Vedle Blacksada další antropomorfně-zvířecí detektivka s drsným vyšetřovatelem rozkrývajícím spiknutí, navíc zasazená do steampunkové alternativní reality. Odhalování toho, jak tahle realita funguje a zkoumání různých parohejblat baví víc než samotný případ, příjemně okořeněný i výbuchy krvavého násilí a vtipnými rasistickými nádavkami. Plus sympatické postavy. Kresba solidní, ale ty počítačové barvy mi to hrozně shazovaly. Fajn oddechovka.
Scenáristicky i kresebně mi to přišlo odfláknuté, ale přesto mě to rychle strhlo a bavilo. Kanazawa přišel se skvělou výchozí situací a vesele přidává pod kotlem (byť na konci se už opakuje), ale zajímavé postavy nebo dialogy jsou nad jeho síly/mimo jeho zájem.
Opět kresebně a atmosférou výborné, ale ten příběh o boji dvou sester/dvou frakcí běsů měl mít dvojnásobnou až trojnásobnou délku a být mnohem zamotanější. Takhle to skončilo dřív než to začalo.
Strašně nechci být zlej na domácí akční komiks, ale musím. Chápu, že tady mám před sebou okázalý brak, který si libuje v sexu, krvavé akci a cynických hláškách a nemá větší ambici než pobavit. Jenže aby mě bavil, to by ten sex a akce musely být aspoň trochu zajímavé (hned na úvod dostaneme dvoustránkový sex doma v posteli v misionářské poloze - wow, tomu říkám perverzárna!) a hlášky vtipnější a hojnější - některé scény o ně přímo žebrají a ono nic. Děj je sice plný upírů bojujících s emzáky pomocí atomovek, ale nepřekvapí a protože jsou postavy zcela nezajímavé až otravné, je vám upřímně jedno, jak to celé dopadne. Zkrátka scénář není z nejnápaditějších, což částečně platí i o kresbě, která je ale slušná a silná hlavně co se postav týče, míň už v zkratkovitě a až neobratně působících akčních scénách, které jsem navíc čekal mnohem krvavější.
Vyvrcholení scenáristicky i kresebně špičkové série, která stihla naservírovat spoustu silných postav i momentů. Finále je sice pořádný masakr, ale na první přečtení mě nesejmulo, jak bych si přál.
Od prvního, až hororového dílu, kde Žiletkář řeže Libušku do tváře a huhlá, že “si spolu užijí”, se mi to na komiks pro Ábíčko jevilo nečekaně temné. Ale já bych děcka nepodceňoval, takže za mě ok. Za zařazení Žiletkáře palec nahoru, jen je trochu škoda, že je využitý jen na začátku a na konci a mezitím jen statuje.
Akční scény jsou správně cool, ať už Pérák sundá vykolejenou tramvají nacistický náklaďák, prohání se přestřelkou na bagru, skáče se samopalem v ruce z motorky na vlak a s rozbitými brýlemi dramaticky křičí na padoucha, nebo seskakuje z vybuchujícího vlaku, přičemž se mu rozpadají skákací boty a zůstává ležet na kolejích končících v propasti.
Pérák je tu za zaťatého, drsného, hláškujícího suveréna a pro mě ve výsledku za dost nesympatickou postavu. Působí tak vykořeněně, plný (oprávněného) vzteku, nenávisti, ale i samolibosti, že mi byl sympatičtější rovněž samolibý, ale “vyklidněnější” nacista Verner. Pérákovy hlášky jsou spidermanovsky jalové, ale dvakrát, třikrát za celý komiks jsem se upřímně uchechtl. Žiletkář je správně groteskní (včetně závěrečné proměny do variace Dr. Octopuse), jeho zavalitá postava a otravně huhlavý projev kontrastují s drobností a zářivou elegancí jeho břitev a zároveň jeho korpulentnost kontrastuje s hubeným a výrazně pohyblivějším Pérákem.
Kresba je dynamická, jak rozpanelováním, tak zvolenými perspektivami, a cool.
Celkově se to na můj vkus až moc zhlédlo v Indianu Jonesovi a s tím souvisejícím oprašování a romantickým rozvíjením české mytologie. V prvním případě by to nemělo až tak okatě opisovat a v druhém by to chtělo trochu míň přednášek z historie. Celkově ale tvůrci dokázali uspět tam, kde jiní před nimi ne a sice v Pérákově ucházejícím komiksovém oživení v rámci české popkultury. A mezi současnými ábíčkovskými komiksy je to výrazný a atraktivní počin, kterých by to tam chtělo víc.
Nejsem fanda Conana ani jeho žánru a o to jsem překvapenější, že mě to scenáristicky bavilo, snad jen poslední příběh mírně nudil. A kresebně mě to bavilo ještě víc.
SPOJLERY! Vzpoura mozků mě nikdy nebrala, ale Galaxii jsem měl rád hodně. A Odysseus je... zbytečný. Na začátku Šorel zremakuje svého Hlídače na Ikaru - opět se letí červí dírou a opět rozdíl v hmotnosti způsobí vynoření se ve středověku, kde opět hrdina maskovaný za ovčáka zachrání dívku před upálením... Dokonce se ta dívka taky jmenuje Johanka! A i další dění působí jen jako variace na Galaxii (prolézání vraku Odyssea) a Vzpouru mozků (Země v područí klonů). Kromě toho příběh nepůsobí ani nijak zvlášť kompaktně - prostě se skáče sem a tam červí dírou, jednou je na Zemi středověk, podruhé daleká budoucnost, mezitím se objeví Odysseus... a závěrečný útěk ze Země je přímo antihollywoodsky nedramatický. Jak je u Šorela zvykem, postavy jsou ploché a zaměnitelné a dialogy nezáživné až otravné - přemírou technické hantýrky, vysvětlování, jakože dramatického dohadování se, rozčilování a zbytečného okřikování ("Nešaškuj!", "Přestaň šaškovat!"). A pokud byste si dali panáka pokaždé, když Honza řekne "Rozkaz, šéfe.", budete ještě před dočtením jako dělo. Co se kresby týče, je tam lehký posun, ale v zásadě je to to, na co jsme od Petráčka zvyklí. A rozpanelovaní si tentokrát vystačí jen s 4 pásy panelů, oproti 5 pásům Vzpoury mozků a Galaxie. Kolem a kolem je to závan nostalgie, který ale nepřináší nic moc zajímavého ani zábavného.
První polovina informačně nabitá a zajímavá, v druhé se to ale zvrhne v nekonečný a poněkud únavný útěk lesy, schovávání ve stodolách a přestřelky. Kresebně dobré, atmosférické. Ale celkově mi víc seděl mainstreamovější, heroičtější a akčnější styl Tří králů od Ležáka a Kociána, které lze brát jako prequel.
Kresebně se mi to zamlouvalo, takový ten příjemný mainstream ideální pro nenáročnou žánrovku. I když to rozpanelování je hodně velkorysé - zbytečně velké panely, kterých je málo na stránku. Scénář mě ale nebavil - kromě toho, že byl dost literární, chyběla výraznější zajímavější zápletka, postavy, zvraty, scény, spád, nějaká akce... Pokud by hrdina po manželčině smrti zůstal na hradě a snažil se tam obnovit si respekt, mohlo to být zajímavé, ale to pátrání s čarodějnicí po lesích v druhé polovině mi - včetně závěrečné pointy - bylo docela ukradené.
Zpočátku svižné, nápadité a zábavné, ale záhy se ukáže že to nemá větší hloubku, zajímavé postavy a vlastně ani zajímavější děj nebo akci. A ve výsledku je z toho fajn nakreslená, ale poměrně zapomenutelná superhrdinská týmovka.
El Borbah je sympaticky hlásící soukromé očko netradičního zjevu a se zálibou v mexické kuchyni, které nejde pro nadávku a ránu daleko a díky své zjevné fyzické převaze postupuje při řešení případů velmi rychle. Jenže zatímco hlavní postava mě bavila, její případy už méně - sice jsou plné bizarností, ale ty krátké byly moc jednoduché a i u těch delších mi bylo dost jedno, jak to dopadne a o nějakém napětí nemohlo být řeči. Za což ale může i samotná postava - o El Borbaha se prostě nebojíte, jen se těšíte, koho zase setře nebo zmlátí. Takže zatímco jeho si pamatovat budu, z jeho případů si už po pár dnech nepamatuju skoro nic. Kresebně se mi to líbilo.
Pro mě kresebně i scenáristicky místy zmatený akční road trip Batmana s Two-facem ven z Gothamu, jehož průběh mě relativně bavil hlavně přehlídkou mě neznámých třetiřadých záporáků-zabijáků, ale jak to skončí mi bylo ukradené. Aby to bylo dostatečně osobní a temné i v zlatavých polích, Snyder zařazuje flashback do společného dětství Batmana a Two-face, plus Two-face celou dobu otravuje ponurým blábolením, což na mě ale působilo vychtěně, ohraně a nudně.
Nečetl jsem Black Dossier ani Century, takže můžu srovnávat jen s prvními dvěma Ligami. Ty nabídly každá jeden velký týmový příběh a stály na slavných postavách dobrodružné literatury, zatímco v tomhle svazku dostáváme tři krátké sólovky a řeší se tu jejich děti a děti jejich dětí, což působí poněkud odvozeným a rozplizlým dojmem. Oproti Ligám Moore se Moore zaměřuje ne na tým, ale na jedinou postavu a příběhy doslova utápí v odkazech na kdeco, u kterých jsem se sice většinou chytal, ale nemám je zas tak naštudované, abych posoudil, nakolik mistrnou skládačku z nich Moore složil. Číst se to dalo, ale silný příběh nečekejte a tak to u mě boduje hlavně O´Neillovou kresbou, která umí jak postavy, tak technologická udělátka.
Už je to pár let, co jsem si naposledy koupil Ennisova Punishera Max a když jsem zahlídl tohle na regále v knihkupectví, probudilo to ve mě nostalgickou náladu plus zvědavost spojenou s Aaronovým jménem na obálce, takže jsem do toho šel. A spokojenost. Námět se vzestupem Kingpina zaujme, scénář je drsný jako šmirgl a o násilí a akci není nouze. Aaronův styl se prakticky kryje s Ennisovým, Dillon kreslí pořád stejně stejnoxichtoidně, takže žádný velký progres nečekejte, ale bavit se budete.
Krásná kresba a průměrný scénář. Marini si dává jak monumentální městské scenérie, tak postavy a akční scény. Scénář sice dodává ve svižném tempu očekávané ingredience a pomrkává na čtenáře ohledně různých bat-klišé, ale příliš nenapne ani nepřekvapí (to Batmanovo nasrané tažení jsem mu moc nežral) a je zajímavý hlavně tím, že dává hodně prostoru Jokerovi, který ač neustále někoho killuje, aby ukázal jak je šílený, působí jako sympatický chlapík. Mít to zašmodrchanější příběh a temnější atmosféru, mohla to být pecka.
Kresebně solidní, dynamické i atmosférické, postavy mi přišly takové romitovské, pěkná hororová obálka. Příběh o boji s drogovými gangy je ale od schematického začátku (úvodní akce-jeskyně-Bruce rozjíždí/přidává se k nějakému dobročinnému projektu a přitom se potkává s novou postavou-cliffhanger) nuda. Byť kvituji, že se tu pro jednou neobjevil žádný z tradičních Batmanových protivníků ani nikdo z jeho omladiny.
Jak napsat zásadní (nebo se tak aspoň tvářící) batmanovský příběh? Batman by v něm měl stanout před nějakou zásadní výzvou, spiknutím, padouchem, majícími kořeny už v jeho dětství a připomenuvší nějakou zásadní událost z jeho minulosti (nad rámec povinné vzpomínky na vraždu rodičů), přitom se utkat s většinou svých úhlavních nepřátel a se Supermanem a aspoň trochu a dočasně by se mělo změnit něco na jeho statu quo, tj. buď se objeví nová důležitá postava nebo někdo důležitý zemře nebo si Batman pustí někoho do života/odhalí mu svou identitu (zde Catwoman). Loeb tu podle toho jede, děj mu narozdíl od Dlouhého Halloweenu nebo Temného vítězství pěkně sviští a i když odhalení záporáka nepřekvapí, v průběhu děje čtenáře několikrát znejistí. Jim Lee pak odvádí maximum v rámci Imagelike kresby a jeho dynamickými, propracovanými, atmosférickými i sexy obrazy postav, soubojů i města jsem se kochal, speciálně se mi líbily flashbacky v jiném stylu. Výsledkem je nadprůměrný Batman, který dá čtenáři, co od něj očekává - solidní příběh s aurou velké události a s parádní kresbou - který bych zařadil za Millerovy Batmany a Soví tribunál.
Jak napsat zásadní (nebo se tak aspoň tvářící) batmanovský příběh? Batman by v něm měl stanout před nějakou zásadní výzvou, spiknutím, padouchem, majícími kořeny už v jeho dětství a připomenuvší nějakou zásadní událost z jeho minulosti (nad rámec povinné vzpomínky na vraždu rodičů), přitom se utkat s většinou svých úhlavních nepřátel a se Supermanem a aspoň trochu a dočasně by se mělo změnit něco na jeho statu quo, tj. buď se objeví nová důležitá postava nebo někdo důležitý zemře nebo si Batman pustí někoho do života/odhalí mu svou identitu (zde Catwoman). Loeb tu podle toho jede, děj mu narozdíl od Dlouhého Halloweenu nebo Temného vítězství pěkně sviští a i když odhalení záporáka nepřekvapí, v průběhu děje čtenáře několikrát znejistí. Jim Lee pak odvádí maximum v rámci Imagelike kresby a jeho dynamickými, propracovanými, atmosférickými i sexy obrazy postav, soubojů i města jsem se kochal, speciálně se mi líbily flashbacky v jiném stylu. Výsledkem je nadprůměrný Batman, který dá čtenáři, co od něj očekává - solidní příběh s aurou velké události a s parádní kresbou - který bych zařadil za Millerovy Batmany a Soví tribunál.
Příjemná věc. Nadpřirozené hororové kraťasy, které si moc netykají s happyendy, pohybující se na pomezí temných pohádek a starých hororů odehrávajících se v jakémsi bezčasí a mimo města. V sympatické, atmosférické a místy i (správně) děsivé kresbě. Nejvíc se mi líbilo asi nejdelší a nejukecanější Hnízdo, byť hrdinka byla lehce otravná, protože ty hrátky se zuby byly působivé a připomněly mi Junji Itóa. A i když beru, že autorka není doslovná a ráda nechává čtenáři prostor si příběhy dotvářet, stejně by mě třeba u příběhu o bratrech zajímalo, co hrdina dělal dál, když zjistil, že jeho bratr není jeho bratr.
"Člověk... v masce? Co to je? V porovnání s tímhle městem! V porovnání s tímhle peklem! Co to je?" Pohodový batmaňácký průměr se zajímavou zápletkou, dostatkem nápadů i fajn akce a s fešnou kresbou.
Dle očekávání blbina pro děcka, sotva na jedno přečtení aneb průměrný Batman říznutý Želváky. Kresebně pěkný, ale scénář jde nejpředvídatelnější crossoverovou cestou, kdy se spolu hrdinové nejdřív pobijí a pak dají dohromady, přičemž se souběžně dají dohromady i jejich padouši, a celé to za spousty prostoduchého vtipkování o pizze rychle směřuje k finální megařezanici, která mi ale byla jako všechno tady ukradená. Ne, že bych od toho chtěl/čekal Návrat Temného rytíře, ale rozhodně to mohlo být výrazně nápaditější, vtipnější, střelenější.
Lovecraft a vše od něj odvozené mě nudí a tohle není výjimkou. Přitom jsem se na výlet do minulosti Gothamu těšil. Líbí se mi, jak je kresebně zachyceno město, postavy ale ne.
Pavel Čech v kostce na epických více než 200 stranách. Příběh, jak je u Pavla zvykem, není dějově z nejhutnějších, ale pocitový, zaměřený na zprostředkování dětství a předvádění s tím souvisejících oblíbených Pavlových témat a inspiračních zdrojů. Plus se do něj prolínají některé Pavlovy předchozí práce. Kresebně i nadále velmi obdivuju Pavlovo umění karikatury i práci s rozpanelováním, barvami a atmosférou.
Straczynskimu tu a tam uklouzne nějaký ten fajn nápadíček (padouchův background), ale jinak je to slabota s ublábolenými monology a tradičně iritujícími Straczynskiho pokusy o humor. Průměrná mainstreamová kresba to taky nezachrání, takže ve výsledku dost zbytečná věc na jedno přečtení, stejně jako Johnsův Batman: Rok jedna. Pánové se holt nepředřeli, shrábli prachy a šli domů, on po nich nic světoborného asi nikdo ani nepožadoval. Pokud se vám to líbí, gratuluju, buď jste začali číst superhrdinovky před pěti minutama nebo vám stačí hodně málo.
Batman trochu jinak, ale veskrze průměrně, scenáristicky i kresbou. Dost zbytečná věc stejně jako Superman: Rok jedna od Straczynskiho a to nejen ve srovnání s Millerovým parádním Rokem jedna.
Na mě až moc nenáročná dobrodružně hororová storka o jednom skrz na skrz nudném lovci upírů, která ztrácí body kvůli nudnému scénáři, ale nějaké nahání na sympatické kresbě, atmosféře a steampunkových atrakcích (vzducholodě, zrezivělé ponorky, potapěčské obleky). Pokračování s klidným srdcem vynechám.
Jeden z těch krásně obskurních domácích komiksů z komiksboomu v první půlce devadesátek. Brakový scénář je místy nesnesitelně ukecaný, saudkovská kresba je pak místy snaživá (hlavně celky ulic jsou fajn), jindy poslabší. Beru, že je to oddechovka, ale i tak je to triviální, blbé a nudné až běda. Jen pro sběratele podobných osbskurností.
Kresebně i scenáristicky tomu asi nemám co vytknout, ale nějak mě to - i kvůli hrdince, která mi svou naivní správností přišla lehce otravná - nechytlo.
Mám s tím stejný problém jako s předchozí knihou - námět výborný, kresebně dobré, ale chybí mi výraznější postavy (postav je tu jak na orloji a trochu se v nich ztrácím) i dynamičtější děj, kde by bylo míň policajtského žvanění a procedurálních věcí. Takhle byly sice oba případy - šílený střelec i odložený případ Harvey Bullocka - napínavé, ale místy jsem se jimi musel prokousávat.
Mám doma Havlíčkův Zoom a teď i tenhle soubor jeho komiksů různých žánrů (western, sci-fi, dobrodružný...). Scenáristicky naivní, kresebně okouzlující retro. Konečně jsem si mohl přečíst Ostrov v Sargasovém moři, jen čtyřstránkový kraťas, po kterém jsem se pídil.
Batmanovské kraťasy od různých scenáristů a kreslířů. Nejvíc se mi příběhově i kresbou líbil Pokorný, nenápadná atmosférická jednohubka o jednom děsivě nenápadném vrahovi. Celkově nic o čem bych psal domů.
Já tyhle pronásledovatele paranormálna moc nemusím, i když třeba Fanouš mě docela baví :) Nebudu hvězdičkovat, protože už po pár desítkách stránek jsem neviděl důvod pokračovat ve čtení a zbytek si jen proletěl kvůli obrázkům, kde hrdinka tváří v tvář nějakému nebezpečí okázale tasí svůj gargantuovský gun, přičemž ji vlasy efektně vlají přes obličej. Jinak mě hned na úvod upřímně pobavilo, že údajně geniální postava řeší nečekaný výskyt démonů tak, že se jde zeptat své tetičky a strýčka, jestli existují démoni. Prostě blbé, což by nevadilo, ale nudné. Akce mi klasicky nepřijde nejpřehlednější a kresebně je to průměr, místy ujíždějící do podprůměru. Třeba Gunsmith Cats nejsou kdovíjak úžasné, ale od začátku mě zaujaly tím zbraňovým, automobilovým a sedmdesátkovým fetišismem.
Příjemná věc, scenáristicky a hlavně kresebně. Nemůžu říct, že by mě to nějak strhlo, že bych si zamiloval nějaké postavy a nemohl dospat další knihy, taky humor včetně odkazů mi přijde prvoplánový, ale ta lehkonohá fantasknost a dynamická kresba mě bavila.
Sympatická kresba i hlavní hrdina, který nás seznámí s tím, jak v praxi vypadá soužití s HIV pozitivní partnerkou a jak se k životu s nevyléčitelnou nemocí postavit. Příjemná věc, kterou ale přečtete možná až moc rychle a která mě příběhově ani kresebně nějak zvlášť nestrhla ani neobohatila. Přiznám se, že bych si radši přečetl komiks o jeho kariéře komiksového autora.
Třetí díl od začátku správně zahušťuje atmosféru při plavbě džunglí, rozuzlení ve čtvrtém mě ale lehce zklamalo. Každopádně opět kvalitní scénář a krásná kresba a ve výsledku vynikající pirátský komiks.
Postavy procházejí posledními velkými krizemi, které je směřují k showdownu. Tradičně parádně napsané (postavy, dialogy, zvraty) i nakreslené, obzvlášť noční scény jsou díky barvám krásně atmosférické. První příběh kreslený Latourem má oproti Guérovi karikaturněji vyvedené postavy, ale to nijak zvlášť nevadí.
Osudová romance o záchraně životní lásky, jejíž hrdina kráčí za svou druhou šancí s až terminátorovskou umanutostí, chladnokrevností a věcností a s cynickými komentáři a nadávkami na rtech. Nijak zvlášť originální nebo složitý příběh, ale se sympatickými hrdiny i humorem a s dostatečně zajímavým dějem a výtvarnem.
