Kitaró patří k nejznámějším a nejvydávanějším příběhům manga v Japonsku. Již v roce 1954 na sebe Mizuki upozornil prvními povídkami o klukovi jménem Kitaró, pocházejícím z duchařského rodu ze hřbitova, a konfrontujícím každodenní život jak s moderní společností o překot se měnícího Japonska, tak s mizejícím světem „tradičních“ japonských strašidel jókai (nebo obake) a záštných zjevení nebo duchů júrei.
Vyšlo jako 7. svazek malé řady edice Argomiks (uvedeno také v tiráži). Klasická verze je nově s měkkou obálkou, limitovaná pak s pevnou obálkou s jiným motivem.
Poprvé vyšlo v nakladatelství Kodansha Ltd., české vydání vychází ze sborníkové anglické verze vydané nakladatelstvím Drawn & Quarterly.- Scénář
- Šigeru Mizuki
- Art
- Šigeru Mizuki
- Obálka
- Šigeru Mizuki
- Lettering
- Jiří Nevěřil
- Překlad
- Petr Holý (I.)
- Publicistika
- Anna Křivánková (hotate)
- Redakce
- Jan Adamčák, Hana Gelnarová, Richard Klíčník
- CdbID
- 10700
- Žánry
- fantasy, městská fantasy
- ISBN/ISSN
- 978-80-257-4357-7
- Vazba
- lepená v měkkých deskách
- Formát
- 160 x 230 x 33 mm
- Hmotnost
- 625 g
- Tisk
- černobílý
- Stran
- 400
- Původní cena
- 598 Kč
- Originál
- GeGeGe no Kitarō (Kodansha Ltd., 1965; 1966; 1967)
- Varianty
- Kitaró (2024)
Kitaró (limitovaná edice) (2024)
Tak tohle bylo hodně slabé. Kratší povídky zklamaly výstavbou zápletky a jejím rozuzlením, ten nejdelší příběh je už čirá fantasmagorie s godzilou, megarobotem a atomovkou. Jediný příběh, který vykukuje z hlubokého podprůměru je o strašidelném vlaku, ten bych si vytrženě někde jinde užil.
Takhle jsem se jen pronudil knížkou a říkal jsem si, o kolik víc teď docením (už tam milovaného) Usagiho...
Výborný kousek! Miluju tradiční japonská strašidla a Kitaróa jsem si okamžitě zamiloval. Je to vlastně takový prototyp Hellboye, kluk nadaný nadpřirozenou mocí řeší lidské problémy se strašidly z lidového folklóru, a i způsob komiksového vyprávění mi toho černobílého Hellboye ze staré Crwe hodně připomínal. Je to takový Hellboy pro děti. Mizuki střídá karikující kresbu s dechberoucími realistickými kresbami prostředí, akci prokládá hřbitovy a lesíky, ponořenými do mlhy, a skvěle buduje atmosféru. Jak píšou kolegové pod mnou, kratší příběhy byly naprosto geniální, zato ty delší trochu úmorné k přečtení, ale celkově mě to bavilo mnohem víc než příběhy Džundžiho Ita, který zpracovává podobnu látku.
Co se týče české edice, Argo zvolilo sympatický formát i papír, obálku pomocí kresby z komiksu stylizovali jako levný komiksový sešit s minimem barvy, což ke Kitaróovi sedne, a nadchl mě překlad, protože se čte velice příjemně. Ze začátku jsem trochu bojoval s počeštěnými jmény jókaiů, než mi došlo, že pro dětský komiks a plynulost textu je to ideální řešení. Na druhou stranu mohla být původní transkripce jmen japonských strašidel uvedená aspoň v tom lexikonu vzadu, protože pokud si někdo bude chtít o jókaích najít víc informací na netu, jména jako Šlemhlav nebo Pískobába mu moc nepomohou. Argo se taky pokusilo přeložit všechna sfxka, ale mám pocit, že pár jich i tak zůstalo nepřeloženo a že několik se jich ztratilo v překladu a česky nedávají jako zvuk smysl ("nokiri", "spoooo", "pikááá". To byl asi nějaký interní humor s Pokémony?) Naproti skvělému doslovu Anny Křivánkové, nořícímu se detailně do Kitaróovy historie, se taky vůbec nic nedozvíme o tom, kdy a kde vlastně komiksy otištěné v knize původně vyšly. Vycházelo to v jednotlivých sešitech? Vytvořil to Mizuki speciálně pro tuhle knihu? Nikde není bohužel jediná zmínka.
Uvažoval jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdami, protože ty delší příběhy byly dost rozvleklé, ale když pak kolem mě projížděla pomalým krokem tramvaj a mě naskočila husí kůže, uvědomil jsem si, jak moc jsem si Kitaróovy příběhy užil a jak skvělou atmosféru mají.
Budu se těšit na další knihu Kitaróových dobrodružství!
Zajímavý exkurz do japonské tradice a mangy poloviny 20. století. Prvotní nadšení z humoru, roztomilosti i obskurního strašení se však u mě brzy s delšími příběhy vytratilo - ona dobová, "humorná" a kulturní propast je myslím horko těžko překlenutelná.
P. S. Ani Argo neumí mě/mně (str. 349)?
Celkový dojem: 60%
Kitaro je směs japonského folklóru a brakového hororu, vtom správném smyslu. Během čtení jsem se několikrát hlasitě uchechtl, obsah ocení jak velcí tak malí čtenáři. Šigeru Mizuki je frajer, jeho úžasná kresba krajin s groteskně legračními lidmi prostě skvělé funguje. Jen menší výhrada, nejsem si jistej ale na straně 16 ten upír rozhodně nechtěl hrát piškvorky ale japonskou hru go.
Na mangu jsem se těšil, hlavně z důvodu, protože se mi předešlé dílo autora Hitler velmi líbilo. Moc jsem netušil do čeho jdu, věděl jsem jen, že je to povídková manga o jókaich. Jako někdo kdo o japonských strašidlech v životě nečetl, jsem očekával něco na způsob Black Jacka, přece jen co je starý je dobrý, kdo by vydával letitou mangu a nebyl by to klenot.
Fráze z knihy říká: Člověk jókaiům porozumí pouze v případě, že žije aspoň tři sta let. Nežiji 300 let, nejsem strašidlo ani želva, abych se k tomu přiblížil.
Jednotlivé povídky jsou kvalitativně i svou délkou dosti nevyrovnané. Jsou zde dvě dlouhé povídky cca 50 a 100 stránek, které mě velmi nebavili. Naopak je zde mnoho kratších u kterých jsem se výborně bavil a taky pár průměrných.
Moje hodnocení je založeno pouze na kvalitě povídek, kdybych měl započíst i zpracování knihy dám o jednu hvězdičku více. Manga není pro každého, svoje publikum si bude muset najít.
@baatcha: mělo by se jednat se o stejné vydání jako stejnojmenný sborník anglické verze Kitaro od Drawn & Quarterly (seznam příběhů).
- Četl/a (10)
- Anton, baatcha, Bonpar, James, Light, lukascus, Nexis, pechna, Poseidon1978, yardaformi
- Má (23)
- blackJag, Dali, dre, Georgíno J., invape, James, lukascus, maara, mcleek, Mikei, Nexis, pechna, Poseidon1978, RadimNemec, raimi, Saran, Skot, tacmud, VanTom, visio.georgii, xintax, yardaformi, yogi
- Chce (6)
- delsemela, Dezodoo, hypermlok, Keno, monty.cl, OldaB