Zajímavý krátký příběh, ve kterém pěkně graduje napětí. Rozuzlení je zvláštní, ale to až tak nevadí. Spíše mi vadil zbytečně natahovaný konec.

Fajn krátký příběh. Má pěknou atmosféru, celkem pěknou kresbu a má i poselství - z nudy se nesebevraždí, vy telata pitomé :-). Vlastně ta kniha má dvě poselství. Komiks doplňuje komiksové školení o sexu, AIDSu a banánech v latexu, přednášené přímo Smrtí. Tenhle komiks by mohli rozdávat děckám už na základní škole.

Krásná pohádka. Její úžasná atmosféra a kresba P. Craiga Russella pohladí po duši. Potěšilo mě to.

Dechberoucí a podmanivé. Nejepičtější a nejfantastičtější Sandmanova kniha. Kresba je dokonalá a strhující. Ty vizuální nápady, ta geniální práce s panely! Tohle je dokonalý komiks. Ano, děj je složitý a je potřeba u toho přemýšlet, ale je to barevný ohňostroj fantazie, který nastartuje vaší vlastní představivost. Líbilo se mi to už kdysi při prvním čtení, kdy to byl můj první Sandman, ale teď, po přečtení všech knih v sérii, jsem si to samozřejmě užil mnohem více. Je velice vhodné znát události série a dokonce i některých povídek, protože teprve potom to dává smysl. Pochválit musím i obálky, ty jsou zde geniální.

Na Věčné noci jsem byl zvědavý především kvůli kresbě. Musím říci, že v tomhle směru jsem zklamaný nebyl. Zklamaný nejsem ani z příběhů. Jsou zde ale dvě výjimky. Paradoxně, až na tyto dvě výjimky se mě příběhy nijak emocionálně nedotky. U těch dvou to bylo bohužel v negativním smyslu. Kapitola věnovaná zoufalství obsahuje “mikropříběhy” nazvané “15 obrazů zoufalství”. A zoufalství to opravdu je. Neustále jsem se díval, jestli už budu na konci kapitoly. Obrázky, které doprovází texty jsou zde opravdu depresivní. Takže jestli tato kapitola měla pocit zoufalství zprostředkovat, pak funguje výborně. Kapitolu věnovanou Deliriu kreslil Bill Sienkiewicz, který je na “šílené” věci specialista. K jeho výtvarné stránce ani tak připomínky nemám, už jsem si na jeho styl celkem zvykl a mám ho rád. Zde to bylo horší s textem v bublinách. Bylo docela náročné se zorientovat v tom, co kdo říká, a prokousat se blábolením všech šílenců.

Důstojné a citlivé rozloučení. Po celou knihu jsem byl tak nějak na měkko. Sice spousta otázek zůstala nezodpovědná, ale nevadí mi to. Tento díl jsem si užil a řadím ho k vrcholům série. I díky povedené kresbě. U předchozích dílů jsem kresbu nehodnotil, ale tady ji musím vyzdvihnout.

Musím říct, že nejsem ze Sandmana tak moc odvařený, jako autoři jeho předmluv. Samozřejmě, Niela Gaimana uznávám jako skvělého autora, ale mám s jeho dílem komplikovaný vztah - ne vše mi od něj sedne. V podstatě celé to tak nějak odráží Sandmanova série. Jsou v ní naprosto skvělé knihy, které mě dostaly na první přečtení, a knihy, které znovu dostanou šanci mě dostat někdy příště. Budou mít mnohem větší šanci než napoprvé, protože už budu vědět, že to nejsou jen povídky ze Sandmanova vesmíru, ale že to jsou často důležité střípky celkového příběhu a musím se v nich zaměřit na konkrétní momenty. A tím se dostávám k Blahovolným. Je to totiž kniha, ke které všechny předchozí knihy směřovaly.

Blahovolné jsou neuvěřitelně kompaktní kniha. Kompaktní ale možná není to správné slovo. Jaké je to slovo pro knihu, ve které se sbíhají dějové linky a střípky ze všech předchozích knih? (Tuhle malou parafrázi jsem si nemohl odpustit.) Blahovolné patří mezi ty knihy série, které se mi líbí. Ona mě ta kniha docela ohromila tím, s čím vším pracuje a kolik postav z předchozích knih spojuje a vrací do děje. Je také úžasná v tom, jak postupně buduje atmosféru. Z malinkých kousků z několika několika dějových linek slepuje jeden kompaktní celek, který stále rychleji směřuje k nevyhnutelnému konci. Na snahu pochopit smysl všech dějových kliček a odboček jsem už u Sandmana dávno rezignoval. Buďto mi to dojde při příštím čtení anebo nikdy. Nevadí. Tady jsem si zkrátka užíval atmosféru a oblíbené postavy.

Po prvních dvou povídkách jsem chtěl celé hodnocení odbýt tím, že je to jenom vata. A ona to v kontextu celé Sandmanovské série opravdu jenom vata je. Jsou zde ale věci, které stojí za zmínku. Koncepce podivné hospody, ve které se sejde ještě podivnější společnost a vypráví si příběhy, není sice úplně originální, ale je zábavná a právě tahle obálka všech příběhů mě bavila nejvíce. Na celé knize je asi nejzajímavější neustále zanořování se příběhů do sebe. Někdo vypráví, jak byl někde a tam někdo vyprávěl, jak byl někde a tak dále.

Co se týče jednotlivých vyprávěných příběhů, tak ty mají zajímavý děj a většinou i nápad. Jejich konce mě však moc neberou. Docela mě bavilo je číst, ale zítra už si možná nebudu pamatovat o čem byly.

Hodnocení této knihy neustále převracím v hlavě a přemýšlím, podle jakých kritérií ji mám hodnotit. Faktem je, že jsem si tu knihu docela užil. Je to kniha o loučení, a taky o změnách a jejich nevyhnutelnosti. Je to kniha, která pobaví, ale také přiměje k přemýšlení. Je to jeden souvislý příběh, který spoléhá na to, že čtenář četl předchozí knihy. Je to příběh, který uzavřel některé záležitosti z minulosti, ale je sporné, zda celé Sandmanovské universum někam posunul.

Je ale několik věcí, které bych knize vytknul. Jednou z nich je to, že kniha nepřekvapuje. Vážně, nepamatuji si, že bych v této knize otočil stránku a řekl si, že tohle jsem nečekal. Ona ta kniha dokonce dopředu vyzrazuje svůj děj pomocí jakýchsi “vytržených” citací. Problém mám taky s dialogy a celkově se zodpovídáním otázek. Nic se zkrátka nemá přehánět. Delirium je sice ve svém šílenství kouzelná, ale číst a interpretovat to její blábolení je náročné samo o sobě. Pokud však i ostatní věční mluví jen v náznacích, mnohoznačných frázích a otázkách bez odpovědí, tak začnete mít nepříjemný pocit, že jste tu knihu, možná, tak úplně nepochopili. To už vůbec nemluvím o souvislostech, o kterých se dozvíte až z doslovu. Možná že ta kniha zraje s každým dalším přečtením, ale já jsem to zatím četl jen jednou.

Přes všechny mé výtky hodnotím knihu kladně, protože v ní jsou momenty, které se mi líbily.

Příjemná jednohubka okořeněná brutalitou, masakrem a děsem. Někdo si může stěžovat, že je to předvídatelné. Ano je. Zvláště pro národ Járy Cimrmana, který se stejnou zápletkou také pracoval. Ale vůbec to nevadí. Právě proto, že víme, kam to směřuje, tak si můžeme užívat tu plíživou atmosféru hnusu a brutality očekávaného. Navíc čtenář ví, že lidi nejsou jediné monstra, které skrz to bílé peklo putují. Ale možná taky jo. Kresba a barvy mě bavily. Jednotliví aktéři jsou ve svých mundůrech a kuliších trošku hůře rozeznatelní, ale scénář s tím do určité míry pracuje a kreslíř Alex Cormack jim udělal dost detailů na to, aby je čtenář dokázal rozeznat tam, kde je to potřeba. Doslov autora Richarda Doueka pak celou knihu zasadí do historického kontextu.

Krátké povídky. Nic více a nic méně. Některé mají skvělou pointu, v jiných je zajímavější děj. A některé mají “jenom” snovou atmosféru. Občas jsem měl pocit, že se pointa příběhu ztratila kvůli překombinované zápletce. Některé povídky mají příšernou kresbu, ale tyhle povídky na kresbě nestojí. Jedno mají ale povídky v této knize společné. Jsou brzy zapomenuty tak jako sen po probuzení. Po dočtení každá více či méně rezonuje v hlavě, nutí přemýšlet a vyvolává emoce. Avšak druhý den už si na ně sotva vzpomenete. Ano, věřím, že s každým dalším přečtením z nich v hlavě zůstane více a zapůsobí na mě mnohem silněji. Potom této knize (oběma dílům) určitě zvednu hodnocení. Už nyní dávám čtyři hvězdičky, což není málo. Dávám čtyři i proto, že se mi tyto příběhy líbily více, než ty z Krajiny snů. Na závěr už jenom dodám, že jednu povídku si z Bájí a odlesků pamatuji více než jiné a to hned tu první - Strach z pádu. Asi proto, že ačkoliv se mi sny zdají každou noc, tak už jsem docela dlouho nelítal…

Krátké povídky. Nic více a nic méně. Některé mají skvělou pointu, v jiných je zajímavější děj. A některé mají “jenom” snovou atmosféru. Občas jsem měl pocit, že se pointa příběhu ztratila kvůli překombinované zápletce. Některé povídky mají příšernou kresbu, ale tyhle povídky na kresbě nestojí. Jedno mají ale povídky v této knize společné. Jsou brzy zapomenuty tak jako sen po probuzení. Po dočtení každá více či méně rezonuje v hlavě, nutí přemýšlet a vyvolává emoce. Avšak druhý den už si na ně sotva vzpomenete. Ano, věřím, že s každým dalším přečtením z nich v hlavě zůstane více a zapůsobí na mě mnohem silněji. Potom této knize (oběma dílům) určitě zvednu hodnocení. Už nyní dávám čtyři hvězdičky, což není málo. Dávám čtyři i proto, že se mi tyto příběhy líbily více, než ty z Krajiny snů. Na závěr už jenom dodám, že jednu povídku si z Bájí a odlesků pamatuji více než jiné a to hned tu první - Strach z pádu. Asi proto, že ačkoliv se mi sny zdají každou noc, tak už jsem docela dlouho nelítal…

Je zvláštní, že když si přečtete geniální knihu, anebo naopak knihu příšernou, tak se máte hlavu plnou nápadů, jak ji vyzdvihnout, popsat a interpretovat, nebo naopak jak ji pohánět a vysvětlit, proč je v ní všechno úplně špatně. A potom jsou knihy, u kterých vás nenapadá vůbec nic. Hra o Tebe je někde mezi. Není to špatný příběh, ale k dokonalosti mu něco chybí. Zvláště po dokonalém Údobí mlh.
Hra o Tebe je jeden souvislý příběh, což mám rád. Má to dobrý náběh být dobrým hororovým příběhem. Jenomže tento potenciál se příliš rozmělní v částech odehrávajících se ve světě dětského pohádkového snu. Příliš tomu nepomůže ani nedokonale vysvětlený hlavní záporák. On se tedy snaží ze všech sil vysvětlit sám sebe, ale jeho koncept pro mě stále zůstává neuchopitelný.

Přesně takto to mám rád. Příběhy napsané tak, že při čtení hltáte každé slovo. Zápletky vystavěné na drobečcích, které si autor připravil a rozsypal už v předchozích knihách. Úžasné dialogy nimrající se v nejrůznějších mytologiích a teologiích. Když Lucifer opouští peklo, tak jeho vysvětlování Morfeovi je úžasně napsané. A to už vůbec nemluvím o tom, jak se to celé vyřešilo! Geniální! A v neposlední řadě musím zmínit odkazy na slavné kolegy spisovatele či na jejich slavná díla. Čtenáře potěší, když si může říct, že tuhle nebo tamtu repliku zná. Anebo si řekne, že si ten zatracený Miltonův Ztracený ráj musí konečně přečíst. Přesně takto to mám rád!

Gaiman povídky umí, o tom není pochyb. Přesto jsem po této povídkové knize lehce rozpačitý. V předchozí knize, v Domečku pro panenky, byly dvě povídky a ty mě naprosto okouzlily svou pointou a atmosférou. Povídky z této knihy po mě však stekly jako kapky deště po skle a zanechaly za sebou jen rychle schnoucí stopu. Což o to, nápady mají zajímavé, ale jejich koncům něco chybí.

Podivný sci-fi postapo svět plný bizarních monster a mutantů, ve kterém vládne Severní Americe totalitní křesťanská církev. Za pomoci vraždících strojů a jiných biomechanických hnusáren bojuje proti svobodomyslnému odboji. Je to osudový příběh o novém spasiteli, stojícímu proti falešné zvrácené církvi. Je to kruté, drsné a nezřídka to šokuje mírou brutality. Totální masakr! Výživné žrádlo pro všechny, co církev zrovna nemusí. Moc by mě zajímalo, jak se ta kniha představitelům církve líbí. Ano, můžou říkat, že to je fantazie, že to není o nich, ale svoji práci to, myslím, odvede.

Příběh je vyprávěn kontinuálně, ale má retrospektivní části, které postupně odhalují minulost hlavních postav a jejich nečekané vzájemné vztahy. Celou knihu provází vnitřní monolog, nebo myšlenky, hlavní hrdinky, které ale spíše vytváří osudovost a náladu, než že by byly důležité pro děj. Zápletka má příjemnou míru komplikovanosti, ale úplný závěr je příliš filozofický a nejasný.

Celé je to vyvedeno kresbou, která mi ponejvíce připomínala Nikkarina z dob jeho "stotřicítky". Společně s kostrbatými, ručně kreslenými okraji panelů, a se zvoleným odstínem barev to má hodně alternativní feeling.

Bál jsem se, že dobrá bude jenom první půlka kreslená Darwynem Cookem. Pletl jsem se. Je to skvělé celé. Jsou to dva skvělé noirové příběhy.

Rozloučení ve velkém stylu! Poslední díl Sin City je pěkný špalík a ukazuje nám tohle prohnilé město opět z jiného úhlu pohledu. Ta kniha má úplně jinou atmosféru, než předešlé knihy. Ne horší, ale jinou. Není to jenom tím, kam se posunula Millerova kresba od "Drsnýho sbohem". Ani to není jenom tím, že se zde děj často odehrává ve dne. Je to zejména tím, že hlavní postavou je slušňák, nesměle působící mladík s vizáží Ježíše, který nechodí do stejných pajzlů jako Marv, neplatí si štětky, dobře vychází se svou dobrotivou domácí a řádně platí nájem. To skoro ani nezní jako Sin City, že? Ale nikdy nic není tak, jak se může na první pohled zdát, a ještě než všichni hráči odhalí své karty, tak se čtenář nestačí divit. Když se to potom zvrhne, a buďte si jistí, že se to ošklivě zvrhne, tak zažijete jízdu, kterou jste se Sin City dosud nezažili. Tohle je mnohem vyšší hra, než nějaká pomsta holek ze starého města. Tam se ostatně v této knize vůbec nepodíváte. Přesto je tato kniha svůdnější a erotičtější než všechny předchozí díly. Ženské se tady Frankovi opravdu povedly, radost pohledět. Po předchozí knize jsem se bál, jestli si Frank na poslední knihu ještě něco nechal. Jestli mu nedošla inspirace. Jsem hrozně rád, že moje obavy byly liché. Takhle se má, sakra, zakončovat série! Dokonalost!

"Nic vám tak nenaruší soustředění jako oslnivě krásná nymfomanka."

K hodnocení poslední knihy série přidám i ohodnocení zpracování této edice s bílými obálkami. Pár let mě žralo, že jsem zaváhal s “Kurva velkým Sin City”. Zvláště pak vždy, když jsem sledoval dokumentární film o Lemmy Kilmisterovi z Motörhead, ve kterém tam on listuje americkou verzí “Big Damn Sin City”. Mimochodem, dovede si představit scénu, ve které by Lemmy klábosil s Marvem na baru nad lahvemi Jacka? Když to Comics Centrum vydávalo, tak jsem byl tenkrát přesvědčený, že tak drahé komiksy si nikdy kupovat nebudu. Kdybych tenkrát tušil… Takže nyní mám kompletní sérii Sin City v malém formátu a jsem za to rád. Millerově kresbě plně dostačuje malý formát a je to pohodlnější na čtení. Navíc ty bílé obálky jsou úžasné. Chybí jim už jenom podpis Franka Millera. Přebaly jsou z velmi tvrdého papíru, který je lakovaný na rubu, ale na venek je matný a působí to na omak velmi dobře. Navíc s povděkem kvituji, že Comics Centrum konečně začalo dávat na desky stejný obrázek, jaký je na přebalu.

Asi to tak prostě musí být. Každá série asi musí mít alespoň jednu nepovedenou, zbytečnou, knihu. V Sin City je to "Chlast, děvky a bouchačky". Kniha krátkých povídek. A já knihy krátkých povídek nemám rád. Vypadá to jako kraťasy z nějakých magazínů, které mají čtenářům připomenout oblíbené postavy, anebo alespoň Sin City obecně. Potkáme v nich jak staré známé, tak postavy zcela nové, jejichž smyslem je většinou pouze umřít, případně umřít jako blbec. Některé povídky jsou docela povedené, ale takových moc není. Většina jich končí nějakým twistem, ale není k němu vybudována patřičná atmosféra. Zkrátka krátké povídky. Co se týká kresby, tak tam je vše při starém, jen barvy přibyly. Tentokrát jich je dohromady 5 barvy, včetně černé a bílé.

Říká se, že pomsta chutná nejlépe za studena. Ať už si pod tím představíte cokoli, tak byste měli ochutnat i recept Franka Millera, který servíruje v této knize. Konečně jsem se dočkal pro mě nového příběhu a náramně jsem si to užil. Na celé sérii oceňuji, že každá kniha je úplně jiná. Jasně, většinou jde o pomstu, ale nemám pocit, že by se Frank vykrádal. Hlavními hrdiny jsou opět Dwight a malá Miho. A taky jeden pohodlný Cadillac. Tentokrát zde není pro zvýšení dramatičnosti žádný barevný parchant, ale naopak zcela nevybarvená a nestínovaná Miho. A ten kontrast mezi světem plným stínu a vystínovaných postav, a syrové, chladně bílé a nemilosrdně zabíjející Miho je brutální a zábavný. Frankova kresba je opět prvotřídní.

Příběh o hrdinství, sebeobětování, platonické mezigenerační lásce a žlutém parchantovi, který tam razí jak pěst na oko. Věřím, že jsem touto knihou uzavřel příběhy, které jsem už znal z filmových adaptací a těším se na nové neznámé příběhy. V této knize mi znalost děje vadila asi nejvíce. Ale i tak jsem si to užil. Kresba si drží vymakaný standart z "Velké tučné zabijačky" a příběh se kvalitou vyrovná "Drsnýmu sbohem" a "Ženské, pro kterou bych vraždil". Miller zde nepracuje tolik s gradováním napětí ve scénách jako v předchozích knihách, ale spíše s rychlostí vyprávění. V některých chvílích zpomalí vyprávění na jeden panel na stránku, aby po několika listech zase kopnul do vrtule a nabral plné otáčky. Líbí se mi určitá symetričnost děje konce a začátku, která mi připomněla symetričnost začátků a konců příběhů Alana Moora, která je, pravda, spíše vizuální.

Ze všech prvních třech dílů je tady ta Frankova kresba nejlepší. Každý panel je tady geniální. Všechny jsou přehledné, ale pořád si zachovávají kouzlo z předchozích dílů. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že jediné, co v téhle knize z hlediska kresby chybí, je liják….co myslíte? Bum, prásk, blesk a spustil se liják. Geniální! Příběh je tady možná trošičku slabší a přímočařejší než v prvních dvou knihách, ale pořád je to paráda s nádherně gradujícími scénami. Během závěrečného masakru jsem se spokojeně usmíval spolu s hlavními hrdiny. Úplný "happy end"!

Dlouhý monolog prolínající se celým komiksem má svoje kouzlo. Dokonale zprostředkovává rozpoložení hlavního hrdiny, kterým je zde soukromé očko Dwight. Znovu se zde také setkáváme s hrdinou první knihy, Marvem, a toho nejde nemít rád. Ale tenhle příběh je o Dwightovi a jeho zoufalství. A také o jeho osudové ženě, kvůli které se jeho zoufalství ve čtenáři doslova zhmotňuje. Frank Miller tuto emoci čtenářům dokonale zprostředkovává a my mu to velmi ochotně baštíme. Líbí se mi, jak Miller dokáže postupně budovat zápletku i gradovat napětí v jednotlivých scénách. Líbí se mi, jak umí připravit zvrat a jak umí servírovat pomstu. Taky se mi hodně líbí, jak se ten příběh prolíná s příběhem "Drsný sbohem". Svět Sin City se tak stává mnohem živějším a uvěřitelnějším. A ta specifická Millerova kresba? Ne, nelíbí se mi každý panel, ale celek, stejně jako některé detaily, jsou zkrátka geniální.

Intenzivní! Kdybych měl první díl Sin City zhodnotit jedním slovem, bylo by to slovo “intenzivní”.
Je zvláštní to číst poprvé poté, co jsem už několikrát viděl velmi povedenou filmovou adaptaci. Adaptaci tak věrnou, že vypadá jako rozpohybovaná předloha. Při čtení komiksu mi v hlavě zároveň běžely filmové scény. Je to zvláštní pocit, ale jinak mi to nijak nesnižovalo zážitek ze čtení. A to díky dvěma aspektům - Frankovu scénáři a Frankovu výtvarnému stylu.

Nejsem schopen říct, jestli na mě všechny texty v knize působí tak intenzivně proto, že jsou zkrátka skvěle napsané, anebo protože je znám z filmu. Nejspíš to bude kombinace obého. V každém případě, když jsem ty věty četl, tak jsem měl pocit, že olizuju samu definici noiru. A děsně se mi to líbilo.
Co se týče Millerova výtvarného stylu, tak ten je silně osobitý a díky věrnosti filmové adaptace také hodně “profláklý”. Takže není třeba ho nějak více popisovat. Je pravda, že občas jsou některé panely trošku hůř čitelné a je potřeba zapojit fantazii, což na druhou stranu není vůbec na škodu. No a zbývající panely jsou prostě geniální. Ta kombinace sytě černých ploch a sněhově bílého papíru je uhrančivá. Velkou zásluhu na tom určitě má i kvalitní papír a tisk.

Taková zábavná blbina. Na nic si to nehraje a rozesměje to. Jenom mám pocit, že jak se scénář soubojů často opakuje, tak to může začít nudit.

"Rád bych se vrátil do bytu, který jsem si pronajal, ale kvůli dešti jsem ztratil orientaci.” “Touhle strašidelnou uličkou místní určitě nechodí ani v pravé poledne."

Strašidelný je scénář a lettering tohoto druhého propagačního sešitu. Všechny texty hlavního hrdiny jsou zase v první osobě, ale některé jsou v rámečcích vypravěče, některé jsou jenom tak v obraze a některé jsou dokonce nesmyslně v bublinách. SFX jsou každý jiný a jsou v angličtině! WHAT! A to už vůbec nebudu mluvit o obsahu všech těch textů, které jsou naprosto imbecilní. Podle jejich autora je jednodušší a rychlejší zvednou z kanálu víko a hodit ho po nepříteli, než si sáhnou na záda pro zbraň…

Panel 1, text v bublině: "Víko od kanálu je dobrá zbraň a dalo mi čas…"
Panel 2, text v obraze: "...abych mohl sáhnout po magickém kruhu, který jsem dostal od Muchy." - má ho přichycený na dosah na zádech

Děj tohoto sešitu začíná dvě stránky před koncem prvního sešitu a celé je přepracovává. Oproti prvnímu sešitu je ten druhý v barvě a bílé pozadí nahradilo černé pozadí. To celkovému vizuálu vůbec neprospělo, protože hlavní hrdina je černovlasý a bojuje proti černému prachu… Celkově kresba Alice Slavíček na tom černém pozadí a v barvě nefunguje tak dobře, jako v prvním černobílém sešitě.

Zatímco první sešit mě ke koupi knihy nalákal, tak druhý mě spolehlivě odrazuje.

Je to jen krátký propagační komiks, který má na pár stránkách představit nového komiksového hrdinu a pravidla nového světa. Má pěknou černobílou kresbu, která je ale trošku statická. Veškeré texty jsou vyprávěny v první osobě hlavního hrdiny v rámečcích vypravěče. Tvůrci si ale neuhlídali chyby v textu a plnovous hlavního hrdiny, ze kterého se najednou stalo odrostlé strniště. Pokud si podobné chyby tvůrci ohlídali ve finální komiksové knize, která už vyšla, tak jsem na ni hodně zvědavý, protože celková zápletka vypadá originálně a Alice Slavíček opravdu pěkně kreslí.

Tato kniha navazuje na svět série Černé Palice jen velmi volně. Dokonce ji ani nenapsal Jeff Lemire. Přesto se tam někteří superhrdinové z Černé Palice mihnou a příběh si zachovává podobnou “naivní” sci-fi atmosféru. Musím říct, že mě to bavilo. Líbí se mi, jak to Ray Fawkes napsal a bavila mě výtvarná stránka, kterou tomu dali manželé Kindtovi.

Co se týká scénáře, tak celý příběh je vyprávěn retrospektivně během cesty na hřbitov. Přišlo mi fajn, jak se střídaly scény ze současnosti a minulosti. Druhá věc, která mi přišla zajímavá, je jak scénář pracuje s rasismem. Rasisticky se vůči “barevným” členům Letky Černé Palice nikdo nechová. Naopak oni občas brblají, že v médiích zase bude oslavován bílý hrdina a podobě. Jasně že ve skutečné historii by to takto nebylo, ale tohle není historický komiks a Rayi Fawkesovi se podařilo scénář vyvážit tak, aby nepůsobil jako propaganda.

Kdybych řekl, že se mi kresba Matta Kindta líbí, tak bych kecal. Ona je jen zajímavá a zkrátka mě baví. Zejména v detailech obličejů to vypadá jenom jako něco v rychlosti načrtnutého, ale jako celek ty panely a celé stránky fungují a mají svou dynamiku. Když je to pak ještě vybarveno vodovkami jeho ženy Sharlene, tak mě to baví.

Kniha která neurazí a nenadchne. Potěší spíše přehlídkou výtvarných stylů než dějem. Příběh s plukovníkem Bizárem nabídne další pohled na jeho vnímání světa, zatímco příběh Cthu-Loizičky a Madam Vážky ani nestojí za řeč. Encyklopedie na konci je docela podrobná. Zatímco u hlavních postav série je tam víceméně shrnutí jejich příběhů z komiksu, tak u těch, co se jen mihli, je nově vymyšlená celá jejich historie.

Co to sakra bylo? Jsem znechucený a naštvaný. Pokud chcete důkaz, že Jeff Lemire není bůh, ale jenom omylný člověk, pak si přečtěte obě části “Vzdoru osudu”. Je to důkaz, že i on dokáže naprosto zničit a promrhat potenciál skvělé série. Nevím proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jestli si Lemire myslel, že si vystačí s emocemi a na detaily a logiku může kašlat? Anebo prostě jenom nevěděl jak to ukončit? Nevím, ale jsem z toho hodně smutný. A to vůbec nemluvím o prvních dvou sešitech v této knize. Ty jsou hodně “meta” a ještě příšerně nakreslené. Jestli to byla jenom nouzová vyplňovačka kvůli Ormstonovu zdravotnímu stavu, tak měli raději počkat, než to vyplňovat tímto. Asi bych si to měl znovu přečíst, ale teď po prvním přečtení na to vůbec nemám chuť. Popravdě, teď nemám ani chuť v té sérii pokračovat.

Ale abych jenom nekritizoval, tak izolovaně jsou některé části knihy vyprávěné pěkně.

P.S. Záložku v knize jsem měl několikrát přetočenou. Poprvé mám pocit, že je to záměrně.

Musím říct, že mě hned začátek knihy vůbec nepotěšil. Když Lucy přišla o vzpomínky po prvním díle, řekl jsem si OK, to je zajímavé. Po tom, co se stalo na začátku tohoto dílu, jsem si ale říkal, že tohle už vtipné není. Jenže tahle odbočka, ve které Lemire udělal pár odkazů mimo superhrdinský žánr, tam má svou roli. Ta odbočka je matoucí, ale to není nic proti tomu, co přijde poté. Odhalení celého tajemství farmy vám udělá v hlavě guláš. Protože potom vám nebude dávat smysl vůbec nic. Ostatně jako i hrdinům příběhu. Problém není v celkové myšlence a příběhu, to je v pořádku. Problém je v detailech. Ignoruje to události, které se staly dříve.

Tak se mu to zase povedlo. Zase mě dohnal k slzám. Černou Palici čtu ve správné čtecím pořadí a Doktor Andromeda, coby čtvrtá kniha, je zatím nejtypičtější lemirovina v této sérii. Tipuji, že v tomto směru už tento díl žádný další nepřekoná. Tento vedlejší příběh superhrdinské série je niterní zpovědí o jedné rodinné tragédii. O muži, jenž pomohl celému vesmíru, ale zapomněl přitom na své nejbližší. Jde v podstatě o velmi komorní příběh na pozadí epických událostí. Velmi se povedla i kresba Maxe Fiumary. Dvoustrana, na které jsou v pozadí technické nákresy, je naprosto famózní. Velkou pochvalu za barvy a stínování si zde zaslouží Dave Stewart.

Děkuji pánům Marinimu a Vybíralovi, že mě vzali na tento strhující historický výlet. Díky skvělému scénáři a vyjímečné kresbě jsem si užil nepoddajnou Germáni ze začátku našeho letopočtu. Ten příběh má všechno, co jen dobrý příběh může mít - historický základ, na smrt rozhádané kladné hrdiny, nesympatické záporáky, nešťastnou lásku, sex a spoustu krvavých střetů. Jenom jsem nevěděl, jestli mám fandit Římanům anebo Germánům. Historie na tohle dilema odpověď má, ale když se najednou ocitnete uprostřed té bitevní vřavy… Ten komiks je skvostný!

Tak mám za sebou vyvrcholení této úžasné série a mám z něj rozporuplné pocity. Předehra velkého finále v sedmém díle byla patřičně krvavá, tak jak to každý očekával. V posledním díle jsem předpokládal epickou krvavou lázeň, ale určitě jsem nečekal ukecaný konec plný vypravěčova vysvětlování. Ve všech předchozích dílech byl děj poměrně jasný a srozumitelný. Zde však nastala situace, kdy jsem nevěděl, co se vlastně děje. A mám trošku obavu, že v té chvíli si tím nebyli úplně jistí ani sami autoři. Jako by měli vymyšlený konec, ale nevěděli, jak se k tomu konci elegantně dostat. Naštěstí tento rozpačitý konec nijak nezmenšuje mé nadšení z celé série.

Výborné pokračování skvělé série. Dal jsem si takový malý maraton a přečetl jsem celou sérii na jeden zátah. Tento díl plynule navazuje na předchozí díl. Rozehrála se v něm první a pěkně krvavá bitva v závěrečné válce o osud Pochmurného kraje. Pokud bych měl něco vypíchnout, tak to jsou hodně povedené scény s chlapcem bez kůže.

Ještě že Crew vydala v jedné knize tři alba. Kdybych po dočtení prvního alba musel čekat na další díl, tak by mě asi ranila mrtvice. Ten svět, který Lupano a Andreae stvořili, je úžasný a plný fantazie. Je to ohňostroj neuvěřitelných nápadů. Navíc je plný zajímavých, více či méně sympatických, postav a bytostí. Lupano vymyslel svět, do kterého může vepsat všechny příběhy, které ho jen napadnou. Vy se do něj můžete pohodlně položit o s každou další stránkou tento úžasný svět objevovat. Hodně tomu pomáhá kresba, která je fantasticky detailní a ohromující. Navíc je vybarvená vodovkami. Co chcete víc? Je to jeden z těch komiksů, kde se vyplatí každý centimetr čtvereční papíru navíc. Byla by neskutečná škoda, kdyby to vyšlo v menším formátu.

Je to příběh temný jako asfalt. Skutečná noční můra Jima Gordona a jeho dcery Barbary - James Gordon jr. Ze začátku jsem byl překvapený, že čtu krátké příběhy, které se věnují různým padouchům bez zjevné spojitosti. Čekal jsem totiž jeden souvislý koherentní příběh. Potom jsem ale pochopil, že do toho hlavního příběhu bylo potřeba postupně pomalu vplout. Bylo nutné jej stavět od základů. A postavený je skutečně dobře. Hlavní postavy mají jasné motivace a důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Celé je to drsné a má to správnou ponurou, noirovou atmosféru. Pokud chcete dobře porozumět postavě komisaře Gordona, tak si nutně musíte tento příběh přečíst.

Oba kreslíři tohoto příběhu, Jock i Francesco Francavilla, mají velmi výrazný a osobitý styl a oba odvedli velmi dobrou práci. Kresba obou se mi líbí a má úžasnou atmosféru, přesto jsem z jejich střídání neměl úplně dobrý pocit. Možná je to v tom, jak moc se jejich kresba liší. Zatímco Jock používá velmi tenké a ostře lomené čáry, tak Francavilla používá většinou mnohem tlustší a oblé čáry. Často nedokončuje obrysy a objekty dokončuje barevnou plochou. O preciznosti se v jeho barvení nedá mluvit a často používá syté barvy na celé plochy panelu. Přesto jsou jeho kresba a barvy jako celek skvělé. Ale ten kontrast mezi Jockem a Francavillou je fakt brutální.

Černé zrcadlo je můj první Batman, kde není Bruce Wayne. Pokud nepočítám Robo Gordona, samozřejmě. Trošku jsem se toho bál, ale byl jsem mile překvapený, jak dobře to funguje.

Johna Constantina moc načteného nemám. Ve filmu se mi líbil, v komiksech, které jsem četl a on se mihl, už méně. V této knize jsem očekával, že si ho oblíbím. A to se moc nepovedlo. To, že je to cynický parchant, to jsem očekával. Očekával jsem ale také dobrý příběh a ten jsem nedostal. Ona nosná myšlenka celého příběhu není špatná, ale jeho vyprávění značně kulhalo. Bylo mi v podstatě jedno, jak to dopadne. Navíc mi v tom scénáři nehrály některé věci, které nebyly dotažené do konce. Jako třeba to, že zmasakrované miliardáře v podstatě nikdo moc neřeší. To, že spoustu lidí na veřejnosti za bílého dne sežral obrovský démon, to neřeší už vůbec nikdo. Večer se prostě zcela bezstarostně paří, protože na účtech se objevily nějaké prachy. Ten svět kolem prostě vůbec nefunguje.

Co se týče kresby, tak s tou, bohům žel, taky nejsem spokojený. Moc mě nebere, jak jsou kreslené obličeje. Někdy jsou nakreslené docela pěkně, ale jindy je to bída. Panely mají často pozadí vyplněné jednom barevným přechodem. A co se týká samotného panelování…. hrůza a děs. Třeba mi ten komiks někdy v budoucnu sedne více.

Drsný a poctivý příběh Franka Castlea a Valerije Stěpanoviče. Příběh rozkročený mezi ruskou válkou v Afghánistánu a současností. Punishera ještě nemám plně načteného, ale tohle mi zatraceně šmakovalo.

Komiksová geniálnost! Scott McCloud se diví a Deadpool s She-Hulk blednou závistí. Pascal Jousselin zkoumá a napíná možnosti komiksového média k prasknutí. Doufám, že už pracuje na nějakém pokračování. 7*

Asi nejsem typický konzument hororů. Jsem totiž značně vybíravý. Nemám rád vyvražďovačky, lekačky a nechutnosti. Mám rád atmosférické, mysteriózní záležitosti. U Chladu jsem tak nějak očekával od všeho něco. Nechutnosti i atmosférickou mysterióznost. Něčím mě ten komiks přitahoval a jeho grafické podobě jsem nedokázal odolat.

Vůbec jsem se nespletl. Ten komiks je krásně nechutný, ale zároveň je úžasně šílený. Chlad je totiž o šílenství a o všech jeho barvách. Jeho vizuální styl se sytými teplými barvami je v brutálním kontrastu s masakry, které zobrazuje. Pracuje s úžasnou fantazií a monstra jsou zde vskutku originální. Třeba takoví pětiprstí psi mě hodně bavili. Celé je to pak navíc odlehčeno jak humorem, tak také romantickým vztahem mezi dvěma hlavními kladnými postavami.

P.S. Pokud nebudete vědět, koho vám hlavní záporák připomíná, tak je to Till Lindemann. :-D

Kniha obsahuje dva příběhy s Batmanem, jakého jsem dosud neznal. Batman zde zcela otevřeně spolupracuje s policií a skoro všichni jsou s tím v pohodě. Je zde občas unáhlený, nedůsledný a nediskrétní. Nemá problém civilistům říct, že kousek dál našli policajti v popelnici mrtvou ženskou. A co mě pobavilo nejvíc, když odchází z místa činu, tak se musí prodírat davem. Ale jinak je to moc povedená kniha. Jeden příběh je detektivní a druhý špionážní. Oba jsou napínavé a pěkně drsné. Mrtvých je tu více, než bývá u Batmana zvykem. Dokonce dojde i na prezidenta Ronalda Reagana. Sice se v knize najde pár nelogických situací, ale je to přece jenom takové milé retro, ve kterém jsem to moc neřešil. I když u nás vyšel tento komiks nevybarvený, tak má moc pěknou kresbu a možná mu ta černobílá podoba naopak prospěla. Za mě spokojenost.

Docela jsem se toho bál a je pravda, že zpočátku jsem z toho měl velmi rozpačité dojmy. Úvodní Lemire je zajímavý snad jen svou typickou kresbou, protože pointa povídky je od půlky jasná. Následuje “MEH” povídka s androidama a “WTF” povídka s metrem. Dokonce je tam i zcela obyčejná nekomiksová povídka s ilustracemi, i když ty jsou od Joëlle Jones. Ale naštěstí tam jsou i zajímavější povídky, které mě pobavily. Scenáristicky mě pobavily povídky “Albánec”, “Mé nové já” a “Zlá noc”, ve které se Brian Azzarello společně s Fabio Moonem a Gabrielem Bá vrací již po několikáté ke stejnému ohranému tématu, tentokrát však ze zcela jiného úhlu. Zajímavější je tato sbírka z hlediska kreslířů. Kromě již zmíněných je zajímavá kresba také v povídce “Poslední rána”.

Třem Jokerům jsem se dlouho bránil. Ten nápad se třema Jokerama se mi zdál jako naprostý nesmysl. Nakonec jsem nadšený a jsem rád, že to mám v knihovně. Příběh se odkazuje k nejslavnějším zločinům v Batmanově životě a celý komiks jako celek je úžasnou poctou Moorově Kameňáku. Odkazuje se to k němu skutečně hodně. Ať už jde o Jokerův origin, devíti-panelové rozvržení stránek, či symetrii prvních a posledních panelů v příběhu. Navíc to má skvělé tempo. Co se týče kresby, tak k tomu stačí jen napsat jméno Jason Fabok, protože to jméno je záruka kvality.

Prsa, krev a bojoví sloni. A taky krutost, prsa a čarodějové. Jo a ještě prsa. V Dobyvatelích je toho tolik, o čem by se dalo dlouze mluvit, že nevím u čeho začít. Co třeba u těch již zmíněných prsou. Komiks Dobyvatelé je jich totiž plný. Ženy v komiksu, skytské bojovnice, většinou chodí nahoře bez, či rovnou jen v bederních rouškách. A zajímavé na tom je to, že to nepůsobí vůbec eroticky nebo nějak nepatřičně. Po chvíli si na to zvyknete a přestanete je úplně řešit.

Co se tomu komiksu nedá upřít jsou emoce. Lépe řečeno široké spektrum emocí. Komiks má úžasnou kresbu a barvy a tak pohled na všechny scenérie, výjevy,lidi a bitvy je úžasný a vyvolává úžas. Kruté scény s násilím na ženách, mučení a obětování, naopak zhnusí. Chování některých hlavních poslav vyvolá opovržení a naštvání. No a bitvy a souboje jsou vzrušující a vtáhnou vás do boje. Sylvain Runberg se navíc ke svým postavám chová velmi macešsky, takže vás čeká také spousta překvapení. Ve výsledku mám ale pocit, že to ve mě nezanechalo hlubší stopu.

Poslední věc, kterou musím zmínit je zaměření a téma komiksu. Obálka komiksu tvrdí, že spojuje historickou realitu s nadpřirozenem. Realita je ale taková, že se Skytové a Chetité nikdy nemohli střetnou. Přinejlepším pět století je nepřekonatelné jak pro chetitské válečné vozy, tak pro komiksové “skytské” gryfy. Vypůjčení si několika historických jmen do fantasy příběhu bych se neodvažoval nazvat historickou realitou. Bylo by pěkné, kdyby byl komiks doplněný nějakým doslovem, který by tyhle záležitosti uvedl na pravou míru.

Komentář je společný pro obě knihy.

Prsa, krev a bojoví sloni. A taky krutost, prsa a čarodějové. Jo a ještě prsa. V Dobyvatelích je toho tolik, o čem by se dalo dlouze mluvit, že nevím u čeho začít. Co třeba u těch již zmíněných prsou. Komiks Dobyvatelé je jich totiž plný. Ženy v komiksu, skytské bojovnice, většinou chodí nahoře bez, či rovnou jen v bederních rouškách. A zajímavé na tom je to, že to nepůsobí vůbec eroticky nebo nějak nepatřičně. Po chvíli si na to zvyknete a přestanete je úplně řešit.

Co se tomu komiksu nedá upřít jsou emoce. Lépe řečeno široké spektrum emocí. Komiks má úžasnou kresbu a barvy a tak pohled na všechny scenérie, výjevy,lidi a bitvy je úžasný a vyvolává úžas. Kruté scény s násilím na ženách, mučení a obětování, naopak zhnusí. Chování některých hlavních poslav vyvolá opovržení a naštvání. No a bitvy a souboje jsou vzrušující a vtáhnou vás do boje. Sylvain Runberg se navíc ke svým postavám chová velmi macešsky, takže vás čeká také spousta překvapení. Ve výsledku mám ale pocit, že to ve mě nezanechalo hlubší stopu.

Poslední věc, kterou musím zmínit je zaměření a téma komiksu. Obálka komiksu tvrdí, že spojuje historickou realitu s nadpřirozenem. Realita je ale taková, že se Skytové a Chetité nikdy nemohli střetnou. Přinejlepším pět století je nepřekonatelné jak pro chetitské válečné vozy, tak pro komiksové “skytské” gryfy. Vypůjčení si několika historických jmen do fantasy příběhu bych se neodvažoval nazvat historickou realitou. Bylo by pěkné, kdyby byl komiks doplněný nějakým doslovem, který by tyhle záležitosti uvedl na pravou míru.

Komentář je společný pro obě knihy.

Začátek je čistá testosteronová řezničina a konec je zase masakr v režii černé magie. Ale hlavně je to jeden souvislý příběh. Crom za to buď pochválen! Navíc to má pěknou kresbu a úžasné obálky Erika Gista. Já jsem spokojený.

Kniha obsahuje krátké příběhy, které vycházely v australské sešitové sérii “Retro sci-fi tales” od nakladatelství DARK OZ. Za sešitovou sérií stojí Darren Koziol, který je zároveň scenáristou většiny povídek. Moc jsem od této knihy nečekal, ale tématem mě lákala k přečtení. Když se řekne “retro sci-fi”, tak si jako první představím obrázky od Wally Wooda, tj. sexy kosmonautky ve skafandrech s velkou skleněnou koulí místo přilby, které objevují neznámé bizarní světy a bytosti. Příběhy v téhle knize jsou ale spíše o pošucích s alobalovými čepkami, kteří se sbastlenými udělátky honí mimozemšťany ve vánočním průvodu.

Kniha “Retro Sci-fi speciál” mě příjemně překvapila rovnou dvakrát a to hned po vybalení z krabice. V prvé řadě jsem nečekal knihu formátu A4, ale něco mnohem menšího. Navíc jsem zapomněl, že nakladatelství Zanir plánovalo k objednávce přiložit kartičku s podpisy autorů a ona tam opravdu byla. Je to drobnost, ale potěšila.

A teď k samotným příběhům. Je jich celkem devět. Každý z nich je doprovázen velmi pěknou obálkou, která výtvarně dalece přesahuje výtvarný styl samotného komiksu. Většina z nich, bohům žel, trpí tím, čím velmi krátké povídky trpívají - velmi uspěchaným scénářem, který bez vysvětlení skáče kupředu, takže se pak čtenář nestačí divit, anebo postavy jednají velmi podivně, protože ze sebe musí všechno vysypat na pouhých dvou panelech.

Začnu povídkami, na kterých jsem shledal něco pozitivního. “Mocnosti osy” ukazují dvě zásadní věci. Jednak že jsou Australané divní, protože jsou schopni udělat si domácího mazlíčka z čehokoliv, a taky že se nevyplácí dělat z těch mazlíčků zbraně hromadného ničení. Tenhle komiks rozhodně zaujme výtvarným stylem, který se nemusí líbit každému, ale je zajímavý. “Bomba reality” trpí již zmíněnými chybami scénáře. Má ale zajímavý nápad, který se zároveň podařilo dobře nakreslit. “Dutí lidé” a “Vesmírný výtah” mají zajímavé nápady, děj a kresbu, ale jsou najednou ukončeny stránkou s podivnou pointou. Tyhle nápady, kdyby se je podařilo rozpracovat na delší příběhy, tak by to mohla být pecka. Nejdelším příběhem v knize je příběh s nejdelším názvem - “Penny Powersová a záhada Marťanů z hory Lofty”. Tady, i díky rozsahu, funguje scénář. Děj spolu s kresbou naplňují mou představu retro sci-fi. Knihu uzavírá povídka “Velký spánek”, což je cyberpunková noir detektivka se zajímavou černobílou kresbou a fungující pointou.

Zbývající příběhy jsou spíše do počtu. “Temná mračna” jsou příliš uspěchané, “Kouzlo Vánoc” je to již zmíněné nahánění mimozemšťanů ve vánočním průvodu a “Příměří ztracené v čase” je uspěchaná kombinace Filadelfského experimentu, Ztraceného světa a Vánočního příměří z roku 1914.

Když jsem to takto zrekapituloval, tak z té knihy mám lepší dojem, než jsem měl během čtení…

Pat Mills dál pokračuje ve vyřizování si svých účtů s mocnými našeho světa. A je to vskutku pekelně zábavná jízda. Je to sarkastické, cynické, erotické a zatraceně krvavé. Je to zvláštní čtenářský zážitek, když vám tento komiks alespoň na chvíli dá ochutnat, jaké to je být "čistým zlem" a užívat si ten pocit. Dějově mi tato kniha přišla trošku roztříštěnější než předchozí díly. Je tam spousta dějových linek, rozhovorů a vyprávění, které nejsou pro celkový příběh úplně důležité a rozmělňují ho.

Grafická stránka je opět orgasmická lahůdka. Kresba Olivera Ledroita je excelentní. Je plná detailů a barev. Než jsem se pustil do této třetí knihy, tak jsem si chtěl v rychlosti prolistovat první dvě. Nepovedlo se mi to. Hned na první stránce první knihy mě ta úžasná kresba opět pohltila a já jsem si musel znovu užít každý panel a přečíst každou bublinu.

Mám pocit, že tentokrát je kresba o něco málo hustější (přeplněná detaily), tmavší a nepřehlednější. Také jsem měl pocit, že je zde více dvoustránkových obrázku, na kterých se to důležité děje uprostřed. Možná je to jenom můj dojem způsobený tím, že mám u této knihy pevnější vazbu než u předchozích dvou a tak tu knihu nemůžu stejně dobře rozevřít.

Úvod k propagační soutěži s nadhozením zápletky. Ta propagace je tam hodně výrazná. Prostě taková kuriozitka. Jsem zvědavý, jestli z toho případné další díly udělají plnohodnotný příběh.