I druhý svazek servíruje scenáristicky i kresebně suverénní road western a přidává to jediné, co chybělo k dokonalosti poprvé - silného záporáka. Touha postav ho zabít je přímo hmatatelná a přenáší se i na čtenáře, záporák ji ale brzdí tím, že postavám i čtenářům připravuje morální dilemata, která jim brání provést okamžitou spravedlnost/pomstu a vedou je k pochybnostem. Hranice mezi tím, co je správné a co ne, se tak stírají, a v postavách i čtenáři se to krásně sváří. Akce si moc neužijeme, zato se dovídáme víc jak o hrobaři, tak o Lin.
Bondovský odvar z Blacksada. Načrtnutý společný svět lidí a antropomorfních zvířat mě nijak zvlášť nezaujal a neustálé jakože vtipné narážky na zvířecí stereotypy mě spíš otravovaly. Wolfgang sám není nijak zajímavý a jeho bondovská dobrodružství plná sexy tajemných zabijákyň, arcipadouchů a jejich poskoků s plánem nějak vykolejit svět a vrtulníků sice mají správné ingredience, ale příběhy z nich upletené jsou nevzrušivě průměrné. Škoda, protože kresebně je to solidní a akce je nakreslená pěkně dynamicky.
Bermejo válí, vypadá to parádně a má to luxusní atmosféru, jen mě rušila občasná bílá pozadí, ta mě tahala za oči. Constantinův onanistický vypravěčský monolog a hlášky mě ale sraly nebetyčně, až jsem si říkal, že by to celé bylo lepší bez psaného slova.
Až sem to byla solidně zábavná ozvěna Ennisových Punisherů. Ale pak se Aaron rozhodl napsat velké fatální finále. Dostal k tomu naprosto volnou ruku a tak zatřásl Punisherem jako snad nikdo předtím. Bohužel, výsledkem je nejslabší svazek jeho runu. V předchozích dílech si Aaron víc než dobře poradil s Kingpinem a Bullseyem, ale Elektra mě v jeho podání ani trochu nebavila.Její nástup, její souboj s Punisherem a vše mezitím, je zoufale nevýrazné a nějaká ta dýka efektně narvaná do nosní dírky to nespasí. Stejně tak mě tu nebavil Frank a mozaikovité ohlížení se za jeho Castle-Punisherovským vývojem. Ale bavil mě pat, ve kterém se Punisher a Kingpin ocitli - Kingpin měknoucí v bezpečí své rezidence a Punisher venku podrývající jeho autoritu, oba stále nebezpeční, ale vlastně bezmocní, zoufalí, vyčkávající... Tahle jejich hra mohla být skvělá, kdyby se líp rozepsala - takhle to ale na mě působilo uspěchaně, odflákle, nefunkčně a všechno to narušování statu quo mi nakonec bylo dost jedno. A to nesnáším status quo. Ale tohle pro mě prostě mělo do nějaké emocionální (nebo jakékoliv) bomby daleko. A pak je tu Dillon, jehož kresba seděla k neMAXovským Ennisovým Punisherům, ale u takhle zásadního příběhu bych si představoval něco míň barvotiskového - Parlova nebo ideálně Guéru.
Poté, co Dorison dodal kvalitní pirátskou žánrovku (Dlouhý John Silver) servíruje i kvalitní westernovou zábavu. Má to ikonického hrdinu s vtipným supím sidekickem, správně za vlasy přitaženou zápletku, fajn dialogy, dostatek akce a rozhodně neškodí, že je to vlastně road movie, která pěkně těží z westernových kulis. A kresba je skvělá. K dokonalosti tomu chybí snad jen výraznější záporák, každopádně automaticky kupuju druhý svazek.
Průměrně zábavný Lobo. Intriky v příběhu vám sice budou upřímně putna, ale jinak scénář snaživě kupí zábavné motivy - galaktické gladiátorské zápasy spojuje s Hrami bez hranic/Takeshiho hradem a vědomostní soutěží, takže fóry se těží nejen z brutality, hlášek a bizarních účastníků, ale i z pastí, soutěžních otázek a cen, o které se hraje (bazuka zdobená diamanty). A kdyby to nestačilo, je ke gladiátorské aréně přilepen park sebevrahů, kde lze barvitě zprovodit ze světa sebe sama. Tenhle mišmaš mě dokázal celou dobu tak nějak bavit, i když si ho dokážu představit o pár levelů zábavnější. Pro začátek bych z fleku škrtl otravnou dvojku stupidních, otravně se dohadujících zabijáků s hlavou v kyblíku. Ale třeba ztracená četa pobavila...
Lobo rozjíždí další ze svých nahláškovaných masakrů, tentokrát v baloňáku soukromého detektiva. Ale až na nějaký ten zbloudilý dobrý fórek (kontrola zbraní) mě to nebavilo. Hned na začátku se vrací dvojka pitomých zabijáků, kteří mě vysírali už v Univerzálních gladiátorech, no, tady naštěstí nemají tolik prostoru. A stejně trapná mi přišla i linie s bistrem.
Koukám, že jsem zatím jediný, komu se finální odhalení líbilo. Samozřejmě, že je to kravina, ale správně přepálená, bizarní a do morku kostí japonská kravina, která k tomuhle celkově brakovému thrilleru pro teenagery perfektně sedí. Celý poslední svazek je v kontextu (nijak zázračné) série solidní - po veskrze nudné předchozí knize scenárista aspoň v cílové rovince zabral. Všechny zbývající postavy zkraje nahnal na jedno místo a nechal je, ať se tam celou dobu handrkují, manipulují, vydírají, vyhrožují, mlátí i zabíjejí, do toho zvraty oscilující kdekoli mezi zábavný (úkol s kostkou, poprava omylem) a vysloveně trapný a samozřejmě si neodpustil ani patetické výbuchy emocí. A vedle finálního masakru naservíroval vysvětlovačku, která byla tím jediným, kvůli čemu to mnozí vůbec četli dál a která zjevně máloho uspokojí. Když shrnu celou sérii - série, která stejně jako Zápisník smrti stojí na super haluzi a taky má tendenci legračně/otravně rozšiřovat svoje pravidla, ale může si jen nechat zdát o podobné míře napětí a humoru, nebo zajímavých a sympatických postavách a i kresebně to pokulhává.
Monumentální miniatura. Jednoduchý příběh s temnou pointou střídající vizuálně statickou linii s proměnlivou (a interiér s exteriérem), vyprávěný téměř beze slov skrz impozantní celostránkové obrazy, umocněné gigantickým formátem a pevnou vazbou. Moebiova kresba parádní, ať už zachycuje atmosférické prostředí pustého velkoměsta s podivnou architekturou a z ní vyhřezávajícím bordelem nebo postavy, které se v ní ztrácejí. Přečtené to můžete mít za minutu, kochat se tím můžete nekonečně, čímž mi to připomnělo mou velmi oblíbenou Drsnou školu od Millera/Darrowa (apokalyptické městské kulisy mi zase připomněly Saudkova Arnala). Prolistoval jsem to v knihkupectví, okamžitě byl očarován a koupil.
Postavit zápletku pokračování na tom, že se Ozymandiasovo brutální obelhání lidstva provalilo, je super výkop. Zfúzovat k tomu svět Watchmen se světem DC superhrdinů... no, jakkoli mám slabost pro Batmana, bez toho bych se klidně obešel. Nejsilnější karta, kterou první svazek tasí, je působivý origin nového Rorschacha, kterého zrodila tragédie v New Yorku. Silueta a Mim sice mají vtipnou superschopnost, ale harlequinnovsky vypadající i šaškující Silueta je i harlequinnovsky otravná a origin obou je klišé, navíc přitažené za vlasy. Otravné je i prolínání děje s televizními zprávami a nudným noirovým filmem, kvůli tomu jsem se komiksem docela prokousával (ve Watchmen je to udělané líp). Kresebně pak jde o mainstreamový standard, neurazí nenadchne. Dojmy jsou tak velmi smíšené a nedá se úplně říct, že bych nemohl dospat až vyjde další svazek...
Po první průměrné knize se zajímavým ústředním nápadem už celá série jen padá dolů kvůli scenáristické bezradnosti a neschopnosti. Tady jsem se těšil na pátrání v tajemné odlehlé vesnici, ale autor ho úplně zabil. Ještě že v příští knize už bude rozluštění.
Torpedo je sympaticky bezcharakterní pistolník k pronajmutí, kterej se s nikým nemaže. Nemá problém zastřelit poldu, ženskou nebo starýho kámoše (z čehož se někteří dušínovští čtenáři můžou opotit až na prdeli) a trousí u toho šťavnatý noirový hlášky. I s takovým drsným frajerem ale život pravidelně vyjebavá, plus se neustále shazuje tím, že něco zkomolí, což ho poněkud polidšťuje - a nějakej morální kód má taky, čistej psychopat to není. Jeho eskapády jsou krátký a přimočarý, ale zábavný (a solidně nakreslený, byť kvůli přemíře čar v obličeji hrdina připomíná mumii (ale ženský jsou ultra sexy). Blacksadovskou dokonalost nečekejte, ale kvalitní nahláškovanou a násilnou zábavu ano.
Obálka je poněkud zavádějící - postava v popředí nejen že není hlavní, ale není ani důležitá a střílení je tu jen ve stopovém množství. Celkově to na mě bylo málo drsné (možná mě v tom zdeformovaly Skalpy) a příběh mi byl celou dobu tak nějak jedno. Criminal přitom zbožňuju (Fatale už je na mě moc melodramatické) a na kombinaci noir+Hollywood jsem se těšil, plus Phillipsovu kresbu mám dost rád a české vydání vypadá skvěle. Pro mě ale scenáristicky zklamání.
Titulní katastrofický příběh je variací Bílé pasti - opět dojde ke kalamitě (tentokrát ji Čtyřlístek nezpůsobí) a Myšpulín ji řeší svým vynálezem, což opět způsobí fajn haluze (zkamenělý les).
Obyčejná holka potká sympatického, ale podivínského kluka - kreslíře, amatérského filmaře a fandu sci-fi hororů - a snaží se přijít na to, jak moc velkej magor to je... Sympatický, ryze burnsovský rozjezd, který slibuje potenciálně zajímavé věci.
Autorská vztahovka s cestováním v čase, která mi připomněla Clowesovu Patience. Nápaditá a vtipná jednohubka s roztomilou kresbou a se srdíčkem. Poměr cena výkon jsem neřešil, byla to tak příjemná čtenářská záležitost, že jsem měl o koupi hned jasno.
Nejdřív jsem úplně nechápal, jaký je rozdíl mezi tímhle a Batmanem a proč to tedy vůbec dělat, ale jo, zasazování známých postav do mírně pozměněných rolí a specifické doby a určité potemnění příběhu určitou zábavu skýtalo. Ale scenáristicky i kresebně průměr.
Komiks je krátký, kresebně nic moc a nic moc se mnou ani neudělal. Následující text popisující co bylo pak - autorovo trauma, návrat do normálního života a zamyšlení se nad tím, co se stalo a proč - zaujme snahou vidět věci v širších souvislostech a hledáním odpovědnosti u celé (francouzské) společnosti.
Aaron jede ennisovskou ujetou, brutální a nahláškovanou grotesku se zábavně přestřeleným a úchylným záporákem, ke kteréžto poloze Dillonova nenáročná kresba sedí. Vysmátý psychopat Bullsey se sice k Punisherovi přibližuje extrémně pomalu, ale vůbec to nevadí. A jeho pokus replikovat Frankovu rodinnou tragédii originálně oživil její tradiční povinné připomenutí a je předčasným vrcholem knihy. Velká spokojenost.
Standartní Ennisův Punisher MAX, vystavěný okolo osobního boje jeden na jednoho mezi Punisherem a z mořského hrobu se vracejícím Barracudou, přičemž se hraje o život Punisherovy nemanželské dcerky. Dostaneme vše, co čekáme, od drsných monologů a verbálních i olověných výměn, brutálního násilí, gejzírů krve, vojenské hantýrky a x-tého otravného pitvání Castleovy temné psychologie, až po výrazného a těžko porazitelného záporáka, který opakovaně odmítá zdechnout. Ale Barracuda není zrovna můj kůň, Ennis tu de facto opisuje svého mnohem zábavnějšího Rusáka a to včetně onoho návratu ze záhrobí, který byl u Rusáka mnohem grotesknější i monumentálnější (atomovka). Parlovova kresba je ale hodně fajnová a atmosférická, kam se hrabe Dillon (byť ho beru jako svého druhu klasika).
Peter žádá MJ o ruku a chystá se veselka, ale oba mají své pochyby pramenící z jejich pohnutých minulostí, takže je to do poslední chvíle napínavé. Hodně se bloumá, vzpomíná, rekapituluje a kontempluje, a akce je až na třetí koleji. Velmi příjemné připomenutí romitovských sedmdesátkových a osmdesátkových Spider-manů, které jsem v první polovině devadesátek hltal od Semic Slovartu. A potěšilo mě i zkrácené připomenutí Spideyho souboje s Docem ockem v podmořské základně, kde Spideyho uvězní zhroucená mašina a on ji s vypětím všech sil zvedne a pak se zraněný probije přes Ockovy poskoky - moje oblíbená heroická scéna. Mám chuť napálit čtvrtou hvězdu z obrovské nostalgie, ale dokážu si svatební story těch dvou představit o dost dramatičtější.
Ve třetí knize si přijdou na své ti, kteří se jako já do série začetli ne kvůli pitvání postav, ale kvůli jejich záhadnému uvěznění na farmě. To se tu kompletně objasní a i když si z něj člověk - pokud se nenarodil včera - nesedne na zadek, je docela fajn. Navíc mu předchází celkem zábavné bloudění Černé palice jinými světy. Takže pro mě zatím s přehledem nejzajímavější díl, za což mu (v rámci série) přihazuju hvězdičku navíc.
Dozvídáme se víc o postavách a díkybohu se trochu víc tlačí i na mysteriózní linku. Ale stále to není nic, o čem bych psal domů, a platí, co jsem napsal už minule - že mi to přijde jako odvárek z Moorea.
Nejsem znalec ani fanda Lovecrafta, i když základní povědomí o něm mám, takže mi určitě pár věcí uniklo, ale nijak jsem se v tomhle jeho životopise zhusta odkazujícímu k jeho tvorbě neztrácel. Lovecraftův životní příběh ani jeho osobnost mi ale nepřišly nijak zvlášť zajímavé, stejně jako jejich kresebné ztvárnění.
Slabota. První příběh o Punisherovi čelícímu vražedkyni oblečené jako domina na mě působil jako že ho napsal nějaký puberťák a toporně nakreslené kopy při bitce tupému scénáři nepomohly. Byť bylo sympatické zase jednou vidět, že Punisher se nemaže ani se ženami, pokud stojí na špatné straně. Druhý příběh o pátrání po vrahovi dítěte byl ambicióznější a ponuřejší, ale vůbec mě nebavil. Takže s přehledem vyhrál ten třetí od mého oblíbence Aarona, který nejlíp a vtipně reflektoval vánoční téma.
Všechny dosavadní svazky téhle série se mi jevily pod/průměrně a ani tenhle není výjimkou. První příběh s letadlem mrtvých mě bavil námětem, prostředím, časovým ohraničením a hlavně parádně atmosférickou kresbou a stejně jako u druhého bych ho rád viděl rozpracovanější na větším prostoru. Zbývající dva kraťasy mi přišly příběhově i kresebně o ničem.
Punisher je zase jednou ve vězení a i když jsem si ze začátku říkal, že bych místo toho (x-tého) pitvání se v jeho psychologii a ohlížením se za Vietnamem a vraždou rodiny radši pořádný masakr, je to solidně napsaný příběh a ani o násilí není nouze.
Scénář na můj vkus trochu retardovaly Petřekovy modlitby a opakované a protahované scény poprav, i když beru, že se autor snažil ukázat šokující krutost nacistů a to se mu rozhodně podařilo, je to silné, správně nepříjemné i informativní čtení. Koupil jsem si to ale hlavně kvůli kresbě, která je luxusní, úžasně dynamická a která mě okamžitě zaujala.
Pubertálně rozjívená parodie na fantasy, s otravně namachrovanými a nezranitelnými, plus charakterově totálně nezajímavými a navzájem splývajícími hrdinkami sypajícími ze sebe okázale sprosté, leč nevtipné hlášky. Kresebně to šlo, mainstreamový standard. V půlce jsem to vzdal.
Druhý svazek dohrává minulý úkol a servíruje dva nové, přičemž postavy konečně začínají pátrat po Králi. Na můj vkus ale byl průběh každého úkolu moc natahovaný a uřvaný a už to nebylo tak napínavé a zábavné jako v prvním svazku.
Vedle Blacksada další antropomorfně-zvířecí detektivka s drsným vyšetřovatelem rozkrývajícím spiknutí, navíc zasazená do steampunkové alternativní reality. Odhalování toho, jak tahle realita funguje a zkoumání různých parohejblat baví víc než samotný případ, příjemně okořeněný i výbuchy krvavého násilí a vtipnými rasistickými nádavkami. Plus sympatické postavy. Kresba solidní, ale ty počítačové barvy mi to hrozně shazovaly. Fajn oddechovka.
Scenáristicky i kresebně mi to přišlo odfláknuté, ale přesto mě to rychle strhlo a bavilo. Kanazawa přišel se skvělou výchozí situací a vesele přidává pod kotlem (byť na konci se už opakuje), ale zajímavé postavy nebo dialogy jsou nad jeho síly/mimo jeho zájem.
Opět kresebně a atmosférou výborné, ale ten příběh o boji dvou sester/dvou frakcí běsů měl mít dvojnásobnou až trojnásobnou délku a být mnohem zamotanější. Takhle to skončilo dřív než to začalo.
Strašně nechci být zlej na domácí akční komiks, ale musím. Chápu, že tady mám před sebou okázalý brak, který si libuje v sexu, krvavé akci a cynických hláškách a nemá větší ambici než pobavit. Jenže aby mě bavil, to by ten sex a akce musely být aspoň trochu zajímavé (hned na úvod dostaneme dvoustránkový sex doma v posteli v misionářské poloze - wow, tomu říkám perverzárna!) a hlášky vtipnější a hojnější - některé scény o ně přímo žebrají a ono nic. Děj je sice plný upírů bojujících s emzáky pomocí atomovek, ale nepřekvapí a protože jsou postavy zcela nezajímavé až otravné, je vám upřímně jedno, jak to celé dopadne. Zkrátka scénář není z nejnápaditějších, což částečně platí i o kresbě, která je ale slušná a silná hlavně co se postav týče, míň už v zkratkovitě a až neobratně působících akčních scénách, které jsem navíc čekal mnohem krvavější.
Vyvrcholení scenáristicky i kresebně špičkové série, která stihla naservírovat spoustu silných postav i momentů. Finále je sice pořádný masakr, ale na první přečtení mě nesejmulo, jak bych si přál.
Od prvního, až hororového dílu, kde Žiletkář řeže Libušku do tváře a huhlá, že “si spolu užijí”, se mi to na komiks pro Ábíčko jevilo nečekaně temné. Ale já bych děcka nepodceňoval, takže za mě ok. Za zařazení Žiletkáře palec nahoru, jen je trochu škoda, že je využitý jen na začátku a na konci a mezitím jen statuje.
Akční scény jsou správně cool, ať už Pérák sundá vykolejenou tramvají nacistický náklaďák, prohání se přestřelkou na bagru, skáče se samopalem v ruce z motorky na vlak a s rozbitými brýlemi dramaticky křičí na padoucha, nebo seskakuje z vybuchujícího vlaku, přičemž se mu rozpadají skákací boty a zůstává ležet na kolejích končících v propasti.
Pérák je tu za zaťatého, drsného, hláškujícího suveréna a pro mě ve výsledku za dost nesympatickou postavu. Působí tak vykořeněně, plný (oprávněného) vzteku, nenávisti, ale i samolibosti, že mi byl sympatičtější rovněž samolibý, ale “vyklidněnější” nacista Verner. Pérákovy hlášky jsou spidermanovsky jalové, ale dvakrát, třikrát za celý komiks jsem se upřímně uchechtl. Žiletkář je správně groteskní (včetně závěrečné proměny do variace Dr. Octopuse), jeho zavalitá postava a otravně huhlavý projev kontrastují s drobností a zářivou elegancí jeho břitev a zároveň jeho korpulentnost kontrastuje s hubeným a výrazně pohyblivějším Pérákem.
Kresba je dynamická, jak rozpanelováním, tak zvolenými perspektivami, a cool.
Celkově se to na můj vkus až moc zhlédlo v Indianu Jonesovi a s tím souvisejícím oprašování a romantickým rozvíjením české mytologie. V prvním případě by to nemělo až tak okatě opisovat a v druhém by to chtělo trochu míň přednášek z historie. Celkově ale tvůrci dokázali uspět tam, kde jiní před nimi ne a sice v Pérákově ucházejícím komiksovém oživení v rámci české popkultury. A mezi současnými ábíčkovskými komiksy je to výrazný a atraktivní počin, kterých by to tam chtělo víc.
Nejsem fanda Conana ani jeho žánru a o to jsem překvapenější, že mě to scenáristicky bavilo, snad jen poslední příběh mírně nudil. A kresebně mě to bavilo ještě víc.
SPOJLERY! Vzpoura mozků mě nikdy nebrala, ale Galaxii jsem měl rád hodně. A Odysseus je... zbytečný. Na začátku Šorel zremakuje svého Hlídače na Ikaru - opět se letí červí dírou a opět rozdíl v hmotnosti způsobí vynoření se ve středověku, kde opět hrdina maskovaný za ovčáka zachrání dívku před upálením... Dokonce se ta dívka taky jmenuje Johanka! A i další dění působí jen jako variace na Galaxii (prolézání vraku Odyssea) a Vzpouru mozků (Země v područí klonů). Kromě toho příběh nepůsobí ani nijak zvlášť kompaktně - prostě se skáče sem a tam červí dírou, jednou je na Zemi středověk, podruhé daleká budoucnost, mezitím se objeví Odysseus... a závěrečný útěk ze Země je přímo antihollywoodsky nedramatický. Jak je u Šorela zvykem, postavy jsou ploché a zaměnitelné a dialogy nezáživné až otravné - přemírou technické hantýrky, vysvětlování, jakože dramatického dohadování se, rozčilování a zbytečného okřikování ("Nešaškuj!", "Přestaň šaškovat!"). A pokud byste si dali panáka pokaždé, když Honza řekne "Rozkaz, šéfe.", budete ještě před dočtením jako dělo. Co se kresby týče, je tam lehký posun, ale v zásadě je to to, na co jsme od Petráčka zvyklí. A rozpanelovaní si tentokrát vystačí jen s 4 pásy panelů, oproti 5 pásům Vzpoury mozků a Galaxie. Kolem a kolem je to závan nostalgie, který ale nepřináší nic moc zajímavého ani zábavného.
První polovina informačně nabitá a zajímavá, v druhé se to ale zvrhne v nekonečný a poněkud únavný útěk lesy, schovávání ve stodolách a přestřelky. Kresebně dobré, atmosférické. Ale celkově mi víc seděl mainstreamovější, heroičtější a akčnější styl Tří králů od Ležáka a Kociána, které lze brát jako prequel.
Kresebně se mi to zamlouvalo, takový ten příjemný mainstream ideální pro nenáročnou žánrovku. I když to rozpanelování je hodně velkorysé - zbytečně velké panely, kterých je málo na stránku. Scénář mě ale nebavil - kromě toho, že byl dost literární, chyběla výraznější zajímavější zápletka, postavy, zvraty, scény, spád, nějaká akce... Pokud by hrdina po manželčině smrti zůstal na hradě a snažil se tam obnovit si respekt, mohlo to být zajímavé, ale to pátrání s čarodějnicí po lesích v druhé polovině mi - včetně závěrečné pointy - bylo docela ukradené.
Zpočátku svižné, nápadité a zábavné, ale záhy se ukáže že to nemá větší hloubku, zajímavé postavy a vlastně ani zajímavější děj nebo akci. A ve výsledku je z toho fajn nakreslená, ale poměrně zapomenutelná superhrdinská týmovka.
El Borbah je sympaticky hlásící soukromé očko netradičního zjevu a se zálibou v mexické kuchyni, které nejde pro nadávku a ránu daleko a díky své zjevné fyzické převaze postupuje při řešení případů velmi rychle. Jenže zatímco hlavní postava mě bavila, její případy už méně - sice jsou plné bizarností, ale ty krátké byly moc jednoduché a i u těch delších mi bylo dost jedno, jak to dopadne a o nějakém napětí nemohlo být řeči. Za což ale může i samotná postava - o El Borbaha se prostě nebojíte, jen se těšíte, koho zase setře nebo zmlátí. Takže zatímco jeho si pamatovat budu, z jeho případů si už po pár dnech nepamatuju skoro nic. Kresebně se mi to líbilo.
