Mám-li jmenovat jeden jediný komiks, říkám místo Sin City už více než dekádu : Blacksad. A druhá kniha na tom zhola nic nemění. Přestože tu nějaké změny jsou, nejsou ještě příliš vidět v úvodním příběhu Amarillo, který je výtvarným i autorským stylem blíž k povídkové fazóně Blacksada, tak jak jsme ho znali od jeho vzniku. Ve druhém příběhu však Blacksad roste. Není mu malý jen rozsah jedné euroknihy, ale i jinak se zatnutým chrupem původně sotva postačující formát MDEKu. Tohle už není povídka, ale román na velkoformátovou knihu. Přitom ale zachovává vše na Blacksadovi skvělé. Autorská čistota i lidskost všech zvířecích charkterů je tu stále, jen příběh je trochu propracovanější a spletitější. Komiks stále vypadá špičkově, jen je mnohem detailnější a každá strana po okraj naplněná vizuálnem. Nejsem žádný příznivce převelikých knih, ale tohle by fakt chtělo, na rozdíl od jiných mnohých, nějaké ultimativnější vydání. A samozřejmě zařazení Canalese do prominentního programu Rudé žně.
Dan Černý jede na vlně omnibusů a v této knize bilancuje svého nejstaršího hrdinu - Fanouše. Je tu jeho téměř veškerý výskyt v "povídkové" tvorbě od úplných UG začátků až po vymazlený závěrečný příběh připravený pro tuto knihu. A víte co? Není to překvapivě úplně geniální. Knize bych rozhodně nevyčítal syrovost úvodních příběhů, které možná vypadají neotesaně, ale už zpočátku v sobě nesou ucelenou fanoušovskou poetiku. Vyčítal bych jí kromě pár posledních příběhů stále stejný mustr a plochost hlavního hrdiny, kterému zachraňuje od totální fádnosti jeho jedenáctiletou řiť převážně některá ze starších slečen. A i tady se mi zdá, že autor často přestřeluje a bývá místo lascivní kůstkovské erotiky poněkud..ehm..explicitnejší. Taky mě trochu ruší bonusový příběh z Fanoušovy dospělosti a dost neblaží absence Neuvěřitelného Michala, kde se Fanouš taky vyskytuje. Zkráta. Kniha je skvělá, technicky se povedla a má své místo pod sluncem. Ale sebrat dohromady původní fanoušovskou trilogii a vydat jí v podobném formátu, bylo by to asi výrazně záživnější čtení, než tenhle kidlící kolovrátek. V porovnání s geniálním Kňourem a Mníkem zůstávají sebrané fanoušovské práce trochu za očekáváním.
Batman je v patách šílenému výrobci drog do jejichž závislosti sám upadá. Slušná osmdesátková klasika, která ve skutečnosti pochází z počátku devadesátek. Bezva kresba, nijak závratný dějový oblouk, který ale má příjemný dobrodružný feeling. O'Neil je zdatný řemeslník. Pro fanoušky retra fajn čtení.
Jestli jsem si v případě první knihy stěžoval na nekonečné psychologické úvahy hlavního hrdiny, ve druhé pak kvitoval ubíhající děj, tak třetí vytáčí běh událostí do vysokých otáček. Čtenář kolikrát ani nestačí sledovat zběsile ubíhající, místy až zkratkovitý, děj. Autor se tu dopouští mnoha vysvětlení a hrdina dostává něco jako partu s níž jde očistit svou existenci od otravných všemocných magnátů používajících ho jako figurku na šachovnici. I na dnešní dobu fajn kriminálka, která musela být v době svého vzniku docela zjevení.
Fajn dobrodružství, kde se Žoldnéř vydává do jiného světa pro krystal, který může vyléčit stařešinu z těžké nemoci. Jde defakto o pokračování knihy Rok 1000: Konec světa. Tu je třeba znát, pokud chcete vědět co jsou které postavy zač. Jinak tu dojde v opětnému rozšíření pohledu do žoldnéřova světa, tentokrát do toho naproti. A podíváme s na něj hlavně pod vodou. Opět tedy šlapavé ABC dobrodrůžo v rukou mistra malíře. Ač nerad, musím uznat, že žoldnéř v počítačovém podání vypadá snad ještě lépe než malovaný klasicky.
Velmi rozporuplná kniha. Headlineův Bůh v míse je rozhodně velmi dobře zinscenovaná povídka s docela dobrou koláží postav, což autor zručně využívá a vypráví příběh o vraždě měšťana, k níž se Conan připlete, z pohledu různých postav. Skvělé literárně, leč kresebně je tohle hodně diskutabilní. Conan s dredy fakt nefunguje, stejně jako celková karikaturní malba, která je ještě podtržena výrazně špatnou produkcí podstřelující hranici čitelnosti, připomínající staletí nerekonstruované obrazy na fasádách zapadlých kostelíků. Argo v tiskové kvalitě svých komiksových knih obecně zrovna neexceluje, ale tohle je ultra blitka i na jejich poměry. Gratuluju k nejhůře čitelnému komiksu roku.
Druhá část je naštěstí o poznání lépe graficky vyprodukovaná a je v podání Beca, který si tím trestuhodně odbyl svoji českou premiéru až letos, přestože výtečné horory Pandemonium, nebo Shadows of Salamanca má v portfoliu už drahně let. No ale tohle je pecka. Nevím jestli za to může on, nebo jeho parťák Subic, ale přátelé, TOHLE je Conan! Hromada hromotluckých svalů, bezuzdá brutalita, krásně explicitní ztvárnění žen, které ale, přestože úplně nahé v různých polohách, vůbec nejsou vulgární, perfektně navržené pouštní město a příběh, který vizuálem ještě víc prohlubuje spojitosti mezi Howardem a Lovecraftem. A z druhého jmenovaného nedělá div spoluautora díla. Úžasný. Proti coloringu nemám námitek. Noir edice knihy je tady ovšem jasná volba. Tohle prostě nutně potřebujete mít nezapatlaný vymalovávátkama. Interpretace Conana, která o parník překonává vše co v rámci této, ale i v rámci jakékoli jiné série dosud vyšlo. Když už ne John Buscema, tak jedině tohle. Brutální hajlajt, který jinak sotva hvězdičkovou knihu vykopává do rozumných sfér hodnocení.
Třetí knihou je bohužel velmi, ale velmi moc evropský Conan v povídce Černý cizinec, který vlastně ani Conanem není ani původně neměl být. A vůbec tak nevypadá. Komiksová euroknížka jak vystřižená z počátku devadesátých let, která by v ABC udělala terno. Ale dneska a v rámci zrovna tohoto projektu tohle fakt odmítám. Takže suma sumárum, jeden neviděný, neslyšený a nedostižný klenot, který úplně redefinoval můj pohled na Conana, jedna poloblitka a jedna pitomost. Svízelné hodnocení. Za podmínky, že si koupíte pastelky a donesete je R. Klíčníkovi do redakce, ať vám první třetinu knihy vlastnoručně vybarví, aby se dala číst, si započítejte tři a půl hvězdy.
Careye mám rád. Je to rozhodně člověk, který dokázal nemožné a v Luciferovi zázračně navázal na Sandmanovskou sérii lépe, než by to udělal sám Gaiman. Tady se snaží navázat na odkaz klasiků, jako je Hill, King a vlastně i sám Gaiman, ale lepší není. Řemeslnou zručnost mu upřít nelze. Šikovně tu splétá nitky příběhu jedné zvláštní pokrevní linie, krásně přeskakuje mezi časovými milníky, zručně pracuje s charaktery. Přesto je výsledek naprosto neuvěřitelně...běžný. Normální. Očekávaný. Až fádní. Doby, kdy se americký komiks dělil na DC, Marvel a Sandman už jsou dávno pryč. Takových příběhů jako tenhle je ve vyšší komiksové třídě už několik a to o dost lepších (Lock & Key), než je obligátní boj o svět v podobě nezmeských entit. Tohle už není moc zábavné číst. A že to vyšlo v Hill House přece nemůže čtenáře splést. Rád bych, aby to byl košík plný hlav. Ale není.
Pocity z knihy jsou dost ambivalentní. Chápu že jde o memoár, ale stejně se mi zdá kniha až moc roztříštěná a bez nějakého konkrétního rámce. Spíš jako takový nahodilý deník, který ale nepřináší kompletní informace. Něco přece, ale na to že jde o tak specifickou zemi ve specifické době mi to přijde málo. Nemůžu se ubránit že z toho šlo i skrze aktivitu autora vykřesat víc. Druhá věc a za to autor nemůže, je odkrytí fungování různých neziskovek v kontextu despotických režimů. Uf. Blivno. Třetí hřebíček je strašně karikaturní kresba dělající z vážného tématu něco jako cartoonovou grotesku, čemuž rozhodně nejsem fanouškem. Snad zajímavý projekt, který ve čtenáři možná i něco zanechá a kterému spíš raději lámu vaz.
Po výhybce v předchozí knize, která akcentovala spíš origin hlavní postavy a rozjížděla další dějovou linii, se autoři vrací k dějovému oblouku nakousnutém v úvodu příběhu. Rozkrývá se tu vyšší hra, fungování úplné smetánky hlavních rodin i hierarchie jejich spojenectví. To všechno na pozadí propletence osudů ústředních charakterů. A je to jízda. Intriky a v nich vetkaní lazarové určitě táhnou víc než osudy ztracenců v moři chamradi. Nevím proč jsem si myslel, že tahle série bude otázkou několika knih. Opak je pravdou. Po tom co se ukázalo v první trojici se zdá, že to ještě ani pořádně nezačalo. Normálně bych byl výrazně proti, problém ale je, že Rucka s Larekm tady toho moc špatně nedělají. Takže pořád baví.
Druhá kniha se mi četla podstatně lépe než úvod. "Hrdina" tu nabývá trochu méně cyničtějších kontur a jeho filosofování víc nahrazuje reálný děj. Kniha už nepůsobí tak depresivně a tíživě. Díky panoramatu s dvojčaty jsem si také uvědomil, jak starý ten komiks ve skutečnosti je. Přitom i po dvou dekádách nepostrádá nic ze své aktuálnosti. Nezbývá než uznat, že se jim to tenkrát prostě povedlo.
Dokonalé. Dan Černý drtí. Dosud poslední Fanoušova kniha ubírá na kadenci šíleností, je opřená o dobrodružnou zápletku postavenou na záhadách, je tu vyvážený prvek Fanouše a jeho kámošky. Jediné co opravdu chybí je Klytora. Zase tu ale nejdeme postavu bestiálního kritika Pavla Jirkovského (cha cha cha cha cha!!!) a spoustu dalších perfektně sednoucích vtípků. Na to jak se mi továrna zdála plochá a Klytora přepálená je tohle po všech stránkách perfektně vybalancované a v mých očích tak suverénně nejlepší Fanouš. Bravo. Série se stoupající tendencí se jen tak nevidí.
Druhá kniha Fanouše opravuje vlastně všechno, co mi přišlo suché na té první (což je trochu s podivem, když vznikly v opačném pořadí). Fanouš je tu jen jako taková tvrďácká deus ex machina a opratě příběhu přebírá jeho kámoška Klytora jíž jsem sem stal okmažitě oddaným fanouškem. Tam kde mi továrna plná zombíků přišla tak trochu nápadově plochá, tady to doslova prýští inspirací. Výlet do vesmíru skýtá nepoznané možnosti, jež nezůstanou bez využití. Je tu všechno co má každej zdravej čtenář rád. Kydlení, nahý ženský, ufoni, dinosauři, hipíci, lesbický sex, mutantni, potenciální sex s mutantem...prostě vše bez čeho pubertnální čtenřstvo (i to zamrzlé) neobejde. Kniha je tak natřískaná dějem i grafickými nápady, že je tu skoro až přenápadováno, až jsem si chvílemi říkal, že už by neškodilo dát nohu z plynu. Každopádně velmi, velmi super. Cyklus Fanouš rozhodně aspiruje na Černého Opus Magnum.
Příjemné čtivo o partě dospívajících, kteří jsou nenormální tím nejnormálnějším možným způsobem. Dan Černý je skvělý pozorovatel, nebo má možná dobrou paměť, protože v tomhle komiksu se najde kde kdo. Příběhy jsou skvěle nakreslené a mají jasný směr i pointu. Ale nejsou tak natřískaně nápaditě natlakované, jako třeba Kňour a Mník, kde si Černodan vyhrál mnohem víc. Spíš to vypadá na kvalitně odvedenou zakázkovou práci. Asi to není to nejlepší z jeho pera, ale ostudu to rozhodně nedělá.
První kniha Fanouše představuje svébytného hrdinu jehož charakter tvoří přesný průsečík mezi Hurvínkem a Rambem. Geniálního školáka, který neváhá změřit své síly s čímkoli a kýmkoli a vyhrát. Tedy docela věrnou reprodukci jedenáctiletého Štepána Kopřivy. Nápad je to skvělý, ale brzy zjistíte, že cool hrdina s podivným sidekickem a hromadami Zombíků v patách celou, byť relativně tenkou, knihu neutáhne. Jako seznamovačka s postavou OK, ale je to asi nejslabší kniha z trilogie Fanouše. 75%
Rozpačitost. Do komiksu jsem šel na slepo s úmyslem podporovat tvůrce na volné noze, ale nemůžu říct že bych byl úplně spokojen. Sešit je v základních atributech fajn a dobře se četl a jakž takž se na něj i koukalo. Holky má pěkně tvarovaný a slizáky skvěle přislizlý. Problém je jistá nepůvodnost a ne úplně dotaženost tak nějak úplně všeho. Nejen ženské téma, ale i některé panely jsou až moc blízké k Saudkovi: Problém je ale v technice kresby, protože tohle není TOP Saudek šedesátkový, ale technicky spíš Saudek třetí kategorie, jak by asi kreslil, kdyby se probral po deseti letech z kómatu. Humorné je, že v postavě Milana a některých exteriérech autor čerpá z období kdy Saudek kopíroval Moebia, ale opět o dost hůř. Nedělám si iluze, že na tématu stalkingu jde vymyslet až moc nového, ale stejně mi děj a jeho vyústění připadá až moc podobný rozhovoru Petry Pavlíčkové pod titulem Můj přítel stalker zveřejněného na Seznam médiu. A ta jediná původní věc je paralelní linka, kterou po celou dobu čtení nevidíte a skrze níž autor celý příběh uzavře a nakopne tak čtenáře/ku ukázkově do koulí. Tyhle scenáristický podrazy fakt nesnáším. Přitom to šlo krásně otevřeně artově ukončit o dvě stránky dřív. Nevim no. Do Komety za 12kčs asi v pohodě ale jinak sorry jako.
S Danem Černým jsem se rozešel po jeho emotivní reakci na Lennyho hodnocení Dona Rosy a už od něj nikdy nechtěl nic číst. Jenže jsem na něj neustále narážel ve Čtyřlístku a byli to právě Kňour s Mníkem, kteří nás, aniž by to autor tušil, postupně usmiřovali a jejich roztomilost, která obměkčila mé srdce natolik, že jsem Danovi nakonec odpustil. Teď je dostáváme v osmdesáti stránkovém omnibusu a je to naprosto boží. Kromě pár ručně barvených stránek, které vypadají fakt divně, tady nenajdete jedinou chybu. Úžasná hravá kresba, hromady dějových i grafických nápadů (koukej kotě, Říp :-))) ) a skvěle podchycené charaktery snad úplně všech. Všechny skeče mají unikátní příběh jdoucí odněkud někam a neopakují se v zacyklené grotestce jako "mistrovská" francouzská díla. Příběh je na dvě stránky, ale učíst tenkou knihu celou se zachycením alespoň poloviny detailů je skrze koncentrovanou kvalitu na týden. Četl jsem to s oblibou pravidelně na záchodě, kde výraz "posrat se smíchy" nabyl zcela konkrétního významu. Navíc je tu origoš obrázek přímo od mistra, který ho v pár tazích usvědčuje z nemalé řemeslné zručnosti. Žádný div, že se prosadil i u Disneye. Ruku v ruce se specifickým humorem a schopností vystihnout moment příběhu to dělá v mých očích z Dana Černého největšího komiksového autora naší doby.
John Byrne je fajn. Nevěřil jsem tomu, ale u čerstvě devadesátkového Namora se mu podařilo zachovat civilního hrdinského ducha, tak jak ho známe třeba z dobového Spidermana. Elasťáky byste tu kromě plavek hlavních hrdinů hledali skoro marně a stejně tak přirození jsou i korporátní nepřátelé, proti nimž Namor stojí. Oproti přeplácaným Avengers je tohle úplně jiná poloha Marvelu, kterou toho času repreznetnoval třeba i sólový Wolverine. Škoda že se téhle noty nedrželo vydavatelství trochu déle.
Na Matze jsme si museli počkat dlouho. Čekal jsem ho už víc než před dekádou po Bullet to the Head, leč film necitoval komiks úplně věrně a vlastně nešlo ani o super dobrej biják, což je v případě snímku obsahující axe fight mezi Mamoou a Slyem skoro oxymoron. Matz každopádně má i lepší věci než Bullet a tím nej je právě Killer. Cynický nájemný vrah dávájící čtenáři ochutnant svým monologovým pojetím realitu světa. Není to úplně čtení pro citlivé povahy a místy je na hranici příjemnosti. Ale je do dobře udělaný komiks moderní téměř předrsnělé školy. Jediné co nechápu je proč až teď.
Hezky vystižená kočičí problematika. Autor se nezpronevěřuje sám sobě a některé svízelné kočičí situace pojímá svým typickým hororovým stylem, což je v kontextu knihy místy dost humorné. Najsem fanouškem hororové mangy, ale tenhle přístup se mi fakt líbil. A to vykreslení kočičích povah je vážně trefné. Příjmená kniha o kočkách i pro nemangisty.
Komiks doprovázející Hillův knižní román, který ovšem jede po trochu jiné koleji. Obvykle nemám rád dovysvětlovovačky, ale musím uznat, že Manxův origin je docela slušný. A nejde jen o něj. Kniha přináší kromě originu i zcela nový příběh. Kresba není nijak úžasná, ale její naivita těžce kontrastuje s tématem. Vánoční říše je i díky vizuálu dost hororová a tvůrci rozhodně věděli co dělají. Hill navíc umí skvěle pracovat s charaktery i zápletkou. Což v komiksu není až tak vidět, ale definitivně se to projeví ve více méně nekomiksovém epilogu, pro něž je vlastně komiksová část jen prequelem. Ten hlavní příběh totiž dostáváme v závěru. A tam mě Joe dostal. Jestli byl komiks za 80%, tak tady je to jasná stovka. Perfektní propojení několika linií, všechno do sebe zapadá a dokonale zařezává. Totální paráda.
Zcela nový případ. Zcela nové uchopení tématu. Za konstrukci kriminálního činu by se nemusel stydět ani sám Doyle a kdyby něco takového vyšlo z jeho pera, byl by to prostě jen další vítaný přírůstek k šarlatové, či psovi. To, čím je kniha unikátní, je autorů přístup, který se neomezuje na pouhý popis situace, ale přímo na popis mentálního mechanismu, jakým Holmes případ řeší. Už to je sám o sobě skvělý nápad a když se to podloží tak dokonalým vizuálem, jaký vymyslel Dahan, je doslova ehm..vymalováno. Absolutní gejzír prýštících nápadů, perspektiv, motivů, koláží, srandiček, šprýmků, kudrlinek, perfektní stylizace, nááádherného ručního cloringu...neuvěřitelný. Možná těsně ne v technice kresby, ale ve způsobu práce s médiem mě napadá jediné srovnání a to je Saudkův šedesátkový Lips Tullian. Ve chvíli, kdy mě ovšem autor vyzval ať se podívám, skrze stránky, nebo jednu přehnu a přiložím jí k protilehlé, mi došlo, že tohle opravdu boří hranice a posouvá mantinely komiksového média někam dál. Geniální.
Tři etapy Avangers se společným jmenovatelem, jímž je Wonder Man. První výskyt je ehm...poplatný době svého vzniku. Jinou než historickou hodnotu už dneska nemá a je to kláda na čtení. Avangers kolem čísla 150 kromě své průměrnosti vynikají i naprosto úžasnou kresbou. Podepsán je sice Sal Buscema, ale výsledek odpovídá spíš vrcholné formě Johna. Totální vizuální paráda a etalon čisté kresebné linky. Což ale bohužel těžce pulpový komiks z průměru nevytáhne. Rád si to sice přečtu, ale masové publikum to neocení. Třetí moderní část zarazí průměrností ze Sternova pera jehož příběhy mám jinak velmi rád. Kniha jako představení postavy určitě funguje a obsahuje dost referencí i flashbacků pro rekonstrukci její historie, ale moc nadprůměrné čtení to není.
Produkt úspěchu předchozí Bessovy knihy o Drákulovi. Román Frankenstein je sice klasikou, ale jako takový je za Draculou až dvojka, navzdory tomu, že je starší. Což by ale zase tak nevadilo. Kvalita předlohy by se dala zahladit adaptací. Ale to se bohužel až tak nepovedlo. Příběh sice dobře šlape a hezky se čte. Ovšem tam, kde byl Dracula pravým grafickým románem, tam je Frankenstein jen běžným konzumním komiksem s pěkným vývojem postavy a ne až tak uhrančivým dějem. Vizuální stránka je oproti Draculovi o několik tříd níže a diskutabilní snaha o jakýsi monochromní coloring tomu zrovna moc nepomáhá. Alespoň, že podklady jsou tentokrát více méně v oukeji, takže je kniha hnusná jen z grafických a nikoli technologických důvodů. Ale je to škoda. Bess už ukázal že to umí. Jenže tady jsem měl pocit, že šije moc rychlým perem. 70%
Legendární román ve velmi povedené komiksové adaptaci. Bylo s tím určitě hodně práce, protože originální text je vyprávěním z deníkových zápisků, zatím co tady je děj uchopený víc na přímo. Všechno podstatné je ale na místě a to čím přesahuje běžné normy je rozhodně vizuální ztvárnění. Bess odolal komerčnímu pokušení knihu vybarvit, takže skvěle vynikne jeho perokresba a že je na co se koukat. Autor si libuje v nádherných rozmáchlých scenériích, které by samy za sebe vydaly na samostatné obrazy. Kniha je napěchovaná špičkově provedenými vizuálními orgiemi, které jen tak tak nechává vyznít už tak velký formát knihy. Děj krásně šlape a čtenář tak neví zda dřív podlehnout čtivosti gotické legendy, nebo s vytřeštěnými zraky zírat na plátno. Potud takřka geniální.
Jedinou ale podstatnou výtku mám technickému provedení knihy. Protože celá tahle nádhera je bohužel totálně zprasená nepovedenými scany z originálů. Ve vlasových linkách pera, zejména v závěru knihy, poznáte zrnité artefakty digitalizace a rozkostkované linky tam, kde by měl být čistý analogový tah pera. Hnus velebnosti a velké zklamání. O to větší v případě takhle graficky promakané knihy. Vina patrně nebude na straně Arga, protože jejich text nalitý do bublin je čistý a přesný, ale hádal bych, že patrně už na straně dodaných podkladů. Ostatně zahraniční vydání Bessova Draculy nevypadají o mnoho lépe. Škoda. Tohle přelomové dílo by si určitě zasloužilo větší péči.
Papírově by mi to mělo asi sedět, jsou to pěkně kreslené osmdesátky, není to žádný velký event. Problém je, že nemám moc rád FF a už vůbec ne v takhle netypické a temně prezentované pozici. Příběh je navíc naštíplý odbočkou do jiné série a přelomený v půli, takže bohužel. Slušná vizuální forma to nezachrání. Jediné co nelze knize upřít je, že se opravdu soustředí na postavu Sue, ale nevěřím, že by se v archivech nenašla nějaká lepší a klasičtější představovačka.
Líbilo se mi to až překvapivě. Juggernaut je můj oblíbený padouch už od dob Semicu a jeho potyčka z Thorem za tou Spidermanovskou vlastně ani moc nezaostává. A kupodivu se to moc nezhoršilo ani v hlavní sérii. Superhrdinské týmovky zejména mladých jsou mou noční můrou, ale tady mi všechno docela sedělo. Tým vedený agresivním psychopatem bez super schopností sdružující takovou běžnou hrdinskou klasiku (z nichž dvě jsou pěkné holky!), jež uzavírá charakter imbecilního hopíka, který ač úchylně, opravdu funguje docela vtipně. Charaktery v týmu jsou dostatečně jinaké a kromě akcí netráví čas jen povalováním se v privátním věžáku, ale občas i chodí do školy a řeší i jiné problémy než záchranu světa. Technicky jde sice o devadesátky, ale velmi rané a dozvuk osmdesátých let je tu jasně patrný. Kresba už je trochu odlišná, ale pokud odečtu příšerný inking prvních dvou sešitů Warriors, je jinak velmi precizní a hezká, stejně jako klasický dobový coloring. A dobře se to čte. Marvel měl rozhodně do deváté dekády nakročeno slušně. To, jak to nakonec skončilo už je věc jiná... 85%
Grafická novela v pravém slova smyslu. Příběh o stigmatech války, kolektivní vinně i prostém nepřijetí jinakého, byť je to něco, co vás může posunout, je tu perfektně vystihnut až v téměř filmové fazóně. Larcenet plně využívá možnosti komiksového média. Chápe, že bubliny nejsou nutnou podmínkou a plnohodnotně se dá vyprávět i obrazem, což podporuje geniální perokresbou, která je z části stylizovaná, z části reálná, ale vždy autentická a plně sloužící neopakovatelné atmosféře příběhu. Tu podtrhuje perfektní technické provedení celé knihy. Zahoďte už konečně Mause a salónním takykomiksákům ordinujte Brodecka, ať aspoň vidí, jak vypadá po všech stránkách špičková forma grafického vyprávění.
Platí vše, co již bylo mnou řečeno v rámci první knihy. Ale poměr vypleštěných tváří členů expedice a epických monumentálně klenutých obrazů tajemného horstva plného emzáků se tady úplně otočil, což způsobilo o proti první vcelku blábolivé knize o dost větší nadšení. I samotná předloha mi ve své druhé půli sedí přece jen více. 85%
Slušné. Zejména pokud to vztáhneme k tomu, jak moc za vlasy přitažená je schopnost Multiple Mana. Napsat na základě takový kraviny regulérní funkční detektivku mající spád, nápad, švih a nádavkem i rebelující atributy jež si z noirových klasik dělají srandu, je opravdu výzva. Davidovi se to povedlo a nádavkem ještě přihodil zábavnou vedlejší linii s velmi neklasickým záletem. A vlastně neurazil ani FF speciál s prvním výskytem. Je vidět krásný kontrast, kam se za tu dobu komiksy pohnuly. Paráda. Náhubek pro všechny co tvrdí, že nemohou číst superhrdinský komiks protože...
Mám velmi rád Lovecrafta, už méně jeho novelu V horách šílenství a mangu mám rád úplně nejméně. Tahle sice není ta na první pohled vyloženě typická, ale manga to je. Tanabe tu bojuje s asijským vzřením postav zdatně, ale jejich otravné hypnotické oči ho usvědčují z předstírání. Stejně tak děj je klasicky mangoidně detailní. Panely rozsekané na hromady tématických sekvencí, mraky redundantních kreseb ksichtů s vytřeštěnými zraky. Mohla to být s klidem jedna kniha. To v čem se mangoidní preciznost vyplácí jsou rozhodně velké atmosférické kresby, které vypadají úžasně. A upřímně, o atmosféru jde v případě Lovecrafta především. Stejně tak potěší i perfektní zobrazení příšerek, které je správně japonsky chapadlovitě úchylné. Takže nakonec s výhradami vlastně docela spokojenost. 70%
Kniha nedobrá velmi zajímavým způsobem. Vypadá to, jako kdyby si autor každý zvrat, nebo změnu prostředí vybral losem a celé to opatlal dementním patosem a slizkou aurou dobra. Přesto Vaughan nezapře svůj um a tak z něj občas vypadnou myšlenky, nebo vývody stojící za pozornost. Motivace hlavního padoucha, tvorba charakeru hlavního hrdiny a jeho citace z memoárů válečníků. Náhled do Scottovy duše zkrátka funguje. Příběh jako takový už méně. Ale mám Cyclopse rád a hlavní příběh je řemeslně dobře zpracovaný a i přes svou nablblost příjemně čtivý, takže se to na ten průměr nakonec vyšplhá. Pokud zavřu oko nad úplně zbytečným originem v závěru knihy.
Detektivní příběh o vyšetřování vraždy pomocí narkotik. Figurky jsou docela pěkně rozestavěné, je tu originální prostředí, futuristická stafáž v podobě robotů, a několik old school klasik, jako detektiv ve výslužbě s traumatem. Kresebně soudobý standard. Problémy vyvstávají hned po prvním tahu. Děj je rychlý. Až moc rychlý na to o co se autor pokouší. Tvůrci naprosto nic neříká časová osa, takže traumatizující události s klidem posouvají dvacet let na zpět navzdory tomu, že všem postavám v knize je tak kolem pětatřiceti, takže si předchozí děj musely prožít už někdy v sedmnácti. Hrdinovo znovunabytí schopností je mírně řečeno úplný blábol (mentální projekce, která ale ve finální scéně navzdory nehmotnosti přerovnává skříňku v jeho habitatu) a pak zdánlivé detaily, jako robot, který už od začátku nemá nohy a pohybuje se na podvozku (a ještě na to tvůrci v jiném případě upozorňují), aby na konci knihy vesele ťapal po dvou. Brutální náběh na vidle, jasně dokazující, že tvůrci už od začátku neměli vůbec tucha, jak svůj úžasně epický finální zvrat provedou a vařili z vody, což je u takhle krátké knihy fakt divný. Potud bych snad ještě udržel tři hvězdy, ale dodatečný příběh o tom jak hlavní hrdina přišel ke svému králíkovi (a zase...kterému je v době hlavního děje 30!let) mě totálně dorazil. To, že všichni roboti mluví v kapitálkovém písmu, kde A vypadá jako R a kniha tak vypadá jako plná překlepů, už je jen smutnou shnilkou na dortu.
Bohužel. Přijde mi to jak produkce nějakého hodně začínajícího autora komiksů a dost se divím, že taková věc vyšla v krátké edici Mighty Boys, kteří se kodexově pasovali na zachránce té jediné kvalitní komiksové četby v Čechách. A po slušných začátcích a dokonce výtečné Matce, nebo úžasných Ozvěnách to skutečně tak vypadalo. Teď se mi v kontextu Pošťáka a tohodle dárečku ale zdá, že ti proklínaní tupí čtenáři, kteří si tak tvrdošíjně nekupují jejich bezvadnou produkci ve větších než malých nákladech, ví co činí. Připravované Sea of Sorrow se mi ještě docela líbilo, takže na to se těším. Ale zbytek edičáku mě nadějí neplní. Škoda.
Nemám rád pokračování. Pro důvod stačí ověřit sestupný trend co do absolutního hodnocení i počtu hodnotících u drtivé většiny sérií v libovolné databázi. V nejlepší případě se autorům daří trend nastavený v prvních knihách udržet a přesně to je i případ Betelgeuse přímého pokračování Aldebaranu. Výzkum tajemného mimozemského tvora Mantrisy se tu přesouvá na jinou planetu a výchozí zápletka je připomenutím toho již řečeného. Tajemně ztracená kolonizační loď. Přeživší kolonisti žijící v něčem co připomíná diktaturu. Záhadou obestřená planeta i úžasné přírodní scenérie. Leovi se i přes význačné změny ve struktuře podařilo kompletně zopakovat atmosféru první knihy a přesto, že to zpočátku vypadá jako zbrusu nový příběh, časem ho velmi pěkně protne s osudy některých již existujících postav a vytvoří tak přímé pokračování, které si z předchůdce bere hodně, ale zároveň je něčím tak trochu jiným. Což by nebylo možné bez elegantní čistoty původní linky, kde spisovatel nevymýšlí kraviny, ale jde si za svým po pěkně nekolizní lince. Do téměř úplného konce se mi kniha zdála ve všech směrech přesahující svého předchůdce. Přesto nakonec zarazila až moc prefabrikovaným a striktně seklým koncem, který přišel k pobavenému smíchu nejen mně, ale i některým postavám v knize. Eh. No. Zatím to bylo fajn, ale jak už víme, autor pokračoval v cyklech dál a závěr tohoto naznačuje, že ty další by mohly být pěkná divočina. Jsem na rozpacích, jestli to chci. Ale když ono to tak krásně vypadá, tak dobře se to čte a celkově pěkně funguje. Leo je dobrej. Alespoň prozatím.
Strašná nuda. Četl jsem to asi rok a nemohl jsem se tím prokousat. Takže jsem se rozhodl zaseknout to po první knize, čili asi v půlce. Zkrátka to nejde. To co Danovi Černému funguje u Kňoura a Mníka, které neskonale miluju, tady ukázkově nefunguje. Iznougůd mi nepřipadá vtipný, není zdaleka tak roztomilý, jako Černého kočičáci a jeho příběhy nejsou tak úderné, protože jsou prostě na skečovitou humoresku dlouhé a sebrané do jedné knihy ještě mnohem delší. Mám rád humor a Mník, nebo Calvin jsou idolové. Ale tohle jsem fakt nedal. Na můj vkus moc infantilní s chybějícím přesahem. Prostě jen nekonečná, docela nablblá groteska.
Nadšení z první knihy pokračuje. Autor a výtvarník v jedné osobě sympaticky kluše v před a nenechává se zabrzdit ani odhalením dost nestandardní pointy, která sice čtenáře nevystřelí z bot, ale rozhodně jí neuhádne na první dobrou. Meze se nekladou ani v epickém souboji s finálním zlem, který je netradičně krátký, ale jak účinný. Super řež bez zbytečných plků. Autor do toho šlape dokonce tak vehementně, že stačí pěkně uzavřít celý dějový oblouk už v půlce knihy a tam bych ideálně vyhlásil konec, napařil max hodnocení a šel od válu. Leč bohužel nestalo se tak. Čeká nás tak ještě bonusový příběh z událostí po hlavním příběhu, který není špatný, ale už zbytečně nařeďuje to dobré a bůh ví co ještě přijde v budoucnu. Je fakt tak těžký napsat : sice jich teď půlka pomřela, tři zradili, jeden se zcvoknul, ale ty zbývající dva žili šťastně až do smrti? No ale když už se furt musíme k něčemu vracet, tak raději k Dolores než k Ekhu.
Nebudu lhát. Některé části a východiska knihy jsou povedené. Lemire umí se svými charaktery i jejich civilností pracovat dost zručně a vlastně ani ta premisa s vyvážením dobra a zla není tak úplně mimo. Přesto stále platí druhá část mého komentu k předchozí knize. Nemůžu se přenést přes fakt, že se Lemire poklonil žánru do až tak hlubokého předklonu, zatím co měl možnost jen zručně balancovat na hraně a vytvořit zcela nový civilní superhrdinský žargon. Z událostí na farmě se dalo vytěžit mnohem, mnohem víc. Takhle to jen tak letmo využil v některých spin-offech. Potenciál série v počátku byl ohromný, ale pak to padlo na držku. A úplně zbytečně. Lemire sice pokračuje dál, ale po téhle knize jsem nad ním zlomil hůl a už to dál nečtu. Už mu nevěřím.
Splněný sen. Ultimátní nástup Johna Buscemy do série, pulpové povídkové schema s příběhem typicky na jeden sešit v kompletu co má hafo stránek. Formálně tu není vůbec nic špatně. Pro barvy i provedení knihy platí přesně to samé co pro předchozí díly. A ten Big John...jako ty vole... Tohle je úplně boží. Jeho způsob kresby svalnatců, kteří nejsou napumpovaní z posilovny, ale přesto jsou hromotluci vyzařující sílu, jeho schopnost zachytit dynamiku pohybu a kočičí mrštnost ze všech možných úhlů perspektivy a uržet u toho fyzické proporce postav. Jeho půvabné křivky žen, úchvatná starobylá města i stvůry se slintajícím rozšklebenými držkami plnými zubů... Přitom ty obrázky nejsou nijak složité. Ve skutečnosti jsou vcelku komiksově úsporné. "Jen" řemeslně mistrně zvládnuté do posledního tahu. Podle máho názoru jde o jedinou validní conanovskou fasádu z níž studoval pro svoji roli i Arnold. A je s podivem, že se přes nekončící vlnu různě vypadajících adaptací pokusil na Buscemu navázat až letos De La Torre ve své práci pro Titan Comics (a docela zdařile i když to má trochu lízuté Kubertem).
Přes veškerou orgasmickost ovšem nemůžu knihu hodnotit naplno. Ač perfektně splňuje každý jediný mnou očekávaný aspekt, dáno dohromady je to prostě až moc příšerná kláda, která se čte opravdu těžko. Jako Buscema dobrý, ale je to pořád stejný Buscema na třista stranách a jeho genialita vám po dvou stovkách přijde už rutinní. Povídky dobrý, ale na tak jednoduché příběhy je to tuna textu, východiska jsou často podobná a mění se jen kulisy. Údernost je fajn. Ale bez většího epického oblouku a pojící nitě skončíte na konci knihy doslova ubití. Na tomhle Conanovi je zkrátka až moc vidět, že byl koncipovaný pro sešitové vydání a ve sborníku pro mě osobně docela překvapivě funguje o něco méně. Chce to pevnou vůli, disciplínu ve čtení a pomalejší dávkování. Inu jak se říká...měli bychom být opatrní na to co si přejeme. Mohlo by se to splnit.
Moc se mi to líbilo. Žoldnéř tu u ohně vypravuje tři příběhy ze svého putování propojené jedním ústředním tématem. Povídky fungují samostatně, jsou jasně ohraničené a nenaleznete tu nic z ostrých hran a nelícujících příběhových aspektů, které byly k vidění v předchozích knihách. Příběhy jsou navíc docela příjemně brutální a hlavně dobře, místy až vtipně, vypointované. Malba je na standardní úrovni série, čili TOP. Nebývale zajímavé jsou i bonusy, kde malíř dokumentuje svůj přechod z analogové na digitální tvorbu. V případě umělce takového kalibru a v jeho tehdejších 56-ti letech teda respekt. Hodně povedená kniha.
Tak tohle je přesně příběh podle mého gusta. Líbí se mi na něm mnoho věcí a o to víc mě mrzí těch několik nedorazů, které autoři napáchali. Nápad s městečkem Eden s hodně specifickými obyvateli i kontextem ochrany pod patronátem FBI je opravdu skvělý. Stejně jako většina ústředních, ale i vedlejších charakterů dávajících příslib velkých věcí. Které ale nepřijdou. Protože autoři se svými skvělými nápady, ani postavami naprosto neumí zacházet. Už dynamika celé knihy je podivná. Hlavní linie příběhu od prvních stránek letí tryskem aby po pěti, šesti kapitolách zapadla úplně do pozadí. Pak začne povídková výstelka, kde postupně poznáváme některé postavy z městečka, hlavní hrdina pomáhá řešit jejich problémy a ač jde o charaktery zajímavé a dalo by se s nimi hodně kouzlit, jsou ve skutečnosti ty příběhy i postavy jen plácnutí do vody. Autoři se zmůžou maximálně na jejich zavření do klece, či smíření se světem, aby je později mohli vytáhnout jako deux ex machinu. Pokud by kniha měla o deset sešitů méně, vůbec to patrně nepoznáte. Kolem dvacátého sešitu se hlavní linie zase rozjíždí a čtenář vybaven hrstkou nových detailů o Edenu, které se klidně daly vpašovat do hlavní linie, zírá na finální konfrontaci. Poprvé je tu použit prvek asynchronního vyprávění pomocí flash forwardu a vy si říkáte : proč až teď? Pokud to autoři zvládají, tak to mohli pro zvýšení zajímavosti zakomponovat už dávno. Finále je navíc lemované laciný východiskem v "nečekaném zvratu". Prostě dokonalá přehlídka populistických scenáristických triků, které designér příběhu tahá z klobouku, když se mu to zrovna hodí. Docela by tohle všechno napravil úplně poslední sešit, který by snad knihu důstojně uzavřel, kdyby ovšem zůstal opravdu poslední a autoři neměli svrbění tomu blbému projekci neschopnému čtenáři explicitně naservírovat naprosto standardní konec v tuplovaném dodatku (o tom, že pro jistotu přidali i celou novou sérii ani nemluvě). Co má tohle jako bejt za gamebook? To si mám jako vybrat, jestli chci happy nebo shitty end a když tak pro jistotu přestat číst dvě kapitoly před koncem? Ne tohle nekousnu. Buď svému čtenáři věřím, vím že je chytrej a dám mu volnost v otevřeném konci (a nevycpávám sérii deseti sešity vaty), nebo prostě napíšu co chci říct a jdu od válu. Což bude patrně ten problém, protože autoři nevěděli co chtějí říct (nebo na to neměli odvahu) a v okamžiku pravdy jen (s)prostě improvizovali. Škoda. Dát tomu čas a vzít trochu rozumy do hrsti (a třeba si přečíst něco od Brubakera, nebo Hilla aby viděli jak se tohle dělá), mohla to být fešná kniha. Takhle to bohužel degraduje do úrovně běžného konzumního komiksu.
Ohromné překvapení. Nejen pro povedený portrét tvůrčí cesty kultovního režiséra, ale i pro autorčinu bezprecedentní práci s komiksovým médiem. Při čtení jsem měl pocit, že koukám na Tarantinův film. Skvěle napsané dialogy jejichž informační hodnota a rozsah je právě tak akorát, aby se čtenář dozvěděl celkový rámec autorovy tvůrčí kariéry opentlené pikantními detaily "z natáčení". Stejnou měrou se ovšem vypráví i obrazem, takže na pozadí vyprávění o Quentinově angažmá ve videopůjčovně můžete studovat filmové hity na nichž tenkrát ujížděl. Autorka mění komiksové žánry ze stránky na stránku a střípky z Quentinova dětství podává jako komiksový strip, zatím co jednání z producenty se nesou v noirovém duchu. Reflektuje dobu i žánry filmů o nichž kreslí. Stejně jako v Tarantinových filmech tu najdete hromady chytře uchopených popkulturních referencí dobře doplňujících téma knihy. Celé to působí dojmem, že člověk milující komiksy skládá komiksovou poctu člověku milujícímu komiksy, který občas mezi jejich čtením napíše a natočí film v nezřídka komiksovém duchu. Pokud máte rádi Tarantina, nebo komiks, typicky ovšem obojí, tak tohle byste neměli minout.
Dojmy ze čtení jsou smíšené. Lobo s delfíny je vyloženě debilní, dvouaktovka o doprovodu karavany takovej normál, celkem slušný one shot kde Lobo balí holky a wtf záležitost s dinosaury, jejíž některé twisty jsem nepobral (což je u Loba poměrně překvapivé). Kresba jako vždy parádní, ale je tu cítit autorská křeč, kdy scénárista tropí psí kusy, které však ne úplně vždy fungují (viz. školení legend literatury ze psaní scénářů), aby do Loba mermomocí dostal nějaký šílený nápad. Dá se to číst a líbí se mi to víc než old school Lobové, ale bylo už líp. 60%
Hned z kraje řeknu, že druhá Conanova kniha je mezistupeň, který mi nesedl tolik jako první část zejména proto, že tu není tolik čistokrevného Howarda a víc se experimentuje. To ale neznamená, že by svazek nebyl prošpikovaný pozoruhodnými zajímavostmi. Hned první dva sešity s Elricem jsou vcelku legendární a odkazují se na ně mnohé Moorecockovy biografie a medailonky týkající se tohoto hrdiny. Pokud se zajímáte o fantasy, tak tohle asi potřebujete. I když mně osobně se tenhle crossover až tolik nelíbil. Pak tu najdeme povinnou a hojně reprodukovanou Dceru pána mrazu, kterou sice dělal Barry, ale vizuál je vcelku odlišný od toho co bylo v první knize. A není to úplná výjimka. Nevím jestli za to můžou jiní inkeři, nebo se Smith rozhodl experimentovat, ale jeho čistokresba se tu místy dost mění ve snahu o předbuscemovský detail. Zaujme i Roy Thomas, který tu ždíme z původních Howardových předloh co se dá a vytváří tak třeba úplně jiný kánon kolem Rudé Sonyi, jíž takhle autor v povídce Stín supa ale fakt nenapsal. Příběh dvou znepřátelených stran, které si navzájem kradou svého boha a neváhají kvůli tomu pálit i města mi přišel na Conanovské poměry dost plochý, ale oceňuji způsob, jaký Thomas propojuje jednotlivé epizodické části příběhu v jeden celek, který ač zpočátku nenápadný působí po dočtení poměrně epicky. V tomhle Roy býval opravdu mistr. No. A v posledních dvou sešitech přichází do záběru On. Big John. Rambo komiksu. A vy máte při čtení pocit, že něco začíná být kurefsky správně.
Nebylo to špatný a z těch oldskůlovějších Lobů to je asi nejlepší kniha, ale pořád to neni Lobo řady rokem 93 počínaje na které jsem zvyklý. Je tu pár fajn nápadů, hodně masení, sem tam černý humor s reinkarnací, nebo invazí do nebe. Ale Lobák je hlavně taky o kresbě a tahle původní ugčková mi prostě moc neštymuje. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že tihle Lobáci z raných devadesátek jsou spíš jen taková demoverze ke spanilé jízdě z půlky devadesátek. A to nejen graficky, ale i charakterově a tématicky. Ten vesmír i charaktery jsou později prostě líp ukotvený. 70%
Když říkám, že v modré už nechci x-tý díl Ekha a n-tý díl Okka, že chci místo nich něco jiného úplně stejně báječného, mám na mysli přesně věci jako je UCC Dolores. A vůbec nevadí, že je to konglomerát už známých motivů s původností rovné nule. Funguje to, skvěle se to čte a autoři se do toho nebojí říznout. Dobrodružný styl ostrova pokladů tu s klidem kombinují s hvězdnými válkami i americkou historií devatenáctého století. Najdete tu referenci na Dunu i Avatara a mytologie jejich světů v mnohém připomíná deskovku Spirit Island. A proč ne? Když se do knihy začtete na první stránce. Autoři svůj svět i dějovou linku odhalují postupně a ve skvělém rytmu, necintají a na jakýkoli flashback jim stačí jen jemné nahození děje a čtenář ví o co jde, protože tohle přece už zná odjinud. Ví jak to chodí. V půlce je mu jasný, že je půlka a že další pokračování se snad nutně chystat nemusí, pokud autorům nerupne v kouli. A všechno to samozřejmě krásně vypadá. Čili ano. Tohle je boží. Hlavně ať je to příště zase jiný. Ať to neni furt to samý.
Jedna z dalších Lobáckých klasik. Velký šéf se vydává po stopě podivného individua Bulíka, jehož hlava je štědře honorována na vývěsce odměn. Problém je, že po Bulíkovi nejde sám. Respektive, jde po něm snad úplně každý. Kniha oslní krásnou čistou dynamickou kresbou, bezva nápady (skalpování, nebo tankový střet jsou nezapomenutelné) a schopností udržet příběhovou nit přes čtyři sešity navzdory tomu, že jde v podstatě o kontinuální bitvu a ještě k tomu jí skvěle vypointovat. Velkej šéf v půlce devadesátek prostě hnětal. A nezklame ani v bitvě s ultrasprávňákem, nebo jako řidič kamionu. Možná ne jeho nejlepší kniha, ale furt je to klasa. Na to, jaká je to zběsilá volovina, je to překvapivě nadčasový držák.
Nejsem velkým fanouškem nové verze Duny. Zásadním způsobem mě neurazila a můžu s ní žít, ale přijde mi to na rozdíl od Lynchovy interpretace (byť ano, má své problémy), krapítek bezzubé. A stejně tak je to i s tímto produktem. Tahle kniha je prostě jen překreslení filmu do story boardů. Oproti kinematografické verzi tu necivíte dobu na různé panoramaticko éterické záběry, ale komiks zase nevypadá tak úchvatně jako Villeneuvův film. I když se k němu snaží přiblížit. Každopádně účel to asi splňuje. Nezbytnost to ovšem bude asi jen pro nekritické nadšence aktuální filmové verze.
Lobo masí masiče takřka stejného formátu. Lobo masí v márnici, což je obzvláště zábavné, protože než nastoupí na scénu, sleduje čtenář v podstatě jen výsledky jeho práce. A Lobo dělá osobního strážce Marleně. Tohle na rozdíl od úvodních dvou povídkových příběhů velikosti one shotu je sága na pokračování. Autor stejně jako třeba u Bulíka, nebo Sedmi zbytečných nepřestává překvapovat schopností narvat do takové pitomosti jako je Lobo příběh mající hlavu a patu. V absolutní hodnotě asi najdete lepší Lobovou knihu (kostěje), ale díky kulervoucí kresbě a pár fakt dokonalým nápadům, které člověka sundají ze židle (Erik Khunda, "zásun" po boji s gangem tlusťochů, romantický večer v Lobo režii, nebo geniální bezpečnostní prvky na Lobově motorce). A nepřijdete ani o zásadní odhalení, co je za černou dírou. Čili, bylo lépe, ale Lobo stále ano.
Člověk by si řekl, že za těch pětadvacet let (a půltunou načtených komiksů) od doby kdy tohle vycházelo v prvních číslech Crwe možná trochu dospěl a čtenářsky se vyvinul... Ani zgurvený hovno! Lobo je pořád velkej šéf a tenhle komiks hnětá jak sviň. Geniální kresba, geniální nápady, naběhlý kozy a naběhlý bicáky všude, bouchačky, motorky, chlast, crew a Šimon Španihel! S Lobem na věčné časy. Skvostná kolekce.
Hodnocení knihy je třeba rozdělit na dvě části. Úvodní povídka Dagon, kde je dobře snad úplně všechno od atmosféry přes rytmus vyprávění, výtečný nevšední coloring a vše završující nádherně čistou perokresbu, která je ve skvělé symbióze s barvami a je krásně čitelná i po obarvení stránek. Některé panely jsou tady v úrovni čistoty opravdu na úrovni Manninga. Stejně tak komiksové řemeslo i rozvržení panelů je tu ve své esenciálnosti nejklasičtější, jaké si lze představit a můžeme vést fundované dišputace o tom, zda se k tématu Lovecrafta hodí či nikoli. Ale těžko můžu jako fanoušek komiksového média vyčítat komiksu, že vypadá...ehm...jako komiks. Potud velmi dobré. Problém přichází po pár stranách v povídce Volání Cthulhu nesoucí stejné atributy jako Dagon, akorát je mnohem průměrněji nakreslená a o poznání méně povedeněji nabarvená. Jako by se s kvantitou vytratil kreslířův barevný cit a ztratila veškerá detailnost tahu perem. Pořád je vidět, že to kreslil někdo, kdo ví co dělá, ale výsledek je mnohem méně ohromující. Přesto jsem si jako fanoušek komiksového média i Lovecrafta knihu docela užil i když chápu, proč se Tanabeho knihy líbí více. 70%
Skupina "hrdinů" žijící své životy ve lži za ostnatým drátem východním bloku, se tu setkává s mimozemskou entitou, která je kupodivu nechce sežrat. Ale provede jim něco mnohem horšího. Ukáže jim pravdu. O nich samých i sobě navzájem. Nápad výborný, zpracování možná až příliš alternativní. Kresba i atmosféra je skvělá, ale autor toho moc nevysvětluje a čtenář musí mnohé pochytat přímo ze vzduchu. Přesto nakonec po čtvrthodinovém rozjímání po dočtení knihy ve finále dobrý dojem a spokojenost. Rozhodně zvláštní počin, který se vyplatí projít si v jediném čtení dvakrát. Mainstream nečekejte.
