Pozor! Text může obsahovat spoilery Poté, co se Light rozhodne očistit své jméno a nechá se zavřít do vazby, přestávají zločinci jako mávnutím kouzelného proutku umírat. Lovo podezření, že je Light Kira stále narůstá a začíná se zdát, že je s Lightem amen. Vzdá se však zápisníku a veškeré jeho vzpomínky mizí. Nedlouho poté začnou zločinci normálně umírat dál a Light s Misou jsou z vazby propuštěni. „Nový" Light ochuzený o vzpomínky na zápisník se s L pouští do hledání Kiry, který - jak se zdá - je opět někdo jiný! Ale kdo? Stopy zavedou detektivy až do společnosti Jocuba, kde se pořádají zvláštní týdenní schůze pro osm vyvolených, kteří se dohadují, kdo bude Kirova příští oběť! Je jasné, že někdo z nich je samotný Kira, nebo je s ním ve spojení. Kdo je to?
Pátý díl se mi celkem líbil, ale počáteční nadšení ze všemocného zápisníku vyprchalo. Pravidla se zdají být stále zamotanější a komplikovanější, ale zatím to mají autoři pořád ještě pod kontrolou. Otázkou je na jak dlouho... Vzdát se zápisníku vypadalo od začátku jako dobrý nápad, ale tenhle "klaďas" Light mi prostě nesedí. Mnohem radši mám toho vychytralého, chladného Lighta s touhou změnit svět. Macudova "smrt" mě pobavila a zároveň vyděsila (je to můj oblíbenec z policejního sboru), ale části s Jocubou mi přišly takové nezáživné... Kdoví, třeba se to ještě nějak zajímavě vyvrbí... Každopádně pro mě je to zatím nejnudnější díl z téhle jinak perfektní série... 70%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Objevuje se druhý Kira! Ukazuje se, že je to vlastně žena, Misa Amane, která je do Kiry zamilovaná. S ní přichází na scénu taky druhý smrtonoš Rem a spolu s nimi se dovídáme i o dalších pravidlech zápisníku. Misa jakožto druhý Kira však dělá narozdíl od Lighta chyby, a tak se s ní Light chce co nejdříve spojit, aby mohl využít jejích smrtonoších očí pro likvidaci L. Misa však Lighta odhalí a dorazí až k němu domů, čímž u L vyvolá ještě větší podezření!
Oproti slabšímu třetímu dílu byl čtvrtý díl zase o něco lepší. Chyběly zde ona hluchá místa z předchozího dílu. Děj utíká tak rychle, že se ani nenadáte a už jste zase na konci. Misa je mi jako charakter hrozně sympatická, je vášnivá, ale i trošičku naivní a hloupá. Je takovým skvělým protikladem Lighta, který je vychytralý a chladný. Začíná se mezi nimi rodit jakýsi vztah, i když možná spíše jednostranný, protože Light má se svojí stoupenkyní trochu jiné plány. A když už to vypadá, že je s L konečně amen, je Misa zadržena pro podezření, že je druhý Kira a vzdává se vlastnického práva na Zápisník, čímž ztratí nejen smrtonoší oči, ale taky veškeré vzpomínky včetně jména L!
Děj se tedy zamotává a nenechá vás vydechnout až do samotného konce knihy, kdy se jen sami sebe ptáte, jak se chce Light z téhle patálie vylízat.
Vynikající díl se stále perfektní kresbou, dokonalým příběhem a perfektními charaktery, který se čte jedním dechem od začátku až do konce! 100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Boj L a Lighta pokračuje a tentokrát se bojuje pomocí kamer! L, který Lighta podezírá nechá do jeho domu nainstalovat kamery a štěnice a snaží se získat důkaz o jeho vině. Light si však přítomnost kamer uvědomí včas, a tak zahajuje protiútok, při kterém pomocí Rjúka nalezne mrtvý bod kamer a zločinci tak mohou dále umírat. Zanedlouho poté se Light dostává na vysokou školu a jeho spolužákem není nikdo jiný, než samotný L, který Lighta konfrontuje a prozradí mu svoji totožnost. Začíná se mezi nimi rozvíjet jakési "přátelství", kdy se jeden z druhého snaží vymámit skutečné jméno a důkaz viny. Mezitím se na scéně objevuje druhý Kira, který pošle tajemnou nahrávku televizi Sakura!
Třetí díl byl oproti prvním dvěma trošku slabší. Kapitoly s přijímacími zkouškami, imatrikulačním obřadem a "přátelského" tenisového zápasu byly pro mě jakýmsi hluchým místem nacpaným dialogy. Konkrétně ten prostředek knihy mě nudil a právě tyto kapitoly mohou za to, že srazím v celkovém hodnocení hvězdičku.
Kresba je stále perfektní a charaktery postav uvěřitelné. První Lightův výbuch vzteku se mi moc líbil, šel z něj strach, jeho postava se začíná trošku měnit a vidíme, že už není ten obyčejný "vyrovnaný" chlapík jako na začátku. L mi taky sedí výborně a celkově se téměř všechny postavy chovají uvěřitelně až na pár výjimek...
Nebýt onoho slepého místa, měla by kniha plný počet bodů, ale takhle jsem nucen jednu hvězdičku strhnout...
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! V druhém díle se Light musí vypořádat s agenty FBI, kteří byli do Japonska vysláni, aby prošetřili rodiny japonských vyšetřovatelů, nemá-li některý z nich spojitost s případem Kira. Díky Lightově pohotovému jednání se mu podaří všechny agenty odstranit, netuší však, že se tím dostává do problémů, neboť snoubenka jednoho z nich má na Kiru spadeno a dokonce i dobře nakročeno k tomu, aby ho odhalila. Light se tak dostává do prekérní situace, kdy musí z podezíravé a opatrné ženy vymámit její skutečné jméno, než bude pozdě!
Druhý díl rozhodně neztrácí kvality prvního dílu, je stále stejně zábavný, precizně nakreslený, příběh je strhující a nenechá vás chvíli vydechnout. Zjistíte, jak vůbec vypadá onen legendární detektiv L (a že je to na první pohled pořádný podivín) a hlavně sledujete další Lightovy intriky a plány vedoucí k dokonalému světu.
Opět musím udělit plné hodnocení, neboť příběh mě neomrzel a hltal jsem každičkou stránku! 100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jedna z mých nejoblíbenějších mang je v knihovničce konečně kompletní, a tak si ji mohu bez sebemenších výčitek a časových prodlev přečíst pěkně v kuse.
Když znuděný sedmnáctiletý premiant Light Jagami najde na školním dvoře ležet zápisník, ve kterém se píše, že může kohokoliv dle libosti zlikvidovat, nevkládá v černou knížečku přílišnou důvěru. To se ale změní, když zjistí, že zápisník opravdu zabije člověka, jehož jméno je v něm zapsáno. Lightovi se tak zjevuje vlastník zápisníku - smrtonoš Rjúk, který Lightovi vysvětluje, že zápisník teď patří jemu a může s ním naložit dle libosti. V lehce naivním chlapci tak zažehne touhu po dokonalé společnosti bez veškerého zla a zločinu a rozhodne se očistit svět od všech "špatných" lidí. Do toho se však vkládá jakýsi záhadný detektiv L, a tak mezi geniálním studentíkem a ještě geniálnějším detektivem začíná hra na honěnou. Kdo první odhalí toho druhého, vítězí...
První díl je naprosto perfektní a nemám k němu jedinou výtku. Okamžitě vás vtáhne do děje precizní kresba, dokonalý příběh, sympatický (anti)hrdina, kdy vlastně víte, že to, co dělá je ušlechtilé, ale je vám jasné, že to nedělá zrovna nejlepší cestou. Charaktery postav zatím (jsme teprve u prvního dílu) nejsou černobílé (ačkoliv černobíle nakreslené jsou) a smrtonoš Rjúk působí spíše komicky, než zlověstně.
Jedna z nejlepších mang vůbec a to je teprve první díl. Za mě rozhodně 100%!

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Závěr přesně jak má být! Chvíli jsem měl opravdu strach, pro koho se Que-Min rozhodne a i když už se rozhodla pro Ghoon-Hahma, pořád jsem nebyl klidný, aby si to ta káča ještě nerozmyslela, ale nakonec dopadlo všechno tak, jak jsem si představoval.
Poslední fight proti gangu Devět kruhů byl taky zábavný, napětí z něj jen sršelo a Que-Min se nakonec do poslední bitvy zapojila taky. Jediné, co mě zklamalo je skutečnost, že se do boje vůbec nezapojil samotný gang Yi-Won, ale ti v podstatě celou manhwu neudělali vůbec nic, jak trefně Ghoon-Hahm podotkl...
Vše tedy dobře dopadne, Que-Min začne s Ghoon-Hahmem chodit a samotný boss gangu udržuje s Jung-Wooem velice podivný vztah, kdy spolu ti dva žijí a na dívčím festivale se osahávají. Když to tak vyhovuje sociopatovi Jung-Woovi i přítelkyni Ghoon-Hahma, tak proč ne...
Dívčí kroužek byl ve škole konečně uznán jako plnohodnotný, takže v poslední kapitole pořádají velký festival a vše je tak optimistické, šťastné, růžové, až se mi začíná dělat trošku nevolno... No, každopádně přeslazený šťastný konec, jak má u každé správné mangy/manhwy pro dívky být a finální souboj, do kterého se bohužel Ghoon-Hahmův gang vůbec nezapojil mi znemožňují udělit plné hodnocení.
Ještě bych možná zapomněl, že mě neskutečně iritovalo, když jsem narazil v knize na nějaké jméno, které v tabulce na začátku chybělo, a tak jsem neměl sebemenší tušení, jak se vyslovuje... To je velké mínus! Možná jsem si již příliš navykl na českou transkripci, proti které jsem před několika lety tak strašně protestoval, ale konkrétně tady bych transkripci vyloženě uvítal...

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Takhle má vypadat správný předposlední díl! Jung-Woo se zabydlel u Ghoon-Hahma, aby se zotavil po noci strávené v parku, Que-Min pořád neví, pro koho se rozhodnout, žárlivá Lin prozradí tajemství Que-Min, Jung-Woo se přidá ke Ghoon-Hahmově gangu a nakonec vyhlásí gang Devíti kruhů gangu Yi-Won válku. Jak jen tohle dopadne...
Čtvrtý díl se mi zatím líbil ze všech nejvíc. Měl všechno, co jsem očekával od dílu před velkým finálem! Je vidět autorčin vývoj během prvních čtyř knih, dokázala zvládnout víc zápletek, než jen jednu a žeru jí to! Mám rád žárlivou a rozmazlenou Lin, mám rád cool Ghoon-Hahma, přirostla mi k srdci i Que-Min, jenom na toho Jung-Wooa si prostě nezvyknu. Je tak strašně odměřený, tak strašně chladný, lhostejný, až mám pocit, že to vůbec není člověk. Navíc se chová, jako kdyby mu bylo absolutně všechno jedno a autorka z něj udělala ještě asociála neschopného projevovat jakoukoliv emoci, takže Que-Min se v něm teď snaží ještě probudit nějaké city... Fuj, klišé!
Každopádně samotný konec byl bravurní, hlavní záporák pro velké finále byl představen, přípravy dokončeny, takže se můžeme vrhnout na finální bitvu mezi gangem Yi-Won a gangem Devět kruhů!

Pozor! Text může obsahovat spoilery Pro mě zatím nejnudnější díl. Příliš mnoho nového se neudálo. Que-Min se pořád zoufale snaží o Jung-Wooa, dozvídá se však, že Ghoon-Hahm je jejím kamarádem z dětství a je do ní pořád zamilovaný, a tak se do příběhu zapojuje milostní trojúhelník, kdy Que-Min neví, pro koho se rozhodnout. Do toho všeho nastupuje rozmazlená Lin, která si usmyslela, že Ghoon-Hahma za každou cenu dostane.
Jak už jsem říkal, tenhle díl mě příliš nenadchl, přesto se našlo pár světlých chvilek. Líbilo se mi zjištění, že mezi Ghoon-Hahmem a Que-Min bylo už ve školce jakési podivné „přátelství“ a já stále doufám, že si nakonec Que-Min vybere jeho. Jung-Wooa už naprosto nesnáším, oproti prvnímu dílu je úplně jiný. Téměř se nevyjadřuje, neprojevuje žádné emoce a je chladný až to vypadá blbě. Je mi jasné, že má vypadat strašně sexy, tajemně a chladně, ale na mě to působí naprosto opačným dojmem.
Líbila se mi však scéna s Pikachu a Rakeťáky v televizi, stejně jako jsem si všiml, že si Jung-Woo četl šestý díl Naruta.
Některé drobnosti mě moc potěšili a ačkoliv byl díl velice nudný, tak některé části byly dostatečně zajímavé na to, aby si třetí díl udržel hodnocení 3 hvězdiček.

Pozor! Text může obsahovat spoilery!!Druhý díl byl rozhodně lepší než ten předchozí. Hlavní hrdinka Que-Min je mi sympatická a má dobře nakročeno k tomu, odvyprávět skvělý příběh. Setkáme se s některými postavami z minulého dílu, konkrétně s Jung-Wooem, který zde sehrává poměrně důležitou roli. V prvním díle mi tolik nevadil, ale v tomto díle mě neskutečně otravuje jeho lhostejnost, která má být svým způsobem strašně cool, drsná a tajemná zároveň, ale na mě působí spíš jako omezený idiot. Que-Min se opravdu chová jako holka a vzhledem k tomu, že holka opravdu je, tak jí zatím její činy opravdu věřím. Co se týče příběhu, je to takové klišé, mnohokrát opakovaná slaďárna: Holčina narazí na kluka, který by mohl prozradit její tajemství a ve snaze umlčet ho se do něj zamiluje. Tento příběh je však oproti jedničce lépe rozveden, protože autorka se možná poučila z prvního dílu a dějová linka je tu jen jedna. Badass Yi-Won gang v čele s Ghoon-Hahmem je taky docela zajímavý a poslední stránky dobře navnadí na příští díl, protože chcete vědět, jak to vlastně s lehce naivní, přesto však sympatickou Que-Min bude dál. Možná taky skutečnost, že jsou před námi ještě další tři díly, naznačuje, že se zápletka může lépe rozvést a třeba nás na konci bude čekat přece jen nějaký šokující zvrat.
Kresba je pěkná, jedinou výtku bych měl snad k pozadí, které je tu na můj vkus jednodušší. Každopádně to vynahrazují bravurně nakreslené postavy, takže ve výsledku se jedná o pěknou podívanou.
Oproti minulému dílu nastalo ohromné zlepšení, takže hvězdičku navíc milerád udělím a jsem zvědav, zda-li si manhwa svoji kvalitu ve třetím díle udrží minimálně stejnou.

Když pominu jména, která si prostě nedokážu zapamatovat a anglický přepis mi k jejich zapamatování příliš nepomáhá, jedná se celkem o slušnou oddychovku. Samotné téma výměny mi přijde super a má obrovský potenciál, který tu ale autorka nevyužila ani z poloviny. Kresba je fajn a i když je místy poněkud chaotická, dá se na ni v pohodě zvyknout. Ke jménům už se vracet nebudu, ale mojí spásou byla tabulka výslovnosti jmen na začátku knihy, ke které jsem se neustále vracel, protože jména mi první třetinu knížky prostě nelezla do hlavy. Příběh jako takový je příliš uspěchaný. V jednu chvíli kouká Tae-Yeon (opět jsem využil tabulku jmen ze začátku) na časopis s Kunem, v druhé chvíli už se domlouvá s Jung-Wooem na svém plánu a v další chvíli už si to štráduje do školy. Zápletka je předem jasná, rozuzlení je minimálně od poloviny knížky taky zřejmé a fakt, že se holčina nechá zkopat do krve kluky z gangu a sama jich několik z nich pěkně zřídí, mi přijde poněkud nereálný. Taky mě velice zklamalo, že děj se odehrává pouze na chlapecké škole, kdežto zážitky Jung-Wooa byly v podstatě zapomenuty. Pár stránek se tam sice našlo, ale byly to řádově tak tři, čtyři strany. Přitom děj mohl být perfektně rozvinut, kdyby se přidala nějaká zápletka i na dívčí školu, postupně by se ony zápletky mohly například propojit, anebo taky ne. Jak říkám, toto téma mělo obrovský potenciál a autorka jej bohužel dostatečně nevyužila, a tak vzniklo spíše takové polovičnaté dílo, které ale není zdaleka dokončeno. Konec byl taky příliš umělý a kýčovitý a kdyby nám to ještě nestačilo, přihodila autorka krátký příběh o tom, jak se dva hlavní gangsteři vlastně seznámili. Co se týče postav, na to, že se jednalo o chlapeckou školu, se minimálně hlavní tři protagonisté - Tae-Yeon, Ga-Woon a Kun chovali místy jako třináctileté slepice a ne hlavy gangu. Je mi jasný, že v romantických mangách/manhwách pro dívky musejí být chlapci přecitlivělí, ale přesto strašně cool drsňáci, jenže v tomto případě to příliš nefunguje. Konkrétně Tae-Yeon bych ani náhodou nevěřil, že je Jung-Woo v přestrojení, protože její výstupy, kdy brečela a řvala kvůli každé kravině, byly jako pěst na oko.
I přes všechny tyto nedostatky, kterých je však pomalu více než kladů, musím uznat, že jako odpočinkové čtivo to nebylo úplně špatné, každopádně zbylé čtyři díly kvalitu už asi příliš nezvednou. Chápu, proč si autorka manhwu musela vydávat na vlastní náklady...

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Nová manga série od Crew se rozjíždí a že je to pořádně nadupaný rozjezd!
Eren Yaeger vyrůstal od malička za zdí, která chránila veškeré zbytky lidstva, které přežilo, před útoky titánů - obrovských oblud vypadajících jako člověk požírající lidi. Jednoho dne je však zeď zničena, když se zjeví vzácný šedesátimetrový titán a téměř celé město je zničeno. Při tomto masakru přijde Eren i o svoji matku, a tak spolu se svojí (asi) sestřenicí Mikasou, kamarádem Arminem a zbylými přeživšími prchá. Rozhodne se však titánům pomstít a do jednoho je vyhubit. Po pět dlouhých let tak podstupuje trénink, aby se mohl přidat k Průzkumné jednotce, která jezdí za zeď, sbírá informace o titánech a ničí je. Den po závěrečném ceremoniálu, kdy už to vypadá, že se lidstvo z posledního útoku konečně vzpamatovalo, přichází útok znovu. Eren je však tentokrát připraven pomstít se titánům, ale když jeden z nich málem sežere jeho kamaráda Armina, zraněný Eren z posledních sil vyprostí svého přítele z huby zrůdy, ale skončí jako jednohubka sám...
No teda! Kdo by to byl čekal?! Už dlouho jsem nenarazil na něco, co by mě nutilo číst dál, dál, dál a dál, dokud není konec, a pak si to pro jistotu pročíst ještě jednou, kdyby mi náhodou něco uniklo. Kresba v první kapitole není nic světoborného, tedy alespoň Erenovo vykreslení se mi příliš nelíbí, ale od druhé kapitoly je to pastva pro oči. Je to jistý zvláštní styl kresby, který neodpovídá klasickým mainstreamům (Naruto, Bleach), ale tenhle neobvyklý styl si mě získal. Kapitoly jsou 4 po 50 stranách, nikoli 9 kapitol po 20. Takže i když obsahuje první díl „pouze" 4 kapitoly, nestačíme se divit, co všechno se během nich událo!
Kde se tam ten titán vzal?! Proč je ta Mikasa tak boží?! A jak je proboha možné, že hlavního hrdinu hned v prvním díle zblajzne titán?!! Tolik šoků, tolik napětí, tolik mrtvých! A to jsme teprve v prvním díle. Bez jakýchkoliv pochybností můžu dát prvnímu dílu směle 5 hvězdiček a jediné co zamrzí je, že se Titánů dočkáme pouze 4x ročně... Na druhou stranu budeme za 3 roky na stejném svazku, který je právě nyní v Japonsku! Už chápu, proč tato manga překonala v prodejnosti i legendu One Piece...
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Poslední doposud česky vydaný díl Bleache jsem pročetl od začátku do konce a nestačil se divit, že na mě po pár kapitolách najednou vykouklo nepříjemné „Pokračování příště".
Ačkoliv je Gandžu s Hanataróem už jen krůček od Rukiiny záchrany, připlete se jim do cesty její bratr a současně také kapitán šesté jednotky - Bjakuja Kučiki. Gandžu se přece jen rozhodne Rukii pomoct, a tak se vydává na boj s jejím bratrem, vzápětí je však poražen.
Ve stejnou chvíli se Ičigo probouzí se svými zraněními a dovídá se od Joruiči, jak se tam dostal. Joruiči nám také odhaluje svoji skutečnou podobu a že je to pěkná kočka. Zrzoun se pomocí jakéhosi nesmírně vzácného artefaktu sebere a letí přímo k Paláci zpytování hříchů, kde nás čeká srdceryvné setkání s Rukií. Tedy, ono až tak srdceryvné není. Popravdě bych Ičiga na místě vyfackoval. Proběhne kolem Rukie, jako by se nechumelilo, nevšimne si ji a štráduje si to rovnou za Hanatarem. Když si tedy posléze s Kučiki vymění pár zdvořilostních frází, přichází na řadu samotný boj s Bjakujou. Ačkoliv se Iči od posledně zlepšil, stále to na kapitána šesté jednotky nestačí. Na scéně se tedy opět objevuje Joruiči, kterou však všichni přítomní moc dobře znají jakožto bývalou velitelku speciální tajné jednotky a generální velitelku trestné jednotky. Ta uvede Ičiga opět do bezvědomí, zaceluje jeho znovuotevřené rány, slibuje Bjakujovi odvetu a spolu s Ičim mizí. Poté, co Zrzoun opět nabude vědomí, vysvětluje mu nový trénink, kdy musí probudit do tří dnů druhou podobu svého duševního ostří. Pak přichází na řadu Išida, který se utká s kapitánem dvanácté jednotky - Majurim Kurocučim a jeho dcerou a také podkapitánkou dvanácté jednotky Nemu Kurocuči. Jak se Išida zanedlouho doví, je Majuri zodpovědný za smrt jeho dědečka a učitele a rozhodne se jej tedy pomstít, nebude to mít však vůbec jednoduché.
Až na pár drobností se mi díl opravdu moc líbil. Obálka je naprosto senzační, Hanatara jsem si docela oblíbil. Hrozně se mi líbila první kapitola od prvního panelu až do toho posledního. Tentokrát si tu Iči moc nezabojoval, zato jsme viděli Gandžuovu bleskurychlou porážku a začátek zápasu Išidy a Kurocučiho. Co se týče Kurocučiho, je mi už od pohledu nesympatický a doufám, že mu dá Išida co proto. Joruičino odhalení na mě taktéž velice zapůsobilo, nehledě na její skvělé schopnosti a pověst, která ji, zdá se, předchází. Nelíbí se mi akorát plán, že Joruiči naučí Ičiga úplné vyvolání za tři dny, místo deseti let. Ano, takovýhle skok je možný pouze pro Ičiga. I Naruto si dal s Rasenganem víc práce!
Ale vzhledem k tomu, že mě 14. díl naprosto pohltil a nepustil až do poslední stránky, tak mu tenhle malý detail prominu a dám plné hodnocení. Nemůžu se dočkat pokračování.
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Třináctý díl Bleache mě docela bavil. Většina třináctky se totiž točila okolo Ičigova souboje proti kapitánovi jedenácté jednotky Kenpačimu Zaraki. Už na první pohled bylo patrné, že tento souboj nebude procházka růžovým sadem a vypadá to, že Ičigo bude mít opravdu velké problémy s porážkou Keníčka, jehož duševní tlak je tak vysoký, že jej vycítí dokonce i Rukia v Paláci zpytování hříchů, který je postaven ze Zabíjáka ducha, speciálního kamenu, který blokuje duševní sílu. Kromě Ičigova souboje se vlastně neděje vůbec nic, samotný boj totiž zabírá téměř 80% celé knihy. O zvraty tu nebude nouze, stejně jako o hektolitry krve, nelogické zastavení krvácení, nebo naprosto nepochopitelný boom schopností, kdy se nestačíme divit, jak to, že se probodnutý Iči znovu zvedá, silnější než dříve a řeže do Keníčka hlava nehlava.
Zaraki totiž našeho zrzouna probodne skrz naskrz svým duševním ostřím a místo toho, aby Ičigo omdlel a prohrál, dostane se do svého podvědomí, kde musí svést další boj proti sobě samotnému. Má vůbec právo vlastnit své duševní ostří, když trénuje jen sebe a na Zangecua dlabe? Po tuhém souboji, který byl tak nepřirozený, až to bolelo, získává Ičigo opět možnost vlastnit Zangecua a může se vrátit do boje. Ačkoliv byl tedy ještě před chvílí probodnutý a rudá barvička (tedy v černobílé manze spíše černá barvička) stříkala jako fontánka do všech směrů, nyní krvácení ustalo, Iči je opět z jakéhosi nepochopitelného důvodu silnější a se Zarakim svedou tuhý, leč vyrovnaný boj, ze kterého oba padají za výstřiků hektolitrů krve na zem. Boj tedy končí remízou. Kenpačiho podkapitánka ho odvádí pryč a pro Ičiga se vrací Joruiči, který se tu už pěknou chvíli neobjevil.
Nakonec se Gandžu s Hanatarem přece jen dostanou do Paláce zpytování hříchů, kde drží Rukii, ale Gandžu v Rukii pozná vraha svého bratra a odmítá ji zachránit. Ve stejnou chvíli však do Paláce vstupuje její bratr Bjakuja a zdá se, že problémy na sebe nenechají dlouho čekat.
Ačkoliv mě boj sám o sobě bavil, byl naprosto nelogický, nepochopitelný power up, nesmyslné znovuzískání sil, nelogické zastavení krvácení, nesmrtelnost a naprostá ignorace tolika krve, že by to Čachtické paní stačilo na celej bazén mě nutí snížit hodnocení, přestože se mi moc líbil žebříček oblíbenosti postav na konci, Zarakiho minulost i poslední kapitola s Gandžuem a Hanatarem.
70%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Dvanácté Bělidlo v lecčem překvapí a v lecčem šokuje. Čím to?
Ičigo poráží Rendžiho Abaraie, ale sám padá vyčerpáním. Hanataró s Gandžuem ho dostanou do bezpečí, kde se díky Hanatarovým schopnostem za noc zotaví. Na dvoru se mezitím řeší velice podivná událost. Vražda kapitána dvanácté jednotky - Sósukeho Aizena. Ičigo se po uzdravení vydává dál na cestu za Rukií do Paláce zpytování hříchů a cestou ho čeká nemilé překvapení. Sotva se zotavil z jednoho boje, musí hned pokračovat dalším. Tentokráte stane rovnou proti kapitánovi jedenácté jednotky Kenpačimu Zaraki. Abychom se nemuseli soustředit pouze na jeden souboj, můžeme si vychutnávat také střet Chada s kapitánem osmé jednotky Šunsuiem Kjóraku. A ani tento díl nás neošidí o nějaký ten flashback, pohled do minulosti. Zjistíme, jak že se to vůbec Chad stal takovým Ičigovým kámošem, jakým člověkem byl a jakým se teprve stal a to vše nás nakonec naprosto šokuje, stejně jako jeho porážka.
Dvanáctý díl se mi moc líbil. Jednak mě velice baví veškeré dění mezi sběrači duší a druhak tu tentokrát Ičiga příliš nebylo. Moc jsem si oblíbil kapitána desáté jednotky - Hicugaju. Je mi sympatický už jen proto, že je to jakási černá ovce, nejmladší génius mezi kapitány. Velice mě šokovala Aizenova smrt, protože to jsem tedy vůbec ale vůbec nečekal. Bylo mi líto Hinamori, na druhou stranu se mi líbí její duševní ostří - Tobiume. Když pominu situaci mezi sběrači duší, tak musím také vyzdvihnout Chadův boj. Byl neotřelý, byl skvěle nakreslený, flashback se mi taky moc líbil a konec mě absolutně zaskočil. Kdo by to byl řekl? Ičigo tu tentokrát taky nebyl za mistra světa, protože je vidět, že Kenpači bude mít tuhý kořínek, a tak se nemůžu dočkat pokračování.
Když si to tu tak pročítám, tak jediné, co by mi snad mohlo bránit udělení plného hodnocení je obálka, která se mi nikterak zvlášť nezamlouvá. Ale to je čistě subjektivní názor a zrovna Sósuke se tam docela hodí, takže proč ne?
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Gandžuho souboj proti Jumičikovi. Boj mezi Išidou a Džiróbem. Ičigo kontra Rendži. To vše a mnohem více nás čeká v jedenáctém pokračování Titeho mangy. Gandžú pokračuje ve svém boji s Jumičikem. Nevypadá to zrovna růžově, ale neměli bychom za žádnou cenu podceňovat bratra té nejlepší pyrotechničky v západním Rukonu! Išidův luk se utká s Džiróbóvým Cunzakigarasem, Ičigo a Gandžu vezmou rukojmí, zjistí, kde přibližně drží Rukii, projdou se stokou pod Seireitei a nakonec Ičigo stane proti Rendžimu, podkapitánovi šesté jednotky a také nejlepšímu Rukiinu příteli z dětství. Je odhalen Rukiina a Abaraiiova minulost, dozvíme se něco o čtvrté jednotce a nakonec si můžeme poplakat nad hořkosladkým vítězstvím v zápasu.
Přestože byl jedenáctý díl Bleache skvělý a měl jsem velké nutkání udělit mu plný počet bodů, nedokázal jsem to. Proč?
Začátek vypadá velice slibně. Dokončení souboje z minulého dílu, perfektní obálka, skvělé dvojstránkové kresby a hlavně epické boje. Boj Išidy a Džiróba mě naprosto uchvátil. Bylo to skvělé. Išida si mě svým postojem, schopnostmi a vzhledem naprosto získal a můžu ho klidně označit za jednu z mých nejoblíbenějších postav. Boj nikde zbytečně nezdržoval, suprově se četl a ani jsme se nenadáli a bylo po všem. Nová postava - Hanataró mi byla už na první pohled velmi sympatická. Třeba se z něj časem vyklube nějakej drsňák, třeba taky ne. Každopádně v posledních kapitolách nastal hlavní problém. Možná už nad tím příliš přemýšlím, nebo to tak má být a já tu pravou podstatu stále nechápu, ale nějak mě Rukiina minulost nechává naprosto chladným. Ona, Rendži a její přátelé jsou duše. Duše, které zemřely a dostaly se do Soul Society. Duše, které neumějí využívat svoji duševní energii nemohou mít hlad ani žízeň. Proč tedy Rendži s těmi dětmi kradli vodu? Když jsou duše a zemřely, tak jako duše stále stárnou? A mohou i zemřít? Co se stane s člověkem, který zemře, stane se z něj duše a ta duše zemře? Všechny tyto nelogičnosti (nebo jsem padlý na hlavu a nepochopil jsem je) mi zabránili v tom, dát 11. dílu plné hodnocení. Kdyby byly tyto nelogičnosti roztroušeny po celém díle a po malých částech, možná bych si jich byl ani nevšiml, ale když mi je autor naservíroval v jedné kapitole najednou, nedá se nic dělat.
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Desátý Bleach přináší oproti minulému dílu výrazné zlepšení, ale má na to, aby předčil osmičku?
Ičigo a jeho přátele jsou díky pyrotechničce Kúkaku Šibě odpáleni v dělové kouli z duševní energie do Seireitei, dvora, jenž obývají sběrači duší. Samotné přistání se však zvrtne a parta se roztrhá na 4 menší skupinky: První skupinka Ičiga a Gandžua, druhá skupinka Inoue a Išidy, samotný Chad a nakonec i sám Joruiči musejí v neznámém prostředí najít Rukii a zachránit ji. Mezitím probíhá mezi sběrači duší důležitá schůze, kde se řeší prohřešek kapitána třetí jednotky - Gina Ičimarua, který nechal v předešlém díle Ičiga uprchnout. Už od pohledu nesympatický úlisný týpek slibuje v budoucnu velké problémy... No, uvidíme. Po napůl úspěšné infiltraci dvora čeká na Ičiga a Gandžua hned první souboj. Ičigo stane proti Ikkaku Madaramemu, důstojníku jedenácté jednotky a Gandžu se utká s jakýmsi Jumičikem. Je nám předvedeno další duševní ostří, které tentokráte nabývá podoby trojdílné tyče a Ičigo bude mít rozhodně namále. Vyteče z něj pár hektolitrů krve, ale nakonec se mu povede zasadit fatální úder a vyjít z boje jako vítěz...
Jak už bylo řečeno na začátku, desátý díl se oproti devítce výrazně zlepšil. Už tu opět není přehršel zbytečných stránek a dvojstránek, které akorát brzdily děj, ale naopak zde mají (tedy alespoň dle mého názoru) své místo a své kouzlo. Líbí se mi, že tu z hrdinů stříkají hektolitry krve a ti dělají, jakoby nic. Velice mě překvapilo zjištění, že Kisuke Urahara byl kdysi dávno (ASI) kapitánem některé jednotky, tedy soudě podle klasického bílého kapitánského pláště. Velmi mile mě překvapilo roztržení party, což bylo takovou třešničkou na dortu, která slibuje více akce a vedlejších linek. Nemusíme tedy sledovat celou skupinu jak se plíží po Seireitei, ale budeme to mít hnedle z několika pohledů a z různých částí. Příběh se pohnul vpřed, zdá se, že z Gandžua bude jedna z dalších hlavnějších postav a hlavně se už nemůžu dočkat, až někteří kapitáni konečně ukáží své schopnosti v boji.
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Bleach má jeden velký problém a sice značné kolísání kvality. Mnoho věcí, které jsem chválil v předchozím díle, mě v tomto díle spíše odrazovaly a naopak věci, které jsem minulému dílu vytknul, bych tady zase vyzdvihl.
Každopádně Ičigo a jeho přátelé jsou na cestě do Soul Society, aby zachránili Rukii, které zbývá pouhých čtrnáct dní do popravy, proto tedy název „Fourteen days for conspiracy" tedy „čtrnáct dní pro spiknutí". Když se konečně dostanou na místo určení, musejí hned svést boj se strážcem brány - Džidanbem. Jelikož Ičigo celých deset dní (DESET!) poctivě trénoval, porazit Džidanba je pro něj jednoduché. Když se ale u brány objeví kapitán třetí jednotky Gin Ičimaru a bránu zevnitř uzavře, nezbyde Ičigově partě než najít jinou cestu do Seireitei (Dvora čistých duší). Vydají se tedy za jakýmsi Joruičim známým, který se později ukáže jako známá. Šiba Kúkaku, nejlepší výrobkyně ohňostrojů v celém Rukonu má jakýsi trhlý plán, jak dostat naše hrdiny do Seireitei pomocí velkého černého... komínu.
Devátý díl ani zdaleka neměl na předchozí díl, co se týče kresby i příběhu. V minulém díle jsem sice vyzdvihoval kresbu, jak se na ni krásně koukalo, jak jsem si užíval každou dvojstránkovou kresbu, nebo i kresbu na stránku, ale v devátém díle bylo těch kreseb příliš mnoho. Téměř v každé kapitole byla aspoň jedna velká dvojstránková kresba, v některých kapitolách jich bylo dokonce víc. Tím pádem se příběh nijak drasticky neposunul. Dostali se do Soul Society, Ičigo porazil Džidanba, seznámili se s Gandžuem a došli ke Kúkaku. Nikterak zvlášť velký posun v příběhu. Ičigo sice trénoval pouchých deset dní, zato si ale dal z fleku strážce brány Džidanba, kterého za celých tři sta let nikdy nikdo neporazil. Fuck logic... Ičigovy nepřiměřené reakce opět znepříjemnili celkový zážitek a jestli bych měl něco vyloženě vyzdvihnout, něco, co mi přišlo jako takový světlý bod, byla to hloupoučká Orihime a její reakce... Já tu Orihime prostě žeru! Každopádně se jedná o podstatně slabší díl, a tak hodnotím průměrně.
50%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Přestože minulému dílu uteklo jen o chloupek plné hodnocení, dnes je tomu jinak. Ptáte se proč? Inu, možná za to může jak příběh, tak obálka, nebo prostě jen genialita autora. Kecám, hlavní zásluhu na tom má Ičigův tatík a Kon...
Osmé pokračování Ičiga tedy začíná během druhé lekce za znovuzískání schopností sběrače duší, na dně hluboké jámy ?Shattered Shaft, kde se Ičigo pomalu ale jistě mění v Hollow. Jeho karmický řetěz je téměř zničen a jemu už nezbývá žádná naděje. Musí se tedy přenést do jakéhosi alternativního světa v jeho mysli (nebo možná duši, když je to ten sběrač duší) a pokecat si s jakýmsi chlápkem, který mu dá užitečnou radu, jak se zachránit. Na poslední chvíli si Ičigo vzpomene na Išidova slova, nalezne svoji vlastní sílu sběrače a probudí ji. Stane se tedy opět týpkem v černém kimonu a lze tak přejít na poslední lekci. Během ní se doví, že onen chlápek v jeho duši je vlastně jeho ztělesněné duševní ostří a když se doví i jeho jméno, stane se ještě silnějším. Trénink je tedy u konce a Ičigo je se všemi ostatními připraven na cestu do Soul Society. Rukia se mezitím dozvídá, že za svůj zločin zaplatí cenou nejvyšší a její poprava má být vykonána za pouhých pětadvacet dní.
Ičigo těsně před cestou absolvuje jeden odpočinkový den na festivalu s rodinou a přáteli ze školy, stihne se rozloučit s taťkou, a pak už hurá zachránit Rukii.
Vytknul bych osmému dílu asi to, že se tam opět ukázalo mé neoblíbené „buď a nebo". Buď Ičigo okamžitě probudí svoji sílu sběrače, nebo zemře. Buď se Ičigo ihned dozví jméno svého duševního ostří, nebo zemře. Buď Ičigo se svými přáteli dorazí do Soul Society za 4 minuty, nebo budou navždy lapeni v mezisvětí. Možná jsem suchar, ale štve mě, že tu postavy nemají žádná zadní vrátka. Neexistuje tu střední cesta. Protože jsou jen dvě možnosti: Úspěch, nebo selhání. A protože se jedná o hlavní hrdiny a mluvíme tu o typické šónenovce, tak velice pochybuji, že by nás tu autor šokoval tím, že by snad nechal své hlavní protagonisty selhat. V Narutovi se naopak málokdy stává, že jsou jen dvě možnosti. Stává se to, ale ne tolik jak v Bleachi.
Na druhou stranu mě naprosto uchvátila kresba. Snad jsem si ji tu všímal víc, než v předchozích dílech, nebo se možná zlepšila, ale já se na ty velké panely a dvojstránky nemůžu vynadívat. Ty vážné výrazy v obličejích, ty postoje, to oblečení, zbraně, stínování, to všechno je dokonalé. Tedy až na prostředí, s tím se autor moc nepárá, ale v konečném výsledku si toho moc nevšímám a už to spíš vnímám jako jeho styl.
Ičigův tatínek opět perlil a vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo pár kapitol jen o něm... Třeba se časem dočkáme. Nakonec mě ještě dorazil Kon a jeho rádio s dotazy od fanoušků. Po přečtení jeho oblíbeného rčení a následného obrázku, jsem se hlasitě zasmál a musel si to přečíst ještě alespoň dvakrát.
Sečteno a podtrženo, osmý díl Bleache ve mně zatím zanechal dojem nejlepšího dílu a bojím se, že ho jen tak něco nepřekoná, protože Ičigo si utekl do Soul Society a Kona s taťkou nechal doma...
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jo, konečně začínám Bleachi přicházet pořádně na chuť! Celých 6 dílů trvalo, než si mě Bleach dokázal získat, ale sedmý díl je tu, přečten a ohodnocen!
Išida přichází na pomoc Rukii, ale sám proti podkapitánovi šesté jednotky Rendžimu nemá sebemenší šanci a je vzápětí poražen. Ičigo se mezitím dovídá o Rukiině útěku a vydává se ji zachránit. Sám tedy svede boj proti Rendžimu a i když to vypadá zpočátku beznadějně, ujímá se Ičigo vedení a téměř Abaraie poráží. V tom mu však zabrání Rukiin starší bratr Bjakuja, který Ičigovi jedinými dvěma údery zpřetrhá duševní zřídlo a duševní řetěz, připraví ho o veškeré schopnosti sběrače duší a odvádí Rukii zpět do Soul Society, kde má být popravena. S tím se Ičigo nesmíří a rozhodne se do Soul Society vyrazit a Rukii osvobodit. Jenže předtím ještě musí získat zpět své schopnosti sběrače duší, s čímž mu má pomoci vlastník obchodu Urahara. Mezitím se Inoue s Chadem spojí s kocourem Joruičim, který je má trénovat a taktéž připravit na cestu do Soul Society...
Sedmý díl měl všechno, co by měl správný díl mít. Humor, krev, emoce, boj, napětí a drsného záporáka. Ičigo už tu není tak suverénní, jak tomu bylo v předešlých dílech, neboť dostal od Bjakuji pěkně na prdel. Upřímně doufám, že po tomhle 10 denním tréninku nebude z Ičiga zase macho, co sejme každého kapitána v Soul Society, který se mu připlete do cesty. Zároveň bytostně nesnáším situace, kdy je všechno buď a nebo. Ičigo se buď vyhne první ráně, nebo okamžitě zemře. Ičigo se buď stane sběračem duší, nebo za tři dny zemře. V ičigově případě je stoprocentně jasné, která z těch dvou variant nastane, a protože je to jedině buď a nebo, nedočkáme se žádné zlaté střední cesty, ale samozřejmě té kladné... To je snad jediná věc, která mi brání udělit sedmému dílu plný počet bodů. Na konci mě také velice pobavilo Konovo rádio a odpovědi na dotazy a také část, kdy Ičigo skočil na Uraharův vtípek a nasadil si onu směšnou čelenku... Snad se bude osmý díl nést v podobném duchu, ale bude vynecháno ono zlo „buď a nebo"
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! V šestém pokračování Bleache se ocitáme tam, kde pátý díl skončil, tedy uprostřed sázky Ičiga a Išidy o to, kdo dokáže v příštích 24 hodinách zlikvidovat více Hollow. Sázka se však oběma zmiňovaným poněkud vymkla z rukou, a tak musí Sběrač duší s Quincym spojit síly, ať se jim to líbí nebo ne. Přichází první „Boss Hollow" - Menos Grande a ačkoliv se to zdá neuvěřitelné a naprosto šokující (asi jako to, že v bramborovém salátu jsou brambory) dokáže Ičigo společně Urjúem velkého Hollow porazit a zachránit tak Karakuru před zkázou.
Když už se zdá, že se vše vrací do normálních kolejí, Rukia utíká pryč a má v zádech dva sběrače duší ze Soul Society, kteří mají za úkol dopravit Rukii zpět domů a patřičně ji potrestat za to, že předala bez povolení svoji moc jinému člověku. Do potyčky však vtrhne Išida a zápas na sebe nenechá dlouho čekat.
Ukončení příběhu s vyšinutou sázkou o likvidaci Hollow jsem velice uvítal. Menos Grande byl neslaný, nemastný, stejně jako závěr. Ičigo s Išidou si vzájemně pohlídaj zadek a jsou najednou velcí kamarádi. Navíc Ičigo bez jakéhokoliv řádného výcviku Sběrače duší dokáže pořádně zřídit jednoho z nejsilnějších Hollow, co kdy žili (ještěže ho úplně nezničil, to by bylo moc WTF i na autora). Naopak poslední dvě kapitolky se mi líbily moc, nový příběh na sebe rozhodně nenechá dlouho čekat a s trochou štěstí se snad v příštích dílech dozvíme, jak vypadá ono legendární Soul Society, o kterém se pořád mluví.
Za mě je to však trošku slabší díl, a tak hodnotím 60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jak tak čtu pátý díl Bělidla, začínám si uvědomovat, že mě to víc a víc baví. Začínáme tam, kde jsme na samém konci čtyřky skončili, tedy jakýmsi přiznáním Išidy, že nenávidí sběrače duší, tudíž i Ičiga. V první kapitole zjišťujeme, že i Išida chodí s Ičigem do třídy (jaká to náhoda, že se téměř všichni sejdou v jedné třídě) a chce se s Ičigem vsadit. Vsadí se to, kdo dokáže za 24 hodin zlikvidovat více Hollow. Ačkoliv Ičigo nesouhlasí, poté, co Išida použije vábničku na Hollow, už je pozdě. Boj tedy může začít. Ičigo však není jediný, kdo je obdařen vysokým duševním potenciálem, a tak se terčem pro Hollow stává i Chad - Ičigův kamarád. Ten se pokusí Hollow odlákat na nějaký opuštěný pozemek, místo toho však narazí na Ičigovu sestřičku Karin. Ta na rozdíl od Chada vidí Hollow naprosto zřetelně, a tak naviguje Chada tak, aby mohl uskakovat. Když se však zdá vše ztraceno, vzpomene si Chad na svého dědečka a ruka se mu změní v jakýsi kanón, kterým Hollow zničí. Poslední tři kapitoly pak sledují Orihime, která je spolu jejími spolužačkami Tacuki a Čizuru napadena jiným Hollow. Ač se nejprve zdá boj prohraný, získá i Orihime své schopnosti v podobě šesti víl skrytých v její sponce. Karta se tak obrací a Orihime zachrání své dvě kamarádky a upadá do bezvědomí, kde ji stejně jako Chada nachází Urahara.
Pátý díl byl kvalitou stejně dobrý, jako čtvrtý. Objevení nových schopností se mi líbilo. U Orihime moc, u Chada si nejsem jistý, co si o tom mám myslet... Jakási robotická ruka? Na druhou stranu, šest skřítků skrytých ve sponce taky není o nic lepší. Obálka se mi nelíbila, možná proto, že Chada jako postavu nemám moc rád. Ale přijde mi, že se na té obálce tváří obzvlášť žalostně, i když v manze to taky není zrovna nejveselejší týpek. Co se týče otravného Ičiga, tak ten se objevil snad jen v prvních kapitolách, a pak už od něj byl klid, což rozhodně považuji za klad. Taky by mě docela zajímalo, co má Urahara v plánu, protože se zjeví vždycky v té nejnečekanější situaci. Uvidíme, jak se to vyvine dál...
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Držím v ruce již v pořadí čtvrtý svazek plný příhod Ičiga Kurosakiho, patnáctiletého zastupujícího sběrače duší a studenta vyšší střední školy v Karakuře. A čtvrtý svazek překvapil. Proč? Hned první kapitola slibuje velice uvolněnou atmosféru v podobě Konova rebelského plánu. Konovi se nelíbí, že s ním doma nezacházejí tak, jak by si Vylepšená duše možná představovala, a tak se rozhodne uprchnout a najít si hodnějšího „páníčka". Brzy však zjišťuje, že vše nepůjde zrovna podle jeho představ a že to nejlepší ho dost možná čeká právě v rodině Kurosaki. Kapitolka byla perfektní, o vtipné situace nebylo nouze, na druhou stranu se však vůbec nic nestalo. Kon prostě utekl a zase se vrátil. Ale jako takové malé zpestření to bylo dokonalé. Další kapitoly se točí kolem populárního televizního pořadu Kratochvíle s duchy (zkráceně Kraduchy), v němž charismatický exorcista nového století - Don Kanondži vymítá duchy. Když se natáčení koná v nemocnici nedaleko Ičigova bydliště, nesmí tam rodina Kurosaki (jakožto velcí fanoušci - teda kromě Ičiga a Karin) chybět. Co se ale stane, když Kanondží místo vymítání duchů proměňuje dobré duchy v Hollow?
Čtvrtý díl si drží dobré hodnocení stejně jako trojka. Obálka a samotný název mi k dílu moc nesedí, protože Qunicy, který nenávidí sběrače duší, se objeví až v poslední kapitole. Mnohem radši bych viděl na obálce Dona Kanondžiho, což by byla určitě perfektní bláznivá obálka. Ičigo tu byl stejně otravný jako ve všech dílech, opět ho rozběsnilo několik naprosto neškodných vět a dokonce odmítl stát se učedníkem samotného Dona Kanondžiho, charismatického exorcisty nového století! Na druhou stranu se dovídáme, že několik Ičigových spolužáků jako je Inoue, Tacuki a Chad, vidí a slyší hollow, i když někteří z nich jen velmi matně. Toho by mohl autor dobře využít v příštích dílech. Nakonec se setkáváme s postavou na obálce - Urjú Išidem, Quincym (ať už je to co chce). Čtvrtý Bleach si prostě drží stejnou kvalitu jako trojka a jsem zvědav, jestli nám pátý díl přinese i tu vysněnou pátou hvězdičku.
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery!] Třetí pokračovaní příběhu o sběrači duší Ičigu Kurosakim pokračuj a třetí díl bude tentokrát pochmurnější než předchozí dva. Je sedmnáctého června. To je pro rodinu Kurosaki velká událost. Je to totiž přesně šest let, co Ičigovi, Juzu a Karin umřela maminka. Nebo přesněji byla zavražděna. Proto se Ičigo se svou rodinou vydává na výlet na hřbitov, aby uctili maminčinu památku. Ale jako vždy se něco zvrtne. Dovídáme se okolnosti její smrti i to, že byla vlastně zavražděna Hollow, který se vrací aby si pošmákl i na duších Ičigových sester. Naštěstí však Ičiga pronásledovala Rukia, Ičigo se mohl proměnit ve sběrače duší a boj na hřbitově může začít!
Třetí díl se mi zatím líbil nejvíc. Byl tam zajímavý souboj na hřbitově, spousta vtípků Ičigova otce, ale i ona pochmurná atmosféra, která se však povedla jen napůl. Těžko říct, jestli to byla zoufalá snaha o odlehčení, nebo autorova neúmyslná vsuvka, ale i když jste se vážně snažili, tak se opravdu těžko můžeme v té nejmelancholičtější části vžít do situace, když Ičigův táta zničehonic vrazí synovi do hlavy deštník, nakopne ho do zad, nebo prostě jen začne ječet nesmysly. Ičigo byl v tomhle díle stejně otravný jako v předchozích dílech, ale už si na ty jeho přehnané reakce na zdánlivě titěrné drobnosti začínám zvykat. Nejsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Krásná Orihime na obálce mi udělala radost, stejně jako ilustrace na začátcích kapitol. Žádné nové postavy nám nebyly představeny, tedy snad s výjimkou Grand Fishera, Hollowa, který má na svědomí vraždu Ičigovy matky a kterého Ičigo nedokázal zabít, neboť uprchl. Jsem opravdu zvědavý, jestli se s ním v pozdějších dílech znovu setkáme a jestli se Ičigovy dostane pomsty po které prahne. Já upřímně doufám, že ano. Na druhou stranu zamrzí, že šlo opět v podstatě o uzavřený příběh a kdybychom se nedozvěděli o okolnostech smrti Masaki, nedověděli bychom se vlastně vůbec nic nového. I přesto si třetí díl zaslouží tři hvězdičky a ještě jednu za vtípky Ičigova otce, i když nebyly vždy použity v úplně správných a hodících se situacích.
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Dobrodružství oranžovovlasého sběrače duší Ičiga pokračují. Druhý díl začíná právě tam, kde ten první skončil, tedy příběhem s mluvícím papouškem. Zjišťujeme, že ne všichni Hollow putují po své porážce do Soul Society, ale někteří se skutečně dočkají pekla. Rukia se přesvědčí na vlastní kůži, že ještě není tak silná, jak si zprvu myslela a nedokáže se vypořádat s novým zákeřným protivníkem. Blíže se seznamujeme s další vedlejší postavou, konkrétně s Ičigovým spolužákem Chadem. A když je konečně Hollow poražen a duše uvězněná uvnitř papouška je osvobozena, můžeme si myslet, že jsme se dostali do konce. Omyl. Záhy nás čeká další uzavřený příběh o vylepšené duši, která Ičigovi ukradne tělo a odmítá jej vrátit. Seznámíme se opět s dalšími postavami, Kisukem Uraharou - majitelem obchodu s různými podivnými předměty pro sběrače duší a s jeho podřízenými, věčně ufňukanou Ururu, drzým Džintou a gorilou Tessaiem.
Postavy se nám začínají kupit a těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Chad mě jako postava zatím nikterak zvlášť nenadchl, Rukii mám rád už od začátku, Ičigo je pořád stejný kre*én, který sice nemá problém poprat se s grázly na ulici či vyřídit Hollow, přesto však naprosto bezdůvodně vyšiluje, když zjistí, že jeho tělo pod kontrolou vylepšené duše políbilo jeho spolužačku na tvář. NA TVÁŘ!!! Příběhové linky mě v tomto díle bavily víc, než v prvním, přesto bych však uvítal nějakou delší příběhovou linku, které se snad brzy dočkám. První díly budou pravděpodobně něco jako prolog, kde se seznámíme se základními postavami a autor si zde zjevně chystá půdu pro něco většího. Druhý díl byl každopádně výrazně lepší než ten první, možná za to může více akce, propracovanější souboj a troufám si tvrdit, že i kresba je tady o něco málo lepší. Přesto si však myslím,že je to trošku slabší díl a doufám, že se Ičigova postava bude v průběhu dílů vyvíjet z toho otravného uřvaného zrzouna v alespoň méně otravného uřvaného zrzouna. 60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Představte si, že jste oranžovlasý středoškolák, co vidí duchy, má otce s komunikačními schopnostmi dítěte, sarkastickou sestru a jeho rodinu napadne jakýsi zlý duch hned potom, co se setká se sběračkou duší, kterou kromě něj nikdo jiný nevidí. Ne, na ničem nejedu, jen jsem si přečetl první kapitolu mangy Bleach. Už na první pohled docela bláznivá manga, která vás svým dějem chytne a nepustí (anebo taky ne). Manga, jejíž kresba vás uchvátí (anebo taky ne). Takové množství hlavních a vedlejších postav různé povahy a charakteristických rysů, že si mezi nimi prostě musíte najít svého oblíbence (anebo taky ne). Bleach by se dal označit za poněkud kontroverzní kousek. Jednu část fanoušků nadchne svým crazy příběhem, poněkud jednodušší kresbou (tady alespoň ve srovnání s Narutem) a pestrou škálou postav a druhou část fanoušků naopak odradí nesmyslný příběh plný soubojů, odfláknutou kresbou a takovým množstvím postav, že už vlastně ani pořádně nevíte, kdo je ten Urjú Išida, Ururu, Ičimaru, Ičigo, ...
Já sám jsem až donedávna patřil do té druhé skupiny. Chápu, že se jedná o celosvětový fenomén, jen jsem v tom neviděl v porovnání s Narutem tu myšlenku. Ičigo je prostě středoškolák, kterého nase*e každá věta, co mu zrovna není po chuti, dovídáme se, že mu umřela maminka (nevíme však kdy, ani jak) a ačkoliv po něm za těch patnáct let moc zlých duší (Hollow) netoužilo, najednou se jich v jeho městě hemží tolik, jako třináctek na koncertě One Direction. Přesto jsem tomu po několikátém přečtení a shlédnutí prvních 35 dílů anime přišel na chuť. Ačkoliv mě v první knize neustále rozčiloval jeho mrzutý a místy až tupý výraz a přehnaná výbušnost, nahrazuje mi to sympatická a ve školní uniformě dobře vypadající Rukia Kučiki a její trefné a vtipné poznámky, vyvinutá avšak vyloženě hloupoučká Orihime Inoue a její příběh se zesnulým bratrem, z něhož se stal Hollow a vtipný Ičigův otec, jenž se svého synka snaží poránu probudit dobře mířeným úderem. Hvězdičku ale srazím za jednodušší kresbu, která ne vždy lahodila mému oku a za neslaný nemastný příběh, ačkoliv je jasné, že jsme teprve na začátku a poslední kapitola slibuje do druhého dílu mnohem více vzrušující podívanou... No, uvidíme. 60% .

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Mezi druhým a třetím dílem Líbání jsem si dal pěkně dlouhou pauzu. Přečetl jsem mezitím dost mang, ale byl jsem líný je jakkoliv ohodnotit, nebo si dokonce zapsat jejich poslední přečtení. Líbání tedy vezmu pěkně hopem a ve zkratce.
Mako končí její služba v klubu Kavalírů, jenže ona se prostě Goua nehodlá vzdát. Ten však nesmí porušit pravidlo a začít si cokoliv s jakoukoliv dívkou, a proto dá Mako slib, že jakmile odmaturuje, budou spolu... Tohle se tedy událo v prvních dvaasedmdesáti stránkách a zbytek knihy tvoří už jen bonusové kapitoly. Ty mne příliš nechytly. Nic proti, ale čekal bych, že to alespoň trošku víc natáhnou. Mohly dát ty bonusové příběhy do prvních dvou dílů a ten třetí skutečně ukončit poslední objednávkou...
Jako celek je ale Líbání zakázáno obstojná manga, na kterou v mé knihovničce určitě nebude jen tak padat prach a někdy se k jejímu přečtení vrátím... Jen příliš brzký konec mne mírně rozladil a bonusové kapitolky už to bohužel nezachránily.
50%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! O víkendu bych toho měl být schopen přečíst trošku víc, jenže moje knihovnička se rozrůstá takovým tempem, že pomalu nestíhám všechno dočítat a hodnotit... Jenže v tom musím mít pořádek, a tak místo toho, abych si načetl pět mang a pak je hodnotil tím stylem, že se mi bude jedna plést s druhou, třetí s pátou a čtvrtá zase s tou první, tak raději přečtu méně mang, ale aspoň je řádně zhodnotím... A vzhledem k mým strašlivým pravopisným chybám, kterých si všimnu až poté, co mě na ně upozorní kamarádka ve chvíli, kdy je již nelze opravit, si seženu někoho, kdo mi bude má hodnocení ještě kontrolovat... :D Tááákže...
Druhý díl Líbání zakázáno se skládá ze čtyř kapitol (objednávek) a jedné bonusové kapitolky. První dvě kapitoly jsou o tom, jak se celá škola včetně klubu Kavalírů vydávají na školní výlet na pláž. Na výletě nesmí chybět ani Mako, a tak nebude o vtipné situace rozhodně nouze. Kavalíři vyhlašují soutěž pro všechny dívky na škole: Kdo do dvou hodin nasbírá jeden tisíc mušlí, bude moci strávit jednu hodinu o samotě s jejím oblíbeným kavalírem. To se ví, že se Mako soutěže také zúčastní, jelikož se zakoukala do kavalírské jedničky Goua. Dovídáme se také, že druhý nejoblíbenější kavalír, Šindži, je bývalým „kamarádem" Mako ze základní školy a že je to právě on, kdo ukradl Mako její opravdu úplně první polibek. Mako sice dokázala nasbírat tisíc mušlí, ale jedna závistivá spolužačka jí vyčte, že jako pomocná síla se přece nepočítá a mušle jí shodí z útesu. Mako si uvědomuje své city ke Gouovi a snaží se to Gouovi říct, dočká se však jen chladného odmítnutí.
Druhé dvě kapitoly se točí okolo televizní reportáže, která se chystá pro klub Kavalírů a Mako je požádána, aby se účastnila jakožto pomocná síla klubu také. Odhaluje se Gouova minulost a proč se vlastně stal kavalírem, Mako se rozhodne na chvíli změnit image a stane se tak krásnou, že ji ani samotní kavalíři z klubu nepoznají a když už je reportáž dokončena, schová Gou Mako ve svém autě a jedou k němu domů...
Bonusová kapitola se týká druhačky Ai, která se v prvním díle smála Mako, že ji připomíná ji samotnou před rokem. Kapitola je tedy skutečně o tom, jak Ai nastupuje na školu, kde se právě otevírá klub Kavalírů, který ona rozhodně neschvaluje a také o tom, jak se zamiluje do Goua a dočká se chladného odmítnutí. Ona se s tím však (na rozdíl od Mako) smíří a s Gouem se stanou jen přáteli.
Druhý díl byl o něco lepší jak první, žádného výrazného zlepšení se však nedočkáme. Jediné, co se snad změnilo k lepšímu, je můj názor na Mako, kdy s ní v určitých situacích soucítím a začíná mi být už celkem sympatická. Objevila se však osoba, která mi dřívější nesympatie k Mako značně vynahrazuje. Jakási blondýna z davu (v davu jsou totiž všecky blondýny a vypadaj úplně stejně) jménem Eiri mi neskutečně pije krev… Nejdřív vezme Mako její mušle a hodí je z útesu se slovy, že pomocná síla se přece nemůže zúčastnit soutěže, už cestou na pláž měla blbý kecy a dovršila to naprosto stupidní větou během vysílání televizní reportáže… Mrcha jedna blonďatá… Doufám, že už v příštím díle nebude. Jak si začínám postupně zvykat na členy klubu Kavalírů, přijde mi nejsympatičtější asi Šindži a i když tomu při mém prvním čtení bylo jinak, naprosto jsem si neoblíbil Makkiho… Namyšlenej blb… K samotnýmu Gouovi řeknu snad jen to, že kdyby bylo na mně, rozhodně by nebyl kavalírem číslo 1… Kresba se taky nijak zásadně nezměnila, osvěžení v podobě otázek bylo fajn a bonusová kapitola byla taky moc povedená, ačkoliv ne tolik jako v předchozím díle.
Na závěr už snad jen říct, že trojku bych rád přečetl a ohodnotil ještě dnes a jsem zvědavý, jestli bude mít třetí díl vyšší hodnocení než tenhle. Nepatrně hodnocení oproti prvnímu dílu pozvednu a uděluji druhému dílu 5% k dobru…
60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jelikož mi včera kromě Naruta dorazil i třetí a tedy i poslední díl Líbání Zakázáno, rozhodl jsem se sjet si ho pěkně od začátku a pořádně si zopakovat o čem byly první dva díly. Tááákže...
Patnáctiletá Mako Anzai se s rodiči přestěhovala z venkova do Tokia. Přihlásila se na nejlepší školu ve svém okolí a hned při zahajovací slavnosti se dovídá, že se jedná o čistě dívčí školu s jedinou chlapeckou třídou. Třídu tvoří 30 krásných chlapců, kteří na škole provozují takzvaný „Klub kavalírů". Ten funguje v podstatě jednoduše: Každá žačka dostane na začátku měsíce body, jejichž počet se (jak jsem pochopil) odvíjí podle jejich prospěchu a za body si může zaplatit společnost jednoho z třiceti kavalírů. Klub kavalírů navštěvuje každá třída na škole během prvních čtyřech hodin a nakonec ten kavalír, který nasbírá za celé své studium nejvyšší počet bodů, odejde i s prémií 100 miliónů jenů (což je podle dnešního kurzu zhruba 19,75 miliónů korun).
Mako nedopatřením stihne hned první den poškodit obraz toho nejoblíbenějšího kavalíra Goua a je potrestána a donucena pracovat měsíc jako pomocná síla v klubu kavalírů. Mace (nevím, jak to správně skloňovat) se nejprve samotný klub vůbec nezamlouvá a bere to spíše jako otrockou práci a snaží se ostatní dívky od klubu odradit, protože je to něco naprosto nesmyslného a pravá láska je přece úplně o něčem jiném. Protože na ni Gouovy řečičky nezabírají, rozhodne se Gou vyhlásit soutěž o svůj trůn krále kavalírů. Ten, kdo si jako první podmaní její srdce, vítězí. Když je Gou zahnán do kouta, políbí Maku (a poruší tak jedno z hlavních pravidel kavalírů). Maka mu následně vyhrožuje, že jej napráská řediteli. Když jí však jistá studentka jedno dopoledne vysvětlí, že klub kavalírů vlastně škole pomohl a díky němu se všechny dívky snaží, aby měly dostatek bodů, pochopí Mako, že by Goua neměla udávat. Zvlášť, když k němu sama něco cítí. Takhle to však nevidí Gouův rival z klubu Takuró a řediteli řekne o Gouově prohřešku. Gou je okamžitě vyloučen ze školy a jediný, kdo může situaci zachránit je Mako. Když sama „políbí" Takuróa, je Takuró donucen stáhnout obvinění a Gou se tak může vrátit do školy.
A jako návnada na další díl je odhalení, že první polibek Mako nebyl s Gouem, ale pravděpodobně s jiným kavalírem...
Manga je jako oddychovka dobrá. Líbí se mi kresba očí a velké panely. Příběh je celkem poutavý a rozhodně se těším, jak se bude ubírat až do posledního dílu, který jsem tedy ještě nečetl. Bonusový příběh o ztracených trenkách taky nebyl k zahození a celkem mi sem i seděl. Rozhovory na konci s profily hlavních postav byly taky moc pěkné a i boční lišty s komentáři autorky pobavily.
Nepřekousnu však, když čtu mangu a nemám rád hlavní postavu... Jako třeba v případě Ve službách nuly Saita... V tomhle případě nemám rád Mako. Je strašná. Nesympatická, uřvaná, na jednu stranu ji naštve zmínka o jejich vlasech, na druhou stranu se nestydí pořvávat po holkách jakési kraviny o lásce.
Naprosto stupidní mi přijde, že se trápí tím, že ji Gou připravil o... Ne, není to panenství... Ne, není to polibek... Je to obětí! Ano, o první obětí... Ach jaká přeslazená klišé kravina.
Taky se mi nelíbí, že autorka (nebo její asistentka, nevím, jak to mají uspořádané) nedokáže pořádně nakreslit dav, protože ten někdy dělá divy. Například v Narutovi i neznámé postavy v davu vypadají originálně. Tady je dav holek s naprosto stejnými vlasy, účesy a výrazy. Takové stínové klony. Dál se mi nelíbí, jak neustále poukazují na to, že Gou a všichni kavalíři jsou nezletilí a tudíž pijí jen nealkoholické zázvorové pivo, nebo hroznový džus... Úplně to pak kazí atmosféru. Taky nechápu, jak můžou do klubu chodit úplně všechny dívky ze školy. To jako ani jediná z nich nemá přítele? A jestli jo, tak to jsou tedy pěkně tolerantní...
I když je to dobrá manga na oddych, má stále mnoho chyb. Problém není až tak v kresbě, jako spíš v nelogičnostech a nepříjemné uřvané a hloupé hlavní hrdince. Těším se na další díl, ale oproti jiným mangám v mé knihovničce je to slabý průměr. Doufejme, že další díl na tom bude lépe...
55%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Když jsem dneska našel ve schránce šestnáctého Naruta, neváhal jsem ani chvíli a okamžitě se pustil do čtení. A líbilo se? Tááákže...
Šestnáctým dílem se uzavírá jedna velká kapitola příběhu a další skvělá začíná. Narutův a Gaarův boj se chýlí ke konci a Gaara si začíná uvědomovat, že nad Narutem nemůže vyhrát. Stejně tak končí i Oročimarův boj proti Sarutobimu, který však na rozdíl od toho Narutova nebude mít šťastný konec. Sarutobi z posledních sil vytahuje Oročimarovu duši z těla. Jelikož ji však nedokáže vyjmout celou, rozhodne se alespoň Oročimarovi zničit ruce a připravit ho tak o všechny jeho techniky. Oročimaru sice vyhrává boj, ale jako vítěz si rozhodně nepřipadá. Bariéra je zrušená a on za pomoci ostatních nindžů ze Zvučné prchá. Sarutobi tak umírá ale s úsměvem na tváři věříc, že útok Konohu nezlomí, neboť všichni její nindžové sdílejí ohnivou vůli. Mezitím se začíná situace ve vesnici uklidňovat. Džóninové v čele s Kakašim, Kurenai a Gaiem poráží veškeré nepřátele v aréně a mohou si konečně oddychnout. A když Naruto zasadí Gaarovi poslední ránu, zjišťuje Gaara, že Narutovi dává sílu hlavně starost o své blízké a přátele, a tak se Temari i Kankuróvi omlouvá za své dosavadní chování.
O den později (rád bych viděl, jak to stihnou za jeden den všecko uklidit, všechny ošetřit a ještě nachystat Hokageho pohřeb) nastává Hokageho pohřeb, kdy Iruka a Džiraija vzpomínají na Sarutobiho a jejich chvíle strávené s ním. Hned nato se v Konoze objevují vetřelci! Sasukeho bratr, Itači Učiha a odpadlý nindža ze Skryté mlžné - Hošigaki Kisame. Do cesty se jim postaví Asuma s Kurenai, ale ani jeden z nich se nemohou měřit s Itačiho uměním gendžucu a Kisameho čepelí - Samehadou. Když ani Kakaši není dostatečně silný a padne do Itačiho pasti, Cukujomi, prchají odpadlí nindžové pryč s tím, že jejich cílem není nikdo jiný než náš blonďatý hlupáček, který si mezitím nic netušíc pochutnává na svém oblíbeném rámenu.
Jelikož je Třetí i Čtvrtý po smrti, je na čase vybrat Pátého. Rada rozhodla, že se novým Hokagem stane Džiraija. Ten však tuto možnost odmítá a spolu s Narutem se vydává hledat Cunade - poslední nindžu z Velké nindža trojky a potencionální pátou Hokage.
Když se Sasuke dozvídá o tom, že se Itači objevil ve vesnici a jde po Narutovi, vydá se ho hledat. Dříve než však Naruta najde, najdou ho Itači s Kisamem...
Nevím, jestli je to tím, že jsem se na další díl těšil jak malé děcko (možná je to tím, že jsem pořád ještě malé děcko), nebo tím, že manga, kterou jsem naposledy četl, nezískala zrovna vysoké hodnocení, ale mně se tenhle díl moc líbil! Líbilo se mi stylové ukončení boje Naruto proti Gaarovi, líbil se mi ponurý Hokageho pohřeb (uklízečky z Konohy jedou!) a hlavně se mi líbil příchod Itačiho do Konohy. Co mě dále velice potěšilo, je způsob, jakým si překladatel poradil s Itačiho gendžucu - Cukujomi. Líbí se mi i všechny poznámky ohledně prstenů, které měli Itači, Kisame a Oročimaru. Neboť jsem o jejich významu nic nevěděl a bylo skvělé dozvědět se něco nového.
Moc se mi také líbily autorovy historky z „dětství" (ve 22 letech už to kdekdo za dětství považovat nebude, někdo zase ano a vzhledem k tomu, že mně je teprve patnáct, tak já už věk 22 za dětství rozhodně nepovažuji) o jeho prvním velkém úspěchu. Další plusový bodík je za skvělé jednostránkové a dvojstránkové kresby. Zvlášť krásná kresba je na začátku kapitoly 139... Nádhera... A jakýsi zvláštní význam pro mě mají stránky 59 a 60, kde je malý plačící Naruto a malý plačící Gaara... Tyto stránky mi doslova vyrazily dech. Nevím, najednou mi bylo Gaary a Naruta hrozně líto, zároveň jsem obdivoval každý panel a kochal se jím neskutečně dlouhou dobu a přistihl sám sebe, jak celých pět minut civím do dvou stránek... Krása! Podobný pocit jsem měl i u dvojstránky 146 - 147 která nebyla černo-bílá ale bílo-černá...
Abych ale zase jen nechválil tak musím říct, že boj Sarutobiho mi přišel od začátku do konce suchej. Bez energie a nějakého zvláštního momentu překvapení. Tak nějak jsem už poprvé počítal s tím, že Oročimaru prostě zvítězí a ani ztráta jeho rukou to moc nevykompenzovala. Další poněkud nelogický moment byl již výše zmíněný Hokageho pohřeb, kdy stihli nindžové do druhého dne prakticky všecko uklidit a nachystat Hokageho pohřeb, vyléčit všechny raněné nindži a dokonce i Naruto dostal na tvář a na čelo náplast...
I přes drobné (pro mě) nedostatky je Naruto stále mojí nejoblíbenější mangou, ke které se budu neustále vracet, neboť disponuje vším, co se mi líbí: Emoce, epické souboje, vtipné situace, krásná a osobitá kresba, skvělé dvojstránkové obrázky ke kapitolám a tedy i další díl, který ohodnotím 100%... Už aby byl duben a já držel v ruce 17. díl...
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Ačkoliv byl mým posledním jednodílným kouskem v knihovničce Padlý měsíc našla se mezi mými mangami i jedna, jejíž první díl byl jediný, který vyšel u nás v České republice. Každopádně jsem se pustil do čtení a nestačil se divit... Táááákže...
Alex je dívenka žijící v New Yorku se svojí sestrou Sarah. Není ničím zvláštní až na to, že je čaromějka (asi něco jako čarodějka). Měla by sice chodit do normální školy pro kouzelníky a jiné nadpřirozené bytosti, její sestra Sarah shodou okolností v jedné ze škol pracuje, jenže z jakéhosi (pro nás zatím neznámého) důvodu se škole vyhýbá a učí se doma a společnost jí dělá jen jakýsi duch, kterému říká Astrálka. Když se jednou Alex vydá kvůli procvičování kouzla v noci ven do ulic, připlete se do potyčky mezi upíry a Lovci. Proto rychle uteče domů. Mezitím se ve škole stane něco strašného. Sarah požádá o pomoc nějaká holčička a když se jí Sarah snaží pomoct vstoupí do jakéhosi portálu, který za ní holčička uzavře. Sarah tak mizí ze vzpomínek všech, kromě Alex. Alex se rozhodne přijít na kloub tomu, co se stalo Sarah a vydává se do školy...
Ačkoliv měla kniha téměř 200 stran, stalo se tam toho strašně málo, jelikož jsou panely obrovské. Kresba byla zase trošku jiná, než jsem u klasických mang zvyklý. To bude pravděpodobně tím, že nejedná o klasickou japonskou mangu, nýbrž o mangu ruské(?) mangaky. Manga byla celkem čtivá a opravdu mě moc mrzí, že se Zoner Press rozhodl další díly již nevydávat. Tudíž je toto jediný díl, který si v češtině přečtu a jestli se chci více dozvědět o dobrodružství, která Alex ve škole prožije, budu muset sáhnout po anglické verzi...
70%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! (I když spíš ne) Musím dohnat, co jsem zameškal, sáhl jsem tedy po „poslední" jednodílné manze v mé knihovničce... A udělal jsem dobře? Tááákže...
Ne, neudělal jsem správně. Mangu jsem vyhrabal někde ze zadní poličky a už je mi jasné, proč byla manga tak vzadu. Manga vypráví sedm povídek o jakýchsi démonech, andělech, padlých andělech, mázích a všelijaké havěti. Ne, že by to byl špatný nápad, ale nic závratného se tam nestalo. V každé povídce se spároval anděl s démonem, nebo anděl s padlým andělem, nebo démon s padlým andělem, nebo mág s obyčejným králem... Postav v každé povídce minimum, tudíž neexistovala možnost, že by se snad mohl hlavní (anděl, démon, padlý anděl, mág, - nehodící se škrtněte) zamilovat do někoho jiného... Některé povídky byly dlouhé a o ničem, některé byly (v tom lepším případě) krátké a o ničem a některé byly (v tom úplně nejlepším případě) krátké a bez milostného vztahu mezi andělem, padlým andělem (mně už se ta havěť nechce znova vypisovat). Mojí nejoblíbenější povídkou je Kouzelný kocour z Pekelného vrchu, kde vystupovala služtička v hezkém oblečku ^_^ a její pán, který se zabýval magií a vyvolával všemožné duchy. Jednou se mu povedlo nevědomky vyvolat kočičího ducha, který svým vzhledem připomínal psího polodémona Inuyashu ze stejnojmenné mangy. Jeho přítomnost vycítili jakýsi lidé v čele s Riifou, ženou, kterou se kočičí duch Kinka snažil najít. Už to však nebyla ta Riifa, kterou Kinka miloval, ale prázdná schránka bez života a pocitů. Ta skutečná Riifa byla již mrtvá. Služtička pomohla Kinkovi projít jakýmsi pokojem plným magie a on mohl v klidu odejít do světa, kde přetrvává duše jeho milované Riify... K zahození taky nebyla povídka Mozaika. Tu jsem tedy příliš nepochopil, ale byla taková nejdrsnější, byla tam krev, střílelo se, poznávalo se démony a hlavní hrdina se svým nejlepším přítelem chodili po světě a likvidovali démony. Hlavní hrdina se poté dovídá, že jeho nejlepší přítel je také démon a že mu ukradl oko, aniž by si toho všiml... Jo, to je na prd, to se mi stává pořád... Lidi mi kradou oči, uši, nohy, aniž bych si toho všiml... Je to na kopr...
O ostatních povídkách se nebudu rozepisovat, protože pro mě nebyli záživné, některé jsem díky své průměrné inteligenci ani nepochopil, anebo je možná nepochopila ani sama autorka... Bůhví... Padlý anděl ví... Démon ví... Všechny ty potvory z téhle mangy to snad ví... Já teda ne...
Každopádně kresba byla u každé povídky trošku jiná. Nejvíce se mi líbila právě u Mozaiky i příběh byl celkem poutavý a skončil tak nějak... přijatelně.
Sečteno a podtrženo, chápu, proč se Padlý měsíc krčí až v zadní řadě. Kromě dvou povídek jde o vcelku promrhaný čas a k téhle manze se jen tak nevrátím...
20%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Poslední dobou jsem toho moc nepřečetl. Ne že bych toho měl ve škole hodně, ale spíš jsem přes týden hrál na počítači. Každopádně jsem si dnes přerovnal svoji knihovničku a když už pokračuji ve čtení jednodílných mang, musel jsem si přečíst i Polibek katany. A jaké to bylo? Táááákže...
Asi sedmnáctiletá dívenka Kaguja pracuje jako pomocnice v nevěstinci. Uklízí, pere a stará se o děti nevěstek. A proč asi sedmnáctiletá? Protože si nevzpomíná na nic z doby předtím, než ji před půlrokem našly nevěstky v horách s rozseknutými zády. Když přijde jednoho večera do nevěstince obránce hradu Okazaki, Hattori Hanzó, mohou se všechny dívky zbláznit jen aby s ním strávily večer. Všechny kromě Kaguji. O to větší překvapení pro ní je, když si ji vybere jako společnici na večer. Když Hanzó ukradne Kaguji její první polibek, zmatená Kaguja utíká pryč. Začíná si uvědomovat, že k Hanzóovi asi něco cítí. Zanedlouho poté si s ní Hanzó vyjede na projížďku na koni a po nehodě, kdy Kaguja spadne z koně a praští se do hlavy si pomalu začíná uvědomovat kdo doopravdy je. Skvělé reflexy, úžasná rychlost a síla... Zmatená Kaguja upozorňuje Hanzóa na svoji jizvu na zádech a dovídá se, že to on jí zranění způsobil, když se jakožto nájemná vražedkyně vplížila do hradu Okazaki a zavraždila matku hradního pána. Na útěku ji Hanzó sekl do zad a ona spadla z útesu, kde ji poté našly nevěstky. Když Kaguja utíká pryč z města, zakopne, praští se do hlavy a všechny její vzpomínky se jí vracejí. Jmenuje se Sara, dcera velkého Nobunagy Ódy, jenž uzavřel se zdejším hradním pánem příměří. Když se Sara probouzí, ocitne se ve společnosti jejího přítele Rikimara, který jí seznamuje s jejich novým úkolem: Zavraždit hradního pána, který se pokouší porušit spojenectví Nobunagy Ódy. Když se Sara s Rikimarem vydávají na hrad, musí se Sara utkat s Hanzóem jakožto s nepřítelem. Ukazuje se, že je však všechno jinak, než se zdá. Manželka hradního pána je Sařinou sestrou, první Hanzóovou láskou a hradní pán se chystá Sařinu sestru zabít, uzavřít spojenectví s Ódovým nepřítelem a spiknout se proti němu. Když si Sara s Hanzóem všechno vyříkají odzbrojí hradního pána, zachrání Sařinu sestru a všechno končí šťastně...
Druhý příběh se odehrává o půl roku později, kdy je Sara na cestě do nepřátelské země Igů, kde se má provdat za zdejšího pána Hanzóa Hattoriho, ukrást tajný svitek na přípravu střelného prachu a zabránit armádě jejího bratra zaútočit na území Igů. K jejímu zklamání se však nejedná o jejího milence Hanzóa, ale o jeho bratra(?). To se zanedlouho dovídá i samotný Hattori Hanzó - její skutečný milenec a pokusí se svatbu překazit. Zanedlouho po svatbě Sara odhalena dolním Hanzóem, který už jí nevěří a ona tak nedokáže zavčas zabránit útoku na Igy. Když však Rikimaru bojuje s dolním Hanzóem, vydává se Sara a horní Hanzó naproti armádě jejího bratra a předává mu svitek na výrobu střelného prachu a vzkaz, že útok nebude úspěšný. Armáda jejího bratra se tedy stahuje a sňatku mezi Sarou a horním Hanzóem již nic nebrání...
Vzhledem k tomu, že na Polibek katany navazuje od stejné autorky patnáctidílná manga Tail of the Moon, je tato manga jakýmsi předvojem. Postavy jako Sara a Rikimaru se v pokračování údajně již příliš neobjevují, zato Hanzó patří mezi hlavní protagonisty. Ještě si vzpomínám na diskuzi na stránkách Zoneru, kdy se bavili o tom, jestli by nebylo možné vydat i pokračování, z něhož bohužel nakonec sešlo. A jelikož jsem líný číst mangy v angličtině, tak se v dohledné době k Tail of the Moon nedostanu...
Ale k samotnému hodnocení: Manga byla čtivá, bavila mě, líbila se mi. Kresba byla taky celkem dobrá, očíčka tu byla zvláště u Kaguji/Sáry a Hattoriho vykreslena krásně. Co se však týče samotného příběhu, trošku mi tam vadilo, že nebylo zodpovězeno úplně všechno ohledně klanů ze kterých pochází Sara, její sestra, nebo třeba Hattoriho klan, ale to je určitě více rozvedeno v pokračování, které se mi nedostane do ruky... Když tedy pominu pár chyb v textu, nepřesnosti vysvětlené v pokračování a přeslazenou lásku na první pohled, jedná se o celkem čtivou a příjemnou oddychovku, kterou si určitě ještě párkrát přečtu.
60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jak tak pokračuji v pročítání svých jednodílných mang, mé bystré oko utkvělo na Labyrintu. A tak jsem se pustil do čtení a i když mi to trvalo o něco déle, než jsem předpokládal, mám dočteno a pouštím se do hodnocení. Táááákže...
Manga Labyrint se skládá z šesti samostatných povídek, které pojí jedna ženská postava, vyskytující se ve všech povídkách a to žena jménem Joker, kterou můžete hned vidět na obálce mangy.
1. Půjčovna Představ: Hlavní hrdinka Asuka zajde jednoho dne se svojí spolužačkou do známé Půjčovny představ. Funguje téměř jako videopůjčovna, kde si můžete půjčit představy jiných lidí a následně je přehrát v mobilu či dalších přenosných zařízeních. Asuka si v půjčovně všimne divné série „Já, Asuka a rande...". Ze zvědavosti si představu půjčí a zjišťuje, že je vlastně o ní a nějakém cizím chlapovi, co jsou spolu na rande. Postupně se bude do půjčovny stále vracet a pokaždé najde novou představu ze série „Asuka", která se stala velkým hitem a trhákem. Největším šokem pro ni pak je, když zjistí, že ona sama je vlastně pouhá představa autora série „Asuka" a protože byla neposlušná, rozhodl se ji smazat.
2. Královna a zázračný lék: Kdysi krásná a úchvatná zdravotní sestra ve škole Eriko Macuura je nyní padesátiletou ženou, které se její současný věk vůbec nelíbí. Přála by si znovu omládnout, být opět tou, o kterou se kluci na škole budou prát a chodit na ošetřovnu jen proto, aby viděli její krásu. Když pak v lékárně potká prodavačku s každým okem jiným (opět Joker) zjišťuje, že existují vzorky jakéhosi omlazovacího léku, který se má údajně velice brzy dostat do prodeje. Eriko jej využije a zjistí, že skutečně funguje! Hned je nyní mladší a její sláva se začíná vracet. Potřebuje však více léku. Když se vrací do lékárny pro další vzorek, je jí řečeno, že lék bude stažen z prodeje a stejně tak i vzorky. Eriko však vzorky od prodavačky ukořistí a i přes veškeré její varování nepřekračovat doporučené dávkování zhltne několik vzorků najednou. A opravdu! Konečně je přesně taková, jaká byla před lety! Tou krásnou úchvatnou ženou, stále mladší a mladší... Ale počkat! Co to? Je až moc mladá! Středoškolačka, školačka, dítě, batole, kojenec, novorozeně... A ani tímhle proces mládnutí nekončí! Cestuje skrz své minulé životy až se proces mládnutí konečně zastaví v momentě, kdy je jakožto včelí královna konečně spokojená.
3. Lhářka a zákaznická karta: Wakana, studentka střední školy, je nenapravitelná lhářka. Neustále lže a pro její krásu a zdánlivou nevinnost jí všichni její lži baští. Až do chvíle, kdy jí zastaví na ulici žena s každým okem jiným (kdo by to tak asi mohl být?) a ptá se jí, zda-li je peněženka na zemi její. Wakana, která doufá, že by v peněžence mohl být velký obnos peněz okamžitě přikyvuje a bere si peněženku. V ní však kromě papírků a jedné karty nenajde ani jen. Ona karta však sama začíná zaznamenávat každou lež, kterou Wakana vypustí z pusy, ba co hůř... Všechny její lži se nyní stávají skutečností! A než si Wakana uvědomí, že body na kartě za každou její lež ubývají, už je pozdě a Wakana vysloví svoji poslední lež! Ze všeho je úplně vystrašená a když jí Joker opět zastaví a pogratuluje k výhře jednoho milionu lží, přeje si Wakana jediné: Už žádné lži! Ukáže se ale, že nic víc než pravda taky není tím nejlepším řešením... Co je tedy správně?
4. Navigace životem: Watari Masamiči je chlapec, který se nedokáže s ničím rozhodnout: Jakou si koupit bagetu, jaké koupit CD, jakou koupit hru, jestli jít po škole domů či za kamarádem. Neumí se rozhodnout. Jednoho dne ho ale osloví na ulici jakýsi záhadný muž a předá mu podivnou krabici. V krabici se nachází plyšová panda - Navigace životem. Navi okamžitě Watarimu usnadňuje život, pomáhá mu se rozhodovat a on se záhy stává oblíbeným mezi lidmi a hlavně klikařem. Postupně mu však Navi začíná nakazovat i věci, které nejsou Watarimu zrovna po chuti, a tak se rozhodne Naviho zbavit. Od té chvíle se však začne jeho život ubírat tím nejhorším možným směrem a on se ani nenadál a je bezdomovcem bez peněz a snů. V tu chvíli se objevuje Joker, která mu nabízí Navigaci životem, kterou může předat svému mladšímu já a zabránit tak chybám, kterých se jako mladý dopustil...
5. Paměťové náušnice: V Japonsku se stávají obrovským hitem náušnice, které zaznamenávají veškeré vzpomínky uživatele a používá je již takřka celá země. Nanami je jednou z vášnivých uživatelek a spolu s ní i velká část populace. Díky tomu je ze země téměř vymýcena kriminalita. Když však Nanami a její kamarádku z dětství Naomi osloví jejich starší spolužák Nandžó a řekne jim, že náušnice nejsou tak dobré, jak si myslí a poradí jim, aby náušnice přes noc sundaly (což je však v návodu přísně zakázáno). Nanami to však nedá a rozhodne se to přes noc vyzkoušet. Večer uslyší hádku svých rodičů a když si náušnice na noc sundá, ptá se druhý den rodičů, proč se hádali. Rodiče však o ničem takovém neví. Nandžó navíc zmizel a nikdo ve škole ho nezná...! Ukazuje se, že nejlepší Nanamina kamarádka Naomi je agentka nasazená vládou, kteří promazávají přes noc vzpomínky všech, kteří mají náušnice na sobě, a tak předcházejí všem potencionálním kriminálním činům, které by mohly některé vzpomínky zavinit. Nanami musí být proto vymazána ze vzpomínek všech, a tudíž odstraněna...
6. Banka neštěstí: Kóta Kanbajaši měl odjakživa smůlu. Nikdy se mu v ničem nedařilo a vždy ho potkalo jen to nejhorší. To vše se mělo změnit, když narazil na Banku neštěstí, která slibovala jen to nejlepší svým klientům. Kóta, který příliš nevěřil jejím účinkům se rozhodl vyzkoušet týden naprostého štěstí zdarma. Skutečně se mu jako mávnutím kouzelného proutku začalo všechno dařit! Ale cena za týden naprostého štěstí byl škrábanec na ruce. Kóta si pomyslel, že jestli je za týden štěstí cena škrábanec na ruce, tak cena za 10 let štěstí bude určitě sotva zlomená noha. Podepisuje tedy s Jokerem smlouvu na 10 let nepřetržitého štěstí. Za ty roky se stihne šťastně zamilovat, oženit se, získat v době krize skvělou práci, vyhrát velké peníze, stát se tátou dvou dětí, ale zároveň ho celých deset let pronásledoval strach, co bude, až štěstí pomine. Setkal se totiž dva roky po uzavření smlouvy s ženou, která prožívala pět let nepřetržitého štěstí a cenou za pětileté štěstí bylo vážné zranění... Za 10 let ho tedy čeká... Smrt! Raději než být někým zavražděn, nebo se stát obětí nějaké nehody, rozhodne se spáchat sebevraždu. Bohužel (nebo snad bohudík?) neúspěšně. Když se v nemocnici probírá k vědomí, navštíví ho Joker, aby mu sdělila, že banka právě zkrachovala a nemá tedy nárok na zbytek štěstí ani na jeho cenu... Štěstí v neštěstí...
Ze všech šesti příběhů byl mým nejoblíbenějším právě Banka neštěstí. Naprosto skvělá povídka, originální nápad a brilantní ukončení. Ostatní povídky byly taktéž precizně napsané a nakreslené. Neskutečně se mi líbila postava Jokera, která v každé povídce zamíchala osudem některého z hlavních hrdinů. V první povídce „Půjčovna představ" jsou skvěle nakreslené oči. Kresba se během povídek příliš nemění, jen ty očíčka už u ostatních povídek nejsou tak pečlivě nakreslená, jako u „Půjčovny". Celkově byla manga skvělá, nemám k ní žádné výhrady a myslím, že si zaslouží plné hodnocení. 100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Jelikož jsem dočetl Naruta a pořád se rozhodoval nad tím, jakou sérii teď rozečíst a nemohl na nic přijít, rozhodl jsem se (podle rady kamarádky) pustit do jednodílných mang, kterých mám v knihovničce taky pár kousků. A kousek který mi hned padl do oka byl HAL. Tááákže...
Manga HAL se skládá ze čtyř samostatných, na sebe nenavazujících, povídek:
První povídka je o Anděli smrti, Halovi, který se zjeví čtrnáctileté Šizuce Mijazaki, která je ve škole nejkrásnější, nejchytřejší, nejoblíbenější a také nejrychlejší dívkou a zdá se, že není nikoho lepšího, než je ona. Andělé smrti, jako je Hal, se živí lidskými negativními vlastnostmi a na oplátku mohou zajistit pro člověka, kterému se zjeví, smrt (respektive vymazání existence) tří lidí. Šizuka se Halovi vysměje, neboť je nyní na vrcholu a nezdá se, že by její postavení mohl kdokoliv ohrozit. Navíc také Halovi nevěří a chce jeho schopnost otestovat na obyčejném švábovi. I když zjistí, že Halova síla funguje, rozhodne se jí nevyužít. Záhy k ní do třídy ale přestupuje jiná dívenka Júki Abe, která postupně začne Šizuce její „nej“ přebírat. Nejprve dosáhne lepších výsledků ve srovnávacích testech než Šizuka, potom ji vyfoukne post nejrychlejší běžkyně a nakonec se stane Miss školy, namísto Šizuky. Podrážděná Šizuka, ve které se hromadí nenávist a zloba vůči Júki, požádá Hala aby ji zabil. A když se zdá, že zmizením Júki vše končí, opak je pravdou. Jelikož nemá Šizuka nyní nikoho, s kým by soupeřila a co by ji hnalo dopředu, zakrní a její výsledky jsou horší, než když soupeřila s Júki. Když si uvědomí, že ona nakonec nikdy nikomu v ničem nepomohla, zjistí, že vše, co doposud udělala byla chyba a že se musí změnit. Proto poslední osobou, kterou si přeje zabít je sám Anděl smrti - Hal. Ten něco takového vůbec nečekal, a tak slibuje Šizuce, že i když se změní ona, ostatní lidé zůstanou stejní a on se zjeví někomu jinému...
Druhá povídka nese název „Sedm dní poté“. Je o dívce jménem Konoha (ne, není to žádná chodící Vesnice ukrytá v Listí), která jde jednoho slunečného rána do školy. Předjede ji kluk na kole a všimne si, že dívka jde po ulici bosá. Dá jí proto své boty a odjíždí. Konoha nemůže onoho chlapce dostat z hlavy, a tak mu druhý den boty vrací. Samotné však vrací jiná dívenka boty, které jí Konoha stejného rána půjčila. Konoha a ostatně i ten kluk jménem Mijuki si myslí, že Konoha i holčička byly terčem šikany. Po všech možných zamotávačkách a rozmotávačkách vyjde najevo, že sama Konoha kdysi šikanovala malého Mijukiho tím, že mu kradla boty, které si u sebe dodnes nechávala a když se Mijukimu konečně za ty roky omluvila, zakopali boty jako válečnou sekeru a začali spolu chodit (víc klišé už to snad být nemohlo).
Třetí povídka „Anděl loučení" je opět o dívce, tentokrát o Moně Amane, která věří, že na škole existuje něco jako kastovní systém a ona měla kdysi to štěstí být v té nejvyšší kastě. Potom se však pohádala s jinou vlivnou dívkou a ta se postarala pomocí drbů a pomluv, aby se Mona propadla jako mávnutím kouzelného proutku do nejnižší kasty. Nikdo se s ní nebavil, nikdo se k ní nehlásil a nikdo s ní o polední přestávce nechtěl obědvat. Tak si krátila přestávku na oběd tím, že hrála na klavír v učebně hudební výchovy. Toho si všiml i Čihaja Jamašita patřící do nejvyšší kasty. Toho však něco jako kastovní systém vůbec nezajímá a baví se s Monou jako s normální holkou. Když se konečně spřátelí a Čihaja ukáže ostatním spolužákům, jak skvěle dokáže Mona hrát na klavír, všichni si ji zamilují a Mona se opět ocitá v nejvyšší kastě. Čihaja se však naopak dostává na dno, protože se bavil s neoblíbeným člověkem. A kdo by to byl čekal, že i tahle povídka bude mít klišé konec, nakonec je oběma jedno v jaké kastě budou, prostě se spolu budou přátelit a ostatní spolužáci je nechají na pokoji.
Poslední povídka se jmenuje „Modrá křídla" a je překvapivě opět o dívce! Anzai jednoho dne cestou do školy uvidí kluka, který utíká před dalšími dětmi (spíš smrady a parchanty, ale buďme i k hajzlíkům hodní), jež ho šikanují. Anzai ani na chvíli neváhá a pomůže klukovi schovat se na střechu opuštěného panelového domu, kde kluk zůstává místo toho, aby šel do školy. Jelikož ani Anzai tomu ve škole moc nedává, přijde za chvíli na střechu taky. Chlapec jménem Akira Wakabajaši zůstává na střeše a zapisuje si do zápisníku všechno, co má rád. Anzai zjišťuje, že je Akira vlastně mladý nadějný herec, jehož největším idolem je bývalá hvězda Lyrika, která ukončila svoji kariéru před několika lety. Nakonec se ukazuje, že Anzai je ona Lyrika a stanou se s Akirou velkými kamarády.
Popis poslední povídky jsem odflákl, jelikož byla prakticky o ničem, ale paradoxně se mi líbila nejvíc ze všech čtyřech. Já vám nevím, ale když se řekne „temná fantasy manga" jak je napsáno vzadu, tak si rozhodně nevybavím klišé povídky, kde všichni předem vědí, jak to skončí a vlastně by se ani nic nestalo, kdybychom viděli stránku ze začátku, stránku ze středu povídky a poslední stránku... Taková VkVčka až na to, že se tahle manga dá těžko označit za „Pravidelnou dávku emocí". Ony jsou vlastně Ulice a Vékávéčka taky temné fantasy seriály, když se to tak vezme...
Co však manze nemůžu upřít, jsou skvěle nakreslená kukadla, na které mám, zdá se, jakousi úchylku... Ale co naplat. Očíčka jsou skvěle nakreslená, stejně jako Hal s kosou, ale... To je asi tak vše, co se dá na manze vychválit. Taktéž jsem nepochopil název celé mangy Hal, když to byl jen název první povídky, ale to už bych byl hnidopich (což stejně jsem).
Čas, který jsem strávil u mangy, vyloženě ztracený nebyl, ale... Když chci číst temnou fantasy mangu, nechci mangu o vlhkých čtrnáctkách, které řeší pořád to stejné téma: Šikanu, první lásku a společenské postavení ve škole... Jsou to sice skutečně temná témata a to, jak kluk odpustí holce to, že ho celé dětství šikanovala a ještě se do ní zamiluje, je sice trošku fantasy, ale jiné, než jsem očekával...
40%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Přede mnou pololetní prázdniny, venku zima, nechutné počasí a v knihovničce poslední díl Naruta, který vlastním, ale stále jsem jej ještě neohodnotil. Je tedy snad jasné, že jsem se ihned pustil do jeho čtení... Táááákže...
Boj Sasukeho a Gaary započal. Proti sobě stojí dva nindžové se stejným osudem: pomstou. Sasuke používá své v pořadí již druhé Čidori, čímž se dostává na svůj limit. Třetí Čidori je pro něj již nemožné. Zdá se však, že Čidori je jediné džucu, které dokáže Gaarovi alespoň trošku ublížit. Když se tedy Sasuke pokouší o třetí Čidori musí využít síly Prokleté pečetě, v opačném případě by se totiž Čidori nepovedlo. Gaara proměňuje další část svého těla v démona. Když už se zdá, že se Sasuke nedokáže Gaarovu útoku vyhnout, objevuje se na scéně Naruto, Pakkun a Sakura. Gaara, který schytal kopanec od Naruta, nevěnuje Narutovi žádnou pozornost a pokouší se zasadit poslední úder Sasukemu, který bezvládně leží na zemi. Před jeho útok se však postaví Sakura a její pohled donutí Gaaru vzpomenout si na stejný pohled, který mu věnoval Gai při jeho střetu s Leem a Jašamaru... Ukazuje se Gaarova minulost a co z něj udělalo takového parchanta, jakým je teď. V dětství se ho všichni báli stejně, jako Naruta. Nikdo ho neuznával, nikdo ho neměl rád a všichni v něm viděli jen zbraň vesnice. Všichni, kromě Jašamara, jak si tehdy Gaara myslel. Jašamaru byl bratrem Gaarovy matky (tudíž jeho strýc, ale pohlavím bych ho tipl spíš na ženu) a naučil Gaaru to, že fyzická bolest je nic v porovnání s citovou bolestí. Což se ostatně Gaara přesvědčil jednoho večera na vlastní kůži, kdy se jej pokusil jakýsi maskovaný nindža zabít. Když ho Gaara sejmul jeho technikou Rakve písečného vodopádu, ukázalo se, že onen maskovaný nindža byl právě Jašamaru. Gaara přišel o jediného člověka, jenž ho kdy miloval a uznával a tehdy si Gaara uvědomil, že když ho mají všichni za zrůdu, bude se tedy podle toho chovat. Následně pokračuje souboj s Narutem, kdy Gaara jakousi písečnou technikou přišpendlí Sakuru ke stromu (aspoň jako rukojmí je užitečná) a jeho technika se bude stahovat, dokud ji úplně nerozdrtí. Naruto se však ukáže jako vynalézavý nindža, když pomocí kunaie s výbušnou visačkou uštědří Gaarovi ránu do nejslabšího místa jeho písečného brnění. Když pak Naruto triumfuje i s technikou Stínových klonů, kdy zažene Gaaru do kouta, Gaara se plně promění do formy písečného démona - Šukaka. Aby dal démonovi volnou ruku, používá techniku Předstíraného spánku a Šukaku přebírá kontrolu nad svým tělem. Naruto se nejprve pokouší pomocí Povolávací techniky přivolat žabího šéfa Gamabuntu, ale po neúspěšném pokusu vyvolá jen jeho synka - žabáčka Gamakičiho. Když se zdá, že už vyplýtval veškerou čakru, opět využije čakry Devítiocasého a vyvolá i samotného Gamabuntu. Ten se rozhodne Narutovi pomoci, a tak nastává epická bitva dvou „titánů"! Destruktivní techniky lítají jedna za druhou a všichni přítomní (a ti, co jsou při vědomí - smůla Sakuro) se diví, jak stihl Naruto tolik zesílit. Aby porazili Šukaka, musejí zařídit, aby se Gaara probudil z techniky Předstíraného spánku. Gamabunta se Narutovou pomocí díky kombinované technice přeměny změní do podoby Devítiocasé lišky, chytí Šukaka a Naruto uštědří Gaarovi pořádnou ránu!
Patnáctý díl je podle mě jeden z nejlepších doposud vydaných dílů Naruta, už jen kvůli naprosto úžasné barevné obálce... Moc se mi líbily útoky nebo obrázky zabírající celou dvojstránku nebo třeba jen jednu celou stranu... Naprosto senzačně je vykreslený souboj Gamabunty a Šukaka, jak používají mocná džucu, kterými ničí celé stromy a pod jejich útoky se dočista mění krajina! Líbí se mi Gaarova minulost, jelikož je to má oblíbená postava a je mi ho hrozně líto, když byl malý... Líbí se mi, že Sakura je přišpendlená ke stromu a tudíž nebude nijak otravovat vzduch... A nakonec epická přeměna v Devítiocasého byla naprosto skvělá... Díky bohu, že mám Naruta až do 21. dílu předplaceného a díky bohu, že do vydání šestnáctého dílu zbývá už jen necelých čtrnáct dní...!
100

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Předchozí díl jsem ohodnotil plným hodnocením a za svým názorem si stojím, proto jsem ani nedoufal, že tento díl bude lepší, nebo aspoň stejně dobrý, jako ten minulý... A nebudu tudíž nijak zvlášť zklamaný, jelikož se mé očekávání vyplnilo. Díl byl dobrý. Ale ne lepší, než třináctý...
Oročimaru používá techniku Nečisté reinkarnace a cílem jeho oživení není nikdo menší, než samotný první a druhý Hokage. Zdá se tedy, že Sarutobiho boj nebude procházkou růžovým sadem. Mezitím pokračuje tým Naruta, Šikamara, psíka Pakkuna a Sakury (která je schopnostmi zhruba na stejné úrovni, jako ten psík) v pronásledování Sasukeho, který se bezhlavě žene vpřed za skupinou nindžů z Písečné. Pakkun však po chvíli zachytí pachy i pronásledovatelů ze Zvučné, a protože jsou to nindžové dokonale vycvičení k pohybu v terénu Konohy, rozhodne se Šikamaru zůstat jako návnada, alespoň na chvíli pronásledovatele zdržet a zajistit tak Narutovi s Pakkunem a Sakuře nějaký ten náskok (měla tam zůstat Sakura, ale ta už by nic nezmohla, jelikož vlasy jí pořád ještě nenarostly, abychom se dočkali dalšího zvratu). Když Šikamaru zajme osm nindžů v jeho technice Stínového posednutí, má jen pár minut na to, než mu dojde úplně čakra a bude vydán napospas chladnokrevným nindžům. Když se tak skutečně stane, zachrání ho na poslední chvíli jeho mistr Asuma. Na střeše arény mezitím pokračuje Sarutobiho boj proti Oročimarovi a bývalým Hokagům. Jelikož není Sarutobi už nejmladší, dělá mu boj stále větší problémy. Zavzpomíná si, jak se z Oročimara vlastně stal psychopat a jak tomu mohl tehdy učinit přítrž, kdyby chtěl, nedokázal však zabít svého milovaného studenta. Tuto chybu však hodlá napravit i za cenu vlastního života, a proto za pomocí Enmy, opičího krále, zahání Oročimara do kouta mocnými technikami. Předchozí vládci Konohy s ním však pohodově drží krok a Sarutobi nemá jinou možnost, než použít techniku, která zapečetila Devítiocasého do těla Naruta - Pečetící techniku: Pečeť smrti! Technika, která povolá samotnou Smrt, jež výměnou za duši uživatele zapečetí do jeho těla duši někoho jiného. A ten někdo jiný bude Oročimaru a první a druhý Hokage! Oročimaru se však nehodlá vzdát a proti technice všemožně bojuje... Bude mu to však něco platné?
Když Sasuke konečně dožene trio z Písečné, rozhodne se mu Kankuró postavit a Temari s Gaarou pokračují dál. Než však stihne jejich boj vůbec začít, objevuje se na scéně Šino a sděluje Sasukemu, že se o Kankura postará sám, neboť s ním měl původně bojovat on. Sasuke tedy pokračuje dál a nechává Kankura s Šinem za sebou. Když konečně dožene Gaaru s Temari, ztrácí Gaara kontrolu, odhodí Temari a začne se měnit do nelidské podoby. Šino mezitím čelí Kankurovi a jeho loutce. Po boji, kdy jste nestíhali sledovat, co se to vůbec děje, je Kankuró poražen, ale Šino, který se nadýchal jedu z Kankurovy otrávené loutky padá k zemi také...
Tenhle díl nebyl ani zdaleka tak dobrý, jako ten předchozí. Nenašlo se sice vyloženě nic, co by mi vadilo, ale nebyl tam ten spád, který byl u třináctého dílu. Gaary i Sasukeho je tu poskrovnu, stejně jako technik, které Sarutobi proti Hokagům použije (ačkoliv byl údajně přezdívaný „profesorem“, který uměl všechny techniky Konohy). Šikamarův výstup byl sice krátký, ale líbil se mi a stejně tak i Šinův boj proti Kankurovi. Jen mám pocit, že jsem narazil na drobnou chybku (pokud to není chyba, tak se omlouvám, ale v tom případě je to nesmysl). Když Šino bojuje proti Kankurovi tak mu na straně 147 říká: „Jsem Čúnin z Listové." Nepřihlásil se snad do Čúninských zkoušek proto, aby se stal Čúninem?
Když pominu ty malé drobnůstky, co jsem zmínil výše, jedná se o vcelku povedený díl a jediný důvod, proč mu nedám plné hodnocení je, že jsem u něj nebyl tak napnutý jako u předchozího dílu (i když jsem oba četl už bezmála čtyřikrát)...
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Nenávidím pondělí. Myslím, že nejsem jediný, kdo nemá rád ten proklatý den v týdnu, kdy je za mnou víkend a přede mnou opět pět dní plné povinností. Abych si ty povinnosti trošku zpříjemnil, sáhl jsem do své knihovničky a pustil se do četby třináctého Naruta. A rozjasnilo mi to pondělí? To teprve uvidíme. Tááákže...
Na začátku třináctého dílu odchází Šikamaru znuděně zpátky do hlediště, jakožto poražený a nyní se musí přistoupit k Sasukeho souboji. Jenže... Sasuke pořád nikde! Mezitím přichází na stadion Lee v doprovodu Gaie a oba nemohou uvěřit vlastním uším, když se dovídají, kdo že to vlastně vyhrál v prvním souboji. Když už se zdá, že je Sasukeho vyloučení nevyhnutelné, objevuje se na scéně s dramatickým nástupem Sasuke s Kakašim a souboj může započít. Gaaru však v chodbě mezi arénou a hledištěm vyhledají jakýsi nindžové z Travnaté vesnice a vysvětlují Gaarovi, že Čúninská zkouška je skvělým místem pro uzavírání sázek, a tak by rádi Gaaru požádali, zda-li by nemohl schválně prohrát. Gaarovou pohotovou odpovědí bylo rozdrcení obou nindžů a následné vymalování chodby jejich krví (aspoň tam ty stěny trochu prokoukli). Svědky této hrůzy se stali Naruto s Šikamarem, kteří se vraceli do hlediště sledovat Sasukeho boj, Gaara je však naprosto ignoroval a pokračoval v krasojízdě. Souboj tedy konečně začíná a hned je vidět, že Sasuke se poslední měsíc rozhodně neflákal. Jeho rychlost je téměř srovnatelná s Leeho obyčejnou rychlostí, což je něco skvělého. Když Sasuke zrychlí ještě více, je jeho rychlost téměř stejná, jako Leeho rychlost bez závaží. Gaara nestíhá uhýbat Sasukeho útokům a jeho Písečná zbroj už mnoho nevydrží. Když se Sasuke odhodlává k závěrečnému úderu, obalí se Gaara pískem a zavře se v neproniknutelné písečné kopuli. Jak z tohohle Sasuke vybruslí? Přeci novou technikou, kterou kromě něj a mistra Kakašiho neumí nikdo jiný! Čidori! Technika, která je téměř identická s Kakašiho Bleskovým ostřím, kdy uživatel nahromadí na ruce tolik čakry, že získá viditelnou podobu a vydává zvuk podobný cvrlikání tisíce ptáků! Díky této technice Sasuke projde Gaarovou absolutní obranou jako nůž máslem a uštědří Gaarovi jeho vůbec první zranění. Z čehož ovšem Gaara nejásá radostí. Místo toho začne strašně ječet a měnit se v něco nelidského. Než si však kdokoliv stihne uvědomit, co to je, nastane pořádná mela. Diváci usínají pod náporem zvláštního gendžucu, jen Kakaši, Gai a Sakura vytrvají, neboť ti disponují skvělými schopnostmi (a Sakura měla zrovna štěstí, že spráskla ruce a náhodou uvolnila gendžucu). Útok na Konohu může začít! Protože Gaara nyní není ve stavu, kdy by mohl bojovat (má totiž na rameně bebí, které mu způsobilo Sasukeho Čidori), je za pomoci Temari a Kankura odnesen pryč a Sasuke se žene za nimi. Sakura si všimne, že Sasuke zmizel (protože kam jinam by asi tak čuměla, co?) a Kakaši jí poručí, aby probudila Naruta s Šikamarem a zadává jim všem misi typu A, tj. dohnat Sasukeho a zabránit mu, aby nadále sledoval trio z Písečné, jelikož je to příliš nebezpečné. V Hokageho lóži dojde k šokujícímu odhalení, kdy Kazekage odhalí svou pravou tvář. Nejde o nikoho jiného, než zákeřného Oročimara, který plán útoku na Konohu sám zosnoval. A tak začíná boj na život a na smrt mezi učitelem a studentem!
Třináctému dílu nemám vůbec co vytknout. Nehorázně se mi líbil Sasukeho a Kakašiho nástup se vším tím listím a udivenými výrazy hlavních hrdinů. Skvělé. Líbilo se mi, jak se Gaara zbavil dotěrných nindžů i to, jak na jednom obrázku jeho očka strašidelně svítila. Líbil se mi souboj Sasukeho a Gaary, kdy Sasuke (v prďáckém černém tričku) ukázal svoji novou techniku - Čidori. A jakmile začal útok na Konohu nemohl jsem jinak, než každý panel do detailu prozkoumávat a kochat se hady na „hradbách" vesnice a Gaie, který přišpendlil ke zdi zvučného nindžu... Krása! Pro mě stoprocentně nejlepší ze třinácti dílů, které jsem zatím znovu přečetl... A už se těším, až si zítra utrhnu chvilku na přečtení 14... ^_^
100%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Vzhledem k tomu, že se pomalu, ale jistě blížím k doposud poslednímu vydanému Narutovi u nás, říkal jsem si, že nastal čas, abych udělil Narutovi i nějaké to plné hodnocení... Nemusíte mít však obavy, tomuhle dílu se to nestane. Tááákže...
Konečně začínají finálové boje Čúninských zkoušek a hned v prvním souboji stojí náš hlavní hrdina Naruto, proti nejsilnějšímu geninovi z Konohy - Nedžimu. Nedži se svým Bjakuganem hravě poráží Narutovu techniku Mnohočetných stínových klonů a zdá se, že Naruto nemá proti géniovy žádnou šanci. Povede se mu však vyhecovat Nedžiho natolik, aby se s Narutem podělil o svůj příběh. O krutý osud klanu a taky o důvod, proč nosí na čele znamení Ptáka v kleci. Jelikož Naruta stále rozčiluje tím, jak se mu snaží vsugerovat názor, že osudem je vše již od začátku dané, a proto nemá šanci jej porazit, Naruto má o to větší motivaci mu nakopat zadnici. Nedži Narutovi zastaví jeho oběh čakry pomocí akupunkturních bodů a když už to vypadá, že náš malý blonďáček přece jen pohoří hned v prvním zápase, Naruto překvapí nejen nás, čtenáře, ale všechny ostatní účastníky a diváky zkoušek tím, že začne opět využívat čakru Devítiocasého, přesně jak ho to naučil Džiraia. Po střetu dvou mocných čaker následuje exploze a z prachu vstává Nedži jako vítěz a Naruto ležící na zemi jako poražený. Ovšem... Pozor! Naruto na zemi byl pouhý klon a ten skutečný se schoval pod zemí a čekal na svoji příležitost, uštědří Nedžimu pořádnou ránu, po které se už Hjůga nezvedne a Naruto je k překvapení všech (kromě mě) vítězem prvního souboje. Jako další má nastoupit na scénu Sasuke proti Gaarovi, ale jelikož po Sasukem není ani památky, má být kontumačně poražen. To se však nelíbí Kazekagemu, ani dalším vlivným pánům z různých koutů světa, a tak je Hokage donucen odložit Sasukeho a Gaarův zápas až na konec a přistupuje se k dalšímu boji - Kankuró proti Šinovi. Naneštěstí nesmí Kankuró podle plánu odhalit své techniky do vypuknutí „Toho“, okamžitě se vzdává a vítězem se tedy stává Šino, kterému to náladu příliš nezvedlo náladu (nebo jo? Já to nepoznám, projevuje se asi tolik, jako Kristen Stewart). Přišla tudíž chvíle na poslední dvojici - Šikamaru proti Temari. Šikamarovi se do boje příliš nechce, neboť postrádá motivaci, zato Temari se na boj velice těší a zaútočí ještě před signálem, oznamující počátek zápasu. Šikamaru se však nakonec odhodlá bojovat, aby neprohrál proti ženské. Během souboje nám jeho mistr Asuma vysvětluje, že ačkoliv má Šikamaru známky podobné Narutovi, je to jen z lenosti a ne z neschopnosti, neboť Šikamaru je super génius s IQ přes 200, což se samozřejmě také projeví v Šikamarově schopnosti taktizovat, kdy pomocí stínů, vyrobeného minipadáčku z bundy a kunaie a díře, která na bojišti zbyla po Narutově výkonu, chytá Temari do pasti, ze které není úniku. Když však přichází onen vzácný okamžik, kdy má Šikamaru navrch a je doslova krůček k vítězství, ohromí nás všechny (mě teda určitě ano) tím, že se vzdá...
Kdyby nebylo sálodlouhého Narutova souboje s Nedžim, kdy jsme všichni od začátku věděli, kdo zvítězí (neříkejte mi, že jste si někdo myslel, že hlavní hrdina pohoří hned v prvním boji) možná bych byl dal téměř plné hodnocení. Vzhledem k tomu, že však Nedži přidal dojemný příběh o dvou identických dvojčatech z rodu Hjůgů, kdy se jeden obětoval pro celý klan a vesnici, odpouštím jim nudný a příliš dlouhý boj. Co však Kišimotovi (autor) neodpustím je, že z Naruta udělal na těch pět kapitol boxovací pytel, kdy schytal jeden úder za druhým počínaje zablokování jeho toku čakry, přes všemožné a nemožné kopance až po techniku Čtyřiašedesáti dlaní osmi trigramů, kdy by Naruto už neměl být schopen vstát. Samozřejmě nepočítám explozi čakry, kdy byli ve značné míře zraněni oba. Zato Nedži schytal jednu do drně a už nedokázal vstát... (Pochopil bych to u Sakury, jelikož ta sebou přece sekne i když před sebou vidí Sasukeho, ale u nejlepšího genina z Konohy? Prosím...) Stejně tak mi přijde krapet nereálné, aby se Hinata s Kibou koukali na souboj, Hinatě se přitížilo, a tak ji ANBU (vůbec nevíme, že je to Kabuto) vyléčí a následně ji i Kibu omráčí přímo v hledišti. Vůbec si nevšimnu, že vedle mě sebou flákli o zem dva diváci, hlavní je to, že vidím, co se děje v aréně... Nepochopil jsem... Stejně jako Kabutovu odpověď na otázku: „Co jste zač?" „No... Nikdo podezřelý" Vůbec bych nepojal podezření...
Sečteno a podtrženo, kniha obsahuje plno nelogičností (jinak v naprosto logickém světě čakry, technik a chození po vodě [Ježíš-style!]), nudný a nezáživný boj Naruta, který trvá téměř dvě třetiny knížky. Kompenzuje to precizní souboj Šikamara a Nedžiho příběh, ale přesto... Tohle je slabý průměr...
60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Jedenáctý díl Naruta, který se hrdě tyčí v mé knihovničce spolu s dalšími Naruty, Bleachi a Zápisníky smrti si taktéž zaslouží být znovu přečten a řádně ohodnocen, a protože jsem se vyspal do velice dobré sobotní nálady, myslím, že ještě dnes přečtu i dvanáctý díl. Tááákže...
Narutův trénink byl zmařen jakýmsi starým úchylem, který šmíroval v lázních a odrovnal Narutova učitele Ebisu. Naruto si to však nenechá líbit a poté, co se dozví, že onen úchyl je vlastně Ropuší mudrc Džiraia a zároveň autor Kakašiho oblíbených knih, donutí jej, aby dohlížel na Narutův výcvik místo Ebisu. Zjišťujeme, že Naruto má v sobě dva druhy čakry: tu svojí a také čakru Devítiocasého, kterou však nedokáže řádně využít. Když Džiraia odstraní Narutovi pečeť, kterou na něj během druhé zkoušky v lese umístil Oročimaru, dokáže Naruto hravě chodit po vodě, a tak je první etapa jeho výcviku u konce. Záhy však začíná druhá etapa: Povolávací technika! Technika, pro kterou musíte podepsat smlouvu vlastní krví a poté můžete za pomoci správných pečetí povolat nějaké stvoření - v Narutově případě žábu. Narutovi se bohužel něco takového vůbec nedaří, jelikož jeho samotná čakra na to nestačí a čakru Devítiocasého zatím vědomě použít neumí, pokud není ve smrtelném nebezpečí, nebo pokud ho něco emočně nerozhodí. Džiraja se tedy postará o to smrtelné nebezpečí a hodí Naruta do hluboké propasti, ze které jsou jen dvě cesty ven: Využít čakru Devítiocasého, nebo smrt. Jelikož je Naruto hlavní hrdina, je jasné, že zvolí tu první variantu. Přenese se do svého podvědomí, kde promlouvá s Devítiocasým zapečetěným uvnitř něj a žádá ho o čakru místo „nájemného“. Devítiocasý je pobaven Narutovou prostořekostí a čakru mu propůjčí. Jelikož však Naruto úplně nezvládá využívat množství čakry, vyvolá toho největšího žabáka - Šéfa Gamabuntu. A protože už však Naruto úplně vyčerpaný, upadá do bezvědomí a Gamabunta jej odnáší do nemocnice. Mezitím je Hajate (sudí z předkola zkoušek) zavražděn mistrem týmu z Písečné vesnice - Bakim. Dosu ze Zvučné vesnice se rozhodne probít si cestu do finále za Sasukem rychleji, a proto se vydává zabít Gaaru. Ten je však mnohem silnější a Dosua zabije jako mouchu. Poté, co se Naruto probere z bezvědomí v nemocnici se stane s Šikamarem svědky toho, jak se Gaara pokusí zabít Leeho ležícího v kómatu na nemocničním pokoji. Naruto se dozvídá, že Gaara je stejný jako on - taktéž v sobě má zapečetěné monstrum. Když Gaara upozorní Naruta s Šikamarem, že jestli se mu postaví do cesty, zabije je, objevuje se na scéně Gai a Gaara odchází s varováním, že ještě není po všem. A nakonec se Naruto vydává do arény, kde se má konat finále Čúninských zkoušek, jenže... Sasuke stále nedorazil a Dosu byl vyřazen (jelikož ho Gaara zabil), a tak je v aréně zatím 7 účastníků. První boj Naruta proti Nedžimu může začít!
Jedenáctý díl byl spíše odpočinkový a připravoval na události následujících dílů. V pozadí vidíme, že se osnují plány na zničení Konohy, tajemný Gaara nám poodhaluje svou minulost a Naruto se učí novou techniku! Představuje se i nová postava - Džiraia, který shodou okolností patří spolu s Oročimarem do Velké nindža trojky. O vtipné situace nebylo nouze, jelikož Džiraia se netají tím, že je pěknej úchylák. Nicméně není nouze ani o nějaké to úmrtí - Dosu a Hajate. A nakonec opět skvěle navnadí na koupi dalšího dílu. Nelíbila se mi ale scéna „Buď to nějakým zázrakem dokážeš, nebo zemřeš." kdy Džiraia shodil Naruta do propasti a spoléhal na to, že se z toho Naruto sám nějak vyseká pomocí Devítiocasého. Je mi jasný, že to do tohohle žánru mang (šóneny) prostě patří, ale tohle se mi nelíbí... Nemám z toho prostě dobrý pocit. Na druhou stranu je dobré, že se tenhle moment dostavil v takové míře poprvé po 10 předchozích dílech, kde nic takového nebylo (na rozdíl od Bleache, kde je to každou chvíli). Taky mě děsně irituje Narutova blbost, kdy mu tu Hinata téměř vyznala lásku se slovy: „Když se na tebe podívám, mé srdce překypuje radostí.“ a jeho reakce na to je: „Myslel jsem si, že jsi jen obyčejná smutná a nejistá holka...“ Jako WTF? Nevadí, s tím nic nenaděláme, protože až se mu Hinata skutečně vyzná se slovy: „... Protože tě miluji.“ Tak na to ani nezareaguje... No, každopádně to nebyl úplně záživný díl a už se nemůžu dočkat soubojů, které budou mnohem lepší!
60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Začínám se dostávat do nějakého svého tempa a začínám si zvykat na tu hodinku denně, kterou věnuji čtení nějaké mangy. Což je skvělé, jelikož přečíst všech svých (zatím) 111 mang, které mám v knihovničce bude ještě nějakou dobu trvat. Nicméně, Naruto 10 je dočtený a já se vrhám na jeho hodnocení... Tááákže...
Předposlední boj předkola Čúninské zkoušky začíná! Do arény nastupuje Rock Lee proti záhadnému Gaarovi. Je zcela jisté, že nás čeká krutý (a hlavně krutě dlouhý) boj. Boj, který trvá celých pět kapitol (nedokáži si představit, že Japonci museli čekat pět týdnů, než si to mohli přečíst hezky vcelku) byl napěchovaný akcí a skvělými technikami. Dozvěděli jsme se něco o písku, který Gaara používá v boji, i to, že Lee vlastně neumí žádné gendžucu ani nindžucu (nechápu, jak teda mohl projít akademií, když se v Narutově ročníku zkoušelo z techniky klonování). Nejprve si myslíte, že má Lee vlastně navrch, když sundá závaží (což byl mimochodem skvělý WTF moment), ale ukáže se, že s tím si Gaarovo písečné brnění hravě poradí. Pak Lee exceluje svým Prvotním lotosem, kdy si čtenář (nebo aspoň já) myslí, že má Lee vyhráno, ale opak je pravdou. A když nakonec Lee začíná otevírat čakrové brány, jen se zatajeným dechem čtete stránku za stránkou a už už čekáte, jak toho Gaaru nakonec dodělá. Ale ta písečná skořápka ne a ne rupnout! A co to?! On to nakonec vyhrává Gaara? Fíhá, to pro mě bylo celkem překvapení, ne však nepříjemné, jelikož Gaara je mým oblíbencem... ^_^ Boj tedy končí, když Lee už mele z posledního, ale Gaara má pořád ještě v zásobě něco víc. Použitím Rakve písečného vodopádu rozdrtí Gaara Leemu jeho levou ruku a nohu a pro Leeho zápas končí. Jak se pak ale dozví jeho mistr Gai, končí pro Leeho pravděpodobně i kariéra nindži! A jako poslední boj nastupuje Čódži proti Dosuovi ze Zvučné. Boj, který netrvá ani čtyři stránky. Čódži je okamžitě poražen a tím končí předkolo Čúninské zkoušky. Před samotným zahájením třetího kola vyhlašuje Hokage měsíc na přípravu, neboť se bude jednat o klasický turnaj, jenž budou sledovat vysoce postavené osoby a kde se Čúninem může stát kdokoliv. Všichni nebo také nikdo. Mezitím se Kabuto vydává do nemocničního pokoje s úmyslem zabít Sasukeho. Plány mu však zkříží Kakaši, který se na vlastní kůži přesvědčí, že Kabuto je již dávno na úrovni Čúnina. Naruto se rozhodl svůj čas na trénink rozhodně nepromrhat, a tak se vydává přímo za mistrem Kakašim, Ten mu však sděluje, že na jeho trénink nemá čas, neboť se chystá trénovat Sasukeho, ale sehnal pro Naruta někoho lepšího. Mistra Ebisu (Mrzutého úchyla). Po jeho přednášce, kterou Naruto absolutně nepochopil (ale měla mu říci, že nedokáže ovládat čakru tak, jako ostatní z jeho týmu) se vydávají trénovat do horkých pramenů chození po vodě, což by měla být jakási obdoba šplhání po stromech, kterého si hojně užili ve třetím díle. Než však stihnou trénink dokončit, všimne si Naruto chlápka, který špehuje v dívčí části horkých pramenů. Jakožto „gentleman, který nestrpí žádné úchylnosti“ se Ebisu pokusí chlápka upozornit, že je to pěkná nestydatost, ale chlápek přivolá žábu a mistra Ebisu sejme! Kdo je ten tajemný žabí úchyl?
Desátý díl se mi moc líbil. Souboj Gaary a Leeho jsem zhltnul jedním dechem a vykreslení toho souboje se mi hrozně líbilo. Gaaru mám rád, a tak mě ani výsledek nezarmoutil (ne, že bych Leemu výhru nepřál, ale Gaara je prostě Gaara). Rozlosování do příštího kola bylo (aspoň v případě Naruta) celkem předvídatelné, poslední boj ani nestál za řeč, ale od Čódžiho patrně stejně nikdo moc neočekával. Vsuvka s Kabutem byla výborná, začínám toho hajzlíka mít celkem rád, a poslední kapitola s Ebisuem celkem navnadila na další díl.
Mrzí mě ale Gaiova nezodpovědnost. Jestliže jde jen o pouhé předkolo zkoušek a on povolí svému žákovi použít techniku využívající otevření pěti čakrových bran a to jen proto, aby mohl Lee porazit Gaaru v předkole... Nechápu to. Vždyť samotná technika způsobuje takové obrovské škody uživateli (zpřetrhává vazy), že by Leemu nebylo nijak k užitku probojovat se do třetího kola za takovou cenu. Celkem pochybuju, že by se mu do měsíce daly do pořádku všechny ty vazy, atd. Prostě... Kdyby tu techniku měl použít až ve finále, nebo při nějaké misi, aby ochránil přátele, budiž. Takhle to ale nemělo příliš smysl... Celkově ale desátý díl hodnotím 85%. Bylo to super, až na tuhle menší (větší) drobnost.

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Času začínám mít čím dál míň, ale rozhodně je ho stále dost na to, abych si urval nějakou tu minutku na přečtení dalšího Naruta. A že je na co se těšit! Nebudu to tedy prodlužovat a rovnou se vrhnu na hodnocení. Tááákže...
Hned v první kapitole dojde k rozuzlení souboje Sakury a Ino, který končí remízou, když obě jmenované upadají do bezvědomí. Ne, že bych to nečekal, ale stále jsem doufal, že Ino zvítězí, jelikož Sakura mi prostě leží v žaludku. Záhy přichází na řadu lepší leč průměrný boj líného Šikamara proti nindži ze Zvučné - Cuči Kin. Vzhledem k tomu, že Kin byla z celého zvučného týmu nejnevýraznější, ani mě její prohra nepřekvapila. Styl, jakým Šikamaru zvítězil se mi líbil, bylo to promyšlené a přesně takové, jaké bychom mohli čekat od Šikamara, ačkoliv v pozdějších bojích teprve předvede to, čemu se říká strategie. Další přichází konečně na řadu Naruto, který stane proti Kibovi z Hinatina týmu. Tady je výsledek snad jasný ve vteřině, kdy se na obrazovce objeví Narutovo jméno, a tak nemá celkem smysl boj dál rozvádět. Snad jen podotknu, že se jedná o jeden z nejdelších bojů (bohudík ne úplně nejdelší) z předkola. Další přichází na řadu Hinata, tichá zamlklá dívenka, která vždycky Narutovi fandila a chovala k němu nějaké city, ale neměla dost odvahy mu to říci a tak jej raději sledovala zpovzdálí. Hinata, která patří k přímé větvi jejího klanu Hjúgů, stane proti svému bratranci z vedlejší odnože klanu Hjúgů, který je však nelítostný a snaží se Hinatu již od začátku souboje psychicky mučit a deptat. Naruto však tiché Hinatě dodá odvahu a ona se rozhodne postavit se svému bratranci, ačkoliv je výsledek zápasu jasný. Hinata je těžce zraněna, Nedži vítězí a Naruto mu slibuje na Hinatinu krev, že ji pomstí a nakope mu zadek. A jako taková návnada na další díl je začátek boje Leeho proti Gaarovi...
Na devátém dílu mě rozčilovaly dvě věci: Jednak nechápu, proč byly některé souboje tak krátké (Šikamaru proti Cuči Kin, Temari proti Ten Ten) a souboj s Narutem, kdy jsme od samého začátku věděli, že Naruto prostě zvítězí, byl jeden z nejdelších. Druhak mě hrozně iritovalo, že Kiši (autor) pěkně odflákl boj Ten Ten a Temari z Písečné, který se ani neobtěžoval nakreslit a zatímco si Naruto povídal s Kakašim, tam jen tak mimochodem hodil poraženou Ten Ten v bezvědomí na Temařin vějíř? Možná jsem rozmlsaný z anime verze, kde si autoři vytvořili originální techniky pro Ten Ten i Temari a udělali z toho „alespoň" šestiminutový souboj! Mé zklamání a naštvání rázem vyměnil vztek na Nedžiho! Jak mohl Hinatě něco takového udělat? Ať je to jak chce pro mě je Hinatin souboj tím nejlepším soubojem z předkola Čúninské zkoušky! Je sice pravda, že jsem ještě znovu nečetl Leeho souboj proti Gaarovi, ale už teď mohu s klidným srdcem říct, že Hinatin boj je moje topka... ^_^ A jsem Hinatiným bojem tak uchvácen, že to smazalo krátké boje Šikamara i otravně dlouhý boj Naruta... Ale vynechání Ten Tenina boje to však nezachránilo...
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Ačkoliv začal další týden, zdá se, že mě čeká ve škole poněkud volnější režim a tím pádem i poněkud více času na své zájmy a koníčky (díky bohu za předčasné uzavření známek). Takže se mi naskytla příležitost si Naruta ve volné chvíli přečíst. A je hotovo... Táááákže...
Naruto a jeho tým se dostali do věže uprostřed Lesa smrti a nadešel čas otevřít svitky Nebe a Země a čelit tomu, co je v nich... Svitky jsou však k překvapení všech povolávací technikou. A přivolají... Iruku! Ten jim radostně sděluje, že druhým kolem se jim podařilo projít a ještě jim také vysvětlí motto Čúninů a podstatu této nindža hodnosti. Narutův tým se poté radostně setkává s dalšími nováčky, kteří zkouškou taktéž prošli, stejně jako s týmem ze Zvučné či z Písečné. Hokage a ostatní vysoce postavení nindžové se s účastníky setkávají v prostorné místnosti a Hokage se ujímá slova, aby všem účastníkům řekl, že třetí kolo zkoušky se prozatím konat nemůže, jelikož by postoupilo příliš mnoho účastníků a musejí tak jejich počet srazit minimálně na polovinu vyřazovacími boji. První jde na řadu Sasuke, který nesmí během boje využít čakru, aby nespustil účinky Prokleté pečetě. Sasuke však i bez použití pečetě dokáže svého protivníka (Akaóa Joroiho) porazit a probojovat si tak cestu do finále. Kakaši si jej pak vezme stranou a jeho prokletou pečeť přebije tou svojí, která však čerpá z jeho duševní síly, a tak ve chvíli, kdy si Sasuke v boji přestane věřit, prokletá pečeť se znovu aktivuje. Když pak Sasuke vyčerpán omdlévá, objevuje se na scéně tajemný Oročimaru, jenž Kakašimu tvrdí, že Sasuke je mstitel, a proto stejně znovu využije síly prokleté pečetě. V dalších dvou znatelně kratších soubojích se utká Šino z Hinatina týmu s Abumim a v dalším boji Kankuró z týmu Písečných nindžů proti Misumimu. Pro mnohé bylo možná překvapením, že zvítězil Šino proti Zvučnému nindžovi, myslím však, že nikoho nepřekvapilo Kankurovo vítězství nad neznámým chlápkem. A pak nastává poslední boj v této knize: Sakura proti Ino. Ze začátku se boj zdá vyrovnaný, boj je také přerušován vzpomínkami na dětství, kdy byla Sakura s Ino nejlepšími kamarádkami (kdo by to byl řekl?), ale pak se Sakura chytí do pasti, kterou na ni Ino narafičila a pomocí Techniky záměny duší proniká do Sakuřina těla a pokusí se Sakuru donutit vzdát se...
Osmý díl byl na rozdíl od čtvrtého dílu v první třetině slabý, ale pak se začal pořádně rozjíždět. Boj Sasukeho byl moc fajn, líbila se mi Sasukeho Lví čtyřkombinace, i když to bylo víceméně zkopírování Leeho taidžucu obohaceno o jeden nový hmat. Taktéž se mi fakt líbil Šino proti Zakovi. Zakovo eso v rukávu bylo skvělé a už jsem si chvíli myslel, že to má v kapse, jenže Šino se taky ukázal jako nindža, kterého bychom rozhodně neměli podceňovat a jeho eso v rukávu bylo přece jen lepší. Pak přišel boj Sakury a Ino. Na Sakuru jsem vyloženě vysazenej, vím to a bohužel s tím nic neudělám. Boj se mi nelíbil, protože ze Sakuřiny strany šlo opět jen o chabou školní techniku Klonování. I ta namyšlená Ino alespoň umí nějakou tu techniku, ale Sakura je úplně bez šance. Ještě přežiju dokončení jejího souboje v příštím díle a pak od ní bude na delší dobu klid... (Další pořádnej boj by měla mít až v nějakém 30. díle, tudíž od ní bude na několik let pokoj) ale její otravný kecy nás budou pronásledovat ještě hodně dlouhou dobu.
Už se těším na další díl, ale tomuhle dílu musím udělit nižší hodnocení: - 10% za vykládací nudné první dvě kapitoly a -20% za nudný boj Sakury a Ino.
Sečteno a podtrženo... 70%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Končí víkend, a tak toho musím přečíst, co se dá, jelikož se přes týden zase moc k manze nedostanu. Každopádně jsem si přes odpoledne přečetl sedmého Naruta i s přestávkami na přípravy do školy, ale co už... Je přečteno a jde se hodnotit. Táááákže...
Příběh začíná tam, kde v předchozím díle skončil (You don´t say?). Ino a její tým přicházejí na scénu, aby pomohli neschopné Sakuře a cool Sasukemu s drsným Narutem, kteří jsou tak trošku mimo... Všichni se vytasí se svými super technikami, které si nejde nezapamatovat... Šikamarovo „Stínové posednutí“, Čódžiho „Masový tank“ a „Technika záměny duší“ naší prostořeké Ino. Po super kombinaci, která vypadá neporazitelná, se opět boj obrací v prospěch tria ze Zvučné, jen do chvíle, kdy se na místo boje dostaví Ten Ten a Nedži - zbytek Leeho týmu. Když už to vypadá, že uvidíme i schopnosti nejsilnějšího z Konožích geninů - Nedžiho, probouzí se Sasuke, jehož tělo pokrývá jakési divné tetování. Díky němu Sasuke překypuje silou a zbaví se zvučného tria, kteří mu odevzdají svitek a musejí se stáhnout. Pak se na pár kapitol podíváme o pár hodin a dokonce i dní zpět. Anko se vydává do věže ve středu lesa, aby se zde setkala s Hokagem a mohla mu povědět o tom, že je Oročimaru zpátky a uvidíme také tým, který dokončil zkoušku jako první. A to za pouhých 97 minut! Poté se podíváme ještě dále zpátky, přesněji 50 minut po začátku zkoušky, kdy se Kiba, Šino a Hinata stanou svědky hrůzné vraždy, kterou spáchá tým z Písečné, přesněji jeden z nich... Zdá se, že to nebudou zrovna slabí protivníci. V poslední části knihy se pak přesuneme na čtvrtý den zkoušky, kdy Narutův tým stále nemá druhý svitek potřebný k úspěšnému zakončení zkoušky. Naruta se Sakurou chvíli láká se do svitku podívat a zjistit, co je uvnitř za tajemství. To jim nakonec překazí Kabuto, který jim slíbí, že jim pomůže jejich svitek sehnat. Nedlouho poté se všichni chytí do gendžucu jakéhosi týmu mlžných nindžů. Tady se ukáže, že Naruto už není ten spratek, jakým kdysi býval, ale předvede se v tom nejlepším světle a konečně se jim podaří získat i druhý svitek. Když jsou tedy mlžní nindžové poraženi a Narutův tým má konečně oba dva svitky, dovede je Kabuto k věži, kde se spolu s jeho týmem setká s Oročimarem a předává mu veškeré informace, které shromáždil za druhé kolo zkoušky. Naruto, Sasuke a Sakura jsou nyní již připraveni podívat se do svitků a čelit tomu, co je v nich ukryto...
Sedmý díl byl mnohem lepší a zdařilejší, než předchozí. Sakura nám tu příliš neotravuje vzduch (ano, jsem na ni vyloženě vysazený), ukáže se tu jedna z mých nejoblíbenějších postav - Gaara a jeho hrůzné techniky. Nechybí tu jak Cool chvíle Sasukeho, tak Cool chvíle Naruta a když už si myslíme, že už nás na konci nemůže nic překvapit, ukáže se, že Kabuto je vlastně celou dobu zvěd pracující pro Oročimara! Co mě však mrzí je, že když už se konečně na scéně objevil Nedži s Ten Ten, probral se Sasuke a vyřídil trio ze Zvučné on. Stejně tak mě celkem mrzí, že Naruto, o kterém jsem vždycky myslel, že je sice blb a tupoun, ale nenapadlo by ho podvádět... A on přitom přemlouvá Sakuru, aby se s ním podívala do svitku. Příští však bude ještě lepší. Tentokrát to ale stále za plné hodnocení není...
80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Přes víkend mám teď hodně času číst a jelikož jsem to poslední dobou dost zanedbával, snažím se to teď nahnat (jak jste si asi všimli). Nu, a tak jsem si přes večer přečetl šestého Naruta a rovnou ho tu zhodnotím... Tááákže...
Začíná druhá Čúninská zkouška! Konečně čas, aby se všechny hlavní, či vedlejší postavy předvedli. Po prvních dvou menších bitkách byl Naruto nedopatřením spolknut obrovským hadem a zatímco se z něj snaží dostat, Sasuke se Sakurou čelí krutému Oročimarovi - nejsilnějšímu protivníkovi, s jakým se doposud setkali. Mezitím se zkoušející Anko dovídá o Oročimarově přítomnosti a vyráží do lesa ho najít. Když se Narutovi podaří uniknout z obřího hada, vydává se pomoci svým přátelům, nikterak výrazně však boj neovlivní. Oročimaru je zkrátka příliš silný a ani Naruto, který se pomalu začíná měnit v liščího démona jej nezastaví. Naopak Narutovi Oročimaru něco provede s jeho pečetí, která drží devítiocasého v něm a Sasukeho obdaruje záhadnou značkou a mizí. Jak Sasuke tak Naruto upadají do bezvědomí a je nyní na Sakuře, aby se o ně postarala. Ta je však stejně neschopná jako Saito z mangy Ve službách Nuly, a tak je zanedlouho napadena skupinou nindžů ze Zvučné. Co si jen počne? Nedokáže ochránit ani sama sebe, natož pak Sasukeho s Narutem. Ale aby nebyli fanoušci smutní, že je takové dřevo v týmu s hustým Sasukem a skvělým Narutem, tak jí autor přece jen dá takový malý bonus, aby se předvedla a nebyla zas tak úplně neschopná... Jenže... Byla. I když jí přišel na pomoc Lee, místo aby mu pomohla, radši si kecla na zem a sledovala Leeho nevyrovnaný boj proti třem nindžům ze Zvučné současně. Šikovná holka. A i když přišli Ino, Šikamaru a Čódži, raději se schovali v křoví a sledovali situaci, než aby pomohli Sakuře. A pak to přišlo... Ano, zvrat, ze kterého jsem málem spadl ze židle. Zvrat, oproti kterému je Rudá svatba v Game of Thrones naprosto předpovídatelným klišé.
Kišimoto udělal ze Sakury skvělého nindžu, která nás svým rozhodnutím tak šokovala, že se tomu zdráhá uvěřit sám autor. Sakura si kunaiem usekla vlasy! Ano, čtete dobře! Usekla si vlasy! Byl to šok i pro většinu postav, nacházejících se právě na scéně, protože i o ně se pokoušel infarkt. Přesto však Sakura svým velkým činem dokázala velký hovno, takže jí stejně muselo přijít na pomoc trio Ino, Šikamaru, Čódži!
Tenhle díl se mi líbil až po tu část, kdy upadl Sasuke s Narutem do bezvědomí. Sledovat pár kapitol Saito-Sakuru mě vůbec nebavilo, ale když pak přišel onen moment překvapení, nebavilo mě to ještě víc... Doufám (a naštěstí také vím), že Sakura si svoje chvilky hrdinství vybrala na pár knížek dopředu, za což jsem autorovi neskonale vděčný. Nedá mi to a přesto musím ohodnotit knihu méně, než jsem chtěl... Tedy celých 40% pod maximem...
A za co jde 40% dolů? Inu... 10% za neschopnost Sakury, 10% za logiku, kterou Sakura předvedla (ano, když mi někdo přijde na pomoc, nechám ho bojovat samotného a já se raději budu koukat v sedě), 10% za Sakuřino ustříhnutý háro (jelikož ji to celkem seklo) a 10% za to, že si bez Naruta či Sasukeho ani neprdne.
60%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Venku nepříznivé počasí, zima, mlha a mě nenapadá lepší způsob, jak strávit zimní sobotní odpoledne, než u krbu s teplým čajem a pátým dílem Naruta (krb ani čaj jsem při čtení neměl k dispozici, ale pátý díl Naruta ano). Tááákže...
Sasukeho vyzývá nějaký divný klučina s hrozným obočím, který se představil jako Rock Lee, na souboj. Sasuke machruje, jelikož je z klanu Učihů, a tak neexistuje šance, že by prohrál, ale... On prohrál. Tým 7 pak pokračuje do učebny číslo 301, aby odevzdali přihlášku, když jim cestu zkříží Kakaši a pogratuluje jim, že se dostavili všichni, a tudíž se mohou zkoušky zúčastnit jako tým. Učebna 301 je narvána k prasknutí silnými Genniny, kteří taktéž touží po tom, postoupit na vyšší úroveň a zdá se, že to nováčci nebudou mít jednoduché. Dojde k představení několika postav, kteří tu s námi budou ještě hodně, hodně dlouho a později se dozvíme i unikátní příběh z dětství každého z nich (a že není žádný nudný nebo stejný!). Seznámíme se i s Kabutem - chlapcem, který je u zkoušky již po sedmé a má tedy i nějaké informace o každém účastníkovi zkoušky (a později bude hrát v celém universu velice důležitou roli). Pak nastává první kolo Čúninské zkoušky - písemný test! Ta nejhorší možnost pro Naruta, který v ruce snad v životě nedržel učebnici! Test ale není tak úplně o vědomostech, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž o schopnostech ostatních geninů opisovat tak, aby nebyli přistiženi. Aby jako správní nindžové dokázali získat nepozorovaně informace, musejí využít svých technik a umu a opsat správné odpovědi od nastrčených zkoušejících mezi nimi a nenechat se při tom nachytat! Když se pak Narutovi podaří pod psychickým nátlakem zkoušejícího nevzdat se a odpovědět i na poslední otázku, dostává se spolu s dalšími 77 účastníky do druhého kola. To ale už nebude zdaleka tak bezpečné, jako bylo to první! Všechny týmy musejí bojovat s ostatními na život na smrt v lese plném nástrah v podobě jedovatého hmyzu a masožravých nebezpečných zvířat! Každý, kdo do pěti dnů získá svitek nepřátelského týmu a zároveň ochrání ten svůj a dostane se do věže uprostřed lesa, bude schopen projít do dalšího kola. Dokáže to ale Narutův tým? To teprve uvidíme, protože druhé kolo Čúninské zkoušky právě začíná!
Do pátého dílu jsem se ponořil a přečetl jej jedním dechem! Nebylo to tak strhující a gradující, jako předchozí díl, ale celkově to bylo moc dobré. Obrázky k začátkům kapitol opět nezklamaly a moc se mi líbilo představení (pro mě) již notoricky známých postav. Přepadla mě taková nostalgie, když jsem sledoval malou červenající se Hinatu, o které toho zatím nikdo moc neví nebo když při podvádění používali (staré známé) nové postavy své techniky, které vypadají cool a hrozně silně a které prostě neomrzí, ať je vidíte třeba po sté.
Další díl bych mohl jedním dechem přečíst ještě dneska, protože až v lese smrti to začne být ta pravá Čúninská zkouška!
70%

Pozor, text může obsahovat spoilery Vzhledem k velkým zmatkům ve škole jsem teď neměl zrovna nejvíce příležitostí číst mangy a psát jejich hodnocení. Ale vzhledem k tomu, že je to už takový můj menší osobní projekt, budu v něm nadále pokračovat. Tááákže...
Hned na začátku je Naruto tak rozrušen ze smrti svého přítele Sasukeho, jenž se pro něj obětoval, že hrozí poškození pečetě, která v něm drží liščího devítiocasého démona. Naruto Hakua pěkně ztříská a zničí jeho techniku Ledových zrcadel démonů. Pak si poslechneme Hakuův příběh, kdy se ho Zabuzal ujal jako malého chlapce a chtěl ho pro jeho schopnosti, které všichni jiní odsuzovali. Pro Hakua prohra znamenala ztrátu jeho smyslu života, jelikož si slíbil, že se stane pouze Zabuzovou zbraní, kterou teď po prohře již nadále být nemůže. Na straně Kakašiho se boj také začínal ubírat v jeho prospěch, jenže Haku v poslední vteřině zachránil Zabuzovi život a schytal Kakašiho nejsilnější útok - Bleskové ostří! Haku umírá a poté, co se na most dostane i Gató a jeho sebranka banditů, je Zabuza zabit taktéž, tedy až poté, co s sebou do pekla vezme i Gatóa a půlku jeho banditů. Ostatní banditi jsou zahnáni pryč statečnými vesničany s Inarim v čele a vše dobře dopadá. Ukáže se, že Sasukeho Haku nezabil, jen pouze způsobil jakousi přechodnou smrt (pravděpodobně, nedokáži si jinak vysvětlit, jak by všichni na tutovku věděli, že je mrtvý).
V poslední (asi) třetině knihy nominuje Kakaši svůj tým na čúninské zkoušky, tedy zkoušky, které pomohu Narutovi a jeho přátelům postoupit na vyšší úroveň nindžů. Čeká nás velká spousta silných protivníků a nových tváří a na závěr knihy se jakýsi divný klučina s děsivě tlustým obočím přeje utkat se se Sasukem. Zkoušky ještě ani nezačali a už tu máme první souboj!
Kdyby kniha obsahovala jen dokončení příběhu v Zemi vln, udělil bych plné hodnocení. Hned začátek knihy byl bravurní, skvělá dvojstránka Naruta v nekontrolovatelném záchvatu zuřivosti, proražení Hakuovi techniky a nakonec dvojstránka, kde Naruto uštědřil Hakuovi pořádnou ránu, jež byla zachycena na dvojstránce v několika různých úhlech! Paráda! Příběh postupně gradoval až úplným vyvrcholením, kdy Haku umírá. Pak nastává opět kratičké zklidnění a v okamžiku opět gradace v podobě posledního boje Zabuzy s Gatóem a jeho chlápky. Nakonec odchod ze Země vln a pojmenování mostu po Narutovi... Super! Úžasné! Fantastické! Kdyby díl býval skončil tady, udělil bych plné hodnocení.
Jenže v této knize začíná i další velká sága a to čúninská zkouška. Neříkám, že je to špatná sága, právě naopak, je senzační, ale začátek je přeci jen poněkud poklidný a nic moc se tam nestane.
Takže ano, díl byl super, jeho první polovina by zasloužila 100%, ale bohužel ta druhá polovina s rozjezdem další příběhové linky mě vytrhla z té eufórie, kterou jsem zažíval při čtení té první. Co však považuji za obrovské plus je, že od tohoto dílu už mi nevypadla jediná stránka!
85%

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Tak, prázdniny se mi blíží ke konci, a tak bych rád do té doby ještě přečetl pár dílů Naruta...
Ve třetím díle probíhá intenzivní trénink. Naruto, Sasuke a Sakura musejí absolvovat trénink spočívající v nahromadění čakry do nohou a vyběhnutí po stromě bez použití rukou. Sakura zvládá ovládání čakry ze všech tří nejlépe, a proto dokončí trénink za pár minut. Naruto a Sasuke mají sice mnohem větší výdrž a více čakry než Sakura, ale nedokáží ji správně využít, z toho důvodu jim trénink trvá déle. Mezitím se Zabuza zotavuje ze své poslední prohry s Kakašim a chystá se na protiútok. Kakaši mezitím také nabírá nových sil, aby byl připraven na další střet s nindžy z Mlžné vesnice. Po sedmi dnech intenzivního tréninku se Narutovi a Sasukemu konečně podaří čakru ovládat natolik, aby vyběhli až do koruny stromů. Jsou tedy připraveni čelit Zabuzovi s Hakuem, kteří se s Kakašim, Sasukem a Sakurou na mostě také střetnou, zatímco Naruto musí zachránit Inariho a jeho mámu Cunami před útokem dvou Gatóových chlápků. Když je pak Sasuke chycen do Hakuovy vrozené techniky Ledových zrcadel démonů, přiřítí se Naruto a pokusí se Sasukeho zachránit, jenže akorát jejich situaci zhorší. Kakaši pak o kus dál bojuje proti Zabuzovi, který přísahá, že se Kakašiho šaringanem nenechá znovu porazit. Nakonec nás čeká velký zvrat, když Haku použije svůj smrtící útok na Naruta, ale Sasuke se obětuje, skočí do útoku a zachrání Narutovi život výměnou za svůj vlastní. Naruto pak pod vlivem emocí ze smrti svého druha začíná zuřit a síla Devítiocasého démona se začíná projevovat.
Třetí díl byl po příběhové stránce skvělý. Je vidět, že autor apeluje na čtenáře, aby si uvědomili, že tou nejdůležitější věcí je přátelství, láska a tolerance k druhým a všelijaké klišé blbůstky. Líbí se mi soupeření mezi Narutem a Sasukem, jen mi začíná vadit, že se ze Sakury začíná stávat druhý Saito... Naruto i Sasuke tvrdě trénují, protože nejsou tak dobří jako Sakura, zatímco Sakura, jakožto namakaná všeumělkyně ochraňuje Tazunu jen tím, že stojí před ním s kunaiem v ruce... Vau! Proč ne, třeba je to opravdu účinné, kdoví... Každopádně jsme teprve u třetího dílu, a tak se můžeme dočkat ještě nějakého toho zlepšení, něco mi však říká, že Sakura zůstane po velice, velice, velice dlouhou dobu takovým naším naruťáckým Saitem... Koneckonců proč ne?
Až na pár nelogičností jak jsem třeba uvedl výš nebo třeba fakt, že v jedné chvíli Kakaši okřikuje Sakuru, aby Naruta se Sasukem nepovzbuzovala, protože proti Hakuovi nemají ani tu nejmenší šanci a ve chvíli druhé před Zabuzou machruje, jak věří, že Naruto a Sasuke Hakua určitě porazí se mi třetí díl celkem líbil. Co se mi ale rozhodně ani trochu nelíbilo je fakt, že mi ve třetím díle vypadlo téměř 6 dvoustránek a to jako fakt nekecám! 6 dvoustran přesně za sebou hned ze začátku knihy. Zajímavé však je, že se k mangám nechovám nijak zle, nebo špatně a ještě zajímavější je, že se mi tak stalo pouze u prvních tří Narutů a prvního Death Note... Asi popřemýšlím o tom, že si zajdu do knihkupectví koupit 3. díl ještě jednou... Díky této skutečnosti jsem nyní poněkud rozladěn... A to není dobře...
Každopádně to byl takový nadprůměr, mnohem lepší než první díl, o něco lepší než druhý díl, ale na plné hodnocení to zkrátka a dobře stále není. 80%

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Po novém roce pokračuji ve čtení druhého dílu Naruta, který mi krátil chvíle dnešním cestováním autobusem. Tááákže...
V druhém díle pokračuje Kakašiho lekce přežití, kdy kantor svým žákům oznamuje, že by měli jako nindžové skončit. Naruto totiž bojuje na vlastní pěst, Sakura, místo toho, aby pomohla Narutovi se starala o Sasukeho, který byl bůhví kde a Sasuke se vyflákl na ostatní a šel do toho sám. Když však Sakura se Sasukem poruší Kakašiho příkaz a dají hladovému Narutovi najíst, Kakaši jim poví, že v testu šlo hlavně o týmovou práci, kterou tedy nakonec předvedli, a tak je nechává projít. Zbytek dílu je o klientovi Tazunovi, staviteli mostů z Vlnové země, kterému jde po krku jeden z nejbohatších a nejvlivnějších lidí světa - Gató. Naruto a jeho nic netušící tým přijímá původně misi typu C, kdy mají Tazunu bezpečně doprovodit do jeho země, aby v klidu dokázal dostavět most, jenže Gató si na Tazunovu likvidaci najal nejednoho silného nindžu a rázem se z „céčkové" mise stává mnohem obtížnější, nebezpečnější a (co je hlavní) dražší mise „béčková". A tak Naruto a jeho tým zanedlouho čelí odpadlému nindžovi jménem Zabuza Momoči, též známý také jako Démon ze skryté Mlžné vesnice. Poté, co je Zabuza poražen a unesen záhadným mladým lovcem nindžů, dostává Naruto spolu se Sakurou a Sasukem od Kakašiho zadání jejich nového tréninku: Šplhání po stromech!
Tenhle díl se mi líbil o něco více, než předchozí rozjezdový díl. Hrozně se mi líbí obrázky k začátkům kapitol. Kresba očí není sice oproti „Ve službách Nuly" ničím výjimečná, ale k zahození taky není. Naruto je zatím bohužel jen namachrovanej debílek, co víc mluví než myslí, ale tak tomu bude pořád. Zatím je taky celkem neschopný, což tentokrát (narozdíl od Saita) není vůbec na škodu. Přece jen má náš milý blonďatý budoucí Hokage plno času (respektive dílů) na to, aby se zlepšil. Nepotřebujeme tedy hned od začátku chlapíka, kterej všechno rozseká, ale zase se nestane, že by Naruto zůstal až do konce naprosto neschopný (narozdíl od Saita). Každopádně byl druhý díl fajn a mise v zemi Vln se mi moc líbí a už se těším, až si (znovu) přečtu, jak to bylo dál.
Hodnocení však budu muset drobet poupravit, jelikož plné hodnocení je skutečně přehnané, pár svých much to má. Přijde mi nelogické, že by Kakašiho výcvikem neprošel jediný gennin, zato Naruto a jeho partička jsou za vodou jen díky tomu, že daj Narutovi najíst. Navíc mi opět u druhého dílu vypadly 2 stránky a to už je na pováženou... (vždyť se k těm mangám chovám jako k pokladu, nic menšího si ani nezaslouží) Tudíž své hodnocení krapet poupravím. Bylo to nadprůměrné, bylo to dobré, ale na plné hodnocení to nebylo. 70%.

Pozor! Text může obsahovat spoilery! Poté, co jsem si znovu přečetl mangy Každá jsme jiná a Ve službách nuly se pouštím do čtení další série, která se hrdě tyčí v mé manga knihovničce. A není to nic menšího, nic kratšího, nic lepšího než Naruto. K Narutovi mám jakousi citovou vazbu, jelikož je to moje úplně první anime (když tedy nepočítám jako malý sledování Pokemonů a Digimonů), které jsem kdy viděl a je to také Naruto, díky čemuž jsem se začal aktivněji zajímat o mangu, anime a hlavně poznal svoji nejlepší kamarádku... Proto mi prosím odpusťte, že budu Narutovi v hodnocení krapet nadržovat...
První díl Naruta začíná ve Skryté Listové vesnici - v Konoze, kde mladý dvanáctiletý chlapec jménem Naruto touží po tom, stát se tím nejlepším ninjou ve vesnici, Hokagem - jakýmsi starostou, nebo spíše hlavou vesnice. Od malička má v sobě totiž Naruto zapečetěného liščího démona, který před dvanácti lety zdevastoval vesnici. Naruto o tom však neměl ani zdání, až jednou mu to prozradil mistr Mizuki, který jej chtěl natolik rozrušit, aby se chtěl Naruto vesnici pomstít a vypustit démona, kterého v sobě měl. Ačkoliv je Naruto nejhorším žákem v akademii Šinobi, přeci jen se mu podaří složit zkoušky a stát se Genninem - Ninjou té nejnižší možné úrovně. Spolu s dalšími dvěma spolužáky - překrásnou Sakurou, do které je Naruto od začátku zamilovaný a chladným a odměřeným Sasukem, kterého naopak Naruto nesnáší a stále s ním soupeří - vytvoří tým, který vede záhadný mistr Kakaši. Ten je od začátku hodlá podrobit zkoušce přežití, během které mu musejí ukrást rolničky, jinak budou posláni zpátky na akademii. Nakonec jim však mistr poví, že by se ani na akademii neměli vracet, ale raději úplně přestat být ninji.
První díl byl jako rozjezd celkem fajn, jelikož jsem však věrný fanoušek seriálové předlohy, jisté nedostatky a chybky jsem tu také našel. Jestliže je hokage nejsilnějším ninjou v celé vesnici, jak je tedy možné, že ho odrovná ten nejhorší student na akademii tou nejzákladnější technikou přeměny? Je to tam sice jako vtípek, přesto mi však přijde, že si krapet protiřečí. Dále jsem měl vždy pocit, že Hokage je přeci titul... Nepamatuji si, že by se Zeman jmenoval „Prezident“, proto mne celkem irituje, když čtu: „Jméno tohoto ninji bylo Čtvrtý Hokage.“ Nevím, jak by se Zeman cítil, když by se měl nyní jmenovat „Třetí Prezident“. Jelikož sleduji seriál, tak vím, jak se Čtvrtý skutečně jmenuje a pravděpodobně v době, kdy byl vydán první díl Naruta ještě Kišimoto (autor) nevěděl, jak se bude jmenovat, přesto to dost bilo do očí. K přepisování jmen do české transkripce se vyjadřovat nebudu, ze začátku (když jsem mangu v roce 2011 koupil) mi to vadilo. Jakmile jsem přečetl první 2 díly, bylo to v pohodě a hlavně je to tak správně. Téměř u žádných jiných mang se mi to nestává, ale manga má v oblibě vyhazovat stránky. Ačkoliv k manze chovám posvátnou úctu a chovám se k ní jako k pokladu, přesto se občas snaží nějaká ta stránka vypadnout...
Abych ale nepoukazoval jen na negativa, musím říct, že se mi opravdu hrozně líbí titulní stránky kapitol, jsou opravdu nápadité a jsou pastvou pro oči (tedy alespoň pro ty mé). Celková kresba není kdovíjak skvělá, ale časem se taky zlepšuje (a v těch nejnovějších kapitolách zase zhoršuje).
Každopádně jako rozjezdový díl to bylo fajn, ale musím své původní hodnocení trošku poupravit. Vzhledem k tomu, že je před námi ještě mnoho lepších dílů a má to přeci jen nějaké mouchy, musím udělit 50%. Dobré, ale bude to ještě lepší...

Pozor! Text může obsahovat spoilery!! Tak a je tu poslední díl Ve službách nuly! V Tristainu konečně začíná ona slibovaná válka a princezna Henrietta znechucená zbabělostí svých rádců odkládá svatbu a rozhodne se stanout v čele Tristainské armády sama. Saito však rozhodně nemíní zůstat pozadu! Ve své stíhačce se proto vydává do boje abych ochránil ty, na kterých mu skutečně záleží. Netuší však, že jeho panička si nenechá nic vymluvit a potají se vkrade do stíhačky taky. Během zuřivého boje Louisa odhaluje svoji pravou podstatu magie - Magii Nicoty - tu nejvzácnější a také nejsilnější magii ze všech. S její pomocí se zbaví obrovského bitevníku a zároveň hlavní síly Albionských povstalců. Dojde i na vyřízení účtů mezi Saitem a Wardesem a po velkém vítězství Albion kapituluje a Saito s Louise zůstanou konečně chvíli sami a užijí si romantickou chvilku, kterou ovšem opět přeruší staré známé vtěrky (Siesta, Kirche, Tabitha a Guiche). Po ukončení hlavního příběhu nás čeká ještě příběh Henrietty a prince Walese, který byl v Albionu zavražděn Wardesem, poté však znovu přiveden k životu knězem Cromwellem. Henriettina láska k němu ji zaslepila a Saito s Louise musejí čelit jak Walesovi, tak samotné princezně Henriettě, která je odhodlána chránit Walese za každou cenu. Nakonec nás čeká ještě jeden mini-příběh o tom, jak Louise a její přátelé nacvičují školní divadelní hru Romea a Julii, kdy je těsně před představením Guiche, představitel Romea, pěkně zpacifikován Montmorency a jeho role se tak musí zhostit Saito.
Nebudu-li hodnotit poslední mini-příběh a bonusové kapitoly s Henriettou, ale zhodnotím čistě hlavní příběh, nemám slov. Přesně takhle si představuji konec mangy. Jak jsem nejdříve hudroval, že 6. díl byl slabý a nedočkali jsme se v něm žádného závratného posunutí v příběhu, 7. díl byl naprosto fenomenální! Nečekal jsem, že by snad něco mohlo předehnat můj osobně nejoblíbenější čtvrtý díl, ale zdá se, že jsem se mýlil! Saito konečně ukázal, že není zas až tak úplně neschopný, Louise v sobě objevila tu nejmocnější Magii Nicoty, což mimo jiné odůvodňuje, proč vždycky všechna dosavadní kouzla zpackala. Konečně Saito svým způsobem nakopal Wardese (není zde přímo poražen, přesto co jiného od Saita čekat... :D ). Konečně došlo i na nějaký ten polibek (nebo ne?). Konečně se tu také ukázala Fouqet (která není zas až taková svině, jak se mohlo na první pohled zdát). Konečně tam neotravovala Siesta, jelikož ta měla co dělat, aby se postarala o těch svejch osm fakanů (čtěte „milovaných bratříčků“) a hlavně se nenechala sestřelit, jelikož hlavní bitva probíhala nad jejím městečkem (ani autor předlohy ji asi zrovna dvakrát nemusel a chtěl se jí zbavit). Ale zlatým hřebem (tedy alespoň pro mě osobně), byla neuvěřitelně sexy a naprosto nepochybně brilantní, famózní, supr-čupr-dupr proslov princezny Henrietty, která prohlásila, že se sama ujme vedení armády, rozběhla se ve svatebních šatech pryč ze síně, roztrhla si šaty, aby se jí lépe běželo a odhodlaně utíkala dál nechajíc za sebou rádce z hubou otevřenou dokořán. Vrcholem všeho bylo, když se objevila na frontě v tom nejvíc sexy brnění, jaké si dokážete představit... No prostě mňamka! Epic! Epic, epic, epic!
Henriettin příběh byl taky celkem fajn, přesto bych místo něj raději viděl nějaký delší konec. Mohlo se tam toho udát ještě více... Sexy Henrietta v roztržených šatech, nebo Sexy Henrietta v brnění mohla dostat více prostoru... Každopádně i ty tři její bonusové kapitoly nebyly k zahození a mini-příběh taky ušel...
Přesně takhle si tedy představuji finále manga série: Fenomenální, brilantní, nápadité i otevřené... A tak to má být!
100%
P.S.: Juj, já v tomhle díle zapomněl vychválit oči... 101%!