Tohle je tak dobré čtení, že jsem si říkal, proč Bendis nezabil ultimátního Parkera už v roce 2001 a místo něho nepsal rovnou Moralese. I strýček Snoopy Dogg pobavil! Bohužel je to jen taková jednohubka na ochutnání, která vám nedá představu o tom, jak se tahle série dál vyvíjela. Btw. jak to, že otec hlavní postavy a strýček jsou bráchové, a přitom se jeden jmenuje Morales a druhý Davis?

Tohle by si zasloužilo moderní revamp, protože potenciál to má. Bohužel je celý děj děsně plytký a díky roztažení repetetivních bitek do x kapitol tu chybí jakákoliv gradace. Příběh mě tačal bavit až v posledním sešitě, kdy Avengers konečně odtáhli domů a zbylí Defenders se vrátili k hororovější atmosféře, díky které je mám rád. Wrestlingové souboje Doctoru Strangeovi vážně nesluší...

Nečekaná spokojenost! Zdejší průměrné hodnocení mě napřed od koupě odradilo, než jsem si přečetl, že Kree-Skrull War se řadí ke kánonickým příběhům Avengers, a rozhodl jsem se mu dát šanci. Takže následovalo zběsilé lítání po komiksových krámech, protože měsíc po vydání už byl tenhle kousek všude vyprodaný... A spokojenost se dostavila – ale kupodivu ne v průběhu nějaké vesmírné megabitvy, ale při té nejkomornější pasáži, kdy Avengers sedí ve svém sídle během odpoledního čajíčku a vzápětí k nim vtrhne vyděšený Jarvis s novinami. Tady se totiž ukazuje, že opravdová síla jejich příběhů není v opulentních bitkách, ale ve vztazích mezi postavami. Tehdy totiž přestávají být práznými postavičkami a stávají se lidmi. A jen díky tomuto lidskému rozměru později vznikla emocemi nabitá díla jako Avengers: Rozpad, ze kterých dodnes učurávám. Ale zpátky k příběhu – Sal Buscema tu jako kreslíř předvádí naprostou esenci toho, co znamená slovo „komiks“, a sešity kreslené Nealem Adamsem představují zřejmě to nejlepší, co série UKK přinesla. Dynamické, propracované kompozice, při nichž postavy vystupují z panelů, vše kresleno s grácií a mistrovskou lehkostí. Totální bomba. Samotný příběh v režii Roye Thomase je samozřejmě naprostý blábol, ve kterém se během chvilky létá z jednoho konce vesmíru na druhý a děj postrádá jakoukoliv logiku a smysl. Thomas naprosto zoufalým způsobem neumí psát a sám navíc v doslovu přiznává, že neměl při tvorbě tohoto eposu žádný koncept. Tomu taky odpovídá způsob, jakým příběh zakončil, protože finále Kree-Skrull War není nic jiného, než neskutečný kopanec do čtenářových koulí. Ale pořád je tu kresba Neala Adamse, díky které je tenhle komiks malým klenotem.

Defenders začínají svou jízdu jako usupěný parní vlak, který se ovšem změní v šinkanzen na steroidech – to když roli scénáristy převezme po bezradném Royi Thomasovi Steve Englehart v prvním samostatném čísle The Defenders. Tehdy se navíc kresby ujímá dokonalý Sal Buscema se svou čistou linkou, dynamickými kompozicemi a průlety jinými dimenzemi, které jsou v jeho podání totální mindfuck.

Nejzábavnější je, jak se ty příběhy tváří hrozně dramaticky a velice realisticky, aby vás ve chvíli nepozornosti praštily po hlavě pískacím kladivem. Tumáš logiko! On je to Honzík velice hodný a obětavý kluk se srdcem na pravém místě, jenom má doma čistě náhodou nějaké KNÍŽKY O SATANOVI. Když jste mistr bojových umění, je každičká VTEŘINA v boji tenkou hranicí mezi ŽIVOTEM A SMRTÍ! Přesto zvládnete hodiny komentovat každý svůj pohyb, zatímco hlavou vám víří myšlenky na POT, stékající po tvrdých PRSOU a vypracovaném BŘIŠE dolů do těsného spandexu! Možná i proto je přitulení se k nepříteli mnohem účinnějším nástrojem smíru než starověké bojové chvaty OPIČÍHO OCASU a BERANÍHO PLIVNUTÍ! To potvrzuje i guest appearance VÁCLAVA HAVLA na obálce Ghost Ridera! Výkvět scénaristického umu v neomylném stylu Marvelu! WOW!

Ale nutno uznat, i když je to všechno jak podle jedné šablony, že příběhy těchhle céčkových a déčkových hrdinů jsou nádherně nakreslené a odhaluje se nám v nich pár klasických vyprávěcích postupů. Nejlíp dopadla She-Hulk, jejíž příběh jsem jediný četl s napětím, jak to bude dál. Zároveň je mi ale čím dál jasnější, proč se v 70. letech rozjela taková vlna komiksového undergroundu. Co se týče knížky samotné – absence rozsáhlejšího textu na konci zamrzí a práce českého grafika ukk mě DĚSÍ už delší dobu.

Careyho Torch neurazil, ale kromě obsazení původního Torche ani nijak nepotěšil. Standardní, nezáživný průměr. Nebe pod Berlínem? Proč ne! Boha jeho...

I když Buzíka Kurta nemusím (jeho přeceňované 'Zázraky' zachraňuje jenom malba Alexe Rosse a 'Avengers: Na věku věků' je už naprosto nečitelný guláš), tady dokázal napsat příběh, který velice hezky a hodně intenzivně graduje. Pérezova kudrlinková kresba mi sice nesedla, protože občas jsem v tom chaosu nepoznal, kolik postav v obrázku vlastně bojuje, ale celek zachraňuje první číslo Avengers. Jo, příběh nemá logiku a nedává moc smysl, ale já miluju, když se mi kresba svou silou vpálí do podvědomí - a to Jack Kirby umí (většinou).

Tak takhle, vážení přátelé, vypadá naprosto zbytečný spotřební komiks.

Jasně, komiksový svět se vždycky snažil přizpůsobit tomu filmovému, spíš než naopak. Napadá mě třeba Batmanův komorník Alfréd. Ten začínal svou kariéru jako vypasený tlouštík, než jej scénáristé radikálně zaštíhlili poté, co ho ve filmovém seriálu začal hrát hubený William Austin. A nebo Harley Quinn, která jako filmová postava vznikla, než ji pak převzali i tvůrci komiksu. A dnes se její podoba mění podle toho, jak ji který grafik pro tu či onu počítačovou hru zrovna vydesignuje. Ale udělat kvůli tomuhle marketingovému tahu (co jiného to taky je, že) šestidílný komiks, vydat jej v ukk a tvářit se, jak zásadní a přelomové dílo to je, to není nic jiného než sprosté vyjebávání se čtenářem.

Sempé dokázal posunout sekvenční umění na novou úroveň, protože jeho kresby ožívají dějem jako scénky z animovaného filmu. V obrázcích samotných najdete tolik skrytých vtípků, že vás rozesmějí i bez toho, abyste četli příběh. A ten stojí za to! Autor vám v něm totiž vypráví o něčem, co nejspíš i vy sami před celým světem skrýváte.

Teprve teď objevuji tyhle staré poklady! Tom Shark je pulpový hrdina z ranku Nicka Cartera a já prostě musím Pumě vyseknout poklonu, že pro svůj první komiks sáhla právě po takovéhle klasice. Jednak si tím zajistila scénář, který rozhodně nenudí, a zároveň se vyhla úskalím, které by představovala tvorba kompletně autorského příběhu, na což dojela spousta českých porevolučních (nadšených, ale nezkušených) tvůrců. Kresba sice odkazuje na Saudkovu školu, ale dokáže být nádherně svá a to hlavně v případě temných ulic, starých vehiklů a jiných technických udělátek. To, jak si kreslíř hraje se září reflektorů, lomem světla na sklenici nebo odlesky na brýlích je prostě mazec! Dva nebo tři vtípky byly naprosto libové, a přestože množství textu prozrazuje literární předlohu, četlo se to úplně samo!

Otevřel jsem a hned se nasral. Nemám nic proti novým překladům, ale vzít starý Hiršalův překlad Duchů mrtvých a přebásnit si v něm dva řádky podle svého, to je výrazem toho největšího vydavatelského buranství.

A teď tedy k samotnému komiksu. Corben je génius, ale skoro všechny jeho práce mají jedno společné - uspěchaný a nepřehledný závěr. Tady u Poea se mu navíc poslední třetina příběhu většinou zvrtne z atmosférické hrůzy ve splatter horror a to mi úplně nesedlo. Jenže takový už je holt Corben. Tyto nedostatky ale dokonale vyvažovaly momenty, kdy jsem se přistihl, že valím oči na příběh, husí kůži po těle a nervy napnuté jak šráky od trajflu. Některé z point mi docvakly až po chvilce a byly to pointy velmi mrazivé. Jako výtvarník vypráví Corben především obrazem a proto se budu ke knize vracet, protože spousta těch vizuálních informací a děsivých náznaků člověku napoprvé nedocvakne. Co se týče scénáře, pohybuje se Corben od poměrně věrných adaptací Poea až po své vlastní verze příběhů. Místy odkazuje na Lovecrafta (příběh Morella vtipně parafrázuje Věc na prahu), a Sud vína amontilladského je vlastně pokračováním původní Poeovy povídky. Podobně převyprávěné jsou i další horory, jako Vraždy v ulici Morgue, i když také tady dává efektní konec dost na prdel logice.

Velice mě bavila i postava jednooké ježibaby Mag, která nás skoro všemi příběhy provází a přitom je odkazem na postavu Cryptkeepera, jenž v 50. letech stejným způsobem provázel čtenáře v legendárních Tales from the Crypt od vydavatelství EC.

Některé z Poeových povídek zpracoval Corben během let hned několikrát, pod různými scénáristy. Musím přiznat, že jeho autorské scénáře v této knize dopadly na výbornou. Rozhodně mnohem lépe než například v Corbenově kolekci Haunt of Horror, kdy Poeovu poezii a příběhy úděsným způsobem adaptoval Rich Margopoulos. Jsem jen rád, že vydavatelství sáhlo po zdařilejších pracech.

Kolem a kolem, u mě velká spokojenost. Pokud ale hodlá Comics Centrum dál mávat svým vydavatelským egem na všechny strany (rozuměj: klasičtí překladatelé poezie jsou blbci, přeložíme si to sami v kanclu, čtenář komiksu stejně dobrý rým nepozná!), dám příště radši přednost anglickému originálu. Mohlo by se totiž stát, že šéfredaktor začne kromě mrvení cizích překladů také překreslovat okýnka, která se mu náhodou nebudou zdát dost dobrá.

Scooby-Doo Team-Up se očividně snaží navázat na úspěch série Batman '66, která před pár lety oživila kultovní TV seriál, i když úplně stoprocentně se mu to nedaří. Jeho příběhy jsou nejlepší v okamžicích, kdy si dělají legraci samy ze sebe a dotahují pointy ad absurdum. Více meta-humoru by jim rozhodně jen prospělo. Takhle mám dojem, že poměr dobrých vtipů a hluchých míst je celkem vyrovnaný. Jako, taky se nám pár džouků ztratilo v překladu... Ale příběh Dvakrát mrňous není plus mě pobavil naprosto neskutečně a proto dávám za 4. (Obálky jsou totální úlet a kresba je poměrně tripoidní. Schválně spočítejte všechny ty výrazy tváří!)

EDIT: Jak nad tím tak přemýšlím, možná je Scooby-Doo ještě šílenější než ten Bat. '66.

Koukněte se na ten plakát. No jen se na něj pořádně podívejte. Chcete mi říct, že kus pláště za Hulkem a Thorem je to jediné, co v obrázku zbylo z doktora Strange???

Za mě absolutní spokojenost. Koupil jsem jej společně se Sídlištěm bohů, vydaným o nějakých 6 let později, a ze srovnání vychází tenhle raný kousek mnohem lépe. Vtípky možná nejsou až tak promakané a kresba je méně dynamická, přesto Cesta kolem Galie působí v téhle své jednoduchosti velice čistě.

Azalin: Ups! Taky jsem si na tu tvou reakci mohl chvilku počkat :D No nic, teď už mám X-Men: FI objednané, tož holt uvidím sám.

Na Fear Itself jsou prý mnohem lepší ty spin-offy jako X-Men vs. Juggernaut, než tahle uspěchaná kostýmní estráda.

Incal u mě bojuje o nejlepší komiks všech dob, spolu s Mausem a Jimmym Corriganem. Z těch tří ovšem vychází nejlíp a může za to virtuozita, s jakou je napsaný a nakreslený.

Chjo. Co o tom říct, když je celý děj čísla v podstatě odvyprávěný na obálce.

Došlo mi, jak výrazně tu chybí jakýkoliv "wow" moment, kterými byla Victoria Regina tak výjimečná. Příběh i kresba působí jaksi... řídce, chudě, nezajímavě.

Jako, máme tu Prahu, máme tu Péráka a máme tu Kopla. To by vybízelo třeba k vizuálně strhující honičce po střechách nočního Žižkova. Jenže místo toho se dočkáme šablonovité bitky v jakési no-name uličce. A když už nevíme, co s tím, nacpeme tam magii, že jo. Uf.

Se asi picnu. Jak tady furt kritizuju Zázraka, tak jsem se včera přistihl, že nadšeně letím do stánku a nedočkavě se ptám, jestli už je nové číslo... (a ne, nebylo) :( :DDD

Landauer: Zase trochu prr, Dane. Já pár čísel vynechal a Sanitku jsem si koupil, jen abych viděl, jak se projekt Zázrak vyvíjí. A není to úplně špatné. Jasně, napsané je to pořád děsně, autor neumí atmosféru, Petr Kopl míchá asi deset výtvarných stylů v jednom obrázku a hlavní hrdina (už standardně) vypadá pokaždé jinak (ze středoškoláka se stal ulíznutý fotomodel). Ale než jsem komiks přečetl, prošel jsem si jen to výtvarno - a Petrovi se občas povede parádní kousek! Vtípek se želé v nemocnici, Zázrak hellboyovsky kouzlící se světlem, a hlavně poslední stránka. Temnější ráz tomu fakt prospěl (i v tom smyslu, že Petr může udělal půl stránky černé a nemusí se tak snažit o realismus, když se mu všecko koupe ve stínech, a kreslení mu tím pádem jde rychleji). Navíc celkové rozvržení stránek je velmi dobře komponované. Petr umí být elegantní, když chce. Čili: dokud jsem jen procházel obrázky, bylo to super. Když jsem se začetl, bylo to o dost horší. Určitě to není výtvarná stránka věci, kvůli čemu se recenze na Zázraka pořád brodí bahnem hutné kritiky. Opět jsem měl při čtení tendence, vysvětlovat v duchu autorovi, co dělá blbě...

Vedle jiného rosomákova originu, geniálního Projektu X, je tohle nudná břečka. Ach, ta osudová nevyhnutelnost! Ach, ten patos! Ach, ty hluboké lidské příběhy!

andre: Je ve třetí. Nicméně právě tu nemám... Mimochodem, od září by měla začít vycházet reedice všech příběhů.

Příběh je nejsilnější v momentech, kdy se paní autorky urvou z řetězů a vydají se směrem, který nečekáte. Například scéna na tržišti, částečně ukázaná na obálce, je totální mazec. Lízátka! Lízátka! Mrkev! Mrkev! Houbičky! Houbičky! Ehm... Jasně, příběh je trošku překombinovaný a zdaleka ne všechno logicky funguje, ale boha jeho, je to úplně první příběh a následná série ve Čtyřlístku už byla dokonale vymazlená. Taky je vtipné sledovat, jak se posunula postava Pepíka, který je tu ještě trošku hajzlík (krade buchty), neustále se cpe a následkem toho je vyloženě obézní, zatímco v pozdějších příbězích je to už vysportovaný férový čupr myšák. Tohle je začátek nejlepší české komiksové série 90. let!

Jo a pořád si říkám, kdo byly ty strnulé postavy v rozsvíceném okně ztemnělého domu... protože podle mě to nebyli gangsteři...

Než sem napíšu hodnocení, rád bych se zapřisáhl, že už nikdy nebudu UKK kupovat z regálu ve vršovickém Tescu. Poté, co jsem si z 12 výtisků vybral jediný, který v obálce neměl zářezy od plastových pásků, jsem si domů suverénně odnesl výtisk, co má urvané desky... Což se samozřejmě ukázalo až po vybalení z fólie. Jó, kdyby to byl první případ, jenže mám podezření, že do místního krámu pravidelně dodávají jen znehodnocené kusy :( No co, dyť se to prodá, ne?

Jediný problém, který s Mezi řádky mám, je ten, že komiks ze všeho nejvíc připomíná nadšenou práci doktoranda literárních studií, který je tak zaujatý genialitou svého díla, že zapomíná soustředit se na postavy. Ano, máme tu rostoucí spektrum charakterů, ale všichni do jednoho jsou jen nástrojem příběhu. Objeví se, odehrají svou roli (jako spisovatelova družka s hrnčířským kruhem), a pak navždy zmizí. Stejně tak hlavní postavy jsou zatím rozpracovány jen povrchně. Ale možná je to tím, že tohle není příběh o postavách, tohle je příběh o příběhu. Ale hlavně je to chytré.

Zde decentní TRAILER: http://www.youtube.com/watch?v=cLmQitu3CVg

Druhá kniha sebraných spisů českých Mickeyho a Minnie obsahuje příběhy z dob, kdy jsem Čtyřlístek kvůli donebevolající a prudce rostoucí demenci eskapád ústřední čtveřice přestal jako žáček základní školy kupovat. Tudíž jsem většinu z nich četl poprvé a ačkoliv mi vadilo, že se jejich zápletky musí vejít do pár stran a nemohou se stostránkově epicky rozjet, opět jsem si užil potěšení z kvalitního scénáře a libové kresby. Ano, mohl bych mít pár výhrad, například k tisku, který mohl být řádově kvalitnější. Také mi tu, vzhledem k tomu, že se jedná o "sebrané spisy", chybí nějaká ta datace - třeba kdy co vlastně vyšlo a tak, protože podle netu příběhy nejsou otištěné v pořadí, ve kterém vycházely. A také bych ocenil zasvěcenější předmluvu/doslov, než je těch pár nekonkrétních řádků, shrnujících obsah knížky. Co ale musím ocenit, je hřejivý pocit z kvalitního čtení, takové to nadšení, když jako dítě čtete něco nového, o čem sice nevíte, kam vás zavede, ale u čeho přesto podvědomě cítíte, že to bude dobré. Nadšení z dobrodružství. Tenhle pocit jsem hodně dlouho u komiksu neměl a po dočtení myšek mi ta spokojenost na dlouhé dny zůstala. Troufám si tvrdit, že Anča a Pepík je to nejlepší, co v 90. letech v českém komiksu vzniklo.

Tohle je ta nejklasičtější klasika! V každém sešitě tu máme někoho z Pavoukových legendárních záporáků, místy dokonce i dva najednou. V porovnání s dobovým Thorem se to velice dobře čte a u pár dialogů jsem se od srdce zasmál. Navíc je tu Romitova zaoblená a elegantní linka, která je příjemným zpestřením po Kirbyho hranatých žulových ksichtech. TOHLE je ten pravý Spider-Man, ne nějaká Straczynského napodobenina nebo Bendisův sranec.

Kniha navíc končí tam, kde začínají Comicsové legendy, a díky tomu se překrývají jen v jednom příběhu. A u toho bych se ještě zastavil. Samotný "Konec Spider-Mana" tu na mě působil úplně jinak než v původním vydání od Netopejra. Tam jím celý příběh začínal, a já neměl problém akceptovat, že Pavouk je utahaný a má všeho dost, a proto končí. V UKK to ale celé vyzní trochu jinak, protože díky předcházejícím příběhům můžeme rekapitulovat. Máme tu knihu nabitou bitkami, v nichž Spider-Man vítězí nad všemi lumpy, navíc se přestěhoval k Harrymu a i s holkama se mu celkem daří - a on se rozhodne skončit??? Je to zvláštní, ale tenhle díl, který jsem původně bral jako přirozený vývoj věcí, na mě v UKK působil stylem wtf. Pavouku, copak ty nevíš, proč to všechno děláš?

Druhý Zaklínač se mi líbil snad i o něco víc než první. Asi je to dáno tím, že děj se neodehrává pořád na jednom místě, jako v případě Skleněného domu. Na druhou stranu nechápu, proč musel autor adaptovat Sapkovského povídku a nemohl přijít s něčím vlastním, protože mi to přijde jako podfuk na čtenáře, kteří díky předchozí knize čekali "něco nového". A i ten závěr jaksi vyšuměl, jak zmiňuje Lenny. Jednak prostě tušíte, jak to asi dopadne, a poslední stránka se navíc snaží o jakési filozofické završení, které bohužel vyzní děsně banálně. Ještěže pak Geralt zamíří chlastat.

Co ale má být ta galerie na konci? Ukázka nezajímavého výtvarna a nesouvisejících vizálů ze hry The Witcher? Wtf?

Tenhle Thor překvapil! Ano, měl jsem trochu problém, prokousat se tou záplavou textu, protože se v něm neustále huláká a řve, až máte dojem, že koukáte na ukrutně hlasitou reklamu na Asgard. Ale ten vizuál!!! Je to pořád Jack Kirby, takže se můžete těšit na monstra s jednotvárně žabími ksichty, válečníky v brněních, svařených z popelnic, a krásné ženy, které vypadají jako Frankensteinova nevěsta... ale pak jsou tu výjevy, které se vám prostě vpálí do paměti. Otec bohů Odin, Thorův sen o říši mrtvých a hlavně Loki, Loki na trůně je jednoznačně výtvarně to nejlepší, co druhá řada UKK dosud nabídla.

Jen mi řekněte, co je to za šílený "ruční" font, který teď grafici UKK používají? Proboha, proč?

A první cenu za nejpitomější závěr slibně rozjeté série získává...

Já vám nevím, přečetl jsem to do pětky... a taky si nevybavím, jak se jmenuje hlavní hrdina. Ale máte pravdu klucí, je to veeelkolepé universum a kdo nesouhlasí, toho názor je pochopitelně o ničem.

Četl jsem v originále a bohužel, další nudná bitka všech se všema u níž máte pocit, že mnohem zajímavější jsou ty doplňující "bokovky", které u nás nikdy nevyjdou. (Upps, sorry že spoiluju, že to celé bude o ničem :D )

Proč mají průměrní scénáristi neustále potřebu relativizovat geniální díla svých předchůdců? V případě Dětské výpravy se tohle týká Rozpadu i Klanu M, aniž by výsledek byl v čemkoliv lepší. Všechno se tu navíc vyřeší stejně pitomým zvratem, jako kdysi v případě Dark Phoenix: postava se nestala nástrojem apokalypsy proto, že byla už delší dobu magor a nakonec jí totálně hráblo, ale proto, že ji posedla démonická/mimozemská/božská entita. Což je něco, co se stává denně, že.

Scénáristovu neschopnost nejlíp ilustruje to, že kdykoliv je potřeba dramatického zvratu, začne se jinak poměrně normální postava chovat jako naprostý idiot. Tuhle roli si postupně vyzkouší Iron Lad, Cyclops, Scarlet Witch a Patriot. Na druhou stranu musím říct, že je tu pár velice povedených momentů a kresba mě ohromně bavila. Je v ní skryta spousta detailů a třeba Doomovy čárymáry jsou kresleny nečekaně nápaditě, když uvážíme, že většinou se výtvarníci omezují na sršící barevné výboje ve stylu kouzelníků z Bradavic. Co se týče zmiňovaného překladu, neměl jsem s ním problém, i když souhlasím, že dvě tři věty mohly být přeloženy líp. Ve výsledku vlastně nedokážu říct, jestli mě tenhle komiks víc štval A/NEBO (muhehe) bavil. Což je vlastně něco, co mě samo o sobě dost baví.

Po minulém čísle, které se zdálo být blýskáním na lepší časy, tady opět padáme do hlubin podprůměru. Pět čísel je dost na to, aby se dalo soudit, jestli se příběh a kresba nějak vyvíjí a zlepšují, a bohužel, není tomu tak. Scénárista má sice nápady (nebo je aspoň dokáže vykrást), ale zoufale mu chybí talent, což se projeví příběhem tak přímočarým, že i televizní program je ve srovnání s ním komplikovaným literárním dílem. Jakýkoliv náznak toho, že by semtam mohl vzniknout zajímavější moment, pak autor zvládá během chvilky neomylně pohřbít pod tunami povrchního klišé. A Petr Kopl zoufale nezvládá realistickou kresbu. Ještě to jde, dokud obkresluje z fotek, ale ve většině obrázků musíme koukat na jakési gumáky s velice diskutabilní anatomií a neustále se měnícími rysy tváře. Výsledný nesourodý mix fotokresby, gumáků a občasné karikaturní zkratky pak nejvíc připomíná někdejší amatérské pokusy z ranku "učíme se kreslit komiks" z Komety a Arény. Dřív se tohle dalo dobře okecat "cartooningem", jenže teď už to jaksi nejde, že... Kolem a kolem, pokud má být z pěti čísel jen jedno dobré, tak je to mizérie a za ty prachy mi to fakt nestojí.

Landauer: Copak to tu naznačuješ? :D

Je to dlouhé, hloupé a strašně nudné. Navíc je (spoiler) jednou z klíčových postav Batmanův *zahradník*, evidentně klasická postava, o které u nás ovšem nikdy nikdo neslyšel, takže i to finální emotivní odhalení vyzní naprázdno. A kromě toho fakt nesnáším kresbu Jima Lee.

Co se týče vyprávění, Secret Avengers jsou opravdu ten nejstandardnější superhrdinský průměr, pouze okořeněný trochou tajemna. Nejvíc mi to připomínalo 90kového animovaného Spider-Mana, toho se znělkou, v které každou sekundu něco explodovalo. V kostce: náhody, oslí můstky, pá pá logiko. Ale kresba je boží!!! Deodato kreslí stylem Mignoly, postavy mají obrysovou linku a zbytek je vymodelován černými plochami stínů, ovšem s tím rozdílem, že Deodato kreslí hyperrealisticky a s dokonalou znalostí anatomie. A je to mazec s nádhernou temnou atmosférou. Vlastně jsem si celou dobu říkal, proč takový machr nenakreslí celou knihu lovecraftovských adaptací a musí se patlat s tímhle pseudolovecraftovským (uf!) mainstreamem.

Co si budeme nalhávat, není to taková řachanda jako Drákula. První storka, Válka Wadea Wilsona, mě ovšem velice bavila, pochechtával jsem se od začátku do konce a ten schizofrenní styl vyprávění byl něco úžasného! Druhý příběh, Deadpool: Origins, mě ale dost zprudil. Nejen, že zmizel humor, ale změnila se i Deadpoolova osobnost do té míry, že připomínal špatnou kopii Loba. Jak jsem u Drákuly psal, že komiks je o několik tříd lepší, než byl kdy Lobo... no tak u Originu to neplatí. Co mě ale u obou příběhů bavilo, byla kresba. Nebyl to úplný punk, ale po záplavě plastového mainstreamu ujetější kresba rozhodně potěší. Kór, když televizní moderátorka "Que pasa kucí!" má asi největší hrudní výbavu, co jsem kdy v komiksu viděl.

Když jsem viděl obálku k pátému číslu, musel jsem porušit přísahu, že na Zázrak už nikdy nesáhnu, a dokoupit si i čtverku. A byl jsem, tak jako kaylin, příjemně překvapen. Příběh má konečně nějaký směr, zmizelo self-promotion deníku Blesk a Kopl se místy pěkně utrhává ze řetězu. Jediná moje výtka tedy směřuje na nejednotnost Zázrakova vyjadřování se. Už pár sešitů si všímám, že občas mluví jako temný, zkušený a sucharský Batman, pak je z něho ukňouraný puberťák, načež v další scéně Spider-Manovsky hláškuje. Možná by stálo za to, psát mu dialogy jako kompaktní postavě a ne, jak se kdy hodí.

Veliké překvapení, které jen potvrzuje, že knihu nemáme soudit podle obálky. Čekal jsem fanovskou fantasy mangu a dostal temnou středověkou detektivku ve stylu Jména růže. Musím se kreslíři omluvit, že jsem ho podceňoval. Exteriéry a interiéry jeho středověkých staveb jsou totiž naprosto famózní a jsou buď podložené spoustou pečlivého studia, nebo kreslené podle reálných staveb. Navíc se mi líbilo, jak ten člověk umí oči... a litoval jsem, že vzadu není pár stránek z kreslířova skicáku. Scénář je v závěrečné čtvrtině dost překombinovaný a zvraty typu "jsem nevlastní otec bratra tvé dcery" mi zážitek trochu kazily, ale přesto: parádní jízda!

Flash: Já marně doufal, že záběr bude trošku širší. Koplovy autorské věci to tak mají, stejně jako americké komiksy, na něž Zázrak odkazuje. Možná tam tedy spíš chybí 12-.

Tohle je fakt špatné. Je to asi nejhorší případ "lazy writing", autorské lenosti, jaký v komiksu pamatuju. A přitom se to rozjíždí velice solidně. První jeden a půl sešitu se obejdeme bez kostýmovaných hrdinů a přesto má příběh solidní spád. Jenže pak je nám představeno tajemství černé hmoty a to jsem povytáhl obočí. Takže Eddie Brock tedy studuje na univerzitě biologii, má k dispozici laboratoř a navíc spolupracuje s doktorem Curtem Connorsem, a přitom tu hmotu vlastně sám vůbec nevyvinul, jak by z toho všeho logicky vyplývalo, ale našel ji náhodou v ledničce v pozůstalosti svého otce? To jako fakt??? Navíc za celou tu dobu o látce nic nového nezjistil. Očividně ji ani nedal pod mikroskop. Netestoval na laboratorních myších. Vůbec nic o jejích "vedlejších účincích" neví, přestože se jí přímo týká jeho projekt na univerzitě. Zato Spider-Manovi pak stačí chvilka, kdy se hmotou nešikovně poleje, a během okamžiku o ní ví všecko. Tady už jsem nakrčil čelo. Co je tohle za příběhový zvrat? Spider-Man, který má bohaté zkušenosti z laboratoře, pavoučí schopnosti, cit a přesnost, se tou látkou nešikovně poleje? To jako fakt??? A pak už to Bendis vrší (což se rýmuje na "mrší") ráz na ráz. Zásadní momenty, na které si scénáristé klasických komiksů připravují půdu během několika sešitů, odbývá po krátké akční sekvenci "nečekaným zvratem" v jediném obrázku. Postava je hodná a bác ho! a už je strašně zlá. Eddie Brock je sympatický chlápek a najednou rup! a je to vraždící maniak, jehož jediným cílem je kdovíproč zabít Spider-Mana. To, že byl Eddie pošahaný odjakživa, přitom nijak nevyplývá ze samotného příběhu. Autor nám to prostřednictvím jedné z postav jaksi mimochodem dovysvětlí, až už je po všem.

USM Venom mě naučil, že se mám do budoucna obloukem vyhýbat čemukoli, co má co do činění s ultimátním Spider-Manem a jeho pitomým scénáristou. Komiks jsem otevíral s nadšením, ale po dočtení jsem měl sto chutí vrazit jej Bendisovi do pr*ele.

VERŠOVANÁ TIRÁŽ! Řekněte mi, který jiný magazín má tiráž ve verších? A proto je Crew prostě k sežrání!

Ekho překvapilo. Je to příjemný mix steampunku, Hobita a pornofilmu, navíc úžasně nakreslený. A ten coloring! Podívejte se zblízka na dračí oko na obálce - no není tohle dílo génia?

Ochutnávač mě neprudil jako dřív, ale prostě to není můj šálek kuřecího. Jednou mi nesedne scénář, pak kresba, a jak píše cyboy, autoři sami neví, jaký příběh vlastně chtějí vyprávět.

Hellblazer byl vždycky děsná nuda. Vybočily jeho příběhy vůbec někdy ze syžetu "zatímco se odvíjí straaašlivě temný příběh, Constantine stojí bokem a trousí suché hlášky"? Z hlubin otravnosti příběh vyzvedává kresba, snoubící Mignolu s Disneyem a taky fakt, že hlavním mafiánem je nejspíš Alfred Hitchcock.

Vlastně bych klidně vypustil Ochutnávače i Hellblazera a věnoval víc prostoru tiráži. A Ekhu, neboli Echu. Jo.

Naprostá bomba! Takhle jsem se ještě u žádného komiksu nenasmál, pokud teda nepočítám legendární scénu se zvonkem ve Čtyřlístku "Pinďa za nic nemůže". Lobo nikdy takhle vtipný nebyl a překladatel Darek Šmíd to dal prostě na výbornou (ano, byla to ukázka jeho překladu, co mě přesvědčilo ke koupi). Scénář je fakt jednoduchý a občas i dost chaotický, ale vyvážený takovou haldou vtipů a narážek s tak brutální kadencí, že si prostě nemůžu stěžovat. Poklona patří i kreslíři, který zvládá i ten duchařský monstrbordel v závěru udržet dokonale přehledný. Ve výsledku na mě tenhle komiks - navzdory své absurditě - působil až překvapivě reálně. Jsou i další Deadpoolové takový nářez?

Mno... Kresba by leccos utáhla, ale vyprávění je tak plytké, že jsem nenašel důvod, proč by mě to mělo bavit číst. Scénárista chrlí jednu šablonovitou situaci za druhou a jediná dechberoucí věc v tomhle čísle je, že Slunce nad Prahou vychází nad Petřínem a tedy na západě.

jayjay86: Naděje umírá poslední. Ultimátní SM měl i své světlé chvilky, i když byly asi tak dvě a pokaždé to souviselo s tím, že Spider-Mana postřelili... Asi holt podvědomě očekávám, že v čem je Venom, to nemůže být úplný průser.

Za Spider-Manovu smrt nemůže Norman Osborn, ale mozková mrtvice scénáristy. Díky několika sešitům, předcházejícím v téhle knize samotnému grand finále, je jasně vidět, jak nudná celá ultimátní série byla. Když pak dojde k tomu hlavnímu, akce se slušně rozjede a emoce naberou na obrátkách. Jenže celé to shazuje fakt, že za logické skoky v příběhu by se nemusel stydět ani maestro Jaroslav Němeček se svými scénáristickými eskapádami. Aspoň, že Mark Bagley se naučil kreslit a docela mu jdou dvojstránky. Vlastně, abych byl přesný, nic jiného než dvojstránky mu nejde. Ale tak mohlo to být horší. (A ano, na crwáckého ultimátního Venoma se stále těším.)

Proti prvnímu dílu nemám takový problém s kresbou. Vlastně, měl jsem, ale pak přišel na řadu výjev s magickou knihovnou v činžáku a dvoustránka se zuřícím golemem, kterými Petr Kopl dokazuje, že když se snaží, tvoří úžasné věci. (Za Milana Knížáka v Národní galerii palec nahoru!)

Horší je to po scénáristické stránce. Stručně - nuda, nuda, šeď. A do toho se neustále plete maximálně otravná (chtěl jsem napsat "skrytá", ale skrytá fakt není) reklama na magazín Blesk. Ta ve mě jednak vyvolávala pocit, že si v Blesku řekli "když se to nebude prodávat, aspoň to využijeme jako reklamu", a ještě mě pokaždé vytrhla z příběhu. Navíc pochybuji, že Mořský svět se v komiksu objevil náhodou. Úplně vidím, jak marketingové oddělení Blesku rozeslalo do firem mejly ve znění: "Máme pro vás úžasnou novou reklamní platformu." Možná jsem paranoidní... ale spíš ne. V mých očích to ale celý komiks degraduje na úroveň reklamního letáku.

Úplně masakrálně se mi líbila Hellblazerova kresba. Je to takový Mignola říznutý Disneyem a všechno se odehrává ve stínech, no libové. Příběh mě moc nevzal, ale na to jsem si u Hellblazera zvykl.

Batman pobavil. Mám rád, když netopýr zamíří od klaunů a tučňáků dolů mezi feťáky a prostitutky, protože mi to k němu nejvíc sedne. Tady navíc s parádním příběhovým twistem.

No a Ochutnávač... ten mě nebere. Víte, co má tenhle komiks za problém? Kresbu. Ta příběhu nedodává absolutně nic a kdyby scénář zůstal jen v podobě psané povídky, měl bych z něj lepší zážitek.

Ovšem vrcholem čísla jsou narozeninové bonusy! Za mě (ano, Tiráž opět dokonalá) vítězí noirová narozeninová detektivka. Bavila od začátku do konce a je nejlepším komiksem celého čísla!