Tohle byla skutečně cesta, a že zrovna na Mars bylo ve finále jedno (byť je rozjímání ve vesmíru nad smyslem existence jedině příhodné). Kniha je protkaná mnohými myšlenkami a úvahami, které dokážou značně zatížit nepříjemně nihilistickým pojetím. Vtip je v tom, že ač Russell nezavírá oči před pravou podstatou věcí a říká "takhle to holt je", tak vše dokáže brát s humorem a především hledá systematicky cestu ven. Ve finále je z toho věc o nihilismu, která však nihilismus odmítá – a celková myšlenka příběhu na mě rozhodně zapůsobila. Upřímné, nemazající med kolem huby, avšak dojemné a smysluplné, i hezky zachycující, co dělá lidi lidmi, v dobrém i špatném. Pokud mi někdy bude na h*vno, tak si paradoxně přečtu znovu právě tohle. Příběh o chlápkovi s rakovinou, který letí vstříc jisté smrti na cizí planetu. Tohle je něco, co svého perfektního smyslu nabývá postupně (třeba i ohledně rozhodnutí dát robotům emoce) a nad čím člověk čím víc přemýšlí, tím víc se mu to líbí.
Nepřijde mi, že by si v porovnání s The Walking Dead nebo Invincible získal Zpěv Neznáma takovou pozornost, přitom si to (velice příhodně) z obou světů bere to nejlepší. Zejména ze začátku má Neznámo ten správný, TWD post-apokalyptický feel a samozřejmě jde hlavně o postavy, s nimi to Kirkman prostě umí. S postupujícím dějem i průzkumem mimozemského prostředí se však přidává na sci-fi hrátkách a epice, tedy prvky podobné právě Invincible. A celkově v tom tkví jedna z hlavních předností knihy – jak dokáže překvapit a čím vším od začátku do konce s hlavními hrdiny projdete. Z premisy i obálky jsem měl dojem, že to bude prostě post-apo, ale "pouze" tím to rozhodně není.
Celkově se mi trefil Kirkman do v kusu se spousty prvky a všechno tu za mě fungovalo, jak mělo. Z přemisťovacího zařízení byl vytřískaný plný potenciál a v ději je využíváno s důvtipem. Postavy mi nebyly ukradené a přestože měly různorodé motivace, vždy byly pochopitelné. Stejně tak byl smysluplný také vývoj skutečně mnoha událostí. Ničím jsem se ale necítil zahlcen a cítil jsem, že všeho – postav, lore i délky – je tak akorát a správný balanc udržují také akce s dialogy. A v neposlední řadě samotné Neznámo, to mě fascinovalo podobně jako Edwarda a bavilo mě ho prozkoumávat od první stránky. Velký podíl má na tom hlavně výtvarné zpracování a coloring, které jsou obojí prostě úchvatné.
Je tam toho rozhodně víc, ale jak jsem psal, síla Neznáma tkví hlavně v jeho průzkumu. Ten si musí zažít každý sám a i po něm se do tohohle světa budete chtít vracet. Hodně velká spokojenost a další MB špalek, se kterým nelituju ani jednu pročtenou stránku.
Tady to už cvaklo. Sice až po pěti dílech – ale přece – můžu říct, že si mě Hellboy skutečně omotal kolem prstu a s čistým svědomím mu můžu dát plný počet. Ne že by mě předchozí díly nebavily, ale pokaždé mi v nich k naprosté dokonalosti něco chybělo. A jelikož jsem začal silně pociťovat jejich opakující se vypravěčské vzorce, aniž bych zaznamenal výraznější vzestup v kvalitě, dal jsem si od Hellboye na určitou chvíli pauzu. Protože naskočit do dalšího dílu, který se měl zas a opět odehrávat na nějakém hradě, mě zkrátka nijak nenažhavilo a byl jsem si téměř jistý, čeho se mi dostane. Ale celkem chyba, protože jsem se zastavil před tím nejlepším.
V Červu dobyvateli sice Mignola neotáčí sérii o 180°, se známými ingrediencemi ale umí pracovat mnohem lépe. Resp. doposud nejlépe za celou sérii. Naprosto se tak v tomhle ztotožňuji s předchozím komentářem od Spikea: obvyklý mišmaš je stále přítomný, ale již perfektně vybalancovaný. V té správné míře se nám dostává od detektivky, akce, dialogů, tempa, (dokonce) Hellboyova rozvoje, lore a především atmosféry.
A když už se Mignola rozhodl něco namixovat, tak skutečné lahůdky: pulp sci-fi s Lovecraftem a konspiračními teoriemi o nacistech – což může na první dobrou znít jako hrozný bordel, ale svým zvláštním způsobem to dává smysl a funguje to (na rozdíl např. od Probuzení ďábla, který byl naházením na hromadu všeho možného a to bylo všechno). S mým oblíbeným Lovecraftem také souvisí opět ve správné míře přítomná mystika: rakouský hrad v sobě ukrývá věci, které si nejste tak úplně jisti, jak je vysvětlit, nikoliv ale ve frustrujícím slova smyslu a děj se pouze otevírá vaší interpretaci. V neposlední řadě se dostavilo také uspokojivého zodpovězení mnoha otázek z předchozích dílů, čímž Červ dobyvatel rozhodně funguje jako jistým závěrem jedné Hellboyovy etapy a směle vykračuje do etapy nové.
Parádní jízda, ve které od začátku do konce všechno šlapalo, jak mělo a která mě bez obtíží navnadila na další díly.
Béčko na entou, přičemž se v tom, že to béčko je, autoři vyžívají. Výsledkem je tak absolutní nám*d, který se mi prostě dokázal trefit do nálady. Šílená R-ková jízda od začátku do konce, s ještě šílenější kresbou, naprosto absurdními momenty i hláškami, a perfektním překladem. Snad jen trochu škoda finále, ve kterém bych rád býval viděl Rapha s Caseym zapojené ještě víc. I tak ale nabitá, ryzí devadesátková záležitost, která si na nic nehraje a dnes se už jen tak nevidí – a u které naprosto kvituji veškeré, na ní mířené výhrady – já si ji ale společně s autory a jejich nadšením dokázal více než dost užít.
Už se u nás v minulosti objevil jeden dva tituly, z jehož pojetí bylo opravdu lehce cítit, že je podobný Death Note. Ale až u Nemohu přestat proklínat můžu říct, že jsme se na českém trhu dočkali skutečně plnohodnotné alternativy.
Těch podobností je tady opravdu hodně, zároveň jsem si ale během čtení nepomyslel, že se jedná pouze o levnou vykrádačku. Inspirace u DN je zde evidentní, jinak si jde ale NPP naštěstí vlastní cestou - zajímavou, jenom občas s nějakými 'ale'. Asi nejzářnějším příkladem jsou v ději přítomná pravidla:
zatímco v Zápisníku je nastavil Cugumi Óba od samotného začátku a poté nechal své postavy prozkoumávat, jak tyto pravidla využívat, ohýbat nebo zcela obcházet, Kensuke Koba to dělá přesně naopak – tedy že pravidla rozkrývá postupně, a na tomto odhalování stojí zvraty. Ale :) Byť mi většina jeho pravidel přišla zajímavá a smysluplná, našlo se i takové, které bylo tak zvláštně specifické a vyvolalo ve mně pocit, že je přítomné pouze z důvodu dopomoct si dostat děj do požadované situace. A stejně jako bylo poněkud na sílu zařazené takové pravidlo, mi stejně nepřirozené a přes koleno ohýbané přišel právě způsob jeho odhalení. (jinými slovy, u DN jako kdyby se nejdřív vymyslela pravidla a podle nich se dále rozvíjel děj, zatímco u NPP jako kdyby se nejdřív vymyslel děj a tomu se na míru vymyslela pravidla, minimálně to jedno)
Takže na geniální Zápisník to pochopitelně nemá. To by však byla tak vysoko nastavená laťka, že jsem v to od začátku ani nedoufal a dokázal si více než dost užít to, co jsem od NPP dostal. Protože až na pár zaškobrnutí (viz výše) to svoje rafinované a "wow" momenty má, rozhodně to není debilní ani nepadá na hubu, a veškeré prvky s DN vibes, avšak dostatečně pozměněné a jdoucí si svoji vlastní cestou, jsem si užíval. Vlastně mě až překvapilo, jak si mě to dokázalo získat, bavit a jak to odsýpalo. Pokud následující tři volumka (za mě další plus) budou minimálně stejně tak zajímavě vymyšlená jako jednička a to ještě nejideálněji opět obměněné o pravidla, tak budu naprosto spokojený. Zatím to má našlápnuto dobře. Vlastně mě až štve, že ze všech mang, které Dobrovský vydává raketovým tempem, musí být zrovna tahle tou výjimkou, u které vyjde pokračování až za půl roku.
Byl jsem příznivcem již předchozího světového cestování s Batmanem, takže jsem se těšil i na druhou stranu mince v podání Jokera. Zatímco netopýr ale vybízel k poměrně přímočarým možnostem a sázkám na jistotu (támhle něco vyšetřoval, tu se zase porval, jinde naopak vyjednával obchodní záležitosti), maniakální zabijácký klaun je už mnohem hůře uchopitelný. A bylo mi jasné, že si na něm buďto někdo vyláme zuby, nebo naopak s dostatečným umem využije jeho povahy k zajímavým experimentům.
No, první třetina knihy (vyjma úvodního, povedeného Johnsonova úvodu) se přesně nese v duchu vylamování si zubů. Autoři totiž nejčastěji pojali Jokera coby prostředek ke kritice svého domácího prostředí. Což, jasně, ono to může znít, že to vzhledem k postavě a titulu knihy dává smysl... ale :) Tímhle způsobem se zcela vytratilo ono nabízené experimentování a tím i jedinečnost, a čtete tak jednu povídku za druhou, které jsou víceméně na jedno brdo. "Ti Španělé jsou ale šílení..., Co všechno nefunguje v Německu, je šílené..., V téhle šílené Itálii..." atd atd. Tahle snaha navzájem se předehnat, čí země je ŠíLeNěJšÍ mi navíc přišla poněkud nucená a zoufalá. Na pouhých pár stranách se také neznalého čtenáře těžko zasvěcuje do tamní společenské/politické/historické situace (ze které tedy máte vidět, jak je ta země naprosto šílená), byť oceňuji snahu. Pokud byl tedy pro někoho problém s prostorem u Batman: Svět, první povídky u Jokera jsou na tom v tomto ohledu ještě hůř - vše nejednou působí zkratkovitě.
Moji poněkud pohasínající naději (kromě Mexika, to bylo fajn) však zcela překvapivě zachránilo Česko. To si nejenže od minule neuvěřitelně přilepšilo, ale navíc si s veškerými předchozími zeměmi vytírá s prstem v nose zadek. Kopřiva za mě pochopil Jokera perfektně, absolutně se nebál využít jeho nepředvídatelnosti a vytvořil nejen příběh, který na pár stranách a dle zadání více než dostatečně představuje naše prostředí, ale to navíc naprosto originálním a dokonce vtipným způsobem. Suchánkův art byl už pak klasicky jenom třešničkou na dortu.
Zbytek byl kolísavý, ale alespoň se už převážně nejelo ve výše zmíněné, typické šabloně z první třetiny knihy. Na rozdíl od Batmana má Joker mnohem více následovníků a ty nejzajímavější příběhy byly za mě právě ty, ve kterých původní klaun příliš nefiguruje - dovoluje to pohrát si s osudem vlastních postav bez jakýchkoliv zábran. Tento aspekt hrál velkou roli právě u Česka a pokračuje se v něm v některých z dalších povídek. Za zmínku pak stojí Korea (ta by si ale bývala zasloužila o pár stran navíc) a Argentina (ta měla prostoru více než dost), příliš mě naopak nebavilo Turecko. Japonsko šlo opět do černobílé kresby (tentokrát i se směrem čtení tradičním pro mangu) a má svůj klasický divnohumor, ale asi jsem čekal něco... nevím... co by třeba alespoň bylo zasazené do Japonska?
Přál bych si, aby se bývalo více autorů utrhlo ze řetězu jako Češi, nicméně jako celek minimálně fajn. Pokud vás bavil svět s Batmanem (a ten byl za mě o chlup lepší), stojí za to mít vedle něho ve sbírce i Jokera. Kvalita je tentokrát sice více kolísavá, avšak opět se jedná o zajímavou a pestrou sbírku kultur, vypravěčských žánrů a uměleckých stylů. Přičemž i těm nejslabším povídkám vyčítám spíše tuctovost a nedostatek odvahy, jinak však snad žádná země sobě ani klaunovi ostudu nedělá.
Skvělá jednohubka, která dokáže po dočtení něco zanechat. Ať už se autorka ve svém vyprávění věnuje jakýmkoliv prvkům či situacím - romantika se zde mísí se všedními i nevšedními těžkostmi života - nikdy s nimi netlačí na pilu, vykresluje je uvěřitelně ale stále čtivě, a ve výsledku vytváří ideální, hořkosladký balanc. Svoji vydařenou titulní myšlenku poté zvládá čtenáři předat v jediném svazku, aniž by cokoliv působilo urychleně. Tohle mě mile překvapilo a hlavně mi sedlo.
Okostýmované a ikonické krále zločinu nahrazují feťáci, gangy a jiná individua. Prostě ryzí devadesátkový komiks. Problém je, že všechno to jsou taková šméčka, že vlastně nepředstavují pro Jean-Paula žádnou větší výzvu a tím se i hůře hledá (byť to pár svých momentů má), co by zaujalo samotného čtenáře. Osobně také začínám pociťovat jeden problém, který vzešel z pravděpodobně mylných představ - očekával jsem, že k demonstraci "proč tento nový Batman nemůže fungovat" se z Jean-Paula stane víceméně Punisher. Ale on je to vlastně furt regulérní Batman? Že je na svoje protivníky tvrdý a někomu i zlomí kosti? A Bruce to snad nedělal? Není z toho zatím moc jasné (z posledního sešitu), jestli je tedy Jean-Paul plně odhodlaný zabíjet či ne - avšak tím, že se tvůrci stále víceméně drží zpátky a neopřou se do toho naplno, tak podkopávají prvotní význam tohoto příběhu. Momentálně ho tam totiž moc nevnímám, Gordon je spíš na pěst a změna Gothamu zmíněná na začátku je poněkud neodůvodněná (Batman víc než jeho přístup změnil tak maximálně hadry). Z celého runu zatím nejslabší díl.
Jediné, čeho jsem se zprvu obával, tak že půjde o další Supermanův origin (kterých, leč nepopírám jejich kvalitu, jsem již četl požehnaně). A přestože Roční doby začínají na počátku této postavy, jsou vším, jen ne originem. Jeph Loeb a Tim Sale totiž vytvořili láskyplný, citlivý a krásně napsaný příběh, který zachycuje Supermana v jeho nejryzejší podobě, zároveň mu však jeho unikátnost dovoluje dosadit za titulního hrdinu téměř kohokoliv jiného - klidně sama sebe. Roční období poté neslouží jako pouhé kulisy, ale je s nimi perfektně pracováno a zastávají hned několik rolí a symbolik (a což mi dalo vzpomenout na mé oblíbené Jaro, léto, podzim, zima... a jaro). Pochopitelně svými specifickými klimatickými podmínkami ovlivňují vyprávění a zachycují nejen časové skoky jako takové (a s nimi vyvíjející se Clarkův život), ale fungují zároveň jako metaforické milníky a body, na kterých se v koloběhu života může ocitnout každý z nás. Zažijeme rozkvétající jaro, jenž otevírá dveře novým možnostem, ale také naopak chmurný podzim, který nám vezme nadějný vítr z plachet. Každé období je navíc zosobněno konkrétní osobou, jenž má na Clarka svůj vlastní pohled a tím přináší též odlišnou pointu svého malého vyprávění. "Epizodické"/roční kapitoly ale samozřejmě fungují jako celek se společným poselstvím, a obdobně jako rok/život tak společně dotvářejí jeden uzavřený cyklus - tomu jsou ostatně přizpůsobené i lokace v ději. Prostě parádní práce. Pro jednou nezaostával ani "bonus" v podobě vyprávění o Clarkově spolužákovi, který mě navzdory svým pouhým pár stranám dostal. Třešničkou na už tak dokonalém dortu je pouze Saleova kresba. Tohle je zkrátka po všech stránkách naprosto úžasný komiks, kterým se duo Loeb/Sale zas a opět vyznamenalo, je radost jej mít ve sbírce a který zafunguje jak pro Supermanovy nováčky, tak znalce. A ostatně i pro kohokoliv jiného.
Tak s tímhle jsem si fakt namlátil hubu. Nahypovalo mě vysoké hodnocení, obálka, zařazení pod Black Label, dlouhé čekání na dotisk (opět naivně přispívající k přesvědčení, že když se to vyprodalo, tak asi z dobrého důvodu)... prostě absolutně všechno kolem toho, jenom abych potom dostal co? Milostnou fan fikci z Bravíčka? Četl nebo viděl někdy Šejić vůbec nějaký příběh s Jokerem, když tu psychopatického vraha jindy vzbuzujícího strach a hrůzu ztvárňuje jako nějakého sexy upíra z Twilightu? Přičemž jako vyumělkovaný model z Playboye potom vypadá snad každá hlavní mužská postava (Harvey je pak s Jokerem, až na rozcuchané zelené vlasy, téměř totožný)? "Uuuu, je zlej a navíc sexy, to mě tak nažhavuje." Samozřejmě tu pak taky není nouze o zahazování triček.
A až na pár výjimečných panelů mi neklikl jeho výtvarný styl celkově - ono by to asi vypadalo jinak, když by to bylo v menším formátu, ale takhle ta hrubá, nedetailní kresba silně se spoléhající na coloring strašně bije do očí. Což ve mě taky evokovalo pocit, že čtu fyzickou verzi nějakého webtoonu (a k němuž má dost blízko právě i scénářem). Jasně, velkou (či spíš veškerou) část pozornosti věnuje Šejić obličejům, jenže když následně "odflákne" zbytek těla pár tahy, tak to právě tvoří strašný kontrast.
Nicméně, že tu půjde především o sexy úsměvy a pohledy jsem začal pociťovat už během prvních stran, ale dobrý, říkal jsem si, že to možná zachrání příběh. Ne. Propadla jsem Jokerovi, protože... mám z něho vlhké sny a když spinkal, tak bylo vidět, že má na zádech bebí? Tohle že má být dospělá žena s titulem z oboru psychologie? Vím, v čem spočívá její origin, ale to se to nemohlo udělat trochu více přesvědčivěji? Když se navíc později začala přemíra monologů recyklovat ve stylu "já vím, že... ale!", tak už jsem to dojížděl z donucení. Vím, že bych tam neměla chodit, ale nemůžu si pomoct. Vím, že bych na něj měla zapomenout, ale jeho rádoby hlubokomyslné kecy o společnosti mi nedávají spát. Atd. atd.
Ve finále je pak jedno, jestli v příběhu figuruje Harley nebo nějaká hodná holka Jennifer odvedle, která sní o tom, že napraví problematického Sebastiana (jehož hot zevnějšek přebijí všechny red flags) - v jádru je to prostě vaše typická romanťárna se všemi jejími atributy, jenom tady se to zakrývá DC kabátem. Aby se neřeklo, objeví se sem tam nějaké nadávky, jenže ty působí akorát samoúčelně a hlavně nechápu, proč jsou některé ponechané bez cenzury a jiné (v sexuálním kontextu) jí naopak podlehnou.
Je to moje chyba. Udělat si minimální rešerši o autorovi, tak by mi hned docvaklo, o čem Harleen bude a že toho absolutně nebudu cílovka (a kvůli čemuž jsem se rozhodl pro jednou neudělit bodové hodnocení). Vztahovky a červená knihovna mě jaksi míjí. A hlavně bych opravdu nevěřil, že se něco takového dostane do Black Labelu. Nicméně jsem to i po brzkém uvědomění si zkusil dočíst se snahou najít na tom alespoň jediné pozitivum, ale fakt ne, bohužel.
Oba příběhy paráda, postavám jsou šité na míru a jejich charaktery mi dokázaly bez problému a svým jedinečným způsobem prodat. Penguinovo i Riddlerovo vyprávění také pojí svěží přístup a pojetí s nejednou, pro čtenáře nastolenou otázkou; důmyslné skloubení s pohledy na jejich dětství, jenž se projevuje až do jejich současného já a závěrečné pointy; a především fungující, modernizovaný odkaz na Mooreův Kameňák. Poslední zmíněné platí obzvláště pro Riddlera, který toho dosahuje mj. nejen ikonickým panelováním, ale také koncem otevírajícím se čtenářově vlastní interpretaci.
Snad jediný problém, který jsem příhodně vnímal také u obou příběhů, je jisté utržení se ze řetězů, které už pode mnou zmínil GWB. Protože jasně, jedná se o superhrdinský žánr, jenže v tomto případě se autoři netypicky pokoušejí o více realistické a přízemní pojetí. Což se jim také daří, o to více však poté zamrzí, když se v určitý moment už při zemi neudrží. A pokud bych si měl na závěr vybrat pouze jednoho favorita, tak zřejmě nepřekvapivě Riddlera. Zlomený Tučňák byl skvělý, ale mrazivý Hádankář mě posadil na prdel. Ať už svoji vizuální stránkou, s tou spojenou naprosto bravurní atmosférou či scénářem, jenž měl navíc oproti tomu prvnímu mnohem údernější závěr. Celkově jsem (i navzdory výše zmíněné menší výtce) nadmíru spokojený a budu pouze doufat, že se u nás a snad brzy dočkáme špatných dnů také z pohledů dalších postav.
Oslava žánru jeho dvěma velkými nadšenci. Původně jsem chtěl dát 4*, ale když jsem dočetl bonusy, chvíli si to nechal rozležet v hlavě a dal si to celé ještě jednou, tak je to za plnou palbu. To nadšení je tam fakt cítit z každý stránky, jak vizuálně, tak vypravěčsky, což se pak promítá do čtenářova zážitku. Všechno funguje jak má, nic mi tam nechybí a je to prostě paráda. Díky chlapi, za tenhle vybroušený přírůstek do pomalu ale jistě rozrůstající a zlepšující se české tvorby!
Perfektní čtenářský zážitek a doteď to zpracovávám. Osm miliard přání má prostě všechno - skvělý námět, sympatické postavy, promyšlená pravidla, smysluplný a provázaný vývoj opravdu mnoha událostí, různorodé žánry, i přesto ukočírovanost, parádní art style, spád, odkazy, zvraty, emoce, myšlenku... Vlastně je z toho (pochopitelně) hodně cítit rukopis Dopisu 44, kdy se zdánlivě prostá premisa začne postupně nabalovat jako sněhová koule a dostává se až do absurdních rovin, na svoji cestě ale více než trefně zachycuje a vystihuje lidstvo jako takové. Přičemž Osm miliard přání, navzdory svému menšímu počtu stran a zasazení "pouze" na Zemi, Dopis 44 vývojem událostí jednoznačně přebijí (topovky to jsou ale obě). Neuvěřitelná jízda, které nemám co bych vytkl, je radost to mít ve sbírce a rozhodně se k tomu budu vracet. K tomu příhodně snad nejlepší zpracování vnějšku i vnitřku, co doposud MB mělo. Rozhodně je to z toho, co od nich vyšlo, v mojí top trojce a samotný komiks je vlastně takovým splněným přáním.
S videoherním Cyberpunkem jsem zatím bohužel tu čest neměl, pro stejnojmenný podžánr mám ale slabost. A jelikož se lore zmíněného titulu neustále rozrůstá do všemožných médií, tak mě to již dostatečně nalomilo a přemluvilo se narychlo seznámit s Night City alespoň prostřednictvím komiksu. Od počátku jsem tak nicméně počítal s tím, že možná budu v něčem plavat, zde si však Bartosz Sztybor odnáší první plusové body - s prostředím mě jakožto absolutního neznalce hry dokázal rychlým a nenásilným způsobem více než dostatečně seznámit. Přičemž jsem i po zbytek komiksu cítil, že funguje jak samostatně, tak zasazením a odkazy v širším kontextu, takže ideál pro obě skupiny nováčků i fanoušků.
Samotný příběh je pak opravdu nadupaná a svižná jednohubka s pořádnou náloží nadávek, tělesných modifikací a nekompromisní akce; nijak svatými avšak v mnohém pochopitelnými charaktery se svými vlastními úhly pohledu; zasazené do pohlcujícího města s výbornou kresbou a ještě výbornějšími barvami; a na závěr s ukočírovanou a výstižnou titulní myšlenkou. Prostě vše, co bych od kyberpunku/thrilleru čekal. Jasně, někdy je ta akce rychlá až moc - ale celý komiks si díky tomu udržuje již zmíněnou svižnost... a občas jsem se neubránil pocitu, že těch plot twistů je najednou poněkud příliš - jenže opět, měl jsem pochopení, jelikož vše sloužilo k ústřední myšlence. Celkově tak za mě paráda.
Z Brutalu se asi stává moje menší guilty pleasure. Má to absolutně stejnou šablonu jako v jedničce, čímž přetrvávají i veškeré neduhy - za největší považuju nedostatek prostoru pro detektiva Dana či absenci nějaké větší příběhové důmyslnosti, jenž by později vybízela i ke znovučtení. Nicméně, i s vědomím všech nedostatků mě to baví. Když už se Dan objeví, tak si (zřejmě zvráceným způsobem) užívám jeho způsoby odplaty a černý smysl pro humor. Navíc navzdory určité vypravěčské jednoduchosti oceňuji společenská témata, kterých se autor dotýká a která vlastně nejsou (alespoň co vím) jinde tak příliš často vyobrazována. Taková každodenní tabu, která jsou zde pochopitelně vyhnána do ještě o level většího extrému, ale svůj velice reálný základ mají. Jak tu zde již bylo zmíněno, o must mangu se vážně nejedná. Není to něco, co bych musel nutně nakoupit a přečíst celé najednou, ať už kvůli vypravěčským nedostatkům či silnějšímu obsahu. Na druhou stranu, je to právě onen silnější obsah, na který jednou za čas dostanu náladu a Danovy způsoby vykonání spravedlnosti fungují jako uspokojivý ventil, čímž svůj nijak náročný účel plní i samotná manga.
Regulérní Batman. Layman víceméně nedělá nic špatně, dokáže nastavit atmošku, dát prostor vyšetřování, hodit do toho i akci... ale kromě toho vlastně nedělá nic navíc. Potenciál skýtá celkem zajímavý námět s mladším a zdánlivě i lepším nástupcem Penguina, jenže s tím se ve výsledku skoro vůbec nepracuje a zůstává to v pozadí pouze jako takové slabší lepidlo pro jednotlivé epizody.
Zbytek je prostě klasika, která se nečte špatně, ale není to nic, co bychom neviděli už ve stovkách jiných variant. Joker svým vlivem na šílenější obyvatele Gothamu vyvolá v ulicích anarchii? Jako, fajn, ale prostě to už nedokáže nadchnout tak, jako kdybych tohle četl poprvé nebo třeba ještě i po padesáté. Vlastně něčím se Layman své vyprávění snaží ještě trochu ozvláštnit - snad v každém příběhu různě přeskakuje v čase, ale naprosto zbytečně, protože příběhy to jsou jinak přímočaré a tahle snaha je udělat o něco komplexnější vůbec nezabírá.
Takže čistý průměr. K zahození to rozhodně není a pokud chcete sázku na jistotu, tak rozhodně tohle. I já po Imperátorovi Penguinovi rád sáhnu v případě, kdy budu chtít na vypínák nenáročného Batmana s jeho veškerými typickými atributy. Stejně jak neurazí, tak ale za mě ani nějak extra nenadchne.
Kniha první a její debility v čele s Flashem probíhajícím Sluncem se silně podepsala na mém mentálním zdraví a oklepávám se z toho doteď. Celkem milým překvapením pak byla dvojka, ze které nejenže jsem si už nechtěl vystřelit mozek z hlavy, ale dokonce mě i docela bavila. Na třetího Adamse jsem se tak vlastně dokázal těšit.
No, debilní to umí být i nadále, obzvláště v příběhu s Jokerem (Batman musí dostat jistého člověka z obří nádrže s vodou, přičemž řeší každou vteřinu. Takže ho nenapadne nic lepšího, než pod vodou asi minutu mlátit kolečkovým křeslem do skla... jednoduše vyplavat s tím člověkem na hladinu by asi dávalo moc smysl). A některé hlášky si taky na chvíli zapamatuju, třeba "Trpíš nemocí, která je spíše známá jako vlkodlactví! Trpí jí i další... ti, co mají příliš husté obočí...". O naivitě a šablonovitě pak ani nemluvě.
Tyhle věci se ale naštěstí vždy daly víceméně přejít, nikdy to nesklouzávalo do až takového tupého extrému první knihy, kde jsem se tím vyloženě prokousával. Silné retro se svými typickými neduhy je to tak i nadále, od jedničky to ale malými krůčky opravdu udělalo nějaký ten pokrok (který bylo zajímavé sledovat). Díky čemuž jsem se dokázal na ty klasické příběhy nejednou naladit a stejně jako dvojka mě to dokázalo i zabavit. Obzvláště pak trojdílný příběh s Ra's al Ghulem. Samozřejmě tomu vévodí kresba Adamse, na kterou je prostě radost se dívat - což opakuji od prvního dílu a což je ostatně i samotný důvod, proč tohle bylo vůbec do kompletu zařazeno. Na tři hvězdičky se to vyškrábat dokáže.
To, co přišlo na konci Soumraku Temného rytíře - tedy jestli je tento nový Batman skutečně co do efektivity i symboliky lepší než jeho předchůdce - dostává plný prostor zde. Názorově rozpolcené je nejen jeho okolí, ale i samotný Jean-Paul. A přestože je tento spojovací prvek napříč samostatnými epizodami fajn, a vidět Batmana zase v jiném podání je také osvěžující, samotné příběhy jsou spíše opět průměrné. Ve finále mi jako protivník i motiv přišel nejzajímavější Mekros, který se ale nerozvážně vypotřeboval hned na začátku knihy a ostatním, byť ne špatným příběhům, však v porovnání s takto velkým počátečním hráčem lehce docházel dech.
Nad tímhle jsem nějakou chvíli po dočtení přemýšlel. A přestože to má svoje negativa (některé pokračující z předchozí knihy a některé zcela nové), tak jak se mi to postupně víc a víc rozleželo v hlavě jako celek, tak tomu ten plný počet dám, s čímž jsem ani sám na začátku nepočítal.
Některé věci mi, jak jsem se bál, nepřišly příliš dotažené či byly narychlo uzavřené. Novému Rorschachovi, Marionette a Mimovi bych býval ve finále dal o něco důležitější roli. Stejně tak celá ta konspirace o superlidech, na kterou se mi můj názor z první knihy tady akorát potvrdil - jak se rychle a odnikud objevila, tak zase stejně rychle kamsi vymizela. Celosvětový skandál jako prase, ale už teď mi je jasné, že jsme o tom v DC slyšeli poprvé a naposledy. O Komediantovi už vůbec nemluvě, ten byl absolutně nejvíc random a zbytečný prvek v celém tomto eventu. Nejsem si také jistý, jestli to nutně potřebovalo 12 sešitů, ale chápu, že to tak chtěli mít ze symbolického hlediska (= 12 hodin).
Těch menších i větších chybek bych tam dokázal najít více. Tak proč plný počet? Protože stejně jako v Nejtemnější noci, i tady Johns dostal na stůl problematiku, kterou sám nevytvořil, ale měl za úkol ji dát do pořádku (a tentokrát navíc ve spojení s nesmírně obtížnou původní látkou). A jako v Nejtemnější noci, i tady udělal, co se dalo... ale ještě mnohem víc. To, jakým způsobem tenkrát rozes*ali The New 52, je opravdu žalostné, ale co s takovým bordelem dokázal udělat Johns (a nepochybně další lidi s ním), je úchvatné. Nejenže tomu všemu dal smysl, který je v perfektním souladu s postavami ze Strážců, ale k tomu to má opravdu velký přesah co se nejen DC, ale i supehrdinského žánru obecně týče. Hodiny posledního soudu jsou tak další skvělou poctou dlouholeté historii DC, ale nabízejí i mnohé a velice zajímavé meta myšlenky - díky čemuž dostává každý DC příběh, který kdy vyšel, ale i vyjde, úplně nový pohled a nádech. A tahle sebereflektivní a kreativní práce se superhrdinským žánrem s následným přesahem je přesně to, co se tenkrát povedlo původním Strážcům (čímž absolutně nechci Johnse stavět na stejnou úroveň, jako je Moore!) a co jsem po hodně dlouhé době k mému překvapení a nadšení dostal akorát u Across the Spider-Verse a zde. Není to úplně odpočinkové čtení a po zavření knihy mám stejně ještě tak milion otázek, které už jdou bohužel mimo event a dovysvětlí se až v nějaké random sérii... ale když má člověk z DC fakt, fakt načteno (a má k němu vztah) a ví, v jakém stavu ho tady Johns dostal a s čím ho musel propojit, tak musí před tím výsledkem smeknout a dokáže nad mnohým přimhouřit oči. Takže za to plný počet, kterému samozřejmě dopomohly i další věci typu art, atmosféra, návaznost a detaily z původního světa Strážců, čtivost a svižnost, a sice s tímhle budu v menšině, ale za mě osobně i celkem zvládnuté ukočírování velkého množství postav.
Parádní event, který se nesnaží Strážce překonat (to ani nejde), ale dělá vše, co je v jeho silách, aby se bez zahanbení mohl postavit vedle nich + napravit vlastní bordel z minulosti. Což se mu obojí definitivně povedlo. Teď jenom doufám, že v budoucnu DC nepohřbí a nezahodí vše, co si tu s takovou prácí předpřipravilo.
Takhle jenom po tý první knize mám z toho docela rozporuplný pocity. Vlastně nevím, co přesně jsem od toho čekal, a zdali si na to vůbec vytvářet nějaký iluze není ona prvotní chyba (což se ale ve spojení se Strážci řekne snadněji, než udělá). Má to spoustu skvělých věcí, snad ke všemu mě ale automaticky napadá nějaké ale.
Například na jednu stranu samozřejmě oceňuji snahu jít ve šlépějích Strážců (a zrovna art je skvělej), a dostáváme tak něco, co bude kdy nejblíže plnohodnotnému sequelu; na druhou stranu mi ale tahle stejná snaha přišla mnohdy strašně vynucená. Celá ta teorie u superlidech by byla na jinou, samostatnou knihu fajn nápad, ale do současné kontinuity DC mi to moc nezapadá, protože se to vzalo odnikud (nebo to tak zatím vypadá) a je tak evidentní, že akorát nutně potřebovali něco ve stylu původních Strážců - otázky o superhrdinství, které navíc poštvou lid proti maskovaným. Je to tam tak nepřirozeně našroubovaný...
S čímž souvisí i to, že je sice fajn, že si na tohle potřebujete akorát přečíst původní Strážce, protože jinak to funguje samostatně; ale opět, tím pádem zatím nevnímám důvod, proč to nemohl být nějaký Black Label nebo něco, protože takhle je to (zatím) od momentální DC kontinuity odtržené a například build up z 80stránkového úvodu do Zrození a poté Odznaku se zde víceméně nijak neprojevuje.
Takhle bych mohl pokračovat dál. Nové postavy Marionette, Mim a nový Rorschach hodně super a jejich originy mě bavily, ale proč se musel vytahovat Komediant fakt nechápu. Zbytečný, laciný, shazující původní Strážce.
Další - nemám problém, kam se to ubírá, zatím mi to dává smysl a jsem zvědavej, jak se to celé zakončí; ale to, jakým způsobem se to ubírá, to už je o něco diskutabilnější. Protože pokud to mám brát jako nějaký důležitý event (jak se to teda tváří), tak se tam teda v týhle první knize fakt nic nestalo, všichni jenom pobíhají po Gothamu a v pátrání po odpovědích se neposunuli ani o milimetr. Baví mě to, ale necítím z toho tu důležitost. A už teď se bojím, jak to teda všechno budou vysvětlovat v jediný (příští) knize, pokud to teda nebude nějaká kravina shrnutá do jediné věty.
Hodiny posledního soudu to určitě už jenom z principu nemají snadné, protože to je spojené s legendárními Strážci. A nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Johns byla fakt sázka na jistotu, má nápady, snaží se to držet pohromadě a je to čtivé. Paradoxně to nejednou podráží právě ony přehnané snahy o to být druhými Strážci, nesnažit se to být trochu více své. Ze Strážců si to tak často jenom bere/odškrtává ingredience, a ty pak sem násilně navrtává. Občas zdařile, občas už ne tak zdařile, a je to pak akorát jako pěst na oko (třeba i ty bonusy a noir detektivka v TV mi tady přišly strašně zbytečný, ale jj, bylo to v původních Strážcích, tak to prostě musíme mít i tady; navíc se v těch bonusech furt opakuje víceméně jedno a to samý). Takhle bych to zatím přirovnal kvalitou k Před strážcům, kteří nebyli vůbec špatní, ale v tomhle případě v takto zásadním eventu čekám přece jenom trochu víc. A i ti Před strážci se nebáli jít často více vlastní cestou, než tohle.
Jsou teď jenom dvě možnosti: druhý díl svůj prostor a postavy využije naplno, a v tom případě mi nebude vadit, že tohle byla "jenom" představovačka, která je i přes moje výhrady zábavná a vážně se snaží (někdy až příliš); nebo se to rozpadne/nedotáhne se to/uspěchá se to, prostě cokoliv, a já si budu říkat, proč ten prostor pořádně nevyužili už od začátku od této první knihy. Momentálně váhám mezi 3-4 hvězdami, ale chci věřit, že to nějak dopadne a co se zde rozehrálo tak se vše zužitkuje a dojde svému smysluplnému vysvětlení. Pro teď se tedy přikloním k těm 4*.
Přišlo mi, že tohle překvapivě funguje více jako úvod do Znovuzrození, než ona první, 80stránková knížečka. Stále byste měli mít pochopitelně něco načteno, ale o odkazech se tu zde nemluví pouze v útržcích, nýbrž mají vizuální podobu, celé je to celistvější, pochopitelnější, a hlavně se tu už něco opravdu děje. A odlišnými (skvělými) art styly a scenáristy to stejnou mírou funguje jak jako Batmanův, tak i Flashův příběh. Fungují ale hlavně i společně jako duo, a celé je to opět větší příprava na Hodiny posledního soudu. Nestane se zde toho tolik, ale to málo je ve výsledku hodně fajn, nerozpadá se to a zkrátka to funguje, jak má. Má to akci, spád, mysteriózní atmosféru, staré známé, ale i – a to především – build up na něco většího; a kouká se na to parádně.
Čteno po letech znovu v rámci přípravy na Hodiny posledního soudu. A je to sakra rozdíl. Před těmi několika lety, kdy u nás spíše vycházel jenom Batman (a i z něho jsem měl načteného jen pár kousků) jsem do tohohle naskočil v domnění, že se bude jednat o kompletní restart. Ono se pak sice na konci vysvětluje, o co ve skutečnosti jde, ale propagovalo se to hlavně jako „ideální start pro nové čtenáře“, na což jediný jsem slyšel a pak si s tímhle namlátil hubu. Znovuzrození bylo novou kapitolou, jenž nic nemazala, naopak se snažila napravit to, že se mnohé smazalo předtím. Takže ano, jednalo se o novou kapitolu DC, ale o ideální start moc ne, jelikož v praxi jste museli stejně mít načteno, abyste se v tomhle přehršeli odkazů alespoň trochu zorientovali. Hodně načteno. Že jsou na konci knihy vysvětlivky je rozhodně fajn, pro člověka s tehdy jenom pár přečtenými Batmany to ale stále byly pouze nicneříkající odkazy na „tohle se stalo tam a tam“, a to ještě s chybami. Nicméně, po těch letech už načteno mám. Pochopení veškerých souvislostí i smyslu celého projektu (který po již většímu vytvoření si vztahu k DC a vnímání problémů The New 52 pouze vítám) už tak nebyl sebemenší problém, což však z toho nedělá nějakou pecku. Je to opravdu čistě jenom prolog, úvod do úvodu. Něco se připomene z dřívějška, něco se lehce předpřipraví na budoucí dění. Jo, má to fajn mysteriózní atmosféru, hype na Strážce a především natěšení, že se konečně začnou dávat po letech věci do pořádku, nicméně jinak tu o nic víc než rozestavění figurek nejde a proto nemůžu s hodnocením výše než na čistý průměr.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Je to sice jen mlátička, ale neskutečně dynamická a svižná. A co víc, dokázala vybudovat napětí u postavy, o kterou se jinak příliš nebojíte, a to v příběhu, ve kterém už ze samotného názvu předem víte, jak dopadne. Je zde cítit každá Doomsdayova rána (který je působivý a po vytření si zadku s celou JL respekt vzbuzující protivník) a s tím i stále se zvětšující Supermanovo vyčerpání. Poslední sešit je pak opravdu parádní, ve velkém měřítku jak po symbolické, tak doslovné stránce. Nicméně přestože Doomsday výborně funguje právě jako přímočaré destruktivní monstrum (v jednoduchosti je síla), tak mě i tak lehce zamrzelo, že jsme se o něm nedozvěděli ani to absolutní minimum. A mít to alespoň o sešit navíc, ve kterém by byl zobrazen Supermanův pohřeb, tak se vůbec nezlobím taky. Nakonec ale hodně přimhouřím oči, přikloním se k tomu všemu, co mě na téhle jízdě bavilo, a za první přečtení to nechám za 4*.
Vše už tu bylo řečeno. Hodně fajn sci-fi sbírka, která dokáže (jako v mém případě) dobře seznámit s Neffem a nechat čtenáře kochat se perfektním artem od Suchánka. Na české poměry obzvlášť dobré a bez problému schopné rovnat se i zahraniční tvorbě.
O něco horší než předešlý svazek, ale stále lepší, než Prolog a Kniha první. Po slibném a zajímavém začátku s Two-Facem (jenž navzdory staršímu datu vydání funguje po chronologické stránce jako dozvuk Dlouhého Halloweenu) se opět lehce upadá do monotónnosti známé z předešlých dílů. Jean-Paul jde, Jean-Paul vymlátí. Avšak stejně jako v předešlých dílech, i zde to zachraňují poslední sešity. Jedná se sice zase "jen" o souboje, avšak ty jsou vyústěním všeho, co se nějakým způsobem budovalo od samotného Prologu a co byl smysl celého Soumraku Temného rytíře. Souboj Banea, ztělesnění nové éry, která se s tou předešlou, jenž má jisté zábrany, mazlit nebude, a proto na něj Bruce náhle nestačí; a Azraela, který nemá problém tyto zábrany překročit a může se tak postavit Baneovi, avšak jeho okolí i čtenáři nastoluje otázky, zdali má takto netopýří symbol skutečně fungovat. A když už nic jiného, jsou to souboje parádní. Jisté menší negativum však ale také vnímám v tom, že na úplně posledních stránkách čtenář dochází ke zjištění, že se vlastně nic moc neuzavřelo a jste víceméně nuceni hned pokračovat Posláním Temného rytíře - čímž se pochopitelně ubírá na samostatném fungování Soumraku. S odřenýma ušima 4*.
Konečně. Ze začátku jsem se bál, že se půjde ve stopách předchozí monotónní knihy, která mě v podstatě chytla až ke konci. Zde jsem se ale začal nalaďovat mnohem rychleji. Svoje chybičky to má rozhodně i tak napříč celou knihou, v podstatě souhlasím s Ivanem pode mnou a tím, že některé věci se stále omílaly dokola (bohužel však tímhle tehdy trpěla většina příběhů vycházejících na pokračování). Přes to si zde konečně dovolím přiklonit se ke čtvrté hvězdě, protože kromě toho, že se to již (i během některých slabších chvílích) nečte špatně a minimálně to odsýpá, tak to ale mnohem častěji má skutečně perfektní a zapamatovatelné momenty, a svazek jsem si v rámci Soumraku zatím užil nejvíc.
Matt Hawkins a Bryan Hill přišli s opravdu zajímavým námětem - mladík s aspergerem žijící v městečku plném kriminálníků - o kterém jsem si však od začátku říkal, jak dokáže pokrýt přes 700 stran...? Bude-li děj skutečně zaměřený pouze na ono jedno malé místo, co se tam dá na tolika stranách vymýšlet...? Přičemž jsem záhy dostal odpověď - než-li o souvislý děj jde o epizody. A s takovým formátem jsem měl bohužel dva problémy:
1) nejednou se stane, že co autoři rozehrají v jedné epizodě, k tomu se už v dalších nevrátí. Například takové zápasy, jenž měly údajně být nedílnou součástí fungování Edenu, se však objeví pouze jednou, pro představení jediné postavy. Což působí poněkud samoúčelně. Na konci jedné kapitoly také přijde matka za hlavním hrdinou Markem s tím, že se jí ztratil syn, načež ji Mark odvětí, že ho dokáže najít. Čtenář tak nabyde dojmu, že o tom bude pojednávat další epizoda, ta je však opět úplně o něčem jiném a co víc, ke ztracenému synovi se už později nikdo nevrátí. Pošťák má sice v pozadí souvislý děj, tyhle věci ho však dokážou tříštit a vyvolat dojem, že autoři si přidávali a odebírali mnohé prvky dle nálady.
2) s čímž souvisí i druhý bod - vata. Jak již bylo zmíněno, Pošťák má přes 700 stran, bohužel jsem po dočtení nepociťoval, že oprávněně. Když bych vyškrtal několik prostředních epizod či tunu, ale opravdu tunu dialogů, hlavnímu ději (a knize celkově) by to nijak neublížilo, protože obojí ho často akorát zbytečně natahuje a vážně nikam neposunuje. V porovnání s předchozími špalky od MB, kde jsem měl po dočtení pocit, že mám za sebou skutečně mohutný příběh, kde ani jediná kapitola nepřišla vniveč, jsem však tady pociťoval, že jsem právě dokoukal seriál, u kterého tvůrci nejčastěji řeší, jakým způsobem pokrýt stopáž. A zadaptované do seriálu si tohle dokážu představit v barvách.
Lhal bych, kdybych ale řekl, že mě tenhle seriál jinak vůbec nebavil. Eden má tu správně pochmurnou až hnusnou atmosféru, a když už se často zastavujeme a zaměřujeme na jeho obyvatele, tak důkladně. Každá postava je totiž napsaná skvěle a uvěřitelně, se svým vlastním úhlem pohledu, svými chybami a dopodrobna vypracovaným psychologickým profilem. Takže ano, nejednou jsem si přál, aby Matt a Bryan přestali přešlapovat na místě a děj konečně zase někam posunuli, ale i během těchto zastávek dokázal být Pošťák čtivý. A byť premisa může vyvolat dojem, že je to 'pouze' přímočará jízda zaměřená čistě na násilí, tak ho tam ve finále vzhledem k mnohem větší přemíře dialogů a celkovému počtu stran tolik není. Někdo se sice dokáže zaměřit i na tuhle menšinovou násilnou část a vzít si z toho, že Pošťák je pouze o tom, ale právě ony dialogy, postavy a podstata Edenu mě dokázaly nejednou přesvědčit, že mají autoři co říct. Nejsou to úvahy, nad kterými budete přemýšlet ještě několik týdnů po tom, ale jsou tam, a Pošťáka bych pouze jako přímočarou jízdu neoznačil.
Do své topky MB to zcela jistě nezařadím, protože na to to až příliš často přešlapuje na místě a přes 700 stran to má zbytečně. Převážně však čtení dokázalo ubíhat a dokonce nepustit, a Matt s Bryanem dokázali vybudovat velice prokreslená, uvěřitelná a atmosférická místa s neméně prokreslými postavami.
Oproti předešlému souvislejšímu Prologu je zde děj mnohem více roztříštěný a epizodický, a celý svazek by se tak dal popsat jako "Bane vypustí magory z Arkhamu a Batman je jde jednoho po druhém pochytat". Jeden sešit, jeden psychouš, vždy podle stejné (či velice podobné) šablony. A stejně jako v předešlém Prologu, opět se to nečte vůbec špatně. Problém je, že jakmile máte s Batmanem už něco načteného, tak vám zrovna tato kniha nedokáže nabídnout vesměs nic nového. Je to prostě klasický, skoro nijak nevybočující Batman postupně bojující se svými známými protivníky, který tak nejednou dokáže upadat do monotónnosti. Abych tomu úplně nekřivdil, tak postupně se stupňující Bruceovo vyčerpání a intenzita situace bylo vykresleno pěkně. Za highlight svazku jsem pak považoval téměř poslední dvě čísla se Zsaszem a následným soubojem Banea proti Killer Crocovi, v obou sešitech se dalo napětí vyloženě krájet. Ke čtyřem hvězdám se to tak ke konci už pomalu blížilo, zatím to na ně ale ještě nevidím a jsou to lepší 3*.
Tajné řády, démoni, nové postavy, cestování po světě, vyšetřování, akce... na papíře to má strašně fajn ingredience a ani v praxi se to nečte špatně, přes to mě to po dočtení nechalo chladným. Sice tam jsou všechny výše jmenované 'cool' prvky, ale lehce působí jako z nějakého check-listu, co všechno tam chtěli autoři mít. Jinak zůstaly kolem roztroušené, protože na to hlavní, co by je všechny spojovalo - tedy skutečně zajímavý příběh a prokreslené postavy - se už tak nějak zapomnělo. V tom mě utvrdil (momentálně nijak nesouvisející) závěrečný sešit o původu Banea, který zajímavě prokreslený charakter v příběhu, jenž se neplácá odnikud nikam, má. Rozhodně mě z celého svazku bavil nejvíce, na čtvrtou hvězdu to však sám vytáhnout nedokáže.
Byť se nejedná o poslední knihu z Morrisonova runu, rozhodně se dá považovat za jeho velké finále, protože vše od začátku směřovalo právě sem (a je příhodné, že Morrison, který již od začátku vše zakládal na referencích z minulosti, zasadil finále právě do minulosti, a to ještě starší, než jsme kdy měli u Batmana možnost vidět). Kapitoly z různých období fungují nejen samostatně a Morrison si v nich krásně hraje s odlišnými žánry a nejrůznějšími prvky typické pro příběhy z daného prostředí; ale zároveň, a to hlavně, to funguje v onom větším celku, kde je všechno skvěle promyšlené, propojené, a finále funguje jako začátek/středobod, od kterého se následně odvíjelo vše, co se událo předtím a současně se zde vysvětlilo či uzavřelo. Jako bonus se Morrisonovi povedlo rozšířit a zanechat symboly napříč netopýří historií. Jak už je zvykem, tak je potřeba čtení věnovat větší pozornost, než obvykle, a mít znalosti z runu i mimo něj... upřímně mi ale třeba předešlý Čas a Batman přišel na pochopení náročnější. Abych to uzavřel, Návrat Bruce Wayna byla opravdu radost číst. A byť to byl někdy s Morrisonovou sérií porod, tak když to s ní čtenář nevzdá a zainvestuje do ní svůj čas a ochotu skládat si střípky i mimo ní, dokáže se mu nesmírně odvděčit. Jsem rád, že to konečně máme u nás jakž takž komplet, a rozhodně si to dám někdy znova a popořadě. Určitě je totiž ještě hromada věcí, které jsem v runu napoprvé přehlédl a které mi opět zacvaknou až při opětovném čtení.
Komiks, který mě na několik měsíců naprosto odradil od jakéhokoliv čtení s Batmanem. Když jsem to četl poprvé, opravdu mi to přišla jako hrozná sra*ka, u které jsem jakž takž chápal poselství, ale přeplácaná cesta k němu mě vůbec nebavila a jak píše louza, přišla mi "jenom" jako slepenec Batmanovy minulosti. Závěrečný sešit mě už dorazil úplně a řekl jsem si, že fakt potřebuju pauzu a vrátit se nejen k tomuhle, ale Batmanovi celkově až později.
Nevím, co se za tu dobu stalo. Jakých výparů jsem se kde nadýchal nebo jaké drogy mi kdo hodil do jídla. Ale Morrison tímhle u mě opět zabodoval. Původně jsem měl v plánu tomu dát 2*, avšak před tím věnovat opětovnému čtení mnohem větší čas i pozornost, abych si byl jistý, že mi nic neuniklo a hodnocení je oprávněné. A napodruhé mi to celé zacvaklo. Namísto pouhého slepence střípků a referencí jsem to začal vnímat jako skvělého průvodce napříč Batmanovými dějinami. Průvodce, který ale dokáže i odbočit a nabídnout vlastní a zajímavý pohled "co kdyby se to tenkrát stalo jinak". Průvodce s alternativním pohledem, který je celý zabalený do Morrisonova klasického psycho kabátu, a během této výpravy napříč časem zároveň sledujeme souboj v Bruceovy mysli. Psycho průvodce s alternativním pohledem, který na úplný závěr funguje jako předehra k další výpravě napříč časem, Návratu Bruce Waynea. Tohle vše dokázal Morrison do nijak dlouhé hlavní dějové linie zakomponovat, aniž by se mu to rozpadlo. Neznamená to, že se v tom nedá ztratit, což se mi i během prvního čtení stalo, napodruhé mi ale vše přišlo bez problému pochopitelné a především zábavné.
K motivu času se Morrison vrací v posledním sešitě, který mi už přišel mnohem komplikovanější. Opět se však jedná o něco, co se při opětovném pozornějším čtení dá rozlousknout a k tomu si užít všechno to kreativní šílenství, kterým navíc skládá Morrison Batmanovi poctu. Na "pouhých" 144 stránkách se tak v Čase a Batmanovi děje skutečně mnoho a chápu kohokoliv, komu to nesedne a namísto, aby si komiks užil, ho bude chtít akorát tak zahodit. Protože tyhle pocity jsem měl taky. Když se však tomu věnuje (příhodně) čas, opětovné čtení a především souvislosti (tohle v žádném případě nefunguje samostatně mimo Morrisonův run a aniž by měl už člověk s Batmanem celkově něco načteno), tak se komiks dokáže čtenáři velice odměnit. Morrisonova obliba v hrátkách s referencemi, časem, a hrdinovou i čtenářovou myslí se totiž naplno zúročuje právě zde.
Při prvním čtení jsem to viděl na tři hvězdičky, napodruhé už se nakláním ke čtyřem. Snyder zcela nepochybně napsal mnohem lepší příběhy, komornější vyšetřování Bat-rodiny bez přítomnosti Bruce (který by se sem ani jinak nehodil) mě ale i tak bavilo. Tahákem komiksu je hlavně jedinečný exkurz do minulosti Gothamu, během kterého pochopíme, na čem je město postavené (nejen ocelové konstrukce); a ze kterého vzešel nový, do steampunku stylizovaný a působivý záporák. Je vždycky fajn, když se stále dokola netočí jenom Joker a spol., a autor dokáže přijít s něčím novým. Výskyt bonusových dvou sešitů vzhledem k období hlavního příběhu chápu, jinak však neurazí nenadchne.
Mám rád, když si autor uvědomuje fiktivní svět, se kterým pracuje, a to i s jeho veškerými problémy, které se následně snaží nějakým způsobem napravit či rozvést. Což Geoff Johns v Nejtemnější noci dělá - bere si na starost četné umírání a následné znovuoživování hrdinů napříč dlouhými dějinami DC a dává tomu specifický důvod, který je zároveň hnacím motorem pro jeho vlastní, megalomanský event. Event, pro který si nejen připravoval půdu ve svém celém GL runu, ale je tehdy dosavadním vyústěním všeho, co se stalo od Krize na nekonečnu Zemí. Že se tak snaží dát všemu smysl a propojit to v opravdu epickém měřítku je bezva, na druhou stranu musíte mít už opravdu načteno, abyste stíhali veškeré reference (dá se to však naštěstí přelouskat i bez znalostí, jen bude zážitek o chlup menší).
To vše navíc funguje jako DC variace na zombies (ještě před Koncem LiDCtva, které je navíc Elseworld) s pořádně hutnou atmosférou. Je to epické, je to zásadní, fungují emoce i atmosféra... a přes to mi tam k té dokonalé, páté hvězdě něco chybí. Možná nějaká menší brzda, protože někdy je toho všeho až příliš. O 4* ale nepochybuju ani omylem a rád se budu k tomuto eventu, do kterého Johns vložil opravdu nesmírnou péči, vracet.
Doteď to zpracovávám. Člověk si říká, že Ennise nic překonat nedokáže, ale Aaron je prostě klasa. Neskutečnej námrd ve všem, v příběhu i brutalitě. Je to především o Kingpinovi, jeho charakter a origin je ale tak neskutečně zajímavě vykreslený, že větší absenci Franka ani nevnímáte. Wilson se mu co do "vlastních metod" s přehledem vyrovná, jde z něj respekt jako nikdy předtím a především je vykreslena jeho psychologie ve skvěle vypointované dějové lince. Není to tak čistá vyvražďovačka no-name šmejdů, ale máme možnost mnohem více poznat, proti komu Frank stojí a příběhu to dodává další rozměr. A když už se Frank objeví, tak to taky vždy stojí za to. Svým způsobem nepěkná Dillonova kresba veškerou tu surovost a chladně smýšlející postavy jenom podtrhuje, a celé je to tak akorát dlouhé. Za mě jeden z nejlepších Punisherů, se kterými jsem měl zatím tu čest.
Při čtení jsem byl na jednu stranu až fascinovaný, že čtu mangu zasazenou do české historie, na druhou stranu mi právě kvůli tomu přišlo několik věcí zvláštně nepřirozených a vlastně jsem si na ně za celou dobu nedokázal pořádně zvyknout (asi nejvíce na japonskou verzi Žižky). Tolik k mým prvním pocitům.
Samotný příběh je pak neurážející, ale na zadek si z něho asi nikdo nesedne, a je to i poměrně ukecané. Co se historických reálií týče, tak nemůžu k absenci znalostí jdoucích do hloubky posoudit a říct, co všechno si autor přidal nebo v čem kompletně odbočil... ale nějaký poznatelný základ to má a zcela jistě to má k nějaké historii blíže než Žižka od Jákla. Autorovi se taky povedlo vykreslit depresi a zoufalství válek ze středověku. Brutální a explicitní to rozhodně je, ale upřímně jsem to čekal ještě o něco horší (a to ani omylem nemyslím jako zklamání), a silnější než třeba Berserk mi to zatím nepřipadá (což z toho ale samozřejmě nedělá oddechové čtení). Možná jsem ale jenom otupělej z nedávného Brutalu, ve kterém jsem na tohle téma asi viděl všechno.
No a ke zpracování: cením volbu papíru, který pro své mangy používá Dobrovský a který upřímně preferuji před tím crwáckým (manga není tak ztuhlá a čte se příjemněji) + se nažloutlý papír pro historický příběh i více hodí. Co už ale necením je lehce odfláknutá korektura, těch chybek tam není pomálu.
Celkově to na první volume nebylo špatné a jsem zvědavý na další díly.
Cením výběr dospělejšího/nemainstreamového Marvelu v uzavřených příbězích, byť byl první příběh Fanboyz naprostá chujovina. Nápad asi ok, ale kresba děs a všechno, co se tam děje, je hroznej cringe.
Následující Punisher už byl ale za plný počet, naprosto luxusní a excelující po všech stránkách, snad jediná škoda !SPOILER!, že zrovna hlavním aktérům stojících za celou zvrhlostí nevěnoval více času a "péče" (což ostatně sám Frank podotýká), či tak učiní mimo stránky... !KONEC SPOILERU!
Propadák Fanboyz pak zachraňuje a tím i celé číslo na čtvrtou hvězdu vytahuje závěrečný příběh se sázkami na Spideyho, který asi nikoho na zadek neposadí, nicméně byl i tak fajn, originální a s povedeným závěrem.
Parádní námět v megalomanském provedení. A je to tak megalomanské, až je to občas chaotické a nepřehledné. Na druhou stranu, ono je to k té všudypřítomné paranoii a zmatenosti i samotných superhrdinů, kteří neví kdo je kdo, vlastně příhodné.
Opravdu se to dá nejlépe popsat jako již zde zmiňovaná menší Občanská válka X-Menů, navíc fungující jako předehra pro Avengers vs. X-Men. Neubránil jsem se pocitu, že spor mezi Cyclopsem a Wolverinem je trochu vynucený, oproti tomu mi však přišlo zajímavé světové dění - uvěřitelné a trefné. Místy je to ukecané, někdy to naopak šlape jako hodinky a několik scén mi dokáže na chvilku uvíznout v paměti. Kresba je z převážné většiny parádní. Jediné, co mě vyloženě nebavilo, byl poslední sešit, kde se pouze přerozdělovaly jednotlivé figurky pro budoucí dění. Nutné, ale nudné. Celkově to svoje mouchy rozhodně má, ale i tak to bylo více než solidní počtení s mnoha skvělými momenty, a bez problému si zasluhující 4*.
A ani poslední díl, před kterým jsem si dal repete předchozích dvou, mě o čtvrté hvězdičce nepřesvědčil. Je to prostě neurážející jednohubka, která - pokud někdy vyjde souborné vydání - doufám, že bude čistě jenom jako bonus ke Křídovému panáčkovi. Protože byť kresba, atmoška a dokonce i až v tomto díle napětí fajn, tak samostatně to nefunguje, ani v rámci nějaké mini-povídky. Ono se tam fakt víceméně nic nestane, a celé by se to dalo shrnout jako "Péťa na začátku přijde na Prašinu plnou záhad, a na konci se chystá pátrat po záhadě nové." Takže "jenom" takové promo Prašiny bez příběhu/poselství, a můstek k budoucím sériím, na které se ale i tak budu těšit.
Nebylo to až tak hrozný, jak jsem se bál, a ani ne tak ukecaný, takže se to přečetlo rychle. Bylo to moje první seznámení s Outsidery, kteří na mě svým konceptem působili jako takový mix Mladých Titánů a Sebevražedného oddílu. Bohužel, v praxi se ale jedná o neskutečně nezajímavé postavy, které mezi sebou mají nulovou chemii a které jsou vrženy do ještě více nezajímavých zápletek. Už teď si horko těžko vybavuju, o čem byly poslední sešity, přitom to tak dlouhý nebylo. Nezachraňuje to ani (zde tuctově vyobrazený) Batman... plus souhlas s Lennym, jeho pasivita ohledně zlynčování mi k němu taky vůbec neseděla.
Suma sumárum, přečte se to rychle a není to nic, co by vám lezlo na nervy, jen je to o ničem, postavy i zápletky. Lehce to vytahuje bonusový sešit na konci s Black Lightingem, který mě ve finále z celé knihy bavil nejvíc.
Za mě paráda. Temný, surový a komorní thriller, který je zároveň psychologickou sondou do Batmanovy a Scarecrowovy mysli. Čtenář zde Bruce pozná mnohem lépe, dokáže to dobře představit Scarecrowa (který mě neskutečně baví a pro Batmana je to jeho podstatou dokonalý, i motivy uvěřitelný záporák), a zároveň to funguje jako jeden uzavřený příběh.
Jednohubka na závěr to pak celé krásně podtrhuje – dostaneme nejen střípek z Bruceovy minulosti, ale opět mu o něco více porozumíme i po jeho mentální stránce. Prostě pecka, tady nemám co bych vytkl, bavilo mě to od první do poslední stránky.
Po předchozím, neuvěřitelném výkonu pánů scénaristů, jsem se druhé knihy bál jako čert kříže. A ono je to ve finále, k mému milému překvapení, úplně v pohodě retro. Stále se zde tu a tam najdou nějaké hloupoučké momenty, nad kterými si člověk povzdechne (Batman nalezne pachatele, kterého není možné dopadnout jiným způsobem, než výhrou v domluveném leteckém souboji), ale už to není idiotské v tak šílené míře, a vlastně mě to i bavilo. Což je oproti minulé knize, kterou jsem se protrpěl, dost velký pokrok. Jedná se o ryzí dobrodružné příběhy ze 70. let, které navíc začínaly konečně nabírat mnohem pochmurnější charakter a utvářet tak Batmana, jakého známe a máme rádi dodnes. Hodně mě potěšil Man-Bat, který si tu pro sebe přivlastnil celé tři sešity a jeho příběh rozhodně považuju za to nejlepší z celé knihy (je to taky jeden z mála záporáků, se kterým jsem ze začátku dokázal soucítit a pochopit jeho následnou nenávist vůči Batmanovi, protože ten byl naprostej pablb a dok*rvil, co se dalo). Kresbu a vylepšený recoloring jsem si osobně opět užíval. Lepší 3*.
O Bruceovi a Damianovi, bez Damiana. I přes to že tu (prozatím) chybí předchozí kontext, a už do začátku víme, že Damianova smrt není definitivní, tak komiks funguje jak má. Byť má svůj kostým, tak nesledujeme příběh Batmana, nýbrž Bruce jakožto zlomeného otce. Utrpení je pro něj víceméně denní chleba, a zažil už ledacos, ale až v takovém psychickém rozpoložení plného osobní bolesti a žalu ho tak často nevidíme. Je to příběh o muži, který začíná pomalu zahazovat své někdejší zásady a upadá tak do hluboké propasti, i přes to, že má stále kolem sebe své nejbližší, kteří se mu snaží pomoct. První sešit beze slov byl parádní, ostatní byly hodně fajn a dokazují, jak skvěle Bat-rodinka sestavená z komplexních a uvěřitelných postav s vlastním smýšlením, emocemi a historií funguje nejen v akci, ale i citlivých momentech... a poslední stránky byly docela emotivní bombou. Budu se tak opakovat po hroubkovi - silné, dojemné, jen některé části nevyužité na plný potenciál. Nicméně si Tomasi zaslouží velký palec nahoru, tahle série je celkově skvělá, přičemž Rekviem za Damiana je obzvlášť citlivě napsaný příběh s fungujícími emocemi a především myšlenkou, a zasluhuje si speciální místo v netopýří sbírce. Lepší 4*.
Tak tohle mě nebavilo. Konec hry mělo být finále celé Snyderovy série, Supertíha + Květy zla už měl být pouhý epilog. Supertíze se jako epilog fungovat dařilo, pracovalo se už čistě s následky a odkazem Batmana, a mělo to svoji jedinečnou a komorní atmosféru. Květy zla však berou prudkou zatáčku a stává se z toho nejen hrozba stejné úrovně jako Konec hry, ale možná i větší. Máme tu tak tedy finále + finále 2.0, což se naprosto míjí účinkem a je to vyčerpávající. Začátek vypadá fajn, ale pak na scénu přichází nepřehledné megalomanské bitvy jak z nějaké mangy, navíc extrémně ukecané, a později jsem už stránky otáčel spíše na autopilota. Silně přepálená akce, a stejně tak silně přepálené emoce. Do toho nepřesvědčivý motiv záporáka a vůbec poselství celého příběhu... prostě všichni jsou přes všechny snahy tak hrozně na nic, že se stejně musí vrátit Batman (který je navíc rychlejší a silnější než kdy dřív) a zas a opět musí zachránit celý Gotham z obří krize, ve Snyderově runu (sestávajícího z pouhých 10 knih) po Roku nula a Konci hry už třetí. O tom má být celý Batmanův odkaz? Nikdo si nedokáže ani trochu poradit sám? Pro mě je to tak další názorný příklad jinak schopného autora, který si však neumí nastavit vlastní limity a skončit v tom nejlepším. Dojet to v komorním duchu, který měla Supertíha, tak nic nenamítám, ale tahle snaha o další grandiózní finále už za mě prostě nefungovala. Na kresbu se klasicky dívá dobře, a dají se z toho vytáhnout sem tam nějaké momenty... ale jako celku tomu nedokážu dát více než 2*.
Obecně se změnám nebráním, u něčeho je naopak i vítám. Důležité je, aby pak s tím autor dokázal náležitě pracovat, což Snyder umí. Nikomu necpe, že „Gordon je od teď váš nový a ve všech ohledech lepší Batman“ – ne, uvědomuje si, že i přes zajímavost takového nápadu je to především nápad dost absurdní. Ví to Snyder, a ví to i všechny postavy v příběhu, včetně samotného Gordona, který je tak terčem (a častokrát i tvůrcem) nejrůznějších narážek a posměšků. Nikdo se tu starého Batmana nesnaží nahradit, pracuje se tu s tím, jaký odkaz zanechal a jak se Gordon musí se svojí novou, nelehkou rolí popasovat.
No a když už změny, tak pořádné. Morrisonův Dick jakožto Batman nebyl špatný, ale stále to byla víceméně ta stejná postava jako její předchůdce, jen možná o něco méně chladná. Gordon jakožto Batman je postava originální a samostatná, nejedná se o pouhé ctrl c ctrl v. Má vlastní vylepšení, ale i vlastní chyby. A za mě ta postava zkrátka funguje a baví mě.
O původního Batmana jsme navíc nebyli ochuzeni úplně a má zde vlastní, zajímavou linku, záporák je působivý (ale moc se zde nepředvede, celá Supertíha je spíše taková předehra), a easter egg s původními Batmanovýmy kostýmy potěšil.
Ano, celé je to sice už natahování, ale Snyder zde stále umí. Gordon je ve finále fajn změna, a jakožto postava figurující vyloženě čistě jako zpestření netopýřího univerza (a zdůraznění Batmanovy důležitosti) na závěr mi vůbec nevadí.
Hodně fajnový a civilní příběh o tom, jak důležitý je Gordon pro svoji rodinu, přátele, či i pouhé známé. Nejsilnější je to na začátku a na konci, kdy se především zaměřujeme na GCPD a víceméně to (stylem i dějově) funguje jako takový prequel k Gotham Central - všem fanouškům tak vřele doporučuju. Jsou tu také fajn momenty a citlivé konverzace mezi Gordonem a Batmanem, který je jinak po celý děj odsunut do pozadí (další, rozhodně fungující scénaristický tah). Jediné, co to tak celé sráží, je prostředek. Ten je, jak už zde psal Doppelganger, hrozně nijaký a tuctový, opravdu se zde jenom běhá z místa na místo a vše by se v pohodě dalo shrnout do jednoho sešitu. Svoje silná, již zmíněná pozitiva to ale naštěstí má, a na čtyři hvězdičky to bez problému obstojí.
Další komiks, na který jsem se jakožto Zázrakův velký příznivec dost těšil, během čtení jsem však byl nejednou na pochybách, ale nakonec to celé zavíral s dobrým pocitem.
Věc, která mě pochopitelně udeřila do očí jako první, byla kresba. Zázrak se nikdy nehonosil nějakou extra kresbou, ale člověk pro to dokázal najít pochopení kvůli tehdejšímu způsobu vydávání. Že Kopl kreslit umí, když má více času, předvedl v Pérákovi, na kterého se koukalo pěkně. Tak co se proboha stalo tady? První kapitola (z celkových pěti) vypadá fakt tragicky, zlatá první čísla původní série, a to už je fakt co říct. Naštěstí se to pak už jenom zlepšuje, Kopl se buďto rozkreslil, nebo měl více času, nebo nevim. Sice to občas lehce sklouzne k jednoduché a nedetailní rychlokresbě z první kapitoly (čímž je ta kvalita poněkud nekonzistentní), ale mnohem častěji už konečně Kopl předvádí jeho skutečné schopnosti a na mnoho panelů je radost se dívat.
Věc, která mi v hlavě běhala jako druhá, byl restart univerza z posledního sešitového Zázraka. Na jednu stranu lehce chápu proč, tvůrci chtěli mít jistotu, že pokud se k Zázrakovi už nikdy nevrátí (a takové obavy byly v našich podmínkách na místě), tak že je celý příběh opravdu uzavřený, pouze s případnými otevřenými vrátky. Na druhou si nemyslím, že to bylo opravdu vyloženě nutné, a na tohle ne zrovna šťastné rozhodnutí se zde dojíždí. Za prvé to byl restart zbytečný, protože se zde stejně téměř vše vrátí do starých kolejí a status quo je zachován. A za druhé, vzniká zde zvláštní situace, kdy to nebude fungovat pro úplně nové čtenáře, protože na to se až příliš často odkazuje na předchozí události, a pro znalé se poněkud únavně musí všechno dohánět a nastavovat od znova (přičemž, jak už jsem psal, výsledek je stejně skoro úplně stejný). Prostě problém restartování postav obecně.
Nicméně co se stalo, tak vrátit nejde, a musí se s tím zkrátka pracovat tak, jak to je. A naštěstí, Macek je schopný vypravěč... Sice se nic nezměnilo, ale při příležitosti otevření nové kapitoly se autor rozhodl uchopit pohled na postavy trochu jinak, a lépe. Hlavním hrdinou už tak není pouze David, ale jak z názvu vyplývá, tak i Míša, a dokonce i Tomáš. Všichni tři zde mají dostatek prostoru pro své vlastní dějové linie, osobnostní rozvoje a všichni sehrají klíčovou roli pro závěrečné poselství. Fungují nejen jako samostatné charaktery, ale i jako tým, a líbí se mi, co se Macek snažil celým vyprávěním říct.
Samotný příběh je oproti sešitovým sériím (pochopitelně) mnohem více ucelený, s lépe využitým a vyváženým prostorem pro problémy v civilních životech vs. superhrdinskou akci (aniž by cokoliv působilo urychleně), to vše prošpikované již klasicky kreativními a chytrými odkazy na světové dění i českou mytologii. Vše je zde opět zajímavě propojené, především řezník z Černé sanitky (můj osobní favorit z předchozích sérií) se současným hlavním záporákem, dává to smysl. Je taky fajn vidět, že se autoři nebojí svoje charaktery někam posouvat, či se některých dokonce zbavovat, čímž se přidává na osudovosti (teď jenom uvidíme, jestli to tentokrát už vážně vydrží). Finále je pak parádní a ve velkém stylu, docela z toho na mě dýchal Pérák: Jantarová komnata.
Něco, co se nezměnilo i v negativním slova smyslu, je občasný přehršel všemožných odkazů na popkulturu ("tohle je jako ve filmu XX,... tamto se stalo v seriálu YY,..."), a slovní obraty za každou cenu, tedy i v situacích, kdy to opravdu není nutné. To už jsou ale drobnosti.
NIcméně jsem s tím spokojený. Začátek poněkud skřípal a měl jsem obavy, ale jak jsem psal na začátku, nakonec jsem to zavíral s dobrým pocitem, a jsem rád, že se moje oblíbená série rozrostla o další povedený kousek. Netrpělivě teď budu vyhlížet dalšího Péráka.
Po dlouhé době jsem měl na něco extrémní hype, zde konkrétně od chvíle kdy jsem to uviděl na stránkách Crwe a následně si četl všechny nadšené zahraniční ohlasy na internetu. S velkou spokojeností mohu napsat, že mě to ani v nejmenším nezklamalo, protože tohle je prostě perfektní.
Konec liDCtva (velký palec nahoru za chytré vypořádání se s názvem) je odpověď DC na Marvel Zombies. Ty mě bavily, avšak šlo spíše o „pouhou“ zombie jednohubku. DC jejich vlastní variaci na zombie apokalypsu však posouvá o něco dál. A smekám před Tomem Taylorem, kterému to prostě pálí. Nejenom že pojmul celé téma celkem jinak a přinesl tak do žánru zombie něco nového a svěžího… ale především, a to hlavně, to funguje pro svět DC. Všechno tu dává tak krásný smysl, zapadá do sebe, má to logické posloupnosti a děj plyne hladce. Prostě čtete něco, u čeho víte, že si nad tím autor sedl a zamyslel se, jak by to a ono dávalo v daném fiktivním světě co největší smysl. Není to však pouze otrocká kompilace a podřízení se pravidel fiktivního světa, Tom přichází i s vlastními nápady, které mi nepřipadaly nijak lámané přes koleno a opět sem krásně zapadly.
Pojetí a využití postav bylo na jedničku, a autor se nebojí odsunout silnější hráče, aby prostor dostali i druzí (přičemž to není postavami přehlcené - u DC neobvyklé). Dokážete se o ně bát (opět pro DC ne tak obvyklé), protože si od začátku do konce nemůžete být jistí, kdo to schytá jako další. Tomovi často stačí i jenom několik málo panelů, aby dokázal zasadit údernou pointu. Emoce tak fungují jak mají, má to dostatečný prostor, a zároveň je to neskutečně svižné a plynulé (žádná stránka tu není navíc), až s filmovým nádechem. Nenásilně se tu kloubí osobní ztráty a bolesti s velkolepými scénami většího měřítka.
Je to syrové a brutální, ale nijak přehnaně, netlačí to na pilu s cílem za každou cenu pouze nonstop šokovat. Všechno směřuje až do skvěle zvládnutého finále, které mi opět dávalo pro celý příběh perfektní smysl. Kresba je parádní a filmové obálky na konci potěšily. Jediným lehkým zaškobrnutním byl jeden extra sešit Den jako stvořený pro smrt, který byl poněkud slabší, na druhou stranu se tak díky tomu na celou věc nezaměřujeme z pohledu jenom těch nejznámějších hrdinů. V komiksu se také počítá s alespoň minimální znalostí DC světa, avšak není to vůbec nic drastického a jsem si jistý, že si tohle užijí jak nováčci tak i znalci.
Jsem nadšený. Fakt hodně nadšený. Mohl bych se o tom rozepisovat hodiny, za mě to funguje po všech stránkách a spolu s WW Mrtvá země je to rozhodně jedno z nejlepších DC, co jsem četl za dlouhou dobu. Snad se tu někdy dočkáme i Injustice od téhož autora.
Milá jednohubka s velice líbivým vizuálem, a fajn detektivním příběhem. Vzhledem k počtu stránek to odsýpá rychle, někdy až moc rychle, přičemž tato zkratkovitost je (a zároveň není) vlastně největší negativum této knihy. Nicméně to beru takové, jaké to je, autor chtěl prostě vytvořit chuťovku, na jejímž malém prostoru se mu i tak povedlo vytvořit poutavý, celkem živý a uvěřitelný svět, a do něho zasadil nijak komplexní, avšak neurážející příběh, který má akci a spád. Nic víc, nic míň. Hlavní dvě postavy mě bavily a příjemně se doplňovaly, a víceméně na všechno, co v příběhu hraje nějakou roli (nebo se tam i jenom mihne), dokázal autor více či méně odpovědět, osvětlit nebo jinak rozvést, takže do sebe věci postupně hezky zaklapnou.
