Je to dobrý příběh a to hned z několika důvodů. Zajímavé je, že ty důvody se vzájemně podporují. Po ‘Temných nocích’ teď nemám náladu na další epickou bitvu celých dimenzí, ani na záchranu celé planety před šmejdem z vesmíru. Proto mi velmi sedl tento v jistém směru komorní příběh. Protože pokud se bojuje o celé planety a dimenze, tak většinou už nezbývá moc prostoru pro osobní rovinu. A právě o osobní rovině ‘Krize identity’ je. Sice to není tak velký doják jako od Lemira, ale i tak se mě to dokázalo v několika momentech emočně dotknout. Není nouze ani o šokující odhalení a slovo šokující je zde opravdu na místě. Ačkoliv jsem tento příběh nazval komorním, tak není jen o několika málo postavách. Právě naopak, v příběhu jsou snad všichni tehdy aktivní hrdinové DC vesmíru. Ale jen to jen o nich, o jejich blízkých a o několika málo vedlejších záporácích. Žádná města v ohrožení a terorizované civilisty tentokrát nečekejte. Přestože je těch postav v příběhu hodně, tak je Brad Meltzer dokázal dobře ukočírovat a celé vyprávění je přehledné. Pravdou je, že většina superhrdinů tam dělá jen křoví. Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale vzhledem k nečekanému a dobře zdůvodněnému rozuzlení celého příběhu dávám plný počet.
Když Čtyřlístek, tak jedině od Dana Černého. Tím nenarážím na kresbu pana Němečka, ač preferuji styl Dana Černého, ale především na scénář Radima Krajčoviče. “Pinďa indiánem” má totiž děsně jednoduchý scénář. Ano, vím že je to pro děti, ale… Asi je to mým věkem a staré Čtyřlístky se mi líbí už jen z nostalgie. Každopádně Danovo “Dobrodružství zakázáno”, kvůli kterému jsem si tento sešit koupil, mě opět pobavilo. Kresbou i vyprávěním. Pobavili také Nikkarin a Kopl. Potěšil i drobný crossover s Fanoušem v Hubertovi & Hugovi.
Jsem hrozně rád, že jsem se k některým knihám dostal, byť až po letech nezájmu a ignorování. Patří mezi ně i Persepolis. Ta kniha toho totiž nabízí hrozně moc. Persepolis je životopisný komiks. Ale u komiksů, stejně jako u čehokoliv jiného, platí, že i když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. Nabízí se mi srovnání s Otčinou od Niny Bunjevac. Nina je bezesporu dobrá výtvarnice, ale její kresba mi připadá příliš depresivní. Horší ale je, že mě vyprávění o historii její rodiny a o historii celého Srbsko-Chorvatského konfliktu vůbec nebavilo. To vyprávění Marjane Satrapiová je úplně jiné kafe. Její kresba není tak propracovaná, ale po čtyři dny jsem se těšil, až se do její Persepolis znovu začtu.
Marjane ve svém komiksu shrnuje čtrnáct let svého života. Vyprávění začíná v roce 1980, během islámské revoluce v Íránu, kdy jí bylo deset let a končí, když ve čtyřiadvaceti nadobro odjíždí z Íránu do Francie. Nevypráví však jen o životě v Íránu, ale také o jejím pobytu v Rakousku, kde od čtrnácti žila čtyři roky sama bez rodičů a studovala francouzské gymnázium. Ač její zážitky nejsou vždy veselé, tak o všem vypráví s vtipem a nadhledem. Marjane je od dětství rebelka s funkčním kritickým myšlením, zdravým úsudkem a až příliš velkou upřímností, což jí nejednou dostalo do svízelných situací. Persepolis nabízí mnoho situací a úvah k zamyšlení a nešetří ani emocemi. Navíc čtenáře částečně seznámí s nedávnou historií blízkého východu z pohledu normálního chytrého a nezfanatizovaného Íránčana. Je to kniha, ke které se budu v hlavě nějakou dobu vracet a za čas si ji určitě přečtu znovu.
Opět musím konstatovat, že bych ještě před pár lety nevěřil, že mě budou bavit westerny. Teď si je užívám a bavím se. Hrobař mě svou atmosférou zase dostal. Není to nepředvídatelné, ale má to úžasné postavy. Ať už to jsou běloši anebo indiáni, nikdo z nich není úplný klaďas nebo úplný padouch. Tedy až na pár vyjímek. Situace “na bojišti” se neustále mění a co platilo na začátku, to už nemusí platit o pár stránek dále. Děj má pěkné zvraty, ale zároveň není komplikovaný. Proto rychle ubíhá a snadno vás strhne s sebou.
Původně jsem neměl v plánu opakovat si znovu předchozí díly Orbitalu. Po pár stránkách jsem ale zjistil, že se tomu nevyhnu. Děj se na předchozí události přímo odkazuje a na obě předchozí knihy. Naštěstí je to dobrá sci-fi a ta vždy potěší. Je ale pravda, že to není tak úplně klasická sci-fi. Je zde sice hodně akce, ale zároveň se hodně politikaří. Je to takový politický thriller ve velmi dobrých sci-fi kulisách. Na celé sérii je pěkné, jak v ní lze vidět určité paralely s naší současnou realitou a společností. Ať už jde o rasismus, stereotypy a nebo o Evropskou unii. Potěšující je to, že k těmto tématům přistupuje hodně kriticky. Nic zkrátka není černobílé. To ostatně platí i o tomto komiksu a nemyslím tím teď kresbu. Oproti předchozím dílům se mi děj zdá docela dost komplikovaný. Není těžké jej pochopit, ale snižuje to “dynamiku” jeho čtení. Stejně jako v předchozí knize je i zde děj občas dost zkratkovitý.
Co se týče kresby, tak ta podle mě patří k tomu nejlepšímu, co můžeme od sci-fi komiksu dostat. Čistá kresba plná detailů a technických udělátek budoucnosti. Ale nejsou zde skvěle zobrazené jen technologie, ale pestrá je také pozemská i mimozemská fauna a flora.
Tohle byl konec jak se patří. Skoro i slza na konci ukápla. Aaronovu Punisher MAX sérii je třeba vnímat jako jeden celek, jeden příběh. Potom to celé správně graduje až do velkolepého finále. Aaron se v něm vrací až k Punisherovým začátkům a pořádně rozjitří vzpomínky Franka Castla, aby finále nepostrádalo ty správné emoce. A nenechte se mýlit, ty emoce nejsou vztek a zuřivost. Tou emocí je smutek starého muže, který všechno ztratil. Smutek a pochybnosti starého vojáka o smysluplnosti všech těch let, které sám vnímal spíše jako osobní trest, který si musí vytrpět až do úplného konce. Do řádně krvavého konce.
Co se týká Dillonovy kresby, tak tu nemám rád. Během celé série jsem si na ni už ale zvykl a tak mi nekazila zážitek z příběhu. Zmínit musím také obálky jednotlivých sešitů celé série, protože ty jsou geniální a jsem rád, že jsou do před jednotlivé kapitoly vložené.
P.S. Všimli jste si, kde má 106. stránka číslo? Nevím, jestli to byl záměr, ale je to pěkné a vzhledem k ději i symbolické.
Frank se vážně povedl. Konečně jsme se dostali k hlubšímu pohledu na Punishera a na okolnosti jeho zrození. Je to parádní jízda. Dokonce i Dillonova kresba se mi zdála snesitelnější, ale možná ji jenom přebil nášlapný scénář. Ukazuje se, že tuto Aaronovu sérii nejde moc dobře hodnotit po jednotlivých dílech, protože dobře to funguje až jako celek.
Bullseye se dostal Frankovi pod kůži a přinutil ho přiznat si, že celý život lže sám sobě. Že jeho válka se zločinem má mnoho starší kořeny, než si namlouval. A tak si Frank leží rozbitý ve vězeňské nemocnici a rekapituluje svůj život před Punisherem, zatímco všichni ostatní trestanci přemýšlí, jak se Punishera zbavit jednou provždy.
Už tomuto Punisherovi možná začínám přicházet na chuť. Bullseye přímo navazuje na Kingpina. Ač je už z názvů zřejmé, na které postavy jsou jednotlivé knihy zaměřeny, tak je potřeba říct, že to jde skutečně do hloubky. Nebo spíše do detailů. Kingpin se zaměřoval na Fiskovu motivaci a na to, co musel obětovat pro zrození Kingpina. Bullseye není o zrození tohoto psychopatického zabijáka, ale je o jeho šílenství a geniální schopnosti vcítit se do Franka Castla.
Aaronův run je docela hodně ukecaný. Všichni pořád jenom žvaní. Ale to jde tak nějak ruku v ruce s kresbou. Vůbec si nejsem jistý, jestli tomu scénáři kresba Steva Dillona pomáhá anebo škodí. Já ji rád nemám. Ty nekonečné panely plné velkých hlav mě vůbec nebaví.
Takže proč tomuto Punisherovi začínám přicházet na chuť? Je to napínavé a Aaron tam evidentně má nějaký dějový oblouk přes všechny čtyři knihy. Zkrátka mě zajímá, jak to dopadne.
První kniha mě nadchla. Byl to ohňostroj nápadů. Nový originální svět plný divů. Druhá kniha pak přináší závěr příběhu s rozuzlením a nějakým tím vysvětlováním. Je to ale jako sypání písku do ozubeného soukolí. Prostě to přestává fungovat. To že rozuzlení a děj jsou naprosto neuspokojující, to je jedna věc. Druhá věc je celková atmosféra. Jsou tam nějaké nové nápady a vtípky, ale už to nepůsobí tak uvolněně jako v první knize. Možná je to proto, že děj této knihy je ve znamení války. Kresba je pořád nádherná.
Jeden z nejrealističtějších Batmanů, jaké jsem kdy četl. Žádná netopýří jeskyně, žádné hi-tech udělátka, žádný sprej proti žralokům. Neustálý boj s policií i se zločinci. A do toho ten zatracený dvojník. Nepřekvapivě se tento komiks snaží o další psychologický pohled na Batmana. To už tak nějak k příběhům z Gothamu patří. Není to zde nijak navíc, ani nijak na sílů a celý příběh to pěkně rámuje. Po dočtení jsem měl pocit, že to celé bylo nějaké krátké. Vyprávění pěkně odsýpá a čtenáře strhne s sebou.
Velkou zásluhu na tom má také Andrea Sorrentino. Jeho kresba je hodně špinavá a hrubá. Ale to je jenom první dojem. K tomu realistickému příběhu se dokonale hodí. Zajímavé a efektní je pozadí ve stylu zašlých černobílých fotek. Hodně zajímavá a nápaditá je také jeho práce s panelováním. Používá také malé vložené panely, které zdůrazňují nějaký detail - často až rentgenový. Takovou práci s panely mám rád. Škoda jen, že se občas nepočítalo s vazbou knihy a některé panely si pořádně neprohlédnete. To je celkem s podivem, protože pokud se nepletu, tak tento příběh šel rovnou do knih.
První sešit Prašiny jsem si koupil proto, aby se mi měl Karel Osoha do čeho podepsat. Do té doby jsem o Prašině slyšel jenom v televizi. Teď vím, že si určitě budu kupovat i další díly. Nejenom že je to úžasně nakreslené a pěkně to pracuje s panely, ale také mě zajímá, jak to bude pokračovat. Těch 24 stránek komiksu jsem měl přečtených až příliš rychle a chci více…
Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Ve druhé knize se už příběh nevrací k dějové lince ze současnosti zůstává jen v devatenáctém století. Neopouští však úplně téma terorismu. V prvé řadě zde jde totiž o pomstu. O pomstu konkrétním lidem a vůbec celému britskému impériu. Je ale otázka, kdy se pomsta mění v terorismus. Možná se to zdá jako nedůležitá otázka při hodnocení komiksu, ale pro mě je důležité vědět, komu v příběhu fandím. Nemám problém s hlavním hrdinou, který se mstí za způsobené křivdy. S teroristou už problém mám. Pokud se tato role v příběhu pomalu překlopí, tak to ve mě jako čtenáři zanechá určitou pachuť. Nicméně příběh mě bavil. Bylo to napínavé a nepředvídatelné. Nikdy nebylo zřejmé, jak to bude pokračovat. Postavy nejsou plytké a prochází vývojem. Kresba je parádní a oproti první knize přibyly pěkné dvoustránky.
Překvapila mě míra nenávisti k britskému impériu, kterou jsem z toho komiksu cítil. Něco takového bych bral od britského autora, Pata Millse nebo Alana Moora, ale od belgického autora to lehce zavání.
Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Od tohoto komiksu jsem vlastně nic nečekal. Nic jsem si o tom nezjišťoval a plně jsem se spolehnul na výběr pana Vybírala. A tak jsem z určitých aspektů toho komiksu mírně překvapený. Musím říct, že je velmi těžké to hodnotit podle první knihy. Svádí to k předjímání a unáhleným závěrům. Například to vypadá, že se snaží obhajovat terorismus, a to v dějové lince ze současnosti. Také neumím úplně zhodnotit míru prohnilosti viktoriánského britského impéria, ale podle dějové linky z minulosti to vypadá, že imperiální aristokracie devatenáctého století byla to největší zlo na světě. Ale chápu, bylo potřeba rozdat karty a jasně rozlišit tým utlačovaných a utlačovatelů. Musím říct, že hra je rozehraná velmi dobře. Je to napínavé, pěkně nakreslené a jsem moc zvědavý, jak to dopadne a jaké ideologické a morální závěry to bude mít.
Pokud máte rádi Danův humor a kresbu, tak je to boží. Já jsem se dobře bavil. Je to sice pro puberťáky, ale ty situace a humor mi jsou furt tak nějak blízké.
Všichni hrdinové jsou poražení a ve s*ačkách, všechny hlavní města DC světa jsou rozbité jak Mariupol, naprostá zkáza a ke zničení multiverza chybí už jenom krok. Ale najednou, jako když luskne prsty, se to otočí a hrdinové mají naději a mají hubu plnou drsných hlášek. Ale chyba lávky, vše se zase propadá do temnoty a chaosu a zase je veškerá naděje ztracená. A potom znovu nějaká naděje. A opět všechno špatně a všechno je ve s*ačkách. A pořád dokola. Nuda, chaos, bordel. V poslední třetině už jsem byl ztracený, ale bylo mi to už tak nějak jedno. Ty kecy, které hrdinové i záporáci pronášeli, pro mě začaly být utrpením. Už jsem to chtěl jenom dočíst do konce, zavřít a zapomenout.
Mám rád Batmana jako detektiva. Mám dokonce rád Snyderův run. Ale jakmile Batmaní příběh začne sklouzávat k mytologickým šílenostem s temným bohem, k temným dimenzím a k cestování v čase, tak je to pro mě konečná. Proto mě série “Temné noci - Metal” nebaví. Možná to mají autoři ďábelsky chytře vymyšlené a pečlivě dlouho dopředu promyšlené. Možná geniálně propojují podivné události z celé batmanovské historie. Pro mě je to překombinovaný slepenec.
Je pravda, že tato druhá kniha je o něco málo lepší než ta první. Je méně chaotická. Někde v půlce mě to dokonce přestalo nudit a začalo mě zajímat, jak to bude pokračovat. Dlouho mi to ale nevydrželo. Jednoznačným vrcholem knihy je příběh hlavního záporáka - Batman který se směje. Je docela děsivý a je moc pěkně nakreslený. Kresba vůbec je silnou stránkou této knihy. Kreslířů je zde celá řada a většina odvedla dobrou práci.
Zpočátku jsem měl pocit, že ze mě už opadlo překvapení z něčeho nového a jiného, ale nakonec jsem se do toho zase dostal. Síla humoru této série je v brutální zkratce. Je to zábavná blbinka, kterou přečtěte za chviličku. Takže vás to pobaví, ale nestihne to začít nudit.
Co to sakra bylo? Proč něco takového vůbec vzniklo? Jako vážně, něco tak hrozného jsem už dlouho nečetl. Jsem fanoušek Snyderova Batmana, ale tohle s ním nemá nic společného. U druhého sešitu jsem byl skoro rozhodnutý to vzdát, ale mám toho tři knihy, tak tomu musím dát šanci. Je to šílený překombinovaný konstrukt. Je to chaos, do kterého naházeli všechny postavy DC, přidali pár nových, všechno to zamíchali a nasypali na jednu hromadu. Ve výsledku se v tom sice dá zorientovat, ale mě to prostě nebavilo. Uznávám, že démonické verze Batmanů a Robinů je zajímavý nápad a jsou i pěkně nadesignovaní, ale ten příběh se mi nelíbí.
Tohle je zkrátka geniální komiks. Když se dívám na mé tři roky staré hodnocení černobílé verze, tak bych na něm neměnil vůbec nic. Maximálně ho můžu rozšířit. Je to chytrá fantasy s parádním příběhem, který nepostrádá humor ani napětí. Je to parodie biblických příběhů a obžaloba Boha. Jsou tam nahaté víly a jedna vnadná Hobitka, teda vlastně Šninklí slečna. No a celé je to naprosto úžasně nakreslené a kolorované. Líbila se mi už černobílá verze, ale s koloringem je to prostě božské. Jo a taky tam je sci-fi vozítko. Prostě je tam všechno, co dobrý komiks musí mít. Je moc dobře, že to tu vyšlo znovu a v pevné vazbě. Původní formát evropských alb by tomu slušel víc, ale člověk nemůže chtít všechno. Co mě mrzelo víc, byl poněkud drhnoucí překlad hned na začátku knihy, kdy dvě bubliny úplně nedávaly smysl a přinutily mě vytáhnout starou černobílou verzi k porovnání. Potěšily mě bonusové rozhovory s Rosińskim a Van Hammem.
Já ten komiks prostě miluju. Od roku 2016, kdy jsem jej objevil v jednom knihkupectví na severu Švédska, jsem jej četl už několikrát. Nyní mám i české vydání a pořád to na mě funguje. Pořád to ze mě dokáže vymáčknout ty správné emoce, i když vím, co bude na každé další stránce.
Přiblížit komiks Doomboy je těžší, než by se mohlo zdát. Pokud už jste od Tonyho Sandovala četli například Vodního hada, tak víte, co od něj můžete čekat. Jeho vyprávění a kresba spolu fungují v dokonalé symbióze. Výsledné dílo je plné imaginace a mystiky, a někde hluboko se vás dokáže dotknout a vzedmout vlnu emocí. Sandovalova kresba je zvláštní. Má svůj styl, jakým kreslí postavy a navíc často mění “kvalitu” kresby. Něco je nakreslené naprosto precizně a úžasně, ale něco je zase na první pohled hrozně hrubé a kostrbaté. Brzy ale zjistíte, že i ta hrubá kresba je plná detailů, které ji dávají nový rozměr.
Doomboy vypráví o týpkovi, kterému nikdo neřekne jinak než “D”. Je to obyčejný kluk s obrovskou imaginací, kytarou a láskou k metalu. Jenže zrovna neprožívá nejšťastnější období. Nejen že ho vyhodili z kapely, ale hlavně mu zemřela jeho holka. Jeho milovanou Annie srazil náklaďák a mu po ní zbyl pes a obrovská díra v hrudi - zrovna tam, kde má být srdce. “D” teď vůbec neví, co s tím má dělat. Pomůže, když ji přes rádiové vlny bude posílat doom metalové vzkazy někam do vesmíru, nebo snad až do nebe?
Ta kniha je zkrátka naprosto úžasná. Když jsem se rozhodoval, jestli si ji koupit, tak jsem si pročítal recenze na internetu a jedna z nich mě obzvlášť zaujala. Recenzent v ní psal, že při čtení Doomboye a zvláště při Doomboyových představách, jak na nebi během bouřky spolu svádějí dvě armády epickou bitvu, si připadal, jako kdyby znovu poprvé poslouchal hudbu kapely Amon Amarth. Když jsem si tohle přečetl, tak jsem věděl, že tu knihu musím mít. Když potom v knize “D” poprvé hrábne do strun a pošle metal do éteru, tak mi vždy naskočí husí kůže. Tenkrát před lety a nyní znovu. Doomboy se zkrátka dá číst opakovaně, aniž by ztrácel na síle.
České vydání od Comics Centa má větší formát, ale to má pozitivní efekt jen u obálky a celostránkových kreseb, kde oproti originálu přibyl kousek kresby navíc. Mírné zvětšení na standardních stránkách s panely nic nepřináší. České vydání má také posunuté stránky. Liché jsou na sudých a naopak. Snažil jsem se přijít na to, zda to byl správný krok, takto to posunout. Za sebe musím říct, že se mi ve většině knihy asi více líbí původní rozložení sudých a lichých. Je tam ale asi deset stránek ke konci knihy, kde je rozhodně lepší rozložení od Comics Centra. Jedna epická scéna byla v původním vydání jako pěst na oko, zatímco v českém to dává větší smysl. Ale jestli těch několik stran stálo za posunutí celé knihy? Nevím. Pokud neznáte originál, tak nad tím vůbec nebudete přemýšlet. A to je hlavní.
Potěšily mě bonusy na konci českého vydání, kde je oproti původnímu vydání přidaný jeden celostránkový vtípek a taky obálky francouzského vydání, které bylo orientované na výšku.
Tahle komiksová kniha má u nás celkem hloupý osud, který ale vůbec není spojen s tím komiksem jako takovým. Peripetie s jeho vydáním je ostatně možné vyčíst ze zdejších diskuzí. Z údajně zásadního díla, se stala předražená kniha vytisknutá z nekvalitních podkladů. Za sebe ještě dodám, že tomu komiksu musela podrazit nohy také škaredá obálka. Skončilo to přetiskem, takže tisk je nyní opravdu dobrý, a nakonec i výprodejem za 29,- Kč. Přes to všechno, anebo právě proto, jsem byl na tu knihu hodně zvědavý.
Kniha překvapivě začíná výtvarnými studiemi domorodců a předmluvou Umberta Eca, který dopodrobna rozebírá zeměpisné nepřesnosti ve světě Balady o slaném moři. Podle mě by to bylo mnohem lepší na konci, ale naštěstí to nijak nevyzrazuje děj.
Je to příběh o pirátech, ale odehrává se za první světové války v Pacifiku. Vůbec jsem netušil, že i tam probíhala první světová válka. Říkal jsem si, že je to sice ještě exotičtější, než klasičtí piráti z Karibiku, ale zdaleka ne tak romantické. Piráti, ponorky a lodě naložené uhlím. Znělo mi to jako moc divná kombinace. Ale víte co? Je to moc pěkný pirátský příběh. Je to napínavé, udržuje si to tajemství, obsahuje to spoustu dobrodružství a nepostrádá to humor. Navíc je v příběhu povídání o kultuře Maorů a Melanésanů. To bylo obohacující. Hlavní hrdina Corto Maltese se zpočátku zdá jako pěkný bídák, ale postupně, jak ho více poznáváte, tak zjistíte, že jste si ho už stihli oblíbit.
Co se týká kresby, tak jen občas jsem narazil na něco, co se mi nelíbilo. Jinak jsem si ji hrozně užíval. Asi nikde jinde jsem neviděl pěkněji nakreslené lodě na moři. Celkově zajímavá je práce s tenkou linkou tuší v kombinaci s širšími tahy štětcem. Vlastně si moc neumím představit, jak by tento příběh fungoval s jinou kresbou. Byla by vážně škoda, kdyby tahle pěkná kresba s jejími tenkými linkami zůstala rozrastovaná na kostičky.
Je jen málo věcí, které se dají tomu komiksu vytknout a všechny jdou za vydavatelstvím Egmont. To, že si nedali tu práci a nepřeložili zvuky, to dokážu pochopit a příliš mi to nevadí. Spíše je škoda, že se nesnažili lépe vycentrovat texty v bublinách. I přesto budu hodnotit plným počtem hvězdiček. Celkově je mi líto, že už u nás asi další kniha příběhů Corto Maltese nevyjede.
Život píše šílené příběhy. A nikdy je nepřestane psát, protože vždycky se najde dost magorů, kteří budou dělat jiným ze života peklo. Příběh Krále Šumavy jsem neznal, měl jsem o něm jen povrchní povědomí, a tak byl děj této knihy pro mě nový, napínavý a poučný. Škoda jen určité zkratkovitosti scénáře v některých pasážích, kdy to vypadá, že bylo několik stránek vypuštěno a čtenář se horko těžko orientuje. Knihu jsem koupil od Karla Osohy kvůli jeho kresbě a právě ke kresbě bude směřovat moje druhá výtka. Osoha rozhodně umí kreslit a jeho postavy vypadají velmi skutečně a emoce v jejich obličejích jsou jasně čitelné. Měl jsem ale velký problém rozeznat kdo je kdo. Šlo by to podle vlasů, ale neustále se tam nosí policejní čepice, klobouky a jiné pokrývky hlavy a já jsem často jenom odhadoval kdo je kdo. Jinak má kresba parádní atmosféru a kreslená příroda i rozpadlé baráky v pohraničí vypadají reálně. Do dalších dílů rozhodně půjdu.
K Davidu Rubínovi jsem si hledal cestu poměrně dlouho a složitě. Teď už vím proč. Měl jsem začít jeho Čajovnou. Ač je to komiks černobílý, přičemž Rubín je známý sytými barvami, tak to má jeho typickou kresbu. A právě v této knize velmi snadno objevíte její krásu. Ale tahle kniha není jenom o kresbě. Právě naopak, je hlavně o příbězích a emocích. Tam kde Lemire postupně buduje celý svět a celou jeho atmosféru, aby vás tím vším ve výsledku zavalil, tam Rubín bez skrupulí útočí rovnou na solar a vymáčkne z vás slzu už na desáté stránce. Ano, ty příběhy jsou docela naivní, ale na konci každé krátké povídky zamáčknete slzu a s chutí se pustíte do další. Na konci knihy jsem měl chuť se zvednout, obléci se a vyrazit za Sigfridem do jeho čajovny na nějaký dobrý čaj a kávový likér.
Na básničky už dávno nejsem a navíc, nebudu to zapírat, jsem od Charlese Baudelaira nikdy nic nečetl. Jasný kulturní barbar. Nicméně na tuto knihu jsem se skutečně těšil. Těšil jsem se, že se dozvím o životě slavného básníka, těšil jsem se na verše, ale především jsem se těšil na úchvatnou kresbu se spoustou erotiky. A skutečně jsem to všechno dostal. Přesto jsem očekával trošku něco jiného.
Kresba je skutečně úžasná a erotika je vcelku dost odvážná. V tomto směru není komiksu co vytknout. Překvapil mě způsob podání básníkova života. Většina knihy je pojatá jako dopis Baudelairovy milenky jeho matce po Charlesově smrti. Tento dopis pokrývá celý jeho život od útlého dětství až do jeho smrti. Popisuje v něm všechny jeho bohémské eskapády, věčné zadlužování a neustálé útěky před exekutory, boj se syfilisem i nekonečné hádky. Takový zcela jistě jeho život byl, ale po nějaké době jsem začal mít pocit, že je to stále to samé furt dokola a mě to přestávalo bavit číst. Celé to bylo stále více a více depresivnější, zejména když ke konci života propadal Baudelaire stále většímu zoufalství. Velkou část knihy tvoří panely bez bublin, pod kterými je text dopisu. A že je to dlouhý dopis se spoustou vět.
Závěrečný díl se opět odehrává ve světě, kde jsou i jiní “lidé”, než jenom dvě skupinky hlavních postav, které si jdou po krku. Dostaneme zde jak vzpomínky, které odhalí původ celé konspirace, tak i málo uvěřitelné a místy až z prstu vycucané zákonitosti všech mystických prvků v příběhu. V tomto závěrečném díle v podstatě funguje dobře jenom to, co fungovalo v knize první - normální civilní životy a trable jednotlivých postav. Zde to bohůmžel dostáváme jen ve vzpomínkách a v krátkém zakončení celého příběhu. Velkým plusem je pěkná kresba. Škoda, že nezůstalo více z příslibu erotična z první knihy, které dále přetrvávalo už jen v alternativních obálkách.
Lehké erotično a humor jsou ty tam. Tady už se jede jen mysteriózno, konspirace a osudovost. Jenomže se ztratil i dojem skutečného funkčního světa. Máme tady jen dvě izolované skupinky jedinců, které stojí proti sobě, a hlavní hrdinku, která přestává zvládat tajemnou bytost, se kterou je spojená. Aspoň že je to pěkně nakreslené a ještě pořád je to jakž takž zábavné.
Velkoformátová touha po pomstě a kolosální láska až za hrob. Asi každý známe ten pocit, kdy si představujeme, co všechno bysme udělali těm, kteří by nám ukřivdili, či ublížili našim blízkým. Ti šťastnější si to jen představují ve strachu o své blízké. Ti, kteří takové štěstí neměli, s tou touhou musí žít. Dokud nepřijde smíření, či odpuštění. Anebo dokud se skutečně nepomstí. Ale pomsta mívá své následky. Je těžké si představit ten pocit, kdy někomu v životě zbyde už jen ta pomsta. V této knize je taková touha po pomstě doslova koncentrovaná. V každém čtenáři bezpochyby najde nějaké obavy, kterých se může dotknout.
Nechci Vránu hodnotit s ohledem na okolnosti jejího vzniku. To by se pak i naprostá kravina dala hodnotit kladně jen proto, že za tím stojí silný příběh a jejímu autorovi to psychicky pomohlo. A stejně tak naopak. Dobrý komiks si nezaslouží být označovány za dobrý kvůli okolnostem svého vzniku, ale díky své kvalitě. Je ale pravda, že díky znalosti toho pozadí jsem na autorovo rozpoložení nemohl během čtení nemyslet.
Vrána není kniha na jedno přečtení. Jak kvůli textům, tak kvůli výtvarné stránce. Po prvním přečtení mi byl celý děj jasný, přesto mám pocit, že v budoucnu, v jiném rozpoložení, v něm můžu najít něco více. Třeba už také budu vědět, co si mám představit pod “operadickými trhlinami”. A možná taky ne. Jisté je, že příběh dokáže předat emoce zoufalství. Pokud bych měl vypíchnout pár momentů z děje, které mi přišly zajímavé, tak to určitě budou rozhovory s malou holkou jménem Sherri, kočky táhnoucí se za Erikem a pak způsob, jakým je postupně odkrýváno to, co se toho osudného dne stalo.
"Matka - to slovo v srdcích všech dětí i na jejich rtech znamená bůh."
Co se týká výtvarné stránky, tak je to pro mě tak trošku punk a underground. Po prvním přečtení jsem z toho měl rozporuplné pocity. Něco mi přišlo famózní a něco naopak hrozné. Při druhém čtení se to docela srovnalo. Jisté je, že v tom komiksu je hodně opravdu skvělých panelů a celostránkových kreseb. Na druhou stranu musím říci, že mi na některých panelech vadila kresba očí.
Je to škrábání na dně. Jogurt, včetně všech kousků ovoce, byl dojeden v minulé knize a tady se už jenom škrtá lžičkou po dně plastového kelímku. Je totiž pravda, že na některé postavy v minulé knize nedošlo. Třeba na kluka, co ho vychoval pavouk spřádající emoce. Nebo na japonskou vládkyni pekla Izanami. Lucifer končí a on za sebou nenechává žádné otevřené konce.
Je to loučení. Luciferův životní boj ztratil smysl. Už nemá proti čemu nebo za co bojovat. Jsoucnu už nevládnou pravidla, se kterými se nemohl smířit. Takže už zbývá jen zhasnout a odejít. Pro nového čtenáře tato kniha nemá smysl. Tohle jsou bonusy pro fanoušky. Poslední vtipná výprava padlého cherubína Gaudia a jeho ségry, nakreslená skvělým Deanem Ormstonem. Poslední dámská jízda všech ženských hrdinek série. Skvělé odvyprávění Luciferovy první vzpoury i připomenutí jeho skvělé argumentace Morfeovi, zatímco zamyká prázdné peklo. Zkrátka skvělý fanouškovský servis a já jako fanoušek jsem byl spokojený.
Touto knihou jsem ukončil první čtení celého Sandmanovského universa. Strávil jsem se Sandmanem a Luciferem poslední tři měsíce a nedá mi to, abych obě série nesrovnal. Pro mě osobně ční Lucifer vysoko nad Sandmanem. Sandman měl své vrcholy, kdy byl dokonalý. Ale Lucifer byl dokonalý po celou dobu. Všeříkající je asi to, že za jeden z největších Sandmanových vrcholů považuji Luciferovo opouštění pekla.
A máme tady vyvrcholení celé série. Dopadlo to zhruba tak, jak jsem si přál, ale neodpustím si malou kritiku. Nechci se vůči této ďábelsky božské sérii nejak rouhat, je skvělá a její vyvrcholení je dokonale vypilované, ale lehce tomu vyvrcholení ubližuje preciznost Mikea Careyho. Rozhodl se za sebou poctivě uklidit a uzavřít všechny dějové linky.
Znovu se tak třeba setkáme s postavami, které známe jen z první knihy. Znovu se setkáváme se soudcem Šalamounem i Christopherem Ruddem. Znovu se setkáváme s dítětem Basanos i s Jin En Mok, kteří byli vráceni do hry už v minulém knize. Prakticky se setkáváme se všemi, kteří měli v příběhu nějakou roli a podařilo se jim přežít. Setkáme se dokonce i s Tím, kterého jsme doposud mohli jenom slyšet. Zkrátka a dobře, mám pocit, že tentokrát bylo ve hře příliš mnoho figurek. Carey to sice ustál se ctí, ale bylo to lehce překombinované. Zvrat stíhal zvrat, dějové linky skákaly sem a tam a střídaly se po jedné či dvou stránkách. Hotový Armageddon….
Na úplném konci ale přišlo lehké zklidnění a chytré vyřešení celého průseru, který byl způsobený odchodem Všemohoucího a táhl se už od šesté knihy (nečekali jste úplný konec úplně všeho, že ne?). Vlastně… Čím déle sepisuji tyto řádky, tím více se mi tato kniha zdá skvělá. Nestává se často, abych byl se zakončením série tak spokojený, jako tady. Ano, vím že tato série má ještě jednu knihu, ale věřím, že to důležité se stalo tady…
Všechno směřuje k neúprosnému konci, ale někteří nechtějí, aby se vesmír rozpadl jenom tak, bez pomsty, bez zadostiučinění. Ale možná že ještě existuje naděje. Ale naděje na co?
Na deváté knize jsem se trošku zasekl. Přestože předchozí díl končil brutálním cliffhangerem, tak jsem si od této série musel na chviličku odpočinout. Po návratu jsem se trošku bál, že mé nadšení z Lucifera vychladlo. Ale Mike Carey mi zde zase skoro vystřelil mozek z hlavy. Ten chlap je zkrátka geniální. Většina knihy je klasický vysoký Luciferovský standard, takže paráda. Jsou tam ale dva sešity, které silně vybočují. Jedením z nich kniha začíná a v něm se pomocí velmi stylizované kresby podíváme do pekla, kde dojde k tak trošku sametové revoluci. A ten druhý sešit? To je ten geniální a mozek vystřelující. Nebudu k němu nic prozrazovat. Ten si musíte užít na vlastní bulvy.
Tak tento Conan se mi vážně líbí! Je drsný, neplácá zbytečné kraviny, jedná rychle a nezná slitování. Dokonalý Conan! Navíc ta kresba! Na prvních stránkách jsem si říkal, že je hrozná. O pár stránek dál už jsem nadšeně hýkal. Na první pohled vypadá jako hodně hrubá, ale cítíte z ní tu barbarskou divokost, drsnost a špínou Conanova světa. Navíc skvěle pracuje se stíny. Celkově má ta kniha skvělé tempo a atmosféru. Z Conanava návratu k Marvelu mi tahle kniha zatím sedla asi nejvíce.
Původně už jsem tento díl neměl v plánu kupovat. Ale ukázka mě nalákala na děj i na kresbu. S politováním musím konstatovat, že zajímavý děj vzal brzy za své a pokračovalo to už jenom čímsi generickým, co mě už moc nebavilo. Alespoň co se týká titulního příběhu z Kitaje. Problém je nejspíš v dialozích, které jsou místy dost slaboduché. To, že Conan občas prohodí filozofující moudro, už nic moc nezachrání. Po Kitaji následující krátké a kratší příběhy jsou na tom o něco lépe.
Kresba je povedená, ale sem tam jsem měl pocit, že některé panely kreslil někdo jiný, někdo kdo obličeje ještě nemá moc v ruce. Některé jiné panely jsou ale fascinující a celá kniha tak zanechává dobrý dojem alespoň po výtvarné stránce.
Knihu otevírají dvě povídky. Jedna je z dávné minulosti, kdy Lilith zplodila Mazikeen, anděl Ibriem postavil stříbrné město a Lucifer dal sbohem nebeským zástupům. Důležitý obsah, ale jinak nuda. Mnohem lepší je druhá povídka ze "současnosti". Je o démonech a lidech a má skvělou pointu.
Hlavním příběhem je "Vlk pod stromem", jak ostatně prozrazuje samotný název knihy. Měl jsem chvíli strach, že to stejně jako předchozí díl "Exodus" bude jenom nimrání se v důsledcích odchodu Boha z našeho jsoucna. V epickém vyvrcholení zjistíte, že to tak není a příběh se konečně může posunout. Už od "Domů ticha" mám svůj tip, kam to bude směřovat a zatím jsem rád, že to má ten správný směr. Protože se mi ten směr zatraceně zamlouvá.
Příběh "Vlk pod stromem" je celkově hodně povedený. Je v něm rozběhnuto několik dějových linek, které se postupně spojují. Andělé jsou furt arogantní a tupí, Osud je stále tajemný a osudový, a Elaine Bellocová je zkrátka boží. Role záporák tentokrát padla na vlka Fenrira. Nutno říct, že záporák je to dokonalý. Ne jako ti dva moulové posledně.
Exodus je přešlápnutím na místě. Dovětek předchozího dílu, ve kterém došlo ke zlomové události. Exodus je vykřičníkem za oznámením, že Bůh odešel. Přestože zde vyprávění lehce zvolnilo tempo, tak jde stále o nadprůměrnou záležitost. Ať už jde o boj o Boží trůn, nebo o vyhánění nesmrtelných z Luciferova vesmíru, vždy v těch příbězích hrají prim jejich protagonisté. Skvělé postavy zkrátka dělají skvělé příběhy. Tentokrát do sbírky mých oblíbených postav přibyl snovač Thole.
Dochází mi slova chvály. Je to boží. Je to ďábelské. Poodhalení božího plánu rozhodí i takového klidného drsňáka, jakým je archanděl Michael. Po tom, co se stalo v tomto díle, už svět nikdy nebude stejný. Jestli tedy vůbec bude. Hlavně že se má kdo starat o ježky. Náš svět má Briana Maye, Luciferův svět má Monu. Jediné, co se dá knize vytknout, je kresba Davida Hahna v poslední kapitole.
Je úžasné, jak si tato série dokáže držet vysokou úroveň v každém díle. Jasně, není to zase tak výjimečné, ale v porovnání se Sandmanem je to prostě markantnější. Tentokrát došlo na smluvený duel mezi Luciferem a andělem Amenadielem. Není to však něco, co by se odehrálo v jednom sešitě. Tahle povídka s názvem "Peklo" je epické vyprávění ve čtyřech sešitech, které je napěchované dějem, nečekanými zvraty a nenechá vás ani chvíli vydechnout.
Krátká povídka "Přináší dary" je dokonalost sama. Bez přehánění. Je kreslená Deanem Ormstonem a obstála by jako samostatný hororový one shot. Ale tohle je součást většího univerza, které už znáte, a právě to povyšuje tu povídky až do nebes… nebo ji spíše dělá pekelně skvělou!
A poslední část s názvem "Vynést rozsudek"? Detektiv Šalamoun, syn Davidův, rozjíždí vyšetřování smrti Elaine Bellocové a je mu naprosto lhostejné, koho vyšetřuje. Viník nesmí zůstat nepotrestán. Lucifer v téže chvíli zabředává do záležitostí severské mytologie, aby splatil svůj dluh a nezůstal nikomu nic dlužen. Nutno podotknout, že se severskou mytologií je zde nakládáno velmi pěkně. Dokonalý závěr dokonalé knihy!
Pěkná přehlídka výtvarníků. Všechny práce spojuje společné téma - nahota a dívka s pampeliškovým věnečkem. Problematické je to s příběhem. Jestli tam je nějaký příběh, který propojuje celou knihu, pak já jsem ho tam nenašel. Jednotlivé mikropříběhy spíše jen navozují atmosféru, než že by se daly považovat za skutečné příběhy. Možná že je to celé jenom snění, ukazující, jak se sen během noci mění a přechází do zcela nových světů. Ať už je ten přechod pozvolný, anebo zcela nenadálý.
Tahle série je perfektní. Je chytrá, přemýšlivá a uchopitelná. Hlavně ale přesně zná rezonanční frekvenci základů naší kultury a morálky. Není důležité, zda věříme na nebe a peklo. Většina z nás ctí více či méně podobná pravidla. A asi každý nad těmi pravidly někdy přemýšlí. Do toho přichází Mike Carey se svým Luciferem, aby ty pravidla a základy podrobil zkoušce, anebo aby nabídl jiný úhel pohledu. To mě baví. Baví mě taky to, že Carey neředí vyprávění povídkami. Sice se vyprávění shlukuje do určitých celků, které jakoby stojí samostatně, ale přesně zapadají do děje a mají v něm svou důležitou roli. V kresbě se i nadále střídají Peter Gross a Dean Ormston. Musím říct, že u mě začíná převládat zalíbení ve stylu Deana Ormstona.
To jsou zvraty! To jsou kotrmelce! Tento díl je hodně výživný. Nelíbí se mi, k čemu zde došlo a už vůbec se mi nelíbí, koho jsme ztratili. Ale je to zatraceně strhující. Lucifer dostal lekci pokory, na které sice někteří vydělali, ale cena, kterou jiní museli zaplatit, byla příliš vysoká. Alespoň že hutný závěr odlehčuje povedená a vtipná povídka "Vloupačka".
Tak tenhle Lucifer, ten je libový. Po všech stránkách. Světlonoš je zde konečně takový, jaký by měl být. Vznešený, sobecký, nelítostný, lstivý a zatraceně chytrý. Kniha “Děti a monstra” má moc dobře vystavěný příběh. Vyprávění je celkem přímé, bez skrytých narážek a nevyřčených point, které by vedly k domýšlení a dohadům, co tím autor vlastně myslel. Za to jsem rád. Příběh je vyprávěn v několika souběžných dějových linkách, které se dříve či později protnou a všechno do sebe krásně zapadne. Navíc jsou zde všechny postavy, které jsem si oblíbil v první knize.
Bavila mě i výtvarná stránka. Jak kresba Petera Grosse, tak i kresba Deana Ormstona. Oba jsem si již dříve oblíbil v jiných sériích.
Paráda! Tahle kniha je ještě lepší, než jsem čekal a to jsem čekal hodně. Nezřídka jsem po otočení stránky obdivně vykřikoval. Ale dost tohoto infantilního hodnocení…
Nápad propojit reálný svět a fantasy svět není nijak originální. Když se do toho ale pustí Jeff Lemire, tak to stojí za to. Lemire tomu totiž dokáže dát příběhu emoce jako nikdo jiný. Dokáže vyprávění a sbližování dvou nesourodých postav gradovat naprosto precizním stylem, kterým si vás získá. Ale tento příběh není jen o emocích, jako některé jiné Lemireovy knihy. Tenhle příběh je i o akci - řádně divoké, brutální a krásně krvavé. A tím se dostávám ke druhému autorovi, kterým je Mike Deodato junior. Ten dokázal nádherně nakreslit jak emoce, tak i krvavou řež. Jeho kresba postav a obličejů, kompozice panelů a práce s nimi je prostě parádní! Velký podíl na úžasném výsledném dojmu má i kolorista Frank Martin. Přes všechnu chválu mám ke komiksu i jednu drobnou výtku. V knize jsou často úžasné dvoustránkové panely, které si však nemůžete užít naplno, protože hlavní hrdina porcuje své nepřátele přesně uprostřed ve vazbě. Ale to je opravdu jenom drobnost. Už teď se nemůžu dočkat pokračování!
Četl jsem to v angličtině. Knihu od Comics Centra jsem neviděl.
Úvodní příběh “Světlonošova cesta” mě moc nevzal. Chápu o co v něm jde, chápu, že je to důležitý start celé série, ale něco mi v něm nesedí. Nicméně zbytek knihy už byl v pohodě. Představil zajímavé nové postavy a já jsem zvědavý, co se s nimi bude dít dál. Nad některými Luciferovými výroky by bylo fajn vést diskuzi někde u piva.
Nedávno mě při pohledu na obrázky starých Čtyřlístků popadla nostalgická nálada a zatoužil jsem přečíst si znovu příběhy, které jsem četl v dětství. Po krátkém pátrání jsem koupil tuto šestou knihu, která obsahuje nejvíce příběhů, které jsem si podle obálek pamatoval. Co vám budu povídat. Pro objektivní hodnocení zde není místo. Nostalgie byla nakrmena a já jsem si užil pěkné víkendové odpoledne.
Jsou obyčejný lidský život a rodina něco, co se dá spočítat a převést do algoritmů? To je ústřední téma tohoto dramatu s roboty. Komiks Vision dostál své pověsti dobrého a chytrého komiksu pro dospělé. Tom King je specialista na různé traumata a osobní tragédie a hodně s nimi pracuje i zde. Stejně jako v Mister Miraclovi je i zde hlavním tématem rodina. Zde ji však zkoumá z netradičního úhlu pohledu a to z pohledu logického robotického mozku. Ale protože se Vision snaží co nejvíce se přiblížit člověku, tak je to vlastně spíše o nás, o lidech.
Jak je u Toma Kinga zvykem, je to docela ukecané. Dialogy jsou často doplněny hlasem vypravěče, který zde zcela bezostyšně spoileruje budoucí děj, nebo se přes několik stránek nese přednes monologu ze Shakespeara. Textu vypravěče je šikovně využíváno ke gradaci děje a čtenářům je neustále naznačováno a místy snad až oznamováno, že se to celé řítí do velikého průseru. To udržuje čtenáře v neustálém napětí.
Zhruba v půlce příběhu nastává ve vyprávění zlom. King se rozhodl vysvětlit Visionovy pohnutky a rozhodnutí na otevřeném problému v teoretické informatice. Snažit se naroubovat pochopení rodiny na jeden ze sedmi problému tisíciletí je na jednu stranu chytré, ale zároveň je to tak trošku past na čtenáře. Sice je to donutí přemýšlet, což není nikdy na škodu, ale zároveň to naruší rytmus vyprávění. Alespoň já jsem to tak měl. Některé pasáže jsem musel přečíst několikrát, aby si všechno správně sedlo.
Vision samozřejmě dojde k tomu, že život a rodina nejde definovat soustavou rovnic. To ho donutí k rozhodnutí, zda se vzdá svého snu o rodině, anebo zda opustí své algoritmy a správné řešení všech nastálých problému bude prostě hádat. Jako když se skupina počítačů snaží silou prolomit šifrované heslo. Jenomže když smrtící stroj, jakým Vision ve skutečnosti je, opustí své algoritmy, tak je velmi nebezpečné.
Konec příběhu pak je tak trošku chaotický a možná i uspěchaný.
Grafická stránka komiksu je velmi povedená. Od designu postav až po barvy. Už samotné zasazení robotí rodiny do maloměsta, do poklidného městského satelitu, kde si úředníci žijí svůj americký sen, je geniální nápad. Celé je to shrnuto v designu Visionovy poštovní schránky. Je to téměř typická poštovní schránka s červeným ukazatelem nové pošty a ručně psaným jménem. Jenomže tato schránka nestojí na sloupku jako všechny schránky v okolí, ale vznáší se díky dvěma hi-tech motorům. Samotná kresba je velmi povedená a velkorysá. Lidé, roboti i domácí mazlíčci jsou velmi pěkně nakreslení. Dobře zde fungují širokoúhlé záběry i emoce. Hodně povedené jsou i barvy. Jakoby ty jasné a syté barvy ukazovaly pokrytectví maloměšťáků. Tady v podstatě není co vytknout.
Četl jsem to v angličtině. Knihu od Crwe jsem neviděl.
Ne, tenhle komiks není o pěkné kresbě. Ona teda místy pěkná je, ale většinou je jako by ji někdo vysmrkal. Tenhle komiks je o drsném příběhu. Je o parchantech z jihu. Zatraceně, vždyť i nejkladnější postava je dědek, který pro ránu nejde daleko a na první dobrou vidí rudě. Tenhle komiks je jako výlet do hnusné putyky v té části města, kam už policajti nechodí ani ve dvou. Tentokrát jsem ten výlet přežil se zdravou kůži a už teď se těším, až se tam vypravím znovu.
Fajn krátký příběh. Má pěknou atmosféru, celkem pěknou kresbu a má i poselství - z nudy se nesebevraždí, vy telata pitomé :-). Vlastně ta kniha má dvě poselství. Komiks doplňuje komiksové školení o sexu, AIDSu a banánech v latexu, přednášené přímo Smrtí. Tenhle komiks by mohli rozdávat děckám už na základní škole.
Dechberoucí a podmanivé. Nejepičtější a nejfantastičtější Sandmanova kniha. Kresba je dokonalá a strhující. Ty vizuální nápady, ta geniální práce s panely! Tohle je dokonalý komiks. Ano, děj je složitý a je potřeba u toho přemýšlet, ale je to barevný ohňostroj fantazie, který nastartuje vaší vlastní představivost. Líbilo se mi to už kdysi při prvním čtení, kdy to byl můj první Sandman, ale teď, po přečtení všech knih v sérii, jsem si to samozřejmě užil mnohem více. Je velice vhodné znát události série a dokonce i některých povídek, protože teprve potom to dává smysl. Pochválit musím i obálky, ty jsou zde geniální.
Na Věčné noci jsem byl zvědavý především kvůli kresbě. Musím říci, že v tomhle směru jsem zklamaný nebyl. Zklamaný nejsem ani z příběhů. Jsou zde ale dvě výjimky. Paradoxně, až na tyto dvě výjimky se mě příběhy nijak emocionálně nedotky. U těch dvou to bylo bohužel v negativním smyslu. Kapitola věnovaná zoufalství obsahuje “mikropříběhy” nazvané “15 obrazů zoufalství”. A zoufalství to opravdu je. Neustále jsem se díval, jestli už budu na konci kapitoly. Obrázky, které doprovází texty jsou zde opravdu depresivní. Takže jestli tato kapitola měla pocit zoufalství zprostředkovat, pak funguje výborně. Kapitolu věnovanou Deliriu kreslil Bill Sienkiewicz, který je na “šílené” věci specialista. K jeho výtvarné stránce ani tak připomínky nemám, už jsem si na jeho styl celkem zvykl a mám ho rád. Zde to bylo horší s textem v bublinách. Bylo docela náročné se zorientovat v tom, co kdo říká, a prokousat se blábolením všech šílenců.
