Překvapivě dobré! Přistupoval jsem k tomu se skepsí, protože když výtvarníci dělají komiks, mívají často potíže se scénářem a i přes atraktivní výtvarno jim dělá potíže odvyprávět příběh. To ale není případ 12 komiksových poutníků. Každý z příběhů někde začíná, končí a někam směřuje, vyprávění se vrství na sebe a co jeden příběh třeba nedopoví, to vám doplní a vynahradí příběh následující. Najdete tu zpracování místních legend, exkurze do historie i existenciální zamyšlení, tedy vše, co k poutnické cestě patří. Velké překvapení!

Výborná záležitost! Mám rád strašidelné pověsti a oblíbil jsem si i ty japonské, napřed díky Jamambě, pak filmovému Kwaidanu a různým anime, a nakonec skrz čtení původního Kwaidanu od Lafcadia Hearna. Takže tahle sbírka byla "must have" a měl jsem ji přelouskanou během odpoledne. Příběhy jsou adaptovány velice citlivě a věrně se drží Hearnova textu. S některými jsme se u nás setkali v jiném zpracování (například v Hellboyovi v příběhu Hlavy), jiný byl zařazen přímo do filmu Kwaidan. Trošku jsem bojoval s výtvarnem, protože mi přišlo až moc mangově roztomilé, kdy například u povídky o létajících hlavách z tohoto srovnání rozhodně líp vychází Hellboy. Často ale využívá velmi dobře komponované záběry, které podtrhují atmosféru děsu, a v průběhu čtení jsem je vzal na milost. Kolem a kolem, je to velice příjemná sbírka děsivých japonských pověstí, ve které se autor scénáře i autorka výtvarna upozadili, aby dali vyniknout síle původního textu.

Ultimátně famózní záležitost! Stará Praha, Nick Carter, neskutečně syrový humor a trocha té nihilistické filozofie. Petra Stančíka miluju! Dostaneme tu v koncentrované podobě vše, co v románu Mlýn na mumie, ale bez té rozplizlosti, která Mlýnu neumožnila být naprosto dokonalým čtením. Tady všechno odsýpá velice svižně, i když je tu podstatně míň prostitutek. Je to tak úžasně napsané, že mi vlastně ani nevadí trochu nevykreslená ruka výtvarníkova, který ale i tak dokáže prodat některé výjevy naprosto skvěle! Víc Petra Stančíka v komiksu!

Napíšu sem to nejzákladnější: DAN ČERNÝ JE NOVÁ LJUBA ŠTÍPLOVÁ a já se kaji, že jsem o tom kdy pochyboval.

Typický Corben, to znamená famózní kresba, která stojí na zoufale slabém scénáři. Výtvarno je tu typicky corbenovské, to znamená, že vám zprostředkuje téměř fyzický zážitek. Jeho lesy jsou hluboké a tak vlhké, že skoro cítíte pach tlejících rostlin. Prsy jeho žen jsou neskutečně plné. A vysušená těla všudypřítomných mumií se vám při obracení stránek téměř rozpadají pod prstama. Corbenovo výtvarno jde dokonale pod povrch hnusu a všechny ty zdegenerované potvory, co před váma defilují, mají přes své zkarikované rysy základ v realistické anatomii. Prostě atmosféra odpornosti mu jde dokonale. Navíc Corben v půlce příběhu lehce změnil styl, když přešel z kolorované kresby víc do digitální malby, a u těch pasáží (3. + 4. sešit) jsem doslova hýkal blahem. Psychedelické houbové sekvence uprostřed knížky jsou naprostý top.
No a pak je tu samotný příběh, ke kterému se víceméně dostatečně vyjádřili kolegové pode mnou. Já jen doplním, že celé je to vlastně Lovecraftův Stín nad Innsmouthem, akorát se místo přístavního městečka odehrává v indiánských lesích a místo rybolidí jsou tu krysáci. Corben se vůbec mohutně inspiroval Lovecraftem a R. E. Howardem, jenže coby spisovatel ani zdaleka nedosahuje jejich talentu. Díky fantastickému výtvarnu byste čekali silný, možná až existenciální příběh, co vás posadí na zadek, ale Bůh krys je prostě klasická braková pulpová povídka. Povrchní jednoduchá slátanina, nic víc. V příběhu se dějí věci, které nemají žádný smysl, žádnou logiku, Corben si jako berličkou neustále vypomáhá nějakým deus ex machina a hlavně je jako vypravěč neskutečně nekonzistentní. V úvodu sledujeme na několika stránkách pronásledování indiánského páru nepřáteli. Oba indiáni se sice jmenují jako dvě hlavní postavy, dívka Kito a její bratr, ale zároveň to s velkou pravděpodobností nejsou oni. I když je jim věnováno několik stran, z příběhu se najednou ztrácí a dál už se neobjevují. Mám nějaké domněnky, nicméně Corben nic z toho ani náznakem nevysvětluje. Pak se setkáváme s hlavním protagonistou, což je H. P. Lovecraft, respektive arogantní rasistický chlapík s vizáží HPL a tělem Ramba. Ten se neustále zaklíná prastarými božstvy, aniž by o nich dál v příběhu byla jakákoliv zmínka. Sice tak činí jen v několika bublinách, ale zato skoro v každé větě. Ale po zbytek příběhu jako by na tenhle svůj charakterový rys úplně zapomněl. (Tady bych jen zmínil, že v Lovecraftových příbězích mělo o starých božstvech povědomí jen velice málo lidí, rozhodně ne nějaký náhodný týpek z Arkhamu, a už vůbec by se jimi nikdo takhle nezaklínal.) Díky setkání s indiánským bratrem své milé se projeví jako dokonalý árijský rasista - ovšem po příjezdu do zdegenerovaného Lame Dogu, kde byste očekávali, že dá průchod své nenávisti, není po jeho rasistických postojích ani stopa. A tak dále a tak dál. Corbenova nekonzistenčnost je dost ubíjející, protože co vám na jedné stránce pracně vysvětluje, to hned na druhé ignoruje. Lame Dog je tak na začátku malé liduprázdné městečko, ve kterém ale, jak příběh postupuje, zvládají žít jak hromady zdegenerovaných krysích obyvatel, tak početná nezdegenerovaná komunita indiánů, tak i v paláci nad městečkem bohatá aristokracie, a dokonce tam mají i funkční autodílnu a pořádají karnevaly. Dost výkon na rozpadlé město plné imecilních degenerátů. Na opuštěné městečko je tam tolik lidí, že hlavní záporák, který nějak zvládá cestovat mezi Lame Dogem a Arkhamem, kde evidentně učí na univerzitě, zvládá ve svém paláci dávat davům zájemců kurzy kresby. Pronásledovaný hlavní hrdina se dostane do podzemí, za dva týdny zase vyleze, a jakoby nic jde zpátky do hotelového pokoje, kde byl předtím ubytovaný. Předtím po něm šlo celé město, teď najednou nikoho nezajímá. A další otázky a nelogičnosti přibývají, aniž by je autor nějak řešil. Odkud se vzala všudypřítomná krysí degenerace, kterou obyvatelé Lame Dogu vykazují, proč obětují hlavnímu bubákovi, a jaký je vlastně důvod pro existenci tohoto bubáka, to se nikdy nedozvíme. Jak je propojený hlavní záporák s bubákem a krysami, to se taky nedozvíme. A přitom to má vypravěčsky takový potenciál. Prostě mi přijde, že Corben umí dokonale vyprávět obrazem, ale psaní mu vůbec nejde. I u toho rasismu mi přišlo, že na začátku to vysvětloval slovy, skrze hlavní postavu, a pak to samé popisoval výtvarně, obrazem. Ale to je právě ta nekonzistenčnost a znak špatného spisovatele. Vlastně se mi to četlo velice dobře do půlky třetího sešitu, do pasáže s psychedelickýma houbama. Pak to ale nabralo strmý sešup.

Celým příběhem provází jednooká čarodějnice Mag (Mag the Hag,) která nahrazuje vypravěčskou funkci, kterou měli v legendárních Tales from the Crypt od EC Comics Crypt Keeper, Vault Keeper a the Old Witch.

Co se týče českého vydání, překlad šlapal výborně. Jen mě rušily všechny ty české SFX, byť provedené v Corbenově písmu. Když u exploze čtete "ČA-BUUUM!" tak vás to docela rozesměje. Trochu mě zklamaly přílohy, protože kromě pár skic tužkou ajednoho Corbenova stripu (odkazujícího na jeho 70kový HPL comics Krysy ve zdech) se ničeho moc nedočkáte.

Kolem a kolem, příběh je bohužel sračka, která by si zasloužila tak dvě hvězdičky. Corbenovo výtvarno to ale pozvedává do fantastického zážitku. Jen škoda, že tomu slabý příběh podráží nohy.

Bohužel, velké zklamání. Autorem scénáře je stejně jako u prvního dílu Zdeněk Sedláček a v plné síle se tu odhaluje, co bylo zjevné už u prvního dílu: že neumí psát a vlastně ani není moc vtipný. Opět nás od začátku zahltí svou autorskou kreativitou a novotvary, jako je Lokáturum, cinbony, Varakoum nebo Alpory, aniž by cokoliv z toho bylo vtipné nebo bylo zdrojem nějakého humoru. Alpory jsou jakože vtipně přejmenované Alpy, že jo, haha. Jak píše Landauer, celý příběh se plácá odnikud nikam, a veškerý humor spočívá v tom, že někdo jde, zakopne a spadne. Žádné running gagy nebo absurdní humor á la kaktusový zábal. Nechci přímo říkat, že tohle mohlo klidně zůstat u pana Tatarky v trezoru, ale mnohem líp by udělal, kdyby sám napsal, nakreslil a vydal nový díl Čoláka a Doláče. Protože jeho ultimativně geniální Na stopě je jediný díl z téhle série, který opravdu stojí za řeč.

Po nemastném neslaném prvním dílu se scénáře chopil výtvarník série Jan Tatarka a výsledkem je humorem a absurdními running gagy nacpaná bomba, která mě spolehlivě odpálila i teď, když jsem ji poprvé od základky znovu četl. Tatarka opustil zbytečný koncept planety Lokáturum a záporáka Varaky, z vynálezců Čoláka a Doláče udělal detektivy a i výtvarně se posunul blíž svému vzoru, španělskému Mortadelovi a Filemónovi (viz. ta špagátem svázaná značka na obálce, typický Ibaňézův vtip). Navíc zvolil velice sympatický čtvercový formát. Řádově je to úplně jinde než celý zbytek téhle série.

Choze rozhodně není jediný, kdo si myslí, že tenhle komiks je slabota. Druhý díl Čoláka a Doláče nazvaný Na stopě si pamatuju ještě ze školní družiny a i po aktuálním přečtení mě skvěle baví. Měl jsem proto podobná očekávání i od Krále podzemí, ale byl jsem těžce zklamán. Nezasmál jsem se ani jednou, maximálně jsem se u pár gagů pousmál. Autor Zdeněk Sedláček tu vytváří jakousi zbytečnou mytologii planety Lokáturum, na které se platí cinbonama. Přijde vám to vtipné? Čolák a Doláč tu jsou sice slavní vynálezci, ale ten nápad je v celém komiksu zoufale nevyužitý a nikde se neobjeví ani zmínka o nějakém jejich vynálezu. A tak je to v celém příběhu. Vlastně mi ve výsledku přišlo, že autor neumí psát, ani pořádně vymyslet vtip. Mohl bych to hodnotit jakože shovívavě, protože z české tvorby 90. let to skutečně výrazně vyčnívá. Jenže to bych nesměl znát španělskou komiksovou sérii Mortadelo y Filemón, která u nás byla známá z německého překladu jako Clever a Smart, z níž Čolák a Doláč vychází, respektive ji kopíruje, a přitom jí nesahá ani po podrážky u bot.

Je tu další Čtyřlístek, ke kterému napsal scénář hlavního příběhu třeskoprské čtyřky Dan Černý. A ačkoliv jsem doufal, že se Dan stane novou Ljubou Štíplovou, nemám pocit, že by tím směrem tak úplně kráčel. Sice sází na množství slovních hříček a jeho scénáře jsou rozhodně nejvtipnější ze všech současných autorů Čtyřlístku, ale pointa je tak přitažená za vlasy, že ve výsledku dostaneme příběh, který je pouze lehce nadprůměrný. Možná mu to svým způsobem posírá i pan Němeček, protože vizuálně ohromně silné téma "brambůrkové přeháňky", po které by měly být celé Třeskoprsky zasypané bramborovými chipsy, vyloženě odfláknul tak, jak vidíte na obálce. Prostě na zelené trávě je vždycky roztroušeno pár brambůrků, aby se s tím člověk nemusel moc kreslit. Sorry jako, tohle příběhu dost podráží nohy.
Co říci o zbytku čísla? Nevybočuje z průměru a standardně mixuje příběhy, které mají vynikající výtvarno a nanicovatý scénář (Pazourek a Zoubek, Detektiv Vroubek), případně příšerné výtvarno a k tomu divný scénář (Zvířátka z farmy).
Jako vždy převyšuje všechny příběhy v čísle o deset tříd Petr Kopl s Morgavsou a Morganou. To, co začne jako zdánlivě tuctový příběh, se dočká několika příběhových twistů a na konci zůstane dojetí a úžasný pocit z geniálního vypravěče. Skoro bych nevěřil, jak se na malém prostoru několika stran může odehrát tak dokonalý příběh, jaký vám Petr Kopl naservíruje.

Paráda! Tohle jsou konečně Kačeří příběhy tak, jak mají být! A víte proč? Protože příběh se postupně věnuje všem hlavním postavám a každé dopřeje svůj mikropříběh, jak je to i v seriálu. Na rozdíl od jedničky, která stála jen na Skrblíkovi a ostatní za ním běhali jako poslušní pejci (a vcelku zbytečná stafáž). Skokově přibylo i humoru, Rampa hláškuje tak, jak ho známe, a Kačerov, zámek i Trezor konečně vypadají tak, jak mají. Prostě spokojenost!

Souhlasím, že příběh rozhodně není dokonalý. Není to ani náhodou Barks nebo Rosa a nemůže soupeřit s těmi nejlepšími díly starých Kačerů. Občas v něm vázne logika (zlatý meteor prolétne těsně nad Zemí, načež se ho kačeři vydají lovit na samotný konec galaxie? A to vlastně až poté, co se na honbu za ním nejprve vykašlou a dopřejí si dovolenou ve Stonehenge...) a není dobré ho číst na jeden zátah, protože neustálá akce za akcí může čtenáře rychle unavit, ale má to přesně toho ducha, jakého si pamatuji ze seriálových Kačerů.

Darth Raelchi: Vůbec si nemyslím, že by poslední kapitola byla zbytečná. Naopak funguje jako katarze celého příběhu, protože (spoiler!) Skrblík díky ní zjistí, že zlato, za kterým se celý příběh hnal, měl vlastně celou dobu přímo pod nosem.

Redakční práci asi nemá smysl komentovat. Postavy si střídavě tykají a vykají, zhruba uprostřed knihy vypadlo z bublin pár slov, a Rampa i Skrblík se tu jmenují McKvák... Ale budu rád za pokračování. Ale jediná informace, na kterou jsem opakovaně narazil, byla ta, že "materiálu na další knihy je hafo". Vzhledem k tomu, že z komiksových adaptací Kačeřích příběhů jsou asi nejvýš hodnocené tyhle dva dlouhé příběhy, co právě vyšly v Cestách za dobrodružstvím 1+2, nezbývá než doufat, že Egmont má nějaké eso v rukávě... protože se obávám, že lepší než tohle už to asi být nemůže.

Ledovou sfingu mám v knihovničce po strýcovi, ale nikdy jsem ji nečetl. Stejně tak jsem nečetl Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma. Ale četl jsem Lovecrafta, a "tekeli-li, tekeli-li," kterým vás tahle adaptace uvítá už na první stránce, proto bylo tím, co mě přimělo ke koupi. A nebyl jsem zklamaný, ale zato ani nijak extra nadšený. Výtvarno Karla Zemana si pamatuji ještě z komiksů v Kometě, kde mě jeho zkušený realistický přístup dokázal v záplavě často amatérských komiksových výtvarníků nadchnout. Nicméně od té doby se ve svém výtvarnu nikam neposunul a jeho styl dnes působí poměrně archaicky (rozuměj toporně a málo dynamicky). Větší problém jsem měl se scénářem. Chápu, že 36 stran je sakra malý prostor k adaptaci románu, nicméně příběh celou dobu tak nějak jednotvárně plyne vpřed, aniž by děj někde zpomalil nebo zrychlil, a navzdory mnohým příběhovým zvratům je jeho vyprávění překvapivě prosto dramatu. Nechci psát, že je přímo nudné, ale v půlce mi došlo, že čtu vlastně ze setrvačnosti, než že by mě opravdu zajímalo, jak to bude pokračovat. Hlavní postava za celou dobu neudělá vůbec nic, jen se veze. Možná proto to ve mně nevzbudilo žádné emoce a vlastně si ani nepamatuji, jak se hlavní hrdina jmenoval. Za což ale, soudě podle recenzí pode mnou, může spíš Verneova předloha.
Co musím ocenit, je jednak mapka na konci příběhu, ale hlavně výtvarníkův smysl pro humor. Na obálce totiž malíř Karel Zeman cituje filmaře Karla Zemana a jeho Vynález zkázy, a samotný Arthur Gordon Pym má v příběhu tvář E. A. Poea. Kdyby bylo takových odlehčení v příběhu víc, působil by tenhle komiks mnohem živěji.

Mazec komiks! Dozvěděl jsem se o něm jen díky tomu, že jste jej tu rozebírali v komentářích, jinak by mi úplně unikl. A to by byla škoda! Od té doby jsem jej už třikrát přečetl v hospodě a pokaždé mě bavil. Je to celkem kraťas s příběhem, který je dobře napsaný a s kresbou, co vás bude bavit. Hlavní hrdinkou je bojovnice Slavika, která se vydává šířit slávu Peruna a slovanských bohů do budoucích zemí českých, doprovázena mohutným bijcem Buchanem, jedoucím na zubru a třímajícím řetězový meč, a čarodějem Strigonem s jeho vševidoucí slepou sovou. A co je nejhlavnější, vypadá to jako slibný začátek komiksové série!

Velice mě bavilo jak zasazení příběhu do světa slovanské mytologie, tak i humor, který spolu s krví stříká z komiksu na všechny strany. Ohromně jsem si užil i kresbu, protože je na ní vidět vykreslená ruka komiksového umělce, co má navíc zkušenosti s grafitti. Je úžasně dynamická a baví vás na ni koukat. Vizuál SFXek a rozložení panelů je lahoda sama o sobě. Kresba mi ze všeho nejvíc připomínala styl Karla Jerieho, ale bez jeho typické těžkopádnosti. A vlastně i trochu Martina Velíška.

Ale abych jen nechválil, obálka ve mně vzbudila očekávání, které pak samotný komiks nezvládl naplnit. Vzhledem ke zvolenému tématu jsem čekal, že se tu bude víc do hloubky pracovat se slovanskými bohy, mytologií a hororem, ale to všechno nakonec jen tvoří kulisu pro ústřední bitvu. Nemohl jsem si nevzpomenout na Sláinea, s nímž má Slavika mnoho společného, a u kterého mi vždycky vadilo totéž, tedy že příběh se na všechny strany ohání slibným tajemnem, které pak bohužel vyšumí do ztracena, když se vyprávění omezí jen na jednoduchou akční řežbu. Příběh přitom rozhodí mnoho vějiček a nastolí otázky, na které pak ale neodpoví, protože v rozsahu 48 stran už na nic jiného než bitvu nezbyde prostor. Což je škoda, protože pak příběh působí poněkud plytce. Trestuhodně nevyužitý mi přijde motiv tříhlavého prasete, po němž se sice komiks jmenuje, ale samotné prase se vyskytne asi jen na dvou obrázcích a kultu a jeho zvyklostem je věnovaný de facto nulový prostor (kromě veselice v závěru příběhu).

Trochu těžkopádné mi přišlo vysvětlování děje pomocí rámečků, protože to samé šlo jednoduše udělat v konverzaci postav dvěma bublinami s textem. Občas mi někde chyběla dvě tři okna děje navíc, aby byla některá scéna logicky dořešena (konkrétně mi tu scénáristicky chybí zobrazení vizí tříhlavého prasete a jeho komunikace s vesničany, což je zásadní bod celého příběhu), zato jinde byla dvě tři okna nadbytečná. I přes všechny nedostatky je ale jasné, že tvůrci ví, kam směřují, a já budu velice rád za co nejdřívější pokračování!

A co mě potěšilo velice, na straně 7 je série tří vertikálně seřazených okýnek, na kterých dávají hrdinové pěstí zločincům. Vsadím své boty, že je to poklona dřevním dobám českého komiksu, kdy nakladatelství Crew začínalo a třemi vertikálně seřazenými okýnky, kde dávali zločincům pěstí Batman, Judge Dredd a Lobo, avizovali první čísla magazínu Crew s textem: „Je komiks umění?“ „Prásk! Když to umíš, je to umění!“ A za tuhle pokonu smekám!

Mno. Žádný velký zázrak se nekoná. Jsem těžký DuckTales nostalgik a ačkoliv jsem to celou dobu četl s hlasy Mirko Musila, Karla Heřmánka, Valérie Zawadské a Dalimila Klapky v hlavě, pořád mi tu něco zásadního chybělo. Možná je to tím, že Kačerov, Skrblíkův trezor a zámek vůbec nevypadají jako v seriálu (kromě posledního sešitu). Možná za to může fakt, že zápletka je hrozně umělohmotná a vlastně nudná. Marv Wolfman je sice schopný autor a postavy se chovají tak, jak by měly, ale smíchat Magiku, Hamouna, Rafany a honbu za desetníkem (pardon, pětníkem) s hromadou nekonečné akce prostě nestačí. Možná mi tam chyběl humor, i když občas měl slušně našlápnuto. A možná mi to občas přišlo opravdu debilní, protože každou ultimátní krizi tu autor vyřeší na jedné stránce nějakým deux ex machina.
Podivně to stojí rozkročeno mezi televizními DuckTales a Carlem Barksem, který se tu také objeví, pozor, coby vcelku záporná postava. Wtf? Jako křoví se tu mihnou i Ňouma, Šikula, paní Čvachtová a v rohu jednoho obrázku dokonce i Johan. Vlastně to úplně nejvíc připomíná sešitové DuckTales, co tu počátkem devadesátých let vycházely. Člověk byl za ně tehdy rád, ale jaksi ty příběhy nebyly to samé a tak dobré jako seriál. Pokud tomu dobře rozumím, tohle na komiksové DuckTales nejspíš navazuje. Což se člověk nedozví kvůli vykuchané tiráži a absenci předmluvy. A vlastně i ta povedená obálka je z úplně jiného komiksu...
Kolem a kolem mě to spíš sralo. Tedy do chvíle, než jsem si k poslednímu sešitu pustil soundtrack ze seriálových DuckTales a tehdy mě to konečně chytlo a já měl konečně dojem, že koukám na seriál. Příští číslo dám, ale zásadně jenom s hudbou ze seriálu, která mou nostalgii nakopne natolik, abych to nepovažoval jen za drahý toaletní papír.

Wow! Bylo to brutálně dobré a ze mě nejlepší z celé série! Příběh byl chytrý a dotýkal se témat, která asi každý známe... A co se týče výtvarna, návrat Hellboyovského stylu mě velice potřešil, z koloringu (pořád šero, noc, přítmí, ale v úžasných barvách) jsem učurával, a snad bych jen vytknul, že Geralt není většinu času tak krásně stylově geraltovský jako na obálce a připomíná spíš Jana Kanyzu, ale to je fakt jen detail. Tenhle příběh jsem si užil víc než Skleněný dům, který jsem považoval za top z celé série.

edit: Tak omyl, oba týmy na sebe při závěrečném míjení lehce mávnou. :)

louza: Pan Němeček normálka... no nevím, mě jeho kresba bohužel přijde čím dál víc odfláklá a vlastně mě začala bavit až v závěru, kdy Čtyřlístek přijde do staré továrny. Tam se pan Němeček dostal do prostředí, které moc často nekreslí, a kresba konečně začala být zajímavá. Přesto jsem se několikrát přistihl, že uvažuji, zda tento příběh nekreslil záhadný "druhý Němeček," o jehož existenci se spekuluje. O tom, že příběh je hrozná slátanina, radši nemluvím, a záměr vyzradit celou zápletku na obálce vůbec nechápu.

Cestu kolem světa Petra Kopla žeru, i když jí podle mě škodí, že je takhle rozkouskovaná. Má totiž silný drajv, který by si zasloužil větší rozsah. Bohužel musí vždycky po pár stránkách skončit. V tomto díle se navíc na scénu vrací můj milovaný profesor Orfanic z Koplovy adaptace Tajemného hradu v Karpatech. Z nějakého důvodu se ale z komické a rozjívené postavy šíleného profesora změnil v unaveného dědka, který se postavě z Tajemného hradu podobá jen vizuálně. Nechápu proč a mrzí mě to. Taky jsem nepochytil, proč mu na rameni sedí přízračná kočka. Uteklo mi něco?

Superdimenze Dana Černého je boží, včetně všech skrytých vtípků (komiks LachBoy musel nejvíc ocenit Adolf LachMan :D ). Odehrává se tam milion věcí ve druhých plánech, takže druhé a třetí čtení vás bude víc a víc bavit. Pokud bych měl cokoliv kritizovat, asi bych zmínil závěr, který proběhne příliš rychle. Sice budu spoilerovat, ale happyend je spíš filozofický než akční. Co mi tam vyloženě scénáristicky a emočně chybělo, je závěrečné společné rozloučení obou Čtyřlístkovských týmů, které se na závěr jaksi úplně minou, a my jsme tak ochuzeni o vzájemný příslib dalšího setkání do budoucna... Ale jinak je Černého Čtyřlístek úplná bomba a jeho příběhy mají energii, kterou žádný jiný ze současných autorů nedokáže Čtyřlístku dát.

Zvířátka z farmy mě se*ou stejně, jako dřívější Příběhy ze ZOO stejných autorů. Irituje mě přehnaně karikující výtvarno, které by se líp hodilo do humoristického magazínu typu Trnky-brnky, iritují mě jejich imbecilní příběhy, kdy postavy jednají naprosto nesmyslně jen proto, že to infantilní scénář vyžaduje. Přesto je to psané stylem, který je svižný a navnadí vás na pokračování, což vlastně ve výsledku oceňuji, protože to svědčí o jistých kvalitách autorů.

Největší hvězdou čísla pro mě ovšem není Dan Černý, ale Nikkarin a jeho Hubert a Hugo. Nápad příběhu, kresba, vtipy, hory s průhledem do údolí, působící neskutečným prostorovým dojmem, prostě Nikkarin u mě vyhrál na plné čáře. Navíc tu máme cameo dvojice Valachů Kubka a Maťka z Večerníčku Pásli ovce valaši, no prostě dokonalost!

Famózní záležitost! Opravdu mě překvapilo, jak dobré to je. Radim Kočandrle přistoupil k tématu s grácií opravdového mistra a v kresbě střídá nervně načrtnuté malé obrázky s rozmáchlými dvoustránkovými kresbami, v nichž převažuje černá. A funguje to sakra dobře. Ačkoliv předlohu znám, několikrát mě při čtení mrazilo. Je tu znát inspirace Millerovým Sin City i Mignolou a v monumentálních kresbách přírody vidím ozvěny Herzogovy verze filmu Nosferatu, ale přesto autor zůstává svůj. Samozřejmě mu můžete spoustu věcí vytknout. Jak sám titul napovídá, je to jen zhruba první pětina Stokerova románu, od Harkerova příjezdu do Transylvánie po jeho útěk z hradu - tedy ta část, kterou v románu pokrývá jeho deník. Ne všechno je tu vysvětlované, protože autor počítá s tím, že znáte předlohu. Kresebně jde Kočandrlemu více krajina a exteriéry/interiéry hradu než postavy. Je to hodně vidět na obličejích, které nadužívají profilů a ánfasů a často připomínají ty lepší kousky z magazínu Kometa. V poslední třetině mi taky přišlo, že komiks ztrácel na síle. Nejspíš i proto, že adaptace úplně opomíjí Harkerův vztah se snoubenkou Mínou, a tak i scény s Draculovými konkubínami, které tomuto vztahu tvořily jakýsi protipól, tu pak vyznívají poněkud naprázdno. Vzato kolem a kolem, jsou to všechno ale jen drobnosti. Tohle je výborný komiks s atmosférou tak hutnou, jak je u českého komiksu málokdy zvykem. Opravdu podařené dílo.

Mno, na to, jak mám Dr. Strange rád, mi trvalo sakra dlouho než jsem se tím prokousal. Při prvním čtení před X lety jsem knihu po třetím sešitu odložil a vrátil se ke čtení až teď, kdy jsem už zapomněl, jaká to byla nuda. Historicky první doktorův příběh jsem znal už z dřívějška z internetové bootlegové verze, takže mě jeho nesporné kvality nijak nepřekvapily. Samotný hlavní příběh Do nitra Temné dimenze je parádní a má skvělý spád i kresbu. Bohužel se jedná jen o tři sešity z celé knihy a zbytek je sice jakási předehra a zakončení, ale ve skutečnosti je to hlavně děsná utahaná vata. Chtěl jsem taky pět chválu na překladatelku, protože překlad je fakt libový, nicméně když jsem se v závěrečném textu dozvěděl, že Steve Ditko zemřel v roce 1966 (v originále bylo patrně něco jako "he has left in 1966", co?), spadla mi brada, neb dobrý Ditko zemřel až v roce 2018 a až do pozdního věku stále tvořil. I když tady je asi chyba na straně redakce.

Velice příjemné překvapení. Tím víc, že komiks zahrnuje i příběh Opičího krále, kterého jsem coby malý miloval v tv seriálu a pak i v knížce od Wu Čcheng-ena. Autor má kresbu skvěle v ruce a navíc je to celé zřejmě autobiografe (Gene Yang = Ťin Wang), a pro ty mám slabost. Jen mi přijde, jak píšou i další čtenáři v komentářích, že trojice příběhů skončí velice náhle a řada příběhových linií, které si zasloužily dořešit, zůstane otevřená.

Jak ukrutně jsem byl nadšený z jedničky, tak mě zklamala dvojka. Ennis tu bohužel najel na klasickou mainstreamovou vyprávěcí linii, takže se učebnicově vracíme do minulosti jednotlivých postav, a naopak postavy a příběhové motivy, které byly v jedničce naprosto zásadní a táhly celý děj, se najednou záhadně vypařily. Neprospěla ani změna prostředí, když se původní road-movie zaseklo na jediném místě, a celé mi to přišlo jako jedna velká zdržovačka a poněkud nudné přešlapování na jednom bodě. Vůbec jsem totiž neměl pocit, že bych potřeboval vědet víc o jednotlivých postavách (snad kromě Cassidyho) a těšil jsem se na další dávku masakrální zábavy. Plus ten deus ex machina v podobě vypnutí Jesseho schopností mi po událostech jedničky přišlo jako velký a nelogický přešlap. Autor navíc přešel od zábavné brutality k úrovním, které jsou už vyloženě hnusné a nepříjemné. Musím ovšem vyzdvihnout Fabryho obálky, ten chlapík mě baví víc a víc! Celkově to ovšem bylo zklamání, nejvíc ale z toho, jak rychle najel Ennis po neotřelé jedničce na stereotypní mustr vyprávění. Já vím, že si jen dělá půdu pro další vývoj příběhu, ale tenhle přístup scénáristů pokaždé vnímám jako vycpávací vatu...

Totálně prďácká masakrální jízda. Dlouho jsem se Preacherovi vyhýbal, protože jsem měl pocit, že nepotřebuju vyhledávat zábavu v podobě stříkajících střev. A pak mi Preacher spadl do klína víceméně náhodou a já zjistil, že stříkající střeva dokážou být zatraceně zábavná! Komiksy hodnotím mimo jiné i podle toho, jak rychle je dokážu přečíst. A u Preachera jsem nestíhal otáčet stránky a ještě ten den jsem skočil i po druhém booku. A dost mě fascinovalo, jak Ennis dokáže předkládat jednu brutalitu za druhou tak, že se vás to vlastně moc nedotkne (na rozdíl od toho, jak emotivně dokážou s podobnými situacemi nakládat mangy), a vy těma sračkama vesele bruslíte k ještě větším sračkám. Heha hahohej Hrdelhan, ho he huháhohá hrahéhie, tedy ukázková tragédie, až jsem se cítil fakt provinile, že se směju.

To pozitivní co jsem ovšem nenapsal je, že tohle je totální mazec. Velký kus popkultury, která ujížděla na MTv, tanečních drogách a housu. Ohluší vás to. A některé panely jsou fakt úžasné, i od toho Liefelda. A Larsen tu svoji charakteristickou šílenou pózu kreslil od té doby hodně často a po prvních nepovedených pokusech ji pak pokaždé už zvládal libově.

Kuuurva to je jízda! Pravé dynamické devadesátky! A s nimi nálož trojice výtvarníků, co založili legendární nakladatelství Image - Larsena, McFarlanea a Liefelda! A tihle borci vám dokážou, že pokud je vaše kresba dostatečně cool, nemusíte vědět vůbec nic o lidské anatomii, natož o psaní scénáře! A to myslím naprosto vážně. McFarlane z nich kreslí nejlíp, ovšem jakým způsobem takový Larsen překroutil hned v prvním čísle na celostránkové kresbě s Beastem Spideyho nohu o 180 stupňů, to fakt nechápu. To není pavoučí mrštnost ani hypermobilita - to je prostě kreslířova ignorance, frajersky vydávaná za "osobitý styl". Stejně tak jsem se - podobně jako v mangách - často nedokázal u jednotlivých pánů zorientovat v akčních scénách. Ona je to totiž téměř detektivní práce, když máte z nevýrazné kresby špičky chodidla v roku obrázku dedukovat, že před hrdinou právě kdosi uskočil. Liefeld je pak kapitola sama pro sebe, neboť ten nedokáže nakreslit ani osově symetrický obličej. Ale zkuste mu to zmínit na jeho Facebooku - okamžitě vás zabanuje a před svými patolízalskými fanoušky zepsuje, jaká jste životní nula, když neoceníte jeho velkolepé umění.
Nejvíc se mi nakonec líbil ten příběh s Thanosem, na kterém se nepodílel ani jeden z těchto velmistrů, a to je co říct. Proč tedy hodnotím tak vysoko? Není to kvůli scénářům, které jsou blbé jak příslovečná štoudev a přímočaré tak, že by je mohl psát i páťák. Je to zásadní kus historie a jsem moc rád, že u nás vyšel. A tahle kniha přes všechny mínusy, kterými oplývá, nabízí vizuálně nejdynamičtějšího Spider-Mana, jaký kdy existoval.

* Jo a taky tu dostaneme Liefeldovu scénu s oslepením Juggernauta, která byla v originále naprosto detailní a naturalisticky krvavá. Tady je otištěna finální cenzurovaná verze, jak ji šéfredaktor nechal upravit a zveřejnit bez vědomí výtvarníka.

Vlastně ně. Musím opravit své předchozí hodnocení, protože teď jsem si Liščí děti přečetl podruhé a ne, nejsou ani náhodou lepší než Skleněný dům. Naopak, ve všech ohledech jsou výrazně horší. Ať už se jedná o odfláknutější kresbu, která ztratila mignolovské kouzlo jedničky, přímočarý, nudný a navíc těžkopádný scénář (návaznost jednotlivých okýnek občas amatérsky drhne), nebo o skutečnost, že to vlastně ani není autorská tvorba Paula Tobina jako byl Skleněný dům, ale jen skoro doslovná adaptace Sapkowského povídky.
O to víc mě zarazila velkohubá proklamace na zadní straně přebalu, že v této knize Tobin opravdu dokonale pochopil Zaklínačův svět. Jak kurňa "pochopil", když jen opsal Sapkowského? Skleněný dům je prostě pořád top, kvalita zbytku série má pak jen smutně sestupnou tendenci.

Kurva vole mega BOMBA! Taková byla moje reakce, když jsem vybaloval tuhle knížku z plastu a docházelo mi, že to není jen nějaký důležitý batmaní příběh, jak mi při koupi tvrdilo podvědomí, ale že je to dokonce u nás dosud chybějící část příběhového archu od nejlepšího netopýřího autora posledních dvou dekád Granta Morrisona, která vyplňuje mezeru mezi kdysi vydanými knihami Batman & syn a RIP. A během čtení mé nadšení jen rostlo a když začala druhá půlka příběhu, četl jsem už v horečnatém rozechvění s husí kůží po těle a obracel stránky tak rychle, jak u komiksu už dlouho ne.
V prvním příběhu jsem se ovšem trochu ztrácel. Kritici Morrisonovi často vyčítají, že pracuje s kompletní Batmanovou osmdesátiletou historií a neobtěžuje se komukoliv cokoliv vysvětlovat. I když třeba vágně tuším, že v Anglii dělal Batmana týpek v netopýřím brnění, o Mezinárodním klubu hrdinů vím kulové a tak jsem moc nechápal, kdo je kdo, kdo je nový a kdo původní hrdina, kdo je vlastně čí syn a tak. Morrison tomu nepomáhá ani zběsilým střihem mezi scénami, kdy vypouští cokoliv, co není naprosto nezbytné, takže v jednom okýnku běží hrdinové někomu na pomoc a ve druhém okýnku už se zachráněným kamarádem utíkají vstříc dalšímu ději. Celý první příběh je navíc podivně klišovitý, nelogický a přitažený za vlasy, a odehrává se v kulisách, které by lépe zapadly do naivního Batmana z konce padesátých let. A pak mi došlo, jestli on to celou dobu nebyl od Morrisona záměr. Nejen, že použil netopýrovy staré kamarády, ale zároveň je zasadil do příběhu, který svou strukturou i vyústěním skládá poklonu příběhům téhle éry. Dobře ty, Morrisone!
A pak přišly halucinace. Druhá půlka knihy je zběsilou jízdou Batmanovou historií, kde se minulost prolíná s přítomností a v rámci okýnek se v čase přeskakuje o desítky let dopředu a dozadu. A to už jsem se naštěstí orientoval a příběh si královsky užil, a když se objevil Bat-mite, málem jsem si cvrnknul do trenclí. Schválně, všimli jste si, co za chapadlovitou stvůru se za tímhle veselým panáčkem z páté dimenze schovává? Jak jsem pak dohledal, ta chapadla měl už v RIP, ale tehdy jsem si jich vůbec nevšiml. Já si ostatně při prvním čtení tohoto runu nevšiml více věcí, třeba toho, jak podezřele často se v Batman & syn objevuje na zdech Gothamu nápis "Zur-En-Arrh"... (celých dvacet čísel před navazujícími událostmi v RIP!)
Morrison je frajer, má všecko sakra dobře dopředu promyšlené a jde do hloubky. Na rozdíl od současných Batmanových tvůrců, kteří povýšili vyprázdněnost na umění. Nečte se lehce, protože odkazuje na milion věcí a bez varování skáče v ději, ale nabízí takový čtenářský zážitek, jako jen málokdo z celé dlouhé plejády netopýřích autorů.
Jo a ten archivní příběh je fakt strašný. Což je zajímavý paradox, protože geniální Morrison skládá hold právě těmhle dobrodružstvím...

To já naopak znalec Lovecrafta jsem a z komiksu jsem nadšený. Líbila se mi už předmluva a na konci jsem si pobrečel. Autor se toho nebojí a Lovecraftův rasismus vytáhne hned na první stránce, navíc jsem se dozvěděl spoustu nového, třeba o Lovecraftových trablích s Weird Tales. A i když mám načteného R. E. Howarda i C. A. Smithe, byl jsem v závěru knihy vděčný za stručné komentáře k jednotlivým postavám.
Co musím vyzvednout jako velké plus, je kresba. Je i ve své zkratkovitosti plná detailů a je chytrá. Lovecraft cestuje krajinou a pokud znáte jeho tvorbu, vybaví se vám konkrétní povídky, které ta či ona místa inspirovala. Když jde pro dalekohled na půdu, kouká na nás z jedné zaprášené poličky výtisk Krále ve žlutém. A celou knihou se jakoby náhodou procházejí kočky.
Výtvarno a barvy mi hodně připomínaly lovecraftovské komiksové adaptace od I. N. J. Culbarda, které by si taky zasloužily vyjít česky.
Jediné mínus je práce redakce, která si nedala námahu s tím, aby si text po sobě přečetla. Chyb a překlepů je tam víc než dost, například i tady v anotaci ten "tvůrce Arkhama...". A pak ještě jednou ulítl výtvarník, protože mám pocit, že Velcí starci nepoužívali ve svém antarktickém městě schody, ale nakloněné rampy. Ale možná se pletu.
Kolem a kolem, maximální spokojenost. Jen to, jak píše GWB, mohlo být delší.

Jeden z nejlepších Supermanů, co u nás vyšel! V mém osobním žebříčku jej řadím hned za Co se stalo s mužem z oceli? a Rudou hvězdu. Teda přiznám se, že z českých překladů Supíka jsem četl tak třetinu, ale dost se myslím orientuju. A tady dostanete komplexní příběh, který je velkolepě rozmáchnutý, ale přitom si dává dost času na osobní mikropříběhy všech zúčastněných. Ovšem možná jsem při tomhle pozitivním hodnocení do určité míry nahlodaný nostalgií, protože obálky právě těchhle čísel dokreslovaly v dobách mého dávného mládí v 90. letech kultovní články pánů Pavlovského a Kopřivy o světovém komiksu v magazínu Score . To ony utvářely mou představu o kouzelném komiksovém Západě, který pro mě tenkrát byl naprosto nedosažitelný. Obálky komiksů ze Score se mi vpálily hluboko do mozku a dnes tu konečně vidím, co to vlastně P&K tehdy tak opěvovali. Je to vážné a strhující, má to temné podtóny, je to epické! A vůbec ne blbé! (Většinou.)
Jak vypadá výtvarno? Fajnová kresba, i když Byrne to není. Bonus: oproti originálnímu sešitovému vydání to nemá totálně rozpitý tisk a spektrum vytištěných barev se už taky nepohybuje jen mezi šedou a sračkově hnědou.
No a příběh? Baví! Totálně mě odpálil multidimenzionální výlet do světa Marvelu, včetně hostování FANTASTICKÉ ČTYŘKY!!! (schválně, kdo z vás si všiml? :DDD ). Něco takového jsem vůbec nečekal a svědčí to o genialitě Supermanovy 90kové série. Ovšem prudilo mě řešení mnoha zápletek těchhle příběhů. Autoři si tu hrají na dospělé čtivo, ale logika je tu jak pro šestileté. (Luthor ani za mák nesmí prozradit tajemství... takže co tlouštík udělá? A vůbec celá zápletka kolem Starmana.) A koncepce postavy Guye Gardnera mi totálně uniká. Evidentně to měl být někdo hrozně cool, jako později Lobo, ale pohybuje se někde mezi anarchistickým pankáčem, hormonama přetékajícím kapitánem amerického fotbalového mužstva a maloměstským buranem... podle účesu to měl být nejspíš takový "dickhead", ne? Většinu času mě teda štval a pokud byly některé z jako hlášek vtipné, zabil to český překlad.) A Lois není ani trochu sexy. Na rozdíl od spousty superhrdinů v těsných spandexech a nejrůznějších svůdných pózách, ti se fakt povedli! Příběh jsem si dost užil a ty přehmaty v logice mi nakonec až tak nevadily. Bral jsem je jako daň době vydání, snaze DCčka psát pro puberťáky i děti zároveň nebo tak něco...

Co mě ale totálně zesejřilo, byla práce redakce. Té britské, protože se jí podařilo předvést pár parádních lapsů. V rozjásaném úvodníku se sice dozvíme, že příběh byl původně vyprávěný přes tři supermanovské série a že každá si přitom zachovala svůj vlastní charakter, jenže vzápětí dostanete příběhy otištěné na přeskáčku jeden za druhým a u žádného není ani náznakem uvedeno, odkud vlastně je. Takže víte kulový a o bližším studiu jejich opěvovaného "jedinečného charakteru" si můžete nechat leda tak zdát. Nedostanete tu obálku před každým číslem jako u Marvelových UKK, ani stránku zmenšených obálek jako u Netopejra, ani souhrn obálek na konci knihy. Hlavně že zbyl prostor na reklamy... A další věc, výroční 50. číslo Supermana je kresleno celou skvadrou slavných supermanovských kreslířů, ale o tom se taky v předmluvě dozvíme prd - přitom v tiráži konkrétního komiksu čteme, že autoři jednotlivých stránek jsou uvedeni "v listárně daného čísla". To nešlo otisknout, stejně jako obálky, co??? Nasrat!!! Sorry Eaglemossi, tohle je fakt na přeskoule.
Tiráž máte taky blbě. A vzadu na obálce je taky chyba.
A druhá věc - kryptonit. Předmluva archivního čísla nás informuje, že při svém úplně prvním výskytu byl kryptonit červený. Pak tohle číslo (s novým koloringem) dostaneme k přečtení a jaké barvy je tu kryptonit? Klasicky zelený! Kurvadrát, to fakt v redakci mají čtenáře za debily?
Takže komiks super, ale redakční práce DCKK stojí fakt za vyližprdel.

Povrchní, prázdné příběhy, které se snaží být děsivé, ale jejichž pointa je bez výjimky "meh". Tak to platilo do poloviny knížky. Odtud Džundži Itó rozjel naprostý festival hororu, po něm vám v ústech dlouho zůstane pachuť. Taková ta mazlavá, plná klaustrofobních místností, otvorů v potrubí a pachu oleje.

Problém Junji Ita (tahle forma jména se mi fakt píše líp) je snaha o uvěřitelnost a maximální realismus, zatímco nás často staví do situace, která je dost absurdní a kde je logiky pomálu. A ono mu to potom ne vždycky žerete. Mám pocit, že mnohé příběhy byly vymyšleny okolo jednoduchého a čistě vizuálního nápadu (nad městem plují balónky) a děj kolem je následně dost plytký. A neříkejte mi, že příběh o snění není přepsané Lovecraftovo Za stěnou spánku. Co ale Junjimu jde, je atmosféra.

Tu umí fakt hustou.

...

Jo a popřemýšlejte o tom, co je na obálce...

Naprosto famózní kniha a nutnost pro každého milovníka paleontologie. Dostanete tu příběhy, ve kterých se život s dinosaury rozhodně nemazlí. Putování s dinosaury nabízí bohatou škálu dobrodružství, od rozmáchlých eposů až po strhující komorní dramata. Dinosauři tu mluví pomocí myšlenkových bublin a ačkoliv jim autor přičítá určité rozumové schopnosti, nečekejte žádné filozofické disputace. Jejich komentáře ale dávají příběhům úžasnou dynamiku, i když dinosauří osobní jména mi leckde přišla rušivá.

Na manze je vidět, že vznikala v 80. letech minulého století a že prezentuje 30 let staré vědecké poznatky z doby, kdy se pohled na dinosaury začínal radikálně měnit. Po vizuální stránce tu máme sauropody, kteří stále pracně vláčí svůj ocas po zemi, vzpřímené karnosaury, rozcapeného zpomaleného stegosaura a další relikty dávných dob. Zároveň ale příběhy často pracují s faktem, že dinosauři byla rychlá a dynamická zvířata se značnou mozkovou kapacitou. Osmdesátá léta se kromě vzhledu dinosaurů odrazila i na prezentované teorii jejich zániku, která si vypomáhá zjevně nelogickými argumenty, když se na dinosaury dívá jako na omyl přírody.

Výtvarno je ovšem totální bomba! Okej, autor při práci s dinosauří anatomií používá dost volný přístup, ale na druhou stranu je řada jeho zobrazení naprosto famózní. To, co se nám dostává do ruky, je barevná verze téhle mangy, která původně vycházela černobíle, respektive dvojbarevně. A tohle barevné zpracování je naprosto kulervoucí! Za příběh "Hrom a Zobalka" by měl autor dostat nějakou cenu, ovšem tím, co mě přesvědčilo ke koupi komiksu, jsou jeho podmořské scény. Mají totiž tu nejkrásnější sytou modrou, jakou jsem kdy v komiksu viděl. To vše říznuté klasickým komiksovým rastrem, který prozrazuje dobu vzniku mangy a zároveň parádně k výtvarnu sedí. Při kresbě autor často vycházel z klasických předloh a tak tu najdeme ozvěny Zdeňka Buriana, Charlese Knighta i Johna Sibbicka s výjevy, inspirovanými jeho slavnou encyklopedií.

Za mě naprostá spokojenost. Přistupoval jsem ke knížce se skepsí a dočetl ji s nadšením. Ohromně jsem si užil výtvarno i příběhy, které se pohybují někde mezi dokumentem a brutálně krvavým akčním filmem. Jediné, nad čím lehce zvedám obočí, je přepis jména autora (a jeden zanedbatelný překlep v terminologii). Jak jsem pochopil, japonská jména se v češtině píšou foneticky. Když jsou tedy v jednom z příběhů dinosauříci Ičiro a Džiro, proč zůstalo autorovo jméno ve své anglické podobě - Daimurou Kishi?

Už obálka vás hezky navnadí svou tajuplnou noční scenérií, kdy se světla Čtyřmobilu propalují temným lesem, zatímco v dáli prchá dvojice antagonistů coby černé stíny, ostře se rýsující proti obřímu měsíci v úplňku. Samotný příběh "Dobrý skutek" pak představuje jednu z variací na téma "Čtyřlístek versus záludní mladí lidé z Třeskoprsk". Ovšem zároveň se nám ve druhém plánu odehrává rodinné drama sourozenců, zanedbávaných vlastní (patrně rozvedenou či ovdovělou) matkou, která své potomky místo studování neustále nutí štípat absurdní množství dříví do kamen (to v Třeskoprskách ještě nezavedli elektrifikaci a plyn?). Patrně je to právě nedostatek matčina zájmu, co donutí oba mladé delikventy k podvodu, jehož cílem má být opětovné získání matčiny přízně. Zajímavé je, že si oba sourozenci neustále uvědomují morální dilema, pramenící z jejich odsouzeníhodného chování! S úplně čistým štítem ovšem nevyvázne ani Čtyřlístek, který oba provinilce zamkne přes noc v kůlně. Pokud správně odhaduji, že se tito hříšníci pohybují ve věku žáků základní školy, pro něž je tento komiks určen, vyvstávají nám tu velice naléhavé otázky. Proč je jejich despotická matka v noci vůbec nehledá? Že by to nebylo poprvé, co zmizeli z domova? Nebo o ně úplně ztratila zájem? To by dále potvrzovalo teorii, že příběh v sobě ukrývá témata, vhodná pro odbor sociální péče.
Pan Němeček si stále uchovává překvapivou hravost a když v jeho kresbě probleskne realismus (krajinky, noční les), je vidět, že ho to pořád baví. Noční scéna s muchomůrkami mě velice potěšila, protože tohle nejsou generické kresbičky unaveného umělce, ale houby odpozorované ze skutečného lesa! Fakt, že se příběh ve výsledku neodehrává za úplňku a pár bublin je prohozených, už zmíním jen z povinnosti. "Dobrý skutek" nenadchne, ale nijak neurazí a zanechá ve vás pozitivní, optimistický pocit.
Obrátíte stránku a bouchne vám hlava.

Nikkarin! A pere to tam pod tlakem a s grácií! Co okamžitě zasáhne vaši pozornost, je vyspělá kresba v manga stylu, famózní koloring a také odkaz na splash page ze Čtyřlístku č. 39 "Ďáblova stěna". Příběh je svěží, vtipný a v jeho závěru vytáhne Nikkarin (jazykově i výtvarně) tak těžký kalibr, že bych jeho komiks Hubert & Hugo okamžitě navrhl na cenu Huga! (Tedy vlastně Willa Eisnera, ale to bych se musel obejít bez téhle skvostné jazykové hříčky, že.) A navíc přijde i Miloš Zeman! Nikkarin je prostě extratřída!

Pokračujeme jednohubkou "Kňour a Mník" Dana Černého, který se i na malém prostoru skvěle odváže a potěší vás humorem i svou obecně známou láskou k paleontologii. Za povšimnutí stojí, že ve srovnání s jeho dalším komiksem v tomto čísle, tedy Tryskošnekem, jsou Kňour a Mník klasickou pérovou kresbou, kolorovanou akvarelem.

Následují "Dinosauříci od Modré skály", kteří bohužel spadají do kategorie "demence z kredence" a srážejí hodnocení tohoto čísla ze čtyř hvězdiček na tři. Jednoduchý příběh s nehezkým výtvarnem, logickými lapsy a násilně působícími morálními ponaučeními v každé druhé bublině. Něco podobně blbého jsem kdysi kreslil do třídního časopisu, takže je celkem potěšující vidět, že i věc na úrovni žáka základní školy to za určitých podmínek může dotáhnout až do celorepublikového magazínu.

A závěrem je tu zmíněný Tryskošnek Dana Černého, který ve dnešním čísle představuje pravidelnou dávku vysoce kvalitního čtiva pro dospělé čtenáře. Libová kresba, hustá koncentrace verbálních i vizuálních vtipů (plus Danova verze několika obálek kultovních komiksů!), všudypřítomné houbičky a zároveň morální ponaučení jako z Rychlých šípů s koncem, který vlastně ani není happyendem a bude ve vás dlouho rezonovat. Nechybí muchomůrky, masožraví dinosauři maskovaní jako místní flóra, a skvostný závěrečný panel, který bych si s radostí nechal vytisknout na tričko. Nemohl jsem si nevzpomenout na příběh s myšákem Koumesem, když kdysi otevíral detektivní školu, což by byla druhá poklona klasikům v tomto čísle. Čili paráda! Ale ani podobnost s Rychlými šípy nebude náhodná, protože hlavní protivník jednoznačně vypadá jako Bohouš... Tyhle metaúrovně, když Čtyřlístek už není jen do sebe uzavřeným časopisem, ale hraje si s vlastní historií i se světem komiksu, mě neskutečně baví!

Jako celek tedy dostanete dost silné číslo, které sráží jen Dinosauříci, co nejvíc připomínají někdejší zhůvěřilost pod názvem Klofáč a Tlamáč. Holt není každý den posvícení. Na druhou stranu tu máte geniálního Nikkarina, dvojitou dávku neméně geniálního a prudce vtipného Dana Černého a ucházející Čtyřlístek. Kupte si to a garantuji vám, že nebudete litovat!

SPOILEEEERY!!! Čtyřlístek jede kupředu a jede si velice libově. Tady máme další dvojčíslo, který nám servíruje dvojitou dávku příběhů delších, než si můžete v klasickém čísle dovolit. Jako první tu máme čtyřlístkovský příběh s peklem. Napsal jej Richard Svitalský, který už od 90. let zásobuje Čtyřlístek vysoce čtivým Sedmikráskovem. A příběh jede ve stylu dua Lamkových devadesátých let: Čtyřlístek se vydá na jarmark a narazí na problém v podobě záhadného věštce. A funguje to velice dobře. Panu Němečkovi se tu povedlo taky pár pěkných kousků, kresby přírody má tradičně parádní. Co jediné mě zarazilo je ztvárnění postavy mystika, oblečeného do tradičního hábitu á la 16. století, jakože "The Return of Omyl velkého mága". Jako proč? Asi to má znamenat, že pan Věštec tu pobíhá už od 16. století, což je v příběhu nenápadně naznačeno, ale explicitně to nikde řečeno není. Příběh také nabízí kánonickou ukázku toho, jak to mají ve Čtyřlístku vyřešené se spaním. Někdy je totiž vidíme v oddělených postelích, tady klasicky spí všichni v jedné společné megaposteli. Dostaneme i pár fajn detailů, jakože kam si Fifinka odkládá na noc mašli.
Následuje Pazourek a Zoubek Filipa Škody, kterého si můžete pamatovat jako mistra politických a popových karikatur. A je to další profík - jeho kresba šlape jako dobře promazaný stroj a práce s koloringem je jednoduše úžasná. Příběh sice neohromí a je jako vždy u P&Z řešený nenápaditým deus ex machina, ale nedostatky vám bez potíží vynahradí kresba. Teď na to koukám znovu a ty barvy jsou prostě neuvěřitelné.
Následuje druhý komiks od Richarda Svitalského v tomhle čísle, Sedmikráskov. Hodně mě překvapila míra cynického sarkasmu ve vyprávění, ale pak jsem si vzpomněl, že ten byl v Sedmikráskovu přítomný od počátku, a vlastně mě tu i dost pobavil. Co jediné bije do očí je příběhový zvrat, která se v tomto čísle objevil už u Čtyřlístku, tedy v příběhu od toho samého autora. Dvakrát stejný dramatický postup v jednom magazínu, na to jsou citliví i malí čtenáři. Sami vám to možná neřeknou, ale i jim to přijde jako recyklování nápadů. :D
A chybí mi tu zásadní scéna návratu duše do těla a napadá mě, že nám tu v příběhu vznikla jedna mrtvola, kterou ovšem (zřejmě v zájmu zachování přístupnosti pro dětské čtenáře) vůbec neuvidíme.

A je tady druhé číslo dvojčísla, a himlhergot, to se opravdu nikdo nikdy nenaučí správně psát Valpuržina noc? ValPURgis! Žádná "val-PRUžina"!!! Není to o přeskakování filipojakubských valů pomocí pružin, drazí autoři! Co mi v příběhu vyrazilo dech, je téměř úspěšný pokus o brutální upálení Fifinky, to na mě bylo fakt trochu moc. Ale Lamkovi vždycky psali ten svůj Čtyřlístek o dost tvrdším stylem. Jaroslav Němeček a jeho krajinky jsou opět (skoro) bezvadné, a na titulce je dokonce Ještěd!!! Krajinky si Jarda Němeček opravdu užívá. A zdá se mi to, nebo je pan starosta Třeskoprsk nápadně podobný autorovi? :) Co mě ale zarazilo, je ta halucinace, která nám tu, opět na obálce, vznikla z hasičského žebříku a za kterou by se nemusel stydět ani M. C. Escher. Viděl jsem teď Trhlinu a docela by to odpovídalo jejímu konceptu rozbití času a prostoru!
A máme tu totální bombu čísla, Morganu a Morgavsu Petra Kopla. A děti mi prominou, ale KURVÁÁÁ!!! To, co předvádí Petr dlouhodobě, je totální bomba, a tady nám naservíruje příběh jak z kroniky fantasy. Propracovaný, prokreslený (to jako na ty mraky má software?) a dech vyrážející epos. Příběhy Morganky jsou fantasy čtivo pro dospělé, za tím si naprosto stojím. Jejich morální poselství dopadají jako kovadlina na vaši hlavu a zní tam ještě pěkných pár dní.
A jako bonus nová reklama na Spider-Manův film a nějaké obrázky dinosaurů, co víc si přát?
Čtyřlístek sviští dopředu solidní rychlostí a na kvalitě neupadá. Ano, nejsou to zlaté časy Ljuby Štíplové, ale už dávno to není marast z přelomu tisíciletí. Kreslí a píše do něho česká profesionální špička, která se často nebojí jít za hranu čtenářovy pohodlnosti a jejíž příběhy si užijí děti stejně jako dospělí. Totální vrchol je samozřejmě Peťa Kopl, který letí za hranice čtyř galaxií jako raketa s pohonem z hmoty a antihmoty. A nebo možná jako pořádně promazané čarodějné koště!

Poníci mě neskutečně překvapili! Je to sice komiks pro děti, ale pobaví se u něj i rodiče. Skrývá totiž spoustu popkulturních odkazů a meta-vtípků, které dětem nezkomplikují čtení, ale dospělý čtenář se u nich bude pochechtávat (viz. třeba odkaz na "Invazi zlodějů těl (1978)" tady v ukázce). Navíc je vidět, že Andy Price si kreslení ohromně užíval. Moc dobře se na to kouká, kresba je příjemně svěží a - stejně jako scénář - vtipná. A ten koloring je naprosto libový! Tak se toho nebojte, dejte si pár pivek, smotněte brčko a užijte si to!

To jako fakt? Takhle vypadá současný superhrdinský mainstream? Tak díky, tímhle Batmanem jsem s ním skončil. Je to prázdné, je to nudné, je to k uzoufání repetitivní. Batmana ohrožuje jeho dávný nepřítel? Je to tam! Jde k němu přes jeho pomocníky? Je to tam! Je tu celá galérka batmanovských záporáků? Je to tam! A co Arkham? Je to tam! A nechybí ani vzpomínání na mrtvé rodiče a spousta dojemných flashbacků? Je to tam! Bože, vždyť je to furt dokola! Tohle fakt někoho baví číst? Jako by autoři psali všechny ty příběhy podle jednoho mustru! Ticho, Smrt rodiny, Já jsem zhouba a ještě tak milion dalších booků o Batmanovi se točí kolem toho samého motivu. Ve výsledku se tak z Batmana stala prázdná, odlidštěná a naprosto nezajímavá figurína, která pevně trčí ve stereotypní škatulce, ze setrvačnosti trousí tvrďácké hlášky a zírá přitom z cimbuří. Ne proto, že by to nějak posouvalo příběh nebo sloužilo k umocnění atmosféry, ale protože autoří vědí, že tak prostě vypadá cool. Že to není plytké? Tak schválně, jaký je Batmanův plán kromě toho, porvat se s Banem? A jaký plán má Bane, kromě rvačky s Batmanem a řvaní: "Ty jako nevíš, kdo jsem? Tak já ti ukážu, hošánku!"? A bohužel ani scénárista žádný plán nemá. Nic v příběhu totiž nedává ani ten nejmenší logický smysl.
Batman je totiž zoufale zacyklený. Už léta recykluje stokrát použité nápady, aniž by se posouval dopředu. Měl jsem ten dojem už dlouho a tímhle bookem jsem si jej potvrdil. Tohle totiž není nic jiného, než návrat do Batmanova světa 50. let. Tehdy byl Batman obklopený absurdní hordou poskoků a v příbězích na hranici scénáristické demence bojoval se záporáky z říše science fiction. Tohle je to samé v bleděmodrém. Nevěříte? V těch 50. letech mu zdárně pomáhal věrný Ace the Bathound. A právě tenhle chlupatý kamarád na nás vyskočí v jednom ze závěrečných příběhů. Včetně své psí Bat-masky. Ach jo.
Jedna nebo dvě dobré scény by se tam našly, ale celkově je současný Batman v těžkých sračkách.

Jo a Tim Drake je teď mrtvý, jo? Kdopak ho zabil? V rámci neutuchající originality autorů bych si tipnul, že nejspíš Joker, co?

Ale jo, Geoff Johns se s tím popral slušně a má to emoce i spád. Není to nic víc než úvodní díl k nekonečnému seriálu, ale na nic jiného si to ani nehraje. Oříškem je ale děj tohohle "pilotního dílu". Napřed jsem tady chtěl psát litánie, jak je to totálně nepřehledný guláš, než mi došlo, že coby trailer a rychloúvod do světa DC to funguje dobře a ve výsledku bude potenciální nový čtenář zvědavý na to, co bude dál (a co bylo předtím). Takže bác no, nový čtenáři, co nevíš, že existovala asi miliarda Flashů, tady máš ve zkratce vztahy mezi nimi, tady je celá historie DC a jejích alternativních vesmírů, tady máš shrnuté události z New 52, tady máš náš ediční plán, šikovně zamaskovaný do scénáře, jo a přečti si Watchmeny. Ovšem Watchmeni, to je od Johnse strašná prasárna a kopanec do Mooreovy zadnice.
Sečteno a podtrženo, když u toho vypnete mozek, je to příjemná dynamická jízda, která ve mně vyvolala touhu přečíst si příště radši něco lepšího. Třeba Mooreův Kameňák.

Avengers: Under Siege je totální klasika a jeden z top 10 příběhů Avengers. O to víc mě překvapuje, že taková bomba u nás vychází takhle utajeně, v knížce s tuctovou obálkou věnované Wasp...

Je naprosto fantastické, že u nás vyšla kniha sebraných příběhů od Barkse. Tohle je prostě geniální palba kameňáků, kdy se jeden gag vrší na druhý v naprosto šíleném tempu. Zatímco u příběhů Dona Rosy jsem měl často pocit určité strojenosti a šroubovanosti, a komiksy Romana Scarpy byly opravdu hodně „wtf“, Barksovy příběhy působí dojmem naprosté opravdovosti a přirozenosti. Tohle není práce epigona, tohle je Mistrem zprostředkovaný pohled do opravdového Kačerova a do života jeho obyvatel. Příliš mi nevadí ani zaměření knihy na příběhy o autech, protože – jak mi bylo vysvětleno na fb – je to prostě dáno původní švédskou/norskou/finskou edicí, která Barksovy příběhy takto tématicky rozdělila. Musím velice pochválit překladatele, který si neskutečně vyhrál i s vtípky mimo bubliny (různé popisky, jako třeba u věcí v Šikulově laboratoři: „Cvrččí cvrky“ a hned vedle “smrččí smrky“, nebo volební plakát „Volte N. E. Kňubu“). To je prostě totální bomba.

S čím mám ale zásadní problém, je samotné zpracování knihy. A protože je toho hafo, vezměme to po jednotlivých bodech:
- každá kniha v téhle sérii má na patitulu lahvičku s inkoustem a podpisem autora. Na patitulu knihy Carla Barkse je ovšem podpis Dona Rosy. Stačí srovnat s první knihou.
- kvalita tisku je naprosto otřesná. Kresebná linka je skoro ve všech komiksech podivně rozsypaná, příšerně slabá, a nevýrazná až do té míry, že se ztrácí. Ze všeho nejvíc mi připomínala tisk ze staré jehličkové tiskárny. Do očí to bije hlavně ve srovnání s obrázky v textové části, které jsou kreslené sytou, plnou linkou. Protože textová část často ukazuje políčka z komiksů, které jsou v téhle knize otištěné, je s čím srovnávat – a rozdíl je tristní. Proč??? Když měla redakce přístup k těm krásným originálním kresbám, reprodukovaným v textové části, proč nejsou stejně kvalitně vytištěné i samotné komiksy?
- devadesátkový počítačový koloring, sestávající hlavně z barevných přechodů, k těmhle komiksům vůbec nesedí. Vadil mi už u Dona Rosy a pocit znechucení ve mně přetrvává. Stačí srovnání s knihami od Fantagraphics (nebo jen s barevnými obrázky v textové části), které mají klasický oldschoolový „2-D“ koloring, který k tomuto typu cartoonové kresby sedne mnohem líp.
- největší PRŮSER je ale textová část! Autor je sice totální nerd, který si prošel snad veškeré příběhy z Kačerova a na základě toho sepsal uvedené statě, ale vůbec mu nevadí, že co věta, to brutální spoiler. V záchvatu lásky ke Kačerovu jsem si totiž na ebay objednal klasický Barksův příběh o Donaldovi a hranatých vejcích, ale než mi dorazil, stačil mi autor textové části vyslepičit jeho pointu. Fakt díky, kreténe!
- autor textu ovšem často přechytračí i sám sebe: u obrázku Donalda, zdržovaného na silnici stádem krav, má ironickou poznámku o kvalitě silnic ve Střední Americe. O pár stránek dál je otištěný tenhle konkrétní příběh a ejhle, jeho děj se odehrává v Itálii, respektive v Alpách.
- grafické řešení není často úplně šťastné. Groteska o Donaldovi, odklízejícím sníh buldozerem, končí obrázkem Donalda, utíkajícího pryč v hasičské helmě a s požárním hydrantem v náručí. Chvíli jsem si říkal, že je to hodně divné zakončení gagu o odhrnování sněhu, než mi došlo, že tenhle obrázek k příběhu vůbec nepatří a byl tam dodán jen proto, aby zaplácl volné místo na stránce.
- a nakonec bych si postěžoval na naprostou absenci datování. Na rozdíl od Rosy a Scarpy se tady nikde nedozvíme, kdy který příběh vznikl. A to je škoda, protože Barksův výtvarný styl se v průběhu knihy viditelně mění. Jednou tu máme „připosraženého“ Donalda s krátkým krkem, krátkým zobákem a kulatou hlavou, jindy zase Donalda s dlouhým kachním krkem, šišatější hlavou a protáhlým zobákem. Dost by mě zajímalo, co bylo dřív a jak se Barksův styl vyvíjel. Rozhodně mě to zajímá víc, než nekonečné statě, otrocky popisující děj mnoha Barksových příběhů.
- a jako úplná perlička na závěr: sfxka. Docela mě překvapila změna mého postoje k počešťování zvukových efektů. Byl jsem vždycky striktně proti jakémukoliv přepisování sfx do češtiny, protože podle mě je to nedílná část grafiky komiksu a české verze to vždycky jen zmršily. U téhle knihy jsem si ze začátku liboval, že tu můžeme vidět originální Barksova rukopisná sfxka a titulky jednotlivých komiksů (i když jejich české názvy najdeme leda v obsahu na začátku knihy). Pak jsem se ale dostal k příběhu, kde strýček Skrblík jede na svém rozhrkaném veteránu a přitom troubí na klakson, což v originále dělá zvuk „Pfonk, fonk!“. A světe div se, mě tu chybělo ono české „Čocht, čocht!“, které si pamatuju z českého vydání v Mickey Mouseovi před lety, a bez toho mi teď tenhle vtip přišel neúplný! No tak pak si vybírejte, jestli překládat a nebo ne...

Vzato kolem a kolem, pokud bych měl hodnotit zpracování a doprovodné texty, zůstal bych u jedné hvězdičky nebo šel do mínusu, protože to chytrácké spoilerování mě neskutečně vytočilo. Jako čtenář, co čeká informace a ne jeden spoiler za druhým, jsem byl totálně nasraný. Vždyť autor textu vám předem prozradí děj snad všech příběhů v knize! Jediný přínos textové části je v těch černobílých kresbách, které jsou prostě nádherné a jednotlivé detaily v nich vyniknout mnohem líp, než když je obrázek součástí komiksu. Jenže Barksovy příběhy jsou naprosto geniální a míň než pět z pěti si nezaslouží.

(I když si teď zpětně říkám, jestli mě Rosovy příběhy nakonec nebavily o něco víc. Protože ano, monotematičnost knihy mě u příběhu se Šikulou a Kačerovem budoucnosti začala poněkud nudit.)

Geniální! Naprosto bezvýhradně! Tenhle typ humoru bez pravidel mi dokonale sednul, plus autor je opravdu famózní kreslíř. Srovnání s Monty Pythony pokulhává - tohle jsou totiž Monty Python na LSD a v hollywoodské produkci! Žralok domácí, co bydlí v tapetách, rodinný výlet autem po drátech vysokého napětí, a trpaslíci, co se neobjevili ve Sněhurce, protože jsou to kriminálníci, tedy Vopruz, Prďoch, Prudil, Brkal a další, kam se na tohle hrabou Pythoni? Jedinou výhradu bych měl ke dvěma delším příběhům, kterým dost chybí vyvrcholení. V obou případech jsem měl pocit, že se z toho autor v závěru jaksi vylhal, ale nešť. Za mě bomba!

Příjemné počtení! Scarpovo místo ve Zlaté klasice je rozhodně zasloužené. On totiž vystupuje z pomyslné řady kačeřích autorů takovým způsobem, že si čtenář musí chvilku zvykat na jeho styl kresby a psaní. Jeho kačeři a vlastně všechny postavy jsou živější než ti od Rosy, jehož práce jsou sice plné detailů, ale působí často strnulým a šablonovitým dojmem. Zato Scarpovy postavy opravdu žijí, až máte pocit, že na vás strýček Skrblík z obrázku vyskočí. Jen mají občas trochu divně tvarované zobáky a výrazy tváře, až vypadají "nedisneyovsky", jak ostatně vidíte i v ukázkách na téhle stránce. Zvyknout si musíte i na tu podivně křivou držku u Mickeyho Mouse, díky které myšák vypadá jako brácha Vaška Klause juniora. A ty příběhy, to je teprve jízda! Dlouhé a maximálně překombinované, ale se zvláštním nostalgickým až temným nádechem. Třeba vyústění příběhu o čočce přináší závěr, jaký jsem v disneyovkách nikdy neviděl. A překvapilo mě, jak ta dávka melancholie ve spojení s kačery výborně funguje. Pořád uvažuji, jestli byl Scarpa génius nebo jestli naopak vůbec neuměl psát...

Nezklamala ani práce české redakce, protože Mickeyho teta se v příběhu jmenuje Myšiluška, zatímce v předmluvě je zmiňována jako MyŠULINda, za což má u mě Egmont body navíc. Jen mi řekněte, proč je Black Pete překládán jako Černý Pet? Ne Pete, ani Petr, ale Pet? A docela rád bych viděl původní coloring těchto retro komiksů. V obou vydaných knihách totiž převládají šedé a hnědé potemněné tóny. Boha jeho, koloristo, jsou to kačeři, ne Batman!

Kolem a kolem, velká spokojenost. Přejít z Rosy na Scarpu je jako skočit od Cimrmanů na Charlieho Chaplina. Oba vás baví, každý svým způsobem, ale oba jsou sakra dobří.

Pozitivně kvituji výběr velmi čtivých příběhů. Bylo parádní vidět, jak si Klaus Janson inkuje i takového G. Kanea po svém, ale největší úlet byl Spider-Man. Vždyť spousta událostí z téhle „alternativní“ reality se nakonec opravdu stala! A Doctor Strange? Whoooa! (Mindfuck guaranteed!)

Naprostá bomba! Kupujte to po kilech, ať vyjdou i další! Perte do do svých dětí, do babiček a dědečků, narvěte to sousedovi do schránky! A teď vážně. V rámci Kačeřích válek jsem napřed stál na straně Lennyho. Jak jinak vnímat tuhle maloformátovou knížku s obálkou á la učíme se Photoshop, s místy rozhrkaným překladem, tištěnou na bílém kancelářském papíru, s divnýma SFXkama a jedním krásně rozpixelovaným náhledem obálky? Pak jsem se začetl - a slovy Dana Černého, kurva vole Lenny, to je mrda jízda! Otištěné příběhy mají takovou šťávu, že veškeré vydavatelovy faily jdou stranou. (Dokonce ani ten formát není tak úplně mimo - ve stejné velikosti vydával Egmont v 90. letech Mickey Mouse. :D ) Tleskám a nadšeně vyhlížím pokračování!

Landauer: Docela by mě zajímalo, proč si myslíš, že vydávání Zlaté klasiky je jakousi první vlaštovkou, po které by do několika let mohla následovat mnohem luxusnější knižní vydání kačerů. To přece není ani náhodou egmontovská politika a nikdo jiný tu monopol na Disneye nemá. I Zlatou klasiku vnímám jako jakési egmontí UKK, včetně šití horkou jehlou a následných chyb. A nepřijde mi, že by zrovna UKK otevřelo trh pro luxusnější věci.

Geniální! Hlavně první půlka, kdy se Gaston poflakuje po redakci (respektive přímo po stránkách) magazínu Spirou, je výborným bouráním čtvrté zdi, nebo jak se tomu říká. Dostat místo článku o kosmonautice obří vykopírovanou hlavu, nebo číst text o rock 'n rollu, který vám vzápětí exploduje pod rukama - to je o světelné roky napřed před vším, co dnes vychází!

Mitthrawnuruodo: Tobě patří velký dík za navigování do Levných knih!

Jo, Lara Croft má obrovskej drajv. Hlavně na hrudi, tam má ty obrovský drajvy hned dva.

Musím suše konstatovat, že mě Donnerovo veledílo nenadchlo. U DC mi obecně vadí to neustálé dojení své vlastní mytologie, a tady jen dostáváme miliontouprvní verzi toho, jak se Superman aka čtenář poprvé setkává se zónou přízraků. Boha jeho, proč se Suprák zase diví, kdože je to generál Zod! To je už asi tak osmadvacátá verze toho, jak se spolu setkali!? Opakování, matka moudrosti? Haló, čtenáři nejsou tak blbí! Kubertova kresba mě taky nepotěšila, až na ty panoramatické výjevy. Pro Supermana mi přišla až moc lítající (pun!) od realismu ke karikatuře, a musel jsem pořád myslet, jak moc mi připomíná Zázraka Petra Kopla. (Nic proti Petrovi, jeho cartooningy žeru, ale Zázrak mě míjí.) A onen retro sešit, co je ho vlastně jen půlka? Pokud si správně vybavuju, tak v původním Supermanovi 1 to vyšlo celé. Ostatně sama obálka slibuje 64 stran příběhu...

Tak jsem si vám to koupil jen kvůli tomu retro příběhu, a na moutě kutě, ona je ho tam jen půlka!

Když došlo na Manku tak jsem se normálně rozbrečel.

"Hej Flashi, moje prsty mluví za mě! Lusk lusk!"

Když srovnám JLA a Avengers, tak za mě jednoznačně vítězí Avengers. U DC mám pořád ten samý problém, a sice že se svými hrdiny nepracuje jako s postavami, ale používá je coby ploché symboly. Málokdy dostaneme příběh, kde má DC postava lidský rozměr. Výjimkami jsou třeba Kameňák nebo Superman: For All Seasons. Ani u Babylonské věže tomu není jinak, a prvek interakce mezi jednotlivými postavami a hlubší vykreslení toho, co se děje za jejich maskami, mi tu zoufale chybí. Přitom je to příběh, pro který jsou vztahy mezi jeho aktéry naprosto zásadní. Prý je to jeden z nejlepších příběhů s Batmanem. Prdlajs! A prozradíte mi, co je to za redaktorskou demenci, když vám celou zápletku příběhu včetně všech podstatných detailů vyžvaní v předmluvě?

Celou knihu jsem si koupil vlastně jen kvůli šedesátkovému příběhu se Starrem. Jeho scénárista Gardner Fox má na svém kontě ty nejbizarnější z raných Batmanových příběhů a tehdy mi jeho scénáře neskutečně sedly. V případě JLA se ale dostavilo solidní zklamání. Sice tu máme krásně lovecraftovské monstrum, ale příběh pohřbívají momenty, kdy autor nepokrytě dělá ze čtenářů voly. (Spoiler) Jasně, jsou to šedesátá léta, ale valit komiksákům do hlavy, že jaderné záření, stejně jako mimozemské mentální paprsky, se dají odfiltrovat mikroskopickou vrstvičkou vápna... to je síla i na mě. Navíc asi neexistuje protivnější pubertální komiksová postava, než je "mladý vymóděnec" Luskač Carr. Tomu jsem měl fakt chuť dát pěstí. Hej kámo, číhej na mý prstíčky! Lusk lusk!

Velice příjemné překvapení! Namísto roztáhlých epických příběhů tu máme jedno- až dvousešitová dobrodružství, jejichž atmosféra mi ze všeho nejvíc připomínala kultovního Spider-Mana od Semicu. Navíc je tu geniální kresba Johna Byrnea, jehož každé jednotlivé okénko by se dalo zvětšit a zarámovat. Ovšem nejvíc mě potěšilo, že skoro všechny komiksy, na něž marvelácký redaktor v průběhu děje odkazuje, u nás už vyšly. Člověk tak zažívá pocit jakési ohromné komplexnosti, ne nepodobný provázanosti současného Marvel Cinematic Universa. Jen je to ve výsledku ještě lepší! (Jen příběh s Captainem Britainem je trochu wtf.)

Tihle Avengeři se čtou velice dobře, i když jsem měl dost problém s tím, že příběh je vlastně strašlivý blábol a chybí v něm jakákoliv logika, i ta nejzákladnější. Jen si to vezměte: všemocný a vševědoucí bůh Korvac uteče z 31. století, aby v tom našem během celého příběhu jen seděl na prdeli v domku na předměstí, na dálku odrovnal pár svých oponentů a jinak jen PIL HORKÉ KAKAO, ZALÍVAL KYTKY a čekal, až si pro něj Avengers přijdou. Nedozvíme se vůbec nic o jeho motivaci, kromě toho, že chce vládnout vesmíru, jenže po celou dobu pro to vlastně nic neudělá. Jen pije kakao, píchá svou přítelkyni a nakonec skuhrá, že Avengers zničili jeho sen, o jehož naplnění se v příběhu vůbec nijak nesnažil. A my se všechny tyhle zásadní věci dozvídáme, až už je po všem. Na druhou stranu, i když to ani zdaleka není nejlépe napsaný příběh s Avengers, je rozhodně nejuspokojivější. Závěrečné číslo je emocemi nabitá bomba a díky němu je celá kniha snad tím nejsilnějším, co série UKK nabídla. Navíc tu máme psychedelické božské výjevy a hlavně druhá půlka komiksu je skvěle kreslená. Co jsem ale nedokázal moc strávit, byl překlad. V průběhu knihy se sice řádově zlepšil, ale překládat Strážce galaxie a Sběratele do češtiny a přitom nechat postavu Eternity v originále (když byla už dříve u Dr. Strange přeložena jako Věčnost, kterou ostatně také je), to postrádá, podobně jako celý příběh, jakoukoliv logiku.

Tohle je tak dobré čtení, že jsem si říkal, proč Bendis nezabil ultimátního Parkera už v roce 2001 a místo něho nepsal rovnou Moralese. I strýček Snoopy Dogg pobavil! Bohužel je to jen taková jednohubka na ochutnání, která vám nedá představu o tom, jak se tahle série dál vyvíjela. Btw. jak to, že otec hlavní postavy a strýček jsou bráchové, a přitom se jeden jmenuje Morales a druhý Davis?