Je hezké, že se autorka z branže snaží o jakousi emancipaci žen v sexuálním odvětví, kde plácat holky po zadku je ještě v pořádku, a že vytvořila svižný nekomplikovaný akční neo-noirový příběh inspirovaný vlastními zkušenostmi. Využít toleranci k bolesti v příběhu, kde vás možná budou mučit a střílet po vás, je fajn. Ale v podstatě je to průměrný příběh v pikantních kulisách, u kterého opravdu nemusím poslouchat, jak mi vypravěčka tyká a nespisovně a doslova "na háku" objasňuje nuance děje či motivace aktérů. Hvězdná CREW se zatím rozhodně honosí originalitou námětů, ale vůbec mě ještě nepřesvědčila. (A když vidím v edičním plánu příběh o někom, kdo se jmenuje po tom, že má holá prsa a bije medvědy, tak se asi jen tak brzy nepřesvědčím.)
Z domnělé komiksové jednohubky bez textu se vyklubalo výtvarně i obsahově geniální dílo, které bez komiksových bublin zvládne odvyprávět hluboký, tragický i nadějný, příběh. Umělecká lahůdka, která mi lehce připomněla zápletku islandského filmu Ada.
Já Janka Kozu znám z Facebooku, takže mě nepřekvapuje jeho osobitý styl, ani osobitý humor. Naopak, dost mě baví. Vypráví o obyčejných lidech, kteří se svými smutky a sny žijí všude okolo nás. A dělá to opravdu na zajímavé surreálné hraně, kde si často nemůžeme být jisti, co je realita a co není – i ty za vlasy nejpřitaženější příhody by se teoreticky stát mohly.
Ano, u tohoto komiksu jsem měl permanentně na krajíčku. Pravidelně říkám, že mě něco pohladilo po duši – tohle mi duši vyndalo, pořádně s ní zatřáslo a vrátilo v podivném emočním opojení.
Parádní western zasazený do počátku 19. století vyniká nejen obsahem (ta zápletka o dobru a zlu, přesto obsahující morální nejednoznačnost, je dost fajn), ale i akvarelovou kresbou. Tváří se to jako klasický dobrodružný příběh, ale ve skutečnosti není vůbec hloupý, pointa parádní.
P. S. William Henry Harrison nebyl druhým prezidentem USA, jak se píše v předmluvě druhého alba, nýbrž devátým.
Po více letech od vydání Pod dekou a Habibi (Kosmo knedlíky nepočítám) přichází Thompson s další skutečně nádhernou knihou, mnohovrstevným dílem a značně poučným komiksem, který je nejen fantasticky odvyprávěn, ale též úchvatně nakreslený. Rodinná traumata a vzpomínky se zde snoubí s cestopisem, dějinami a zemědělstvím, a to samozřejmě konkrétně s jednou velice zvláštní rostlinkou, o které jsem až do této doby příliš věcí netušil. Přesně, jak naznačuje J1602 pode mnou – je fascinující, jak dokáže "ženšenové" téma utáhnout 400 stran a naprosto nenudit, naopak. Vůbec nevím, jestli bych si s Craigem rozuměl jako s člověkem, ale jeho vážně laděná díla mě vždy naprosto dostanou. A ukážou, v čem je komiksové médium tak silné a jedinečné.
K příběhům Sláinea, respektive k těm pár, co znám, mám pozitivní vztah. I tohle bylo fantasy pošušňáníčko zdobené úžasnou Bisleyho výtvarnou stránkou. Hektolitry krve, násilí, spoře oděné ženy, přímočaré jednání, conanovský bersekr jako hlavní postava a vulgární trpaslík jako vypravěč zní samozřejmě hrozně, nicméně všechno je kompenzováno zajímavě konstruovaným příběhem, keltskou mytologií, dobrým vtipem, náznaky hlubších (antiklerikálních, feministických, ekologických) úvah a právě zmíněnou kresbou, která mi sem tam připomněla. Snad jen ta třetí, poslední, část a finální řež mě už tolik nebavila.
Příběhy jsou zase dalšími malými puzzlíky do skládačky celého universa a příběhu... ale... byly slabé. Nic moc tentokrát. Zaujala mě lehce dynamicky karikaturní a esteticky ambivalentní kresba Briana Churilly...
Já jsem na útoky synchronicity poměrně zvyklý, přesto mě umí překvapovat. A tak si po přečtení sáhodlouhého Vyvrhele sáhnu po náhodném komiksu a hle, máme tu exorcistku, vírou a schopnostmi nařachaného kněze a scény jak vystřižené z Kirkmana. Překvapení číslo dva tkví lehce v tom, že jsem nečekal, že předposlední díl série bude de facto dějovou vedlejší vyplňovačkou, ale já jsem za to v podstatě rád, protože to dějově a povídkově má relativně hlavu i patu. Sice se mi jeví raketový nástup od vyjukané novicky po frajerku, co si to sarkasticky rozdává s veliteli pekelných legií, poněkud nedůvěryhodný, ale budiž.
Nejdřív mě Kirkman nevystřelil ze střevíců svým Zpěvem neznáma, poté jsem zažil chvilkové utrpení u čtení Agenta strachu, což je opravdu hodně špatný komiksový brak plný těch největších klišé, ale hle, "Kirkman č. 2" v Mighty Boys mi spravil náladu... taktéž se mi ulevilo, že §3 kodexu je upraven tak, že dílo může vyjít ve vícero knihách, neb jsem to chtěl hnát ke Komiksovému ústavnímu soudu. A je to dobře, že je to rozdělené – i první díl mi namohl ruku, když jsem ho držel.
Už jsem to zmiňoval dříve, ale Kirkman je skutečně velmistr v psaní realistických dialogů a psychologických úvah postav, které se ocitají uprostřed katastrofické situace. Zde jsme sice zprvu svědky pouze komorní "epidemie", epidemie lokálního významu, ale i tak se později s nějakými změnami ocitáme de facto v přetřených kulisách Živí mrtví. Tentokrát však Zemi neovládají hordy zombií. Jsme tu v jakémsi exorcistickém vyprávění plném křesťanských významů a symbolů (démoni, posedlost, dobro, zlo, andělé, pokušení), přičemž ovšem hlavní protagonista jakékoli napojení na víru zprvu odmítá, i když mu místní kněz, takový novodobý obrýlený paladin, nosí důkazy jak na stříbrném podnose. Ona až agnostická nejednoznačnost v kontrastu s nadpřirozenem je příjemně čtenářsky provokativní. Kirkman je dále mistrem v "zadržování informací" a ve svém budování napětí a atmosféry s tím velice dobře pracuje.
Po přečtení první knihy jsem měl pocit, že jsem už dlouho tak dobrou věc nečetl. Samozřejmě po nadšení přichází zpravidla zklamání, série se opět kirkmanovsky začala natahovat, nevěřil jsem pseudoúkrytu hrdinů, nerozuměl jsem vždy a zcela motivacím těch "špatných", kteří byli jinak velmi zajímavě napsáni, všeho začínalo být moc a stávalo se globálním a konspiračním. Tedy apokalyptický rys, který mě osobně nebaví ani u Ú.P.V.O. - Peklo na Zemi. Ale i tak je to podle mě výtečně vymyšlený příběh plný emocí a skvělé kresby a coloringu připomínající neonoiry od Seana Phillipse.
P. S. Mám za to, že Rowland na své nepřátele ve sklepě neřve, že jsou "patetičtí". To bude pravděpodobně (ale nevím, Štěpánkovy překlady mi přijdou jinak dost v pohodě) špatný překlad slova pathetic. Komiks do jisté míry místy patetický je, pathetic však rozhodně ne.
S Mijazakim (tedy primárně filmy) mám ten problém, že se mi to vždycky hrozně líbí v jeho estetice a v jeho podivné jinakosti, ale občas mě to fakt nebaví. A tohle je sice zase zajímavé, ale... no nevím. Možná bych potřeboval vidět těch Qvestorových "20 Avatarů" a lépe konstruovaný příběh. Ale špatné to taky není, vlastně je to dost milé a místy probouzející mou čtenářskou zvědavost.
S fascinující postavou Georgese Karse jsem se poprvé výrazněji seznámil na zajímavé loňské výstavě ve Valdštejnské jízdárně École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž, narazil jsem na něj drobně i minulý víkend na Kampě, kde končila výstava o kubistech. Výrazná to osoba českého výtvarného umění s tragickým koncem, nicméně u nás bohužel lehce polozapomenutá. Za každou připomínku jsem rád, tedy i za tento, z logiky věci dosti stručný, komiksový příspěvek.
Tak nebudu si nalhávat, že by mě lákala četba knihy, kde na mě hlavní protagonistka mluví slangem sociálních sítí, nespisovně, vypráví o romantických vztazích a hejtuje (ha!) svého ex, přičemž jí musíme věřit, že to tak bylo. Ale nakonec jsem dostal výbornou komiksovou četbu a děsivé vyobrazení jednoho člověka, kdy jsem se další den těšil na rozečtenou knihu. Ač je to samozřejmě četba velice varovná.
V normálním životě bychom snad ani nepotřebovali pojmy jako manipulátor, perverzní narcista, chorobný lhář, psychopat, sociopat, emoční upír, prostě se v tomto případě jedná o naprostého kreténa. A Sophie Lambda je naprosto fér, anonymizuje svůj protějšek a nemám pocit, že by minimálně zprvu prosáklo na povrch, o koho se skutečně jedná – to vědělo jen nejbližší okolí. Teda myslím, zase jsem tak hluboké rešerše nedělal. Nebo to je snad Vincent Tirel?! Spekulace... anyway... Celá kniha působí velice autenticky a jak jsem řekl, krásně se čte, a to po obsahovém oblouku: zamilovaní motýlci v bříšku - totální hell - naučná psychologická četba. V druhé fázi je člověku skutečně ouzko a ve třetí si pročítá seznamy rysů, zdali sám v životě nebyl třeba byť jen minikreténkem.
Ke konci jsem trochu cítil únavu materiálu, respektive to, co sama autorka přiznává – měla smlouvu na 300 stran. Jinými slovy, vypadá to, že je bylo potřeba něčím naplnit. Také může na konci trochu hloupě vyznívat, že se spolu v jednom pytli ocitají manipulátoři, vášniví sledovatelé pornografie a znásilňovatelé, ale budiž, je to určitá naznačená škála. Celkově vzato je to ovšem překvapivě (literárně!) zábavné, svým způsobem hravě sepsané a hlavně do velké míry důležité čtení. Nejen proto dávám pět hvězd. Kateřina Čopjaková bude dělat v Knize Zlín dobrou práci, o tom nepochybuji.
Pokud čteme komiksy Debbie Tung, víme, že by mělo jít o neustále sebepochybovačnou introvertku. V tomto díle se nám otevírá ještě více a mluví o svém mladistvém problému s příjmem potravy a o cestě k sebepřijetí. Od začátku do konce nám je jasné, o čem Tung bude mluvit, její závěry a myšlenky jsou zdánlivě banální, kniha možná až moc přímočará a natahovaně opakující se zároveň, přesto je třeba uznat, že ona cesta, kterou autorka ušla, je prostě těžká a je jedině dobře, že to Debbie (snad) zvládla. Je to důležité téma. A napsané mile a naprosto srozumitelně.
Jak říká níže kolega stiefel, je to trochu historické opáčko o Havlovi v době normalizace, nicméně Štěpánka Jislová tomu přidává vlastní vhled a pojetí, které není rozhodně bez zajímavosti. Zobrazuje totiž našeho politického (super)hrdinu poměrně křehkého a také – což víme také díky pamětníkům a jeho psaní – značně sebepochybujícího. Připomíná nám, že onen morální maják, jak ho vnímala a dodnes vnímá velká část těch rozumněji a svobodomyslněji uvažujících Čechů, byl člověk chybující i morálně nedokonalý. Ale na rozdíl od jiných s tím pracoval a trápil se tím. Komiks také do tohoto období komunistické šedi svou kresbou vnáší výrazné barvy, doslovně i metaforicky řečeno. Některé scény – jako například moje oblíbená historka s honičkou aut na Hanspaulce – nepostrádají ani humor, který byl světu kolem Havla také velice blízký. Na krátkém prostoru grafického díla se kromě niterného boje s vnitřními i vnějšími démony podařilo celkem pěkně zachytit a zkratkovitě sesumírovat bohatý kulturní a myšlenkový svět v podobě lidí, kteří se kolem Havla vyskytovali. O tom si vždy rád čtu. A skoro bych řekl, že Štěpánka se Žantovského předlohou, která je mimochodem výborná, inspirovala jen velice lehce a pojala věc sympaticky po svém. Jinými slovy, nezdá se mi to zase tolik jako "adaptace". (EDIT: On je ten scénář Michaelem Žantovským nově napsaný, tím se to vysvětluje).
Musím se omluvit Štěpánce, že jsem se k tomu dostal až teď, ale tehdy, před znalostí předlohy, se mi do toho jednoduše nechtělo. Ale když vyšlo tohle, nebylo k zbytí.
Těžko se mi tenhle ambiciózní pokus hodnotí. Neboť samotné vyznění (pointa?) o roztržení oněch okovů předurčenosti, do kterých vás v rámci nějaké sudby či hodnocení, může spoutat leckdo, je samozřejmě zajímavé. Parádní a vypracovaná je i výtvarná stránka. Ale onen příběh, proces, přes který se dostáváme k závěru, je z vypravěčského hlediska trochu příliš tajnosnubný, nešikovně se snažící být až příliš rafinovaný a artový. A s Gaimanem, zmíněným v anotaci, se v tomto ohledu dosti míjí. Nebo jsem to šeredně nepochopil, to je také možné. V obou případech říkám – bohužel.
Nechci nikomu radit, ale nejlepší cesta, jak se s předlouhou seznámit, je si ji (zkusit) přečíst. Takový Macbeth vydá za jeden příjemný shakespearovský večer...
Co se týče této adaptace, označovat převyprávění de facto hororového dramatu za "hororové zpracování" je lehce redundantní až polopleonastické. Nicméně je fakt, že byla do komiksu přidána explicitně notná dávka rudé krve a výrazně nasvícena fantastická roviny celého příběhu. A tyto upravené a přidané fantasy prvky, stejně jako anachronické momenty (oděvy, cigáro ad.), jistý vtip a ulítlost formy, jsou příjemným komiksovým osvěžením, které mě zde bavilo. Ale celkově vzato, ač je kresba dynamicky živá a nikoli špatná, bez znalosti předlohy by ve mně zbyla asi jen jakási pachuť italského chaosu.
Tohle není taková úplná zhovadilost, jak se na první pohled může zdát, a celé to má vícero rovin. To, že je výtvarná stránka vygenerovaná a je to na první pohled trapně vidět, je prostě hnus. Že se v tiráži píše, že jsou obrázky upravené v "originální exkluzivní díla" je pak vyloženě k popukání. Estetická forma je tedy příšerná, i když může mít své světlejší momenty (chapadlová ARI v mořských hlubinách), a je absolutně a nechutně sterilní. Pakliže mě měl komiks přesvědčit o tom, že umělá inteligence může něco cítit, tak udělal paradoxně pravý opak.
Po obsahové stránce však svou filosofickou otázkou ohledně nabytí a hranic vědomí obhospodařuje a otevírá nesmírně zajímavé téma. Scénář je poměrně dost jednoduchý, ale chápu, že má sloužit jako šňůra, na kterou se pověsí prádlo v podobě nastolených etických problémů. A ačkoli si nejsem s autorovými - který je mimochodem takovým tím typem narcise, který katalogizuje na svých stránkách každý svůj veřejný pšouk - polozávěry úplně jistý a komiks je ošklivý (vůbec nechápu, proč měl Beňovský potřebu to "namalovat" a raději to nenechal ve svých filosofických spisech), myšlenky a úvahy zde nejsou apriorně hloupé. A já nemohu úplně odepsat něco, co mě nutí přemýšlet. Taková je úloha umění, i když tady umění umělého, znetvořeného, vykradeného, laciného a chladného.
S tvorbou Kateřiny Illnerové jsem se trochu seznámil v posledních dílech Aarghu a musím říct, že mě to vždycky bavilo. I zde je komiks nesmírně milý až roztomilý, pak také hravý, a to po obsahové i výtvarné stránce, kdy si Kateřina umí čas od času vyhrát zejména s řazením rámečků (na něco podobného jsem u ní narazil již ve zmíněném Aarghu). A vůbec celé ty minináměty příběhu - kartografie, pohlednice a babička, bonsaje, kočka; to celé je moc prima – takové knihy chci, aby četlo moje dítě. Super diplomka.
Příběhy Incalu se vyznačují velkou mírou originality, ovšem velmi často nižší mírou kvality příběhové stránky. Tady se však originalita snoubí s velice příjemným love story a zápletkou - užil jsem si to, protože je to i vtipné.
Šel jsem jen kolem a chtěl jsem si doplnit vzdělání o jednom z "prazakladatelů" komiksového média, přičemž jsem k tomu přistupoval tak, že to bude patrně zastaralé a neosloví mě to nijak výrazně. Chyba naříznuté lávky! Tenhle příběh o dvou malých amorálních anarchistických sviních je půvabný, nesmírně zábavný, roztomile nakreslený a do jisté míry povedeně satirický. Mému čtenářskému zážitku pak rozhodně přidal i čtivý, a přesto k více než století a půl starému textu s respektem a staromilectvím přihlížející překlad Tomáše Kafky.
Já bych v takovém světě asi neměl úplně chuť na makrelu... anyway, chtěl jsem jen stručně napsat, že je to megapřehnané, ale velice zábavné, ve smyslu napínavé. Ale musím dodat, že na 300 stranách se zde potkám se všemi možnými emocemi a scénář se mnou cloumá sem a tam, strach i roztomilost, napětí i dojetí, nepřetržitá akce, která náhle zabrzdí a chvíli si oddechneme... servíruje to Kjongtchak I velmi dobře, to se musí nechat. Chytil mě jak tu makrelu.
Slovo inspirace je v souvislosti s kresbou Adolfa Kašpara tak trochu eufemismem, neboť některé kompozice jsou takřka úplně obšlehnuty. Zároveň, ač vnímám monarchismus do jisté míry celkem pozitivně, tak kdokoli, kdo napíše do předmluvy a zcela bez ironie, že tehdy "byl svět ještě v pořádku", mohl by provést autodefenestraci. Jinak mě kniha nijak neuráží; je sice strašně zkratkovitá, ale přinesla mi jakýsi vhled do díla, které jsem nikdy nečetl a znám ho pouze z filmové adaptace. I ty naivní akvarely jsou vlastně fajn a svým způsobem neuměle osvěžující.
Jsou komiksy, na které se těším a které bývají zklamání, pak jsou komiksy, do kterých se mi nechce a oni se ukáží jako překvapivě fajn počtení. Tohle je ten druhý případ. Dal jsem na doporučení znalce superhrdinského komiksu a chtěl jsem si pod tlakem mainstreamu doplnit vzdělání. Je to správně přiblblé jako hlavní protagonista a zejména celkem vtipné, celé se to čte příjemně a nekomplikovaně. Rád bych se však vymezil proti tomu, že je Peacemaker úplně blbej. Úplně blbej je například Guybrush Threepwood nebo Jindřich Rajchl. Pravda, Peacemaker také není tou nejostřejší tužkou v penálu a možná by volil Trumpa, ale občas dochází k neuvěřitelné formě sebereflexe a zajímavým (a mnohdy smutným) úvahám. Já bych na jeho party přišel.
P. S. Kdo píše či překládá vokativ jména Michael jako "Michaele", má v očistci připravený speciální stolek s kalamářem. (EDIT: Bylo mi vysvětleno, že v případě angličtiny to dává smysl, to beru!)
Tohle jsou opravdu velmi silné příběhy, vyprávěné ve své špinavosti a s nejasným vyústěním. A je jedno, zdali jde o dobrodružný neveselý western, environmentální thriller, či drama o pomstě z rasistického amerického jihu. Je to opravdu výborná komiksová četba, kde snad jediným minusem občas je, že zatímco hlavní protagonisté bývají plastičtí složití a nejednoznační jedinci, jejich okolí a postavy okolo většinou černobílé. Kdo je tu zlý, je opravdu zlý a koloběžku byste si o něj v životě neopřeli.
Být (možný) sexuální deviant a božský scénárista se nevylučuje. Samozřejmě, že je tohle bonboniéra namíchaná ze zcela odlišných čokolád, ale i tak je to velice stravitelné. Gaimanův rukopis je zřetelný a málokdo dokáže namíchat i do tak krátkých povídek tolik sofistikovanosti či vtipu.
Ano, je to takový klasický dobrodružný sci-fi fantasy brak disponující hned na první stránce sexy potetovaným pozadím v tangách a pravopisnou chybou ("jako by hudba"). Jediné dva zajímavé momenty se mihly na chvíli, když se objevila podivná hmyzí rasa, a pak v předposlední chvíli, kdy se trochu vysvětlovaly geopolitické záležitosti. Jinak přes humorné pokusy nuda a podprůměrný scénář. Dávám asi přednost křesťanským relikviím a propracovanějším sci-fi.
Hrozně banální věc, ve které se dva naprosto nesnesitelní a nesympatičtí týpci vydají na cestu časem, aby si nehorázně užívali. Říkal jsem si, jak je možné, že takové dva narcistní tydýty vybere lidstvo (vláda USA) na takovou misi, ale pak jsem si uvědomil, kdo jim dnes už podruhé vládne, takže jsem přistoupil na "realističnost" tohoto kroku. Jasně, že cestování časem může přinést nějaké ty paradoxy a vlastně to může být extrémně nebezpečné, jak zmíní zdejší vědátoři. Načež oba dva idioti změní velmi výrazně linky ve všech možných a americkému čtenáři jakžtakž známých dějových období. A pak máme příběhu věřit, že tenhle ohromný bordel oba cápci, poté co prošli morálním uvědoměním (no spíše je někdo zradil a jde po nich navíc komando), během chvíle důkladně napraví ku spokojenosti všem, dokonce přidají nějaké to dobro navíc v osobním životě, slzička musí ukápnout. To všechno s typickým "pomrkávajícím humorem" jak z marvelovských filmů. Eh. Druhá hvězda za kresbu a rychlý spád.
Důvod, proč jsem do tohoto komiksu šel, byl primárně fakt, že to psal Lewis Trondheim. Pak možná trochu to, že to vypadalo na první pohled trochu jinak a také jsem se ptal sám sebe, zdali u mě něco, kde je Kačer Donald, dokáže vykřesat jiskřičku nostalgie. Na konec vyzdvihnu jen bod 2, neboť kresba je opravdu celkem půvabná a díky moc hezké noční až magické atmosféře změkčuje ty disneyovské mainstreamovské "animace". Scénář je jinak až na pár super vtípků s retardovaným Goofym průměrný, sentiment jsem nepocítil.
Slušný dojezd, zajímavě pojatý, o dost vážnější než některé díly dozadu, ku cti budiž i fakt, že akční scény zde nejsou natahovány přes celou kapitolu, ale jsou hezky rychle vyřešeny, šroubováky do brady vraženy, kyselina chrstnuta a údy vyrvány. Mírná pohádkovitá katarze po tom všem. Díky, že to dovyšlo.
Alfonso Casas nám předkládá opět formálně vymazlený komiks se stejnými personalizovanými protagonisty ztělesňující vnitřní démony, tentokrát však přibyde jeden nový. Je to opět dosti autobiograficky úzkostlivé a opravdu až uplakaně "křehké", nicméně ony metafory a symboly, byť někdy možná trochu klišovité, jsou velice vyvedené, namátkou hotel Nostalgie či život jako sněžítko. Připočtěme hru s přibývajícími barvami a naprosto suverénní moderní kresbu a máme tu opravdu pěkný psychologický komiks, u kterého už doufám, že se Casas životně opravdu našel. Aneb jsi borec, kámo, kreslit umíš, vyprávět taky, i cenu jsi dostal...
Biografický komiks, který v sobě mile propojuje skutečné osudy s beletristickou formou, ve které je přes zrůdnost nacistické éry prostor pro pravdu, lásku a hřejivé teplo, které sálá až ke čtenáři. Kam se na Sophii Scholl hrabe Wonder Woman. Tohle byla a je skutečná superhrdinka.
Ok, beru lehce zpět, co jsem napsal trochu zklamaně u předchozího dílu - Powell umí být i přes infantilní vyznění vtipný a někdy dost vtipný. Goonův origin je dojemný, parodie na superhrdinský žánr je strašně vtipná, i když progresivně levicově orientovaným čtenářům může popraskat nejedna žilka (ačkoli Powell sympaticky politicky "píská rovinu", co jsem si tak všiml), prohibiční příběh je ucházející, ač na konci už ne tak dobrý, a poslední hororově laděný příběh, situovaný konečně zase "doma", je výborný.
Oceňuji Powellovu nekorektnost, cit pro ženské křivky a zejména povídku, která upomíná na nešťastné události požáru v továrně Triangle Shirtwaist v roce 1911, což nemusí českému čtenáři hned dojít (ona těžká parodie na dravý kapitalismus je jenom zrcadlem toho, co se skutečně z hlediska "bezpečnosti" událo), ale na druhou stranu nelze pominout, že Powellův humor je někdy fakt až triviálně pitomoučký. Krátké rozházené příběhy v Goonově univerzu mi navíc moc nesedí.
Když se spojí skvělá a svébytná Namaiova kresba, jež si mě získává čím dál více, a velmi důležitý obsah, tj. připomínka kulturní genocidy v Tibetu a obžaloba čínského komunismu a imperialismu v jednom, dostaneme velmi zajímavé a v jistém ohledu i poutavé čtení o nešťastném a (teoreticky) mírumilovném boji buddhistické země proti diktatuře a zlu. Jednoduchá morální otázka, na které se láme politický chléb dodnes - kdo se s Dalajlámou nebojí setkat, má páteř, kdo odmítá, je obyčejný přizdisr*č.
O samotném autorovi scénáře, který se nyní skrývá pod pseudonymem, nevím, co si myslet, asi to je trochu šílenec, ale tohle se mu povedlo.
Jasný Itóův styl, jak ho máme rádi, absolutně weird hřebíková postava a vršící se zápletky, které čtenáře nenechají být. Na Itóvy obdivuji, jak dokáže míchat předem očekávatelné události s těmi naprosto nevyzpytatelnými, kdy vás vždy překvapí. Ať se tu děje cokoliv sebebláznějšího, místní postavy se zde vůči těmito jevům chovají maximálně naivně iracionálně, ale i racionálně vzpurně. Nikdo však nezpochybňuje, že se to vlastně děje, což tomu všemu dává takový bláznivý nádech japonského magického realismu. Soiči působí jak naprosto všehoschopný zplozenec pekla, na druhou stranu se umí urazit ve škole, dostat za vyučenou od svého staršího bratra, či vyhubováno od rodičů - na nejbližší rodinu jako kdyby své děsivě nadpřirozené brikule aplikovat takřka nechtěl. A do tohoto podivného mrazivého hororu přidejte špetku humoru a máme tu další obskurní jízdu, za což má u mě CREW velké dík.
Meeuwsenovi barva velice sluší. Stejně jako jeho náhlé nadšení pro dítě, kterého se mu dostalo v padesáti letech. Roztomile pak popisuje onen magický a krásný okamžik zrození, na které slova nestačí, nicméně nepopisuje nic jiného a hlubšího než to, co se děje milionům lidí po celém světě, byť v trochu jiných kulturních a zdravotnických podmínkách. Jeho "fňukání" a úvahy nad rolí otce jsou trochu úsměvné - pravdou prostě je, že celé těhotenství (a pak často bohužel dlouhá léta po porodu) si vytrpí a odžije matka. Zatímco na autobiografiích mám rád moment sebereflexe a vtipného sebeshazování (je-li upřímné), Meeuswen se krom onoho fňukání (které na autobiografiích naopak nesnáším) uchyluje i trochu k heroickému vykreslení svých probdělých nocí u dítěte. To však nemění nic na tom, že je to milé, místy vtipné a dojemné, že mi slzička téměř ukápla a že je to prostě výtvarně moc pěkné. Ta hra s barvou a střídání "moodu"´, ročních období a lokací je z komiksového hlediska naprosto perfektní.
Je fajn, že se k nám Goon po letech vrátil; vlastně si možná až teď uvědomuji, jak hezky je nakreslený. U první povídky a bourání čtvrté stěny jsem si trochu říkal, že to není ani vtipné, nicméně třetí povídka mě zase vzala za srdíčko.
Mohu zopakovat posté, že nejsem u tohoto cílová skupina, ale prostě... proč? Proč?! Proč někdo má potřebu dojit krávu, co ještě mléko dává, takovýmto nesmyslným způsobem, u kterého můžeme polemizovat, zdali je objektivně vůbec vtipný? A zároveň ničit předlohu, která stojí na úplně jiné atmosféře, emocích a vlastně základu? Ano, je to pro děti a neškodné, prošpikované narážkami určené fanouškům, ale... proč? Sapkowskému to snad neukazujte, nebo si podřeže žíly nilfgaardským nožem. Druhou hvězdičku přidávám za znamení v podobě srdíčka.
Měl jsem možnost si tenhle špalek přečíst v polském překladu a musím říct, že je to jedna velká znepokojivá a depresivní jízda, ve které sledujeme nešťastné osudy hlavního hrdiny, který je determinován obtížným rodinným prostředí alkoholického paranoidního otce a vyhořelé matky. Přimíchejme bezperspektivnost jižního Švédska a kontrast mezi protagonistovým fašismem a objevováním vlastní homosexuality a máme zde velice tíživý obraz jedince i společnosti. Obraz, který nesoudí a ukazuje, že to, co se zde děje, může být až nepříjemně dramatické a realistické zároveň.
Jeden z nejhlubších komiksových zážitků letoška, osobní topka.
Komiks, který zde neprávem zapadne. Já osobně jsem si k Arvo Pärtovi našel cestu až před devíti lety v kanadských lesích, kde jsem ho vlastně poprvé pořádně ve sluchátkách a v kontemplativních chvílích vprostřed divoké přírody poznal. Od té chvíle ho a jeho hudbu zbožňuji. Komiks je krásnou pokornou (jako je estonský autor i estonský protagonista sám) poctou jednomu z nejlepších skladatelů současnosti a zároveň vyprávěním o cestě a hledání zvuků, hudby, Boha i nové vlasti, když ta pravá zrovna spočinula v bolševickém pekle.
Je to série, ve které se střídá ukrutně, ale ukrutně nudná akce, při které mám sto chutí knihu vždy odložit, s vyprávěním a rozvíjením onepiecovského světa, který mě naopak baví a brání mi hodit tyhle piráty do koše. Metaforicky řečeno, samozřejmě.
