Za mě paráda. Temný, surový a komorní thriller, který je zároveň psychologickou sondou do Batmanovy a Scarecrowovy mysli. Čtenář zde Bruce pozná mnohem lépe, dokáže to dobře představit Scarecrowa (který mě neskutečně baví a pro Batmana je to jeho podstatou dokonalý, i motivy uvěřitelný záporák), a zároveň to funguje jako jeden uzavřený příběh.
Jednohubka na závěr to pak celé krásně podtrhuje – dostaneme nejen střípek z Bruceovy minulosti, ale opět mu o něco více porozumíme i po jeho mentální stránce. Prostě pecka, tady nemám co bych vytkl, bavilo mě to od první do poslední stránky.
Po předchozím, neuvěřitelném výkonu pánů scénaristů, jsem se druhé knihy bál jako čert kříže. A ono je to ve finále, k mému milému překvapení, úplně v pohodě retro. Stále se zde tu a tam najdou nějaké hloupoučké momenty, nad kterými si člověk povzdechne (Batman nalezne pachatele, kterého není možné dopadnout jiným způsobem, než výhrou v domluveném leteckém souboji), ale už to není idiotské v tak šílené míře, a vlastně mě to i bavilo. Což je oproti minulé knize, kterou jsem se protrpěl, dost velký pokrok. Jedná se o ryzí dobrodružné příběhy ze 70. let, které navíc začínaly konečně nabírat mnohem pochmurnější charakter a utvářet tak Batmana, jakého známe a máme rádi dodnes. Hodně mě potěšil Man-Bat, který si tu pro sebe přivlastnil celé tři sešity a jeho příběh rozhodně považuju za to nejlepší z celé knihy (je to taky jeden z mála záporáků, se kterým jsem ze začátku dokázal soucítit a pochopit jeho následnou nenávist vůči Batmanovi, protože ten byl naprostej pablb a dok*rvil, co se dalo). Kresbu a vylepšený recoloring jsem si osobně opět užíval. Lepší 3*.
O Bruceovi a Damianovi, bez Damiana. I přes to že tu (prozatím) chybí předchozí kontext, a už do začátku víme, že Damianova smrt není definitivní, tak komiks funguje jak má. Byť má svůj kostým, tak nesledujeme příběh Batmana, nýbrž Bruce jakožto zlomeného otce. Utrpení je pro něj víceméně denní chleba, a zažil už ledacos, ale až v takovém psychickém rozpoložení plného osobní bolesti a žalu ho tak často nevidíme. Je to příběh o muži, který začíná pomalu zahazovat své někdejší zásady a upadá tak do hluboké propasti, i přes to, že má stále kolem sebe své nejbližší, kteří se mu snaží pomoct. První sešit beze slov byl parádní, ostatní byly hodně fajn a dokazují, jak skvěle Bat-rodinka sestavená z komplexních a uvěřitelných postav s vlastním smýšlením, emocemi a historií funguje nejen v akci, ale i citlivých momentech... a poslední stránky byly docela emotivní bombou. Budu se tak opakovat po hroubkovi - silné, dojemné, jen některé části nevyužité na plný potenciál. Nicméně si Tomasi zaslouží velký palec nahoru, tahle série je celkově skvělá, přičemž Rekviem za Damiana je obzvlášť citlivě napsaný příběh s fungujícími emocemi a především myšlenkou, a zasluhuje si speciální místo v netopýří sbírce. Lepší 4*.
Tak tohle mě nebavilo. Konec hry mělo být finále celé Snyderovy série, Supertíha + Květy zla už měl být pouhý epilog. Supertíze se jako epilog fungovat dařilo, pracovalo se už čistě s následky a odkazem Batmana, a mělo to svoji jedinečnou a komorní atmosféru. Květy zla však berou prudkou zatáčku a stává se z toho nejen hrozba stejné úrovně jako Konec hry, ale možná i větší. Máme tu tak tedy finále + finále 2.0, což se naprosto míjí účinkem a je to vyčerpávající. Začátek vypadá fajn, ale pak na scénu přichází nepřehledné megalomanské bitvy jak z nějaké mangy, navíc extrémně ukecané, a později jsem už stránky otáčel spíše na autopilota. Silně přepálená akce, a stejně tak silně přepálené emoce. Do toho nepřesvědčivý motiv záporáka a vůbec poselství celého příběhu... prostě všichni jsou přes všechny snahy tak hrozně na nic, že se stejně musí vrátit Batman (který je navíc rychlejší a silnější než kdy dřív) a zas a opět musí zachránit celý Gotham z obří krize, ve Snyderově runu (sestávajícího z pouhých 10 knih) po Roku nula a Konci hry už třetí. O tom má být celý Batmanův odkaz? Nikdo si nedokáže ani trochu poradit sám? Pro mě je to tak další názorný příklad jinak schopného autora, který si však neumí nastavit vlastní limity a skončit v tom nejlepším. Dojet to v komorním duchu, který měla Supertíha, tak nic nenamítám, ale tahle snaha o další grandiózní finále už za mě prostě nefungovala. Na kresbu se klasicky dívá dobře, a dají se z toho vytáhnout sem tam nějaké momenty... ale jako celku tomu nedokážu dát více než 2*.
Obecně se změnám nebráním, u něčeho je naopak i vítám. Důležité je, aby pak s tím autor dokázal náležitě pracovat, což Snyder umí. Nikomu necpe, že „Gordon je od teď váš nový a ve všech ohledech lepší Batman“ – ne, uvědomuje si, že i přes zajímavost takového nápadu je to především nápad dost absurdní. Ví to Snyder, a ví to i všechny postavy v příběhu, včetně samotného Gordona, který je tak terčem (a častokrát i tvůrcem) nejrůznějších narážek a posměšků. Nikdo se tu starého Batmana nesnaží nahradit, pracuje se tu s tím, jaký odkaz zanechal a jak se Gordon musí se svojí novou, nelehkou rolí popasovat.
No a když už změny, tak pořádné. Morrisonův Dick jakožto Batman nebyl špatný, ale stále to byla víceméně ta stejná postava jako její předchůdce, jen možná o něco méně chladná. Gordon jakožto Batman je postava originální a samostatná, nejedná se o pouhé ctrl c ctrl v. Má vlastní vylepšení, ale i vlastní chyby. A za mě ta postava zkrátka funguje a baví mě.
O původního Batmana jsme navíc nebyli ochuzeni úplně a má zde vlastní, zajímavou linku, záporák je působivý (ale moc se zde nepředvede, celá Supertíha je spíše taková předehra), a easter egg s původními Batmanovýmy kostýmy potěšil.
Ano, celé je to sice už natahování, ale Snyder zde stále umí. Gordon je ve finále fajn změna, a jakožto postava figurující vyloženě čistě jako zpestření netopýřího univerza (a zdůraznění Batmanovy důležitosti) na závěr mi vůbec nevadí.
Hodně fajnový a civilní příběh o tom, jak důležitý je Gordon pro svoji rodinu, přátele, či i pouhé známé. Nejsilnější je to na začátku a na konci, kdy se především zaměřujeme na GCPD a víceméně to (stylem i dějově) funguje jako takový prequel k Gotham Central - všem fanouškům tak vřele doporučuju. Jsou tu také fajn momenty a citlivé konverzace mezi Gordonem a Batmanem, který je jinak po celý děj odsunut do pozadí (další, rozhodně fungující scénaristický tah). Jediné, co to tak celé sráží, je prostředek. Ten je, jak už zde psal Doppelganger, hrozně nijaký a tuctový, opravdu se zde jenom běhá z místa na místo a vše by se v pohodě dalo shrnout do jednoho sešitu. Svoje silná, již zmíněná pozitiva to ale naštěstí má, a na čtyři hvězdičky to bez problému obstojí.
Další komiks, na který jsem se jakožto Zázrakův velký příznivec dost těšil, během čtení jsem však byl nejednou na pochybách, ale nakonec to celé zavíral s dobrým pocitem.
Věc, která mě pochopitelně udeřila do očí jako první, byla kresba. Zázrak se nikdy nehonosil nějakou extra kresbou, ale člověk pro to dokázal najít pochopení kvůli tehdejšímu způsobu vydávání. Že Kopl kreslit umí, když má více času, předvedl v Pérákovi, na kterého se koukalo pěkně. Tak co se proboha stalo tady? První kapitola (z celkových pěti) vypadá fakt tragicky, zlatá první čísla původní série, a to už je fakt co říct. Naštěstí se to pak už jenom zlepšuje, Kopl se buďto rozkreslil, nebo měl více času, nebo nevim. Sice to občas lehce sklouzne k jednoduché a nedetailní rychlokresbě z první kapitoly (čímž je ta kvalita poněkud nekonzistentní), ale mnohem častěji už konečně Kopl předvádí jeho skutečné schopnosti a na mnoho panelů je radost se dívat.
Věc, která mi v hlavě běhala jako druhá, byl restart univerza z posledního sešitového Zázraka. Na jednu stranu lehce chápu proč, tvůrci chtěli mít jistotu, že pokud se k Zázrakovi už nikdy nevrátí (a takové obavy byly v našich podmínkách na místě), tak že je celý příběh opravdu uzavřený, pouze s případnými otevřenými vrátky. Na druhou si nemyslím, že to bylo opravdu vyloženě nutné, a na tohle ne zrovna šťastné rozhodnutí se zde dojíždí. Za prvé to byl restart zbytečný, protože se zde stejně téměř vše vrátí do starých kolejí a status quo je zachován. A za druhé, vzniká zde zvláštní situace, kdy to nebude fungovat pro úplně nové čtenáře, protože na to se až příliš často odkazuje na předchozí události, a pro znalé se poněkud únavně musí všechno dohánět a nastavovat od znova (přičemž, jak už jsem psal, výsledek je stejně skoro úplně stejný). Prostě problém restartování postav obecně.
Nicméně co se stalo, tak vrátit nejde, a musí se s tím zkrátka pracovat tak, jak to je. A naštěstí, Macek je schopný vypravěč... Sice se nic nezměnilo, ale při příležitosti otevření nové kapitoly se autor rozhodl uchopit pohled na postavy trochu jinak, a lépe. Hlavním hrdinou už tak není pouze David, ale jak z názvu vyplývá, tak i Míša, a dokonce i Tomáš. Všichni tři zde mají dostatek prostoru pro své vlastní dějové linie, osobnostní rozvoje a všichni sehrají klíčovou roli pro závěrečné poselství. Fungují nejen jako samostatné charaktery, ale i jako tým, a líbí se mi, co se Macek snažil celým vyprávěním říct.
Samotný příběh je oproti sešitovým sériím (pochopitelně) mnohem více ucelený, s lépe využitým a vyváženým prostorem pro problémy v civilních životech vs. superhrdinskou akci (aniž by cokoliv působilo urychleně), to vše prošpikované již klasicky kreativními a chytrými odkazy na světové dění i českou mytologii. Vše je zde opět zajímavě propojené, především řezník z Černé sanitky (můj osobní favorit z předchozích sérií) se současným hlavním záporákem, dává to smysl. Je taky fajn vidět, že se autoři nebojí svoje charaktery někam posouvat, či se některých dokonce zbavovat, čímž se přidává na osudovosti (teď jenom uvidíme, jestli to tentokrát už vážně vydrží). Finále je pak parádní a ve velkém stylu, docela z toho na mě dýchal Pérák: Jantarová komnata.
Něco, co se nezměnilo i v negativním slova smyslu, je občasný přehršel všemožných odkazů na popkulturu ("tohle je jako ve filmu XX,... tamto se stalo v seriálu YY,..."), a slovní obraty za každou cenu, tedy i v situacích, kdy to opravdu není nutné. To už jsou ale drobnosti.
NIcméně jsem s tím spokojený. Začátek poněkud skřípal a měl jsem obavy, ale jak jsem psal na začátku, nakonec jsem to zavíral s dobrým pocitem, a jsem rád, že se moje oblíbená série rozrostla o další povedený kousek. Netrpělivě teď budu vyhlížet dalšího Péráka.
Po dlouhé době jsem měl na něco extrémní hype, zde konkrétně od chvíle kdy jsem to uviděl na stránkách Crwe a následně si četl všechny nadšené zahraniční ohlasy na internetu. S velkou spokojeností mohu napsat, že mě to ani v nejmenším nezklamalo, protože tohle je prostě perfektní.
Konec liDCtva (velký palec nahoru za chytré vypořádání se s názvem) je odpověď DC na Marvel Zombies. Ty mě bavily, avšak šlo spíše o „pouhou“ zombie jednohubku. DC jejich vlastní variaci na zombie apokalypsu však posouvá o něco dál. A smekám před Tomem Taylorem, kterému to prostě pálí. Nejenom že pojmul celé téma celkem jinak a přinesl tak do žánru zombie něco nového a svěžího… ale především, a to hlavně, to funguje pro svět DC. Všechno tu dává tak krásný smysl, zapadá do sebe, má to logické posloupnosti a děj plyne hladce. Prostě čtete něco, u čeho víte, že si nad tím autor sedl a zamyslel se, jak by to a ono dávalo v daném fiktivním světě co největší smysl. Není to však pouze otrocká kompilace a podřízení se pravidel fiktivního světa, Tom přichází i s vlastními nápady, které mi nepřipadaly nijak lámané přes koleno a opět sem krásně zapadly.
Pojetí a využití postav bylo na jedničku, a autor se nebojí odsunout silnější hráče, aby prostor dostali i druzí (přičemž to není postavami přehlcené - u DC neobvyklé). Dokážete se o ně bát (opět pro DC ne tak obvyklé), protože si od začátku do konce nemůžete být jistí, kdo to schytá jako další. Tomovi často stačí i jenom několik málo panelů, aby dokázal zasadit údernou pointu. Emoce tak fungují jak mají, má to dostatečný prostor, a zároveň je to neskutečně svižné a plynulé (žádná stránka tu není navíc), až s filmovým nádechem. Nenásilně se tu kloubí osobní ztráty a bolesti s velkolepými scénami většího měřítka.
Je to syrové a brutální, ale nijak přehnaně, netlačí to na pilu s cílem za každou cenu pouze nonstop šokovat. Všechno směřuje až do skvěle zvládnutého finále, které mi opět dávalo pro celý příběh perfektní smysl. Kresba je parádní a filmové obálky na konci potěšily. Jediným lehkým zaškobrnutním byl jeden extra sešit Den jako stvořený pro smrt, který byl poněkud slabší, na druhou stranu se tak díky tomu na celou věc nezaměřujeme z pohledu jenom těch nejznámějších hrdinů. V komiksu se také počítá s alespoň minimální znalostí DC světa, avšak není to vůbec nic drastického a jsem si jistý, že si tohle užijí jak nováčci tak i znalci.
Jsem nadšený. Fakt hodně nadšený. Mohl bych se o tom rozepisovat hodiny, za mě to funguje po všech stránkách a spolu s WW Mrtvá země je to rozhodně jedno z nejlepších DC, co jsem četl za dlouhou dobu. Snad se tu někdy dočkáme i Injustice od téhož autora.
Milá jednohubka s velice líbivým vizuálem, a fajn detektivním příběhem. Vzhledem k počtu stránek to odsýpá rychle, někdy až moc rychle, přičemž tato zkratkovitost je (a zároveň není) vlastně největší negativum této knihy. Nicméně to beru takové, jaké to je, autor chtěl prostě vytvořit chuťovku, na jejímž malém prostoru se mu i tak povedlo vytvořit poutavý, celkem živý a uvěřitelný svět, a do něho zasadil nijak komplexní, avšak neurážející příběh, který má akci a spád. Nic víc, nic míň. Hlavní dvě postavy mě bavily a příjemně se doplňovaly, a víceméně na všechno, co v příběhu hraje nějakou roli (nebo se tam i jenom mihne), dokázal autor více či méně odpovědět, osvětlit nebo jinak rozvést, takže do sebe věci postupně hezky zaklapnou.
Hal Jordan mě jako postava baví, a Geoff Johns ho tu zde dokáže vystihnout jak v civilním, tak i superhrdinském životě. Čte se to vlastně pěkně, ale hlavně tehdy, kdy se to soustředí samo na sebe (tedy na události v rámci této jedné knihy). Až příliš často se to ale snaží přesahovat na jiné věci, a to s odkazy do minulosti, nebo naopak teprve něco připravovat do budoucnosti. Ono opravdu není problém si spoustu věcí domyslet, ale spíš něco z takového čtení poskládaného z odkazů a nástaveb (v rámci jedné knihy) vůbec něco mít, často to působí hekticky nebo to nemá ten požadovaný efekt. Hodně tu souhlasím s komentářem od trudoše, popsal to nejlépe. Takže je to víceméně v pohodě a GL je tu opravdu uchopený dobře, svoje momenty to má... ale jak už tu bylo milionkrát řečeno, člověk musí do toho jít s tím, že to je jenom jeden díl z mnohem větší skládačky (takže z toho něco opravdu mít, tak se musí pokračovat v runu), a že tu je problém s kontextem (takže si naopak z minulosti nějaké info dohledat).
Bál jsem se toho, protože z příběhů o cestování časoprostorem vzejde více než často akorát nesmyslný guláš... a to navíc v supehrdinském žánru... a to ještě navíc v DC. Moje obavy se zde naplnily spíše z poloviny, je to guláš, ale ve výsledku překvapivě ne až tak nesmyslný. Vlastně nějaké 3/4 knihy to je fajn dobrodružné čtení, které má svoje momenty, a které si s časovými tématy zajímavě pohrává. Zároveň taky dokáže dobře představit minimálně pro mě do té doby naprosto neznámého Rip Huntera a jeho společníky. Těch postav je tam ale přehršel, a na to se začne na konci silně doplácet (a začne z toho už být jenom guláš). Určitě všechno pokračuje a dojde svému závěru v dalších x různých sériích, ale takhle samostatně je to spíše neurážející průměr.
Jinak souhlas se Spacecorem, čím víc čtu DCKK, tím víc si začínám říkat, proč se to vydávalo zrovna v tomhle pořadí... když už se nemohlo obsáhnout opravdu všechno podstatné, tak proč se alespoň nezachovala nějaká chronologie?
Tohle mě pro změnu bavilo více než první část. Ano, i vzhledem k tomu, že už zde větší prostor dostává primární série Amazonky útočí (pro mě plus), tak je to stále roztříštěné. Někdo si odskočí sem, prohodí pár slov, někdo si odskočí tam, taky hodí slovo, a zase zpátky. Ty dialogy mě tady ale prostě baví, a více než na nějaké epické bitvy se zde příběh zaměřuje na podstatu války. Strach a nejistota nejen obou stran, ale i pěšáků ve vlastních řadách, diskutabilní rozhodnutí vůdců, zapojení třetí strany těžící z celého konfliktu ve svůj prospěch, pozastavení se nad smyslem celého konfliktu... tohle všechno se za mě podařilo vystihnout skvěle (a na popředí vystupuje více právě v této druhé knize), a místo obyčejné megalomanské mlátičky dostáváme něco, co má i myšlenku. Perfektní to není, ale 4* si to zaslouží.
Jsem trochu v rozpacích. Rozhodně se jedná o monumentální příběh s velice dobře napsanými dialogy, a dokonce i občasným fungujícím humorem (ve formě pošťuchování mezi Dianou a Tomem). Zejména je zde velmi dobře vyobrazený vztah a konflikt mezi Dianou a její matkou. Na druhou stranu, je to opravdu dost roztříštěné nejen kvůli přeskakujícím sériím (a v takových chvílích mi v DCKK opravdu chybí umístění obálek před začátkem nového sešitu), ale i samotným událostem během příběhu. Do toho tam nejednou pokulhává logika, připojuji se zde k již zmíněné a nepochopené pasivitě všech hrdinů (a to bije do očí opravdu silně), nebo idiotskému rozhodnutí Toma otevřít truhlu (proč proboha? Pouze scenáristická berlička). O odfláknuté české mutaci (zřejmě vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední čísla DCKK, tak už se na to vykašlali) a tím docela nemalému počtu chyb ani nemluvě.
Fakt silně váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale dost přimhouřím oči a přikloním se k těm lepším pocitům, které mi po dočtení komiksu zůstaly.
Oceňuji snahu tvůrců podívat se tentokrát na celou Prašinu z jiného úhlu, a více tak prozkoumat to, proč se tam dějí nevysvětlitelné věci. Art Kateřiny Čupové, další z velice nadějných výtvarkyň u nás, mi k tomu sedí a dodává tomu ten správný nádech. Na rozdíl od Křídového panáčka, kterého si mohli užít mladší ale zároveň i starší čtenáři, mi však tohle zatím přijde už vyloženě jenom pro děcka, necítím se jako cílovka. A navíc je to opět jenom úplný začátek, tak uvidím, jak to na mě bude později působit jako celek.
Tam kde bylo Volání po spravedlnosti příběhem prozkoumávající morálku a smýšlení různých hrdinů, a to s mnoha velkými a zásadními událostmi, je Vzestup a pád dozvuk předchozího dění ve formě již mnohem komornějšího, více psychologického dramatu. A funguje to tak naprosto výborně. Sledujeme Green Arrowa a Arsenala, jenž se oba vyrovnávají (v něčem podobně, v něčem jinak – a v tom je jádro příběhu) s těžkými ztrátami a upadají kvůli tomu na samotné dno. Je tam samozřejmě morální ponaučení, které však rozhodně není tak přímočaré a – už jenom kvůli konci – předvídatelné. Emoce šlapou, beznaděj a mizérie je cítit na každé stránce, je to syrové, nekompromisní a především osobní. K úplné dokonalosti a tím i plnému počtu to má skutečně blízko, možná bych býval ocenil o něco více prostoru pro Green Arrowa. Nicméně i tak to je pecka, přičemž s již zmíněným Voláním po spravedlnosti to vytváří celek, který se navzájem doplňuje a rozhodně funguje nejlíp pospolu.
Nedalo mi to, a musel jsem ohledně Ghúla zapátrat na internetu. Údajně se Išida potýkal ke konci série s vyhořením, což je u lidí z jeho branže bohužel více než běžné, ale v jeho psaní se to projevilo poněkud více než u ostatních. Všechno, co se poslední díly v Ghúlovi děje, mi přijde neskutečně random, a silou ohýbané, aby se to co nejrychleji uzavřelo. Je jedno, jak se to uzavře, hlavně že to vůbec nějak bude. U většiny postav už vůbec netuším, jaká je jejich motivace, a když už se nějaká nastiní, přijde mi šíleně nucená nebo wtf. Především jsem si ale uvědomil, že jsem vlastně úplně ztratil pojem o tom, co je vlastně hlavní zápletka tohohle všeho...? O čem to v tuhle chvíli je, co je ten hlavní cíl nebo ta message...?
Rozhodně se tohle čte lépe, než to, s čím se mistr Išida vytasil minule, z toho jsem se opravdu musel chvilku vzpamatovávat. Silně tady tomu napomáhá fakt, že se již všechno soustředí a koncentruje na jednu hrozbu (tedy převážně), nicméně i tak mi to furt přijde jako neskutečný mess a je z toho cítit, jak autorovi dochází síly a chce to za každou už jakkoliv dorazit, protože se mu to sype jako domeček z karet. 2* s odřenýma ušima.
Asi polovinu svazku jsem byl lehce v rozpacích, protože se zde Miura na můj vkus trochu utrhl s humorem (a jenom v té jedné polovině bylo snad více vtípků než doposud v celé sérii). Bylo to však ticho před bouří, protože potom už je to (omlouvám se Good Games za prachsprosté zkopírování, ale lépe se to popsat nedá a upřímně jsem měl tohle spojení už během čtení) absolutní nonstop masakr. Atmosféra, kresba, akce, protivníci, zkrátka všechno je tu vytažené na absolutní maximum a rozhodně se řadí mezi dosavadní strop série. Škoda toho začátku, který mě prostě moc nepřesvědčil, jinak je to za lepší 4*.
Jinak krátce k českému vydání: nevím, co se tu stalo, ale Crwi se tu tentokrát moc nepodařilo uhlídat text, který je často na okrajích stránek useknutý + budu se opakovat, ale opravdu mi výrazy typu "Soustřeď se, trdlo!" do Berserka absolutně nesedí.
Asi byla chyba se do tohohle pustit téměř hned po dočtení Zdál se mi zase ten stejný sen. Myslel jsem, že díky tomu budu mít na Slinivku ten správný vibe, spíš jsem se ale po celé čtení neubránil porovnávání. Oba příběhy mají toho velmi mnoho společného (postavy, motivy, různé další detaily), avšak narozdíl od této autorčiny prvotiny mi ve Snu přijde všechno poněkud lépe uchopené, zpracované a ucelené. A zatímco od Snu jsem víceméně nečekal nic než milý příběh, a nakonec jsem dostal něco, co mě opravdu dojalo a dokonce mi i něco dalo... tak naopak od Slinivky jsem čekal emocionální bombu, ale upřímně to ve mně zas tolik nezanechalo. Tím nechci říct, že by byla manga špatná, vůbec ne. Je to vážně hezky napsaný příběh s uvěřitelnými postavami, se kterými jsem si čtení užil a bylo mi jich líto, plus je tu také několik fajn myšlenek... ale nedokázalo to ve mně vzbudit nic víc. Necítil jsem se tolik smutný především kvůli tomu, že už od první stránky jako čtenář víme, jak to celé dopadne (a tento prvek mi přišel opravdu zbytečný - Sakura by se svému osudu kvůli nemoci tak jako tak nevyhnula, ale pro čtenáře by to byl po celou dobu spíš nepříjemný pocit nejistoty a tušení, stále by možná měl falešnou naději, až by přišla závěrečná rána, než když se nám to takhle potvrdí jako přímý fakt od první stránky), a po dočtení jsem se ani tolik nezamyslel, protože myšlenky v příběhu jsou spíše tak naťuknuté (narozdíl od Snu, kde jsou rozvedené více, s jasnějším verdiktem a větším prostorem). Neubráním se taky pocitu, že zrovna onen o něco větší prostor mi tu také chyběl.
Takže pěkné čtení, u kterého opravdu dokážu chápat, že mnoho lidí rozbrečí či minimálně rozesmutní, mnou to spíš však tak projelo (možná kvůli až přehnaným očekáváním) a po zavření knihy nezanechalo tolik, kolik pravděpodobně mělo.
Wow. Přiznám se, že jsem měl předtím trochu obavy... v první a druhé knize bylo vícero motivů, které byť byly opravdu pěkné, tak jsem si nebyl jistý, jak (a pokud vůbec) se na závěr skloubí. Do poloviny tohoto třetího svazku jsem se ještě začal obávat, že už asi vím, s jakou finální definicí štěstí se tu nakonec vytasí (protože ten motiv je v každé druhé manze, a nejen tam), a že to bude strašný kýč.
Jenže pak nastoupí finále, všechno do sebe zacvakne, a já říkám wow. Asi jsem sentimentální jak prase, ale sebralo mě to. Nejen že má celá série větší hloubku, než se až do posledních stránek může zdát, má to ale i opravdu krásnou myšlenku a už dlouho jsem nezavíral knihu s takhle dobrým pocitem. Mám teď zase o čem přemýšlet, a jsem šťastný, že jsem se k tomuhle dostal, něco takového jsem potřeboval.
Generátor životních mouder part II. Stále čtivé, milé a zároveň vážné jako jednička, obvzlášť mě tu bavily způsoby, jakými se Nanoko vypořádala s blbci ze třídy. Jsem zvědavý, jak se tahle malá velká cesta v posledním svazku zesumarizuje a uzavře.
Příběh o přechytralém špuntovi, který je generátorem životních mouder. Občas skřípe překlad, ale ano, jinak je to opravdu milé čtení, které zároveň navzdory svému nevinnému vzhledu řeší i vážnější témata, a které vás dokáže přimět k zamyšlení.
Další díl, který se četl naprosto sám. Opět tu je skvělá kombinace a balanc mezi momenty, ve kterých se dozvídáme důležité střípky pro pochopení celého fiktivního světa, sledujeme fungující vztah hlavních dvou postav, či dostáváme pořádnou dávku napětí. Přechod mezi těmito jednotlivými pasážemi je už tradičně plynulý a nenásilný. Spokojenost.
Tak bych řekl, že závěr se povedl na výbornou. Má to myšlenku, a přitom se tomu daří vyhnout určitým klišé a docela překvapit. Spokojenost bez výhrad, a těším se na další sérii.
Blížíme se do naprostého finále, situace na Prašině se tak velmi vyostřuje a dostáváme taky poslední potřebné dílky do skládačky. Na poslední číslo se opravdu těším, doposud to do sebe všechno hezky zapadlo a mám z toho dobrý pocit, tak teď tomu jenom dát nějakou fajn tečku na závěr. Lepší 4*.
Ze začátku bych chtěl smeknout před Dobrovským, že u nás zaplnil vedle všech těch shonenů další mezeru v manga žánru a nebál se sáhnout zrovna po tomhle. Taky oceňuji, že si vzal kritiku z jejich předchozích titulů k srdci, a Brutal tak už vypadá a čte se trochu jinak.
První svazek obsahuje dva uzavřené příběhy s velice jednoduchým schématem: tady je příběh toho nejhoršího šmejda, který si pohraje s vašimi nervy (protože tohle jsou bohužel věci, které se dějí i v realitě) -> tady je způsob odplaty/trestu.
Musím se přiznat, že i pro mě jakožto fanouška thrillerů byly některé věci už celkem nepříjemné. Brutal je opravdu explicitní a nebojí se i detailně vyobrazit znásilnění, takže stojí za zvážení, jestli máte zapotřebí takové věci číst. O to víc je pak ale uspokojující onen způsob trestu, kterého se vždy zhostí hlavní postava fungující jako taková japonská verze Dextera.
A tím se dostávám k bodu, kdy váhám mezi 3 a 4 hvězdičkami. Detektiv Dan je správnej psychouš, který se zvráceným smyslem pro humor prosazuje velice brutálně, avšak spravedlivě "oko za oko, zub za zub" - a já mu zřejmě jako další psychouš fandil. V manze je ho ale sakra málo, jako čtenář jsem se o něm nedozvěděl téměř nic a třeba onen prvek, že pracuje pro policii, mi zde přijde naprosto nevyužitý. Takhle je totiž úplně jedno, jestli je detektiv nebo kdyby byl zmrzlinář, v příběhu to nehrálo roli. Dan zde tak slouží jako prostý a obyčejný nástroj odplaty, který se vždy na konci objeví, a bez námahy a sebemenších problémů ostatní ztrestá.
Byť chápu, že manga má pravděpodobně sloužit hlavně jako takový ventil pro dnešní nespravedlnosti, tak bych se ale nebránil o lehce důmyslnějšímu stylu vyprávění... poznat hlavní postavu o něco víc, hodit ji do cesty za spravedlnost nějaké překážky, více zapojit policejní prostředí atd.
Takhle je to tedy zatím spíše za ty 3*.
1) prvních cca 300 stran je první kniha, jejíž byť epizodické kapitoly však víceméně tvoří jeden ucelený, hlavní příběh. V každé kapitole se o Tomii dozvíme něco nového a podstatného, a jednotlivé příběhy měly vzestupnou kvalitu a doteď je mám v hlavě. Jelikož je navíc Tomie Itóovým debutem, tak bylo zajímavé sledovat, jak se kapitolu od kapitoly vykresluje - s tím však souvisí jediné menší negativum, které bych k tomu měl, a to někdy až totožné postavy, takže jsem si občas nebyl jistý, kdo je kdo. Tak jako tak, tahle "první kniha" je za mě jednoznačně za 5*.
2) od povídky Pomsta se to však zlomí a s výjimkou třech posledních příběhů tvořících jakýsi "epilog" jsou zde nijak navazující povídky (a že to je najednou jedna povídka za druhou má v knize i svoje vlastní odůvodnění, což oceňuju). Itóova neuvěřitelná fantazie se zde opět rozjíždí naplno, a Tomii doslova rozpitvává a prozkoumává do posledního vlasu, opravdu z ní těží úplné maximum. Snad na téměř jakoukoliv otázku "a co kdyby Tomie tohle...?" mi Itó nabídl odpověď v jedné z jeho povídek, které jsou vždy originální a jedinečné (byť hlavní motiv ve formě Tomie mají pochopitelně stejný). Za tohle všechno tohohle chlápka prostě obdivuju. Hrozná škoda, že i přes originální nápady už některé povídky neměly tak silné provedení, jako oněch prvních 300 stran "hlavního příběhu".
Suma sumárum, koncept Tomie mě neskutečně bavil a dalo by se říct, že jsem ji jakožto čtenář podlehl podobně jako lidé z povídek. Je to opravdu fascinující postava, ze které Itó díky své úchvatné fantazii a kreativním schopnostem vytěžil maximum. Bohužel, postupně už Itóovi malinko docházel dech a ne všechny pozdější povídky mi tak utkvěly v paměti nebo ve mně zanechaly tak silný dojem, jako ty první. Mám však pro to pochopení, a i tak před ním zas a opět smekám. Pro mě je tak Spirála stále nepřekonaná, byť se k ní Tomie opravdu blížila a rozhodně si zaslouží lepší 4*.
Naprosto luxusní! Nejlépe bych to popsal jako takový (o dost temnější) Breath of the Wild říznutý Mad Maxem a monstry z Hellboy univerza, prostě nadupané post-apo fantasy s nekompromisní akcí, a které funguje absolutně skvěle. Příběh je povětšinou přímočarý (což je tady jenom dobře), ale dokáže i tak nabídnout velice zajímavé momenty, zvraty i nějakou tu myšlenku; a kresba, která je naprosto úchvatná, krásně vynikne ve větším formátu. Tempo je taky nastavené perfektně, není to příliš dlouhé ani příliš krátké, atmosféra parádní... všechno tu funguje jak má, a že těch věcí je.
Královsky jsem se bavil od první do poslední stránky, vřele doporučuju jak fanouškům Wonder Woman (protože byť to spoustu věcí otáčí o 180°, tak v jádru to má stále staré známé rysy) tak i lidem, pro které to s ní bude první komiks (protože jim to Wonder Woman dokáže bez problému představit, a je to samostatný, na nic nenavazující příběh), případně i pro ty, kteří normálně supehrdinské věci nečtou (jak už bylo řečeno, otáčí to věci o 180°).
Dokonalost, k tomuhle se budu vracet sakra rád.
Tohle teda dalo zabrat. Retra mi obecně nevadí, dají se najít skvělé kousky nehledě na dobu. Proti artu od Adamse tady nemám ani slovo, co je ale fakt průser tak ty scénáře. Neskutečně ukecané, přitom se kolikrát ani pořádně nedozvíme co kdo jak proč – protože je to šíleně zkratkovité a uspěchané. Nějaké „vysvětlení“ se nám sice nabídne, ale ve většině případů je neskutečně prostinké a ty tři prdele bublin se tak mohly využít k něčemu promyšlenějšímu. Příběhy jsou superhrdinská retra nejtěžšího kalibru, tj. silně naivní až debilní. Když to už už vypadalo, že by mě nějaký příběh mohl docela bavit, tak se autoři vytasili s nějakou perlou na závěr... Umírající herec odhalil naše tajné identity a v jeho poslední roli se snažil s námi všemi vy***at? – haha, to byl ale skvělý člověk, postavíme mu sochu.
Nebo – a na to nezapomenu fakt dlouho – Flash, který se rozeběhl na rampu tak rychle, že ho to vystřelilo do vesmíru až přímo do Slunce. Že prý ani nějaká jeho aura by ho neochránila, takže musel „pořádně vnitřně vibrovat“. Vnitřní vibrace mu dovolili přežít ve vesmíru. A vnitřní vibrace mu dovolili proletět Sluncem. Buďto je tohle ten nejlínější scénaristický prvek, nebo těžká retardace, nebo obojí najednou… ale pokud Flashe dokážou ochránit vnitřní vibrace i před žárem Slunce, tak fakt nevím, co by tuhle postavu kdy dokázalo porazit. Tohle je za hranicemi jakýchkoliv vnitřních pravidel fiktivního vesmíru a debilita na entou, i v té době.
Díky bohu, že se na to díky Adamsovi (a skvělému coloringu; vůbec bych se nebránil, kdyby se téhle péče dostalo více retrům) aspoň dalo nějak dívat. Jeho kresba je dynamická, postavy nejsou toporné, a parádně si různě hraje s úhly a rozvržením panelů. Takže jak říkám, proti kresbě Adamse nemám absolutně nic, a je to jediný důvod, proč vůbec tento svazek existuje a proč si nezaslouží hodnocení odpadu, což je však samozřejmě dost chabá obhajoba.
Veškerý potenciál příběhu je pohřbený pod tím, že tu lidé nejednají z vlastní vůle, ale jsou vlastně jenom zmanipulovaní nějakým kouzlem - takže prostě ohnuté přes koleno, aby to zapadlo do narativu. Má to jakože řešit nějaké hlubší sociální témata, ale já je tam kvůli tomuhle vážně nevidím a ani nevím, co jsem si měl z celého příběhu odnést. Hrozně dlouho to navíc stálo na místě a nikam se neposouvalo, ten prostor se dal využít na nějakou důmyslnější zápletku a dialogy, které by opravdu vybízely k zamyšlení. Takhle je to pro mě čistě a pouze neurážející DC mainstream.
A pro změnu opět díl, který mě narozdíl od toho minulého přesvědčil, že to má s touhle sérií stále cenu.
V podstatě to, co řekl pode mnou Bush, s tím, že si dovolím jít o hvězdičku výš, protože tohle mě opravdu bavilo. Ono nijak extra originální, ale stále zajímavé morální dilema totiž mění celkový pohled na celou sérii, tudíž mě ještě o to více zajímá, jak to celé dopadne; do toho se mi líbilo nové prostředí i návrat staré postavy, jenž se dočkala jistého character developmentu. Opravdu přelomový díl, díky kterému dostal příběh nový úhel pohledu a díky kterému jsme se zase o kus posunuli.
S touhle sérií je to vážně jako na horské dráze.
Dlouho jsem se tomuhle vyhýbal. Bál jsem se, že to bude jeden z těch přehajpovaných komiksů s kultovním statusem, ze kterého budu akorát zklamaný. A z ukázek, které jsem vždycky někde viděl (hromada textu v miniaturních políčkách) mě to upřímně ani tolik nelákalo. S Batmanem jsem ale za tu dobu už něco načetl a cítil jsem, že je na čase se do Návratu temného rytíře konečně pustit. A jsem nesmírně rád, že můžu říct, jak byly moje obavy zbytečné...
Velmi mě překvapilo (a trochu i rozesmutnilo), jak je Millerova kritika společnosti v tomto díle stále aktuální. Společnost, ve které má útočník pomalu větší práva, než napadený, a ve které se každý vyhýbá přímé zodpovědnosti za svoje činy a vždy hledá někoho, na koho svoje rozhodnutí může svést. A o tom Návrat temného rytíře je. O návratu do společnosti, která se za těch několik let od Bruceova odchodu změnila, panuje v ní naprosto jiná nálada a netopýřího bojovníka se zločinem již nehodlá přivítat a jednoznačně oslavovat jako svého hrdinu, jako tomu bylo předtím. Změnil se ale i Bruce, který je stejně jako ona společnost mnohem více nepřátelský. A jeho činy jsou (stejně jako činy všech ostatních postav) mnohem více diskutabilní než kdy předtím. Najdeme tu tak sice klasické i nové záporáky a hrdiny, kterým bude muset Bruce čelit, ale tím hlavním nepřítelem je především právě sama společnost.
Kresba je krásně ošklivá (zvláštní spojení, vím) a syrová, barvy jsou chladné, a pro celé vyznění depresivního příběhu je to tak naprosto perfektní. A i přes tyto "nepříznivé" charakteristiky se zde dají najít opravdu nádherné panely. Bruce je zde taky jakožto veterán, který se už s ničím nepáře, mnohem více badass a salty než obvykle (a dost mě to bavilo), což umožňuje všem čtyřem kapitolám být přeplněnými naprosto ikonickými a nezapomenutelnými scénami a hláškami.
Bývalo by to tak bylo naprosto perfektní, ale...
Jak jsem psal na začátku komentáře, jedna věc mě na první pohled od komiksu odrazovala - přehršel textu na neskutečně malém prostoru. S textem není žádný problém, neodstranil bych z toho ani slovo, protože se to čte opravdu skvěle a snad ani jedna věta nebyla zbytečná. Co je problém je ten prostor. Na každé stránce jsem cítil, že má Miller toho tolik co říct, že nás chce doslova zaplavit svými nápady a myšlenkami, ale že je toho tolik a místa tak málo, že je pak na sobě všechno hrozně naplácané a stísněné jako sardinky v konzervě. Návrat temného rytíře je opravdu velká věc, a naprosto bez problémů mohla (nebo spíš měla) být dvakrát tak delší. Takhle tam jsou často situace, které jsou bohužel až moc uspěchané, zkratkovité, mnohdy i nejednoznačné - prostě tam ty panely chybí. Často to přeskakuje mezi místy a postavami, což opět, není špatně, že to tam je (protože je to příběh o společnosti, o obyčejných lidech), ale je špatně jak to tam je.
Být to dvakrát tak delší a mít to tak na všechno dostatečný prostor, bylo by to za plný počet a silně bych váhal, zda-li je lepší tohle nebo Strážci (se kterými se to tak často porovnává a kteří obstáli zubu času mnohem lépe). Takhle je to "jen" za lepší čtyři.
I tak je to ale rozhodně jeden z nejlepších Batmanů, které jsem kdy četl a ke kterému se budu chtít ještě několikrát vrátit.
Uf, tak tohle byla bída. Po silně nepřehledném akčním úvodu následuje cosi, co ani nevím, jestli můžu nazvat dějem. Jakoby 12. díl posunul celý příběh až moc, tak zřejmě musel 13. díl fungovat jako brzda, a to pořádná - je to nehorázně natažené a ukecané. Jedna informace se rozprostře asi na 10 stran, aby se jak u dementů mohla zopakovat nejmíň pětkrát, a k tomu je to kolikrát informace pro děj naprosto zbytečná a nezáživná - a takhle to jede celý svazek, takže je to kompilace nějakých situací, které tam prostě jsou pro zaplnění stránek. Vata vata vata, tuna vaty. Vyřadit z tohohle svazku asi 3/4 celkového počtu stran, tak se vůbec nic nestane. Prostě návrat toho, co jsem vytýkal už v předchozích dílech a co jsem jaksi naivně doufal, že se od minulého dílu změní. Autor má sice narozdíl od jiných manga tvůrců pro děj od začátku alespoň nějaký pevný cíl, a skutečně se k němu posouváme, ale je tam příliš mnoho pasáží a stran, které nejsou důležité ani zajímavé, a už tak relativně krátká (na poměry mangy) série klidně mohla mít ještě o pár svazků míň, vážně by se nic nestalo.
Dalším kamenem úrazu této série je tuna postav na neskutečně malém prostoru. "Teprve" 13. díl (opět, na poměry mangy), a nám už se OPĚT představuje ne jedna, ne dvě, ale hned celá skupina nových postav. Proč...? To je nějakým pravidlem, že jednu mrtvou postavu musí nahradit dvě nové? Unavující.
No a aby byl zážitek ultimátní, tak se opět vyznamenala překladatelka. V jedné části někdo řekne, že ho něco štve, přičemž druhý mu odvětí, jestli by se místo "štve" nedal použít jiný výraz. Docela zvláštní vzhledem k tomu, že je to naprosto normální a nijak vulgární slovo. Samozřejmě, že aby tahle konverzace dávala smysl, tak tam mělo být např. "sere mě to" - což samozřejmě např. v anglickém překladu je - a samozřejmě že do češtiny to nepřekládal nikdo jiný než Křivánková.
Jo, série ve které se brutálními způsoby vraždí malé děti, ale nedej bože aby někdo řekl sprosté slovo, a aby tím pak třeba i daná konverzace zněla přirozeně a dávala smysl. Ať už vedení Crwe nebo Křivánková (která u nás musí překládat každou mangu a každá má přesně tenhle stejný problém), jděte někam.
Už tak hutné atmosféře, jenž doprovází celou sérii, dopomůže v tomto díle tajemné a tísnivé podzemí, které navíc celé Prašině dodává nový rozměr. Zároveň je to první díl, kde jsem opravdu cítil silnou potřebu přečíst si knižní trilogii, aby mi všechno dávalo smysl (knihy jsem si ale chtěl přečíst tak jako tak, protože mě Prašina fakt chytla). Nejedná se o nic rušivého nebo pro komiksový příběh omezujícího, naopak to zde funguje jako dobré navnadění/odkaz na původní příběh.
Souhlas s Ivanem pode mnou, už teď se dá říct, že série nemá zrovna ten nejkomplexnější scénář, ale jakožto následovník Foglarových dobrodružstvích to funguje, baví mě to a doufám, že se Prašina bude o další příběhy jenom rozrůstat, protože ten potenciál tam opravdu je.
Chemie postav je jako vždy fajn, Joker mě tu netradičně docela (po)bavil, souboje jsou taky dobré a často i s hutnou atmosférou, a celé je to klasicky Morrisonovsky šílené. Tentokrát to však ve mně nezanechalo ten wow efekt, jako jeho předchozí sešity. Příběh plyne, něco se uzavře (a i tohle jakože "finále" je takové... nijaké), něco nového začne, a… to je všechno. Prostě to je, jenom další dílek větší skládačky. Všechny ty věci, co jsem vypsal na začátku komentáře, mě pochopitelně bavily, zároveň tu ale nebylo nic, co by mě posadilo na zadek nebo donutilo uvažovat o čtvrté hvězdě. Takže čistý průměr, četlo se to fajn, ale v paměti mi to nezůstane ani omylem.
Jo, tohle bavilo, kvalitní retro. Celý je to silně postavený na postavách, a ty mě bavily všechny - jak Titáni, jejichž vzájemná chemie funguje a jsou uvěřitelní, tak i záporáci. Bratr Blood a jeho pošahaná sekta super, Deathstroke je naprosto bez chyby, a charakter Tary (a její závěr) mě mile překvapil. Nevím, jak v té době, ale dneska mít takovouhle postavu je už vzácnost, rozhodně se to vyhlo všem klišé, kterých jsem se v průběhu čtení bál. Jinak koncept Titánů celkově mi fakt sedl, nejsou to usmrkanci a ve světě řeší seriózní problémy, ale svoje uznání a postavení si teprve musí získat. A i přes to, že až na Dicka mají všichni superschopnosti, tak jsou díky již zmíněné fungující chemii více lidští, dá se s nimi ztotožnit; a jejich schopnosti nejsou až tak OP, takže má člověk tu možnost se i o ně bát.
Škoda jen, že mi ty dva příběhy připadaly strukturou docela podobné (tajemná organizace zajme všechny Titány až na Dicka, který je jde zachránit) a je to poněkud ukecané, naštěstí ty texty nejsou ve velké většině bláboly, čte se to fakt dobře. Celkově s tím jsem vážně spokojený.
Dokončení mistrovského Snydera. K hlavnímu příběhu (tj. dva sešity) není co dodat, je to definitivní odpověď na otázku, o čem celý vztah Batmana a Jokera je, proč dělá ten tohle a tamten zase ono, co dělá Batmana Batmanem a Jokera Jokerem. Je to víceméně i pocta jejich rivalitě táhnoucí se desítky let. Prostě uchopeno a ztvárněno na jedničku.
Sešit s Nightwingem mě minimálně neurazil, a pokračování mého oblíbeného runu s Damianem od Petera J. Tomasina vyloženě potěšil a ani tentokrát nezklamal. Oba příběhy se navíc stejně jako hlavní příběh opírá o vztah těchto dvou Robinů a Batmanem, a co pro sebe vzájemně znamenají + oba příběhy stejně jako ten hlavní se nebojí dost přiostřit. Pasuje to sem tedy hezky a vytváří velmi dobrý celek.
Byť si stále (stejně jako v první knize) myslím, že by stejně ty vedlejší série neměly narušovat a rozkouskovávat hlavní příběh (ty dva sešity s Damianem se mohly šoupnout na začátek po Nightwingovi), který pochopitelně všechny zajímá nejvíce, tak se ale i tak tentokrát přikloním k plnému počtu, protože jednotlivé dějové linky mě bavily všechny.
Nevím no, že by to šlo nějak extra do psychologické hloubky (jak je uvedeno v předmluvě) mi nepřišlo. Obecně mám s Jenkinsem ten problém, že se klouže strašně po povrchu... on vezme nějaké všeobecně známé charakterové rysy/informace, možná má i nějaké fajn nápady, ale pak to prostě neumí pořádně dotáhnout, jít vážně o něco víc do hloubky nebo tomu přidat něco víc, a ve finále je to takové nijaké cosi. Prostě Goblin schyzař s komplexy, a Peter hrdina díky tomu, že překonává životní strasti. Je to furt jedno a to samé na tisíc způsobů. Takže Jenkins akorát přežvykuje, a sem tam se z toho snaží udělat hrozně komplexní vztah rivalů alá Killing Joke, ale je to spíš Killing Joke z e-baye - opět je to jen povrchové a přežvýkané, nikoliv něco hlubšího, co by tam on sám dokázal vymyslet. Nečte se to špatně, je to v pohodě příběh, prostě klasický Spidey, který si ale hraje na něco víc. A už vůbec tomu nepřidává silně cartoonová kresba, která mi k tomuhle jakože "deep, temnému" příběhu fakt nesedí. Celkově na mě z toho, co v kompletu vyšlo, tenhle pán moc velký dojem neudělal. (jinak klasika posledních čísel strojový překlad, který často vážně trhá koule)
Opět tu tak nastala situace, kdy mě mnohem víc bavil druhý, kratší příběh se Sandmanem. Je to aspoň něco nového a originálního, autor lehce popustil uzdu fantazie a k psychologii to má blíž, než první příběh. Kresba to tady naopak zajímavě doplňuje. Je to prazvláštní jednohubka, která není perfektní, ale rozhodně mě bavila a v paměti mi zůstane déle.
Snyderův run se pro mě řadí mezi Batmanovu absolutní topku a Smrt rodiny je toho dalším zářným příkladem. Joker je bezesporu Netopýrův nejvyždímanější záporák a občas je už tak těžké ho brát vážně i navzdory tomu, jaká dělá zvěrstva. Snyderovi se ale povedlo něco, co se u mě povedlo jen málokterému tvůrci – mít z Jokera respekt. Z této verze geniálního, avšak šíleného klauna jde nejenže strach a mnoho scén je jak z ukázkového hororu, čtenář však pociťuje, že tentokrát se hraje naprosto jiná, serióznější a více než jindy osobnější hra.
Ze začátku jsem si říkal, proč se to musí dělit na dvě knihy, oproti staršímu a ucelenému vydání od Crwe však tato kompletová verze obsahuje další sešity z jiných sérií. V této první části je řeč o příbězích zaměřených na Nightwinga, který nebyl špatný, a Catwoman, která byla pro mě o něco horší, a navíc dosti nešťastně a z nepochopitelného důvodu umístěna do poloviny knihy, čímž akorát zbytečně narušuje hlavní příběh. Škoda, jinak by to bylo za plný počet.
Byť s Dobrovským v mnohém nesouhlasím (zejména s jejich přístupem), tak vím, že např. kritizovanou sazbu zničehonic v 1/3 série měnit nebudou. Takže těch několik dílů dojedu, není jich tolik a o tuhle sérii se připravit nechci. Jejich další série si už ale rozmyslím...
Po předchozích dramatických událostech nám děj v tomto svazku zpomaluje (což není na škodu), avšak naši hrdinové musí být na pozoru před hrozbou zcela jiného charakteru. Jejich zázemí je "narušeno" někým třetím, atmosféra a vztahy jsou napjaté, a jedná se především o psychologický souboj. I přes to se ale najde čas na úsměvné, společné aktivity, a jak je u této série zvykem, tak i na emoce. Spokojenost a čisté 4*.
Tyvole co tohle bylo...?
V některém z předchozích dílů jsem se zmiňoval o tom, jak Išida nemá absolutně žádné hranice a neumí věci rozumně dávkovat. Lidem se líbí, jací jsou Kaneki, Tsukiyama, Suzuya atd magoři...? Ok, tak uděláme z KAŽDÉ DRUHÉ postavy stejnýho pošahance, to přece vůbec nebude unavující:))) Ne Išido, je to unavující a vážně to už logicky nemá takový efekt, když je to na každý druhý stránce. To samý se souboji - Išida se prostě nemůže zaměřit na jeden (max dva) souboj, a udělat ho tak vážně propracovaný a zajímavý... ne, jeden souboj je strašně málo, to by bylo příliš obyčejné a nudné. Pojďme skrze svazek sledovat x rozkouskovaných, vůbec ne nepřehledných soubojů, protože to je přece mnohem větší zážitek.
Dobrý no, tohle ale bylo něco, na co jsem si stěžoval už dřív, a asi bych tomu býval dal klasické 2-3*... nebýt posledních dvou kapitol. Celou dobu jsem jakožto čtenář přehlcený tunou soubojů všemožných vedlejších postav, u kterých si už ani skoro nepamatuju, odkud se vlastně vzali. Náhle však dostávám naději, že teda jo, konečně dostanu souboj, který mě zajímá, jelikož se jedná o dvě nejvíce OP (a HLAVNÍ) postavy v celé sérii a člověk na jejich střet víceméně čeká těch všech dosavadních 27 svazků. A po těch 27 svazcích čtenář dostane tohle...? Jako první mě napadlo, že mi chybí stránky, pak že jde o blbý vtip. Ne, Išida je akorát línej až to bolí. Vvytvořil právěže až tak OP postavy, že sám nevěděl, jak by jejich střet vypadal, a tak to celé přeskočil do právě takového výsledku, který nutně potřeboval a hodil se mu pro další část děje. On by se ten průběh souboje i dal vymyslet, ale to by nad tím Išida musel chvilku popřemýšlet (což vzhledem ke kvalitě posledních soubojů zřejmě nedělá). Už se ale nemůžu dočkat na dalších 10 roztahaných soubojů vedlejších postav odehrávajících se najednou. Naprostej výsměch tohle.
Poslední kapitolu věnující se Kanekiho šílenství už ani nekomentuju, protože to už mi přijde jako vážně těžká magořina bez ladu a skladu, která (jak jsem psal na začátku tohohle komentáře) prostě nemá a ani nemůže mít takový efekt, jako když Kaneki prožíval tyhle stavy už x-krát během celé série.
Nerad to přiznávám, ale z mojí oblíbené manga série se prostě stal nepřehledný a nezáživný kus srance, kterej dojíždím jenom proto, že do konce už zbývají jenom 3 díly. A fakt jsem rád, že pak už bude konec. Úplně bohatě by stačilo, kdyby měl Išida nastavené vlastní limity, a neházel tam ty věci hlava nehlava jak do nějakého svého notýsku na skicy s domněnkou, že každý tomu bude rozumět jako on sám.
Konečně po delší době díl, který mě vážně bavil. Dobrá výprava, mysteriózní atmosféra, fungující akce s napětím, a hlavně se to celé opravdu někam posunulo. S čistým svědomím 4*.
Další díl, kde se projevila Miurova schopnost pro psaní s citem. Máme tu dvě větší erotické scény, které fungují jako takové paralely, jelikož motivy zúčastněných jsou naprosto rozdílné, čímž nabývají zcela rozdílných významů i samotné akty. Zároveň však všechny pojí to, že s oblečením ze sebe sundávají i veškerá břemena a masky/věci, které museli do té doby v sobě dusit. Sundávají zbroj, která je sice dokáže chránit před meči, ale už ne před myšlenkami a pocity. A takto zcela nazí jsou nejvíce zranitelní a najednou velice křehcí... je to fakt až hezky poetický :D
Upřímně mě akorát moc nebavil souboj s cizincem Silatem, protože to na mě působilo jako něco z Naruta ("To snad...! Jak jsi dokázal vysledovat dvě čakramy najednou...?!"), ale všechno ostatní bylo perfektní, takže tomu těch 5* nechám.
Nemožné se stalo možným, a Legenda o Batmanovi pokračuje. Po několikaměsíční pauze se nemohlo začít ničím lepším, než touhle peckou. Temné vítězství jakožto přímý sequel k Dlouhému Halloweenu nemění to, co fungovalo v jedničce, a zároveň se nebojí otáčet mnoho věcí o 180 stupňů či v něčem ještě přiostřit... aneb ingredience jsou stejné, ale výsledný pokrm je jiný, a s tímto postupem jsem osobně naprosto spokojený.
Jelikož se jedná o přímé pokračování, tak moc nedoporučuji do tohohle jít bez přečtení již zmiňovaného Dlouhého Halloweenu, ale věřím, že by se neznalý zřejmě chytil i tak. Předchozí události jsou zde čtenáři nenásilně připomenuty a smysluplně vysvětleny, což ocení i někdo jako já, kdo Halloween sice četl, ale už před nějakou dobou. Během příběhu se pak vždy připomínají i dosavadní fakta, takže člověk opravdu nemá šanci se v tom ztratit (na druhou stranu mě však později už lehce otravovalo číst ty samé informace stále dokola, ale to je jediná drobnost).
Tohle je prostě perfektní ve všech směrech, vychutnával jsem si každou stranu a dokonce bych se nebál tvrdit, že je to i v něčem o chlup lepší, než jednička. Kresba, atmosféra, dialogy a monology, psychologické rozpoložení postav, rychlé, ale nikoliv uspěchané tempo, návaznost a rozšíření Batmanova kánonu,... tady je to prostě jasných 5*.
Nemožné se stalo možným, a Legenda o Batmanovi pokračuje. Po několikaměsíční pauze se nemohlo začít ničím lepším, než touhle peckou. Temné vítězství jakožto přímý sequel k Dlouhému Halloweenu nemění to, co fungovalo v jedničce, a zároveň se nebojí otáčet mnoho věcí o 180 stupňů či v něčem ještě přiostřit... aneb ingredience jsou stejné, ale výsledný pokrm je jiný,
a s tímto postupem jsem osobně naprosto spokojený.
Jelikož se jedná o přímé pokračování, tak moc nedoporučuji do tohohle jít bez přečtení již zmiňovaného Dlouhého Halloweenu, ale věřím, že by se neznalý zřejmě chytil i tak. Předchozí události jsou zde čtenáři nenásilně připomenuty a smysluplně vysvětleny, což ocení i někdo jako já, kdo Halloween sice četl, ale už před nějakou dobou. Během příběhu se pak vždy připomínají i dosavadní fakta, takže člověk opravdu nemá šanci se v tom ztratit (na druhou stranu mě však později už lehce otravovalo číst ty samé informace stále dokola, ale to je jediná drobnost).
Tohle je prostě perfektní ve všech směrech, vychutnával jsem si každou stranu a dokonce bych se nebál tvrdit, že je to i v něčem o chlup lepší, než jednička. Kresba, atmosféra, dialogy a monology, psychologické rozpoložení postav, rychlé, ale nikoliv uspěchané tempo, návaznost a rozšíření Batmanova kánonu,... tady je to prostě jasných 5*.
Na JLA a JSA pospolu jsem se dost těšil, ale je to těžkej průměr. Z obálky jsem nabyl mylného dojmu, že půjde o střet mezi JLA a JSA (ve stylu Občanské války) v jejich klasické sestavě, namísto toho však šlo o tuctový (a někdy až přeplácaný) příběh, ve kterém jeden či druhý tým vůbec nemusel být. Vůbec to nevyužívá svůj potenciál, což je zrovna u tohohle škoda. Takže jak píše rewkon pode mnou, číst se to dalo, ale celé je to prostě neslané nemastné. Není to vyloženě špatné, ale podobných mlátiček je v DC tuna, takže mi tohle v paměti nijak extra zvlášť neutkví.
Jinak retro opět nezklamalo, hlášky typu "Ta děsivá hudba způsobila, že na mě spadla zeď!" se měly někam tesat.
Zajímavé odchýlení od prvního čistě akčního dílu, přičemž zde je tempo mnohem pomalejší a místo zombíků představuje pro přeživší úhlavního nepřítele nově vybudovaný systém. Tyto dva díly jsou tak hodně odlišné, avšak vzájemně se celkem hezky doplňují.
Nicméně stejně jako jednička, ani druhý díl nepřináší do žánru absolutně nic nového, ale ani nedělá nic vyloženě špatně. Všechny ty základní ingredience, které jste předtím viděli, četli nebo hráli v žánru zombie/post-apo, jsou zde, a nic víc - prostě neurážející jednohubka pro fanoušky tohoto žánru.
Jediná věc, kterou bych vytkl pouze druhému dílu, je mnohem horší kresba, která si svoje kvality z prvního dílu jakž takž získává zpět pouze v akčních pasážích... a těch tu není tolik.
Zabiják démonů, Jujutsu Kaisen, Chainsaw Man... nějak se s těmi démony v manze roztrhl pytel. Po Chainsaw Manovi jsem tak sáhl čistě ze zvědavosti (ta hlavní premisa je tak absurdní, že mi to prostě nedalo), díky celosvětovému hypu, a faktu, že to má zatím pouze 12 volumek.
Naplnilo to tedy má očekávání? Upřímně, ne.
Na jednu stranu se mi líbí, jak jste ihned vrženi do děje, nic se zbytečně dlouho neokecává, dostáváte nekompromisní akci a celkově je to věc, která se sama sebe nebere vážně (ono by to asi ani jinak nešlo). Na druhou stranu je to stále něco, od čeho jsem asi naivně čekal víc...? Motorovky, krev, kozy... bezva, a co dál? Tyhle "hustý" věci by mi k absolutnímu štěstí stačily asi tak v patnácti, někdy mi to čistě na náladu stačí i dnes, jen u toho Chainsaw Mana jsem se (zatím) na tuhle puberťáckou vlnu nedokázal naladit. Bohužel, ani ta kresba mě nějak extra zvlášť neuchvátila (ale to je můj osobní problém s většinou současných mang), takže pak už toho nebylo mnoho, co mi mohl Chainsaw Man nabídnout. A těch několik zmíněných pozitiv nebylo silných natolik, aby to vytáhly na čtvrtou hvězdu.
Na zadek mě to neposadilo, chci tomu ale ještě dát šanci, minimálně je to taková fajn alternativa k Tokyo Ghoulovi, který teď bude končit. V nejhorším případě si uvědomím, že bych si měl možná dát od mangy na chvilku pauzu, protože spousta motivů, postav a situací už jede jak přes kopírák, tudíž je těžké se z něčeho nového nadchnout...
Oproti Batmanovi se v této sérii pracuje s více postavami a to na ještě o něco menším prostoru, což je za mě jejím největším problémem, který se naplno projevil tady. Tam, kde mě předchozí díly dokázaly i občas bavit, protože si vzaly čas na vykreslení celkem fajn situací a momentů, tady jsem otáčel stránky na autopilota. Všechno naházené na sebe a šíleně zkratkovité, snaží se to být emotivní, epické, významné, všechno možné, ale nic na mě z toho vůbec nefungovalo a působilo to na mě pouze jako jeden velký bordel. A opět, stejně jako v předchozí sérii, i tady se víceméně vlastně nic nevyřešilo... takže k čemu to všechno, kam to směřovalo, jaký byl smysl? Nevím, za co přesně tady dát více než jednu hvězdičku... Fortnite ty finále prostě nezvládá.
Další parádní, ne-li zatím nejlepší díl s hutnou atmosférou, napětím a gradací. Postavy se tu pěkně vybarvují a čtenáři se více než jindy začíná nastinovat, jaké jsou motivy nejen tajemného žháře, ale i ostatních postav, resp. kdo stojí/bude stát na čí straně. Převážná většina děje se tentokrát navíc soustředí pouze na jedno (velice důležité) místo, což za mě bylo efektivní a celkově fungovalo skvěle.
