Je pár věcí, které mě spolehlivě rozbrečí: naříznutá cibule z vraňanské farmy, donebevolající hloupost Filipa Turka, nebo právě životní osud Nicholase Wintona, zejména pak scény z televizního studia z roku 1988, kterými je tento komiks uvozen. Obálka svou kompozicí připomíná superhrdinské komiksy a je to více než symbolické, neboť ti, o kterých se zde vypráví, byli skutečnými superhrdiny. Nápad jejich osudy znovu připomenout, osvětlit, a ještě touto populárnější formou, je nápadem skvostným a já za něj děkuji. Že je toto téma nenávisti, nacionalismů a jednoduchých pudů v dnešní době probouzejících se fašismů aktuální, vyzní možná jako klišé, ale je to nepříjemně pravdivé klišé.
Kresba je příjemná, ve výrazech tváří emočně variabilní, tempo příběhu svižné. Proto trochu nechápu, proč se autorka uchýlila k přiznané fabulaci, neboť samotný námět je hollywoodský a netřeba ničeho přikrášlovat. Jinými slovy, vůbec mi nevadí domýšlení děje ve chvílích, které už nelze nikdy nijak rekonstruovat, vadí mi však vymýšlení pro lepší efekt, simplifikaci apod. Za mě to nebývá potřeba, naštěstí toho je snad pomálu. Anyway, zasloužená Muriel.
P. S. Pakliže tu nedávno proběhla anketa, zdali potřebujeme český komiks, tak zde je jednoznačná odpověď.
Musím se přiznat, že ne vždy mi byla hlavní protagonistka sympatická, ač - bez debat - za její podělaný život rozhodně může někdo jiný. Totiž ten, kdo si neuhlídal nádobíčko. Hlavní hrdinka sice autofikčně (?) reflektuje svůj osud, ale je snad trendem poslední doby, že více než o jakousi hlubší introspekci, jedná se často o individualistickou veřejně projevovanou sebelítost doplňovanou sarkasmem a konečným povinným morálním vítězstvím. Anna Härmälä se ale obecně vzato popasovala s tématem velice šikovně a hlavně, přes veškerou neveselost osamělého mateřství, čtenářsky zábavně. Soubor těchto mikropříběhů vždy končí vtipnou pointou, kteroužto oplývají i volně stojící obrazy mnohdy navazující na křesťanskou ikonografii. Člověk se i leccos dozví o skandinávské společnosti. Härmälä je kompletní komiksovou tvůrkyní, která umí na krátkém prostoru vyložit historku i ji pěkně ilustrativně pojmout se všemi hravě symbolickými i komiksovými nástroji. A leccos z takového života je skutečně srdcebolné, což nemusí dojmout snad jen bezdětné a profesionální cyniky.
Kieron Gillen je autor, který mě zatím výrazně nezaujal (Král, jenž bude) i zaujal (Trojka). Když pomineme jeho trochu nesnesitelné jájínkovské plkání a hňáhňání se ve vlastní tvorbě a tvůrčích procesech, které nalezneme v doslovech, je nám servírován komiks, který balancuje na hraně postmoderního mišmaše a velice zajímavé "(de)konstrukce" (parafrázuji Gillena) hry na hrdiny. Zprvu jsem myslel, že hlavní devizou komiksu je sledování psychického rozpoložení postav, které si něco kataklyzmatického prožily a nyní retrospektivně reflektují onen hluboký zlom mezi realitou a herní fantasy fikcí. Fantasy svět a potenciální jádro příběhu na počátku působily jako něco, co nebudu chtít čtenářsky pojímat, ale opak je zatím pravdou - celkem se mě to chytlo. I zde totiž Gillen projevil určitou míru originality, zábavnosti a napětí. Po prvním díle konstatuji, že se jedná o zajímavý kousek!
Řekl bych, že tohle jako komiksový "sborník" obstojí už mnohem lépe než předcházející někdy méně srozumitelné Iogi. I zde se opět styly, výtvarné i narativní, celkem proměňují, ale téměř bych si troufal říct, že se mi to všechno líbilo, jak poetické příběhy beze slov, tak ty konkrétnější sdělení. Leccos jsem z těch povídek i poučně nasál, Šlajchova "esej" o japonské mentalitě je v tomto směru výborná, ale taktéž i jiné motivy, ať už se jedná o keramiku, rybářství, školky a jiné, vás obohatí. Velká spokojenost, úsměv na tváři, v duši projaponský sentiment.
P. S. Zároveň tak trochu odpověď na anketní otázku, zdali potřebujeme český komiks. Takový rozhodně ano.
Nemohu si pomoct, ačkoli něco mou brvou nepohne, většinou mě Sarah strašně baví. Tentokrát dává nahlédnout skrze to, čemu Američané trochu nadneseně říkají "eseje", i do svého nitra a tvorby.
Trochu mi vadí občasné roztažení panelů na dvojstranu, což není vždy patrné na první dobrou, nicméně je to svižný a napínavý nářez, kterému je očividně úplně jedno, kolik lidí umře a že jde většinou... o děti. Zanechává to jistou pachuť, ale je to drsnost zcela přiznaná.
Grant Snider je naprostý génius, málokdo umí pracovat tak dobře s komiksovou zkratkou, symboly, detaily každodennosti. Zároveň je jeho styl často poeticky filosofický, hledající si krásu v niternostech života. Nechybí mu jakási smířlivost, nekonečná hravost, imaginace a vtip. Sleduji ho déle na internetu a pročetl pár jeho děl v angličtině a vždy jsem byl nadšený. Problém s touto knihou a názvem mám takový, že bohužel působí jako taková ezo-seberozvojová motivační příručka, čemuž odpovídá výběr jednotlivých komiksů. Za sebe mám mnohem raději jeho věci ohledně literatury a kreativity. Možná i překlad do češtiny působí trochu sterilněji než originál, ale jinak vše odpouštím, na autora a jeho milá kreslená pohlazení plná důvtipu, lehkosti a promyšlených i spontánních malůvek nedám dopustit.
- Co je? Co se tam venku děje?
- Eh. Přesně to, co se po pár týdnech dalo čekat. Partička idiotů v kostýmech si to rozdává na nebi.
Charles Soule má tendence psát epické globální příběhy, ke kterým mám apriorní skepsi. Zde však musím uznat, že mě ta bláznivá zápletka zaujala a v průběhu čtení nakonec velice bavila. Člověk musí trochu přimhouřit oči nad scénáristickými a logickými nekonzistencemi, prostě přijmout, že tohle je komiksová hříčka, fantasy, bláznivé dobrodružství a nikoli hard sci-fi, že džinové jsou pěkně vychcaní vykuci, co se tváří, že mají pravidla, ale ve skutečnosti si je poměrně svévolně umí vykládat. Já jsem tu hříčku tedy přijal a byla to celkem zábavná jízda, která donutí i přemýšlet. Aneb co byste si v takové chvíli přáli vy, hm? Barmanovo-preppersko-džinovské stvoření cozy útočiště by mi asi vyhovovalo.
Ten podnázev "komiksová biografie" je, řekněme si na rovinu, lehce nadsazený. Spíše se jedná o pár historek, pár fiktivních rozhovorů se slavnými osobnostmi, spíše takové to trivia, co nalezáte v hromadě informací na IMDB, když se jím blíže prohrabujete. Není to všechno bez zajímavosti, jen je to trochu ploché na to, jak se to snaží být chytré, je to lehce pubertálně odvyprávěno, a hlavně kvapně. Taková neoficiální, zvláštně pojatá a poměrně drobná pocta režisérovi.
No, už se tam hází lopatou kromě hromady příšer a akce taky rodičovská láska, dojetí, pomsta, zlí lidé a odhalené výstřihy a kalhotky, aby to bylo všechno pěkně líbivé a napínavé, ale spád to skutečně má.
Při čtení jsem jak na trní, takže tomu odpouštím možná některé scénáristické berličky. Ale fakt jsem zvědavý, kam až to chce Ninomija zatáhnout, kolik twistů má ještě v rukávu a zdali to není trochu zbytečné - dyť už tam Agawa mohl dávno vlítnout a bylo by. Nějak.
Mighty Boys sahá bezesporu po zajímavých a originálních námětech. Ale také po komiksech, které už od anotace, ba snad i obálky (ale nesuď knihu podle obalu), napovídají, že to nebude asi úplná hitparáda, která vás duševně povznese. Přičemž bod 1 a 2 se nikterak nevylučují. Takový je příklad i Kletby, a to i přesto, že Soulův Dopis 44 byl celkem čitelnou záležitostí. Je to ten druh komiksu, který se mi nechce dočítat, když vidím tu tloušťku a neubíhající barevné stránky plné rozšafné zábavy a akčních fantasy bitek podle superhrdinských mustrů, jenže když už jste jednou začali... navíc je to ten druh komiksu, který se do vás umí zatnout drápečkem a viset vám na rukávu ruky, kterým obracíte listy, přičemž slibuje, pokud to dočtete, odpověď na to, jak to celé dopadne... a vás to zajímá, protože leccos je tam čtivě rozpracováno, i když je to celé trochu ptákovina, svět se zachraňuje z Manhattanu, Soule si asi plete Norsko s Islandem (viz dálnice a Elfové) a Browne kreslí nejvíc neroztomilou koalu, co jsem kdy viděl. No a pak to nějak dopadne, je to absurdní, pohádkově laděně ulítlé a vy si říkáte, že vás trochu zbytečně bolí za krkem. Vyzdvihuji občasný humorný humor, art obálek a dojáčkovitost celého příběhu s Margaret, zatracuji trochu zbytečnou délku. Má to oblouk, ale je tam vata. Představuju si to nějak tak (a jistě mylně), že buď po Soulovi chtěli prostě 25 sešitů, nebo mu naopak násilně vzali pero, jinak by ty zvraty psal doteď.
Abych tak trochu odpověděl fasterovi, můj postoj k metalu je celkem indiferentní, mnohý si rád poslechnu, jiný mi nic neříká a obecně ho nikterak nevyhledávám. A tento komiks i přes příjemnou kresbu a zábavně laděnou první kapitolu v průběhu čtení nesliboval takový nářez, který se odráží v hodnocení. Přesto s poslední kapitolou mohu říct, že to je v jistém smyslu a přes veškerý příběhový úlet slovy Zacka "komiks dospělý", to celkové vyznění je nesmírně dojemné a kdekdo se v oněch obrazech může najít - někomu z úzkosti pomáhá hip-hop, někomu metal.
Příběh mě zaujal a odrovnal, to nemohu říct... drobné erotické jiskření zase balancuje na hranici pedofilie, ale jinak nám Sandoval přináší opět pěkně nakreslenou, přiměřeně atmosférickou záhadu zasahující do života běžné každodennosti.
Tak je to takový řádně ocitovaný kompilát myšlenek "sociolog XY říká..." a "jak psycholožka YZ napsala...", sem tam si autor zopakuje použité obrázky a nechybí povinné politicky korektní úlitby o rasově a genderově nevyvážených hrách, ale jinak je to celkem hezký přehled a stručný náhled do dějin hraní.
Celkem zajímavé až fascinují historky a dějinné události spjaté s největším státníkem 20. století jsou podávány trochu nešťastnou pseudokomiksovou formou, tedy formou, kterou se vyznačuje řada naučných komiksů - ilustrace opatřené hromadou textu. Což není úplně nutně špatně, jen se pak stírají hranice mezi komiksem a ilustrovanou knihou. Ty ilustrace jsou do toho umělecky sporné, předělané fotografie či rovnou meméčka. Navíc v tomto případě jsou informace podávány poměrně zmatečně a přes členění na kapitoly naprosto nekoncepčně, kdy se přeskakuje z jednoho tématu a osobnosti na druhé. Měl-li by člověk chatrné až nulové povědomí o věcech, o kterých se zde píše, moudrý by po tomto komiksu asi moc nebyl.
Mám rád Bessův styl, který umně navozuje atmosféru, i když zde se všechno zjemňuje jakousi odlehčeností, přestože celé vyznění je poměrně dost tragické. Viděl jsem kdysi film (ale jaký?), moc si ho nepamatuji, ale dost na mě zapůsobil. Dneska už mě to tolik neuchvátilo, je tam totiž též notná dávka naivity.
Ano, v jistém směru rozhodně zajímavější než mainstreamová manga, dílo experimentální a veskrze bizarní, které si velice zajímavě hraje s paralelními světy a různými větvemi osudu. A ač jsou tyto japonské věžáky v podobě vysokých rostoucích hradů působivé a hezky vykreslené, hravě vymyšlené, jednou zjistíme, že jsou to světy jenom prostorově paralelní, že to vlastně nedává moc smysl (přestože je nutno řadu věcí chápat asi a spíše symbolicky), vyústění je nijaké, zůstává jen divnost.
Jak choze poznamenal u druhého dílu, téměř Joker bez Jokera, ten se skrývá zejména v kleci před grilem a také v Gordonově hlavě jako nejtemnější noční můra. Ale zase tak to nevadí, kanibalská zápletka je sama o sobě celkem fajn. Jinak trochu rádobypsychologická gordonovská nuda, u které snad stačila poslední vysvětlující kapitola. Jinak překombinované a iracionální chování hlavních aktérů je hlavním důvodem, proč se v Gothamu nikdy nic nevyřeší - tolikrát klauna už měli na lopatě?!
Jo, to je taková nekonečná a dobrodružná kadence vtipů, kresbou připomínající klasické frankofonní komiksy typu Asterixe, Iznouguda či Lucky Luka. Líbí se mi některé vtípky ukryté v detailech obrázků, líbí se mi i ona satirická dimenze příběhu. Problém mám hlavně s tím, že celkově je to taková dost jednoduchá a místy nucená švanda, třeskutě vtipné to zase opravdu není.
Jakože dostal jsem to, co od Itóa očekávám, jenom mě snad až na poslední povídku nic vysloveně pointou neposlalo k zemi - zůstává ale ona klasická atmosféra (ostatně v mlze je vždy vše tajemné) a naprosto obskurní zápletky plné idiotských aktérů, kteří jsou snadno obětí podivných sil. Jinak všímám si, že Itó kreslí jen několik málo druhů obličejů.
Ne, že by to byl první hostí komiks, ale jsem rád, že do toho Host začíná hezky šlapat, protože sáhl opět po výborné a nesmírně poučné, zábavné i dojemné knize, která naznačuje, že největším vlčím problémem jsou, jak jinak, odjakživa lidé. Každý střípek zaměřený vůči automatické stigmatizaci vlků jedině vítám.
Tahle série mě docela baví a ne úplně konvenční přístup ke gothamským záporákům mi přijde zajímavý. Záleží však na scénáristech, kteří v předešlém díle byli podle mě o něco lepší. Wilson je sice zajímavá, ale zase se tam snažila propašovat nějaké rádobyhlubokomyslné progresivní úvahy o hodnotě věcí a zlém kapitalismu. Povídka měla zajímavý námět, ale její celkové vyznění mě zase nevzalo. To samé platí o Freezovi, jehož způsob boje a kostým zaujme jednou dvakrát, ale vždycky bude podnětnější spíše jeho background. Naivní (a tentokrát i dost zábavní) hrdinové si myslí, že někoho změní, slovy Ledeckého, "alespoň o Vánocích"... Ale jak říkám, docela mě to baví.
Mně se to nějak celé líbilo, hlavně ty duchařské věci z Anglie, jak jinak. Ten kontrast s Hellboyem, který dá všem pěstí, je až otravný, ale zvykl jsem si v průběhu let čtení.
Sztybor mě někdy nebaví, ale je třeba mu uznat, že relativně šikovně komponuje moderní problematiky do (vlastně herního) zaklínačského univerza. Předtím to byl feminismus, tentokrát je ve hře veganství šmrncnuté ezoterikou. Sice na dobrou duši topivců se štěněcíma očima nevěřím, ale příběh je vystaven tak, jak to na Zaklínačovi máme rádi - kdesi na hranici morálního problému, kde není nikdy nic černobílé a všechna rozhodnutí jsou špatně, což je zde akcentováno velmi výrazně.
Fíha, sice okaté Čechovovy pušky v podobě nalezených vidliček stačily vystřelit záhy a po až trochu nerealistické pasece způsobené mladíkem přichází trochu absurdní deus (s)ex(y) machina s perfektním načasováním i figurou, ale panejo, tahle manga (vlastně manhwa) má spád! Ve většině případů znuděně obracím stránky s bojovou akcí, ale zde je všechno řemeslně zaobaleno v napětí a parádní atmosféře.
Vodní světy (Costner), stejně jako rodiče chránící své děti v postkatastrofickém světě (McCarthy) nebo superpodivné vodní příšery (Itó) dobře známe; zde je však všechno zajímavě namícháno a modravá mořská hladina nekonečného oceánu třpytící se ve slunci přes všechnu tu hrůzu v hlubinách slibuje jakousi naději. Přestože z toho na druhou stranu budu mít asi noční můry. Jistě tomu hodně napomáhá barva, je to líbivé. A čte se to jedním dechem.
Já mám pro tyhle studentské komiksy ze Sutnarky slabost, bývají tam šikovní tvůrci. Stejnou slabost mám pro dějiny, i ty regionální, stejně jako pro všechny ty místní pověsti, legendy, historky, kuriozity, vyprávěnky. Toto je však - kromě snad prvního příběhu, z prstu vycucaného a lehce lacině "švejkovsky propohanského" - dílem skutečné historie, a to velmi zajímavé. U konce příběhu s pilotem Karlem Pavlíkem jsem zamáčkl slzu.
Chtěl jsem se trochu rozčilovat, proč to vychází po čtyřech letech, ale chápu, jde to paralelně s událostmi vydávaných nyní v rámci Ú. P. V. O. Ono se tam vlastně nic moc neděje, Abe hledá, všichni hledají jeho, dobří i špatní. Ale přesto je to zajímavý příběh.
Já si z téhle série dělám pořád srandu, ale tento díl mě zcela nepokrytě bavil - nevím, zdali jednoduchou zápletkou o únosu a záchraně (ač to není v této sérii nic nového), nebo tou přeroztomilou ještěrkou.
Anotace Pošťáka nebylo něco, co by mě kdovíjak lákalo, ba naopak. Ale s prvními kapitolami jsem se postupně dostával do příběhu, který je vařen pomalu jako asijský vývar, do kterého je v průběhu času postupně a neustále přidávána nějaká ingredience. A hezky to funguje. Občas se tam nábožensko-filosoficky blábolí, přičemž mě neobtěžuje samotná tématika, jako spíše nedomrlé názory aktérů. Přes to všechno je to psáno zajímavě, napínavě, originálně. A ač je to thriller, místy dosti brutální, svět, kde není příliš dobra, spíše jen odstíny černé (zla) a rudé (krve), člověk si k tomu městečku vybuduje vztah pomalu jako ke Springfieldu v Simpsonech. Zajímá ho, co kdo udělal zase v další kapitole za neplechu. Jen těch postav nebylo tolik a pracovalo se zejména jen s těmi hlavními. I bonusové materiály nebyly nesmyslné - navzdory tloušťce nelituji pročteného času.
Ty kratší příběhy mě baví, tentokrát ty ze současnosti (druhý a třetí) více než ten první. Neřeštielná rovnice měla zajímavý námět, Rutina byla takovou zajímavou sondou do každodennosti postapokalyptického městečka, s trochu blbou supervedlejší postavou v podobě pilota a trochu kanónenfutrovsky přemýšlejícím Johannem, ale s výrazně drsně vtipnou pointou.
Ananas na pizze, cyklisté, ponožky v sandálech, ale i témata mnohem mnohem vážnější - palestinsko-izraelský konflikt, či právě potraty; vše, na čem se lámou společenské debaty. V druhém případě pak i také politické debaty, které ovlivňují volby. Mluvíme-li o Polsku, jedná se pak o věc naprosto stěžejní, která dlouho byla a stále je skloňována, což je dáno bigotně katolickými vlivy hluboce zakořeněnými ve zdejší společnosti. Otázka potratů se pak ve světě může pohybovat od relativní benevolence po naprostou ilegalitu, přičemž Polsko se v jednu chvíli posunulo k té striktně nebenevolentní, dá se říct "klerofašistické". Otázka potratů se může týkat lehkomyslnosti, která jakoby netušila, že sex vede často k reprodukci, ale také - v Polsku vzhledem k potírání sexuální výchovy ne úplně vzácné - skutečné nevědomosti u dospívajících, že sex vede často k reprodukci. Může se týkat genetických vad či zdravotních komplikací, může se týkat velice špatného "načasování". Může se týkat i mnoha dalších věcí, ale komiks se zabývá zrovna těmito zmíněnými. Nesoudí a ilustruje, kterak je (bylo ještě nedávno) všechno v polském kontextu velice obtížné, kterak samotná volba je obtěžkána výčitkami vlastními a taktéž tlaky, odsudky a radami okolí i společnosti.
Přiběhy podle skutečných událostí, které dojímají, zbavují ženy stigmatizace, nutí k pochopení, nebo v jistých případech minimálně k zamyšlení, zároveň mě osobně přesvědčující o tom, že potrat je komplexním etickým (i žena splachující zárodek, údajnou "neživou hmotu", do záchodové mísy, to dělá téměř obřadně, loučí se ve své formativní zkušenosti) i psychologickým problémem nevyřešitelným jednoduchými postoji z obou stran, ale že vždy záleží na každém a jedinečném kontextu.
Zatím příběhově nijak výrazně nevyčnívající manga (souboj na celou knihu, superschopnosti, hláškování, patos), ale ten humor a pozitivní lehce cozy vibe tomu dává něco, co dělá celou sérii pro mě příjemně zábavnou.
Roztomilé a dojemné dílo, u něhož nakonec ten celkem jednoduchý příběh není zase tak důležitý - okouzluje totiž tajemně magická a příjemná kresba, surreálné prostředí a zejména vjemy, které nenápadně, přesto silně působí na lidské smysly. Je to místy taková literárně impresionistická manga.
Myslel jsem si, že po těch 20 letech, nebo jak dlouho to znám, mi to přijde trochu vyčpělé a pubertální... ale ne, ono je to neskutečně vtipné, absurdní a dobré.
Parádně černobíle nakreslený komiks s výbornou a tíživou látkou ke zpracování... trochu mi občas unikaly některé jiné úryvky, které byly do hlavního příběhu přimíchané, někdy podle mě trochu na sílu a zbytečně, ale jinak mám z celého díla dobrý umělecký pocit.
Nejsem z toho natolik odvařený, jako jsem byl u prvního dílu před deseti lety, ale jenom o chloupeček. Trochu mě ta jakoby silná pointa druhého příběhu stoprocentně nepřesvědčila, ale i tak je to stále naprosto dokonalý komiks, který v sobě kloubí dvě stránky, které by měl správný a dobrý komiks mít - výborný příběh i výbornou kresbu.
Mám rád delší příběhy, tady jsou přinejlepším takové ty "středně" dlouhé (a třeba se mi to jen zdá). Konkurence Vočkovi nebo americko-britské šprýmy mě celkem pobavily.
Příběhy o rozdvojené osobnosti Harveyho Denta, únosu Alfreda a o tom, že drogy jsou špatné. Poslední dva jsou jenom kratičké, ale první nakusuje zajímavé otázky ohledně obludária, kupování ostrovů, pomíjivosti loajálnosti mužské duše, pakliže jsou na obzoru ženy a peníze apod. Jenže to skončí téměř dříve, než to všechno začne.
Velkolepá epická fantasy s velice barevnou a ambiciózní kresbou, která trpí trochu dojmem digitálního "přetřpytkování", lehkého chaosu a místy kontrastu fotorealističnosti postav a odbytých pozadí. Útěk do jiných propracovaných fantasy světů pro mě bývá příjemným relaxem, v případě těch nejlepších, naprosto úžasným čtenářským dobrodružstvím, na které se nikdy nezapomíná. Zde je však až moc kartografie, jmen, magických výmyslů, historie a mýtů koncentrováno na malém prostoru komiksové formy vyprávění, které vyžaduje polopatické a strojové dialogy, případně celotextové pasáže, na férovku. Nic proti tomu, ale jsem trochu přehlcen. Jinak to vypadá relativně hezky.
Tři hvězdičky jsou spíše úctou před řemeslnou fantasy žánrovkou. Druhý díl si osobně nechám ujít, Šejič je pro mě lehce přeceňovaný autor.
Ono je to v komentářích pode mnou celkem dost zmíněno - v tomto příběhu jde spíše o surreálnou atmosféru míchající v sobě lovecraftovské a starozákonní motivy, které však tvoří prapodivný celek zasahující vizuálně, leč nudící příběhově (což není nic proti Bibli, ani Lovecraftovi, ale proti Lemirovi). Původní rozjezd založený na tajemství jednoho činžovního domu, kde žijí normální smrtelníci se svými civilními problémy, byl skvělý. Na konci však nezbyde ani jedno z toho, komiks se přetaví v jakýsi nadnesený survival trip. Veškerý - a mnohdy velice povedený - art okolo mi pak přijde lehce až jakoby nepatřičný.
Pokud jsme se ocitli v roce 1670, raději bych doporučil stejnojmenný polský seriál. Fry vystihl celkem trefný citát z komiksu, který v druhé polovině skutečně nedává valný smysl, eufemisticky řečeno. Přesto prvotní zápletka a atmosféra měla něco do sebe, docela mě pobavila i pointa. 60 % obsahu je ale škvár pohybující se na hranici klišovité duchařiny a lokální krvavé zombie apokalypsy.
Za naprosto úchvatnými obálkami, které působí příjemně esteticky dráždivě a epicky - podobně jako třeba Nazgûlové od Johna Howa -, se samozřejmě, jak bylo trochu opovržlivě diskutováno před vydáním této knihy, skrývá skutečně jednoduché, naivní a místy přitroublé sword and sorcery fantasy plné řežby, magie, monster a samozřejmě... nahotinek. Tomuto příběhu, který se ke konci naprosto utrhne z řetězu a deus ex machina příchody střídají jeden za druhým a ve kterém i samo zlo nalezne své svědomí, se však nedá upřít jakýsi ironický vtip a zároveň dojemnost. Neboť kdo by odolal pohledu malého zranitelného miminka? Nevím, zdali tento kontrast nějak funguje, příběh je to veskrze slátaninovský, ale až na samotný natahovaný závěr to odsýpá celkem slušně a člověk se úplně nenudí. Formální kolosální stránka knihy pak krásně ukazuje, že i brak se dá v jistém smyslu povýšit na něco, co vypadá zvnějšku lépe a ono to zvnějšku vypadá fakt fantasticky. Frazettovi, tomu se to povedlo.
On je to lehounce naivní příběh se svým náhodným a klišovitým setkáním dvou hlavních protagonistů jako vystřižený z young adult romance, to vše šmrncnuté pocitem z obrázků, že jsem, ač celoživotní Pražák, turistou v Praze, která je trochu ošklivě digitální. Ale proč ne, je to naprosto neškodné a v podstatě milé, já nejsem jenom cílovka. Ta duchařina tomu dává jakýsi náboj a napětí.
Domníval jsem se, že mi retrospektivní styl vyprávění bude vadit, ale nakonec tomu tak nebylo, poslední, respektive první, kapitola už byla taková hravá třešnička na tomto dojemně laděném láskyplném příběhu, který, ač řeší trable dávné a dlouho trvající lásky, je se všemi svými sladkobolnými epizodkami a pitvořícími se postavičkami paradoxně vlastně strašně neproblematický. Přesto pro mě tato "zpáteční" vyprávěcí linka měla jeden rys, který mě znepokojoval, a to sice, že vás zajímá mnoho věcí, které se měly stát potom, ale ty vy už všechny víte a už se je nedovíte, maximálně jejich kořeny; naopak se dobíráte jakéhosi velkého třesku (začátku) této romance - místo toho, že by se vám postavy a jejich životy jevily plastičtější a komplexnější, že by se pod špachtlemi scénáristy objevovala socha, se ony sochy nanášejí zpátky do kamenného kvádru. Takový zvláštní pocit z toho mám. Jinak komiks je to mile zpracovaný, je pěkný, zahřeje u srdíčka, pobaví. Takový ten Balada pro Sofii či Každý jeden den styl.
Achjo, tohle mě bolí. Jsem veliký fanoušek Corbenovy tvorby, hlavně té výtvarné, která zdaleka nesedne každému, takže jsem se na tento komiks velice těšil. Dostal jsem však prapodivný dobrodružný fantasy příběh, který skončil tak překvapivě náhle, jako svižně končily lecjaké epizody z Tugatova života. A nebylo mi to líto, ulevilo se mi. Tenhle komiks je naprostou esencí toho, co v takto stavěných příbězích působí jalově - přímočará linka plná epizod, kde se zjeví problém, který se časem vyřeší, a absurdně nahodilých setkání. To vše rámováno jakousi pseudozápletkou. To zajímavé, co zbylo, je samozřejmě přehnaná napumpovaná kresba, divnopostavy a náznaky humoru, které mě udržely u četby. Cos mi to udělal, Corbene?
