Měsíční tvář je pro mě jeden z nejlepších komiksů od Joda. Svůj nazaměnitelný otisk v něm zanechali jak Jodo, tak i Boucq. Není se ani čemu divit, vzhledem ke způsobu, jakým ho ti dva tvořili. Hrozně mě bavilo ho číst. Bavilo mě, jak hlavní hrdina všemi nástrahami, těžkostmi a dokonce i mučením prochází se svým bezelstným úsměvem. Ten jeho optimismus je nakažlivý. Celý ten komiks má úžasnou kresbou, úžasnou a pro mě uchopitelnou fantazii a je vtipný. Je teda pravda, že konec jsem úplně nepobral, ale zas tak moc mě to tady netrápí.
Fury je zde představitelem všeho, proti čemu dnešní progresivisti bojují - bílý, šovinistický a po všech stránkách nekorektní heterosexuál. Netolerantní kuřák, milovník masa, chlastu a kávy s kofeinem. Starý voják, kterému chybí střílení do špatných lidí. Boží! Tenhle důchodce je zatraceně nespokojený s novými pořádky a když se naskytne šance na ještě jednu vojenskou akci, tak po ní skočí jako flanďák po ministrantovi. Ať to stojí, co to stojí. Tenhle Ennisův komiks však není jenom vtipným festivalem krvavého masakru, ale také kritikou všech vojenských intervencí ve jménu "dobra".
Tak tohle je řádně vyhrocený mezigenerační spor! Tenhle komiks má všechno. V prvé řadě to jsou skvěle napsané postavy a dialogy. Dále to má fantastický, zajímavý a napínavý příběh, který zůstává záhadný, ale přesto čtenáře svou neustálou záhadností neotráví. A v neposlední řadě to má odkazy na americké popkulturní reálie z osmdesátek, které my jsme poznali až v devadesátkách. Je to docela vtipné, protože v roce 1988, kdy tenhle příběh začíná, mají hlavní hrdinky dvanáct let a já jsem v tom roce měl o rok méně. Cítil jsem, že jsem tak zvláštním pasivním způsobem zatažený do příběhu a hrozně jsem si ho užíval. Tahle kniha má však i jednu silně negativní vlastnost - má konec. Já bych nejraději četl dál. Doufám, že čekání na pokračování nebude příliš dlouhé.
Teď, po letech, jsem si hlavní příběh "Zkáza, jež postihla Gotham", užil ještě více, než poprvé. Má to skvělou hororovou mignolovsko-lovecraftovskou atmosféru a Mignola zde dokázal geniálně využít všechny Batmanovy parťáky i záporáky. U každého vzal jeho charakteristické znaky a s úplně novými originy je dokázal dokonale využít v příběhu.
"Gotham ve světle plynových lamp" mě docela zklamal. Příběh s Jackem Rozparovačem se nese ve znamení dalšího návratu do Gothamu a další verze vraždy Wayneových. Bohům žel je to nuda. Druhá půlka příběhu je naštěstí trošku lepší. Je paradoxní, že mi zde Mignolova kresba připadala méně mignolovská než Nixeyova kresba ve "Zkáze".
K "Plynárně" napíšu snad jenom tolik, že je to krátké tak akorát na to, aby to zůstalo zajímavé.. "Svatyně" je spíše hellboyovský příběh a musím říct, že mě to příliš nebavilo.
U první povídky “Rudé hřeby” jsem už od první stránky jsem věděl, že mě kresba a panelování bude bavit. Brzy se sice ukázalo, že kresba obličejů a postav je docela hrubá a panelování se drží stále stejného vzoru, ale díky povedeným barvám, jsem si tu kresbu užil. Je to parádní krvavá řezničina a Conanova parťačka Valerie je moc pěkně rostlá. Takže jsem se ve výsledku dobře bavil. Je to sice ukecané, ale ne tak jako další povídka.
Druhou povídkou jsou “Lidé Černého kruhu” a tam bylo špatně skoro všechno. V prvé řadě se mi nelíbila kresba. Přílišné šrafování ji zabilo i s barvami. Navíc to obličeji i zobrazením akce více připomínalo mangu, než francouzský komiks. Nebavil mě ani scénář. Možná i proto, že je tam zpočátku příliš mnoho politiky a přespříliš krkolomných jmen, které se vzájemně pletou.
Závěrečná povídka “Zambulské stíny” klame obálkou. To že obálky komiksů často lžou, to ví každý. Málokdy ale komiksu škodí jako v tomto případě. Podle obálky jsem čekal příšernou kresbu, ale ve skutečnosti je ta kresba nejpěknější a nejdetailnější v celé knize. Celý děj se odehrává za soumraku a v noci, takže barvy jsou hodně tlumené a stíny hluboké. Příběh je zábavný, má vysoké tempo, jde z akce do akce a Conanovi skoro celou dobu běhá po boku nahatá ženská. Co více chcete? :-)
Sérii Ekhö mám rád už od prvního čísla. Sedí mi úžasná kresba Alessandra Barbucciho a v zásadě mi sedí i humor. Tentokrát mi sice chvíli trvalo, než jsem se naladil na tu správnou vlnu, ale potom už jsem si to opět užíval. První příběh z Londýna je v prvé řadě jedna velká vlna popkulturních odkazů a výjimečně zde nejde o vyšetřování vraždy. K té dojde až ve druhém příběhu z Manhattanu a záporák je tentokrát ještě neobvyklejší, než kdy dřív.
Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. O to víc mě to bavilo. Takové uspořádání světa, jako zde, jsme už ve sci-fi viděli snad tisíckrát. Bohatí bydlí ve svých hi-tech městech na obloze, případně na oběžné dráze země a chudina živoří na vydrancovaném povrchu země. Zatím se to téma ale neomrzelo. Tady je to navíc okořeněné dinosaury. Všechno je lepší, když se tam přidají dinosauři. Taky jsou zde proudové stíhačky svázané z bambusů a poháněné “štěpným” motorem. No prostě velmi neobvyklý koktejl, který mi velmi chutnal.
Hlavní hrdina, pastevec dinosaurů jménem Jarri, je mužem mnoha schopností a je snadné si jej oblíbit. Scénář z něj možná dělá až příliš schopnou osobu, ale ve výsledku to tolik nevadí. Řízením osudu se Jarri dostane mezi rebely, kteří bojují proti systému, který ze země vysává veškerou vodu a mění ji v poušť. To je asi tak všechno, co se k tomu dá říct, aniž bych vyzradil příliš a připravil vás o překvapení. Komiks neodpoví na všechny otázky, které vás během čtení nutně napadnou, ale kupodivu mi to tady moc nevadilo. Ten svět je tak zajímavý a akce tak zábavná, že snaha o vysvětlení by mohla celkový dojem z komiksu zničit.
Co se týká výtvarné stránky, tak ta je skvělá. Na první stránce jsem si nebyl jistý, jestli se mi ta kresba líbí. Na druhé stránce jsem už ale věděl, že se mi líbí moc. Je planá detailů, plná davových scén se spoustu lidí, je v ní hodně velkolepých záběrů na krajinu i dynamických akčních scén. Hrozně moc tomu pomohly i syté barvy. Design některých postav mi připomínal Moebia.
Mlžný ostrov zbarvený do ruda vypadá na první pohled jako moc pěkný komiks - pěkná kresba a mé oblíbené téma. Mám rád, když se z komiksu dozvím něco nového z historie a podnítí mě to v hledání dalších informací na internetu. Na druhý pohled jsem ale začal být přesvědčený, že je tento komiks spíše navoněné lejno. Děj se má odehrávat těsně před invazí římských legií do Británie. Jediné, co se však shoduje s reálnou historií, je jméno císaře Claudia a rok invaze. Zbytek už je pouhá fantasy, ať už ta skutečná fantastika anebo překroucená historie. Hlavní britský bijec v komiksu, válečník Cassivellaunus, bojoval ve skutečnosti už o zhruba sto let dříve s Juliem Cesarem, což by se ve fantasy dalo ještě skousnout, když už si Martin Šinkovský nedokázal do svého smyšleného příběhu vymyslet nikoho věrohodnějšího. Ale proč přejmenoval i senátora, který tu invazi ve skutečnosti vedl, to nepochopím. Martin Šinkovský sice v úvodu říká, že jeho příběh velmi rychle uhýbá z oficiálních stránek dějepisu, ale tohle je už moc a hlavně je to zbytečné. Vrcholem všeho jsou germánské runy použité u SFX keltů. Jediným pozitivem tohoto komiksu tak zůstává jeho výtvarná stránka. Třetí hvězdičku v hodnocení dávám jenom díky kresbě.
Hodnotit tuto knihu jako celek je hrozně těžké. Ono je to těžké u antologií obecně, ale tady je to tak trošku soutěž národních reprezentantů a těžko se hledají kritéria, podle kterých by se to dalo porovnat. Jestli podle originality v uchopení Batmana, nebo naopak podle největšího přiblížení se americkému pojetí? Někteří autoři se rozhodli představit něco málo ze svých měst, jiní ukazují něco ze své historie a kulturního dědictví, a jiní se vyrovnávají s příliš skutečnou současností. Navíc byli všichni (skoro všichni) svázáni krutým omezením pouhé desítky stran. To se pak těžko buduje smysluplný příběh.
Nejvíce prostoru dostal turecký tým, který se však nedokázal vejít ani do čtrnácti stran a jejich nezáživný příběh skončil znenadání brutální zkratkou. Nejméně stran naopak stačilo Mexičanům na jejich duchařský příběh, který byl sice trošku chaotický, ale měl překvapivě lehce mrazivou atmosféru. Chaoticky na mě působil i italský příběh, který jsem si musel přečíst dvakrát, abych chytil jeho pointu, která ve výsledku není vůbec špatná. Výtvarně zcela osobitě působí příběhy z Francie a ze Španělska. Zatímco francouzský scénář se snaží propagovat Muzeum Louvre a supráci jsou zde pouze špatní herci, tak Španělé udělali zcela relaxační a zábavný průzkum toho, jak by asi Batman trávil dovolenou. K propagaci domoviny se rozhodli i Poláci a v krátkém a pěkně nakresleném příběhu vzdávají hold Varšavě.
Nejslavnějším autorským týmem v knize je zřejmě Azzarello a Bermejem. Jejich příběh je v podstatě sled nádherných obálek a ani malé vložené panely tento fakt nemůžou popřít. Je jich zde využito pouze jako pozadí k odvyprávění Batmanovy výhrůžky zločincům celého světa, které zároveň slouží jako obhajoba Batmanových výletů mimo Gotham a tím i existence této knihy. Tohle musel Azzarello zvládnout napsat během ranní kávy a smysl zde mají pouze ty nádherné Bermejovy obrázky. Vítězstvím kresby nad obsahem skončily i příběhy z Koree a Číny. Zatímco korejský příběh měl zajímavý nápad, který se nepodařilo vytěžit, tak čínský příběh je prostě jen pitomý.
U zbývajících pěti příběhů bych se rád rozepsal trošku více, protože podle mě patří k nejlepším, nebo nejzajímavějším, v knize. Japonský příběh je jako jediný černobílý a kresbou se odkazuje nejen k manze, ale také k historickým obrazům samurajům. Odehrává se v historii, tématem je svoboda slova a celé to na mě působilo moc dobře.
Brazilský příběh je sondou do toho, co pálí běžné Brazilce - korupce a zločinnost. Je to pěkně nakreslené volání o pomoc. Batman se snaží pomoci, ale zároveň musí konstatovat, že naděje je v obyčejných poctivých lidech, kteří ten boj nevzdávají a stále se snaží udělat svět lepší. Tohle propojení Batmana s nějakým poselstvím se mi líbí.
Německý příběh je více zajímavý než dobrý, a to svým kontextem. “Německý” Green Deal straší Evropu a němečtí autoři se rozhodli rozehrát příběh s extrémními ekologickými aktivisty a pasovat Jokera do role hlavního ekoteroristy. Jako proč ne, ta role mu sluší. Batman si v příběhu udělá svoje. Bohům žel, ekoteroristi a exemplárně zlý “kapitalista” také. Kresba se mi zde nelíbí, ale barvy udělaly některé panely impozantní.
Český příběh od Kopřivy a Suchánka se vrací do naší komunistické historie, ale z českých reálií ukazuje jenom pár střech a jeden panelák. Klidně by se mohl odehrávat kdekoliv jinde ve východní Evropě a nebylo by třeba nic měnit. Příběh jako takový má dobrý má dobrý začátek, průběh i konec. O moc více se toho na deseti stranách vymyslet nedá. Kresba je taková, na jakou jsme od Suchánka zvyklí a jakou ji máme rádi - dobrý americký mainstream.
Jasným vítězem téhle mezinárodní sbírky je Rusko. Kirill Kutuzov, Egor Prutov a Natalia Zaidova se k této výzvě postavili úplně jinak než všichni ostatní a svým příběhem "Můj Bat-Man" si ukradli celou knihu pro sebe. Geniálním nápadem, scénářem a dokonalou kresbou. Musím přiznat, že mě jejich pocta Batmanovi dojala.
Špionážní příběh, který si nezadá s Jamesem Bondem. Bondovská zápletka, zajímavé zvraty a výborné tempo vyprávění. Kresba není extra pěkná, ale je zajímavá, zábavná a dynamická. Dynamicky působí i panelování, ale občas se tam vyskytly dvoustrany, které se měly číst jako dvoustrany, ale nebylo to pro mě na první pohled zřejmé.
O Brubakerově originu se nemá smysl rozepisovat, to je všeobecně známá klasika.
Na Safari pláž jsem náhodou narazil na Comic-Conu. Prodávali to po padesáti korunách a mě to překvapilo hned ze dvou důvodů. Jednak na obálce byla polonahá surfařka a hlavně jsem vůbec netušil, že tady něco takového před dvanácti lety vyšlo. Jasné “must have”. A jsem nadmíru spokojený. Je to sice kraťoučká jednohubka na pár minut, ale zanechá to za sebou úžasnou melancholickou náladu. Je to jako komiks “Jedno obyčejný léto”, jen se staršími a odhalenějšími děvčaty a jedním mluvícím králíkem. Kresba je minimalistická, ale hrozně milá. Moc příjemná záležitost.
Když jsem začal tuto She-Hulk číst, tak jsem si říkal, že zvěsti o tom, jak je to skvělé, značně přeháněly. Pak jsem ale úplně změnil názor. Sešit se vznikem She-Hulk je není úplně špatný, ale ani to není žádná bomba. Neurazí, ani nenadchne. Potom ale začne příběh Senzační She-Hulk a celé to začne být značně bizarní - zhypnotizovaná She-Hulk v cirkuse, She-Hulk s uříznutou hlavou, hlava vědce přišitá ke gorilímu tělu, vědec s příliš velkou kůží a tak dále. Vy sice nevěříte vlastním očím, ale bavíte se. A pak to přijde… Shulkie začne bourat čtvrtou stěnu silou demoliční koule. Povídá si se čtenáři, dohaduje se s vlastním scenáristou a dělá si srandu ze samostatného komiksového průmyslu. A co víc, nadrzo trhá stránky komiksu, aby si trhlinami zkrátila cestu z místa na místo. Navíc si střihne televizní dobrodružství ala “Dva nosáči a video”, dobude hluboký vesmír s vesmírnými kamioňáky a protáhne pár komínů se Santa Clausem. Při tom všem je skvěle nakreslená a je neuvěřitelně sexy. Rád bych si dal nášup.
Až se Disney rozhodne natočit animovanou pohádku pro děti o hrdinovi jménem Siegfried, tak to bude vypadat přesně jako tahle adaptace Wagnerova Prstenu Nibelungova. Siegfrieda bude vychovávat malý komický čertík, stejně jako disneyovského Herkula, a taky si Siegfried bude rozumět se všemi zvířátky v lese, stejně jako Disneyova Sněhurka. Po tom, co si užijeme jeho dětské dovádění, dojde Siegfried svému osudu, zabije draka a osvobodí princeznu, tedy valkýru. A pak žili šťastně a jestli neumřeli, tak žijí dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Přece nebudeme děti stresovat dalším dějem. Třeba tím, jak nechá Brunhilda Siegfrieda zavraždit a sama se probodne mečem.
Samozřejmě trošku přeháním, ale fakt je ten, že Alex Alice předělal legendární tragédii na fantasy pohádku se šťastným koncem. Musím říct, že jsem trošku zklamaný, protože jsem celkově čekal něco jiného než “jen” další adaptaci Wagnerovy opery. Čekal jsem buďto nějaké zpracování původní Ságy o Vølsunzích, anebo nějakou fantasy, která se sice nebude držet žádné předlohy, ale bude drsná a temná. Pohádkové zpracování jsem fakt nečekal. Ale uznávám, že to je čistě můj problém. Navíc musím dodat, že když jsem veškeré očekávání odložil stranou a smířil se s pohádkovým podáním, tak jsem si to při druhém čtení užil.
Velkým plusem tohoto komiksu je kresba a budování atmosféry. Alexovu kresbu jsem chválil už u Třetího Zákona a musím ji pochválit i zde. Kresba je pěkně dynamická a doplňuje ji skvělá práce s barvami. U všech důležitých momentů je dopředu pečlivě budována atmosféra a když se potom například drak konečně vynoří ze stínů, tak je to prostě epické.
Zajímavý je způsob, jakým je celý příběh vyprávěn. Téměř všechno je to totiž vyprávěno z pozice pozorovatele v rámci jakési vize, nebo spíše vědminy věštby. Chvíli je tam dokonce vyprávění vize ve vizi, což je docela zajímavá situace, která se může scenáristovi lehce vymstít, ale zde to Alex Alice ukočíroval velice dobře.
O tom, že Karel Čapek byl geniální, není pochyb. Jeho díla mají sílu i dnes. Stejně nadčasová se zdá být i Štěpánkova adaptace Války s mloky. Na první pohled vás zaujme parádní kresba. Při čtení však zjistíte, že román prošel radikální redukční dietou a zbyly z něj jen hesla a ikonické momenty. Pro nějaké pečlivější srovnání si budu muset znovu přečíst originál. Navzdory oné zkratkovitosti to hodnotím převážně kladně. I přes své stáří není komiksová Válka s mloky příliš ukecaná a těch 44 stran uteče hrozně rychle.
K Corbenovi si stále ještě hledám cestu. Myslím si ale, že směr mám správný. Rozhodně nemám problém s jeho scénáři. Ty mají vždy svoji velmi specifickou atmosféru. Scénář “Boha krys” mě chytil prakticky už od začátku. Je příjemně odlehčený a jeho děj odsýpá velmi rychle. Těch 144 stran uteče jako nic, jako by to byla krátká povídka. Jedna věc mi však neseděla. Jak se hlavní hrdina, bílý árijský aristokrat lovecraftovskými hrůzami dosud nepolíbený, může už od začátku při klení dovolávat starých božstev a Cthulhu? Navíc když později odsuzuje rouhačské, krvežíznivé a pohanské divochy. Ale to je jen drobnost. Jinak scénář funguje.
To, s čím mám stále trošku problém, je Corbenova kresba. Hlavně tedy jeho kresba obličejů. Možná mám problém s tím, že je často hutný hororový děj vyprávěn směšně až hloupě působícími obličeji. Ale protože zde je ten děj trošku odlehčen humorem, tak to pro mě bylo celé mnohem stravitelnější. Ba co víc, když jsem si na ten styl zvyknul, tak mě ta kresba docela bavila.
Skvěle zpracovaný biblický příběh. Je to o něco větší fantasy než Bible, ale to tomu příběhu jenom prospělo. Je to strhující, má to obrovský spád, je to krvavá řež a při čtení mi vůbec nevadilo, že jsem už viděl film, který podle tohoto komiksu natočili. Má to i skvělou kresbu, která funguje jako celek - epické scény a velkolepé bitvy. Když ale došlo na detaily, třeba na obličeje, tak už jsem pokaždé tak spokojený nebyl. Je to úžasný komiks, který má jedno velké ALE. V češtině ho vydávala Mladá fronta, která se dopustila “zločinu” jak na tomto komiksu, tak na všech jeho čtenářích - vydala jenom 3 díly ze 4...
Skvěle zpracovaný biblický příběh. Je to o něco větší fantasy než Bible, ale to tomu příběhu jenom prospělo. Je to strhující, má to obrovský spád, je to krvavá řež a při čtení mi vůbec nevadilo, že jsem už viděl film, který podle tohoto komiksu natočili. Má to i skvělou kresbu, která funguje jako celek - epické scény a velkolepé bitvy. Když ale došlo na detaily, třeba na obličeje, tak už jsem pokaždé tak spokojený nebyl. Je to úžasný komiks, který má jedno velké ALE. V češtině ho vydávala Mladá fronta, která se dopustila “zločinu” jak na tomto komiksu, tak na všech jeho čtenářích - vydala jenom 3 díly ze 4...
Skvěle zpracovaný biblický příběh. Je to o něco větší fantasy než Bible, ale to tomu příběhu jenom prospělo. Je to strhující, má to obrovský spád, je to krvavá řež a při čtení mi vůbec nevadilo, že jsem už viděl film, který podle tohoto komiksu natočili. Má to i skvělou kresbu, která funguje jako celek - epické scény a velkolepé bitvy. Když ale došlo na detaily, třeba na obličeje, tak už jsem pokaždé tak spokojený nebyl. Je to úžasný komiks, který má jedno velké ALE. V češtině ho vydávala Mladá fronta, která se dopustila “zločinu” jak na tomto komiksu, tak na všech jeho čtenářích - vydala jenom 3 díly ze 4...
Krásně nakreslená a lehce erotická zábava, odehrávající se ve fašistické společnosti, která chce rozhodovat o životě každého jedince. Tedy alespoň ze začátku, protože potom se to změnilo z lehtivé na spíše akčnější záležitost. To je trošku škoda, ale jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.
Obrovská a krásně udělaná kniha. Úžasná černobílá kresba, která naprosto čistou linkou dokáže věrně zobrazit obličeje a zároveň precizně a zajímavě zobrazit techniku i procesy na úrovni neutronů. Obličeje i atomy jsou zde skutečně nádherné a bavilo mě si je prohlížet.
Bomba je další komiks vydaný Argem, který má edukativní rozměr. V roli marnivého vypravěče je zde chemický prvek uran coby klíčový hráč celého příběhu. Je to zajímavý nápad a zároveň to knize umožňuje zůstat politicky nestranná.
Co se týká samotné atomové bomby, nikdy jsem se o to nezajímal nad nějaký běžný rámec. Pokud tedy pominu Feynmana, který se v tomto komiksu nevyskytuje, a jeho vzpomínky na Projekt Manhattan. Proto pro mě bylo zajímavé číst, jak se v celém světě postupně k atomovce směřovalo a jaká kde byla vědecká a politická motivace. Za scénářem je vidět obrovská práce na nastudování všemožných informací. Scénář se občas nimrá v až možná nedůležitých informacích, ale to jej činí živým a uvěřitelným. I přes tuto detailnost mi však ve scénáři chyběl třeba vznik zařízení v Los Alamos. Prostě scénář poskočil trošku více. Ale to je jenom drobnost, protože jinak je ta kniha úžasná. Je skvělé mít možnost nahlédnout na ten brutální čin, jakým použití atomovky je, tehdejší optikou a mít možnost sledovat všechna vědecká, vojenská a politická rozhodnutí, které k němu vedly.
Konec knihy je naprosto děsivý a dává do kontrastu naprostou apokalypsu, smrt a zmar na jedné straně s oslavami úspěchu při svržení první atomové bomby na straně druhé. Ačkoliv každý ví, jak to dopadlo, tak přesto je tohle komiksové ztvárnění hodně silné. Kéž by Little Boy a Fat Man byly poslední atomové zbraně, které byly použité proti životu.
Kdybych se rozhodoval na základě anotace, nebo dokonce snad na základě obálky, tak jsem tuto knihu nikdy nekoupil. Ono to totiž zní jako hrozná blbost. Ke koupi mě přesvědčilo hodnocení a já musím říct, že koupě nelituji.
Kniha začíná sešitem Spider-mana, ve kterém se Cloak a Dagger poprvé objevili. Tématem drog a únosů dětí je tento sešit docela temný, Spider-manovsky zábavný, ale zároveň naivní. Následují čtyři sešity samostatné řady nás s C&D blíže seznamují. Je to stále retro, ale kresba je propracovaná a musím říct, že mě bavila. Zpočátku se dokonce zdálo, že si užiju i nápadité panelování, ale byla to bohužel ta jedna vlaštovka, která jaro nedělá. Příběh těchto čtyřech sešitů je temný a plný kriminality. V momentech, kdy Cloakův plášť požírá kriminálníky bych dokonce řekl, že to má až hororový nádech. Okousané kosti z něj bohužel nikdy nevypadly :-). Celé to má zvláštní atmosféru a já jsem se u toho bavil.
Sentry je neuvěřitelně dobrý komiks. A to hned z několika důvodů. V prvé řadě je to skvěle vyprávěný příběh. Ten začíná velmi pomalu a zmateně a čtenář vůbec netuší, co se děje. Sám hlavní hrdina je velmi dezorientovaný a zpočátku to působí spíše jako příběh o alkoholikovi než o superhrdinech. Jenže pak se v příběhu začínají objevovat superhrdinové a vy se společně s nimi zjišťujete, že existuje nějaké obrovské a děsivé tajemství, na které měli všichni zapomenout. Ten příběh a jeho vyprávění je naprosto pohlcující.
Je to pohlcující o to více, že je to podpořeno výjimečným výtvarným stylem a panelováním. To vše má svůj počátek už ve způsobu, jakým se autoři tohoto komiksu rozhodli zařadit novou postavu, tedy Sentryho, do vesmíru Marvelu. Autoři se totiž inspirovali tehdy úspěšným filmem Záhada Blair Witch, který je údajně sestříhán z videokazety ztracených dětí. Vymysleli fiktivního autora zapomenutých komiksů a do této “konspirace” zatáhli i Stana Leeho. Komiks tvrdí, že Sentry je ve vesmíru Marvelu už desítky let a jen se na něj zapomnělo. Dokládají to do děje vloženými retro obálkami a panely z retro komiksů, které vypráví vzpomínky jednotlivých postav. Ve výsledku tedy dostáváte stránky, na kterých se střídají panely s moderní kresbou a panely s retro kresbou a přitom to všechno funguje. Je to prostě geniální!
Výjimečná je i ta moderní kresba. Kniha obsahuje celkem 10 sešitů. Šest z nich nakreslil Jae Lee a vodovkami vybarvil José Villarrubia a je to naprostá pecka. Lehce mi to připomínalo styl, jakým kreslí Jeff Lemire. Jeden sešit nakreslil Mark Texeira a opět jej vybarvil José Villarrubia, ale tentokrát olejovými barvami, ve kterých jsou vidět jednotlivé tahy štětce. A do třetice musím zmínit ještě jeden sešit a to asi ten nejlepší - sešit se vzpomínkami Hulka. Nakreslil jej Bill Sienkiewicz a opět jej vodovkami vybarvil José Villarrubia. Ty úžasné panely mi v hlavě zůstanou dlouho.
Dva retro sešity příběhu "Smrt života" mě mile překvapily. Kresba je sice retro, ale bavila mě. Ororo je tam fakt kočka. Bavil mě i příběh. Je docela komorní a filosofuje nad smyslem života. Na konci je scéna z domorodé vesnice v Africe, ve které vesničané tančí kolem ohně a Storm se snaží zachránit dítě při porodu. Těch pár stránek je udělaných fantasticky. Zajímalo by mě, jak ten příběh potom pokračuje.
Hlavní moderní příběh s názvem "Dva lidé z cizích světů" sice není vyloženě nudný, ale zápletka je tuctová. Navíc je příběh vyprávěn nehezkou počítačovou kresbou. Sice se i zde našlo pár stránek, které se mi líbily, ale to je tak všechno.
Jsem překvapený, zklamaný a rozčarovaný. Od Tank Girl v barvě jsem čekal ještě lepší vizuální zážitek než v první knize a stejně ujeté a zábavné vtipy. Dostal jsem však jen vykastrované něco, co se kresbou i úrovní humoru podobá spíše dětským animákům. V první knize se mi sice kresba zdála přeplácaná, ale tady se mi naopak zdá vyprázdněná. Barevná plocha zkrátka nenahradí kupu černobílých detailů. Ani ty vulgarity tady nefungují jako v první knize. Tam působily přirozeně a člověk se tomu zasmál, zatímco tady v té animákové kresbě to působí jako pěst na oko. Je to hrozně na sílu a je to jenom vulgární. Tahle Tankerka je trapná…
To jsem si jednou takhle u stánku nakladatelství Dokořán řekl, že PUNK'S NOT DEAD!, a místo abych si propíchl ucho sichrhajskou, tak jsem si koupil Tankerku. Aby bylo jasno, tak Tankerka není nějaká holčina z ropného tankeru, ani v současné době nevytížená pumpařka z UK, ale drsná holka s tankem, která šuká klokany - Tank Girl. Proto ji budu dále familiárně nazývat TG.
Jednou za čas, z náhlého pohnutí mysli, dám šanci něčemu, co bych si normálně nekoupil, protože se mi to nebude líbit. To byl případ i TG. Nejsem moc na undergroundové komiksy. Pro čtení jsem zvolil ten jediný možný přístup - tlemit se úplně všemu už od prvního panelu. A víte co? Bavil jsem se. Bavil jsem se těmi švihlými nápady, všemi těmi pivními vtípky, pubertálními vulgarismy a parádní kresbou. Ta kresba je vážně pecka. Většinou je sice hodně přeplácaná, ale má naprosto jistou a ladnou linkou. Panely jsou plné vtipných detailů, které se vyplatí hledat. Z tohoto pohledu musel být převod TG do češtiny extra náročný.
"Koupil si Tankerku v Praze na stánku, myslel si, že je to známka tanku. Ale holky říkaly, že tank je jinde. Ale holky říkaly: no to snad není možný!."
Čekal jsem náročnou politickou sci-fi, ale začalo to egyptskými bohy hrajícími Monopoly…
Trilogie Nikopol je kniha podivných a docela praštěných povídek, které jsou absurdní takovým tím správným způsobem. Pobaví a zároveň nechtějí, abyste pátrali po hlubším významu, nebo snad dokonce po nějakém ponaučení. Snad jenom ukazují to, že lidstvo je malé, přízemní a nepoučitelné. Sci-fi a budoucnost jsou zde vlastně jen kulisy, které umožňují tento šílený postapokalyptický svět někam umístit.
První album "Jarmark nesmrtelných" je jakási politická sci-fi groteska, u které není potřeba se obávat nějakého politizování. Je to akčním, zábavné a vtipné. Druhé album "Volavka" opouští politiku a k již známým hrdinům přibírá modrovlasou holku s krabičkou plnou drog. Je to taková divoká povídka, která hrozně rychle uteče. Má výborné tempo a baví. Když si začnete říkat, že úvod máte za sebou a teď se rozjede hlavní děj, tak to skončí. Třetí album “Chladný rovník” pak pokračuje v podobném tempu jako druhé album, ale situace jsou snad ještě absurdnější a vtipnější. Zároveň uzavírá celou trilogii s mohutnou dávkou ironie. Konec se opravdu povedl.
Bilalova kresba je silně osobitá a na této trilogii je krásně vidět, jak se v průběhu dvanácti let, po kterou Nikopol vznikal, měnil její styl. I když je ve všech albech nesmírně detailní a má propracovaný koloring, tak teprve až od druhého alba se mi ta kresba začala líbit, přičemž ve třetím albu jsem s ní byl nejspokojenější.
Jsem z téhle série nadšený, i když je to vlastně hrozný guláš. Ten příběh i vyprávění se průběžně mění. Začíná to jako historická fikce z velké francouzské revoluce, kdy Jodo do skutečných událostí zasazuje svůj fantasy příběh. To mě přimělo si na Wikipedii něco málo z toho období nastudovat, a to mě na takových komiksech rád. Potom se příběh změnil na Jodovu verzi 'Ligy výjimečných', aby se na konci překlopil na sci-fi s poselstvím lásky, světového míru. Celé je to proložené duchovními transformacemi, transcendencí a osvícením, kdy hlavní hrdina/hrdinka projde tolika duchovními a psychickými změnami, že si vůbec nejsem jistý, jestli se na konci nedostal tam, kde byl na začátku. Přesto se mi to líbilo, protože to prostě bylo zábavné a bylo možné si některé postavy oblíbit, což u Joda není zcela běžné. Je sice pravda, že v druhé knize se všichni začali chovat tak nějak více hystericky než v prvním díle, ale není to takový extrém jako v 'Královské krvi'.
Druhým důvodem, proč jsem s touto sérií spokojený, je kresba. Ta je naprosto úžasná a já jsem si ji užíval od prvního až do posledního panelu. Skvěle je nakreslená nejednom krajina a architektura, ale také veškeré fantastické prvky, a hlavně lidi a jejich obličeje. Kresbu Petiqueuxe Jérémyho jsem oceňoval především u oboupohlavní postavy hlavního hrdiny. To, jak dokázal zachytit ženské i mužské rysy v obličeji zároveň a jak v tom po celou sérii dokázal zůstat konzistentní, to je obdivuhodné. Zkrátka pěkný chlap, ale ne až tak pěkná ženská.
Jsem z téhle série nadšený, i když je to vlastně hrozný guláš. Ten příběh i vyprávění se průběžně mění. Začíná to jako historická fikce z velké francouzské revoluce, kdy Jodo do skutečných událostí zasazuje svůj fantasy příběh. To mě přimělo si na Wikipedii něco málo z toho období nastudovat, a to mě na takových komiksech rád. Potom se příběh změnil na Jodovu verzi 'Ligy výjimečných', aby se na konci překlopil na sci-fi s poselstvím lásky, světového míru. Celé je to proložené duchovními transformacemi, transcendencí a osvícením, kdy hlavní hrdina/hrdinka projde tolika duchovními a psychickými změnami, že si vůbec nejsem jistý, jestli se na konci nedostal tam, kde byl na začátku. Přesto se mi to líbilo, protože to prostě bylo zábavné a bylo možné si některé postavy oblíbit, což u Joda není zcela běžné. Je sice pravda, že v druhé knize se všichni začali chovat tak nějak více hystericky než v prvním díle, ale není to takový extrém jako v 'Královské krvi'.
Druhým důvodem, proč jsem s touto sérií spokojený, je kresba. Ta je naprosto úžasná a já jsem si ji užíval od prvního až do posledního panelu. Skvěle je nakreslená nejednom krajina a architektura, ale také veškeré fantastické prvky, a hlavně lidi a jejich obličeje. Kresbu Petiqueuxe Jérémyho jsem oceňoval především u oboupohlavní postavy hlavního hrdiny. To, jak dokázal zachytit ženské i mužské rysy v obličeji zároveň a jak v tom po celou sérii dokázal zůstat konzistentní, to je obdivuhodné. Zkrátka pěkný chlap, ale ne až tak pěkná ženská.
Nuda a nelíbila se mi ani kresba a vzhled Bladea. Představte si, že by ho místo Wesley Snipese hrál Bill Cosby. Anebo kdyby Bladea natočili v Bollywoodu. Ale abych jenom nekritizoval - docela mě bavil sešit s démonem v obchoďáku. A taky Bladeův origin, který byl čtenářům odhalován po kouscích po celou knihu, byl svou atmosférou docela zajímavý. Retro sešit byl taky nuda.
Hlavním příběhem této knihy je ‘Poslední příběh’ od scénáristů Eda Brubakera a Matta Fractiona, a celé řady kreslířů. Příběh se nevěnuje jen nejznámějšímu Iron Fistovi Dannymu Randovi, ale také jeho předchůdcům. Je nám zde ukázán nejen origin Dannyho, ale také je zde poodhalená komplikovaná mytologie a historie Iron Fistů a jejich světa. Právě ta komplikovanost Iron Fistovy historie je největší slabinou příběhu, protože komplikuje jinak velmi povedené vyprávění. Velmi silnou stránkou tohoto komiksu je kresba. Každá časová linka je kreslená jiným kreslířem, ale ta hlavní a nejdelší část je kreslená úžasným Davidem Ajou.
Kniha obsahuje také retro origin ‘Iron Fistův hněv’, který taky není vůbec špatně nakreslený, ale je ukecaný tak, jak retro komiksy bývají.
Ačkoliv jsem si komiks o Shang-chim chtěl přečíst před návštěvou kina, tak jsem to nezvládl. Před čtením jsem tedy už byl svázaný očekáváním po povedeném stejnojmenném filmu. Když jsem si ale přečetl anotaci, tak jsem byl zklamaný, že to nebude ani o Mandarinovi, ani o deseti “náramcích”. Potom jsem to ale otevřel, viděl jsem kresbu 'Pavoučího ostrova' a věděl jsem, že ani špatný příběh už můj dojem nezkazí. Ta kresba a barvy jsou úžasné a mě bavilo si jednotlivé panely prohlížet. Děj je velmi krátký, lehce hororový a má docela dobrou atmosféru. Příběh jako takový je docela slabý a je to jenom takové vykousnutí odjinud. Ale ta kresba…
Druhá část 'Přízraky minulosti' je taková, jak je popsaná v předmluvě - kombinace Bondovek a Bruce Leeho. Jenomže je to zkratkovité a vytratila se z toho ta správná atmosféra pokorného kung-fu mistra. Navíc zapojením černé magie do děje se z toho stalo něco, co není ani kočka, ani pes. Kresba zde také nestojí za nic.
Moebiovu kresbu mám rád, ale přesto jsem se této knihy docela bál, protože jeho Edena mi scénářem vůbec nesedla. Jsem rád, že se moje obavy nepotvrdily. Alespoň ne zcela. Tahle kniha je důkazem, že Moebius je mistrem nejen mnoha kresebných stylů, ale také stylů příběhů. Je pro mě důkazem toho, že ne všechny jeho scénáře jsou tak silně ovlivněné jeho duchovní cestou a za to jsem rád. Jeho osvícené a snové scénáře zkrátka příliš nepobírám.
Nevýhodou povídkových knih je, že je nejde hodnotit jednoduše jako celek a pokud nechci být hodně zkratkovitý, pak je potřeba jít do detailu jednotlivých povídek. Tato kniha je rozdělena na čtyři části, z nichž většina je pojmenovaná po její první povídce. První část s názvem 'Dlouhý zítřek' je čistá sci-fi a je skvělá. Možná částečně i proto, že autorem dvou povídek v této části je někdo jiný. Moebiova kresba je úžasná! Prokreslená, tak jak to Moebius umí. Na některých panelech je hrozně moc věcí k objevování, všude je spousta lidí, kteří něco dělají a celé to pak působí neuvěřitelně živě. Jinde zase Moebius úžasně pracuje s obrovským prázdným prostorem vesmíru či pouště. Některé stránky bych si ve velkém dal rovnou na zeď.
Druhá část 'Majorovy prázdniny' je dost nesourodá směska scénářů i kresby. Grotesky, které končí jako blouznivý sen, zmatené pokusy o nemorálnost, prapodivné gagy, ale také opravdu povedené a vtipné kraťasy. Navíc co příběh, to jiný styl kresby. Hodně mě zde pobavila povídka 'Štvanice na Francouze na dovolené', od které je odvozen název této části.
Třetí část 'Zastávka na Faragonescii' má název podle první povídky a ta je dokonalost sama - na poměry této knihy docela dlouhá povídka, plná imaginace, pěkně nakreslená a hlavně vtipná. Má i Moebiův duchovní rozměr, ale nezachází příliš daleko. Povedené jsou i povídky 'Na Fenixonu bude nějaký krásný princ' a 'Je člověk dobrý?'. Zbývající kraťasy tuto povedenou část pěkně doplňují.
Čtvrtá část 'Slepá citadela' je směsicí všeho možného - od fantasy až po příběh ze zcela normální reality. Scénářem v ní pro mě vyčnívají povídky 'Projížďka', 'Bílá noční můra' a 'Vánoční příběh'.
Každá část je doplněna Moebiovým komentářem ke všem povídkám. V některých případech jsou ty komentáře příjemně doplňující, ale v některých jiných případech zatahují do povídek hlubší duchovní rozměr, který jsem tam hledat nechtěl.
P.S. Co je to za running joke s belgickými mycími houbami?
Jmenuje se to sice ‘Dospělost je mýtus’, ale je to spíše pro mlaďochy a nesmělé studenty, kteří ještě nemají všechno u pr*ele a všechno hrozně řeší. Chlap po čtyřicítce pro tohle fakt není cílovka. Ale uznávám, že v několika situacích jsem se poznal a párkrát jsem se od srdce zasmál.
Indiánské léto - vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Jestli Manarovy prasárničky, historickou tragédii, nebo romantický příběh. Ono je to nakonec od všeho něco. V závěru tohoto příběhu se píše, že to vychází ze skutečných událostí. To zajímavé tam ale dodal až Hugo Pratt a Nathaniel Hawthorne v románu Šarlatové písmeno, že kterým je tento komiks inspirovaný. Zajímavá je morálka všech zúčastněných. S její znalostí zcela přehodnotíte přiměřenost činu, který celý příběh odstartoval a vyeskaloval do tragického konce. Ač se to odehrává v okolí puritánské osady, a nebo právě proto, tak si tam potají rád vrzne každý s každou, indiány nevyjímaje. Poměrně zajímavý je i přístup indiánů k pomstě a přátelství. Vyprávění má vysoké tempo a nenechá vás chvíli vydechnout. Milo Manara zde odvedl svůj standardní dobrý výkon. Ne tak skvělý jako v Caravaggiovi, ten je jeho vrcholem, ale prostě dobrý.
El Gaucho - Druhý příběh také vychází z historických událostí a popisuje příběh několika lidí na pozadí dobývání Buenos Aires britským námořnictvem. Stejně jako první příběh se i tento odehrává jen v několika málo dnech a dokonale vás vtáhne do děje. I tady si Manara přišel na své a irské prostitutky zde zcela bez ostychu dávají na odiv svůj "vercajk". Kresba se zde Manarovi opravdu povedla. Oproti Indiánskému létu je prokreslenejší a má lepší barvy. Vypíchnout zde musím kresbu přírody.
Indiánské léto / El Gaucho je povedená kniha s velmi dobře vyprávěnými historickými příběhy a povedenou kresbou Milo Manary. Podle informací na konci obou příběhu je evidentní, že si Hugo Pratt dal hodně záležet, aby byl co nejvíce historický věrný. To rozhodně oceňuji.
Jestliže se první kniha dala zařadit do pseudo historického žánru (až na ty účinkující duchy), tak druhá kniha už je čisté fantasy. Musím říci, že ji to prospělo. Jodo zde věnuje více tvůrčího přetlaku fantastičnu než záplavě zvratů, zrad a schizofrenních změn charakterů hlavních postav. To je oproti první knize příjemná změna, když jsou všechny postavy po celou knihu víceméně konzistentní, ba co více, dokonce se i vyvíjí. Zůstalo však příliš vysoké tempo vyprávění. Když jsem si přečetl obě knihy najednou, tak má mě obsah té ságy jako celek docela zapůsobil. Dovedu si představit, že by to bylo mnohonásobně natažené a vyplněné nějakou vatou. Pak by to bylo jako Hra o trůny. Když ale máte zhuštěné jenom zásadní a epické události, tak je pak jasné, že to působí přepáleně.
Celý komiks táhne neuvěřitelně nahoru kresba. Ta je naprosto úžasná, realistická, propracovaná, dynamická.... prostě skvělá. Pokud bych měl něco vytknout, tak jedině fádní a nudnou práci s panely Na druhou stranu, k té realistické kresbě by se žádná divočina nehodila.
Tak to dopadlo tak, jak jsem se obával - bez vysvětlení, které by mě uspokojilo. Jistě, lovecraftovský příběh snad ani jinak dopadnout nemůže. Problém ale není ani tak v tom, jak to skončilo, ale v otázkách, které vyvstaly předtím. V drobcích, které Brubaker rozsypal cestou a od kterých jsem čekal, že na konci někam zapadnou. To se ale nestalo. Jsem zklamaný. Série Fatale jako celek se mi líbila, byla napínavá a zvědavost mě táhla dál…
Ani čtvrtý díl nepřinesl odpovědi na jedinou z otázek, ale zato přinesl slušnou dávku lidského šílenství. Čtvrtá kniha se opět povedla. Opět je děsivá, ale nikoliv kvůli nadpřirozenu, ale kvůli tomu, jak lidé mohou ztratit příčetnost a jak zvrácená lidská mysl může být. Co se stane, když chtíč odsune morálku stranou. Je zajímavá tím, že konečně propojuje dějovou linku z minulosti s dějovou linkou z přítomnosti, která se táhne přes všechny knihy. A v neposlední řadě je zajímavá tím, že se celá točí kolem grunge kapely v Seattlu.
U kresby Seana Phillipse jsem měl v některých panelech pocit, že je silně odbyl, ale vyprávění má takové tempo, že není čas se nad kresbou příliš pozastavovat.
Ed Brubaker v povídkách dále vytěžuje svět, který vytvořil v první knize. Ve čtyřech krátkých povídkách přibližuje minulost Josephine i dvou jiných jejích předchůdkyň… ať už to znamená cokoliv. Dostáváme malé drobečky odhalení, ale jinak mi tahle změna kurzu nastaveného v prvních dvou knihách moc nesedí.
Nebudu opakovat jak je to boží. To jsem napsal u prvního dílu a pořád to platí. Jen jsem čekal, že se děj posune o trošku více. Ve skutečnosti se to podobá prvnímu dílu, jen se děj odehrává o 20 let později. V odhalování záhad se to neposunulo ani o píď. Má to ale úžasný spád, je to napínavé a zkrátka to baví.
Tak tohle je boží…a těžko říct, o jakého boha jde. Že je Ed Brubaker skvělý, vím už dávno, ale přesto mě dokázal překvapit a jsem z první knihy Fatale nadšený. Líbí se mi, jak je celý příběh rozehraný. Sice na konci knihy nejsem o moc chytřejší než na začátku, ale toužím vědět, co bylo a co bude. Líbí se mi, že hlavní postavy nejsou černobílé a ač má hlavní Femme Fatale obrovskou moc a zůstávají za ní mrtví, tak je sama zmítaná osudem a pronásledovaná mocí mnohem větší a děsivější. Ed Brubaker dokázal do Fatale dostat úžasnou atmosféru, která je děsivá a tajemná a smyslná zároveň. Dokonalý kříženec Lovecrafta a Clive Barkera.
Kresba Seana Phillipse a barvy Dave Stewarta jsou skvělé jako vždy.
Trošku problém mám se slovem JO, které se v českém překladu často vyskytuje jako souhlas a také jako zkratka jména hlavní postavy Josephine. Občas je to matoucí a chvíli to i vypadá jako záměr, než vám dojde, že to takto funguje jenom v češtině. A když jsem u té kritiky, tak skoky v místě a čase a změna vypravěče také občas docela překvapují, protože chvíli trvá než pochopíte, že už jste jinde. Ale to jen jenom malý detail.
Dan Černý a Nikkarin standardně skvělí. Ve zbytku jsem si jako dospělý nedokázal nic najít. Snad jenom ve Čtyřlístku napsaném Krajčovičem, když jde Fifinka venčit Bobíka na vodítku jako psa, tak pobaví fakt, že někteří lidé to mají jako oblíbenou kratochvíli v reálném světě. U Koplovy Cesty kolem světa musím ocenit diskuzi o králicích a kočkách, ta se vážně povedla.
Tuto knihu jsem dlouho sháněl a přiznávám, že to bylo primárně kvůli komiksům Káji Saudka. Přístup, nebo spíše požadavky, Kájových dědiců totiž údajně neumožňují její dotisk. Nakonec jsem ji naštěstí sehnal a musím říct, že jsem překvapený a nelituji jediné koruny. Jsem překvapený, jak moc jsem od té knihy dostal. Nikdy jsem nebyl Jestřábův velký fanda, nebo dokonce uctívač, to mě víceméně minulo. Jeho dílo jsem vždy konzumoval jen v komiksech. Tedy spíše jen komiksovou adaptaci jeho románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kterou jsem v souborném vydání četl v roce 1990 stále dokola. K přečtení seriálu Rychlých šípů jsem se dostal až nedávno a musím říct, že mě to příliš nevzalo. Možná kvůli absenci nostalgie to na mě prostě nefungovalo. Tahle kniha mi ale dokázala, že Foglarovy příběhy mají i přes svou naivitu něco do sebe. Obsah knihy Svorní Gambusíni má kvalitativně silně vzestupnou tendenci, obsahuje dohromady 15 seriálů nebo krátkých příběhů a je rozdělena do tří logických částí.
První část knihy patří seriálům, které Foglar přímo psal. Jsou to všechno více či méně zdařilé klony Rychlých Šípů. Spíše méně než více. Jsou zde Svorní Gambusíni, Medvědí družina a Kulišáci. Kulišáci jsou Foglarův druhý nejdelší seriál a z této části knihy así nejpovedenější. Jejich příběhy byly později přepracovány do Rychlých Šípů. Docela zajímavá je u Kulišáků kresba akvarelem, která na některých panelech vypadá opravdu dobře. Mezi Foglarovy seriály patří také příběhy Reda a Pima, kteří “překvapivě” mají také svůj klub, ale svá dobrodružství zažívají v divočině Severní Ameriky a na Amazonce. Kresba se sice nedochovala v obstojné kvalitě, ale alespoň to do těchto klubáckých příběhů přineslo trošku exotiky, namísto banalit, jako je třeba rozbitá nástěnka anebo odhalení maňáskového divadla. Scénář je sice zkratkovitý a pitomý až běda, ale oproti předchozím seriálů v této knize je to docela příjemná změna.
Druhá část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových povídek. Tuto část otevírá naprostá pecka a to komiks K pramenům neznámé řeky, nakreslený Miroslavem Schönbergem. Je zábavný, dobře napsaný a má parádní kresbu plnou nápaditých kompozicí. Škoda jen, že je tak krátký. Dalším krátkým komiksem je adaptace povídky Váhy života a smrti. Jsou krátkým poučením o tom, proč je lepší nechlastat. Není to úplně špatné, ale počítám, že od chlastu to asi nikoho neodradilo. Maximálně někteří díky tomu začali pít až v sedmnácti. Kresba neohromí, ale pro tento příběh postačuje. Následují dvě adaptace nakreslené Michalem Kociánem, který patří k velice šikovným kreslířům. Jsou to komiksy Příběh ze tmy, který má téměř hororovou atmosféru, a Lov na netvora, který považuji za nejzdařilejší adaptaci povídky v této knize. Nečekaně napínavý je i Boj na Čertovce.
Třetí část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových románů. Tady se dá s klidným svědomím říct, že co komiks, to legenda. Chata v Jezerní kotlině, nakreslená Marko Čermák je komiks, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho v dětství četl. Po dočtení si tím už nejsem jistý, ale stavění chaty z bedniček si pamatuji. Z dnešního cynického, dobou a věkem ovlivněného pohledu to působí téměř jako milostný román, ve kterém jaksi není pro děvčata místo. Nicméně ten komiks jsem přečetl jedním dechem. Je povedený a hodně intenzivní. Stejně jako Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. To je nesmrtelná legenda, která sice zestárla, ale dobrodružství a napětí má stále na rozdávání a stále je to parádní čtení. Otázkou je, nakolik je u mě poháněná nostalgií. Pro tuto knihu byly oba komiksy, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří, Marko Čermákem dodatečně kolorovány. Až na několik scén tím ty komiksy kupodivu neztratily nic ze své atmosféry a vypadají v barvě dobře.
Říká se, že závěr patří mistrům a je to tak i v této knize. Poslední komiksy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn s příběhy kluků z klubu Saturn nakreslil Kája Saudek a jsou parádní. Je zajímavé vidět, jak rozdílnou atmosféru dokázali udělat Marko Čermák a Kája Saudek na typově podobných příbězích. Je zajímavé srovnat, jak oba pracují s komiksem a s kompozicí. Nyní bych ani náhodou nedokázal říct, že ten či onen to zvládl lépe.
Knihu uzavírá obsáhlá textová část, která čtenáře seznamuje s historií jednotlivých seriálů, se zajímavostmi i s kontextem doby. Žádné nudné kecy, ale zajímavý výlet do historie.
Tuto knihu zavírám a vracím zpátky do své knihovny s vděčností. Sice mé dobrodružství z dětství a mládí nebyly tak dobrodružné jako dobrodružství Foglarových hrdinů, a navíc mě paměť o některé z mých dobrodružství okrádá, ale jsem vděčný, že jsem je mohl prožít. Jsem rád, že mě tato kniha přiměla vzpomenout si na některé z nich. Trošku se obávám, že většina dnešních dětí je “uvězněna” v online světě a šanci na dobrodružství si nechává proklouznout mezi prsty.
Je to zábavné a skvěle nakreslené, ale ty krátké jednosešitové povídky mi úplně nesedí. Buďto je ten děj uspěchaný a tomu příběhu by slušelo více prostoru (Barbarská láska), nebo to působí, ač je děj uzavřený, jenom jako skvělý úvod či ukázka delšího nedovyprávěného příběhu (Návrat). To je škoda. Mám radši delší propracované příběhy. Alespoň že to celé zastřešuje příběh o Karmínové čarodějce a jejích dětech, který propojuje všech prvních dvanáct Aaronových sešitů. Tento dlouhý příběh vyvrcholí v posledních dvou sešitech, přičemž ten předposlední (U Croma) je takřka geniální a náramně jsem si jej užil.
Dobyvačné armády je fantasy odehrávající se v blíže nespecifikovaných fantaskních zemích. Kniha se dá rozdělit na tři logické části, respektive dvě části a jeden bonusový komiks, který nemá s Dobyvačnými armádami nic společného, kromě osoby výtvarníka Jean-Claude Gala.
První část dala název celé této knize a obsahuje pět krátkých vypointovaných příběhů, které se zaměřují na osudy jednotlivců. Hned první příběh mě docela vyděsil, protože jsem se začal bát, že celá kniha bude jako tento příběh. Jeho děj je velmi prostý a jeho vyprávění by se vešlo do pár vět. Jenže ten komiks nefunguje. Má začátek, má konec, ale to co se mělo odehrát mezi tím moc nedává smysl a celkově je to prostě nuda. Podobné je to i s druhým příběhem. Třetí příběh má jen čtyři stránky a nemá smysl se o něm nějak rozepisovat. Čtvrtý a pátý příběh jsou z těchto krátkých příběhů nejlepší a vtipně ukazují, jak vrtkavý osud může být.
Hlavní část knihy obsahuje dvě alba s názvem Arnova pomsta a Arnův triumf. Arnův příběh by se vzdáleně dal přirovnat k filmovému Barbarovi Conanovi. Mladému barbarovi Arnovi jsou zabiti rodiče a on je uvržen do vězení. Po letech uteče a vydává se za svou pomstou proti celému Impériu. Arnův příběh je docela zajímavý a má nečekané zvraty. Překvapí především krutost, a to jak záporáků, tak i samotného Arna.
Hlavní devizou této knihy je kresba Jean-Claude Gala. Na první pohled jsem měl pocit, že je jeho styl velmi podobný stylu Richarda Corbena. Přispěla k tomu i atmosféra prvních dvou příběhů, které mi atmosférou připomněly Corbenovu knihu Duchové mrtvých. Už druhý pohled ale ukázal, že styl J-C Gala je pro mě mnohem stravitelnější - bohům díky. Gal i Corben mají potřebu nimrat se v nejmenších detailech. Avšak zatímco Corben se vyžívá především v detailech rozkladu, tak Gal až maniakálně a naprosto precizně vykresluje detaily a ozdoby zbrojí, oblečení, měst, ruin a detailně prokresluje dokonce i obyčejné skály. Zpočátku mi trvalo, než jsem si ke Galově kresbě našel cestu, ale nakonec jsem si ji docela užíval.
Dovolím si jednu poznámku na závěr. Nechápu potřebu cpát na všechny knihy parciální lak. Někde je to vyloženě na škodu. U této knihy vypadá spodní hrana přední desky jako by byla hnusně olezlá a oloupaná - jenom kvůli tomu zpropadenému laku. U komiksů od Arga to není poprvé a obávám se, že ani naposled.
NANITS chronicles je krásně komplexní svět, který v této knize tvoří tři naprosto rozdílné komiksy - jedno čistokrevné sci-fi odehrávající se v roce 2177, postapo z kolonie v poušti z roku 2056 a drsná noirová akčňárna z roku 2225.
Úvodní prolog a příběh z roku 2177 jsou v knize jako hlavní příběhy. Je to sci-fi, ve kterém jsem si od začátku vyloženě rochnil a užíval si ho. Parádně mi to sedlo technickou stránkou, zápletkou i vizuálem. Je to pecka! Má to ohromný spád a ani chvíli to nenudí. Nečekaný konec tohoto příběhu mě nepříjemně překvapil, protože bych toho chtěl mnohem, mnohem více. Hlavní postavy jsem si rychle oblíbil a rád bych s nimi v této rozehrané partii strávil více času.
Druhý a třetí příběh by se daly nazvat spin-offy. Příběh z roku 2056 mi příběhem i výtvarným stylem připomněl autorské komiksy Jasona Aarona jako jsou Skalpy anebo Muži hněvu. I tento příběh je ukončen před očekávaným vyvrcholením, a já věřím, že se na jeho konec v budoucnu ještě dostane.
Noirový příběh z roku 2225 bych snad ani nenazýval detektivkou. Je to jedna velká akce a krvavá řež, ve které na nějaké hledání stop vlastně ani není čas. Scénář tohoto příběhu mi připadal nejméně propracovaný, ale je to zábava a dobře to doplňuje vesmír NANITS chronicles. I v tomto příběhu je fantastická kresba. V určitém směru je naprosto boží, ale občas mi v ní některé věci neseděly. Téměř psychedelické barvy pak posouvají zážitek z tohoto komiksu na úplně jinou úroveň.
Jack Wolfgang je nejchlupatější James Bond! Nečekal jsem od toho moc, ale nakonec jsem se u toho dobře bavil. Je to příjemná oddechovka. Scénář sice není žádná hitparáda a některé hlášky by se hodily spíše do "Tlapkové patroly", než do příběhu, kde se řeší drogy, sex a jiné zvrácené kratochvíle, ale dá se to snést. Nebere se to příliš vážně a je tam poměrně hodně humoru. Na druhou stranu, kdyby se všechna ta zvířata nahradila lidmi, obzvláště třeba černochy anebo asiaty, tak by to najednou dostalo úplně jiné kontury a jinou atmosféru.
Hodně ten komiks drží nahoře povedená kresba. Kresba postav, lidských i antropomorfních zvířat, je vážně parádní a dynamická. Snad jen pozadí panelů nemuselo být tak často odbyté barevným přechodem. Také rámečky s vnitřním hlasem mohly mít všude stejný font.
Jo a taky je tam Vincent Vega, Jules Winnfield a strýček Skrblík.
Ufff… kde začít? Po dočtení téhle knihy toho mám v hlavě tolik, co bych k ní chtěl říct a zároveň se obávám, že na něco z toho zapomenu. Jimmyho Corrigana můžu směle zařadit k nejpodivnějším knihám, jaké jsem kdy četl. V prvé řadě pro mě vůbec nebylo jednoduché se do ní začíst. Když jsem ji začal číst poprvé, tak jsem ji po určité době v záchvatu zoufalství odložil s tím, že na tohle prostě nemám. Že jsem vyhodil peníze za něco, čemu zkrátka nerozumím. Při druhém pokusu jsem zatnul zuby, nadopoval jsem se kofeinem a navzdory návalům zoufalství jsem se prokousal přes první třetinu (asi) knihy, která je příšerně matoucí. Je v ní plno zmatených snů a představ, které se nedají odlišit od vzpomínek či odlišných časových rovin příběhu. Taky ještě nejste zvyklí na to, že do normálního toku vyprávění jsou vložené momentální představy, aniž by byly nějak vizuálně odlišené. Nechápu, že toto mohlo vycházet jako novinové stripy a lidi, ani vydavatelé, s tím neposlali Chrise Warea k šípku.
Jakmile se však dostanete přes první třetinu knihy, tak vyprávění začne být souvislejší a stravitelnější. Stane se z toho čistá existenciální deprese, která vás sice drtí, ale alespoň víte kde jste a co se děje. Sledujete historii jednoho rodu, ale optika, kterou to sledujete, je značně pokřivená. Možná je to tím, jak jsou hlavní postavy nakreslené a nebo je to tím, jak se scénář vyžívá v trapných momentech, trapném tichu a trapnosti obecně. Například zrovna Jimmy Corrigan - má práci v kanceláři a žije zcela samostatně, ale podle jeho chování a výrazu v obličeji byste řekli, že je zcela nesvéprávný a že utekl z ústavu pro mentálně zaostalé. Podobné je to s jeho předky. Bylo mi zpočátku velmi nepříjemné sledovat takovéto postavy a jejich trapné dialogy. A to není moje kritika scénáře, ony jsou opravdu napsané tak, aby byly trapné. Celkově je to vyprávění velmi absurdní. Často jenom sledujete postavy, jak zmateně sedí, čumí a neví co říct. Doslova celé stránky koncentrované trapnosti.
Když se na to ale podívám z jiného úhlu, tak tohle je naprosto upřímný popis života. Takový život bohužel často je. Jdeme z trapnosti do trapnosti a v hlavě si tajně přehráváme teoretické scénáře situací, které mohou nastat.
Zmínit musím samozřejmě výtvarné zpracování, které je úzce propojené se scénářem. Chris Ware rozbíjí stránky na kvanta malých panelů, ve kterých úspěšně rozkresluje a prodlužuje trapné chvíle ticha, či se pomocí nich v rychlosti posouvá dopředu s tím, že zároveň načrtne, co se všechno stalo. Naprosto unikátní jsou vysvětlující diagramy, které když se naučíte číst, tak vás zkrátka pobaví. Zajímavé je také to, že všechny texty v knize jsou psané velmi malým písmem. Tak malým, že by ke knize měl BBart dávat i lupu.
Krátký a smutný příběh o tom, k čemu vede strach a neznalost. A také o tom, že přehnaná starostlivost škodí a může maskovat i sobectví. Sojčák je komiks na deset minut, ale i tak stihne zapůsobit.
Jistě vím jenom jedno. Za čas si to budu muset přečíst znovu a budu doufat, že si to sedne a všechno zapadne tam kde má… Zpočátku téhle road-trip jsem se cítil lehce nepohodlně, protože je to celé hrozně depresivní a připadal jsem si lehce ztracený v prostoru i čase. Poměrně brzy jsem se ale začal orientovat a pochopil jsem strukturu vyprávění. Začal jsem si říkat, že Oskar je vzhledem k okolnostem docela šikovný klučina a jeho rodiče jsou hrozní kreténi, kteří do svých hádek a vzájemného obviňování zatahují dítě. Líbilo se mi, jak Oskar neustále v myšlenkách utíkal do vlastních fantazií. Problém je ale v tom, že je hrozně těžké rozlišit realitu a fantazii. Z tohoto pohledu mi konec knihy doslova podrazil nohy a úplně všechno, co jsem doposud chápal, rozbil na kousky.
Kresba Branko Jelinka je hodně propracovaná. Celý ten komiks mu musel dát obrovskou práci. I když se mi některé detaily moc nelíbily, tak jiné detaily a hlavně celek jako takový musím opravdu ocenit. Je to pecka. Tím že Oskar nemá nakreslený obličej a na prázdné tváři jsou jen jeho oči a ústa, tím to celé působí ještě depresivněji. Říkáte si, jestli nemá tvář proto, že to může být kdykoliv a každý čtenář si tam může představit sebe, nebo zda nemá tvář proto, že po neustálých hádkách rodičů a tím způsobeném psychickém strádání už z jeho vlastní osobnosti příliš nezbývá. Trošku mi to připomínalo děti bez tváři ve filmu The Wall od Pink Floyd, ve kterém ty děti padají do obrovského mlýnku na maso.
Za čas si tuhle road-trip budu muset dát ještě jednou. Napřed ale musím strávit tu koňskou dávku depresí, které jsem v té knize nabral.
Johnnyho Cashe jsem doteď vlastně neznal. Jasně, některé jeho písničky jsem znal, ale nevěděl jsem, že jsou jeho. Až letos jsem narazil na jeho cover písně ”Hurt” a řekl jsem si, že je to vlastně škoda, že jsem si jej nikdy ani neposlechl. A nyní, vlastně náhodou, přišla řada i na komiks "I see a darkness", který jsou koupil v "covidovém blindboxu".
Musím říct, že jsem si ten komiks neskutečně užil. Kromě toho, že je úžasně nakreslený, tak má i parádní scénář, který vás pohltí. Komiks Reinharda Kleista se zaměřuje na Cashe více jako na člověka, než jako na hvězdu. S Johnnym jsem prožíval jeho začátky a vzestup, stejně tak jako jeho pád na dno. Během koncertu ve Folsomské věznici jsem skoro nedýchal. Užíval jsem si každou jeho písničku, když na ni v komiksu došlo - prostě jsem si je během čtení všechny pouštěl na YouTube. I teď, když píšu tohle hodnocení, tak poslouchám výběr “Man In Black: The Best of Johnny Cash”.
Myslím že se Kleistovi v tom komiksu podařilo poodhalit duši Johnnyho Cashe. Až si příště pustím jeho cover Hurt, tak to budu vnímat úplně jinak, než předtím. Nečekal jsem od toho komiksu nic a dostal jsem hrozně moc.
