1

Max Andersson a Jan Švankmajer se potkali u Finské obdoby Kolína a při rozumování o strastech staromládeneckého života dali dohromady Brloh.
Teď ale vážně, pro plné pochopení všech skrytých metafor a uměleckých záměrů tohoto příběhu by člověk potřeboval vidět do hlavy jeho tvůrcům, protože jinak mu nezbývá než se jen domnívat a špekulovat. Katja Kettu píše kousavé dialogy jak vystřižené ze života a nechává volně plynout surrealistické obrazy, kterým následně dává kouzelnou vizuální podobu Jan Andersson. Živoucí dům s duší umírající matky je ústředním motivem celého vyprávění, ovšem v jednotlivých scenériích se dá nalézt mnohem víc. A občas nechtěně zahlédnout i sebe samotné. Stačí odhodit veškeré zábrany a přestat dumat nad fádní logikou (která tu jednoduše nemá žádné zastoupení). Oproti jiným undergroundovým dílům se autoři drží sympaticky při zemi a nemají potřebu šokovat vulgaritami nebo agresí. Přesto má celá historka nesporně šílenou povahu, stejnou měrou děsivou, jako podmanivou.

Nebavilo mě to. Vše evidentní a předvídatelné. Pro mě je tento komiks výjimečný maximálně tak kresbou a i tu bych raději viděl v nějakém zajímavějším příběhu. Já si nemůžu pomoct, ale číst komiks (příběh) o klukovi/chlapovi, který se nedokáže vykopat z domu a jenom lamentuje nad vší tou nespravedlností, mě prostě nebere. Do toho ty nechutnosti v podobě jakých si slizů, tekutin a strašení na zážitku vůbec nepřidalo. Připadal jsem si jak ve špatné adaptaci Normana Batese. Aspoň to bylo dobře nakreslené, když už nic.

Nedávno jsem si udělal filmovou finskou exkurzi, nyní komiksovou. Ale film vyhrál. Jde tady sice bezesporu o dobrý nápad, ale celkové vyznění mě nakonec zklamalo. Dobrá kresba, sem tam dobrá atmosféra a zajímavý pokus o metaforu a zobrazení života starého mládence. Přesto to celé trochu skřípe a chvílemi jsem se děsně nudil, zejména u "akčních" scén a boje se Smrtkou. Přitom jako psychologická sonda do duše Jalmariho by to bylo bývalo skvělé.

Celkový dojem: 50%