Překvapivě zajímavé komiksové zamyšlení nad věčným tématem a dilematem svobody versus jistoty a bezpečí, které však ztělesňuje kvazifašistický represivní aparát s vnějškově morálně ambivalentním, ovšem s vnitřně morálně stabilním Soudcem Dreddem. A ano, jelikož je to téma věčné, je to i téma, jak podotýká Poniczech níže, aktuální.
Zatímco Proti proudu Velké řeky sice též pracuje s fiktivní zápletkou, snaží se ale pracovat v realistických historických kulisách Lewisovy a Clarkovy expedice, Zjevný úděl je oproti tomu zcela oddán fantasticko-hororovým okolnostem této výpravy, ač si hlavní postavy (Lewis, Clark, Charbonneau, Sacagawea) samozřejmě ponechává a věnujeme se jim hluboce po celou dobu vyprávění. A na tomto vyprávění oceňuji hned několik věcí, respektive oceňuji snahu o jakousi mnohovrstevnatost a psychologickou práci s postavami. Ano, není to v tomto směru nic literárně zásadně úchvatného, ale na rámec dobrodružného komiksu dosti dobré.
Těch více vrstev se zrcadlí též v tom, že komiks si půjčuje z řady různých žánrů: fantasy, western, dobrodružství, horor, historie, snad i satira. Scénáristovi Dingessovi asi něco v hlavě dělá "ding, ding, ding", protože jeho výtrysk šílených nápadů a monster je opravdu obdivuhodný, od bizontaurů přes obří žáby k zejména modrým mluvícím ptákům či sexuálním králičím predátorkám. Také se všemi postavami expedice zachází hůře než Shakespeare v Hamletovi (a Jensen ne a ne umřít) a sestava přeživších balancuje na hraně dějové berličky a dobré pointy.
Kresba mě za celou dobu zase tolik nepřesvědčila, byť proti ní nic nemám, příběh je zkrátka šílený a trochu uměle stvořený pro dějové checkpointy, během kterých upadne zase další končetina výpravy, protože potkáme vždy nová zuřivě nebezpečná monstra, ale čte se to samo a je to napínavé. Však je tam i trochu i hodně té romantiky, napětí, zrad, vztahů, akce, humoru, dojetí i toho ideového zamyšlení nad historickými křivdami a zločiny, na kterých stojí Spojené státy americké (a které se podle Trumpa samozřejmě nestaly). Bylo to náročné, nebylo to ultimátně dobré, ale užil jsem si to.
Ono je v tom – a to na velmi malém prostoru – spousta narážek a odkazů na Trójskou válku (vlastně o Kassandře je to jen zčásti) a pakliže v tom není někdo dějově vyzbrojený, přes krátký shrnující úvod se v tom může jednoduše neorientovat. Nicméně i přes některé nedokonalosti na pomalovaném porcelánu je to relativně vtipné (tam, kde se chytáte) a originální. Nevím, kdy příště si zase přečtu komiks na talířích.
Samotný počátek tohoto příběhu patří mezi má nejoblíbenější Lovecraftova vyprávění. Tanabe se svého úkolu zhostil opět na jedničku. Jeho kresba krom klasické hororové atmosféry podtrhuje onu rybí sliznatost, organičnost s vyceněnými zuby, neprošátranou tmu a zejména protékající nenahmatelnost toho, co se tam potenciálně skrývá.
Hlavní epický příběh je rozvíjením universa, zatímco ostatní povídkové dodatky jsou sice v myším světě též zaklíčovány a přizvou nás do různých zajímavých končin na mapě, jsou však spíše takovými universálně fungujícími bajkami. Mnoho sérií (a světů) funguje takto střepovitě, někdy to funguje více, někdy méně, zde mě to láká k dalšímu objevování...
Snění je poměrně vděčné a ze své podstaty neohraničené téma, které mě navíc fascinuje a zajímá. První stránky knihy jsou skoro až nekomiksově odbyté, stejně jako dějově – mnoho entit nám má potřebu sdělit, že nesní. Záhy se to naštěstí změní a zvrhne se to v krásně hravé minipříběhy, které oplývají velice subtilním a absurdním humorem, někdy připomenou i nějaké kafkovské "dobrodružství". Na konci mi bylo líto, že je to tak krátké.
Krátký a velice pofidérní sci-fi příběh, nesmírně ukecaný, nudný a svou naivitou padající za hranu parodie, je doplněn štiplavým pornografickým materiálem. "Mistrovské dílo" snad jen díky Serpieriho štětci.
Komiks se pod určitým úhlem na slunci zajímavě leskne. Je poměrně zajímavě až nehezky nakreslen a přes složitost tématu je odvyprávěn krásně naivně, krátce a až triviálně, takže jsem ho schopný celkem usledovat a něco se dozvědět.
Já jsem nekritický obdivovatel filmů Píseň moře, Brendan a tajemství Kellsu i Vlkochodci, takže pokud se na něčem z toho autorka podílela a zároveň vidíme snahy o podobné "vibes", jsem jedno natěšené oko... a dostávám matriarchát jak se patří! A to plný kouzelné severské (keltské?) atmosféry.
Člověk by trochu čekal příběh o zneužívající patriarchální autoritě, jež si svou frustraci či pudy vybíjí na bezbranných mladých dívkách, nicméně psal se tehdy rok 2011 a doba řešila možná trochu jiné trendy. A tak sledujeme sice příběh autority, kterou provází pověst tyrana a pod kterou by se nerozklepala nejen dívenka, snowflake teenager, či třeba já (pokud bych dělal balet), ale zkrátka leckdo... na druhou stranu význam sdělení je trochu jinde. V některých kruzích kontroverzní francouzský tvůrce (viz zde) zkrátka buduje pomalý obraz a atmosféru z prostředí tanečního (uměleckého) života. Črtá osudovou linii, na které bylo třeba udělat řadu školních, vztahových i kariérních rozhodnutí, o něčem pak rozhodla náhoda a těkající vůle. Komiks tak zachycuje to podstatné, zároveň kdesi mimo mizanscénu tušíme onu každodenní pěnu dní... má to pěkné vyznění a celé bych to přirovnal k sledování nějakého příjemného artového filmu.
Poznámka na závěr: i mě anglicky kdysi naučila nejlépe přeučená přísná ruštinářka, které se přezdívalo "esesačka". Na němčinu jsme zase měli tuze hodnou, milou a sympatickou paní, a proto německy dnes takřka neumím.
Absolutně skvostný komiks, precizně a atmosféricky – jak jsme u Larceneta zvyklí – černobíle ztvárněný, s občasnými barevnými přílivovými vlnami "blastu". Spojení groteskního až karikaturního se závažným (odpovědnost, touha po svobodě, duševní zdraví) stvořilo geniální, půvabnou a dosti znepokojivou psychologickou detektivku.
Absolutně skvostný komiks, precizně a atmosféricky – jak jsme u Larceneta zvyklí – černobíle ztvárněný, s občasnými barevnými přílivovými vlnami "blastu". Spojení groteskního až karikaturního se závažným (odpovědnost, touha po svobodě, duševní zdraví) stvořilo geniální, půvabnou a dosti znepokojivou psychologickou detektivku.
Celkem obyčejný vlkodlačí námět zasazený do batmanovského světa, což je naopak poměrně originální. Solidně nakreslený temný příběh, ve kterém mi ovšem trochu dost vadilo vykreslení Johna Constantina. Jak říká hroubek pode mnou, je to "vocas", ale povětšinou kouřící vocas, který mi přišel vždy nadmíru sympatický. Zde byl však redukován na někoho, kdo nutně – pardon my French – potřebuje svůj vocas vykouřit, mám-li se držet nastavené terminologie. Nadržený frustrovaný a v tomto směru donekonečna hláškující Constantnine, je nesmírně trapný Constantine.
Tenhle díl, respektive jeho ucelený příběh, má celkem ambice a uznávám, že by mohl býti klidně i nějakým mini side questem v počítačové hře. Ale i přes zdánlivou tíži, snahu nebýt zaklínačovsky černobílý a zamotanost zápletky je to poměrně jednoduchá záležitost. Kresba se mi v obecné rovině líbí a kdekoli jinde bych ji uvítal, zde mi však trochu ubírala na klasické zaklínačovské atmosféře, zejména u znázornění zmutovaných kreatur, které byly trochu až dětinsky karikované, ač slintaly, řvaly a trhaly maso. Jo a první akční stránka tohoto komiksu byla asi nejméně zajímavá a vtahující, co jsem v poslední době tak měl čest poznat... divná a nehezká. Ale jinak to je čitelné.
Jako já mám s tím ukončováním neukončováním u Mignoly dost problém, zvlášť když sám v doslovu "bezostyšně" přiznává, jak mu to přišlo jako dobrý konec, tak z toho prostě udělal konec... ale zaprvé uznávám umělecké projevy jakési nedořečenosti, zadruhé je to můj pekelný šálek kávy. Jinými slovy, je to sice místy nahodilá, ale jinak parádní atmosférická tour po pekle a jeho obyvatelích. Jen teda škoda, že skončila takto.
V hodině nejtěžší, kdy se čekalo na to, kdy se teploměr vyšplhá na 40 stupňů, a to tentokrát nemluvím o hellboyovském peklu, jsem se pustil do tohoto finále. Do finále, jenž nabízí rozuzlení, které mi přijde trochu zčistajasna ezotericky jednoduché a nelíbí se mi, ale všechno okolo je odvyprávěné hezky mignolovsky...
Je to poslední díl spin-offu a nevyřeší se a neuzavře se tam lautr nic, ačkoli je to rozcamrané do 9 někdy poměrně utahaných knih. Nahlíženo touto optikou bych mohl knihu vzteky mrsknout do kouta zmařených čtenářských nadějí... jenže ony to jsou ve většině naprosto skvělé povídky, některé připomenou Gaimana či Careyho; ano, mluvím o skvělém příběhu Čarodějnictví a démonologie, kterému dodal šmrnc geniální Santiago Caruso... takže prosím méně hlavní linie o konci světa a Abeově hledání sama sebe, více něčeho takového.
Vzhledem k tomu, že obsah je zde to hlavní, tak pominu jednoduchou kresbu fixkami, která se mi až na výběr barev příliš nelíbí. Takřka jediné, co jsem však z uměleckého hlediska dostal je těžká "depka" a znepokojení. A to je zcela legitimní, takhle může a leckdy má umění jistě fungovat. Život s takovým absolutním kreténem - a my nevíme, pouze možná tušíme, jak moc autobiografické to je - je takřka k nepřežití a já si to neumím absolutně představit. Na druhou stranu empatie, ba co empatie, možná i snaha o empatii, k někomu, kdo se svobodně rozejde s rodinou (byť třeba bigotně praštěnou), najde si krajního levičáka a myslí si, že je to cool (inu, každý strůjce štěstí svého), nesnáší děti a přesto si s krajním levičákem, který se přerodí mezitím v konspiračního krajního pravičáka, dvě (téměř tři) děti udělá, a za ta dlouhá léta doprovázená uměleckými ambicemi, nechutí pracovat a hašišem de facto ignoruje asi tak 6 897 – jak se v těchto příbězích o toxických vztazích rádo říká – "red flagů"; limitně blíží nule. O jakési rezignaci k výchově, s veškerým vědomím a respektem k tomu, jak je to těžké, zvlášť v takové situaci, ani nemluvě. Viníkem však není nikdy protagonistka, ale rodina, partner, patriarchát... Sophie Lambda, která skončila také v příšerném svazku (kde si alespoň vzájemně nenadávali do buržoustů), to podle mě zvládla s větší grácií. I proto, že včas utekla, samozřejmě.
Je to takové milé vyprávění, během kterého tak trochu urputně čekáte na tu obří úzkost, která se má vyjevit z pobytu v zahraničí. Ale to je spíše Godot, místo toho to všechno bohužel sklouzne k relativně dosti banálnímu vyústění. Studium, nebo spíše večírky a nedostatek financí na cigarety, nová přátelství, pokusy o vztahy a možná nějaká drobná umělecká ambice, nic však nejde do žádné závratné hloubky. Kniha plná drobných celkem zábavných historek a hlavně fazolí.
Zprvu jsem byl poměrně zmaten krátkou anotací, která takřka nevědomky spoileruje, aniž by mi to tedy v první chvíli přišlo na mysl a k tomu podsouvá zvláštní tezi, že to není nějaká prachobyčejná detektivka, ale sci-fi... inu, dobře, říkal jsem si, tak proč je to celé obyčejná detektivka, jakýsi neo noir, kde 29. století nehraje takřka žádnou roli, protože kulisy jsou až na těch pár androidů normální kulisy deštivého nočního velkoměsta? Navíc se to začalo trochu zvrhávat v jakýsi paranormální thriller a sci-fi jako by nebylo. Ale jo, ono se to najednou zlomí a zatímco zprvu to bylo "jen" relativně čtivé, napínavé a velmi zdařile nakreslené, tak ke konci to nabere vědecko-fantastické obrátky jako kdyby autoři četli Maxe Tegmarka či podobně. Hodně hustý.
Kulisy hlubokého severského středověku omývaného Severním, Norským a dalšími moři, stejně jako zanícená touha po pomstě, jsou pro mě osobně lákavé téma, nicméně se to bohužel nedostane z mého šuplíku "zajímavá manga" do šuplíku "série k přečtení", bohužel. Ledaže by měl den 36 hodin a já bydlel taky nad 60. rovnoběžkou s poněkud delšími večery.
Anotace slibuje hollywoodský velkofilm. A to se vskutku povedlo! Ne úplně to má pro mě ovšem pozitivní kontace. Ergo je to celkem čtivé a napínavé, nicméně akci a efektu (a možná i relativně úderné pointě) je pak trochu podřízeno všechno ostatní. Co mohu soudit, mýtus je adaptován přiměřeně originálně, stejně jako je přiměřeně "zprasen".
Mizuki ve své tvorbě spojuje občas dosti děsivé (zde až brutální v podobě lítajících končetin a jiných orgánů) s karikaturní manga kresbou a celkovým někdy směšným vyzněním příběhů. Sledujeme de facto odmaskované japonské vedení války se svou fanatickou až - minimálně pro nás - iracionální mentalitou. Zároveň se ona japonská armáda, která se v dějinném diskurzu na západě, a to asi zcela oprávněně, tváří jako drastická, nenažraně imperiální, znásilňovatelská a zločinná podobně jako ta nacistická či sovětská, působí zde jako armáda tvořená obyčejnými lidmi zejména na oněch postech vojínů. Mizuki se zkrátka nebrání smíchat až tragicko-groteskně dohromady létající bomby, bezvýchodnou situaci, sebevražedné mise, aligátorské hody, uřízlé prsty, vzpříčenou rybu v krku, sny o ztrátě panictví, praní pokálených roušek a zásoby banánů... Nemáme důvod mu nevěřit.
V dnešní záplavě mangy plné obskurních námětů, neskutečných "blbin" a dosti přízemních témat může toto dílo působit jako zjevení, a to zjevení příjemné. Pomalá manga si sice vypůjčí nadpřirozený moment, ale pracuje se zcela realistickými a silně nostalgickými motivy jednoho člověka. Aby bylo jasno, knihu jsem si přečetl se zájmem a snad i mírným potěšením, nicméně jsem celou dobu byl vhozen mezi dvě roviny, mezi kterými se kniha jako by neuměla rozhodnout – na jedné straně omládnutý protagonista, lehce vyhořelý otec, zažívá vše znovu, přesto s vědomím o mnoho staršího a zkušenějšího jedince; na druhé straně pátrání po tajemství zmizení otce. Na to, jak se příběh pomalu odvíjí, překvapivě málo do hloubky jsou obě zmíněné roviny rozplétány a jejich potenciál podle mě nevyužit. Je-li poselstvím knihy odpuštění, přiznání legitimity vlastních cílů a zároveň poučení a konverze k tomu býti lepším otcem, tak ano, též neironicky zamačkávám jednu drobnou slzu, ale jinak to ve mně tolik nezarezonovalo, jak jsem podle ohlasů očekával.
Celkem příjemná experimentální hříčka, která námětem, střetnutím časových rovin a zejména výběrem barev přidává na celkové psychedeličnosti. Jinak nestačím se divit, za jak malé knížky se dá dneska vysolit pět stovek. Fyjalo octup!
Příjemná medieval fantasy, která sklouzává svou – nikoli špatnou, ba naopak, je to Grzegorz Rosiński – kresbou k občasné karikatuře (Blackmore, rodina Gerfautova) a svým scénářem k pohádkovitosti, kde se prohánějí ti různí oukiové, wombové a šlimrokové. Přesto je to zároveň dosti drsné a krvavé, kde se mísí hluboký středověk s magií, temná moc s nově objevivším se křesťanstvím. Čtvrtá kniha je pak oním zřetelným střetem: odvážný děj se zásadními twisty, které jsou však pohádkově do jisté míry napraveny. Každopádně, podle mě je zde vzhledem k době vzniku Jean Dufaux ještě v plné spisovatelské síle. Těším se na další díl.
Občas si říkám, jestli mě Simpsonovi někdy baví a někdy ne, protože jsou příběhy rozdílné povahy, nebo mi to musí jen sepnout (sednout) do nálady... tak či onak, tentokrát mi to sedlo, zvlášť u parodie na mangu (ale i na francouzský a mexický komiks) jsem se upřímně uchechtl.
Dosti jsem se na pokračování zajímavé sci-fi Předci těšil, ale jsem vlastně trochu zklamán. Akvarely Nguyena sice představují zase úžasnou podívanou, kterou jsem se kochal celou dobu, ale forma tu totálně převzala otěže nad obsahem, který až nápadně připomíná rodinné strasti Ságy, kde se také potkává magické s galaktickým. Ne, že by se to četlo špatně, naopak, člověk se nenudí, ale je to už čistá space opera a telenovela plná dobrodružných twistů, očekávaných a scénáristicky nedůvěryhodných setkání s postavami z minulosti (za vrtáka jsem samozřejmě rád), takových náhlých lacině fantasy úsměvných "okamihů" (obr! velrybodlaci! upíři!), lehkého kýče, zásadních smrtí, které nejsou smrtí, přičemž napětí mnohdy nevydrží ani do další (vysvětlující) stránky. Zajímavé úvahy o robotice, emocích, vědomí a umělé inteligenci, se zde už zcela vypařily. I když tohle mělo být fantasy a je to fantasy, byť s kosmickými loděmi, tak je to škoda.
Nelze tomu upřít lásku ke kočkám spojenou s jitým znalectvím, stejně jako jsem ochoten akceptovat parodické a meme momenty v ději... ale celkově vzato je to parádní slátanina.
Zatímco ministr Macinka a jiní milovníci autíček nadšeně oslovsky hýkají nad rušením několika humanitárních programů v zahraničí, jiní vytrvale a neúnavně několik desetiletí pomáhají v obdivuhodném a vlastně doslova bohulibém projektu. U náboženské komiksové literatury mám vždycky strach z možnosti jakési naivity (obsahové i výtvarné) propojené s agitací, zde se však člověk velmi přístupnou a sympatickou formou dozví tento fascinující a dojemný příběh. Rozhodně vím, komu teď poslat peníze...
Z komiksového hlediska se jedná sice o dobrý, ale v podstatě standartní a nevybočující "výkon" na poli populárně-naučných historicko-politických publikací. Zásadní a závažné je téma, které z komiksu dělá tak trochu povinnou četbu a děsivou připomínku ruských válečných a jiných zločinů odehrávajících se ve všech myslitelných rovinách (agrese, okupace, vraždění, únosy dětí, ekologické katastrofy, sestřelování civilních letadel, porušování úmluv, lži a dezinformace, zfalšované volby a referenda, otravy oponentů, násilí a politické nátlaky atd. atd.). To vše je zasazeno do čtivého a přehledného celohistorického kontextu, který napovídá, že řeči o bratrství a "jednom národě" (rozuměj rusko-ukrajinském, rozuměj ruském) jsou zcela mylné a propagandistické a že ruský útlak a ruské agresivní mocenské ambice přetrvávají dlouhá staletí. Poučné i smutné počtení. Слава Україні! Героям слава!
P. S. Vytrvalé psaní ruska s malým "r" je v tomto rámci snad i pochopitelné vzpurné gesto.
Crazy komedie plná blbounů žijících v poměrně minimalistických bytech, kteří se vydají na poslední odpočinek ve většině případů z banálního důvodu a pohnutek jediné relativně lucidní (ne však morální) postavy v podobě šéfíka.
P. S. Původní anotace, či snad příliš doslovný překlad neodpovídá komiksu, byť jde jen o detaily (kočka a červené pruhy, koláč).
Ed Brubaker znovu a znovu dokazuje, že je jedním z nejlepších komiksových scénáristů, v kategorii "street" příběhů snad možná vůbec ten nejlepší; lhostejno, zda vypráví o maskovaných superhrdinech, či "realistických" kriminálních antihrdinech... je až s podivem, s jakou kadencí autoři dokázali stvořit pět sto třiceti stránkových příběhů, ale každý z nich byl vykreslen nadmíru zajímavě, literárně věrně k svému žánru, ale snad je v tom právě něco víc, co mě u toho drží – ony psychické rozpoložení postav, probouzející se zdánlivě mrtvé emoce ve chvílích mravního rozhodnutí či závažných událostí, narativní zákruty mimo hlavní akční děj a také neustálé vztahování se ke skutečné losangeleské minulosti 2. poloviny 20. století a čerpání z ní.
Jedné, co se mi nikdy moc nelíbilo, jsou – přestože je to výtvarník skvělý – Phillipsovy obálky. Každá je opravdu stejným způsobem divná. Na druhou stranu, už je to tak trochu jeho rozeznatelný rukopis...
Ta vypjatá a přísná sociální hierarchie na lodi jednoznačně zlých a úlisných lidiček, co jsou nahoře, je až parodicky vtipná, ale obecně vzato mě ta série nepřestává bavit. Parádně zvládnutá a nenudící akce, originální monstra, emoce (dojáček) a několik rozehraných zápletek. Žeru to.
Druhý krátký příběh je vskutku dojemný ve stylu Vánoční koledy. Hlavní příběh se dá zase vystihnout citací ze třetí kapitoly, která popisuje snad celý DC svět: "My se vždycky vrátíme." Protože kdyby ne, tak ten žánr padne...
Píše to (dohlíží na to?) Tynion, takže tu máme takovou zvláštní "lover to enemy to lover again" queer romantasy, abych se nějak přiblížil dnešnímu populárnímu žánrovému názvosloví. Jsou zde věci, které mně pravidelně trochu vadí (špatně rozvržené dvojstrany, u kterých si toho všimnu dosti pozdě, že čtu dvojstranu), poslední kapitoly jsou trochu hollywoodsky přehnané a dosti pochybuji, že v tomto urban fantasy světě by se dala zatajit existence tolika maskovaných zabijáků/agentů, kteří dělají všude neustálé masakry a žhářství, natož existence takových meganestvůr. Nicméně je to řemeslně dobře a napínavě napsané, proto si to klidně v guilty pleasure šuplíku ponechám i nadále. Trochu to připomíná o dosti méně rafinovaného Harryho Pottera s tou školou.
Není bez zajímavosti, že ty nejzajímavější autobiografie v poslední době vznikají od traumatizovaných tvůrců, převážně pak asi tvůrkyň. V tomto případě dostáváme graficky vymazlený komiks, ve kterém se však moje snaha o empatii trochu mísí s pozdvihnutým obočím... aneb kokainem a snahou o mimopartnerský sex k uzdravení a proti zlovolnému patriarchátu, který určuje zlé normy, kvůli kterým mi nejde souložit? Mno, nechci necitlivě parodovat poměrně odvážnou zpověď, ale trochu se tu určitá sobeckost lakuje (a to komiksově doslova) na růžovo.
Tahle série, která mě od počátku naprosto nadchla svou atmosférou, skončila grandiózním finále a klasicky pomrkávajícím koncem, bohužel se však trochu v té zběsilé finální akci utopila a naopak v onom pomalejším vysvětlování minulosti překomplikovala. I tak jsem ale rád, že si mohu odškrtnout další přečtenou mangu, nebyly to ztracené chvíle. Jen z Maširy tedy musí vyrůst naprosto vyšinutý traumatizovaný jedinec.
Takže pokud nestačí kanibalismus a všudypřítomné napětí, tak pro toho se tu servíruje pohled do minulosti nesené ve znamení nadutosti, vesnické tuposti a davového lynče, hladomoru a znásilňování... uf.
Těšil jsem na nějaký originální pohled na superhrdinský žánr, ale to jsem se těšil tehdy, když jsem nevěděl, o co přesně jde. Ve skutečnosti je to klasický superhrdinský svět s jinými, ano, lehce originálními, postavami. První dva příběhy byl dosti jednoduché a přímočaré, ale člověk se u nich bavil aspoň tak, jak se baví u průměrného superhrdinského příběhu. Třetí jsem naopak vůbec nepochopil a jen tak prolistoval.
Všechny skutečné příběhy jsou nesmírně silné, dojemné i otřesné, a připomínají zjevné – transformace z nacistické okupace do komunistické diktatury byl dějinným procesem ve stylu z bláta do louže, nebo trefněji řečeno, z h*ven do h*ven. Z komiksově uměleckého hlediska nejvíce utkvěl příběh Jaromíry Kočnarové.
