V prvé řadě nečekejte nějaké hentai. Ano, v knize je několik erotických obrázků a jedna dvoustrana se dá považovat za pornografickou, ale na tom to opravdu nestojí. To +18 bych spíše připsal velkému množství násilí a takém detailně prokresleným zdeformovaným tělům. Podle autora totiž při opravdu důležitém násilném aktu dojde k rozdělení realit, které si vedle sebe "rostou" v separátních věžích hradu. A pokud se někdo dostane až k místu, kde k rozdělení došlo, jeho tělo se také částečně rozvětví. My sledujeme skupinu takto znetvořených lidí v cestě za pomstou směrem k vrcholu věže a zároveň druhou realitu, kde dochází k povstání rolníků. Čehož autor využívá k popisu podobných situací z různých úhlů pohledu. A to nejen v rámci příběhu, ale i kresby, kdy se jednotlivé panely opakují s rozdíly pouze v detailech. Nutno podotknout, že kresby velmi pěkné. Pokud tedy máte rádi trochu toho japonského bizáru, nevadí vám explicitní násilí a neztrácíte se v časových paradoxech, tahle kniha vás bude bavit.
Tak asi takhle, jsem úplně mimo cílovou skupinu. Předpokládám, že komiks je určen převážně pro teenage dívky, nejlépe lesbicky orientované, či alespoň aktivistické. Já jsem ženatý, téměř padesátiletý, heterosexuál. Přesto jsem byl na knihu celkem zvědavý. A musím říct, že nebyla úplně nezajímavá ani pro mě. Pokud odmyslím sexuální orientaci, je to vlastně o tom, jak se vymanit z nefunkčního vztahu. Což rozhodně není jednoduché, pokud je člověk zamilovaný. Ten příběh do sebe něco má. Co mě trochu štvalo, je to queer přetažené přes šrouby. Jako kdyby v autorčině světě žily opravdu jen lesbičky a gayové. I na tolik vychvalovanou kresbu jsem si musel hodně zvykat a kombinace s růžovou mě rozčilovala po celou dobu. Takže ano, prokousal jsem se, ale nějaké náctileté slečně se bude kniha líbit rozhodně více, než mě.
To samé, co jsem napsal u prvního dílu, platí i pro ten druhý. Nepovažuji je totiž za dvě knihy, ale za jednu, rozdělenou do dvou svazků. Znovu tedy nahlédneme do autorovi barvité představivosti, plné někdy šílených nápadů a jindy zas až snových myšlenek. To celé zabalené do až maniakálně detailní kresby. I díky níž si dokáže Igarashi pohrát s náladou, když se například v povídce Květiny a divocí psi změní z jakoby perokresby, kterou jsou ilustrovány obě knihy, na kresbu podobnou měkké tužce. Tou samou technikou jsou provedeny i některé alternativní úvodní obrázky povídek, které jsou včleněny na konec knihy. Pokud jste byli spokojeni napoprvé, napodruhé zklamáni také nebudete.
K Myšlenkám jsem se dostal docela náhodně a očekával jsem něco, jako Město světel od stejného vydavatelství. S příměsí typických japonských nadpřirozených bytostí, které znám z Yojimba, Jókay a dalších komiksů. Víc jsem se mýlit nemohl. Daisuke Igarashi nás pozve hluboko do své fantazie. Někdy tak hluboko, až se kreslený příběh podobá spíše básni. Ty příběhy jsou krátké, snové, někdy surrealistické, ale vždy s atmosférou, která pohltí. A mě je líto, že už jsem ve věku, kdy je má vlastní fantazie otupená a nemůžu si je naplno užít. Přesto mi v Igarashiho světě bylo moc příjemně. K tomu dopomáhá i zvláštní kresba. Postavy jsou kresleny trochu schematicky, snadno rozpoznatelné. Zato pozadí hýří detaily. Někdy až maniakálně, jako v kresbách souboje mraků s mlhou. Pokud máte pocit, že někde ve vás uvnitř ukrýváte lyrickou duši a máte rádi mangu, tahle kniha je pro vás.
Jak je u série obvyklé, celá příběh je uvozen lekcí starého mnicha, který svému učedníkovy osvětluje rozdíl žáru lásky a nenávisti. Tentokrát je celá skupina najata, aby se stala bílou stáží, bojovníky, jenž mají dohlížet během svatby na bezpečí novomanželů. Ti mají svým spojením sjednotit dlouho znepřátelené rody. A takové spojení nemůže dopadnout jinak, než tragicky. Ať už kvůli tomu, že se snoubenci nenávidí, tak kvůli politickým intrikám. V čemž má svou nezanedbatelnou roli i Okko. Což způsobí, že se se skupiny stává lovná zvěř a kvůli svému očištění musejí celý případ objasnit. Tentokrát je příběh trochu více předvídatelný, alespoň ve své první polovině. I když se přiznám, že identita hlavního antagonisty mě celkem překvapila. Kresba je znovu vynikající a je skvělé, že si můžeme východní příběh vychutnat i v jiném stylu, než pro žánr klasickém manga.
Vlastně příběh začíná úplně jednoduše. Sledujeme mladého chlapce, který pomáhá pomocí mobilního telefony učinit finální rozhodnutí sebevrahům. Už tady zjistíme, že evropský pohled na smrt se od toho japonského diametrálně odlišuje. Na scéně se po několika stranách objeví hlavní záporná postava. Jenže, je vlastně záporná? V kapitole věnované jejímu osudu k ní budeme možná i cítit sympatie. A co tam dělá všude ta kočka? Tak je to v této knize se vším. Existuje více úhlů pohledu. Ke konci možná až mysteriózních. Ale vždycky se, i díky detailní černobílé kresbě, zažerou pod kůži. Pokud jste ve skrytu duše jen trochu melancholik, Město světel si přečtěte.
Přiznám se, že šachům vůbec nerozumím a jediní šachisté, které znám, jsou Karpov a Kasparov. Během studené války však šlo o celebrity, srovnatelné s dnešními e-sportovci. A stejně jako oni, i šachisté měli své hvězdné vrtochy. Tím pro pořadatele nejtvrdším oříškem byl pravděpodobně Bobby Fischer. Od dětství geniální hráč, který však svojí slávu nezvládl. Tento komiks nás provede jeho životem od nesmělých začátků, přes sportovní vrcholy, až po zahořklého starce v exilu na Islandu. Líbilo se mi, jak jsou do scén nenásilně vložena pravidla šachu, či představy okolního světa zhuštěného do šachové partie. Kresba je sice detailní, ale příjemně hravá a plná odkazů. Na jedné stránce třeba narazíte na Vincenta Vegu s přehozeným pláštěm přes ruku, čekajícím na přechodu. Takže i když se zdálo, že mě kniha tématem míjí, nakonec jsem si jí užil.
Máte rádi tacos? Tak si možná dejte pozor, aby jste neutrpěli ztrátu paměti. Nadnárodní farmaceutické společnosti do nich totiž možná právě takové přísady dávají, aby mohli pak za drahý peníz prodávat léky na amnézii. Samozřejmě s podporou mexických kartelů, které se neštítí ani vražd. A jeden takový zavražděný vědec posedne Mravenu. Zrovna v TOM nejlepším. Ano, romantická linka s Jurim konečně dostane i fyzickou podobu. Příběh, odehrávající se v mexické džungli, je pak variací na bondovky a podobné osmdesátkové dobrodružně-akční filmy. A možná přijde i Zorro.
V druhé části se vydáme na sever, kde se do Mraveny nastěhuje samotná valkýra. A jejím úkolem není nic jiného, než vhodit prsten do jícnu sopky. Takže u toho nemohou chybět ani trpaslíci, skřeti, elfové a samozřejmě orli. Jenže celé je to tak trochu jinak. A jelikož jsme ve Švédsku, figuruje v příběhu i jistá metalová kapela.
Během občanské války Bošin odjede z Japonska skupina samurajů, aby našla nový domov v Americe. Jsou mezi nimi i přátelé Manzo Šiocu a Hikosaburo Soma, kteří se usadí v divočině a pokoušejí se živit jako zlatokopové. Život se jim ale změní, když najdou v lese indiánskou dívku s právě narozenou holčičkou. Ujmou se jí a za nějakou dobu je mezi sebe vezme indiánský kmen Oglalů. Přijmou jména Nebeský orel a Větrný vlk a doufají v klidný život. Jenže indiánským územím má vést železnice a tak je střet s bělochy nezvratný. A oba hrdinové se zase musejí chopit zbraní. Celý příběh vyvrcholí během slavné bitvy se 7. kavalerií u Little Big Hornu. To celé v akční, ale hodně detailní kresbě. Která mě bavila, stejně jako známé body americké historie viděné z pohledu japonského autora.
Třetí díl Balzamovače se točí pouze kolem jednoho příběhu, v jehož středu je sám Shinjurō. Dozvídáme se, z jakého důvodu se stal balzamovačem a prožijeme s ním studia pohřebnictví ve Spojených státech. Nosným tématem se stává vztah k otci, který byl v minulé knize pouze načrtnut. A i když je to téma složité, kniha je velmi čtivá, což ještě podtrhuje skvělá kresba. Příběh se tedy svým způsobem uzavřel, ale je velká škoda, že vydavatelství už nedalo na český trh zbývající čtyři knihy.
Druhá kniha se podstatně více soustředí na samotného Shinjurōa. Dozvídáme se o jeho vztahu s rodinnou, s tím, jak byl šikanován v dětství a proč si vybral dráhu balzamovače. A také o jeho citovém vztahu k Azuki, se kterým se nedokáže pořádně vyrovnat. Mimo toho se podíváme i do minulosti doktorky Shōko a seznámíme se s výrobkyní panenek Tsubaki. Ta zprostředkovává rozloučení se zesnulým trochu jiným způsobem, než Shinjurō a ne vždy to má pozitivní účinky.
První, na co musím upozornit je to, že Mitsukazu Mihara je žena. Takže komiks je pro mě zvláštní nejen rozdílností kultur, ale i pohledem na svět právě z této perspektivy. Hlavní hrdina Shinjurō je trochu divný emo týpek, který se živý balzamováním mrtvých. Svou práci bere jako poslání a stres z ní ze sebe dostává fyzickým kontaktem, přesněji sexem. Překvapivě vůči povolání ale nemá o chvilkové známosti nouzi. Což dost nelibě nese dcera jeho bytné Azuki, která je do něj platonicky zamilovaná. Na základě této kostry jsou vyprávěny příběhy lidí, kteří se dostanou Shinjurōvi na stůl. Někdy jednoduše dojemné, jako je tuberkulózou nakažený otec, nebo autonehoda baletky. Někdy trochu zvláštní, například ten podivínského opraváře hodin nebo narcistního modela. Vcelku mě ale děj i kresba zaujala a jé se těším na další pokračování.
Příběh přímo navazuje na předchozí knihu. Takže nejen , že je Usagimu a Yukichimu v patách démonický Jei, ale navíc se musejí utkat i s nástrahy studených hor. Nejen s bandity, ale i jedním s mocných yokai, sněžnou paní Yuki Onna. A aby toho nebylo málo, i s vesnicí plnou kočičích lidí Nekomata. Autor nás tak znovu seznamuje s dalšími a dalšími střípky z japonské mytologie. Co se týče zpracování, po šesti knihách se větší formát a hlavně barva (která na mě nejdřív působila trochu rušivě) stal nedílnou a přirozenou součástí série.
Po Vlku samotáři a mláděti jsou příběhy šógunova otemešiho rónina Asaemona Jamady asi tím nejznámějším, co vzniklo ze spolupráce autorů Kazua Koikeho a Gósekiho Kodžimi. V této mohutné knize jich najdeme prvních jedenáct z více než padesáti, které tato dvojice vytvořila. Otemeši je povolání, které sice není přímo vazalem šóguna, ale zkouší pro něj meče. A to i na živých lidech, čímž často přebírá i funkci kata. Pod jeho ostřím tak končí nejen odporní zločinci, jako je pedofilní omítkář, ale i lidé nevinní. S čímž se on sám musí vyrovnat a jejich poslední cestu se jim snaží v rámci svých možností zjednodušit. Autoři tak vrhají stín na často romantizované období šógunátu Tokugawa a poukazují na hojné nespravedlnosti i rozsáhlou korupci. Koho tato éra japonských dějin zajímá, jde téměř o povinnou četbu. To celé v perfektním podání detailní kresby. Doufám, že nám v budoucnosti vydavatelství připraví i další Jamadovi příběhy v tomto téměř dokonalém podání.
Mariko je mrtvá. Skočila z balkonu. Což o to, ona opravdu neměla jednoduchý život. Jenže tady nechala svojí nejlepší kamarádku Šiino a ani se nerozloučila. A tak se Šiino rozhodne ukrást její popel a splnit si společný sen. Cestu k mysu Mariagoka. Mysu s krásným výhledem, oblíbeným to místem sebevrahů. Cestu plnou vzpomínek a možná i nových přátelství. Tohle není úplně jednoduché čtení, protože je plné vnitřních démonů obou hrdinek. Ani kresba čtenáři moc neodpustí. I bonusová povídka Yiska a indiánském chlapci doprovázejícího postaršího zločince k mexickým hranicím je skvělá. Včetně "rodinné" katarze. Dost dobře bych si jí dovedl představit zfilmovanou třeba od bratrů Coenů nebo od Tarantina.
Pokud jsem minulý díl přirovnával k Hvězdným válkám, tady bych spíše sáhl po District 9 nebo hře Mass Effect. A díky skvělé vizuální stránce i k Pátému elementu. Stejně jako v Districtu i zde se nad metropolemi objeví cizí vesmírné lodě a nikdo netuší jejich úmysl. Jenže zde jde o živé organismy a jediný, kdo je s nimi schopen komunikovat, je Calebova posádka skrze svojí loď Angus, patřící ke stejnému druhu. Ale Nina je mrtvá a Dernid si s Angusem ještě tak úplně nerozumí. I tak je Caleb pověřen Konfederací celý problém vyřešit, než se rozpoutá mezigalaktická válka. Bez obětí se to pravděpodobně neobejde.
Tématem celé útlé knihy není překvapivě samotné umírání, i když samozřejmě se okolo něj točí velká část příběhu. Jde ale hlavně o to, jací jsou lidé za kamerou. A to z obou stran. Byli takoví, jak si je budeme díky záznamům pamatovat? Kolik z toho je skutečnost a co je pouze fikcí? Díky perfektní kresbě a uchvacující atmosféře, kdy se třeba jeden panel několikrát opakuje jen s nepatrnou obměnou, vás kniha vtáhne a nepustí, dokud jí nepřečtete. A musím se přiznat, že ani na konci jsem si nebyl jistý, co bylo Jútovým příběhem a co "jen filmem".
Je vidět, že Itó má hodně nakoukáno i načteno. Takže i když základní premisou a linkou příběhu je prokletí spirálou, dočkáme se i několika kapitol, které jsou na tento nápad naroubovány možná trochu "přes závit", abych zůstal v žargonu knihy. Například likvidace "zombie" včetně zakončení jako by vypadla z pera Stephena Kinga, upíři v porodnici nebo duchové v keramice zase z nějakého osmdesátkového hororu a změna člověka na hlemýždě dá vzpomenout na Kafkovu Proměnu. Zkrátka je znát, že měl autor možná až moc nápadů a občas bylo těžké ukotvit je do celkového děje. Přesto nakonec všechny dílky skládačky do sebe zapadnou a i přes plno zjevných nelogičností vás to vtáhne jako ta spirála a bude bavit až do konce. Velkým plusem je i kresba. Jak už jsem psal minule, je potřeba si na ní zvyknout. Na první pohled působí jako obaly levných metalových alb, ale při bližším prozkoumání zjistíte, jak je propracovaná a plná detailů.
Mám moc rád komiksy, filmy a vůbec příběhy z feudálního Japonsko. Jenže to musí být Japonsko mě alespoň trošku známé. Což je zhruba období Edo. Jenže tahle kniha se odehrává bezmála o pět set let dříve, během období Heian. I když jsem se snažil, v panoptiku různých rodů a postav jsem se vůbec nevyznal. Téměř každý je zde nějakým princem, princeznou, nebo příbuzným císařů, kteří co chvíli abdikují. A ani s hlavní postavou jsem nebyl schopen se nějak sžít, protože nejde o žádný příběh, ale jen přehled Gendžiho milostných dobrodružství. Přičemž, řečeno trochu vulgárně, "vleze na všechno, co dýchá", včetně vlastního příbuzenstva. V tom případě by knihu možná ozvláštnila nějaká ta erotika, třeba i přesahující až do šunga, ale té se autoři zdaleka vyhnuli. Celkový dojem nezachraňuje ani kresba, protože jsou si všechny postavy dost podobné. Takže pokud vás nezajímá způsob dvoření v období Heian, nebo básně ze stejné doby, kterých je kniha plná, můžete jí s klidem vynechat.
Když se Usagi a Yukichi rozhodnou pomoci kupci, kterému je během přepadení ukradena soška nefritového draka, nechtěně se zamotají opravdu do velké hry. Bývalá vůdkyně ninjů Schizu má totiž své agenty všude a dostala se jí do rukou zpráva, která by dokázala otřást celým šógunátem. Což lord Hikiji rozhodně nechce nechat připustit. A v této situaci je naše dvojice Schizu přinucena pomáhat. Krátká "Duchařská historka" o žárlivosti a vraždě je pak opravdu lehce hororovým příběhem. Na barevného Usagiho jsem si už zvykl a zajícovi strasti z pera mistra Sakaie patří pořád k mým nejoblíbenějším komiksům.
Po prvních několika stránkách jsem si říkal, jaká je škoda, že jsem viděl zfilmované Na hraně zítřka. I když Keidži Kirija rozhodně není Tom Cruise, Rita Vrataski není Emily Blunt a mimici jsou spíše než zabijácké příšery jakési ostnaté koule, zkrátka jsem věděl, co přijde dál. Jenže to se brzy změnilo. Komiks se více než na akci (i když té je pořád dost) začal soustředit na vnitřní pohnutky hlavních hrdinů a finále bylo pro mě značným překvapením. To všechno v perfektní kresbě, která mi trochu připomínala Hiroja Oku a jeho Gantz, bez toliko obdařených děv. I když kuchařka Rachel Kisaragi je bezesporu kost. Pro milovníky sci-fi mangy jasná volba.
Mám rád příběhy z feudálního Japonska, plné intrik, cti a bojových scén. A přesně takový vypráví někdy začátkem 20. století bývalý vysoký šógunův úředník několika úředníkům císařským. Pojednává o tom, jak se Japonsko na začátku sedmnáctého století dostalo na pokraj občanské války a pouze velitel šógunovi výzvědné služby a vynikající šermíř Jagjú Džúbej tomu dokázal zabránit. A jeho cesta za opětovném získání tajných zápisků rodu Jagjú a šógunovou závětí vedla množstvím čestných soubojů nebo naopak střetnutí s najatými šinobi. Pro mě je tohle hlavní devizou celé knihy. Protože souboje jsou nakresleny velmi přehledně a dokonce se dají rozpoznat jednotlivé šermířské styly. Na druhou stranu, i když hlavní postavě povětšinou fandíme, z pohledu Evropské kultury může jednat nemorálně. Například tím, že jí nedělá problém křivě obvinit celý rod jen v zájmu zachování rovnováhy v šógunátu. Ale i to patří k poznávání Japonské kultury. Všem, kdo mají rádi filmy Akira Kurosawi, nebo třeba seriál Šógun, mohu knihu doporučit.
Tuhle knihu jsem kupoval hlavně kvůli jejímu účelu, ne obsahu. Tedy jako podporu bojující Ukrajině. Z příběhů mě vlastně zajímal jen jediný, a to můj milovaný Usagi. Což byla chyba. Protože i ty ostatní vytvořili mistři ve svém oboru a každý v sobě nese silný emocionální náboj s protiválečnou tematikou. Některý více, některý méně, ale každý ve vás něco zanechá.
Přesně tohle si představuji pod pojmem "noir". Detektiv za zenitem, kterému osud rozdává rány, vyšetřuje případ, sahající až do nejvyšších míst. Žádná z postav není černobílá (možná až na gruppenführera SS) a vlastně celou dobu nevíte, komu můžete věřit, a kdo hlavnímu hrdinovy bodne nůž do zad. Možná i doslovně, díky jeho německému původu. Tomu všemu napomáhá i neutěšená atmosféra válečné Prahy těsně před nástupem Reinharda Heydricha. Nutno podotknout že skvěle vystižená i díky černobílé kresbě. Tuto knihu jsem si koupil tak trochu náhodou, ale rozhodně toho nelituji.
Tahle jízda začala více než před deseti lety tím, že hlavní hrdina zemřel. Ano, zní to zvláštně, ale v prvním dílu opravdu Kei Kurono spadl pod metro. Jenže pak se to opravdu rozjelo. Fantazie Hiroja Oku je obrovská a on se opravdu nedržel na uzdě. Setkali jsme se s mimozemšťany všech možných druhů a velikostí, ale také třeba s upíry. Krev stříkala proudy a o nějaké to obnažené poprsí také nebyla nouze. A teď jsme ve finále. Kurona čeká poslední, nejtěžší souboj. Je unavený, ale pokud ho nepodstoupí, vesmírná loď mimozemšťanů narazí do Země a vše zničí. A finále je to velkolepé. Až tak, že autor opustil všechny ostatní linky a my se nedozvíme o osudech dalších hrdinů. Což je ale asi moje jediná výtka. Tuhle sérii jsem si zkrátka užil.
Miluju kočky a celý život se mi nějaká motá pod nohama. A mám rád autory, kteří je mají také doma a dokážou o tom psát nebo kreslit. Ať už je to Simon Tofield nebo Terry Pratchett. Protože ten, kdo tuhle svéhlavou šelmičku doma nemá, nedokáže většinu toho, o čem píší nebo malují, plně pochopit. Jedno takové souznění s nimi nám zprostředkovává i autor povětšinou hororové mangy Džundži Itó. Jde většinou o banální historky, ale podávané s humorem, jejichž ústředními postavami jsou kočky Jon a Mú. Dozvíme se, jak se kočky do autorova domu dostali, jak z něj chtěli utéct, nebo kdo je kapitánem kočičí věže. A taky se seznámíme s kocourkem Goró, což je pro mě asi ta nejzábavnější kapitola. Jako bonus pak najdeme v této útlé knížečce rozhovor s autorem a několik fotografií skutečných Jon a Mú. Sice je to čtení na půl hodiny, ale každý kočkofil by tu půlhodinu měl obětovat, protože mu určitě zlepší náladu.
Je Tomie duch, když se zjevuje i po vlastní smrti? Asi ne. Je démon? Možná, protože její fotografie by tomu napovídaly. Ale v každém případě je Tomie stvoření, které se rozmnožuje buněčným dělením. A to tak, že z každého jejího kousku vyroste nová entita. Jelikož má podobu nebývale krásné slečny a pravděpodobně využívá i feromonů (nebo magie?), nebývá pro ní problémem přinutit muže, aby jí "z lásky" zabili a rozsekali na malé kousky. Zárodky nových Tomií. To, že dotyčného většinou psychicky a někdy i fyzicky zničí, je pro ní nepodstatné. Tomie je dalším z výplodů fantazií oplývajícího mozku japonského mistra hororu Džundži Itóa. Opět je základní idea postavena na jednoduché myšlence, kterou ale autor dokáže posunout do bizarních rovin. To podtrhuje kresba, která na první pohled působí možná trochu amatérsky, ale při bližším prozkoumání překvapí smyslem pro detail a je tedy si na ní potřeba trochu zvyknout.
Válka se blíží ke konci a týmy Gantz se konečně dostávají k Bytosti, která jim zodpoví všechny otázky. Jenže ne všechny odpovědi jsou příjemné a ne každý je dokáže ustát. A tak dochází k dalším obětem. Mezi tím dojde k tomu, že všechny koule mimo americké přestávají fungovat. Ta jediná dokáže lidi přenést zpátky na zemi. Takže k tomuto strategickému bodu nasazují mimozemšťané poslední elitní bojovníky, aby ještě zvrátili nevyhnutelné.
Když je Okko najat, aby vyléčil prokletí mladé šlechtičny, vypadá to jako snadný úkol, který vyřeší pár modliteb mnicha Nošina. Jenže skupině je na stopě nejen mladý ronin, kterému jako dítěti zabil Okko otce, ale hlavně neporazitelný válečník v magickém brnění bunraku. Ten chce mezi své trofeje umístit i Nabutovu rudou masku. Aby k tomu nedošlo, musí se mu postavit, i přes obrovské oběti, celá skupina. To je příběh, na který vzpomíná starý mnich Tikku během toho, když se svým mladým učedníkem pouštějí draka. A znovu je to napínavá jízda od začátku do konce, ve které si nemůžeme být jistí osudem žádné z postav, ani tím, kam bude dále směřovat. Vynikající kresba dojem jenom umocňuje.
Už chápu, proč je Moorcock považovaný za průkopníka stylu "Emo". I když je Elrik temná a krvavá fantasy, hlavním motivem je láska. Tedy konkrétně tragická láska. Ať už princezny Gratjéšy k mocnému kouzelníku Saxifovi v prvním příběhu, tak zhrzená láska královny Cymoril, nebo dokonce láska meče Bouřavy ke svému pánu v tom druhém. A ve jménu lásky a poznání je Elrik ochoten postavit se nejmocnějším kouzelníkům, bohům a dokonce i vlastnímu národu. Často není sám, ale jelikož sebou nese prokletí požírače duší, přátelé umírají. A to velmi brutálně a velmi často. Znovu v perfektním grafickém zpracování.
Dávno před Geraltem znal fantasy svět jiného Bílého vlka, Elrika z Melniboné. Jestli nám může Geralt připadat někdy sobecký a sebestředný, Elrik takový bezpochyby je. Co hůř, pro svůj prospěch neváhá svou duši upsat těm nejhorším démonům. Ale není to zas úplně jeho chyba, protože pro jeho nadřazený a dekadentní národ je to normálem. Stejně jako pojídat na hostinách lidské maso, bodat otrokům jehly do očí nebo věštit z novorozeňat. Život pro ně nemá žádný větší význam. Pokud to ale není život Elrikovi milenky. Nevadí, že únoscem je její bratr a současně Elrikův bratranec, nástupce trůnu. A tak se vydává na záchranou výpravu s pomocí démonů a elementálů. A také meče požírajícím duše, nazvaným Bouřava.
Elrik patří bezesporu k tomu temnějšímu, co fantasy literatura nabízí. Což se perfektně povedlo převést do komiksu nejen autorům scénáře, ale hlavně ilustrátorům. Tohle rozhodně není pohádka pro malé děti.
Znovu výtečný Usagi, tentokrát ale jen ve dvou příbězích. V tom prvním se svým novým společníkem Yamamato Yukichim setkají se zlodějkou Kitsune a malou Kiyoko, které se zapletou s místním gangem. A poznají, že i mezi zločinci může něco znamenat čest. V tom druhém se rozdělí při pronásledování pětice zabijáků, aby Yukichi sám narazil na jednu z nejnebezpečnějších postav celé franšízy, šílenou Keiko a jejího "strýčka" Jeie. Bohužel, tentokrát se nedočkáme obohacujících vysvětlivek k jednotlivým příběhům. Takže si musíme vystačit s tím, že se dozvíme, že profesionální eskortní jednotky se nazývaly Watari-kashi.
Takže když už máme obří roboty, co ještě chybí? No jasně, obří dělo. Odškrtnuto. I přes něj se ale Gantzovi týmy probíjejí k obří věži, která znamená vítězství. Jenže chce vůbec Kei zničit celou populaci mimozemšťanů? Včetně starců a dětí? Niši však neváhá a tito dva bývalí spojenci si tak musejí čelit navzájem. Nakonec to vypadá, že lidé mají konečně navrch.
Co v sérii Gantz, jako v pravé manze, ještě chybělo? No jasně, gundam a nebo podobní mecha roboti. Takže je tu máme... protože hned poté, co se Kei setká s Tae, je do jednoho z takových ocelových monster zavřen. Ale jak to s ním bude pokračovat se dozvíme nejspíše až v další knize. Ústřední bodem 34. dílu je totiž souboj druhého Keie a Reiky s jedním z monster. A přicházejí i velké oběti...
Tak jsme se dostali na úplný konec. Zatímco lidé i ghúlové společně bojují proti "dračím dětem", skupině "V" i odpadlým ghúlům, odehrává se na pozadí několik osobních soubojů. Některé skupiny se utkají s Jednookou sovou nebo Donatem Porporou a Rendži se konečně musí postavit Utovi. Ale nejdůležitější a osudový střet patří Kenu Kanekemu a Nimurovi Furitovi. A možná tak trochu i Rize. Když je po všem, svět se pomalu vrací do starých kolejí. Ale jak se dozvíme ze závěrečné kapitoly, už nikdy nebude jako dříve.
S Páprdou jsem se poprvé setkal někdy před 25 lety, když ho pánové Kopřiva a Pavlovský představili ve svém sloupku o komiksu v časopisu Score. A jako teenager se do něj zamiloval. Dlouhou dobu zdobil výstřižek se smradlavým balonkem (vedle Wattersonovi "upšíknuté hlavy" z Calvina a Hobbese) obaly školních indexů. Takže díky těm samým pánům, že jsem se do toho období mohl aspoň na chvilku vrátit. Ten humor je absurdní, nekorektní a pro dnešní generaci asi i trochu neuchopitelný, ale já to tak mám rád.
To, co vypadalo jako válka, možná tak osudové pro mimozemšťany, jako pro lidstvo, není. Protože i když mají oběti, spíš se to jeví jako jakási zvrhlá televizní reality show. Takže Ganzovým týmům se do cesty stavějí další a další bizardní nepřátelé a pomalu jim dochází, že vyhrát nejspíše nebude možné. A do toho se jim všude pletou davy nahatých lidí určených jen jako maso do mlýnku. V téhle chaotické situaci se konečně Kei znovu setkává s Tae.
Poznámka: Někdy se v japonském způsobu myšlení nevyznám, takže netuším, jestli ty opakující se stránky na začátku příběhu jsou naschvál, nebo jde o chybu tisku.
Ken pořád bojuje uvnitř "draka" se svými osobními démony, zatímco se ho jeho přátelé pokoušejí vysvobodit. A je jedno, jestli jsou to ghúlové, nebo ÚPG. Což se nakonec sice podaří, ale je vyrvané "jádro" pořád ještě Ken? Protože jeho orgány tomu nenapovídají. Mezi tím se ukazuje, že Kičimurův plán mnohem šílenější, než se na první pohled zdálo. A že "draci" nebudou tou největší hrozbou. Jakou roli nakonec sehraje znovuzrozená Rize?
Vypadá to, že Kanekiho sebeobětování přineslo úspěch. Protože poprvé v historii se ghúlové a lidé staví bok po boku. Přičemž zjišťují, že nejsou zase tak rozdílní. Ale samozřejmě i mezi nimi se najde někdo, kdo se proti novým pořádkům staví. Jenže cena je obrovská. Kaneki se v jakémsi stavu bezvědomí stává součástí drápu ve tvaru monstrózního červa, zabírajícího několik okrsků a rozmačkávajícího vše, co mu přijde do cesty. A jeho přátelé z řad ghúlů i lidí mají jen mále času na záchranu nejen jeho, ale celého Tokia. Pokud vůbec bude možná.
Čtrnáctý svazek je méně akční, než několik předchozích a vrací do děje některé staré postavy. Posouvá děj k nevyhnutelnému finále a uzavírá některé linky. Tím pádem je čistější i kresba a na Išidův styl jde o překvapivě přímočarý a čitelný díl.
Hodně dlouho jsem tuhle knihu z edice "Nejmocnější hrdinové Marvelu" sháněl. A když jsem jí sehnal, zjistil jsem, že ten komiks už ve sbírce jednou mám, a to jako Daredevil: Rok jedna. Což vlastně vůbec nevadí, protože tady najdeme i něco navíc. Kromě popsané celkové historie Daredevila je to hlavně úplně původní origin od Stana Lee. Nedávno jsem četl Na černé listině, kde zrození superhrdiny sice kreslil Frank Miller, ale scénář psal Klaus Janson. S chutí jsem se vrátil k Millerově verzi ztvárněné Johnem Romitou Jr., jenž má hodně podobný styl tomu Frankovu. Která je bez nostalgických předsudků rozhodně nejsilnější a vyvrací tezi, že Miller je sice geniální kreslíř, ale slabý scénárista. Tohle je mistrovské dílo, atmosférou srovnatelné i se Sin City. A jsem rád, že jsem se k němu s odstupem času a s větší znalostí univerza znovu vrátil.
Kdysi dávno, ještě než u nás vyšly knihy, a než se nějaký Rodriguez nebo Snyder rozhodli, že budou točit komiksové filmy, u nás v časopisu Score vycházely sloupky o komiksu dua Kopřiva & Pavlovský. Jeden byl věnován i tvůrci Franku Millerovi a já se zamiloval. Zamiloval tak, že jsem sháněl po vytáčeném internetu jakékoliv jeho obrázky a do jeho stylu stylizoval i mojí tehdejší kapelu. Zamiloval tak, že veškeré jeho dílo, co u nás vycházelo a vychází musím mít ve sbírce. Jenže i Miller někde začínal a svůj styl musel vytříbit. A bylo to zrovna u Daredevilla. Na černé listině je soubor prvních sešitů, u kterých se Miller jako ilustrátor dostával do první ligy. Scénáře jsou správně hloupoučké a Muž beze strachu se musí utkat s celou řádkou slavných i méně slavných Marvellovských záporáků. Namátkou s Dr. Octopusem (a jeho věčnými narážkami na Spider-Mana), Bullseyem, Gladiátorem nebo dokonce Hulkem. Na scéně se také ještě neobjevuje Electra, ale Daredevillovou fame-fatale je neméně smrtící Black Widow. Zkrátka mix, ve kterém se neznalí univerza asi nebudou příliš orientovat. Což je vlastně jedno, protože pro ně tenhle sborník určen není. Mi ostatní si ho užijeme.
Všichni víme, že je Usagi tak vynikající šermíř, protože se učil u Katsuichi-senseie. Jenže jsme nevěděli, že jeho dalším učitelem byl i Sojobo. Což by nebylo tak zvláštní, kdyby nepatřil k Tenkguúm, nadpřirozeným bytostem. A teď se k němu bývalý žák vrací, aby dokončil výcvik. To však počká, protože se společně musí postavit invazi nižších Tenguú, psím Gushinům. V druhém, nedokončeném, příběhu se setká na opuštěném ostrově se starým nepřítelem, který upsal duši hadím Kami. A v poslední povídce potkává Usagi mladého samuraje Yukichi Yamatoa, který má za úkol doručit meč svého mrtvého učitele poslednímu příbuznému. A při tom poznává, že skutečný život se od toho ve škole šermu liší. A také to, co je s Usagim spojuje.
Už klasicky se v knize dozvíme něco nového o japonském folklóru, tentokrát o stvořeních Tenkguu. Jelikož jde už třetí kolorovanou knihu, na barvy jsem si zvykl a nijak neruší. Ba opačně, připadne mi to, že některé Sakaiovi kresby jsou podrobnější, než bylo poslední dobu zvykem. A mimochodem, hledáte ananasy?
Třetí kniha Orbitalu se nejvíce podobná Hvězdným válkám. Stejně jako Republikou i Konfederací zmítá boj o moc a v pozadí tahá za nitky osoba, která se neštítí podrazů, vražd nezdráhá se ani rozpoutat válku. Když to Mézoké Izzua zjistí, uniká i se zraněným Calebem a přidává se k odboji. Jenže odboj, který vede Calebova sestra Krystýna, to nejsou hodní Rebelové. To je banda teroristů a vrahů. A navíc si Caleb nese v sobě jedno hrozné tajemství, které bude stát život mnoha nepřátel i přátel.
Pokračování mě rozhodně nezklamalo. Naplno se tu ukazuje, jak lidé dokáží nenávidět něco pouze proto, že tomu nerozumí. Což se zde týká kočovných Rapakhunů a jejich obětních rituálů. Také je zde naznačeno, že ani u Sandžarů není všechno růžové a velkou roli hraje politika a s ní spojená korupce. A v neposlední řadě se dozvíme i něco z Calebova mládí, na které rozhodně nemůže být pyšný. Malý prostor také dostal případ z minulých dílů, který se ani zdaleka nedá počítat za vyřešený a pravděpodobně se k němu ještě vrátíme. No a ten několikrát zde zmiňovaný konec? Sám jsem zvědavý, jak se s ním autoři popasují.
Námět připomínající "Mass Effect" je až příliš úzkoprsé. Orbital si totiž bere to nejlepší z plno dalších sci-fi. Agenti vyjednavači jsou nejvíce podobní rytířům Jedi z první epizody Star Wars, zjev mimozemšťanů dává vzpomenout na Pátý element, máme tady separatisty a děj by se mohl klidně odehrávat i na LV-426 z Vetřelců. Ale tenhle mix je osvěžující a mě zkrátka sledovat práci agentů Caleba Swany a Mezoke Izzui bavila. Tomu napomáhá i skvělá kresba, která v sobě nezapře "evropskou" školu. Takže se těším na jejich další případy. A perlička na závěr, Swany pochází z Prahy, takže se dočkáme i narážek na Čechy.
Závěrečná část trilogie nám mimo jiné vysvětlí, jakým způsobem se Leslie matka stala mocným šamanem a více z jejího vztahu k Napoleonovi a Carol. Hlavní děj se pak odehrává nejprve ve vnitřním konfliktu Leslie a Bílého vlka a posléze v konfrontaci se svou matkou. I když se trochu vytratilo to dusné erotično, despotický svět zůstává pořád stejně Orwellovski krutým. Objektivně je tato kniha nejslabší, rozhodně ale zůstává vysoko nad průměrem.
Lidé a mimozemšťané uzavřeli mír. Díky tomu se roztroušeným skupinkám, včetně Tae stále hledanou Kuronou, daří unikat ze zajetí. O příměří však Gantzovi bojovníci nevědí a proto stále válčí, takže jsou pro světovou veřejnost označeni jako teroristé. Ale je mír skutečný? Protože náhlých útoků se dopouští i druhá strana.
Ačkoliv je Tokijský ghúl mým oblíbeným komiksem, začínám se v něm trochu ztrácet. Děj se totiž pohybuje z místa na místo a dokonce v různých časových rovinách. Tento díl na srozumitelnosti zrovna nepřidal. Jedná se totiž o jednu velkou akci, tedy vlastně několik jednotlivých soubojů. A i když při nich zahynou některé z důležitých postav, vlastně jsem pořádně napoprvé nepostřehl, kdo to vlastně byl. Takže paradoxně nejsrozumitelnějším pro mě byl závěr, kdy Kaneki rozmlouvá s několika svými já. Pomalu se blížíme k velkému finále a já jsem zvědav, kde se všechny dějové smyčky nakonec protnou.
Kenovi docházejí síly a každá proměna v ghúla je pro něj oslabující. Ale pomalu začíná poznávat, že bez boje lidi a ghúly nespojí. Konečně také dojde k intimnímu naplnění vzájemných sympatií s Tókou. Jenže s následky, se kterými nepočítal. Stejně jako s nimi nepočítá většina mladých kluků. A tak zatímco ÚPG připravuje na organizaci Goat past, v podobě popravy Joriko, některým inspektorům v čele s Uriem a Saiko začíná docházet, že to oni stojí na té špatné straně.
