Poměrně často se mi stává, že se na nějaký komiks dlouho a hodně těším, v duchu už si pomalu připravuji oslavný komentář, a potom jsem při čtení zklamaný. Tvorbu Stjepana Šejiće mám rád. Líbí se mi jeho scénáře a líbí se mi jeho kresba. To všechno v Harleen je a přesto jsem měl problém se do ní začíst.
Šejićovy scénáře jsou hrozně ukecané. Rozpoložení a myšlenkové pochody hrdinů rozebírá Šejić do mrtě. V tom je vlastně unikátní. Protože ať už dělá komiks o sado-maso holkách a nebo o super padouších, tak je vždy popisuje především jako skutečné lidi, kteří mají tužby, důvody a spoustu pochybností. V Harleen nám Šejić připomíná, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a ukazuje pozvolný přerod idealistické psychiatričky v šílenou sociopatku. Nejsem schopen říct, nakolik ve svém příběhu pracuje se známými klišé a kolik je jeho vlastní invence, každopádně jeho vyprávění funguje a je velmi uvěřitelné. Chápete, proč doktorka Harleen Quinzelová Jokerovi podlehla, a zároveň obdivujete manipulativní schopnosti a charisma Jokera. Navíc scénář nepostrádá typický Šejićův humor.
Největší překvapení mě čekalo v kresbě. Jak jsem už psal, mám Šejićovu kresbu rád, ale až u Harleen jsem si všimnul, jak je v detailu hrubá. Jakoby šlo jen o rychlé skici, které jsou navíc jen narychlo vybarvené, bez snahy držet se obrysů. Nahlédnutím do Sunstone a do Death Vigil jsem si ověřil, že tak kreslí vždycky, jenom jsem si to dříve neuvědomoval. Možná je to kvůli zvětšenému formátu Harleen. Když jsem se však nesoustředil na detaily, ale na obraz jako celek, tak je jeho kresba úžasná, nepostrádá nápady a některé výjevy jsou doslova epické.
Darwin: Plavba na lodi Beagle je někde mezi učebnicí a dobrodružným příběhem, ale zároveň není ani jedním. Jistě, dá se argumentovat faktem, že věda je dobrodružství a já proti tomu nebudu protestovat, ale pokud jde někdo čistě po historických faktech a detailech evoluční teorie a nebo čistě po akci, tak spokojený zřejmě nebude. Pro děti a mládež ale bude tato kniha jistě ideálním zdrojem vědomostí. Užít si ji ale mohou i dospělí. Moje hodnocení se vztahuje na přesně tohle zacílení knihy.
Ve stručnosti kniha popisuje Darwinovu cestu kolem světa a jeho úžas nad nově objevenou faunou a flórou. Darwin zde staví svá vědecká pozorování vůči tomu, co tvrdí bible. Důležitá je u tohoto komiksu kresba. Ta sice odbývá ztvárnění lidí, ale o to pečlivější byl Jérémie Royer při kresbě přírody a veškerého zvířectva. Jistě, dokáži si představit ještě lepší, detailnější a realističtější kresbu, ale pro toto vyprávění je Royerova kresba dostačující. Obzvláště se mi líbily celostránkové kresby kombinující podhled pod i nad hladinu moře.
Zpočátku jsem si k tomuhle Conanovi nemohl najít cestu, ale nakonec jsem docela spokojený. Jak se scénářem, tak s kresbou. Mám akorát pocit, že některé povídky byly příliš uspěchané a některé části ani nejsou povídkami, ale spíše shrnutím určité části Conanova života. Má to však i své silné momenty.
“Jedna malá holka dala jedný malý holce ruce kolem ramen”
Páni, tak tohle bylo skvělé! Od Tonyho Sandovala mám už doma Doomboye, který se mi hodně líbil svým nápadem, atmosférou a kresbou. Proto jsem už věděl, co od něj ve Vodním hadovi můžu zhruba čekat. Přesto jsem se trošku obával, aby to nebylo příliš surreálné a abych po velkém natěšení jsem nebyl o to víc zklamaný. A víte co? Jsem nadšený! Tony Sandoval má obrovskou fantazii a imaginaci, a geniálně to svou kresbou a také scénářem dokáže přenést na čtenáře! Jeho obrazy jsou opravdu podmanivé a při čtení jsem doslova hltal každý tah jeho tužky. Sandoval má evidentně rád moře, protože v jeho komiksech se často objevují mořské motivy, a to jejich atmosféru příjemně ozvláštňuje.
Vodní had je letní dívčí dobrodružství spojené s fantasy hororem. Zní to divoce, ale funguje to. Já jsem se při čtení smál, měl jsem husí kůži a jednou mi dokonce přeběhl mráz po zádech. Prostě jsem si tu knihu skvěle užil. Zmínit musím i provedení knihy - až ji uvidíte naživo, tak ji prostě budete chtít, je nádherná.
Pro zajímavost dodám, že ve Vodním hadovi si střihl nenápadné cameo Doomboy.
Třetí díl se po politickém dobrodružství vrací ke starému dobrému londýnskému podsvětí. Naše partička malých detektivů z East Endu dostává od Sherlocka Holmese nový úkol, který se však nečekaně zkomplikuje a zamotá. Scénář je opět perfektní a dobře vybalancovaný mezi klukovským dobrodružstvím a detektivkou. Dobře funguje i chemie mezi hlavními hrdiny, kteří se mezi sebou neustále vzájemně dobírají, ale když na to přijde, tak se na sebe mohou spolehnout. Kresba je stále hodně barevná a hravá, ale k tomuto stylu příběhu to prostě sedne. Moc pěkně jsou zde také rozfázované honičky a souboje.
Tahle partička mě prostě baví! Oproti prvnímu dílu, který byl tak nějak veselejší, se ve druhém díle hraje na temnější notu a začínají se počítat mrtví. Do hry vstupuje politika (možná až moc) a čtyřka přátel z Baker Street se zaplétá do událostí, které zdaleka přesahují klukovské rošťárny. Musím říci, že mi více seděl první díl, ale i tento jsem si užil a těším se na pokračování.
Vůbec nevím, jak mám tohle ohodnotit. Na Zarova jsem se hrozně těšil, protože mě nalákala ukázka. Musím říct, že ta ukázka vůbec nelhala a celá kniha je přesně taková jako ta ukázka - velká a parádně nakreslená rubanice v džungli. I ten scénář je dobrý v rámci toho, co má odvyprávět. Sylvain Runberg prostě nahnal do džungle lidi a čtenář potom sleduje, jak to dopadne. A právě tady vidím největší problém. Bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Nedokázal jsem si najít kladný vztah k ani jedné z postav. Runberg všechny už na začátku vylíčil jako pěkné svině a oni to pak svým konáním jenom potvrzují. Jenže pokud nikomu nefandíte, tak je to trošku nuda. I přesto hodnotím Zarova jako nadprůměrný komiks. Kresba Françoise Miville-Deschênese je pěkná a tu džungli vystihl skvěle. Až se podívám na film, na který tento komiks navazuje, a přečtu si Zarova znovu, pak ho možná budu hodnotit ještě lépe.
Páni, tak tohle vyeskalovalo rychle! Přestože je celý komiks odvyprávěn v jednom jediném evropském albu, tak mu vůbec nic nechybí. Scénář je naprosto precizní, a to říkám i přesto, že jsem mu v jednu chvíli trošku nevěřil. Začíná rychlým, ale velmi dobrým představením postav, jejich vztahu a motivace. No a jak jsem psal, potom to velmi rychle vyeskaluje. Ale na rozdíl od Sykese tady nemáte šanci odhadnout, jak to skončí. To je na tom komiksu asi úplně nejlepší - scénář Jérôma Félixe je naprosto nepředvídatelný a neustále překvapuje.
Ale možná že na tom komiksu není nejlepší ten scénář, ale jeho kresba. Ta je úžasná a je plná promyšlených detailů, které vás vtáhnou do děje. Jsou to takové ty detaily, které by tam vůbec být nemusely, ale když si jich všimnete, tak si řeknete, že Paul Gastine je prostě génius. Za zmínku stojí i jeho barvy, které nejsou šedivé či vybledlé, jak by mohl někdo od drsného komiksu čekat, ale jsou pěkně syté a dívá se na to fakt dobře.
Tenhle komiks je parádní jízda až do poslední stránky!
Velice krátká prvotina Martiny Fischmeister, která na pouhých třinácti stránkách ztvárňuje mexickou legendu La Loba. Výtvarná stránka je zdařilá a hlavně osobitá, což je vždy dobře. Snad jenom občas by si některé věci zasloužily více detailů, protože například plamen ohně realizovaný několika tlustými barevnými čárkami neodpovídá detailnějšímu okolí. Scénář přináší spoustu otázek a nejsem si jistý, zda je to záměr či nedostatek. Celková atmosféra je však dobrá a je škoda, že to celé není delší. Původní legenda je sice krátká, ale pár stránek navíc by tomu prospělo. Celkový dojem je však velmi dobrý.
Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.
Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.
Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.
“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.
Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.
Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.
Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.
“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.
Tak tohle je hodně zběsilý komiks! Má ujeté nápady jako Stopařův průvodce Douglase Adamse a šílené stroje jako od Káji Saudka. A má toho mnohem víc. Věděl jsem, že je to komiks především pro děti, ale zároveň jsem o něm slyšel, že pobaví celou rodinu a že je skvělý. Ze začátku jsem byl ale hodně zklamaný. Přišlo mi to příliš dětské a říkal jsem si, že to za rok nebo za dva věnuji malé neteři, která teprve půjde do školy. Ta by se divila… Poměrně brzy jsem totiž odhalil rafinovanost Thompsonova vyprávění. Do všech těch příšerek, barviček a velrybích průjmů totiž ukryl spoustu společenských a sociálních témat, které by tak malé dítě asi ještě těžko chápalo. Nabušený není ale jenom scénář. Kresba vás dostane taky. Craigovi Thompsonovi ten komiks musel dát neuvěřitelnou práci. Kresba není ani zdaleka realistická, spíše naopak - je velmi zjednodušující, ale je v ní tolik detailů, že se to málokdy vidí. Vyzdvihnout musím i to, jak Thompson pracuje s panely a s prostorem. Jeho vnější pohledy kombinované s průřezy jsou fantastické! Budu si tu knihu muset brzy znovu otevřít, abych si znovu a pořádně prohlédl všechny obrázky. V souvislosti s tím musím ocenit i Paseku za překlad a za zapracování všech překladů do obrázků. Celé to podtrhují skvělé barvy Dave Stewarta. Fajnová záležitost tihle Kosmo Knedlíci!
Perfektní! Tohle jsem si užil od začátku do konce. Přečetl jsem to na jeden zátah a téměř jedním dechem. Bylo to jako sledovat skvělý film. Má to parádní atmosféru, dobré tempo, fajn kresbu. Ten hlavní námět není kdoví jak originální, a ve filmu jsem už něco podobného určitě viděl, ale tady je vážně úžasně vyprávěno. Za pár let si to rád dám znova.
Smíchejte Knihu Exodus s Matrixem a dochuťte to špetkou Incalu - Voila! Máme tady Technokněží! Těžko říct proč tato kniha vznikla. Patří sice do vesmíru Incalu, ale kromě názvu samotné církve a její touhy vyhladit všechno živé to má s Incalem anebo s Metabarony pramálo společného. Dokonce zde technocírkvi v Technovatikánu nešéfuje technopapež, ale nejvyšší technokněz.
Kniha sleduje tři dějové linky, z nichž dvě jsou, stejně jako v Metabaronech, vyprávěny v té třetí. Nejvyšší technokněz, stejně jako Mojžíš, prchá se svými ovečkami do země zaslíbené. Cestou řeší nepříjemnosti a nebo se svou mluvící krysou diktuje své paměti a vzpomínky. Vzpomíná na své dětství a na to, jak prošel jako nůž máslem všemi úrovněmi technocírkve a v každé úrovni skoro všechny vykydlil, protože on je vyvolený a umí obechcat Matrix. Nejhorší je, že si pořád stěžuje, jak celý život trpěl, protože musel tu zvrácenou hru s technocírkví naoko hrát, aby je porazil. Jedním z motivů knihy Technokněží je cesta od života obklopeného technikou k životu, kde jsou důležitější osobní vztahy mezi lidmi. Jodo se zde více věnuje technice a počítačům a je to tristní. V jeho případě je veškerý hardware pouhou dutou schránkou na ezo-metafyzické cosi. Paleočert aby se v tom vyznal. Naštěstí je jedna z příběhových linek o pirátech a o lásce a ta je čistě pulpová, bez všech těch ezo kravin. Vůbec největší problém Technokněžích je ale absence humoru. Bere se to hrozně vážně a čtenář se potom musí těma nesmyslama doslova prokousávat.
Žádný zázrak není ani kresba a barvy. Na první pohled se může zdát pěkná, ale je to tak nějak počítačové a synteticky sterilní. Ve srovnání s Incaly a s Metabarony rozhodně neobstojí. Kdysi jsem Technokněží četl s pirátským překladem a tuším, že se mi to tenkrát líbilo. Teď jsem se s tím trápil a nudil se.
Zklamaní… Napojení Posledního Incalu na předchozí knihy je komplikovanější, než bylo napojení Incalu na Před Incalem. Jodo použil scenáristickou berličku v podobě alternativního vesmíru a to jenom proto, aby opět odvyprávěl příběh o záchraně vesmíru, stejně jako v Incalu. Dokonce i ta hrozba je dost podobná. Tentokráte jde ale o všechny možné vesmíry, což stejně bude většině čtenářů úplně jedno. Příběh Posledního Incalu navazuje, stejně jako Incal, na události z Před Incalem. V tomhle vesmíru se totiž Incal vůbec nestal. To je lehce matoucí, protože Difool si to pamatuje. Příběh Posledního Incalu o dost jednodušší a přímočařejší, než je Incal, což je kupodivu na škodu. Zabaví, ale nenadchne.
Co se týká výtvarné stránky, tak ta se Josému Ladrönnovi vážně povedla. Zvláště když se to srovná s původní první částí kreslenou Moebiem (Po Incalu) - ta je špatně kresebně i scenáristicky.
V rámci dohánění restů ve vesmíru Incalu jsem si po letech dal znovu i samotný Incal. Z děje jsem si pamatoval jen útržky, ale zůstal ve mě pocit zmatenosti a nepochopení, které to ve mě zanechalo. Od nového čtení jsem čekal hlubší porozumění tomu, co chtěl velký Jodo sdělit. A myslím, že se mi to povedlo - nechtěl sdělit vůbec nic. Prostě si udělal hrubou osnovu příběhu o boji s temnotou a tu poté vyplnil tunami skvělých nápadů a vizí. A taky humoru. Když jsem se nesnažil v příběhu hledat něco víc, tak bylo všechno poměrně jednoduché a jasné a já jsem si to vyprávění užíval. Pak jsem ale došel na úplný závěr knihy, pár posledních stran, a opět jsem se nechal vmanipulovat do představy, že je v tom skryté nějaké poselství, vyžadující hlubší porozumění. Příště už se nenechám nachytat.
Před Incalem jsem kdysi četl s pirátským překladem a nyní, po letech, jsem si ho dal znovu z knihy. A jak jsem očekával, líbil se mi i napodruhé. Příběh Před Incalem mám radši než samotný Incal. Není tak psychedelický a celkově je ten příběh kompaktnější. Mám rád Johna Difoola takového, jaký je v této knize. Mám rád jeho detektivní pátrání a mám rád tragičnost celého toho příběhu. Líbí se mi ten pocit zmaru, který se čtenářům na konci nutně dostaví. A v neposlední řadě se mi líbí, jak je vykreslená celá ta zdegenerovaná společnost. Lze v ní vypozorovat i nadčasovou kritiku dnešní konzumní společnosti.
Tak tohle se povedlo! Jestli ne nejlepší, tak pro mě rozhodně jedna z nejlepších knih z vesmíru Incalu! Po dočtení jsem z ní stejně nadšený jako z Kasty Metabaronů, ale nejsem z ní tak zmatený jako z Incalu. Navnadila mě, abych si všechny knihy z tohoto vesmíru přečetl znova. Škoda, že jsme nedostali celý příběh najednou, ale vím, že ještě celý nevyšel ani v originále. Navíc tato kniha je v rámci možností uzavřená.
První část má úžasného záporáka Wilhelma-100, který v podstatě celé první části dominuje. Druhá část by si zasloužila podtitul Sexmise, ač s legendárním polským filmem nemá nic společného. Ani Sexmise nepostrádá slušného záporáka, ale také disponuje celými šiky homeoku*ev a jednou femme fatale. Parádní je i kresba obou částí. Zkrátka Metabaron je skvělý a já se těším na pokračování.
Při otevření knihy jsem si hned vzpomněl, proč David Rubín nepatří mezi mé oblíbené autory. Jeho kresba je velmi specifická. Ale už po sedmi stranách jsem musel uznat, že to má něco do sebe. Nechci spekulovat, jestli je to více zásluha Rubína jako výtvarníka nebo Santiaga García coby scenáristy. Ten komiks má úžasnou atmosféru a až po chvilce prohlížení začnete odhalovat detaily v kresbě a oceňovat chytrou práci s panely. Je to krásně temné, krvavé a brutální. A rozhodně tomu nechybí akce a napětí. Je to velmi svérázný komiks, ale jedno vím jistě - určitě se k němu v budoucnu ještě vrátím!
Jsem rád, že už ta série bude končit. Ta série je dobrá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to už lehce nastavovaná kaše. Furt to je řežba, oceňuji, že děj je srozumitelný, a se vším tím pátráním to připomíná dobrodružné klasiky jako je třeba Indiana Jones. Z tohoto pohledu je to dobré. Problém je možná v tom, že tak, jak se hlavní postavy smířily se smrtí a nezáleží jim na vlastních životech, tak se to přeneslo i na čtenáře a už se o ty hrdiny taky nebojí. Už nešokuje, když někdo z party umře. A to je škoda.
Kromě výše popsaného pocitu nemám knize co vytknout. Jsem rád, že se děj posunul kupředu a těším se na velké finále v poslední knize.
Já mám prostě tuhle sérii rád a dobře se mi čte. Kdyby jenom ty knihy nebyly tak krátké. Tento díl je evidentně prvním výkopem grandiózního finále. Kresba i atmosféra je i tentokrát luxusní! Těším se na pokračování a těším se, až si to dám celé pěkně od začátku.
Tahle kniha je pro mě zklamáním, má však několik ale… Po dvou skvělých knihách od tvůrčího dua Brian Buccellato - Francis Manapul jsem čekal jejich třetí skvělou knihu. Alespoň mi to slibovala obálka. Z jejich virtuozity z předešlých knih je zde však jen pouhých sedm stran…
Kniha obsahuje dva hlavní příběhy a jeden zcela zbytečný sešit. Ve všech má hlavní roli Robo-Batman s Jimem Gordonem. Musím říct, že za tohle jsem vážně rád. Jsem rád že Bat-Gordon dostal více prostoru. První příběh napsal Brian Buccellato, ale Francis Manapul nakreslil jen sedm stran. Zbytek nakreslil Fernando Blanco. To by nebyl problém, kdyby Buccellato po těch sedmi stranách nerezignoval na svou skvělou kolorovací techniku. Potom už to je jenom nudný mainstream. Tento první příběh dějově hodně připomíná Gotham Central a není mu moc co vytknout. Snad jenom lehký zmatek kvůli úvodním skokům v ději.
Ve druhém příběhu od Peter J. Tomase potřebuje Liga spravedlnosti Batmanovy detektivní schopnosti a když nemá Batmana nainstalovaného Bruce Wayne, tak musí stačit Gordon. Toho tak čeká detektivní případ, jaký ještě nikdy neřešil. Kresba od Marcio Takary příliš nezaujme, ale celkově je to fajn příběh s relativně dojemným koncem.
Poslední sešit v této knize snad ani neměl být. Je to třetí část nějaké Robinovy války, takže to nemá ani začátek a ani konec a vůbec nic vám to nedá. Jediné co by to zdůvodňovalo jeho přítomnost by bylo, kdyby to byl základní kámen pro příběh v příští knize. 3,5*
První příběh Terminál je fajn a dal mi vzpomenout na atmosféru Smrtonosné pasti 2 s Bruce Willisem. S kresbou Johna Paula Leona jsme se už mohli setkat ve Skalpech a nebo v Zimním vojákovi, mě však nejvíce v něčem připomněla kresbu Michaela Larka z Gotham Central.
Potom už nastupuje hlavní příběh Anarky a autorská dvojice Brian Buccellato - Francis Manapul, která mě nadchla už v minulé knize Ikarus. Jejich kresba, respektive práce s barvami se možná lehce změnila (nebo už mé počáteční okouzlení vyprchalo), ale pořád je to zatraceně dobré. Zajímavý je i příběh. Autorům se do jejich scénářů daří dostat i sociální rozměr a je zajímavé číst tuto knihu v době, kdy v USA probíhají masové protesty pod heslem BLM. Protesty přerůstající v bordel plný násilností a rabování. Stejně jako v tomto příběhu. Konec se jim však bohužel rozpadl. Konec byl příliš rychlý a motivace hlavního záporka zde byla v rozporu s jeho rolí v předešlé knize Ikarus. Navíc zde dostáváme origin jednoho ze superpadouchů, který jsme ale dostali jinak sérii Temného rytíře, taktéž v rámci New 52.
Knihu uzavírá příběh z blízké budoucnosti. Řekl by průměrný až podprůměrný příběh - nebýt skvělého twistu na konci.
Boží! Tahle kniha se extra povedla. Luxusní kresba a barvy, v několika případech nestandardní (na tuto sérii) přesah kresby mezi panely a dobrý scénář. Líbil se mi i prequel na konci knihy, který má sice jinou a o něco horší kresbu, ale ani ta není sterilní mainstream. Za mě maximální spokojenost! 7*
Detective Comics je krásná ukázka průběžně vycházející série, kdy se po sobě jdoucí příběhy postupně prolínají. A myslím si, že tady to funguje moc hezky. Je to dobře napsané i nakreslené a já jsem se u toho dobře bavil. Jak jsem zmínil už u předchozí knihy, chybí mi odkazy na další série, abych si některé věci správně spojil a nebo připomněl. Ale jinak spokojenost.
Je až fascinující, jak se celou knihou docela komplikovaně proplétá několik příběhů a přitom to stále drží pohromadě. Kniha má řadu odboček a spoustu skákání v čase, ale kupodivu jsem u žádné části neměl pocit, že je tam navíc a zbytečná. Bohužel mi tam ale něco chybělo. V prvé řadě mi chyběla nějaká synchronizace se Snyderovou řadou. Dost těžko si jednotlivé události z této knihy dávám do správné časové posloupnosti s událostmi ze Smrti rodiny a z Hřbitovní směny. Navíc je tady, stejně jako ve Hřbitovní směně, zmíněna smrt Batmanova syna, o které nic nevíme. Zasloužilo by si to alespoň poznámku (vysvětlivku) na konci knihy, když už to u nás nevyšlo. Kresba je opět prvotřídní mainstream a bavila mě od všech zúčastněných kreslířů. 3,5*
Těžko na tom najít něco pozitivního. Ale pokusím se. Nemám moc rád knihy složené z krátkých povídek a tahle kniha je jejich velmi nesourodý mix. Některé si už teď po dočtení ani nepamatuju a některé bohůmžel ještě jo. Nejlepší na celé knize je kresba. Vystřídalo se zde více autorů a některé stránky byly opravdu parádní. Špatný nebyl Bruce Wayne v Tibetu. Docela zajímavý byl i Two Face, ale u toho mě spíše zaujala kresba a práce se stínem.
První část s Dollmakerem je krásně temná a brutální! Druhá část s Pinguinovým Icebergem už je slabší a měl jsem trošku problém se do toho děje dostat. Místy jsou fajn hlášky. Kresba je dobrý mainstream. Vyšší hodnocení dávám kvůli první části. Ta mě potěšila.
Naprosto zběsilý sborník. Fejkové reklamy a zdůvodnění vzniku názvu Inseminátor prostě tuto knihu posouvá úplně někam jinam a dává to celému dílu patřičný nadhled. Super jsou i samotné komiksy. Skvělé jsou Vzlety a pády beze slov od Tomáše Prokůpka a Tomáše Kučerovského. Parádní jsou i komiksy kreslené Jirkou Grusem. Jenom z komiksu Jakuba Němečka a Karla Jerieho jsem měl pocit, že je poněkud uspěchaný a že ten scénář měl ještě trošku “dozrát”.
Je to výborné! Nedávno jsem dočetl skvělou sérii Berlín od Jasona Lutese a byl jsem na Babylon Berlín zvědavý, protože se odehrává na stejném místě a ve stejné době. Jen je vyprávěný z jiného úhlu pohledu. Myslím, že jsem se do těch knih pustil ve správném pořadí, protože Lutesova série dodává atmosféře Babylonu výborný kontext doby. Naopak by to nefungovalo, protože Babylon Berlín je v prvé řadě kriminálka a politiku řeší pouze okrajově jako motiv. Ten příběh by v podstatě mohl být vyprávěn v jakékoliv době, ve které se už používaly pokročilé vyšetřovací metody jako balistika a daktyloskopie. Děj je vyprávěný lineárně a přesto je to parádně zamotané a během čtení jsem si neustále nebyl jistý, jestli je hlavní hrdina morálně dobrý anebo špatný polda. Ačkoliv v knize není nouze o akční scény, tak policejní vyšetřování je tady na prvním místě. Do toho to má parádní kresbu a já jsem maximálně spokojený!
Na Proměny jsem se těšil. Už jenom kvůli kresbě Alexe Maleeva. A taky kvůli velmi dobrým předchozím dílům. Po přečtení jsem spokojený jenom tak napůl. Kniha obsahuje tři příběhy. První a hlavní příběh je o jílovitém týpkovi, který si říká Clayface. Dostáváme tady další origin pro mě méně známého záporák a jeho duel s Batmanem. Celkově to není špatné, dojde i na detektivní činnost, ale postrádá to napětí a intenzitu příběhů se Scarecrowem a Mad Hatterem. Výrazně nahoru to nevytáhla ani Maleevova kresba.
Druhý dvousešitový příběh je celý beze slov. Je o zotročování ilegálních imigrantů a hodně se v něm brečí. Mám komiksy beze slov hodně rád, ale v tomhle mi něco nesedělo. Nedokážu ale přesně popsat co. Jako by to bylo hodně zkratkovité s prvoplánovým útokem na city.
Třetí příběh s Man-batem je slabší, ale pořád to není průser. Ničím nepřekvapí a ani neurazí.
3,5*
Kniha Šílený toho má tolik společného s Kruhem násilí, až se to na první pohled může zdát jako kopírka. Opět šílený záporák s traumatem z dětství unáší děti, a tady je první změna, i dospělé. Tentokrát to ale není Scarecrow, ale Mad Hatter. Další postava, o které jsem téměř nic nevěděl a tato kniha mi tak zaplňuje další bílé místo v mapě Batmaního světa. Je to zvláštní, protože tohoto šíleného kloboučníka jsem doposud považoval za tragikomickou neškodnou postavu. Tato kniha ale ukazuje, že je to možná největší řezník, jakému kdy Gotham čelil. Je to drsné, má to spád a Gregg Hurwitz zašel ve scénáři dál, než si dovolil zajít Snyder ve Smrti rodiny. V klíčových okamžicích knihy jsem téměř nedýchal… V téhle knize zkrátka všechno hraje a to je super! Hodně mě bavila i kresba - hlavně ta od Szymona Kudranského. A bonusový příběh "Jednou o půlnoci temné"? Geniální!
Parádní duel mezi Batmanem a Scarecrowem. A náhled do jejich duší jako bonus. Postavu Scarecrowa jsem doposud příliš nechápal a neznal jsem ani jeho origin. Tohle bílé místo na Batmanovské mapě je nyní uspokojivě zaplněno. Vytknout bych mohl snad jen konec hlavního příběhu, který už byl teda silně přes čáru. Bonusový příběh o pátrání mladého Bruce Wayna po vrahovi svých rodičů je trošku zbytečný a nic nového nepřinese, ale na druhou stranu ani neurazí. Líbila se mi i grafická stránka. Ač mi moc neseděla Finchova kresba v Temných děsech, tak tady jsem byl spokojený. Vždyť už jenom Batmobil je zde 100x lepší! Možná že na tom lepším dojmu má zásluhu jiný kolorista.
Průměrný batmanovský příběh. Více akce než detektivní práce. Jako nádavek ne/zbytný mix superpadouchů a superhrdinů. Suma sumárum celkem slabota, ale jako zábava na nedělní odpoledne to ušlo. Kresba je také průměrná, ale některé stránky jsou vážně parádní. Závěrečný bonus k Sovám ze Snyderova runu potěšil. Bavily mě také vzájemné vtípky Batmana a Alfréda a oku lahodila postava Bílého králíčka.
Toto jsou skutečně originálně pojatí upíři. Dokonce bych řekl, že o upíry zde vůbec nejde, ač se hlavní postava ohání Draculovým jménem. Celkově jde o poměrně zajímavý nápad, ale jeho potenciál není plně využitý. Problém je dle mého v tom, že jde o prequel k sérii Já jsem Legie, odehrávající se za druhé světové války. A to ze dvou důvodu. Námět Kronik by vystačil na hodně dlouhou sérii, kdy každá kniha by byla věnována jinému vtělení hlavních hrdinů. To ale evidentně není účelem této série. Jejím účelem je zřejmě stručně a zábavně představit historii hrdinů série Já jsem Legie. Druhým důvodem, proč jsou Kroniky jako prequel problém je fakt, že to už z principu nemůže být uzavřené. Kroniky jsou prezentovány jako uzavřená čtyřdílná série. To je asi fakt. Pátý díl to asi nemá. Ono to totiž pokračuje v jiné sérii…
Tentokrát mě ani moc nevzala kresba. Není to sice průser, ale moc mi to nesedí.
Tento komentář je společný pro Modrou Crew #13 a #14.
Toto jsou skutečně originálně pojatí upíři. Dokonce bych řekl, že o upíry zde vůbec nejde, ač se hlavní postava ohání Draculovým jménem. Celkově jde o poměrně zajímavý nápad, ale jeho potenciál není plně využitý. Problém je dle mého v tom, že jde o prequel k sérii Já jsem Legie, odehrávající se za druhé světové války. A to ze dvou důvodu. Námět Kronik by vystačil na hodně dlouhou sérii, kdy každá kniha by byla věnována jinému vtělení hlavních hrdinů. To ale evidentně není účelem této série. Jejím účelem je zřejmě stručně a zábavně představit historii hrdinů série Já jsem Legie. Druhým důvodem, proč jsou Kroniky jako prequel problém je fakt, že to už z principu nemůže být uzavřené. Kroniky jsou prezentovány jako uzavřená čtyřdílná série. To je asi fakt. Pátý díl to asi nemá. Ono to totiž pokračuje v jiné sérii…
Tentokrát mě ani moc nevzala kresba. Není to sice průser, ale moc mi to nesedí.
Tento komentář je společný pro Modrou Crew #13 a #14.
Přemýšlím, jak si mám ten komiks přebrat a jestli si z něj mám něco vzít… To téma musí být blízké snad každému, kdo měl někdy prázdniny a nemusel odmala makat jako dětský dělník v čínské továrně na hračky. I já jsem jako malý a poté i dospívající jezdil na léto na chalupu a ještě si pamatuji ty své telecí roky a nálady. První platonické lásky a hrozné prožívání úplně všeho. A taky tu potřebu řešit starší mládež, se kterou jsme se chtěli bavit, ale neměli jsme odvahu a oni zcela jistě ani zájem. Klasika. V připomínání této atmosféry ten komiks funguje výborně. Je zvláštní, že jako rodič to u svého syna tak moc nepozoruju, ale na druhou stranu to zas tak překvapivé není, protože rodičům po takových záležitostech může být prd. S rodičema se o tom prostě nemluví.
Černobílá kresba komiksu je fajn. Postavy a jejich obličeje jsou poměrně jednoduché, ale nakreslené pevnou ladnou linkou a není nejmenší problém se v nich od začátku orientovat. Místy je více prokreslené prostředí a povedené jsou i vlasy, které různě povlávají a vypadají fakt dobře. Celkově se na ty panely velmi příjemně dívá.
Problém jsem ale měl trošku s dějem, lépe řečeno s jeho absencí. Na těch 318 stránkách se téměř nic neděje a jak to začalo, tak to i skočí. Prostě jedno obyčejný léto. Jasně, má to být atmosférovka a ta velký děj nepotřebuje, ale já bych ho i tak ocenil. Musím to dát přečíst synovi, možná to ocení více než já. 3,5*
Tento komentář je společný pro všechny tři díly.
Předtím, než jsem se pustil do Jerieho trilogie, jsem si dal Candida jako rozhlasovou hru. To proto, abych mohl porovnat Jerieho scénář s předlohou a mohl si více užít jeho autorský přínos. Dopředu jsem věděl, že Karel Jerie zasadil svou adaptaci do bizarního světa, který je kombinací fantasy, středověku, steampunku a sci-fi. Nevěděl jsem ale, jaké jsou jeho změny v ději. Nyní po dočtení musím uznat, že se toho zhostil skvěle. Některé části předlohy změnil a některé pasáže doplnil, ale žádná ze změn neměla negativní dopad na celkové vyznění. Jerie navíc vyšperkoval svou adaptaci nepřeberným množstvím vtípků a popkulturních odkazů. A to jak čistě textových, tak i obrazových. Najdeme zde například odkazy na Švejka a na Hvězdné války, ale také na Saudkova Arnala a snad i na Cimrmana. Najdeme zde ale také politickou satiru a kritiku současného světa a Jerieho zapojení "Peacemakera" do děje je skvělé. V kresbě, nebo spíše malbě, se Jerie také vyřádil a do Candida vmaloval všechna svá oblíbená témata, jako jsou houby, dinosauři, sci-fi lodě a nebo také chapadla hrnoucí se z toaletní mísy. Měl jsem trošku strach, aby se mi při čtení nerozpadla vazba knih, ale přežila to a to je důležité. Je dobře, že Candide vyšel ve velkém formátu a v pevných deskách. Suma sumárum - maximální spokojenost a prosil bych více takových komiksů od domácích autorů.
Tento komentář je společný pro všechny tři díly.
Předtím, než jsem se pustil do Jerieho trilogie, jsem si dal Candida jako rozhlasovou hru. To proto, abych mohl porovnat Jerieho scénář s předlohou a mohl si více užít jeho autorský přínos. Dopředu jsem věděl, že Karel Jerie zasadil svou adaptaci do bizarního světa, který je kombinací fantasy, středověku, steampunku a sci-fi. Nevěděl jsem ale, jaké jsou jeho změny v ději. Nyní po dočtení musím uznat, že se toho zhostil skvěle. Některé části předlohy změnil a některé pasáže doplnil, ale žádná ze změn neměla negativní dopad na celkové vyznění. Jerie navíc vyšperkoval svou adaptaci nepřeberným množstvím vtípků a popkulturních odkazů. A to jak čistě textových, tak i obrazových. Najdeme zde například odkazy na Švejka a na Hvězdné války, ale také na Saudkova Arnala a snad i na Cimrmana. Najdeme zde ale také politickou satiru a kritiku současného světa a Jerieho zapojení "Peacemakera" do děje je skvělé. V kresbě, nebo spíše malbě, se Jerie také vyřádil a do Candida vmaloval všechna svá oblíbená témata, jako jsou houby, dinosauři, sci-fi lodě a nebo také chapadla hrnoucí se z toaletní mísy. Měl jsem trošku strach, aby se mi při čtení nerozpadla vazba knih, ale přežila to a to je důležité. Je dobře, že Candide vyšel ve velkém formátu a v pevných deskách. Suma sumárum - maximální spokojenost a prosil bych více takových komiksů od domácích autorů.
Tento komentář je společný pro všechny tři díly.
Předtím, než jsem se pustil do Jerieho trilogie, jsem si dal Candida jako rozhlasovou hru. To proto, abych mohl porovnat Jerieho scénář s předlohou a mohl si více užít jeho autorský přínos. Dopředu jsem věděl, že Karel Jerie zasadil svou adaptaci do bizarního světa, který je kombinací fantasy, středověku, steampunku a sci-fi. Nevěděl jsem ale, jaké jsou jeho změny v ději. Nyní po dočtení musím uznat, že se toho zhostil skvěle. Některé části předlohy změnil a některé pasáže doplnil, ale žádná ze změn neměla negativní dopad na celkové vyznění. Jerie navíc vyšperkoval svou adaptaci nepřeberným množstvím vtípků a popkulturních odkazů. A to jak čistě textových, tak i obrazových. Najdeme zde například odkazy na Švejka a na Hvězdné války, ale také na Saudkova Arnala a snad i na Cimrmana. Najdeme zde ale také politickou satiru a kritiku současného světa a Jerieho zapojení "Peacemakera" do děje je skvělé. V kresbě, nebo spíše malbě, se Jerie také vyřádil a do Candida vmaloval všechna svá oblíbená témata, jako jsou houby, dinosauři, sci-fi lodě a nebo také chapadla hrnoucí se z toaletní mísy. Měl jsem trošku strach, aby se mi při čtení nerozpadla vazba knih, ale přežila to a to je důležité. Je dobře, že Candide vyšel ve velkém formátu a v pevných deskách. Suma sumárum - maximální spokojenost a prosil bych více takových komiksů od domácích autorů.
Třetí díl s podtitulem Město světla uzavírá sérii Berlín, ale příběh, či spíše příběhy, uspokojivě uzavřené nejsou. Ano, vyprávění hlavní hrdinky se dá za uzavřené považovat, i když je to divný závěr. Ale co ostatní postavy? Chápu, že je jich v komiksu tolik, že nejde ukončit každého zvlášť a i život literárních postav končí až smrtí a ne koncem knihy, přesto se cítím být o pořádný závěr ošizený. Prostě jsem čekal trošku jiný konec. Třetí díl v podstatě nic nového nepřináší. Sice konečně ukázal Hitlera a hákový kříž, ale střet komunistické a nacistické ideologie se zde smrsknul na bojující děcka.
V této knize si lidé velmi často prozpěvovali, a jejich zpěv byl v bublinách německy. Vím, že autor komiksu, Jason Lutes, je Američan a ”nesrozumitelná” němčina je pravděpodobně i v originále, ale bylo by fajn mít to “pod čarou” přeložené. Takže to nechci BBartu vytýkat. Vytknout mu ale musím velikost knihy. Tentokrát nejde ani tak o kresbu, jako o písmo. Vidím dobře a ještě se mi nestalo, abych musel komiks číst z takové blízkosti jako Berlín. Tohle tu knihu docela sráží.
Ke grafické stránce komiksu můžu říci to samé, co k předchozím dílům - je to skvělé. Hodně se mi líbilo i panelování. Ač jde jen o čtverce a obdélníky, tak mi díky kompozici připadaly estetické a nápadité. 3,5*
Město kouře bezprostředně navazuje na Město kamene. První díl se nesl v duchu počínajících změn a nadšení jedné z hlavních hrdinek z velké kulturní metropole. Druhý díl se soustředí na střet komunismu a národního socialismu. Zejména pak na osudy lidí, které tento souboj ideologií semlel. Větší prostor zde dostávají vedlejší postavy z prvního dílu. Město kouře lehce ztrácí tempo v nekonečných politických a propagandistických proslovech.
Komiks se kupodivu vyhýbá Hitlerovi a jeho politickým začátkům. Stejně tak se vyhýbá zobrazení hákového kříže, což je na historický komiks o této době zvláštní. Možná je to kvůli emocím, kterou tyto nacistické symboly vyvolávají. Zjitřené emoce by čtenářům mohly zabránit racionálně se zamyslet nad situací, která tenkrát ve Výmarské republice panovala a také nad tehdejší situací prostého německého obyvatelstva. Zamyslet se nad atmosférou, která vyústila v drtivé vítězství nacistů v německých volbách.
Ke grafické stránce komiksu můžu říci to samé, co k prvnímu dílu - je to pěkné. Kresba se mi líbí a teď už mi nedělalo problém orientovat se ve všech těch tvářích, co v komiksu jsou. A že jich není málo. Hodně se mi líbilo i panelování. Ač jde jen o čtverce a obdélníky, tak mi díky kompozici připadaly estetické a nápadité.
Nakonec musím zmínit něco, co hanebně sráží české vydání. Je to velikost knihy. Tentokrát nejde ani tak o kresbu, jako o písmo. Vidím dobře a ještě se mi nestalo, abych musel komiks číst z takové blízkosti jako Berlín. Chvílemi jsem dokonce litoval, že nemám lupu. 4*
Je to i není takové, jak jsem očekával. S politickou stránkou toho komiksu, tj. s popisem sílícího komunismu i národního socialismu, s tím jsem počítal. Nečekal jsem ale, že vyprávění bude roztříštěné do tolika malých a vlastně i bezvýznamných příběhů obyčejných lidí. Zpočátku jsem se v tom špatně orientoval a snažil jsem se mezi těmi příběhy hledat spojitost, která tam zatím moc není. Autor čtenářům to čtení ani moc neulehčuje a všechno jim servíruje po malinkých střípcích a vy potom zběsile listujete tam a zpátky, abyste si to dali dohromady. Ale díky právě této roztříštěnosti dokážete nasát atmosféru té doby. Sledujte osudy lidí, kteří tíhnou ke komunismu a nebo k národnímu socialismu, a přestože dneska byste jim plivli do ksichtu, tak v kontextu té doby a její atmosféry rozumíte tomu, proč se těmi ideologiemi nechali strhnou. Však v knize mimo jiné zazní, že se zatím mohou bavit o drobných rozdílech v politickém smýšlení, ale nakonec, v revoluci, jsou už jenom dvě strany.
Grafická stránka komiksu je taky fajn. Líbila se mi kresba, přestože jsem měl problém některé postavy v té záplavě tváří rozeznat. Hodně se mi líbilo i panelování. Ač jde jen o čtverce a obdélníky, tak mi díky kompozici připadaly estetické a nápadité.
Nakonec musím zmínit něco, co hanebně sráží české vydání. Je to velikost knihy. Tentokrát nejde ani tak o kresbu, jako o písmo. Vidím dobře a ještě se mi nestalo, abych musel komiks číst z takové blízkosti jako Berlín. Chvílemi jsem dokonce litoval, že nemám lupu. 4,5*
Zase povídková kniha. A já krátké povídky nerad. Většinou... Tato kniha naštěstí patří k výjimkám. Nejsou v ní žádné generické krátké povídky, které se mohly odehrát kdykoliv. Tyhle mají své přesné místo v čase Snyderovy řady. A to je na nich skvělé. Odměňují čtenáře, kteří ten run znají a ke klíčovým událostem přidávají něco navíc a nebo se na ně odkazují. Je to taková nostalgická tečka na závěr. Ohlédnutí za povedenou sérií, která mě velmi bavila. Hlavně povídky "Gotham je" a "Seznam" jsou skvělé. Na druhou stranu tu knihu nemá smysl číst bez znalosti předchozích knih.
Myslím, že Supertíha má skvělý nápad, děj i spád. I nový záporák Mr. Bloom je docela zajímavý a jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Jediné, co se mi nelíbilo, byl vložený příběh z minulosti (po roce nula). Sice má své opodstatnění, ale rozbíjí plynulost vyprávění i atmosféru. Kresba opět parádní.
Starý Batman je zpátky a je v lepší kondici než kdy dřív. Mr. Bloom si zcela bez skrupulí napichuje lidi Gothamu na větvičky a je příliš velkým soustem i pro robotizovaného Jima Gordona. Nový Bruce Wayne musí zemřít, aby se znovu zrodil jako Batman. Trošku jsem se Batmanova návratu bál. Bál jsem se, že to bude příliš kýčovité a že zbytečně ukrojí prostor Gordonovi. Snyder to ale zvládl poměrně dobře a Květy zla jsou skvělým dokončením příběhu ze Supertíhy. Je pravda, že mi bylo líto, že Bruce Wayne musel zahodit normální šťastný život. Bylo mi líto i všech jeho blízkých. Ale taky jsem byl rád, že je Batman zpátky. Kresba je pořád parádní.
Ideální čtení do doby koronavirové, hihi. Snyder to v této knize rozjíždí hned od začátku a je to sakra zběsilá jízda. Nejde o nic menšího než o Jokerovo konečné řešení Gothamu. Pak to ale celé začne být trošku divné. Chápete příběh, který čtěte, ale tak nějak mu nechcete uvěřit. Jestliže Alan Moore naznačil v Kameňáku možný Jokerův původ, pak Snyder jde mnohem, mnohem dál. Nechcete uvěřit, že to, co zde naznačuje, může být nový origin, protože by to všechno, co o Jokerovi víte, posouvalo do úplně jiné roviny. "Konec hry" je zajímavá kniha a zatím nevím, jestli ji mám a nebo nemám rád. Jistě vím jenom to, že si ji za čas budu muset přečíst znovu.
Kresba je opět parádní a i zde jsou místy neonově jasné a syté barvy. Nejsem si ale jistý, jestli se to sem hodí stejně jako do "Roku nula".
Když jsem zjistil, že jde o knihu krátkých příběhů, tak mě to zklamalo. Mám radši delší příběhy. Bohužel, tato kniha je dalším ukázkou toho, proč to tak mám. Některé příběhy jsou nezajímavé a zbytečné a některé se dokonce podobají jenom vystřiženým scénám delších příběhů. Některé ale jsou docela dobré - například Odhodlání a nebo Muž bez tváře. Fajn byla i povídka Pokorný, u které mě hodně bavila i kresba.
Mám s touto knihou ale ještě jiný problém. Odkazuje se totiž k sériím Batman Eternal a hlavně Batman Incorporated, které u nás nevyšly a pravděpodobně ani nikdy nevyjdou. Cítím se tak trošku ošizený o důležitou událost z Batmanova života, která se v několika povídkách řeší. Zároveň ale musím říct, že celkem chápu, že to u nás nevyšlo. Pokud Crew a BBart nechtěli vydávat úplně všechno v New 52, tak museli udělat čáru co jo a co ne, a Incorporated prostě bylo za čarou.
Pro Temné město platí to samé, co pro Tajné město. Však je to taky pokračování jednoho příběhu. Je to temný příběh vyprávěný v neonových barvách a to mě hrozně baví. I zde jsou zakomponované ikonické scény a obrazy do nového příběhu a tím jim Snyder skládá svým způsobem poctu. Líbí se mi, jak Snyder ty klasické scény rozšiřuje a rozvíjí. Z odchodu z kina a vraždy Wayneových udělal Snyder příběh celého dne a události z toho dne poté používá ve vyprávění ze “současnosti”. To mi připadá úžasné. Ale abych jenom nechválil, tak musím konstatovat, že se tento epický příběh Roku nula místy dost vlekl. Co se týká kresby, tak ta je prostě úžasná a postapo Gotham se mi hrozně líbil.
O hodně barevnější alternativa ke klasickému Roku jedna. Je sice zvláštní, že se Snyder rozhodl vyprávět origin až ve 21. sešitu, ale vlastně proč ne? Přistoupil k tomu po svém, přišel s vlastními nápady a odvyprávěl nám příběh, který jsme ještě neviděli. Jasně, jsou tam logické chyby, ale z nějakého důvodu mi to netrhalo žíly. Líbí se mi, že do svého příběhu zakomponoval několik ikonických scén, které mě nalákaly, abych si znovu přečetl Rok jedna a Kameňák. Rok nula - Tajné město není sice taková pecka jako Soví tribunál, nebo Smrt rodiny, ale i tak jsem se dobře bavil. Ta místy extrémní barevnost mi tam sedla.
