Úvodní adaptace čtvrté epizody byla celkem příjemnou alternativou k x-tému shlédnutí filmu. U následné variace na téma "Sedm samurajů" jsem si začínal říkat, že jsem si tenhle omnibus asi neměl kupovat. Ten scénář je tam opravu dost hrozný. Následující příběhy mě ale začaly bavit a já jsem si tu knihu užil až do konce. Takže nakonec to pro mě bylo celkem příjemné překvapení. Scénáře byly napínavé a kresba se mi docela líbila (na retro). Je zajímavé sledovat, jak scénáristé rozvíjeli tehdy ještě neznámý vesmír. Doba čtení je delší než jsem čekal. 75%
Ostrov pokladů jsem nikdy nečetl a z filmových adaptací jsem viděl celou asi jenom animovanou sci-fi verzi. Přesto mám pocit, že ten příběh dobře znám a poznával jsem ho v prvních dvou dílech Dlouhého Johna Silvera (Modrá Crew #6). Není to špatně vyprávěné, ale chybělo mi tam napětí z neznámého. Závěrečné dva díly (Modrá Crew #7) byly v tomto ohledu mnohem lepší a více jsem si je užíval. Děj má najednou grády, odehrává se v epických scenériích a hrdinové zjišťují, že věci se nemají tak, jak očekávali. Kresba je “evropsky pěkná” - v malém formátu Modré Crwe nenadchne, ani neurazí. Chtěl bych to vidět na papíře v původním formátu.
Ostrov pokladů jsem nikdy nečetl a z filmových adaptací jsem viděl celou asi jenom animovanou sci-fi verzi. Přesto mám pocit, že ten příběh dobře znám a poznával jsem ho v prvních dvou dílech Dlouhého Johna Silvera (Modrá Crew #6). Není to špatně vyprávěné, ale chybělo mi tam napětí z neznámého. Závěrečné dva díly (Modrá Crew #7) byly v tomto ohledu mnohem lepší a více jsem si je užíval. Děj má najednou grády, odehrává se v epických scenériích a hrdinové zjišťují, že věci se nemají tak, jak očekávali. Kresba je “evropsky pěkná” - v malém formátu Modré Crwe nenadchne, ani neurazí. Chtěl bych to vidět na papíře v původním formátu.
Další dobrý díl se skvělou atmosférou - hlavně v případě čarodějnice. Přesto mi cosi chybí a brání mi to dát vyšší hodnocení. Možná mi chybí nějaký výraznější posun v ději.
Tak jsem se konečně dostal k Arzachovi. K legendárnímu komiksu beze slov, který mám už dlouho v knihovně a na který jsem se hodně těšil. No a teď jsem zklamaný… Já ty Moebiovy scénáře prostě nedávám. Některé nápady oceňuji, ne že ne, ale to mi zkrátka nestačí.
Chtěl jsem napsat, že i velký Jodo se nechal inspirovat Hrou o trůny, ale pak jsem si vzpomněl na Metabarony a uvědomil jsem si, že Jodo takovou inspiraci nepotřebuje. Když jsem se Královskou krev chystal číst, tak jsem se lehce obával, že to bude typický Alejandro a zase se ztratím v metafyzické a náboženské symbolice. Ale není to tak. Královská krev je poměrně přímočarý příběh plný zrady, nenávisti, pomstychtivosti, zvrácenosti, krutosti, touhy a bohužel také uspěchanosti a ukecanosti. Jako kdyby chtěl George R. R. Martin narvat celé Písně ledu a ohně do jedné jediné kapitoly. To co zpočátku vypadalo jako dobře rozjetá zápletka pro dlouhou ságu a nebo pro jeden krátký příběh s dobrou pointou, se změnilo v kulometnou palbu událostí a zvratů s nesmyslnou kadencí.Všechny důležité postavy jsou hrozní s*áči a normální čtenář nemá šanci se s kteroukoliv z nich identifikovat. Hlavní postava krále mění svoje přesvědčení a svůj charakter tak rychle, že čtenář tak rychle nestíhá ani mrkat. Celé by se to dalo ještě přežít, kdyby tam nebyly tak hrozně pitomé dialogy. Podprůměrný scénář lehce kompenzuje vynikající kresba, na kterou se sice pěkně dívá, ale ze které mám pocit, že ji chybí nějaká osobitost.
Úžasně vymyšlený svět, který je dost velký na to, aby se tam vešla velká spousta divů, záhad a řada dalších menších světů. Svět, který v každém díle dokáže překvapit úžasným, pohádkově fantastickým nápadem. Je to lehce naivní, jak už pohádky bývají, a trošku ukecané, ale tyto malé vady na kráse milionkrát vynahrazuje úžasná malba Dona Lawrence, která je prostě dokonalá a ohromující. Stokrát škoda, že Storm nevyšel v nějakém obřím formátu. Jsem ale rád, že vůbec vyšel alespoň takto.
První příběh “Nová krev”, což je origin nového týmu, je nezajímavý a má poměrně nudnou retro kresbu. Druhý příběh, nebo spíš druhá část s názvem “Medvědí démon” už je zajímavější. Začíná to příběhem o medvědím démonovi a pokračuje to pyžamovou párty a seznámením s Warlockem. Warlock je celkem standardní a relativně zábavný příběh. Medvěd má zajímavý nápad i průběh, ale konec je bohužel rozplizlý a nezáživný. Jedna věc ale hraje u této knihy prim a to je kresba celé druhé části. Postaral se o ni Bill Sienkiewicz a já jsem si ji doslova užíval. Moje hvězdičky jdou tedy hlavně za Sienkiewiczem.
Kresby Raúla Cácerese jsem už před nějakou dobou zaznamenal na internetu a docela se mi líbily. Poprvé naživo a v komiksu jsem je viděl až v této knize. Jeho kresba je pěkná a líbí se mi jeho občasné zaměření se na detail. Jeho práce s panely je zajímavá, ale zároveň nepřehledná. Nebojí se experimentovat s tvarem a rozmístěním panelů, ale často jsem se i u obyčejných obdélníkových panelů ztrácel a nevěděl jsem, kterým panelem mám pokračovat.
Horší je to ale se scénářem. Předloha od de Sada je daná a tak záleží na scénaristovi, jak se s tímto kontroverzním dílem vypořádá. A díky tomu, že pár týdnu po téhle knize u nás vyšla stejná látka zpracovaná Crepaxem, tak máme ke srovnávání dobrou příležitost. De Sadovo dílo je otřesné, ale má zároveň poselství, či myšlenku. Polemizuje nad tím, že svět patří těm zlým, zvráceným a nemorálním, a pro ctnost a slušnost v něm není místo. Tím samozřejmě kritizoval tehdejší společnost a nastavoval ji zrcadlo. Této myšlenky se Crepax zhostil skvěle a svým komiksem dráždí čtenářovu morálku a nutí ho nad ní přemýšlet. To se Raúlovi moc nepodařilo. Jeho komiks šokuje, provokuje a nabízí čtenáři, aby si trýznění nešťastné Justiny náležitě užili. A to já rozhodně nechci.
Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Justina je moje první setkání s Crepaxem i s de Sadem. Hned na začátku musím říct, že nesnáším sexuální násilí a ponižování. Z tohoto pohledu je Justina otřesná. Samotná myšlenka knihy je ale zajímavá, tj to, že svět patří těm zlým, zvráceným a nemorálním, a pro ctnost a slušnost v něm není místo. De Sadovy argumenty, které v Justině zaznívají, jsou až děsivě logické. Je to téma, které od doby de Sada nijak nezestárlo, ale naštěstí se změnila společnost a ti nemorální už nemají tak velkou převahu. Je ale otázka, nakolik dobu de Sada můžeme posuzovat podle jeho díla. Mám za to, že zvrhlost společnosti, vykreslená v Justině, je záměrně vyhnaná do extrému, aby vznikl co největší kontrast k extrémní Justinině ctnosti. Čtenář je pak natolik šokován, že sám začne přehodnocovat vlastní morálku a začne si říkat, jaká je Justina husa, že se nepodvolí a neušetří se všeho toho násilí. Potom si ale uvědomíte, jak je zvrhlé soudit někoho za to, že se drží své cti, morálky a slušnosti. Tohle je totiž přesně ta vlastnost, která dává vzniknout hrdinům v totalitních společnostech. No je to prostě zajímavé…
Co se týče Crepaxova zpracování, tak jeho kresba ženských křivek je úžasná. Občas jsem se ale ztrácel v tom, která žena je která. Také musím říct, že se mi nelíbí to, jak kreslí chlapy. V podstatě stejně jako u Manary jsou u Crepaxe chlapi většinou nakreslení jako slizcí hnusáci. Možná je to tak záměrně, aby na první pohled byla zřejmá jejich povaha a jejich úmysly - těžko říct. Každopádně rád bych si od Crepaxe přečetl něco méně násilného.
Líbí se mi téma a potěšila mě závěrečná pointa. Asi každý se občas zamyslí nad humanitární pomocí, která je organizovaná pro chudé části světa. Každý se určitě občas ptá, proč mocní neudělají to či ono. Stejnou otázku si položil Superman a hned to i zkusil - a asi není spoilerem, když napíšu, že neuspěl. Ve své misi selhal a já jsem rád, že selhal. Ukázal totiž, že svět je složitý a jednoduchá a líbivá řešení v něm prostě nemohou fungovat. Naopak často celou situaci ještě zhorší. Co se týče malby Alexe Rosse, tak jsem byl překvapený tím, jak je zde “hrubá” - je plná nedotažených detailů a rozpité barvy. Nevadí mi to, možná mě to právě naopak o to více baví. Jenom je zajímavé srovnání této knihy s JLA: Svoboda a spravedlnost, která vznikla o pár let později a ten rozdíl v preciznosti je na první pohled vidět.
Origin z budoucnosti má old-schoolovou kresbu i barvy, ale příběh je docela dobře odvyprávěný a bavil mě. Ale svoje mouchy samozřejmě má. A ta kresba nakonec taky není úplně marná.
Druhý příběh ze současnosti už má modernější kresbu, ale celé je to poněkud nudné. Ale i tohle má pár světlých chvilek, kdy mě to pobavilo.
Zajímavě vymyšlený svět a zábavný příběh, který je ale poměrně komplikovaný. Po dočtení můžu říct jediné - chci více! Celé to nese Šejićův rukopis - od kresby až po způsob, jakým jsou psané dialogy, vyprávění a vůbec všechno. A to mi sedí! Jeden postřeh na závěr - vidím tam podobný motiv jako v Netvoře a zajímalo by mě, nakolik se Marjorie Liu inspirovala u Stjepana Šejiće.
Krátké skeče ze života kosáka - některé smutné a jiné smutnější. Skoro se chce napsat, že mi to kromě pocitu marnosti nic nedalo, ale má to i pár vtipných momentů a najde se i závan naděje. Nemůžu říct, že tu knihu přímo doporučuji, ale za tu cenu, za jakou se prodává, se ji vyplatí koupit i kdyby jenom na zkoušku.
Další dobrý díl, ale nějak ve mě nedokázal vzbudit tak silné emoce jako předchozí knihy. Což je překvapující, vzhledem k tomu, co všechno se tam stalo. Ale tentokrát je tady více akce než obvykle a je to právě na úkor emocí. V podstatě celá druhá polovina knihy graduje k velkému závěru a i když jsou jisté momenty překvapující, či nečekané, tak to nemá tu správnou sílu. Doufám, že si Vaughan během oznámené pauzy odpočine a v desáté knize mi opět nejen vystřelí mozek z hlavy, ale že mi zase zastaví i srdce.
Jsem nadšený! Jsem rád, že jsem si tu knihu nakonec pořídil, protože je skvělá. Clowese jsem si kdysi kvůli “Rukavici” zařadil mezi autory, od kterých už nikdy nic nechci číst. Potom jsem ale dal šanci “Mrtvému světu” a to mě přivedlo k Patience. Čekal jsem psychedelickou šílenost, ale dostal jsem promyšlený a kompaktní příběh o cestování v čase. Příběh s uvěřitelnými postavami a skvělým rozuzlením na konci. Příběh, který je přes to všechno pořád ještě dostatečně šílený. Líbila se mi dokonce i Clowesova kresba, kterou jsem dříve neměl rád, a užíval jsem si i barvy, na kterých si Trystero dalo záležet.
Fantastické, strhující a silně znepokojivé. Doufám, že ty čísla z příběhu rychle zapomenu. Výtvarná stránka je skvělá - depresivní, stejně jako téma knihy, ale skvělá.
Spousta krátkých, masakrálních, vypointovaných a hlavně skvěle vyškrábaných příběhů. Přesto mi to tak úplně nesedlo. Často mi pointa nepřišla nijak úžasná a příběh moc nepobavil. Občas jsem se divil, že se mu s takovou “blbostí” chtělo škrábat. Mám prostě radši delší příběhy. Musím ale také říct, že některé příběhy jsou skvělé a rád se k nim vrátím.
Pokud budete tuhle knihu posuzovat jen podle obrázků na internetu, pak si možná necháte ujít dobrý komiks. Mě obrázky promítnuté na CrweConech a viděné na internetu příliš nezaujaly. Potom jsem ale vzal tu knihu do ruky a viděl tu malbu na papíře… Doporučuji vám udělat to samé. Nevěřte obrázkům na monitorech a displejích mobilů! Zajděte do obchodu, chytněte Requiem do ruky a zalistujte v té knize. Co se týče příběhu, tak tam si Pat Mills nebere servítky a rozjíždí pekelnou Hru o trůny, ve které si vyřizuje účty s autoritami tohoto světa a nešetří při tom cynickým humorem. Některé momenty jsou vážně skvělé a Requiem je pro mě příjemným překvapením. Více zde: http://vlcibouda.net/komiks/requiem-romance-pekla
EDIT: Po více než dvou letech a po asi čtvrtém přečtení zvedám hodnocení na 5*. Opět jsem si to hrozně užil.
Poslední rozloučení a závěrečná tečka. Je pravda, že to po konci devátého dílu nějaký závěr chtělo, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je to nastavovaná kaše. Ani to zabíjení už není co bývalo. Možná je to naopak příliš uspěchané a chybělo tomu pár (desítek) stránek navíc. No jo, to je tak, když si autoři své čtenáře příliš rozmazlí… Nicméně pořád jde o skvěle napsaný díl a Aaron se postaral o to, aby se nikdo nedočkal úplného happyendu. Díky za tuhle skvělou sérii!
No do prdele… Tohle mě fakt dostalo! Absolutně boží díl. Víc k tomu neřeknu. Prostě běžte a kupte si celou sérii, abyste se mohli dočíst až k tomuhle dílu. Tahle kniha vám naservíruje zatraceně intenzivní zážitek!
Huh… Já vlastně ani nevím, co k tomu napsat. Snad jenom to, že je to další skvělý díl. Tam se stalo tolik věcí, že nejde něco vypíchnout. Snad jenom zmíním, že Aaron píše své postavy tak, že prostě nejde odhadnout, jak se zachovají, a neustále čtenáře jejích rozhodnutími překvapuje. Do konce zbývají už jen dvě knihy a já si nedokážu tipnout, jak to celé skončí. Já dokonce ani nevím, jaký konec bych si přál. Ale pořád mě to hrozně baví!
Během čtení jsem pořád čekal na příběh, který dal název této knize - Rezervace v rytmu blues. Ten ale stále nepřicházel a na konci mi došlo, že pomalé, smutné a melancholické blues je sjednocující metaforou ke všem příběhům v knize. Ačkoliv jde o nejtlustší knihu v sérii, tak přesto příliš neposunuje děj kupředu. Spíše je takovým tanečním přešlápnutím na místě, aby mohl následovat další důležitý krok. Přesto to není díl zbytečný a přináší spoustu momentů k zamyšlení a rozjímání.
Jako když z kopce spustíte k$&@%&#! velké kameny, ty se řítí dolů a zcela nemilosrdně ničí všechno, co jim stojí v cestě. Představovačka skončila a skalpování začalo. Je skvělé, že Aaron po tom, co v předchozím díle odkryl karty, změnil tempo vyprávění a nedopustil, aby celý příběh byť na okamžik klesl pod vysoko nastavenou laťku.
Tentokrát se musím zmínit také o úvodníku. Slyšeli jste už o Alabamské úžovce červené? Po přečtení úvodníku od Matta Fractiona jsem se asi minutu nahlas smál. Je úžasné, když někdo umí takto vypointovat i obyčejný úvodník. :-)
No do pr#%@&! Po předchozích čtyřech dílech mě to už na zadek neposadilo, ale pořád je to megahustý nářez. Aaron odkrývá karty minulosti, kolem které se pořád jenom našlapovalo, a rozšiřuje kořeny příběhu. Nyní už víme, co se tenkrát v pětasedmdesátém přesně stalo, kdo koho zabil a co koho žene vpřed. Dozvíme se, proč je agent Nitz tak zarputilý a otravný jako osina v prdeli a také proč je Diesel takový zmrd. Je to sakra dobře rozehrané a jsem zvědavý, jak to bude dál.
První třetina (Rachot v budoáru) je nezáživná depka, ale pro pochopení postav je pravděpodobně důležitá. Ale ten zbytek (Hryzání ve vnitřnostech), tam zase Aaron rozjíždí bomby. Hlavní příběh je tentokrát věnovaný Dinovi Zakrslému medvědovi a náčelníkovi Rudé vráně, který se pomalu, ale jistě, stává mojí nejoblíbenější postavou. Ani tentokrát se naštěstí neopakuje zběsilé skákání v čase, jako tomu bylo v druhé knize, a Aaron nám servíruje další dávku marnosti, beznaděje a nevyhnutelnosti. Ale také adrenalinu a sladké chuti pomsty.
Paráda! Ačkoliv byly první dva díly super, tak tenhle mě bavil ještě víc. Bavilo mě, jak je tento díl vyprávěný krásně lineárně, bez skákání v čase, a bavili mě i jiní kreslíři v prvním a posledním sešitě. Dál a hlouběji se prohlubují charaktery protagonistů a dál je to napínavé a kulervoucí.
Druhý díl se postupně zaměřuje na jednotlivé postavy a dodává jejich charakterům hloubku. Dozvídáme se, co všechno se dělo v den a noc během slavnostního otevření indiánského casina a to z pohledu několika lidí. A nechybí samozřejmě také flashbacky. Tím, jak scénář brutálně skáče v čase sem a tam, a jak se příběhy jednotlivých postav kříží, tak mi tento díl připomíná film Pulp Fiction. Říkám si, jestli je to nutné, aby tam bylo tolik skoků v čase, jestli to není jenom scenáristická berlička k tomu, aby scénář vypadal zajímavě? Jestli by to bez těch skoků nebylo lepší, protože je to občas fakt nepřehledné? Kdysi mi někdo říkal, že viděl Pulp Fiction sestříhány tak, aby scény byly ve správném pořadí. A prý to byla dost nuda. Takže to beru tak, že to prostě nutné je a díky tomu ani druhý díl Skalpů není nuda.
Drsné nakopnutí série! Měl jsem celkem strach, abych po všech těch kladných referencích a dlouhodobém natěšení nebyl zklamaný. Musím říct, že Země indiánů mě vůbec nezklamala. Scénář nás po hlavě hodí do hnusného světa tak moc pokřivených charakterů a vztahů, že je už nenarovná asi ani smrt. Najednou jste v těch sračkách až po uši, zhnusení i fascinováni zároveň, a scénář vám začne pomalu odhalovat skryté smyčky a dávné křivdy, a vy si postupně na ten svět začínáte zvykat a jste zvědaví, jak to bude dál. Navíc je k tomu výborně zvolená kresba. Žádné přeslazené líbivé obrázky - pěkně ostrý, místy lehce nepřehledný, ale vždy velmi promyšlený art.
V prvé řadě netuším, proč tohle bylo prezentováno jako sci-fi. Tohle je jednoznačně fantasy. Taková hloupoučká fantasy. Možná to v dalších dílech dostane hloubku a logiku, ale první díl na mě působil pouze jako malířská onanie a příběh je tam jenom tak mimochodem - aby spojoval obrázky. Což o to, malbě jako takové se toho moc vytknout nedá, ale se scénářem je to horší. Často se opakují rozfázované scény, jako je například přibližující se záběr na detail a nebo opakující se stejná scenérie s nějakou probíhající akcí. Navíc mi to celé, i přes ony rozfázované scény, přišlo dost statické. Jako pospojované ilustrace a obálky knih. Textové bubliny, tak jak jsou řešené, mi do kresby nepasovaly. A příběh? Nechci spoilovat, tak řeknu snad jen to, že ten svět mi vůbec nedává smysl a postavy jsou zcela ploché. Říkám si, proč zrovna o tenhle komiks Crew tak dlouho usilovala?
Moje druhé setkání s Clowesem a na rozdíl od “Rukavice” mě tohle bavilo a líbilo se mi to. Sice nejsem ženská, abych to mohl posoudit, ale věřím, že nějak takhle to holky v pubertě mají. Dialogy mi přišly uvěřitelné a vtipné. Zpočátku se mi zdálo, že celá kniha bude jenom sbírka historek bez nějakého vývoje. Celé se to ale velmi pomalu a nenápadně měnilo až ke konečné a nevyhnutelné srážce s realitou dospělosti. Nečekaně se mi líbila i Clowesova kresba. Hlavní hrdinky jsou nakreslené pěkně a k příběhu mi sedí i celkový výtvarný styl. Je tam ale také několik nesympatických ksichtů, které mě iritovaly, ale když se nad tím zamyslím, tak ty vlastně tak nějak odrážejí charaktery jejich majitelů a nebo to, co si o nich ty holky myslí. Takže celkem spokojenost...
Tak jsem to konečně přečetl. Na čtvrtý pokus jsem se do toho dokázal začíst, nebo jsem spíše dokázal přetrpět úvodních cca 90 stran, na kterých jsem byl úplně ztracený. Na začátku jsem se prostě nechytal. Možná to je stylem vyprávění, ale některé věci mi prostě nedávaly smysl a chtěl jsem tu knihu prodat bez dočtení. Potom se to ale naštěstí změnilo, dalo se to dočíst do konce a dokonce jsem se u toho i bavil. Autor má nastudováno (jak se chlubí v poznámkách) a až maniakálně se zabývá technologiemi - místy jsou jeho poznámky zajímavé, ale jinde jsou nezáživné a pro mě až příliš filozofující. V již zmíněných úvodních 90 stranách pro mě byly poznámky zábavnější než vyprávěný příběh. Suma sumárum - od této legendy jsem čekal, že mě posadí na prdel, ale místo toho jsem spíše zklamaný. V budoucnu tomu ale ještě jednu šanci dám. Teď ale dávám jen 2,5*
Kniha obsahuje dva příběhy - jeden upírský a druhý protiteroristický. Stejný hrdina, ale rozdílné autorské týmy. Upírský příběh s názvem “Víra, tradice, osud” je docela fajn. Má dobrou atmosféru a perfektně zvolený styl kresby, která mi prostě sedla. Není přeplácaná a ani přehnaně barevná. Detaily jsou tam kde mají být a hodně se pracuje se stíny a siluetami. Barvy navíc dělal Dave Stewart, tak není co řešit - velká paráda!.
Druhý příběh s názvem “Pád londýna” je o něco slabší a lehce zmatený, ale pořád je napínavý a dobře se čte. Union Jack se pouští do boje proti teroristům spolu s partou béčkových superhrdinů. Kresba už není tak exkluzivní, jako v prvním příběhu, ale i tak se jedná o pěkný, barevný a lehce nadprůměrný mainstream.
I přes slabší druhý příběh hodnotím pěti hvězdami, protože ten upírský příběh mě prostě potěšil.
Velmi příjemné překvapení. Jistě, je to určené hlavně mladším čtenářům, ale pobaví to každého. Není to infantilní, ani imbecilní. Vyhnulo se to trapnosti a je to vtipné. Navíc je to krásně nakreslené a některé stránky doslova ohromí. V obrázcích jsou zajímavé nápady a třeba vyprávění minulosti hromovládného žabáka je udělané moc pěkně. Navíc mě tam potěšila pocta Walterovi Simonsonovi.
Moje úplně první setkání s Doctorem Who. První povídka s Teraformací byla docela slabá, ale ta druhá, s bohyní Kálí, to už bylo jiné kafe a docela mě to bavilo. U Teraformace jsem cítil humor podobný mému oblíbenému Douglasi Adamsovi, ale nějak to nefungovalo. U Kálí byl zajímavější scénář a mělo to i nějakou hloubku. Takže nakonec celkem dobré, ale pokračovat v dalších dílech nebudu.
Původně jsem to ani nechtěl kupovat, ale vzhledem k dobrým hodnocením jsem si to pořídil v antikvariátu. Byl jsem na to hodně zvědavý a docela jsem se těšil. Proto jsem teď spíše zklamaný. První příběh "Odpoledne pod psa" měl sice trošku chaotický začátek, ale potom se to usadilo a bylo to docela zábavné. Mělo to zajímavý nápad a i kresba se mi líbila. V případě "Marvel Fanfare" už to taková sláva nebyla. Příběh se snažil být vtipný, ale ve výsledku mě vlastně dost nudil. Některé celostránkové kresby byly fajn, ale zbytek byl takové standartní retro, které moc nenadchne.
Bylo to jiné než jsem čekal. Čekal jsem epický popis války, vyprávěný nezávislým pozorovatelem, ale dostal jsem silně osobní vyprávění pěšáka, kolem kterého se prohnaly dějiny. Kromě očekávaného odsouzení všech válek, jako naprosto nesmyslných aktů, jsem dostal nádavkem i temnou vizi budoucnosti lidstva. Teď, 30 let od vzniku komiksu a 44 let od vzniku knihy, můžeme vidět možná zárodky takové společnosti, což mě docela děsí. Mám jenom jednu malou připomínku k vyprávění - kdosi mi kdysi prozradil pointu příběhu. Čekal jsem šokující odhalení této pointy, ale nakonec to bylo jenom nevýrazné konstatování v textovém boxu, jen tak mimochodem. Co se týče výtvarné stránky, tak zajímavá je jak práce s panely, tak také kresba. Je to taková oldschoolová sci-fi klasika, která potěší i v dnešní době. Suma sumárum - líbilo se mi to hodně a přečetl jsem to se zatajeným dechem na jeden zátah.
Strýček Xavier vypráví příběh o krutých pastýřích, zarputilém ovčáckém psovi, zbloudilých ovečkách a o drsném vlku samotáři, ke kterému se ovečky obrátily s prosbou o pomoc. Mistr meče je historický dobrodružný příběh, ve kterém nejde o nic menšího, než je čest, pravda a náboženská svoboda. A také tam jde o život, samozřejmě. V roce 2017 získal Mistr meče zlatou cenu v soutěži “Japan International MANGA Award”. Příběh i kresba dokážou čtenáře pohltit a na konci ho spokojeného vyplivnout. Potřísněni hrdinstvím si budete říkat, že boj za vyšší ideály má smysl a stojí za ně bojovat až do úplného konce. Více zde: http://vlcibouda.net/komiks/mistr-mece-za-pravdu-cest
Tak tohle je velká paráda! V tomhle je všechno - skvělá fantasy, dobrý příběh, nahaté amazonky, soulož s čarodějkou, sci-fi vozítko, parodie biblických příběhů i obžaloba Boha. Všechno pěkně pokupě a navíc s parádní kresbou. Někdy si to budu muset dát znova. Chtělo by to nové, vázané vydání, protože tohle je klenot.
Povídková kniha, která slibuje zápletky do budoucna a zároveň upozorňuje, že minulost ještě není zdaleka uzavřená. Ale to je asi tak všechno. Kniha obsahuje tři povídky a v podstatě jenom ta poslední vám dá šanci se aspoň trošku bát. A je jen na vás, jestli se bude bát toho, co se je vyprávěno a nebo samotné kresby té povídky. Tyler Crook tentokrát nenakreslil všechny čtyři sešity, ale jenom dva z nich - povídku která rozvíjejí postavu Eminy kamarádky Bereniky. Zbývající dva sešity nakreslili jiní výtvarníci, či spíše výtvarnice, a v jednom případě mají kresbu jen trošku jinou a ve druhém případě škaredou. Tyhle povídky mi úplně nesedly, či spíše samotné neutáhly celou knihu. Těším se na další knihu, ve které se snad zase dočkáme plnohodnotného vyprávění.
Strhující, dechberoucí a epicky tragická vesmírná sága. Trošku jsem se toho knižního minimonstra bál, ale nakonec jsem to zvládl přečíst během jediného dne. Celá sága je pěkně kompaktní a drží pohromadě bez rušivých skoků v čase. Ty jsou zvládnuté díky zvolenému způsobu vyprávění, kdy dialog robo-vypravěče a mecha-posluchače svou vtipností odlehčuje tragičnost celé Kasty Metabaronů a zároveň propojuje různé časové období. Úžasná a dokonalá je i výtvarná stránka Kasty. Maximální spokojenost!
Sám bych si to nekoupil a tak výhra tady na ComicsDB byla skvělou příležitostí, podívat se tomu na zoubek. Na první i druhý pohled je zřejmé, že tohle je série pro děti. Odpovídá tomu jak kresba, tak i děj a dialogy. Hodnotím pouze třetí díl a tak mi chybí patřičný kontext, ale i tak je snadné dostat se do děje a pochopit, o co v příběhu jde. Dialogy jsou jednoduché, bez jakýchkoliv narážek a zrádných vtípků, a ukazují jak morální chování hrdinů, tak i amorální chování padouchů. Zároveň nesou poselství o rodině a o překonávání těžkých životních situací. Kresba je tak nějak dětsky pěkná - nekomplikovaná kresba plná fantazie, která není přeplácaná detaily a má pěkné barvy. Celostránkové obrázky jsou vážně pěkné, až epické! Hodnotím to jako knihu pro děti.
Už fakt, že tento příběh původně vycházel v Čtyřlístku, jasně vypovídá o hlavním cílovém publiku. Vyprávění ale není natolik infantilní, aby si ho nemohli užít i odrostlejší čtenáři. Líbí se mi, že Kopl v příběhu pracuje i s takovými věcmi, jako je zhasnutí ohně při odsátí vzduchu. Tím se naplňuje i edukativní rozměr tohoto komiksu. Potěšily mě některé popkulturní odkazy a průpovídky, i nefalšovaná magie ve formě “Helmy děsu” ze severských ság. Kresba Petra Kopla je hravější než kdy dřív a mám pocit, že se v některých detailech přiblížil stylu Dana Černého, což atmosféře vyprávění prospělo. Celkově je kniha moc pěkně udělaná a to včetně pěkných kreslených předsádek. Vůbec mě nepotěšil neuzavřený konec. Budu teď muset čekat na další knihy...
Tak tohle se vážně povedlo! Už dlouho jsem se u komiksu tak často nesmál. Tyhle postavy jsou tak bizarní a nešikovné, ale zároveň oddané svému poslání, že je prostě musíte milovat. Navíc ty jejich dialogy - to je perla za perlou. Je to celé praštěné. vtipné a zábavné, ale zároveň z určitého pohledu i tragické. A nakonec dokonce dojde i na hlubokou myšlenku a záchranu vesmíru. Co víc můžete chtít? Parádní kresbu? Tu to má! A taky velké cákance všelijakých tělesných tekutin :-) Rozhodně doporučuji!
Heh... Tuhle knihu jsem koupil omylem. Chtěl jsem koupit Great Lakes Avengers, ale víc jsem se soustředil na fyzický stav knihy, než na to, co je na ní napsané. Ale nelituju toho, protože mě to bavilo. Líbí se mi, jak jsou všechny postavy rozepsané a mají svoji hloubku. Líbí se mi, jak postupně odhalují nejen svoje schopnosti, ale i sami sebe. Bavily mě jejich vzájemné vztahy a dialogy. No a nakonec kresba taky není špatná.
Na tuhle knížku jsem se těšil - koupil jsem ji na základě hodnocení tady. Po přečtení úvodníku jsem se na ten příběh těšil ještě víc. Po dočtení mám trošku rozpačité pocity. Rozhodně to má zajímavý nápad a dialogy jsou dobře napsané. Ty děcka jsou celkově dobře napsané, funguje mezi nimi chemie a tak. Ale ten svět a lidi okolo mi moc nesedí. Zklamalo mě, že jejich rodiče jsou opravdu super padouši - čekal jsem na konci nějaký twist, který by to celé hodil někam jinam. Taky mě překvapilo, jak rodiče a jejich děti proti sobě šli bez skrupulí, když už na to došlo. No a úplně nejvíc mě naštvalo to, v jakém momentu to skončilo. Chtěl jsem pokračování, u kterého jsem věděl, že ho v češtině nikdy nedostanu, ale zároveň se mi nelíbilo, že mi povídání na konci vyzradilo veškerý následující děj. Kresba je fajn a Karolina je nejlepší.
Tato kniha mě moc nelákala a přesvědčila mě až cena 99 Kč ve výprodeji. Důvodem ke koupi byl i fakt, že Argo má letos v plánu vydat další knihu Niny Bunjevac a tak jsem se chtěl připravit. Moc nemám rád tyhle ponuré rodinné historie, navíc když jsou doprovázeny takovouto kresbou. Kresba Niny Bunjevac je hrubá i detailní zároveň. Hrubá v obrysech postav a jiných částech těla, než je hlava. Ale také detailní v rysech obličejů a precizní ve stínování. Zpočátku jsem měl nepříjemný pocit, že listuji albem starých zašlých fotografií, na kterých jsou dávno mrtví lidi. Ke konci jsem si na to už zvykl. Co se týče příběhu samotného, tak ten až tak extra zajímavý není. Jasně, ne každý měl za otce srbského teroristu, ale Nina, přestože píše a kreslí o historii své rodiny, ten příběh vypráví bez větších osobních emocí. Celé se to nese spíše v dokumentární rovině, ve které je ve zkratce shrnutá celá historie Srbsko-Chorvatského konfliktu od příchodu Slovanů, přes druhou světovou válku, až po nástup, vládu a zločiny komunistů. Bylo to zajímavé, ale to je tak všechno.
Bojovnice každým coulem - Retro origin - patřičně naivní s typickou retro kresbou. Nebavil mě ani příběh (nebo spíše vyprávění) a ani kresba.
V touze létat - příběh byl sice lehce zmatený a asi bych si ho potřeboval dát ještě jednou, abych ho plně pochopil, ale bavilo mě ho číst. Byly v něm fajn nápady i dialogy. Hodně mě u těch šesti sešitů bavila kresba - jak od Dextera Soye, z jehož kresby mám pocit, že se v průběhu svých čtyřech sešitů brutálně zlepšil, tak i od Emmy Ríos, která má sice úplně jiný styl než Soy, ale taky mě hodně bavila.
Politický thriller ve sci-fi kulisách. Oproti předchozímu dílu (1 a 2) je tady (3 a 4) relativně málo akce a hodně politikaření. Až v poslední třetině to začne dostávat grády a konec je docela nečekaný.Je to docela fajn - opět zde probíhá vyšetřování a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Kresba opět super.
Orbital je cyberpunkem říznutý Star Trek. Při čtení mě neustále napadla paralela vesmírné konfederace a EU. Těch paralel tam je více a jejich vnímání záleží na vaší politické orientaci. Velkým tématem Orbitalu je xenofobie a rasizmus. Ne ten otevřený, jako býval kdysi vůči černochům a nebo vůči Židům za druhé světové války, ale takový ten nepřímý, který je skrytý za stereotypy a nevhodnými vtípky. Orbital tak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám všem a dělá to dobře - díky úžasným sci-fi kulisám je ten problém vidět s patřičným odstupem, který nám reálný svět prostě nenabízí. Líbí se mi, jak je čtenář postupně seznamován s pravidly vesmíru Orbitalu a s nejdůležitější historií - všechny informace dostane čtenář včas, ale ne příliš brzy. Hodně se mi to líbilo a to nejen díky scénáři, ale také kvůli skvělé kresbě.
