková mezihra v sérii, avšak bez příslibu něčeho velkého. Abe Sapien dál pátrá po své minulosti, což ho přivede k podivné partičce, která má, čistě náhodou, vražedný plán. Bavil jsem se, ale několik předchozích dílů se mi líbilo více. Kresba je pořád skvělá a design postav a fauny je v tomto díle skvělý.
Další skvělý díl. Je sice jiný než předchozí díly, je tam méně akce, ale atmosféry má na rozdávání. Tentokrát žáby ustupují do pozadí a hlavním tématem je snaha o získání tajemné knihy, která by mohla pomoci oživit Rogera. Tuto hlavní linku doplňují příběhy, které jsou do celého vyprávění velmi šikovně vložené a celek pak vypadá velmi kompaktně. Dozvíme se v nich mimo jiné to, jak to bylo se zmrtvýchvstáním kapitána Daimia a že Johann Kraus nebyl vždy jako médium gentleman. Oceňuji, jak Arcudi ve scénáři umě míchá strašidelnou či tajemnou atmosféru s jemným humorem.
Nodoprdele! Tak tohle bylo zatraceně strhující. Ta kniha má všechno, co má mít, a ještě i něco navíc. Jsou tam nečekané zvraty, je tam prohlubování postav, je tam skvělá akce a je tam i Kata Hem! Tahle série si mě brutálně zaháčkovala a já se jí nechávám ochotně vláčet. Epická akce příběhům Ú.P.V.O. sluší a tady je jí vrchovatě. Děj se rozjel, jako kdyby měla série v příští knize definitivně skončit. Navíc je tato kniha i silně emocionální. Hned se musím pustit do dalšího dílu.
2023:
Té knize skoro není co vytknout a 5 hvězdiček si zaslouží. Přesto z ní nejsem tak nadšený, jako poprvé. Kniha rozvíjí děj “Žabího moru” a to hned ve dvou linkách, mezi kterými kniha skáče. Abe Sapien s Kate Corriganovou pátrá po své minulosti, zatímco zbytek Ú.P.V.O. se stěhuje na nové místo, kde bude muset vymést nějaké kostlivce ze skříní. Zatímco jedna linka je romanticky smutná, druhá je akční a místy i vtipná. Dohromady to funguje jenom tak napůl. Je jasné, že to jsou dva děje, které se odehrávají současně, ale na druhou stranu ty děje spolu nemají žádnou souvislost a nepotřebují být synchronizované. Mám pocit, že to neustálé skákání neprospělo atmosféře ani jedné linky. Ale to je jenom drobnost. Knihu táhne úžasná kresba Guye Davise.
2020:
To co Žabímu moru k dokonalosti chybělo, to tady je. Kniha obsahuje dvě paralelní linie - v jedné se Ú.P.V.O. zabydluje na novém místě a ve druhé pátrá Abe Sapien po svém původu - a obě jsou perfektní. Líbí se mi i kresba, která pomáhá být sérii Ú.P.V.O. úplně jiná, než je Hellboy, a přesto mít tu správnou atmosféru. Maximální spokojenost!
2023:
Až tady skutečně začíná série Ú.P.V.O. a já jsem si to po letech užil jako poprvé. Je to naprosto bombastický start Žabího moru, završený Abeho originem. To vše v úžasné kresbě Guye Davise. Líbí se mi, jak to začíná nenápadně, pak se objevují napojení na staré případy s Hellboyem, a končí to epickým vyvrcholením. Příšery jsou děsivé a mezi hrdiny funguje ta správná chemie. 5*
2020:
Zajímavé! Jeden dlouhý příběh, což mám rád. Musel jsem v rychlosti nahlédnout do Hellboye (což v případě kolosálek není jen tak) abych si připomenul některé detaily z minulosti. Žabí mor coby rozjezd delšího příběhu je fajn - bavilo mě to. Líbila se mi i kresba, která se nesnaží přiblížit Mignolovu stylu, ale přesto s tím světem dobře funguje. Přesto mi tam k dokonalosti něco chybělo. Vůbec nejzajímavější z celého knihy byl útržek originu Abe Sapiena. 4*
Perfektní kniha! Potěšily mě příběhy i střídající se výtvarníci. Nejslabší byl asi Noční vlak a to jak příběhem, tak kresbou. Všechny ostatní příběhy jsou úžasné a musím vypíchnout kresbu povídky Něco je pod mou postelí - připomínala mi výtvarno Skottie Younga a to se mi hodně líbí.
Fajn krátká povídková knížka. Takový zárodek celé série. Ač mám rád delší příběhy, tak tohle mi docela sedlo. Ty týmovky mají něco do sebe. V úvodní a nejdelší Dutozemi je pěkně vidět, jakým stmelujícím prvkem Hellboy v Ú.P.V.O. byl a jak všem “vyjímečným” zaměstnancům chybí. Zbytek jsou už jenom krátké příběhy, které se tu a tam objevily.
Je neuvěřitelné, jak Jeffovi Lemireovi všechny ty jeho postavy věříte. Jak cítíte jejich frustraci, cítíte, jak moc jsou v hajzlu a chápete každé jejich gesto. Zároveň jim hrozně fandíte, protože víte, že se z toho chtějí dostat, ale život je někdy svině a cesta ze dna končí happy-endem jen zřídka kdy. Zvláště pro toho, kdo má příliš prudkou povahu. Rváč je další Lemireův skvěle odvyprávěný příběh, ve kterém se perfektně doplňuje scénář a specifický výtvarný styl. Přítomnost má jen rozpitý akvarelový modrý koloring s kontrastní rudou krví. Vzpomínky jsou naopak hřejivě barevné. Jakoby už samotný koloring říkal, že dobře už bylo. Zkrátka dokonalost! Zase jste mě dostal pane Lemire.
Pěkné zakončení příběhu. Začátek knihy je bitka na bitce a druhá půlka a konec jsou zase takové… Supermanovské. Ale bavilo mě to. Dojde sice k velkému zvratu, ale celé je to od začátku příběhu promyšlené a nedojde tam k ničemu nelogickému - na poměry Supermanovského příběhu, samozřejmě. Ačkoliv se mi první kniha líbila o něco více, tak je budu hodnotit obě stejně. Je to zkrátka jeden příběh a bylo by lepší, kdyby byl celý jednom v jedné knize.
Komiksy se Supermanem ještě moc načtené nemám a tak nemám moc srovnání. Rozhodně ale můžu říct, že tohle mě bavilo. Líbí se mi, jak Snyder zeširoka rozběhl příběh, který postupně skládá dohromady a já jsem mu to žral i s navijákem. Vytknout bych mohl snad jen mírnou "přehuštěnost" děje. Superman byl asi vždycky sci-fi, ale tady má hned od začátku lidstvo futuristické technologie a to mě baví. První kniha skončila velkým cliffhangerem a já netuším, jak to bude pokračovat. Paráda! Těším se na druhý díl. Kresba Jima Leeho je famózní. Některé panely jsou možná příliš přeplněné, ale jinak je ta kresba dechberoucí. Líbila se mi i kresba epilogů od Dustina Nguyena.
Úvodní část s Ghost Riderem je sice drsná, ale jinak je nic moc a má dost nepřehlednou kresbu. Zato hlavní příběh Úhel pohledu, to je maso! Tatarský biftek s chilli papričkami! Parádní drsný příběh z kanadských lesů a skvělá kresba, kde jsem byl nadšený skoro z každého druhého panelu. No a samozřejmě nezbytné Spideyho vtípky a špičkováním s Wolverinem. Dokonalost!
Opět dobré. Většinu příběhů v knize jsem už viděl v animovaných filmech, ale i tak mě pobavily. Budu ale muset snížit intenzitu čtení, nebo se mi Asterix zají. Když dáte dvě knihy (8 příběhů) hned po sobě, pak to všechno začne splývat, vtípky se opakují a celkově pak začne být zřejmější, komu jsou ty příběhy primárně určené. To není kritika těch příběhů, ale mnou zvoleného čtenářského přístupu. Jediné, co můžu této knize vytkout, je absence překladu latinských hlášek.
Dobrý díl, ale ne skvělý. Přestože jde o jeden souvislý příběh, nebo spíše dva příběhy běžící paralelně, tak se této knize nepodařilo to, co parádně fungovalo v předchozích dvou knihách. Tahle kniha nemá tak strašidelnou atmosféru jako ty předchozí dvě. Na této knize už nepracoval Ben Stenbeck, ale celou ji nakreslil Peter Bergting. Má trošku jiný styl, ale ta změna mi vůbec nevadí.
První dvě kapitoly - Znjetvořcovo vyprávění - jsou důkazem toho, že kresba Tylera Crooka je polovinou důvodů, proč je Pochmurný kraj úžasný a proč má tak famózní atmosféru. První dvě kapitoly totiž kreslila Carla Speedová McNeilová (barvy Ledová) a její kresba ve srovnání s Crookem prostě neobstojí. Dlouho jsem si ni zvykal a ke konci druhé kapitoly už to tolik nebolelo. Ale i tak jsou ony první dvě kapitoly zajímavé a na jejich konci mi spadla čelist. Všechny nejasnosti z předchozích dílů najednou začaly dávat smysl.
Druhou půlku knihy kreslil už zase Crook, takže paráda. Vypráví příběh o lovcích, kteří přijeli do lesa v Harrow County ulovit netvora. Tato povídka časově navazuje na první polovinu knihy a je předzvěstí zlých časů a znamením, že Emu čekají těžkosti.
Bonusy ukazují studie postav od Carly McNeilové. Jde ale jen o postavy, které se v komiksu jen mihnou. Zajímavější jsou komentované fotografie, na kterých Crook ukazuje, jak postupuje při kresbě obálky.
I přes nespokojenost s kresbou první poloviny knihy dávám plný počet hvězd.
Když jsem tuhle knihu začínal číst, tak jsem si říkal, jestli to už není pozdě, začínat číst Asterixe ve 42 letech. A víte co? Není! Pořád je to fajn legrace. Sice Albatros hodně odflákl české texty v obrázcích (mimo bubliny), ale překlad se jim povedl a hlášky prostě baví. Jednom mě trošku mrzelo, že animované filmy jsou tak věrné své komiksové předloze. Připravily mě tak o několik překvapení. Ale i tak jsem si Asterixe užil. RIP mistře Uderzo...
Já to nechápu. Předmluva sice poměrně zajímavě vysvětluje symboliku sadismu a násilí, ale tu snahu o kritiku tyranie jsem v tom komiksu prostě nenašel. Rozumím tomu, že se tyto praktiky někomu líbí a vzrušují ho. Nikomu to neberu. Celý Příběh O je postavený na dobrovolnosti a z tohoto pohledu je to v pořádku. Nechápu hlavně tu údajnou masovou oblibu toho románu. Na mě je tohle až příliš přes čáru a nelíbí se mi. Co se týče kresby a její kompozice, tak ta je opravdu pěkná. Měl jsem ale problém v určování pořadí panelů. Crepax si sice občas pomáhal šipkami, ale i tak to byl problém. Navíc jsem měl pocit, že se občas někde ztratila jedna strana, protože děj byl najednou jinde a já jsem marně otáčel stránku zpátky, abych zjistil co se děje. I přes pěknou kresbu jsem se k dočtení musel přemlouvat a doufal jsem, že už bude konec.
Celkem fajn kraťas. U malého Hellboye jeden lehce zapomene, že je téměř nezničitelný, a tak má o má o toho malého klučinu v tom ďábelském cirkusu strach.
Děj tohoto fantasy příběhu začíná docela tuctově. Družina charakterově nesourodých lidí jde za úkolem, aby zachránili svět. Třenice mezi nimi jsou, ale trvá docela dlouho, než se jejich vzájemné vztahy “vykrystalizují” a než celé vyprávění začne správně fungovat. Scénář nepostrádá ani humor, ale není ho mnoho - tak akorát aby vyvažoval poměrně temný příběh. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetl, ale jakmile mě to chytlo, tak jsem se docela bavil. Měl jsem taky trošku problém se jmény. Když jsou v družině tři chlapi, co se jmenují Bragon, Bodias a Bulrog, tak se mi prostě pletou.
Co se týká kresby, tak tam jsem si Jsem si poměrně jistý, že ji uškodil menší formát MDEKu oproti evropskému albu. Některé panely se mi zdály dost tmavé, ale některé bych chtěl vidět ve velkém. Celkově jsem ale s kresbou spokojený.
Přesně takhle mám Hellboye rád. Povídky, které jsou lehce strašidelné a mají skvělou atmosféru. A celý ten dlouhý příběh? Wow! Žůžo labůžo! Mám rád dlouhé příběhy. Tenhle byl parádní a vyvrcholil naprosto epicky. Navíc mi to pomohlo urovnat si nějaké věci z Podivných míst, za což jsem rád. Ani ke kresbě nemám co vytknout a líbila se mi práce všech zúčastněných autorů.
Skvělé a krásné! Pearson přišel s novými nápady a hlavně konec příběhu je nečekaný a dechberoucí. A taky je to zase skvěle odvyprávěné. Doufám, že už Pearson pracuje na novém příběhu!
