"Čím to, že každý kluk miluje monstra?" Druhá MAXovská kniha nenabízí jen další z Frankových řeznických dobrodružství, ale črtá čtyři zásadní kapitoly ze čtyř různých etap Punisherova vývoje. A to od Frankova prvního seznámení s mafií, ztrátou blízké osoby vinou mafie a s brutální spravedlností vzatou do vlastních rukou, přes fatální třetí turnus ve Vietnamu (který Ennis zmiňoval už dříve), kde Frank dostává nabídku, která se neodmítá, přes konečné zúčtování s původci masakru jeho rodiny, až po jeho poslední tažení (v post-apokalyptickém světě). Story z Vietnamu je takový výcuc ze Stoneovy Čety, totální deziluze a šílenství, ve kterém si vietnamské děti olizují z rukou rozprášeného Agenta Orange, končící pamětihodným přesilovým nočním masakrem. Příběh z Frankova dětství jsem si dopředu představoval jako nějakou Ennisovskou srandičku o dětském Punisherovi řádícím na základce, ale je pojatý zcela vážně a ze všech čtyř je dle mého nejsilnější a nejlepší. Vězeňský díl mi naopak přišel nejslabší, celkově zbytečný (ale má ode mě bod za epizodku s Pištícím Petem), což by se dalo říct i o díle posledním, který je jen takovým vtípkem o Punisherově absolutní genocidální nekompromisnosti. Nicméně díky Corbenově kresbě vtípkem pekelně atmosférickým (ale špičkově nakreslené jsou všechny příběhy) a díky Ennisově kritice nenažranosti „těch nahoře“ i jeho pesimismu ohledně lidstva jako takového, i vtípkem mimořádně hořkým.
Souhlasím s tím, že jde o nadstandard. OK, zápletka vesmírné linie "hrdinové se dostávají do zdánlivého ráje, ve kterém je ale něco shnilého, kde se jejich skupina rozpadne a postaví proti sobě navzájem" není dvakrát originální (i to s virtuálním vězením je dnes už dost ohrané), ta politická linie je podle mě dost jednoduchá a zbytečně hysterická a pak jsou tu vyslovené logické kopance jako spiklenci vesele kující pikle nad spícím hrdinou. Jenže taky tu Moore nešetří skvělými nápady (superhrdinské týmy přetahující se o superzáporáky a vzájemně se průmyslově špehující) a drsnou (Pris v ghettu) i vtipnou akcí (pohřeb, závěrečná přestřelka) a i kresebně je to lahůdka. Jinak obě dějové linie mají svoje, ale vesmírná mě zujala víc.
První Thorgal u nás vyšel devadesátém roce u S. Press s podtitulem Dítě z hvězd (7. díl originální řady), kdy působil jako zjevení. Krásně tenkrát zasvěcoval nezasvěcené do této série a to vysvětlovacím trojpříběhem střídajícím žánry od historického přes fantastický až po sci-fi. Jen horor chyběl, což mělo být napraveno v následujícím sešitě s tajemným názvem Alinoë (8. díl originální řady) inzerovaném na zadní straně obálky Funky Kovala od téhož vydavatelství. Koho by napadlo, že si na něj budeme muset počkat celých 14 let až ho vydá BB Art. Ačkoli jdou oba díly v originální řadě hned po sobě, jelikož je sedmička jakýsi mezidíl, je osmička dějově úplně někde jinde - Thorgal je už dospělý, žije se svou ženou Aaricií (která se na konci sedmičky teprve narodila) na opuštěném ostrově a má s ní malého synka. A právě ten si pro nedostatek přátel vysní imaginárního kamaráda jménem Alinoë, který se záhy stává až příliš reálným... a nebezpečným. Van Hamme Thorgala hned zkraje odlifruje do pryč, nechává na ostrově samotnou ženu s dítětem a pozvolna jemně šponuje napětí - od falešných poplachů přes znepokojivé poznámky dítěte, zjevení Alinoë a jeho "zkažení se" až k děsivému finále, ve kterém před zlem útočícím na všechno živé zdá se není úniku. Pěkně čistě vystavěný příběh, ale že by to byla zas až taková bomba...
Po revoluci vydával Rychlé šípy kdekdo a Chata v jezerní kotlině nebo Modrá rokle/Ztracený kamarád vycházely v Kometě, načež kohosi napadlo vydat tento černobílý soubor Foglarových méně známých kratších komiksů, vesměs jde o archaické věci, ale pár jich vzniklo i přímo v roce vydání této kompilace. Převládají samozřejmě komiksy klubácké/mládežnické, pak dobrodružné (z toho čtyři jsou podle Foglarových povídek) a najdou se tu i dva jednostránkové fandovské. Ocenuju hlavně informativní předmluvy před každým z nich. Váhy života a smrti a Boj na Čertovce se krátce nato objevily i v Kometě.
Kresebně mi to vyhovuje, ale jinak je to tupá řežba s přemírou chabých hlášek a nelogičností, kterou není důvod číst podruhé. Nechybí ale většina predátorského folklóru (termovize, reprodukce lidské řeči, laserový zaměřovač, vytrhávání páteří z těla) a osvěžující je zasazování děje do různých prostředí i dob.
BETONOVÁ DŽUNGLE – nejzajímavější příběh (kdysi vycházel ve Stezce), jednak leccos z něj vyzobal druhý filmový Predátor (přenesení děje do velkoměsta, válku gangů, masakr v metru), druhak navazuje na první film, ze kterého se tu objevuje postava generála Phillipse. Bratr Schwarzeneggerovy postavy se při pátrání po zmizelém sourozenci dostává na místo jejich souboje v jihoamerické džungli a utká se s přeživším predátorem. Dlužno podotknout, že hrdina je otravný hovado, který ostentativně rádoby cool fuckuje všechny a všechno a s oblibou sestřeluje rakety nad ulicemi plnými lidí jakoby se nechumelilo (a tím pádem nezůstává nic dlužen svému partákovi, který klidně v místnosti vystřelí z bazuky na predátora rvoucího se s hrdinou).
STUDENÁ VÁLKA – po New Yorku hurá na Sibiř, hezky v duchu reaganovských studenoválečnických akčních vyprávěnek (americký a ruský tým), s výjimkou prostředí nic zajímavého.
TEMNÁ ŘEKA – Schaeferovo pátrání po bráchovi v jihoamerické džungli pokračuje, samozřejmě se opět nepohne ani o píď, i když otevřený konec je příslibem do budoucna. Vypíchl bych dvě pozitivní věci a sice parádní scénku s predátorem, který se za letu vláme do letadla a pak tu exotickou Schaeferovu průvodkyni, ta to oživila.
ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI – nejlepší příběh, odehrává se v Africe, krátký, bezeslovný, jednoduchý, perfektně funkční.
LOV V NGHASE – opět Afrika, predátor vs aristokratičtí koloniální lovci, nic moc
KRVAVÉ PÍSKY ČASU – predátoři řádí v první světové (kdo doopravdy zmasakroval posádku pevnosti?), spokojenost
KREVNÍ MSTA – Japonsko, predátoři vs. samurajové, trochu zmatené, kupodivu nejslabší
Emocemi a akcí narvaný masakr a orgáč pro superhero fany. Po melancholické detektivní rozehrávačce a tichu před bouří v první knize přináší kniha druhá avizovanou bouři, kdy si to hodní vyříkají se zlými (kteří vlastně nejsou zlí, o což je to těžší) a roztrhají přitom Chicago na cucky. Kritizovaný desetiletý odstup od prvního dílu není vůbec samoúčelný - umocňuje zoufalství nad tragickým patem, který postavil Zvláštní proti lidem i proti sobě navzájem a navždy nepřehlédnutelně změnil svět a nebylo to k lepšímu. Víte, ona jedna věc je, když se stane nějaký opravdu velký všechny traumatizující průser a věc druhá, když ten průser trvá deset let. Bez toho odstupu by neměla katarze z posledního sešitu, ve kterém se postavy pokusí vše odčinit, zdaleka takovou sílu. Naopak průhledné příbuzenecké odhalení si víc než ty dvě strany nezaslouží, protože je dokonale zbytečné (a zatraceně telenovelozní) a příběh nijak zásadně neovlivní. A co se týče přelévání energie mezi postavami a nesystematického objevování se nových schopností, logiku to má a zeptejte se sami sebe, jestli je zábavnější sledovat superhrdiny s pevně danými a zmapovanými superschopnostmi, kteří když v boji zemřou, tak se nic nestane nebo superhrdiny, jejichž superschopnosti jsou jako nestálá chemikálie, která se co chvíli agresivně rozbublá a může kdykoliv explodovat, kteří když v boji zemřou, zásadně tím ovlivní superschopnosti pozůstalých. To je přece geniální. A zastat se musím i vysvětlení toho, kdo respektive co za tím stojí, které opět vychází z propojenosti všech postav a v důsledku nepochází od Zvláštních, ale od lidí. Co mi ale přivodilo onen výše zmíněný orgáč, to byla stránka, na které se prolíná bitka Jasona a Matthewa se scénou s Matthewova dětství, která ho zformovala v superhrdinu a jeho následná záchranná akce ("Sbohem"). Vlastně obě dvě poslední kapitoly jsou nehorázný doják ("Mají...strach...malé hočlčičky...by neměly mít takový strach...") a koncentrovaný superhrdinský patos tu prýští stejně vrchovatou měrou jako superhrdinská krev ze superčelistí drcených superpěstmi. Jistě, není to dokonalé, stejně jako první kniha je to místy mírně zmatené nebo blábolivé, něco vyšumí (třeba ta romantická linie) a ti dva létající ztepilí romanticky vypadající hoši s bujnými hřívami (jeden je dokonce básník), no, co k nim říct... Ale i když to není dokonalé jako Watchmen, je to super.
Almanach ke stejnojmenné výstavě, na kterou jsem se vypravil o brněnské Muzejní noci 2009, kdy byla komentovaná Prokůpkem. Výstava byla koncipovaná jako ukázky z prací vybraných představitelů generace 89 (zahrnující i mé největší oblíbence Hlavsu, Fencla, Hanuše a Páva), ke kterým byly přiřazeny krátké komiksové odpovědi několika představitelů generace nula, kteří tak složili hold svým vzorům. A to formou pokračování (Mr. Sweet, Duryan Hyperman), nové verze (Bílá hůl ráže 7,62), parodie (Tajemství Elny, Říhova pauza), rozvedení původního komiksu (Dračí let) či jen nostalgického vzpomínání (Tajemství půdy). Sborník vedle průvodního textu k výstavě obsahuje profily vystavovaných tvůrců generace 89 a ony komiksy jejich epigonů, z nichž se mi výtvarně nejvíc líbil Mr. Sweet a Dračí let, scenáristicky pak Duryan Hyperman a Bílá hůl ráže 7,62 (Kopřiva podle Neffa). Výstava i sborník jsou bonbónkem a povinností pro všechny, kdo vyrůstali na Kometě a vůbec komiksech generace 89 a jelikož to prý vyšlo v hodně omezeném nákladu, neváhejte.
Spotřební Ennis, který servíruje dalšího cynického macho hrdinu, dalšího ultimátního lúzra, další groteskní obludu, další masakr... a s Furym se mu to daří podstatně líp než s Ghost Riderem. Nečekaná spokojenost.
Nezáživná sci-fi s klasickou zápletkou (je třeba vyšetřit, proč se odmlčela stanice na jakési planetě). O postavách se ani nedá mluvit, je tu prostě jakýsi bezejmenný tým bez individualit, děj je zdržován obsáhlými technickými popisky (tu planety, tu stanice na planetě), dialogů je minimum a jsou dokonale odosobněné, jen se vykřikují rozkazy. Rotrekl hodně pracuje s velkými nebo naopak miniaturními panely, s jejichž rozdělováním si různě hraje a jak už napsal willis, technika v jeho podání je pastva pro oči. 30 procent a všechny jsou za kresbu. Zkuste radši o dva roky starší VZPOURU ANDROIDů.
Další ze zástupců druhé ligy domácích porevolučních komiksových magazínů, který oproti Stopě či Grifu nezmizel v propadlišti dějin až po třech sešitech, nýbrž hned po tom prvním. Co se obsahové skladby týče, je to sázka na jistotu v podobě klubáckých seriálů a Vinetoua, plus závěrečný krátký retardovaný komiks učící angličtině. Titulní seriál Robinsoni je podobně jako úvodní seriál první Stopy bídnou vykrádačkou Rychlých šípů a mayovky obecně mě uspávají, takže zajímavý pro mě byl jen druhý klubácký komiks Družina čápů, který původně vycházel v letech 1969-70 ve Skautu-Junáku. Odehrává se totiž za okupace a střety titulní partičky s místním kolaborantem či s Hitler Jugend jsou dost o hubu, z čehož seriál těží slušné napětí a navíc každá druhá stránka končí v tom nejnapínavějším. Anglicko-český komiks na konci je scenáristicky i kresebně o hovně a co hůř, myslím, že ani jeho naučná hodnota není moc vysoká, protože i když je zjevně určen lidem angličtinou zcela netknutým, čeká od nich, že budou znát všechny ty klikyháky, jakými se značí anglická výslovnost. Když už jsem začal srovnávat s tou první Stopou, tak bych ještě dodal, že kresebně tohle vychází líp, jelikož tu byli zainteresováni skoro samí matadoři (Kocián z Komety, Víšek z ABC či Marko čermák). Jinak každý seriál má vlastní titulní stránku, aby - jak je vysvětleno v úvodníku - si čtenáři mohli z jednotlivých seriálů po roztrhnutí hřbetu magazínu sestavovat jednotlivé monoseriálové svazky. Zajímavé. V úvodníku jsou také zmíněny seriály plánované do budoucna: Ostrov pokladů, Případy slavných detektivů, Robin Hood či kurs pro mladé podnikatele (na ten bych byl nejvíc zvědavý).
Dokončení příběhu z předchozího sešitu. Bránou vylétnou z dimenze X do našeho světa pacifističtí puboši Neutrini s Krangovými kamennými vojáky v patách. Nindža želvy se s Neutriny skamarádí a po nějakém tom poštuchování s kamennými vojáky odešlou obě návštěvy zpět do dimenze X. Po tomto debaklu Trhač konečně souhlasí, že Krangovi vytvoří nové tělo, které díky zvětšovači buněk naroste do obřích rozměrů a začne devastovat město. Krom toho se Trhač vytasí s retromutační pistolí - ta by mohla změnit Třísku zpátky na člověka, ale taky z želváků udělat obyčejné želvy. Krang je nakonec zase úspěšně zmenšen, mistr Tříska se obětuje a pistoli zničí a želváci odešlou Technodrom zpět do dimenze X.
KOMENT:
To samé co minule. Příběh rozjetý v prvním a pokračující v druhém sešitě pokračuje a snad i končí, těžko říct, protože stejně jako minule přešla záchrana Třísky plynule v souboj s myšolapy, i tady sotva skončí zápletka s dimenzí X, začíná bez nějakého předělu zápletka s Krangovým tělem a retromutační pistolí. Každopádně na konci sešitu je takový ten klasický seriálový závěr, kdy se všichni sejdou po akci a společně se zasmějí nějaké blbině. Jinak jestliže první dva sešity měly jen po´zovací obálky, třetí sešit má obálku akční, ale nijak nekorespondující s dějem uvnitř. Opět nechybí soutěž a představení jedné z hlavních postav (Donatella – věděli jste třeba, že se rád směje?) a také duchovních otců nindža želv Petera Lairda a Kevina Eastmana, plus reklama na další sešit a na novou sérii s větším formátem.
"Kde je ten zasranej Bůh?!" Další dávka Ennisova filozofování o životě a chlapském přátelství a jeho trhlinách, spojená s malou lekcí historie Irska. Dočkáme se backgroundu Cassidyho (paradoxně to nejzajímavější zažil, když ještě nebyl upír) a Svatého zabijáka (ten je vzatý dost hákem) a na scénu se vrací Prdelman, zatímco Herr Starr tentokrát jen statuje. Děj se prakticky nehne z místa, ale o to tu stejně nejde a záporáci jsou slabší, což ale nemění nic na tom, že po slabší čtyřce je to opět kvalitní Preacher. Spokojenost.
Kresba se mi líbila hodně, scénář slabota. Pátrání po svátečním vrahovi se skutečně nehne z místa a boj s mafií to moc nevytrhne a to Batmanovo zakopávání o jeho známé antagonisty (Catwoman, Solomon Grundy, Joker, Poison Ivy) na každém kroku... ale nejednoznačný předtwofaceovský Harvey Dent byl fajn. Nejzábavnější na tom pro mě nakonec bylo identifikování motivů a scének, které inspirovaly Temného rytíře.
Nápad s degenerací (nástupců) superhrdinů do bezohledných brutálních bojůvkářů či motiv zastiňování lidské rasy superhrdiny výborné, ale ze všech těch (vesměs Supermanových, tu postavu jsem tu z duše nenáviděl) obludně ušlechtilých blábolů jsem nemohl, dost mě otravoval i ten vypleštěnej děda putující napříč příběhem, ale hlavně mě nasralo to klasické závěrečné pokrytectví, kdy potřebujete zabít hromadu krvelačných padouchů, ale správňák Superman to samozřejmě udělat nemůže, takže co se stane? POZOR SPOJLER Zničí je atomovka poslaná lidmi. No nic. Kresba superšpičková, ale ne můj šálek kávy, každopádně mé nízké hodnocení jde hlavně na vrub scénáře.
Pohodová česká žánrová jednohubka. Hned první dvě stránky vás nenechají na pochybách ohledně Kopřivova smyslu pro humor a vztahu k rozstříknutým mozkům a z toho, jak Grus nakreslil tu zrzku a ten vesmírný truck a kombajn jsem si blahem ucvrkl do gatí. Přiznám se, že jak začali v posádce trucku převažovat krvelační psychopati, začalo mi to mírně nahánět strach.
Když tajná, tak tajná, řekl si Bendis a rozpoutal válku tak tajnou, že o ní neví ani její účastníci. To špionážní ladění se zřetelnými ozvuky 11. září (americká vláda ignorující teroristickou hrozbu) a s ním spojené bonusy v podobě přepisů výslechů, zpráv a hlavně záznamů superhrdinů a superpadouchů z databanky S.H.I.E.L.D.u jsou rozhodně osvěžující. Příběh jako takový mě ale nijak zvlášť nezaujal a že je Bendis mistrem dialogů, jsem si musel přečíst na záložce, samotnému mi to totiž vůbec nepřislo, dialogy (a co hůř i postavy) mě naopak dost otravovaly. A kresba není špatná, ale ani to není můj šálek kávy.
Široce pojatý seznamovací rozjezd dospělé superhero ságy opatřené kvalitní kresbou, nadhledem, ucházející akcí a nespočtem popkulturních narážek, ale také s aspoň pro mě strašlivě nesympatickými postavami (Banner, uječené pizdy Wasp a Betty Ross), jejichž superhrdinská alter ega mě vesměs ničím nezaujala (zmenšující se hmyzačka? zvětšující se borec? Captain America, což je jen borec v maximální fyzické kondici? kde je sakra někdo s nějakými originálními superschopnostmi?).
První a u nás zatím i poslední vydaná kniha sebraných Dilbertových stripů (celkem je těch knih přes třicet). Obsahuje rané stripy z devětaosmdesátého, kdy Dilbert začal vycházet a kdy ještě nečerpal svůj humor primárně z kancelářského prostředí jako dnes (i když pár kancelářských stripů se tu už ale najde). A kdy mohli jeho budoucí genialitu, ztělesněnou Pointy-haired bossem, který se tu jen mihne a ještě není pointy-haired, mlhavě tušit jen ti nejschopnější jasnovidci, protože zatím nešlo o nic jiného než o matnou špatnou kopii Garfielda stavící na schématu zoufalý singl a jeho sarkastický mazlíček. Inu, každý začátek je těžký.
Nejdéle přežívající zástupce druhé ligy porevolučních comicsových magazínů zaměřených na domácí tvorbu (Grif, Robinson), mixující mládežnické seriály ze současnosti s historickými. Kresebně ani scénáristicky to neustojí srovnání s Kometou nebo Arénou. Hned úvodní příběh je dokonale zbytečnou vykrádačkou klubáckých klasik, následující Sherlock Holmes taky nemá šanci proti tomu čtyřlístkovskému a k tomu dva pohříchu nezajímavé obrázky z dějin českých. Jako nejoriginálnější se mi jeví prostřední seriál (paradoxně obšlehávající zápletku z Dvou nosáčů a videa), jehož tvůrci si ale na jeho konci kdovíproč uzavřeli cestu pro další pokračování, která se přímo nabízejí. Ale ani ten nestojí za řeč. Těch 40 dávám jen zato, jak z toho na mě úžasně sálá začátek 90. let.
Sympatická podivnost, zvláštní blábolivý undergroundový úlet. Naladil jsem se na tu atmosféru, humor a erotický náboj a hodně se mi líbila i kresba operující s vekými, převážně stejnými panely, barvy a tvrdý papír.
Kult mého dětství, louskaný do roztrhání a hluboce prožívaný. Traumatizovalo mě tu tehdy úplně všechno, Vavřincův zastavěný ocas, Otylčin domek přes noc obrostlý hrachem, Vavřincův souboj s velrybou i žralokem. Příběhy jsou oproti mladšímu Čtyřlístku (inspirace ryze náhodná?) mnohem jednodušší a méně dialogové, s ne tak přesně vymezenými postavami. Zajímavá je kombinace kresby s fotografiemi. Takže za ryze nostalgických 100.
Na Bantama jsem byl zvědav, protože jednak hltám vše superhrdinské a na české pokusy jsem zvědav dvojnásob, druhak se mi líbí Pávova akční kresba, kterou mám zafixovanou ještě z jeho comicsů v Kometě. Bohužel jak je scénář Bantama přeakčnělý, tak je nezáživný a postavy se svým eskápádem nasmějí podstatně víc než čtenáři. Nedá se mluvit ani o nějaké rafinované parodii superhrdinských klišé, ta končí u Bantamovy pivní vany, jde spíš o dobrodružný příběh s fantastickými motivy a to příběh pekelně nudný.
"Zaútočil na pohřeb...? S čím přijde teď? Vykope je z hrobu, aby je moh zabít ještě jednou? Punisher nám přitvrdil, potemněl a začal se brát víc vážně, ale že by to byla větší zábava... no, předpokládám, že se to teprv rozjíždí. Navíc mi nesedla Larosova kresba, byť k tomu samozřejmě sedí mnohem líp než Dillonova. Cena šla sice dolů, ale to i počet stran a opět chybí obálky. Aspoň, že si s tím pospíšili.
Premiéru Jurského parku v devadesátémtřetím u nás provázela stejnojmenná čtyřsešitová comicsová adaptace od Panoramy a zkrátka nepřišlo o tři roky později ani pokračování Ztracený svět, o jehož comicsovou adaptaci se postaral Unicorn, který v témže roce obhospodařil i Batmana a Robina. Na comicsové adaptaci filmu můžete de facto hodnotit jen dvě věci - nakolik přesně se scénář drží filmu a nakolik se kreslíři podařilo trefit jednotlivé herce, tedy pokud se o to vůbec snažil. Nuže, první sešit obsahuje oproti filmu dvě scény navíc a sice schůzi představenstva a najmutí šéfa lovců, přičemž druhá se nám dost zbytečně a klišovitě (záchrana servírky před dotěrnými štamgasty) snaží ukázat, co že je to i v šedesáti za tvrďáka. Scénáristická kopírka bohužel funguje natolik dobře, že se do comicsu přenesla i hrozná otravnost postav, která je jedním z hlavních handicapů příběhu. Dalším je nedostatek zajímavější akce, protože první sešit končí před útokem tyrannosauřích rodičů na vědecký karavan na okraji útesu a přílišná ukecanost. Goldbluma v hlavní roli pak kreslíř trefil krásně, škoda, že Julianne Moore už tolik pozornosti nevěnoval. Na rubu obálky najdete několikařádkovou Krátkou historii comicsových časopisů a postav.
"Tohle není žádná veřejná sprcha, občane!" "Jenže já nebýt občan!" "No tak to je potom v pořádku!" Problematická aklimatizace sněžného muže v naší zeměpisné šířce podle Rudolfa Čechury (scénáristy čtyřlístkového Sherlocka Holmese) a Jana Tománka (pohádky ve Čtyřlístku).
Vítr odnese po dobrodružství toužící Markétku na opuštěný ostrov, kde se seznamuje s podmořskou říší a jejími obyvateli. Další příjemná záležitost z řady IS.
Takovej převlečenej Goro bílý pes. Jako malýho mě to těžce traumatizovalo, bylo mi strašně líto medvíděte, co přišlo o mámu, psa, co přišel o pána, pána, co přišel o psa... bylo mi líto úplně všech :) A Hlavsu a ty jeho kníratý hrdiny jsem taky mohl.
Po rozverně úchylácké trojce citelně slabší book. Aspoň mě tedy vždycky nasere, když je mi o někom řečeno, že je to "absolutní sadista, jehož jméno je synonymem pro nesmyslně bolestivou smrt" a pak se ukáže, že jeho mučitelská invence začíná a končí u střílení do mučeného z pušky. Stejně jako nesmysly typu "božím hlasem se dají ovládat jen lidi mluvící americkou angličtinou".
Story servírky nemá chybu, třebaže je konec snadno odhadnutelný a konkrétně tuhle část bych strašně rád viděl zfilmovanou (řekněme s Jodie Foster). To zmatené rozmotávání-zamotávání backgroundu série, které se na konci zvrhne do dlouhého žvanění, mě ale spíš otrávilo než nažhavilo na další díly.
Objevuje se Puma (dokončení), Vyvaruj se drápů Pumy
Obsah:
Rose si najme obchodníka Thomase Firehearta alias nájemného superzabijáka Pumu, aby ho definitinvě zbavil Spider-mana. Hned při jejich prvním střetu se Pumě podaří Spider-mana zranit, ale v dokončení úkolu mu zabrání Černá kočka. Druhým soubojem si Spidey u zabijáka vyslouží respekt a Puma odmítne bezbranného hrdinu dorazit. Zároveň Kingpin přikáže Rosemu celou akci zastavit, protože má se Spideym vlastní plány. Rose ale vzápětí získá proti Kingpinovi nečekaného spojence - Zlého ducha a Mary Jane na Petera vybalí, že ví, že je Spider-man.
Komentář "Puma se ti postará o rychlou a bezbolestnou smrt!" "To je od tebe milé!" Standart se slušným záporákem (kterému - stejně jako třeba Chůdařovi - Spidey tradičně zaimponuje natolik, že ho nezabije, když může) a dvěma překvapeními na konci. Na nezvýrazněném rozhraní mezi dvěma spojenými originálními díly opět vypadly tuším 2 stránky.
Když vidím, co Moore dokázal s bandou maskovaných vigilantů, říkám si, co by asi dokázal s partou poctivých superhrdinů. Spolu s V jako Vendeta dle mého nejlepší (a mé nejoblíbenější) moorovky a zároveň nejlepší comicsy, co jsem kdy četl. Geniální scénář zakotvený v propracovaném paralelním světě a operující se dvěma provázanými generacemi maskovaných vigilantů bez problémů a s hrdostí ustojí i pár telenovelózních zvratů a závěr vyrazí dech. Úžasná práce s postavami. Pirátský comics v comicsu a bonusy jsou vrcholem Mooreovy metafikční onanie. Vynikající kresba podobně jako u Vendety civilní, s důrazem na výrazy postav, i ten šílený coloring se mi líbí. Must read. Must have. Must love.
V druhém svazku jsme svědky pobytu autorova otce v Osvětimi a místních zvěrstev. Ani poté, co se z tábora dostane, nemá vyhráno... Vztah otce a syna se dostává víc do popředí, stejně jako autorovy pochyby o jeho vlastním díle, které nezmizí ani s úspěchem první knihy, s nímž se dostavuje tvůrčí blok.
"Kamarádi? Tví kamarádi?... Kdybys je na týden spolu zavřel, a bez jídla... to bys viděl, co jsou kamarádi!..." Pulitzerovou cenou ověnčený, unikátní, kontroverzní, metafikční, alegorický, autobiografický comics (o vzniku comicsu) o vztahu otce a syna ve stínu ostnatého drátu a komínů spalovacích pecí... První svazek mapuje život autorova otce před válkou a v jejích prvních letech, kdy po pronásledování, skrývání a ztrátě většiny příbuzných včetně vlastního dítěte zmizí s manželkou v útrobách Osvětimi. Přes pomalé tempo vyprávění s mnoha odbočkami a strohou černobílou kresbu comics strhne a dojme, mě osobně o to víc, že jsem před ním nic jiného o holocaustu nečetl.
Anarchismus zosobněný provokativně rozporuplným hrdinou versus fašismus v dystopickém ringu. Sugestivní příběh nejpreciznější pomsty od dob hraběte Monte Cristo, pomsty orwellovské totalitní hydře, pomsty za tónů klasické hudby a s mrazivým úsměvem na tváři. Respektive na masce, která "neskrývá tělo ani krev, pouze myšlenku... a myšlenky jsou neprůstřelné". Spolu s Watchmen dle mého nejlepší (a mé nejoblíbenější) moorovky a zároveň nejlepší comicsy, co jsem kdy četl. Inteligentní, drze hravý scénář (jen ta posedlost véčky :) s řadou velmi silných scén a motivů podporuje střídmá kresba, která ruku v ruce s tlumenými barvy umocňuje chlad a šeď totalitního světa. Určitě si nezasloužil tak bezzubou a rozpačitou filmovou adaptaci (viděl bych to na Fincherem režírovanou tříhodinovku), ale co si budem povídat, mohlo to dopadnout i mnohem hůř. Uvidíme, co Snyderovi Watchmen. Anglie vládne.
Fantaskní poetický guláš mytologických motivů gradující v mrazivý moderní horor (skvostných 24 hodin), místy trochu roztahaný, nepřehledný či ublábolený, celkově ale výjimečný comics, který by nikomu neměl chybět. Po druhé, slabší knize jsem to ale se Sandmanem vzdal, přes všechny jeho nesporné kvality Gaiman není můj šálek čaje. Nicméně doufám, že až zaklepu bačkorama, bude mít smrtka podobu, jakou jí přisoudil on. P.S.: Taky preferuju černobílou.
Podstatně lepší pokračování předchozího dílu. Nechybí akce, zajímavý background (Flash) a šokující otevřený konec - bohužel další díl k nám už nedoputoval.
Po Strážcích, Modré pětce a kdovíjakých ještě post-rychlošípovských grupách přicházejí Mimozemšťané - partička pionýrů z jakési venkovské řitě. kteří řeší problémy s láskou, věnují se nejrůznějším soutěžím a kudy chodí, tudy páchají nechutně dobré skutky. Středobod příběhu tvoří boje s okolními vidláckými partami o talisman Mimozemšťanů, tajemnou kouli snad mimozemského původu a celé to po foglarovsku finišuje na letním táboře. I přes tu topornou výchovnost to docela jde.
Poslední Aréna. Narozdíl od Komety, ktrerá to ke konci křečovitě lepila Vinetouem, tady kromě znatelně sníženého nákladu a toho, že přehled comicsů v příštím čísle na zadní straně (poprvé) ustoupil ilustrovanému písňovému textu, na utnutí nic neukazuje. Rozjeté seriály pokračují, aniž by se u nějakého v dohledu rýsoval konec a objevují se dva nové. Bez Šaška a kuchařky od Bape (ábíčkový strip Eda a Béda) bych se obešel a Hlavsova Záhada planety Ghas je hrozně průhledná. Zajímalo by mě s kým z redakce ten člověk, co tak obludně ilustroval všechny ty písničky v Aréně, spal.
Vakcínu střídá pěkně nakreslená, ale nic moc fantasy Přízrak čtyřlístkového veterána Havelky (Na hradě Kulíkově, Polda a Olda) a Karla Zemana (Stopou velkého Tora v Kometě). Ani jsem si nevšiml, že už minule se vytratila publicistika.
Vakcína akčně končí (u miliardářova bazénu s piraněmi :) a místo Balákových jednohubek přebírají ucházející Dva roky prázdnin tandemu Matějka/Kocián (Křižáci v Kometě).
Od druhého čísla se datuje tradice stupidních podúvodníkových stripů od různých autorů, zřejmě náhrada za bajku z minulého čísla. Jinak je vše při starém, jen se sem navíc podařila nacpat první půlka Hlavsovy Vakcíny, která sice není ani zdaleka tak dobrá jako jeho delší Hlídač na Ikaru v Kometě, v podstatě je to opsaný béčkový akční film, ale jeho kresba se mi hodně líbí, obzvlášť jak kreslí ženské. Ekologický Balák je slabší, publicistika se věnuje vlivu pulp fiction na comicsy.
Po Kometě (s níž měla totožnou cenu i rozsah, ale podstatně méně optimistický náklad 150 000 výtisků oproti komeťáckým nehorázným zaváděcím 250 000) druhý zásadní porevoluční comicsový magazín zaměřený na domácí tvorbu. Stejně jako její konkurentka i Aréna byla údajně připravována ještě za komančů coby přivýdělek úzce profilovaného vydavatele, ale nakonec vyšla až po listopadu a dočkala se pouhých 5 čísel. V těch nabídla s Kometou srovnatelné čtivo (srovnatelné jak v dobrém, tak ve zlém, ostatně řada autorů - Pechar/Petráček, Matějka/Kocián, Hlavsa, Balák - přispívala do obou magazínů) pro různé věkové kategorie a něco, na co se starší a životnější Kometa krutě vykašlala - publicistiku.
Úvodní jurskoparkoidní Aréna v duchu předchozího seriálu dua Pechar/Pištěk Pavouk Nephila vycházejícího kdysi v Ohníčku sice kresebně nic moc, ale celkově ujde a postupně se rozjede. Strašlivě ilustrovaný text Jožina z bažin je snad zlý vtip, bohužel vtip v dalších číslech zopakovaný. Trosečníky z Ra Super jsem měl ze všech arénních comicsů nejradši – odlehčený dobrodružný seriál se sympatickými postavami a příjemnou kresbou. Lux a Delux– dementnost pro děcka, nakreslená že by z toho jeden blil. Mistr Looping – vážný seriál z prostředí islandského leteckého průmyslu, který oslavuje zlaté české ručičky, co se ve světě neztratí, je - vzdor tomu že v každém druhém díle havaruje nějaké letadlo (v prvním dokonce dvě) – přesně tak nezáživný, jak to zní. Smrt cestovatele Ibarrety – tenhle (obvykle nudný) Balák podle Friče o cestovateli zavražděném indiány se mi kupodivu docela líbil. Bajka – po Jožinovi a Luxovi a Deluxovi do třetice trapného a příšerně kresleného. Publicistika – třístránkový suchopárný článek na téma comics a jeho historie od nástěnných maleb po první novinové stripy. Kapitoly slušného chování – nevtipná zbytečnost.
