Komunisti byli a jsou kurvy. O tom nemá smysl diskutovat. Zcela ale chápu diskuzi a kontroverzi kolem skupiny bratří Mašínů. Komiks “Zatím dobrý” funguje dobře jako dokument a představí všechny akce a okolnosti jejich útěku. Zároveň se zdržuje jakýchkoliv hodnocení a soudů. Každý čtenář pak má možnost udělat si vlastní názor. Kresba Jaromíra 99 je hodně specifická a k tomuto tématu sedla naprosto dokonale.
Páni, to je úplně jiné než jsem čekal! Čekal jsem dětskou knihu, ale dostal návrat do dětství, do vzpomínek, na které jsme my dospělí už většinou zapomněli. Takové ty drobnosti, na které si vzpomenete, až když vám je někdo ukáže. Třeba jako věci, které vám Pavel Čech ukáže v této knize. Ale nejenom drobnosti, ale také důležité věci, které jste kdysi získali a nebo naopak navždy ztratili. Čekal jsem knihu pro děti a dostal jsem něco, co asi plně ocení především dospělí. Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že jsem knihu zavíral s vlhkýma očima. Pavel Čech zkrátka umí takové příběhy vyprávět.
Tato kniha není tvořena pouze kresbou, ale také kolážemi Čechovy kresby, fotek, razítek, stránkami z knih a deníků, vystřižených obrázků a vůbec všeho možného. Ač koláže většinou moc nemusím, tady mají svou důležitou roli.
Tak tohle se nepovedlo. Je to slátanina, ve které Jodorowský paroduje sám sebe. A nebo se prostě jenom vykrádá. Příběh je jednoduchý, ale je v něm naplácané úplně všechno. Jakoby se mistr Jodo inspiroval receptem pejska a kočičky na upečení dortu - když tam dám všechno co mám rád a co už fungovalo jinde, tak to nemůže být špatné. Ale může, mistře! Zlý pes by mohl vyprávět - po tom dortu hekal a naříkal v houští ještě celých čtrnáct dní. Trošku to zachraňuje humor, kterým je to lehce okořeněné.
Tentokrát se nepovedla ani výtvarná stránka. Tak jak se říká, že má Jodo štěstí na dobré kreslíře, tak tohle musí být ta výjimka potvrzující pravidlo. Nicolas Fructus kreslit umí, ale ztrácí se to v jakémsi experimentálním rozostřování. Většina panelů nemá ostrou kresbu všude, ale jen někde. Občas to vypadá, jako špatně zaostřené fotky. Například ostrý detail na koruně, který je ale z větší části překrytý bublinou s textem, ale obličej vyplňující vetšinový zbytek panelu je neostrý. Jakože proč? Snažil jsem se přijít na to, jestli k tomu rozostření došlo v postprocesu k nasimulování hloubky ostrosti a nebo zda to tak bylo už přímo namalované, ale nedošel jsem k jednoznačnému závěru. V některých případech by to Fructusovi ušetřilo práci a v jiných by naopak bylo náročnější nakreslit jemné rozmazání oproti ostré kresbě. Ať je to tak či onak, výsledný celek se mi nelíbí.
Pokud nebudu nebudu řešit, kdo vymyslel jaký žánr a styl příběhů, ani který komiks u nás vyšel dříve, tak pro mě Solomon Kane nepřináší vůbec nic nového. Pokud by tam místo toho puritánského prudiče byl třeba Hellboy, tak to fungovalo úplně stejně. Vlastně by to fungovalo mnohem lépe. Kdyby to byl Hellboy, nebo třeba Zaklínač, tak by tam byl i humor. Alespoň špetka humoru by tam byla. Solomon Kane je tak neustále smrtelně vážný a tak nábožensky fanatický, že mě vlastně celou dobu hrozně sral. Pokud jde o samotný příběh, tak ten byl takový…. Hellboyovský. Scénář Scotta Allie nebyl úplně špatný a někde v půlce jsem začal být zvědavý, o co jde a jak to dopadne.
Co se týká kresby, tak Mario Guevara sice kreslit umí, ale mě ten jeho styl nesedí. Má to atmosféru, má to často dobrou kompozici, ale nedokázal jsem tomu přijít na chuť. Připouštím, že to ke konci bylo lepší a některé panely se mi dokonce líbily, ale to je tak všechno. Více jeho komiksů asi nepotřebuji.
"No do prdele!" Tohle jsem během čtení Pláště nevěřícně řekl několikrát. Jsou momenty, které vás šokují a vy to musíte nějak ventilovat. Plášť je takových nečekaných a zatraceně krvavých momentů plný. Vyprávění je zábavné a nikde nedrhne. Je to příběh o závislosti a šílenství. Umím si představit příběh, ve kterém by figurovalo něco jiného, co by spustilo podobné šílenství - třeba drogy nebo chlast - ale je zkrátka fakt, že s kouzelným pláštěm je všechno stokrát lepší a zábavnější. A nechápejte mě špatně, Joe Hill a Jason Ciaramella určitě nechtěli přinést žádné morální ponaučení o závislostech. Tam žádné ponaučení není. Oni nás zcela evidentně chtěli pobavit pořádným masakrem a to se jim povedlo na jedničku.
Výslednému dojmu hodně přidala kresba. Zach Howard kreslit umí! Jeho kresba je detailní a nazval bych ji i moderní. Ve stínech je použitý tečkovaný rastr, který mám hodně rád, a ten tomu prozměnu dává retro vzhled. Tahle kombinace moderního s retrem na mě dokonale funguje a kresbu jsem si hodně užíval.
Tak tohle je libové! Tohle období dějin mě celkově tak nějak fascinuje, a číst příběh, který vede k bitvě v Teutoburském lese, to je žůžo labůžo. Orlové Říma jsou naprosto mistrovsky vyprávění a nakreslení. Ačkoliv (nebo právě protože) se to téměř celé odehrává v Římě a skoro pořád se tam žvaní a souloží, tak to má neuvěřitelnou atmosféru a pořád mě to udržovalo v napětí. Stejně jako u všech dobrých historických knih a komiksů jsem si i tady neustále dohledával historické detaily na internetu a vůbec jsem si to celé užíval. Občas mě jen mrzely velké skoky v čase, protože trávit čas s Arminiem a Marcusem je prostě zábava. Ale chápu, že je potřeba udržovat nějaké tempo vyprávění a celý příběh se musí vejít do únosného počtu alb.
Jak už jsem zmínil, tak skvělá je i kresba. Enrica Mariniho jsem si oblíbil už v jeho Batmanovi a i tady dokazuje, že prostě umí. Jeho kresba je krásně dynamická, detailní a má úžasný koloring. Celkově ta kresba vypadá hodně živě a nechává to čtenáře si to vyprávění naplno užít. Na obrazovce to nevynikne tak jako na v knize na papíru. Tohle prostě musíte vidět naživo. A já zase nutně potřebuji pokračování!
Texaský Jack je sice označovaný jako prequel k Sykesovi, ale není to tak úplně pravda. Je to zkrátka komiks, kde se znovu setkáte s hrdiny, které znáte z předchozí knihy. Navíc Sykes a jeho lidi zde sice mají svou nemalou roli, ale hlavními hrdiny jsou zde cirkusáci z Wild West Show. Ti se nechali přesvědčit, že právě oni by se měli přidat k trestné výpravě na bandu krvavé bestie z Wyomingu. A tak se kabaretní pistolník a hrdina smyšlených šestákových románů, Texaský Jack, ocitá spolu se svými cirkusovými kumpány na opuštěné železniční stanici uprostřed ničeho. Zjišťují, co to ten divoký západ vlastně je a že doposud si lhali nejen vzájemně, ale také sami sobě. Když je tam tak vidíte, tak se musíte smát a říkáte si, že tenhle western bude dobrá komedie. Později ale zjistíte, že jste se spletli. Že se všichni šeredně spletli…
Komiks Texaský Jack je stejně jako Sykes drsný a řádně krvavý. Pierre Dubois se i zde zaměřuje především na postavy a jejich vývoj. Prakticky všechny hlavní postavy jsem si velmi rychle oblíbil. Záporáci jsou přímo ďábelští, hrdinové jsou bez bázně a s kolty proklatě nízko a cirkusáci jsou prostě směšní – tady je zkrátka všechno, jak má být. Vyprávění má vysoké tempo, neustále udržuje napětí a já jsem celou knihu přečetl na posezení.
Texaský Jack vznikl pouhé tři roky po Sykesovi a o kresbu se postaral, stejně jako ve Sykesovi, Dimitri Armand. Proto rozdíl ve vizuálu není velký, ale přesto tam je. Porovnával jsem kresbu i barvy a nedokážu říct, v čem přesně ten rozdíl spočívá. Pocitově na mě působí o chlup lépe Sykes, který má možná sytější pastelovější barvy, zatímco Texaský Jack má tlumenější paletu. Ale to jsou pouze dojmy. V obou případech jde o špičkový evropský mainstream.
První kniha nového nakladatelství Mighty Boys se zrodila, a nyní se vlastně stále ještě rodí, ve velkých porodních bolestech, ale výsledek myslím stojí za to. Mighty Boys se rozhodli začít svou vydavatelskou činnost mohutnou bichlí obsahující hned dva kompletní příběhy amerického scénáristy Zacka Kaplana. První příběh Přístav Země se svým obsahem a rozsahem vyprávění dá srovnat s filmovým sci-fi thrillerem. Druhý příběh Zatmění je zase spíš lehce rozvleklý postapo seriál. Oba příběhy spojují dvě věci, kromě autora samotného. Je to boj o moc a nadvládu, a také to, že oba příběhy nejsou tak úplně uzavřené. Ani u jednoho rozhodně nečekejte konec ve stylu "... a žili šťastně až do smrti". V případě Zatmění by se tedy o příznačném odchod do zapadajícího slunce dalo mluvit, ale není to úplně takový konec, který bych nazval završujícím.
Přístav Země
Přístav Země je moc dobrá sci-fi, kterou jsem si užil jako skvělý biják v kině. Od začátku do konce je to napínavé a má to skvělé tempo. Přečetl jsem to doslova na jeden zátah. Celý příběh má obrovský politický přesah a během čtení jsem přemýšlel, jestli Zack Kaplan mimozemským konsorciem nenarážel na nějaký konkrétní pozemský stát či totalitní režim, a nebo zda jsou jakékoliv podobnosti čistě náhodné. Kvůli naší historii a také současné politické situaci České Republiky mi některé situace připadaly velmi povědomé - ta salámová metoda ukrajování svobod, to brutální překrucování faktů a vnucování vlastní pravdy, to obhajování našeho “druhého osvobození”... Přístav Země je velmi dobrý komiks se silným poselstvím!
Pochválit musím i kresbu výtvarníka Andrea Mutti. Skvělá je jeho práce se světlem a dobrá je i jeho kresba postav, obličejů a techniky. Někomu se ta kresba může zdát strohá, ale mi k tomuto příběhu parádně sedla. Pěkně jsou použité barvy, kde běžné pozemské scény mají relativně tlumené odstíny, zato mimozemské habitaty hrají velmi sytými a jasnými barvami.
Zatmění
Neméně povedené je i Zatmění, které se kvůli svému rozsahu může zdát lehce natahované. Četlo se to ale skvěle a rozhodně to nenudilo. Přestože je Zatmění v knize jako druhé, tak jde o Kaplanovu autorskou prvotinu. Kaplan se zaměřuje na vývoj postav, ale nešetří ani akcí a vizuálně atraktivním “zabitím sluncem”. Samotný komiks, celkem 16 sešitů, jsem četl téměř celou noc. Nešlo jít spát, tohle jsem musel dát na jeden zátah. Následné čtení rozsáhlých bonusů mi pak zabralo celé následující odpoledne. Ne všechny bonusy jsou zajímavé, ale toho, co stojí za pozornost, je tam dost. Hodně zajímavý mi připadal například Kaplanův popis jeho tvůrčího procesu.
Hodně toho mám ke kresbě Zatmění. Kreslíř Giovanni Timpano v bonusech zmiňuje inspiraci Moebiem, což v jeho kresbě určitě vidět je. Nejenom v davových scénách, ale také například v kresbě detailů povrchů. Jako další inspirace vás u davových scén může napadnout Geoff Darrow a nebudete se mýlit. Přesto anebo právě proto mi Timpanova kresba ne vždycky sedí. Většinou je jeho kresba skvělá a precizní, ale občas, třeba v již zmíněných davových scénách, zjednodušuje detaily postav a přidává detaily prostředí, a tím se pro mě ta kresba stává tak nějak kostrbatá a nepřehledná. V prvních čtyřech sešitech je navíc divný koloring Chrise Northropa, který to celé umrtvuje. Naštěstí byl od pátého sešitu přibrán do týmu italský kolorista Flavio Dispenza, který do Timpanovy kresby dodal potřebný život. Přes všechny zmíněné výtky jsem si vizuál Zatmění užil. I díky Timpanovu nápaditému panelování. Některé panely či celé stránky jsou doslova epické. Užíval jsem si zejména devastující zásahy slunečním světlem, se kterými si Timpano s oběma koloristy vyhráli. Dechberoucí jsou také pohledy na zdevastovaný New York.
Celkové zpracování knihy je parádní a je smutné posílat takovou knihu zpět ke zničení a přetisknutí (kvůli několika zpřeházeným stránkám a chybějící záložce). Tak velká kniha se už sice nedá při čtení držet v ruce, ale příliš to nevadí. Listy se skvěle otáčí a nestalo se mi, že bych omylem otočil dva listy najednou. Některé stránky vypadají, jakoby neměly dostatečně kvalitní tisková data, ale v bonusech se dozvíte, že ono rozostření je zde uměleckým záměrem…
Dobrý mainstreamový komiks. Není to nic intelektuálního, ani hlubokého, ale baví mě to. Je fajn, že tyhle příběhy Hala Jordana (Žádný strach, Pomsta Green Lanternů, Tajemství původu) jsou do velké míry izolované od ostatních superhrdinů a tak si čtenář může užít tenhle specifický lanternovský svět s jeho bizarními padouchy. Tato kniha obsahuje sešity #1 až #6 a je to restart série. I když o restart jde spíše jen podle čísel, protože příběh navazuje na předchozí události. Na kresbě v této knize pracovali tři kreslíři a musím říct, že se mi líbila kresba každého z nich. Změny stylu kresby mi připadaly osvěžující. Zejména musím vypíchnout kresbu Darwyna Cooka - ten chlap prostě uměl! Kdyby to šlo, tak dám 3,5* - bavilo mě to více než Pomsta GL, ale o něco méně než Tajemství původu.
PS1: Kovbojka je fakt kost!
PS2: Škoda, že série Green Lantern tady na databázi nemá správné pořadí. Přečetl jsem Pomstu GL před Žádný strach.
Tahle kniha trpí tím, že je vytržená z delší řady. Čtenář je tak hned vhozen do něčeho, v čem se vůbec neorientuje. Doposud jsem četl pouze knihu “Tajemství původu” a oproti té jsou zde úplně jinak rozdané karty. Vyprávění se neustále odkazuje k předchozím událostem, a ač se scénář snaží spoustu odkazů vysvětlovat, tak to pro mě byl trošku guláš. Až se nechce věřit, že kniha začíná sešitem #7, protože odkazovaných událostí je tolik, že se nemohly do šesti sešitů vejít a musely proběhout i v jiných komiksových řadách. Byl to pro mě docela šok, že oproti Halovi-nováčkovi je tady najednou Hal-veterán a přitom pořád vypadají stejně. Zkrátka z nafukovacího bazénku jsem byl vylitý rovnou do oceánu.
Kniha začíná dvěma kratšími událostmi, ve kterých si Hal Jordan dá týmovku s Green Arrowem a s Batmanem. Potom už začíná delší hlavní příběh, který dal název celé knize. Halovi svitla naděje, že by mohl alespoň částečně odčinit zločiny své minulosti a vydává se na zakázanou a téměř sebevražednou misi. Když pominu tu permanentní provázanost s minulostí, tak to bylo relativně pohodové a zábavné čtení. Kresba je pěkný mainstream a asi možná vás potěší více, než samotné příběhy.
Ta kresba není ničím výjimečná. Ale je to ten nejlepší mainstream, jaký můžete dostat. Propracovanost kresby, inking, práce s prostorem, barvy - prostě mě to baví. Zábavný je i scénář. Má osobní tragickou rovinu i humor a čte se vážně dobře. Filmové zpracování tohoto příběhu mám rád, takže to pro mě nebylo nové. Přesto jsem si to užil jako poprvé. Mám teď chuť si přečíst více Green Lanternů!
První sešit "Na okraji Spider-Verzu č.2" je super. Vyprávění má švih a kresba je moderní a svěží. I když je to asi mířené na mladší čtenáře, tak tahle Spider-Gwen by mě mohla chvíli bavit. Horší je to s Web-Warriors a hlavním příběhem "Svět podle Electra". Měl jsem obrovský problém se do toho začíst - 2x jsem u úvodního sešitu tohoto příběhu usnul. Ani později to nebyla žádná sláva. Příběh mě příliš nezaujal, je tam hromada zmatené akce a hrozně moc skákání mezi světy. Kresba taky neohromí, ale je pravda, že tam je několik povedených panelů. Na Spider-Gwen jsem byl hodně zvědavý, ale bohůmžel, tento díl NHM mé očekávání nedokázal naplnit.
Tenhle příběh se zapsal do Batmanovy historie tučným písmem. Zapsal se do historie tím, že Joker zabil Jasona Todda aka Robina, a tím, že o jeho smrti hlasovali přímo čtenáři. Při čtení jsem byl ale překvapený, že ten příběh toho nabízí mnohem víc. Je drsný, šokující a zároveň úsměvně naivní. Některé momenty jsou vážně divné, až nepatřičné, ale proč ne. Děj se odehrává převážně mimo Gotham. Kromě New Yorku je to také Etiopie a pouště blízkého východu. Oproti Gordonovi ve válce z Rebirth Detective Comicsu je toto pouštní dobrodružství mnohem zábavnější. Příběh dokonce zavítá i na diplomatickou půdu OSN. Zkrátka velmi komplexní příběh, který mě nečekaně bavil.
“Tohle je v tomto oboru největší potíž - ne vždycky můžete odvést práci a zůstat ve vlastních očích hrdinou.” - Batman se stříkačkou v ruce
Docela zajímavý je i sešit s prvním vystoupením Jasona Todda jako Robina. Odehrává se také mimo Spojené státy - v jihoamerické džungli - a místy působí docela dospěle.
No to mi vytrhni páteř! Tohle byla brutální jízda! Tenhle komiks je ultimátní akční pecka, kterou jsem četl doslova s otevřenou pusou. Jistě, takových akčních komiksů je spousta, ale když k tomu přidáte divokou, až živočišnou kresbu, syté, až psychedelické barvy, a ukotvíte to do známého světa DC, tak dostanete naprostý unikát.
Téma postapokalyptického světa, tragického hrdiny a postupného odhalování, co se vlastně stalo, není úplně originální. Daniel Warren Johnson ale toto téma zpracoval výborně. Při prvním čtení nevíte, kam příběh povede a tempo vyprávění se správně zrychluje a zpomaluje, a udržuje tak čtenáře v neustálém napětí, aniž by je zahltilo neustálou akcí či nekonečnými kecy. Navíc si to udržuje správně mrazivou až hororovou atmosféru. Některé bojůvky Ú.P.V.O. se proti tomuto můžu jít zahrabat.
Velmi silnou stránkou je kresba a barvy. Na první pohled to vypadá divoce a přestřeleně, místy jako karikatura, či jako mangová mlátička. Ale jakmile se do toho dostanete, tak zjistíte, jak silně ta kresba podporuje vyprávění a to co mohlo vypadat jako vtipná karikatura je najednou mrazivé. Korunu tomu nasazují barvy Michaela Spicera. Ty jsou syté a připomínají mi styl Davida Rubína. Barvy to celé posunují úplně někam jinam a je to skvělé.
Poslední u nás vydaný Star Wars omnibus od Dark Horse se povedl. Tak jako jiné omnibusy i Zjevná hrozba obsahuje celou škálu příběhů rozličných délek i kvalit, ale ve výsledku po dočtení všech těch povídek přetrvává dobrý pocit. Stejně jako v předchozích omnibusech je většina příběhů bohůmžel snadno zapomenutelná, ale při čtení dokáží pobavit.
Vesmírná havárie je krátký “pohádkový” příběh s mangovou kresbou. Ohnivé srdce je super krátké, ale zajímavé a tak nějak meditativní. Hon na Aurru Sing má pěknou kresbu a už název výstižně shrnuje obsah. Jediovský úkol má místy nezvyklou až divnou kresbu postav, ale dá se na ni zvyknout. Příběh je docela dobrý.
Hrozně moc mě potěšil Jango Fett. Má fajn příběh a hlavně skvělou výtvarnou stránku. Je to kombinace kresby a malby štětcem. Nejsem si jistý, jaká technika byla použitá, ale vypadá to dobře. Škoda, že tohle nemohlo být mnohem delší. Na Jango Fetta navazuje příběh s názvem Zam Wesell, což je jméno nájemné lovkyně z Epizody II. Už to sice není malované a kresba je mainstreamová, ale pořád to má dobrý příběh. Tohle se povedlo.
Nájemní lovci: Aurra Sing je dalším skvěle kresleným příběhem. Scénář není nic extra, odehrává se na světech proslavených v původní trilogii a konec je opravdu nečekaný. Otrávený měsíc je ošklivě nakreslený kraťas. Celkově jsem z něj měl pocit jako z komiksu na krabičce zubní pasty Tuti Fruti. Starfighter: Zkřížené hnáty je pěkně nakreslená povídka o bitvě dvou pirátů na vodním světě. Je to docela zábavné, není těžké se s jedním z nich ztotožnit a tak to docela rychle uteče.
Knihu uzavírají krátké komiksy, které byly zřejmě jako příloha k Star Wars hračkám. To tak nějak vysvětluje i poměrně hloupé obdélníky vypravěče. O scénáři se u nich snad ani nedá mluvit. Pěknou kresbou a dobrým rozfázováním ukazují bitvu nebo souboj těch kterých postav nebo strojů. Samá překvapení je vesmírná přestřelka mezi Obi-Wanem a Jango Fettem. Nejvzácnější zbraň je převyprávění souboje Hraběte Dooku s Jediema z Epizody II. Opakování, matka moudrosti je souboj Obi-Wana a Anakina s nějakými roboty a Válečné stroje zase ukazují transportéry armády klonů.
První část knihy se věnuje Epizodě I. Tu mám rád, takže jsem se na tuto část obzvláště těšil. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem nedostal komiksovou verzi závodu kluzáků. Část s Epizodu 1 má 4 sešity, kde jeden z nich obsahuje zrychlené vyprávění celé Epizody I z pohledu Obi-Wana a zbývající tři sešity jsou něco jako vystřižené scény, které se všechny odehrávají na Tatooine a ve kterých se ale nic podstatného nestane. Nuda. Docela rušivé bylo, že každý sešit kreslil jiný výtvarník a kvalita je všelijaká. Celkově tato část knihy za moc nestála.
Druhou částí knihy tvoří příběh Cizinec, který se z největší části také odehrává na Tatooine a to mezi pouštními lidmi - Tuskeny. Kmeny pouštních lidí se spojily a vyhlásili válku svým nepřátelům - takže proti všem. Jejich vedení se ujal rytíř Jedi, který je dávno považován za mrtvého. Rada Jediů za ním posílá svého vyslance. Příběh Cizinec mě bavil. Má smysluplný příběh, trochu toho Jediovského splínu a životabolu, a docela pěknou mainstreamovou kresbu, která je konzistentní po celý příběh. To bylo po předchozích sešitech z Epizody I docela příjemné.
Příběh Vyslanci na Malastaru vypráví o jedné nepovedené diplomatické misi. Taková diplomacie ala Hra o trůny. Dojde také na ony dříve postrádané závody kluzáků a příběh nás zavede také na pašerácký měsíc. Je to zábavné a v rámci mainstreamovou také pěkně nakreslené. Zvláště barvy se mi líbily. Tahle povídka mě bavila!
Jako poslední v knize je povídka Jango Fett - Lovecké sezóny. Vypráví o historii Janga a potažmo o historii Mandalorianů, která se odehrála předtím, než byl Jango Fett najatý jako předloha pro armádu klonů. A samozřejmě také o tom, jak jej hrabě Dooku najal. Poměrně důležitý příběh, ale docela nudný. Kresba je tak trošku mangoidní.
Zpočátku je to poměrně depresivní. Ať už z toho důvodu, že podobné stavy vidíme u našich rodičů, anebo proto, že sami brzy v seniorském věku budeme a prostě nechceme tyhle deprese prožívat. Příběh se ale brzy změní a to ve chvíli, kdy se hlavní postavy příběhu setkají. Z jejich diskuzí a chování je cítit radost a celé je to poměrně vtipné. Velkou zásluhu na tom jistě má to, že oba ti senioři jsou silné osobnosti, jsou pohotoví a vtipní. Má to trošku nepatřičný konec, ale je fajn, že to skončí úplně jinak než čekáte. Navíc některé příběhy asi mají zůstat nedovyprávěné. Kresba je absolutně skvělá!
Druhá kniha letopisů rytířů Jedi je skvělým pokračováním epického příběhu, který začal už v první knize. Druhou knihu je možné číst bez znalosti první knihy, ale osobně bych doporučoval začít pěkně od začátku. Stojí to za to. Úžasný je příběh i kresba. Příběh o tom, jak lehké je přejít, či sklouznout na temnou stranu. Více zde: https://vlcibouda.net/komiks/897
Kniha obsahuje mnoho příběhů bez jasného spojujícího prvku. V příběhu „Aurorient Express“ se Qui-Gon Jinna a Obi-Wan Kenobiho vydávají na pomoc výletní lodi, která přestala komunikovat. Povídka není příliš dlouhá a tak nestačí začít nudit. Kresba je sice pěkná, ale je jednoduchá a lehce hranatá. Asi nejslabší kresba z celé knihy. S Qui-Gon Jinnem a Obi-Wan Kenobim se setkáme i ve druhé povídce s názvem „Poslední vzdor na Ord Mantellu”. Jediové se zde opět vydávají na záchranou misi. Příběh obsahuje několik zvratů a má i překvapivou pointu na konci.
Ve velmi krátké povídce „Auřina píseň“ se setkáváme s lovkyní Aurrou Sing, se kterou se můžeme lépe seznámit v příbězích v knize Vyslanci a zabijáci. Dalším příběhem v knize je „Rada Jediů: Vyhlášení války“ – Jedi Mace Wind, hnán pocitem viny, rozjíždí trestnou výpravu. V této povídce se začíná rozjíždět celý plán Lorda Sidiouse. Vypráví o průběhu výpravy a války, které se účastní i Qui-Gon a Obi-Wan. Story o konfliktu, ve kterém nejvíce získala temná strana.
Nejlepším příběhem knihy je zřejmě „Předehra k povstání”. Jedi Ki-Adi-Mundi žije se svým lidem na planetě Cerea, na kterou je daleko odevšad. Po svém výcviku se vrátil na svou planetu, aby tam chránil spravedlnost. Na Cereu právě probíhají diskuze, zda se má planeta připojit k republice a stojí zde proti sobě vládnoucí stařešinové a nespokojená mládež, která by chtěla těžit z technologických vymožeností republiky. V této situaci se Mundi zatažen do incidentu, který vede k odhalení pašerácké sítě, ale také k odhalení zločinného chování Obchodní federace. Nebýt světelného meče, byla by to jednoduše dobrá sci-fi s ekologickým přesahem a kritikou konzumní společnosti. Hodně se mi líbily i ty takzvané popisné bubliny. Vyprávění dodaly na dramatičnosti. Ale tady asi velký díl patří překladateli. Ilustrátor předvedl také kvalitní práci a celkový výsledek je tak velmi uspokojivý. Také v dalším, tentokrát krátkém příběhu s názvem „Slib spravedlnosti” je hlavní postavou Jedi Ki-Adi-Mundim. Vypráví o dramatických okolnostech Mundiho odjezdu na výcvik i o jeho návratu na Ceres s úmyslem chránit spravedlnost a zbavit lid utlačovatele v podobě nájezdníka Bin-Garda-Zon a jeho bandy. Jenže po 20 letech už nejsou některé věci tak, jak byly předtím.
Knihu uzavírá příběh s názvem „Darth Maul”. Plány na blokádu Naboo jsou nachystány, ale Lord Sidious obchodní federaci příliš nedůvěřuje. Nechce proto nechat nic náhodě a jako největší riziko pro svůj plán vidí rozsáhlou zločineckou organizaci, která je přítomná ve všech koutech galaxie – Black Sun. Vysílá tak na první samostatný úkol svého učedníka Dart Maula s cílem zbavit Black Sun vedení. Darth Maul se tak vydává na smrtonosnou misi jako nelítostná vraždící mašina. Závěr knihy tak patří tomuto přímočarému příběhu se spoustou mrtvých mafiánů a s velmi pěknou kresbou.
Vychvalovat znovu tento počin nakladatelství Glénat by asi bylo zbytečné. Francouzské zpracování Howardových povídek, kdy každou povídku dělá jiný autorský tým, je velmi povedené a rozdílnost zpracování každé povídky je osvěžující. Tento druhý svazek českého vydání od Arga opět obsahuje tři povídky - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela.
Dcera pána mrazu je Howardův první čistě Conanovský příběh a Robin Recht ho zpracoval famózním a specifickým způsobem. Kresba je zde pěkná, precizní, vzhledem ke všudypřítomnému sněhu barevně úsporná a často velmi…. umělecky pojatá - v dobrém slova smyslu. Místy mi připomínala starého dobrého Franka Millera v jeho práci se siluetami. Autorovi se podařilo napojit tempo vyprávění na tep Conanova srdce a ten dovede čtenáře až do epického vyvrcholení celé povídky. Je to naprosto strhující a nedivím se, že mnozí toto zpracování považují za nejlepší komiks s Conanem.
Druhá povídka s názvem Stíny měsíční záře zavede Conana společně s vnadnou dámou v nesnázích na tajuplný nebezpečný ostrov. Tahle povídka má také skvělou kresbu a navíc atmosféru, která by se dala krájet. Tady je velký formát knihy nutností. Víc k tomu není co říct. Je to perfektní a krásně děsivé.
Šarlatová citadela trošku doplácí na povedenost prvních dvou povídek. Příliš připomíná středověk a málo barbara Conana. Připadala mi trošku nudná a tak nějak je zde spíše do počtu.
Je to ostuda, ale k přečtení Čapkovy hry R.U.R. jsem se dostal až nyní na stará kolena. To je tak, když člověk projde školským systémem bez zadané povinné četby. Potom musí všechny ty skvělé díla světové literatury objevovat sám v průběhu života. Psát, že Karel Čapek byl génius, je nošením dříví do lesa. Divadelní hru R.U.R. jsem přečetl souběžně s komiksem Kateřiny Čupové a musím říct, že na mě příběh a myšlenky v něm hodně zapůsobily. Čapek byl ohromný vizionář a dokázal ve svých dílech naprosto precizně a naléhavě vyjádřit své vize a celospolečenské hrozby.
Kateřina Čupová se adaptace Čapkovy hry zhostila velmi dobře. Díky jinému médiu, než je divadlo, si mohla dovolit změnit pořadí některých dialogů a zařadit do scénáře také “flashbacky”. Je jasné, že do komiksu nemohly být přepsány všechny dialogy v plném rozsahu, ale všechno důležité zřejmě zůstalo zachováno. Tedy až na pár chybiček. Na dvou nebo třech místech jsem narazil na texty v bublinách, které nedávají smysl. Je to proto, že před nimi byly vypuštěny věty, které jim dodávaly kontext.
Povedená je také výtvarná stránka komiksu. Celkové pojetí kresby a barev celému R.U.R. neuvěřitelně sedlo. Syté akvarelové barvy tomu dodaly tu správnou fantaskní atmosféru. Občas mi velikost panelů, bublin a písma přišla kolohnátská, ale zároveň je tam spousta stran a dvou-stran, které téměř vyrážejí dech a nebo z nich mrazí. Celkově na mě ta kniha působí moc dobře a to včetně plasticky udělané obálky.
Jsem mírně zklamaný… Při hodnocení Odkazu rodu Blacků se nemohu vyhnout srovnání s Pochmurným krajem od stejného tvůrčího týmu. Pochmurný kraj řadím k tomu nejlepšímu, co u nás vychází, a v podstatě hned první číslo mě vystřelilo na Měsíc svou výtvarnou stránkou a atmosférou. Navíc si Pochmurný kraj drží své kvality i v dalších dílech. A právě tohle byl důvod, proč jsem se na Odkaz rodu Blacků hodně těšil. A jak jsem už psal, nyní jsem zklamaný - možná více než mírně.
Pokud začnu kresbou a barvami, tak mám pocit (zdůrazňuji slovo pocit), že si na tomto komiksu dal Tyler Crook záležet o něco méně než na Pochmurném kraji - hlavně co se barev týče. V případě příběhu je to trošku složitější. Děj tohoto komiksu vypadá jako první díl dlouhého televizního seriálu, který nás měl nalákat na to hlavní, které teprve přijde. A to je problém. Odkazu rodu Blacků je totiž jen a pouze one-shot a jeho další pokračování je pouze teoretické. Takže tady máme knihu, která něco načne a skončí cliffhangerem. Uspokojení z odvyprávěného příběhu se nedostavilo...
Sice mě může hřát, že mám v knihovně kompletní sérii, ale jinak tento poslední díl hodnotím jako veskrze zbytečný. Gordon jako nový Batman mě bavil v Supertíze i v Krvi hrdinů, ale tady baví jen do té míry, aby se kniha dala dočíst. Ty příběhy nejsou úplně špatné, ale ničím neohromí. Hrdinou této knihy je pro mě detektiv Harvey Bullock, a to jenom proto, jak v prvním příběhu sype z rukávu znalosti z historie kosmonautiky. Potěšila mě také galerie alternativních obálek, která je na konci knihy poskládaná do jednoduchého vyprávění.
Zpočátku jsem měl pocit, že Cyklus země bude horší než předchozí Cyklus vody. Po téměř dvacet stran hrdinové komiksu bez pořádné či pochopitelné motivace bloudili horami a já jsem už ani nedoufal, že mě to začne bavit. Ale začalo. Nakonec se to ukázalo být akčnější než předchozí Cyklus a rozjela se příjemně mystická řežba. Celá série má velmi specifickou atmosféru. To vyprávění je v něčem velmi zvláštní a já nedokážu přesně říci v čem. Možná je to v tom, že přestože si k hrdinům příběhu vytvoříte vztah, tak se o nich nic osobního nedozvíte. A nebo je to přesně naopak - přestože se o nich nic moc nedozvíte a neznáte jejich minulost, tak i přesto si k nim vytvoříte vztah. No je to zvláštní, ale bavil jsem se.
Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.
Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.
Opět se musím opakovat a vůbec mi to nevadí. Je to skvělé! Je to chytré, vtipné a poučné. Navíc je to pěkně nakreslené. Třetí díl uzavírá "Ságu Islandica", která se opírá jednak o Artušovskou legendu, ale hlavně také o severské legendy. Obojí mám moc rád. Možná je zde o kapku méně vtipů, než v předchozích knihách, ale bylo potřeba toho hodně uzavřít a zodpovědět. To se Petru Koplovi povedlo na výbornou. Doufám, že jsou v plánu knižní vydání také dalších pokračování, které už ve Čtyřlístku vyšly. Morgavsa & Morgana mě, dospělého chlapa, totiž opravdu baví!
Příjemná atmosférická jednohubka, která si však snad ani nezaslouží samostatnou knihu. Rozhodně ne za cenu knihy běžné délky. Kresba je na Hellboye nestandardní, ale musím říct, že mi sedla. Celá atmosféra je vlastně její zásluha.
Musím říct, že jsem ze závěru této osmidílné série docela zklamaný. Čekal jsem velkolepé finále. Něco jako když navždy odcházíte a prásknete za sebou dveřmi tak, až se vysype sklo v oknech. Tento závěr však byl spíše odchodem, při které zavřete vodu a plyn, zkontrolujete okna, zalijete kytky a po zamčení schováte klíč pod rohožku. Už předchozímu dílu jsem vytýkal, že všechny postavy jsou již smířené se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech. Ještě horší je to v tomto závěrečném díle. Ta nálada se přenáší na čtenáře a mě už tak nějak bylo jedno, kdo přežije a kdo zemře. Celý svět směřuje k úplné zkáze, všichni jsou smíření se smrtí a vy víte, že jste na konci série… Nejhorší je, že nepřijde žádný šokující zlom, který by vás ohromil. Morová loď jen setrvačností dopluje k pobřeží a tiše uvízne v písku...
Musím chválit stejně jako u prvního dílu. Zase jsem se tomu smál nahlas. Petr Kopl velmi dobře míchá mytologické prvky s legendami, koření to humorem s chytrostí, a v kouzelném kotlíku z toho vaří velmi chutnou polévku pro děti i dospělé. Líbí se mi, že nad rámec běžného poučování pro děti dělá i osvětu pro přežití v dnešní mediálně dezinformační době. Když k tomu přidám i odkazy na jiné dětské komiksy a dokonce i na Lovecrafta, tak musím konstatovat, že Morgavsa & Morgana patří k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních letech vyšlo.
Hm, tak tohle se moc nepovedlo. Po skvělém příběhu od Dana Černého (Pinďa spisovatelem) jsem se nechal nalákat na další číslo se scénářem od Jirky Walkera Procházky. Nevím co jsem teda čekal od příběhu pro malé děti, ale Dan Černý evidentně nastavil svým příběhem laťku příliš vysoko. Na příběhu Čtyřlístku Mezi mravenci není ani v nejmenším poznat, že jej psal protřelý cyberpunkový autor. Slabé jsou i ostatní příběhy s jedinou výjimkou - Kňourem a Mníkem od Dana Černého. Tři hvězdičky dávám jen s ohledem na zamýšlenou cílovku.
Tuto knihu jsem si přečetl hned po přečtení Mooreova Neonomiconu. Zatímco Moore použil Lovecraftovo dílo jako stavební kámen k vytvoření nového příběhu, tak Erik Kriek se pustil do adaptace několika původních povídek. Stejně jako u hodnocení Neonomiconu, tak i tady musím zopakovat, že Lovecrafta nemám načteného. Zmiňuji to proto, že neumím úplně objektivně zhodnotit, jak moc je Lovecraftovo dílo adaptovatelné. Tuším ale, že to tak jednoduché nebude. Je to evidentně ten typ literatury, ve kterém není důležité, co je vyprávěno, ale jak je to vyprávěno. To je zřejmé z adaptace Dagona, což je zatím jediná povídka, kterou jsem četl. Zatímco v originální povídce vytváří ponurou atmosféru způsob skládání vět a zevrubný popis, v komiksové adaptaci se celá povídka odbude na pár stranách, aniž by vzbudila jakoukoliv silnější emoci. Naštěstí je adaptace Dagona v knize nejslabší. Ostatní adaptace dokážou více či méně vybudovat příjemnou, lehce děsivou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce užil nejdelší příběh Stín nad Innsmouthem.
Co se týká Kriekovy kresby, tak ta nemusí sednout každému. Je černobílá a poměrně propracovaná, ale v některých rysech mi připomíná Richarda Corbena, což pro mě není dobře. Ale k Lovecraftovým příběhům to sedí.
Zajímavé! Taková by byla moje první reakce na otázku, jaká ta kniha je. V prvé řadě je potřeba říct, že Lovecrafta nemám načteného. Z toho důvodu jsem se doposud vyhýbal Providence. Měl jsem strach, že bych tomu pořádně nerozuměl a neužil si to. Stejnou obavu jsem měl i u Neocomiconu, ale obálka limitky se mi hodně líbila, a tak jsem do toho šel. A rozhodně nelituji. Měl jsem jen velmi povrchní povědomí o Lovecraftových světech, a přesto jsem nebyl ztracený. Alan Moore to napsal tak, že hlavní postavy v dialozích čtenářům Lovecrafta a jeho svět vysvětlují a zároveň rozšiřují jejich mýtus. Současně nechybí napínavé vyšetřování, akce a nahota.
Co se týče výtvarné stránky, tak nemůžu říct, že jsem její fanda. Nejvíce se mi nelíbí, jak jsou nakresleny a kolorovány detaily obličejů. Tak nějak mě zneklidňovaly i kompozice jednotlivých panelů. Ale to asi ke komiksu o Lovecraftovi patří. Občas, hlavně ze začátku, jsem měl pocit, že je kresba příliš statická. Ke konci, když už měl scénář vysoké tempo, mi to už tolik nevadilo.
Toho Lovecrafta už si konečně musím načíst!
Strašáci jsou zajímavý komiks. Zpracovává poměrně běžná témata nevšedním způsobem. Směr vyprávění je docela brzo jasný, ale cesta je klikatá a vy nevíte, co bude za další zatáčkou, natož na konci cesty. Pěkná je i kresba, která dobře pracuje s prostorem a má zajímavé barvy. Je v ní znát určitá inspirace mangou, ale našly by se v ní i jiné vlivy. Jedinou výtku budu směřovat na nepřehlednost kresby v soubojích. Jinak tomu není moc co vytknout. Povedená kniha!
Stejné tempo jako v předchozích knihách, stejně zábavné honičky a akce, a dobré zakončení série. I poslední kniha je zábavná, pokud jste smíření s tím, že se jede neustále podle stejné šablony. V této knize dal Kenichi Sonoda dohromady všechny dosud žijící postavy, aby pěkně ukončil všechny příběhové linky a s nimi celou sérii. Série Gunsmith Cats není žádný komiksový milník, ale za přečtení určitě stojí.
Do čtení třetí knihy jsem se musel trošku přemlouvat - zase ten pocit, že je to pořád to samé dokola. Taková Kobra 11. Ale potom vás Kenichi Sonoda dostane famózní automobilovou honičkou, o které byste řekli, že nemůže v komiksu fungovat. Gunsmith Cats zas a znovu dokazují, že jemné balancování na hraně jemné erotiky, automobilových honiček a nadšení pro zbraně prostě funguje a dokáže vždy pobavit.
Druhá kniha dějově i kvalitativně navazuje na první knihu. Pořád je to napínavé, akční, drsné, humorné a má to kapku erotiky. Druhou knihu jsem četl hned po té první a v jednu chvíli jsem měl trošku pocit, že je to pořád to samé. Ale přidaly se drogy a celé to najednou dostalo úplně jiný odstín. Pořád je to hodně zábavné a nemůžu jinak než hodnotit to stejně jako první knihu.
Asi jsem to nejdříve neměl dávat číst synovi, hehe :-) Jasně, přeháním, ale i tak mě Gunsmith Cats překvapily. Je to parádní - napínavé, akční, humorné, a čtenář se navíc něco dozví o zbraních. Navíc to má kapku erotiky. Parádní zábava, kterou bych rád viděl zfilmovanou. Hlavě ten "prohoz", hehe! :-)
Svůdné touhy, bohůmžel, nepřekvapily a nepřekonaly první knihu Svůdné schůzky. Musím říct, že jsem z Crewí série Erotika docela zklamaný. Buďto tam jsou sado/maso “prasárny” jako Příběh O a Justina, a nebo to jsou blbiny jako právě Svůdné touhy. Manara, který je někde mezi těmito extrémy, to pak už moc nevytrhne.
Kniha Svůdné touhy je sborníkem krátkých povídek, které mají něco společného se sexem. Je tam sice pár zajímavých a vtipných povídek, ale většina jsou jen bezzubé skeče, často s velmi podivnou pointou. Vzrušujícího tam toho moc není. Povedená kresba je také spíše výjimkou.
Abych si knihu patřičně užil a mohl srovnávat, pustil jsem si po letech Coppolův film. Ten má úžasnou atmosféru a zejména v práci se stíny je velmi hravý. Angažmá Mignoly coby výtvarníka je na něm rozhodně znát. Jenže číst knihu hned po shlédnutí filmu není úplně dobrý nápad. Kniha je totiž, bohůmžel, doslovná adaptace filmu a scénář si tak těžko udrží vaši pozornost. Do komiksových panelů jsou převedeny i prvky, které nemají v komiksu odůvodnění a nebo bez znalosti filmu nedávají smysl. Místy byl komiksový scénář příliš zkratkovitý. Těžko si umím představit, jak bych tento komiks bez znalosti filmu vnímal. Až budu mít v budoucnu chuť dát si Drákulu znovu, pak raději zvolím Coppolův film než adaptaci Roye Thomase a Mikea Mignoly.
Nikdy jsem nebyl Moebiovým nekritickým obdivovatelem a zvláště jeho scenáristickou práci jsem většinou shledával spíše jako nedostatek. Proto jsem neměl velké očekávání ani od Silver Surfera a jeho Podobenství. Slyšel jsem na něj ale tolik chvály, a to už před jeho českým vydáním, že jsem si to nemohl nechat ujít. Teď jsem vážně rád, že jsem si ho pořídil a že jsem se mýlil. Podobenství je opravdu skvělé. A to jak po příběhové stránce a po stránce jeho poselství, tak i po výtvarné stránce.
Vidět Moebiovu “evropskou” kresbu v marvelovském superhrdinském komiksu je vážně zážitek. Jeho kresba je sice plná detailů, ale zároveň je takovým zvláštním způsobem strohá. A to k tomuhle příběhu parádně sedlo. To jak nakreslil město plné mrakodrapů, detaily na Galaktusově těle a nebo šílenství davu lidí, to je úžasné.
Co se týká příběhů, tak motiv je jasný, ten je od Stana Leeho. Otázka je, nakolik má zásluhy na jeho podání a vyznění Lee a nakolik Moebius. Podobenství je krásná sonda do psychologie lidstva jako davu - nebo spíše stáda. V mnohém mi to připomnělo Supermana - Mír na Zemi, který u nás z mě neznámých příčin propadl. Připomnělo mi to tohoto Supermana nejen formátem knihy, ale i snahou zachytit chování lidstva z pohledu mimozemšťana. K oběma knihám se budu rád vracet.
V té věčné válce nakonec záleží jen na tom, kým jsi ve svém srdci. Je jedno, zda se nazýváš křesťanem, pohanem, druidem, čarodějnicí nebo hrdinou. To je jen jméno tvého meče…
Kniha obsahuje dva příběhy a oba jsou velmi odlišné. V prvním příběhu o meči krvavého boha Pat Mills vyhlásil církvi válku. Jménem Bohyně země do ní tepe zcela bez milosti a skrze svého hrdinu Slaina ji trestá za všechny její historické křivdy. Je to boží! Není to ale jenom bezduchá rubanice. Jsou tam i zajímavé myšlenky, které to celé posunují o kus výše.
Druhý příběh rozvíjí legendu o králi Artušovi. Konkrétně tu, kterou známe z filmu Excalibur z roku 1981. Je to zábavný příběh, ale kvalit toho prvního nedosahuje. Nevím, jak to vysvětlit, ale mám z toho pocit, jako kdyby za Millsem přišli a poprosili ho, aby jeden příběh napsal o Artušovi. Chybí mi v tom atmosféra a styl vyprávění z “meče” a z Rohatého boha.
Skvělé ale v této knize nejsou jenom příběhy, ale úžasná je i kresba. Na té se podílelo více autorů a výsledek si nezadá s kresbou Simona Bisleyho z Rohatého boha. Zpočátku jsem měl pocit, že kresba je stejně jako v Rohatém bohovi až příliš temná. Teď si ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ta temnota k těmto příběhům patří. Je to jako temné dunění bubnů, které má protivníky vyděsit. Jako ohnivý had z Požíračů mrtvých. Zkrátka chci říci, že to má úžasnou atmosféru.
Křeč obludnosti jej proměnila v "bestii" - v to zvíře, které dříme v každém člověku, ale poutá jej tíha civilizace.
Historii mám rád, přestože ji nemám příliš nastudovanou. Právě proto mám rád i knihy a komiksy, které mě přimějí si o ní něco víc vyhledat a přečíst. To je případ i této knihy. Pierre Christin a Enki Bilal v ní vyprávějí dva příběhy, které vás přinutí se alespoň zamyslet nad minulostí, kterou si mnozí ještě mohou pamatovat.
“Falangy černého řádu” jsou zajímavá historka, která reflektuje ozvěny občanské války ve Španělsku a společenské nálady z doby, kdy tento komiks poprvé vyšel. Kniha obsahuje také rozhovor s oběma autory, ve kterém Pierre Christin zmiňuje, že měl potřebu reagovat na společenskou shovívavost k levicovým teroristům, která jej pobuřovala. V příběhu sledujeme levicové extremistické dědky (bývalé interbrigadisty), jak přes celou Evropu pronásledují fašistické teroristické dědky (bývalé frankisty), aby je postříleli. Je docela zajímavé je při tom sledovat a pozorovat, jak jim postupně dochází dech. Hlavní pointou pak je zřejmě to, že extremismus je vždy extremismus, bez ohledu na to, jaká ideologie se za ním schovává.
Druhý příběh “Na lovu” se tváří jako něco, co je zasazeno do konkrétních historických událostí s konkrétními historickými postavami. Celé je to podpořeno i přiloženými fiktivními medailonky aktérů. Jsem docela zklamaný z faktu, že je to úplně celé smyšlené. Bez skutečného historického základu je to jen příliš ukecaný příběh.
Je to pro mě první Bilalova kniha a tak i první setkání s jeho kresbou. Ta je vymakaná a detailní. Až na stínování obličejů ve Falangách ji nemám co vytknout. Je v ní vidět určitý Bilalův vývoj mezi Falangami a Lovem. Ve Falangách mě i přes své kvality nedokázala příliš nadchnout, ale v Lovu už jsem byl spokojenější.
Kdyby tady na databázi existovaly tagy, kterými by se daly komiksy označit, pak tenhle komiks by si jeden tag zasloužil. Byl by to tag pro komiks, který vám nedá šanci se nadechnout. Komiks, který vás na začátku popadne a pustí vás až na konci. A přesto ve vás něco z něj zůstane. Jerome Charyn a François Boucq spolu vytvořili komiksy, které ve vás vyvolají širokou škálu emocí. “Čertův rypák” i “Tulipánek” připomenou, jaký hnus v sobě Sovětský svaz nejen skrýval, ale také šířil do světa. Budete cítit zhnusení, ale také údiv, uspokojení a z lehce fantastických závěrů dokonce okouzlení. Boucqova kresba je opět prvotřídní!
#jednimdechem
Asi vím, proč Frank Cho nakreslil jenom první čtyři sešity. Kreslíř jako on má určitě spoustu jiné práce, než kreslit podle špatného scénáře. Na druhou stranu jeho Skybourne také není scénářem žádné veledílo. Není také bez zajímavosti, že tento Hulk byly jeho poslední stránky pro Marvel, ve kterém mu skončila 14 let dlouhá exkluzivní smlouva s Marvelem a potom hned zdrhl do DC.
Kniha začíná několika stránkami příběhu “Mastermind Excello”, na kterých je Amadeus Cho krátce představen a já se nezdráhám nazvat to fan artem - scénář i kresbu. Nikde jinde neuvidíte Bruce Bannera jako postaršího asiata. Hlavním příběhem pak je “Choův Čas”. Jeho scénář je plytký, hodně akční a plný drobných pubertálních vtípků. Díky kresbě Franka Cho se na to alespoň dobře dívá. Od pátého sešitu je to však zase ve znamení sešupu kresby směrem k fan artu. Bohůmžel. Na tuhle knihu jsem se hodně těšil a jsem zklamaný. Ty tři hvězdičky jsou pro Franka...
Když se sejde skvělý scénář se skvělou kresbou, tak je to paráda! A tady se to podařilo na jedničku! Do kresby jsem se zamiloval v podstatě hned u prvního obrázku a scénář si mě získával s každou další bublinou. Sice přináší “jen” další kolo nekonečného souboje Batmana s Jokerem, ale tentokrát je to jiné. Přiměje vás podívat se na Batmana z jiného úhlu pohledu. Scénář vkládá Jokerovi i jeho slušňáckému alter-egu do úst naprosto logickou argumentaci a nechává je velmi šikovně manipulovat celým Gothamem. Z Jokera se stává bílý rytíř a z Batmana zase veřejný nepřítel. Všechno to dává smysl a je to tak jasné, až to děsí. Opravdu se Joker vyléčil? Jak to, že jste to Batmanovo šílenství nikdy dříve neviděli tak zřetelně? Ne, Sean Gordon Murphy není Jeff Lemire, aby vás protáhl celým spektrem emocí, ale je natolik schopným vypravěčem, že vás přinutí hltat jeho příběh a těšit se na každou další stránku. Zapomenout nesmím ani na odkazy na Batmanovu historii, ty jsou parádní a potěšily mě.
Sakryš, zase jsem se nechal nalákat ženskou na obálce a nevšiml jsem si, že to navazuje na Bendisovy Strážce Galaxie. Ti mi totiž moc nesedli. Ty dva sešity, které tady ze Strážců jsou uvedené, jsou vytržené z kontextu, tak děj nebudu ani hodnotit, ale je zde opět to strašné panelování, kdy na každé dvojstránce musíte přemýšlet, v jakém pořadí ty panely vlastně máte číst.
Co se týká druhé části s názvem “Asgardský zabiják”, tam musím pochválit pěknou kresbu a nádherné obálky jednotlivých sešitů. To se povedlo. Ale to je asi tak všechno. Děj tohoto příběhu mi připadá jako děsná slátanina. Tahle éra Strážců Galaxie, Thora, Asgardu a jiných vesmírných Marvelovských výmyslů mi prostě nesedí. Místy v tom scénáři byly zajímavé pasáže, ale občas to taky bylo zcela absurdní. Třeba když Angela doslova sebrala malé holce balón a za to, že ji ho vrátí, chtěla slíbit odměnu. Angelina milenka hned začala té malé holce popisovat Angeliny hrdinské činy a její morální kodex…wtf?! Vůbec nejhorší je, že se to celé bere hrozně vážně.
OK, tentokrát půjdu asi proti proudu. Můžete mi někdo prosím říct, co z tohoto komiksu dělá takový klenot? Bacha, následující text může působit jako spoiler. V tomto komiksu je skupina nějakých bytostí, které jsou takovým dětským způsobem pěkně kruté. Máme tady hlavní hrdinku, kladnou postavu, se kterou všichni vyj*bávají a ona nakonec pěkně vyj*be s nimi. Ale to je zcela banální zápletka bez větší hloubky. Nenabízí nic k zamyšlení a ani žádné odpovědi. Co dál? Že tam tleje v lese mrtvá holka, ve které ty bytosti bydlí? To je jen pouhá kulisa, která má pouze šokovat. Ale abych jenom nekritizoval - několikrát jsem se musel smát. Ty mrchy postupně umírají docela vtipným způsobem. Zajímavá a pěkná je kresba, kdy všechno je kreslené téměř realisticky, jen ty bytosti jsou kreslené hodně dětsky a naivně. Celý tenhle komiks je vlastně velkým grafickým vyjádřením kontrastu pěkného s ošklivým.
Kde jsou ty časy, kdy Čtyřlístek kreslený Němečkem býval v sešitu nejlepší? Odpovím si sám - stejně daleko jako moje dětství, kdy jsem jeho příběhy miloval. Tady je komiks kreslený Němečkem nejhorší a jasnou vinu na tom má scénář Richarda Svitalského. Nevím, možná se to dětem líbí, ale na mě už to nefunguje. Kopl s Jeho Morgavsou a Morgankou jsou tradičně skvělí, Nikkarin a Lennym dobrý, ale naprostá pecka je Čtyřlístek od Dana Černého.
Vyzdvihovat kresbu Dana Černého snad ani není nutné. Všichni víme jak kreslí a já mám jeho styl hodně rád. Jsem rád, že se jeho styl promítnul i do postaviček Čtyřlístku, aniž by utrpěla jejich tradiční podoba. Pochválit ale musím hlavně jeho scénář, u kterého jsem se nahlas smál. Je napsaný jak pro děti, tak i pro dospělé, a je v něm spousta vtipných nápadů. Potěšily mě také odkazy na Edgara Allana Poea v podobě Havrana a odkazu na Vraždy v ulici Morgue.
Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem westernů. Z mayovek jsem už vyrostl a ke klasickým westernům jsem si nenašel cestu. To se nedávno změnilo a zásluhu na tom mají čeští komiksoví vydavatelé. Westernů v poslední době vyšlo hodně a žádný z nich mě nezklamal. Platí to i pro tento komiks od dvou legendárních autorů - Jodorowského a Boucqa. Jodo si tentokrát odpustil veškerou mystiku a nebýt v doslovu rozboru celého Bouncera, tak bych v tom nenašel nic, co je pro něj typické. Vypráví zde několik drsných příběhů jednorukého vyhazovače z příšerně prohnilého města Barro City. Při čtení jsem měl pocit určité schématičnosti, zkratkovitosti a občas vysloveného přehrávání jako třeba v již zmíněných mayovkách, kdy cudné ženy pod tíhou emocí vykřikují příšerné banality - "Bože, jak moc tě miluji!" Když jsem se potom v doslovu dočetl, že se Jodo snažil vytvořit Shakespearovský western, tak to začalo dávat smysl. Musím říct, že ač to místy bilo do očí, tak ta občasná zkratkovitost a přehrávání atmosféře nijak neuškodilo. Všechny příběhy jsou už od začátku dobře rozehrané a hodně dobře odvyprávěné. Bouncer baví od první stránky až do posledního mrtvého parchanta.
Hodně mě překvapila Boucqova kresba. Na první pohled to totiž vypadá, jako byste listovali starým westernovým komiksem. Vypadá to velmi oldschoolově, přestože to vzniklo až v tomto tisíciletí. Boucq zde na čtenáře dobře přenáší dojem rozlehlých kaňonů a vyprahlých skal a skvěle zobrazuje dynamiku ženoucích se koní a divokých přestřelek. Zajímavá je i jeho práce se stíny. K tomuhle komiksu se bude dobře vracet.
